Kdo by si nechtěl popovídat s některou z velkých osobností historie? Jaké by to asi bylo, povídat si s Ježíšem, Masarykem, Napoleonem nebo třeba s Albertem Einsteinem? Díky nejmodernějším technologiím to naštěstí není úplně nemožné.

Americko-novozélandská firma UneeQ, zabývající se technologiemi umělé inteligence, vytvořila u příležitosti 100. výročí udělení Nobelovy ceny Albertu Einsteinovi digitální kopii tohoto geniálního vědce. Jejich Digitální Einstein dokonce mluví stejným hlasem jako slavný fyzik. Hlas slavnému fyzikovi vyrobili na míru odborníci britsko-španělského startupu Aflorithmic, neobešlo se to ale úplně bez komplikací.

Digitální Nobelista

Tvůrci digitálního Einsteina vycházeli z historických nahrávek Einsteinova hlasu. Jejich kvalita ale nebyla příliš vysoká a nebylo tak možné použít konvenční postupy pro tvorbu syntetického hlasu. Pro vytvoření definitivní podoby fyzikova hlasu proto využili poznatky historiků. Výsledkem této spolupráce je měkce anglicky hovořící avatar s typickým německým akcentem. Virtuální Einstein dokáže poučit i pobavit a soudě z jeho odpovědí, nepřestal vědecký vývoj sledovat ani po své smrti. 

TIP: Hvězdy vstávají z mrtvých: Čekají nás koncerty hologramů Freddieho Mercuryho a Franka Zappy?

A k čemu je vlastně projekt digitálního vědce dobrý? Podle zástupců společnosti Aflorithmic jde především o technologickou demonstraci pokroku v oblasti umělé inteligence a syntetického hlasu. Podobní avataři by se ale mohli časem uplatnit například ve výuce, v online sociálních či psychologických službách nebo v prostředí internetového nakupování.

Na konci října roku 2005 se mexičtí rybáři Lucio Rendón, Salvador Ordóñez, Jesús Eduardo Vidaña a další dva jejich společníci vydali z mexického přístavu San Blas na lov žraloků. Osm a půl metrů dlouhý člun ze sklolaminátu měl sice motor, ovšem ten na silnou bouři, která loď zahnala daleko od plánované trasy, nestačil.

Muži neměli k dispozici rádio ani jiné spojení se světem, a zůstali tak vydáni na pospas silným východním větrům a rovníkovému proudu, který směřuje napříč Tichým oceánem od břehů Mexika k Filipínám.

Hlad a žízeň uprostřed oceánu

Na lodi brzy nastala nouze o jídlo. Nedobrovolní mořeplavci si proto vyrobili rybářské „pruty“ z kabelů a jiných součástek jinak nepotřebného motoru. Rovněž se snažili srazit racky létající kolem lodě nebo chytali mořské želvy tak, že se potápěli s provazem přivázaným kolem pasu.

Jedli všechno: maso, krev, vajíčka, a dokonce i kosti. Do prázdných kanystrů na benzin chytali dešťovou vodu. V průběhu prvního měsíce pršelo málo, ale pak už byly deště poměrně časté. „Jednou jsme neměli nic do úst plných patnáct dní,“ vzpomínal později jeden ze zachráněných, Jesús Vidaña. Prvního z pětice mužů zabilo strádání z plavby pravděpodobně v lednu, další skonal zhruba o čtyři týdny později. Jejich těla byla vydána moři.

Rybáři brzy usoudili, že pro ně bude snazší pokračovat dál na západ než se snažit probojovat zpět proti proudu a větrům k pobřeží Mexika, vyrobili si proto primitivní plachtu z dek. Zbylá trojice se střídala na místě v jejím stínu a během dlouhých devíti měsíců nuceného pobytu na palubě si Lucio, Salvador a Jesús nahlas četli z Bible. Překonali několik bouří, ale jak tvrdili, nikdy neztratili víru ve svou záchranu.

