Před mnoha lety se na jisté mezinárodní vědecké konferenci probíraly dovednosti a schopnosti lidí moravského gravettienu, tedy období, jež si spojujeme s kulturou „lovců mamutů“. Zatímco zahraniční delegáti se vyjadřovali téměř výhradně v superlativech, někteří domácí odborníci se s vážnou tváří dovolávali primitivnosti tehdejších lidí. V tu chvíli jeden z českých zástupců, popuzen neznalostmi svých kolegů, ztratil nervy a začal ze sebe chrlit ty nejhorší přídomky na adresu pánů Štorcha a Buriana a především na příčinu kolosálních mystifikací, totiž na jejich společné dílo – knihu Lovci mamutů.

Nešťastný fenomén

Mnozí učitelé dějepisu při výkladu o pravěku začínají sentimentální vzpomínkou na své mládí a na emočně podbarvený příběh dvou chlapců z knihy, jež se stále čte a propaguje jako autentické dílo. O fenoménu Lovců mamutů spisovatele Eduarda Štorcha bychom mohli hovořit celé hodiny. Jde přitom o fenomén velmi nešťastný a tragikomický, protože autor a lidé, kteří mohli do koncepce knihy mluvit, zařadili její příběh do oblasti sci-fi, nebo spíše fantasy.

Nikoho by nejspíš nenapadlo spojovat dějepis například s barbarem Conanem, ale se Štorchovou knihou ano, přestože byla psána se stejnou dávkou fantazie. Evoluční mechanismus se v ní přitom pro názornost dočkal silného zjednodušení až na pohádkovou úroveň, což se ukázalo jako zcela prioritní, takže mnohá fakta a archeologické nálezy musely stranou. Také ilustrace Ondřeje Sekory zařazovaly původně knihu tam, kam patřila – tedy mezi neškodné pohádkové příběhy.

Evoluce pro děti

S nadsazenými Sekorovými karikaturami byly pohádkovost i nejrůznější absurdity zjevné a kniha by zůstala jen drobnou literární zajímavostí. Jenže dílo si začalo žít vlastním životem podle všeobecných pravidel a zájmů. Nakladatel chce vydělávat, což mu nemůžeme mít za zlé, a volba proto padla na jiného výtvarníka. Zdeněk Burian, velmi sugestivní malíř a ilustrátor, odvedl opět skvělou práci a doprovodil knihu poloopičími primitivy. Ani jemu nelze nic vyčítat.

Na zmíněném zvratu měl přitom lví podíl komunistický režim, který kvůli propagaci vědeckého světonázoru na školách po Štorchově knize rád sáhl. Nebylo přitom podstatné, zda je v Lovcích mamutů to nebo ono pravdivé, či nikoliv. Rozhodující roli hrála srozumitelně vyložená evoluce, která děti „chytla za srdíčko“. A jelikož Burian v každém dalším vydání přidal i nějaké nové, „rozumnější“ ilustrace, působila kniha stále věrohodněji.

Všechno špatně

Co je tedy v Lovcích mamutů špatně? Všechno. Moravský gravettien byl charakteristický úzkostným vyhýbáním se jeskyním. Polonahá, do bronzova opálená těla by nešla dohromady s tehdejším klimatem. Představa absence rodiny u funkčního modelu kultury v extrémním podnebí je absurdní. Ba dokonce ani obyčejný hlad neodpovídal skutečnosti: naopak, potravinově blahobytný moravský gravettien nazývají odborníci zlatým věkem lidstva. Co zbývá? Vynález ohně a kostrbatá mluva, jež rovněž zcela jistě nepatří do tak pozdního období našich dějin.

Paradoxně dlouho před Štorchem představil lovce mamutů jako moderní společnost archeolog Karel Absolon. Už na počátku 20. let minulého století nechal ve Francii u mistra Forestiera zhotovit portréty dvou příslušníků zmíněné kultury, jež se měly objevit v jistém britském časopise. Jedná se přitom o docela solidní podobizny vytvořené podle lebek: muž i žena, které zachycují, jsou upravení a vše doplňuje zdobení a oděv odpovídající řemeslné úrovni archeologických artefaktů, respektive klimatu doby ledové.

Ztracená desetiletí?

Výrok, že jsme Štorchovou knihou zbytečně ztratili sedmdesát let a že právě kvůli ní zůstává návrat do světa skutečných lovců mamutů tak složitý, je pravdivý jen částečně. Existují také jiné důvody. Nejeden odborník se totiž v otázce pravěkých kultur držel raději zpátky. Dokonce i Absolonovy obrazy působí dnes příliš moderně, a to nejen na laiky. Odborníci, kteří znali fotografie různých „divošských etnik“ z Afriky či Jižní Ameriky z 19. a počátku 20. století, se například často nechali oklamat rafinovaným nasvětlením, přičemž planoucí oči primitivů měly odhalovat jejich „divoký, živočišný původ“. Šlo ovšem o pouhou iluzi.

TIP: Sibiřské bílé zlato: Jak se žije lovcům mamutů z 21. století

Aby tehdejší fotografové naplnili očekávání čtenářů, vybírali si určité typy lidí. Jindy zas „využili“ oči zalité slzami, jež měl na svědomí vítr či ostré světlo. A někdy se dokonce díky vhodnému nasvětlení ze dvou stran změnily kraje duhovek v lesknoucí se body, a světlou bulvu tak zdobí jen tenká kočičí vertikála. Nelze se tedy divit, že se i Absolon zalekl modernosti svých rekonstrukcí a muži na jedné z podobizen nechal rozcuchané vlasy.

Nová šance

A jak zní druhá, velmi hořká část pravdy? Kdyby vědci nepodceňovali profesionální a skutečně účinnou propagaci svých závěrů, nikdy by jediná kniha – navíc určená pro dětské čtenáře – nemohla napáchat tolik škody. V současnosti vznikají nové expozice lovců mamutů. Nechme se tedy překvapit, jak se k tomuto úkolu postaví archeologové tentokrát.

Jihoamerický pavouk palovčík jedovatý (Phoneutria nigriventer) dělá svému jménu čest. Jeho jed obsahuje směs účinných toxinů, včetně nejméně šesti neurotoxických peptidů a jedná se tak o jednoho z nejjedovatějších pavouků na světě, jehož kousnutí může být bez podání protijedu pro člověka smrtelné. Kousnutí tohoto až 15 centimetrů velkého pavouka je velmi bolestivé a způsobuje dramatické zrychlení srdečního tepu, zrychlenou dechovou činnost a zvýšení krevního tlaku. 

