Jün-nan láká svou pestrou krajinou. Kolem řeky Mekong se rozkládá hustá džungle, na hranicích s Tibetem se nacházejí hory, mezi tím leží rýžová pole. Nachází se zde i unikátní Kamenný les. 

Podivuhodné uskupení vápencových skal se rozkládá na ploše 80 hektarů v Jihočínském krasu. Vysoké štíhlé skály začaly vznikat v prvohorách, kdy se na dně mělkého moře nashromáždila obrovská vápencová úložiště. Klesáním hladiny a působením větru a tekoucí vody se za 270 milionů let vytvarovaly šedé hřbety. Někomu mohou připomínat mrakodrapy, ale místní lidé v nich odedávna viděli zkamenělé stromy. Z toho důvodu se jim říká Kamenný les (čínsky Š’-lin). Pravou je, že při pohybu mezi nimi je iluze prastarého, v kámen proměněného hvozdu téměř dokonalá.

TIP: V krajině z Avataru: Čínský Wu-ling-jüan je domovem vzácných velemloků

K místu se vážou nejrůznější legendy. Jedna říká, že Kamenný les vznikl jako útočiště pro zamilované dvojice, kterým okolnosti nepřály. Jiná vypráví o krásné dívce Ašimě z národa I, která se tu kvůli nešťastné lásce proměnila v kámen. Od roku 2007 je Kamenný les zapsán v seznamu světového dědictví UNESCO. Turisty vyhledávaná jsou i zdejší terasovitá rýžová pole, jeden z přírodních divů světa, na jihu Jün-nanu.

V Sovětském svazu se psal leden roku 1959, když se skupina deseti mladých zdatných horalů vydala na dobrodružství do kopců na hranici evropského a asijského světadílu. Nadšence kromě chuti zdolávat překážky spojoval Uralský polytechnický institut v Jekatěrinburgu, jehož absolventy či studenty byli všichni účastníci výpravy, a to včetně třiadvacetiletého vedoucího týmu Igora Ďatlova, jemuž spočíval na bedrech plán expedice.

Zakletý průsmyk

Posledního živáčka lyžaři spatřili v osadě Vižaj, odkud vyrazili na 400 kilometrů dlouhou trasu mrazivou krajinou. Plánovaný okruh, který účastníci vnímali jako pouhou přípravu na budoucí cesty za polární kruh, zamýšleli stihnout přibližně za tří týdny. Jak se však ukázalo, horu vysokou pouhých 1 230 m n. m. není v nejchladnějších dnech roku záhodno brát na lehkou váhu. Zvlášť pokud lze její název Otorten, pocházející z jazyka tamějšího kmene Mansijů, volně přeložit jako „hora, kam se nevyplácí chodit“.

Ani nižší sousedka Mrtvá hora (Cholat Sjachyl) turisty svým jménem zrovna nelákala, jenže právě na ni se v neděli 1. února 1959 omylem ubírala Ďatlovova výprava, která se vzhledem k návratu jednoho maroda sestávala z pouhých devíti osob. Mladí dobrodruzi zabloudili kvůli nepříznivému počasí, brzy si ovšem své pochybení uvědomili a vánici se rozhodli přečkat v bezejmenném průsmyku. Dnes používané přízvisko Ďatlovův napovídá, že právě v tomto úseku horské dobrodružství skončilo spolu s životy všech zúčastněných.

Mrtvá těla ležela v opuštěných končinách několik týdnů. Příbuzní totiž vzhledem k plánovanému trvání expedice nemohli tušit, že ztroskotala hned na začátku. Pátrací tým složený ze záchranářů a studentů pod vedením Michaila Sharavina dospěl k prvnímu objevu až 26. února, když jeden z průzkumníků pod závějí spatřil vykukující roh stanu. První dva pohřešované pak našli ve vzdálenosti 1 500 metrů u zbytků ohniště. Další tři mrtvé v následujících dnech zpozorovali o něco blíže, jako by se pokoušeli dojít nazpět k tábořišti. Nicméně zbývající čtyři zemřelé vzhledem k stometrovým rozptylům mezi nálezy vypátrali až po více než dvou měsících – když s jarem povolil sníh a do lesů stihla dorazit sovětská policie i armáda.

Zohavená těla bez oděvu

V průběhu pídění se po vysokoškolských kolezích narazili pátrači na vskutku podivné příznaky. První záhada se zjevila už při nálezu stanu, který někdo rozřezal nožem, jako by se v úleku snažil mermomocí „vykuchat“ cestu ven. Teorii o rychlém úprku hrála do karet další kuriozita – dva účastníci výpravy zemřeli bosí a svlečení do spodního prádla. Vzhledem k mrazivým teplotám ovšem mužům s četnými zkušenostmi muselo být jasné, že vyběhnout bez oblečení prakticky zaručuje smrt. Nabízí se proto otazník, proč by se takové pošetilosti dopouštěli, pokud by před někým nebo něčím neprchali.

Nahota nebyla jedinou zvláštností, jež se u umrlců vyskytovala. Přestože o osudu většiny zemřelých rozhodl chlad, nejméně čtyři utrpěli strašlivá a neobjasnitelná vnitřní zranění. Tajuplné energii či stvoření, jež na tělech nezanechalo jedinou modřinu, se podařilo vyvinout tak drtivou sílu, že obětem způsobilo zlomeniny žeber a lebek či otevřené rány hlavy. Obličej dvacetileté Ljudmily Dubininové (jedné ze dvou ženských účastnic) navíc zcela postrádal oční bulvy a jazyk. Těla prvních dvou nalezených obětí, Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka, zas utrpěla odřeniny a popáleniny od ohně.

