Virginie Amélie Avegno z New Orleans vyrostla v Paříži, kde se provdala za lodního magnáta a bankéře Pierra Gautreaua. Platila za jednu z nejkrásnějších žen pařížské smetánky. Párkrát pózovala pařížským malířům – právě obraz jednoho z nich, Johna Singera Sargenta způsobil ohromný skandál.

Portrét Madame X byl poprvé vystaven na Salónu v roce 1884. Dnes při pohledu na něj už jen těžko chápeme, co to zemětřesení v pařížské společnosti způsobilo. Šlo především o to, že na něm v koketní póze a svůdných šatech téměř bez ramínek (původně jedno dokonce lehce padalo z ramene) pózovala právě jedna z místních prominentek. Publikum mělo za to, že malíř tímto obrazem odhaluje a obhajuje cizoložství a nemorální způsob života bohatých Pařížanek. 

Zatímco z malíře Sargenta se po skandálu, který jej donutil opustit Paříž, stal jeden z nejslavnějších portrétistů boháčů z Anglie i USA, madame Gautreau se raději stáhla z veřejného života. Její reputaci nepomohlo, ani když Antonio de La Gándara v roce 1898 namaloval její portrét, na kterém vypadá jako skutečná dáma!

Podle současného hlavního proudu, postaveného na kosmologii s chladnou temnou hmotnou a kosmologickou konstantou, rostou galaxie tak, že se menší spojují do větších při epizodách tzv. galaktického kanibalismu. Hvězdné ostrovy se gravitačně přitahují a ve složitém gravitačním tanci nakonec splynou v jeden, načež se popsaný proces opakuje. V současné době tedy tvoří preferovanou hypotézu tzv. hierarchická formace, kdy galaxie rostou krok po kroku. Ve finální fázi se již spojují velké ostrovy, z nichž obvykle vznikají gigantické galaxie eliptické, jež pak nacházíme nejčastěji v samotných centrech galaktických kup.

TIP: Galaxie v Andromedě na kolizním kurzu! Srazí se s naší Galaxií

Někteří vědci – zejména ti, kteří zpochybňují platnost aktuálně přijímané kosmologické teorie – však nejsou s uvedeným scénářem zcela spokojeni. Především poukazují, že v přehlídkách pořízených s velkým kosmologickým posuvem, tedy zachycujících velmi staré objekty, by měly logicky převažovat malé galaxie nad těmi obřími. To však neodpovídá pozorování, a odborníci se tak přou, zda jde o důsledek observační nedostatečnosti, nebo skutečného rozporu s kosmologickou teorií. 

Zdravá noha tvoří základ pro správné fungování celého těla. Lidský organismus pracuje jako řetězec: chodidlo, kotníky, kolena, kyčle, bederní páteř, hrudník – záda, krk. A původ řady bolestí moderního člověka může pramenit právě ze špatné činnosti nohou. Pokud chodidlo pevně sešněrujeme do boty, která jej vždy a všude podrží, plyne do mozku informace, že je noha rovná, ať našlapuje jakkoliv. Klíčový orgán proto rozhodne, že není potřeba vyvíjet žádnou balanční aktivitu, a velice rychle si na daný stav zvykne. Šlapky potom zakrní, i kdybychom jinak patřili mezi trénované atlety: Zatímco zbytek těla se může pyšnit super kondicí, ochablé nohy se stanou zdrojem nekončících potíží. 

Klasické boty se často chovají jako módní fixační dlaha, jež omezuje správné fungování měkkých tkání, nervů i kostí a kloubů nohy. Na rozdíl od dlah však obuv nosíme na zdravých končetinách. Pokud je noha uvězněná jako v sádře, během šesti týdnů svaly atrofují o 40–60 %. Podobný proces se odehrává s chodidlem, zůstává-li často a dlouho sevřené v botě. Různé anatomicky tvarované vložky jej skutečně pomáhají udržovat v optimálním tvaru a pozici, jenže za jeho nevalnou kondici obvykle může právě bota, kterou vložka koriguje. 

