I když dnes burčák koupíme prakticky kdekoliv, jeho kořeny se nerozlučně pojí s tradičními vinařskými oblastmi. Proto asi nepřekvapí, že se i název zmíněného nápoje zrodil mezi vinohrady jižní Moravy – oblíbené „mléko starců“ totiž patří k našim unikátům. Najdeme ho ještě v omezených oblastech Rakouska a Slovenska, ale nikde se nastal natolik oblíbenou součástí sklonku léta a začátku podzimu jako na Moravě.

Slovo burčák se probojovalo až do slovníků spisovné češtiny, jde ovšem o výraz veskrze moravský a jeho východisko tvoří nářeční sloveso burkať čili bouřit. Motivací pro pojmenování burčáku se pak staly bouřlivé kvasné procesy, které v takto připravovaném mladém víně probíhají. 

TIP: Zákoutí češtiny: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Proces vzniku burčáku není nikterak složitý. Čerstvě vylisovaný vinný mošt po několika dnech zkvasí na mírně alkoholický sladký nápoj, který se pije během poměrně krátkého období, kdy obsahuje ideální poměr ještě neprokvašeného přírodního cukru a alkoholu. Oproti vínu má burčák tu výhodu, že u něj snadněji poznáme dobrý od nevydařeného už na první pohled. Správně vyrobený a skladovaný burčák stále kvasí, takže jsou v lahvi nebo sklence dobře pozorovatelné drobné perličky uvolňujícího oxidu uhličitého. Podle platných pravidel musí být burčák vyroben pouze z hroznů vypěstovaných a zpracovaných v České republice a může se u nás prodávat pouze od 1. srpna do 30. listopadu.

Tým specialistů na sociální simulace Univerzity George Masona ve Virginii vytvořil model funkční marsovské kolonie. Jak vyplývá z jejich nové studie, která zatím neprošla recenzním řízením, Edgar Arguello a jeho kolegové se snažili zjistit, kolik lidí je třeba k založení životaschopné kolonie a jaké osobnostní rysy kolonistů jsou žádoucí pro úspěch takové mise. 

Základem pro počítačové simulace byly především informace z dotazníků členů posádek Mezinárodní vesmírné stanice, simulovaných misí nebo zkušenosti polárníků, trávících řadu měsíců v odlehlých koutech Arktidy.

Simulace kolonie

Badatelé provedli pět komplexních simulací s různě nastavenými parametry, z nichž každá simulovala 28 pozemských let fungování kolonie na Marsu. Tímto způsobem dospěli k závěru, že minimální počet lidí, který je nutný k založení úspěšně fungující kolonie, je 22.

Významnou součástí studie bylo i zjišťování osobnostních charakteristik kolonistů, které by měly zajistit úspěch kolonie. Arguellův tým zjistil, že pro úspěšné přežití kolonie i kolonistů jsou zásadní lidé s příjemnou povahou. Přítomnost neurotických lidí naopak nepřekvapivě zvyšuje pravděpodobnost selhání základny. 

TIP: Jak si vedly pozemské plodiny v simulované půdě Měsíce a Marsu?

Neurotici mají podle badatelů také vyšší pravděpodobnost úmrtí než pozitivněji naladění kolonisté, což by ale ve svém důsledku mohlo znamenat neúspěch celé mise. Vzhledem ke zjištění Arguellova týmu je tudíž zřejmé, že důležitou součástí výběru budoucích kolonistů by měly být důkladné psychologické testy. 

Společnost TEPCO v pátek oznámila, že rychlé testy vzorků z první dávky vody ukázaly, že proces vypouštění ředěné radioaktivní vody z poškozené jaderné elektrárny Fukušima je bezpečný. Voda je před vypuštěním čištěna pomocí filtračního systému, který odstraňuje většinu nebezpečného materiálu vyjma tritia – izotopu vodíku, jenž se těžko separuje.

„Úroveň radioaktivity ve vzorcích odebraných společností TEPCO je v souladu s prognózami a pod stropem stanoveným Japonskem na 1 500 becquerelů na litr pro tuto konkrétní operaci,“ řekl mluvčí TEPCO Keisuke Macuo. Informace japonského provozovatele elektrárny potvrzuje i zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA), která proces vypouštění vody monitoruje.

Tritium je podle vědců pro lidský organismus škodlivé pouze při vysoké koncentraci, což ale podle řady expertů ve Fukušimě nehrozí. Radioaktivní voda je totiž ředěna mořskou vodou, což je ostatně postup používaný nejen v Japonsku, ale i v dalších zemích.

První fáze vypouštění kontaminované vody má trvat asi sedmnáct dnů. Během nich bude z elektrárny uvolněno asi 7 800 metrů krychlových vody obsahující radioaktivní tritium. Dohromady je v elektrárně uloženo asi 1,3 milionu tun radioaktivní vody a celý proces má trvat má trvat 30 až 40 let. Tritium by podle japonských pravidel mělo být ve vypouštěné vodě zředěno na jednu čtyřicetinu jeho povolené koncentrace.

Protesty v Číně i v Soulu

V reakci na vypouštění kontaminované vody zakázala Čína dovoz mořských plodů z Japonska. Mluvčí ministerstva obchodu Shu Jueting označila vypouštění za „extrémně sobecké a nezodpovědné“ a obává se, že kontaminovaná voda „může nepředvídatelným způsobem poškodit globální mořské prostředí.“ Protestní hlasy zní i z Hongkongu a Jižní Koreje.

Někteří experti ale poukazují na to, že Čína ze svých jaderných elektráren vypouští vodu s vyšší hladinou tritia, než obsahuje voda z Fukušimy. Například z jaderné elektrárny v čínské provincii Fu-čching je do Tichého oceánu uvolňována voda s třikrát vyšší úrovní tritia, než je plánováno v případě fukušimské elektrárny. 

