Jaroslav Jiřík se narodil 10. prosince 1939 ve Vojnově Městci na Vysočině. Jeho rodina se ale záhy přestěhovala a on tak s hokejem začínal na Kladně. Již v 17 letech se v kladenském dresu poprvé představil v nejvyšší československé soutěži a v roce 1959 získal s týmem svůj první mistrovský titul. Diváci si začali rychle zvykat na jeho góly, nešlo o žádné parádičky, které by fanoušky zvedaly ze sedadel, ale protlačené a doklepnuté puky.

„Já myslím, že hokejová role je daná už předem. Někdo dává míň gólů, jiný je zase technik. Já prostě věděl, kam se mám před bránou postavit,“ vzpomínal později Jiřík. Svou hrou v předbrankovém prostoru si také vysloužil přezdívku, kterou mu vymyslel spoluhráč Stanislav Bacílek: „Člověče, ty se před tou brankou motáš jak brambor v hrnci. A vono je to vono!“

S přelepenou hvězdou

Po pěti sezonách na Kladně odešel Jiřík do Brna. Jihomoravskou metropoli si rychle oblíbil a v československé lize už pak nikdy nehrál za jiný klub. Tamní tým tehdy neměl v lize konkurenci a Jiřík se tak v letech 1962–1966 pokaždé radoval z mistrovského titulu. V té době už patřil k tradičním oporám reprezentace, s níž vybojoval i několik cenných kovů. Dres se lvem na hrudi poprvé oblékl v roce 1958, kdy zažil i premiéru na mistrovství světa. Celkem odehrál v národním týmu 132 utkání, v kterých nastřílel 83 branek. Třikrát se zúčastnil olympijských her a desetkrát si zahrál na světovém šampionátu.

Nezapomenutelným zážitkem pro něj jistě byl start na MS 1969 ve Stockholmu. Čechoslováci se zde měli dvakrát střetnout se sovětskou sbornou – poprvé od srpna 1968. Hráči se dohodli, že ani po jednom utkání nepodají soupeři ruku a na ledě nechají všechno. „Rudá mašina“ tehdy v hokeji kralovala a na světových šampionátech zaváhala jen málokdy. Českoslovenští hokejisté ale v první zápase zvítězili 4:3 a o týden později porazili Sověty 2:0. Někteří reprezentanti měli navíc během těchto utkání rudou hvězdu ve státním znaku přelepenou černou páskou.

Toto gesto údajně vzešlo právě z Jiříkovy hlavy. „Pánové, když jsem chodil do školy, tak nad lvem byla korunka, tak proč by tam teď měla být hvězda?“ řekl tehdy v kabině. Prohry se Švédy (0:2 a 0:1) ale nakonec odsunuly národní tým na třetí místo. Přesto bronzové medailisty vítaly po návratu domů stovky lidí. „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!“ hlásal transparent jednoho z fanoušků na ruzyňském letišti. Vládnoucí soudruzi nakonec hokejistům prominuli i přelepené hvězdy. 

Proč se nepereš?

Zarputilého útočníka si během reprezentačních akcí vyhlédl kanadský trenér Scotty Bowman a oslovil ho s nabídkou na přestup. „Přišli za mnou a Pepíkem Horešovským, jestli chceme do NHL. My jsme říkali: To nezáleží na nás, musíte se zeptat jinde, ta možnost nám připadala nepravděpodobná.“ Ačkoliv Jiříkovi ještě nebylo 30 let, což představovalo jednu ze základních podmínek zahraničního angažmá, dostal nakonec povolení.

Zámořskou soutěž v té době hrálo jen 12 mužstev a drtivou většinu hokejistů tvořili Kanaďané. Pro hráče z Evropy tedy bylo velmi obtížné se prosadit. Po tréninkovém kempu poslalo vedení klubu St. Louis Blues československého reprezentanta do záložní celku v Kansas City, který působil v nižší lize (CHL). V nižších soutěžích se to mezi mantinely často mlelo. Jiřík se zpočátku bitkám vyhýbal, až na něj spoluhráči začali dorážet: „Hele, proč se nepereš, vždyť je to součást našeho povolání.“ Až během utkání s Omahou se do potyčky přimíchal. „Už nešlo cuknout. Já jsem toho chlapa strhnul, on padnul na led a já si na něj sednul. Nevěděl jsem, co dál. Bylo mi blbý ho mlátit, tak jsem se sebral a odjel na střídačku. To pro něj byla ta největší potupa!“

Trable se střechou a daty

Život v Severní Americe si československý zástupce užíval. Nevěřícně zíral, když ho zavedli do přepychové čtvrti plné nově zařízených apartmánů a řekli mu: „Vyber si.“  Stejně jako většina hokejistů i Jiřík miloval rychlou jízdu v luxusních vozech. V Kansasu si proto opatřil Cadillac se stahovací střechou. „Hned na poprvé se střecha nějak zasekla a nechtělo se jí zpátky. Během chladného večera jsem pak málem zmrznul. V servisu mi mechanismus spravili, ale já už ho raději nepoužíval,“ vzpomínal později s úsměvem.

Na podzim 1969 se v New Yorku oženil se svou milou Kristinou, letuškou Československých areolinií. Jeho spoluhráči z Kansasu mu při této příležitosti uspořádali hostinu a zavalili ho dárky. Rovněž ho zaskočili předčasnou gratulací k narozeninám. V Americe se totiž dny a měsíce v datu píší obráceně. „Koukal jsem na ně jako zjara a pak mi to došlo. Prohodili desítku s dvanáctkou. Jenže party už běžela, tak jsem s nimi třicetiny oslavil o něco dřív.“

Tak si jeď!