Podivuhodné nálezy těl, vytahovaných ze závějí sněhu na okraji sibiřské tajgy, rozvířily četné diskuse. Předmětem takovýchto rozmíšek se však staly i borovice přímo u ohořelých mužů. Nejenže jejich statné větve někdo polámal do výšky až pěti metrů, jako by se za každou cenu pokoušel vyšplhat do korun stromů, navíc se v kůře jehličnanů na začátku lesního porostu vyskytovaly tajemné značky od domorodců, ale i útržky lidské kůže.

Prostor pro fantazii

Sovětským vyšetřovatelům se do objasňování rozporuplných příčin tragédie příliš nechtělo, komunistické úřady proto celou situaci uzavřely neurčitým konstatováním, že vzhledem k výsledkům dobové pitvy, která neprokázala konané násilí ze strany jiného člověka, zranění zavinila „neznámá podmanivá síla“, patrně přírodního charakteru. Poté byl prostor za pomoci bezpečnostních služeb, včetně tajné policie KGB, uzavřen a události únorové noci zůstaly zahaleny tajemstvím, čemuž zrovna nepřispívala nepřístupnost úřadů SSSR.

Příběh zůstává zamotaný a do dnešních dní se žádný výzkumník nedobral k jeho podstatě. Ač od prvopočátku visela ve vzduchu eventualita, že celou katastrofu měla na svědomí příroda, potažmo nežádoucí počasí, lidé jsou tvorové senzacechtiví a argument silného větru, hurikánu nebo sesuvu sněhu se jim nepozdával jako dostatečně originální vysvětlení. Navíc jen těžko nabízel východisko, z jakého důvodu někteří zahynuli bez oblečení nebo částí obličeje. Do veřejného mínění se proto začaly vkrádat fantaskní domněnky, že se skupina turistů střetla s dalšími bytostmi, které měly podivné úkazy na svědomí, i když výzkum od samotného počátku cizí zavinění vylučoval.

Yetti, vězni, nebo UFO?

Rozohnilo snad místní kmen Mansijů, který jinak proslul svou pohostinností, když dobrodruhové vkročili na část jejich lovecké stezky, a narušili tak posvátné teritorium? Teorii nahrávala dochovaná fotografie, na níž se výpravě podařilo zachytit tajuplnou postavu vycházející z lesa. Konspirátoři v tomto případě zdaleka neměli jasno, a přestože bylo zřejmé, že se zasněženými porosty procházel domorodý lovec, si někteří troufli spekulovat o přítomnosti yettiho, jehož rajon se údajně rozprostíral v okolí hory Otorten – jak poodhalovaly sovětské archivy či speciál televizní stanice Discovery. Pracovalo se nicméně i s variantou, kdy na horolezce zaútočili uprchlí vězni z několik desítek kilometrů vzdáleného gulagu, divoká zvířata, nebo členové tajného vojenského cvičení.

Mnohé badatele ostatně zvedaly ze židle palčivé otázky: Proč se příslušníci KGB účastnili pátracích akcí a následných pohřbů? A z jakého důvodu byly oděvy mrtvých testovány na radiaci? Nabízela se odpověď, že se tajné služby pokoušely zakamuflovat veřejnosti skrytou operaci, jejíž součástí mohl být radiační spad z testů tajných zbraní. Výzkumníci však nevylučovali ani možnost spiknutí lyžařů proti politickému režimu, jež se jeho zástupci pokoušeli zamést pod koberec.

Vzhledem k výpovědi svědků, kteří v den neštěstí nad krajinou zahlédli vznášející se kotouče, si někteří nadšenci zkoumající nadpozemské síly pohrávali s myšlenkou setkání expedice s UFO.

Nicméně ne všechny hypotézy měly takto vzrušující charakter – mnozí byli toho názoru, že se jeden ze členů výpravy zbláznil a ostatní, aniž by se stihli obléct, před ním prchali. Nedávno pak přišli badatelé 21. století s teorií o lavině (viz Nevídaná lavina). Přesto jedna z nejpodivnějších záhad dějin 20. století zůstává stále nerozluštěna. 

Torpédoborce (destroyers) získaly své označení podle svého původního účelu, jímž měla být ochrana velkých válečných plavidel (tedy bitevních lodí a křižníků) před útoky rychlých člunů s torpédy. Nejprve tedy šlo o „ničitele torpédových člunů“ (torpedo boat destroyers), ovšem další vývoj přinesl rozšíření a změny jejich poslání. Staly se z nich víceúčelové lodě doprovázející flotily, zajišťující průzkum, provádějící torpédové útoky a podílející se na ochraně proti letadlům a ponorkám. První světová válka ukázala schopnosti torpédoborců a stala se zdrojem zkušeností, z nichž velmoci dále čerpaly. Do evoluce těchto plavidel ale výrazně promluvily také meziválečné dohody o omezení námořního zbrojení.

Přebytky z války

Washingtonská smlouva z února 1922 se torpédoborců netýkala, jelikož Britové a Francouzi na tuto kategorii hodně sázeli, a proto restrikce odmítli. Navzdory tomu ale její vývoj v Británii několik roků stagnoval, protože Royal Navy dosud disponovalo velkým počtem lodí z nedávno skončené války. Nové programy se tak rozběhly až v roce 1924. 