Palovčíkův jed má ale i méně předvídatelné účinky – u mužů vyvolává nepříjemnou až několik hodin trvající erekci, která může vést až k nekróze penilní tkáně a nutnému invazivnímu chirurgickému zákroku.

Jed jako lék

Jak to ale v podobných případech bývá, účinné a hrozivé jedy, které mohou zabíjet, bývají cenným zdrojem biologicky zajímavých látek, které se po prozkoumání a případných úpravách mohou uplatnit v medicíně, kde naopak zdraví a životy zachraňují. Brazilští vědci z Federální univerzity státu Minas Gervais vyvíjejí syntetickou verzi molekuly z jedu palovčíků, která je zodpovědná za drastickou erekci.

Molekulu, kterou nazvali BZ371A, otestovali na myších a potkanech. Ukázalo se, že gel s touto molekulou, aplikovaný na třísla hlodavců, vyvolává erekci. Látka z jedu palovčíků, stejně jako její syntetická verze, totiž spouštějí produkci molekul oxidu dusnatého, což vede ke zvýšení průtoku krve v genitáliích.

Pavoučí viagra

Ostatně i nejznámější lék na poruchu erekce (Sildenafil - komerčně známější jako Viagra) funguje na podobném principu – vedle blokování některých enzymů se v důsledku užití sildenafilu stává penilní tkáň citlivější na oxid dusnatý a dochází k erekci. Sildenafil a podobné medikamenty ale nezabírají u zhruba 30 procent mužů a problematické je i užívání Sildenafilu v kombinaci s nitráty, kdy hrozí náhlé poklesy krevního tlaku.

TIP: Nečekaná pomoc: Jed australských pavouků léčí následky mozkové mrtvice

Látka BZ371A podle vědců funguje i u starších myšáků s vysokým tlakem a diabetem, což naznačuje, že by mohla být účinná i u starších mužů s podobnými obtížemi. Jako účinná se látka ukázala i při pilotním testu na lidských dobrovolnících. Zda by se látka BZ371A mohla stát alternativou sildenafilu ale musí ukázat až důkladnější a komplexnější testy. 

Uhrančivé Saturnovy prstence lze spatřit i ve skromném amatérském dalekohledu. Jsou jedním z nejvíce fascinujících objektů celé Sluneční soustavy. Přesto doposud není úplně jasné, jak tyto útvary z ledu, balvanů a prachu vlastně vznikly. Odpověď na tuto otázku možná nyní přináší nový výzkum mezinárodního týmu odborníků, který využil výpočetní sílu superpočítačů.

Nedávná velmi úspěšná mise meziplanetární sondy Cassini přinesla nové poznatky a informace o stáří prstenců Saturnu a jeho měsíců. Ukázalo se, že jsou relativně velmi mladé, alespoň v astronomickém pojetí času. Zároveň ale vyvstaly i nové otázky, týkající se okolností vzniku prstenců a měsíců tohoto elegantního plynného obra.

Simulace srážky měsíců

Jacob Kegerreis z Amesova výzkumného centra NASA a jeho spolupracovníci zapojili do hledání odpovědí britské superpočítačové centrum Distributed Research using Advanced Computing (DiRAC) na Durhamské univerzitě. Díky tomu mohli vědci modelovat scénáře vzniku Saturnových prstenců a měsíců ve více než stokrát větším rozlišení než v předešlém výzkumu. Na základě superpočítačových simulací dospěli badatelé k závěru, že prstence vznikly srážkou dvou měsíců před několika sty miliony let. Výsledky výzkumu vědců NASA zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Dnešní Saturnovy prstence se nalézají uvnitř oblasti, kterou vymezuje Rocheova mez. Gravitační síla je zde natolik účinná, že likviduje jakákoliv větší tělesa. Materiál, který obíhá kolem Saturnu za Rocheovou mezí, se může shlukovat a vytvářet měsíce. Badatelé simulovali více než 200 různých variant srážek dvou měsíců na orbitě Saturnu a zjistili, že v řadě případů dochází k rozptýlení potřebného množství ledu a vytvoření prstenců.

TIP: Výzkum sondy Cassini přinesl odpověď: Prstence Saturnu jsou opravdu velmi mladé

Vědci jsou přesvědčeni, že právě drtivá srážka dvou měsíců dobře vysvětluje vznik prstenců, jak je dnes pozorujeme a přináší i uspokojivou odpověď na otázku, proč jsou prstence tvořené převážně ledem. „Scénář srážky vede k vytvoření prstenců obsahujících velké množství ledu,“ potvrzuje Vincent Eke z Durhamské univerzity. „Když se srazí ledové měsíce, led se rozptýlí dál, než suť z jejich kamenných jader.“

Drtivá většina barev používaná v antice měla přírodní původ, čímž se nijak nelišily od tradic doby kamenné. Barvivo se získávalo obvykle čistěním zeminy s příměsí různých oxidů – například bílé z kaolínu nebo okrové z hlíny bohaté na oxidy železa. Půda se nejdřív rozplavila a poté prosela přes tkaninu tak, aby se jakékoliv nečistoty zachytily. Výsledná řídká tekutina plná pigmentu se pak nechala vyschnout na slunci a vzniklé hrudky se rozetřely na jemný prach. Na černou barvu zase stačilo spálit dřevo či slonovinu a popel zpracovat.

Záře minerálů

Obdobně vznikala barviva z minerálů, které se ovšem musely nejprve vytěžit a rozdrtit. Červená měla často původ v rozemletém hematitu, jenž je bohatý na železo a výsledek může variovat od žluté až po tmavě hnědou. Jasně oranžová pocházela z cinabaritu, toxické přírodní sloučeniny síry a rtuti, která se nicméně široce uplatnila ve výzdobě nejstarších měst světa – například v tureckém Çatal Hüyüku už před deseti tisíci lety.

Pravděpodobně nejdražším minerálem, který se takto používal, se stal jasně modrý či tyrkysový lapis lazuli, těžený ve Střední Asii a v Afghánistánu. Na jeden kilogram pigmentu, zvaného ultramarín, však bylo třeba nadrtit až padesát kilogramů hrubého minerálu, takže se barvivo doslova vyvažovalo zlatem.

Starověká chemie

Extrémní cena ultramarínu přiměla starověké učence k pokusům o jeho nahrazení a Egypťanům se nakonec okolo roku 2600 př. n. l. podařilo vytvořit syntetickou modrou barvu. „Egyptská modř“ poté sloužila k výzdobě hrobek a získala si takovou popularitu, že se její produkce rozšířila do Mezopotámie a později do celého Středomoří. Výrobní postup známe z vůbec prvního dochovaného spisu, jenž se věnuje minerálům a který vytvořil řecký filozof Vitruvius v 1. století př. n. l.

