Za dobrou službu náleží spropitné neboli tringelt. Pokud jste se někdy nad prvním uvedeným pojmem zamysleli, jistě jste správně odhalili jeho původ: Jedná se doslova o peníze na propití. Coby ekvivalent používáme v češtině také německou výpůjčku „tringelt“ – má totiž stejnou stavbu jako „spropitné“, neboť jde o složeninu výrazů „trinken“ čili „pít“ a „Geld“ neboli „peníze“.

S dýškem je situace o něco složitější, tedy alespoň jazykově. Do češtiny se dostalo prostřednictvím francouzské fráze „à discrétion“, kterou lze přeložit „dle libosti“. V době módy francouzského dvora takto odpovídal poslíček na otázku zákazníka, kolik je za službu dlužen. Uvedenou replikou, počeštěnou nejdřív do podoby „diškrece“ a poté „dýško“, se mínilo, že má zákazník nabídnout drobnou odměnu podle libosti čili vlastní úvahy.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se vzalo označení slečna?

Vedle tringeltu a dýška se v češtině objevuje i hovorový výraz tuzér. Cesta tuzéru byla ještě spletitější než v případě dýška. Slovo tuzér má svůj původ v latinském dulcis (sladký, lahodný) a dulcor (sladkost) a do češtiny se dostalo přes francouzštinu a němčinu (douceur, resp. Douceur). Naši předkové si pak ve výslovnosti (dusér) obměnili znělost souhlásek, a tuzér byl na světě.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Nejjižnější výběžek Latinské Ameriky nazval „zemí Patagónů“ Fernão de Magalhães. Do oblasti zavítal jako první Evropan v roce 1520 a jméno, jež přetrvalo dodnes, zvolil kvůli místnímu kmeni Tehuelčů. Domorodci totiž příchozí muže výrazně převyšovali, a působili na ně jako obři. Portugalský mořeplavec v nich proto viděl Patagóna, gigantickou postavu z rytířského románu Primaleón, který vyšel roku 1512 a v době Magalhãesovy cesty kolem světa se těšil velké oblibě.

Indiány Tehuelče každopádně v dnešní Patagonii téměř nepotkáte: Takřka všechny je totiž pobili přistěhovalci, když ve druhé polovině 19. století region ve velkém osídlili. Půdu pak přeměnili na pastviny pro ovce, kterých tam v polovině minulého století žilo na dvaadvacet milionů. Vzhledem k výraznému poklesu ceny vlny a novozélandské konkurenci je dnes ovšem jejich chov v Patagonii na ústupu a zbývá jich asi pět milionů. Následky přetvoření krajiny jsou nicméně dalekosáhlé. Z původních kmenů Tehuelčů, Yaghanů, Alakalufů či Selknamů zůstalo jen pár jedinců, zatímco další domorodé skupiny vymizely úplně. A utrpěla také původní vegetace, po jejímž ústupu se z velké části území stala poušť.

Závoj z oblaků

Cestovatele dnes do Patagonie láká například vyhlídka na mohutnou skalní stěnu Fitz Roy, s vrcholem v nadmořské výšce 3 405 metrů. Gigant nese jméno kapitána lodi HMS Beagle, na jejíž palubě se vydal na vědeckou expedici Charles Darwin, a v domorodém jazyce se mu říká „kouřící hora“ – nicméně navzdory předpokladu nejde o aktivní vulkán. Mohutný kus žuly se nachází na okraji Jihopatagonského ledovcového pole o rozloze zhruba sedmnácti tisíc kilometrů čtverečních, a jelikož se z oblasti trvale odpařuje voda, halí vrchol téměř bez ustání mraky. Ačkoliv Fitz Roy alias Cerro Chaltén zdaleka nepatří mezi nejvyšší na světě, zdolali jej teprve v roce 1952 horolezci Lionel Terray a Guido Magnone. Dnes se k němu nejlépe dostanete z horského městečka El Chaltén.

