Klíče a zámky – to je neoddělitelné partnerství, ale i běžná součást našeho každodenního života. Technologie jejich výroby se vyvíjejí, princip však zůstává stejný už čtyři tisíce let – vstup je prostě povolen jen tomu, kdo má správný klíč. 

Hlava a trn 

Běžný klíč tvoří dvě části: hlava, zpravidla vybavená očkem pro zavěšení, a trn, tedy část, která se zasouvá do zámku. Trn pak může mít podle mechanismu zámku zuby nebo drážky. A jak vypadá výroba těchto našich každodenních pomocníků? 

Velký lisovací stroj nasává z jedné strany kovový plát z mosazi nebo oceli a z druhé strany chrlí zárodky klíčů – ještě hladké, bez drážek. Vyříznout jedno takové klíčové embryo trvá necelou sekundu a ročně jich stroj vyrobí patnáct milionů. V krabičkách pak putují do dalšího stroje, který do nich vyfrézuje různé typy drážek. 

Třetí stroj v procesu představuje počítač, jenž s matematickou přesností převádí rozměry budoucích zubů klíčů do řezacího ústrojí. Teprve tady tak vznikají klíčové originály, na které se vyryje identifikační číslo. 

Zámek „na tělo“ 

Hotový klíč pak čeká, až se k němu vyrobí zámek. Jejich vzájemná souhra vypadá uvnitř docela jednoduše – klíč zajíždí do štěrbiny zámku a pružinky s malými válečky zvanými stavítka se podle jeho zubů různě zasunují. Pokud klíč do zámku „pasuje“, zasunou se stavítka tak, aby jím bylo možné otočit. K obyčejnému zámku s pěti stavítky existuje asi deset tisíc kombinací klíčů. Pokud je však stavítek například dvanáct, naroste zmíněný počet rázem přibližně na milion. 

Vloupání jako sport 

Dostat se do zámku s nižším koeficientem bezpečnosti přesto není nemožné. Například Luboš Čech, vedoucí oddělení kriminalistické techniky Policie ČR a sběratel zámkových vložek, to hravě zvládne pouze se šperhákem (zahnutý drát, jehož ohnutá část by měla být asi 12 mm dlouhá), s napínákem a planžetou (běžné různě zahnuté zámečnické nástroje). Ostatně tento postup není žádným tajemstvím – na internetu najdete hned několik tipů, jak na to. Luboš Čech stručně popisuje: „Do klíčového otvoru vložky zasunete napínák, pak vezmete planžetu a s její pomocí začnete vystavovat jednotlivá stavítka. Poté napínákem pootočíte a vložka je otevřená.“ 

TIP: Výbava moderního zloděje: Klíče podle předlohy z foťáku

Zloději sice tuto metodu zvanou vyháčkování již považují za zastaralou, z hlediska širší veřejnosti jde ovšem o natolik zábavnou činnost, že se z ní v poslední době stal dokonce sport. Říká se mu lockpicking a formou poutavých kurzů se v něm můžete i profesionálně vzdělávat.  

Se šperhákem se však rozhodně nelze vydat na zámky, do nichž se hodí klíče vyšších bezpečnostních kategorií či elektronické. Experti je nazývají klíči budoucnosti, přesto však v 90 % případů stále ještě otevíráme své domovy jejich mechanickými předchůdci. 

Ačkoliv poválečná sovětská propaganda označovala německý vpád z 22. června 1941 za nečekaný, ve skutečnosti mu předcházela řada varování. Některá měla obecnější charakter (jako Hitlerova nenávist vůči komunismu), jiná byla zcela konkrétní – pouhý den před invazí několik dezertérů sdělilo Rusům, že Wehrmacht udeří. Informace putovala do Kremlu a ve Stalinově kabinetu se k jejímu vyhodnocení sešli armádní velitelé se členy politbyra. 

Počáteční nerozhodnost

Náčelník generálního štábu Georgij Žukov a lidový komisař obrany Semjon Timošenko nechtěli nic ponechat náhodě a požádali diktátora, aby uvedl pohraniční vojska do pohotovosti. Stalin však stále věřil, že sovětsko-německý pakt o neútočení ze srpna 1939 má pro Adolfa Hitlera větší cenu než cár papíru. Vyjádřil názor, že pokud k invazi dojde, půjde o spiknutí generálů bez vědomí Berlína: „Takový pokyn nevydám – byl by předčasný a možná se vše vyřeší mírovou cestou. Naopak je třeba rozeslat stručný rozkaz, že hrozí vpád německých jednotek s cílem nás vyprovokovat. To nesmíme dopustit, aby nedošlo ke komplikacím.“

Zatímco někteří historici hodnotí toto rozhodnutí jako doklad Stalinovy neschopnosti posoudit situaci, jiní jsou shovívavější. Tajné služby totiž Moskvu už několik měsíců bombardovaly zprávami, které předvídaly německý útok během jednoho či dvou týdnů. Dokládaly postupné zhoršování vztahů mezi oběma zeměmi, ovšem k invazi zatím nedošlo. A Stalin se harašením zbraní v pohraničí nechtěl dostat do situace, z níž by Sovětský svaz mohl vzejít jako agresor.

Stalin zaspal

Další události nicméně daly Timošenkovi a Žukovovi za pravdu. Kolem třetí hodiny ráno se v Kremlu rozdrnčel telefon s informací, že Wehrmacht udeřil. Politici a generálové se sjeli znovu, jenže rozkaz k zahájení vojenských akcí prozatím nepadl. Diktátor chtěl mít jistotu a nařídil lidovému komisaři zahraničí Vjačeslavu Molotovovi navštívit německého velvyslance Friedricha von Schulenburg. Oficiální potvrzení, že se obě země nacházejí ve válečném stavu, Stalina zaskočilo. Nakonec přece jen souhlasil s vydáním rozkazu zničit útočícího nepřítele, ale „jen do té míry, aby žádné sovětské jednotky kromě letectva nenarušily německou hranici“. Informace se k útvarům dostala až čtyři hodiny po zahájení operace Barbarossa. 

Stalin se natolik zdráhal uvěřit Hitlerovu porušení paktu, že odmítl o válce informovat lid a z rozhlasu musel zaznít Molotovův hlas. V následujících hodinách vyhlásil diktátor mobilizaci a vyslal na frontu několik emisarů, přičemž využívání zplnomocněnců se od nynějška stalo trvalou metodou jeho velení.

Strach a deprese

Dle pamětníků klesla Stalinova nálada v prvních dnech války k bodu mrazu. Věděl totiž lépe než kdokoliv jiný, že země není na rozsáhlý konflikt připravena. Během čistek ve 30. letech zdecimoval velitelský sbor a nechal zastřelit přes 20 000 důstojníků. Jejich nástupci se svému řemeslu teprve učili a diktátor tedy musel očekávat rychlý německý postup.