Devět měsíců uprostřed oceánu

Naděje trosečníků se začaly reálněji rýsovat, když ve výšce pravidelně pozorovali letadla směřující od západu. Devátého srpna 2006 je pak objevil na radaru kapitán tchajwanské rybářské lodi, který usoudil, že je signál příliš silný, než aby šlo například o hejno racků – na palubu je vyzvedli asi 300 kilometrů východně od Marshallových ostrovů.

Zachránění byli velmi hubení a hladoví, ale jinak v dobrém zdravotním stavu. Tchajwanští rybáři je ošetřili, poskytli jim jídlo a šaty a po dalších třinácti dnech je vysadili na Marshallových ostrovech. Zmocněnec mexické ambasády jim později zajistil přepravu letadlem domů. Houževnatí Mexičané nakonec přečkali na své lodi více než 270 dnů a překonali zhruba dvě třetiny Pacifiku – asi 8 800 kilometrů. 

Po druhé světové válce musela Velká Británie revidovat své pozice v oblasti Blízkého východu. Vznik nezávislého Izraele v roce 1948 spojený s porážkou arabských vojsk při pokusu o jeho zničení vedl k vzestupu arabského nacionalismu, což byl do té doby jev v oblasti téměř neznámý. Nová generace egyptských politiků, podstatně radikálnější než jejich předchůdci, začala hledět na britskou přítomnost ve své zemi s nelibostí. Nezaměstnanost, inflace a ekonomická nestabilita jen přiživovaly čím dál tím radikálnější postoje.

Pád krále

Napětí eskalovalo v říjnu 1951, kdy Káhira vypověděla anglo-egyptskou smlouvu z roku 1936, která garantovala Britům pronájem Suezského průplavu na dalších 20 let. Britové odmítli stáhnout své síly ze Suezu, což vedlo k sérii protibritských násilností s mrtvými na obou stranách.

Situace vyvrcholila 23. července 1952, kdy byl vojenským pučem svržen král Farúk I. a moci se ujalo Hnutí svobodných důstojníků, v jehož čele stál generálmajor Muhammad Nadžíb a plukovník Gamál Abdul Násir. Ačkoli pronájem průplavu se před novými egyptskými vládci podařilo uhájit, a dokonce prodloužit, britská vojska se musela stáhnout a 13. června 1956 opustil Egypt poslední anglický voják.

Zájmy mocností

Politické změny v Egyptě se snažily využít především Spojené státy americké, které se prezentovaly jako tradiční protikoloniální mocnost a měly zájem vytvořit na Blízkém východě účinnou hráz proti komunismu. Čtyřiatřicetiletý Násir se zpočátku jevil jako vhodná osoba pro jejich záměry. Američané však nepochopili, že sjednocující myšlenkou panarabského nacionalismu je odpor proti novému židovskému státu, a prodej svých zbraní podmiňovali závazkem, že v žádném případě nebudou použity proti Izraeli, s kterým Egypt formálně zůstával od roku 1948 ve válečném stavu.

Násir sice nebyl orientován vyloženě protižidovsky, ale pokud usiloval o roli arabského vůdce, nemohl z prestižních důvodů americké podmínky přijmout. Začal proto hledat zdroje vojenského vybavení v SSSR. První diplomatické styky byly navázány v roce 1954 a následující rok již prostřednictvím Československa mířily do Egypta první dodávky sovětských zbraní.

Když se dva perou...

Chruščov se k tomu rozhodl při vědomí, že Násir sice není komunista, ale při správném vedení by mohl Západu způsobit velké škody. Nejvíce skeptická vůči egyptskému prezidentovi byla Francie, která již dva roky válčila v Alžírsku s nacionalistickou frakcí FNL.