Zatímco zmíněný skalnatý poklad se tyčí na argentinské straně Patagonie, pohled na tzv. tři věže se vám naskytne z chilského národního parku Torres del Paine. K vyhlídce na popsaný přírodní skvost dojdete pěšky, ale musíte počítat s převýšením asi osmi set metrů a ke konci trasy také se značně kamenitým terénem, který zformoval pohybující se ledovec. Panoráma skalních stěn rudě nasvícených vycházejícím sluncem však za vynaložené úsilí stojí. Chcete-li si Torres del Paine užít opravdu naplno, vydejte se buď na třídenní W trail, nebo na osmidenní okružní O trail. Na trase obou treků pak uvidíte i vrchol Cerro Ostrava: Ke svému jménu přišel v roce 1969, kdy ho jako první pokořili vítkovičtí horolezci Václav Sagan, Jaromír Volný a Jiří Tomčala.

Razítko na cestu

Kdo by se chtěl projít po samém „okraji“ jihoamerického kontinentu, navštívit nejjižněji položené město či železnici a poslat pohled z tamní pošty, musí zavítat až na souostroví Ohňová země. Jméno mu dali nepřímo rybáři z kmene Yaghanů, kteří se navzdory nepřízni počasí pohybovali vodami průlivu Beagle téměř nazí: Nezahřívalo je oblečení, nýbrž ohně, jež neustále nosili s sebou – dokonce i na lodích. Všudypřítomný kouř pak evropské námořníky inspiroval k volbě názvu.

Nejjižněji položené město světa Ushuaia představuje typickou přístavní obec, která ožívá s příjezdem zaoceánských výletních lodí mířících k Antarktidě. Podobný geografický rekord náleží i stanici pošty, jež se nachází asi patnáct kilometrů za městem. Jedná se o pomyslné království Carlose Alberta Delorenza, který instituci řídí už třicet let: Přijímá nejen pohledy k odeslání, ale za malý poplatek rozdává také razítka do pasu a víza do Antarktidy. Od poštovního úřadu pak vede podél moře jedna z mála udržovaných a trvale průchozích turistických cest.

Železnice pro trestance

Za Ushuaiou narazíte i na železnici, jejíž historie se začala psát v roce 1902. Až do poloviny 20. století vozily vagony hlavně trestance tamní věznice a náklad dřeva, které odsouzení těžili. Dnes jde o turistickou atrakci, jež plní sen návštěvníkům prahnoucím po pohodové projížďce místními krásnými lesy, plnými pokroucených pabuků nebo červeně kvetoucích kalokeřů.

Pokud počasí dovolí, vyrazte za dalším dobrodružstvím na moře: Z chilského města Punta Arenas na pobřeží Magalhãesova průlivu lze zamířit například na ostrov Isla Magdalena a tiše obdivovat tamní tučňáky magellanské. Z Ushuaie pak doplujete nejen k nejjižnějšímu majáku světa, ale také na návštěvu kolonií lachtanů, kormoránů či tučňáků patagonských. V tomto případě je však možné zvířata pozorovat pouze z paluby.

Napospas moři

Lodě sehrály ve zmíněné oblasti zásadní roli a repliky těch nejvýznamnějších dnes opatruje soukromé Museo Nao Victoria v Punta Arenas. Karaka Victoria, na níž Magalhães obeplul svět, vás překvapí malými rozměry i relativní prostotou. Prohlédnout si můžete také HMS Beagle s miniaturní kajutou, kde Darwin shromažďoval materiál pro svou vědeckou práci. A spatříte rovněž neuvěřitelně malý člun, na němž Ernest Shackleton spolu s pěti souputníky urazil čtrnáct set kilometrů z antarktického Sloního ostrova na Jižní Georgii, aby zajistil pomoc pro posádku své lodi Endurance. Roku 1914 zamířil na její palubě v čele britské královské expedice k jižnímu pólu, plavidlo však uvázlo v ledu a jeho trup mrazivé sevření nevydržel.