„Jaderné elektrárny po celém světě běžně vypouštějí vodu obsahující tritium již více než 60 let a děje se tak bez negativních dopadů na zdraví lidí nebo životní prostředí. Často jde o vyšší koncentrace než ve Fukušimě,“ prohlásil například expert na jadernou energii a čestný docent na Australské národní univerzitě Tony Irwin. V podobném duchu se na sociálních sítích vyjádřila i přední česká expertka Dana Drábová.

Čína ale tvrdí, že tyto případy nelze srovnávat. „Mezi kontaminovanou vodou, která přišla do přímého kontaktu s roztavenými jádry reaktorů při neštěstí v elektrárně Fukušima, a vodou vypouštěnou jadernými elektrárnami za běžného provozu, je zásadní rozdíl,“ prohlásil mluvčí čínského ministerstva zahraničí Wang Wen-pin. 

Také jaderná elektrárna v jihokorejském městě Pusan vypouští podle dostupných informací vodu s podobnou koncentrací tritia jako čínská elektrárna ve Fu-čchingu.

TIP: Potvrzeno: I 35 let po Černobylu jsou v houbách radioaktivní látky

Některé nevládní ekologické organizace v čele s Greenpeace nicméně tvrdí, že radiologická rizika vody z Fukušimy nebyla dostatečně vyhodnocena. Obavy budí několik ulovených ryb, u kterých byla zjištěna extrémně vysoká koncentrace radioaktivního cesia. V některých případech se jednalo o až 180× vyšší koncentrace, než povolují normy.

Mercedes Sotos-Prietová z Madridské autonomní univerzity a její kolegové prostudovali data celkem 110 799 obyvatel Velké Británie, aby prozkoumali vliv středomořské stravy a dalších prvků středomořského životního stylu, včetně míry odpočinku a sociálních interakcí, na zdraví lidí, kteří nežijí v oblasti Středozemního moře. Své výsledky badatelé publikovali v odborném časopise Mayo Clinic Proceedings.

Žít jako ve Středomoří

Ze studie vyplývá, že Britové, jejichž životní styl je nejbližší středomořskému, jsou vystaveni průměrně o 29 procent nižšímu riziku úmrtí bez ohledu na příčinu, a také o 28 procent nižšímu riziku úmrtí kvůli nádorovému onemocnění, v porovnání s obyvateli Velké Británie, jejichž život je nejméně podobný životu obyvatel Středomoří.

„Náš výzkum ukazuje, že lidé, kteří nežijí v oblasti Středozemního moře, si mohou osvojit středomořskou stravu, když využívají lokálně dostupné produkty, stejně se mohou přizpůsobit středomořskému životnímu stylu v rámci vlastního kulturního prostředí,“ popisuje Sotos-Prietová. „Jsme svědky přenosu středomořského životního stylu a jeho pozitivních dopadů na zdraví.“

TIP: Nový výzkum: Zdravá strava může přinést dlouhodobé zlepšení psychiky

Podle badatelů je zdravá strava sice důležitá, ale zásadní vliv na snížení rizika úmrtí má tělesná aktivita, vhodný způsob odpočinku a společenský život. U podobných studií, které jsou založeny na dotaznících, je vždy nutné mít na paměti, že nemohou jednoznačně zohlednit vztah příčiny a následku. Není tedy možné říct, že středomořský životní styl je přímou příčinou pozorovaného nižšího rizika úmrtí. Zároveň se ale ukazuje, že mezi těmito jevy existuje souvislost.

Když Francie v létě 1940 padala na kolena, přiživila se na zkáze této dosavadní velmoci také fašistická Itálie, která na rozkaz Benita Mussoliniho 10. června vyhlásila zemi galského kohouta, stejně jako Velké Británii, válku. Vzápětí zahájila italská vojska invazi přes Alpy do jižní Francie. Výsledkem relativně krátkého tažení, které skončilo podepsáním příměří účinného k 25. červnu, se stala italská okupace nepříliš velkého území, neboť francouzská Alpská armáda pod vedením generála René Olryho si i přes výraznou početní nevýhodu vedla v obranných bojích velmi dobře. Kvůli tomu Italové v době podpisu příměří kontrolovali jen asi 830 km² většinou neobydleného francouzského území.

Touha po pomstě 

Toto „bodnutí do zad“ nicméně nemělo zůstat bez odpovědi. Už v roce 1943 začal Charles de Gaulle coby velitel sil Svobodných Francouzů (France Libre) plánovat odplatu, a to dokonce do té míry, že zamýšlel obsadit některá ryze italská území, v nichž historicky panoval určitý francouzský vliv. Tento záměr ovšem zhatily hned v září 1943 podmínky příměří z Cassibile podepsaného mezi Italským královstvím a Spojenci. Dohoda totiž stanovovala, že italské území mohou obsazovat pouze vojáci američtí, britští a italští (přesněji řečeno ti sloužící Italskému království, zatímco Alpy hájili muži Mussoliniho Italské sociální republiky). Pro de Gaulla šlo o zklamání, nicméně stále hodlal dobýt zpět alespoň území, o které Francie přišla během bojů v létě 1940.

Spojenecká vojska začala jižní Francii osvobozovat po úspěšném vylodění v rámci operace Dragoon, která začala 15. srpna 1944. V následujících měsících se ozbrojené střety rozšířily i do blízkých Alp. Francouzští vojáci na rodící se alpské frontě oficiálně podléhali veliteli 6. skupiny armád generálporučíkovi Jacobu Deversovi a v prvních fázích operace měli čistě defenzivní úkol v podobě ochrany zásobovacích linií spojeneckých sil postupujících na sever k Rýnu. Reálně však dostávali rozkazy od velení francouzské armády, potažmo od de Gaulla. 

Ten pochopitelně nehodlal držet své muže v týlu a snažil se prosadit jejich nasazení proti německo-italským pozicím v západních Alpách. Devers tak nakonec schválil útok francouzských vojáků s tím, že mohou postoupit na italské území maximálně do hloubky 20 km. Zatímco de Gaulle lačnil po odplatě a návratu okupovaných území pod svou správu, americký generálporučík tímto krokem hodlal podpořit spojeneckou ofenzivu v Itálii.

