Pokud skály překryjí přívaly sněhu, jsou turistické trasy mezi nimi téměř neschůdné. Jestliže je ale zima na sníh skoupější, stane se procházka skalním městem příjemným a zároveň romantickým zážitkem.

Věže zasněženého velkoměsta

V zimě se skalní scenérie vyznačují neopakovatelným půvabem. Sněhový lem totiž na mnoha místech zvýrazní kontury pískovcových útvarů, které bychom jindy možná minuli bez povšimnutí. Platí to i pro plošně nejrozsáhlejší skalní město na území naší vlasti – národní přírodní rezervaci Adršpašsko-teplické skály, která je součástí CHKO Broumovsko. 

Rezervace je dobře dostupná i v zimním období, a to jak po silnici od Náchoda a Teplic nad Metují, tak od vlakových zastávek na trati Trutnov – Teplice nad Metují. Toto vpravdě skalní „velkoměsto“ je sice součástí jediné tabulové plošiny, ale samostatný vchod tu mají dvě pískovcové partie – severnější Adršpašské skály a na zbytku rozlehlejší Teplické skály. 

Vyhlídkový hrad a tajemné podzemí

Vchod do Teplických skal je blízko železniční zastávky Teplice–Skály a samozřejmě zde nechybí ani parkoviště. Na vstupném v zimě ušetříte (pokladna je zavřená) a hned za vchodem se cesta noří do hlubokého, skalami lemovaného údolí. Minete dřevěný altán Ozvěnu (dříve se tu střílelo z moždíře a pak střelci počítali, kolikrát se ozvěna odrazí od skalních stěn…) a po modrých značkách celkem zvolna stoupáte roklí Skalního potoka. Ke zpestření trasy zde patří odbočka na vyhlídkový ostroh někdejšího hrádku Střmen. Výstup k němu po kovovém schodišti a v horní části i strmém žebříku je však v zimě limitovaný množstvím sněhu a někdy také námrazou. Na vrcholku však oceníte pěkný výhled přes záplavu lesů i hlubinu pískovcových kaňonů – Skalního potoka a Vlčí rokle – i do blízkého okolí Teplic nad Metují.

Nedaleko odbočky na Střmen si asi jen málokdo povšimne malých otvorů na dně rokle, přecházejících do temné hlubiny Teplické jeskyně. Tvoří ji soustava převážně těsných síněk a chodbiček v mezerách mezi skalními bloky a zřícenými balvany, vyplňujícími dno rokle. Zdejší podzemí je proto dostupné (přesněji řečeno průlezné) jen speleologům, kteří zde pronikli do délky 1 065 metrů. To je i rekordní údaj mezi všemi pseudokrasovými jeskyněmi (tj. vzniklými jinak, než krasovými procesy) na území naší vlastí. 

Od Smetany k Řeznické sekyře

Ve všech částech údolí je k vidění řada rozličných „kamenných hříček“. Mnohým z nich lidská obrazotvornost dala více či méně přiléhavá pojmenování. Cestou například minete Sklad sýrů, což jsou oblé, jakoby na sobě naskládané vrstvy pískovců, ve stromoví se skrývá Pernikářka, Permoník a dokonce tu „sedí“ i Bedřich Smetana u klavíru. 

Projdete Skalní bránou, kde má pamětní desku německý básník a nadšený geolog Johann Wolfgang Goethe, jenž zdejší i sousední Adršpašské skály obdivoval na sklonku 18. století. Vysoko nad cestou se pak klene Vlaštovčí hnízdo, respekt budí k „ataku napřažená“ Řeznická sekera a přilehlému Skalnímu náměstí dominuje štíhlá Strážní věž s něžnou Skalní nevěstou.

Chrám i kamenné safari

Na Skalním náměstí začíná i končí okružní trasa ústřední částí Teplického skalního města, provázená informačními tabulemi naučné stezky. Zprvu se proplétá úzkými soutěskami s poněkud širšími partiemi Velkého a Malého chrámové náměstí. Za Skalní korunou, což je štíhlá věž s malebně „zčechraným“ vrcholkem, se rozevře impozantní amfiteátr strmých Chrámových a Martinských stěn, protnutý temnou průrvou Skalního chrámu. Pod jeho „gotickou“ klenbu směřuje odbočka ze značené trasy a v počátcích zdejšího turistického ruchu se dovnitř chodilo dokonce s průvodcem vybaveným hořící loučí. A k potěše návštěvníků tu vyhrával i flašinet… 

Následujícímu a poněkud rozevřenějšímu úseku při prohlídkové trase se odedávna říká Krakonošova zahrádka, ovšem v zimě je jeho půvab poněkud studený. Sněhový lem zde – podobně jako v přilehlém kaňonu Anenského údolí – zvýrazňuje řadu pitoreskních útvarů, z nichž některé připomínají zkamenělé safari. A tak tu snadno rozeznáme Kance, Psa, Ledního medvěda, Orla, Spící labuť a dokonce i poněkud kuriózní dvojici Ježka na žábě. Stejně tak jako řady dalších působivých útvarů jde samozřejmě o zcela nahodilé přírodní výtvory, vzniklé postupným zvětráváním nestejně odolných vrstev pískovců. 

Sněhu jako na Sibiři 

Neméně zajímavá je i závěrečná část turistického okruhu, kde se cesta vine vskutku těsnými a na sebe navazujícími soutěskami s příznačným pojmenováním Podsvětí a Sibiř. V zimních měsících, a někdy i dlouho do jara, to tu skutečně bývá jako „na Sibiři“, zvláště když jsou sněhové bariéry natolik vysoké, že zcela znemožní, nebo alespoň značně znesnadní průchod soutěskou. V tom případě vám nezbude nic jiného, než se vrátit stejnou trasou přes Chrámová náměstí. 