Od prstů do zbytku těla

Problém s nedostatkem trénování nohou se snaží vyřešit obuv označovaná anglicky jako „barefoot“ neboli „naboso“, která vznikla v USA pro chůzi a běh v přírodě. V Česku představuje módu hlavně posledních let, kdy ji někteří lidé čím dál častěji nosí místo klasických bot. Její hlavní výhoda tkví údajně v tom, že noze dovoluje chovat se přirozeně. Co to však znamená? 

Při chůzi naboso se prsty vějířovitě rozevírají, palec směřuje ven a dodává tělu stabilitu. Pokud však nohu stlačíme do úzkého prostoru, nemůže fungovat správně. A zdaleka nejde jen o prsty, neboť v těle všechno souvisí se vším. V chodidlech začínají dlouhé svalové řetězce, které procházejí celou tělesnou schránkou a mají vliv na přirozenou funkci i stabilitu. Omezí-li se byť jen částečně prostor prstů, naruší se tím i činnost těchto řetězců a chůze již nemůže být přirozená. Člověk potom neklade plosku – přední část chodidla poblíž prstů – na zem citlivě, což hraje ve zdravém pohybu zásadní roli. Budeme-li totiž chodit naboso „jako buldozer“ a dupat do země patami, zničíme si klouby. Přirozená chůze je jemná a nohy bychom při ní měli v rámci přenášení váhy spíš opatrně pokládat. 

Ustupte před bolestí

Odborníci se ovšem v názoru na barefootovou obuv neshodnou. Jedni v ní vidí ideální řešení většiny obtíží s nohama, ale také s páteří a celým opěrným systémem. Jiní ji zatracují jako nebezpečný trend. Kde tedy leží pravda? Řada Afričanů, Indů či Tibeťanů chodí bosky dodnes a jejich nohy se na to adaptovaly. Na ploskách mají obvykle silnou kůži, která je chrání, ale současně zůstává překvapivě citlivá pro „ohmatávání“ povrchu. Nohy těchto jedinců jsou svalnaté a stabilní. 

Oproti tomu v Evropě odmala nazouváme poměrně pevné boty na běžné chození i sport. Chůzi naboso či v minimalistické obuvi si proto musíme dávkovat zvolna a opatrně – a v případě sebemenší bolesti chodidel s ní přestat.

Tenisky, nebo lodičky

Pokud to člověk s novým stylem chůze či běhu přežene, může zažít velmi nepříjemné situace. Při razantnějším používání barefootové obuvi nebo při běhání zcela naboso dochází i u trénovaných jedinců nezřídka k únavovým zlomeninám dolních končetin a hrozí také velké riziko zánětu měkkých tkání chodidel či obalů Achillových šlach. Hodně tak záleží na „obuvní historii“ jednotlivce: Ti, kdo nosí celý život široké tenisky, budou mít jinou startovní pozici než ženy, jež obouvají výhradně úzké lodičky na jehlách. 

TIP: Čtvrtina obyvatel světa trpí nedostatkem pohybu: Kde žijí největší lenoši?

Přechod na barefooty tak nemusí být snadný. Při nošení klasických bot totiž mozek zapomněl na přirozenost a neumí zapojovat vrozené pohybové mechanismy. Nohy znecitlivěly a svaly, jež by normálně měly fungovat, se dlouho nepoužívaly. Důležitý je tedy čas na jejich regeneraci a cviky k odstranění ploché nohy. 

Chůze naboso skýtá spoustu výhod, co se týká celkové kondice, ale také termoregulačních procesů. Zvyšuje otužilost a odolnost k teplotním výkyvům. Chodidlo, jež díky vhodné stimulaci zapojuje všechny svaly, může navíc ulevit od řady zdravotních problémů. Chůze bez bot či v barefootech snižuje krevní tlak a množství nových podnětů vnímaných šlapkami se projeví i ve větší psychické vyrovnanosti a v lepším zvládání stresu. 

Znečištěné ovzduší dramaticky škodí zdraví. Podle nového výzkumu bylo až 18 procent úmrtí na celém světě v roce 2018 vyvoláno působením pevných prachových částic, které pocházejí z emisí fosilních paliv. To představuje více než 8 milionů mrtvých kvůli tomuto typu znečištění jenom v roce 2018.