Přesto mu blitzkrieg způsobil takový šok, že za sebe nechal podepisovat rozkazy podřízené generály. Na vývoj bojů zprvu reagoval zmateně a diletantsky – například mnohé z jeho plánů protiofenziv situaci na bojišti spíše zhoršovaly. Z některých rozkazů přímo čišela Stalinovu nedůvěra, že Rudá armáda dokáže Němce zastavit – vedle přípravy nových defenzivních linií ve vnitrozemí nařídil i evakuaci osob a zásob z blízkosti fronty. Za neustálých ústupových bojů a těžkých ztrát si diktátor stále bolestněji uvědomoval, že jeho rozkazy postrádají účinnost.

Velení se ukazovalo jako mnohem obtížnější úkol, než předpokládal. Nakonec pod tíhou povinností opustil Kreml a uchýlil se na svou daču (venkovskou vilu). Centralizovaná mašinerie, kterou Stalin v minulých letech vybudoval, však bez jeho osoby nemohla v kritických chvílích fungovat. Iniciativy se chopil Molotov, který svolal nejvlivnější funkcionáře Beriju, Malenkova a Vorošilova. Měli vymyslet, jak „šéfa“ dostat zpět do Moskvy. Šlo o delikátní úkol, neboť nikdo neměl odvahu diktátorovi sdělit, že jeho deprese ohrožuje obranyschopnost státu.

Po dlouhých debatách se rozhodli Stalina navštívit (ačkoliv bez pozvání takový krok podléhal zákazu) a předložit mu návrh na ustavení nejvyššího orgánu dohlížejícího na vedení války: Státního výboru obrany (GKO). V čele by zasedl Stalin, zbytek by sestával ze čtyř navrhovatelů. Už 30. června vyslovil diktátor s tímto plánem souhlas.

Energický diletant

Vznik výboru se stal první z dlouhé řady změn. V polovině července se Vrchní velení Rudé armády (Stavka), v jehož čele stál Timošenko, přerodilo v Nejvyšší velení pod přímým Stalinovým vedením. Následně jmenovalo politbyro diktátora lidovým komisařem obrany i vrchním velitelem. Své obnovené sebevědomí Stalin demonstroval 3. července 1941 v proslulém rozhlasovém projevu, kdy válku nazval „všelidovou a vlasteneckou“.

Zároveň se nerozpakoval nalézt obětního beránka za selhání obrany v prvních dnech invaze. Stal se jím velitel Západního frontu generál Dmitrij Pavlov, jehož zatkli a zastřelili. Novou Stalinovu rozhodnost potvrdil i fakt, že od nynějška opět rozkazy podepisoval osobně. I když organizační novinky představovaly krok správným směrem, na frontě se v nejbližších měsících projevily pramálo a Rudá armáda do ledna 1942 odepsala 4,5 milionu mužů. Přes mnohé případy osobního hrdinství se v jednotkách šířila demoralizace.

Stalin se sice opět chopil iniciativy, jenže přijímal rozhodnutí pomalu a mnohdy zcela chybně. Velel nepružným způsobem, kdy většinu času trávil ve speciální místnosti, odkud vedl telegrafická jednání. Šlo o nepohodlný a neefektivní systém komunikace, v němž přetrvávalo řízení armády i týlu prostřednictvím zplnomocněných osob. Problémy generálům způsoboval též absolutní nedostatek Stalinových zkušeností s moderním válčením. Místo výstupů vojenské vědy spoléhal spíš na „selský rozum“ a kupříkladu lokálním velitelům osobně posílal rady, kam rozmístit tanky, děla a pěchotu.

Bič bez cukru

Angažovanost na taktické úrovni namísto určování celkové strategie dokresluje diktátorovu nekompetentnost v rané fázi války. Projevila se i ve způsobu, jímž se rozhodl zastavit všeobecný ústup Rudé armády. Sovětští velitelé většinou disponovali jen mizivými znalostmi, jak minimalizovat ztráty taktickým stažením do předem připravených pozic. Proto na ně Stalin začal vyvíjet nátlak, aby za jakoukoliv cenu hájili každý metr mateřské půdy – byť to v dané situaci nedávalo smysl.

Důstojníci nesměli ustupovat, a pokud k tomu svolení z Moskvy nakonec dostali, bývalo už pozdě. Wehrmacht totiž mezitím sevřel obránce ve smrtícím objetí a zajal statisíce mužů. Místo vlastním chybám Stalin tyto katastrofy obvykle připisoval panice, hromadným kapitulacím, dezerci nebo omylům velitelů. Jeho důvěra v důstojnický sbor klesala a rozhodl se vytvořit nové struktury, jež měly kontrolovat způsob velení přímo na frontě a dohlížet na indoktrinaci mužstva idejemi o kázni a vůdcovství.

Návrat komisařů

V létě 1941 tak obnovil zrušenou instituci vojenských komisařů – loajálních představitelů komunistické strany, kteří měli pracovat s veliteli všech úrovní. Opírali se o tajnou policii a disponovali značnou mocí, na jejich rozkaz byly pro údajnou zbabělost zastřeleny tisíce zoufalých a vyčerpaných vojáků. To však byl teprve začátek represivních opatření. Aby přiměl jednotky bojovat do posledního muže, postavil Stalin zajetí mimo zákon.

Rozkaz č. 270 z 16. srpna 1941 nařizoval, že rudoarmějce, kteří se nechali zajmout, je třeba zabít „jakýmikoli prostředky, pozemními i vzdušnými“. Rodinné příslušníky „záludných dezertérů“ měla policie odříznout od státních příspěvků, když šlo o velitele, tak rovnou zatknout. Brutální nařízení měla vyvolat vůli k trvalému odporu i v situacích, kdy byla bitva předem ztracena. S cynismem sobě vlastním využíval diktátor tuto vnucenou vlastnost svých vojáků jako politický kapitál při jednáních se západními Spojenci.

Dne 7. listopadu slavili komunisté 24. výročí uchopení moci, a ačkoliv Němci byli za humny, na diktátorův pokyn se konala tradiční přehlídka. V třeskutém mrazu se před Kremlem shromáždilo 28 000 vojáků, k nimž Stalin promluvil:

„Celý svět na vás hledí a očekává, že rozprášíte hordy vetřelců. Smrt okupantům, sláva naší vlasti, svobodě a nezávislosti! Vykročme pod Leninovým praporem vstříc vítězství.“

Úspěch i nové chyby

Oslavy se staly součástí propagandistické kampaně – defilující pluky i Stalinův projev zachytily kamery a film se obratem distribuoval do kin. Na morálku Sovětů měly záběry pozitivní dopad. Navíc se rudoarmějcům podařilo odrazit další německé pokusy o dobytí Moskvy a přejít do protiofenzivy, během níž začátkem ledna zatlačili nepřítele o 200 km.