Mezi skalními městy

Turistickým značením jsou samozřejmě dostupné i další partie Teplického skalního města. Kouzlem romantiky například dýchá Vlčí rokle, vyhloubená horním tokem říčky Metuje a od vstupní partie procházená žlutě značenou trasou. V tomto půvabném, asi čtyři kilometry dlouhém skalnatém údolí, se širší úseky střídají s těsnými úžinami. Ke zdejším zajímavostem patří nezamrzající Stříbrný pramen, v němž voda vyvěrající pod tlakem víří nános písku se „stříbrně“ lesklými šupinkami slíd. Výhradně zimní záležitostí jsou pak působivé ledopády, které zdobí boční vodopádové stupně a temné převisy. 

TIP: Půvab kamenných útvarů České republiky: Kazatelny v chrámu přírody

V mokřinových úsecích Vlčí rokle byly před nedávnem obnoveny povalové chodníky, které umožňují průchod do poněkud odlehlé závěrečné části údolí. Odtud vede přes soustavu dřevěných schodů a žebříků značená spojka do sousedního Adršpašského skalního města, ovšem tento náročnější přechod může být v zimě nebezpečný a je proto vhodnější si jej nechat na letní turistickou sezonu.

Nejstarší psaná historie Tibetu začíná v 7. století zprávami o válečníkovi Songtsanu Gampovi, který sjednotil tamější kmeny a vytvořil na vysokohorské náhorní plošině první říši. Ještě starší historie se ztrácí v mýtech, podle kterých Tibeťané vznikli na posvátné hoře Gangpo Ri jako potomci zbožného opičáka a ženského démona, který se ho rozhodl svést. 

Tibetské Pompeje

Slunce vystoupalo vysoko na oblohu. Paprsky se opíraly do svahů, na nichž se našedlá barva zbytků sněhu mísila s hnědí rozbahněné půdy a zelení prvních stébel rašící trávy. Vesničané horečně opravovali zemědělské nářadí a vyhlíželi k místům, kde ležela jejich políčka. Letos může být dobrá úroda. Zem dostala při jarním tání pořádnou porci vláhy. Duchové jsou vsi naklonění.

První záchvěv přišel z ničeho nic. Ucítili, jak se jim země otřásá pod nohama. Další a další záchvěvy. A pak se ozvalo slabé vzdálené zaburácení zpod vrcholku hory. Masa těžkého zledovatělého sněhu se dává po pohybu a s rachotem se řítí do údolí. Strhává s sebou sníh a led. Valí před sebou rozblácenou půdu. Proud sněhu, ledu, bahna a kamení se řítí přímo na vesnici.

„Utíkejte!“ Lidé zahazují, co právě drží v ruce. Někteří zmateně pobíhají, jiní zůstanou stát na místě ochromení hrůzou. Matky zoufale volají děti. Pozdě. Před smrtící masou není úniku. Křik a pláč zanikají v rachotu bahenní laviny.

Tibet – křižovatka dávných migrací

Před čtyřmi tisíciletími proměnila přírodní pohroma vesnici Laija na „tibetské Pompeje“. V lokalitě ležící na horním toku Žluté řeky v nadmořské výšce 1 800 metrů se tak archeologům nabídla jedinečná příležitost studovat život dávných Tibeťanů zachycený jako na fotografické momentce. Vedle ostatků obětí laviny nacházejí vědci při vykopávkách i předměty běžné denní potřeby. Ty patří neolitické kultuře Jang-šao, jejíž tvůrci jsou považováni za přímého předchůdce pozdější čínské civilizace. 

Svědectvím dochovaným v tibetských Pompejích argumentují zastánci názoru, že Tibeťané jsou ve své podstatě Číňané. Obě etnika měla dlouhý společný vývoj a oddělila se relativně nedávno. S touto oficiální čínskou verzí historie Tibetu souhlasí i řada vědců mimo Čínu.

Na druhé straně najdeme i v samotné Číně zastánce zcela opačného názoru, podle kterého je původ Tibeťanů podstatně komplikovanější. Na Tibetskou náhorní plošinu přicházeli lidé už v dávných časech a zdaleka ne jen z východu, z oblasti osídlené čínskými Chany. Údolími řek pronikali do Tibetu lidé i ze západu a z jihu. Náhorní plošina s průměrnou nadmořskou výškou 4 000 metrů sloužila jako velký kadlub, v kterém se pestrá směs různých etnik přetavila na dnešní Tibeťany. 

Jak přežít?

Tibetská náhorní plošina dnes patří k nejméně pohostinným koutům obydleného světa. V poslední době ledové tu panovaly ještě drsnější podmínky. Přesto se vysokohorskému plató lidé ani tehdy nevyhýbali. Chráněnými hlubokými říčními údolími s dostatkem vláhy pronikali hluboko do nitra vyprahlé náhorní plošiny bičované vichry a svírané třeskutými mrazy.

Jedno z nejstarších známých tibetských sídlišť se nachází v nadmořské výšce 2 500 metrů a jeho počátky datují vědci do doby před 39 000 lety. Protože se kamenné nástroje podobají těm, které používali lidé žijící zhruba ve stejné době v Nepálu, vědci předpokládají, že první známí obyvatelé Tibetu přišli z jižních svahů Himálaje. 