Pokračování: Zbytečně dokonalý výsadek: Anglo-francouzská operace Mušketýr 1956 (2)

Nejen že egyptské lodě dodávaly zbraně rebelům, ale Násir využíval svůj řečnický um na Rádiu Káhira k jejich podpoře a otevřeně zaujímal radikálně protifrancouzské postoje. Francouzský premiér Guy Mollet na oplátku přirovnal jeho knihu Filozofie revoluce k Hitlerovu Mein Kampfu. Ze situace nakonec těžil Izrael, kterému se pro očekávanou izraelsko-arabskou válku podařilo ve Francii zajistit potřebné zbraně.

Běžně se vítáme a loučíme různými variantami přání hezkého dne, dobré noci či šťastného shledání. Jde o tradiční, ustálené fráze, jejichž doslovný význam po tisícerém opakování příliš nevnímáme. Pokud se nad nimi přesto pozastavíme, asi se shodneme, že vzájemně si přát příjemné prožití času dává smysl. Jenže jak do toho zapadá takový pozdrav jako „nazdar“?

TIP: Čeština neznámá: Odkud se vzal „zlatý hřeb“?

Popřát si zdar spíš než neúspěch je jistě milé, ale trochu zde postrádáme vyjádření, v čem nás má onen zdar potkat. Pro objasnění se však stačí vydat do dob národního obrození, konkrétně ke sbírce na výstavbu Národního divadla. Příspěvky se totiž vkládaly do pokladniček s heslem „Na zdar Národního divadla“, což dalo následně vzniknout pozdravu „nazdar“, psanému již jako jedno slovo.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Sérii záběrů a fotek zobrazujících zvláštní létající předměty nedávno zveřejnil server Mystery Wire (web je pro návštěvníky z Evropy nepřístupný) ve spolupráci s dokumentaristou a odborníkem na UFO Jeremym Corbellem. Pentagon následně potvrdil, že 18sekundové video tří objektů vznášejících se nad americkým torpédoborcem USS Russell z července 2019 je autentické.

Mluvčí Pentagonu Sue Goughová také potvrdila, že fotografie, které zachycují tři neidentifikované létající objekty, pořídili příslušníci americké armády. Bližší informace o povaze snímků mluvčí komentovat s ohledem na „strategičnost takových informací“ ale odmítla. Potvrdila ale, že se záznamem zabývá pracovní skupina pro neidentifikované vzdušné jevy (Unidentified Aerial Phenomena Task Force – UAPTF), která je složkou Úřadu pro námořní zpravodajství Spojených států (ONI).

Neidentifikované vzdušné jevy

Na sociálních sítích se rozběhla vášnivá debata o tom, co na fotkách a videích ve skutečnosti je a zda může jít o důkazy přítomnosti mimozemšťanů na Zemi. Zatím jde ale jen o spekulace. Potvrzení, že se záběry zabývá UAPTF značí jen tolik, že se zatím nepodařilo zjistit, co přesně záznam zachycuje.

Americké úřady se v posledních letech snaží vyhýbat používání termínu UFO a nahrazují jej zkratkou UAP - „unidentified aerial phenomena“, v překladu „neidentifikované vzdušné jevy“. Důvodem je hlavně zprofanovanost označení UFO popkulturou a konspiračními teoretiky. Používané označení UAP může zahrnovat cokoliv, co se nachází mimo naše znalosti a nelze to vysvětlit běžnými jevy. V praxi může jít nejen o „setkání třetího druhu“, ale také o nové technologie, které úřady či představitelé armády před veřejností a leckdy i před „nižšími armádními šaržemi“ jednoduše tají.

Podle odborníka na problematiku UFO – Jeremyho Corbella, jsou záběry pořízené americkými námořníky doposud nejzajímavějšími, jaké jsme v souvislosti s UFO mohli vidět. Skutečnost, že se záznamem zabývá UAPTF podle Corbella značí, že nejde o žádné balóny ani drony.

Nejde o první podobnou událost. Také v roce 2017 se internetem šířila videa zachycující létající objekt, která údajně pořídili piloti amerického námořnictva. Na rozdíl od nesčetného množství předešlých materiálů také tehdy zástupci amerického námořnictva potvrdili, že se nejedná o falzifikáty, nýbrž o autentické záběry z kabin stíhaček. Ani u nich ale nebylo jasné, co přesně zachycují.