Dle tehdejší koncepce se víceméně každý rok objednávala jedna skupina torpédoborců, jež měly působit společně pod vedením jedné modifikované vlajkové lodě zvané flotilla leader – ta se vyznačovala úpravami pro velitelský štáb. V praxi ale tento systém fungoval pouze výjimečně a jednotlivé lodě každé třídy zastávaly různé role dle potřeby. Plavidla novějších tříd většinou operovala v rámci uskupení větších válečných lodí, kterým poskytovala podporu a ochranu, kdežto se staršími třídami se počítalo především k doprovodu konvojů obchodních lodí. 

Kontinuální vývoj

Třídy dostávaly jména podle písmen abecedy a všechny příslušné lodě nesly jména začínající oním písmenem. Třídy A, B, C, D, E a F se od sebe nijak zvlášť neodlišovaly, avšak roku 1930 došlo k podpisu Londýnské námořní smlouvy, která se již týkala i torpédoborců, jelikož omezovala jejich výtlak. U nových tříd G, H a I se tedy musela přepracovat konstrukce, aby plavidla byla kratší a lehčí při udržení původních bojových schopností. Zmenšení lodí dovoloval mimo jiné britský pokrok ve vývoji parních turbín systému Parsons, pro které vyráběly páru mazutové kotle. 

Jejich nejmodernější verze mohly pracovat s většími tlaky a teplotami, což se pozitivně projevilo na výkonu. Právě rychlost měla ostatně představovat též hlavní ochranu těchto lodí, protože torpédoborce tradičně nesly pouze minimální pancéřování. V boji se měly spoléhat zejména na obratné manévrování a přesnou palbu na britské torpédoborce měly soupeřům zkomplikovat také propracované kamuflážní vzory.

Debaty o výzbroji

Primární typ dělostřelecké zbraně u britských torpédoborců od třídy A do třídy I reprezentoval 4,7palcový (120mm) kanon QF Mk.IX. Obvyklé uspořádání výzbroje tvořily čtyři věže, každá s jedním kanonem. Jednalo se o kvalitní zbraně pro námořní boj, ale jejich schopnosti v rámci protivzdušné obrany byly omezené, jelikož maximální hodnoty náměru dovolovaly vést palbu pouze na vzdálené letouny. V případě útoku střemhlavých bombardérů se proto použít nedaly. 

Britové v takových situacích sázeli na kulomety, a tudíž se na jejich torpédoborcích nacházela zpravidla dvě otáčná stanoviště, každé se čtyřmi 12,7mm kulomety Vickers. Torpédoborce se mohly chlubit též torpédomety, konkrétně dvěma otáčnými sestavami po čtyřech (u některých tříd po pěti) trubicích o průměru 533 mm. Britská torpéda se spalovacími motory nabízela dosah přes 13 km a užívala sice již trochu archaické, avšak stále spolehlivé kontaktní zapalovače. Arzenál doplňovaly vrhače hlubinných náloží proti ponorkám a pro detekci těchto hrozeb nesly torpédoborce též přístroj ASDIC, respektive jednoduchý aktivní sonar. 

Kanony, nebo torpédomety

Britové dlouho zastávali názor, že právě torpéda představují nejdůležitější ofenzivní zbraň torpédoborců, a ve prospěch této koncepce mluvily také výsledky bitev u Norska. Už od druhé poloviny 30. let se ale stále častěji ozývaly i hlasy, které volaly po zesílení dělostřelecké výzbroje, takže Royal Navy začalo zavádět též nové torpédoborce třídy Tribal, z nichž každý nesl čtyři věže po dvou 120mm dělech Mk.XII, zatímco počet torpédových trubic se snížil na čtyři. Navíc se jednalo o lodě podstatně větší, protože vycházely z projektových studií lehkých křižníků. 

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Britové potom stavěli i třídy J, K a N, jež se vracely k menším rozměrům a silnější torpédové výzbroji, neboť každá loď nesla dvě pětice trubic. U většiny plavidel se ovšem pak jedna z pětic demontovala, aby vzniklo místo na mohutnější protiletadlovou výzbroj, jelikož na britských lodích postupně přibývalo „pom-pomů“, tedy kanonů kalibru 40 mm.

Říká se, že lesy jsou plícemi naší planety. Stromy se tyčí vysoko ke slunci, kořeny nasávají vodu a listy oxid uhličitý, z nichž fotosyntézou vyrábějí cukr a jako vedlejší produkt vypouštějí do atmosféry kyslík. Jako každá chemická reakce funguje tato elementární výměna nejlépe v optimálním teplotním rozsahu. Pokud prostředí z těchto podmínek vybočí, výkon chemických reakcí klesá a mohou se i úplně zastavit.

Podle odborné studie, kterou nedávno zveřejnil prestižní časopis Nature, se s rostoucí globální teplotou část listů stromů v tropických pralesů dostává mimo podmínky vhodné pro fotosyntetické reakce. Ukazují to měření v korunách tropických stromů, kombinovaná se satelitními daty.

Horko v pralese

„Náš výzkum ukázal, že na některých místech teploty listů tropických stromů překračují hodnoty, které jsou považované za limitní pro fotosyntézu,“ uvádí vedoucí výzkumného týmu tropický ekolog Gregory Goldsmith z Chapmanovy univerzity v Kalifornii. Podle výsledků předešlého výzkumu víme, že tropické stromy mohou fotosyntetizovat, když teplota dosahuje zhruba do 46,7 °C. Zároveň je podle Goldsmithe jasné, že se teplota může na různých místech pralesa lišit, dokonce i na různých částech téhož stromu. Stejně tak se liší i odolnost vůči horku.

