Poslední lednové dny roku 1788 jsou pro Austrálii důležité: tehdy totiž po menších peripetiích zakotvila v Botanickém zálivu flotila komandéra Arthura Phillipa. Ano, ta legendární První flotila, která na nový kontinent přivážela osadníky z Evropy.

Šest z celkem jedenácti plavidel vezlo kolonizátory nedobrovolné: odsouzené trestance, kteří tu měli svou poctivou prací položit základ nové civilizaci. A uvázány v klecích se s nimi trmáceli i zvířecí cestující: 2 býci, 7 krav, 44 ovcí, 32 prasat, 4 kozy a nějaká ta drůbež. Tito „pasažéři“ se nalodili během zastávky v jihoafrickém Capetownu. Jen okrajovou kuriozitou pak byl skromný náklad koroptví a králíků, které coby živé zvěřinové konzervy naskladnili kuchaři už o osm měsíců dříve v Portsmouthu. 

Živé konzervy

Zdá se neuvěřitelné, že dokázali přežít ve stísněných podmínkách v podpalubí celou, 252 dní dlouhou cestu. A když dorazili až do cíle, rozhodl komandér Phillip, teď už guvernér nově vznikajícího koloniálního městečka Rose Hill, že budou zařazeni nikoliv na talíř, ale raději k chovu. Bylo to velmi taktické rozhodnutí, které však mělo poněkud nešťastné následky.

Blíže nespecifikovanému počtu divokých králíků evropských tím poskytl čas k aklimatizaci. A prakticky každá další britská loď, připlouvající k Austrálii, přivážela další a další králíky. Ti se pářili s už dolnějšími a na místní sušší klima adaptovanými králíky a plodili přitom neméně zdatné potomstvo. Je to maličkost, ale podstatná: šance na přežití divokého evropského králíka v Austrálii by bez této aklimatizace nejspíš nebyly valné.

Motivace pečínkou

Prvním osadníkům mohli správci kolonií nabídnout jen málo. Nuzné ubytování v zavšivených karanténních barácích – alespoň do doby, než si při organizované práci vystaví něco vlastního. Také dřinu na polích, jedovaté nebezpečí číhající za každým křovím a ne zrovna přátelské aboridžince z klanu Bidjigal. Případně pohrůžky výpraskem devítiocasou kočkou...

Ale mohou jim slíbit i pár králíků z guvernérského chovu do začátku, protože těch je brzy opravdu nazbyt. Mají chutné maso a pro většinu deportovaných představuje taková pečínka luxus, který si ve své domovině dopřát nemohli. Jen se o ně musí postarat. A motivace trestanců k práci přes králíky funguje. Je to patrné i z archeologických záznamů, kde zprvu nepočetné kosti králíků postupně v potravě kolonizátorů dominují.

Země zaslíbená

Chov králíků se proto brzy stává standardem i pro osady vznikající v Tasmánii, kde pravděpodobně poprvé dochází k neplánovaným útěkům do přírody. V roce 1827 se kronikáři zmiňují o prvních volně žijících populacích na jihovýchodě ostrova. „Králíci jsou tu tak početní, že na některých farmách a usedlostech je můžete počítat na tisíce,“ píší místní noviny. V lednu roku 1842 přežívají z 1 030 lidských nedobrovolných kolonizátorů První flotily poslední tři. Britská vláda těmto statečným a pracovitým „old hands“ jako projev díků uzná státní penzi ve výši jednoho šilinku. A králíci? Ti si zatím vedou skvěle i bez pomoci státu.

Z několika málo králíkáren vznikla statisícová populace, která se už nedá dost dobře uhlídat. Nepřímo to dokládají i záznamy z jednání koloniálních soudů: přibližně do roku 1830 patřily krádeže chovaných králíků mezi nejčastější řešené případy. Po tomto datu už přestávají být králičí loupeže na pořadu dne. Kdo by řešil, že má v ohradě o jednoho míň. Chováni jsou teď v kamennými zídkami ohrazených výbězích, protože to pro hospodáře není tak náročné. Prvním takovým průkopníkem jednoduchosti je Alexander Macleay z farmy Elizabeth Bay a se svým přístupem slaví úspěch.

Poslední překážka?

Králíci se množí jako paví očka. Sypká a písčitá půda mezi dnešní Sydney a Botany Bay jim vyloženě svědčí, trsy sušších travin jim vůbec nevadí. Co osadníci nevidí je, že skutečné expanzi divokých králíků do volné přírody brání zatím jen přítomnost predátorů. Šelem, dravců a hadů. A právě s tím, jak se lidská sídla rozrůstají a osadníci cíleně ne zrovna příjemné druhy potlačují, uvolňují tím prostor pro šíření králíkům. V roce 1857 vypouští Alexander Buchanan, správce statku Dutton´s Anlaby, první stovky králíků do buše. Doufá, že se v divočině králíci uchytí a on je bude moci jen lovit pro maso. Nefunguje to. Králíci spíše vegetují, protože je dravci drží dost zkrátka. 