Výzkum jen o trochu mladších sídel ze západního Tibetu odhalil kamenné nástroje napovídající, že jejich výrobci a uživatelé přišli ze sibiřského Altaje. Tito lidé mohli do Tibetu přinést důležitou dědičnou vlohu usnadňující člověku život ve velkých nadmořských výškách. Genetické analýzy dokazují, že tato vloha se dostala do dědičné informace člověka Homo sapiens při křížení se záhadnými pravěkými lidmi označovanými jako Denisované. Ti žili na sibiřském Altaji a s člověkem Homo sapiens se zkřížili před 50 000 až 20 000 lety v prostoru přiléhajícímu k Tibetské náhorní plošině. 

Denisovanský gen pro život ve vysokých horách mají Tibeťané dodnes. Nádavkem k němu evolucí nahromadili za tisíciletí strávená v extrémních nadmořských výškách i další genetické změny, které jim pomáhají zvládat nároky velehorského prostředí. 

Od lovců k pastevcům

První obyvatelé Tibetu se živili sběrem planých rostlin a lovem divokých jaků a další zvěře. I když byly zimy na náhorní plošině velmi tvrdé, většina lovců před nimi neutíkala do nižších poloh. Vědci se domnívají, že pravěcí Tibeťané vzdorovali krutým mrazům i tím, že se uchylovali k horkým minerálním pramenům. Těch je jak v západním, tak i centrálním Tibetu poměrně hodně. 

Nedávno objevené sídliště pravěkých lovců poblíž hlavního města Tibetu Lhasy leží ve výšce 4 200 metrů nad mořem. Pokud by tito lidé chtěli na zimu sestoupit do níže položených oblastí, museli by urazit přinejmenším 700 kilometrů. Podnikat dvakrát do roka tak dlouhou cestu bylo nemyslitelné, což znamená, že tito lidé zcela jistě zvládali nástrahy života v drsných podmínkách Tibetu v průběhu celého roku.

Před 8 000 roky mění Tibet náhle svou tvář. Mizí lesy a nahrazují je travou porostlé stepi. V pozadí této zásadní změny vegetace stojí člověk. Lidé v té době přestávají spoléhat na lov zvěře a sběr planých rostlin a vsázejí na pastevectví. Na náhorní plošině se pasou stále početnější stáda ovcí. Obyvatelé Tibetu využili místní fauny a domestikovali jaka. Také chov těchto zvířat zažívá boom. V půdě z těchto dob je patrná vydatná příměs částic dřevěného uhlí. Ty prozrazují, že pastevci vypalovali lesy, aby zvětšili plochy zarostlé travinami, na kterých mohli pást stáda.

Obilná revoluce

K uživení většího počtu lidí usazených na jednom místě byla nutná další zásadní inovace. Dávní obyvatelé Tibetu museli začít s pěstováním zemědělských plodin. Nejstarší známé trvalé sídlo v Tibetu je staré asi 5 000 roků. Leží v nadmořské výšce 3 100 metrů na horním toku řeky Mekong a žili v něm pěstitelé prosa. Tato plodina nacházela v údolích na jihovýchodě Tibetu vhodné podmínky, protože tu vládlo poměrně teplé podnebí a půda měla dostatek vláhy. Pro pěstování v jiných částech Tibetu se však proso nehodilo.

Tenhle problém vyřešili Tibeťané díky „klimatické krizi“. Před 4 600 roky se na dalších tisíc let výrazně ochladilo a prosu se přestalo dařit. Naštěstí se do východní Asie rozšířilo z Blízkého východu pěstování pšenice a především ječmene. Zrno těchto plodin roste a vyzrává delší dobu než proso. Na první pohled se proto pro pěstování ve výše položených oblastech Tibetu s kratší vegetační sezónou nehodily. V porovnání s prosem však ječmen a pšenice mnohem lépe vzdorují mrazům. A to rozhodlo.

Díky ječmeni a pšenici přežili lidé v nižších polohách Tibetu tisíciletou „malou dobu ledovou“. A když se opět oteplilo, byli pěstitelé ječmene a pšenice schopní osídlit i výše položené, chladné oblasti Tibetské náhorní plošiny, které jejich předchůdcům závislým na sklizních prosa zůstávaly uzavřené.

Genetické kořeny

Do pátrání po kořenech dnešních Tibeťanů se zapojili i molekulární genetici.  Ti analyzovali dědičnou informaci původních obyvatel Tibetu a výsledky porovnali s analýzami DNA většinové čínské populace Chanů. Z výsledků je jasně patrné, že jedny z největších rozdílů vyvstaly mezi oběma etniky v důsledku adaptace Tibeťanů na velehorské podmínky. Tibeťané mají nejméně třicet genů, včetně varianty genu zděděné po pravěkých Denisovanech, které jim pomáhají přežít ve velkých nadmořských výškách. Číňané tyto geny postrádají. Například „velehorskou“ variantu genu EPAS1 si nese v genetické výbavě drtivá většina Tibeťanů, ale mezi Číňany je velmi vzácná. 

Za jak dlouho se tyto zásadní rozdíly mezi Tibeťany a Číňany vytvořily? Genetici to odhadují na 3 až 5 tisíciletí. Ke genetickému „osamostatnění“ Tibeťanů by tak mohlo dojít v době, kdy pěstitelé ječmene zamířili do srdce Tibetské náhorní plošiny, do extrémních nadmořských výšek. 