Vědci v rámci nového výzkumu zpracovali data získaná mezi lety 2018 a 2020 americkým zařízením ECOSTRESS, které měří teploty na povrchu Země z paluby Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). K jejich ověření použili údaje senzorů instalovaných na věžích na pěti různých místech v Brazílii, Portoriku, Panamě a v Austrálii, které měří teplotu v horní části korun pralesních stromů.

Výsledky měření ukazují, že během sledovaného období teplota v korunách stromů obvykle dosahovala maxim kolem 34 °C. V případě některých listů ale maxima přesahovala 40 °C. Malá část sledovaných listů, přibližně setina procenta, zažila minimálně jednou za sezónu vyšší teploty než je uvedená kritická hranice 46,7 °C.

TIP: Nepříjemné změny: Oteplování planety zřejmě posune podnebný pás vlhkých tropů

Podle autorů studie by výskyt extrémních teplot by mohl mít katastrofální důsledky pro fyziologii tropických stromů, přestože k tomu zatím dochází jen vzácně. Pokud by dále strmě narůstala teplota prostředí, mohlo by se nakonec stát, že tropické stromy začnou umírat ve velkém. Podle vědců je ale stále čas těmto extrémním scénářům zabránit.

Poté, co kurfiřti, jak se říkalo volitelům římsko-německého panovníka, 13. září 1745 zvolili Františka I. Štěpána Lotrinského císařem, začala se ve Frankfurtu nad Mohanem ihned chystat slavnostní korunovace. Ke značnému překvapení nového císaře, jeho poradců i dvořanů však Marie Terezie oznámila, že ji nepodstoupí, ale zúčastní se ceremonie jako host.

Nepomohlo manželovo naléhání ani jeho argumenty, že odmítnutí vyvolá špatný dojem, není politicky rozumné a říšští poddaní mohou nabýt dojmu, že jeho choť říší i obřadem pohrdá. Naplano vyzněla i námitka, že císařskou korunovací neutrpí důstojnost uherské a české královny. Poté, co si manželka tvrdohlavě stála za svým rozhodnutím, napsal jí František Štěpán, ať za ním tedy raději vůbec nejezdí.

Ponižující taškařice

Jeden z ministrů snaživě navrhoval zachovat dekorum prohlášením Marie Terezie, že se korunovat nechá, a proběhnutím všech potřebných příprav. Po příjezdu do Frankfurtu by se pak namáhavého a zdlouhavého obřadu nezúčastnila s odvoláním na zdravotní obtíže spojené s těhotenstvím. Panovnice ovšem takovou nedůstojnou komedii odmítla sehrát. Logicky připomněla, že její požehnaný stav by byl spíše argumentem proti cestě než proti korunovaci. Navíc se u rakouského dvora, a tím pádem i u dvorů říšských knížat vědělo, že neobyčejně odolná a houževnatá vladařka pracovala a přijímala ministry a zahraniční vyslance bez jakýchkoliv obtíží až do doby krátce před porodem.

Generace historiků si proto dodnes lámou hlavu, proč se Marie Terezie odmítla dát korunovat císařovnou. Nejdříve nutno připomenout, že z právního i ceremoniálního hlediska se tím na jejím postavení nic neměnilo. Většina císařoven nebyla korunována, a nikdo jim to nikdy nevyčetl ani slovem.

Odpověď na odmítnutí ceremonie je proto nutné hledat spíše v politické oblasti. Po pěti letech vlády již Marie Terezie nabrala tolik zkušeností, že byla schopna zvážit všechny argumenty pro a proti. Na jedné straně velmi dobře věděla, že obřad by jí nepřinesl žádnou další důstojnost ani legitimitu, takže ho vůbec nepotřebovala. Na druhé straně si jasně uvědomovala, že jde o ceremonii, v níž by vystoupila jako císařova manželka, tedy jeho podřízená poddaná. A hrát druhé housle považovala za neslučitelné se svou důstojností svrchované české a uherské královny, lépe řečeno krále-ženy. Cítila, že korunovace ve Frankfurtu nad Mohanem by snížila lesk jejích obřadů v Prešpurku (tedy Bratislavě) a Praze.

Další důvod?

Nabízí se ještě jeden politický motiv. Všechna říšská knížata (kromě Bavorska) jejímu otci slavnostně garantovala Pragmatickou sankci, tudíž nedělitelnost podunajské říše a nástupnictví Marie Terezie. Jenže po roce 1740 mnozí z nich na své sliby zapomněli, zradili ji a snažili se z jejího dědictví urvat, co se dalo. Ke všemu hned o dva roky později zvolili namísto jejího manžela císařem bavorského kurfiřta. A ona se nyní měla promenádovat po chrámu a předstírat, jak moc si váží římsko-německé říše a její koruny?

Nelze ale vyloučit, že jela do Frankfurtu, aby se radovala a byla svědkem manželova povýšení. V každém případě sledovala obřad 4. října se svou babičkou a švagrovou jen jako vzácný host.

V srpnu 1973 došlo ve švédském Stockholmu k události, která se navždy zapsala do dějin psychologie. Tamní pobočku banky Sveriges Kreditbank přepadli maskovaní ozbrojení lupiči a jako rukojmí si vzali čtyři zaměstnance – tři ženy a jednoho muže. Požadovali výkupné ve výši tří milionů švédských korun, které jim měl doručit přímo premiér Olof Palme. Své oběti mezitím zavřeli do bankovního trezoru, kde pak nešťastníci nedobrovolně zůstali šest dnů, než je vysvobodila policie. 