Bezpochyby nejúchvatnější podívanou v Patagonii však skýtají ledovce. Formují se převážně v Jihopatagonském ledovcovém poli, načež rychlostí někdy i dvou metrů za den „prorůstají“ k nedalekým jezerům. Nejznámější z nich, Perito Moreno, se tyčí v průměru do výšky sedmdesáti čtyř metrů nad hladinu Lago Argentino. Proslul přitom nejen snadnou dostupností, takže se pohledem na jeho masu může kochat opravdu každý návštěvník – ale také spektakulárním lámáním, které doprovází ohlušující rachot i nadšené výkřiky turistů. 

Německo se na konci roku 1944 ocitalo v krizi a naplánovalo proto poslední velkou protiofenzívu, kterou chtěli zastavit postup spojeneckých sil na západní frontě. V zimě od 16. prosince 1944 do 25. ledna 1945 se pokusili o průlom ve výběžku nedaleko belgických Arden.

Hitler chtěl využít méně zabezpečenou část fronty, obtížný terén a špatné počasí k průlomu a tažení k Antverpám. Němcům se nejprve povedlo Spojence zaskočit, po krátké době se ale projevila početní a materiální převaha Spojenců, kteří zatlačili Němce zpět. Ztráty byly na obou stranách hrozivé – nacistické Německo v bojích ztratilo téměř 70 000 mužů, Spojenci přišli o více jak 80 000 vojáků. Obrovské byly také ztráty techniky, Američané je ale byli schopni rychle nahradit, na rozdíl o válkou vyčerpaného Německa, které se již do konce války nezmohlo na západní frontě na výraznější odpor.

Boje často probíhaly v hustě zalesněném terénu. To ztěžuje průzkum bojišť ze vzduchu a pro pozemní výzkum je oblast bojů zase příliš rozsáhlá. Stopy tehdejších střetů tím pádem často zůstávají i po 80 letech skryté pod korunami stromů. Archeologové se proto rozhodli využít k průzkumu moderní technologie.

Archeologové s drony

Archeolog Birger Stichelbaut z belgické Gentské univerzity a jeho spolupracovníci použili drony vybavené laserovou technologií LiDAR, která dokáže zobrazit ve vysokém rozlišení  struktury skryté pod vegetací. Díky dronům se jim podařilo detailně zmapovat doposud málo prozkoumanou oblast tehdejších bojů.

Stichelbautův tým vystopoval stovky doposud nezaznamenaných útvarů, včetně krytů, různých typů zákopů, kráterů po explozích i palebných postavení dělostřelectva. Badatelé poté nově objevené útvary osobně prozkoumali a přiřadili je ke konkrétním událostem bitvy v Ardenách. Výsledky výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Antiquity.

Stichelbaut s kolegy například objevil stopy po německých jednotkách v pozicích původně vybudovaných pro americké dělostřelectvo. Německé síly tedy během bojů využívaly opuštěné americké pozice. Použité metody bude možné uplatnit i při průzkumu dalších bojišť v zalesněné krajině. „Od bitvy v Ardenách uběhlo již více než 75 let,“ uvádí pro Newsweek Stichelbaut. „Očití svědci jsou již prakticky všichni po smrti. Dnes již zbývá pouze svědectví krajiny, kterou na dlouhou dobu poznamenaly tehdejší válečné události.“

TIP: Hororový hvozd na hranicích třetí říše: Boj o Hürtgenský les

Zajímavostí bitvy je, že si získala mnoho jmen. Český název bitva v Ardenách doplňuje německé kódové označení celé operace Wacht am Rhein (Stráž na Rýně), zatímco anglosaský svět používá název Battle of Bulge (Bitva o výběžek). Občas lze narazit na pojem zimní válka, ale ten se může plést se střetem mezi Finskem a SSSR, který vešel do dějin pod stejným názvem. Spojenci ofenzívu pojmenovali po polním maršálovi Gerdu von Rundstedtovi. Ten paradoxně pro toto pojmenování zuřil – s ofenzívou rezolutně nesouhlasil a odmítal ji.

