Ten obraz určitě dobře znáte. Na stole stojí váza s květinami, právě vyčištěné rodinné stříbro se matně leskne a personál přistupuje ke stolujícím zprava a servíruje pravého lososa. Byla to však jediná podoba dobového stolování? O tom, jak celkově vnímat (nejen) prvorepublikovou gastronomii, jsme se bavili s doc. PhDr. Martinem Francem, Ph.D., jenž se mimo jiné specializuje na dějiny stravování a výživy v 18.–20. století.

Neoblíbené náhražky

Je výraz „prvorepubliková gastronomie“ vůbec na místě? Se vznikem nového státu se přece nezačalo jíst úplně jinak…

Tento slovní obrat je určitě správný. Stravování sice zůstává velmi konzervativní, ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že první světová válka byla mimořádně silným zásahem a skutečným milníkem.

Jak se světový konflikt promítl do stravování?

Šlo samozřejmě o období nedostatku. To však neplatilo jen pro čas války. Nouzový stav pokračoval i po ukončení bojů, kdy byl stále nedostatek základních potravin. Například mouky. První krok, který udělala nová moc 28. října, bylo zastavení vývozu obilí z českých zemí.

Mouka patří k základním potravinám. Dařilo se ji nějak nahradit?

Nastavovala se travinami, lišejníky, kůrou nebo třeba mletými žaludy. Ale těch náhražek základních surovin bylo více. Hodně se začaly používat umělé tuky, byť ta kvalita někdy nebyla zrovna nejvyšší. Při vaření piva chyběl slad. Ojediněle se proto experimentovalo s takzvanými sladovými bonbony. Častější ovšem byl bramborový škrob, zbytky z ovoce a zeleniny či sušená cukrová řepa a podobně. Experimentovalo se také s pýrem, ale to bylo extrémně hnusné. A do podobné kategorie „náhražek z nutnosti“ lze vlastně řadit i chov králíků. Ten u nás neměl tradici, objevil se jako novinka.

V souvislosti s náhražkami je slavná takzvaná cikorková káva. Co to vlastně je ta cikorka?

Jedná se o mletý kořen čekanky obecné (Cichorium intybus). Zejména ve venkovském prostředí byly kávoviny oblíbené již téměř od dob šíření pravé zrnkové kávy v 18. století. Za první světové války toto nahrazování pouze narostlo. Cikorka ovšem nebyla jedinou substitucí. Těch byla celá řada. Existovala káva fíková, žitná… Ta čekanková patřila k těm, které byly nejvíc hořké, díky čemuž vznikala určitá podobnost s kávou zrnkovou. Ostatní chutnaly spíše sladce.

Kdo si mohl dovolit tu pravou zrnkovou kávu?

Sehnat pravou kávu, to byla za první světové války obrovská potíž, stejně jako s ostatním zbožím dováženým z tropů. V 19. století šlo o něco dostupného střední společnosti. Pro většinu rolníků se ovšem jednalo o zbytečně drahý luxus a na rozdíl od mnoha jiných potravin si kávu nemohli pořídit sami a ze svých zásob.

Černý trh

Naopak ze svých zdrojů měli sádlo či máslo, což byly suroviny, které zase chyběly ve městech…

Ano, ty se zde daly často opatřit na černém trhu. Také třeba tuk, vejce, kvalitní mouka, kůže a další. Velký problém však byl i s tabákem, kterého byl nedostatek.

Jak si ten černý trh máme představit?

Šlo o shromažďování a přeprodávání nedostatkového zboží. Tito takzvaní keťasové se snažili zboží skoupit, a když poptávka vyhnala cenu nahoru, tak ho prodávali. Často za velice přemrštěnou cenu. Nebrali ovšem jen peníze, ale i věci z cenných kovů či kožichy. To jim dovolovalo určitý luxusní životní styl. Zbídačené okolí na to reagovalo velice podrážděně.

Je pravda, že byl z keťasení podezřelý každý člověk trochu oblejší postavy?

Nejen to. Obviňován byl v podstatě každý kupec a obchodník. Podezření, že nechtějí prodávat za úřední ceny, se prostě nabízelo. Díky tomu se termín používal jako nadávka a také šlo o nebezpečnou pomluvu.

To jsme zmínili problematiku nedostatku. Jak to bylo s dostatkem? Platí to obvyklé klišé, že se za první republiky dalo více cestovat a gastronomie se konečně obohatila o cizí vlivy a luxusní ingredience?

Nedá se říci, že by první republika znamenala zvýšené cestování do cizích krajů. Vznik Československa znamenal odtržení od většího celku, ke kterému patřil i kousek Itálie. A v Rakousku-Uhersku byly stopy italského vlivu v měšťanské kuchyni dobře patrné. Známá je i teorie, že právě na Apeninském poloostrově vznikl slavný vídeňský řízek. S tím bych však byl opatrný.

Skutečně se původně obaloval v sýru?

To tak úplně pravda není. Pozdější varianty jako milánský řízek uvádí obalování v parmezánu. Ale ta receptura popisovaná maršálem Radeckým je kotleta v trojobalu smažená na másle.

Klenoty české kuchyně

S gastronomií se podobných polopravd pojí více. Asi nejznámější je, že tradiční a prastarou součástí naší kuchyně vždy bylo vepřo-knedlo-zelo.

Pečeně z prasete se objevovala běžně již v dávných dobách, ale hlavně v rámci zabijačky. Rozhodně nebyla považována za českou zvláštnost a mimo Českou republiku tak není vnímána ani teď.

Co je tedy onou českou zvláštností?

Kapr na černo. Pečená husa. Moučná jídla a později švestkové knedlíky. Jenže ty se příliš nehodí pro restaurační provoz. Příprava je pracná. Navíc se jedná o jídlo sezónní, které si příliš nerozumí s pivem.

