Samičky lachtanů antarktických (Arctocephalus gazela) dorůstají délky 1,2–1,4 metru a hmotnosti do 55 kilogramů, samci jsou výrazně větší. Dospělé kusy dosahují délek kolem dvou metrů a průměrné hmotnosti bezmála 190 kilogramů. Jsou to výborní lovci, kteří se na dobu až deseti minut umí ponořit do hloubky 250 metrů, i když jejich typické ponory směřují na 3–4 minuty jen asi 40 metrů hluboko. Živí se především krilem, ryby a hlavonožci, občas ukořistí ptáka.

Samci potřebují svoji zdatnost nejen kvůli zdárnému lovu, ale také pro období říje, jehož hlavní část probíhá zhruba mezi listopadem a lednem. Na pláže ostrovů dočasně osvobozených od ledového příkrovu nejprve připlouvají právě samci, kteří spolu bojují o teritorium. Při těchto tvrdých střetech dochází často i ke smrtelným zraněním a samci ztrácejí denně 1,5 kilogramu na váze. Těm nejúspěšnějším je odměnou harém až dvaceti samic, s nimiž se páří, aby založili novou generaci. Samičky ovšem musí nejprve dát život malým lachtanům, jejichž život uvnitř matčina lůna započal na stejných místech předchozí sezónu.

TIP: Arktičtí mroži lední: Mrazivá setkání s mořskými slony

V průběhu říje se pak novopečené matky starají o malé lachtany, páří se a zároveň vyrážejí lovit na moře. Přes veškerou péči se konce prvního života nedočká celá čtvrtina mláďat, z nichž mnohá padnou za oběť nejhorším nepřátelům – tuleňům leopardím, kosatkám a v severnějších polohách i žralokům.

Pátek 1. září 1939. Den, kdy oficiálně začala druhá světová válka. Málokdo přitom ví, že měl přijít již 26. srpna před pátou hodinou ráno! Adolf Hitler útok nakonec odložil. Proč? Velká Británie právě tehdy podepsala Polsku záruky, podle nichž si mají být obě země podporou v případě německé invaze. Nacistické jednotky zastavuje rozkaz shora jen pár hodin před akcí. Ke všem se zpráva o odkladu ani nedostane. Pod pohraničním drobnohledem tak druhá světová válka vypukne již plánovaného 26. srpna. 

Nejslavnější „předběžnou“ šarvátkou se stane takzvaný Jablunkovský incident. Vesničku Mosty u Jablunkova dnes najdete na východě České republiky. Zdejší nádraží se proslaví jako dějiště předvoje globálního konfliktu. Již před půlnocí 25. srpna 1939 vyráží pod příkrovem tmy německý diverzní oddíl přes slovensko-polskou hranici. Brzy ráno bez větší námahy obsazuje nádraží. S jedním ale nepočítá. V zadní kanceláři rychle pokládá sluchátko polská telefonistka. Než vojáci prohledají místnosti, stačí zavolat Polákům, ať se připraví! Němce skropí série výstřelů. Ke smůle polské strany ale k nádraží míří vlaky se stovkami německých vojáků. Než se Poláci nadějí, stojí s rukama nahoře a za zády jim pochodují nacisté. O výsledku celého incidentu se dodnes vedou spory. V německých dobových zdrojích se dočtete, že Němci zajali v Mostech osm set Poláků a poté se podle rozkazu stáhli na Slovensko. Polský tisk se zase holedbá, že jejich vojáci Němce pohotově vytlačili. 

Pod falešnou vlajkou 

Skupina příslušníků Sicherheitsdienstu, zpravodajské služby nechvalně proslulé SS a NSDAP, se plíží směrem k vysílači v hornoslezských Giwicích. Je 31. srpna 1939 a všichni účastníci akce – rodilí Němci a nacisté – mají oblečeny polské uniformy. Jejich cíl je vidět na kilometry daleko. Reinhard Heydrich ve spolupráci s velitelem gestapa Heinrichem Müllerem vymyslí plán − Němci v polských uniformách násilně obsadí vysílač. Aby byla akce ještě důvěryhodnější, rozhází po okolí těla zabitých vězňů. Samozřejmě oděných pro změnu do německých uniforem. 