První vítězství navýšilo Stalinův kredit doma i v zahraničí. Začal se zapojovat do záležitostí souvisejících s doplňováním vojsk a výběrem důstojníků, pustil se také do detailnějšího studia válečné teorie. Při vyhodnocení posledních bojů nešetřil kritikou vůči široce rozvinutým útokům podél celé fronty. Naléhal na důslednější podporu pěchoty dělostřelectvem a koncentraci sil v těžišti ofenzivy. Odmítal frontální údery proti opevněnému nepříteli, jež vedou ke zbytečným ztrátám. Později nicméně na tyto zásady mnohokrát rezignoval a ve snaze dosáhnout rychlých vítězství hnal vojáky do akce kdykoliv a kdekoliv.

V březnu 1942 schválil diktátor plán letní kampaně, který předpokládal posun ke strategické obraně a vytvoření rezerv pro budoucí ofenzivu. V praxi ovšem své rozhodnutí popřel rozkazy o přípravě útočných operací na Krymu, u Charkova, v centrálním směru i u Leningradu. Generálové kroutili hlavami a nechápali, jak se mají zároveň bránit i útočit.

Zpátky ani krok

Nekonzistentnost velení i nevhodné zásahy Kremlu přispěly ke krachu operací na Krymu i u Charkova. Stalin z neúspěchu vinil velitele, kteří však vnímali situaci zcela jinak. Kupříkladu maršál Konstantin Rokossovskij v pamětech napsal, že příčina letní porážky z roku 1942 spočívala v zopakování chyb vrchního velení z počátku konfliktu.

Místo, aby se jednotky postupně stahovaly na připravené linie, Moskva požadovala nové a nové protiútoky. V jižní části bojiště se německá převaha stala natolik výraznou, že diktátor vycítil nutnost zásahu. Opět zvolil postup sobě vlastní, jenž 28. července vtělil do nechvalně proslulého rozkazu č. 227, zvaného též „Zpátky ani krok!“ Velitelé, kteří by ustoupili bez rozkazu shora, měli být od nynějška považováni za zločince a zodpovídat se před vojenským soudem. Ani tentokrát represe nepřinesly kýžený účinek.

Bod obratu

Bylo zjevné, že místo sázky na brzké vítězství vynucené násilím musejí přijít organizační změny. V říjnu 1942 politbyro zrušilo instituci vojenských komisařů a soustředilo pravomoci v daném úseku fronty výhradně do rukou velitele. Důstojníci dostali nová privilegia včetně osobních pomocníků a několik nejvyšších důstojníků diktátor ocenil maršálskou hodností. Realita války zkrátka donutila Stalina začít znovu důvěřovat svým vojákům a také jim to dát najevo.

Poprvé se tyto změny – ruku v ruce se zlepšeným plánováním i komunikací – příznivě projevily u Stalingradu. Úpornost obránců, německé chyby i Stalinovo poučení z minulosti vyústily v únoru 1943 ve vítězství. Výsledek bitvy učinil z diktátora v očích celého světa prvního Hitlerova pokořitele, jenž má nyní právo i příležitost zahájit protiofenzivu. Ta mohla přijít po odražení útoku Wehrmachtu u Kurska v červenci 1943. Během těžkých bojů se vztahy mezi Stalinem a generalitou dále zlepšovaly – zejména proto, že jeho rozkazy konečně reflektovaly reálnou situaci na frontě. Moskevský vládce načerpal při obraně cenné zkušenosti a z jeho rozhodnutí už nečišel amatérismus.

Lepším velitelem

Zlepšení Stalinových schopností zaznamenal mimo jiné maršál Alexandr Vasilevskij – sám velmi schopný vojevůdce a kritik mnoha diktátorových rozhodnutí z první fáze války: „Po Stalingradu a Kursku se Stalin povznesl do výše strategického velení. Již uvažoval v kategoriích moderního vedení války a vyznal se v otázkách přípravy i realizace operací.“

Výsledkem byl návrh povýšit Stalina za „bezpříkladné úspěchy vojsk na frontách“ do šarže generalissima. Šlo o iniciativu nižších velitelů, kterou nejvyšší velení podpořilo. Diktátor ovšem vycítil, že by šlo o předčasný krok, neboť situace stále zůstávala tíživá a nepřítel silný. Proto zatím přijal „pouze“ maršálskou hodnost. Ve druhé polovině roku 1943 uskutečnila Rudá armáda operace na Ukrajině či Krymu a v listopadu osvobodila Kyjev. Během prvních pěti měsíců následujícího roku zatlačili rudoarmějci nepřítele na západ v severním i jižním sektoru bojiště.

Němci se úporně bránili zejména ve středu fronty, kam v létě Stalin nasměroval mamutí operaci Bagration. Po vítězství nechal přichystat opulentní propagandistickou akci – 17. července pochodovalo centrem Moskvy 57 000 německých zajatců včetně nejvyšších šarží. Kvečeru Sověti zajatce odvezli do táborů, zatímco dlažbu od „špíny“ symbolicky umyly kropicí vozy.

Síla Rudé armády mezitím přesáhla jedenáct milionů osob a její sebevědomí rostlo. Pro Stalina zůstávalo prvořadým úkolem vedení vojsk a upevňování osobní moci. I když se svými veliteli už vcelku vycházel, u nejlepších z nich se obával přílišné koncentrace moci. Proto v listopadu 1944 ustavil svým zástupcem na lidovém komisariátu obrany Nikolaje Bulganina. Dosavadní člen armádní rady několika frontů získal kompetence pro jednání s generály a měl tvořit „protizávaží“ ambicióznímu zástupci vrchního velitele maršálu Žukovovi. 

Hitlerův pokořitel

Po dobytí Berlína a německé kapitulaci stanul Stalin na vrcholu moci. Na vítězné přehlídce, konané 24. června 1945 v Moskvě, se nechal velebit jako největší vojevůdce všech dob. O tři dny později konečně přijal titul generalissima – coby „ocenění výjimečných zásluh ve Velké vlastenecké válce“.

Zároveň byl dekorován Řádem vítězství a Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Následovala smršť oslavných filmů, románů, her i oper, jež měly zakrýt skutečnost, že Stalinem nařízené čistky v důstojnickém sboru i diletantské vedení armády v první části konfliktu přivedly SSSR na okraj propasti. Podle většiny historiků se vývoj bojů na východě obrátil v sovětský prospěch až poté, co Stalin uvolnil ruce svým generálům.

