Ve Střední Anatolii, přibližně 200 km východně od Ankary, se u dnešní turecké vesnice Boğazkale (dříve Boğazköy) nacházejí ruiny velkého starověkého města Chattušaš. Město bylo mezi 1650 až 1200 před naším letopočtem hlavním sídlem říše Chetitů.

Chetité byli nejen velmi zdatní a výbojní válečníci, velmi pečlivě si také pořizovali záznamy o svých bitvách. Archeologové na místě dávného sídla odkryli od osmdesátých let minulého století téměř 30 tisíc klínopisných hliněných tabulek. Většina z nich je psaná chetitsky, nedávný výzkum ale odhalil, že část zápisů je vyvedených v doposud neznámém jazyce. 

Objev na hliněných tabulkách

Luštění neznámého starověkého jazyka je teprve v počátcích, badatelé jsou ale přesvědčeni, že jde o jazyk etnika Kalašmů, kteří v pozdní době bronzové žili v severní Anatolii, především v severozápadní části v okolí dnešních měst Bolu a Gerede.

Kalašmové platili za vzpurný a bojovný národ, který Chetité museli opakovaně pacifikovat. Badatelé mají podezření, že dotyčné klínopisné tabulky popisují tehdejší rituál, který provozovali právě Kalašmové.

„Chetitové jsou pozoruhodní svým zájmem zaznamenávat rituály cizích etnik v jazyku onoho etnika,“ upozorňuje Daniel Schwemer, expert na starověký Blízký východ z německé Univerzity ve Würzburgu. Záznamy, sepsané písaři chetitského krále, odrážejí různé anatolské, syrské a mezopotámské tradice a přinášejí tak unikátní vhled do historie a zvyklostí dané doby.

TIP: Lingvisté luští nápisy dávné Kušánské říše

Nově objevený jazyk je na první pohled sice poněkud neobvyklý, je ale podle vědců patrné, že sdílí podobnosti s luvijštinou, kterou se mluvilo na území Chetitské říše. Jazyk podle profesorky Elisabeth Riekenové patří k rodině indoevropských jazyků, stejně jako luvijština a rovněž dávno vymizelá chetitština, která patří k vůbec nejstarším známým indoevropským jazykům.

Podle aktuálně nejvíc přijímané hypotézy jde o extrémní výbuchy supernov, při nichž se uvolňuje výtrysk záření gama značně nesymetricky: pouze ve velmi úzkém kuželu, tzv. jetu. Je však možné, že původcem některých záblesků mohou být i srážky neutronových hvězd, nebo dokonce černých děr. Záření z daných událostí k nám obvykle přilétá z nesmírně vzdáleného kosmu a jejich objev se stal nezamýšleným výsledkem monitorování jaderných testů v zemské atmosféře v 60. letech.

Energie popsaných jevů se počítají přinejmenším v gigaelektronvoltech (GeV), ale málokterý přesáhne jeden teraelektronvolt (TeV). Loni v říjnu čínská observatoř Large High Altitude Air Shower Observatory detekovala dosavadního rekordmana: Záblesk s označením GRB 221009A svítil téměř deset hodin a celková vyzářená energie se odhaduje na 18 TeV. Původce není jako obvykle zcela jasný, hlavním podezřelým nicméně zůstává kolaps velmi masivní hvězdy přímo na černou díru.

Záblesk jako první zachytila meziplanetární sonda Voyager 1 a po ní i více než tucet vědeckých satelitů a zařízení. Podobně silné záblesky dorazí k Zemi podle vědců zhruba jednou za deset tisíc let.

Cameronova vysočina se rozprostírá v severozápadním cípu malajského státu Pahang, na hranicích s Kelantanem a Perakem. Díky poloze v rozmezí nadmořských výšek od zhruba 1 200 po 2 100 m zde vládne chladnější a příjemnější klima než v nížinných částech Malajsie. Denní teplotní maxima se celoročně pohybují lehce nad 20 °C, v noci teplota klesá na zhruba 15 °C. V roce 1978 zde byla dokonce naměřena historicky nejnižší teplota v Malajsii – necelých 8 °C. Není tedy divu, že sem na dovolenou rádi vyrážejí i samotní Malajci třeba ze zhruba 200 km vzdálené metropole Kuala Lumpur, kde teploty každý den překračují 30 °C a klima připomíná saunu.

Zahrady uprostřed džungle

Moderní historie oblasti se začala psát v roce 1885, kdy se sem při mapovací expedici dostal britský královský zeměměřič William Cameron, po němž byla malebná vysočina později pojmenována. V těžkých podmínkách byla během následujících let vybudována první křivolaká silnička, ale velká změna přišla až s příchodem dalšího Brita, přírodovědce a koloniálního úředníka sira Williama George Maxwella. Ten rozpoznal potenciál oblasti a přišel s velkolepými plány.

První podmínkou rozvoje bylo vybudování lepší silnice, kterou se podařilo dokončit v roce 1931. Již po dalších pár letech zde vyrostlo několik luxusních hotelů a vil, devítijamkové golfové hřiště, první zeleninové a ovocné farmy i čajové plantáže. Kombinace přírodních scenérií i malebné zemědělské krajiny dnes každoročně láká tisíce místních i zahraničních turistů.