Uvedená studie britských a amerických odborníků téměř zdvojnásobuje odhady počtů mrtvých, které souvisejí se znečištěným vzduchem. Podle nejnovějšího vydání „Global Burden of Disease Study“, což je nejrozsáhlejší a nejpodrobnější zpráva a příčinách úmrtí ve světě, je v tuto chvíli chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN), která těsně souvisí s kouřením a znečištěním vzduchu, šestou nejčastější příčinou úmrtí na planetě.

TIP: Šokující výzkum: Silnice možná znečišťují ovzduší více než auta

Vědci své odhady založili na satelitních snímcích. Díky nim odhadli koncentrace pevných prachových částic typu PM2,5 (částice menší než 2,5 mikrometru), které pak zahrnuli do svých modelů a výpočtů. Podle docenta fyzické geografie Eloise Maraise studie potvrzuje dosavadní představy o naší zhoubné závislosti na fosilních palivech. Nejenom že jejich spalování zhoršuje problém s globálním oteplováním, mají také devastující vliv na lidské zdraví.

České univerzity, instituty a výzkumné ústavy měly vždy dobré jméno a jen nedostatek financí a zásahy totalitních režimů omezující jejich kontakty se zahraničním způsobily, že se nestaly světovou špičkou. A tak se vědci s dostatkem odvahy i potenciálem začít jinde rozhodli hodit dosavadní kariéru za hlavu a emigrovat. 

Ve službě vlasti 

Jedním z nich byl historik Otakar Odložilík (1899–1973), který se specializoval na středověké a moderní evropské dějiny. Již během druhé světové války vyučoval v USA, kam se vrátil i po komunistickém puči v únoru 1948. Stal se členem katedry na Columbia university v New Yorku a na Pensylvánské univerzitě ve Philadelphii, kde setrval až do sedmdesáti let. Za půl století publikoval stovky vědeckých statí v pěti jazycích a neúnavně popularizoval na západě Jana Husa, Jiřího z Poděbrad, Jana Amose Komenského a další významné figury našich dějin. Kromě toho pravidelně přispíval do exilových časopisů a v padesátých letech sestavil dvanáct sborníků české a slovenské poezie a prózy v rámci unikátní edice Národní klenotnice. 

Literární teorie jako obor neměla mnoho mužů srovnatelných s Reném Wellekem (1903–1995). Narodil se ve Vídni do české rodiny, studoval anglistiku a germanistiku na Univerzitě Karlově, byl členem světoznámého Pražského lingvistického kroužku, který mezi válkami přepsal dějiny lingvistiky a literární vědy, a již od mládí se stal uznávaným literárním kritikem. Před válkou odešel do USA, kde vystřídal několik univerzit, než zakotvil na prestižní Yale coby profesor srovnávací a slovanské literatury. V roce 1947 vydal Theory of Literature, dodnes uznávanou „bibli“ literární vědy. V češtině vyšla až o padesát let později, což tragicky symbolizuje zpoždění české společnosti.  

Poúnoroví i posrpnoví exulanti

Asi znáte dceru dalšího českého vědce, někdejší americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou. Ta se mohla v USA opřít o kontakty svého tatínka, Josefa Korbela (1909–1977), politologa a experta na mezinárodní vztahy. Začínal v diplomacii, od roku 1937 jako tajemník na vyslanectví v Bělehradě. Válku strávil v londýnském exilu, pracoval pro českou sekci BBC a pro ministerstvo zahraničí. Od září 1945 vedl zastupitelský úřad v Jugoslávii, ale když jej komunistická moc koncem roku 1948 odvolala do Prahy, požádal o azyl v USA. Další osudy spojil s akademickou dráhou na univerzitě v Denveru, kde provinční školu mezinárodních studií pozdvihl na špičkové pracoviště. Dnes ostatně nese jeho jméno – Josef Korbel School of International Studies.