K vysílačce je dopraven Franciszek Honiok, muž, kterého pouhý den předtím zatkne gestapo coby propolského kolaboranta. Franciszeka čeká peklo v nacistickém podání. Nejdříve jej donutí obléct polskou uniformu. To ještě netuší, že o pár hodin později mu nacisté do těla injekční stříkačkou vpraví smrtící koktejl chemikálií. Iluze musí být dokonalá – a tak mrtvého Honioka ještě postřelí. Německo nechce být hned zpočátku války pod kanonádou dalších států Evropy. Vždyť se jen brání polskému napadení!

Luftwaffe na horizontu 

Pomalá mobilizace rozlehlého Polska začne již na jaře. Ovšem několik generací civilistů je do zbraně povoláno až 30. srpna. Těžko říct, zda by následný vývoj dopadl pro Polsko lépe, kdyby do situace nemluvili západní spojenci. „Válka není nutná,“ hlásají směrem k Polsku. To se nechá uchlácholit a mobilizaci odvolává. Chyba. Němečtí vojáci vtrhnou přes hranice hned 1. září. Generál a geniální vojenský stratég Heinz Wilhelm Guderian se při plánování invaze do Polska chopí britské myšlenky na bleskovou válku, německy Blitzkrieg.

Motorizované nacistické jednotky plení Polsko jako válečná cunami. Dílo zkázy jim ze vzduchu pomáhá vykonat luftwaffe. Poláci se brání víc než houževnatě. Jenže kvůli zmatkům během přerušované mobilizace mohou proti nepříteli vyrazit sotva dvě třetiny armády! V plné pohotovosti je pouze letectvo a námořnictvo. Luftwaffe sice vybombarduje letiště, ale většina válečných strojů se moudře ukrývá na malých, takřka vesnických přistávacích plochách. Hlavní nálet tak nepřežije jen 25 vojenských letadel. 

Polští piloti se rychle stanou rovnocennými protivníky elitních německých letců. Na rozdíl od nich jim však brzy dochází munice a náhradní díly se vyvažují div ne zlatem. Do vzduchu již vzlétají i zastaralé stíhačky PZL P.7 určené jen pro výuku nových letců – a mladí, ještě nedostudovaní kadeti již musí sedět v jejich kokpitech! 

Sestřelují vlastní letouny 

Ještě horší situace panuje na zemi. O motorizaci armády si Poláci mohou nechat jen zdát. Do bojů se na straně Německa zapojuje i Slovensko. Selhávající letadla Polska nezvládají krytí pozemních sil. Řadě pilotů to paradoxně zachrání život. Pozemní síly jejich armády mají k dispozici na 440 protiletadlových děl. V čem je háček? Jejich vystresovaná obsluha pálí takřka na vše, co se mihne vzduchem! Zatímco luftwaffe se pyšní sestřelením 70 polských letadel, Poláci k zemi pošlou 35 vlastních letounů! 

Armádě nepomohou ani 4,65 metru dlouhé tanky 7 Tonowy Polski. Právě na ně sázejí všichni Varšavané, když již 8. září duní střelba pár kilometrů daleko. Hlavní město vydrží od této chvíle vzdorovat dvacet dní. Poté kapituluje. Němci si polské tanky přivlastní. Během několika dní jim dají i nové označení: PzKpfw 7TP 731 (p). Vláda je tou dobou již v bezpečí exilu, někteří přeživší letci mizejí přes hranice do Rumunska, ale i Litvy, Maďarska nebo Švédska. Několik jich zamíří i na nepřátelské Slovensko a paradoxně také do Sovětského svazu. 

Ruku v ruce s Němci 

23. srpna 1939 bude v Moskvě podepsána smlouva, která se zapíše do historie jako Pakt Ribbentrop-Molotov. Dva ministři zahraničních věcí, Němec Joachim von Ribbentrop a Rus Vjačeslav Molotov, se za své země dohodnou na neútočení.

Plnou tíhu paktu pocítí Polsko již 17. září, tři dny před obsazením Varšavy. Od východní hranice se do země sune Rudá armáda! Jak si stojí ti, na které Polsko spoléhalo nejvíc? Francie i Velká Británie jednají rychle. Již 3. září 1939 vstupují s Německem do válečného stavu. 