Zarputilému útočníkovi se v CHL dařilo, odehrál zde 53 zápasů, vstřelil 19 branek a navrch přidal 16 asistencí. V březnu 1970 jej proto Bowman povolal do NHL. Premiéru si Jiřík odbyl 22. března v zápase proti Chicagu Blackhawks. Shodou okolností hrál tehdy za tento tým útočník Stan Mikita, který se rovněž narodil v Československu, avšak již od dětství vyrůstal v Kanadě. V dresu St. Louis Blues nakonec „Brambor“ nastoupil ke třem zápasům. V utkání proti Los Angeles Kings vstřelil i gól, ale sudí mu ho neuznali. „Byl to takový můj typický protlačovák. Puk jsem propasíroval asi deset centimetrů za čáru i s betonem brankáře. Jenže brankový rozhodčí to nezpozoroval. Kluci mě pak na střídačce utěšovali, že aspoň oni gól viděli,“ vybavoval si po letech. 

Citově však reprezentační útočník v Americe strádal. Jeho manželka se mezitím vrátila do vlasti a Jiříka to začalo táhnout za ní. „Dnes už bych to neudělal. Jenže tenkrát se mi stýskalo, byl jsem čerstvě ženatý a navíc se nám narodilo dítě. Uháněl jsem Bowmana a pořád jsem měl sbaleno. Po zápase v Pittsburghu jsem za ním zašel zase. Povídá mi: Já vím, chceš domů, že? Tak jeď...,“ vzpomínal s odstupem.

St. Louis pak v play-off pronikli až do finále Stanley Cupu. Klub následně Jiříkovi nabízel kontrakt i pro nadcházející sezonu, ale on odmítl: „Dostal jsem pozvánku do přípravného kempu. Jenže to zase vypadalo na začátek na farmě a já už měl svůj věk. Zůstal jsem doma. Moc jsem si ale přál, aby mi bylo o pět let míň.“

Po návratu do vlasti strávil ještě několik sezon v brněnském klubu a roku 1975 pověsil brusle na hřebík. Celkem odehrál v domácí soutěži 450 utkání a vstřelil 300 branek. U hokeje ale Jiřík zůstal. Jako trenér vedl několikrát Brno, Plzeň či Nitru a v letech 1977–1980 stál také na lavičce švýcarské reprezentace. Po revoluci se pak nějaký čas živil jako hráčský agent.

Osudný start 

Již od mládí Jiřík toužil létat. Tento sen si splnil po konci hokejové kariéry v roce 1994, kdy složil pilotní zkoušky. Již o tři roky později ale přišla první nehoda, když během letu jeho stroji vysadil motor. Jiřík se pokusil o nouzové přistání, ale v těžkém terénu se letoun převrátil. Bývalý hokejista havárii odnesl lehkým poraněním hlavy a stěžoval si na bolest zad. Od létání ho to ale neodradilo. „Víte, já jsem chtěl být pilotem už odmala, ale kvůli hokeji jsem nemohl. Dnes mám nalétáno přes pět set hodin,“ uvedl v prosinci 2009, při oslavě 70. narozenin.

TIP: Vymažte ji z historie: Ženské běžecké rekordy Zdeňka Koubka

V červenci 2011 usedl za knipl naposled. Ačkoliv jeho stroj neměl platný technický průkaz, a nesplňoval tak podmínky pro řádný provoz, rozhodl se Jiřík vzlétnout. Krátce po startu ale začal mít patrně potíže s motorem a byl nucen přistát. Přestože k tomu měl dostatečný prostor, rozhodl se pro riskantní otočku a návrat na letiště. Manévr ale nezvládl. Jeho Vixen II dopadl do nedalekého pole a začal ihned hořet. Jiřík zemřel okamžitě po pádu na mnohačetná zranění.

Následné vyšetřování ukázalo, že za havárii mohl technický stav letounu a chyba pilota, který nerespektoval, že stroj ještě nebyl schválen k provozu a také vzlétl, i když při předchozích letech zaznamenal problémy s výkonem motoru a dále chybným řízením těsně před havárií. 

Téměř polovina Britů by odmítla cestu na Měsíc a zpět, ukázal to průzkum agentury YouGov. Pro 48 % z 2061 respondentů, které agentura oslovila, by taková nabídka nebyla dostatečně lákavá. Jako nejčastější důvody odmítnutí Britové zmiňují nezajímavost takové cesty. Druhým nejčastějším důvodem odmítnutí je přesvědčení, že na Měsíci není nic zajímavého k vidění a trvalo by to příliš dlouho. 43 % dotázaných by s cestou souhlasilo a 9 % respondentů se nedokázalo k nabídce vyjádřit.

Mezi zájemci o cestu na Měsíc převažují nepřekvapivě muži – 56 % z nich by s cestou souhlasilo a zájem projevilo i 31 % oslovených žen. Za nezajímavou by považovalo takovou nabídku 36 % mužů a 59 % žen. Nejméně nadšení budila nabídka cesty do vesmíru u lidí nad 55 let, u kterých se k ní negativně vyjádřilo 62 % dotazovaných.

TIP: Nebezpečné dojmy: Ve které zemi žije nejvíce ignorantů?

Součástí průzkumu byla i otázka, zda je důležité, aby se lidé na Měsíc vrátili. Téměř polovina (49 %) dotazovaných si myslí, že to není důležité, snahu o návrat lidí na Měsíc naopak podpořilo 41 % dotazovaných. 9 % oslovených Britů si myslí, že by se lidé průzkumem Měsíce vůbec neměli zabývat.

Rozdílné názory mezi obyvateli Británie panují také v otázce financování vesmírného výzkumu – třetina oslovených si myslí, že by rozpočet vesmírné agentury měl být snížen nebo zcela zrušen, 29 % je s jeho výší spokojeno a jedna pětina by souhlasila s jeho navýšením.

