Na nealkoholické pivo se většina pijáků odjakživa dívala skrz prsty. Generační obměny spolu se zrychlováním tempa doby však činí z dříve nechtěného nápoje zajímavou a hlavně zdravou alternativu klasiky. Zlatavý mok totiž i bez vyššího množství alkoholu obsahuje řadu blahodárných látek, takže mimo jiné snižuje riziko tvorby krevních sraženin, a je vhodný rovněž jako levnější náhrada iontových nápojů při sportu. 

Například ve Velké Británii se podle statistik 34 % lidí ve věku 25–34 let před koupí alkoholického nápoje vždy rozhoduje s ohledem na své zdraví. Není proto divu, že tamní trh s nealkoholickým pivem vyrostl za poslední rok o 23 % a od roku 2019 se více než zdvojnásobil. Letošní zpráva British Beer and Pub Association navíc uvádí, že 85 % britských hospod vedle obvyklého sortimentu nealkoholických nápojů nyní nabízí alespoň jedno pivo s nízkým nebo žádným obsahem alkoholu.

Cestu k dnešnímu nealku vydláždil „odlehčený“ zlatavý mok, který se v Evropě pil již ve středověku. Na jedné straně se jednalo o bezpečnější alternativu k vodě, jež byla často znečištěna fekáliemi a obsahovala parazity, které pivní výrobní proces zlikvidoval. Na druhé straně nebyla míra alkoholu v nápoji příliš vysoká, takže se dal konzumovat během všedního dne. Silnější varianty se pak podávaly například na různých slavnostech.

Přizpůsob se, nebo zkrachuješ

Významný krok směrem k nealkoholickému pivu, jak jej známe dnes, učinili začátkem 20. století Američané: V roce 1917 schválil prezident Woodrow Wilson zákon, který omezil míru alkoholu ve sladových nápojích na 2,75 %, přičemž o dva roky později kleslo uvedené číslo u všech tekutin až na 0,5 %. A pivovary, jež nechtěly během prohibice zbankrotovat, musely přijít na způsob, jak vařit oblíbený chmelový mok odpovídající vládním nařízením.

Alkohol v pivu vzniká při výrobě, kdy jsou jednoduché obilné cukry zkvašovány pivovarskými kvasinkami, které je přeměňují mimo jiné na etanol a oxid uhličitý. Kvašení přitom z receptury vynechat nelze. Obecně proto existují dva hlavní postupy, jak získat nealko verzi: Buď se zlatavý mok vyrobí standardní procedurou a pak se z něj alkohol odfiltruje, nebo se proces upraví tak, aby etanol takřka nevznikal.

Alkohol jednoduše odstraníme!

Zbavit pivo alkoholu je možné například destilací, při níž se obvykle v tlakové nádobě nežádoucí látky odpařují. Další možnost představuje reverzní osmóza, kdy se pivo žene na speciální membránu, propouštějící pouze molekuly etanolu a vody – H2O se však posléze musí do nápoje vrátit. A konečně lze použít také dialýzu, při které se tekutina filtruje na základě rozdílné koncentrace jednotlivých složek. S využitím popsaných metod sice pivo nepřichází o blahodárné látky, ale výslednému produktu mohou chybět chuťové vlastnosti předlohy. Cesta k němu je navíc relativně nákladná, a v Česku se proto příliš nevyužívá.

Postupy, při kterých se pivo vyrábí tak, aby od počátku obsahovalo zanedbatelné množství alkoholu, jsou levnější a obvykle zahrnují manipulaci s množstvím cukru v kvasu či ovlivnění kvasného procesu. Normální pivo tak lze například ředit nezkvašenou variantou, dokud nápoj neobsahuje kýžené množství etanolu. S kvasinkami se zas manipuluje prostřednictvím teploty: Mladina se ochlazuje na 3–3,5 °C, aby neprokvašovala, ale zároveň nepřicházela o tzv. buketní látky. Právě zmíněný postup je v českých pivovarech nejoblíbenější a stál také u zrodu prvního tuzemského nealkoholického piva Pito.

Pivo za volantem

Název uvedeného nápoje vznikl kombinací první a poslední slabiky slov „pivo“ a „auto“. Je tedy zřejmé, že jeho cílovou skupinu tvořili řidiči. Receptura vzešla od zaměstnanců dnes již zavřeného Mosteckého pivovaru a Češi mohli výsledek poprvé ochutnat v roce 1975. Reakce byla sice nevalná, nicméně z 3 000 hl v prvním roce na trhu se prodeje po pěti letech posunuly k 43 000 hl a značka – i když vařená jinde – přetrvala dodnes.