Tajenka před pochodem

Poté, co jsme se ubytovali v městečku Tanah Rata, administrativním centru oblasti, byla naším prvním cílem horská džungle, která pokrývá zhruba polovinu ze 700 km² rozlohy okresu. Výhodou pro nezávislé turisty je síť 14 částečně značených stezek, které vedou na vybrané vrcholy i k oblíbeným vodopádům. Studujeme mapky a knižní průvodce a vydáváme se stezkou číslo 7, která začíná na kraji města v areálu místního zemědělského ústavu. V jeho zahradách můžeme poprvé nasát vůni rozličných květů orchidejí a dalších divoce kvetoucích rostlin. Pak už míříme vzhůru.

Podle průvodce je tato stezka, vedoucí na vrchol Gunung Beremban, velmi náročná, příkrá a má trvat tři hodiny. Z mapy jsme přitom vyčetli, že má trasa délku asi tři kilometry a převýšení pár stovek metrů. To na tři hodiny nevypadá, a tak jsme zvědaví, jaké na nás budou čekat nástrahy. Vyšlapaný chodníček stoupá kolem posledních skleníků a budov ústavu, kde se noří do džungle. Ta je plná nejrůznějších zvuků, v korunách občas přebíhají opice nebo proletí pestře zbarvený pták, ale skrz hustý porost mnoho zvířat nevidíme – dokonce ani chlupaté pavouky velké jako dlaň, kteří zde mají žít.

Kraj plný deště

Se stoupající nadmořskou výškou přibývá pokroucených stromů obrostlých mechy a lišejníky, což je neklamný znak mlžného pralesa. Tento ekosystém se zde vytváří ve vyšších nadmořských výškách, okolo vrcholků vydatně zvlhčovaných stálou mlhou, kondenzujícími kapkami i častými dešti. V takovém prostředí se daří nejen mechům, ale také orchidejím či masožravým láčkovkám a v korunách stromů rostoucím epifytům.

Přestože se džunglí docela loudáme, na vrcholu (1 840 m n. m.) stojíme za hodinku, a tak po chvilce oddechu scházíme další stezkou k Robinsonovu vodopádu. Ten padá po několik metrů vysoké skále a díky blízkosti k městečku je často navštěvovaný. Na opačném konci Tanah Rata, ale také jen v asi kilometrové vzdálenosti, leží Paritův vodopád. Je dost prudký, ale vysoký jen asi metr. Sytě hnědo-oranžová barva vody napovídá, nakolik se intenzivní zemědělství podepisuje na zvýšené erozi.

Z relativní divočiny se traverzující stezkou vydáváme ještě k čajovým plantážím. Hustota tropické vegetace ukazuje, že se tudy mnoho lidí nevydává. Vyústění pěšiny na hlavní cestu vede přímo po políčkách a pod palmami místních zemědělců. Cameronova vysočina je známá i jako místo, kde se ve velkém pěstuje zelenina a ovoce, z nějž jsou mimořádně populární zejména jahody. Návštěvy jahodových farem jsou proto častým bodem programu místních cestovek. 

Cestu k čajovým plantážím nám ovšem odpoledne ukončuje průtrž mračen, která je zcela v souladu se statistickými údaji. Přestože vrchol deštivého období přichází v květnu a v říjnu, na vysočině prší celoročně téměř každý den. Za rok spadne průměrně přes dva a půl metru vody, což je asi pětinásobek průměrného srážkového úhrnu České republiky.

Tuny čaje každý den

Další ráno slibuje alespoň na pár hodin oblohu bez deště, a tak si můžeme dosyta vychutnat pohled na nekonečné čajové plantáže. Nejprve jdeme po silničce pěšky k plantážím Cameron Bharat, na které je nejhezčí pohled z vyhlídkové terasy, samozřejmě se šálkem místního čaje v ruce. První čajovník v Malajsii zde v roce 1929 zasadil J. A. Russell, zakladatel firmy BOH, které plantáže dodnes patří. Díky vhodným podmínkám – nadmořské výšce, srážkám a lehce kyselé půdě – se zde čajovníku daří a jeho zelený koberec dnes pokrývá více než 1 000 hektarů. Většina produkce však nepřekročí hranice státu. Malajský čaj zatím není ve světě příliš známý, a tak je jen část výroby firmy BOH vyvážena i do Evropy.

Čajovník může ve volné přírodě dorůst i 15 metrů, na plantážích je však sestřihován a udržován ve výšce těsně nad jeden metr. Sklizeň lístků začíná obvykle dva roky po vysazení, na jednom místě se sbírá zhruba každé tři týdny. Keř se může dožít i několika set let, ale čaje z takto starých rostlin jsou obvykle hořké, proto se čajovníky po pár desítkách let obměňují.

