Porovnáte-li životní styl lidí žijících v domácnosti sdílené se zvířetem a těch, kteří žádného takového společníka nevlastní, najdete překvapivě velké množství rozdílů. Povinnosti vyplývající z péče o chlupaté, popřípadě opeřené tvory mohou zároveň přinášet i překvapivé vedlejší efekty ovlivňující zdraví člověka. Typickým příkladem je venčení – není žádným tajemstvím, že procházky na čerstvém vzduchu jsou zdraví prospěšné. Jako neméně důležitá se ovšem ukazuje třeba i zdánlivá maličkost v podobě hlazení hebké srsti nebo obyčejného pozorování akvária. Obojí je uklidňující a nese s sebou měřitelné zlepšení nálady.

Boj s bolestí i osaměním

Pokud se při mazlení se svým zvířetem cítíte lépe, nejde o náhodu: V krvi totiž v takových chvílích klesá hladina stresových hormonů. Opakovaně to prokazují výzkumy, kterých v této oblasti začalo rapidně přibývat během posledních desítek let, ačkoliv důkazy o pozitivním vlivu přítomnosti zvířete jsou mnohem starší – podle archeologických nálezů lidé už ve starověku tíhli ke svým zvířatům natolik, že jim po smrti zhotovovali náhrobky. Tehdy zřejmě netušili, co je příčinou tak úzké vazby, ale dnes už vědci znají odpověď.

I krátkodobá interakce se zvířetem (údajně stačí jen tři minuty) snižuje množství stresového hormonu kortizolu v krvi a naopak vede ke zvýšení hladiny oxytocinu, známého jako hormon štěstí a důvěry. Omezením stresu dojde zároveň ke zpomalení srdečního tepu a snížení krevního tlaku. Někteří výzkumníci u dobrovolníků vysledovali dokonce vyšší hladiny imunoglobulinu A, což je jedna z protilátek, které se podílejí na ochraně těla proti mikroorganismům. 

V neposlední řadě přítomnost zvířete dokáže ovlivňovat subjektivní vnímání bolesti, protože orientace člověka na zvíře odvede jeho pozornost jinam. Boj s chronickou bolestí je nepříjemnou komplikací zdravotního stavu zejména u starších lidí, případně pacientů v léčebnách dlouhodobě nemocných, a uvedeného pozitivního efektu proto využívají odborní canisterapeuti. Ti se svými zvířaty daná zařízení navštěvují a pomáhají zdejším klientům rozptýlit pocit osamělosti.

Právě v tomto ohledu je přínos psů – potažmo jakýchkoliv zvířat – doslova nenahraditelný. Je prokázané, že dlouhodobé odloučení od jiných lidí má za následek vznik depresí a úzkostí. Více než dobře se to projevilo zejména v posledních měsících, kdy koronavirová pandemie omezila sociální kontakty na minimum a nejen senioři často zůstávali zcela sami. Zvlášť palčivý problém musely řešit domovy seniorů, kde ze dne na den začal platit zákaz návštěv a nucené několikaměsíční odloučení od svých blízkých si na psychice klientů pochopitelně vybíralo svou daň. V některých institucích proto přistoupili k originálnímu řešení: Například v jednom floridském domově pro pacienty s demencí opatřili obyvatelům celkem 375 robotických mazlíčků. Jejich vliv na lidské zdraví je totiž kupodivu obdobný jako v případě živých zvířat.

Vzájemná péče

Vedle seniorů jsou specifickou skupinou váleční veteráni trpící posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Ta obnáší mimo jiné opakované návaly úzkostných stavů, při jejichž zvládání se více než dobře uplatňují právě cvičení psi. Zvířata umějí vycítit psychické rozpoložení člověka často ještě mnohem dřív, než si on sám svůj stav uvědomí, a vědci už dokážou vycvičit psy tak, aby člověka s PTSD probudili, jakmile jejich spánek naruší noční můry.

Bez ohledu na to, zda člověk vlastní psa, kočku nebo třeba koně, navíc platí ještě jedna poměrně zásadní věc: Takový majitel obecně mívá sklon dbát na své vlastní zdraví víc, než kdyby se nemusel o žádné zvíře starat. Důvod je prostý – záleží mu na tom, aby se s ním něco nestalo, protože tehdy by jeho svěřenec přišel o páníčka. Zodpovědnější pacienti nezanedbávají preventivní prohlídky a nepodceňují návštěvy lékařů, čímž zásadně sníží riziko, že se u nich nepozorovaně rozvine závažná choroba.

Zajímavý experiment nedávno provedli vědci z texaské univerzity: Děti trpící diabetem mají často problém naučit se pravidelně a především včas kontrolovat hladinu glukózy v krvi.

Ovšem ty, které měly v rámci uvedeného pokusu za úkol pečovat o akvárium, se zároveň začaly důsledněji zajímat i o vlastní zdravotní stav. Mimo jiné se také zjistilo, že už samotný akt péče o zvíře může mít terapeutický vliv. Pro každého, kdo se stará o jinou živou bytost, je důležitá zpětná vazba v pocitu vlastní užitečnosti. Jakmile člověk nemá nikoho, kdo je na něm závislý, rychle ztrácí smysl života a dostává se na šikmou plochu v podobě celé série hrozících duševních onemocnění.