Po 130 hodinách vyjednávání nakonec policejní komando vpustilo do pobočky banky slzný plyn a vtrhlo dovnitř. Drama skončilo bez jediného výstřelu a oba zločinci, recidivisté Jan-Erik Olsson a Clark Olofsson, se vzdali. Soud jim nakonec vyměřil deset let za mřížemi.  

Jeden svět nestačí

Případ měl ovšem zvláštní dohru kvůli zajatcům. Psychologové u nich totiž zaznamenali, že místo očekávané úlevy ze znovunabyté svobody vykazovali zcela opačné emoce – všichni čtyři se shodli, že se ve společnosti únosců cítili bezpečně a důvěřovali jim. Tato nečekaná vyjádření odborníky dokonale zmátla a přiměla je podívat se na celou záležitost podrobněji. 

Nakonec se ukázalo, že se obdobné iracionální reakce u obětí traumatických únosů objevovaly čas od času i v minulosti, nikdo jim však do té doby nevěnoval větší pozornost. Teprve když incident ze švédské metropole proslul ve světě, zavedli vědci pojem „stockholmský syndrom“. A během následujících 45 let tento zvláštní fenomén – který je sice odborně popsaný, ale nikoliv vysvětlený – inspiroval mimo jiné řadu spisovatelů a režisérů. Například podle filmové databáze IMDb už vzniklo 47 snímků, v nichž motiv stockholmského syndromu figuruje: K nejznámějším přitom patří „bondovka“ Jeden svět nestačí. 

Milosrdný kat

Statistiky amerického Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) uvádějí, že se příznaky syndromu objeví zhruba v 8 % případů únosů. Společným rysem je kromě výše popsané náklonnosti k násilníkům také skutečnost, že oběti chovají nečekaně nepřátelské city vůči svým zachráncům. 

Podobná situace nastala i ve Stockholmu, kde jedna z rukojmích, Kristin Enmarková, ve vypjaté chvíli dokonce obvinila švédského ministra, že si zahrává s jejich životy. Údajně se bála, že je má policie v plánu napadnout a zabít. Její vězněný kolega Sven Safstrom zas později vyprávěl, jakým způsobem si ho Olsson naklonil: Když na něj totiž únosce mířil pistolí a vyhrožoval mu zastřelením, najednou obrátil a slíbil Svenovi, že mu dovolí se nejprve opít.

Podaří-li se rukojmí osvobodit a útočníky zadržet, jako v případě stockholmské loupeže, pak oběti u soudu většinou svědčí ve prospěch pachatelů. Vzniklá citová vazba je navíc mnohdy tak silná, že přetrvá dlouhou dobu po přestálých útrapách a někdejší zajatci se dobrovolně rozhodnou udržovat vztahy s únosci i po návratu do běžného života. 

Dali mi květiny!

Do jakých extrémů může situace vyústit, dokládá jeden z vůbec prvních popsaných případů stockholmského syndromu: Odehrál se sice 40 let před oficiálním pojmenováním fenoménu, dnes však není pochyb, že šlo o jeho typickou ukázku. 

V květnu 1933 se 25letá Mary McElroyová zrovna koupala ve vaně, když ji gang čtyř bratrů odvlekl přímo z koupelny, spoutal ji a uvěznil ve sklepě opuštěné farmy v Kansasu. Její zámožný otec sice požadované výkupné sehnal už po 29 hodinách a všechny pachatele se podařilo zatknout – dívka nicméně u následného soudu vypovídala velmi neurčitě, nebyla schopná únosce přesvědčivě identifikovat a trvala na tom, že se k ní chovali ohleduplně. Od jednoho z bratrů prý dokonce dostala květiny. 

Ještě dlouho poté, co se za únosci zavřely brány vězení, je Mary chodila navštěvovat. Když byli o dva roky později odsouzeni k smrti, protestovala šokovaná žena přímo u guvernéra a žádala prominutí trestu. Nakonec se pro ně domohla alespoň zmírnění rozsudku na doživotí. Prožité trauma však v její duši zanechalo příliš hluboké rány a ve 32 letech spáchala sebevraždu. V dopise na rozloučenou uvedla: „Mí čtyři únosci byli zřejmě jediní lidé na Zemi, kteří mě nepovažovali za úplného blázna. Prosím, dejte jim šanci.“

Dětství ve Stockholmu

Ve snaze fenomén objasnit přišli psychologové hned s několika vysvětleními. Jejich teorie se sice často rozcházejí, ale jedno mají společné: Pokoušejí se spojit rozvoj zvláštního syndromu s hluboce zakořeněným instinktem k přežití, který v dané chvíli převládne nad pocitem nenávisti k pachateli. Podle některých za tím stojí nedostatečné uspokojení elementární potřeby bezpečí. Vyděšená oběť má proto sklon hledat jistotu u jediného zdroje, který je k dispozici – tedy u pachatele. 

Psychiatr Frank Ochberg, jenž se zabýval psychologií únosců i jejich obětí a pojem „stockholmský syndrom“ zpopularizoval, se v dané souvislosti proslavil hypotézou o závislosti na matce. „Oběť se ocitá v roli bezmocného dítěte, jež se nemůže samo najíst, neumí mluvit ani si nedojde na záchod,“ tvrdí. Zajatci se tak symbolicky vracejí do raného dětství, kdy byli zcela odkázáni na asistenci jiné osoby, k níž chovali bezmeznou důvěru. Pouto k únosci se obvykle vyvine ve chvíli, kdy násilník oběti prokáže – přinejmenším z jejího pohledu – určitou míru milosrdenství. Například nedopustí-li se vůči ní žádného násilí, může to rukojmí považovat za důkaz, že má co do činění s někým „lidštějším“. 