To, co dělá plantáže tak fotogenické a pěkné na pohled, je mimo kopcovitou krajinu hustá síť cestiček, po nichž se pohybují sběrači. Ručně jsou trhány jen listy na ty nejkvalitnější čaje, většina úrody je dnes sklízena mechanicky pomocí speciálních stříhacích strojů. I ty ovšem musí po stranách nést vždy dva muži. Jen firma BOH ročně produkuje 4 000 tun čaje, což znamená více než pět milionů šálků každý den.

Marný boj s časem

Společnost BOH dodnes funguje jako rodinná firma. Zajišťuje kompletní přípravu čaje od jeho pěstování přes sklizeň, zpracování, balení až k distribuci. V několika centrech mohou návštěvníci nahlédnout pod pokličku výroby čaje, což si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Proto jedeme mimořádně malebným údolím směrem k návštěvnickému středisku Boh´s Sungai Palas Estate. Okolní kopce jsou zcela pokryty čajovými plantážemi a obzor je lemovaný vrcholky blízkých hor. Malá továrnička, která svojí bílou barvou narušuje zelený čajový koberec, je zároveň jakýmsi muzeem, kde jsou v provozu původní staré stroje. Produkuje se zde převážně černý čaj, a tak si můžeme prohlédnout jednotlivé etapy výroby, od sušení přes fermentaci a drcení až po třídění a balení.

Nekonečně dlouho se kocháme okolní krajinou až do okamžiku, kdy temné mraky opět začínají zakrývat oblohu. To je neklamné znamení blížícího se deště a našeho návratu. Cestou po silničce plné serpentin si všímáme i odvrácené strany zdejšího ráje a můžeme si udělat obrázek o vývoji v Cameronově vysočině.

TIP: Příroda severního Bornea: Malajské státy Sabah a Saravak 

V našem pár roků starém průvodci je psáno, že čas rozhodne o tom, zda okolí Tanah Rata odolá tlaku turistů a zůstane i nadále malebným, téměř vesnickým městečkem. My dnes už vidíme, že čas rozhodl a horské horizonty prohrály nerovný boj s výškovými hotely i apartmánovými budovami. Přesto zde stále zůstává mnoho nádherných míst a Cameronova vysočina nadále stojí za návštěvu.

Eponyma, tedy pojmenování podle určité osoby, představují odhadem pětinu všech zoologických názvů. V minulosti šlo o jeden ze způsobů, jak vyjádřit vděčnost vědeckému mecenáši nebo „zvěčnit“ jméno významného státníka. Kupříkladu v Ortonově geologickém muzeu v Ohiu je k vidění kostra prehistorického lenochoda Megalonyx jeffersonii. Americký prezident Thomas Jefferson totiž financoval výpravu, jež měla obří vyhynulé savce zkoumat. 

Hitlerův střevlík

Neomezená objevitelská fantazie se však může vydat i cestami, jež budí kontroverze ještě po desítkách let. Například rakouský entomolog a oddaný příznivec nacismu Oskar Scheibel pojmenoval v roce 1933 dosud neznámého střevlíka ze slovinských jeskyní Anophthalmus hitleri – jméno mimochodem platí dodnes. V poslední době pak někteří ornitologové navrhli přejmenovat ptačí druhy nazvané podle významných představitelů někdejší Konfederace, kteří podporovali otrokářství.

Nejen z uvedeného důvodu navrhla mezinárodní skupina jedenácti výzkumníků v článku vydaném letos v časopise Nature od eponym zcela ustoupit, neboť v 21. století již podle nich nemají místo. „Biologická rozmanitost Země tvoří součást globálního dědictví, které bychom neměli spojovat s konkrétními jedinci, ať už je jejich hodnota jakákoliv,“ stojí v textu. Jak podotýká jedna z autorek, bioložka Patricia Guedesová, jen v Africe nese název odkazující na evropské kolonizátory 1 565 druhů ptáků, plazů, obojživelníků a savců – tedy čtvrtina všech obratlovců na kontinentu.

Konec sporů?

Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu (ICZN) nicméně o přijatelnosti jednotlivých jmen nerozhoduje. Její členové se sice řídí etickým kodexem, zároveň však kladou důraz na svobodnou volbu. Jak uvedl jeden z komisařů Luis Ceríaco, neexistují kritéria, která by pomohla vhodnost daného přívlastku posoudit – případné etické aspekty jsou čistě subjektivní. Například u zmíněného „Hitlerova“ střevlíka se ICZN vyjádřila tak, že samo o sobě jméno urážlivé není. Entomoložka May Berenbaumová k tomu již v roce 2010 uvedla: „Mě osobně pohoršuje spíš fakt, že takové jméno přivede daný druh na pokraj vyhynutí kvůli fanatickým neonacistům, kteří jej chtějí do svých sbírek.“ 

Autoři zmíněného článku připouštějí, že přejmenovat všechny kontroverzní druhy není reálné; navrhují však alespoň zpřísnit kodex ICZN. „Dokud se budou organismy pojmenovávat podle lidí, budou spory o vhodnosti trvat. Jsem si jistá, že existují i jiné způsoby, jak někoho uctít,“ míní Guedesová.