Terapie předením

Péče o zvířata podporuje sociální kontakty i nepřímo – společný zájem o činnost motivuje lidi ke sdílení svých zážitků a zkušeností, takže si snadněji vytvářejí nové sítě přátel. Co se týče fyzické stránky, psi jsou vhodní jako impulz ke zdravému pohybu, zatímco kočky prý dokážou pozitivně působit na zhmožděnou tkáň, například bolavé svaly. A to konkrétně schopností, která je vlastní pouze jim: předením. Tento uklidňující zvuk se pohybuje v rozmezí 20–140 Hz a díky tomu, že je plynulý (kočka totiž přede i při nádechu), stimuluje hojení tkáně a pomáhá při potížích se spánkem.

Některé studie navíc připisují kočkám i schopnost snižovat riziko kardiovaskulárních onemocnění. Jejich majitelé mají například až o 40 % nižší pravděpodobnost, že je postihne srdeční příhoda. A pokud už k infarktu přece jen dojde, mají téměř devítinásobně vyšší šanci, že přežijí – což jsou výsledky, jež přinesla už v roce 1980 studie Eriky Friedmanové z baltimorské univerzity v Marylandu.

Psí diagnostik

Nejlepší přítel člověka odvádí skvělou práci nejen v terapii, ale také v diagnostice. Díky více než 200 milionům buněk v nosní sliznici je psí čich v porovnání s tím lidským nesrovnatelně vyvinutější. Dokáže reagovat na přítomnost specifických pachů i v naprosto minimální koncentraci, čehož lze využít hned v několika oborech – mimo jiné právě v medicíně. V posledních týdnech se například intenzivně testuje jejich schopnost rozpoznat osobu nakaženou koronavirem. Už dlouho se ale ví, že psi by mohli najít uplatnění v onkologii.

Nádorem zasažené buňky totiž produkují proteiny, jejichž pach dokáže citlivý psí čenich zachytit v dechu, případně moči nebo stolici nemocného člověka. Psi se doposud spolehlivě projevili při experimentech u pacientů s rakovinou močového měchýře, prostaty, plic, prsu, tlustého střeva, ale i kůže. Lze je relativně snadno vycvičit k tomu, aby v případě detekce specifického pachu zareagovali například štěkotem.

Hotovou pokladnici pachů psím čenichům skýtá lidský pot, jenž obsahuje informace třeba o hladině některých hormonů. Pes tak cítí třeba to, v jaké fázi menstruačního cyklu se žena nachází, případně zda je právě těhotná. Nadějně se jeví výsledky pokusů s diabetiky, jimž v případě náhlého poklesu krevního cukru hrozí glykemický šok. Psy je totiž možné naučit, aby na takovou situaci včas zareagovali a varovali svého pána dřív, než zkolabuje.

Na obdobném principu funguje i upozornění na blížící se epileptický záchvat. Studie na tomto poli se začaly systematicky provádět teprve na počátku tohoto tisíciletí, nicméně už stačily přinést slibné výsledky: Ukázalo se, že v pachu nemocného člověka se blížící se kolaps projeví až 45 minut před vypuknutím, kdy si dotyčný ještě není ničeho vědom. Pokud tedy pes svého pána upozorní, ten se na něj může včas připravit.

Zooterapie na vzestupu

Navzdory tisíciletému povědomí o léčebném potenciálu zvířat (viz Nic nového pod sluncem) nastal boom nových výzkumů až ve druhé polovině minulého století – poté, co v roce 1962 newyorský dětský psychiatr Boris Levinson publikoval pravděpodobně vůbec první studii o psychoterapeutickém vlivu psa na člověka. Všiml si totiž, že děti jsou otevřenější a lépe reagují na léčbu ve chvílích, když má v ordinaci zrovna svého psa. Odtud už nebylo daleko k tomu, aby se jeho zjištěním inspirovali i další lékaři či vědci.

TIP: Chundelatá terapie: Budou i v českých kancelářích hopsat klokani a kvičet vepři?

Dnes už víme, že k terapii je v zásadě vhodné jakékoliv zvíře, pokud jsme schopni jej vycvičit. Kromě psů, koní nebo koček je hlavně v zahraničí čím dál populárnější například delfinoterapie. Ta je unikátní především tím, že probíhá ve vodě, tedy v prostředí optimálním pro léčbu pohybového aparátu. Ovšem nezanedbatelný je rovněž přínos na poli psychiky, neboť bezprostřední blízkost velkého kytovce představuje pro většinu pacientů životní zážitek. 

Jen před pár dny mělo v kinech premiéru historické drama z dílny Netflixu The Dig (Vykopávky), které připomíná události z roku 1939, kdy byly zahájeny vykopávky velkých mohyl na pohřebišti Sutton Hoo, nedaleko Woodbridge v anglickém hrabství Suffolk. Na dvou pohřebištích zde bylo nalezeno mnoho anglosaských artefaktů, včetně ikonické zdobené helmy a tzv. „pohřbu v lodi“ - zbytku vraku 27 metrů dlouhé lodi, s pohřební komorou naplněnou 263 artefakty.