TIP: Život na hranici extrému: Tibetští šerpové vs mořští nomádi z kmene Bajau Laut

Genetické analýzy však nabízejí i jiný obraz. Některé specifické znaky v DNA Tibeťanů mohou být staré 20 000 až 30 000 roků. To posouvá vznik tohoto etnika do doby příchodu nomádských lovců a sběračů do oblasti Tibetské náhorní roviny. Rozbory DNA potvrzují spletitou historii osídlení Tibetu. V době před 10 000 roky se tamější populace prudce rozrůstala. Během pouhých tří tisíciletí se počet lidí v Tibetu zvýšil na čtyřnásobek. To svědčí o mohutné imigraci.  Mnozí genetici jsou přesvědčeni, že s touto přistěhovaleckou vlnou přišli z východních nížin předci dnešních Číňanů. Současní Tibeťané by pak vznikli smíšením původních obyvatel náhorní plošiny s lidmi, kteří se do této oblasti dostali s velkou migrační vlnou. 

Vše nasvědčuje tomu, že dnešní Tibeťané mají vlastní velmi hluboké kořeny sahající daleko do ledových dob a spojují v sobě celou řadu etnik, která do krásného, ale velmi drsného světa náhorní plošiny přicházela v následujících tisíciletích. 

Zapomeňme nyní na Prahu coby tepající velkoměsto. Pandemie nám poskytla trochu jinou perspektivu a pomohla odhalit to, co zůstává na první pohled skryto: tajemné symboly, mystiku a záhady, jež nedají spát historikům ani běžným návštěvníkům. 

Tisíce studentů

Stavby jako Karlštejn, katedrála sv. Víta, Karlův most a další dnes možná poněkud zastínily význam projektu, který ve druhé polovině 14. století neměl obdoby – a sice obrovského univerzitního města pro padesát tisíc lidí. „Karel IV. stanovil, že volba římského krále bude ve Frankfurtu, korunovace v Cáchách, první říšský sněm v Norimberku a sídlo v Praze. Logicky tedy potřeboval vybudovat město, jež by ho reprezentovalo, a tím bylo Nové Město pražské,“ popisuje Jan Royt, prorektor Karlovy univerzity a historik umění.

Když se ve středověku chtělo nějaké sídlo vyšvihnout nad ostatní, snažili se ho stavitelé připodobnit Římu coby centru církve. Pražské trojměstí Hradčany, Staré a Nové Město, obehnané deset metrů vysokými hradbami a hlídané jednadvaceti věžemi, nenechalo v daném směru nikoho na pochybách. Zbožný Karel IV. šel ovšem ještě dál: V jeho představách se totiž mělo zároveň jednat o místo plné mystiky a podobenství. Panovník tak třeba soustředil do Prahy výjimečné množství ostatků svatých, aby mimo jiné dopomohly obyvatelům ke spáse. 

Srdce moci

Relikvie měly město proměnit v srdce světské i duchovní moci. Mělo se stát nejen druhým Římem, ale ve chvíli posledního soudu snad i bájným nebeským Jeruzalémem. „Karel věřil, že kam se podaří shromáždit kompletní ostatky Kristova utrpení, tam Ježíš v den posledního soudu sestoupí,“ objasňuje Royt. „S lehkou nadsázkou se dá říct, že chtěl Krista tak trošku splést, aby se nevrátil v Palestině, ale v Praze,“ doplňuje publicista David Černý.

Uspořádání Nového Města kdysi promýšlely ty nejlepší mozky. Systém náměstí a rovnoběžných ulic předběhl dobu o staletí a Praha patřila k největším metropolím středověku. „Karlova koncepce nebyla náhodná, vše navazovalo na běh světa a na to, jak jej tehdejší člověk vnímal. Dokonce Vodičkova s Jindřišskou, které spojují Karlovo a Senovážné náměstí, prostupují Václavským náměstím ve zlatém řezu,“ líčí Černý.

Pražské mystérium

Tzv. pražské mystérium lze pozorovat od Staroměstské mostecké věže a mimo jiné jej zachytil svobodný zednář Alfons Mucha na první československé známce. „O letním slunovratovém večeru projde Slunce nejdřív lucernou velké věže svatovítské katedrály, pod kterou spočívají ostatky svatého Václava, pak pokračuje přes menší věž, potažmo ostatky svatého Vojtěcha, a zapadne do střechy chrámu zhruba v místech, kde spočívá svatý Vít,“ vysvětluje Černý. „Jde vlastně o poctu svatému Vítu, patronovi slunovratu, který ve středověku připadal na jeho svátek 15. června.“

TIP: Nástrahy nočního města: Rvačky, přepadení a násilí v rudolfinské Praze

Pečlivě propočítané polohy náměstí i ulic či slunovrat nad Hradem tvoří jen střípky záhad, jež Praha nabízí. Záleží tak na nás, zda v ní uvidíme pouze současnou moderní metropoli, nebo třeba i nový Řím, či dokonce nebeský Jeruzalém. 

Obě zmíněné planety se klasifikují jako ledoví obři. Nemají pevný povrch, ale jejich atmosféry z vodíku, helia a metanu obklopují vnitřek bohatý na vodu, obalující snad kamenné jádro. Atmosférický metan pohlcuje červené světlo a rozptyluje modrozelené, díky čemuž získávají Uran i Neptun charakteristické zbarvení.

Od startu sondy Voyager 2 uplynulo již víc než 40 roků. Kromě Jupitera a Saturnu navštívila také ledové obry: Zkoumala je krátce během průletu v roce 1986 a 1989. Od té doby se při studiu Uranu a Neptunu musíme spoléhat pouze na největší pozemní dalekohledy nebo Hubbleův kosmický teleskop. 