V evropské kultuře jsou počátky moderního ošetřovatelství obecně spojovány s Britkou Florence Nightingalovou, která školila zdravotní sestry a ošetřovala raněné vojáky během krymské války v polovině 19. století. Ve Spojených státech se zhruba v téže době začaly objevovat dokonce první diplomované lékařky – za všechny jmenujme Elisabeth Blackwellovou, která svůj diplom obdržela v roce 1849, a Mary Edwards Walkerovou, jež promovala o šest let později. V muslimském prostředí sahají kořeny působnosti žen na poli medicíny mnohem hlouběji. Rufaida Al-Aslamia se narodila někdy na začátku sedmého století a v době, kdy prorok Mohamed přesídlil z Mekky do Medíny, byla již uznávanou profesionálkou. 

Dcera lékaře s příměsí legend 

Měla se údajně objevit mezi ženami, které v roce 622 přivítaly Mohameda v Medíně při jeho slavném příjezdu, a jednou z úplně z prvních, kdo přijal islám jako nové náboženství. S odstupem tak dlouhé doby je samozřejmě obtížné odlišit, co je ještě pravda a co si Rufaidini pozdější životopisci přibásnili ve snaze pěstovat její odkaz. Faktem zůstává, že se narodila nejspíše někdy po začátku sedmého století v oblasti Hejazu (dnes západní region Saúdské Arábie) a její celé jméno znělo patrně Rufaida bint Saad Al-Aslamia. Byla příslušnicí kmene Bani Aslam a dcerou Sa’ada Al-Aslamia, jednoho z tehdejších nejvyhlášenějších lékařů. U něj také získala to, co ji později umožnilo provozovat samostatnou praxi, tedy komplexní vzdělání v oblasti soudobé medicíny a zejména bohaté zkušenosti s ošetřováním ran.

Vzhledem k době a okolnostem Rufaida většinu času pracovala v obtížných podmínkách válečných konfliktů. Coby žena v mužském prostředí měla navíc dost omezené možnosti: zvyklosti jí kupříkladu neumožňovaly provádět rozsáhlejší operace ani amputace končetin. Díky své píli a vynikajícím organizačním schopnostem však Rufaida dokázala vytvořit funkční systém předoperační a pooperační péče a její úloha se brzy ukázala jako nezastupitelná. 

Ve svém stanu, s nímž se stěhovala tam, kde bylo její péče nejvíce zapotřebí, tato ranhojička mimo jiné vždy úzkostlivě dbala na hygienu, což bylo bezpochyby klíčem k úspěchu. Chránila zraněné vojáky před hmyzem, prachem i nečistotami a její stan je považován za vůbec první mobilní jednotku zdravotní péče v historii.

Intenzivně se věnovala také vzdělávání dalších žen v oboru ošetřovatelství, díky němuž se jí podařilo vytvořit kolem sebe okruh kvalifikovaných pomocnic. Jednou z Rufaidiných žaček údajně byla i Mohamedova nejmladší žena Ajša. 

Prorokova přízeň 

Proroka samotného provázela Rufaida mnoha bitvami džihádu. Podle pozdějších kronik se mu spolu se skupinou dobrovolnic sama přihlásila, aby po jeho boku „mohla jít do války, ošetřovat zraněné a pomáhat muslimům tak, jak jen to bude možné“. V jejím tehdy už proslaveném stanu se pak léčili vojáci zranění v bitvách u Badru, Uhudu, Khaibaru či Khandaqu, za což se jí na Mohamedův přímý příkaz dostalo odměny ve výši stejného podílu na válečné kořisti, jaký náležel vojákům bojujícím v poli. Po návratu do Medíny Mohamed navíc dovolil Rufaidě, aby si svůj ordinační stan postavila přímo ve velké mešitě Al-Masdžid an-Nabawi. 

TIP: Matka Mary: Laskavá dáma, která položila základy Mezinárodního červeného kříže

Ačkoliv byla Rufaida kovaná válkou a specializovala se hlavně na péči o raněné, nezahálela ani v době míru. Kromě toho, že pokračovala ve vzdělávání dalších zdravotních sester, starala se o potřebné: o sirotky, hendikepované a chudé, jimž poskytovala nejen zdravotní, nýbrž i nezbytnou sociální péči. Historické prameny ji jednohlasně vykreslují jako obětavou, trpělivou, neúnavnou, milou a pečlivou, tedy jako prototyp ideální zdravotnice každé doby.