Jaderný fyzik František Janouch (nar. 1931) vystudoval v Sovětském svazu fyzikální fakultu, v Československu se habilitoval na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze a patřil k zakladatelům Evropské fyzikální společnosti. Za normalizace byl vyhozen ze zaměstnání a díky mezinárodnímu tlaku mohl v roce 1974 emigrovat. Nejprve v Kodani a posléze na Švédské královské akademii věd ve Stockholmu se věnoval výzkumu jaderné energie. Přednášel na desítkách univerzit po celém světě. Založil také Nadaci Charty 77 a byl v častém kontaktu s disidenty doma, Václava Havla nevyjímaje. Aktivní v politice a publicistice zůstal i po pádu železné opony. 

Image

Čtěte také

Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Nejbližším sousedem naší Sluneční soustavy je systém Alfa Centauri. Je to vlastně trojhvězda, kterou tvoří hvězda dost podobná Slunci, „žlutý trpaslík“ Alfa Centauri A, o něco menší „oranžový trpaslík“ Alfa Centauri B a pak malý a slabě zářící červený trpaslík Alfa Centauri C, mnohem známější jako Proxima Centauri.

V roce 2016 jsme právě u Proximy objevili exoplanetu Proxima b, která obíhá červeného trpaslíka v obyvatelné zóně, takže by teoreticky mohla být přívětivá pro život našeho typu. Nový výzkum ukazuje, že exoplaneta Proxima b není sama.

Druhá obyvatelná planeta Alfy Centauri

Kevin Wagner z americké University of Arizona a tým projektu NEAR (Near Earths in the Alpha Cen Region), který pracuje na soustavě VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře v Chile, totiž hlásí objev druhé potenciálně obyvatelné exoplanety trojhvězdy Alfa Centauri. Tentokrát je to u nejvýraznější hvězdy, tedy Alfa Centauri A.

TIP: Astronomové potvrzují: Exoplaneta Proxima b existuje a je podobná Zemi

Planeta zatím není potvrzená, takže má status kandidáta, jak je v podobných případech pravidlem. Vědci ji objevili díky analýzám sto hodin pozorování soustavy VLT mezi květnem a červnem 2019. Pomocí nedávno instalovaného termálního koronografu, který odstíní záři hvězdy, se jim podařilo detekovat tepelné stopy planety, zhruba o velikosti Neptunu, která obíhá hvězdu Alfa Centauri A zhruba ve stejné vzdálenosti jako Země od Slunce. Její oběžná dráha se přitom nachází v obyvatelné zóně, takže by na ní teoreticky mohly panovat příhodné podmínky k životu, případně na měsících nové exoplanety, tedy za předpokladu, že nějaké má.

Německá admiralita počátkem roku 1915 dobře věděla, že bitevní křižníky nedávno neunikly zničení při ústupu jen náhodou, a proto od záměru napadat britské pobřeží prozatím upustili. Svaz admirála Franze von Hippera měl při dalších výpadech dostat roli rychlé divize, která popluje v čele hlavních sil, ale po objevení protivníka se stáhne a včlení se do linie bitevních lodí.

Předchozí část: Nemilosrdná řež bitevních křižníků: Bitva u Dogger Bank 1915 (1)

Odposlouchávat nepřítele

Zachování maximální opatrnosti potvrdil císař Vilém II. rozkazem z 10. ledna 1915 a admirál von Ingenohl prohlásil, že Hipperův svaz bude vždy operovat jen v plné síle. Když záhy poté odplul na údržbu do suchého doku bitevní křižník Von Der Tann, posádky měly za to, že v oslabené sestavě nevyplují. Jenže nakonec se všechno seběhlo úplně jinak.

Britové vedli aktivní hlídky za účelem ochrany rybolovu v okolí písečné lavice Dogger Bank asi 100 km od východoanglického pobřeží a von Ingenohl hodlal zjistit sílu obrany. Přestože se o tak banální záležitost mohly postarat rychlé torpédoborce, lehké křižníky nebo vzducholodě, admirál se rozhodl nasadit von Hipperovy bitevní křižníky a rozkaz se všemi podrobnostmi navíc odeslal radiogramem. Britové depeši rozluštili a rozhodli se jednat. Německému seskupení vyplulo vstříc pět bitevních křižníků admirála Beattyho s doprovodem, podporu poskytovala bitevní eskadra admirála Bradforda.