Podle něj bylo třeba spojit vápenatý písek, minerál obsahující měď (například azurit) a směsi uhličitanů, jež se ve formě bílého prášku vyskytují na dně vyschlých egyptských jezer. Namodralé koule poté dělníci vložili do hliněných hrnců a pálili je několik hodin při teplotě tisíc stupňů, načež chemická reakce vytvořila výrazně modrou měďnato-vápenatou směs. Ačkoliv šlo o pracný proces, nevznikal při něm nadbytek odpadu a vyplácel se. Přesto okolo 4. století upadl v zapomnění.

TIP: Jak barevná byla antika? Naše představy o „bílém mramoru“ jsou mylné

První umělá náhražka modrého barviva spatřila světlo světa náhodou. V roce 1709 se berlínský obchodník, ale i teolog a alchymista Johann Konrad Dippel (mimochodem předobraz doktora Frankensteina) rozhodl podvádět své klienty. Naředil uhličitan draselný, který se v manufakturách používal především při výrobě skla a textilu, aby tak zvětšil objem dodávané suroviny. K jeho údivu však po nějakém čase látka zmodrala a z podvodu se stal geniální vynález: vznikla tzv. pruská modř, velmi levné a dostupné barvivo...

Organické zemědělství není záležitostí posledních let, jak se spousta lidí domnívá. Už v první polovině 20. století se v Evropě dostávalo pod drobnohled expertů, kteří přicházeli s více či méně šokujícími „fakty“. Pravděpodobně nejodvážnějším historickým tvrzením ekologického hnutí byla „schopnost biopotravin léčit rakovinu“.

Onkoložka Tina Finesilverová už ve studii z roku 1989 uvedla, že pět jejích pacientů trpících rakovinným bujením, kteří začali konzumovat biopotraviny, nemělo při pitvě žádné známky předchozí malignity. Kromě toho zemřeli v požehnaném věku z příčin nesouvisejících s nádorovým bujením. Překvapivé je, že už o patnáct let dříve (1975) popsal internista J. I. Rodale úplné vyléčení čtyř pacientů s rakovinou poté, co přijali stoprocentní organickou stravu. Jak je to doopravdy?

Co znamená pojem „organické“?

Termín „organický“ se týká způsobu, jakým jsou zemědělské produkty pěstovány a zpracovávány. Předpisy se sice v jednotlivých zemích liší, USA nicméně vydaly oficiální popis pojmu, podle nějž musejí být organické plodiny „pěstované bez použití syntetických herbicidů, pesticidů, hnojiv nebo klonovaných genů“.

Hospodářská zvířata chovaná pro maso, vejce a mléko musejí žít předpisově v podmínkách podobných jejich přirozenému prostředí (např. pást se na pastvě) a být krmena organickým krmivem a pící. Nesmějí se jim podávat antibiotika, růstové hormony ani žádné vedlejší produkty živočišného původu.

Organické vs. bio

Spousta lidí nechápe rozdíl mezi označeními „organické“ a „bio“. EU normy tyto odlišnosti popisují takto: „Označení ‚organické‘ znamená, že při výrobě nebyly použity žádné syntetické pesticidy, herbicidy nebo chemická hnojiva. Jestliže má potravina navíc nápis ‚certifikována‘, znamená to, že u ní provedla kontrolu (nezávislá) třetí strana.“ „Bio“ znamená, že potraviny pocházejí z ekologického zemědělství, které bere v úvahu blahobyt a udržitelnost planety. Podobně jako u organických potravin se bio produkty pěstují bez použití konvenčních pesticidů nebo umělých hnojiv. Označení bio se zabydlelo hlavně v EU, označení „organické“ spíše v USA.

Benefity bio potravin

Výživová poradkyně Lawrence Robinsonová letos aktualizovala základní benefity bio potravin. „Způsob pěstování potravin má dopad na duševní zdraví a životní prostředí. Biopotraviny obsahují větší množství prospěšných živin (např. antioxidantů) než jejich konvenčně pěstované protějšky.“ 

Podle webu HelpGuide.org lidé s alergiemi na konkrétní potraviny, chemikálie nebo konzervační látky zjišťují, že se příznaky nepříjemných zdravotních stavů zmírní nebo zmizí, když jedí pouze organické potraviny. Biopotraviny taktéž podle některých studií vydrží déle čerstvé, protože neobsahují konzervační látky.

Podle Lawrence Robinsonové mají bioprodukty tendenci být šetrnější k životnímu prostředí. „Ekologické zemědělství snižuje znečištění ovzduší, šetří vodu, snižuje erozi půdy, zvyšuje její úrodnost a spotřebuje méně energie. Hospodaření bez pesticidů je lepší pro zvířata a lidi žijící blízko organických farem.“

Má smysl je kupovat?

Mnoho vědeckých studií popisuje (často přehnané) benefity organických potravin, které mají vliv jak na psychiku, tak na tělesné procesy (včetně prevence proti závažným chorobám). V roce 2012 ale spatřila světlo světa kontroverzní metastudie ze Stanfordské univerzity, ve které se píše, že „neexistují žádné přesvědčivé důkazy o významných přínosech biopotravin z hlediska zdraví“.

„Mezi bio a konvenčními potravinami není velký rozdíl, pokud hovoříme výhradně o přínosu pro lidské zdraví,“ řekla Dena Bravatová, hlavní autorka článku srovnávajícího ne/organické potraviny publikovaného v časopise Annals of Internal Medicine v roce 2012.

Kontroverzní studie

Tým vedený Bravatovou v Stanford's Center for Health Policy udělal dosud nejkomplexnější metaanalýzu studií srovnávajících organické a konvenční potraviny. Zajímavé je, že nenalezli důkazy o tom, že biopotraviny jsou výživnější a mají méně zdravotních rizik než konvenční alternativy. „Vypozorovali jsme jen, že konzumace biopotravin snižuje riziko expozice pesticidům.“

Pravda je taková, že marketingová bublina kolem biopotravin je obrovská. Mezi léty 1997 a 2011 se např. v USA zvýšil prodej biopotravin z 3,6 miliardy dolarů na 24,4 miliardy dolarů, přičemž mnoho spotřebitelů je ochotno za tyto produkty zaplatit jmění. Biopotraviny jsou často dvakrát dražší než jejich konvenčně pěstované protějšky, přičemž lidé odhodlaní následovat tento „trend“ na přehnané ceny nehledí.