Chuťově nejlepší výsledky však poskytuje speciální způsob přípravy, jenž se opírá o zvláštní kvasinky citlivé na alkohol: Jakmile jej zachytí, samy kvašení zastaví. Pivo tak nejen spadá mezi nealkoholické nápoje, ale zároveň projde obdobným procesem jako klasická verze, ke které má tudíž chuťově podstatně blíž. Problém popsané metody tkví v náročné péči o speciální kvasinky, ale také v tom, že si je pivovar musí v první řadě někde obstarat.

Jak zaujmout Čechy

Na základě unikátních kvasinek vzniká rovněž dlouhodobě nejoblíbenější české nealkoholické pivo Birell, jež se vaří v pivovaru Radegast. U jeho zrodu stál sládek Ivo Kaňák, který začátkem 90. let odjel na týdenní stáž do švýcarské společnosti Hürlimann. Zahraniční spolupráce nakonec vedla k licencování tamních kvasinek citlivých na alkohol a Kaňák se posléze zasloužil o zrod receptury nealko piva, jež by oslovilo český trh.

„Vyrobit skvělé nealkoholické pivo je jedním z nejtěžších úkolů všech sládků. V každém případě musí být pivovar výjimečný, skvěle vybavený a organizovaný, s mimořádnými hygienickými standardy, protože mikrobiologická stabilita od zchlazené mladiny na varně až po stočení je alfou i omegou výroby tohoto enormně citlivého produktu,“ vysvětluje Kaňák.

Růst bez reklamy

Na trh bylo pivo uvedeno v roce 1992, a přestože ve svém segmentu takřka nemělo konkurenci, pivovar o jeho úspěchu zpočátku pochyboval. „V prvních letech jsme Birell prodávali bez reklamy, s ní mohl na začátku svého života růst rychleji,“ vzpomíná Kaňák. Birell si však nakonec našel zákazníky díky své skvělé chuti, což podle sládka pivu pomohlo z dlouhodobého hlediska.

TIP: Australský pivovar uvedl na trh čaj, který chutná jako pivo

„Po uvedení čepované verze na trh prodeje výrazně akcelerovaly. Třešničku na dortu pak znamenala stálá ocenění nejlepšího nealkoholického piva na světě v soutěži World Beer Cup,“ dodává Kaňák. Tři desítky let od svého vzniku proto Birell stále roste a upevňuje si vrcholnou pozici v kategorii. V České republice se jedná o nejprodávanější nealko pivo od samého začátku a dodnes platí, že tři ze čtyř nápojů tohoto druhu prodaných u nás nesou zmíněnou značku. 

Astronomové vystopovali ve vzdálenosti 457 světelných let od nás extrémní binární systém, tvořenými dvěma velmi starými objekty. Prvním z nich je červený trpaslík o velikosti 17,6 procenta poloměru a 13,4 procenta hmotnosti našeho Slunce. Druhým objektem v páru je slabě zářící (pravděpodobně) hnědý trpaslík – podhvězdný objekt, jehož hmotnost je na pomezí mezi hvězdou a planetou. Hnědý trpaslík je podle astronomů zhruba stejně velký jako Jupiter a o 20 % méně hmotný. 

Velikost a hmotnost obou objektů binárního systému ale nejsou tím, co vědce nejvíce zaujalo. Zajímavá je vzdálenost, která oba objekty od sebe dělí a tím i doba jejich oběhu. Oba objekty kolem sebe krouží v tak těsné blízkosti, že jeden oběh zvládnou za 1,9 pozemské hodiny. Systém dostal krkolomné označení ZTF J2020+5033 a odborníci doufají, že jeho výzkum a případné odhalení mechanismu, který přivedl dotyčné objekty tak blízko k sobě, by mohl přispět k pochopení vývoje hvězdných systémů.

Nebezpečná blízkost

Vypátrat hnědého trpaslíka není úplně snadné. Přestože některé odhady počítají s tím, že jen v Mléčné dráze by se mohlo vyskytovat 25 až 100 miliard hnědých trpaslíků, vědci zatím vědí jen o zhruba dvou tisících těchto „nepovedených hvězdách“, přičemž naprostá většina z nich se ve vesmíru vyskytuje osamoceně. Pro hnědého trpaslíka ze systému ZTF J2020+5033 to ale neplatí. Jeho blízkost mateřské hvězdě je dokonce rekordní – doposud netěsnější známý systém hvězdy a hnědého trpaslíka byl podle vědců sedmkrát větší. Oba objekty jsou k sobě tak blízko, že by se celý jejich binární systém pohodlně celý vešel dovnitř našeho Slunce. Otázkou každopádně je, jak něco takového mohlo vzniknout.