„Lodní pohřeb“ se podle archeologů odehrál na počátku 7. století našeho letopočtu. Pro vědce jde o nesmírně významný objev, jeden z nejdůležitějších na území Velké Británie. Odhaluje totiž období raného středověku na Britských ostrovech, které je doposud jen málo známé. 

Vzhledem k významu „lodního pohřbu“ na Sutton Hoo je ironií, že stále není jasné, kdo je tam vlastně pohřbený. Část archeologů se domnívá, že jde o hrob anglosaského krále Raedwalda z dynastie Wuffingů, který vládl ve východní Anglii a zemřel někdy kolem roku 627. Důkazy jsou stále jen nepřímé.

TIP: Extrémně horké léto v Anglii odhalilo doposud skrytá archeologická naleziště

Další možností je, že na Sutton Hoo je pohřbený Raedwaldův příbuzný. Mohl by to být například jeho syn Eorpwald, který usedl na trůn po Raedwaldově smrti a který panoval jen pár let, než byl kvůli koketování s křesťanstvím zavražděn pohanským šlechticem Ricberhtem. Ani v tomto případě se ale odborníci nemohou opřít o pádné důkazy.

Odpověď na otázku, kdo je na Sutton Hoo vlastně pohřbený, by mohl přinést podrobnější výzkum, a hlavně objev nějakého zásadního důkazu. Vědcům v tom nově mají pomoci nejmodernější laserové a radarové technologie – především LIDAR, který již odhalil mnohá tajemství v nejrůznějších koutech světa. 

Zatímco v předchozí části jsme se věnovali hlavně planetě nesoucí jméno po řeckém bohu nebes Úranovi, nyní se přesuňme ještě o 1,6 miliardy kilometrů hlouběji do Sluneční soustavy, do mrazivého království její poslední členky. Voyager 2 – jediná sonda, jež Neptun dosud zkoumala – objevil při průletu v roce 1989 šest nových měsíců planety a pořídil první snímky jejích prstenců. Automat také odhalil, že je zmíněný obr teplejší než Uran, přestože krouží dál od Slunce. Podobně jako Jupiter či Saturn má totiž vlastní vnitřní zdroj energie. 

V tamní atmosféře pak Voyager 2 detekoval mohutnou temnou bouři, označovanou jako Velká tmavá skvrna, a na snímcích zachytil rovněž menší, Malou tmavou skvrnu. Hubbleův teleskop (HST), který v současnosti jako jediný disponuje dostatečnou citlivostí ke sledování atmosférických jevů ledového obra, později už Velkou skvrnu nenalezl. Vědci tak dospěli k závěru, že se jedná o prchavé útvary, jež se objeví a záhy zase zmizí. 

Lovec bouří

Pomocí HST se však už podařilo identifikovat další čtyři tmavé bouře, přičemž fotografie poslední z nich pochází ze září 2018. Nová temná skvrna se vyskytuje na severní polokouli a v delším průměru měří asi 11 000 km. U jejího pravého okraje jsou pak viditelná jasná bílá „doprovodná oblaka“. Hubbleův teleskop pozoroval podobná mračna i u dřívějších vírů: Vznikají, když se proud okolního vzduchu naruší a je nasměrován vzhůru nad tmavou bouři, načež se v plynu tvoří zmrzlé krystalky metanu. Popsaná oblaka se podobají pozemským mrakům ve tvaru lívanců, když vzduch stoupá nad pohoří.

Přesný mechanismus formování zmíněných bouří neznáme. Nicméně podobně jako Velká rudá skvrna na Jupiteru se i tmavý vír na Neptunu otáčí jako anticyklona a pravděpodobně vynáší materiál z nižších vrstev ledové atmosféry. Pozorování pomocí HST ukázala, že se v regionu již v roce 2016 zvýšila oblačná aktivita, která výskytu bouře předcházela. Fotografie naznačují, že víry vznikají hlouběji v ovzduší Neptunu a stávají se viditelnými, až když vrchol bouře dosáhne výrazné výšky.

Taneční variace

Kolem Neptunu obíhá patnáct známých měsíců. Některé vznikly souběžně s planetou, jiné zachytila později, když je uzamkla na dráhách diktovaných vlastní gravitací. Část satelitů má retrográdní trajektorii, tzn. že krouží proti směru rotace mateřského tělesa. Jiné si dráhy navzájem vyměňují, aby se vyhnuly kolizi. 

Nejblíž planetě se pohybují Thalassa a Naiad, dva malé měsíce nepravidelných tvarů, objevené Voyagerem 2. Jejich nejdelší rozměry činí 108 km, respektive 96 km. Detailní výzkum drah obou těles vedl k dosud nevídanému zjištění: Navzdory nevelké vzájemné vzdálenosti se nikdy nedostanou do těsné blízkosti. Pohybují se ve stálé choreografii – Naiad vykoná jeden oběh za sedm hodin, zatímco Thalassa za 7,5 hodiny, přičemž dráha prvního zmíněného souputníka se vůči rovině oběhu druhého sklání asi o 5° a navzájem jsou v orbitální rezonanci. Pozorovatel na Thalasse by viděl Naiad, jak dvakrát během oběhu prolétne nad oběžnou rovinou prvního měsíce a pod ní.