TIP: Nový druh houby z ostrova Madeira dostal název po českém géniovi

S jejími slovy nepřímo souhlasí ichtyolog Brian Sidlauskas, podle nějž byl mimochodem nazván jeden druh amazonské ryby: „Je jasné, že ICZN nechce nést odpovědnost. Ale když ne oni, tak kdo? Myslím, že by mohli vytvořit proces pro vyřazení problematických položek – třeba prostřednictvím panelu odborníků, kteří by měli za úkol zvážit navrhované změny jmen. V historii skutečně existují jména, jež jsou urážlivá, takže mít nějaký mechanismus pro jejich změnu je podle mě dobrý nápad.“ 

Když se v průběhu druhohor rozpadal jižní superkontinent Gondwana, zhruba před 83–79 miliony let se od jeho zbytku oddělila Zélandie, známá též jako Te Riu-a-Māui nebo Tasmantis. Vznikl tak nový kontinent o velikosti zhruba dnešní Indie, který se později (podle geologů před 23 miliony let) téměř celý ponořil do oceánu a nad hladinou zůstaly jen malé ostrůvky.

Dnes se nad hladinou Pacifiku nachází jen zhruba 6 procent odhadované rozlohy Zélandie, z čehož naprostá většina připadá na Nový Zéland v centrální části potopeného kontinentu, Novou Kaledonii, ostrov Norfolk a ostrov Lorda Howa. Zbývají kusy nepotopené Zélandie představují jen malé neobydlené ostrůvky a útesy. Zbytek Zélandie se nachází pod hladinou Tichého oceánu.

Záhada potopeného kontinentu

Odborníci už vědí, že pevninská kůra je pod Zélandií tenčí, než je u kontinentů obvyklé, i když je stále mocnější než třeba oceánská kůra. Zatím ale není jasné, proč je kůra Zélandie tak tenká a proč vlastně na přelomu oligocénu a miocénu došlo k jejímu potopení.

Odpověď na tuto otázku hledal mezinárodní tým, který vedl Nick Mortimer z novozélandského výzkumného institutu GNS Science v Dunedinu. Vědci kompletně zmapovali geologii Zélandie a výsledky svého výzkumu zveřejnili v odborném časopisu Tectonics.

Badatelé mimo jiné zjistili, že pevninská kůra Zélandie prošla ztenčením asi před 100 až 80 miliony let, tedy před oddělením Zélandie od zbytku Gondwany. Domnívají se, že šlo o důsledek „natahování pevnin geologickými silami v různých směrech“, které se v oblasti Zélandie projevily obzvlášť výrazně. Proč se proces natahování projevil tak výrazně právě u Zélandie vědci neuvádějí. Může to ale souviset s její menší velikostí v porovnání s většinovou Gondwanou.

TIP: Ztracený kontinent: Vědci detailně zmapovali potopenou Zélandii

Vzorky hornin získané z potopených částí Zélandie také ukázaly, že šlo o kontinent překypující různorodou faunou a flórou. Nasvědčují tomu nalezené spóry pylu suchozemských rostlin a také schránky mělkovodních živočichů.

V říjnu 1911, po nástupu Winstona Churchilla na místo prvního lorda admirality, došlo v britském Královském námořnictvu (Royal Navy) k několika významným změnám. V Evropě vrcholilo námořní zbrojení započaté v prvních letech 20. století, a tak se Churchill energicky chopil příležitosti. Vláda si na jeho popud objednala moderní bitevní lodě třídy Iron Duke, které svou výzbrojí a pancéřováním překonávaly dosud vše, co v Anglii postavili. Zatímco dělníci v loděnicích pokládali kýly prvních plavidel, na rýsovacích prknech a v kanceláři prvního lorda admirality se pracovalo na kolosu ještě o mnoho větším.

Obr s novými parametry 

Původně se předpokládalo, že třída Queen Elizabeth přímo naváže na předcházející konstrukce vzhledem i rozmístěním hlavní výzbroje. Na počátku se počítalo s deseti kanony ráže 381 mm, která se nacházela po dvou v pěti centricky rozmístěných dělových věžích. Admiralita se odhodlala k poměrně riskantnímu tahu, když zvolila výzbroj, jež se nacházela teprve ve stadiu prototypu. Pokud by konstruktéři s vývojem neuspěli, plavidla by dostala méně výkonná děla ráže 343 mm. 

Oba lordi admirality, ten současný (Churchill) i minulý (Reginald McKenna), navíc lobbovali za vyšší rychlost, díky níž by plavidla mohla plnit úkoly do té doby svěřené pouze bitevním křižníkům. V projektu proto vypustili jednu z pěti zamýšlených věží hlavního dělostřelectva. Plavidlo se tak podstatným způsobem zrychlilo až na 24 uzlů (44,5 km/h), čímž se vyrovnalo i některým bitevním křižníkům. Loděnice dostaly zakázku na stavbu pěti jednotek (Queen Elizabeth, Warspite, Valiant, Barham, Agincourt). Poslední z nich měla mít zeslabené pancéřování až na úroveň bitevních křižníků, které by kompenzovala vyšší rychlost až 28 uzlů (52 km/h).