V říjnu roku 1859 se o něco podobného pokusí Thomas Austin, náruživý střelec žijící poblíž Winchelsea. Jde na to chytře. Na své farmě Barwon Park nejprve ohněm a broky „vyčistí půdu“ od predátorů, a pak vypustí čtyřiadvacet šedých králíků. Jsou to angličtí ušáci nakřížení s „australskou“ linií. Tím Austin efektivně odstranil všechny existující ekologické bariéry. „Zavlečení pár králíků nemůže přece uškodit. Navíc člověku trochu dodá pocitu domova a radosti z lovu,“ myslel si. Jenže v kontextu následujících překotných událostí se dost zmýlil.

Jeho „úspěšný“ přístup navíc inspiruje desítky dalších farmářů. Trvá přibližně další dva až tři roky, než si Australané všimnou, že s králíky není něco v pořádku. Kolem roku 1860 na kontinentu žije kolem jednoho milionu lidí a každý si dopřává králíka alespoň jednou týdně. Přírodní králičí rezervoár se tím ale nikterak netenčí.

Zde je Králíkovo!

Co za tím stojí? Ideální podmínky pro spokojený život: díky mírným zimám se mohou množit celoročně, zdecimovaní predátoři jim už starosti nedělají. Farmaření velkoplošně vyklučilo křovinaté a lesnaté porosty a nahradilo je travnatou rovinou. Prostě země králíkům zaslíbená!

V roce 1866 osidlují Kapundii na jihu Austrálie, zabírají pro sebe celý Nový Jižní Wales. V roce 1887 se vyskytují na jihozápadním okraji Queenslandu, roku 1894 se objeví na severu u Šarlotiných vodopádů. Objevují se i na západě a několik oddělených populací přežívá i v severních pouštních oblastech. Vynořují se zprávy o prvních incidentech, ale zatím jsou zřídkavé. Lidé totiž viděli jen víceméně stabilní počet králíků ve svém okolí a nedocházelo jim, jak masivně se šíří celým kontinentem.

Mění celý kontinent

Vliv králíků na přírodu celé Austrálie byl naprosto devastující. Spásali dostupnou vegetaci, a tím efektivně snižovali dostupnost potravy domácím býložravcům. Dodnes přesně nevíme, kolik původních druhů přivedli k záhubě tím, že je v konkurenčním boji o potravu odstavili na vedlejší kolej. Spásání bylo tak dalekosáhlé, že zbavilo rostlinného pokryvu plochy o rozloze celých států. Odhalená půda byla mnohem náchylnější k vysychání a erozi.

Vztah mezi šířením králíků a pouští se může zdát divoký, ale skutečnosti bohužel odpovídá. Po vypasení trav se králíci pustili i do křovité vegetace. A okusováním kůry úspěšně vymýtili i řadu jinak odolných dřevin. Zlikvidovali malé semenáčky, čímž zabránili regeneraci. A samozřejmě – při shánění potravy se králíci nerozpakovali pustit s chutí do toho, co osadníci vypěstovali na polích. Pro hladové králíky jste neviděli úrodu. Doslova.

Co s tím?

Jako první začnou řešit králičí problém v Novém Jižním Walesu. Místní vláda vypíše odměnu 25 tisíc liber za fungující nápad, respektive „za jakoukoliv úspěšnou metodu, kterou jsme dosud nevyzkoušeli“. Obdrží celkem 1 456 různých návrhů, ale nic nezabírá. V roce 1907 dostavěla západoaustralská vláda plot proti králíkům dlouhý 1 833 kilometrů! Jenže v „zachraňovaném“ území už bylo stejně ušáků tolik, že to nebylo nic platné.

TIP: Divoce žijící kočky zabijí jen v Austrálii přes milion plazů denně

V 50. letech 20. století zredukuje jejich počty uměle vyvolaná epidemie myxomatózy a tularémie, ale postupně se proti nim stanou téměř imunní. Boj pokračuje dál… V každém případě přišly chodící ušaté pečínky prvních osadníků celý kontinent dost draho.

V centrech galaxií se obvykle nacházejí supermasivní černé díry. Jejich okolí bývá extrémně turbulentní, plné gravitačních kopanců, mohutných magnetických polí a intenzivního záření. Odborníci až doposud měli za to, že takové podmínky nejsou vhodné pro tvorbu nových hvězd.

Podle japonských vědců to ale vypadá, že hvězdy mohou vznikat i v tomto extrémním prostředí. Xing Lu z japonské National Astronomical Observatory of Japan v Tokiu a další badatelé nedávno v blízkosti supermasivní černé díry Mléčné dráhy objevili řadu „hvězdných vajec“, která se zřejmě úspěšně „klubou“.

Záhada s hvězdnými vejci

Hvězdy se rodí v hustých mračnech relativně chladného kosmického plynu a prachu. Takové mračno se hroutí do sebe tak dlouho, dokud se v jeho centru nezažehne termojaderná fúze a neobjeví se nová hvězda. Mezi vědci až doposud panovala poměrně obecná shoda na tom, že takový proces vyžaduje poklidně kosmické počasí, aby se zárodečné mračno s „hvězdným vejcem“ nerozplynulo. Okolí supermasivních černých děr ale příliš poklidné nebývá.