Astronomové pozorovali již řadu různých rezonancí mezi planetami, jejich přirozenými satelity a asteroidy, ale popsaný případ je unikátní. Dva nejbližší měsíce Neptunu představují skutečné mistry akrobacie: Provozují jakýsi „uhýbací tanec“ a podle všeho setrvávají v dané konfiguraci velmi dlouho, protože jejich dráhy zůstávají stabilní. Na první pohled „divoké kreace“ jsou ve skutečnosti dokonale koordinovanou souhrou pohybu obou těles. Nejde však o jedinou zvláštnost, co se Neptunových měsíců týká… 

Vetřelcem proti své vůli

Největší planety našeho solárního systému obklopují početné rodiny měsíců: Kolem Jupitera jich krouží 79, kolem Saturnu 82 a u Uranu jich známe 27. Ve všech uvedených případech se rozměrné satelity pohybují po prográdních dráhách, tj. ve směru rotace planety, a po orbitách s malým sklonem. Nicméně v soustavě Neptunu panuje odlišná situace.

Většina hmotnosti jeho pouhých 15 průvodců se koncentruje do jediného – Tritonu o průměru 2 706 km – zatímco zbylé dosahují velikosti od 10 do 416 km. Triton, velikostně srovnatelný s Plutem, navíc okolo Neptunu obíhá po retrográdní dráze, tedy v opačném směru. Podle astronomů jej planeta v minulosti zachytila. Z nové studie vyplývá, že kdysi měla měsíců zřejmě mnohem víc, některé však mohly být ze systému vyvrženy právě v důsledku zachycení Tritonu. 

Ten původně nejspíš tvořil součást binární soustavy transneptunických objektů a kroužil kolem Slunce v oblasti Kuiperova pásu. Když se binární systém dostal do blízkosti Neptunu, gravitace planety Triton zachytila, načež se pozvolna přesunul na současnou dráhu, zatímco druhé těleso bylo odmrštěno.

TIP: Triton: Jeden z nejpodivnějších měsíců ve Sluneční soustavě

Velice zajímavá, i když ne právě příznivá je budoucnost velkého souputníka. Na své trajektorii se k Neptunu postupně přibližuje a podle výpočtů bude asi za 3,6 miliardy roků roztrhán. Trosky pak kolem planety utvoří prstenec možná až tisíckrát jasnější než současná chlouba Saturnu.

Přes veškerý nátlak se Hácha na audienci u Hitlera v březnu 1939 zprvu nechtěl vzdát a hrál o čas – několik hodin odmítal podepsat deklaraci, že „československý prezident (…) klade osud českého národa a země do rukou Vůdce německé říše“. Nervozita nacistických lídrů stoupala – zdráhali se vyslat vojska do suverénního státu bez formálního (byť vynuceného) souhlasu jeho představitelů.

Vynucený souhlas

Zoufalý prezident Hácha ve snaze zabránit krveprolití nakonec souhlasil, že se jeho země vzdá suverenity a odevzdá výzbroj. Ve 4.00 byla podepsána „dohoda“ a Keitel mohl vydat rozkaz k vojenské okupaci, kterou Wehrmacht o dvě hodiny později skutečně zahájil. Třetí říše tedy mnichovskou dohodu respektovala pouhých 166 dnů.

V Československu ve 4.30 zaznělo z rozhlasu nařízení hlavního štábu, které informovalo posádková velitelství, že během 90 minut německé ozbrojené síly zahájí obsazování republiky a že jakýkoliv pokus o odpor bude se vší brutalitou potlačen. Následovala výzva obyvatelstvu vyžadující bezpodmínečné zachování pořádku a klidu.

Pochod k městům a letištím

V uvedený čas dal Fritschův nástupce generál Walter von Brauchitsch pokyn k zahájení invaze a do pohybu se dalo šestnáct divizí. Konkrétně se jednalo o čtyři divize tankové (2., 3., 4. a 5.), tři lehké (2., 3., 4.), dvě divize motorizované pěchoty (2. a 29.) a sedm svazků infanterie (4., 10., 24., 28., 44., 45. a 46.). Asistovaly též samostatné pluky Waffen-SS. Tyto síly byly rozčleněny do dvou armádních skupin – té s pořadovým číslem tři velel z Drážďan generál Johannes Blaskowitz, z Vídně řídil postup 5. armádní skupiny generál Wilhelm List.

Pěší i obrněné oddíly se do nitra nešťastné republiky valily zejména od severu a jihu. Jen k samotné metropoli spěchal Wehrmacht hned z pěti směrů. Z dalších velkých měst se Němci zaměřili na co nejrychlejší obsazení Brna, Plzně, Českých Budějovic, Olomouce, Hradce Králové a Mladé Boleslavi. Na celém území Čech a Moravy panovalo 15. března extrémně nepříznivé počasí a teploty se pohybovaly kolem nuly. Postup okupantům komplikovala zima a oblačnost – kupříkladu síly mířící k metropoli od severu a západu čelily husté chumelenici a na některých místech musel Wehrmacht uvolňovat kolonám cestu frézami.

Vlevo, nebo vpravo?