Velitelé v nemilosti

Přesto si po porážce Německa dokázal slávu přivlastnit a v době míru postupně eliminoval moc někdejších polních velitelů. Jako příklad může posloužit osud obou pokořitelů Berlína. Nejprve se v nemilosti ocitl populární maršál Žukov, jehož žárlivý diktátor na jaře 1946 sesadil z funkce hlavního velitele pozemních vojsk a přidělil mu podřadnou pozici šéfa Oděského vojenského okruhu. Žukovův post obsadil maršál Ivan Koněv, jenže i on se roku 1951 musel stáhnout do ústraní coby velitel Příkarpatského vojenského okruhu.

Stalin vytěžil z triumfu Rudé armády též politický kapitál. Při setkáních s představiteli Washingtonu a Londýna se projevily nejen diktátorovy vyjednávací schopnosti, ale i skutečná síla, kterou nyní Sovětský svaz – hlavní strůjce porážky nacismu – na mezinárodní scéně představoval. Díky výkonnosti průmyslu, neústupnosti vojáků i narůstajícím schopnostem generálů tak Josif Stalin završil válku jako nejdekorovanější ze všech vítězů.

Image

Čtěte také

Georgij Konstantinovič Žukov: Maršál, který porazil Hitlera

V posledních letech se objevila celá řada nejrůznějších hydrogelů, které zlepšují hojení svalů a šlach. Některé obsahují kmenové buňky, jiné zase vytvářejí podpůrné „lešení“, které urychluje regeneraci tkáně. Španělští odborníci nedávno představili hydrogel nového typu, který v těle pacienta uvolňuje bór. A sklízejí s ním úspěchy.

Tým vědců z Polytechnické univerzity ve Valencii vytvořil hydrogel založený na alginátu, který obsahuje bór. Tento biomateriál je možné aplikovat podkožní injekcí do místa poškozených svalů, kde se z něj postupně uvolňuje bór. Ten následně spouští celý řetězec reakcí, podporujících a zrychlujících regeneraci svalů.

Bór ve svalech

Jak to funguje? Když se bór dostane do svalových buněk, stimuluje produkci proteinů zvaných integriny, podporujících spojení mezi buňkami v tkáni, a také mezibuněčné hmoty, která se podílí na utváření tkáně. Tím se rozeběhnou procesy, které urychlí hojení svalů v takové míře, že hojení trvá jen polovinu obvyklé doby. 

TIP: Léčivý hydrogel aktivuje imunitu a během hojení tak vznikají menší jizvy

Tvůrci hydrogelu jsou přesvědčeni, že jejich produkt může pomáhat nejen lidem s poškozenými svaly, ale také seniorům, kterým slábnou svaly v důsledku stáří. Rovněž by mohl být užitečný pro pacienty s různými formami svalových dystrofií a dalších dědičných chorob svalů. Účinnost hydrogelu již potvrdily experimenty na myších.

Mandloňový sad na dohled Pavlovských vrchů působí jak zázrak. Jako by sem dorazili poslové z dalekého orientu! Kdy přesně byly mandloně na Staré hoře poprvé vysazeny není jisté, ale různé neurčité záznamy a indicie ukazují, že se tak stalo někdy před třemi sty lety. Tehdejší bohutická šlechta dala mandloně, respektive broskvoně, dovézt z Uher. Broskvoně totiž byly naroubovány na mandloňové podnože. Později za krutých zim broskvoně zmrzly, ale mandloňové podnože nikoliv. Teplomilná mandloň tak kuriózně prokázala vůči mrazům větší odolnost než broskvoň a zajistila si na Moravě dlouhou budoucnost. 

Ve sluneční lázni

Mandloň obecná (Primus dulcis nebo rovněž Amygdalus communis) patří do čeledi růžovitých (Rosaceae) a rodu slivoní (Primus). Dorůstá výšky tří až deseti metrů, má nepravidelnou, „rozvrkočenou“ korunu a většinou pokroucený a křivý kmen s drsnou, podélně rozpukanou borkou hnědé až načernalé barvy. V Česku rozkvétá na přelomu března a dubna bílými nebo růžovými květy, které vyrůstají v párech na kratičkých, tlustých stopkách na dosud neolistěných stromech. Tím, že se květy objeví na holých mandloních, je něžný dojem zázraku o to mocnější. 

Mandloně mohou růst v podstatě tam, kde se daří broskvoním a meruňkám. Na jižní Moravě (Valticko, Velkopavlovicko) se ovšem meruňky nekryjí s výskytem zbytků mandloňových kultur. Mandloně mají totiž na suché a žhavé léto ještě větší nároky než například vinná réva. Velmi jim svědčí horké stepní ovzduší bez vodních par, ranních mlh a bez zatažené oblohy. Nejlépe jim vyhovují sušší vápenité půdy s dostatkem draslíku.

Nebezpečí hořkých mandlí

Střídavě vyrůstající listy, které se na mandloních posléze objeví, mají světle zelený odstín. Jsou protáhle zašpičatělé a dlouhé 7–11 cm. Mandloň je příbuzná s broskvoní, ale její vnější oplodí není na rozdíl od broskví dužnaté; je naopak tuhé a při zralosti puká. Uvnitř se nachází tvrdá pecka, která ukrývá skutečný plod – mandli. 

Semena hořkých mandlí (varieta amara) obsahují podobně jako meruňky amygdalin. Kvůli této látce, z níž se za určitých okolností může uvolnit kyanovodík, může být pět až deset hořkých mandlí pro děti smrtelnou dávkou. Olej z hořkých mandlí, který se přidává jako přísada do pečení, kyselinu kyanovodíkovou neobsahuje, má pouze neškodnou aromatickou látku benzaldehyd. Sladké mandle (varieta dulcis) a praskavé mandle (varieta fragilis) chutnají příjemně sladce.

Vznik mandloňového „impéria“

Dlouho u nás převažovala domněnka, že mandloňové květy v pozdních mrazech zmrznou a tudíž nemohou plodit. To definitivně vyvrátil až inspektor univerzitní botanické zahrady František Jirásek. Dvacet let pozoroval mandloňové stromy v univerzitní zahradě v Brně i na mnoha místech Jižní Moravy a pečlivě studoval obecní kroniky a vědecké floristické záznamy. Jeho práce dokázala, že mandloň je vůči mrazům i škůdcům mnohem odolnější než broskvoně nebo meruňky.

Po druhé světové válce se k nám pro potřeby čokoládoven dováželo tři sta vagónů plodů mandlí ročně. Socialistické Československo chtělo být ve výrobě mandlí soběstačné a hledalo se místo, kde by se mandloním dařilo. Po dlouhém výzkumu padla volba na Hustopeče u Brna. A okamžitě bylo zahájeno scelování pozemků.

První výsadba mandloní byla realizována na jaře roku 1949 (do té doby rostlo v Hustopečích pouze sedmnáct starších mandlovníků). Zlatý věk mandloní však nastal v šedesátých letech 20. století – tehdy zde rostlo padesát tisíc mandloní na 185 hektarech, což ve střední Evropě absolutně nemělo obdoby.