TIP: Monstrum se probralo: Naše supermasivní černá díra je stále aktivnější

Badatelé využili radioteleskopy soustavy ALMA v Chile a prozkoumali takzvanou Centrální molekulární zónu Mléčné dráhy (CMZ), zónu kosmických mračen, která se rozprostírá asi 1 000 světelných let kolem supermasivní černé díry. Ke svému překvapení objevili přes 800 oblastí se zahuštěným plynem a prachem, které připomínají „hvězdná vejce“. A u 43 z nich nalezli slabé výtrysky hmoty, které jsou významným důkazem, že skutečně jde o rodící se hvězdy.

Rakousko-Uhersko napřelo za první světové války své úsilí také k dešifrování nepřátelské radiokomunikace. Prolomení italské šifry ještě před válkou a v roce 1914 i ruské šifry značně usnadnilo centrálním mocnostem vedení válečných operací.

Ucho pana Penkaly

V té době vznikla z rozhodnutí ministerstva války služba pro rádiový odposlech a dešifrování (k.u.k. Radiohorch- und Dechiffrierdienst). Zachycené radiogramy poskytovaly tři hlavní stanice rádiového odposlechu s krycím názvem „Penkala“, pojmenované podle soudobé reklamní postavičky stejnojmenného výrobce, jež měla za velkým uchem plnicí pero.

V roce 1916 odposlouchávací služba zavedla novinku v podobě zaměřovacích radiogoniometrických stanic, které zjišťovaly stanoviště nepřátelských radiotelegrafních stanic a odhalovaly tak přesnou polohu nejbližších nižších a vyšších velitelství protivníka. Skutečným oceněním pro „ucho pana Penkaly“ se stala poválečná zpráva italské vyšetřovací komise o ztrátách během průlomu u Caporetta (24. říjen–19. listopad 1917): „Nepřítel znal všechny naše šifry, a to i ty nejtajnější a nejdůležitější.“ 

Telefonní ofenziva

Samotný název c. a k. telegrafního vojska přestal velice rychle po jeho vzniku odrážet náplň jeho činnosti. Klasická „drátová“ telegrafie oproti telefonii stále více ztrácela v oblasti efektivity, rychlosti přenosu zpráv a zejména v nemožnosti oboustranné komunikace v reálném čase. S výjimkou vrchního velitelství a vyšších stupňů velení, které používaly tiskací Hughesovy telegrafy a v omezené míře i telegrafy klasické, nahrazovaly postupně tyto neskladné a na manipulaci citlivé přístroje stále se zdokonalující polní telefony.

Kromě běžného telefonního pozemního spojení mezi jednotkami na frontě se přenosný polní aparát stal nenahraditelným pomocníkem pro řízení dělostřelecké palby umožňujícím sledovat výsledky bombardování a provádět korekce. Těmito přístroji byly vybaveny i posádky pozorovacích balonů, kterým při jejich stoupání pozemní obsluha odvíjela spolu s poutacím lanem i telefonní kabel.

Císařské světlušky

Využití světla pro předávání zpráv patří ke starým lidským technikám komunikace, která našla využití i v rakousko-uherské armádě, jež do konce války úspěšně využívala mnoho typů optických signalizačních zařízení, například heliograf. Jednoduchý přístroj využívá odraz slunečních paprsků zrcadlem směrem ke vzdálenému příjemci. Obsluha pohyby přeměňuje sluneční světlo na jednotlivé záblesky odpovídající znakům Morseovy abecedy.

Dokončení: Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (4)

Heliografy a další optická signalizační zařízení sloužily ke komunikaci v horském terénu, přes velké vodní plochy a terénní překážky či mezi pozemními jednotkami a loděmi. V neposlední řadě nacházely uplatnění v případě přerušení telegrafních a telefonních linek. Mezi další prvky „světelné“ komunikace, které používala habsburská armáda, se řadily plynové (acetylenové) nebo elektrické mobilní a stacionární (pevnostní) reflektory.

Bioložka Lindsey Swierková, která působí na State University of New York, si anolise Anolis aquaticus, který v češtině nemá pojmenování, poprvé všimla v horských bystřinách Kostariky. Ještěr při vyrušení zmizel ve vodě a zůstal ponořený neobvykle dlouho. Taková strategie je při úniku před predátory pochopitelná a účinná, ale vědkyni vrtalo hlavou, jak dokáže anolis vydržet pod hladinou déle než čtvrt hodiny.

„Udělalo to na mě dojem a tak jsem během následujících let anolise podrobně sledovala pomocí podvodních fotoaparátů a kamer. Díky tomu jsem zjistila, že podle všeho využívají k dýchání bublinu vzduchu, kterou mají jakoby přilepenou k hlavě,“ popisuje Swierková.

TIP: Dýchají jen povrchem těla: Proč je dobré ztratit plíce?