Dokonalý poměr 

Později se ukázalo, že původní čtyři jednotky mají daleko lépe vybalancovanou palebnou sílu, rychlost a pancéřování, takže mohou plnit roli rychlých bitevních křižníků, aniž by ztratily přednosti bitevní lodi. Z toho důvodu se stavba posledního upraveného plavidla stala bezpředmětnou, takže se nakonec od ostatních nelišilo. Dodatečně se změnilo jen jméno. Protože loď zafinancovala Federace malajských států, nesla název Malaya. O stejném kroku uvažovala také Kanada, která chtěla zaplatit hned tři z nich. Z projektu nakonec pro neochotu kanadské vlády uvolnit finance sešlo. 

V případě třídy Queen Elizabeth konstruktéři dosáhli ideálního poměru mezi palebnou sílou, pancéřovou ochranou a rychlostí, což tato plavidla řadilo mezi vůbec nejúspěšnější konstrukce bitevních lodí vůbec. Po skončení první světové války všechna zůstala v aktivní službě a prošla rozsáhlou modernizací, která měla vliv především na sekundární a protiletadlovou výzbroj, dodatečné pancéřování a vzhled.

Barham se účastnil bitvy u Jutska se účastnil jako vlajková loď 5. eskadry bitevních lodí, během střetnutí vystřílel celkem 337 granátů a dostal pět zásahů. Hned na počátku druhé světové války jej na tři měsíce vyřadilo poškození po zásahu torpéda z německé ponorky. V září roku 1940 podnikl nájezd na francouzský Dakar, při němž byl zasažen 380mm granátem z bitevní lodi Richelieu. 

TIP: Trumfové eso Kaiserliche Marine: Bitevní loď Baden

Následně v rámci Svazu H chránil konvoje v okolí Gibraltaru a zasáhl do bitvy u Matapanu. Dne 25. listopadu 1941 zasáhly střed bitevní lodi Barham tři ze čtyř torpéd vypálených z německé ponorky U-331. Plavidlo se rychle převrátilo na bok a o čtyři minuty později explodovala munice, po čemž kleslo ke dnu.

Hvězdný systém TRAPPIST-1, který od nás dělí zhruba 40 světelných let, již delší dobu dráždí představivost vědců i laické veřejnosti. Víme, že jej tvoří nejméně sedm exoplanet, přičemž všechny jsou zřejmě terestrické. Celkem tři z nich navíc obíhá hvězdu, kterou je červený trpaslík, v obyvatelné zóně. Teoreticky by se tak na nich mohla nacházet voda v kapalném stavu.

Webbův dalekohled si nedávno „vzal do parády“ exoplanetu známou jako TRAPPIST-1b, která je jen o něco málo větší a hmotnější než naše Země a obíhá červeného trpaslíka ze všech známých planet této soustavy nejblíže.

Terestrický svět bez atmosféry

Nová pozorování Webbova dalekohledu přinesla řadu zajímavých a až překvapujících zjištění, které podstatně mění naše představy o této planetě. Olivia Limová z kanadské Montrealské univerzity s početným týmem spolupracovníků využila pro průzkum planety TRAPPIST-1b metodu transmisní spektroskopie, která zkoumá spektrum záření hvězdy po průchodu atmosférou studované planety. Výsledky pozorování vědci zveřejnili minulý týden v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.

Vědci se doposud domnívali, že TRAPPIST-1b je rozžhavené peklo. Předpokládali totiž, že tato exoplaneta má hustou atmosféru, která díky záření velmi blízké hvězdy ohřívá povrch na teplotu mezi 477 až 1 230 °C, podle některých odhadů až na 2 000 °C. Pozorování Webbova dalekohledu ale naznačují, že TRAPPIST-1b prakticky žádnou atmosféru nemá.

TIP: Jedna planeta systému TRAPPIST-1 má železné jádro jako Země

S tím souvisí i zjištění, že povrchová teplota exoplanety je mnohem nižší než uváděly původní odhady. Přestože množství záření, které dopadá na TRAPPIST-1b z její mateřské hvězdy je čtyřikrát větší než v případě Země, její povrchová teplota by se se podle vědců měla pohybovat v rozmezí od 120 °C do 220 °C. Není to tedy tak pekelný svět, jak se dříve zdálo, stále ale zůstává spolehlivě neobyvatelnou exoplanetou pro život pozemského typu.

Měření teploty a její regulace hraje zásadní roli v mnoha průmyslových odvětvích, při provádění vědeckých experimentů a někdy i třeba při vaření, jak napovídá existence kuchyňských teploměrů. I ve starších dobách si souvislosti zvýšené tělesné teploty s nemocí lidé všímali, vlastně skoro odjakživa – například nejslavnější z antických lékařů, Galén z Pergamu (129–216), pokládal samotnou horečku za nemoc, nikoli příznak onemocnění. Jenže dávní doktoři se museli při zjišťování stavu pacienta spoléhat pouze na vlastní dlaně a skutečnou teplotu změřit nemohli. Zvrat přišel až v první polovině 17. století s vývojem prvních teploměrů a nachomýtl se k němu i proslulý fyzik, filozof a astronom Galileo Galilei – a nebyl zdaleka sám.