Přestože panuje obecný názor, nejspíše právě na základě ceny, že jsou biopotraviny pro nás zdravější než konvenční jídlo, zůstávají jejich zdravotní přínosy stále záhadou. Bravatová, hlavní lékařka ve společnosti Castlight Health, provedla rešerši literárních zdrojů, jež popsala coby „matoucí soubor studií objevujících se v odborných publikacích“. V rámci výzkumu pročetla přes tisíc dokumentů a identifikovala 237 těch nejrelevantnějších, které podrobila detailní analýze. Jednalo se o sedmnáct studií (šestici představovaly randomizované klinické studie) účastníků konzumujících organickou vs. běžnou stravu a 223 studií porovnávajících výživovou úroveň a pesticidní kontaminaci produktů (ovoce, zelenina, obiloviny, maso, mléko, drůbež a vejce) pěstovaných organicky vs. konvenčně. Doba trvání studií se pohybovala od dvou dnů do dvou let.

Nelichotivé výsledky

Analýza dat odhalila bezvýznamný rozdíl v přínosech mezi organickými a konvenčními potravinami. Vědci nevypozorovali žádné konzistentní rozdíly v obsahu vitamínů v biopotravinách, přičemž pouze fosforu bylo v organických produktech více než v konvenčních protějšcích. K tomu Bravatová dodala: „Jelikož lidé málokdy trpí nedostatkem fosforu, je toto zjištění klinicky nevýznamné.“ 

Analýza taktéž neodhalila žádný signifikantní rozdíl v obsahu bílkovin a tuku mezi organickým a konvenčním mlékem, ačkoli důkazy z některých (podezřelých) studií naznačovaly, že organické mléko obsahuje výrazně vyšší hladiny omega-3 mastných kyselin.

Bravatová dodala, že s týmem „nebyli schopni identifikovat konkrétní ovoce nebo zeleninu, která by – pěstovaná ekologičtěji – představovala trvale zdravější variantu, ačkoli na toto téma provedli množství analýz“.

Recenze také přinesla minimum důkazů o tom, že by konzumace konvenčních potravin představovala větší zdravotní riziko. Vědci zjistili, že bioprodukty mají „jen“ o třicet procent nižší riziko kontaminace pesticidy než konvenční ovoce a zelenina, nikdy to ale není štítkem deklarovaných sto procent. A co víc, hladiny pesticidů v obou typech potravin obecně spadají do přípustných bezpečnostních limitů.

Co tato mírně skandální zjištění znamenají pro spotřebitele? Vědci uvedli na pravou míru, že jejich cílem bylo vzdělat lidi a ukázat jim, že nic není tak růžové, nikoli je však odradit od koupě biopotravin. „Když pominete zdravotní účinky, stále existuje spousta důvodů, proč organické produkty kupovat,“ poznamenala Bravatová. Jako příklad uvedla chuťové preference spotřebitelů, jejich obavy z účinků konvenčních zemědělských postupů na životní prostředí a dobré životní podmínky zvířat.

Jak se vyvíjí globální organický trh?

Zjištění z metastudie Bravatové i z dalších výzkumů (např. Who Are Organic Food Consumers od Renée Shaw Hughnerové) přinesla řadu zajímavých postřehů. Zaprvé to, že organický trh neustále roste – v posledních letech dokonce značně, a je tedy považován za jeden z nejrychleji rostoucích trhů v potravinářském průmyslu.

Globální trh s biopotravinami se v roce 2002 odhadoval na dvacet miliard dolarů. Ve Spojeném království vzrostl trh s biopotravinami mezi léty 1988 a 1993 čtyřnásobně a mezi léty 1996 a 1999 se opět zdvojnásobil. Poptávka po biopotravinách vzrostla o čtyřicet procent v roce 1999 a o pětapadesát procent v roce 2000. Tržby údajně vzrostly ze 100 milionů liber v roce 1994 na 605 milionů liber v roce 2000.

Publikace Organic Food Global Market Report z ledna roku 2023 doplňuje: „Celosvětový trh s biopo-travinami vzrostl z 227,19 miliardy dolarů v roce 2021 na 259,06 miliardy dolarů v roce 2022. Očekává se však, že trh s biopotravinami vzroste v roce 2026 až na 437,36 miliardy dolarů.“ Co se demografických údajů týče, v roce 2022 byla na trhu s biopotravinami největším regionem Severní Amerika. Západní Evropa se umístila na druhém místě, dále Asie a Tichomoří, východní Evropa, Severní Amerika, Jižní Amerika, Střední východ a Afrika.

Na co si dát pozor?

Nízká trvanlivost biopotravin ve srovnání s konvenčními potravinami a nápoji dlouhodobě omezuje trh s organickými produkty. Výzkum amerického televizního kanálu MSNBC v roce 2017 oznámil, že skladovatelnost biopotravin bývá kratší než u konvenčních produktů. Dokonce zjistili, že spousta biopotravin má vyšší množství bakterií, jež způsobují dřívější zkažení.

„Protože biopotraviny nejsou vystaveny stejnému množství konzervačních látek jako konvenční potraviny, bývají náchylné k napadení bakteriemi, a tím pádem mají kratší dobu trvanlivosti,“ vysvětluje reportér MSNBC. Například tuřín, hořčice a endivie mají velmi krátkou trvanlivost a mohou se zkazit dokonce až o padesát procent rychleji než klasické potraviny. Vysoké náklady na balení, logistiku a distribuci za účelem zvýšení trvanlivosti představují další zatížení trhu s biopotravinami a způsobují omezení jeho růstu. 

V Americe se první krávy objevily až s příchodem Kryštofa Kolumba na konci 15. století, který je přivezl pro španělskou kolonii na ostrově Hispaniola. Odborníci se dlouho domnívali, že původní stáda skotu v Americe pocházela z Evropy, s přestupnou stanicí na Kanárských ostrovech, kde se choval evropský skot.

Nový pohled na historii chovu skotu v Novém světě nabízí pozoruhodný výzkum, který nedávno zveřejnil časopis Scientific Reports. Zooarcheolog Nicolas Delsol z Floridského přírodopisného muzea a jeho kolegové prostudovali sekvence DNA, které získali z pozůstatků 21 krav, pocházejících z pěti různých amerických archeologických lokalit z 16. až 18. století.