Nechuť zabíjet

Své poznatky z výzkumu chování únosců a jejich obětí později Ochberg využil při působení u FBI, s níž spolupracoval jako krizový vyjednavač. Uvědomil si totiž, že projevy stockholmského syndromu mohou paradoxně posloužit policii coby nástroj manipulace s únoscem: Princip syndromu lze aplikovat i opačným směrem – u pachatele se může vyvinout zcela nečekaná náklonnost k oběti. 

Třebaže jsou takové případy mnohem vzácnější, mají rovněž vlastní odborné označení, a to opět podle místa, kde byl popsán první z nich – tentokrát šlo o peruánskou Limu. V roce 1996 tam japonský velvyslanec pořádal na ambasádě recepci pro několik set hostů, když vtom slavnostní shromáždění narušili ozbrojenci z revoluční skupiny. Zajali sice mnoho rukojmích, ale již po několika hodinách je začali dobrovolně pouštět, neboť k nim pociťovali náklonnost. Drama však neskončilo rychlým „happy endem“: Po propuštění cizinců se únosci se zbývajícími rukojmími na ambasádě zabarikádovali na plných 126 dní. Obležení přerušil až vpád vojenského komanda, které všech 19 násilníků zabilo.  

Děláme, co je potřeba

Zkoumání stockholmského syndromu se nezastavilo pouze u lidí: Určité podobné projevy zaznamenali biologové i u zvířat, konkrétně některých plazů a primátů. Vedlo je to k domněnce, že může mít záhadné chování obětí evoluční kořeny – zvlášť s přihlédnutím k faktu, že v mnoha pravěkých kulturách lovců a sběračů bývaly únosy poměrně běžné. Jejich cílem se většinou stávaly ženy, čímž by se vysvětlovala statistika, podle níž jsou také k projevům syndromu náchylnější.

Právě vysoké riziko zajetí by mohlo být důvodem, proč se u něžného pohlaví vyvinula obranná strategie. Pokud by se ženy únoscům vzepřely, nejspíš by je čekalo bití, znásilnění, nebo dokonce smrt. Proto si – byť proti své vůli – osvojily vzorce chování, které danou pravděpodobnost snižují. Mnohé zajatkyně začnou k únosci postupně pociťovat skutečnou náklonnost, neboť podvědomě cítí, že to muže potěší, a tudíž jim neublíží.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Uvedená teorie by navíc mohla vysvětlit i jeden z obtížně pochopitelných doprovodných jevů domácího násilí: Jeho oběti totiž často chtějí zůstat u svého násilnického partnera, přestože dostanou šanci na nový začátek. 

Aby předala své geny dalším generacím, oddává se sepiola s latinským názvem Euprymna tasmanica až tříhodinovému páření s každým partnerem. Samec se začne pářit, kdykoli se mu naskytne příležitost, přičemž on i samice mění během aktu barvu od pískově žluté po tmavě fialovou se zelenými a oranžovými skvrnami. Mohou také během páření vypouštět oblak barviva, což má sloužit k obraně před predátory. Amanda Franklinová a Devi Stuart-Foxová z University of Melbourne ale před časem zjistily, že za tyto orgie platí hlavonožci drsnou cenu – vícenásobné páření totiž zkracuje samicím sepiol život.

Krutá reprodukční daň 

Sepioly euprymna tasmanica se běžně dožívají jen 5 až 8 měsíců. Akt páření pro ně ale znamená rozsudek smrti – samice umírají týden až čtrnáct dnů po nakladení vajíček a samci umírají krátce po (obvykle) několikanásobném páření. Srovnání délky života samic, které byly oplodněny během jednoho, dvou a tří aktů páření ale ukázalo, že druhé páření zkracuje samicím život o zhruba 15 dnů. Další páření je pak připraví v průměru o osm dnů života, bez ohledu na velikost vajec nebo celkovou velikost snůšky. Vzhledem k celkové délce života těchto hlavonožců jde o poměrně významný rozdíl.

Sexuální orgie sepiol sebou nesou i další nepříjemnost - hlavonožci pářením dočasně ztrácí schopnost plavat. Vědci odchytili na pobřeží St Leonards v jihovýchodní Austrálii několik exemplářů sepiol Euprymna tasmanica a testovali v laboratoři jejich plaveckou výdrž proti proudu. Následně nechali sepioly pářit se a poté testy zopakovali. „Zjistili jsme, že trvá až třicet minut, než se po páření obnoví jejich plavecké schopnosti, a to jak u samců, tak u samic,“ sděluje bioložka Amanda Franklinová. Vědci byli překvapeni, že svalová únava byla stejná u obou pohlaví, i když se zdá, že páření je namáhavější pro samce.

TIP: Parazitická houba zneužívá muší sexuální apetit: Ze svých obětí dělá nekrofily

„Myslíme si, že během této fáze svalové slabosti se sepioly schovávají v písku, aby se vyhnuly predátorům, dokud se nezotaví. Tím pádem nemůžou v tuto chvíli shánět potravu ani hledat další partnery k páření.“ Výzkum poskytl nový pohled na vývoj reprodukčních strategií a jako první prokázal, že energetické výdaje spojené s pářením mohou ovlivnit fyzické schopnosti živočichů.