Už staří Řekové…

První zařízení schopná zaznamenat změny teploty se objevila už v antice a fungovala na principu teplotní rozpínavosti plynů. Jedno takové popisuje například Filón Byzantský (cca 280–220 př. n. l.). Aparát sestával z olověné baňky naplněné vzduchem, od níž vedla zakřivená trubice do vedle stojící nádoby s vodou. Pokud se baňka zahřála, například vystavením přímému slunečnímu svitu, horký vzduch nabyl na objemu a v nádobě s vodou se objevily bublinky. Pokles teploty naopak vedl k nasátí vody do trubičky. Zda Filón za pomoci svého přístroje dělal i nějaké zevrubnější pokusy s měřením teploty, není zřejmé.

O něco později vytvořil několik podobných přístrojů řecký vynálezce Hérón Alexandrijský (10–75), jenž se mimo jiné proslavil zkonstruováním otáčející se koule poháněné párou proudící ze dvou zahnutých trysek. Předznamenal tak mnohem pozdější využití páry k pohonu strojů, třebaže jeho vynález byl pouhou kuriozitou bez praktického významu. Hérónův aparát umožňující zachytit relativní změny okolní teploty sestával z uzavřené koule, která byla zčásti naplněná vodou a do níž vedly dvě trubice, jedna ve tvaru podkovy, druhá rovná. Obě přitom kouli spojovaly s nádobou vespod, která byla rovněž naplněná vodou. Pokud se koule vystavila působení slunečních paprsků či jinému zdroji tepla, rozpínající se vzduch z ní začal vodu vytlačovat. Naopak po umístnění do stínu se koule ochladila a začala nasávat vodu z druhé nádoby. Hérón svá zjištění uplatnil i v praktické rovině. Na jejich základě vyrobil zařízení pro automatické otevírání chrámových dveří.

Ačkoli Filónovy a Hérónovy přístroje umožňovaly sledovat změny teploty, k jejímu přesnému měření nesloužily a vzhledem k absenci stupnice ani sloužit nemohly. Pozorované relativní změny navíc nebyly ovlivňovány pouze teplotou, ale i atmosférickým tlakem. Spíše než o teploměry v moderním slova smyslu se tak jednalo o termoskopy či barotermoskopy.

Galileovy pokusy

Zrod skutečného teploměru přišel až o patnáct století později a často je spojován se jménem Galilea Galileiho (1564–1642). Ten se mezi lety 1592 až 1603 věnoval pokusům s rozpínáním vzduchu vlivem tepla, které se do určité míry podobaly těm, jež prováděli jeho antičtí předchůdci. O těchto experimentech víme však poměrně málo a v podstatě veškeré informace o nich pocházejí z Galileovy korespondence s kolegy.

Jeho přístroj sestával ze skleněné baňky naplněné vzduchem, která byla trubicí spojena s nádobou obsahující kapalinu. Tou bývala patrně voda či víno. Těleso, jehož teplota měla být zjištěna, se přiložilo k baňce, což vedlo k poklesu či růstu hladiny kapaliny v trubici, podle toho, zda měřené těleso bylo teplejší (vzduch se roztáhl a vytlačil kapalinu), nebo chladnější (objem plynu klesl) než vzduch v baňce. Avšak stejně jako Filónovy a Hérónovy přístroje i ten Galileův nereagoval pouze na změny teploty, nýbrž i tlaku, a ukazoval spíše relativní změny teploty, neboť postrádal jasně definovanou stupnici. Ani v tomto případě se tudíž nejednalo o skutečný teploměr, ale termoskop či barotermoskop.

Dejte mi pevný bod

Zásadní posun k opravdovému teploměru učinil benátský matematik a Galileův blízký přítel Giovanni Francesco Sagredo (1571–1620). Ten vytvořil řadu podobných přístrojů jako Galilei, byť poněkud těžkopádných (skleněná baňka měla obsah „tří až čtyř sklenic“ a spojovací trubice měla šířku prstu), a opatřil je stupnicí. Uváděl, že pokles a růst hladiny byl u jednotlivých přístrojů navzdory odlišným rozměrům srovnatelný, což byl důležitý krok ke standardizaci měření.
V létě prý jeho teploměr ukazoval asi 360 stupňů, ve sněhu naměřil 100 stupňů a teplota sněhu se solí v jeho případě činila 0 stupňů. Zdá se tedy, že právě stabilní hodnoty naměřené teploměrem ve sněhu smíchaném se solí a ve sněhu samotném Sagredo použil jako takzvané fixní body, které mu umožnily jednotlivé přístroje kalibrovat. To bylo klíčové, byť tvůrci pozdějších stupnic zvolili poněkud odlišné fixní body (viz Není stupeň jako stupeň). Sagredo také od roku 1615 pomocí svých teploměrů prováděl pravidelná meteorologická pozorování, a na základě získaných dat mohl porovnávat teploty v různých obdobích roku napříč několika lety, což bylo do té doby něco těžko představitelného.

