V roce 1993 byly poprvé popsány záhadné koule vyrobené z vápence, které pocházejí z lokality Ubeidiya v izraelské části Jordánského údolí, asi tři kilometry jižně od Galilejského jezera. Vědci jich zde objevili zhruba 150. Jsou velké asi jako sevřená pěst a na to, že vznikly asi před 1,4 milionem let, jsou velmi nápadně kulaté.

Od jejich objevu jsou vápencové koule předmětem vášnivých debat. Část vědců zastává názor, že jde o neúmyslně vzniklé vedlejší produkty blíže neurčeného výrobního postupu, jiní vědci v nich naopak vidí cílený výtvor se specifickým účelem. Díky výzkumu, který nedávno publikoval vědeckých časopis Royal Society Open Science, nyní do této debaty vstoupila moderní věda.

Prehistorické koule

Výpočetní archeolog Antoine Muller z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a jeho spolupracovníci použili pokročilou metodu analýzy 3D objektů k prozkoumání několika vybraných koulí. Po jejich prozkoumání dospěli vědci k závěru, že nejde o náhodně tvarované objekty, ani vedlejší produkty výroby něčeho jiného. Podle nich byly vápencové koule z Ubeidiyi vyrobeny záměrně.

Na zmíněné lokalitě byly nalezeny koule v různé fázi opracování. Z jejich analýzy badatelé usuzují, že s postupem času nebyly tyto koule vyhlazovány, jak by bylo možné očekávat například při působení tekoucí vody. Je na nich vidět, že se stávaly více kulovitými, což vyžadovalo velmi zručné použití techniky štípání (knapping), kterou tehdejší lidé, zřejmě druhu Homo erectus, určitě dobře ovládali.

TIP: Vědci objevili v izraelském Nesher Ramla doposud neznámý druh prehistorického člověka

Nyní tedy víme, že prehistoričtí lidé v Jordánském údolí vyráběli množství kamenných koulí. Proč to ale dělali? „Bohužel, stále není jasné, k čemu lidé tyto koule používali,“ přiznává Muller. „Bude to chtít ještě dost práce, než zjistíme, jaký mohl být jejich účel.“ 

Ať už ale výzkum koulí z lokality Ubeidiya dopadne jakkoliv, jedno víme poměrně jistě. Vzhledem k jejich stáří je nemohli vyrobit lidé našeho druhu Homo sapiens. Vznikly totiž o více než milion let dříve, než se první příslušníci tohoto druhu objevili v Africe.

23. února 1987 jsme poprvé zpozorovali supernovu, později označenou jako SN 1987 A, která vybuchla v našem galaktickém sousedství. Explodovala na okraji mlhoviny Tarantule ve Velkém Magellanově oblaku. Vzhledem k její relativní blízkosti – „pouhých“ 168 tisíc světelných let byla tehdy na jižní polokouli viditelná pouhým okem. Dnes se na tomto místě nachází malebný pozůstatek supernovy, který je od té doby vděčným cílem pozorování i výzkumu.

Na pozůstatek supernovy SN 1987 A se nedávno zaměřil i Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Pomocí kamery NIRCam získal unikátní snímky, které přibližují pozůstatek supernovy v doposud nevídaném detailu. Tato pozorování by měla přispět k našemu pochopení průběhu explozí supernovy a vývoje pozůstatků těchto ohromujících kosmických explozí.

Anatomie pozůstatku supernovy

Na snímku Webbova dalekohledu je patrná centrální oblast připomínající klíčovou dírku. Je velmi neprostupná a vyplněná mračny kosmického prachu a plynu. Prach je tu tak hustý, že do něj nevidí ani kamera NIRCam, která pracuje v oblasti blízce infračerveného záření. Právě tady by se přitom mělo nacházet to, co zbylo z původní hvězdy po supernově, tedy neutronová hvězda.

Centrální část pozůstatku supernovy SN 1987 A obklopuje prstenec, který podle všeho vznikl vyvržením materiálu umírající hvězdy, celé desítky tisíc let před samotnou explozí supernovy. Tento prstenec obsahuje jasně patrné a uspořádané skvrny, připomínající korálky navlečené na zmíněném prstenci. Skvrny vznikly v době, kdy materiál exploze supernovy, řítící se obrovskou rychlostí vesmírem, narazil do prstence. 

TIP: Webbův teleskop zacílil na vzácnou a bouřlivou Wolf-Rayetovu hvězdu

Na snímku jsou rovněž patrné doposud neznámé útvary ve tvaru půlměsíců, nacházející se mezi centrální částí pozůstatku supernovy a prstencem. Zřejmě jde o části vnějších vrstev hvězdy, odpálených zničující explozí supernovy. Webbův dalekohled bude tuto supernovu občas pozorovat i v budoucnu, aby zachytil její vývoj v čase.

V polovině března 1915 dorazili na štáb britského generála Johna Maxwella v egyptské Alexandrii dva muži. Původem ruští Židé Vladimir Žabotinský a Josef Trumpeldor patřili v té době k předním sionistickým aktivistům usilujícím o osvobození Svaté země od turecké nadvlády a zřízení samostatného židovského státu. Maxwellovi předložili nabídku na zřízení samostatné vojenské formace tvořené převážně židovskými uprchlíky z Palestiny, případně dalšími dobrovolníky hlásícími se k ideám sionismu. Generál zprvu váhal, následně však souhlasil se vznikem podpůrné jednotky – takzvaného Sboru sionistických mezkařů (SSM – Zion Mule Corps), který by podpořil dohodové válečné úsilí na Gallipoli.