Kareem El-Badry z amerického Caltechu a jeho kolegové se domnívají, že systém ZTF J2020+5033 v současné podobě prostě vzniknout nemohl. Oba objekty podle nich původně musely být daleko větší a větší byly i jejich oběžné dráhy. Závěry výzkumu popisuje studie, která doposud neprošla recenzním řízením.

Brzda smrti

Badatelé věří, že se na dnešní podobě systému ZTF J2020+5033 do značné míry podepsal mechanismus „magnetického brždění“ (magnetic braking). Při něm může materiál vyvrhovaný hvězdou zachytit její magnetické pole, v důsledku čehož nějakou dobu dochází ke zpomalování rotace hvězdy. Mechanismus magnetického brždění vědci přirovnávají ke krasobruslaři, který při piruetě roztáhne ruce. V případě binárního systému je tento efekt navíc umocněný i magnetickým polem druhého objektu. Rotace obou objektů se zpomaluje a oba vesmírné objekty se k sobě postupně přibližují.

TIP: Je hnědý trpaslík spíš hvězdou, nebo planetou?

Podle modelů by po překonání Rocheovy meze mělo dojít k roztrhání hnědého trpaslíka gravitační silou jeho hvězdného parťáka. Za normálních okolností by se tak mělo stát za zhruba 1,3 miliardy let. Pokud ale bude proces sbližování obou objektů pokračovat, může k zániku hnědého trpaslíka dojít mnohem dříve – možná již během několika desítek milionů let. 

Nejmenovaný 48letý Brit se neopatrně zapletl s pouliční kočkou, která ho několikrát kousla. Podobná zranění obvykle nebývají příliš vážná, imunitní reakce napadeného muže ale byla v tomto případě velmi překvapivá. Během osmi hodin po incidentu se u něj objevil silný otok rukou, načež muž raději zamířil na pohotovost.

V nemocnici dotyčnému rány vyčistili, obvázali je, píchli mu tetanovku a poslali ho domů s antibiotiky. Druhý den byl ale zpátky v nemocnici s rudě nateklými prsty a pažemi. Lékaři mu tentokrát odstranili poškozenou tkáň v okolí kousanců a dostal injekce se třemi různými antibiotiky. Drsnější léčba naštěstí zabrala a pacient se úspěšně zotavil, i když na nepříjemný zážitek jen tak nezapomene.

Neznámý patogen

Nick Jones z Univerzity v Cambridgi a jeho spolupracovníci intenzivně zjišťovali, co bylo příčinou neobvyklé reakce. Mimo jiné analyzovali vzorky mikroorganismů, odebrané z nateklých tkání pacienta. Jak vyplývá z jejich čerstvé studie, zveřejněné v odborném časopisu Emerging Infectious Diseases, původcem infekce byla kokální (čili kulovitá) bakterie, kterou badatelé doposud neznali.

Když Jones a spol. přečetli genom patogenu, ukázalo se, že jde o bakterii rodu Globicatella, která patří mezi aerokoky, kokální bakterie z příbuzenstva streptokoků. Porovnání s genomy již známých globikatel ukázalo, že podle všeho jde o doposud nepopsaný druh, neznámý pro vědu.

TIP: Americké Centrum pro kontrolu nemocí důrazně varuje: Nelíbejte ježky!

O globikatelách víme, že jsou často velmi rezistentní vůči antibiotikům a že mohou vyvolávat nebezpečné infekce. Obojí se ostatně v tomto případě potvrdilo. Autoři studie apelují na veřejnost, aby byli lidé při kontaktu s kočkami opatrní, zvláště pokud jde o cizí zvířata. Jak se ukazuje, i kočky mohou přenášet roztodivné infekce, které dokážou zaskočit i dnešní medicínu.

Ledňáček modroprsý (Alcedo euryzona) patří do čeledi ledňáčkovitých (Alcedinidae), řádu srostloprstých (Coraciiformes) a jde tedy o blízkého příbuzného ledňáčka říčního (Alcedo atthis), vídaného i v rámci území České republiky. Ledňáček modroprsý je ovšem velmi vzdálený bratranec, který žije v Jihovýchodní Asii.