Ranče otrokářů

Sedm z nejstarších vzorků DNA, které pocházejí z lokality Puerto Real na Haiti, tedy na ostrově Hispaniola, z první poloviny 16. století, vykazuje rysy, které potvrzují těsnou vazbu na evropská stáda skotu. Vzorek z lokality Bellas Artes v Mexiku, ale obsahuje genom, který je u evropského skotu naprosto výjimečný. Podle badatelů jde se vší pravděpodobností o import skotu přímo z afrického kontinentu, k němuž došlo v první polovině 17. století.

„Naše výsledky jsou v souladu s moderním výzkumem historie otroctví,“ potvrzuje Delsol pro internetový magazín Interesting Engineering. „Ukazuje se, že zotročení Afričané hráli ústřední roli při vzniku rančů se stády skotu na amerických kontinentech.“ Tyto ranče se v Americe šířily od 16. století a svým rozsahem zastínily původní evropskou verzi, která se v té době těšila popularitě ve Španělsku a Portugalsku.

TIP: Analýzy dávné DNA osvětlují původ Svahilců na pobřeží východní Afriky

Historici se domnívají, že otrokáři útočili na západoafrické pastevce a unášeli je i s jejich dobytkem. Je tak možné, že právě zkušení afričtí pastevci se stávali prvními kovboji na amerických rančích a že právě oni vynalezli chytání krav či býků do lasa. Není vyloučeno, že bez afrických otroků by americké ranče nebyly tak úspěšné.

Spojenectví mezi státy většinou není výsledkem přátelství, ale spíše společných zájmů, vzájemné potřebnosti nebo sdíleného ohrožení. Francie i Velká Británie představovaly globální koloniální velmoci, které sice vyhrály první světovou válku, ale zaplatily za to obrovskými lidskými ztrátami i hospodářským vyčerpáním a astronomickým zadlužením. Významný byl i morální dopad a množství nových bezpečnostních obtíží, a to jak uvnitř jejich impérií, tak ve vztahu k zahraničí. V důsledku toho všeho začal tradiční britsko-francouzský velmocenský tandem ztrácet vládu nad světem ve prospěch dvojice mohutně se vzmáhajících velmocí – Spojených států amerických a Sovětského svazu. 

Zatímco Američané na válce zbohatli a svůj vliv rozšiřovali především ekonomicky, Sovětský svaz se svou ohromnou surovinovou a lidskou základnou, doplněnou masivními investicemi a půjčkami z USA, začínal být hrozbou v Asii i Evropě. Nejprve ze strachu a později k prosazení svých expanzivních plánů si ve 30. letech vybudoval zřejmě nejsilnější armádu světa. I proto sílily hlasy volající po nalezení „protiváhy“. A tak od roku 1930 začínají do Německa proudit obrovské zámořské investice.

Stín rudého medvěda 

V tomto bodě se ale britsko-francouzské zájmy začaly rozcházet, zejména proto, že obě velmoci čelily jinému protivníkovi. Zatímco pro zemi galského kohouta představovalo největší hrozbu v Evropě opětovně sílící Německo, hrdý Albion měl hlavního soupeře v sousedství svých zámořských držav v Asii. Šlo o SSSR, jehož zájem se obracel na jih k Perskému zálivu, Číně a Indii. Vnější hrozby byly tak rozdílné, že obě země začaly s hledáním vlastních spojenců proti nim. 

A tak se Británie obracela k USA, se kterými začala spolupracovat, neboť její politika v Evropě spočívala v zásadě, že žádný stát na kontinentě nesmí být mocnější než koalice Británie s druhým nejsilnějším státem. V důsledku toho vznikla společná anglo-americká tichá podpora Německa, směrovaného proti Sovětskému svazu. Francie naopak hledala v SSSR velkého bratra, s nímž roku 1935 podepsala spojeneckou smlouvu proti Německu.

Změna orientace

Přesto se oba sousedé stále vzájemně potřebovali, neboť Francie nabízela silnou pozemní armádu, zatímco Anglie disponovala obrovským loďstvem. Před veřejností se pak vydali cestou apeassementu neboli usmiřování agresora v podobě Německa, zatímco ve skutečnosti tolerovali a usměrňovali jeho růst východním směrem. Třetí říše ale nikdy nepředstavovala skutečnou světovou velmoc, neboť k tomu jí chyběla celá řada předpokladů. 

Země bez klíčových investičních zdrojů, surovin, lidského potenciálu a s výrobními kapacitami v cizích rukou skutečně nebyla někým, kdo by mohl západní svět svévolně ohrozit. Její postupné zesilování bylo především z USA regulovatelné, pokud by Německo expandovalo nesprávným směrem. Francie v domnění, že ji tímto způsobem Britové a Američané před německým tlakem ochrání, přistoupila na oplátku na opuštění spojenectví se SSSR a obětování svých východních spojenců Československa a Polska, kteří překáželi plánovanému střetnutí Německa se Sovětským svazem.

Co se Španělskem?

Předzvěstí rozpadu britsko-francouzského manželství z rozumu se staly události ve Španělsku, kde v létě 1936 proti legální levicové vládě Lidové fronty povstali nacionalisté vedení generálem Frankem, kterého začalo podporovat Německo a Itálie. Republikáni se obrátili nejdříve na sousední Francii, která projevila ochotu pomoci, protože se obávala nové diktatury ve svém týlu. Francovi nacionalisté si ale u Britů předem zajistili toleranci svého povstání za podmínky nedotknutelnosti Gibraltaru. Londýn pak přiměl Francouze odepřít pomoc Španělské republice za slib, že je Francovo Španělsko nijak neohrozí ani nenapadne. 

Když si pak spojenci začali na mezinárodní scéně hrát na „nevměšování“ se do konfliktu, obrátili se republikáni na SSSR, který je začal obratem podporovat. Získal tak nejen sympatie světové demokratické veřejnosti, ale i 482 tun španělského zlata, kterými pak za druhé světové války platil spojeneckou materiální pomoc. Občanská válka se tak symbolicky přenesla do roviny střetnutí vládních „rudých“ s „fašistickými“ povstalci, pročež Britové jasně dali najevo, že nad Gibraltarem raději snesou Franka než Stalina...

V říjnu opanuje hvězdné nebe Jupiter: Najdeme ho v souhvězdí Berana a bude pozorovatelný po celou noc. Sekundovat mu bude druhý plynný obr našeho planetárního systému, Saturn ve Vodnáři. S ním se však rozloučíme již v ranních hodinách, kdy zmizí za jihozápadním horizontem. V té době už nám bude nad hlavou zářit poslední z nápadných planet říjnové oblohy, jasná jitřenka Venuše: 24. října přitom dospěje do největší západní elongace, kdy ji nalezneme v úhlové vzdálenosti 46° od Slunce a bude mít jasnost −4,5 mag. S tím se pojí také období její nejlepší viditelnosti na ranním nebi v letošním roce.