Německé kolony nešokovaly 15. března 1939 obyvatelstvo jen svou samotnou přítomností, ale i faktem, že se pohybovaly po pravé straně silnic. Z pohledu českých řidičů a dopravních předpisů tak jely v protisměru a jen shodou okolností nedošlo k závažnějším dopravním nehodám. Vojenský správce generál Blaskowitz na tuto situaci zareagoval už o dva dny později výnosem, jenž s okamžitou platností zavedl jízdu vpravo v celé zemi s výjimkou Prahy, která dostala devítidenní odklad.

TIP: Vpravo, nebo vlevo? Kdo jezdí po špatné straně silnice?

Čechy a Moravu zaplavily dvojjazyčné cedule: „Rechts fahren! Links überholen“ neboli „Jeďte vpravo, předjeďte vlevo“. Mnoho pamětníků po letech vzpomínalo, že „jízdu vpravo zavedl Hitler“. Netušili však, že okupanti tímto krokem předběhli čs. politiky jen asi o šest týdnů. Vláda premiéra Rudolfa Berana totiž už na podzim 1938 rozhodla, že vpravo se bude jezdit od 1. května 1939. Československo totiž v Evropě patřilo k posledním státům, kde šoféři užívali levou polovinu vozovky – byť se Praha ke změně zavázala již roku 1931. Z těchto důvodů zůstala jízda vpravo zachována i po osvobození Československa roku 1945. 

Dokončení: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (5)

Největším obojživelníkem a zároveň největším mlokem na světě je velemlok čínský: Dorůstá až 180 cm a váží 25–30 kg. Na Zemi žije už přes 170 milionů let a za uvedenou dobu se téměř nezměnil. Dnes se považuje za kriticky ohroženého, jelikož ze svého přirozeného prostředí téměř vymizel. Čínští badatelé v rámci čtyřletého terénního výzkumu zjistili, že se velemlok ve sladkovodních tocích, které obýval původně, již v podstatě nenachází: Objevili jej pouze ve čtyřech ze 79 prohledávaných lokalit.

TIP: Obři mezi zvířaty: Kdo jsou největší tvorové současnosti

V Číně kdysi běžný druh se totiž stal velkou pochoutkou a končí na talířích hostů luxusních restaurací. V minulosti bylo přitom pojídání velemloků zakázané a dnes je do podniků dodávají farmy, které obří tvory chovají nelegálně. Největší kusy přitom vyjdou v přepočtu až na 34 000 Kč.

Král Ludvík XIV. si prý po ránu otíral ruce pálenkou. Jeho poddaní si obličej raději napudrovali než umyli a mastné vlasy si zásadně zakrývali parukou. V 18. století zkrátka lidé na hygienu příliš nedbali, jenže – je dnes situace o tolik lepší?

Mytí podle směrnic

Žloutenka typu A, střevní onemocnění nebo toxoplazmóza představují jen stručný výčet onemocnění, jimiž si můžeme „zpestřit“ život, pokud si neumyjeme ruce po použití toalety nebo před jídlem. Šest kroků, jak si ruce umýt správně, popisuje dokonce směrnice Evropské unie. Přitom ani čeští zdravotníci, kteří by zmíněný úkon měli zvládat nejlépe, podle průzkumu unijní nařízení často nedodržují – správný postup ovládá jen 75 % z nich. „Statistika říká, že čtvrtina Čechů si před jídlem neumývá ruce, což není příliš dobrá vizitka,“ dodává Vilma Benešová, vedoucí lékařka z Oddělení nemocniční hygieny ve Fakultní nemocnici v Motole.

Sprchu, nebo vanu?

Češi to však s hygienou nepřehánějí ani v dalších oblastech. Podle průzkumů, které si letos nechala zpracovat firma prodávající kosmetiku a čisticí prostředky, si téměř pětina z nás na vanu či sprchu denně vůbec nevzpomene. Spotřeba vody a mýdla přitom kolísá v závislosti na dni v týdnu: o víkendu roste, v pracovní dny naopak značně klesá. Mycí prostředky se pak vyplatí prodávat zejména v hlavním městě, kde je jejich spotřeba dlouhodobě nejvyšší. Když už se dostaneme do koupelny, dá až 67 % z nás přednost sprše oproti vaně. Je to rychlejší a navíc ušetříme za vodu. Za tuto volbu by nás ovšem pochválili i dermatologové. „Dlouhý kontakt s horkou vodou může kůži vysušovat. V případě sprchy k tomu většinou nedochází, ale při koupelích je k tomu pokožka naopak náchylná,“ vysvětluje dermatoložka Monika Arenbergerová.

TIP: Experiment hledá odpověď na citlivou otázku: Jsou ženy čistotnější než muži?

Zdravá kůže se z očisty „otřepe“ velmi rychle. Ochranný film, který se umytím naruší, se obnoví za dvě až čtyři hodiny. Lékaři jsou přesto raději, pokud mýdlem spíš šetříme. Může totiž vzniknout tzv. ekzém z opotřebování, jenž se objevuje při nadužívání mycích a čisticích prostředků. Jak ovšem vyplynulo z průzkumu, toto riziko hrozí spíše ženám, které se sprchují a mydlí podstatně častěji než muži.