Salvy nad Severním mořem

Předsunuté hlídky lehkých křižníků se poblíž Dogger Banku střetly 24. ledna 1915 ráno, když se britský křižník Aurora pustil do přestřelky s německým Kolbergem. Pak se na obzoru objevil Beattyho svaz a von Hipper usoudil, že svůj úkol splnil, a tak nařídil obrátit přídě k základnám.

Britský admirál naopak vydal rozkaz ke stíhání nepřítele a jeho bitevní křižníky se rozletěly po moři tak rychle, že starší New Zealand a Indomitable za formací zaostaly. Po dvou hodinách zahájily Lion, Princess Royal a Tiger palbu ze vzdálenosti 18 000 m na poslední Blücher. Německá děla menších ráží odpověděla, až když se Britové přiblížili o dva kilometry, a nakonec se do prozatím oboustranně nepřesné kanonády zapojil i Blücher s nejslabší výzbrojí.

Seydlitz pod palbou

Beatty se pokusil vnést do dělostřelby pořádek rozkazem, aby jeho lodě zvolily za cíl jednotlivá plavidla podle pořadí v šiku. Jenže kapitán Tigeru záměr nepochopil a odpočítal lodě odzadu. To vedlo k tomu, že na bitevní křižník Moltke nikdo nestřílel, zatímco Lion a Tiger vedly palbu na Seydlitz. Přitom měl dělostřelecký důstojník z Tigeru problém rozlišovat dopady vlastních granátů a podle toho korigovat střelbu, takže křižník během bitvy vystřílel 255 granátů, aniž cokoli zasáhl.

Beattyho vlajkový Lion si vedl lépe a zasáhl Seydlitz na zádi. Granát proletěl palubou a pronikl až do barbety zadní dělové věže, kde zapálil připravené prachové nálože. Oheň pronikl i do sousední věže, usmrtil na 150 námořníků a plameny vyšlehly do výše 60 metrů. Výbuchu střeliva zabránilo jen bleskové zaplavení muničních skladů, což ale znamenalo zátěž tisíce tun vody, větší ponor, sníženou rychlost a v neposlední řadě i o čtyři děla nižší palebnou sílu.

O mnoho hůř se během bitvy u Dogger Banku vedlo křižníku Blücher. Už na začátku střetu inkasoval několik nepříjemných zásahů od New Zealandu a v 10.30 přišel osudový úder. Granát vznítil prachové nálože v muničním výtahu, dvě přední dělové věže vyletěly do povětří, parovodní potrubí utrpělo těžké škody a přestalo fungovat kormidlo.

Torpédoborce, vpřed!

Rychlost klesla a kapitán Alexander Erdmann o potížích neprodleně informoval von Hippera. Ten mezitím sledoval, že v problémech je i Beattyho Lion, který inkasoval jeden zásah ze Seydlitze a dva z Derflingeru. Jeden z nich ohnul pancéřový pás na čáře ponoru a mořská voda pronikla do zásobníku s vodou do kotlů. Loď ztratila rychlost, naklonila se na levobok a vypadla z bojové sestavy. Za této situace von Hipper nařídil torpédový útok devíti torpédoborců, který snad mohl rozvrátit britskou sestavu a Blücher zachránit.

Jenže v té chvíli proplouvalo kolem Lionu náhodně odpálené torpédo z torpédoborce V-5 a Beatty v obavě z přítomnosti ponorek nařídil obrat o 90 stupňů. Za takové situace neměly německé torpédoborce šanci dostat se na dostřel a von Hipper je odvolal. Admirál ještě nařídil obrat na jih tak, aby britskou formaci obeplul a zúčtoval se zaostávajícím a zpomalujícím Lionem, záhy ale dostal zprávu ze Seydlitze, že dochází munice. Dalo se předpokládat, že ostatní lodě na tom budou podobně, a tak německý svaz znovu zamířil na jihovýchod. Tím byl Blücher ponechán osudu a fakticky obětován.