Lidská evoluční linie podle všeho pochází z Afriky. Naši dávní příbuzní ale putovali i na další kontinenty. Ve slavné krasové oblasti Atapuerca v severním Španělsku paleontologové nacházejí pozůstatky nejstarších známých hominidů, kteří žili na území Evropy. Jejich stáří se přitom posouvá stále hlouběji do minulosti.

Do nedávné doby byly nejstaršími známými pozůstatky obyvatel Evropy z lidské linie fosilie objevené v roce 2008 na lokalitě Sima del Elefante, což lze přeložit jako „Jáma slona“. Vědci určili jejich stáří na zhruba 1,2 milionů let. Letos v červnu ale na stejném místě došlo k překvapivému objevu, který posunul „nejstaršího Evropana“ ještě hlouběji do minulosti.

Nejstarší Evropan

Tým paleontologů objevil část lebky, která zahrnuje kus horní čelisti ze zubem. Lebka patřila hominidovi, který žil v oblasti Atapuerky asi před 1,4 milionu let. Badatelé přitom nečekali, že by v Jámě slona mohli najít ještě něco staršího než předtím.

Šťastným objevitelem se stal doktorand Édgar Téllez z Národního centra pro výzkum lidské evoluce v nedalekém Burgosu. Téllez věří, že fosilie patří hominidovi druhu Homo antecessor, jehož postavení v lidské evoluci není úplně jasné, mohl být ale naším blízkým příbuzným.

TIP: Vědcům se podařilo získat genetickou informaci z 800 000 let starého předka

Objevená fosilie má nemalý význam pro pochopení evoluce našeho druhu. „Tento nález naznačuje, že moderní podoba lidské tváře se ve skutečnosti objevila již poměrně dávno, nejméně před 1,4 miliony let,“  vysvětluje podstatu nálezu Édgar Téllez. Objevenou část lebky nyní čeká další výzkum a detailní analýzy, od kterých si vědci slibují co nejvíce zajímavých detailů.

Ve starších pramenech se dodnes setkáme s doporučením, abychom se při onemocnění dýchacích cest vyhýbali potravinám, které zahleňují – a na prvním místě se většinou uvádí mléko. Ve skutečnosti jde o jeden z mýtů, jež se vědcům stále nedaří dostat ze všeobecného povědomí, přičemž zmíněnou radu údajně obsahovaly již lékařské knihy z 12. století.

TIP: 5 nejčastějších mýtů o snídaních, kterým (často) bezmezně věříme

Hlen představuje přirozený produkt sliznic dýchacích cest a slouží k jejich ochraně. Při infekci se tvoří ve větším množství (proto tak často smrkáme), ale intenzitu jeho produkce složení stravy nijak neovlivňuje. Pocit zahlenění po konzumaci mléčných výrobků přesto může mít reálný základ: Při kontaktu se slinami se totiž chovají jako emulgátor a vytvářejí v ústní dutině dojem hustého vazkého hlenu. Ten však nijak nesouvisí s úspěšností léčby, a chcete-li si tedy i při nemoci dopřát kelímek jogurtu, nemusíte se obávat.

Příslušníci jednoho a téhož živočišného druhu reagují ve stejných situacích odlišně. To samozřejmě platí v prvé řadě o lidech, ale i u zvířat se projevuje cosi jako osobnost. Názorný příklad najdeme u amerických mloků axolotlů Barbourových (Ambystoma barbouri), kteří žijí v řekách spolu s dravými rybami. Jakmile larvy axolotla ucítí chemické látky vylučované do vody dravcem, prchají do úkrytů pod kameny na dně řeky nebo na mělčinu, kam za nimi velká ryba nemůže. Pach ale nemá na všechny larvy stejný účinek. Některé se schovají na dlouhou dobu, ale některé jen na chvilku a brzy se už zase krmí planktonem… 

Dvě možnosti jak umřít

Mohlo by se zdát, že evoluce s odvážnějšími larvami mloků rychle zatočí a většina z nich skončí v čelistech rybího dravce. Jenže axolotlí nebojsové přežívají a prosperují společně s ustrašenějšími příslušníky svého druhu. A důvod?

Ambystoma barbouri (foto: Flickr, Todd Pierson, CC BY-NC-SA 2.0)

Larvy dýchají žábrami a na rozdíl od dospělých axolotlů dýchajících plícemi jsou odkázány výhradně na vodní prostředí. Až do proměny v dospělce to musí trvale nějak vydržet ve vodě. Dravé ryby přitom nepředstavují jediné riziko. Potoky mohou během horkého léta vyschnout. Larvy axolotlů tak manévrují mezi Scyllou sucha a zubatou Charybdou rybích dravců. Když se budou dlouho skrývat, sníží riziko napadení dravou rybou, ale stihnou sežrat méně potravy, pomalu porostou a riskují, že je zabije nástup sucha. Když se nebudou dravých ryb tolik bát, budou se krmit delší dobu, porostou rychle a mají šanci suchům uniknout. Pokud je ovšem dřív nesežere dravá ryba. 

Bezrizikovou životní strategii pro tuhle situaci příroda larvám axolotla Barbourova nenabízí a přírodní výběr proto nesklouzne ani k preferenci nebojsů, ani k upřednostnění ustrašenců. Jako nejživotaschopnější se ukazují populace axolotlů, kde jsou zastoupeny oba typy mločích „osobností“. 

Od „beránků“ po „sršně“

Hmyzí státy představované koloniemi termitů, včel nebo mravenců se chovají jako jeden velký superorganismus. Jedinec tu prakticky nic neznamená, protože nedokáže přežít. Životaschopné je pouze společenství, v němž plní své role jednotlivé kasty. Může mít takový superorganismus také svou povahu? Mohou se v rámci druhu vyskytovat kolonie s různou náturou? A jak se to projeví na jejich prosperitě a na prosperitě jejich živočišného druhu? 