S tělesy Sluneční soustavy souvisí i dvojice mimořádných úkazů ve druhé polovině měsíce, a to maximum aktivity meteorického roje Orionid v noci z 21. na 22. října a částečné měsíční zatmění 28. října.

Utajené souhvězdí

Za objekty daleko za hranicemi naší Sluneční soustavy se tentokrát vypravíme do malého, nenápadného a také poměrně mladého souhvězdí Ještěrky. Na obloze jej totiž teprve roku 1690 vytyčil gdaňský astronom Johannes Hevelius. V říjnu Ještěrku naleznete ve večerních hodinách vysoko nad jihovýchodem: Pátrejte v oblasti chudé na jasné stálice, kterou ze severu ohraničuje výrazný obrazec souhvězdí Kefea a z jihu přední nohy okřídleného Pegase.

Kontury Ještěrky bohužel vytyčují pouze hvězdy čtvrté až páté velikosti. Není tedy divu, že pozorovatelé zmíněný kousek nebe zpravidla zcela minou a nechají se zlákat okolními souhvězdími, jež doslova překypují jasnými hvězdokupami a mlhovinami. Stačí však větší triedr, a prohlídka Ještěrky rázem získá na zajímavosti. Hodit se bude i správný katalog nebeských objektů, ideálně přehled vytvořený ve 30. letech minulého století švédským astronomem Perem Collinderem, který se zabýval studiem otevřených hvězdokup. Ty jsou totiž typické pro oblast Mléčné dráhy, jejíž nevýrazný okraj se vine i severním cípem Ještěrky.

Hromada hvězdokup

Collinderův katalog zahrnuje 471 položek a 452 z nich představují otevřené hvězdokupy, zatímco zbytek tvoří jejich kulové protějšky, hvězdné asociace a asterismy. Ve hvězdných mapách se dané objekty označují zkratkou Cr s pořadovým číslem a v Ještěrce se jich ukrývá hned pět. Zejména menší a řídké otevřené hvězdokupy s podobně jasnými stálicemi rozptýlenými na velké ploše dokážou oči pozorovatele dost potrápit a chvíli trvá, než objekt jako celek vyvstane proti hvězdnému pozadí. Důležitou roli tudíž hraje zejména dostatečně velké zorné pole, ideálně o několikanásobku úhlového průměru sledovaného cíle, v němž vás hledaná skupina hvězd snáz „udeří“ do očí.

S pozorováním začněte u otevřené hvězdokupy Cr 448 nebo také NGC 7243, která je díky jasnosti 6,2 mag ještě docela nápadná. Naleznete ji 2° a 41′ jihozápadně od stálice Beta Lacertae, viditelné pouhýma očima. V menších dalekohledech s objektivem o průměru kolem 50 mm a zhruba s desetinásobným zvětšením spatříte přibližně deset hvězd roztroušených na ploše o průměru asi 20′. Výkonnější přístroje přidají další tři desítky stálic, které při výraznějších zvětšeních spolehlivě vyplní celé zorné pole, nikoliv však rovnoměrně. Soustředěný pohled ukáže, že hvězdokupu protíná proluka bez jasnějších hvězd. Cr 448 tudíž obsahuje dva nápadné shluky stálic, takže vypadá jako dvojitá.

Řetízek stálic

Setrváte-li ve směru vytyčeném spojnicí Bety Lacertae a Cr 448, narazíte po dalších 3° a 47′ na otevřenou hvězdokupu Cr 444 alias NGC 7209. S hledáním vám pomůže oranžová hvězdička šesté velikosti HT Lacertae, nacházející se při jejím severním okraji. Cr 444 má sice oproti své předchozí „kolegyni“ o něco menší úhlový průměr a je zhruba o magnitudu slabší, přesto už v triedru spatříte asi 10–20 stálic. Pozornost upoutá zejména jejich shodná jasnost a také velké rozestupy, které umocňují dojem, že jde o řídkou hvězdokupu. Ve větších přístrojích se ovšem mlhavá „stafáž“ na pozadí promění v další hvězdy, s jasností jen 11–12 mag.

Ze zbývající trojice otevřených hvězdokup v Ještěrce – tedy Cr 449, Cr 445 a Cr 451 – dejte šanci poslední jmenované. Na rozdíl od prvních dvou, jež se nacházejí v severní části souhvězdí při hranici s Kefeem, ji totiž dohledáte o něco snáz: Stačí se vydat 41′ na východ od Bety Lacertae. Přesto je Cr 451 neboli NGC 7296 s úhlovým průměrem 4′ a jasností 9,7 mag ve světlých částech oblohy protkaných Mléčnou dráhou velmi obtížně rozpoznatelná. V dalekohledu s 80mm objektivem zůstane u protáhlé mlhavé skvrnky a v lepším případě uvidíte sotva rozlišitelný řetízek hvězd, spojujících dvě stálice desáté a deváté velikosti na severu a jihu.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října v 18:21 SELČ vstupuje do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku října za svítání nízko nad východem
• Venuše – viditelná ráno vysoko nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2023

• 1. října – setkání Měsíce a Jupitera na noční obloze; nejblíž si budou 2. 10. v brzkých ranních hodinách, kdy je bude dělit asi 2,6°
• 2. a 3. října – seskupení Měsíce, Aldebaranu a Plejád z Býka na nočním nebi
• 6. října – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 10. a 11. října – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Regula ze Lva na brzkém ranním nebi nad východem; 10. i 11. 10. budou tělesa na ploše o průměru asi 8°
• 18. října – zákryt Antara ze Štíra dorůstajícím Měsícem na denní obloze; začátek úkazu v 15:16 SELČ, konec v 16:30
• 18. října – úzký srpek měsíce poblíž Antara ze Štíra na večerním soumrakovém nebi těsně nad jihozápadem
• 21. října – v noci nastává maximum meteorického roje Orionid
• 23. a 24. října – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze; nejblíž si budou krátce po půlnoci z 23. na 24. 10., kdy je bude dělit asi 8°
• 24. října – Venuše v největší západní elongaci, 46° od Slunce
• 28. října – částečné zatmění Měsíce; začátek úkazu ve 21:35 SELČ, střed ve 22:14, kdy bude zakryto asi 10 % měsíčního disku, a konec ve 22:53
• 28. října – setkání téměř úplňkového Měsíce a Jupitera na nočním nebi; nejblíž si budou 29. 10. v ranních hodinách, v okamžiku západu za západní obzor, kdy je bude dělit asi 2,5°; nedaleko pozorovatelný i Aldebaran a Plejády z Býka
• 30. října – Měsíc mezi Aldebaranem a Plejádami z Býka na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ) na konci měsíce v SEČ. Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Pokud náhodou ještě žije, bylo Michaelu Rockefellerovi letos v květnu 85 let. Úřady ho však již šest dekád vedou jako mrtvého. Oficiální příčina smrti zní utonutí. Naposledy jej spatřil jeho přítel René Wassing ráno 19. listopadu 1961. Tehdy dvojice mladých dobrodruhů vyrazila na řeku, načež se s nimi převrátila kánoe. Zatímco nizozemský antropolog se dokázal zachránit, 23letý Michael už se domů nevrátil. Záhy poté, co se zpráva o jeho zmizení rozkřikla – a to doslova bleskově, neboť ji přinesly noviny po celém světě – se vyrojily více či méně pravděpodobné spekulace o jeho osudu. Nejsenzačnější z nich předpokládala, že skončil jako oběť žraloků nebo lidojedů. Jak se však privilegovaný syn z miliardářské rodiny vůbec dostal mezi lovce lebek?