Oběť jménem Blücher

Beatty hodlal prchající Němce nadále pronásledovat a bezmocného Blüchera měl dorazit opožděný Indomitable s lehkými křižníky, jenže vše opět dopadlo jinak. Na poškozeném Lionu vypovědělo službu dynamo, takže nefungovala vysílačka ani světlomety a rozkaz byl vyvěšen jen praporky na stožáru. Ostatní kapitáni si jej vyložili jako „zaútočte na týl nepřátelského svazu severovýchodním směrem“, což se mohlo týkat jen Blücheru, a tak ostatní lodě nikdo nepronásledoval.

Beatty pochopil, že tučná kořist uniká, přesedl na torpédoborec Attack a nechal se převézt na Princess Royal. Jenže už bylo pozdě. Všechny lodě bušily do Blücheru, který po celé délce hořel, ale jeho dvě 210 mm děla střílela až do chvíle, kdy do trupu udeřila torpéda z lehkého křižníku Arethusa. Pak se loď převrátila dnem vzhůru a se ztrátou 792 mužů se potopila. Zbylých 234 námořníků Britové zachránili.

Rozpačité vítězství

Britský svaz se vrátil domů, ovšem velké uvítání jej nečekalo. Poškozený Lion celou cestu nezvládl, do přístavu ho museli dovléct a příští čtyři měsíce strávil v opravách. Britská veřejnost přijala vítězství s jistými rozpaky. Z novinových článků se vcelku oprávněně zdálo, že admirál Beatty měl německé seskupení v hrsti, a přesto je nedokázal zničit. K veřejnosti se připojili i nadřízení, mezi nimiž břitkou kritikou vytýkající nedostatek ofenzivního ducha vynikal především první námořní lord John Fisher.

Značné rozčarování neskrývala ani německá strana. Admirál von Ingenohl znenadání čelil dotazům, proč vyslal do boje eskadru bez Von Der Tannu a hlavně jak mohl dopustit, aby se pomalý a slabě vyzbrojený Blücher dostal do sestavy elitních bitevních křižníků, čímž se snížila rychlost a narušila integrita celého svazu.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Na návštěvu lodí ve Wilhelmshavenu si 4. února 1915 udělal čas sám císař Vilém II. a prohlídka poškozeného Seydlitze jím otřásla natolik, že okamžitě souhlasil s vyhlášením neomezené ponorkové války. Německé bitevní křižníky se v boji objevily až za víc než rok v bitvě u Jutska, což britské straně umožnilo některé jednotky téže kategorie nasadit v bojích o turecký poloostrov Gallipoli.

„Potápka černokrká je mnohem známější a místy i hojnější než roháč. … Někdy hnízdí v koloniích o počtu i několika set párů. Pak jsou hnízda tak hustě vedle sebe, že musíme dávat při procházením rákosím pozor, abychom do některého hnízda nešlápli.“ Pravdivost těchto vět (citace z knihy Jan Hanzák, Karel Hudec: Světem zvířat. II. Díl Ptáci. SNDK Praha 1963) je bohužel již minulostí. 

Co se stalo?

Potápka černokrká (Podiceps nigricollis) není naším původním druhem, rozšířila se k nám zřejmě následkem velké, ale přirozené expanze z oblasti Černého a Kaspického moře, pravděpodobně vyvolané několikaletým obdobím sucha v této oblasti. Od 2. poloviny 19. století se postupně stala pravidelně hnízdícím druhem.

Dnes nás ale u málokterého rybníka vítá křik racků chechtavých, v jejichž koloniích můžeme hnízdící potápky černokrké pozorovat a být svědky fascinujícího toku, při němž potápky předvádějí řadu typických figur. Jejich hnízdiště bychom spočítali na prstech. Co se stalo s tímto krásným ptákem s nápadnými prodlouženými zlatožlutými pery po stranách hlavy?

Smutné české specifikum

Početnost potápky černokrké na našem území od počátku 20. století vzrůstala. V 50.–70. letech 20. století byla nejhojnějším druhem potápky rozšířeným ve všech rybničních oblastech a největší kolonie čítaly až stovky párů. Třeba na Náměšťských rybnících hnízdilo v roce 1961 minimálně 470 párů!