Boj o přístup k Aostě

Opevněné pozice v pásmu horských velikánů na italsko-francouzském pomezí držely útvary německého LXXV. armádního sboru pod velením generála horských vojsk Hanse Schlemmera. Jeho hlavní síly tvořily čtyři divize, z toho dvě německé (34. pěší a 5. horská) a dvě italské (2. pěší „Littorio“ a 4. divize alpinů „Monte Rosa“) – posledně dvě zmíněné však trpěly poměrně nízkou morálkou a řada jejich příslušníků měla sklony k dezerci, takže v jejich řadách museli působit němečtí důstojníci a poddůstojníci.

Francouzi nasadili takzvaný Alpský armádní detašmán pod velením generálporučíka Paula-Andrého Doyena. Ten mohl nasadit 27. alpskou pěší divizi a především 1. divizi Svobodné Francie. První útočnou operaci podnikli francouzští vojáci 21. prosince 1944 proti Malému Svatobernardskému průsmyku, který ze západní strany střežila stará pevnost Fort de la Redoute Ruinée a který na druhé straně hor ústil do italského regionu Údolí Aosty. Akce ale nepřinesla žádný úspěch a následovala dlouhá operační pauza, takže další úder v tomto směru přišel až 23. března 1945. 

O čtyři dny později začalo francouzské dělostřelectvo ostřelovat samotnou pevnost Redoute Ruinée, zatímco do útoku vyrazil 13. prapor alpských střelců. Silný odpor obránců a také špatné počasí korunované hustou mlhou, která znemožňovala přesné zaměřování dělostřelby, ale vedly k zastavení útoku. K jeho obnovení došlo až v samém závěru března, jenže pevnost se opět udržela. I když se Francouzům podařilo dobýt a obsadit významný vrchol Le Roc Noir vzdálený vzdušnou čarou jen zhruba 1,5 km od Redoute Ruinée, celkově představovala ofenziva naprosté selhání.

Nepřítel odchází

Boje ale u Malého Svatobernardského průsmyku pokračovaly i v dalších dnech. Desátého dubna Francouzi obsadili další významný vrchol Roc de Belleface, jenže hned následujícího dne je vytlačili italští Alpini podporovaní horskými myslivci ze 100. pluku. Válka se ale pomalu chýlila ke konci a mezi 23. a 25. dubnem se z prostoru v okolí Aosty – tedy z italské strany Alp za Malým Svatobernardským průsmykem, stáhly všechny německé jednotky a týkalo se to i útvarů, které pomáhaly Italům bránit Redoute Ruinée. 

V té době se Francouzi chystali na definitivní překročení průsmyku a měli k tomu ty nejlepší předpoklady, protože starou pevnost nyní bránilo pouhých 46 mužů, byť šlo o elitní příslušníky italských úderných oddílů. Alpští střelci na ně zaútočili dvakrát, vždy v noci mezi 27. a 29. dubnem, ale pevnost odolala. Obsadili ji až poté, co se Italové z rozkazu nadřízeného velitelství sami stáhli. Toho dne vojáci země galského kohouta definitivně získali i Roc de Belleface a dostali tak pod kontrolu poslední dva kusy francouzské půdy okupované Itálií.

Selhání u Mont Cenis

Boje u Malého Svatobernardského průsmyku nicméně nepředstavovaly jediné střety takzvané druhé bitvy o Alpy. Dne 5. dubna začal útok na horské sedlo v masivu Mont Cenis, který provedlo zhruba 3 000 mužů 7. půlbrigády alpských střelců pod velením plukovníka Alaina Le Raye, který se mohl spolehnout také na dvě baterie těžkého dělostřelectva. Proti nim stálo přibližně 1 500 vojáků, z nichž část tvořil jeden prapor 5. divize horských myslivců a zbytek italský prapor výsadkového pluku „Folgore“. Také obránci se mohli spolehnout na několik dělostřeleckých baterií.

Operace s krycím jménem Izard začala útokem na německou pozorovatelnu zřízenou na hoře Pointe de Bellecombe (2 755 m n. m.). Francouzští horalé museli v noci a za obtížných povětrnostních podmínek zvládnout 600 m dlouhý horolezecký výstup, načež se jim německou pozici skutečně podařilo zničit, jenže už následujícího dne je protivník opět vytlačil.

Hlavní cíl nicméně představovala stará pevnost na vrcholu nedaleké hory Mont Froid, odkud Němci řídili boje v širém okolí. Po několika dnech ji sice Francouzi dokázali dobýt, jenže pak se celá ofenziva zadrhla, když bylo těžké dělostřelectvo staženo a nasazeno v bojích v masivu Authion. Dvanáctého dubna gebirgsjägeři provedli ukázkový protiútok a pevnost na Mont Froid získali zpět.

Celá operace Izard tak skončila naprostým fiaskem a průsmyk v masivu Mont Cenis francouzské jednotky obsadily až 27. dubna poté, co se Němci stáhli.

V březnu 1839 uveřejnil newyorský deník New York Sun neobvyklý inzerát určený vdaným ženám, které nečekaně otěhotněly a teď řeší otázku, zda si dítě ponechat. Důmyslně volená slova text zcela záměrně chránila před nezasvěcenými osobami; zájemkyně, která jej dokázala rozluštit, však pochopila, o co jde. Chce-li se dostat ke kýženým informacím, má zamířit do Greenwichské ulice na Manhattanu.