Planety pod dohledem

Nejnovější fotografie dvojice ledových obrů vznikly v programu Outer Planet Atmospheres Legacy neboli OPAL, což je dlouhodobý projekt právě Hubbleova dalekohledu. V jeho rámci se každoročně pořizují globální mapy vnějších planet Sluneční soustavy, když se dostávají nejblíž k Zemi. 

Hlavním úkolem programu je dlouhodobě sledovat sezonní změny a také zachytit pomíjející úkazy, jako například tmavé skvrny. Zmíněné bouře mohou mít krátké trvání a v minulosti se některé z nich možná objevily a zanikly během mezery v pozorování planet sondami. OPAL zajišťuje, že astronomové výskyt podobných úkazů nezmeškají.

Získané fotografie tvoří součást obrazového alba Uranu i Neptunu a vědci na nich sledují vyvíjející se povětrnostní útvary na vzdálených, studených světech. Analýza počasí jim také pomáhá lépe pochopit rozmanitost či podobnost atmosfér planet i exoplanet. Podobně jako na Zemi se totiž na Uranu a Neptunu střídají roční období, což může vést ke vzniku zajímavých atmosférických útvarů. Jednotlivé roční doby tam ovšem trvají mnohem déle: Nejde o měsíce, nýbrž o desítky roků.

Obr s kapucí

Momentka Uranu z listopadu 2018 odhalila dominantní útvar – rozsáhlou bílou oblačnou čepičku pokrývající široké okolí severního pólu. Podle astronomů se jedná o důsledek unikátního sklonu rotační osy ledového obra, jenž se na rozdíl od jiných planet naší soustavy pohybuje téměř „na boku“. Během místního současného léta tak Slunce svítí prakticky přímo na okolí severního pólu a nikdy tam nezapadá. Oblast polární čepičky tudíž získává podobu velmi nápadné „kapuce“.

TIP: Jak dlouho trvá jeden den na různých planetách Sluneční soustavy?

V blízkosti jejího okraje setrvává velký kompaktní mrak tvořený zmrzlým metanem, který občas natolik zjasní, že jej mohou vyfotografovat i amatérští astronomové. Úzký pás oblačnosti obklopuje planetu severně od rovníku. Zůstává přitom záhadou, jak mohou být podobné pásy ohraničeny do tak malé šířky, protože na Uranu i Neptunu panuje velmi silné západní proudění.

Jak se Uran naklonil

Uran se od ostatních planet naší soustavy odlišuje především již zmíněným výrazným sklonem rotační osy vůči rovině oběhu kolem centrální hvězdy: Dosahuje 97,8°, a osa rotace tak leží téměř v rovině ekliptiky. Během roku na Uranu tudíž svítí Slunce střídavě na jeho severní a jižní pól. Den na pólu pak trvá 42 let a následuje 42 roků dlouhá noc. Příčina extrémního vychýlení osy není zřejmá. Spekuluje se, že se obr během svého formování srazil s velkou protoplanetou, jež změnu orientace způsobila.

Sklonu rotační osy Uranu se věnuje detailní počítačová simulace z roku 2018. Podle ní do planety před 3–4 miliardami let narazilo těleso zhruba dvakrát rozměrnější než Země. „Uskutečnili jsme přes padesát odlišných scénářů impaktu v rámci počítačových simulací, abychom si připomněli podmínky, které ovlivnily vývoj planet. Naše zjištění potvrdila, že mladý Uran pravděpodobně zažil kataklyzmatickou kolizi s objektem dvakrát větším než Země, což vedlo k naklonění jeho rotační osy,“ vysvětluje Jacob Kegerreis z Durham University.

Závěry simulace nevysvětlují pouze sklon rotační osy Uranu, nýbrž i jeho další vlastnosti: Magnetické pole planety je rovněž nesouměrné a magnetické póly nesouhlasí s těmi rotačními. Vnitřní teplo se zdá být značně nižší než u ostatních plynných obrů a Uran do okolí nevyzařuje téměř žádnou energii. Zřejmě se totiž srazil s tělesem, jež sestávalo z hornin a ledu, přičemž většina tohoto materiálu klesla po kolizi do jádra planety. Ze simulace rovněž vyplývá, že se současné měsíce obra zformovaly až po srážce.

Nebo to bylo jinak?

I naše planeta zažila v minulosti velký impakt: Po nárazu kamenného tělesa o rozměrech Marsu do Protozemě před 4,5 miliardy roků se zformoval Měsíc. V případě Uranu se však výsledek impaktu lišil, a to z prostého důvodu – ledový obr se utvářel mnohem dál od Slunce než Země. Zmíněnou skutečnost nyní objasnil výzkumný tým pod vedením profesora Šigeru Idy z Earth-Life Science Institute (ELSI) v Tokiu. 

Z nové studie vyplývá, že se v rané historii Sluneční soustavy Uran srazil s malou ledovou planetou o 1–3násobku hmotnosti Země. Ledový impaktor jej dokázal naklonit, udělit mu rychlou rotaci (tamní den trvá zhruba 17 hodin) a ze zbylého materiálu po kolizi se zformovaly Uranovy měsíce. Proč je ovšem poměr hmotnosti ledového obra a jeho přirozených satelitů víc než stonásobný v porovnání s naší planetou a jejím souputníkem?

Drobky pro měsíce

Země se zformovala blíž ke Slunci, v teplejším prostředí. Skládá se především z hornin, tedy „málo těkavých prvků“, které za běžných tlaků a teplot nevytvářejí plyny. Avšak vnější planety ve velké míře sestávají z prvků těkavých, jako je voda a čpavek. Za podmínek na povrchu Země se jedná o plyny či kapaliny, ve velkých vzdálenostech od Slunce ovšem mrznou na pevný led. Protože vodní led vzniká za nízkých teplot, úlomky ledového impaktoru a jádra Uranu se většinou po kolizi vypařily.