Rozpad na fragmenty

Nic netrvá věčně. Ve „zlatém mandloňovém věku“ pozemky s mandloněmi vlastnila a obhospodařovala společnost Čokoládovny Zora Olomouc. V roce 1999 došlo k rozdělení společnosti a následníci ztratili o mandloňové sady zájem. Restituované pozemky mají mnoho majitelů – někteří z nich je nechali ladem, jiní mandloně vykáceli a přeměnili pozemky na vinice. 

Zbylé neprořezávané mandloně rychle zahušťovaly koruny, usychaly a rozlamovaly se. Nálet akátů jen dokončoval dílo zkázy. Z padesáti tisíc mandloní zbylo do dneška jen 1 200 stromů ve dvou sadech – na Staré hoře na ploše 2,7 ha a na Kamenci na 1,7 ha. Přesto se stále jedná o absolutní středoevropský unikát.

Záchrana prostřednictvím dětí

Na jaře 2006 nastalo to, co jednou nastat muselo: zanedbané a poničené mandloňové sady poprvé nevykvetly. Osud unikátní lokality však nenechal všechny lhostejnými. Polnici na poplach přiložily k ústům děti ze základní školy na Komenského ulici v Hustopečích – s učitelkou Miroslavou Beranovou vypracovaly projekt na záchranu mandloňových sadů, roznášely letáčky, sbíraly podpisy pod apelativní petici. 

Dětské hlasy byly naštěstí vyslyšeny. O sady projevilo zájem vedení města Hustopeče a snaží se vyřešit složité majetkové vztahy. Sady byly – i díky sponzorům – vyčištěny od náletových dřevin a mandloně postupně prořezávány. 

V květnu 2015 začala hustopečským mandloňovým sadům nová éra. K devíti stovkám stromů přibylo téměř sto padesát mladých výpěstků. Do jejich výsadby se mohla zapojit široká veřejnost. Zájemci si zasadili stromky na Den rodin 15. května. S vypěstováním pomohli pracovníci ústavu Mendeleum zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Lednici. Z matečných stromů, které rostly v Hustopečích, odborníci odebrali očka. Ty naočkovali na podnože. Díky tomu je všech pět odrůd mandloní, které se nachází v mladém sadu, původních hustopečských.

V roce 2016 opět došlo k výsadbě mladých mandloní. Nový sad vznikl na půl hektarovém pozemku na Starém vrchu za rozhlednou, zasadilo se téměř šedesát nových mandloní. V revitalizaci mandloňového sadu na Starém vrchu chce vedení města pokračovat i v budoucnu.

Skutečně pohádkový konec?

Rozkvetlé mandloně jsou velkým lákadlem pro turisty, kteří se u Hustopečí začali logicky více objevovat po rekonvalescenci stromů. Proto byla v jednom ze dvou sadů zbudována rozhledna slavnostně zprovozněná 31. března 2012. Vznikla zde i Mandloňová stezka, která spojuje sady s nedalekou přírodní rezervací Kamenný vrch. Ta na ploše 5,81 ha chrání vegetaci drnové stepi a teplomilných trávníků s množstvím vzácných stepních rostlin a živočichů – vyskytuje se tu např. vzácná rostlina hadinec červený (Echium maculatum). Stará hora skrývá i další Evropsky významnou lokalitu – Přední kopaniny, která chrání cenné stepní trávníky. Krajina na dohled Pálavy má poutníkům vskutku co nabídnout. 

TIP: Omamné květy a písně: Svícny jírovců a slavičí zpěv

Někdejší dlouholetý správce mandloňového sadu Rudolf Poslušný je střízlivým realistou: „Neočekávám, že by sad vydělával a byl výrazným finančním přínosem, ale byl bych rád, kdyby alespoň zůstal zachován. Byla by škoda, kdyby úplně zanikl.“ Většina pohádek mívá šťastný konec. Nezbývá než doufat, že pohádka hustopečského mandloňového sadu nebude výjimkou… 

Plným jménem se jmenoval Klemens Václav Nepomuk Lothar Metternich-Winneburg-Ochsenhausen, vévoda z Portelly. Výše uvedené přezdívky nejsou zdaleka jediné, kterých se mu dostalo. Car Alexandr II. prohlásil, že je to satanův pomocník, zatímco britský premiér Canning zlostně řekl: „Je to největší podvodník a lhář na kontinentě a možná, že v celém civilizovaném světě!“ A Napoleon na Metternichovu adresu uvedl: „Každý občas lže. Ale lhát neustále, to je přespříliš.“ Dodnes se na Metternichovu hlavu snášejí nadávky a kritika. I do českého povědomí se zapsal jako snad nejreakčnější představitel rakouské monarchie. Nehodláme dělat Metternichovi advokáta, ale měli bychom si přiznat, že při důkladnějším pohledu se například ukazuje, že se Metternich takřka vždy snažil řešit evropské konflikty politickými prostředky, aby zabránil konfliktům válečným.

Odpůrce revoluce

Klemens se narodil jako syn státního ministra trevírského kurfiřta v Koblenci roku 1773. Byl tedy rodem Němec, ale v rodině se mluvilo francouzsky. Lidé na levém břehu Rýna ani sami nevěděli, jestli mají blíž k Francii nebo k Německu. Když byly synovi dva roky, přešel jeho čtyřiadvacetiletý otec do služeb Vídně a stal se rakouským vyslancem při různých dvorech. Klemensova matka byla v mládí přítelkyní a chráněnkyní Marie Terezie. 

Panovnické dvory staré Evropy, u kterých mladý Metternich vyrůstal, to byl podivný svět. Třeba tím, že politika se v této době stala i doménou žen. Bylo je vidět na trůnech, jako Kateřinu II. v Rusku a Marii Terezii v Rakousku, ale i v zákulisí, jako madame de Pompadour ve Francii. Když vypukla velká francouzská revoluce, začal šestnáctiletý Klemens heslem „Volnost, Rovnost, Bratrství“ spontánně pohrdat. Nenáviděl takzvanou ulici a bál se jí, o čemž psal i po letech ve svých vzpomínkách.  

Studovat začal ve Štrasburku. Poslouchal hlavně přednášky z veřejného práva, ale přitahovaly ho i přírodní vědy a medicína. Klemens si zde poprvé uvědomil své přednosti, zejména osobní přitažlivost, ale i nedostatky: nedostatek tvrdosti a přecitlivělost. Po Štrasburku studoval na univerzitě v Mnichově, ale ani tuto vysokou školu nedokončil. Jako sedmnáctiletý se zúčastnil korunovace císaře Leopolda II. ve Frankfurtu. Byl to pro něj úspěšný den, protože si ho všiml o pět let starší arcivévoda František. V konverzaci s ním pokračoval dva roky nato, kdy se František ocitl namísto svého předčasně zemřelého otce na císařském trůně. Ti dva se výtečně shodli. Oba pociťovali hlubokou nevolnost, mluvilo-li se o revoluci. 