Tento druh je převážně trvale hnízdící a mláďata vychovává od února do června. Drží se u pomalých vodních toků a velkých lesních řek se stálým zeleným porostem do výšky nepřevyšující 1 250 metrů nad mořem. Vzhledem ke ztrátě přirozeného prostředí se předpokládá, že v posledních desetiletích dochází k razantnímu úbytku ledňáčka modroprstého. Během 20. století byla z oblasti jeho přirozeného výskytu odstraněna velká část nížinných lesů.

Například ostrov Borneo přišel mezi roky 1985 a 1997 o 25 % lesů a Sumatra za stejné období ztratila 30 % lesního porostu. Předpokládá se, že na Borneu a Sumatře jsou touto dobou prakticky všechna místa původního výskytu tohoto krásného opeřence zlikvidována a s nimi i ptačí populace. Obdobný scénář bude zřejmě následovat i v Thajsku a na Jávě. Podle červeného seznamu IUCN jsou dnes ledňáčci modroprsí považováni za kriticky ohrožený druh a čelí vysokému riziku vyhynutí v blízké budoucnosti.

Středověká literatura, podobně jako ta antická, byla určena téměř výlučně k předčítání nahlas. Písmo se užívalo jen proto, aby se zachoval původní smysl sdělení a nevznikaly rozdílné verze, které se při převyprávění nutně objeví. 

Důraz na ústní podání se pojil se středověkou tradicí specifických gest, ztvrzujících platnost ujednání. Například k přísaze či výpovědi před soudem se přistupovalo v předem oznámený den, ráno po svítání a na lačno, bez obuvi, pokrývky hlavy i opasku, a hlavně beze zbraně. Dotyčný musel zopakovat celé znění formule, kterou třikrát nahlas přečetl příslušný úředník. Pokud se zmýlil víc než dvakrát nebo porušil jinou formalitu, nastalo „zmatení“ přísahy a výpověď či závazek dotyčného nemohl být uznán za platný – odtud dnešní označení jistého postupu jako zmatečného.

Výuka předčítáním

Na podobném principu ústního svědectví spočívala i univerzitní výuka. Středověké školství nemělo učebnice ani výpisky. Základ tvořilo tzv. lectio, hlasité přečtení úryvku z díla vyučujícím. Následovalo společné vysvětlování příslušné pasáže, nejprve v překladu doslovného znění textu a poté v objasnění vlastního smyslu. Během celodenního výkladu jednoho odstavce si jej student obvykle zapamatoval celý.

Dobové označení učence „litteratus“ se nevztahovalo k člověku schopnému číst a psát, ale schopnému přeložit nahlas přečtený latinský text. Podle scholastických filozofů mohl rozum jedině prostřednictvím hlasu poznat smysl slova. V rámci tehdejší teorie se nepovažovalo za rozumné přemýšlet jinak než nahlas.

Posvátné slabiky

Bylo dokonce běžné, že si písař text při práci předříkával. Opisování klášterních rukopisů představovalo komplexní proces, zaměstnávající stejnou měrou hlas jako oči a ruce. Pro dnešního čtenáře je velmi obtížné číst středověké rukopisy už proto, že slova byla určena ke slabikování a nedělí je mezery ani čárky, nemluvě o tom, že členění textu na konci řádku nepodléhalo žádným pravidlům. Interpunkce a dělení slov jsou až výdobytkem druhé poloviny 15. století, souvisejícím s rozšířením knihtisku.

TIP: Libri prohibiti: Kdy zrušila katolická církev seznamy zakázaných knih?

Orientace literatury na hlasité předčítání se projevovala také v kompozici a jazykových prostředcích. Středověká literatura často opakuje celé pasáže, odvolává se na již zmíněné části díla a obsahuje doslovné přepisy z jiných textů, zejména z Bible. To vše způsobila metoda výuky a vrývání slavných děl do paměti: Autor si totiž při vzniku nového textu neustále vzpomínal na naučené úryvky, jimiž chtěl podpořit vážnost vlastního výtvoru. 

Nedlouho po nástupu Adolfa Hitlera k moci, v roce 1935, opustil jistý Franz Fischer Německo. Odjel do Paříže a začal zde žít ve finančních potížích a trvalé nejistotě. To se změnilo v létě následujícího roku, kdy jej navštívili dva neznámí muži. Nabídli mu pomoc a německý uprchlík se tak stal spolupracovníkem říšské zpravodajské služby Sicherheitsdienst (SD). Jeho řídící důstojník Helmut Knoche později vypověděl: „V srpnu 1939 jsem Fischera upozornil, že musí navázat další konkrétní spojení, aby se mohl důkladněji seznamovat s politickými záměry osob a hnutí, o které jsme měli zájem.“