Proč tedy nechají Polsko padnout? Za vším hledejme nepružnost a byrokracii zejména francouzské strany. Británie dává dohromady oddíly, které vysílá do Francie. Proti Německu budou postupovat společně. Jenže v tomto bodě se celá akce značně zpomalí. Francouzská mobilizace probíhá neskutečně pomalu. Polsko jen bezmocně sleduje, jak ztrácí bašty odporu. 2. října tak padá do rukou nepřátel Helská kosa, poloostrov na pobřeží Baltského moře.

Nakonec končí s rukama vztyčenýma k nebi poslední vzdorující vojenské oddíly. Než sledovat krveprolití, poručí generál Franciszek Kleeberg svým mužům zahodit zbraně a s rukama nad hlavou se vydat dobyvatelům. Polsko je poraženo. Peklo ale zdaleka nekončí… 

Vykopej si hrob 

Zemí se toulají mnohačlenné skupiny otrhaných a hladových Poláků. Němci bombardují plošně – na civilní obyvatelstvo neberou žádné ohledy. Celé vesnice jsou vypáleny. Podle oficiálních dokumentů Němci jen během prvních 26 dní invaze popraví oběšením či zastřelením na 764 zajatců! Torza rozprchlé armády i zbídačené migrující obyvatelstvo se stává pro nacisty oblíbeným cílem střelby. Celé zachovalé vesnice jsou vystěhovány, aby byly poskytnuty Němcům. 

Nacistům jsou trnem v oku zejména tři skupiny polského obyvatelstva: vyšší vrstva, intelektuálové a samozřejmě Židé. Jen během podzimu 1939 vyvraždí Němci až 65 000 příslušníků prvních jmenovaných. Židovské obyvatelstvo čeká ještě horší osud. Část je poslána do koncentračních táborů, na další si počíhají komanda Einsatzgruppen. Zastřelení muži padají i s rodinami do hrobů, které museli chvíli předtím vykopat.

Po polích běhají s hysterickým děsem v očích skupinky Židů. Příslušnici Einsatzgruppen tuto „zábavu“ nazývají hon. Zděšené Poláky střílejí stejně jako zvířata. Ti, kteří se nechají chytit, jsou použiti jako cvičný terč. A ženy? Jsou-li mladé a pohledné, nacisté je donutí vysvléct se a poté je znásilní. Některé své tělo raději nabízejí samy. Mnohým dívkám nacisté za dobrovolné hrátky slíbí svobodu. Většinu z nich zastřelí buď brzy po aktu, nebo druhý den. Svědkové nacistických zvěrstev jsou nežádoucí.

Teror nepoleví ani v dalších letech. O moc lépe se nebudou mít ani Poláci žijící v sovětském područí. Než 2. září 1945 skončí druhá světová válka, dosáhnou celkové oběti na životech Poláků téměř na cifru šesti milionů lidí. Polovinu z nich představují židovské oběti koncentračních táborů. 

K realizaci neobvyklého projektu zvolili autoři Yellowstonský národní park, který patří mezi seismicky nejaktivnější oblasti planety. Gejzíry a horké prameny tam vyvěrají ze země už přes dva miliony let, nicméně naprostá většina doprovodných zvuků zůstává mimo dosah lidského sluchu. Částicový fyzik a zároveň hudební skladatel Domenico Vicinanza proto vyvinul počítačový program, jenž dokáže díky tzv. sonifikaci dat převést podzemní vibrace do notového zápisu. 

Záměrně se přitom zaměřil na oblast v centru parku, kde jsou otřesy nejrozmanitější a také de facto nepřetržité. Výsledná skladba údajně „nedává prostor se nadechnout“, protože v notovém zápisu chybějí pauzy – a počátkem května ji veřejně interpretovala flétnistka a muzikoložka Alyssa Schwartzová, podle níž šlo o „zcela nový druh umění“. Hudba z hlubin naší planety je totiž nepředvídatelná a nepodobá se žádnému dílu člověka.

Duet s velrybou

„Když ten zvuk posloucháte, můžete si udělat představu, co se tam dole děje. Hudba pomáhá vnímat klidnou, nebo naopak rozrušenou Zemi. Můžete cítit, jak hladce a pravidelně, nebo naopak dramaticky a zběsile to zní,“ vysvětluje Vicinanza. Navíc pro něj nešlo o první projekt svého druhu: V minulosti již sonifikaci dat využil například ke „zhmotnění“ vibrací z částicového urychlovače ve švýcarské organizaci CERN nebo k vytvoření zvukového záznamu vstupu sondy Voyager 1 do mezihvězdného prostoru za hranicemi Sluneční soustavy. 