Retroviry (u lidí například HIV) jsou schopny pomocí reverzní transkriptázy přepsat svou genetickou informaci do DNA, kterou následně včlení do genomu hostitelské buňky. KoRV – koalí retrovirus – je jediným známým retrovirem, který v současné době napadá genom zvířat. Téměř všichni koalové v severní Austrálii mají tzv. endogenní KoRV, což znamená, že retrovirus se stal permanentní součástí jejich DNA.

Koalí HIV

Vědci odebrali DNA z 28 exemplářů pocházejících z doby od konce 19. století po osmdesátá léta 20. století a extrahovali mitochondriální DNA z osmnácti z nich. K jejich překvapení jenom tři vzorky nebyly pozitivní na KoRV.

„Čekali jsme, že u těchto starších exemplářů bude KoRV mnohem méně rozšířený a že odhalíme mnoho změn, jak se KoRV postupně měnil z infekčního viru na pevnou součást genomu,“ vysvětluje Alex Greenwood z Leibnizova institutu v Berlíně.

TIP: Koalové v Austrálii trpí chlamydiovou infekcí: Léčba antibiotiky jim nepomáhá

Sekvence KoRV u starých i nových vzorků jsou však téměř shodné, takže KoRV musel být hojně rozšířen již před 120 lety. Greenwood doufá, že studiem viru u koalů získá nové poznatky o tom, jak se retroviry zabydlují v hostiteli, a že nové poznatky posunou výzkum retrovirů napadajících člověka.

Sluneční západ se svými červenavými odstíny představuje častý námět profesionálních i amatérských fotografů, ale také malířů. Víme, že zmíněné barvy způsobuje zemská atmosféra, když se záření rozptyluje na molekulách vzduchu. Nejvýznamnější je rozptyl pro modrou část spektra, proto se za bezoblačného dne jeví obloha právě modrá. Při západu však sluneční záření proniká geometricky silnějšími vrstvami atmosféry, „odmodrání“ je tudíž významnější a nebe získává červenavý odstín.

TIP: Rover Perseverance zachytil marsovské zatmění Slunce

V roce 1976 přistála na Marsu sonda Viking 1 vybavená barevnými kamerami – a o dva roky později, 14. června 1978, jsme díky ní poprvé spatřili západ Slunce na sousední planetě. Barvy marsovské oblohy jsou oproti Zemi překvapivě převrácené a může za to jemný prach v řídkém vzdušném obalu, který tam představuje hlavního činitele zodpovědného za rozptyl světla. Prachová zrna jsou o mnoho větší než molekuly vzduchu, proto má bezoblačné nebe na čtvrté planetě žlutý až naoranžovělý odstín. Naproti tomu soumrakové barvy jsou „jedovatě“ kovově šedo-modré. Od dob Vikingu 1 zachytily západ Slunce na Marsu i jiné automaty a v lepší kvalitě, odstíny však zůstávají podobné. 

Rýžová farma na území brazilského státu Rio Grande do Sul ukrývala podivuhodnou fosilii „plaza“ ze svrchního triasu, který lovil ve zdejších stromech před zhruba 230 miliony let. Fosilii objevil tým paleontologů, který vedl Rodrigo Müller z Federální univerzity Santa Maria. Šlo o doposud neznámý druh, kterého vědci pojmenovali Venetoraptor gassenae. Okolnosti objevu zveřejnil tento týden renomovaný časopis Nature.

Název fosilie je poněkud zavádějící, protože Venetoraptor gassenae ve skutečnosti není nijak blíž příbuzný s raptory, tedy s teropody z linie dromeosaurů, známé například z filmové série Jurský park. Paleontologové chtěli svým pojmenováním vyjádřit, že zhruba metr měřící venetoraptor je raptorům podobný – má hrozivé drápy a spolu s nimi i ostrý zobák.