Jako na zavolanou

Aby se nový agent svým zaměstnavatelům zavděčil, přesídlil do Amsterdamu, kde používal starý trik: prohlašoval se za antifašistu a hledal spojení s hnutím protinacistického odporu v Německu. „Zavedli mne do místnosti k pánovi, který se mi teprve o několik dnů později představil jako Mr. Best.“ Sigismund Payne Best byl důstojníkem britské rozvědky SIS a působil v nizozemské metropoli pod krycí legendou obchodníka. Shodou okolností dostal koncem srpna 1939 od centrály pokyn, aby se spojil s protihitlerovskou opozicí v Říši a zjistil, co by se v boji proti nacistům dalo touto cestou podniknout. Fischerova diskrétní nabídka tak přišla jako na zavolanou.

Špion SD Bestovi namluvil, že má v Německu vlivného přítele, jistého majora Solmse, který by mohl Britům opatřit nejrůznější tajné materiály. O tom, že Solms se ve skutečnosti jmenuje Johannes Travaglio a pracuje pro nacistickou vojenskou rozvědku (Abwehr), samozřejmě pomlčel. Důstojník SIS návnadu spolkl a Fischer smluvil setkání poblíž holandských hranic.

V září 1939 proběhly dvě schůzky v hotelu Wilhelmina v městečku Venlo. Kapitán Best později o údajném majorovi vyprávěl: „Zatímco na první schůzce se dlouho chvástal svou ctí německého důstojníka a ptal se mne, jestli si myslím, že by se mohl stát zrádcem své vlasti, tentokrát byl bez výhrad ochoten spolupracovat. (…) Cílem je zbavit Hitlera moci.“

Mistr Schellenberg

Agent Jejího Veličenstva usoudil, že na celou záležitost jeho síly nestačí, a požádal o pomoc svého kolegu majora Richardse Stevense. Ten bez váhání souhlasil. Oba zpravodajci poté kontaktovali velitele nizozemské výzvědné služby, který jim přidělil jednoho ze svých nejlepších mužů poručíka Dirka Klopa.
Další setkání proběhlo v říjnu 1939 v Arnhemu. Best, Stevens, Klop a také Fischer, jenž schůzku připravil, se zde střetli se dvěma příslušníky SD, kteří působili pod krycími jmény „Seidlitz“ a „Grosch“. Obě strany však hodnotily průběh jednání jako nezajímavý. 

Heydrich, který řídil celou operaci, proto určil pro další setkání nového zástupce „spiklenců“. Stal se jím mladý právník a odborník SD na kontrašpionáž Walter Schellenberg. „Pokuste se, Schellenbergu, získat důkazy o jejich přímém spojení s vládou v Londýně. Musíte jim však nastrčit nějakého alespoň vyššího důstojníka, když ho tolik chtějí.“ Zatímco nacistický agent vystupoval pod pseudonymem „kapitán Schämmel“, pro úlohu vyššího důstojníka si vybral svého přítele, psychiatra Maxe de Crinise, jemuž přidělil krycí jméno „plukovník Martini“.

Nutno říci, že nový špion si vedl mnohem lépe než jeho předchůdci. Podařilo se mu vzbudit u protistrany důvěru až do té míry, že Britové souhlasili s rádiovým spojením, a po několika dalších schůzkách dokonce následovalo pozvání přímo do domácnosti kapitána Besta.

Hra skončila!

Budoucí zastupující říšský protektor už tehdy věděl, že Hitler hodlá v dohledné době zaútočit na západní frontě, a zvažoval, jak celou akci náležitým způsobem propagandisticky využít. Schellenberg později vzpomínal: „Heydrich se ve svých závěrech přiklonil k mému názoru, že hra musí skončit.“ Proto se svým kolegou Naujoksem rozpracovali plán akce, na níž se měl podílet i přepadový oddíl SS. Best a Stevens souhlasili s další schůzkou v kavárně Backus ve městě Venlov, které se nacházelo poblíž německých hranic. Tím definitivně rozhodli o svých dalších osudech.

Celý podnik se odehrál 9. listopadu 1939 v 15.20. Zatímco kapitán Best zajížděl s vozem na parkoviště, Schellenberg vyšel na kavárenskou verandu a pozdravil Brity pokynutím rukou. Tím dal rovněž smluvené znamení svým mužům. Náhle vyrazila z německé strany dvě auta a ozvala se střelba z kulometu. Vyděšení holandští celníci se domnívali, že dlouho očekávaná válka právě začala. Angličané zůstali po zásahu zcela ochromeni; jediný poručík Klop vyskočil z vozu, vytáhl pistoli a zahájil palbu. Proti několikanásobné přesile však neměl sebemenší šanci a padl zasažen několika výstřely. Zbylé dva důstojníky SIS příslušníci SS eskortovali do Německa.