Jenže přišla 80. léta a početnost potápek začala prudce klesat. Do konce tisíciletí o téměř 90 %! V současnosti je potápka černokrká velice vzácným druhem – v současnosti se její početnost v celé ČR pohybuje kolem 50 hnízdících párů, což je zcela jistě nejnižší stav za posledních 100 let.

Takto drastický pokles dříve silné populace nemá u potápky černokrké v Evropě obdoby. Kromě Rakouska a Slovenska nebyl v ostatních evropských zemích zaznamenán. Není tedy důsledkem rozsáhlejších změn rozšíření a jeho příčiny musíme hledat přímo u nás.

Osudová změna 80. let

V době, kdy početnost tohoto druhu dosahovala maxima, byly rybníky nejen ornitologickým rájem, ale i ostrovy biodiverzity v kulturní zemědělské krajině. K jejich hnojení sice docházelo, ale v mnohem menším měřítku a i množství chovaných ryb bylo relativně malé. Pravidlem byly rozsáhlé, členité a druhově bohaté litorální (pobřežní) porosty, koberce vzplývavé vegetace na hladině a čistá průhledná voda bez (v současnosti obvyklých) sinic. Lidé se v rybnících běžně a bez obav koupali.

I krajina v okolí rybníků byla jiná, často podobná panonským jezerům – rybník v otevřené krajině s minimem stromů či keřů, s členitými okraji, obklopený mozaikou vlhkých sekaných a pasených luk.

Jenže počátkem 80. let odstartovala intenzifikace hospodaření. Ta přinesla více hnojiv (včetně umělých), splachy ze scelených polí a zvyšování obsádek. Následuje odbahňování, které výrazně redukuje rozsáhlé litorální porosty. Zvýšený přísun živin podporuje rozvoj anaerobní bakterie Clostridium botulinum, která způsobuje tzv. botulismus. Právě začátkem 80. let bylo u nás zaznamenáno mnoho případů botulismu, kterému padly za oběť tisíce vodních ptáků.

To vše je provázeno razantním zvyšováním rybích obsádek spojeným s chovy domácích kachen na velkých rybnících. Změn doznala i krajina kolem rybníků – dříve sekané a pasené louky okolo nádrží přestaly být postupně využívány a začaly zarůstat náletovými dřevinami.

Vhodné rybníky zmizely

Typický rybník současnosti tak již není pestrobarevným mokřadem kypícím rozmanitými formami života, jako tomu bylo do 80. let 20. století, ale nevábnou nádrží s hnědozelenou vodou, naplněnou po okraj kapry.

Takové vodní nádrže potápce černokrké jednoznačně nevyhovují. Za potravu jí slouží především větší druhy vodních bezobratlých a jejich larvy (tzv. bentos), např. larvy jepic a vážek, vodní ploštice, dospělci i larvy potápníků, pakomárů, měkkýši a korýši. Ryby konzumuje pouze výjimečně, především v zimě. Potravu získává nejen při potápění, ale sbírá ji i přímo z vodní hladiny.

Protože se při lovu potravy (na rozdíl od kachen) řídí zrakem, potřebuje rybníky s čistou vodou, s porosty litorálních rostlin na mělké vodě a vysokou početností vodních bezobratlých. Aby došlo k zahnízdění potápek, musí být u vodní nádrže i kolonie racka chechtavého. Právě na okrajích kolonií tohoto druhu si potápka s oblibou staví svá hnízda. Hnízdění většího počtu párů mimo kolonie racků je výjimečné. Rybníky, které splňují všechny tyto podmínky, bychom ale ve většině oblastí ČR v současnosti hledali marně a rozhodně mezi ně nepatří rybníky plné kaprů.