Hrstka odvážných

Idea vytvoření zvláštního židovského vojenského útvaru vycházela ze širší víry v „daň z krve“, již musejí národy či společenské vrstvy zaplatit, chtějí-li se po válce domoci svých práv. Takto ji také chápali oba zmínění „otcové“ jednotky, kteří se spolu s tisíci soukmenovci z celého světa před první světovou válkou usadili v Palestině. Protože však odmítli přijmout turecké občanství, museli zemi zaslíbenou po vypuknutí konfliktu opustit. Žabotinský a Trumpeldor odešli do Brity kontrolovaného Egypta, kde se po diskusích s dalšími vysídlenci podíleli na vytvoření Výboru palestinských uprchlíků. Záhy došli k přesvědčení, že centrální mocnosti nemohou válku vyhrát, a rozhodli se proto vsadit na Dohodu. Založení vlastních ozbrojených formací bojujících bok po boku se spojenci mělo po vítězné válce dopomoci k založení samostatného židovského státu v Palestině. 

Do nově vzniklého SSM – název jednotky oba její tvůrce iritoval, neboť jej považovali za nedůstojný – se v první vlně přihlásilo asi 650 mužů. Jádro tvořili palestinští Židé, nejčastěji původem z Ruska, další přišli například ze severní Afriky i dalších částí světa. Velitelem se stal britský podplukovník John Henry Patterson. Jednotka dostala 750 mezků, s jejichž pomocí měla zajišťovat zásobování sil na frontě. V druhé půli dubna 1915 se SSM přesunul, bez ohledu na nedostatek výcviku i vybavení, na bojiště na Gallipoli, kde spolu s řadou dalších neevropských vojenských útvarů několik měsíců vykonával pomocné a logistické práce. 

Navzdory původnímu očekávání se Židé osvědčili a několik vojáků obdrželo medaile za statečnost – mezi nimi též kapitán Josef Trumpeldor, který sloužil, přestože mu chyběla ruka (viz Bojovníci za židovskou věc). Osm mužů na Gallipoli padlo a dalších 55 utrpělo zranění. Po skončení kampaně Britové SSM rozpustili.

Zrod legie

Velení původně neplánovalo obnovení či vznik nové židovské formace. Na přímluvu bývalého velitele SSM podplukovníka Pattersona i díky vytrvalé agitační činnosti Žabotinského se však podařilo shromáždit někdejší židovské veterány do jedné jednotky – 20. londýnského praporu. Ten se měl později stát jádrem větší vojenské formace. Situace na blízkovýchodní frontě i vytrvalost sionistických agitátorů nakonec vedly k tomu, že o vzniku samostatné židovské jednotky jednal i válečný kabinet. 

Odpůrci argumentovali především předpokládatelnými poválečnými nároky Židů, kteří existenci vlastní formace nepochybně využijí k prosazení svých požadavků. Dále se objevovala oprávněná obava, že oficiální zřízení takovéhoto vojenského tělesa přispěje k nárůstu antisemitismu jak v Turecku, tak i v samotné britské armádě. Nakonec však převážily hlasy příznivců a v srpnu 1917 vznikl (převážně židovskými vojáky tvořený) 38. prapor Královských střelců, známější jako „Židovský“ či „Judský“ prapor.

Do něj se okamžitě začali hlásit další dobrovolníci z celého světa, hlavně však z USA a Kanady. Sám Žabotinský ve svých pamětech odhadl složení mužstva na 34 % vojáků ze Spojených států, 30 % z Palestiny, 28 % z Velké Británie, 6 % z Kanady a po jednom procentu z Argentiny a osmanské říše. Nešlo přitom vždy jen o Židy, hlásili se i někteří syrští křesťané usilující o osvobození své domoviny od turecké nadvlády. Britové zareagovali zřízením několika dalších pěších praporů. Dohromady židovská legie čítala přes 5 000 mužů, navenek se její příslušníci odlišovali nášivkou Davidovy hvězdy na pravém rukávu stejnokroje.

Do akce

Dopoledne 2. února 1918 pochodovala legie slavnostně ulicemi Londýna. Druhý den se nalodila na plavidla, která ji přepravila na Blízký východ. V době, kdy na bojiště dorazila, se již nemalá část Palestiny včetně Jeruzaléma samotného nacházela v rukou Dohody. Židovští vojáci se tak po příjezdu do Egypta přesunuli rovnou do Svaté země. Pro řadu z nich to bylo poprvé v životě. Americký příslušník formace Ferdinand Breth zaznamenal tento moment ve svém deníku: „Kolem třetí odpoledne jsme dorazili do Rafy, což byla první zastávka v Palestině. Byli jsme v zemi našich snů a já si již mockrát představoval, jak úžasný moment to bude, až naše legie dosáhne zaslíbené země. Čekal jsem, že hoši propuknou v nadšení, budou se vrhat na kolena a líbat zemi, pro kterou se rozhodli nasadit své životy. Nic z toho se ale nestalo. Ruský Žid není sentimentální. Příjezd do Palestiny nijak nenarušil naše každodenní handrkování a partičky pokeru.“ 

V červnu se pak jednotka zapojila do bojů s Turky severně od Jeruzaléma. Muži 39. praporu přepadli osmanský opevněný tábor a díky „nevídaně agresivnímu postupu“ se jim podařilo nepřítele rychle přemoci. Následovaly další menší potyčky v údolí Jordánu, během nichž padlo nebo bylo zajato asi 20 příslušníků jednotky. Větší problém však Židům způsobila malárie, která pokosila několik stovek mužů a na několik týdnů formaci prakticky vyřadila z boje.

V září se jednotka zúčastnila významné bitvy u Meggida a pomohla obsadit přechody přes Jordán. Útočníci tentokrát narazili na tuhý odpor, nakonec se však dvěma rotám amerických dobrovolníků podařilo dobýt několik brodů a postoupit několik kilometrů za řeku. Generálmajor Edward Clayton na konto legionářů uvedl: „Obsazením brodů přes Jordán jste ve velké míře pomohli spojeneckému vítězství u Damašku.“ Bitva také představovala vrchol válečného nasazení židovské legie a Vladimir Žabotinský byl po ní vyznamenán Řádem britského impéria.