Newyorská ordinace

Madam Restellová nebylo skutečné jméno dotyčné: Narodila se jako Ann Trowová a nepocházela ze Spojených států, ale z Anglie. Coby dívka z dělnické rodiny zvolila cestu, kterou se vydávala většina jejích vrstevnic – co nejdříve se vdala. O dva roky později porodila dceru a krátce nato se spolu s manželem odstěhovali na druhý břeh Atlantiku. Bylo jí teprve devatenáct let a měla za sebou všehovšudy několik let zaměstnání na pozici hospodyně v rodině řezníka. Jenže manžel záhy podlehl žluté zimnici, a tak samoživitelce Ann nezbylo, než si najít práci jako švadlena.

Její budoucí dráha se začala rýsovat teprve o několik let později, když se seznámila se vzdělaným a liberálně smýšlejícím tiskařem Charlesem Lohmanem, svým druhým manželem. Jeho bratr pracoval jako lékárník a nejspíše právě díky němu se Ann dostala do prvního kontaktu s přípravky určenými pro široké využití v oblasti „ženského zdraví“. Tehdy se zrodila myšlenka, že by je mohla začít distribuovat sama, a s podporou Charlese, který jí pomohl s propagací v novinách, krátce poté otevřela ve zmíněné ulici cosi jako neoficiální ordinaci.

Potrat za sto dolarů

Každý den mezi devátou ranní a desátou večerní mohly klientky, mezi nimiž se novinka rychle rozkřikla, přijít a zakoupit si některý z řady nabízených přípravků k vyvolání potratu nebo „antikoncepčních“ pilulek. Primárním cílem Ann Lohmanové, která si od této chvíle říkala madam Restellová, jistě bylo pomoct ženám v nesnázích. Rozhodně však v sobě nezapřela obchodního ducha, a tak veškeré nabízené prostředky neopomněla opatřit výraznými cenami.

Například za jednu pilulku proti početí si účtovala dolar (v přepočtu na dnešní kurz asi 700 korun), balíček „preventivního prášku“ stál 5 dolarů. Přitom neprodávala nic převratného: Složení jejích přípravků vycházelo z receptů lidové medicíny, jež se po generace předávaly mezi samozvanými léčitelkami a „babkami kořenářkami“, a účinnost byla více než sporná. To byl důvod, proč se řada žen nakonec vrátila zklamaných. A právě v tu chvíli přišla madam Restellová s řešením v podobě výrazně spolehlivějšího chirurgického zákroku (mimochodem, ani to nebylo zadarmo – chudé pacientky zaplatily za interrupci dvacet dolarů, ty movitější až sto).

Na luxusní adrese

Na Manhattan brzy mířily klientky z celých Spojených států, takže nebylo divu, že netradiční podnikání neslo své ovoce a z provozování „potratové praxe“ se záhy stal poměrně výnosný byznys. Proslulá madam Restellová si po nějaké době mohla dovolit přemístit své sídlo na prestižnější adresu do většího objektu, několikapatrové budovy na křižovatce 52. ulice a 5. Avenue (z níž je dnes nejluxusnější newyorská třída). V zadním traktu navíc otevřela penzion sloužící jako porodnice pro ženy, které si přály přivést dítě na svět v utajení, a za poplatek nabízela i zprostředkování adopce pro novorozence.

Ceny za poskytnuté služby stanovovala podle sociálního statusu svých zákaznic, nicméně vyplatilo se to: V závěru kariéry z ní byla jedna z nejbohatších žen ve městě. Údajně se netajila svými šperky či kožešinami a po New Yorku jezdila s kočím v kočáře taženém čtyřmi koňmi. Tou dobou již provozovala pobočky i v Bostonu a Filadelfii a jen do reklamy údajně investovala až 60 000 dolarů ročně. V novinových inzerátech se prezentovala jako „ženská lékařka“ a lákala mimo jiné na striktní diskrétnost, znalosti, zkušenosti či perfektní péči. Mělo to jediný háček: Její praxe nebyla tak docela legální. A několikrát na to doplatila.

Krůček od žaláře

Když koncem 30. let v New Yorku začínala, potraty ještě nepředstavovaly příliš kontroverzní téma. To se ale mělo rychle změnit (viz Očima zákona). Do prvního křížku se zákonem se madam Restellová dostala už v roce 1840, kdy ji manžel jisté Marie Purdyové obvinil z toho, že jeho ženu nakazila tuberkulózou. Purdyová, která nemoci nedávno podlehla, krátce před smrtí podstoupila u Restellové potrat a svěřila se manželovi se svým podezřením, že choroba je důsledkem prodělaného zákroku. Ačkoliv obviněná se houževnatě hájila a nabízela finanční kompenzaci tomu, kdo prokáže, jakým způsobem je její činnost riziková, nechybělo málo a skončila by za mřížemi.

Od soudu odešla bez trestu jen díky tomu, že o předsmrtném prohlášení zesnulé Marie Purdyové chyběly důkazy. Téma ale mezitím dokázalo u veřejnosti probudit vášně a v reakci na to se rozpoutala hotová mediální štvanice, díky níž se podařilo učinit z madam Restellové veřejného nepřítele číslo jedna. Roztočila se nemilosrdná spirála pranýřování: Novináři ji označovali jako hříšnici, která podkopává kořeny sociálního pořádku, a lékaři tvrdili, že se dopouští vážného ohrožování života pacientek. Její jméno se stalo natolik známým, že vznikl dokonce termín „restellismus“ coby synonymum pro provádění interrupcí. O aféře se doslechli i na druhém břehu Atlantiku a v několika tamějších turistických průvodcích Restellovou označili za newyorskou atrakci.

Pošramocená pověst

V červenci 1841 vydala řeka Hudson mrtvé tělo mladé Mary Rogersové. Smrt půvabné dívky, která pracovala v místním obchůdku s tabákem a byla všeobecně velmi oblíbená, vyvolala pochopitelně veřejné pobouření. Když se objevily spekulace, že Rogersová zemřela po nepovedeném potratu, vedlo to k dalšímu pošpinění již tak pošramocené pověsti madam Restellové. A nebyl to ani zdaleka jediný případ, kdy se její kariéra ocitla v ohrožení. Zřejmě největší ránu jí zasadil případ jisté Marie Bodinové, která v důsledku nepovedeného potratu trpěla silnými bolestmi a nakonec zemřela.