TIP: Ozvěny z vesmíru: Poslechněte si strašidelné sténání černé díry

Propojovat hudbu a vědu se pak chystá i do budoucna – se Schwartzovou totiž pomýšlejí na živý duet s velrybou prostřednictvím tzv. hydrofonu, jenž bude snímat zvuky kytovce pod hladinou.

Na začátku posledního roku korejské války americké velení připravovalo tajnou operaci Green Dragon. V jejím rámci by do nepřátelského týlu byla vysazena velká záškodnická skupina, která měla operovat až u čínských hranic. Vybavena výbušninami by se zaměřila na útoky proti železnicím, mostům a dalším komunikacím a vysadit ji měly americké bombardéry Boeing B-29 Superfortress. 

Krátce po západu slunce 12. ledna 1953 z japonské letecké základny Jokota odstartoval jeden stroj patřící 91. strategické průzkumné peruti, za jehož řízením seděl sám velitel jednotky major William Baumer. Oficiálně se mělo jednat o misi určenou ke shozu propagačních letáků nad nepřátelským územím v oblasti Sinuidžu, ale ve skutečnosti na palubě nesl skupinu výsadkářů, kteří měli v rámci operace Green Dragon vyskočit v týlu nepřítele. Na palubě s nimi byl i specialista pro výsadkové operace od CIA Alvin Hart a také plukovník John Arnold, který celé akci velel.

Směr Čína 

Letoun nabral kurs na sever a pokračoval až k hranici s Čínou. Patrně kvůli navigační chybě ji o 24 km překročil, k výsadku ale zatím nedošlo. Sovětské radiolokátory Periskop tou dobou už B-29 sledovaly a na základnách 351. a 353. nočního stíhacího pluku v An-tungu (dnes Tan-tung) se rozeřvaly sirény. Pár minut po 21. hodině odtamtud odstartovaly čtyři MiG-15 a stoupaly do výšky 7 000 metrů, kde se měl nepřítel nacházet. V hlášení později zaslaném do Moskvy se o tom psalo: „Bombardér zachytily paprsky světlometů a poručík Chabijev na něj zaútočil ze vzdálenosti 600 metrů. Střílel ze všech kanonů a letadlo protivníka začalo hořet. Levou zatáčkou se opět dostal za ocas a vypálil podruhé. B-29 zahalený plameny ostře klesal k zemi a havaroval na čínském území asi 30 km od An-tungu.“ 

Podle Američanů na jejich stroj zaútočilo hned 12 stíhaček, jež palbou poškodily dva motory a zapálily palivové nádrže v křídle. Plukovník Arnold vydal rozkaz opustit letoun na padácích. Druhý pilot s ním nesouhlasil a navrhoval, že se B-29 pokusí dotáhnout nad moře, kde by je pak snad vylovila záchranná služba. Osádka už ale začala vyskakovat. Třem mužům se to nepodařilo a v troskách nalezli smrt; zbylých 11 mužů se pod hedvábnou kopulí padáků sneslo k zemi, kde je všechny zajali čínští vojáci. 

Náčelník pozemní pátrací služby P. Kolesnik od 224. pluku to sledoval ze země a později o tom uvedl: „Probudil mě hluk motorů a podle zvuku jsem pochopil, že nad mraky letí B-29. K monotónnímu dunění bombardéru se ozval hvízdavý zvuk turbíny reaktivní stíhačky. Vše pak přervala dlouhá kanonová dávka. Mraky ozářila růžová barva, najednou z nich vypadla ohnivá pochodeň a její ohnivou stopu provázel řetěz otevírajících se padáků. Křídla se po dopadu odlomila a jasně hořela. Trup jako obrovský doutník klouzal po zemi dál od centra požáru a zůstal relativně nepoškozen. V něm se také našla špionážní a diverzní výstroj, radiostanice, souprava s jedy, nafukovací čluny a pistole. Našli se tam i mrtví a zjistilo se, že byli zastřeleni z pistolí.“