Bioložka dále rozvádí svou teorii: „Myslím, že je možné, že kolem anolisovy hlavy a krku jsou zachyceny další zásoby vzduchu a že vdechování a vydechování do vzduchové kapsy umožňuje cirkulaci nevydýchaného vzduchu mezi těmito vzduchovými rezervami. Je taky možné, že pomocí bubliny se ještěr zbavuje kysličníku uhličitého.“ Své teorie bioložka hodlá následně ověřit v laboratorních podmínkách.

Australský geolog Douglas Mawson se stal na počátku 20. století jednou z nejvýraznějších postav průzkumu Antarktidy. Jeho jméno bývá zmiňováno spolu s velikány Roaldem Amundsenem, Robertem Falconem Scottem a Ernestem Shackletonem. Na konci roku 1912 se Mawson účastnil expedice, která měla za cíl prozkoumat Zemi krále Jiřího V.; dalšími členy výpravy byli Xavier Mertz a Belgrave Ninnis.

Trojice vyrazila 10. listopadu 1912 a až do 14. prosince šlo vše relativně hladce. Zmíněného dne se však ukázalo, jak moc je nejchladnější kontinent zrádný. Sáně, které vedl Ninnis, se propadly do ledové trhliny.

Závratě, pády a omrzliny

Když se Mertz s Mawsonem podívali dolů, uviděli na římse v hloubce okolo padesáti metrů jednoho mrtvého a jednoho zraněného psa; Ninnisovo tělo však navždy zmizelo v ledové mase. Výprava tak ztratila jednoho člena a kromě toho šest nejlepších psů, většinu potravin, stan a další zcela zásadní vybavení. Dva zbylí výzkumníci zůstali uprostřed ledové pustiny asi pět set kilometrů od základny. Měli jídlo zhruba na deset dní, ale žádný přístřešek ani potravu pro tažná zvířata. Když došlo jídlo, začali pomalu pojídat psy, takže brzy museli sáně táhnout sami.

Fyzický stav obou mužů se rychle horšil. Sužovaly je závratě, malátnost a bolesti žaludku, začaly jim vypadávat vlasy a nehty. Velký problém pak představovaly omrzliny. Mertz náročným podmínkám podlehl – nejenže ztratil vůli dělat cokoliv pro svou záchranu, ale navíc trpěl záchvaty, při nichž ničil zbývající vybavení. Nakonec upadl do kómatu a 8. ledna 1913 zemřel.

Vyčerpávající pochod trval celý měsíc

Osamocenému Mawsonovi zbývalo urazit ještě 160 kilometrů. Přes zhoršující se zdravotní problémy a pád do další trhliny, kdy jeho život doslova visel na popruhu od saní, dorazil po 32 dnech na základnu u mysu Denison. Expediční loď Aurora, na níž se měl vrátit domů, odjela jen pár hodin před jeho návratem, takže na definitivní záchranu musel (naštěstí ve společnosti dalších polárníků) čekat ještě dlouhých deset měsíců.

TIP: V sevření ledové kry: Jak u severního pólu bojoval o život český vědec František Běhounek

O povaze jednoho z nejtvrdších mužů historie svědčí lakonický text telegramu, jejž poslal své snoubence nedlouho po návratu na základnu: „Velmi se omlouvám za zpoždění, ale teprve teď se mi podařilo dostat do chatrče.“

Kalifornští medvědi baribalové (Ursus americanus) mají velký problém. Když se někteří z nich setkají s člověkem, nebojí se a jsou vůči němu přátelští. Nezní to moc děsivě, ale baribalové by se tak rozhodně chovat neměli. Jsou to samotářští medvědi, kteří sami od sebe příliš neútočí, ale nemají problém se poprat s jinými velkými predátory, člověka nevyjímaje. Baribalové jsou sice nejmenší ze severoamerických medvědů, i tak mají ale na svém kontě desítky mrtvých a mnoho zraněných.

S kalifornskými baribaly zkrátka není něco v pořádku. Vše nasvědčuje tomu, že mezi nimi řádí doposud neznámá neurologická choroba, která napadá jejich mozek. Nakažení baribalové jsou nejprve přátelští, pak se jejich chování mění na letargické. Mají divné držení hlavy, třesou se, divně chodí a dramaticky hubnou. Jejich vyhlídky jsou velmi špatné. V poslední době se takové případy objevují stále častěji.

Příčina stále nejasná

Pokud jde o příčinu „chorobného přátelství“ baribalů, odborníci jsou stále bezradní. Pitvy uhynulých baribalů a jejich snímky na výpočetní tomografii ukazují, že medvědi trpí encefalitidou, tedy zánětem mozku, jaký bývá projevem nějaké infekce. U těchto medvědů objevili celkem pět různých a doposud neznámých virů z pěti různých čeledí. Není ale jasné, zda jde o původce problému nebo třeba jen doprovodné infekce.