Pár pozitiv však zkoumání hygienických zvyklostí českých občanů přece jen odhalilo. Přestože se nemydlíme tolik jako lidé v některých jiných zemích, svých návyků se nevzdáváme ani v dobách krize. Za sprchové gely utrácíme v současnosti stejně jako před třemi lety, a někteří dokonce víc.

Sůl je zdánlivě obyčejná látka, ale v antice se s ní dalo platit, vedly se o ni války, sloužila jako forma nátlaku nebo umožňovala uchovávat potraviny, byla zkrátka všudypřítomná. 

V kuchyni i kultu

Na nepostradatelnost soli v antickém světě lze sotva usuzovat z písemných a archeologických pramenů. Antičtí autoři, kteří se o ní šířeji zmiňují, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ani archeologie není moc nápomocná, protože sůl se snadno rozpustí, nebo kompletně zužitkuje a nezanechá stopy. Nicméně sůl musela být nedílnou součástí života. 

Biologický aspekt lidské potřeby soli se totiž v antice nelišil od toho moderního. K tomu ovšem musíme přidat daleko širší použití v běžném životě, o kterém víme z těch mála dochovaných písemných dokladů. Sůl se přidávala do příkrmů pro hospodářská zvířata a v menší míře do směsi pro hnojení půdy. Své využití měla i v lékařství při snižování vysokých horeček, dehydrataci, nechutenství a při léčbě některých dalších neduhů. V kosmetice sloužila k otvírání pórů a čistění pleti.

Uplatnila se ale i v náboženství, protože bez mola salsa (solené špaldové mouky) se nemohl obejít žádný oficiální rituál nejen římského kultu. V neposlední řadě našla obrovské využití jako konzervační prostředek, neboť až do konce 19. století sůl představovala jediný způsob, jak dlouhodobě uchovávat potraviny.

Gaius Plinius Secundus (1. století n. l.) ve svém díle O přírodě popisuje několik druhů soli i s jejími účinky. Například frygická má být dobrá na zrak, kappadocká na kůži, pro léčbu očních chorob u zvířat sůl ze španělské Baetiky, na jídlo a konzervaci potravin ta řecká, ale jako nejlepší a nejbělejší uvádí sůl z jihoitalského Tarenta.

Odpařování a dolování

Poptávka po soli musela být obrovská a tomu odpovídala i její produkce. V horkých středomořských oblastech nepředstavovala těžba soli v antice téměř žádný problém, protože se zde podobně jako dnes dala získat odpařováním mořské vody, případně jiného slaného vodního zdroje (slanou vodu obsahují i některá vnitrozemská jezera či prameny).

Dražším a náročnějším způsobem se sůl získávala dolováním z ložisek v geologických útvarech, a to spíše ve vnitrozemí. Ve starověku se takto nejvíce soli vytěžilo v solných dolech v rakouském Hallstattu, které mohly produkovat až 100 tun ročně. Existovaly však i další oblasti s bohatými ložisky pro těžbu, například v Burgundsku, Švábsku, na jihu Polska, v Karpatech a Transylvánii. Solné doly zaznamenává Plinius i na Sicílii, Iberském poloostrově a v Kappadokii.

V severozápadní Evropě, kde slunce tolik nesvítí a nehřeje, se často využívala takzvaná briketáž. Umělým zahříváním nádob se slanou vodou docházelo k výparu a krystalizování soli. Neměli bychom si ale dělat iluze o kvalitě takto produkované soli – byla snad srovnatelná s dnešní solí posypovou. S rozvojem antické civilizace tyto způsoby získávání mizely, protože rostoucí Římská říše zvládala své provincie a mnohdy i barbarské kmeny za hranicemi dostatečně zásobovat solí získanou výparem mořské vody.

Využívání solných pánví k odpařování mořské vody je ekonomicky daleko výhodnější. Voda se zpravidla začátkem léta uzavírala v umělých a mělkých nádržích, kde vítr a slunce během parných dnů vykonaly všechnu práci. Vlhká sůl, která krystalizovala na jejich březích, se na podzim vysušila na stanové konstrukci a následně se podrtila v solných mlýnech na konzistentní velikost zrníček. Ve středomořském klimatu mohl tento proces trvat 80–100 dnů.  

Hojnost soli

Římští autoři z přelomu letopočtu uvádějí, že legendární král Ancus Martius (7. století př. n. l.) otevřel takové saliny v ústí Tibery, kde se ročně produkovala sůl v hodnotě 4 tun stříbra. Zmiňují solné pánve po celém Středomoří, například i v Pompejích. Z pozdní antiky víme, že mořská sůl se získávala nedaleko Benátek. Archeologicky jsou dokumentovány saliny na pravém břehu zmiňované Tibery (1. století n. l.), ale také v jihotureckém Kaunu, kde v antice fungovalo 48 kruhových jezírek (o průměru 4,3 m a hloubce 14–18 cm) spojených kanálky s mořem. Každopádně i tato sůl obsahovala nečistoty, jichž se antičtí autoři doporučovali zbavit proplachováním a následnou rekrystalizací. 