K ospravedlnění následných odvetných opatření třetí říše proti neoprávněnému vměšování do jeho vnitřních záležitostí měla napomoci i dezinformační operace SD. Před Schellenbergem tak stál nelehký úkol zfalšovat výpověď s podpisem poručíka Klopa, který při přestřelce zemřel. Ten měl při výslechu „úředně“ prohlásit, že spolupracoval s německými spiklenci na svržení Hitlerova režimu. Poté následovala oficiální zpráva šéfa SS Heinricha Himmlera: „Na belgické a nizozemské půdě působením Secret Service vzniklé organizace neměly nic jiného za cíl než využitím všech prostředků odstranit führera a říšskou vládu…“

Výbuch v pivnici

Tím však záležitost Besta a Stevense ještě neskončila. Dne 8. listopadu ve 21.20 explodovala v mnichovské pivnici, kde měl toho večera projev sám vůdce, časovaná nálož. Říšský kancléř však překvapivě ukončil svoji řeč dříve a ještě před výbuchem chvatně lokál opustil.

Atentátníka Georga Elsera zatkli ještě téhož dne na hraničním přechodu do Švýcarska. Našla se u něj pohlednice interiéru lokálu a jeho kufr obsahoval podezřelé součástky, které nápadně připomínaly díly „pekelného stroje“. Přes všechnu snahu příslušníků SD a přes brutální výslechy, jimiž bývalý tesař prošel, se nepodařilo zjistit, zda vykonal celou akci sám, nebo jestli za ním někdo stál. Některé teorie hovoří o tom, že celý podnik měli na svědomí sami nacisté, kteří zneužili nic netušícího řemeslníka ke svým cílům: posílit vůdcovu „prozřetelnost“ a zdiskreditovat západní mocnosti. Veškeré snahy vyšetřovatelů o rozkrytí vazeb mezi Elserem, Bestem a Stevensem však přišly vniveč.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Nutno podotknout, že ani poválečné pátrání nevneslo do pozadí akce více světla. Naujoks a Schellenberg před norimberským tribunálem označili incident ve Venlo za „nedůležitou akci“. Stejně tak Best a Stevens, kteří strávili konflikt v internačních táborech, neměli přílišného zájmu rozebírat detailněji své důvěrné rozhovory s „protihitlerovskými spiklenci.“ Otázka, kdo vlastně stál za Georgem Elserem, tak zůstává nezodpovězená dodnes. 

Navzdory dílčímu neúspěchu z roku 2020, kdy se pokus o měkké přistání sondy Čandraján-2 na povrchu Měsíce nevydařil, se Indie nevzdává a lunární reparát má již brzy skládat její sonda Čandraján-3 (Měsíční loď 3).

Vylepšenou sondu vynesla do vesmíru 14. července raketa Launch Vehicle Mark-3 (LVM3). Sonda pak více než týden obíhala kolem Země, než nastoupila kurz k našemu souputníkovi. Během víkendu pak sonda úspěšně vstoupila na vysoce výstřednou oběžnou dráhu Měsíce a díky zážehu upravila trajektorii z původních 164 × 18 074 kilometry na 170 × 4 313 kilometrů. Podobné manévry čekají sondu ještě tři, než se její oběžná dráha ustálí zhruba na 100 kilometrech od povrchu Měsíce.

Lunární reparát

Poté se 23. nebo 24. srpna má od sondy oddělit přistávací modul Vikram (Chrabrost), který nese ve svých útrobách šestikolový rover Pragyan (Moudrost) a pokusí se přistát poblíž málo prozkoumaného jižního pólu Měsíce. Do stejné oblasti má letos v srpnu zamířit i ruská mise Luna-25.

Během dvoutýdenní mise má Pragyan shromažďovat data a fotografie a odesílat je k analýze zpátky na Zemi. K tomu mu poslouží jak sonda Čandraján-3, tak i její předchůdkyně Čandraján-2, která stále operuje na orbitě Měsíce. Rover je vybavený pěticí přístrojů, které by se měly zaměřit na fyzikální vlastnosti povrchu Měsíce, atmosféru blízkou povrchu a tektonickou činnost s cílem zjistit, co se děje pod povrchem.