Při srážce vedoucí ke zrodu Měsíce měl kamenný materiál vysokou kondenzační teplotu, což znamená, že rychle tuhl. Zemský průvodce tudíž dokázal díky přitažlivosti spojit značné množství fragmentů z kolize a narůst do současné velikosti. Materiál zbylý po srážce s Uranem však zůstal déle v plynném stavu, takže většinu hmoty nakonec vstřebala planeta. Satelity, jež se ze zbylých trosek zformovaly, jsou proto relativně malé.

Dokončení: Vládci mrazivé periferie: Stále záhadní Uran a Neptun (2)

Václav Cibulka byl učitelem od roku 1920, kdy po návratu z vojny dokončil studium na učitelském ústavu u sv. Anny v Praze. Hned nato začal učit na Obecné škole chlapecké v Praze-Bubnech. 1. září 1928 byl jmenován výpomocným učitelem při Obecné škole smíšené v Hostivaři. Jeho nástupní měsíční plat činil zhruba 750 Kč. V porovnání s dělnickými profesemi to byla práce dobře placená a vážená. Václav se stal třídním učitelem IV. b s 45 žáky.

S prvními projevy krize se setkal už ke konci roku 1929. Pět dětí pocházelo z nuzných poměrů nemajetných rodin, které s nastupující krizí neměly žádné finanční prostředky. Hostivařská škola takovým dětem rozdávala mléko a školní obědy zdarma. O Vánocích dostaly poukázku na potraviny pro rodiče v hodnotě 25 Kč od místní organizace Červeného kříže.

Václav Cibulka se snažil těmto dětem pomoci, proto opakovaně žádal na městském školním výboru o finanční pomoc. Nakonec uspěl – byla uvolněna částka 1 000 Kč. Přesto nastaly perné chvíle, když se ukázalo, že ve třídě dochází ke krádežím. Nejprve se ztrácely drobnosti, později i hodnotnější věci. Podezření padlo na jednoho z žáků z nemajetné rodiny, který se záhy ke krádežím přiznal. Jak sám vysvětlil panu učiteli, kradl „protože rodiče a malí sourozenci měli hlad“. 

Soucitný kantor z Prahy

Až přílišný soucit s chudým žactvem však byl trnem v oku některým kolegům. Ti začali Václava pomlouvat u ředitele školy, poukazujíce na jeho „nezdravý zápal pro řešení situace nemajetných a problémových žáků, které řešit nemusí, neboť to ani není v jeho kompetenci“.  Přestože se hospodářská krize v jeho pracovní sféře zatím citelně neprojevila, narážel na její důsledky tam, kde by to nejméně čekal. Několikrát musel své postoje a chování obhajovat před učitelskou kárnou komisí a opakovaně byl předvolán před zástupce městského školního výboru, když se řešila otázka, zdali a jak se má učitel snažit pomoci svým žákům v nastalém období hospodářské krize.

Václav své postoje neustále obhajoval, ale bylo mu jasně dáno najevo, že do budoucna si škola ani výbor takové jednání nepřejí a nebudou ho tolerovat. Nakonec došlo k nejhoršímu. V lednu 1930 se opět prošetřovaly krádeže v několika třídách. Přispěním jednoho z učitelů, jenž je dával za vinu právě Václavovi, byl soucitný učitel připraven o práci. Rázem přišel o postavení, plat i služební byt. Odvolání se nikde nedomohl. Po této zkušenosti se rozhodl odejít z hlavního města. 

TIP: Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

Zatrpklý z nastalé situace a obvinění bez důkazů se pokoušel najít zaměstnání až v Jihlavě. Bohužel nepravdivé zvěsti o jeho pražském působení doputovaly až na Vysočinu. Když chtěl 11. března 1930 pokračovat v cestě vlakem dál, osopil se na něj z neznámé příčiny drážní vrátný. Po výměně názorů dorazil strážník, jemuž Václav vynadal taky. Ten ho podrobil osobní prohlídce, při níž Václavovi zabavil básně a jiné spisy, v nichž osobitým způsobem zlehčoval postavení a důležitost školských úřadů a vtipnými glosami komentoval úděl trestanců.

Poněvadž Václav neměl stálé bydliště a policejní orgány ho vyhodnotily jako tuláka, pohnaly ho před jihlavský soud pro potulku. Za veřejné pobuřování byl odsouzen na měsíc žaláře. Po propuštění třel bídu s nouzí, potloukal se jako tulák po Vysočině a jen čas od času získal krátkodobé zaměstnání v zemědělství nebo průmyslu. 

V poslední době se stále častěji ukazuje, že se společenstva střevních bakterií, tedy mikrobiom, podílejí na mnoha procesech v lidském těle, včetně léčebných zákroků. Někdy je až šokující, jak daleko v těle mikrobiom „dosáhne“. Potvrzuje to i nedávný výzkum odborníků americké University of Pittsburgh, který se týkal vztahu mezi mikrobiomem a léčbou melanomu, tedy rakoviny kůže.

Výzkum se týkal protinádorového přípravku, který je inhibitorem imunitního proteinu PD-1 (programed cell death 1). Tato léčba, která představuje jednu z variant imunoterapie nádorů, může být velmi účinná. Experimenty ale ukazují, že funguje asi jen u čtvrtiny pacientů. Americké vědce přitom zaujal výzkum z roku 2017, podle kterého se na účinnosti léčby inhibitorem PD-1 podílejí střevní bakterie. Tehdy se totiž ukázalo, že léčba antibiotiky, která zničí určité střevní bakterie, významně zhorší účinnost těchto protinádorových léků.