Záhada tří zastřelených 

Jak na informaci ohledně zemřelých jmenovaný sovětský důstojník přišel, není vůbec jasné. Buď šlo o fámu, kterou někde později slyšel, nebo někdo při ohledání mrtvých špatně vyhodnotil příčinu smrti. Že by se Američané ze strachu ze zajetí sami zastřelili, není příliš pravděpodobné a v situaci, kdy hořící B-29 padal k zemi, i prakticky nemožné. Kolesnik o tom dále napsal: „Ty, kdo vyskákali na padácích, se nám hned podařilo ulovit. Nedůvěryhodné osoby na palubě postříleli úplně zbytečně. Zajatci totiž velmi ochotně vypovídali. Této špionážní akci velel a výsadek osobně doprovázel velitel americké rozvědky na Dálném východě plukovník Arnold.“ 

Zajatci patrně opravdu mluvili. K operaci Green Dragon totiž došlo a v noci 25. ledna 1953 v hlubokém týlu nepřítele seskočilo 97 vojáků, většinou se jednalo o Jihokorejce. Počítalo se s tím, že v zasněžených horách zbudují stálou základnu, od níž budou útočit na cíle v týlu severokorejské armády. Spojení se svým velením ale dlouhé týdny nenavázali a teprve po měsíci začali vysílat poprvé. Podle jejich hlášení měla tehdy skupina už jen 31 mužů, žádala posily a shoz dalšího materiálu. Americkému velení se to ale nezdálo a zatím nikoho neposlalo. 

V dubnu pak přišla od výsadku další zpráva, že se k němu přidalo pět sestřelených amerických letců. Ač byla situace více než nejasná, 18. května v oblasti seskočilo dalších 57 partyzánů, kteří měli dohodnout způsob vyzvednutí zachráněných letců. Když o pár dnů později do oblasti přilétlo letadlo, které mělo zjistit situaci, z místa, kde měli partyzáni působit, začaly pálit protiletadlové zbraně. Pilot okamžitě přidal plyn a z horké oblasti rychle zmizel.

Nikdo se nevrátil 

Spojení s muži na zemi se sice ještě několikrát podařilo navázat, špičky americké rozvědky ale usoudily, že jde o past a výsadek se ocitl v rukou nepřítele. Je možné, že při výslechu vedeném čínskými rozvědčíky opravdu promluvil někdo ze zajatých mužů plukovníka Arnolda, sestřeleného na palubě B-29. Proto možná už na první výsadek z 25. ledna na zemi čekali Číňané a všechny zajali či pobili. Co se však skutečně stalo, se nepodařilo spolehlivě zjistit; nehledě na to, že z jihokorejských partyzánů se nikdo nikdy nevrátil. 

TIP: Nevinné oběti vojenských letounů: Sestřely civilních letadel během studené války

Celá operace tak dopadla naprosto katastrofálně a kromě bolestivých ztrát na vybavení a lidech nic pozitivního nepřinesla. Se zajatci přeživšími z posádky sestřeleného B-29 majora Williama Baumera měla Čína velké plány. Rok po konci války uspořádala v Pekingu velký veřejný soudní proces, ve kterém jich všech 11 obdrželo vysoké tresty za špionáž a přípravu záškodnické činnosti. Někteří měli zůstat za mřížemi desítky let, jiní dostali dokonce doživotní trest. V roce 1955 se ale podařilo vyjednat jejich propuštění a v srpnu se vrátili do USA.

V důsledku konzumace alkoholu umírá v Česku přibližně 6 500 osob ročně. Více než 1,5 milionu (17–20 %) dospělých obyvatel pije rizikově, z toho více než 500 tisíc (5–8 %) dospělých obyvatel pije alkohol takovým způsobem, že to má výrazné škodlivé dopady na jejich fyzické či duševní zdraví. Léčba alkoholismu přitom není vůbec snadná – dopady nadměrné konzumace alkoholu pociťuje nejen postižená osoba, ale i její blízcí.  

V posledních letech se proto objevují nové způsoby léčby alkoholismu, využívající například účinky psychoaktivních látek, včetně psilocybinu. Jak ale ukazuje zbrusu nová studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Nature Medicine, velmi zajímavé možnosti nabízí i genová léčba, cílící na „centrum odměn“ v mozku.