Dá se tedy říci, že národní gastronomie uměle konstruovala svou podobu na základě poptávky?

Gastronomie je vždy výsledkem přirozeného vývoje s umělými zásahy. A to nejen u nás, ale po celém světě. V mnoha zemích byl vytvořen systém národní kuchyně i tam, kde mají velké regionální rozdíly. I zde se buduje jednotný koncept, na kterém se podílí lidé spojení s turistickým ruchem.

Koncept jednotné národní gastronomie, který slučuje různé regionální speciality, je například ve Francii či Itálii. Ještě zajímavější je situace v Rakousku, kde se často jako národní gastronomie prezentuje rakousko-uherský gastronomický komplex, a v Rusku je to jakási imperiální domácí gastronomie například i se šašlikem.

Kdybyste vy měl prostřednictvím menu nějak představit českou kuchyni, co byste nabídl?

Předkrmem by byly šunkové kornoutky (rolky) s křenovou šlehačkou. Pražská šunka se na konci 19. století stala opravdu velkým pojmem. U polévky bych nechal měšťanskou klasiku z 19. století, a to by byl hovězí vývar s játrovými knedlíčky. Pokud jde o ten hlavní chod, úspěch mívá dobře udělaná svíčková. Ale české země byly proslulé svou zvěřinou. Bažantem neurazíte. Nebo divočákem. Nejjednodušší by to bylo u moučníku. České buchty, vdolky, koláče, to je kvalita, kterou se nedá moc pokazit.

A kance se šípkovou, nebo se zelím?

Já bych se přiklonil k šípkové omáčce. Ale divočák se šípkovou omáčkou není něčím, co bychom si mohli nárokovat sami pro sebe. Ono není potřeba si usurpovat nějakou exkluzivitu. Je úplně normální, když bude jeden pokrm za národní specialitu považovat více států. 

Sojky si zapamatují tisíce skrýší se zásobami uschovanými na zimu. Šimpanzi vyrábějí nejen nástroje ale dokonce i zbraně a jejich pomocí loví jiná zvířata. Živočichové se v mnoha ohledech lidem zcela vyrovnají nebo je dokonce předčí. V čem jsme tedy jedineční?

Vraždy s nadhledem

Mohlo by se zdát, že člověk je jedinečný v tom, jak projevuje agresi. Vždyť jsme „dokázali“ rozpoutat konflikty, při kterých přišly o život miliony lidí. Člověk ale není jediný tvor, který zabíjí, vždyť mnohá zvířata loví jako kořist širokou škálu jiných živočichů. Lidé sice zabíjí příslušníky vlastního druhu, ale ani v tom netkví nějaká výjimečnost. Vnitrodruhové konflikty končící smrtí jsou známy asi u 1 500 živočišných druhů. Jako příklad lze zmínit na život a na smrt bojují samečky ryby bojovnice pestré (Betta splendens).

Námluvy kudlanek nábožných (Mantis religiosa) nebo pavouků snovaček Hasseltových (Latrodectus hasselti) nejednou končí tak, že nápadník poslouží samičce jako svačina. U severoamerických syslů Beldingových (Spermophilus beldingi) připadá každá dvanáctá oběť na konflikt mezi příslušníky vlastního druhu. Většinou plně vzrostlí sysli napadají výrazně slabší jedince a není výjimkou, když oběť zkonzumují při kanibalské hostině.

Člověk nemá monopol dokonce ani na zabíjení příslušníků vlastního druhu organizovaným způsobem. Konflikty mezi tlupami šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) nejednou přerostou v systematické násilí srovnatelné s válkou. To může vyústit až ve vzájemné, cílené vybíjení ukončené zánikem poražené tlupy.

Jedinečným vynálezem člověka je tzv. pasivní agrese, tedy vraždění, při kterém si nepotřísníme ruce krví obětí. Příkladem jsou operátoři dálkově ovládaných bezpilotních dronů. Mnohé živočišné druhy sice vraždí, ale žádný jiný si od zabíjení nedokázal vytvořit takový odstup.

Myslím, že vím, na co myslíš

Myšlení druhých lidí není vidět ani slyšet. Nelze je nahmatat, není cítit, nemá chuť. O jeho existenci se nelze bezprostředně přesvědčit smysly. Každý má zkušenost jen se svou myslí a vlastními myšlenkami. Na základě těchto zkušeností si ale dokážeme představit, že druzí lidé mají také mysl a jak asi funguje. Je to ovšem jen naše teorie – teorie mysli – kterou dnes a denně testujeme. Ráno pospícháme do práce, protože si dovedeme představit, jak by asi šéf nad pozdním příchodem zuřil. Večer chvátáme domů, protože si představujeme, jak budou děti rády, když jim ještě stihneme přečíst pohádku na dobrou noc.

Z mnoha příkladů z přírody i vědeckých laboratoří je jasné, že teorii mysli mají i zvířata. Posaďme proti sobě dva šimpanze – vůdce tlupy a jedince z nižších pater šimpanzího společenského žebříčku. A teď nabídněme podřízenému šimpanzovi banán. Většinou si ho nevezme, protože ví, co by následovalo. Dominantní samec by ho za troufalost okamžitě ztrestal. V tlupě má vůdce na pochoutky monopol a ostatní se musí spokojit s tím, co jim dominantní samec přenechá.

Když ovšem položíme před podřízeného šimpanze banán, ale dáme ho za neprůhlednou zástěnu, budou se zvířata chovat úplně jinak. Oba lidoopi na sebe stále ještě vidí. Dominantní šimpanz má však mimo zorný úhel banán a zůstane mu skryto i to, jestli si podřízený člen tlupy ovoce vezme nebo ne. V téhle situaci si podřízený šimpanz bere banán mnohem častěji. Dovtípí se, že ho dominantní samec nevidí. Umí si představit, co v téhle situaci vůdce tlupy ví a co neví a zohlední tuto znalost při svém rozhodování. Ani teorie mysli zjevně není jedinečným rysem člověka, i když jsme ji samozřejmě rozvinuli do úrovní, které jsou pro zvířata nedosažitelné.