Na území izraelského kibucu Megido, poblíž místa, které je v biblickém Zjevení svatého Jana označováno jako Armageddon, dějiště poslední bitvy na konci světa, probíhá velmi zajímavý archeologický výzkum. Vědci zde s využitím georadaru zkoumají 1 800 let starý opevněný tábor římských legionářů zvaný Legio.

V tomto táboře sídlilo asi pět tisíc vojáků legií II Traiana Fortis a VI Ferrata Fidelis Constans. Badatelé právě díky zmíněnému georadaru nedávno za opevněním tábora objevili hřbitov legionářů, a také amfiteátr s unikátně krvavě rudě zbarvenými zdmi. Podle všeho nešlo o místo pro lidovou zábavu, nýbrž o prostor pro tréninkové souboje vojáků.

Tréninková aréna

„Tento typ amfiteátru, který byl určen výhradně pro armádu, nebyl v této oblasti až doposud nalezen,“ potvrzuje pro portál Live Science Matthew J. Adams z The Center for the Mediterranean World při Kolumbijské univerzitě, který se podílí na vedení vykopávek v Legiu. „V amfiteátru jsme rovněž nalezli stopy náboženských praktik, zřejmě souvisejících s kultem bohyně odplaty Nemesis.“ Vědci zde narazili na dvě různé kruhové stěny, což naznačuje, že stavba byla v určitém okamžiku rozšiřována.

Heinz-Jürgen Beste z Německého archeologického institutu, který v Legiu nepůsobí, k tomu uvádí, že v objeveném amfiteátru očividně probíhal kontinuální vojenský výcvik po dlouhou dobu. Podle něj to svědčí o velkém významu udržování dobře vycvičené vojenské posádky v Legiu, která si zřejmě v této „horké“ části světa příliš neoddechla.

TIP: Ve Švýcarsku objevili zřejmě nejmladší známou gladiátorskou arénu

Archeologové věnují velkou pozornost i objevenému legionářskému hřbitovu. „Odebíráme tam vzorky pro analýzy DNA, které nám pomohou objasnit etnickou strukturu zdejších legionářů,“ vysvětluje Adams. „Zajímá nás, zda byli místní anebo zda pocházeli ze vzdálených končin Římské říše. Je to fascinující možnost zjistit složení římské armády.“

Parní stroj zcela zásadně změnil dějiny. Po tisíce let využívané lidské paže a zvířecí šíje nahradil silou mechaniky, čímž naplno odstartoval průmyslovou revoluci. James Watt sice nebyl autorem původní myšlenky využívání páry k vykonávání práce, přetavil ovšem zmíněnou ideu v nevídané zařízení, které začalo psát v Anglii a následně i v celé Evropě úplně novou kapitolu historie. Chybělo však málo, a jedinečný vynález by vůbec nespatřil světlo světa.

Štěstí v konečcích prstů

Jeden z řemeslníků v mechanické dílně Wattova otce o malém Jamesovi prohlásil: „Štěstí toho kluka spočívá v konečcích prstů.“ A měl pravdu. Chlapec narozený v roce 1736 ve skotském Greenocku již od útlého dětství prokazoval nadání v oblasti jemné mechaniky. Neustále rozebíral a sestavoval své hračky a později dostal v otcově dílně vlastní ponk, na němž vytvářel zmenšené modely již známých přístrojů, ale i zcela nová zařízení.

Co však příroda mladíkovi přidala na zručnosti, to mu chybělo na tělesném zdraví – bylo tak chatrné, že mu kvůli němu zapověděli i školní docházku. Syna tedy vzdělávala matka Agnes, pocházející ze starého skotského rodu Muirheadů. James měl čtyři sourozence, tři z nich ovšem zemřeli ještě malí. Také proto se o něj matka starala velice pečlivě a chtěla z něj vychovat vzdělance. Již v mládí přečetl veškeré knihy z domácí knihovny, jež se většinou týkaly národních legend, historie a velkých filozofických myšlenek.

Z té doby pochází i historka, kterou později zaznamenala Jamesova sestřenice: „Zaujalo mě, jak již tehdy pozoroval, co dělá pára s pokličkou konve na kamnech. Neustále ji sundával a vracel zpět na konev, poté ji měnil za talířky a příbory, jen aby zjistil, co pára s předměty provede.“

Pod ochranou profesorů

V sedmnácti letech se Watt odstěhoval do Glasgow. Protože rodina neměla peníze na univerzitní studium, hledal ve velkoměstě mistra, u nějž by se mohl vyučit jemné mechanice. Nenalezl však nikoho, kdo by mu předal cokoliv, co by již dávno neuměl. Osudovým se pro něj stalo až seznámení s některými profesory z tamní univerzity, mezi nimiž nechyběl Adam Smith, zakladatel moderní ekonomie. Zmíněné učence mladík fascinoval svými znalostmi a mnozí se stali jeho dobrými přáteli.

Na jejich doporučení odcestoval později do Londýna v naději, že by se tam mohl co nejrychleji naučit všemu potřebnému a poté se vrátit do Glasgow a založit si vlastní obchod s dílnou. Hledání mistra, který by jej byl ochoten přijmout a za pouhý rok ho naučit to, co jiní studovali sedm let, bylo velmi obtížné. Watt však uspěl a později prokázal takové nadání, že se již za rok vracel s výučním listem domů. V Glasgow na něj ovšem čekalo nemilé překvapení: Vysněný obchod si otevřít nemohl, protože jeho učení netrvalo požadovaných sedm let. 