Bodinová byla již v pozdější fázi těhotenství, když služby léčitelky na podzim 1847 vyhledala, a ta dívce zákrok opakovaně rozmlouvala, její matka na něm ale trvala. Když se Mary po operaci necítila dobře a přiznala se svému lékaři, že absolvovala potrat u madam Restellové, muž léčitelku zažaloval. Výsledkem bylo obvinění z vraždy druhého stupně a Restellová musela strávit rok ve věznici na Blackwellově ostrově. Časopis National Police Gazette v reakci na to otiskl její portrét na titulní straně, takže tvář nechvalně proslulé „potratové báby“ záhy znala celá země.

Nezvaný návštěvník

Po dvanácti měsících v žaláři už se madam Restellová nevrátila k chirurgickým zákrokům, pouze předepisovala pilulky. Ani tak se však nevyhnula potyčkám s policií. Ostatně tomu jen stěží mohlo být jinak: Osudy žen, s nimiž ve své práci přicházela do kontaktu, se často podobaly příběhům z dobrodružných románů a Restellová se chtě nechtě stávala jejich aktérkou. Například v roce 1855 v její porodnici tajně přivedla na svět dítě německá imigrantka Frederica Madeingerová. Když následujícího dne, poté, co se vzpamatovala z omámení celkem šesti pilulkami, chtěla svého potomka vidět, bylo jí sděleno, že dítě zmizelo. Zoufalá matka Restellovou obvinila z únosu, když ale došlo na soud, Madeingerová se nedostavila. Tvrdilo se, že Restellová její dítě tajně prodala a matku potom uplatila, aby kauzu nechala být.

O několik let později členové Kongresu podepsali nový, ještě přísnější zákon, mimo jiné zcela zakazující prodej jakýchkoliv prostředků k ukončení těhotenství. Na nařízení, které by de facto znamenalo konec její kariéry, léčitelka z Manhattanu nijak nedbala a své pilulky prodávala dál. Když v dubnu 1878 navštívil její prodejnu jistý Anthony Comstock, obsloužila jej stejně jako každého jiného zákazníka. Netušila ovšem, že ve skutečnosti jde o vládního úředníka a tvůrce zmíněného nařízení, který do její prodejny zamířil v přestrojení. Hned následujícího dne k ní vtrhla policie a pachatelku zatkla. Soud jí sice umožnil propuštění na kauci, žena se však rozhodla svůj osud vzít do vlastních rukou dřív, než mohl soudce vynést rozsudek – její služebná ji ráno našla ve vaně s proříznutým hrdlem.

Dlouho předtím, než se v Americe objevili první Evropané, oddávali se dávní obyvatelé peruánských And záhadným rituálům. Využívali k nim „taneční parkety,“ pečlivě vybudované plochy, které podle všeho při rituálních tancích pod nohama tanečníků vydávaly hluboké dunivé zvuky.

Jednu takovou ozvučenou rituální plochu v Andách nedávno prozkoumal archeolog Kevin Lane z Univerzity Buenos Aires a dospěl k tomu, že tyto taneční plochy byly postaveny tak, aby při dupání napodobovaly zvuky hromu. Podle Lanea to zřejmě bylo součástí uctívání božstev hromů a blesků. Výsledky výzkumu přinesl odborný časopis Journal of Anthropological Archaeology.

Hromový buben

Lane a další archeologové tuto plochu objevili na vysokohorské archeologické lokalitě Viejo Sangayaico, která se nalézá v nadmořské výšce kolem 3 600 metrů. Ukázalo se, že má velmi promyšleně zpracovaný povrch, který tvoří různé typy půdy, jílu, popela a obsahuje také trus lam.

Jak zmiňuje Lane, tento speciální povrch dokáže absorbovat velké nárazy a zároveň při dupání vytváří hluboký zvuk podobný bubnu. Podle archeologa je to vlastně velký buben vytvořený na zemi. Vědci to samozřejmě vyzkoušeli a důkladně si na rituální ploše zaskákali a zatančili.

Jak ukázala měření, plocha při takovém zacházení vytváří zvuky o síle 60 až 80 decibelů, což je něco mezi hlasitou konverzací a hodně hlučnou hospodou. Tohoto archeologického experimentu se přitom vždy účastnili jen 2-4 lidé. Badatelé přitom odhadují, že na ploše mohlo tančit v jednu chvíli až 26 lidí, kteří by jistě vytvořili podstatně hlasitější odezvu.

TIP: Inkové obětovali děti na vrcholcích sopek: Vystavovali je zde úderům blesků

Lokalita Viejo Sangayaico byla obydlená přibližně v letech 1000 až 1400 našeho letopočtu, čímž zdejší osídlení předchází Inckou říši. Tuto oblast tehdy obývali lidé kultury Chocorvos. Zřejmě právě oni zde tančili na ozvučené rituální ploše a vzývali bouřková božstva, nejspíš božstvo hory Huinchocruz, která se tyčí nad Viejo Sangayaico.

Když v roce 1989 americká meziplanetární sonda Voyager 2 prolétala kolem Neptunu, pořídila první detailní snímky tohoto plynného obra. Mimo jiné se na nich objevil atmosférický útvar, který dostal jméno Velká temná skvrna. Dnes je známá též jako GDS-89, protože jsme jich od té doby pozorovali víc.

Podle všeho jde o gigantické anticyklóny, tedy bouře, které jsou podobné Velké rudé skvrně na Jupiteru, v některých ohledech se ale od ní podstatě liší. Neptunovy temné skvrny stále zůstávají pro vědce do značné míry záhadou – až doposud jsme nevěděli prakticky nic o jejich vzniku, pohybech v atmosféře ani o procesech, které vedou k jejich zániku. Nová pozorování ale nyní přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.