Úskalí vzájemné spolupráce

Jeden ze základních principů lidského soužití vystihuje tzv. zlaté pravidlo. V bibli jej najdeme zformulované do doporučení: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ Stejnou zásadu bychom našli i ve spisech Sokratových, Konfuciových, v Koránu sepsaném prorokem Mohamedem či v indickém eposu Mahábhárata. Touto zásadou se řídí i mnozí živočichové.

Řada tvorů je odkázána na vzájemnou spolupráci. Samci ryby koljušky tříostné (Gasterosteus aculeatus) sveřepě hájí svůj revír. Pokud se v něm objeví jiný samec, domácí pán na něj tvrdě zaútočí. V akváriu můžeme takový střet namodelovat, když samečkovi nastavíme zrcadlo. Vlastní odraz považuje za vetřelce a útočí na něj. Opakovaně buší hlavou do zrcadla. Když dáme do akvária další zrcadlo, v kterém se samec vidí z boku, vzbudíme v něm iluzi, že se na jeho stranu postavil další sameček. V druhém zrcadle se odráží každý výpad a sameček považuje boční odraz za vydatného pomocníka, který mu nabízí spolupráci při zahánění soka. Sameček proto ještě zvýší intenzitu svých výpadů proti zrcadlu.

Optika je však zrádná. Soustavou zrcadel můžeme dosáhnout toho, že se boční odraz bude pohybovat opačně než sameček. Pokaždé, když útočící sameček provede výpad vpřed, jeho boční odraz v zrcadle couvne. To rybí obránce vnímá jako zradu. Jakoby si řekl: „Tak já vždycky vyrazím proti tomu cizákovi, uštědřím mu ránu a ten vykuk od vedle mě v tom pokaždé nechá samotného. Tak to teda ne. Takhle podvádět a zneužívat se nenechám!“ A sameček rázem ubere na intenzitě svých útoků proti domnělému vetřelci.

Se zlatým pravidlem se střetneme ve všech lidských kulturách. Člověk je schopen tak komplikovaných forem nabídek spolupráce a odvet za její odmítnutí, jaká zvířata nikdy nepochopí. Komplikovanost lidské reciprocity vystihuje ve zkratce žert: „Zbij mě,“ řekl masochista. „Ani mě nenapadne,“ odvětil sadista.

Na druhých záleží

Člověk umí poznat, jak se cítí druzí lidé, a přizpůsobí tomu své chování. Ani na tuto schopnost označovanou jako empatie však nemáme monopol. Před časem usvědčili vědci z empatie obyčejné laboratorní potkany (Rattus norvegicus).

Výzkumníci nechali nejprve po dva týdny potkany ve dvojicích, aby se zvířata spřátelila. Pak mohl začít vlastní experiment. Jednoho potkana zavřeli do průhledné, těsné klícky z plastu. Klec bylo možné otevřít jen zvenčí z místa, kde zůstal na svobodě druhý ze spřátelené dvojice. Tomu zjevně nebylo jedno, že jeho druh uvízl v pasti, a snažil se ze všech sil přijít na to, jak dostat kamaráda ven. Prázdná klec nebo klec s loutkou svobodné potkany nezajímala, zato klec s uvězněným kamarádem jim nedávala pokoj. Nakonec se naučili klec otevřít a druha vysvobodit. Radost z jeho osvobození projevoval potkan-osvoboditel tím, že se snažil být s druhem v těsném kontaktu. Nějakou dobu se od něj na krok nehnul a projevoval mu všemožným způsobem přízeň.

Potkan přitom nedostal za osvobození druhého zvířete žádnou odměnu. Přesto po zvládnutí otvíracího manévru pokaždé ze všeho nejdřív osvobozoval kamaráda z vězení. A to dokonce i v situacích, kdy ho vědci vystavili silnému pokušení. Nabídli mu například kousky čokolády, kterou potkani milují. Potkan si mohl v klidu a sám spořádat celý příděl a teprve pak osvobodit kamaráda. Místo toho ale chvátal otevřít klec se zajatcem a pak se s ním o čokoládu podělil.

Jedinečnost člověka tkví v tom, že je disponován k empatii měrou, jaká nemá v přírodě obdoby. Je nám líto třeba i uvězněného potkana a nemusíme ho vidět na vlastní oči. Jsme schopni empatie k příslušníkům cizích živočišných druhů. Navíc nemusíme být očitými svědky nějaké tragédie, nespravedlnosti nebo násilí. Stačí nám vidět obrázek, fotografii, slyšet vyprávění nebo si o tom přečíst. Jako jediní tvorové jsme schopni abstraktní empatie.

Český překlad tzv. „zvacího dopisu“ adresovaného tehdejšímu generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru KSSS Leonidu Brežněvovi. Dopis se stal pro sovětské vedení záminkou pro invazi do Československa 21. srpna 1968. 

Vážený Leonide Iljiči,

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. 

Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se postupně vymykají ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. 

Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze vytrhnout ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a možnosti byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. 

Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás prosíme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu je píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak

Neptun je pro nás nejvzdálenější planetou Sluneční soustavy. Řadu let je tento plynný obr v centru pozornosti odborníků a rozhodně se to vyplácí. Vědci nedávno zjistili, že se v atmosféře Neptunu překvapivě rychle mění množství pozorovatelných oblaků. V současné době je na Neptunu nejméně mračen za téměř 30 let detailních pozorování.