Malý „raptor“ z triasu

Badatelé se domnívají, že venetoraptor využíval své masivní drápy, jimiž do jisté míry připomíná Střihorukého Edwarda ze stejnojmenného filmu Tima Burtona, ke šplhání po stromech a ke zpracování kořisti. Tou mohli být malí obratlovci, hmyz nebo i rozmanité části tehdejších rostlin.

Pro paleontology je kromě neobvyklého vzhledu venetoraptora velmi zajímavé i jeho evoluční postavení. Patří totiž do skupiny lagerpetidů, které odborníci původně považovali za blízké nejstarším dinosaurům. Postupně ale vyšlo najevo, že lagerpetidi představují počátek vývoje pterosaurů.

TIP: Teleocrater: Předek dinosaurů byl až překvapivě podobný krokodýlům

Vědci si rovněž dříve mysleli, že lagerpetidi byli méně anatomicky rozrůznění než první pterosauři nebo dinosauři v období triasu. Právě objev venetoraptora ale mění pohled na tuto zajímavou skupinu dávných plazů. Jak se zdá, lagerpetidi byli rozmanití přinejmenším stejně jako tehdejší pterosauři a dokonce víc, než dinosauři v počátcích svého bouřlivého vývoje.

Poprvé se mohli lidé svézt na horské dráze v roce 1884 na newyorském Coney Islandu. Atrakce zdolávala 15metrový vrchol a jela tehdy nevídanou rychlostí 6,4 kilometru v hodině. Oproti tomu dnešní verze už běžně vozí pasažéry do výšky 90 metrů a řítí se rychleji než auto po dálnici. Je na tak extrémní podmínky naše tělo stavěné? 

V návrzích horských drah se zohledňuje řada parametrů, od zrychlení, intenzity nárazů až po přetížení. Zatímco stíhací piloti jsou trénováni tak, aby vydrželi přetížení 8-9 G po relativně dlouhou dobu, i ty nejextrémnější horské dráhy obvykle „produkují“ jen okolo 5 G po velmi krátkou dobu.

Stále ale platí, že i přes tyto limity se hlava a krk mohou volně pohybovat a prudké trhavé pohyby při náhlých zastaveních ohrožují krční páteř. V krajních případech může dojít k otřesu mozku, nebo dokonce k narušení životně důležitých tepen a k mozkové mrtvici. Jak navíc prokázal dřívější německý experiment s 55 dobrovolníky, i u zdravých osob se může před jízdou či po ní objevit krátká epizoda srdeční arytmie či fibrilace síní.

Z nuly na sto za dvě sekundy

Před dvěma lety tak musela být uzavřena horská dráha v japonském zábavním parku Fuji-Q Highland, která proslula v té době bezkonkurenčním zrychlením: Rychlosti 180 km/h se na ní dosahovalo za neuvěřitelných 1,56 sekundy. Skvělé lákadlo ale nebylo příliš šetrné k lidskému tělu, což se bohužel v průběhu let projevovalo vážnými zraněními návštěvníků – nejčastěji zlomeninami krční páteře. Aktuálně nejrychlejší horskou dráhou je tak Formula Rossa v zábavním parku Ferrari World v Abú Dhabí, která dosahuje maximální rychlosti 240 km/h a z nuly na sto zrychluje za necelé dvě sekundy.

TIP: Jaké největší přetížení může člověk přežít?

I přesto jsou horské dráhy obecně velmi bezpečné. Statistiky ukazují, že například ve Velké Británii je pravděpodobnost úmrtí během jízdy na horské dráze 300 000 000 : 1 a je tak mnohem pravděpodobnější, že vás usmrtí zásah blesku (10 000 000 : 1). Ve Spojených státech každoročně zhruba 300 milionů lidí absolvuje přibližně 1,7 miliardy jízd na horské dráze. Od roku 1994 do roku 2004 přitom záznamy evidují v průměru čtyři úmrtí ročně. Zásah blesku usmrtí v USA každoročně v průměru 39 lidí.