TIP: UFO nad Británií: Co vydaly odtajněné archivy?

Přístup amerických úřadů k problematice UFO se výrazně proměnil během vlády bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Dokladem je i očekávaná obsáhlá zpráva o aktivitách UFO nad Spojenými státy, kterou má Pentagon zveřejnit během letošního léta.

Jak se ale postupně ukázalo, Viktorie chápala, co to znamená být královnou Británie a císařovnou Indie, daleko lépe, než si její mamá myslela. Již za svého života se stala uznávanou panovnicí, novátorkou i módní ikonou. Její lid ji miloval, a to mimo jiné i proto, že dokázala spojit své státnické povinnosti s opravdovými city.

I manžel, Albert Sasko-Koburský, více známý jako princ Albert, byl nejen dobře postaveným ženichem pro mladou následnici trůnu, ale i jejím opravdu milovaným mužem a tím nejuznávanějším rádcem.

Korunní princezna od narození

Jakmile se Viktorie narodila, bylo jasné, že jednou usedne na trůn. Šlo jenom o to, kdy se tak stane. Už od plenek byla proto holčička vychovávána s nemalými nároky. O soubor striktně daných pravidel se postaral, kdo jiný než – její matka. Nazvala ho „Kensingtonským systémem“ a bylo v něm obsaženo vše, co Viktorie smí a musí. Budoucí královnu tak zcela odřízli od reálného života, světa za okny paláce. Jejím jediným přítelem byl v té době kokršpaněl Dash. Až do plnoletosti žila princezna prakticky osamocena. Ovšem se smrtí jejího strýce se vše změnilo. Viktorie se stala královnou. 

Ošklivé káčátko? Ne, velká žena! 

Ačkoliv prý nebyla nějak zvlášť půvabná a neuměla se ani dobře oblékat, vše vynahradila její šikovnost. A asi taky chytrost. Jak si jinak totiž vysvětlit, že se coby nová panovnice okamžitě přestěhovala do Buckinghamského paláce a své „drahé“ mamá přidělila komnaty na druhé straně budovy, než je měla ona sama? Vyřešila tak navždy problematický vztah. Od teď, když chtěla vévodkyně mluvit s dcerou, musela se ohlásit. A královna neměla vždy čas, vlastně téměř nikdy. K tomu všemu se, neslýchaná věc, sama Viktorie začíná poohlížet po manželovi! 

Když o ruku požádá královna… 

S bratrancem Albertem Sasko-Kobursko-Gothajským se samozřejmě už nějakou dobu znali a Viktorii se i zdál jako milý společník. Pár větami si jeho půvaby zaznamenala i do svého deníčku. Jeho první dojem ze sestřenky nebyl bez pochyb, ale nedal na sobě nic znát. Psali si a čas od času se setkávali. Ve vší počestnosti, samozřejmě, ale jejich srdce velmi rychle zahořela láskou jednoho k druhému.

Když přijel Albert na královský hrad do Windsoru, trvalo pouhých pět dní, než se Viktorie vyjádřila a nabídla mu svou ruku. Jak se mohlo stát, že se ptá žena muže na sňatek? Jednoduše, ona je přece královnou země, on pouhým princem!

Skandál, nebo nová tradice? 

Albert s uzavřením manželství souhlasí. Jednak se přání královny neodporuje, a jak jinak, je zamilovaný. A tak je 10. února 1840 doslova celý Londýn na nohou, protože panovnice se nevdává každý den. Do kaple vešla Viktorie v honosných bílých šatech. Veřejnost i příbuzní byli šokovaní, nevěsta by měla být v modré barvě, ta symbolizuje věrnost a čistotu! Jenže všem se královna, jak kráčí k oltáři v bílé, líbí. A tak se z módní extravagance stává tradice. Od teď se ženy budou vdávat v bílé!