Astronomka Imke de Paterová z Kalifornské univerzity v Berkeley s početným týmem kolegů nedávno analyzovala snímky Neptunu v oblasti blízce infračerveného záření, které byly pořízeny mezi lety 1994 a 2022, prostřednictvím teleskopů Keckovy observatoře na Havaji a Hubbleova vesmírného dalekohledu. Výzkum jejich týmu publikoval odborný časopis Icarus.

Chování mraků na Neptunu

Badatelé zjistili, že počínaje rokem 2019 na Neptunu začala nápadně ubývat mračna, především ve středních šířkách plynného obra. „Byla jsem překvapená, jak rychle na Neptunu mizejí oblaka,“ potvrzuje Paterová. „Viděli jsme pokles aktivity mračen na Neptunu v průběhu pár měsíců. To je prakticky před očima.“

Největším překvapením ale bylo zjištění, že existuje těsná spojitost mezi mizením a opětovnou obnovou mračen na Neptunu a jedenáctiletým slunečním cyklem. Neptun přitom obíhá Slunce ve vzdálenosti zhruba 30 AU, tedy třicetkrát dále než Země. Neptun tím pádem dostává od Slunce jen zlomek slunečního záření, konkrétně 900krát méně než Země. Přesto to očividně má poměrně značný vliv na atmosféru plynného obra. 

TIP: Astronomové zaznamenali překvapivé změny teploty v atmosféře Neptunu

„Z našich dat vyplývá zatím nejpřesvědčivější důkaz, že mraky na Neptunu se chovají podle slunečního cyklu,“ vysvětluje Paterová. „Zdá se, že ultrafialové záření ze Slunce spouští fotochemické reakce v atmosféře Neptunu, které souvisejí s tvorbou mračen."

Na palubě letu z německého Düsseldorfu do Londýna se nedávno odehrál vskutku podivný příběh – když si jedna z cestujících všimla, že personál nabízí cestujícím jako občerstvení arašídy, požádala o okamžité zastavení jejich prodeje. Leah Williamsová podle svých slov trpí silnou alergií a obávala, že konzumace spolucestujícími by ji mohla ohrozit. Argumentovala předchozí zkušeností, kdy jí právě konzumace arašídů spolucestujícími měla způsobit zdravotní potíže.

Personál letecké společnosti ženě nabídl, že upozorní cestující, kteří sedí poblíž a požádá je, o dodržení zvýšené bezpečnosti při konzumaci arašídů. Zastavit prodej ale odmítli.

Beru je všechny!

Leah Williamsová se proto rozhodla, že skoupí všechna balení arašídů, aby je personál nemohl cestujícím nabízet. Celkem 48 balení ji vyšlo na 168 eur (v přepočtu zhruba 3 900 Kč). Po dokončení transakce personál na žádost postižené ženy uzavřel všechna balení arašídů do plastového sáčku a let pokračoval bez dalších komplikací.

Po přistání se Leah Williamsová ale obrátila na zástupce letecké společnosti s žádostí o proplacení nákladů na nákup arašídů. Podle magazínu Insider zatím nedostala uspokojivou odpověď. Podle ženy by bylo nejlepším řešením, kdyby letecká společnost stáhla arašídy z nabídky občerstvení úplně.

Mluvčí společnosti incident okomentovali pouze v obecné rovině – vyjádřili lítost nad tím, že let neproběhl ke spokojenosti poškozené ženy a upozornili, že společnost nemůže garantovat, že se na palubě neobjeví potraviny, které mohou vyvolávat alergickou reakci.

Alergeny v letadlech

Incident vyvolal debatu o tom, zda a nakolik jsou alergici ohroženi během cestování v uzavřených prostorech. Silné alergie skutečně mohou v krajním případě představovat i ohrožení života. Jedná se o celkovou reakci organismu na alergen, která se projevuje dušením, otokem dýchacích cest, zrudnutím, případně poklesem krevního tlaku a srdeční zástavou.

TIP: Zbavte se alergie: Co je způsobuje a jak se můžeme alergickým projevům bránit?

Výše zmíněné ale platí, pokud se alergik dostane do přímého kontaktu s alergenem. Podle vědecké studie Americké akademie pro alergie, astma a imunologii se arašídový prach nepřenáší vzduchem, a i případná méně opatrná konzumace spolucestujícími by v takovém případě mohla vyvolat nanejvýš mírné místní podráždění.

Dnešní oceány obývá poslední zástupce hlavonožců z řádu vampýrovek (Vampyromorpha) - jde o strašidelně vyhlížející vampýrovku hlubinnou (Vampyroteuthis infernalis), žijící v hloubkách okolo jednoho kilometru. Navzdory svému poněkud děsivému vzhledu jde o zcela neškodného požírače drobných organických zbytků, které klesají k oceánskému dnu.

Podle fosilních nálezů ale víme, že dávné oceány obývalo mnohem více vampýrovek, zejména v období střední jury. Právě na ně se zaměřil francouzský tým paleontologů, který detailně prozkoumal dříve nalezené fosilie. Vědci při svém výzkumu využili pokročilé zobrazovací metody a podařilo se jim objevit jeden nový, doposud nepopsaný druh.

Malý lovec jurského oceánu

Jak vyplývá z nové publikace v odborném časopisu Papers in Palaeontology, osmicentimetrová vampýrovka Vampyrofugiens atramentum, jejíž fosilie byla nalezena v jihozápadní Francii, žila v jurském oceánu asi před 165 miliony let. Na rozdíl od dnešní vampýrovky nepaběrkovala na zbytcích, ale zřejmě aktivně lovila živou kořist, kterou uchvacovala svými osmi malými chapadly.