TIP: CDC varuje: Polovinu států USA zachvátila „zombie epidemie“ jelenů

Symptomy „chorobného přátelství“ baribalů v některých ohledech připomínají „zombie chorobu" – chronické chřadnutí jelenovitých. Tato choroba se značně rozšířila v severní Americe a vede ke změnám chování postižených zvířat, ztrátě tělesné hmotnosti a nakonec, prakticky ve všech případech, ke smrti. I v tomto případě není příčina nemoci jasná. V podezření jsou priony, tedy „špatně“ složené proteiny, ve hře jsou ale i jiné možnosti.

Císař Josef II. neustále chodil ve vojenském stejnokroji. Ale milovat uniformu a zajímat se o armádu ještě neznamená, že se z někoho stane mistr polních bitev. Poněkud rozpačitě dopadla už „bramborová válka“ s Pruskem o bavorské dědictví (1778–1779), svedená ještě na sklonku spoluvlády Josefa II. a Marie Terezie. Josefova pozdější válka, tentokrát namířená proti Turkům (1787–1791), dopadla mnohem trapněji. A pro mnoho císařských vojáků, stíhaných spíš epidemiemi než osmanskými zbraněmi, také tragičtěji.

Svody ruské carevny

Může se zdát podivné, že se střízlivý osvícenec pustil do tak podivného podniku, jako byla balkánská válka s Turky. Co k tomu Josefa II. vedlo? V první řadě k tomu přispělo jeho znechucení ze zahraničně politických neúspěchů na západě. Fridrich II. sice zesnul, ale Prusko nadále blokovalo případné pokusy o revize hranic. Šíření habsburské moci zůstávalo zablokováno i na Apeninském poloostrově, takže jiná oblast k expanzi než Balkán prostě nezbývala. Císař by se ovšem do takového dobrodružství nepustil, kdyby nepodlehl přemlouvání ze strany carevny Kateřiny II.

V roce 1785 ho pozvala ruská vládkyně na návštěvu Krymu. Toto odlehlé území Rusové připojili teprve před pár lety a Kateřina ho chtěla předvést v co nejlepším světle. Postaral se o to její milec kníže Potěmkin. Právě kvůli carevně a evropským hostům nechal kníže budovat dnes příslovečné Potěmkinovy vesnice.

Josef II. si nicméně dokázal uvědomit odvrácenou stranu slavností a nádhery, jejichž leskem Potěmkin urozenou společnost oslňoval. O deseti tisících nevolníků vykonávajících příkazy carevnina „Holoubka“ prohlásil: „Osm set hodin od hlavního města stavějí cesty, hloubí přístavy, na močálech stavějí domy, uprostřed pouště zvedají paláce a zakládají anglické parky, a to všechno bez výplaty. Nemají kam hlavu složit, chybí jim jídlo, a oni ani nemuknou.“

Hned od počátku Josef očekával, že dojde na přemlouvání k účasti v nové válce proti Turkům. V souladu se zkušeným rádcem knížetem Kounicem mu původně nemínil podlehnout, ovšem rafinovanost ruských hostitelů byla nesmírná. Před Josefovýma očima defilovaly masy vojáků, na vodu se spouštěly mohutné válečné lodě, nedávno založený Sevastopol obklopovala moderní opevnění. Vrcholem důmyslně zaranžované podívané se stala monumentální „rekonstrukce“ ruského vítězství nad Švédy u Poltavy, již převedly tisíce vojáků.

Začátek trapné války

A co na tohle divadlo císař Říše římské národa německého? Ještě tentýž den podepsal s Ruskem spojeneckou smlouvu proti Osmanům. Na jejím základě měla Rakousku připadnout západní část Balkánu, zatímco Rusku všechno ostatní včetně Řecka či samotného Istanbulu. Ta tam byla Josefova střízlivost, Potěmkinův spektákl vykonal své. 

Zprávy o rusko-rakouském spojenectví pochopitelně vyvolaly odezvu. Francie a Británie vyjádřily Osmanské říši podporu a v Istanbulu se dostali do popředí váleční jestřábi. Ruského velvyslance uvrhli do vězení a carevně vyhlásili válku. Nyní byla řada na Josefovi, vázaném spojeneckou smlouvou. Nejlépe by udělal, kdyby vystoupil pouze v roli zprostředkovatele a věnoval se vnitřním problémům své rozklížené říše. Ale on se cítil vázán slibem, kterému se rozhodl dostát i navzdory skutečnosti, že z války koukal hlavně prospěch Ruska. Nepomohlo ani odrazování ze strany maršála Lacyho, císařova blízkého poradce ve vojenských záležitostech. 

Když se v únoru 1788 doslechl o vstupu Rakouska do války starý maršál Laudon, nejschopnější habsburský vojevůdce své doby, vypravil se do Vídně, aby panovníkovi opět nabídl svoje služby. Josef II. mu však blahosklonně odpověděl, aby se raději vrátil do ústraní a užíval si odpočinku. Místo talentovaného Laudona tak s císařem osnoval vojenské plány Lacy, nepochybně protřelý dvořan, leč nevalný stratég.