V případě, že mise uspěje, stane se Indie teprve čtvrtou zemí v historii, které se podařilo měkké přistání na povrchu Měsíce a vstoupí do prestižního klubu, jehož členy jsou Spojené státy, Rusko a Čína.

Ženy mohou mít orgasmus stejně jako muži. Zatímco mužský orgasmus má jasný evoluční smysl, účel ženského orgasmu zůstává i po letech bádání do značné míry záhadou. V současnosti převažuje názor, že orgasmus žen je něco jako bradavky u mužů. Ženy bradavky potřebují ke kojení a muži je mají prostě proto, že patříme ke stejnému druhu. S orgasmem by to mohlo být podobné.

Evoluční zbytečnost

Podle Patricie Brennanové, evoluční bioložky z Mount Holyoke College v Massachusetts, je ale přinejmenším zvláštní, aby lidské tělo věnovalo tak velké množství energie něčemu, co nemá žádný praktický význam. Ženský orgasmus může trvat déle než ten mužský a ženy jej (na rozdíl od většiny mužů) mohou prožívat opakovaně. To vše ale stojí tělo velké množství energie. Navíc se nezdá, že by tato „zbytečnost“ byla v rámci evoluce v čase umenšována.

Některé vědecké studie se přiklánějí k možnosti, že ženský orgasmus v minulosti fungoval jinak a mohl být (podobně jako u některých zvířat) podmínkou početí. Podle vědců z Yaleovy univerzity v minulosti sloužil jako spouštěč ovulace. Během ženského orgasmu se do těla vyplavuje velké množství oxytocinu a prolaktinu – hormonů, které jsou úzce spjaty s těhotenstvím. Podobné mechanismy u samic jiných druhů savců spouští ovulaci.

Starší studie vědců z University of Manchester naznačila, že ženský orgasmus vytváří lepší podmínky pro početí. Studie ale mapovala pouze omezený počet dobrovolníků a mezi vědci tak není považována za příliš průkaznou. K podobným závěrům došli vědci i v novější studii, publikované v odborném časopise Clinical Anatomy. Z jejich závěrů vyplývá, že ženský orgasmus aktivuje v mozku procesy, které způsobují kombinaci změn v ženském reprodukčním traktu – připravují ho k přijetí spermatu a umožňují oplodnění vajíčka.

Patří mezi ně zvýšené prokrvení vaginální tkáně, zvlhčení, okysličení a zvýšení teploty. Dochází také ke změně pozice děložního hrdla, které je vstupem do dělohy. Tím je zajištěno, aby sperma necestovalo do dělohy příliš rychle, díky čemuž mají spermie čas se aktivovat a rozpohybovat. To je podle vědců nutná podmínka k tomu, aby spermie mohly oplodnit vajíčko.

Orgasmus jako sociální tmel

Podle evoluční bioložky Kimberly Russellové ale nemusí ženský orgasmus souviset s reprodukcí a mohl původně sloužit úplně jinému účelu. „Z čistě reprodukčního hlediska nemusí být sex příjemný, i násilný a nepříjemný sex může vést ke zplození potomka. Není proto důvod, aby ženský orgasmus nutně souvisel s reprodukcí,“ tvrdí Russellová. K čemu tedy ale je?

TIP: Nový výzkum: Marihuana má pozitivní vliv na kvalitu ženského orgasmu

Podle Russellové hrál a hraje sex důležitou roli hlavně ve společenských vztazích. Naši předkové, kteří se oddávali sexu, mohli tvořit soudržnější společenství, lépe urovnávali konflikty a upevňovali svou sociální síť. Ženské orgasmy tak podle ní mohly sloužit jako jakési společenské lepidlo. Ženy, které dosahovaly orgasmu, byly svolnější k dalšímu sexu, což nepochybně motivovalo a ovlivňovalo chování mužů ve skupině.

Kdo napsal Kristiánovu legendu?

• Strachkvas (zvaný též Kristián)

Nejmladší syn Boleslava I. Strachkvas údajně dostal své jméno podle „strašného kvasu“. Narodil se prý totiž během hostiny, při níž byl zavražděn svatý Václav. (Tato verze příběhu nicméně není příliš pravděpodobná.) Mladík byl později určen pro duchovní dráhu a odešel studovat do Řezna, kde možná sepsal Kristiánovu legendu, jež se stala základním pramenem českých středověkých dějin. Jde však jen o jednu z možných verzí. Autorství tohoto pramene nebylo dodnes spolehlivě určeno.