Vzestup uprchlíka

Svoje názory nezměnil Metternich ani v Bruselu, centru Rakouského Nizozemí, kde jeho otec působil jako ministr. Zde pobývaly tisíce francouzských emigrantů, kteří utekli před revolucí, včetně syna francouzské hraběnky, se kterým Klemens flámoval. Při této činnosti se oba zamilovali do paní de Caumont. Francouz ve svých pamětech tvrdil, že šlo o lásku platonickou, ale Metternich to viděl trochu jinak: „Miloval jsem ji, jak miluje mladý muž; ona mne milovala v celé nevinnosti svého srdce. Žil jsem jen pro ni a pro svá studia. Ona, nemajíc nic lepšího na práci, milovala mne každý den; své noci trávila s manželem a věřím, že při tom byla více naplněna mnou než jím.“ 

Z Bruselu však bylo zapotřebí rychle zmizet, neboť se blížila francouzská armáda. Poněkud nemilé bylo, že Francouzi pokračovali v invazi do západních částí Německa a zkonfiskovali i majetek Metternichů, kteří se pak uchýlili do Vídně jako zchudlá šlechta. Císař jim sice vyplatil jakousi náhradu, ale šlo jen o almužnu. Mimochodem, až do té doby se Klemens vyjadřoval lépe francouzsky než německy. 

V září roku 1795 odjel mladý Metternich kočárem z Vídně do městečka Slavkov. Tamní zámek patřil rodině dlouholetého kancléře Marie Terezie, hraběte Václava Antonína Kounice, a Metternich se tu oženil s jeho vnučkou Eleonorou. Bylo mu dvaadvacet, nevěstě o dva roky méně. Tento sňatek byl zřejmě dalším stupněm k politické kariéře. Eleonora Kounicová mu věnem přinesla majetek (například městečko Kojetín a obec Vrchoslavice), jistý politický vliv a možná časem i lásku. Prostřednictvím nové rodiny získal Metternich přízeň moravské šlechty, jež měla u vídeňského dvora tradičně silný vliv. Rozmnožoval rodinné bohatství a věnoval se svým zálibám. Rovněž zvědavě nahlížel do zákulisí lékařství a v nemocnicích a pitevnách zkoumal anatomii lidského těla. Politické záležitosti ho prý tehdy zajímaly méně než úprava zámeckých zahrad. 

První diplomatický post

Psal se první rok 19. století. Francouzský ministr zahraničí Talleyrand přesně odhadoval situaci v protifrancouzské koalici a nabádal Napoleona, tehdy ještě „pouhého“ konzula Bonaparta, k míru. A hlavně k tomu, aby nikdy nesrážel rakouské Habsburky až na kolena. Vždy Rakousko považoval za potenciálního spojence, v čemž se shodoval i s mladým Metternichem, který se právě chystal k nástupu do své první diplomatické funkce. Měl se stát císařským vyslancem u saského kurfiřta na drážďanském dvoře. Bylo to zrovna ve vzácné době míru a Metternich přijal poněkud ospalé Drážďany vděčně, protože se nacházely na rozcestí mezi Paříží, Petrohradem a Berlínem. Nic moc se tam nedělo, zato se odtud daly dobře pozorovat evropské záležitosti. Kurfiřta saského měl těsněji upoutat k Vídni, ale opatrnost saské politiky byla příslovečná, takže se mu příliš nedařilo. 

Ani zdejší společenský život ho neokouzlil. Dvorský ceremoniál byl zastaralý a dámy nosily ještě krinolíny! Metternich byl muž cílevědomý a bez skrupulí, takže překonával všechny překážky. Zapsal si na své konto i velkou milostnou pletku s manželkou ruského generála Bagrationa. Byla vzdělaná a prý i hezká, ačkoliv dobové tomu portréty příliš nenasvědčují. Výsledkem jejího vztahu k Metternichovi se stala jednak dcera, která dostala jméno Marie Klementina a k níž se Metternich vždycky hlásil, a rovněž trvalé přátelství s ruskou kněžnou. 

Napoleon mění mapu Evropy

V Drážďanech Metternich pobyl sotva dva roky, když ho císař jmenoval zplnomocněným ministrem v Berlíně u pruského krále. Ale ani na této štaci dlouho nesetrval. Po bitvě u Slavkova ho František I. poslal do Paříže. Císař dal svému novému vyslanci velice jasný, ale také obtížný úkol: dosáhnout zmírnění podmínek prešpurského míru. Nebylo to snadné. Napoleon byl v rozběhu, právě vyřídil jednu mocnost a připravoval se na další. Metternich měl možnost sledovat diplomatickou přípravu na rozdrcení Pruska. Postavení pruského krále Fridricha Viléma III. ho nijak nedojímalo. Vytýkal mu váhavost a neutralitu v předcházejícím roce, kdy se sám v Berlíně marně snažil přimět Prusko k účasti v protinapoleonské koalici. Teď s jistým zadostiučiněním sledoval, jak se smyčka kolem Pruska utahuje.  

Metternich uměl číst v lidech znamenitě, ale směřování vojáka na francouzském trůně v onen okamžik neodhadl dobře. Když si zrekapituloval situaci v Evropě, naskytl se mu tento obraz: Francie se zbavila interventů, dobyla postupně Nizozemí i Švýcarsko, podrobila si španělského krále, získala Itálii a pod její patronací vznikla aliance německých států (Rýnský spolek). Napoleon vlastně sjednotil pod svou hegemonií celou západní Evropu s výjimkou Británie. Ve dvou válkách pak porazil Rakousko a Prusko, aniž tyto dvě mocnosti anektoval. Metternich se nechal zmýlit dočasným francouzsko-ruským sblížením po míru v Tylži a obával se, že si obě mocnosti rozdělí Evropu. Nepostřehl, že Napoleon chtěl dominovat nad celou Evropu a že musel časem nutně vyřadit i Rusko. Proto také nesrazil Prusko a zejména Rakousko na kolena, protože chtěl mít alespoň z druhého z nich spojence proti carovi. 

Politické milenky

Jako vyslanec si Metternich získal dvě milenky, pohledné a vysoce postavené ženy, které se mu zdály být ideálním zdrojem informací z nejvyšších míst. Sice se ukázalo, že byly spíš zdrojem dezinformací a drbů, nicméně Metternich je pečlivě zapisoval a stavěl na nich své zprávy do Vídně. Lauře, drobné ženě Napoleonova generála Junota tehdy bylo šestnáct let a prý byla natolik krásná, že ji zbožňoval i Napoleon. Obývala výstavné domy, pěstovala četné známosti a střídala milence, mezi něž se zařadil i Metternich. Brzy se mezi nimi rozehrála podivuhodná hra na informace a dezinformace, předstírání a zastírání. Co mohla žena Lauřina typu vědět o politice kromě klepů? Kupříkladu informace, které jí podstrčil někdo jiný.