S pověstí kanibalů

Když je váš pradědeček ropný magnát, dědeček podnikatel a otec guvernér státu New York, víceméně se očekává, že si zvolíte podobně zářnou kariéru. Michael, narozený v roce 1938 jako pátý potomek budoucího amerického viceprezidenta Nelsona Rockefellera, skutečně vkročil do dospělosti slibně, když s nejlepším prospěchem absolvoval ekonomii a historii na Harvardově univerzitě. Jenže politika ani byznys ho příliš netáhly – kdežto toulání po odlehlých koutech planety vypadalo zajímavě.

Uprostřed právě probíhající války ve Vietnamu se ozbrojené konflikty staly společenským tématem číslo jedna, a v centru pozornosti se tak ocitl i antropologický výzkum domorodých národů proslulých sklony k násilí. Mezi nejméně probádané končiny planety patřila centrální vysočina Nové Guineje, osídlená hned několika etniky s pověstí obávaných kanibalů. V roce 1960 zamířila do tehdy ještě nizozemského teritoria expedice harvardského Peabodyho muzea archeologie a etnologie, aby natočila dokumentární film o kmeni Daniů. Michael se jí zúčastnil coby zvukař a pobyt na ostrově ho oslovil natolik, že se rozhodl napřesrok vrátit.

Řezbáři z močálů

Fascinaci neposkvrněnou divočinou zdědil Michael zjevně po otci, který o tři roky dřív v New Yorku slavnostně otevřel Muzeum primitivního umění. Veřejnost si tak mohla prohlédnout artefakty pocházející od přírodních národů ze všech koutů světa: Nechybělo vyřezávané pádlo z Velikonočního ostrova, dřevěné masky z Nigérie či mexické předkolumbovské sošky.

Nelson dosadil Michaela do správní rady instituce a ambiciózní mladík se rozhodl obohatit její sbírky něčím impozantním. Věděl, že na západě Nové Guineje žijí lovecko-sběračským způsobem života Asmatové, kteří podle dostupných informací dokázali zhotovovat ohromující řezbářská díla – dokonce se jim přezdívalo „řezbáři z močálů“. Co na tom, že šlo o mimořádně nebezpečné lovce hlav, kteří si rádi pochutnávali na mase poražených nepřátel a jejich lebky si vystavovali jako trofeje?

Kánoe plná úplatků

Michael odlétal do papuánského města Agats s velkolepými plány: Chtěl o Asmatech zjistit tolik, aby mohl vydat knihu a zorganizovat největší výstavu jejich umění v Americe. Etnologické učebnice totiž zatím zůstávaly poloprázdné a to málo, co se podařilo zjistit, neposkytovalo o zhruba třicetitisícovém etniku právě sympatický obrázek (viz První setkání). Třebaže se však Asmatové zapsali do povědomí západní veřejnosti jako krvežízniví násilníci, ve skutečnosti se již od roku 1938 a od vzniku první nizozemské stanice v regionu Asmat odehrávaly i úspěšné pokusy Evropanů o kontakt s kmenem. Domorodci bělochům umožnili se s nimi fotografovat a poté svolili k obchodování i k příchodu misionářů. Především díky tomu pak postupně upustili od kanibalismu a dnes většinově vyznávají katolictví.

Koneckonců, když v roce 1961 dorazil Michael Rockefeller s již zmíněným přítelem Reném Wassingem na místo podruhé, zpočátku s původními obyvateli komunikovali poměrně bezpečně. Pomohla jim při tom kánoe naložená „úplatky“, tedy sekerami, rybářskými háčky, oděvy či tabákem, na němž si již Asmatové stihli vypěstovat závislost. V doprovodu dvou domorodých mladíků pak dvojice plula na dvanáctimetrovém člunu po řece a během tří týdnů navštívila třináct asmatských vesnic, přičemž Michael sbíral veškeré artefakty, na něž narazili. Obzvlášť ho zaujaly rituální předměty zvané bisj: Čtyři z nich, které pořídil při své první expedici, dnes vystavuje newyorské Metropolitní muzeum.

Unášeni proudem

V polovině listopadu se Michael a René vrátili do Agatsu, aby doplnili zásoby, a poté se rozhodli pokračovat jižněji, do oblasti považované za nejméně probádané území Nové Guineje. Mimo jiné přitom plánovali setkání s nizozemským misijním knězem Corneliem van Kesselem. Při plavbě přes záludný úsek v ústí řeky Betsj, kde se nevyzpytatelný mořský příliv střetává s klidnějším říčním tokem, však náhlá bouře a silný vítr zvedly velké vlny. Voda pak jejich loď nečekaně rychle zaplavila, takže se v nastalém zmatku převrátila.

Dva asmatští chlapci, zvyklí na rozmary džungle, doplavali ke břehu. Nezkušení Američané se však zoufale drželi převráceného člunu a nechali se bezmocně unášet proudem na moře. Netroufali se pustit celé dva dny, neboť tušili, že ke břehu vzdálenému podle jejich odhadu pět až patnáct kilometrů, by se podle všeho nedostali. Netušili, že jejich průvodci mezitím dorazili do Agatsu a zalarmovali místní úředníky, kteří pak zorganizovali pátrací akci. Ráno 19. listopadu sdílel Michael s přítelem své obavy, že by se brzy mohli ocitnout na širém moři, odkud už by nebylo návratu. Rozhodl se proto k riskantnímu kroku: Vzal dva prázdné kanystry od paliva, přivázal si je k opasku jako bójky a vydal se pro pomoc. „Myslím, že to zvládnu,“ řekl kamarádovi. Tehdy jej René viděl živého naposledy.