Obezřetní Britové

S blížícím se koncem války sloužili židovští vojáci stále více ve funkcích zajišťovacích sil a vypomáhali především s hlídáním válečných zajatců. Britové se však svých spolubojovníků stále více obávali. Oprávněně předpokládali, že Židé sledují především vlastní zájmy a s blížící se porážkou společného nepřítele bude loajalita rychle klesat. Již krátce po podpisu příměří se začaly objevovat první případy neposlušnosti či dokonce drobnější vzpoury. Na klidu Londýnu nepřidával ani fakt, že v té době představovala židovská legie téměř šestinu všech okupačních armád na rozlehlém území Blízkého východu. Také proto se již v průběhu roku 1918 Britové bránili dalšímu rozšiřování formace a odmítali další tisíce dobrovolníků, kteří projevili o službu v legii zájem.

Z těchto zmíněných důvodů Britové demobilizovali židovské prapory jako jedny z prvních již v listopadu 1918. Mužstvo se vrátilo do svých domovů, část se však usadila v Palestině. Zbytek sil byl zredukován na jeden prapor sloužící až do 20. let.

Hrdinové sionistického hnutí

Ačkoliv vojenský význam židovské legie zůstal poměrně omezený – v průběhu války padla „jen“ necelá stovka jejích příslušníků, pro sílící sionismus šlo o důležitý počin. Veteráni se stali hrdiny osvobozeneckého boje. V řadách formace pochodovala Palestinou celá řada osobností spojených se současným Izraelem, například ministerští předsedové země David Ben Gurion a Levi Eškol, druhý prezident židovského státu Jicchak Ben Cvi nebo zakladatel Hagany Dov Hoz.

Formace však přinesla palestinským Židům i další ovoce – díky ní se řada osadníků naučila zacházet se zbraněmi a také si osvojila znalosti britské taktiky. Bývalí členové legie stáli u kořenů polovojenských jednotek chránících sionistické zájmy v zemi. To se projevilo už v roce 1920, kdy izraelité museli čelit hromadným útokům Arabů, a právě někdejší členové formace v čele polovojenských oddílů prokázali – na rozdíl od britských úřadů – schopnost efektivně chránit své souvěrce. Po tomto pogromu rozpoutali Britové v Palestině sérii razií a zatýkání na obou znesvářených stranách, které neunikl ani hrdina impéria Vladimir Žabotinský. Řada veteránů se pak podílela na vzniku ilegální židovské armády známé jako Hagana, která je považována za předchůdkyni dnešních Izraelských obranných sil. 

Chilský národní park Torres del Paine byl založen roku 1959 pod jménem Parque Nacional de Turismo Lago Grey. Teprve později (1970) dostal své současné jméno a roku 1977 byly stanoveny jeho definitivní hranice, když Guido Monzino daroval chilské vládě 12 000 hektarů půdy přiléhající k tehdejšímu parku. V roce 1978 byl park vyhlášen biosférickou rezervací v rámci UNESCO.

Torres del Paine má bohatou vegetaci, mezi niž patří stálezelené rostliny z čeledi Proteaceae nebo „pantoflíčky“ Calceolaria uniflora, které se vyskytují v široké paletě barev a tvarů. Roste zde i sedm druhů vstavačovitých, ale také 85 druhů nepůvodních rostlin. Z nich má 75 druhů evropský původ a 31 je považováno za invazivní druhy.

Rovně zástupci fauny, kteří v Torres del Paine žijí, určitě stojí za pozornost. Vedle pum a lišek je možné spatřit vzácného jelenovitého huemula jižního (Hippocamelus bisulcus), nebo některého z celkem patnácti druhů dravých ptáků.

Na začátku 70. let vznikla naléhavá potřeba nového hlavního bojového tanku pro britskou armádu. Studená válka byla v plném proudu a Spojené království se snažilo najít nástupce obrněnce FV4201 Chieftain. Zejména nová generace připravovaných sovětských modelů (T-72, T-80) totiž vyvolávala obavy. Severoatlantická aliance se ocitla pod tlakem a musela urychleně hledat řešení, aby její obrněnce zůstaly konkurenceschopné se sovětskými. V roce 1977 byl ale společný britsko-německý program s názvem Hlavní bojový tank budoucnosti (FMBT) neúspěšně ukončen a krátce poté skončil kvůli předpokládaným astronomickým nákladům i čistě britský projekt (MBT-80). Výrobci v ostrovním království zprvu viděli možné východisko ve zvýšení bojové hodnoty chieftainu. Plánovaný FV4211 ale navzdory dobrým výsledkům ve vojskových zkouškách nepřekročil stadium prototypu.

Tank pro šáha 

Jako nejdůležitější faktor v historii vývoje challengeru lze uvést vztah mezi britskou vládou a íránským šáhem Rezou Pahlavím a následným svržením zmíněného vládce. Londýn prodal Íránu na začátku 70. let značné množství chieftainů, které se středovýchodní mocnosti velmi zamlouvaly. V roce 1974 proto Teherán odeslal další velkou objednávku, tentokrát si ale šáh přál něco modernějšího. Nový vylepšený chieftain měl disponovat lepším pancéřováním i mobilitou. A Íránci spěchali: chtěli dostat nové tanky už za dva a půl roku. 

Aby tento požadavek splnily, musely se britské zbrojařské firmy uchýlit k použití triku – rozdělily dodávky do tří fází. V první dostal Írán mírně vylepšený Chieftain FV4030/1 následovaný hlavním bitevním tankem FV4030 Shir 1 (persky shir = lev). Ve fázi dvě pak další vylepšenou verzi chieftainu s výkonnějším motorem, výkonnějším 120mm kanonem L11 a novým systémem řízení palby FV/GCE No.10 Mk 2. Ve třetí fázi pak vznikl hlavní bojový tank FV4030/3 Shir 2 se zcela novým pancířem Chobham na čele korby a na věži. Kromě toho dostal Shir 2 jako hlavní zbraň kanon L11A5 a nový systém řízení palby IFCS s integrovaným laserovým dálkoměrem.