Neteř svatého Václava

• Mlada Přemyslovna

Mlada Přemyslovna byla možná nejmladší dcerou Boleslava I. Kníže, kterého dějiny překřtily na Ukrutného a Bratrovraha, vzdělání považoval za důležitou součást výchovy, a proto dceru poslal do kláštera v Řezně. To se zúročilo, když Mladě její bratr Boleslav II. svěřil úlohu v čele knížecí výpravy do Říma s žádostí o zřízení pražského biskupství. Schopná žena ve Věčném městě uspěla a pražské biskupství opravdu vzniklo.

Diplomacie a politický takt

• Helena Znojemská

O Heleně Znojemské je známo, že byla inteligentní ženou, která si hravě poradila i s vysokou politikou. Dcera údělného knížete Konráda II. Znojemského z rodu Přemyslovců se stala manželkou Kazimíra II. Spravedlivého. Když její manžel zemřel, byla nucena uchránit knížectví pro své nezletilé syny a ujala se regentské vlády. Zanedlouho poté vypukly krvavé boje o moc, nakonec však byla uzavřena mírová dohoda, na čemž měla velkou zásluhu právě Helena.

Dánská královna a věštkyně

• Markéta Přemyslovna (Dagmar Dánská)

Dcera Přemysla Otakara I. Markéta se stala manželkou dánského krále Valdemara II. a přijala jméno Dagmar. Král svou ženu nedokázal náležitě ocenit a byl jí často nevěrný. Poddané ale okouzlila a získala si je svou laskavostí a krásou, takže dodnes patří k nejoblíbenějším dánským vládkyním.

Jako z pohádky

• Judita Přemyslovna

Judita Přemyslovna byla dcerou Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie. Byla provdána za Bernarda II. Sponheimského a podle líčení Jana z Viktringu se tak stalo za mimořádně poetických okolností: „(…) pozvala králova dcera Judita cizince a kleriky, chudé i bohaté, aby jim pro očistu lila na ruce vodu, opatřila je jídlem a pitím a aby jim poté rozdělila dary. I stalo se, že se této slavnosti účastnil také Bernard se svým doprovodem. Když k němu pro omývání rukou mladá žena přistoupila, stáhl pro ni ze svého prstu zlatý, malým kamenem ozdobený prsten (…)“

Severní Amerika a především její jižní část, letos čelí nebývalému sevření vedra. Padají nejen teplotní rekordy v jednotlivých dnech či absolutní rekordy, ale také rekordy dlouhodobější povahy, jako například ve Phoenixu.

Arizonská metropole letos vstoupila do historie klimatických záznamů – průměrná červencová teplota zde překonala veškeré dosavadní rekordy v celé historii měření teplot v obydlených oblastech USA. Průměrná teplota ve Phoenixu se v červenci vyšplhala k 102,7 °F, což je 39,2 °C. Jak uvádí Christopher Burt z portálu weather.com, jde o nejvyšší průměrnou teplotu zaznamenanou v jakémkoliv sídle s trvalou populací přes 1 000 obyvatel v celé Severní Americe.

Peklo v Phoenixu

V rámci USA bylo dosavadním držitelem tohoto rekordu rovněž arizonské město Lake Havasu City, kde odborníci rekordní hodnoty zaznamenali v červenci 1996. Meteorologové zde naměřili průměrnou teplotu rovných 39 °C. V samotném Phoenixu jde o poměrně dramatické zvýšení průměrné měsíční teploty. Doposud tento primát držel srpen 2020, kdy ale bylo v Phoenixu v průměru o 3,6 stupně fahrenheita chladněji (99,1 °F).

Phoenix se k tomuto extrémnímu rekordu „propotil“ skrz neuvěřitelnou sérii 31 dní v řadě, kdy maximální naměřená teplota ve městě přesáhla pekelných 43,3 °C, pochopitelně ve stínu. Phoenix navíc ani zdaleka nebyl s rekordně horkým měsícem sám. Nový rekord průměrné teploty během měsíce za letošní červenec hlásí cca 25 amerických měst, včetně Las Vegas, Albuquerque, El Pasa, Baton Rouge, Tampy nebo Miami.

TIP: Extrémní teploty lámou rekordy a blíží se hranici přežití pro lidské tělo

Je pravda, že Phoenix je tradičním pouštním městem. Rozkládá se v Sonorské poušti, kde panují dlouhá a velmi horká léta. Slunce tam během roku září zhruba stejně dlouho jako na Sahaře. Phoenix skrápí největší množství slunečního záření ze všech velkých měst na Zemi. Přesto ani zdejší na leccos zvyklí lidé nevydrží všechno. A teplotní hranice, jakou je lidské tělo schopné snášet, je již nebezpečně blízko.