Pozorování záhadné skvrny

Astronom Patrick Irwin z britského Oxfordu spolu s početným týmem kolegů využil toho, že se Hubbleovu teleskopu podařilo objevit na Neptunu několik těchto skvrn. Byla mezi nimi i jedna na severní polokouli planety, kterou se podařilo poprvé zaznamenat v roce 2018. Badatelé se na plynného obra okamžitě zaměřili s pomocí soustavy teleskopů ESO/VLT. Výsledky jejich pozorování nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy. 

Badatelé k pozorování využili pokročilý spektrograf MUSE (Multi Unit Spectroscopic Explorer) a s jeho pomocí analyzovali sluneční záření odražené od Neptunu. Ze získaných údajů následně rekonstruovali 3D spektrum planety a mohli tak ve větším detailu pozorovanou skvrnu prozkoumat. Vzhledem k tomu, že různé vlnové délky pocházejí z různé hloubky atmosféry Neptunu, bylo možné na základě spektra přesněji stanovit výšku, v jaké se tmavá skvrna nachází. Spektrum rovněž poskytlo informace o chemickém složení jednotlivých vrstev, což vědeckému týmu umožnilo vysvětlit, proč se skvrna jeví jako tmavá. 

Pozorování přinesla i jedno překvapivé zjištění. „Během zpracování jsme objevili vzácný typ jasných mraků vyskytujících se ve větších hloubkách, který dosud nebyl identifikován ani z vesmíru,“ říká spoluautor studie Michael Wong z Kalifornské univerzity v Berkeley. Oblak byl zaznamenán jako jasný útvar nacházející se v těsné blízkosti větší tmavé skvrny. Pozorování z VLT prokázala, že tento hloubkový mrak se vyskytoval ve stejné vrstvě atmosféry jako tmavá skvrna. Jedná se tedy o zcela nový typ oblaku odlišný od drobných světlých mraků metanového ledu ve velkých výškách, které byly v okolí tmavých skvrn pozorovány v minulosti.

TIP: Podobu mračen v atmosféře Neptunu zásadně ovlivňuje sluneční cyklus

Vědci také zjistili, že tmavé oblasti nevznikají „projasněním“ v oblačném příkrovu planety a nejsou tak „dírou v atmosféře“. Nová pozorování místo toho naznačují, že tmavé skvrny jsou pravděpodobně důsledkem „tmavnutí“ částic ve vrstvě, která leží pod hlavní základnou viditelného zákalu, neboť v Neptunově atmosféře se částice ledu a zákalu mísí.

Kosatky dravé (Orcinus orca) mají pověst neúprosných zabijáků. Vždyť se jim také anglicky říká „Killer Whale“ čili „velryba zabiják“. Na první pohled si tito obrovští predátoři nevybírají. Loví nevelké ryby i velryby, které jsou dvakrát větší než ony samy. Kosatky se však překvapivě úzce specializují na určitou kořist. Různé populace upřednostňují různou potravu a té bývají věrné, což zvyšuje jejich zranitelnost. Pokud oblíbená kořist zmizí nebo se její zdroje povážlivě ztenčí, ocitají se kosatky v ohrožení, i když se jim všude kolem nabízí zdánlivě dost a dost jiné potravy.

Stresované, ale především vyhladovělé

V severovýchodním Pacifiku najdeme tři populace kosatek. Jedna žije v pobřežních vodách a základem jejího jídelníčku jsou ryby – především lososi. Druhou populaci tvoří kosatky potulující se na velké vzdálenosti. Od pobřežních kosatek je lze jasně odlišit, protože jsou větší a komunikují úplně jinými zvuky. Tito kosatčí tuláci se živí především mořskými savci. Loví vydry mořské (Enhydra lutris), lachtany medvědí (Callorhinus ursinus) a dokonce i jiné druhy velryb. Třetí východopacifická populace žije na širém moři a její život je prozkoumán nejméně.

Prvně jmenovaná pobřežní populace specializovaná na lov ryb se v posledních letech dostává do stále vážnějších potíží a rychle se zmenšuje. Jelikož v oblasti jejího rozšíření loví početné rybářské flotily, byli vědci přesvědčeni, že kytovci trpí stresem z nepřestávajícího lodního provozu. Detailní výzkum ale ukázal, že kosatky vymírají hladem a podvýživou. V důsledku intenzivního rybolovu hejna ryb povážlivě prořídla. Platí to i o populacích lososa čavyči (Oncorhynchus tshawytscha), který je základní položkou jídelníčku této populace kosatek.

Panická hrůza z arktických kosatek

Dlouho zůstávala záhadou skladba jídelníčku kosatek pobývajících v Arktidě. Nejnovější výzkumy odhalily, že také tyto kosatky se vyhýbají rybám. Mnohem raději loví jiné velryby – narvaly jednorohé (Monodon monoceros), běluhy severní (Delphinapterus leucas) a velryby grónské (Balaena mysticetus). Jejich další oblíbenou kořistí jsou ploutvonožci, konkrétně tuleni kroužkovaní (Pusa hispida), tuleni grónští (Pagophilus groenlandicus), tuleni vousatí (Erignathus barbatus) a čepcolové hřebenatí (Cystophora cristata).

Také arktická populace kosatek má své „zmlsané“ potravní specialisty. Například mezi kosatkami ve Foxově zálivu je velmi populární lov narvalů a lov velryb grónských je častý v okolí Baffinova ostrova. Velryba grónská představuje pro kosatky opravdu velké sousto. Loví tedy obvykle tohoto impozantního kytovce ve skupinách. Některé kosatky se kořisti zakousnou do ploutví nebo ocasu, aby jí ztížili pohyb. Další se velrybu snaží vyčerpat nalehnutím na dýchací otvor a brání jí tak v nádechu. Někteří pak útočí na břicho ve snaze poranit velrybě vnitřnosti.