Protein odměny

Konzumace alkoholu uvolňuje u lidí, kteří na něm nejsou závislí, dopamin. Tento neuropřenašeč je v lidském mozku odpovědný za celou řadu procesů, přičemž mezi nejdůležitější patří produkce příjemných pocitů souvisejících potěšením a odměnou. Při chronickém užívání alkoholu se však mozek přizpůsobí a přestane uvolňovat dostatečné množství dopaminu. Na fungování neuronů centra odměn se významně podílí protein GDNF (glial-derived neurotrophic factor) a vědci již dříve zjistili, že u alkoholiků ve fázi abstinence dochází k poklesu hladiny tohoto proteinu.

Kathleen Grantová z Oregonské zdravotní a vědecké univerzity v Portlandu a její kolegové se domnívají, že zvýšení produkce proteinu GDNF v klíčové oblasti centra odměny v mozku, by mělo vést k potlačení chutě na alkohol a tím i k úspěšné léčbě alkoholika.

Opičí pijani

Badatelé uspořádali experiment s osmi makaky rhesus, z nichž nejprve v průběhu půl roku vytvořili těžké alkoholiky. Laboratorní opice měly po dobu šesti měsíců volný přístup k alkoholu, během kterých se u nich rozvinulo nadměrné pití. Poté absolvovaly abstinenční fázi, která trvala 12 týdnů. Následně absolvovala polovina makaků genovou léčbu, kdy jim vědci pomocí virového vektoru vnesli do mozku lidskou variantu genu pro protein GDNF. Výsledky jsou podle autorů studie ohromující.

„Chuť na alkohol u opic, které absolvovaly genovou terapii, klesla téměř na nulu,“ popisuje Grantová. „V následujících měsících se makaci rozhodli pít vodu a alkohol, i když ho měli k dispozici, úplně ignorovali. Potvrdily to i krevní testy, podle nichž neměli pokusní makaci v krvi žádné měřitelné množství alkoholu.“

TIP: Nepřízeň evoluce: Časem asi přijdeme o schopnost tolerovat alkohol

Vědci si i přes velmi povzbudivé výsledky experimentu uvědomují, že k léčbě lidských pacientů vede ještě dlouhá cesta. Jednou z klíčových výhod genové terapie ale je, že nabízí potenciálně trvalé řešení, při léčbě alkoholismu.

Obávaný lapka pocházel ze starého šlechtického rodu Drslaviců, jehož členové na příkaz krále kolonizovali a zabezpečovali hranici východních Čech. Mikulášův otec Procek z Potštejna se však roku 1310 dostal do sporu s pražským měšťanem Peregrinem Pušem. Tento vážený obchodník, který zbohatl na dolování stříbra v Kutné Hoře, roku 1309 zorganizoval vzpouru, při níž zajal významné české šlechtice v čele s Jindřichem z Lipé. Celá akce ale skončila krachem a neúspěšný Puš se zřejmě rozhodl vylít si zlost.

Oko za oko

Terčem odplaty se měl stát právě majitel potštejnského panství. Procek na českém sněmu roku 1310 totiž ostře vystupoval proti německým měšťanům a odlivu kutnohorského stříbra za hranice. O dva roky později jej za kritiku stihla v Praze násilná smrt. Jeho syn Mikuláš poté přísahal, že smrt otce pomstí. Nato se svými kumpány zavraždil Puše. Jelikož proti bohatému obchodníkovi neměl žádné důkazy, aby svůj čin ospravedlnil, skončil za krveprolití ve vězení. Nicméně na přímluvu přátel a také za nemalou peněžní sumu byl zakrátko propuštěn, přičemž mu král Jan Lucemburský nařídil vykonat pouť do Říma a prosit tam za spásu Pušovy duše.

Mikuláš se cítil velmi ponížen a místo cesty do Itálie se vrátil na Potštejn. Zde dal dohromady skupinu lapků a společně vyhlásili odboj proti panovníkovi. Z Mikuláše se tak stal zemský škůdce. Přepadával kupecké karavany a podnikal loupežné nájezdy, při nichž několikrát pronikl až na Moravu. Zprávy o jeho řádění se brzy donesly ke králi. Nato Jan Lucemburský pověřil syna Karla, tehdy moravského markraběte, aby obnovil pořádek v zemi. Mladý kralevic roku 1338 zorganizoval trestnou výpravu, dobyl část Mikulášových majetků a loupeživý rytíř musel slíbit, že se podřídí vládci. Sotva však Karel odjel, aby se věnoval záležitostem v Říši, Mikuláš svoji činnost obnovil.