Nově popsaná vampýrovka si nejspíš pochutnávala na menších rybách, korýších a určitě i menších hlavonožcích. Sama naopak byla kořistí větších druhů ryb i větších hlavonožců. Jak paleontologové zjistili, druhohorní Vampyrofugiens atramentum disponovala na svou obranu hned několika triky, které známe u dnešních hlavonožců.

Vedoucí výzkumu Alison Roweová z Paleontologického výzkumného centra v Paříži (CR2P) a její kolegové použili při studiu fosilie rentgenové snímky s vysokým rozlišením a počítačové modelování. Díky tomu se jim podařilo odhalit světélkující orgán, v podobě kulovitých struktur a inkoustovou žlázu. Oba tyto orgány mají obrannou funkci. 

TIP: Překvapení z Antarktidy: Obří druhohorní hlavonožci se dožívali až 200 let

Kombinaci bioluminiscence a inkoustové žlázy známe i u některých dnešních tvorů, například u některých krakatic čeledi Cranchiidae, u vyhynulých tvorů ale vědci až doposud podobnou výbavu nezaznamenali. Objev tak mimo jiné naznačuje, že v období střední jury, byli hlavonožci výrazně rozmanitější skupinou, než se doposud předpokládalo.

Mise Luna-25 byla prvním ruským pokusem o přistání na Měsíci po téměř 50 letech. Podle ruské kosmické agentury mělo jít o předstupeň potenciálního nového průzkumu Měsíce prováděného člověkem na místě. Na Měsíci měl ruský modul zkoumat jižní pól a zaměřit se mimo jiné i na pátrání po vodě. Sonda měla shromažďovat a analyzovat vzorky půdy.

Lunární sonda Luna-25 zamířila do vesmíru na palubě nosné rakety Sojuz-2.1b v pátek 11. srpna z kosmodromu Vostočnyj na ruském Dálném východě. Kolem sedmé hodiny ranní Roskosmos uvedl, že operátoři na Zemi mají nad vesmírným plavidlem plnou kontrolu a krátce před polednem agentura potvrdila oddělení modulu od horního stupně Fregat a jeho nasměrování k cíli. K němu Luna-25 dorazila ve středu 16. srpna. Po navedení na měsíční orbitu se měl modul 21. srpna pokusit o měkké přistání na povrchu našeho souputníka.

Nevydařený návrat po 47 letech

V neděli 20. srpna 2023 ale zveřejnila ruská kosmická agentura Roskosmos zprávu, že Luna-25 nezvládla sobotní brzdící manévr, který jí měl navést na dráhu vhodnou pro přistání. Sonda narazila do měsíčního povrchu a byla zničena. Podle zveřejněných předběžných informací byl chod motorů Luny-25 výrazně delší, než bylo plánováno a navedl sondu přímo na kolizní dráhu s povrchem Měsíce. Dlouho očekávaná mise, která měla vrátit Rusko zpátky mezi kosmické velmoci, tak skončila fatálním neúspěchem. 

Projekt Luna-25 navazoval na poslední lunární misi Sovětského svazu Luna-24, která v roce 1976 dokázala přistát na Měsíci, odebrala 170 gramů vzorků a vrátila se s nimi na Zemi. Na projektu Luna-25 a dalších ruských misích na Měsíc se původně měla podílet i Evropská kosmická agentura (ESA), která ovšem po ruském vpádu na Ukrajinu loni v únoru přerušila spolupráci s Moskvou. Rusko následně prohlásilo, že jeho lunární programy budou pokračovat a že evropské vybavení a technologie nahradí svými. Lunární misi nedávno zahájila i Indie, jejíž modul Vikram by měl přistát na Měsíci 23. srpna.

Přistání Luny-25 bylo naplánované v oblasti jižního pólu Měsíce, severně od kráteru Boguslawsky. Šlo o primární místo přistání, které vzešlo z 12 kandidátských míst. Místo přistání bylo vybráno s ohledem na světelné podmínky, radiovou viditelnost, sklon terénu a předpokládaný hmotnostní podíl vody v regolitu. Roskosmos měl v záloze i dvě náhradní lokality nacházející se jihozápadně od kráteru Manzinus a jižně od kráteru Pentland A.

Luna-25 nesla 31 kg vědeckých přístrojů jejichž hlavním úkolem měl být průzkum lunárního regolitu a extrémně řídké atmosféry Měsíce. Lander byl vybaven i odběrovým ramenem pro získání vzorků až z hloubky 40 centimetrů pro přístroj LAZMA-LR. Na rameni byl nainstalován infračervený spektrometr LIS-TV-RPM. Plánovaná životnost přistávacího modulu byla jeden rok. Lander tak měl přečkat lunární noc, o což se měly starat radioizotopové topné jednotky a také malý radioizotopový termoelektrický generátor.

Lidské tělo si řadu poranění a poškození dokáže opravit samo. Pokud jde ale o zuby, máme smůlu. Zuby přitom potřebujeme každý den. Jsou sice velmi odolné, nevydrží ale všechno, a pokud dojde k poškození zubní skloviny, nejtvrdšího materiálu v lidském těle, samovolně se už nikdy nezahojí.

Nyní se ale zdá, že se i v tomto směru blýská na lepší časy. Odborníci americké Washingtonské univerzity v Seattlu vypěstovali v laboratoři zubní organoidy – tedy jakési „minizuby“, které vytvářejí proteiny zodpovědné za produkci skloviny. Mohl by to být první krok k vývoji „živých zubních výplní“, které by zubaři mohli poskytnout pacientům, případně i k pěstování kompletních náhradních zubů.

Recept na sklovinu

Hannele Ruohola-Bakerová a její kolegové hledají nové metody regenerace zubní skloviny. Svou pozornost vědci soustředili na ameloblasty, což jsou buňky, které vytvářejí zubní sklovinu během zárodečného vývoje zubů. Jakmile je zubní sklovina dokončena a dosáhne své maximální tloušťky a struktury, ameloblasty postupně zanikají. Později poškozenou sklovinu tak už nemá co opravit.