Velryby, běluhy i narvalové mají z kosatek celkem oprávněně panickou hrůzu. Eskymáci dokonce používají pro vyděšení mořské zvířeny kosatkami speciální termín „aarlirijuk“. Tuleni ve strachu z kosatek prchají na led nebo na pevninu. Velryby se jim snaží uniknout dlouhým ponorem do velkých hloubek a narval často volí únik do mělčiny, kam za ním větší kosatky nemohou.

Klíčový článek potravního řetězce

Jednotlivé populace kosatek si od sebe drží odstup. Liší se geneticky a v jejich stádech fungují jiná pravidla soužití. Vědci označují takové skupiny vydělené uvnitř jednoho druhu jako ekotypy. Genetické analýzy naznačují, že i na první pohled velmi nápadné rozdíly mezi kosatkami náležejícími k různým ekotypům nejsou starého data. Vyvinuly se relativně nedávno a poměrně rychle. Přesto mají rozdíly mezi kosatkami různých ekotypů velký význam pro celé ekosystémy a zasahují dokonce do procesů probíhajících na souši. Například pacifický ekotyp kočovných kosatek specializovaný na lov mořských savců zasahuje významně do života velryb plejtvákovců šedých (Eschrichtius robustus) a návazně mnoha dalších živočišných druhů.

Pletvákovci šedí dorůstají délky 16 metrů a hmotnosti 35 tun. Podnikají dlouhé migrace, během nichž se potkávají i s kosatkami. Takové setkání je kritické především pro matky s mláďaty, které potřebují proplout mezi Aleutskými ostrovy z Pacifiku do vod Beringova moře. Jen tam najdou mláďata a jejich matky vyčerpané kojením a dlouhou cestou dost potravy. V průlivech mezi ostrovy však číhají toulavé kosatky. Plejtvákovci se jim snaží vyhnout a často se do průlivů ani neodváží vplout. Kosatky snadno zabijí mládě i dospělou velrybu a nakrmí tak nejen sebe. Mršina se nabízí i mořským ptákům, a pokud ji moře vyvrhne na břeh, hodují na ní taky lišky nebo medvědi. Pokud by průlivy mezi Aleutskými ostrovy obsadily třeba rybožravé kosatky, osudy plejtvákovců a mnoha dalších zvířat by se odvíjely úplně jinak.

Geniální lov vlnou

Na různé ekotypy se dělí i kosatky brázdící oceány na druhém konci světa – u břehů Antarktidy. Tam byl v roce 2007 objeven trpasličí ekotyp kosatek, které dorůstají délky jen pět až šest metrů, žijí u pobřežních ledovců a živí se rybami.

Antarktické kosatky, jež se pohybují na volném moři, jsou o dva až tři metry delší a při lovu vyhledávají mořské savce. Jedna populace tohoto ekotypu kosatek má slabost pro tuleně Weddellovy (Leptonychotes weddellii). Ti sice tvoří jen necelou šestinu tulení populace a jsou mnohem vzácnější než tuleň krabožravý (Lobodon carcinophagus), ale kosatky je na svém jídelníčku vidí mnohem raději.

Tuleni často polehávají na ledových krách. Kosatky vykukují z vody, aby se přesvědčily, jaký druh kořisti se jim nabízí. Pokud zastihnou na kře tuleně krabožravého, často ho nechají bez povšimnutí a dál slídí mezi plovoucím ledem. Jakmile ale narazí na oblíbenou kořist, propadnou lovecké horečce. Nejednou se k lovu spojí hned několik kosatek. Tuleň je na kře ve zdánlivém bezpečí, ale kosatky nejsou nadarmo považovány za jedny z nejinteligentnějších kytovců. Pro tuto situaci si osvojily taktiku, která vyžaduje správné načasování a souhru. Plují těsně pod hladinou, aby vzedmuly dostatečně vysokou vlnu. Vodní masa narazí na kru a spláchne nic netušícího tuleně do vody, kde na něj čekají kosatčí tlamy plné ostrých zubů. Tuleň sice kličkuje jako zběsilý, ale kosatky ho matou tím, že víří vodu ploutvemi a vypouštějí do ní z dýchacího otvoru oblaka vzduchových bublin. Proti takovému soustředěnému útoku nemá vyhlédnutý nešťastník prakticky žádnou šanci.

Cena za žraločí pochoutku

Nedávno se podařilo vědcům nahlédnout do tajů života záhadného kosatčího ekotypu, který obývá volné moře v severovýchodním Pacifiku a vědci jej poprvé popsali až v osmdesátých letech minulého století. Odhadují, že mezi Kalifornií a Aljaškou žije na volném moři asi 500 kosatek, jejichž jídelníček byl velkou neznámou. Přitom právě složení potravy patří k jedněm z nejvýraznějších charakteristik každého kosatčího ekotypu.

Týmu vedenému kanadským zoologem Johnem Fordem se podařilo za posledních dvacet let pozorovat kosatky z volného moře asi stokrát, ale jen dvakrát je vědci zastihli při lovu. Ten se však odehrával stovky metrů pod hladinou. Kosatky vyplouvaly jen ke krátkému nádechu a opět se nořily do hlubin, aby pokračovaly v lovu a pak i v hodování na kořisti. Tu a tam vyplavaly na hladinu kousky narůžovělého masa. Genetické analýzy prozradily, že pokaždé patřily jednomu a témuž živočichovi – žralokovi světlounu pacifickému (Somniosus pacificus).

Ford identifikoval maso pocházející z celkem šestnácti různých jedinců, což dokazuje, že ekotyp kosatek z volného moře má tento druh žraloka ve zvláštní oblibě. Světloun pacifický dorůstá délky kolem čtyř metrů a hmotnosti zhruba 400 kilogramů. Jako většina žraloků má velmi tuhou a drsnou kůži krytou tvrdými šupinami a kosatky za jeho konzumaci platí velkou daň. Postupně si o žraločí kůži obrousí zuby až na dřeň. Takové opotřebení zubů je typické pro všechny starší kusy kosatek žijících na volném moři. To je další důkaz, že žraloci zaujímají v jejich jídelníčku klíčovou pozici.