Oficiálně mrtvý

Zatímco nizozemského trosečníka zachránila následujícího dne letecká hlídka, po Michaelovi jako by se slehla zem. Jeho rodiče se však odmítali smířit s tím, že se syn domů již nevrátí. Pronajali si proto Boeing 707, oslovili desítky reportérů a vyslali je na místo. Osobně je doprovázel i mladíkův otec a sestra Mary. Novoguinejské úřady zpočátku zůstávaly optimistické – podle nich bylo poměrně pravděpodobné, že Michael přežil, pokud se mu podařilo dosáhnout břehu. Nizozemský ministr vnitra nicméně ve stejnou dobu poskytl deníku New York Times skeptické vyjádření: Prý již neexistovala šance, že miliardářova syna najdou živého. Po devíti dnech od jeho zmizení, 28. listopadu, se Nelson a Mary vrátili domů. O dva týdny později bylo pátrání odvoláno a Michaela úředně prohlásili za mrtvého.

Krvavý masakr

Přesnou příčinu Michaelova pravděpodobného úmrtí se od té doby pokoušelo objasnit hned několik lidí. Zřejmě nejdál dospěl americký novinář Carl Hoffman, který intenzivnímu průzkumu věnoval několik let života, mnohokrát osobně navštívil asmatské domorodce, naučil se jejich jazyk a vyzpovídal bývalé misijní kněze. V roce 2014 shrnul své závěry v knize Savage Harvest neboli „divoká sklizeň“ a de facto v ní potvrdil senzační teorie, že Michael skončil jako oběť lidojedů. Došlo k tomu však na pozadí komplikovanější a temnější shody okolností.

Zásadní informaci zjistil Hoffman při návštěvě vesnice Basim, kde mu místní obyvatelé vyprávěli o události z roku 1957, v níž opět sehrála roli pověstná asmatská agresivita. Tehdy se dostali do konfliktu muži ze dvou tradičně znepřátelených osad a následovala odplata. Jenže válečná výprava se vůbec nevyvíjela dobře a z původních 124 útočníků z vesnice Otsjanep se jich domů vrátilo jen jedenáct. Tehdejší nizozemský vládní zmocněnec Max Lepré se rozhodl proti tak extrémnímu násilí zakročit. Byl sice zvyklý, že mezi Asmaty čas od času propukají potyčky, ale tentokrát pohár jeho trpělivosti přetekl. 

Vyslal proto do Otsjanepu vojenskou jednotku s úkolem zabavit co nejvíc zbraní, razie se však vymkla z rukou a vojáci pět domorodců zastřelili. Obětí na životech by přitom bylo nejspíš ještě víc, kdyby se ostatní vesničané v panice nerozprchli.

Oko za oko

Když se Hoffman po více než pěti dekádách do dějiště masakru vrátil, místní lidé údajně i po tak dlouhé době zděšeně zmlkli, kdykoliv na incident přišla řeč, a mnozí měli strach o něm vůbec hovořit. Aniž by ovšem věděli, že novinář pátrá po osudu mladého Rockefellera, zmínili jistého amerického turistu, který byl v té době zavražděn. Sdílnější byl nakonec bývalý kněz Hubertus von Peij, jemuž se prý jednoho dne svěřili sami Asmatové.

Vyprávěli mu, jak několik mužů z Otsjanepu cestou na vládní stanoviště v Pirimapunu narazilo na nehybný objekt v řece. Nejprve ho pokládali za krokodýla, ale pak vyšlo najevo, že se jedná o nějakého bělocha. Měl prý na sobě stejné oblečení i brýle, jaké nosil Michael. Byl sice vyčerpaný, ale žil. Jenže domorodci s ním neměli slitování. Třebaže od Leprého razie uplynuly již čtyři roky, v jejich paměti zůstávala živá a vázala je povinnost pomstít pět svých mrtvých druhů. Samozřejmě nemohli tušit, že Michael není Holanďan – byl zkrátka stejně bílý jako vojáci.

Údajně ho tedy zavraždili a jeho tělo následně rituálně využili. Rozdělili si mezi sebou stehenní a holenní kosti sloužící jako zbraně, další členové kmene pak obdrželi žebra či kusy paží. Dohromady se prý takto „obohatilo“ patnáct lidí – primárně ti, kdo nahradili ve funkci muže zastřelené při razii. Jakmile se o tom von Peij doslechl, okamžitě informoval vládního zmocněnce v Agatsu.

Úřady mlčí

Jak zjistil Hoffman při pátrání ve vládním archivu v Haagu, 21. prosince 1961 poslal guvernér Nizozemské Nové Guineje telegram ministrovi vnitra, v němž hlášení od kněze shrnul. V textu s označením „tajné“ a „zničit“ se zástupce oblasti vyjádřil následovně: „Zatím nebyly nalezeny žádné důkazy, a proto neexistuje žádná jistota. V dané souvislosti se mi nezdá záhodno podávat v této době informace tisku nebo Rockefellerovi staršímu.“ Jak von Peij, tak van Kessel chtěli rodinu neprodleně informovat, ale církevní úřady je umlčely. Podle nich byla záležitost příliš citlivá a hrozilo, že by misie upadla v nemilost.

TIP: Klan lidožroutů: Okolí skotského Edinburghu sužovali v 15. století kanibalové

Nizozemská vláda se totiž tou dobou snažila udržet Novou Guineu jako svou poslední provincii na východní polokouli a měla nejvyšší zájem ji prezentovat coby civilizovanou výspu. K záležitosti se sice oficiálně nevyjádřila, ale v tichosti zahájila vlastní vyšetřování. Do Asmatu tak zamířil mladý důstojník Wim van der Waal, který se pak při rozhovoru s Hoffmanem v roce 2014 svěřil, že tehdy navštívil Otsjanep a žádal důkazy. Několik mužů ho vzalo do džungle, kde ze země vyjmuli lebku s chybějící čelistí a s dírou ve spánku coby svědectvím, že její obsah rituálně zkonzumovali. Kvůli napjaté politické situaci ovšem z vyšetřování sešlo, Wim byl záhy odvolán a nikdo po něm nikdy nepožadoval zprávu o tom, co zjistil. Jednalo se tedy skutečně o pozůstatky mladého Rockefellera? To už nejspíš nikdy nezjistíme…