Základ budoucích potíží vězel už v tom, jakým způsobem se rozložila 170 tisíc mužů čítající rakouská armáda. Lacy a Josef II. ji roztáhli do řídké linie podél celé hranice s Turky, takže nemohla účinně operovat a byla naopak sama vystavena tlaku koncentrovaných osmanským vojskům. 

Zachránce situace

První výstřely nové rakousko-turecké války působily nadějně. Dne 20. března 1788 dorazil císař do hlavního štábu a posléze se osobně se zúčastnil útoku na pevnost Šabec na řece Sávě. Málem ho přitom zasáhla dělová kule, jež poslala k zemi tři členy jeho suity. Pevnost rychle padla a císařští dostali do rukou stovky zajatců. Pak se ovšem vrtkavá Fortuna od Josefa odvrátila. V první řadě selhal pokus o dobytí Bělehradu, klíčového válečného cíle. Svoji roli v tomto případě sehrály močály v okolí Dunaje, přející četným nemocem. Císař, zkroušený ztrátami mezi svými vojáky, sice usilovně úředničil, jak bylo jeho zvykem, nedostávalo se mu však rozhodnosti při vedení vojenských operací. Snažil se pro svoje muže dělat co nejvíc a asketicky snášel skromnou vojenskou stravu, ale co naplat, na porážku nepřítele to nestačilo.

Alespoň jedno neštěstí se obrátilo v cosi pozitivního. Kníže Karel z Lichtenštejna, jenž velel operacím v oblasti Chorvatska, musel svůj post opustit kvůli nemoci. Místo něj povolal Josef do služby nedávno odmítnutého Laudona. Když se ostřílený maršál ocitl v srpnu 1788 před obléhanou osmanskou pevností Dubica, vítali ho rakouští vojáci provoláváním „Ať žije hrdina Laudon!“, ba dokonce „Ať žije svatý Laudon!“. O osm dní později navzdory tuhému odporu Turků Dubica padla.

Další úspěch slavil Laudon při dobývání pevnosti Novi. Když se doslechl, že obleženým poslali Turci velké posily, nechal zapálit podkop pod pevnostní zdí, která se pak zřítila. Na 1 200 dobrovolníků následně vtrhlo do pevnosti, dobylo vnější zdi a namířilo osmanská děla na vnitřní pevnost, jejíž posádce nezbylo než složit zbraně. Stalo se tak 1. října. Studený a deštivý podzim další operace znemožnil a Laudon se vydal do Vídně, která mu připravila velkolepé uvítání. 

Císařovo fiasko

Zatímco Laudon slavil úspěchy v Chorvatsku, Josef II. zůstával s hlavní armádou v ležení nedaleko Bělehradu, kde jeho oddíly decimovala úplavice, žlutá zimnice a další choroby. Proti tomu byly bezradné i Josefovy reformy v organizaci armádní zdravotní služby. To nejhorší však mělo teprve přijít.

Turci se rozhodli zaútočit na nečekaném místě a odlákat protivníka od Bělehradu. Vpadli do Banátu, takže Josef odtáhl bránit vlastní hranice. Právě během tohoto přesunu, v noci z 20. na 21. září, došlo v Josefově sáhodlouhé koloně pěšáků, jezdců a povozů k panice. Na jejím počátku stála kořalka a skupinky nestřídmých vojáků, kteří si ve tmě spletli vlastní spolubojovníky s Turky. Zahájili po sobě palbu, v níž se ocitl zadní voj Josefova vojska.

Německé volání důstojníků k zastavení střelby „Halt!“ si opilci vyložili jako turecké „Alláh!“ a neštěstí bylo hotovo. V nočním chaosu po sobě jednotky navzájem pálily, vozatajové zachvácení hrůzou přeřezávali šraňky u vozů a dělových lafet a ujížděli na koních, kam to šlo. Císař se pokusil panice zabránit, ale záhy se sám dostal do střelby a musel se spasit útěkem. 

Teprve ranní světlo odhalilo úplný rozsah zbytečné katastrofy. Josef II. přišel o deset tisíc mužů (raněných, mrtvých a dezertérů), nepočítaje obrovské škody na trénu. Stručně řečeno, boj proti neexistujícímu nepříteli přivodil prakticky stejně ztrát než skutečná polní bitva. Dva měsíce po této trapné a zároveň strašlivé události císařova osobní účast ve válce skončila. Odjel do Vídně, protože na něho plně dolehla žlutá zimnice, další „dárek“ od oné nepovedené války. Cítil se tak bídně, že dokonce přijal poslední pomazání. 

Bylo opět na třiasedmdesátiletém Laudonovi, aby zachraňoval, co půjde. V květnu 1789 už byl zase zpátky u své čtyřicetitisícové armády v Chorvatsku a pokračoval v tom, v čem vedle nečekaných nájezdů tak vynikal – v obléhací válce. V červenci ovládl Bebir (dnešní Gradišku), a vzápětí mu došly dobré zprávy i od rakouského sboru pod velením Fridricha Josiase Sasko-Koburského. Ten válčil společně s ruskými oddíly na východě, mimo jiné po boku Alexandra Vasiljeviče Suvorova, a podílel se na vítězstvích u Fokšan a na řece Rimnik. 