Odpovědi na tyto otázky hledal tým pod vedením entomologa Stephena Pratta z Arizona State University v pralesích Panamy. Zaměřili se na mravence druhu Azteca constructor žijící na stromech z rodu cekropie (Cecropia), které patří do příbuzenstva našich kopřiv. Jde o vzájemně výhodné soužití, protože cekropie nabízejí mravencům „podnájem“ a ti stromům „platí činži“ tím, že je chrání před býložravými škůdci a odstraňují z nich parazitické popínavé rostliny. 

Stephen Pratt a jeho kolegové zjistili, že jednotlivé mravenčí kolonie se vzájemně liší hned v několika typech chování. S různou zuřivostí útočí na vetřelce, rozličnou měrou je popudí poškození listů hostitelské rostliny. Kolonie se také liší v intenzitě, s jakou její členové vyrážejí na strážní patroly a na průzkumné výpravy do okolí hnízda.

Když vědci „oznámkovali“ jednotlivé kolonie mravenců v každé disciplíně, mohli podle výsledného skóre sestavit žebříček, na kterém figurovala mraveniště od těch nejagresivnějších až po ta nejmírumilovnější. Míra agresivity přitom nezávisela na velikosti kolonie, ani na jejím stáří. Vědci tak dokázali, že i ve zcela přirozených podmínkách se vyskytují hmyzí společenstva s různou vrozenou náturou.

Svůj k svému?

Zajímavé je, že cekropie hostící agresivnější mravence byly ve výrazně lepším stavu. Měly například mnohem méně poškozených listů než stromy obývané hodnými mravenčími koloniemi. Osobnost kolonie tedy není důležitá jen pro samotné mravence, ale i pro jejich rostlinného partnera. 

Všechny taje soužití cekropií s mraveništi různých nátur vědci zatím neznají. Není například jasné, proč nejsou všechny kolonie stejně agresivní. Jakou výhodu získávají „hodné“ kolonie? A proč cekropie neupřednostňují agresivní kolonie před hodnými? 

Nelze vyloučit, že odolnější cekropie k sobě lákají agresivnější mravence nebo své hmyzí podnájemníky k vyšší agresivitě dokonce aktivně ponoukají. Možná jsme tu svědky jakýchsi paktů mezi vysoce odolnými cekropiemi a agresivními mravenci na jedné straně a méně odolnými stromy a „hodnými“ mravenci na straně druhé.

Kříženci s pověstí zabijáků

Za příkladem „nátury“ hmyzích států ovšem nemusíme cestovat až do daleké Panamy. Každý včelař vám potvrdí, že mezi chovanými včelstvy existují výrazné rozdíly v agresivitě. Některé včely jsou „hodné“ a na vetřelce nijak razantně neútočí. Jiná včelstva jsou však o poznání vznětlivější. Extrémní příklad „zlých“ včel představují tzv. afrikanizované včely vzniklé v 50. letech minulého století v Brazílii zkřížením poddruhu včely medonosné středoafrické (Apis mellifera scutellata) s evropskými poddruhy včely medonosné italské (Apis mellifera ligustica) a včely medonosné pyrenejské (Apis mellifera iberiensis).

Kříženci vynikají vysokou agresivitou, ale nesou si také celou řadu pozitivních vlastností. Jsou odolnější vůči chorobám a cizopasníkům, lépe vzdorují podmínkám tropů a dávají vyšší výnosy medu. Jejich chov je ale ze zcela pochopitelných důvodů obtížný. Afrikanizované včely se rády rojí a zatoulané roje napadají zvířata i lidi. Byla už zaznamenána řada případů, kdy lidé po napadení rojem afrikanizovaných včel zemřeli.

Zkrocení agresivních včel 

Skutečně zajímavé je, že nedávno se na karibském ostrově Portoriko objevily „hodné“ afrikanizované včely, které se zbavily své hlavní nectnosti a přitom si zachovaly všechny zmiňované klady. Jak je možné, že ztratily agresivní náturu? 

TIP: Raději se jim vyhněte obloukem: 5 nejagresivnějších zástupců zvířecí říše

Portoriko, kam byly afrikanizované včely nechtěně zavlečeny s nákladem některé nákladní lodi v polovině 90. let minulého století, je bezkonkurenčně nejhustěji obydlená země, do níž se tito včelí zuřivci kdy dostali a lidé tu od začátku hubili včelstva, s kterými byly problémy. Zároveň na Portoriku nežijí nepřátelé včel (medvědi, sršni apod.), před kterými se musí včelstva chránit. Ztráta agresivity tak včely nevystavila zvýšeným rizikům, naopak dovolila jim přežít. Během nejvýše deseti let tak Portoričané nechtěně vyšlechtili „hodné“ afrikanizované včely. Nabídli tím další ukázku důležitosti nátur ve světě zvířat.

Brzy po východu Slunce se vysoko v atmosféře v oblasti tropů vytvářejí kapsy s přehřátým plynem, kterým se říká rovníkové bubliny plazmatu (EPB, Equatorial plasma bubbles). Ze začátku mají sotva velikost fotbalového hřiště, ale za pár hodin se mohou nafouknout do velikosti několika set kilometrů. Tyto bubliny představují závažný problém, protože mohou narušovat rádiové signály, především pokud jde o komunikaci se satelity.

Bylo by velmi užitečné, kdybychom výskyt velkých bublin dokázali předpovídat, podobně jako třeba dešťové srážky. Sachin Reddy z britské University College London a jeho spolupracovníci za tímto účelem vyvinuli umělou inteligenci. Vycvičili ji na datech, která za 8 let provozu nasbírala mise tří evropských satelitů SWARM.