Budoucí Otec vlasti musel proti nenapravitelnému lapkovi o rok později vytáhnout znovu. Oblehl ho na Potštejně, a přestože byl hrad pokládán za nedobytný, Karel si s ním poradil, neboť jak uvádí ve svém životopise: „(…) v devíti nedělích jsem ho dobyl a věž, do níž se majetník hradu uchýlil, jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí.“  

Sluneční vítr je vlastně proud částic, převážně protonů, částic alfa a elektronů, který vychází ze Slunce, typicky rychlostí kolem 450 km/s. Již nějakou dobu tušíme, že vzniká ve sluneční koroně, velmi žhavém a jasně zářícím okolí Slunce. Mechanismus vzniku slunečního větru ale doposud zůstával záhadou.

Teď jsme se podle všeho dostali blízko k pochopení mechanismu vzniku slunečního větru, především díky sondě Solar Orbiter a jejímu špičkovému vybavení. Soustava speciálních teleskopů Extreme Ultraviolet Imager na palubě Solar Orbiteru pořídila letos na konci března snímky korony v oblasti jižního pólu Slunce, na nichž jsou zachyceny slabě zřetelné a jen krátkodobé útvary, které odpovídají malým výtryskům plazmatu. V této oblasti se nacházela tzv. koronální díra, což je oblast sluneční korony s velmi nízkou hustotou a teplotou plazmatu.

Nepatrné erupce u koronální díry

Tyto výtrysky trvají asi 20 až 100 sekund a vyvrhují plazma rychlostí asi 100 km/s. Lakshmi Pradeep Chitta z německého Institutu Maxe Plancka pro výzkum Sluneční soustavy a jeho kolegové se domnívají, že právě tyto miniaturní výtrysky u koronální díry by mohly být oním dlouho hledaným zdrojem slunečního větru. Výzkum německých vědců nedávno zveřejnil prestižní časopis Science.

Nově objevené erupce jsou asi tisíckrát méně energetické než doposud nejmenší známé erupce plazmatu na Slunci, takzvané nanoerupce. Chitta a spol. proto mluví o pikoerupcích. Snímky Solar Orbiteru naznačují, že pikoerupce jsou na Slunci velmi časté. Badatelé z toho usuzují, že vyvrhují podstatnou část materiálu, který pak pozorujeme ve slunečním větru.

TIP: Zvláštní jev: Ve sluneční koroně „prší“ chladnoucí plazma

Mise sondy Solar Orbiter pokračuje. Její oběžná dráha kolem Slunce se postupně mění. Slunce zároveň dál postupuje solárním cyklem a lze očekávat, že se v koroně budou na různých místech objevovat další koronální díry. Solar Orbiter by tím pádem měla mít příležitost získat další snímky s pikoerupcemi v nové perspektivě.

Na sklonku období křídy prosperovala na území dnešního Maroka pestrá směsice fauny. Potvrzují to i nedávné paleontologické nálezy v blízkém okolí metropole Casablancy, kde paleontologové objevili fosilie hned dvou doposud neznámých druhů abelisauridů – dravých zástupců čeledi Abelisauridae.

Šlo o blízké příbuzné tyranosauridů, známých hlavně ze Severní Ameriky – dalo by se říct, že abelisauridé byli vlastně jejich poměrně věrnými protějšky. Vyznačovali se krátkou lebkou „buldočího“ vzhledu a předními končetinami ještě menšími, než měli tyranosauridi. Nálezy podle paleontologů potvrzují, že na samotném konci křídy (před 66 miliony let) se v oblasti dnešního Maroka vyskytovaly nejméně tři různé druhy abelisauridů.

Pestrá fauna konce křídy

Jak uvádí Nick Longrich z britské Univerzity v Bathu, ve studii zveřejněné odborným časopisem Cretaceous Research, jeden z nově nalezených dinosauřích druhů byl objeven u Sidi Daoui. Jde o kost z nohy predátora, který na délku měřil asi 2,5 metru. Z druhého druhu byla poblíž Sidi Chennane nalezena holenní kost. Tento abelisaurid mohl podle vědců měřit zhruba 5 metrů.