Dva fixní body ke kalibraci svých přístrojů podle všeho používal i italský lékař a vynálezce Santorio Santorio (1561–1636), který mezi lety 1611 a 1624 vyučoval medicínu na Padovské univerzitě, kde působil i Galilei. Santorio používal teploměr, který fungoval na podobném principu jako přístroje, jež sestrojili Sagredo a Galilei, a jako fixní body k vytvoření standardizované stupnice mu sloužila teplota sněhu a teplota plamene svíčky. Popis svého prvního aparátu pro měření teploty, který zřejmě vynalezl nezávisle na výše uvedených učencích, publikoval už roku 1612 ve spisu Commentaria in artem Medicinalem Galenis (Komentáře ke Galénovu lékařskému umění). Jedná se o vůbec první oficiální popis takového přístroje. Santorio také jako první „teploměr“ používal k lékařským účelům, tedy k měření teploty pacienta a usuzování na přítomnost nemoci při zvýšené teplotě (pacient baňku držel v rukou či si ji umístil do úst, jak se to dělá s moderními teploměry).

Úsvit kapalinových teploměrů

Všechny výše uvedené teploměry fungovaly na bázi teplotní rozpínavosti vzduchu, stejně jako řada dalších modifikovaných aparátů, jež vznikly v následujících letech. Příkladem může být „teploměr“ anglického lékaře Roberta Fludda (1574–1637), jenž Galileův přístroj opatřil stupnicí rozdělenou na dvanáct dílků a vodu (či víno) nahradil roztokem síranu měďnatého (modrá skalice).

Termoskopům a „prototeploměrům“ využívajícím teplotní rozpínavosti vzduchu nicméně začaly brzy konkurovat přístroje kapalinové. Ten první podle všeho zkonstruoval francouzský lékař Jean Rey (1583–1645) v roce 1632 a sloužil k měření tělesné teploty pacientů. Podobal se Galileovu termoskopu, ale obrácenému vzhůru nohama. Vespod byla baňka naplněná vodou a od ní vedla dlouhá tenká trubice se stupnicí. Stoupající teplota způsobila rozpínání kapaliny, což se projevilo zvyšováním její hladiny v trubici. Ani Reyův přístroj ale nebyl uzavřený, a opět se tak jednalo spíše o barotermoskop.

Klíčovou událostí na cestě k dnešnímu teploměru byly pokusy italského fyzika a matematika Evangelisty Torricelliho (1608–1647) a jeho žáka Vincenza Vivianiho (1622–1703), kteří sestrojili první rtuťový barometr a ukázali, že měření prováděná výše popsanými termoskopy a „prototeploměry“ jsou vedle teploty ovlivňována také atmosférickým tlakem. Torricelli následně vyrobil jeden z první uzavřených kapalinových teploměrů, avšak možná nikoliv ten vůbec první. Vynález uzavřeného kapalinového teploměru, v němž byl indikační kapalinou líh, se obecně připisuje toskánskému vévodovi Ferdinandu II. Medicejskému (1610–1670) a má se za to, že jej vyrobil nejpozději roku 1641.

Společnost experimentu

Zásadní úlohu při dalším vývoji teploměru sehrála jedna z prvních vědeckých společností, italská Accademia del Cimento (Akademie experimentu), kterou v roce 1657 založili Ferdinand II. Medicejský a jeho bratr Leopoldo. Výsledky, jichž členové akademie na poli měření teploty a výroby teploměrů během deseti let dosáhli, byly zveřejněny ve spisu nazvaném Saggi di naturali esperienze (Eseje o přírodních experimentech).

Dílo popisuje řadu uzavřených lihových teploměrů opatřených stupnicemi rozdělenými do padesáti až tří set dílků, úvahy o kladech a záporech různých teploměrných kapalin (voda, líh, rtuť a jiné) a také velké množství pokusů, jejichž cílem bylo standardizovat teploměry tak, aby měření jimi prováděná byla porovnatelná bez ohledu na to, kdy a kde proběhla. Právě to bylo nezbytnou podmínkou, aby se teploměr mohl následně stát důležitým vědeckým, lékařským či meteorologickým nástrojem.

TIP: Dobrodružství na stupnici: Z nuly na sto v podání Anderse Celsia

Ačkoli teploměry v následujících stoletích prošly ještě řadou proměn a například kdysi hojně používaná rtuť byla nedávno jako teploměrná kapalina zakázána, základy současných teploměrů byly položeny právě v sedmnáctém století a pozdější vývoj zahrnoval už víceméně jen úpravy existujícího „plánu“. 

Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) patří k největším evropským motýlům, rozpětí jeho křídel dosahuje až 13 centimetrů. Je vybaven vynikajícími mimikrami: kresba předních křídel napodobuje kůru stromů a díky tomu je motýl sedící na kmeni stromu takřka neviditelný. V případě ohrožení využívá momentu překvapení – roztáhne přední křídla, vystaví žlutočerná spodní křídla a především žlutočerně pruhovaný masívní zadeček, aby případného útočníka zastrašil.