Mimochodem i proto, aby upozornily na to, že jsou tak majetné a svého jedinečného dne si natolik považují, že si na něj pořídí nové neprakticky světlé šaty využitelné jen jednou.

Rozrůstající se rodina 

Ačkoliv navenek působí manželé snad až upjatě, mají krásný vztah. Brzy je jasné, že Viktorie čeká potomka. Sama sobě si těhotná připadala ošklivá. Když za pár měsíců země slavila narození princezny, vladařka byla navíc z dítěte zklamaná. Přišlo jí nehezké, nerada o dceru pečovala. A nezlepšilo se to ani po dalších osmi porodech.

Děti tak dostaly na starosti chůvy a taky se o ně láskyplně zajímal tatínek, princ Albert. Ten se v roli otce našel! A postupně se stal i Viktoriiným nejlepším a nejbližším rádcem, podle některých dokonce nekorunovaným vládcem země. Společně s manželkou vedl prosperující království k vrcholu jeho slávy. Británie zažívala opravdu zlaté období.

Prokletý a nešťastný rok 1861 

Ačkoliv svou matku Viktorie nikdy v lásce neměla, její smrt panovnici zasáhla. Cítila se na dně. Ke všemu princ Albert tou dobou trpěl žaludečními problémy, kterých se ne a ne zbavit. Viktorie byla ve stresu, celé dny i noci pracovala a hlavně, zuřivě a často se hádala se synem Edwardem. Mladý pán totiž ignoroval hodnoty rodičů a vedl dosti neřestný život. Pil a často byl vidět v náručí žen lehčích mravů. V druhé půlce roku diagnostikovali lékaři Albertovi břišní tyfus. Rodina byla skutečně v šoku, který se změnil v zoufalství, když 14. prosince manžel královny zemřel.

TIP: Panenská Alžběta muže odmítala, vdova Viktorie milovala jediného

Pokud mohla Viktorie propadnout ještě níže, než na dno, tak se to stalo. Tomu, co prožívala, se ani nedalo říkat smutek. Odmítala vše, jíst, pít i vládnout. Na pohřeb svého milovaného oblékla černý smuteční šat, který už nikdy nesundala, i když se ke svým povinnostem královny a císařovny po čase vrátila. Ke všemu si nechala manželovy sluhy, kteří museli zesnulému každé ráno přinést vodu na mytí a chystat čisté šaty, jako by byl živ. A když sama panovnice po dlouhých čtyřiceti letech umírá, jaká byla její poslední slova? Volala jméno milované muže Alberta. Tak moc jí chyběl...

Extrasolární planety, tedy planety obíhající kolem jiné hvězdy než kolem Slunce, jsou pro nás (a zřejmě ještě dlouhou dobu budou) nedosažitelnými cíli. Při jejich průzkumu se tak musíme spoléhat na (naštěstí stále výkonnější) vědecké přístroje. Na taková pozorování je ale nutné se důkladně připravit, abychom rozuměli tomu, co vlastně v teleskopech vidíme. Součástí těchto příprav byl i nedávný experiment amerických odborníků, kteří zjednodušeně řečeno „pekli v troubě meteority“.

Studentka astrofyziky Maggie Thompsonová a její kolegové získali vzorky ze tří meteoritů, které dopadly v různou dobu na různá místa na Zemi. Konkrétně šlo o Murchisonův chondrit, který dopadl v roce 1969 v Austrálii, Jbilet Winselwan, nalezený v Západní Sahaře v roce 2013 a Aguas Zarcas, který dopadl na území Kostariky v roce 2019.

Všechny tři meteority patří do skupiny uhlíkatých chondritů typu CM. Tyto meteority by podle našich představ měly svým složením dobře odpovídat materiálu, z něhož vznikla Sluneční soustava.