TIP: Gigantický fantom oceánu: Tajemný neznámý plejtvák myšok

Mohlo by se zdát, že výběrem takové kořisti kosatky zbytečně riskují. Ovšem lov jiné kořisti, například lachtanů ušatých (Eumetopias jubatus), bývá podstatně nebezpečnější. Lebka lachtanů se rozměry čelistí a zubů příliš neliší od lebky medvěda grizzlyho. Dvoumetrový světloun představuje ve srovnání s dospělým lachtanem ušatým přeci jen méně zdatného soupeře.

Je pravděpodobné, že dospělé kosatky s obroušenými zuby už ani nedokážou světlouna ulovit. Tíha lovu tedy leží na mladých kosatkách s neopotřebovaným chrupem. Staré kosatky si pak pochutnají jen na křehkých částech žraločího těla, především na velkých játrech.

Existuje nekonečný seznam věcí, které „dělají“ Velkou Británii. Královská rodina. Láska ke královské rodině. Nenávist ke královské rodině. Hranolky, kterým se tu pro zmatení turistů říká chipsy. Fakt, že čaj je mezi řemeslníky o tolik populárnější než pivo, proto po nich šálek silného čaje s mlékem dostal přezdívku „builder’s tea“. A pak samozřejmě sušenky, typicky britské biscuits v mnoha variantách, mezi kterými má prakticky každý svou oblíbenou. Jsou spojeny s britskou historií, kulturou, i každodenním životem. 

Kde se však vzalo slovo biskvit? Středověká francouzština prý používala výraz bescuit, který vycházel ze spojení latinských slov bis (dvakrát) a coquere či coctus (vařené). Ve středověké angličtině se proto ve 14. století objevilo slovo bisquite. Biskvity se skutečně připravovaly nadvakrát – nejprve se upekly, poté se nechaly vysušit v zavřené chladnoucí peci.

Přísné a konzervativní 

Dnešní britské sušenky jsou sice pořád tak trošku po anglicku suché, ve srovnání s jejich historickými předchůdci jde ale prakticky o dekadentní sladkost. Sušenky totiž v minulosti reprezentovaly všechno, co bylo na monarchii svázané a anglikánsky přísné. Cukru v nich mnoho nebylo, a když už, většinou šlo jenom o špetku k zadělání kvásku. I proto patří dodnes k nejznámějším druhům britských sušenek takzvané Digestives, královny všech zdravotních sucharů a dietních krekrů.

Digestives opravdu vznikly v první polovině 19. století jako dietní potravina, konkrétně určená pro boj se zákeřnou plynatostí. Logika byla jednoduchá: sušenky zadělané sodou, namísto kvasnic, měly v žaludku vytvořit zásadité prostředí, které mělo bojovat s kyselostí a klidnit zažívání. Dnes se pochopitelně ví, že tento princip příliš nefunguje. Digestivní sušenky ale v Británii stále patří k nejpopulárnějším. Pravda, nejde už o jejich klasickou historickou podobu, ale verzi s mléčnou čokoládou… 

Vědecky potvrzenou nejlepší namáčecí sušenkou je však jiný druh, takzvané Rich Tea. I ty se těší mezi lidmi velké oblibě a jejich historie je podobná. Moderní britská sušenka je totiž tak trochu dítětem průmyslové revoluce. S rozvojem vlakové dopravy a stoupajícím počtem lidí, kteří denně cestovali za prací, rostla i potřeba přicházet s takovými druhy občerstvení, které bylo snadné sbalit do vlaku a sníst za jízdy, aniž by si pasažér musel utírat mastné ruce do ubrousků nebo používat příbor. Sušenky jsou malé, kompaktní, každá představuje jednu porci, a navíc po nich zbude jen pár drobků, které ve srovnání se zbytky po tradiční anglické snídani nestojí za hovor.

Když do války, tak se sušenkou!

Sušenky by svojí sladkou podstatou mohly evokovat teplo domova a chvíle rodinného klidu, ale skutečnost je taková, že Britům pomohly i v situacích, kdy se jim o klidu a teple mohlo jenom zdát. Jako suché, trvanlivé a dobře skladovatelné pečivo je totiž sušenka ideální součástí vojenského proviantu. To, co v době míru nikomu nepřipadá jako luxus, se může ve válce stát nedocenitelným zdrojem energie pro další den na frontě. 

Zatímco jiné jídlo často podléhalo zkáze, sušenka se dala v případě nouze rozmočit v čaji, nebo dokonce ve vodě a posloužila alespoň jako něco malého k snědku tam, kde se pořádné stravy nedostávalo. Vojáci také používali jiné potraviny – v lepším případě rozinky, v horším i brambory – které rozmačkali a promíchali se ztvrdlými sušenkami nebo chlebem, aby vytvořili aspoň trochu stravitelnější směs. Nebýt skromných a nenápadných sušenek, britská armáda by zkrátka měla pravděpodobně větší problém udržet svoje muže v bojeschopném stavu. 

Příděly na královských lodích

Když roku 1588 vyplula španělská Armada dobýt Anglii, byl denní příděl na anglických válečných lodích necelého půl kilogramu biskvitů a čtyři a půl litru piva na osobu. Dosti jednotvárný jídelníček se změnil až roku 1667 z nařízení člena parlamentu Samuela Pepyse, který měl loďstvo na starosti.

TIP: Britské kulturní dědictví: Fenomenální fish and chips

Sušenky však zůstaly důležitou součástí jídelníčku. Za královny Viktorie se vyráběly strojově a na každou byla vyražena královnina značka a číslo pece, v níž byla upečena. Před vynálezem konzervy zkrátka nic lepšího, než biskvity nebylo. První plechovky s hovězím se námořníkům servírovaly roku 1847.