Slibně se vyvíjející obchod, jehož předmětem bylo 1 225 tanků Shir 2 pro íránskou armádu, se však neuskutečnil. Na konci 70. let totiž sílily v Íránu protivládní demonstrace a v lednu 1979 svrhla revoluce šáha a nově založená islámská republika vzápětí všechny smlouvy s Velkou Británií zrušila. Výroba motorů a děl pro Shir 2 však už běžela...

Neslavný start 

Britské ministerstvo obrany okamžitě zareagovalo a začalo zjišťovat, zda by původně pro export určené stroje Shir 2 mohly nahradit alespoň část chieftainů sloužících v britské armádě. V září 1979 pak došlo k dohodě. Mělo vzniknout celkem 243 kusů pro obrněné pluky Britské rýnské armády v Německu (BAOR). Již v průběhu testování však byly u challengeru (vyzyvatele), jak byl nový stroj nazván, odhaleny vážné technické problémy. 

Ukázalo se zejména, že převodovka TN37 je velmi náchylná na poruchy. Výkon systému řízení palby a pravděpodobnost zásahu při střelbě za jízdy byly výrazně pod očekáváním. Navzdory všem zádrhelům předala zbrojovka Royal Ordnance Factory Barnbow v Leedsu britské armádě během slavnostního ceremoniálu 16. března 1983 první sériový Challenger 1. Jako první obdržel nový hlavní bitevní tank Královský husarský pluk (prince z Walesu) sídlící v dolnosaském Bad Fallingbostelu. Na podzim 1983 se pluk s rotou A vyzbrojenou kompletně challengery zúčastnil manévrů Eternal Triangle 1983.

Canadian Army Trophy 

Nová chlouba britské tankové školy měla zazářit při každoročním porovnání tanků v soutěži Canadian Army Trophy (CAT) za účasti spojeneckých tankistů ze západní Evropy i Severní Ameriky. V červnu 1987 se tato tradiční soutěž konala na střelnici 301 ve vojenském prostoru Grafenwöhr v Bavorsku a Britové byli odhodlaní odčinit zde porážku, kterou utrpěli v předchozí soutěži CAT o dva roky dříve s chieftainem. Na klání se pečlivě a horečně připravovali, vědomi si určitých nedokonalostí svého nového obrněnce. Na druhou stranu však nepochopitelně podcenili přípravu osádek – ty sice před soutěží trénovaly v Kanadě s novým termovizním zaměřovačem TOGS, ale nikoliv s challengery, nýbrž s chieftainy!

Soutěž v Bavorsku pak skončila pro Brity velkou ostudou, když challengery eskadry B od královských husarů skončily na posledním místě za Němci, Američany a dalšími spojenci z NATO. Ukázalo se, že challenger nedosahuje kvalit tanků Leopard 2 a M1 Abrams. Úkolem každé osádky bylo projet tankodromem ve stanoveném kursu a přitom pálit na nepohyblivé i pohyblivé terče vzdálené 1 600 až 3 000 m při rychlosti jízdy minimálně 16 km/h kanonu i kulometu za podmínek, které se blížily skutečnému bojišti. Hodnotily se zásahy terčů, stejně jako čas, ve kterém tank zvládl projet celou trasu. Terče byly vyhřívané, aby se zobrazovaly na termovizi a ukazovaly se na 40 vteřin. Aby byla zajištěna rovnost podmínek pro všechny týmy, musely být osádky vybrány náhodně a nesměly v období před soutěží vystřílet víc jak 134 nábojů z tankového kanonu.

Britové selhali především při střelbě z kanonu – úspěšnost zásahů činila jen 75 % oproti 94 % u M1 Abrams a 92 % u Leopardu 2 a o mnoho lépe na tom nebyli ani s časem projetí trasy. Problém byl především v systému řízení palby a ve špatné ergonomii věže. Vzhledem k tomu, že představení nového britského stroje bylo pozorně sledováno, na ministerstvo obrany se valila obrovská vlna kritiky domácích médií, což mělo dopad jak na morálku armády, tak na poškození vyhlídek na prodej challengeru do zahraničí. Následujících soutěží Canadian Army Trophy (proběhly ještě v letech 1989 a 1991) se už britský tým raději nezúčastnil...

Do začátku 90. let dostala britská armáda celkem 420 challengerů. Z toho 357 bylo rozděleno mezi sedm bojových pluků. Ostatní byly určeny pro zkoušky, výcvik nebo sloužily k dočasnému nahrazení strojů, které právě procházely generální údržbou.

V noci slepý

Hlavní přednost tanku challenger spočívala v jeho pasivní ochraně. Ve srovnání s jinými tanky této kategorie byla její úroveň skutečně nadprůměrná. Vysoká bojová hmotnost se však ukázala jako nevýhoda při jízdě po mostech, v horách nebo při transportu na dopravních prostředcích. Navíc byl obrněnec vzhledem ke své váze poněkud podmotorovaný a oproti konkurentům působil těžkopádně (Leopard 2 či Abrams měly při podobné hmotnosti o čtvrtinu vyšší výkon motoru). Dokonce i na silnici měl britský stroj problém dosáhnout rychlosti vyšší než 50 km/h.

Další výrazný nedostatek byl odstraněn až v roce 1987, kdy challenger konečně dostal termovizní zobrazovací a zaměřovací systém TOGS (Thermal Observation and Gunnery Sight) od společnosti Pilkington Defence Systems Barr & Stroud, jehož vývoj nebyl v době zavedení tanku do služby ještě dokončen. Ten byl umístěn na boku věže v pancéřové barbetě a poskytoval samostatné výstupy veliteli tanku i střelci v režimu pozorování bojiště nebo jako zaměřovač. Konečně tak bylo možné naplno využít vynikající kanon L11A5 ráže 120 mm, který spočíval v přední části věže, dával granátům vysokou úsťovou rychlost, díky níž dosahovaly velké průraznosti. Zásoba munice činila 52 granátů, mezi nimiž mohly být střely APDS-T, APFSDS-T, HESH nebo cvičné granáty. Omezoval ho však pomalý systém řízení palby.