Přehřáté bubliny v atmosféře

Tyto satelity operují ve výšce kolem 460 kilometrů, což je shodou okolností zhruba střední výška velkých bublin plazmatu. Součástí vybavení mise SWARM je i automatický detektor těchto bublin Ionospheric Bubble Index. Zařízení analyzuje hustotu elektronů a sílu magnetického pole, z čehož zjistí, zda satelit prolétá bublinou.

Mapa výskytu rovníkových bublin plazmatu na Zemi (ilustrace: University College London, Sachin Reddy, CC BY-NC-SA 4.0)

Dosavadní výsledky ukazují, že se výskyt bublin plazmatu mění během roku, podobně jako počasí. Nejvíce se jich objevuje v oblasti jihoatlantické anomálie vnitřního radiačního pásu Země. Podstatný vliv na výskyt a chování bublin plazmatu má sluneční aktivita. Čím je silnější, tím více se objevuje bublin a jsou větší.

TIP: Trojice satelitů SWARM objevila zvláštní magnetické vlny v nitru Země

„Podobně jako předpovědi počasí potřebujeme i předpovědi rovníkových bublin plazmatu. S jejich pomocí bychom čelili potížím se satelitní komunikací,“ navrhuje Reddy. Podle něj by taková předpověď mohla vypadat nějak takto: „Zítra v osm hodin večer bude v oblasti Afrického rohu 30% šance výskytu bubliny plazmatu.“ Taková informace by mohla být velmi užitečná pro operátory satelitů i pro uživatele, kteří jsou závislí na satelitních datech.

Jak by měla vypadat knihovna pro 21. století? Podle designérů z německo-italského architektonického studia noa* by moderní knihovna měla být především centrem kreativity a stimulujícího prostředí pro osvobození mysli a získání nových znalostí.

TIP: Podzemní mešita Sancaklar je jednou z nejúžasnějších na světě

Jejich knihovna, inspirovaná stromem poznání v biblické Rajské zahradě, se má stát významnou evropskou dominantou. Na střeše devítipodlažní Evropské informační a kulturní knihovny má vyrůst les, který odkazuje na Eden – místo oslavující poznání a vstupenka do neznámých světů. Ostatně všechna patra jsou doslova prodchnuta zelení – trávníky, stromy a vertikálními zahradami. Budovu uzavírá kruhová studovna pro 200 osob s 360° výhledem na Milán. Přístup do vyhlídkové studovny má zajišťovat výtah putující věží z knih. 

Prusko krále Fridricha Viléma I. nebylo rozsáhlé ani bohaté. Jako království vzniklo ve srovnání s jinými evropskými státy pozdě a zatím hledalo svoje místo na slunci. Území, kde panoval otec Fridricha Viléma, braniborský kurfiřt Fridrich III. z rodu Hohenzollernů, bylo povýšeno na Království pruské teprve v listopadu 1700.  

Nesourodý celek

Prusko netvořilo jednolitý celek, ale skládalo se ze tří nestejně velkých částí, které od sebe byly vzdáleny několik set kilometrů. Uprostřed ležela největší z nich – markrabství braniborské – rozkládající se ve středoněmeckých rovinách kolem Berlína. Na východě, při pobřeží Baltu leželo vévodství pruské a na západě, mezi řekami Rýnem a Veserou, několik rozptýlených nevelkých držav: Kleve, Mark, Lingen a Ravensberg. Jednalo se o slepenec bez společných tradic, zakotvený v různých stavovských zřízeních, u jehož kolébky nestály racionální důvody a historická nutnost, jež většinou provázejí vznik nového státního útvaru.

Jediným silným pojítkem byla vlastně vládnoucí dynastie Hohenzollernů, která během právě skončeného 17. století tento územní konglomerát, zcela ojedinělý v německých dějinách, vybudovala. Tím víc se stalo potřebou braniborských kurfiřtů vystavět nad volným svazkem území klenbu nového království. Dovršitelem této snahy se stal Fridrich III., jeden z devíti volitelů císaře Svaté říše římské německého národa. 

V dobré shodě s vídeňským dvorem císaře Leopolda I. byla koncem roku 1700 podepsána mezi oběma dvory korunní smlouva, v níž Leopold I. dovolil kurfiřtovi vsadit si na hlavu korunu nově ustaveného království, kdykoli se k tomu rozhodne. Braniborský vladař byl za to povinen postavit do císařských služeb 8 000 vojáků do nadcházející války o španělské dědictví. Ctižádostivý a touhou po královském titulu posedlý Fridrich měl zlatou korunu a žezlo připraveny dávno dopředu a jakmile do sídelního města Berlína dorazila zpráva o tom, že smlouva byla ve Vídni podepsána, vypukly okamžitě přípravy ke korunovaci.

Háček byl pouze v tom, že se titul nevztahoval k Braniborsku, ale k východnímu Prusku, které leželo daleko odtud směrem na východ. Podle dosud platných říšských zákonů a železné tradice totiž nebylo myslitelné, aby na půdě Říše vzniklo samostatné království. Výjimkou bylo jen České království, které bylo součástí Říše od středověkých počátků. Nová královská hodnost se proto vztahovala na území východního Pruska, které nespadalo pod Říši. Místem Fridrichovy korunovace se stalo hlavní město této východní provincie Královec, po německu Königsberg, dnes ruský Kaliningrad.

Hrbatý marnotratník

Nový král Fridrich I. se nedal odradit počasím a vyrazil na cestu za královskou korunou zimním nečasem z Berlína do pruského Královce. Průvod více než 300 kočárů musel překonat vzdálenost přes tři sta kilometrů. V sále královského zámku ve městě nad řekou Pregolou si Fridrich sám vsadil na hlavu pruskou korunu, aby ukázal světu, komu za ni vděčí. Celá ceremonie stála pruské poddané na daních 500 tisíc tolarů. Otázka, zda cena za titul nebyla příliš vysoká, měla být položena mnohem později.