Vědci použili speciální metodu čtení sekvencí RNA v jednotlivých buňkách (sci-RNA-seq, Single-cell combinatorial indexing RNA sequencing), s jejíž pomocí sledovali u rostoucích zubů aktivaci klíčových genů zubních buněk, především pokud jde o zmíněné ameloblasty. Výzkum týmu Washingtonské univerzity publikoval vědecký časopis Developmental Cell.

Badatelé tímto způsobem získali recept na vytvoření ameloblastů z kmenových buněk pomocí série aktivací genů. Následně pak tento recept použili k pěstování laboratorních „minizubů“, které jsou strukturou podobné zárodkům lidských zubů. Obsahují ameloblasty, které vyrábějí důležité proteiny ameloblastin, amelogenin a enamelin. Tyto proteiny dohromady vytvářejí matrici, která mineralizuje do struktury velmi podobné zubní sklovině.

TIP: Bojíte se o zubní kanálky? Časem vám vypěstují nové!

„Toto je první krok k našemu dlouhodobému cíli, kterým je vývoj léčby založené na kmenových buňkách, k opravě poškozených zubů a obnově těch ztracených,“ vysvětluje profesor Hai Zhang z Fakulty zubního lékařství v Seattlu a jeden ze spoluautorů studie.

Obavy Australanů z japonské invaze rozhodně měly své opodstatnění, jelikož japonské císařství odradilo od útoku patrně jen několik neúspěchů v oblasti jihozápadního Pacifiku. Napjatá situace, jež na přelomu 30. a 40. let panovala, vedla každopádně ke snaze Australanů dramaticky posílit své obranné kapacity. Rodící se typy vojenské techniky australského původu přitom často čerpaly ze zahraničních vzorů a technologií, jak ukazuje například projekt tanku Sentinel.

Provizorní řešení

Australané během roku 1940 zkoumali různé britské a americké designy a v listopadu 1940 se rozběhl domácí program jménem AC1 (Australian Cruiser 1). To naznačuje, že mělo jít o tank z kategorie „křižníků“, tedy stroj poměrně lehce pancéřovaný a rychlý, postupně však vznikl obrněnec připomínající spíše americké střední tanky. Australané ostatně převzali část řešení tanku M3 a v USA se inspirovali také při vývoji pohonné soustavy. 

Jelikož nedisponovali žádným vhodným motorem, sáhli ke spojení tří automobilových agregátů. Rozhodně ovšem nezůstali pouze u kopírování. Konstrukce korby představovala jejich originální a pokrokový vklad, protože se vůbec poprvé v historii obrněné techniky uplatnilo řešení v podobě jednoho nedílného odlitku. Jako hlavní výzbroj se původně plánoval šestiliberní (57mm) kanon, jenže těchto zbraní bylo málo, a tak provizorní dočasné řešení poskytl 40mm kanon.

Potenciál pro evoluci 

Tank, který posléze obdržel bojové jméno Sentinel (strážce), měl tehdy obvyklou sestavu osádky, tedy tři muže ve věži a dva v korbě. Jeho sériová produkce začala v létě 1942, takže od začátku projektu uběhl jen zhruba rok a půl, což vzhledem k nezkušenosti Australanů zasluhuje obdiv. Tím spíše je třeba zdůraznit, že konstrukce vozidla Sentinel AC1 rozhodně nebyla špatná, což prokázaly i náročné testy v extrémních terénních a klimatických podmínkách země. Jasný důkaz o kvalitě konstrukce poskytl také evoluční potenciál, protože následoval program tanku AC3 Thunderbolt nesoucího 87,6mm dělo. Finálním krokem se pak měl stát obrněnec AC4 vyzbrojený špičkovým protitankovým kanonem ráže 76 mm. 

TIP: Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go (1)

Ten byl tudíž pokusně vestavěn i do zkušebního vozidla na bázi tanku Sentinel AC1, jehož konstrukce bez problémů zvládala i zpětný ráz této vysoce výkonné zbraně. Sériová produkce typů AC3 a AC4 však nikdy nezačala a výroba základního provedení Sentinel AC1 skončila po pouhých 65 kusech, jelikož Australané postupem času mohli od spojenců získávat standardizované tanky. Obrněnce Sentinel tedy nikdy nezasáhly do boje a sloužily jen k výcviku. Část z nich se také dočkala přestavby na pomocná vozidla. Jako kuriozitu lze doplnit, že několik exemplářů si zahrálo roli německých tanků ve filmu The Rats of Tobruk (Tobrucké krysy) z roku 1944.

Z dvanácti synů protestantského farmáře Edmunda Drakea byl Francis nejstarší. Narodil se zřejmě roku 1540 a první námořní zkušenosti získával na lodi, která obstarávala obchod s Francií. Ve 23 letech se po boku svého bratrance Johna Hawkinse poprvé vypravil do Ameriky a zapojil se do obchodování s otroky. Později ho vyměnil za potyčky se Španěly a postupem času si vůči nim vypěstoval spalující nenávist.

V letech 1570 a 1571 uspořádal dvě výpravy k americkému kontinentu, jenž se tehdy označoval jako Západní Indie. Vyraboval tam španělský přístav Nombre de Dios v dnešní Brazílii, který sloužil coby překladiště zboží proudícího z vnitrozemí. Při přepadu utrpěl vážná zranění, což ho ovšem neodradilo a celý následující rok strávil v oblasti terorizováním španělských galeon a okrádáním karavan mezků, putujících od pobřeží k pobřeží s nákladem indiánského zlata.