TIP: Některé střevní bakterie omezují účinnost léků na Parkinsonovu chorobu

Badatelé nejprve zjistili, kteří pacienti příznivě reagují na léčbu inhibitorem PD-1. Pak jim odebrali fekální hmotu a transplantovali ji myším s melanomem. U těchto myší pak následně úspěšně zafungovala léčba inhibitorem PD-1. Když odebrali fekální hmotu pacientům, kteří předtím užívali antibiotika, tak se tento příznivý účinek nedostavil. Vše nasvědčuje tomu, že s mikrobiomem budeme muset v léčbě nádorů do budoucna počítat.

Na příkaz československého prezidenta Emila Háchy se v březnu 1939 uskutečnil tzv. Homolův puč, kdy velitel čs. armády na Slovensku generál Bedřich Homola obdržel rozkaz sesadit Tisovu vládu, odzbrojit Hlinkovy gardy a vyhlásit stanné právo. Přesně na tento výsledek uměle vyvolané eskalace Hitler už několik týdnů čekal. Nařídil generálnímu štábu dokončit plán vojenského obsazení českých zemí a pozemní i letecké síly byly uvedeny do pohotovosti. Svým generálům führer sdělil i přesné datum invaze: 15. března 1939.

Oficiálně se mělo jednat o „uklidňovací akci“ (Befriedungsaktion) s cílem zabezpečit „životní prostor náležející Německu“. Přesně v tomto duchu tedy berlínské ministerstvo zahraničních věcí dolaďovalo text tiskového prohlášení – údajný „chaos v českých zemích“ prý přiměl Německo k zásahu ve jménu obnovy pořádku. Háchova armáda měla být zpacifikována a donucena vydat svou výzbroj bez sebemenšího odporu.

Samostatnost, nebo maďarská okupace

Zároveň Hitler pokračoval v politické hře a pozval do Berlína sesazeného Tisa. Ten dorazil 13. března a ke svému překvapení byl přijat s poctami náležejícími hlavě státu. Diktátor pak Tisovi předložil dvě možnosti: buď dojde k vyhlášení samostatnosti slovenského státu, jenž obratem požádá třetí říši o ochranu, nebo Hitler „ponechá Slovensko svému osudu“, jímž byla myšlena zmíněná maďarská okupace. Volba tedy byla více než jasná.

V této situaci si nacistický diktátor 14. března povolal do Berlína i Háchu a Chvalkovského, kteří se – ve snaze zachránit svou zemi – audience několik dnů sami dožadovali. Když jejich zvláštní vlak opouštěl Prahu, německé divize v celkové síle asi 350 000 mužů už stály na hranicích – připraveny k invazi s kódovým označením Březnový vítr. Na severní Moravě Němci dokonce neváhali vstoupit na čs. území již toho dne kvečeru a 8. divize Wehrmachtu s Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu.

Osudová audience

Ve führerových očích šlo o přijatelné riziko a preventivní krok, jak zabránit Polákům v případné okupaci pohraničního regionu. Před setměním se v německých rukou ocitl také Místek (dnes Frýdek-Místek) a Vítkovice. Nazítří v 1.00 ráno přijal Hitler oba české politické lídry ve své matně osvětlené pracovně. Hácha chtěl za každou cenu udržet státnost a suverenitu, a proto měl připraveny rozsáhlé ústupky: uznání nezávislosti Slovenska, posílení vazeb Prahy na Berlín a sladění zahraniční politiky obou zemí.

TIP: Právník v době bezpráví: Role prezidenta Háchy za druhé světové války

V úvahu připadaly i kroky donedávna zcela vyloučené – demilitarizace vnitrozemí, povolení tranzitu jednotek Wehrmachtu nebo dokonce zřízení německých základen na českém území. Než však prezident stihl své návrhy předložit, ocitli se Hácha s Chvalkovským v početní i verbální defenzivě. Kromě diktátora na ně totiž čekal mimo jiné Wilhelm Keitel, Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop, tlumočník a několik úředníků.

Vynucený souhlas

Vůdce očekával jediné – odsouhlasení okupace a telefonický rozkaz čs. armádě složit zbraně. Nejprve ultimativně přednesl své požadavky: začlenění českých zemí do třetí říše a volný vstup Wehrmachtu na jejich území. Poté se vložil do hry šéf Luftwaffe, který vykreslil chmurný obrázek rozbombardované Prahy, pokud se Češi nepodvolí a vláda nepřijme slovenské požadavky na poskytnutí nezávislosti.

Pokračování: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (4)

Hácha během líčení zkázy metropole zkolaboval a führerův lékař ho musel přivést k vědomí. Hitler pak bledému prezidentovi sdělil zesměšňující i zastrašující poznámku: „Až se stydím, když si uvědomím, že na každý váš prapor připadá jedna naše divize.“ Šlo o poměrně přesný poměr sil nahlášený do Berlína sudetskými agenty.

Zatímco mánii po koncertech Beatles v Anglii pozvolna střídá první vlna punku, anglické dívky žijí ve strachu. Necelých sto let po řádění Jacka Rozparovače se objevuje jeho následovník. V noci stíhá osamocené mladé ženy, většinou prostitutky, které nejdřív omráčí kladivem a poté rozpárá nožem či naostřeným šroubovákem. Pouze místo londýnské čtvrti řádí v hrabstvích Yorkshire a Lancashire na severu Anglie.