Slavný vojevůdce a císařův ministr princ Evžen Savojský se tenkrát dal slyšet, že by nechal nejraději pověsit všechny ministry a generály, kteří císaři radili, aby udělil královský titul braniborskému kurfiřtovi. Poznal totiž, co ostatním zůstalo skryto, tedy že nové království vrhne temný stín na habsburský stát.

Fridrich I. nebyl typem heroického vladaře. Své královské hodnosti dosáhl nikoli na bojišti, ale vytrvalým diplomatickým vyjednáváním. Sami Prusové pro něj měli nelichotivé označení „der schiefe Fritz“ – „křivý Fric“. Svou neduživou postavu skrýval pod bohatě řasenými plášti, aby ukryl hrb. O to víc se obklopoval barokní nádherou, která měla dodat lesk jeho berlínskému dvoru. Byl to marnotratník, který žil v přepychu, vysoko nad úroveň chudého Pruska. Dopřával si hodně a svým podaným jen málo.

Pod jeho dohledem vzniklo mnoho nákladných staveb, Berlín se pozvolna proměňoval a stal se v očích současníků „Athénami na Sprévě“. Královské slavnosti spojené s bohatými hostinami byly proslavené, panovník při nich sám holdoval jídlu a pití nad míru. Fridrichovo zdraví bylo přitom silně podlomené, trpěl dýchavičností a brzy se u něj začaly projevovat stavy deprese. V lednu 1713 se jeho zdravotní stav zhoršil a král byl nucen ulehnout. Dne 25. února vypustil duši. Zůstala po něm prázdná pokladna a dluhy. Nástupcem se nyní stal jeho nejstarší syn Fridrich Vilém I., tehdy čtyřiadvacetiletý.

Armáda nadevše

Korunnímu princi Fridrichu Vilémovi se otcovo pomalé umírání vleklo. Nikdy k němu neměl dobrý vztah, ale zachovával mu loajalitu. Byl jeho pravým opakem. Měl malou postavu a byl tělnatý už ve dvaceti letech, přesto od pohledu kypěl zdravím a energií. Chodil s tělem nacpaným do modrého vojenského stejnokroje, který nosil celý život a zahájil tím tradici pruských králů v uniformě.

Hned v první den své vlády dal najevo, že bude přísně trestat neposlušnost, zahájil také éru tvrdé úspornosti a hospodárnosti. Začal vládnout železnou rukou, vše muselo ustoupit před jeho autoritou. Fridrich Vilém I. byl typem absolutního monarchy, kterému se podařilo během krátké doby nebývalým způsobem upevnit vnitřní strukturu a organizaci pruského státu. Potřebou nového království bylo postavit pevné pilíře státní moci. Těmi se staly státní byrokratický aparát a stálá armáda.

Drsný, nevzdělaný, násilnický, a přitom krajně pobožný Fridrich Vilém, kterého známý německý publicista a historik Rudolf Augstein nazval „bigotním sadistou“, sešněroval státní výdaje na nejnižší možnou míru a nastoupil politiku maximální šetrnosti. V Prusku skončil veselý čas někdejších královských radovánek, místo toho duněly v ulicích Berlína a nedaleké Postupimi, kde se monarcha většinou zdržoval, vojenské bubny a po dlažbě dupaly okované boty vojáků. To jediné, na čem panovník nešetřil, byla armáda. Byla jediným přepychem pruského státu a hlavní zálibou Fridricha Viléma I., jenž si v soudobé Evropě vysloužil přezdívku „le roi sergeant“ – „král kaprál“.

Mohlo se zdát, že Fridrich Vilém pěstoval své vojsko samoúčelně. Zakladatel pruského militarismu je totiž nikdy nepoužil k posílení své zahraniční politiky jako by se bál nákladnou armádu vystavit nebezpečí přímého válečného konfliktu. O to více vyniká úloha armády ve vnitřní politice Pruska. Už v době „krále kaprála“ vzniklo pevné pouto mezi ní a pruskými poddanými, stálá armáda se stala výrazem pruské státní ideje a „školou národa“. Na konci vlády Fridricha Viléma I. čítala přes 80 tisíc dobře vycvičených mužů. Prusko mělo tehdy dva a půl milionu obyvatel a bylo co do jejich počtu na dvanáctém místě v Evropě, množstvím vojáků bylo na místě čtvrtém – po Rusku, Francii a Rakousku. Král tak odkázal svému synovi a nástupci Fridrichovi II. dobře připravený a vybroušený nástroj, který bylo možné kdykoli použít.

Země mužů

Prusko bylo státem mužů a ženy zde neznamenaly víc než vnější ozdobu. Král se cítil nejlépe v mužské společnosti, a proto se obklopil muži, ke kterým měl důvěru. Založil známé tabákové kolegium, na němž se denně scházeli jeho ministři, generálové, rádcové a důvěrníci, kde šla etiketa stranou a král nemusel vážit každé slovo. V kouři dýmek a při korbelech piva se volně hovořilo o politice, pomlouvalo se a vedly se chlapské řeči. Odtud ale vzešel nejeden podnět k vnitřním reformám. 

Zdravotní stav Fridricha Viléma se od roku 1734 rychle zhoršoval. Trápily ho bércové vředy, byl stižen vodnatelností a jeho tělo nabývalo na objemu. Při výšce něco přes 160 centimetrů dosáhl král váhy 130 kilogramů. Ke konci života se mohl pohybovat jen na invalidním vozíku. V bolestech upadal častěji do svých známých záchvatu hněvu, jimiž tyranizoval okolí.

TIP: Pruský sen Otto von Bismarcka: Sutečně sjednotil Německo „krví a železem“?

Počátkem jara 1740 se nemocnému králi náhle ulevilo, avšak jen na krátko, neboť se brzy dostavila nová krize. Fridrich Vilém I. zemřel smířen s Bohem 31. května 1740 na zámku v Postupimi, prý v náručí svého plačícího syna Fridricha. Tak aspoň líčí králův konec pruská legenda. 