Roku 1573 se spojil s francouzským korzárem a kartografem Guillaumem Le Testu, načež se společně vydali do husté džungle ve vnitrozemí Panamské šíje a přepadli tam bohatou karavanu mířící do Nombre de Dios. V jejich rukou se tak ocitl ohromný poklad zahrnující dvacet tun zlata a stříbra, tedy mnohem víc, než dokázalo několik desítek mužů unést. Proto se rozhodli většinu zakopat a se zbytkem se vrátit ke člunům kotvícím v zátoce, jež je měly podél pobřeží dopravit k šestnáct kilometrů vzdálené vlajkové lodi. 

Přízeň královny

Španělská odplata na sebe ovšem nenechala dlouho čekat a piráti s vaky plnými zlata se stali lovnou zvěří. Třicet kilometrů dlouhý závod o život, vedoucí přes zarostlé hory, byl vyčerpávající. Le Testu neměl štěstí, jeho skupinu dopadli a na místě všechny popravili. Drake mezitím dorazil až k pobřeží, jenže čluny, které tam měly čekat, zmizely. Korzár proto neváhal, zbylý poklad zakopal, nechal postavit vor a se dvěma dobrovolníky doplul ke své lodi kotvící na moři. Když ho jeho muži spatřili zbědovaného, lekli se nejhoršího. Ale na dotaz, zda se útok podařil, se prý kapitán pouze zasmál a ukázal jim zlatý řetěz na krku. Ukrytý poklad se nakonec podařilo vyzvednout a v srpnu 1573 se Drake s velkým bohatstvím vítězoslavně vrátil do Plymouthu.

Stal se ctěným a uznávaným mužem. Osobní odvaha a schopnost předvádět husarské kousky mu vysloužily věhlas a získaly mu přízeň nejvlivnějších osob u dvora: královnina oblíbence Roberta Devereuxe a jejího nejbližšího rádce sira Francise Walsinghama. Nakonec Drakeovi popřála sluchu i samotná Alžběta I. a roku 1577 ho oficiálně pověřila výpravou přes Pacifik – samozřejmě s povolením plenit španělské lodě, které se v tamních vodách pohybovaly.

Výprava s tajným cílem

Drake dostal pět plavidel s posádkou a připojilo se k němu i několik šlechticů. Skutečný cíl výpravy však námořníci neznali a byli přesvědčeni, že plují do Alexandrie. Jednalo se o nutné opatření, protože na tak nebezpečnou cestu by zřejmě žádný z nich dobrovolně nepřistoupil. O 58 let dřív se vydal na plavbu kolem světa Portugalec Fernão de Magalhães – a po třech letech se vrátil s jedinou lodí z původních pěti.

Dobře vyzbrojená flotila se 164 muži vyrazila na moře 13. prosince 1577. A u břehů dnešní Argentiny již bylo všem zřejmé, že mají zcela jiný cíl. Možnou vzpouru zadusil Drake hned v zárodku a dvě ze svých plavidel nechal zničit. Jedno ze tří zbývajících se však poblíž mysu Horn potopilo a posádka druhého krátce poté dezertovala. Drakeovi tak zbyla pouze vlajková loď, kterou nedlouho předtím přejmenoval z Pelikána na Zlatou laň. Jeho korzárský um a úspěch naštěstí nezávisely na počtu lodí. Zlatá laň byla dobře vyzbrojená, takže mohl při pobřeží Jižní Ameriky přepadat španělské osady a zajímat jejich obchodní plavidla. Neměl ovšem dost početnou posádku, aby je vzal s sebou, tudíž je propouštěl. Dozvěděl se také, že galeona Nuestra Señora de la Concepción míří z Limy do Panamy s obrovským nákladem stříbra. A tučnou kořist si nemohl nechat uniknout.

Vítěz a gentleman

Anglický korzár byl rozený talent a své zkušenosti uměl zúročit. Aby nepřítele zmátl, použil trik: Lanem připevnil k zádi svázané láhve plné vody, jež fungovaly jako brzda. Laň tak působila dojmem ještě pomalejšího plavidla než těžce naložená španělská galeona. Aby bylo maskování za obchodní loď dokonalé, dal Drake vyvěsit španělskou vlajku. Když je pak bezstarostní Španělé nechali přiblížit, přikázal anglický kapitán v nejvhodnější okamžik láhve odseknout a Zlatá laň doslova „dosprintovala“ na dostřel. Již během první salvy pak galeona přišla o stěžně, a aniž by se Španělé zmohli na odpor, Angličané jejich loď  zahákovali a vstoupili na palubu.

Toho dne ukořistil Francis Drake čtrnáct truhlic plných zlatých a stříbrných mincí, drahokamů i šperků, mnoho zlatých a stříbrných talířů, ale také 1 300 prutů stříbra vážících 26 tun. Jakožto vítěz a gentleman se však k posádce zachoval ohleduplně a k večeři pozval zajaté důstojníky i šlechtice. Každému poté věnoval dar podle jeho hodnosti, vybavil ho ochranným průvodním listem a nechal jej bezpečně vysadit.

Triumfální návrat

S kořistí se pak vydal k severu, aby hledal cestu zpět. Nejprve ovšem musel opravit poškozenou loď. Vhodné místo nalezl v dnešním Sanfranciském zálivu, území zabral pro anglickou korunu a pojmenoval jej Nova Albion. Odtud vyplul k jihozápadu a s příznivým větrem dorazil na indonéské souostroví Moluky, kde navázal přátelské styky s jedním z místních sultánů. Následně pokračoval přes Indický oceán, kolem mysu Dobré naděje na sever podél afrického pobřeží, až 22. července 1580 zakotvila Zlatá laň u Sierry Leone. O dva měsíce později, 26. září, angličtí korzáři opět spatřili Plymouth. 