Laudonův největší triumf

Pořád tu zbýval hlavní cíl rakouských zbraní – Bělehrad. Bojový stav armády, jež ho měla oblehnout, klesl kvůli chorobám na 48 000 mužů. Laudonovi se do postupu příliš nechtělo a navrhoval nejdříve doplnit prořídlé řady, ale příkazům císaře odporovat nemohl. V září obratně zmátl Turky ohledně své trasy a pronikl k Bělehradu. Přivedl s sebou dva tisíce venkovanů, kteří začali budovat rozsáhlá polní opevnění proti městu i případným osmanským posilám zvnějšku. V Bělehradu mu vzdorovala odhodlaná posádka s asi pěti sty děly, a tak mu nezbývalo, než zahájit vleklé systematické obléhání. Čest odpálit první výstřel na Bělehrad dostal mladý arcivévoda František, pozdější císař František II. 

Podobně jako před rokem Josef II. snášeli Laudon a jeho generálové před Bělehradem veškeré nepohodlí táborového života. Každý den metaly rakouské kanóny a moždíře na tureckou pevnost záplavu střel, zatímco pěchota odrážela časté výpady. Koncem září dospěl Laudon k rozhodnutí provést průlomovou zteč. Svým důstojníkům před ní řekl: „Přátelé, zde je místo, na kterém musíme buď zvítězit, nebo padnout.“

TIP: Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Ve čtyři hodiny ráno 30. září zahnaly salvy císařských děl Turky z palisád na předměstí Bělehradu. V čele útoku vyrazili elitní granátníci, kteří zahájili nelítostný boj o každý dům. Mezi nimi se nacházel mladý obrozenec Jan Jeník z Bratřic, který ve svých pamětech útok popsal jako „strašlivou krvavou lázeň“. Předměstí bylo dobyto a turecká posádka v samotném Bělehradu kapitulovala tváří v tvář bezvýchodné situaci 8. října 1789. Pro Laudona to byl patrně nejslavnější den života.

Pokročilé a výkonné americké ponorky třídy Los Angeles pochopitelně vyvolaly reakci na straně sovětského námořnictva, které v té době užívalo jaderné útočné ponorky Projekt 671 (známé v kódu NATO jako Victor I, II a III). Kromě nich mělo i velmi rychlé, ale problémové ponorky Projekt 705 Lira (západní kód Alfa), jejichž reaktor používal tekutý kov.

Předchozí část: Podmořské hry na kočku a myš (1): Duel ponorek třídy Los Angeles vs. Ščuka-B

Admirálové vyzvali sovětské konstrukční kanceláře, aby navrhly adekvátní odpověď na třídu Los Angeles, a úkolu se chopily týmy kanceláří Lazurit a Malachit. První z nich zvolila ke konstrukci trupu odolný, ale drahý a obtížně zpracovatelný titan, který používaly i ponorky Projekt 705. Tak se zrodila nová útočná ponorka Projekt 945 Barrakuda (kód NATO Sierra), která ale právě kvůli vysokým nákladům zůstala jen ve čtyřech exemplářích. 

Sovětšký žralok

Lépe se vedlo kanceláři Malachit a její konstrukci z konvenční oceli, která obdržela označení Projekt 971 Ščuka-B a kód NATO Akula (Žralok), jenž vycházel ze jména prvního exempláře. Tento kód dnes mnohdy užívají i sami Rusové, ačkoliv může působit nedorozumění, protože SSSR postavil i třídu obrovských raketonosných ponorek Projekt 941 Akula, která dostala západní kód Typhoon (Tajfun). Pokud se tedy v textu o ponorkách vyskytuje slovo „Akula“, je potřeba pozorně hledět na to, jestli se jedná o útočnou, nebo raketovou ponorku.

V každém případě ale tyto ponorky vzbudily v USA značně pohnuté reakce. První se začala stavět roku 1983 a již o rok později vstoupila do výzbroje, což šokovalo západní analytiky, kteří odhadovali, že ponorku takové úrovně dokáže SSSR vyrobit až někdy na začátku 90. let. Sovětští konstruktéři použili svůj obvyklý design s dvojitým (tedy vnějším lehkým a vnitřním tlakovým) trupem, jenž je složitější a hlučnější, ale poskytuje větší rezervu výtlaku a dovoluje ponoření do větší hloubky.

Torpédová výzbroj dvou ráží

Také v oblasti výzbroje se konstruktéři kanceláře Malachit drželi řešení, jež bylo u sovětských ponorek obvyklé, a sice kombinace torpédometů dvou různých průměrů. Vedle 533mm trubic tak ponorky dostaly i stejný počet 650mm torpédometů. Je však nutné zdůraznit, že polovina z celkem osmi torpédometů je instalována mimo tlakový trup a nedá se nabíjet během plavby.