Kromě hlavní zbraně disponoval obrněnec spřaženým 7,62mm kulometem L8A2 a kulometem L37A2 stejné ráže umístěným na lafetě u velitelské věžičky. V případě nasazení zbraní hromadného ničení chránil čtyřčlennou osádku (velitel, střelec, řidič a nabíječ) před škodlivými látkami ventilační systém. V závislosti na struktuře velení byly pro komunikaci k dispozici tři různé rádiové sady Cla nsman-VHF/FM.

Vynikající v boji

Přestože byl Challenger 1 hodně kritizovaný a v Grafenwöhru rozhodně nijak neoslnil, v reálném boji naopak překvapivě přesvědčil o svých kvalitách. Ukázalo se to v roce 1991 ve válce v Perském zálivu. Velká Británie se připojila ke koalici proti Iráku, který okupoval Kuvajt, a poslala do oblasti 221 challengerů verze Mk 3 vybavených reaktivním přídavným pancířem (ERA) na čele korby, přídavnými deskami Chobham na jejích bocích a dvěma přídavnými palivovými nádržemi na zádi. Takto upravené stroje měly proti iráckým tankům sovětského původu snadnou úlohu. Během pozemní ofenzivy v rámci operace Granby (což bylo souhrnné označení pro rozmístění a následně i bojové akce britských sil) dokázaly úspěšně bojovat s nepřátelskými obrněnci na vzdálenost přes čtyři kilometry.

V jednom zdokumentovaném případě dokonce challenger zničil irácký T-55 na 5 100 m, což dodnes představuje rekordní vzdálenost, na niž byl zničen tank výstřelem z kanonu jiného tanku. Jak vzpomínal jeden z tankistů, poručík Seb Pollington, Britové mnohdy vedli úspěšnou palbu na mnohem větší vzdálenost, než doporučovaly manuály jejich strojů. Celkem se britským challengerům podařilo zničit přes 300 nepřátelských tanků, aniž by samy utrpěly jedinou bojovou ztrátu. Generálmajor Patrick Cordingley, velitel 7. obrněné brigády, se pak vyjádřil (se zřejmým odkazem na nezapomenutelnou ostudu v Grafenwöhru), že „challenger je tank pro boj, ne pro soutěže“.

Na dalších bojištích

Britský kontingent se také následně zapojil do operací v Bosně a Hercegovině v rámci intervenční (IFOR) a stabilizační (SFOR) mise Organizace spojených národů v letech 1996–2000 a mise v Kosovu (1999). I když zde nedošlo k přímému boji, „vyzyvatel“ se osvědčil. Přesto se v obrněných jednotkách neusadil na příliš dlouho. U obrněných pluků ho začal od roku 1998 nahrazovat jeho nástupce Challenger 2. Vyřazené stroje pak nakoupilo Jordánsko, které v letech 1998–2004 odebralo 392 kusů. Jeden tank přišel nového vlastníka přibližně na milion liber (tehdy asi 50 milionů korun), přičemž v současnosti se armáda zbytku provozuschopných challengerů (přejmenovaných na Al Hussein) zbavuje.

Už nějakou dobu víme, že například delfíni nebo papoušci dokážou rozeznat konkrétního jedince svého druhu a mohou ho i oslovit. Dělají to ale jinak než lidé – napodobují projev dotyčného, který pochopí, že jde o vzkaz určený jemu. Specifické oslovení konkrétního jedince pomocí jména, bylo dlouho považováno za jedinečnost lidské komunikace. Podle nového výzkumu, zveřejněného v podobě doposud nerecenzovaného preprintu na portálu bioRxiv, to už ale zřejmě neplatí.

Mezinárodní tým odborníků, který vedl Michael Pardo z Coloradské státní univerzity ve Fort Collins, zkoumal zvukové projevy slonů afrických (Loxodonta africana) na dvou místech v Keni a dospěl k závěru, že také sloni mají svá jména a používají je podobně jako my. Nenapodobují, ale oslovují konkrétního jedince.

Tajemství sloní konverzace

Badatelé analyzovali celkem 625 volání slonů, z nichž 597 se odehrálo mezi členy konkrétní rodinné skupiny. Šlo o volně žijící slony v ekosystému Samburu na severu Keni a v národním parku Amboseli. Do výzkumu byla zahrnuta jen volání směřovaná na jednotlivé slony, které bylo možné identifikovat.

TIP: Podobně jako lidé: Sloni se navzájem liší svými osobnostmi

Získaná data poté vědci zpracovali pomocí statistických metod a zjistili, že často nejde o pouhé napodobování projevů slonů, kteří byli příjemci jednotlivých volání. Aby si své závěry vědci ověřili, vybrali si 17 slonů, kterým pak pouštěli nahraná volání jiných jedinců a sledovali, jak ně budou příjemci reagovat. Ukázalo se, že „oslovení“ sloni reagují rychleji a hlasitěji na volání, která jsou určená konkrétně jim, než na volání, která nezahrnovala jejich „jméno“. Badatelé jsou přesvědčeni, že jde o první případ, kdy jsme u živočichů objevili systém vlastním jmen, používaný podobným způsobem jako u lidského druhu.

Paleontologické naleziště vádí Al-Hitan, doslova „údolí velryb“, leží zhruba sto padesát kilometrů jihozápadně od Káhiry a ukrývá největší koncentraci pravěkých velrybích fosilií na planetě. Podle archeologů jde o ideální místo, kde lze sledovat jedno z největších tajemství evoluce zmíněných tvorů – přesněji řečeno jak se ze suchozemských kolosů stali vládcové moří, plně adaptovaní na život ve vodě. Došlo k tomu ještě před tím, než se skupina rozdělila na několik vývojových větví, přičemž dnes zahrnuje asi třicet druhů.