Z původní výpravy se vrátila jediná loď, 59 členů posádky a triumfující Drake, jenž přivážel obrovské množství zlata, koření a stříbra v hodnotě 650 tisíc liber. Investice do expedice přitom činila pět tisíc liber, zatímco královnin poloviční podíl z kořisti přesahoval její roční příjem.

Drakeovo jméno se s obdivem neslo od úst k ústům a 4. dubna 1581 ho panovnice na palubě Zlaté laně pasovala na rytíře. Poté přikázala loď opravit a umístit do suchého doku v Deptfordu, na věčnou památku výjimečné události. A vskutku bylo co slavit: Sir Francis Drake jako první Angličan obeplul zeměkouli, a navíc se vrátil s úžasným bohatstvím. Není divu, že se ještě téhož roku ujal i postu plymouthského starosty a poprvé zasedl v parlamentu.

Rozdrtit nepřítele

V srpnu 1585 podepsala Alžběta I. dohodu s nizozemskými povstaleckými provinciemi proti Španělsku, což tamní král Filip II. považoval za vyhlášení války. Podobně situaci vnímali i Angličané, a panovnice proto nařídila preventivní protišpanělský zásah. Těžko by přitom hledala vhodnějšího velitele než právě Drakea. V září uvedeného roku vyplul s flotilou dvaceti lodí a s vojskem 1 800 mužů proti španělským državám v Evropě i v Americe a opět si počínal neobyčejně směle a úspěšně. Raboval města i pevnosti na obou březích Atlantiku a uloupené zlato se jen vršilo. Španělé vypsali na jeho hlavu odměnu dvaceti tisíc dukátů, ale nebylo ji komu vyplatit. Drakeova výprava zcela zastavila španělskou snahu o expanzi do Severní Ameriky a 22. července 1586 jej v Portsmouthu uvítali jako hrdinu.

V reakci na popsané námořní operace začal španělský král plánovat invazi do Anglie a budovat obrovské loďstvo. Angličané ovšem nezaháleli a v dubnu 1587 se Drake zcela nečekaně objevil s válečnou flotilou u španělských břehů. Postupně obsadil dva z tamních největších přístavů, A Coruñu a Cádiz, a zničil přes sto válečných i obchodních lodí, což představovalo většinu loďstva jihoevropské země. Kromě toho ukořistil ohromné množství zásob, a hlavně dokumenty obsahující údaje o východoindických obchodních trasách i významných oblastech obchodování, což později umožnilo založení anglické Východoindické společnosti. Další vítězství Francise Drakea každopádně zdrželo španělskou invazi do Anglie déle než o rok.

Kdo ovládne svět?

Neodvratně se však blížila bitva, jež měla rozhodnout, které ze dvou impérií ovládne svět. Španělská invazní flotila, známá jako Armada, byla poprvé spatřena 19. července 1588. Impozantní loďstvo čítající 130 plavidel, z toho 22 velkých válečných galeon, směřovalo do kanálu La Manche. Tam se k němu měla připojit armáda Alessandra Farneseho, vévody z Parmy a guvernéra Španělského Nizozemí, aby se společně vylodili v Anglii. V cestě jim ovšem stálo anglické loďstvo zahrnující dvě stovky převážně menších plavidel.

Španělé sice disponovali o polovinu větší palebnou sílou, ale výhoda anglických lodí spočívala v menších rozměrech, jež umožňovaly lepší manévrování, a také ve zkušenosti velitelů. Vrchní velení připadlo lordu Howardovi z Effinghamu, jemuž jako viceadmirál sekundoval právě Drake. Střet probíhal mezi 20. a 29. červencem, kdy Španělé manévrovali a snažili se dostat k pobřeží Flander, kde čekal vévoda s Parmy s invazní armádou. Příležitost však nedostal, neboť Angličané se během potyček v kanálu La Manche naučili mnohé o možnostech a slabinách španělských lodí.

Velkolepé vítězství a odchod legendy

K rozhodujícímu střetu, později nazvanému bitva u Gravelines, došlo v noci na 29. července. Tehdy se opět naplno projevily důvtip, rozhodnost a odvaha sira Francise. Osm vybraných lodí nechal pokrýt dehtem, sírou a střelným prachem, zapálil je a vypustil po větru mezi těsně semknutá španělská plavidla. Na mnoha palubách nepřítele vypukla panika a zmatek, přičemž námořníci začali porušovat formaci půlměsíce, aby pekelným „zbraním“ unikli. Angličané pak obratným manévrováním vyprovokovali protivníka k palbě, přestože se nacházeli mimo dostřel. Poté sami zahájili cílené ostřelování, dokud jim ve čtyři hodiny odpoledne nedošla munice.

Pět španělských lodí zcela zničili, řadu dalších těžce poškodili a zbývající zahnali na sever na otevřené moře. Dílo zkázy dokonalo několik bouří, které zbytek flotily zasáhly u skotských a irských břehů. Do Španělska se vrátilo jen 67 plavidel se zdecimovaným mužstvem.

TIP: Kapitán Henry Every: Kam zmizel jeden z nejhledanějších pirátů světa?

Následující válečné operace se však již tolik nezdařily a válka mezi Anglií a Španělskem uvázla na mrtvém bodě, kdy ani jedna ze stran neměla dost sil zasadit smrtící úder. Drake se pokusil „useknout hydře hlavu“ roku 1595 opět v Americe, pověstné štěstí jej ovšem  tentokrát opustilo. Opakovaná snaha o dobytí španělských pevností skončila neúspěchem a výpravě se tenčily zásoby. V lednu 1596 pak sir Francis dostal úplavici a krátce nato, v 56 letech, zemřel. Jeho poslední přání znělo, aby jej pohřbili v plné zbroji. Tak byl také uložen do olověné rakve a pochován jako správný námořník – shozením do moře.