Na Jamese se přesto usmálo štěstí – jeden z jeho známých profesorů ho požádal o opravu hvězdářských přístrojů pro univerzitu. Watt práci vykonal tak precizně, že mu nabídli post univerzitního mechanika a možnost zřídit si dílnu přímo v prostorách školy.

Posedlost párou

Tehdy se také mladý vynálezce poprvé setkal s parním strojem, když mu univerzita svěřila opravu Newcomenova modelu. Práci u něj ještě nekonal tlak páry, nýbrž podtlak po její kondenzaci, a Watt na něm našel celou řadu nedostatků. Postupně jej tedy pohlcovala myšlenka na vytvoření vlastního zařízení. V dopise příteli napsal: „Všechny mé představy nyní zaujal parní stroj. Zkrátka nemohu myslet na nic jiného.“ 

Watt si nejprve nastudoval vše, co se o zmíněném zařízení v té době vědělo. Publikací o páře a parních strojích ovšem tehdy v angličtině existovalo pomálu. Aby mohl projít i zdroje v jiných jazycích, naučil se italsky, německy a francouzsky.

Následně začal s výpočty a nákresy, a teprve když si byl zcela jistý funkčností navrženého zařízení, začal konstruovat první model. Newcomenův typ přitom vylepšil o kondenzátor: V této samostatné nádobě se pára ochlazovala, a navíc na válec působila z obou stran. Světlo světa tak spatřil první skutečný parní stroj.

Zmetek čili „clumsy job“

Stavba modelu mu ovšem trvala přes půl roku, kdy nemohl vydělávat peníze. Musel si tak na živobytí půjčovat a doufal, že jeho vylepšený stroj uspěje. Konstrukce se však nedařila, ze zařízení unikala pára a pokulhávala i jeho výkonnost. Jenže Watt si byl fungováním vynálezu jistý a nefunkčnost modelu dával za vinu jeho malým rozměrům.

Ke zhotovení varianty v reálné velikosti mu pomohl Joseph Black, objevitel latentního tepla, působící tehdy na univerzitě v Glasgow. Seznámil totiž Watta s majitelem místní železárny Johnem Roebuckem, který hledal způsob, jak odčerpávat stále se zvyšující hladinu vody ze svých uhelných dolů. Stejná obtíž trápila mnoho dolů po celé Anglii a Newcomenův parní stroj, jenž se k danému účelu využíval, se ukázal jako nedostačující.

V lednu roku 1768 Wattovi po dlouhém čekání schválili patent na jeho parní stroj a o rok a půl později konečně vznikl první model v odpovídající velikosti. Sám autor jej ovšem nazval „clumsy job“, tedy „zmetek“.

Mít tak ještě jednu šanci

Správné provedení jeho vynálezu totiž vyžadovalo dílenské zpracování, které se pohybovalo na hranici tehdejších technologických možností, a řemeslníci z Roebuckovy železárny na takový úkol jednoduše nestačili. Obrovský stroj proto nefungoval, jak měl – a pro podnikatele, který do něj vkládal veškeré naděje, znamenal neúspěch bankrot. Jeho uhelné doly byly tou dobou už zcela nepoužitelné, což si Watt kladl za vinu, ale nemohl příteli již nijak pomoct.

Vynálezce musel v dluzích zavřít svůj obchod s mechanickými předměty a nechal se zaměstnat jako inženýr vodních děl. Navíc jeho žena Margaret zemřela při porodu mrtvého dítěte a Watt zůstal sám se svými potomky Jamesem a Margaret. Ve složité situaci však nad vlastním dílem nezlomil hůl – naopak tvrdošíjně trval na svém. Jednomu z přátel napsal: „Nikoliv chyba ve výpočtech, nýbrž špatné zpracování dílů může za to, že stroj pracoval nesprávně. Mít tak ještě jednu šanci, abych mohl dokázat svou pravdu!“

Naděje jménem Boulton

A příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. Skotský lékař a profesor filozofie William Small, s nímž se Watt znal z univerzitní půdy, jej doporučil továrníku Matthewovi Boultonovi. Majitel jedné z největších fabrik na jemné kovové výrobky měl zájem stroj zkonstruovat: Oba muži si okamžitě porozuměli a dohodli se na spolupráci.

Záhy tak vznikla společnost Boulton & Watt, jejíž zisky plynuly ze dvou třetin Boultonovi a zbytek Wattovi. V roce 1776 se podařilo nově zhotovený stroj za velkého očekávání slavnostně spustit a přítomní se stali svědky působivé podívané: Zařízení vykonalo dvanáct pravidelných pohybů za minutu, což tehdy znamenalo obrovský úspěch.

Nový start

Wattova nezlomná víra ve vlastní výpočty, jeho obrovské technické nadání a také pořádný kus štěstí i pomoc přátel nakonec skutečně vedly k tomu, že se parní stroj začal masově využívat. Sloužil nejen k odčerpávání vody z dolů – síla páry později našla uplatnění především v dopravním průmyslu a ve výrobě.

TIP: Jak se zrodil moderní svět: 13 přelomových vynálezů lidstva

Watt zůstal Boultonovi věrný až do roku 1800, kdy předal podíl ve společnosti synu Jamesovi. Usadil se na svém venkovském sídle a nechal si vybudovat dílnu, kde tvořil, dokud mu stačily síly. Také jej přijali do Královské společnosti a nabídli mu i povýšení do šlechtického stavu, což ovšem odmítl. Zemřel v roce 1819, jeho jméno se však stalo nesmrtelným díky vynálezu, který odstartoval novou éru dějin.