Pravěký rekordman

Na ploše dvou set čtverečních kilometrů egyptské pouště zůstaly roztroušené stovky často kompletních koster, a u některých se dokonce dochoval neporušený obsah žaludku. Vesměs pocházejí z třetihorního eocénu, tzn. z období před čtyřiceti miliony let, kdy měli masožraví prakytovci ještě poměrně dobře vyvinuté zadní končetiny, ale zároveň používali pětiprsté ploutve na těch předních.

Fosilní nálezy pomohly zjistit, že jim příroda sice již dala do vínku charakteristické protáhlé tělo, jaké známe u novodobých velryb; současně si však stále zachovávali některé primitivní znaky svých předků, například pokud jde o stavbu lebky a chrupu. Vůbec největší dosud odhalená kostra z oblasti Al-Hitan měřila jednadvacet metrů, což přibližně odpovídá dnešním plejtvákům obrovským.

Želvy, rejnoci i pelikáni

Další zkameněliny umožňují rekonstruovat ekologické podmínky eocénu, což nám skýtá představu o mimořádně bohaté paletě tehdejších druhů. Kromě velryb se v Al-Hitanu podařilo identifikovat kostry celé řady jiných živočichů, včetně prehistorických krokodýlů, želv, rejnoků či žraloků, ale třeba i nejstarší známý exemplář pelikána.

Od objevu prvních fosilií v roce 1902 tam vědci napočítali půl druhého tisíce zkamenělých ostatků savců, plazů a ryb. Nezřídka se sice jedná pouze o drobné zuby, ovšem ty největší „poklady“ si mohou zájemci prohlédnout ve veřejné části parku. Mezi nejlépe dochované fosilie, spočívající dosud v písečném lůžku, patří kostry dravého basilosaura a asi čtyřikrát menšího dorudona, dorůstajícího zhruba pěti metrů. Nechybí však ani bezmála dvoumetrový lebeční výběžek posetý ostrými zuby, jenž patřil vyhynulému druhu pilouna, příbuznému dnešních rejnoků. 

Karla I. nemůžeme považovat jen za historickou osobnost své doby. Jeho celoživotní práce se promítla i do 21. století, kdy byl blahořečen papežem Janem Pavlem II. Jak poznamenal historik Jan Galandauer: „Jestliže vezmeme na vědomí, že (…) byl poslední český král, pak se i jeho blahořečení jeví jako výjimečná událost českých dějin: po svatém Václavu se v panteonu českých svatých a blahoslavených objevil druhý český panovník!“ Kým vlastně byl a díky čemu se mu dostalo této neobyčejné cti?

Arcivévoda, nikoli následník

Roku 1887 se Ottovi Rakouskému a saské princezně Marii Josefě narodil prvorozený syn Karel. Rodiče oslavovali příchod arcivévody, ale rozhodně ne korunního prince, který by se jednoho dne mohl stát králem. Během Karlova dětství se však událo několik tragédií, jež jej posunuly na pozici jediného následníka trůnu. Pro úkol, na který se někteří chystali celé dekády, tedy musel být připraven během několika let.

Budoucího vládce do značné míry vychovávala jeho matka, která byla velmi zbožná. Zpočátku za jeho vzdělání odpovídali domácí učitelé, později navštěvoval věhlasné Skotské gymnázium ve Vídni. Stal se tak jedním z prvních rakouských arcivévodů, již chodili na veřejnou školu. Další vzdělání získal na Karlově univerzitě v oborech historie, práva a ekonomie považovaných pro budoucího císaře za klíčové. Důraz se kladl rovněž na výuku jazyků. Karel mluvil německy, anglicky, francouzsky, ale i maďarsky a česky. Jak bylo v té době zvykem, nastoupil i službu v císařské armádě, a to u vojenské posádky v Brandýse nad Labem.

Osudová láska

Čtyři roky po dosažení plnoletosti měl za úkol vybrat si nevěstu a František Josef I. trval na tom, že jí musí být císařská nebo královská princezna. Zita z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského těmto požadavkům vyhovovala po všech stránkách, navíc to byla krásná a inteligentní žena. Svatba se konala roku 1911 na zámku Schwarzau a následně se manželé usadili v Brandýse nad Labem, kde prožili nejklidnější a – podle partnerky – také nejšťastnější část svého svazku.

Červen roku 1914 ovšem představoval životní zlom. Postavení mladého páru se změnilo. Karel se stal následníkem trůnu a jeho choť korunní princeznou, čímž navždy přišli o šanci žít běžným klidným životem. Navíc, ačkoliv byl nástupcem Františka Josefa I., na některých nařízeních neměl možnost se podílet. Na rozhodnutí vstoupit do konfliktu, který přerostl ve světovou válku, neměl tedy žádný vliv.

V listopadu roku 1916 zemřel František Josef I. v požehnaném věku 86 let a Rakousko-Uhersko získalo nejen mladého císaře, ale po dlouhých letech také císařovnu. Vládce ovšem nastupoval na trůn za velmi nepříznivých okolností. V Evropě zuřila válka a zemědělství i průmysl se nacházely v katastrofálním stavu.

Komplikovaná vláda

Mladý panovník měl zpočátku ambiciózní plány, ale bohužel nebylo v jeho silách, aby je uskutečnil. Chtěl reformovat Uhersko, ale snahy se musel vzdát, když se nechal na popud uherského ministerského předsedy korunovat zdejším králem. (V korunovační přísaze se zavázal hájit integritu a nedotknutelnost Uherska, čímž sám sobě zabránil plánované reformy provést.)

Dalším cílem bylo ukončení války, přičemž dané úsilí provází celou jeho vládu. Nejznámější pokus o uzavření míru probíhal tajně. Karel za pomoci svých švagrů Sixta a Xavera Bourbonských zkoušel uzavřít mír s Francií, ale jednání ztroskotala a vešla ve známost jako Sixtova aféra. Po neúspěšném jednání se Karel a Zita stali terčem obrovské nenávistné a pomlouvačné kampaně.