Písemné prameny ani archeologie ovšem nejsou schopny odhadnout množství takto získané soli. Pro srovnání se můžeme podívat na produkci soli v 19. století, kdy například solná jezera na Krymu mohla produkovat od 3 000 do 13 000 tun soli ročně a okolo města Thermisi na Peloponésu se v této době sklízelo až 20 000 tun soli ročně. Z toho bychom mohli vyvozovat, že většina přímořských měst v antickém Středomoří byla schopná sama zásobovat lokální trhy. Patrně právě pro snadnou dostupnost neměla pro středomořské civilizace sůl valnou ekonomickou hodnotu, na rozdíl od barbarských kmenů. 

Sůl nad zlato?

Sůl je relativně těžká a objemná komodita, která se hůře transportuje na velké vzdálenosti (hlavně do vnitrozemí). Přímořským městům se tak nevyplácelo s ní mezi sebou obchodovat. Z Plutarchova popisu obléhání Athén roku 295 př. n. l. víme, že cena 1 medimnu (asi 52 litrů) soli vzrostla na 40 drachem, ale to samé množství obilí až na 300 drachem (1 drachma = denní plat kvalifikovaného řemeslníka). Ekonomicky výhodnou a obchodovatelnou komoditou se sůl stala až v Římské říši.

Za samotný vzestup města Říma mohla sůl, respektive už uváděné solné pánve v ústí Tibery. Kontrola tohoto území byla pro Římany pravděpodobně tak důležitá, že si ji pokoušeli nárokovat nejen vojensky, ale i propagandisticky formou legendárních počátků. Samotný Řím se také nacházel v místě vhodného brodu přes Tiberu a na Via Salaria (solné cestě), která vedla ze solných pánví přes Apeniny až k Jaderskému moři. 

Výsadního postavení využívalo město ve svůj prospěch. Z počátku se snažilo udržovat cenu soli na únosné míře, aby si ji mohli dovolit i nemajetní občané. A naopak během punských válek, kdy Řím sváděl boj na život a na smrt s Kartágem (3.–2. století př. n. l.), uvalil na obchod se solí velkou daň. Pro neplnoprávné římské občany, například Latiny, Etrusky či Umbry, navýšil ceny a zisky pak plynuly do armády. Římský cenzor Marcus Livius, který tento postup prosadil, si za to vysloužil přízvisko Salinator.

Římský přístup k bílému zlatu se nezměnil ani v pozdějších staletích, kdy se jeho těžba při pobřeží rozvinula. Sůl byla poté využívána k zásobování římských vojenských táborů na Rýnu, kde se ve 2. a 3. století n. l. dokonce vyskytují specializovaní obchodníci s touto komoditou – negotiatores salarii. 

Ropa antiky

Sůl bezpochyby představovala v určitých dobách antiky strategickou surovinu podobně jako dnes ropa. Ve Středomoří byla její ekonomická hodnota omezená, ale o to víc se mohla sůl využívat jako forma politického nátlaku na barbarské kmeny. Například Augustus si v 1. století př. n. l. podmanil odbojný alpský kmen Salassů tím, že je odřízl od přístupu k soli.

TIP: Lukulské hody: Na čem si pochutnávali staří Římané?

V 1. století n. l. dokonce písemné prameny referují o bitvě mezi kmeny Hermundurů a Chattiů, které se střetly o nadvládu nad (nám neznámou) solnou řekou. Řecký zeměpisec Strabon okolo přelomu letopočtu zanechal zprávy o bojích mezi ilyrskými kmeny, v nichž hrály důležitou roli zdroje soli. Římský právník Julius Paulus ve 3. století n. l. uvedl, že za prodej soli (stejně jako například železa a obilí) barbarským kmenům za hranice Římské říše hrozil trest smrti. A pozdně antický spisovatel Ammianus Marcellinus se zmiňuje o bojích o sůl mezi Burgundy a Alamany ještě v roce 369 n. l., kdy Řím spěl ke svému konci.

Propastný rozdíl mezi Západem a Východem se před pádem železné opony projevoval také v přístupu k vyšetřování sériových vražd. V Anglii a Americe sledovala média každý krok detektivů, podobizna vraha se šířila mezi lidmi. V Sovětském svazu měl rostovský řezník Andrej Čikatilo na svém kontě už desítky znásilněných a znetvořených dětí, veřejnost však o jeho řádění věděla pramálo. Státní cenzura se snažila vše ututlat, protože sadistické vraždy byly vždy považovány za projev prohnilé společnosti kapitalistických zemí a jejich spojování se Sovětským svazem režim nemohl potřebovat.

Rostovský řezník

Hon na vraha dětí a mladých žen z okolí ukrajinského města Rostov na Donu trval celkem dvanáct let. Začal v roce 1978, kdy Čikatilo znásilnil a ubodal devítiletou holčičku. Jeho vražedné choutky v průběhu času kulminovaly. V jediném měsíci roku 1984 stihl zavraždit osm lidí. Zpravidla si vyhlédl dítě na zastávce a odlákal je na odlehlé místo, do lesa či opuštěného domu. Některé oběti vykuchal, jiným odřízl kus těla a doma jej snědl, jedno tělo se našlo s vykousnutým jazykem. Jak Čikatilo později přiznal u výslechu, vraždění ho vzrušovalo.

Najděte ho. Hned!