TIP: Zákulisní strůjce Napoleonova pádu: Jak změnil Metternich tvář Evropy?

A ta druhá dáma? Karolínu Muratovou, Napoleonovu sestru a pozdější královnu neapolskou, zbožňoval Metternich pro její postavu i tvrdohlavost, s jakou se vymykala bratrovu vlivu. Bylo o ní známo, že má vztah s intrikánským ministrem policie Fouchém. Metternich si usmyslel, že bude právě přes ni dodávat falešné informace, které se pak přes Fouchého donesou až k Napoleonovi. Podle hraběte Savaryho, generála, který patřil k Napoleonovým nejvěrnějším, věci dospěly tak daleko, že „to byl často on, Metternich, kdo byl autorem různých báchorek, jimiž Fouché přicházel pobavit císaře“. Kníže se Napoleona snažil utvrdit v tom, že ve Vídni je u moci mírová strana a že František I. už nehodlá podnikat válečné kroky, přičemž opak byl pravdou. 

První snadno pozorovatelnou oběžnicí dubnového hvězdného nebe se stane Mars, který se objeví s nástupem noci v souhvězdí Býka vysoko nad západem. Co myslíte, zaslouží si přízvisko „rudá planeta“? A pokud ano, jakým odstínem byste popsali podobně zbarvené jasné stálice v jeho okolí – tedy Aldebaran z Býka zářící přímo pod ním a Betelgeuze z Oriona nalevo? Půjde spíš o pomerančovou, nebo snad broskvovou?

Barvy planet

Drobné barevné nuance můžete studovat také u Jupitera a Saturnu. Jedna z uvedené dvojice planet je žlutobílá, zatímco druhá spíš nažloutlá, nad obzorem se ovšem objeví až mnohem později: Po celý duben budou zdobit pozdní ranní oblohu nízko nad jihovýchodem, na pomezí souhvězdí Kozoroha a Vodnáře – 6. a 7. dubna navíc v doprovodu velmi úzkého měsíčního srpku.

Zbývající dvě nápadné oběžnice, Venuše a Merkur, se přihlásí o slovo až v závěru dubna. A jelikož se obě budou nacházet za soumraku nízko nad severozápadem, s velkou pravděpodobností se na jejich vzhledu podepíšou neklidné přízemní vrstvy vzduchu. Připravte se proto na soustavné mihotání a občasný duhový nádech, vyvolaný rozkladem bílého světla na barevné spektrum – zejména u extrémně jasné večernice Venuše.

Nebeský otloukánek

Do kterých hvězdných zákoutí se vydat, až se setmí úplně? Co třeba do souhvězdí Malého lva vysoko nad jižním obzorem? Tento nebeský otloukánek se bojácně choulí mezi mohutnou Velkou medvědicí na severu a majestátním Lvem na jihu. „Narodil se“ v roce 1687, kdy jej do hvězdné mapy poprvé zanesla ruka polského astronoma Jana Heweliusze. Do vínku přitom dostal 18 poměrně obyčejných hvězd, z nichž ta nejjasnější – Praecipua alias 46 Leo Minoris – dosahuje pouze 4. velikosti. 

Astronomové přikládali Malému lvu zanedbatelný význam, jak dokládá i poněkud zmatečné pojmenování jeho hvězd. Pokud byste v něm hledali tradiční nejjasnější „alfu“, budete se snažit marně, neboť žádná taková neexistuje. Přesněji řečeno je jí zmíněná 46 Leo Minoris, což příliš reprezentativně nezní. Alespoň, že její latinské pojmenování Praecipua znamená „vedoucí“ – myšleno hvězda. 

Sesazená stálice

Abychom byli historicky přesní, až do roku 1826 zmíněná stálice řecké písmeno α v názvu nesla. Právě tehdy však vyšel hvězdný katalog Francise Bailyho, v němž o svou „alfu“ přišla. Anglický astronom se totiž rozhodl, že uvedené označení má příslušet pouze hvězdám s jasností pod 4,5 mag. Co na tom, že je Praecipua ve skutečnosti ještě o něco zářivější…

O to zvláštněji pak působí, že se hned druhá nejjasnější hvězda Malého lva se 4,2 mag nazývá Beta Leo Minoris. Jde o velmi těsný dvojčlenný systém tvořený obřími hvězdami, z nichž se v daleké budoucnosti stanou dva bílí trpaslíci. Bohužel krouží navzájem natolik blízko, že je nerozlišíme ani dalekohledem. 

Dvakrát tři

To ovšem neplatí pro jiné dvě hvězdné soustavy, 7 Leo Minoris a 42 Leo Minoris, obě představující trojhvězdu. První zmíněná leží v západní části Malého lva při hranicích se souhvězdím Rysa a její dominantní pár tvoří jasnější žlutooranžová složka s 5,9 mag doprovázená v úhlové vzdálenosti 1′ slabším naoranžovělým souputníkem s 9,7 mag. Jihozápadně od nich, ve vzdálenosti 1,6′, se pak nachází i zbývající bílá složka s 11,6 mag.

S trojhvězdou 42 Leo Minoris z východní partie Malého lva, jejíž stálice se rozprostírají do vrcholů pravoúhlého trojúhelníku, si hravě poradí i malý dalekohled. Nejjasnější bílá složka s 5,3 mag má ve vzdálenosti 3,3′ o něco slabšího naoranžovělého průvodce s 7,8 mag. Z východu se k nim ve vzdálenosti 7′ přimyká třetí člen s 8,3 mag, rovněž bíle zabarvený. 

Pro fajnšmekry

Malý lev je však docela bohatý na objekty vzdáleného vesmíru, přičemž jde výlučně o skutečně velmi odlehlé galaxie. Dalekohled zhruba s 15cm objektivem jich napříč souhvězdím ukáže asi desítku. Vypravte se třeba za tou nejjasnější, NGC 3344 s 9,9 mag, která leží 1,4° jižně od 40 Leo Minoris. V přístroji se jeví jako 3,5′ široká okrouhlá mlhavá skvrnka s jasným středem, jemuž směle konkuruje hvězda 10. velikosti na východě – ta však do galaxie vzdálené 43 milionů světelných roků nepatří.

Hezkou podívanou skýtá i NGC 3430 s 10,4 mag, kterou od nás dělí 90 milionů světelných let a na nebi ji najdete 1,3° jižně od 46 Leo Minoris. Jako první si ovšem v zorném poli jistě všimnete naoranžovělé stálice zhruba 7. velikosti, v doprovodu o dvě magnitudy slabšího namodralého souputníka. V úhlové vzdálenosti 9′ na severozápad od nich pak spatříte další stálici 9. velikosti. Představíte-li si spojnici mezi popsanými hvězdami jako základnu rovnoramenného trojúhelníku, bude se NGC 3430 nacházet v jeho vrcholu, směrem na jih. Vypadá jako značně oválná skvrnka o úhlovém průměru 1′ × 2′. 