Konec monarchie a exil

Nálada lidu v roce 1918 byla značně protihabsburská, politická emigrace toužila po rozbití monarchie. Dokonce i státy Dohody po Sixtově aféře uznaly právo národů monarchie na sebeurčení. Císař Karel I. se pokusil říši na poslední chvíli reformovat. Tyto snahy ale přišly pozdě, obyvatelé si přáli, aby válka skončila a „dvouhlavému orlovi“ odzvonilo. Když si vládce uvědomil, že rozpad je nevyhnutelný, soustředil se především na to, aby vše proběhlo klidně a bez krveprolití.

V listopadu 1918 byl přinucen k abdikaci a musel se svou rodinou odjet do Švýcarska. Po sedmi stoletích tak skončila vláda habsburské dynastie v Podunají. Dvakrát se snažil zvrátit svůj osud, aby zůstal alespoň uherským králem, ale ani jeden jeho pokus neuspěl. S jeho politickými aktivitami došla Švýcarsku trpělivost, a Karel byl se svou rodinou nucen usídlit se na portugalském ostrově Madeira.

V novém domově rodinu trápil nedostatek financí, a mužův zdravotní i duševní stav se zhoršoval. Lékař byl k němu kvůli finanční situaci rodiny přivolán pozdě, otec osmi dětí 1. dubna 1922 zemřel.

Bývalý vládce byl církví blahořečen kvůli své neochvějné křesťanské víře, kterou stavěl do popředí každého svého politického rozhodnutí. Jeho mírové snahy během války jsou významné a ve své době zcela ojedinělé. Kromě toho bychom neměli zapomínat ani na jeho příspěvek sociálnímu zákonodárství, které pomohlo mnoha lidem.

Slovy Winstona Churchilla: „Lidským bytostem není dáno předpovídat nadcházející běh událostí. V jedné fázi se zdá, že lidé mají pravdu, v jiné se snad mýlí. Po několika letech, když se časová perspektiva prodlouží, se všechno najednou octne v jiném kontextu. Objeví se nové proporce, nová stupnice hodnot. Historie klopýtá po vyšlapané stezce minulosti a pokouší se rozdmýchat žár zašlých dnů. Jediným vodítkem pro člověka je jeho svědomí, jedinou záštitou pro jeho památku je poctivost a upřímnost jeho činů.“ 

Přestože jsou magnetická pole zcela zásadní pro vývoj galaxií, o tom, jak vznikají, toho v současnosti víme stále jen velmi málo. Není například jasné, jak brzy v raném vývoji vesmíru a jak rychle se magnetická pole v galaxiích utvářela, protože až dosud astronomové mapovali magnetická pole pouze v galaxiích ležících blízko nás.

Nyní však vědci s pomocí radioteleskopu pomocí ALMA, objevili plně vyvinuté magnetické pole u velmi vzdálené galaxie. Pole se svou strukturou podobá těm, které známe z blízkých galaxií – je asi tisíckrát slabší než magnetické pole Země, je ale detekovatelné do vzdálenosti více než 16 000 světelných let

„Tento objev přináší zcela nové informace o tom, jak se formují magnetická pole v galaktickém měřítku,“ vysvětluje profesor astrofyziky James Geach z britské University of Hertfordshire, hlavní autor studie, zveřejněné v časopise Nature. Pozorování plně vyvinutého magnetického pole tak dávno v minulosti vesmíru naznačuje, že globální magnetická pole galaxií se mohou tvořit rychle, ještě v době, kdy mladé galaxie stále rostou.

Členové týmu se domnívají, že intenzivní tvorba hvězd v raném vesmíru mohla hrát roli při urychlení vývoje magnetických polí. A naopak tato pole mohou následně ovlivnit, jak budou vznikat pozdější generace hvězd. Mnoho kosmických objektů má magnetická pole, ať už jde o planety, hvězdy nebo galaxie. „Lidé si možná neuvědomují, že celá naše Galaxie i ty další jsou protkány magnetickými poli táhnoucími se do vzdálenosti desítek tisíc světelných let,“ doplňuje astrofyzik James Geach.

Lidské tělo je nesmírně složité a jeho bezchybný chod vyžaduje dokonalou souhru mnoha aktérů, od mozku přes geny po imunitní systém. Nezanedbatelnou úlohu v jeho řízení zastávají hormony, tedy chemické látky zajišťující vše od správné činnosti buněk až po fungování orgánů. V našem systému jich působí několik desítek a k těm nejznámějším patří estrogeny, jež souvisejí mimo jiné s vývojem druhotných pohlavních znaků u žen, dále inzulin, hormony štítné žlázy, testosteron či oxytocin. Poslední jmenovaný se řadí mezi neuropeptidy a vzniká v hypotalamu – nevelké, ale důležité části mozku.

Zdaleka ne nudný

Pro vědce nebyl zmíněný hormon zpočátku nijak zvlášť zajímavý: K jeho učebnicovým funkcím se řadí pomoc při porodu, neboť vyvolává děložní stahy, a v případě potřeby ho lze do těla dodávat i uměle. Zároveň se podílí na uvolňování mléka při kojení, u žen i mužů se zapojuje do regulace krevního tlaku nebo správné činnosti ledvin a vyplavuje se rovněž při orgasmu. Koncem 20. století však vyšlo najevo, že oxytocin zas tak nudný není.

Zjistilo se totiž, že jej produkují neurony v nejrůznějších částech mozku a že toho má na svědomí mnohem víc, než se předpokládalo. První zajímavé výsledky přinesl výzkum potkanů, jenž odhalil, že pokud se uvedený hormon podá sexuálně nezkušeným samicím, začnou vůči cizím mláďatům projevovat typicky mateřské chování, což je u zmíněných hlodavců zcela nestandardní. Ovcím zas oxytocin umožňuje, aby se naučily rozpoznávat pach svých potomků, a hraje tedy klíčovou roli obzvlášť pro život ve velkých stádech.