Yorkshirský rozparovač

Peter Sutcliffe, jak se Yorskhirský rozparovač jmenuje, si své první oběti vyhlédl v roce 1975. První dvě ženy útok kladivem přežily, další tři to štěstí neměly. Městem Leeds a jeho okolím se začala šířit panika. Nejdřív mezi prostitutkami, které se hromadně stěhovaly desítky kilometrů daleko. Po pátém útoku, jemuž podlehla šestnáctiletá prodavačka, byly vyděšené všechny ženy. V roce 1978 už Yorkshirským rozparovačem žila celá Anglie. Na pátrání po něm se podílelo více než dvě stě detektivů, zprávy s různými hypotézami plnily noviny každý den. 

Sutcliffovo dopadení pravděpodobně oddálilo několik nešťastných náhod a chyb vyšetřovatelů. Několik měsíců se například kriminalisté zabývali nahrávkou a dopisy, o nichž byli přesvědčení, že je psal vrah z Yorkshiru. Po zatčení Sutcliffa se ukázalo, že byly falešné. Jejich skutečný pisatel John Humble byl v roce 2006 odsouzen k osmi letům vězení za úmyslné maření vyšetřování.

Zmařené stopy

Jindy se podařilo policistům nalézt horkou stopu, ale nedokázali ji využít. V peněžence jedné z obětí třeba našli nově vytisknutou bankovku, na základě níž vytipovali osm tisíc místních zaměstnanců, kterým by mohla patřit. Mezi nimi i Sutcliffa, řidiče z blízké továrny. Po výslechu ho však pustili. Nakonec se někde mezi úřednickými lejstry ztratilo i udání, které anonymně poslal podezřívavý Sutcliffův přítel. 

To bylo jen pár týdnů před tím, než policejní hlídka zadržela v roce 1980 Sutcliffa při běžné kontrole s prostitutkou v autě. Po několika dnech vyšetřování se přiznal ke třinácti vraždám a sedmi pokusům o vraždu. Celý soudní proces se obhajoba snažila svést Sutcliffovy činy na jeho psychickou poruchu, což se nakonec povedlo. Poté, co mu lékaři diagnostikovali schizofrenii, se přesunul z vězení do Broadmoorské nemocnice a nechal si úředně změnit jméno na Petera Coonana. Soud jej potrestal 20 souběžnými tresty doživotního vězení za třináct vražd a sedm pokusů o ně.

TIP: Jack Rozparovač: Deset týdnů, které otřásly Londýnem

V posledních letech trpěl Sutcliffe zdravotními problémy – byl obézní a měl cukrovku. Loni na podzim byl hospitalizován kvůli podezření na infarkt. Zemřel loni v listopadu na komplikace způsbené onemocněním codid-19 ve věku 74 let. Ve vězení a vězeňských nemocnicích strávil 40 let.

V roce 1846 se podařilo objevit Neptun a šlo o velké vítězství teoretického modelování. Pozici osmé planety totiž Francouz Urbain Le Verrier spočítal na základě pozorování odchylek poloh Uranu od vypočtených hodnot. Neptun působil gravitační rušení, kterým se prozradil.

Jenže ani pozice Merkuru příliš neodpovídaly tehdejším rovnicím. Le Verrier, povzbuzen předchozím úspěchem, tedy usoudil, že i Merkur gravitačně ruší neviditelná planeta obíhající uvnitř jeho dráhy, a pokusil se její trajektorii propočítat. Žádný z pozorovatelů však při hledání objektu neuspěl. 

TIP: Pátrání po neviditelných světech: Kdy najdeme Planetu X?

Dnes víme, že planeta Vulkán neexistuje, přinejmenším ne v naší soustavě. Nesoulad předpovězených poloh Merkuru je důsledkem obecné teorie relativity, publikované na počátku 20. století. Existenci těles na stabilních dráhách uvnitř jeho trajektorie však zcela vyloučit nelze: Jednalo by se o planetky, tzv. vulkanoidy, a jejich objev by byl nesmírně cenný pro pochopení vzniku Sluneční soustavy.

Elektronický sport, tedy soutěžení v hraní počítačových her, je stále populárnější. Většina států a sportovních svazů sice ještě neuznala e-sport za sport, jeho hráči ani diváci si z toho ale moc nedělají. Experti Německé sportovní univerzity v Kolíně nad Rýnem navíc nedávno zbořili jeden velký mýtus, který se týká e-sportovců.

Obecná představa e-sportovce vykresluje jako teenagery s nezdravým životním stylem, kteří tráví veškerý volný čas v sedě, civěním do monitoru a pojídáním zcela nezdravých jídel. Němečtí vědci prostudovali životní styl celkem 820 e-sportovců a ověřili, jak to ve skutečnosti je s jejich zdravím.

TIP: Sportovci virtuálních světů: Jaká zdravotní rizika hrozí profesionálním e-sportovcům?

Výsledky jejich výzkumu ukazují, že skutečnost se od našich předsudků značně liší. Vedoucí projektu Ingo Froböse sice přiznává, že v jídelníčku e-sportovců se pravidelně objevují nepříliš zdravé energetické drinky, jinak ale hráči elektronických sportů jedí zdravěji než průměrný člověk. Dokonce jejich fyzická aktivita přesahuje doporučení Světové zdravotnické organizace WHO. E-sportovci, alespoň ve zmíněné studii, zvládají průměrně 9,5 hodiny intenzivní fyzické aktivity týdně. Jak se zdá, lidé mohou žít hraním počítačových her, a přesto mít zdravý životní styl.