Domovem lišaje smrtihlava je Afrika a jihozápadní Asie, postupem času se usadil i v jižní Evropě. Odtud každoročně podniká neuvěřitelně dlouhé lety, a tak zalétá i do Česka, kde se nepravidelně objevuje od konce května, zpravidla však až v červnu a v letních měsících. Smrtihlav je nevídaně zdatný letec, rychlost jeho pohybu vzduchem může dosáhnout až 54 km/h a dokáže prý překonat vzdálenost až 4 500 km!

Oplozené samičky migrují na sever ze severní Afriky a z jižní Evropy. Vzdálenost, jakou urazí, výrazně ovlivňuje počasí, ale bez problémů dokážou překonat Středozemní moře i Alpy. V horách lišajům nedělají problémy výšky kolem 2 000 m n. m., ale nejraději se vyskytují v chráněných údolích a na teplých svazích vysočin. V příznivých letech mohou samičky lišaje smrtihlava zalétnout až na Island.

Vetřelci včelích úlů

Smrtihlav má neobyčejně krátký sosák, takže oproti většině jiných lišajů nemůže sát nektar z květů za letu. V době největší aktivity – mezi soumrakem a půlnocí – vyhledává svou oblíbenou potravu v květech zimolezu, jasmínu, brambor a tabáku. Také miluje med, za nímž proniká do včelích úlů. Aby včely obelstil, vypouští feromony s podobnou vůní jakou mají ony. Přesto se včely občas nedají ošálit a usmrtí vetřelce svými žihadly. Z obřího motýla pak v úlu zbude pouhé torzo, mumie černožlutého těla. Neznalí včelaři se proto někdy domnívají, že jejich úl napadla nějaká obří zmutovaná sršeň.

Přátelští entomologové mi taky svěřili jedno tajemství: lišaje smrtihlavy lákají k pastvě kvetoucí nocenky (Mirabilis jalapa). Tyto oblíbené letničky z Jižní Ameriky se v Evropě pěstují už 400 let a smrtihlavové prý jejich lákavým květům nedokážou odolat.

Oběti bramborové sklizně

Lišaj smrtihlav prochází proměnou dokonalou. U nás samičky kladou vajíčka jednotlivě na rub listu či na stonek lilku bramborového. Vajíčka jsou poměrně velká, hladká a žlutozeleně zbarvená. Kromě brambor mohou samičky klást vajíčka i na durman, kustovnici, tabák, rulík zlomocný, potměchuť popínavou, ptačí zob, na konopí atd. Housenky, které se líhnou po 10–12 dnech, se živí v noci a dorůstají až impozantních 15 cm. Přes svoji obří velikost nepůsobí na živných rostlinách přílišné škody, i když mohou působit hrozivě a při vyrušení vydávají kusadly vrzavý zvuk.

Když přijde jejich čas, zavrtají se 20 až 40 cm hluboko do země, vytvoří si komůrku a zakuklí se. Kukla, která je 6–10 cm dlouhá, má leskle černohnědou nebo červenohnědou barvu. Přibližně po třech týdnech se za tmy líhne z kukly motýl. Po natažení křídel se ozývá charakteristickým pisklavým zvukem. Tímto zvukem, který vychází z jícnu, se lišaj smrtihlav ozývá i v případě ohrožení.

Většina kukel se však nestihne vylíhnout, a to nejen kvůli sychravému počasí, ale i proto, že jsou vyorány při podzimní sklizni brambor. Nalezené nepoškozené kukly si entomologové berou domů a pokouší se lišaje zachránit. Žel v podzimním počasí motýl nenabere dost sil, aby se mohl vydat domů na jih.

Kruté pověry a velké štěstí

Lidé se odjakživa velkého, tajemného motýla se zlověstnou kresbou na hrudi obávali. Domnívali se, že přináší smrt, a že jeho přítomnost je spojena s nekalými a nebezpečnými kouzly. Lidské pověry se mnohdy stávají ostatním živým tvorům osudnými, což se dělo i v tomto případě. Lidé totiž byli přesvědčeni, že kouzlo zruší tím, když smrtihlava chytí a přibijí na dveře a pokud se jim naskytla možnost, neváhali tak učinit.

Lišaj smrtihlav ještě donedávna nepatřil k nočním motýlům, kteří trvale žili na našem území, vždyť ani nepatří k typickým motýlům Evropy. Přestože zde samičky kladly vajíčka, z nichž během léta dorostly a zakuklily se housenky, kukly v zemi kvůli chladu hynuly. Tento fakt však v posledních letech pozvolna přestává platit. V suchých a teplých letech už vědci zaznamenali úspěšné líhnutí letní generace na nejjižnějším území naší republiky, zejména v okolí národního parku Podyjí. Nelze vyloučit, že se kvůli globálnímu oteplování areál stálého výskytu lišaje smrtihlava postupně rozšíří. Jeho spatření je však stále vzácné.

TIP: Pouť za batolci červenými: Setkání s potrhlými anděly

Pokud budete mít to obrovské štěstí, že neobyčejného jižního hosta spatříte, nesahejte prosím po kladivu a hřebíku, ani po papuči, která v tomto případě není o nic vhodnějším nástrojem. Vychutnávejte si okamžik, jenž můžete později bez uzardění líčit jako zcela mimořádnou chvíli.