Majitelé velkých dalekohledů mohou v zorném poli pošilhávat i po velmi protáhlé galaxii NGC 3424 s 12,4 mag či po spíš oválné NGC 3413 s 12,02 mag, které leží od NGC 3430 v úhlové vzdálenosti 6′ a 15′ směrem na jihozápad. Jedná se přitom o pouhý zlomek možného galaktického výčtu: Malý lev zkrátka představuje souhvězdí pro fajnšmekry, kteří vědí, kde hledat, a jimž na „nějaké té alfě“ nesejde. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Berana, 19. dubna ve 22:33 SELČ vstupuje Slunce do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na konci dubna večer nad severozápadem
• Venuše – viditelná na sklonku dubna večer nízko nad severozápadem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v dubnu 2021

•  2. dubna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 6. a 7. dubna – seskupení úzkého měsíčního srpku, Saturnu a Jupitera za svítání nízko nad jihovýchodem na ploše o průměru cca 17° (6. 4.) a 13° (7. 4.)
• 15. dubna – seskupení úzkého měsíčního srpku, Aldebaranu a Plejád z Býka na večerním nebi na ploše o průměru cca 14°
• 17. dubna – setkání měsíčního srpku a Marsu na večerní obloze (cca 2,5°)
• 19. dubna – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 21. dubna – v noci nastává maximum činnosti meteorického roje Lyrid
• 22. dubna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 25. dubna – Měsíc poblíž Spiky z Panny na noční obloze
• 27. dubna – superúplněk, pro pozorovatele v Česku bude úplňkový Měsíc nejblíž Zemi v roce 2021; při následujícím květnovém úplňku se však bude nacházet jen o pár set kilometrů dál
• 29. dubna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Díky americko-australskému týmu badatelů již víme, proč mají vombati hranaté výkaly: Výzkumníci pitvali těla zmíněných živočichů sražených autem. Na základě nových poznatků o jejich zažívacím traktu pak vytvořili počítačový model a zjistili, proč jsou vombatí bobky hranaté.

TIP: Hádanka riskantní toalety: Proč někteří lenochodi vykonávají potřebu na zemi?

Tlusté střevo chlupáčů totiž měří zhruba deset metrů, takže než jím strava projde, zcela vyschne. Do krychliček ji pak vytvarují unikátní části střeva pokryté svalovinou, jež se stáhne a exkrementy „vymodeluje“. Zbývá zjistit, proč se jedinečný způsob formování trusu vyvinul.

Patnáct let po destrukci Juditina mostu už zřejmě začaly dožívat části dřevěné provizorní vysprávky. Zakladatelský počin Karla IV. byl však podmíněn nejen dostatkem financí pro založení mostu nového, ale především dostatkem kvalitních řemeslníků.

Pod dohledem stavbyvedoucího

Stavbu prováděla stavební huť – vlastně velmi dobře organizovaná firma, jejímiž představiteli byli podle některých kamenických značek stejní řemeslníci, jako v případě stavby katedrály na Pražském hradě. V čele huti stanul tzv. magister operis – architekt, stavbyvedoucí a vedoucí kameníků v jedné osobě. V mnoha publikacích se uvádí, že jím byl v případě Karlova mostu Petr Parléř – stavitel chrámu sv. Víta. Archeologický výzkum, který proběhl souběžně s opravou mostu však ukázal něco jiného. Prvním projektantem a stavitelem je zřejmě pražský měšťan Otto či Otlin – neznáme však o mnoho více, než jeho pečeť.

Mostní stavební huť se neobešla bez kameníků, tesařů, zedníků a lokátorů, pomáhala však i spousta jiných potřebných řemeslníků, jako například kováři, lamači kamene, provazníci, pilaři, bednáři a další. Pro pomocné práce bylo zapotřebí množství nádeníků.

Na rozdíl od dnešních dob byla odměna vyplácena především úkolově, časová týdenní mzda se vyplácela pouze vedoucím představitelům hutě. Stavba probíhala po celý rok, pouze mokrý zednický proces se omezoval na dobu od sv. Jiří do sv. Václava (duben až září). Po zbytek roku se činnost stavební hutě přesouvala většinou do krytých prostor, kde se opracovával kámen. A právě tyto prostory daly huti svůj název – francouzské slovo „la hutte“ znamená chatrč nebo bouda.

Hádání nad kvalitou

Z pramenů nezjistíme, zda se vedly spory o kvalitu řemeslné práce už ve středověku. Rozpaky i vyložené rozepře nad provedením oprav a kvalitě řemesla však máme doloženy od 17. století.

TIP: Vajíčka v maltě nebyla: Legenda padla, most stojí

Asi nejvášnivější debaty vyvolala oprava mostu po povodni v roce 1890, kdy se zřítily tři oblouky. Návrh Ing. Kruise tehdy počítal s tím, že budou nahrazeny pouhými dvěma klenbami, aby se zlepšila průtočná funkce mostu. Za to, že si most stále drží svou středověkou siluetu, dnes vděčíme především architektu Hlávkovi, který se proti navržené koncepci postavil.

Přibližně před 80 miliony let, v době kdy se chýlilo ke konci období křídy a spolu s ním celé druhohory, dominovali mezi predátory na severní polokouli tyranosauři. Ve stejné době se na jižní polokouli vše živé třáslo před abelisauridy, další skupinou mohutných dravých teropodních dinosaurů. Mezi ty nejnebezpečnější patřil i nedávno objevený abelisaurid z argentinské části Patagonie.

Dávný dravec dostal jméno Llukalkan aliocranianus, odkazující na místní etnikum Mapučů, známých též jako Araukánci. Llukalkan v řeči Mapučů znamená „ten, který šíří strach“.

Skvěle zachovalé fosilní pozůstatky llukalkana byly objeveny ve formaci Bajo de la Carpa v oblasti La Invernada, shodou okolností jen asi 700 metrů od místa objevu jiného abelisaurida, viavenatora.

TIP: Dinosaurus „Smrtka“ byl starším bratrancem Tyrannosaura rexe v Kanadě

Llukalkan i ostatní abelisauridi připomínali Tyrannosaura rexe, a to včetně jeho směšně malých předních končetin. Lišili se od nich neobvykle krátkými a mohutně stavěnými lebkami, s nimiž museli budit hrůzu široko daleko. Llukalkan sice nebyl největším z abelisauridů, své příbuzné ale předčil dobrým sluchem, který byl zřejmě na úrovni dnešních krokodýlů.