Ponorka standardně dopravuje 28 kusů výzbroje, která vedle různých druhů klasických torpéd zahrnuje i torpéda s raketovými nosiči a miny. Dříve mohla plavidla Projekt 971 odpalovat též střely s plochou dráhou letu S-10 Granat, které však již opustily výzbroj. Poměrně málo se ale ví, že akuly mají i odpalovací zařízení pro lehké protiletadlové řízené rakety Strela-3M, jež jsou umístěny ve věži, a proto se mohou uplatnit jen na hladině.

Elektronika a pohon

Jako zdroj energie se používá atomový reaktor OK-650M, zatímco úlohu primárního senzoru zastává velký pasivní a aktivní sonar MGK-540 Skat-3. V sestavě elektroniky si zaslouží zmínku též zařízení SOKS, které se nalézá pouze na některých ponorkách a slouží pro detekci úplavu, tedy brázdy zvířené vody za nepřátelským plavidlem. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že celkem 15 dokončených plavidel Projekt 971 se od sebe odlišuje, takže se hovoří o několika variantách s kódy Akula I, II a III, ačkoli ruské značení verzí (např. 971U a 971M) uvádějí různé zdroje velmi variabilně.

Rusko nyní vlastní celkem 11 plavidel, z nichž ale aktivně provozuje pouze čtyři, kdežto zbylá absolvují modernizaci. Výzbroj se nově rozšířila o protizemní a protilodní střely Kalibr. Poslední dokončená ponorka K-152 Něrpa dostala jinou sestavu torpédometů (a sice osm ráže 533 mm) a byla pronajata Indii, kde slouží pod jménem INS Chakra. Rusko již sice staví nové víceúčelové ponorky Projekt 885 Jaseň, ale tento proces běží velmi pomalu, a proto je zřejmé, že „žraloci“ zůstanou v aktivní službě ještě řadu let.

Měření sil

Ponorky tříd Los Angeles a Ščuka-B představují produkty velkého pokroku, ke kterému došlo ve druhé polovině 70. let v technologiích nukleárního pohonu a akustických senzorů. Obvykle se tedy společně řadí mezi jaderné ponorky třetí generace, byť současně ilustrují poněkud jiné přístupy konstruktérů USA a SSSR. Američané totiž požadovali především víceúčelovost, jež se projevuje v sestavě výzbroje třídy Los Angeles, což potom ještě podtrhla instalace svislých šachet pro střely Tomahawk.

Každopádně lze říci, že u třídy Los Angeles se od počátku klade důraz také na boj s hladinovými plavidly či pozemními cíli, kdežto tvůrci sovětského Projektu 971 více akcentovali klasický ponorkový boj s využitím torpéd. Sovětská, respektive ruská ponorka tudíž disponuje větším počtem torpédometů a může se ponořit výrazně hlouběji, což by mohlo v reálném souboji představovat velikou výhodu. Naopak ve prospěch třídy Los Angeles mluví modernější elektronika a nižší hlučnost, byť se předpokládá, že poslední plavidla Projektu 971 z hlediska hlučnosti za americkými ponorkami už patrně moc nezaostávají, popřípadě se jim snad i vyrovnají.

TIP: Projekt 955 Borej: Opožděná budoucnost ruských ponorek

Velkým tématem diskusí zůstává rychlost, jelikož obě strany oficiálně deklarují, že jejich ponorky dosahují rychlosti „přes 30 uzlů“. Odborné odhady říkají, že v případě nutnosti lze z reaktorů krátkodobě získat výkon, jenž dovoluje dosáhnout snad až 35 či 37 uzlů, ovšem někdy znějí i vyšší hodnoty, dokonce přes 40 uzlů. Přesná hodnota se pochopitelně přísně tají, což potvrzuje trvající obrovský význam jaderných ponorek pro námořnictva supervelmocí, ale je evidentní, že navzdory veškeré snaze se ruské loďstvo zkrátka nemůže ani zdaleka vyrovnat americkému. Mnohem vážnějším soupeřem US Navy se však stává čínská flotila, která zavádí do služby i velmi moderně působící jaderné ponorky.

Cílem veřejné soutěže Deep Space Food Challenge je návrh nových technologií nebo systému výroby potravin pro budoucí astronauty mířící k Marsu a pro další mise v hlubokém vesmíru. Vzhledem k tomu, že hlavní náplní astronautů má být věda, musí být potraviny nejen chutné, ale i mimořádně jednoduché na přípravu a musí produkovat jen minimální množství odpadu.

TIP: Brigáda snů? NASA a ESA zaplatí lidem za dva měsíce ležení v posteli

Úspěšné technologie by podle NASA mohly najít uplatnění i na Zemi – ať už v izolovaných uzavřených prostředích, například na simulovaných vesmírných stanovištích, nebo i v místech s omezenými zdroji potravin. 

Pro nejúspěšnější návrhy je v rámci první fáze soutěže připravený balíček půl milionu dolarů, o který se může podělit až dvacet návrhů. Uzávěrka první fáze veřejné výzvy je 30. července 2021.