Mezi britské letce, kteří absolvovali pilotní výcvik ještě před vypuknutím války, patřil Frederick Thayre (1894 až 1917). Na frontu k 16. peruti přišel ale až začátkem roku 1916, kdy zahájil bojové lety za řízením dvoumístného RAF B.E.2. Už 18. března na jeho stroj zaútočil německý jednoplošný Fokker E.III, ale Thayre společně se svým střelcem nepřítele poslali k zemi. V červenci pak převzal velení jedné z letek a byl povýšen na kapitána. Ještě před koncem roku přešel k 20. peruti vyzbrojené dvoumístnými víceúčelovými F.E.2d.

Předchozí část: Skvěle sehrané osádky (1): Prvoválečná stíhací esa na dvoumístných letounech

Archaické letadlo

Neobvykle vyhlížející stroj s tlačným motorem a střelcem sedícím v přídi trupové gondoly nesl dva až tři pohyblivé kulomety a sloužil i ke vzdušnému boji. První dvě vítězství za jeho řízením Thayre získal 29. dubna 1917 a od jara létal prakticky výhradně s palubním střelcem Francisem Cubbonem. Oba si vedli mimořádně agresivně a často se svým archaicky vyhlížejícím strojem napadali i modernější německé stíhačky. Například 3. května zaútočili na 26 mnohem výkonnějších Albatrosů D.III a dva sestřelili. Během dlouhého střetu vystříleli veškerou munici do kulometů, pak oba tasili své automatické pistole a pálili z nich! O dva dny později se účastnili boje, který trval více než půl hodiny, a nárokovali během něho tři sestřely.

Do konce května měl Thayre na kontě už 18 vítězství a začátkem příštího měsíce ohlásil další dvě. Devátého června 1917 odstartovali naposledy. V oblasti Warnetonu se jejich stroj dostal do palby protiletadlových děl; brzy jejich F.E.2d dostal přímý zásah, který letoun i osádku rozmetal na kusy. Thayreho skóre se tak zastavilo na 16 sestřelených stíhačkách a dvě další ohlásil jako padající mimo kontrolu. Na kontě měl i dva pozorovací dvoumístné stroje kategorie C.

Neznámý letec

Přestože Friedrich Huffzky získal za války neoficiální titul leteckého esa, o jeho životě toho není příliš známo. Na začátku roku 1918 jej jako pilota přidělili k německé bitevní letce Schlachtstaffel 15, jež primárně útočila proti pozemním cílům. Ve výzbroji měla dvoumístné Halberstadty CL.II původně konstruované jako dvoumístné stíhačky, které však brzy dostaly jiné určení. 

Předností halberstadtů byla nejen robustní konstrukce, ale hlavně pancéřování. Šlo o přídavné, dodatečně montované ocelové pláty, které chránily pilotní prostor, motor a palivové nádrže. Osádky měly za úkol útočit na místa, kam pak udeřila německá pěchota. 

Náročné úkoly

Bitevní piloti létali co nejníže a prokázali účinnost této taktiky. Jejich cílem se stávaly i nepřátelské dělostřelecké baterie, které se jim někdy dařilo úplně umlčet. Velmi náročné byly nálety na dohodová letiště, která se nacházela daleko za frontou, takže bitevníky musely letět dlouhou dobu nad nepřátelským územím, odkud na ně pálila každá hlaveň. 

Huffzky do akcí létal se střelcem Gottfriedem Ehmannem, který u jednotky sloužil už od podzimu 1917 a do té doby sestřelil svým pohyblivým kulometem tři soupeře. První společné vzdušné vítězství získali 4. června 1918 a 18. července sestřelili pro Huffzkyho čtvrtého a pátého soupeře, když poslali k zemi dva francouzské spady. O tři dny později stejný výkon zopakovali. Dne 24. července pak napadli a sestřelili francouzský průzkumný letoun a o pět dní později poslali do hlubin Sopwith Camel. Jednalo se o Huffzkyho deváté a Ehmannovo dokonce dvanácté vzdušné vítězství.