Meteority v peci

Vzorky meteoritů vědci umístili do pece, kde je pekli při teplotě 1 200 °C a pomocí hmotnostní spektroskopie analyzovali plyny, které se v troubě při pečení uvolňovaly. Experiment tak v podstatě simuloval vznik rané atmosféry na čerstvě utvořené terestrické planetě. Současné teoretické modely předpokládají, že rané atmosféry kamenných planet se zrodily převážně z plynů, které se uvolňovaly z povrchu rodící se planety v důsledku jejího intenzivního zahřívání a teprve později z plynů, které vznikaly v důsledku vulkanické činnosti.

TIP: GJ 1132b: Pekelná výheň extrasolární Venuše s atmosférou plnou kyslíku

Vědci zjistili, že pečení z meteoritů uvolňuje především vodní páru, kterou doprovází nemalé množství oxidu uhelnatého a oxidu uhličitého, plus menší množství vodíku a sulfanu. Rámcově to tedy odpovídá výsledkům teoretických předpovědí, i když na určité odlišnosti vědci narazili. Badatelé věří, že výsledky jejich neortodoxního výzkumu nám umožní vylepšit modely atmosfér u vzdálených exoplanet.

Muž, který pracuje jako pokladní v bance v Tchaj-peji, se poprvé oženil šestého dubna loňského roku a banka mu poskytla osm dní placeného volna. Když osmidenní líbánky skončily, muž se s manželkou rozvedl a následující den si ji znovu vzal - a požádal o další placené volno. Stejný postup zopakoval ještě dvakrát, a nakonec se ženil čtyřikrát a rozváděl třikrát.

Věci ale nešly, jak plánoval. Bance došlo, oč mu kráčí, a místo 32 dní placeného volna mu proplatila jen prvních osm. Muž následně podal stížnost na svého zaměstnavatele u městského pracovního úřadu v Tchaj-peji a obvinil banku, že nedodržela ustanovení o právu na placené volno.

TIP: Peníze na prvním místě: Manželství dubajského páru trvalo jen 15 minut

Pracovní úřad záležitost prověřil, v říjnu loňského roku rozhodl, že zaměstnavatel skutečně porušil Zákoník práce, a banka dostala pokutu. Proti rozhodnutí se odvolala, ale pracovní úřad před několika dny potvrdil své předchozí rozhodnutí. Ve zdůvodnění úřad uvedl, že jakkoli bylo mužovo počínání neetické, zákon neporušil - a naopak banka se nedržela paragraf Zákoníku práce.

Tento bizarní případ mezitím začal kolovat po tchajwanských sociálních sítích, kde lidé povětšinou vyjadřují nevíru, že v tchajwanském právu může existovat taková mezera; a někteří možná v tichosti uvažují o rozvodu.

Americký Kongres zvažuje zákaz dovozu a prodeje výrobků z klokanů. Zákaz podporují aktivisté a jeho cílem má být omezení „masového vraždění klokanů v Austrálii“, kvůli jejich kůži a dalším produktům. Proti tomuto připravovanému zákonu ovšem protestují nejen představitelé „klokaního průmyslu“, ale také odborníci, kteří se vačnatci dlouhodobě zabývají.

Zákazy vyvolané pouze na základě emocí jsou často dvojsečné a v mnoha případech mohou situaci zvířat naopak zhoršit. Jak upozorňuje George Wilson z australské Australian National University, „klokaní průmysl“ vlastně zlepšil život těchto vačnatců. Vedl k vytvoření stabilnějších populací a je příznivý i s ohledem na ochranu klokanů. Celosvětová populace klokanů je nyní vyšší, než tomu bylo v minulosti.

TIP: Co by mohlo zachránit kriticky ohrožená zvířata? Změna chutí Číňanů

Wilson a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že oslabení „klokaního“ průmyslu povede k většímu utrpení těchto pozoruhodných zvířat. Pokud zmíněný zákon projde, lze očekávat pokles poptávky po klokaních produktech. V důsledku toho se klokani na řadě míst přemnoží a bude následovat jejich neregulovaný, nekontrolovaný a často též ilegální lov nebo spíše likvidace amatérskými lovci, což může těžce zasáhnout populaci australských klokanů.