V polovině osmdesátých let už fungoval speciální vyšetřovací tým, který měl jasný úkol z nejvyšších míst: přinést okamžité výsledky. Policisté prověřili desítky tisíc lidí. Jejich výslechy byly tvrdé, podezřelé při nich i mučili. Také proto se k Čikatilovým vraždám doznalo mnoho nevinných mužů. Jeden z nich, Alexandr Kravčenko, byl dokonce popraven. 

Detektivům ztěžovala práci jedna pozoruhodná okolnost. Když už Čikatila v roce 1984 dopadli, jeho krevní skupina totiž neodpovídala krevní skupině zjištěné z biologickch stop (sperma, sliny, krev) na místech vražd. Soudci ho proto nemohli usvědčit. Jak se později ukázalo, Čikatilo patřil k malému procentu populace – tzv. nevyměšovačům, jejichž tělesné tekutiny neobsahují látky, podle nichž se dá poznat krevní skupina.

V roce 1990 se úsilí o dopadení rostovského řezníka vyplatilo. Jeden z mnoha hlídkujících policistů v civilu přistihl Čikatila těsně po jeho poslední vraždě. Nyní už nemohl uniknout trestu. Přestože existovalo jen málo přímých důkazů a vraždící maniak dlouho zapíral, nakonec podlehl, když mu psycholog přednesl roky vytvářený psychologický profil jeho samého. Rozplakal se a přiznal se k šestapadesáti vraždám, přičemž kriminalisté mu jich připisují o tři méně. Popraven byl střelou do hlavy v únoru 1994.

TIP: Sériový vrah Ed Gein: Kdo byl skutečný Buffalo Bill z Mlčení jehňátek?

Nevídaným dramatem byl i tříměsíční soudní proces. Čikatilo jej strávil zavřený v kleci. Choval se totiž jako šílenec – při přelíčení pořvával nesmyslné věty a ukazoval genitálie. Klec ho také chránila před útoky lidí přihlížejících soudu. Do soudní síně měli vstup jen nejbližší příbuzní obětí a mnoho z nich při naturalistickém popisování Čikatilových otřesných činů omdlévalo.

Čikatilo, původně učitel a později firemní zásobovač, byl v jednom ohledu mezi sériovými vrahy výjimkou. Nežil totiž samotářsky. Měl ženu a zplodil dvě děti. Jeho žena se při soudu dušovala, že o zvěrstvech svého muže neměla ponětí. Jeho syn Jurij ještě dlouho po popravě prohlašoval, že jeho otec byl nevinný a stal se obětí vykonstruovaného procesu. 

Luca Yupanqui, dcera zpěvačky kapely Psychic Ills – Elizabeth Hartové a hudebního producenta Ivána Diaze Mathého, se brzy dočká svého prvního alba. Na tom by nebylo nic divného, tedy pokud by dítětem nebylo patnáctiměsíční batole. Zvuky použité pro album Sounds of an Unborn (Zvuky nenarozeného) navíc pocházejí z časů, kdy Luca Yupanqui pobývala v děloze své matky.

Páreček hudebníků, kteří se již drahnou dobu věnují hlavně experimentálnímu a psychedelickému rocku, nahrával pohyby nenarozené Lucy a pomocí syntezátorů je převáděl na zvuky. Pětihodinový záznam nyní hudebníci mírně upravili a výsledkem jejich snažení je desítka skladeb pro nové album. Podle Liz Hartové a Ivána Mathého jde o původní záznam „předvědomého bytí“. Premiéra alba Sounds of an Unborn je naplánována na 2. dubna, již nyní je ale k mání v předprodeji. 

Dánský preparát Semaglutid vznikl v roce 2012 k léčbě diabetu 2. stupně. V roce 2017 se ale ukázalo, že velmi dobře funguje i k léčbě obezity – jeho podání snižuje pocit hladu a celkovou chuť na jídlo. Již první klinické studie slibovaly zajímavé výsledky – v rámci 3. fáze testování došlo u sledovaného vzorku pacientů k úbytku tělesné hmotnosti o 14,9 %. Nejnovější studie britského Centre for Obesity Research, která zahrnovala výrazně větší počet testovaných, ukazuje dokonce ještě lepší výsledky.

Badatelé do výzkumu zahrnuli celkem 1 961 lidí ze 16 zemí Evropy, Asie a severní i jižní Ameriky. Jejich průměrná hmotnost byla 105 kilogramů a nikdo z nich se neléčil s diabetem. Účastníci experimentu dostávali jednou týdně podkožní injekci s 2,4 miligramy Semaglutidu. Šlo tak o stejné množství preparátu jako při testech v roce 2017.

TIP: Nová hormonální injekce pomůže proti obezitě, navíc bez vedlejších účinků

Po 68 týdnech experimentu tito lidé shodili průměrně 15,3 kilogramu. 35 procent z nich přitom zhublo o více než pětinu původní tělesné hmotnosti. Jde o doposud nejlepší výsledek, jaký byl v redukci tělesné váhy dosažen pomocí nějakého léku. Semaglutid podle vědců dokáže snížit hmotnost člověka tak, jak se doposud dařilo jen díky operaci žaludku. V Česku je Semaglutid dostupný pouze na lékařský předpis pod obchodním názvem Ozempic.