Pestrost tehdejší fauny dokládá i skutečnost, že oba zmínění abelisauridi žili v oblasti společně s dalším, podstatně větším abelisauridem druhu Chenanisaurus barbaricus. Ten měřil asi 7-8 metrů a určitě mohl menší abelisauridy ohrozit. Jak se ale zdá, každý z těchto druhů si našel své místo v tehdejším ekosystému.

„Zatímco T. rex dominoval jako obří predátor v Severní Americe, abelisauři si nárokovali pozici vrcholových predátorů v severní Africe,“ poznamenává Nour-Eddine Jalil, profesor z marakéšské Cadi Ayyad University, který se je autorem studie.

Okolí dnešní Casablancy bylo v době dinosaurů mořským dnem a zdejší vody obývali plesiosauři, mosasauři nebo třeba žraloci. Počet fosilií dinosaurů a hlavně jejich pestrost proto vědce překvapila. Místo aby vědci nacházeli fosilní doklady omezeného počtu druhů, objevují doposud neznámé druhy, což ukazuje na neuvěřitelnou druhovou pestrost v této oblasti.

TIP: Objev plesiosarů na Sahaře potvrzuje, že se tito ještěři nebáli ani sladké vody

Podle části odborníků se v době těsně před dopadem ničivé planetky Chicxulub věk velkých dinosaurů stejně chýlil ke svému konci. Naznačují to alespoň paleontologické nálezy v Severní Americe, které podle vědců dokládají klesající diverzitu. Dinosauří populace v severní části dnešní Afriky ale zdá se naopak vzkvétala až do samého konce věku dinosaurů.

Americká meziplanetární sonda New Horizons patří mezi nejúspěšnější projekty NASA. V červenci 2015 jako první pozemská sonda detailně prozkoumala trpasličí planetu Pluto, aby se následně vydala vstříc výzvám Kuiperova pásu. Následovala návštěva objektu označovaného jako 2014 MU69 či Ultima Thule, dnes známého jako Arrokoth.

Už během cesty k němu pozoroval automat zdálky několik dalších objektů Kuiperova pásu a získal o nich řadu zajímavých informací. Kolem cílového tělesa pak New Horizons prolétla 1. ledna 2019 ve vzdálenosti 3 500 km a pořídila mnoho snímků a měření. V té době sondu dělilo od Země asi 45 AU (astronomických jednotek) a planetka se tak stala nejvzdálenějším a zároveň „nejprimitivnějším“ objektem naší soustavy, jaký kdy navštívila pozemská vesmírná sonda. Právě v oblasti Arrokothu, 6,7 miliardy kilometrů od rodné planety, pořídil průzkumník snímky, jež posloužily k měření optického pozadí kosmického prostoru.

NASA musí šetřit

I 17 let po svém startu je sonda plně funkční, a i nadále zkoumá hlubiny Kuiperova pásu. Část její současné vědecké náplně tvoří heliofyzikální měření – kombinace meteorologie a astrofyziky se zaměřením na vliv Slunce a jeho heliosféru. Právě tato část mise by se nyní měla stát podle NASA hlavní a zřejmě i jedinou náplní mise sondy New Horizons. V praxi by to pravděpodobně znamenalo úplné nebo výrazné vypuštění vědecké činnosti související s Kuiperovým pásem. Tvrdí to alespoň vedoucí vědeckého týmu sondy New Horizons Alan Stern. Za stávajících podmínek by přitom New Horizons opustila Kuiperův pás kolem roku 2028 a mohla by pokračovat v provozu až do roku 2050. 

NASA tímto krokem hodlá ušetřit zhruba tři miliony dolarů. Podle Sterna jde ale o zanedbatelnou částku, vzhledem ke kondici sondy a celkovým nákladům, které již mise New Horizons spolykala (920 milionů dolarů).

Zástupci americké mezinárodní neziskové vzdělávací a vědecké organizace National Space Society se proto pokoušení rozhodnutí NASA zvrátit a snaží se získat podporu pro prodloužení mise New Horizons. Petice National Space Society je dostupná na adrese change.org do konce srpna a její součástí je i žádost o drobnou finanční podporu neziskové organizaci.