Rok 48 př. n. l. se pro římského diktátora Gaia Julia Caesara vyvíjel slibně. Občanská válka, kterou odstartoval svým tažením na Řím, se zjevně chýlila ke konci: Svého největšího protivníka Pompeia Velikého porazil v bitvě u Farsálu. Pompeius utekl do Egypta, kde doufal získat podporu, jenže místo otevřených obilných sýpek a dalších vojáků ho čekala zrada: Mladý nezletilý vládce Ptolemaios XIII. ho nechal zavraždit, aby se zavděčil Caesarovi a získal jeho pomoc. Důvod? Ptolemaiova inteligentní a lstivá sestra Kleopatra se jej snažila svrhnout z trůnu a spojenectví s prvním mužem Říma by mu zaručilo, že si své místo uhájí. Když tedy diktátor konečně dorazil do země na Nilu, dostal Pompeia na stříbrném talíři, a to doslova – sluhové mu přinesli jeho hlavu a pečetní prsten. 

Caesar se ovšem do občanské války mezi dvěma sourozenci nehodlal zaplést jinak než jako arbitr – jejich nárok na vládu byl totiž naprosto stejný. Než faraon Ptolemaios XII. zemřel, svěřil zemi do rukou obou svých dětí a přál si, aby panovaly společně. Osobní nevraživost a pletichy rádců však vedly k tomu, že se mladý Ptolemaios zmocnil trůnu a sestru se pokusil zavraždit. Kleopatra se taktak zachránila útěkem do Sýrie, kde se jí obdivuhodně rychle podařilo shromáždit vlastní armádu. 

Spíš osobní setkání

V době Caesarova příjezdu tábořila Kleopatra východně od egyptské pohraniční pevnosti Pelusio a jednání s nejvlivnějším mužem Říma jí rozhodně nebylo proti mysli. Znala však svého bratra i jeho našeptavače, proto tušila, že by se oficiální cestou do paláce živá nedostala. Jejím záměrům ostatně svědčilo spíš osobní setkání, a pokud možno tajné. 

Caesarův pobyt ve městě se ovšem rozhodně příliš nezamlouval místním lidem a po několika incidentech vypukly v ulicích bouře, takže Gaiovi Juliovi nezbylo než se opevnit v královském sídle. Jednoho večera mu pak ohlásili nečekanou návštěvu: Sicilský obchodník by mu prý rád osobně doručil drahocenný koberec. Když potom před užaslým Caesarem vzácný dar rozprostřel, vyklouzla z něj dívka v řeckém šatu a představila se jako egyptská královna.

Skeptici dnes oprávněně pochybují, zda se ona slavná scéna odehrála tak, jak ji s gustem popsal historik Plutarchos, přesto pevně zakořenila v lidové paměti. Kleopatra však jistě znala Caesarovu pověst sukničkáře, a mohla tedy nevšední příchod zinscenovat ve snaze podnítit mužskou zvědavost a zájem. Ať už k vojevůdci pronikla v koberci, nebo tradičnější cestou, dokázala během noční schůzky využít všechny své přednosti včetně obdivuhodné výmluvnosti, aby ho získala na svou stranu.

Země faraonů v područí

Jakmile Ptolemaios zjistil, že si sestra ve vší tajnosti omotala Caesara kolem prstu, vyrazil vztekle do ulic, strhl si z hlavy královský diadém a hlasitým křikem burcoval lid do zbraně. Římanům se ho sice podařilo včas internovat, vyhrocení konfliktu však nezabránili. Alexandrijská strana se dopustila jediné chyby, když svěřila velení Ptolemaiově a Kleopatřině mladší sestře Arsinoe. Ta si počínala natolik neschopně, že se po čtyřech měsících bojů uvnitř města sklonilo před Caesarem mírové poselstvo prosící o propuštění zajatého krále. A Gaius Julius se rozhodl vyhovět.

Ptolemaios odcházel na svobodu se slzami v očích, ale záhy se ukázalo, že se jednalo o krokodýlí pláč. Sotva se za ním zabouchla palácová vrata, válka se opět rozhořela v plné síle. Štěstí však stálo na Caesarově straně: Do Egypta sice připlul jen se čtyřmi tisícovkami mužů na desíti válečných lodích, nicméně v nouzi nejvyšší mu vyrazily na pomoc jednotky Mithridata Pergamského, podpořené židovskými a nabatejskými oddíly. Po krátké surové řeži se Alexandrie definitivně vzdala, Arsinoe skončila v zajetí a Ptolemaios XIII. se na útěku utopil v Nilu, přičemž ho údajně stáhla ke dnu zlatá zbroj.

Už tehdy, roku 47 př. n. l., se přímo nabízelo připojit Egypt k Římské říši, Caesar ovšem svěřil trůn Kleopatře, příhodně provdané za nejmladšího člena rodiny a vlastního bratra Ptolemaia XIV. Věrnost královského páru si však Gaius Julius pojistil umístěním čtyř legií v Alexandrii. Formálně tedy země faraonů samostatnost neztratila, ale fakticky se stala římským protektorátem. 

Dva vládci v posteli

Jedna věc jsou vztahy států, druhá věc vztahy jejich představitelů. Caesar tak zjevně podlehl svodům mladé vládkyně, inteligentní a svým způsobem krásné. Nedochovaly se žádné busty, které by prokazatelně zachycovaly její tvář. Podle dobových mincí s její vyraženou podobou však můžeme soudit, že měla vysoké čelo, špičatou bradu, výrazné lícní kosti, a především prominentní orlí nos, který jí dodával „orientální“ exotické vzezření, hodné majestátních faraonů.  