Neotáčej se za jinými!

Zlom ovšem přineslo zkoumání hrabošů prériových (Microtus ochrogaster): Tito nenápadní hlodavci se od většiny svých protějšků liší tím, že vytvářejí monogamní páry, jež často přetrvají po celý život, a o potomky se společně starají samec i samice. Ukázalo se přitom, že za navazování pevných svazků mohou oxytocin a vazopresin – hormon s podobnou funkcí, který se s prvním zmíněným doplňuje. Hraboši mají pro uvedené látky vyšší množství receptorů v části mozku zvané nucleus accumbens, jež souvisí s odměnou a příjemnými pocity.

Poté se vědci zaměřili na jejich blízké hraboší příbuzné, kteří si ovšem na „manželskou věrnost“ příliš nepotrpí, a pomocí genetických modifikací jim upravili mozek tak, aby vytvářel více receptorů – podobně jako u hrabošů prériových. Výsledek? Samci s popsaným přizpůsobením vykazovali větší zájem o kontakt se samicemi. Ze všech zjištění tedy jasně plynulo, že oxytocin a vazopresin zásadně ovlivňují chování jedince, zvyšují ochotu formovat sociální vazby a podílejí se na vzniku monogamních svazků. Také proto se oxytocinu začalo přezdívat „hormon lásky“, třebaže se s daným citem ve skutečnosti pojí i jiné molekuly (viz Všeuměl dopamin).

O hraboších a lidech

Přirozeně se nabízí otázka, jak oxytocin ovlivňuje chování lidí. Pokud jde o vztahy, zdá se, že funguje prakticky stejně jako u hrabošů. Mimo jiné se zjistilo, že milenci, kteří spolu poprvé stráví noc, mají v krvi vyšší hladinu oxytocinu a že její úroveň souvisí s větší vzájemnou přitažlivostí. U lidí lze také provádět zajímavé pokusy, a to pomocí nosního spreje, díky němuž se hormon dostane za tzv. hematoencefalickou bariéru – která by mu například při orálním užití do mozku proniknout neumožnila.

Ukázalo se, že takto aplikovaný oxytocin dovoluje párům snáz řešit vzájemné konflikty a obecně utužuje monogamní svazky. Zadaní muži například po jeho použití projevují menší zájem o fotografie atraktivních protějšků. Stejně jako u potkaních samic, i u žen daný hormon posiluje mateřské chování a děti jim připadají roztomilejší. Navíc víme, že matky, jež jsou nositelkami genové varianty pro vyšší produkci oxytocinu nebo utváření oxytocinových receptorů, se svými potomky častěji navazují oční kontakt a dotýkají se jich.

Vztahy k „těm druhým“

Oxytocin toho ovšem ovlivňuje daleko víc: Snižuje pocity úzkosti a strachu, zvyšuje důvěřivost – čehož by se však dalo zneužít – a zlepšuje schopnost rozpoznávat pozitivní emoce ostatních. Dále posiluje sklony k dobročinnosti a podporuje prosociální chování, například chuť pomáhat jedincům v nesnázích. Po jeho podání se také lidé dívají ostatním víc do očí a lépe odhadují, co si okolí myslí. Možná právě nedostatek oxytocinu by mohl souviset s některými poruchami autistického spektra, pro něž je typická neschopnost porozumět úmyslům, myšlenkám a chování druhých. Nabízí se tak šance popsané potíže mírnit, přestože výsledky několika studií v daném ohledu jednoznačně pozitivní nebyly.

Pokud má tedy uvedený hormon tolik blahodárných účinků, proč ještě nejsou oxytocinové nosní spreje dostupné na každém rohu? Jak připomíná americký neuroendokrinolog Robert Sapolsky, pozitivní působení dané látky má své hranice a obvykle se omezuje pouze na naši sociální skupinu. Ve vztahu k „těm druhým“ se její efekt značně liší, a bývá dokonce zcela opačný – oxytocin tak oslabuje ochotu spolupracovat s lidmi mimo naši „bublinu“, podněcuje závist a zesiluje škodolibou radost. Jeho prosociální účinky se tudíž týkají pouze těch, kdo jsou „jako my“. Řada jeho vlastností je také určitým způsobem podmíněná: Například sklony k dobročinnosti dál zesiluje pouze u jedinců, kteří už k ní měli tendenci dřív.

Výzkum teprve začíná

Navíc se zdá, že ani samotné základy zkoumání hormonu nejsou tak neotřesitelné, jak jsme se domnívali. V časopise Neuron vyšel počátkem tohoto roku článek, který výhradní roli oxytocinu a vazopresinu v utváření trvalých svazků u hrabošů prériových přinejmenším zpochybňuje. Pomocí metody známé jako CRISPR odstranili vědci v embryích hlodavců gen pro oxytocinové receptory, a zabránili tak působení látky v těle. K jejich údivu však neměl zákrok v podstatě žádný vliv a partnerské svazky u „defektních“ jedinců vznikaly stejně snadno jako u jejich zdravých protějšků.

Ačkoliv je výsledek překvapivý, předchozí zjištění úplně neanuluje. Vyvíjející se zárodek se totiž možná dokázal nějakým způsobem s chybějícími receptory vypořádat a jejich funkci nahradit. Celý systém formování monogamních svazků u hrabošů prériových může být také mnohem složitější, než se původně zdálo, a nestojí pouze na jednom či dvou hormonech. Místo rozčarování tak naopak přichází nový impulz pro studium oxytocinu a jeho vlivu na chování nejen u hrabošů a dalších savců, ale také u lidí. Stále totiž přetrvává možnost, že by se díky snadné aplikaci mohlo rozšířit jeho uplatnění v medicíně, například při léčbě úzkostných poruch a depresí.