Ačkoliv se o Caesarovi šeptalo, že nepohrdne společností chlapců a mladých mužů, ve svádění žen si liboval neméně. Byl ženatý hned třikrát, o bezpočtu milenek nemluvě. Několikaměsíční pobyt v Alexandrii tak římský diktátor určitě vyplnil i příjemnějšími povinnostmi než politickou korespondencí a inspekcemi vojska. Z krátké romance tudíž záhy vzešel mužský potomek, kterého Kleopatra pojmenovala Ptolemaios Caesar. Neřeklo se mu však jinak než Kaisarion, tedy Malý Caesar či Caesarek. 

Šlo o výhru i skandál současně. Ačkoliv byl několikrát ženatý, neměl Caesar mužského potomka, a tedy ani komu předat svoji politickou dynastii. Uznat nemanželského syna za vlastního by mu sice zajistilo následnictví, jenže by to také vyvolalo pobouření celého Říma. Vzít si do postele barbarskou královnu se dalo tolerovat coby „léhání s konkubínou“, ale uznat plod takového svazku jako legitimní znamenalo poplivat představu římské nadřazenosti. Diktátor se rozmýšlel, jak dilema vyřešit, ale zatím nechal otázku Kaisarionova uznání otevřenou. 

Prázdniny v Římě

Narození potomka zastihlo Caesara na cestě k dalším historickým vítězstvím. Zatímco Kleopatra upevňovala domácí pozice, „přišel, viděl a zvítězil“ nad pontským králem Farnakem II., zarazil nebezpečnou vzpouru přímo v Římě a během úspěšného afrického a hispánského tažení rozprášil poslední zbytky Pompeiových stoupenců. 

Sotva se Gaius Julius vypořádal s nepřáteli, nastal čas odměnit přátele. Kleopatra dostala pozvání do Věčného města, ale její příjezd se patrně obešel bez velkolepého průvodu, v jakém si libují filmoví tvůrci. Přestože se ubytovala v soukromí Caesarova příměstského sídla, konzervativní Římané nesli přítomnost exotické návštěvy s nelibostí. Uznaný doživotní diktátor si ovšem z názoru spoluobčanů nic nedělal: Královnu i jejího spoluvládce Ptolemaia XIV. poctil čestným titulem „přátelé a spojenci římského lidu“ a pro Kleopatru coby vtělenou bohyni Isis přikázal vztyčit zlatou sochu v chrámu Venuše rodičky na Foru Romanu. Otázka uznání, či neuznání Kaisariona právoplatným dědicem římského impéria mezitím začala nepohodlně tlačit.

TIP: Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie? 

Už nikdy se však nedozvíme, jak se Caesar nakonec rozhodl: 15. března roku 44 př. n. l. ho totiž cestou na zasedání senátu zavraždila skupina odhodlaných republikánů. Kleopatra nepotřebovala skleněnou kouli, aby si spočítala, že jí bez ochranné ruky Gaia Julia nečeká v Římě nic dobrého – a do měsíce po osudných březnových idách odplula do Alexandrie. Na sklonku léta téhož roku pak za podezřelých okolností skonal též její spoluvládce Ptolemaios XIV. Těžko soudit, zda šlo o nešťastnou náhodu, či královnin vražedný úklad, jak se domnívají zaujatí antičtí dějepisci. S jistotou lze pouze tvrdit, že k sobě Kleopatra na egyptský trůn vyzdvihla tříletého Caesarova syna Kaisariona.

Dokončení: Kleopatra a pád egyptské říše (2): Proč se mocná civilizace stala římskou provincií?

Není žádným tajemstvím, že muži umírají v mladším věku než ženy. V USA je to v průměru o pět let dříve, v Česku je střední délka dožití 76 let u mužů a 82 let u žen. „Muži umírají mladší obzvláště po dosažení 60 let. Jako kdyby jejich biologický věk plynul rychleji než u žen,“ říká Kenneth Walsh z americké Univerzity ve Virginii. „Je ohromující, o kolik let života kvůli tomu muži přicházejí.“

Walsh vedl početný tým odborníků, kteří se snažili zjistit, proč muži umírají dříve. Využili k tomu oblíbený genetický editor CRISPR, s jehož pomocí „vygumovali“ z buněk kostní dřeně samců myší chromozom Y. Jde o pohlavní chromozom, který se u lidí a většiny savců vyskytuje u samčího pohlaví, společně s chromozomem X. Samčí kombinace pohlavních chromozomů je tedy XY, zatímco u samic XX.

Ztracené chromozomy

Vědci již dříve pozorovali, že se během stárnutí u samců chromozomy Y z některých buněk ztrácejí. Týká se to především buněk, které jsou často nahrazovány, jako například různé typy krevních buněk. Buňky během života jedince postupně hromadí mutace a občas dojde ke ztrátě celého chromozomu Y.

Když Walsh s kolegy odstranili samcům myším chromozomy Y z buněk kostní dřeně, došlo u nich k produkci bílých krvinek bez chromozomu Y. Tyto bílé krvinky se zřejmě nechovají, jak by měly. Část z nich se dostane do srdce, kde aktivují procesy, které vedou ke zjizvování srdeční tkáně. Tím ale končí veškerá „legrace“. Zjizvování srdce postupně zhoršuje činnost srdce a nakonec vede k předčasné smrti, v tomto případě pokusné myši. 

TIP: Vědci spočítali, jakého nejvyššího věku se mohou lidé dožít

Podle Walshe a jeho kolegů je zjivování srdce typickým znakem stárnutí. Odhaduje se, že v rozvinutých zemích přispívá k téměř polovině všech úmrtí. Badatelé jsou vzhledem k výsledkům výzkumu přesvědčeni, že mnoho těchto úmrtí může úzce souviset se ztrátou chromozomu Y z buněk, pochopitelně u mužů.