Odsouzeni k smrti hladem

Potápka je potravou vázána pouze na vodní prostředí a ryby jsou pro ni velkým a neporazitelným konkurentem. Kapr jako dokonalý všežravec dokáže v rybníku zlikvidovat téměř veškeré bezobratlé a jejich larvy žijící na dně i ve vodním sloupci. Kapři ale výrazně redukují i zooplankton (perloočky), jejichž potravou jsou drobné řasy (fytoplankton). Řasy se namnoží a způsobí snížení průhlednosti (zákal) vody. A jak už víme, potápky se v zakalené obtížně orientují. Kromě toho činnost kaprů na rybničním dně také vede k výrazné redukci litorálních porostů.

O tom, že potápky nerovný souboj s rybami o potravu prohrávají, svědčí i několik smutných příkladů vyhynulých druhů potápek. Současný způsob našeho rybníkářství představuje pro potápku černokrkou dokonalou „ekologickou past“. Dospělí ptáci přilétají na hnízdní lokality začátkem dubna. To jsou chovné rybníky čerstvě napuštěné, často ještě s čistou vodou, bez kaprů a s velkým množstvím bezobratlých. Na první pohled ideální rybník, na kterém může potápka zahnízdit. V průběhu dubna ale rybáři nasadí do rybníka ve velkém kapří násadu. Voda se postupně prohřívá, přibývá bentosu, ale současně roste i „apetit“ malých kaprů.

V druhé polovině května a v červnu, právě když se potápkám líhnou mláďata, dosahuje kapří chuť k jídlu vrcholu. Mláďata potápek potřebují prostřený stůl, ale místo něho se ocitnou na vyžraném rybníce s minimem potravy. Jelikož potápky mají, jakožto výborní potápěči, nohy posazené hodně dozadu, nemohou se pohybovat po zemi. Jejich matka je tedy nemůže odvést na jinou lokalitu tak, jako to dělají kachny. Ekologická rybniční past tak sklapne naplno – mláďata jsou v ní dokonale uvězněna a odsouzena k smrti hladem.

Má potápka naději?

Pro potápku černokrkou je velmi důležitá přítomnost kolonie racků. Většina hnízd potápek se nachází právě na okrajích těchto kolonií, které potápky využívají jako „ochranný deštník“. Početnost racka chechtavého však v minulých letech rovněž výrazně poklesla. Příčiny tohoto poklesu nejsou zcela jasné, také však souvisí se změnami v zemědělské krajině a způsobem hospodaření. Z toho vyplývá nutnost ochrany přírody a krajiny jako celku. Náprava jedné části je sice prospěšná, ale bohužel nestačí.

Naděje prý umírá poslední. Pro několik druhů vyhynulých potápek však i naděje již umřela. Doufejme, že potápka černokrká u nás stále ještě má šanci. Pozitivní příklady známe z několika oblastí, kde došlo ke změně hospodaření na rybnících (např. z Vrbenských rybníků u Českých Budějovic, Lednických rybníků nebo z extenzivněji využívaných rybníků v Poodří). Snížení rybích obsádek je ale velice problematická záležitost.

TIP: Řecká vodní nádrž Kerkini: Jezero opeřených rybářů s podběrákem

Pro majitele rybníků logicky znamená snížení zisku a pro státní ochranu přírody nutnost kompenzací za tuto ztrátu. V případě potápky černokrké by se ovšem veškerá snaha měla zaměřit na důslednou komplexní ochranu posledních hnízdišť. Jen tak u nás bude mít tento krásný druh vodního ptáka naději na přežití.

Jednu z nejstarších hvězd objevili australští astronomové. Hvězda SMSS J031300.36‑‑670839.3 je od Země je vzdálena šest tisíc světelných let a vznikla před 13,6 miliardami let. Nacházet staré hvězdy je pro nás důležité, protože nám napovídají leccos o vzniku samotného vesmíru.

Není to ale jediná takto stará hvězda, kterou astronomové nalezli. Další může být například HD 140283 vzdálená jen 186 světelných let nebo HE 1523-0901, červený obr v souhvězdí Vah vzdálený 7 500 světelných let. Obě jsou také staré přes 13 miliard let. Takto letitým hvězdám se přezdívá metuzalém.

Jenže určení stáří hvězd doprovází určitá chyba, která bývá plus minus miliarda let. Je tedy nově objevený metuzalém nejstarší? Může a nemusí. Podle prvních měření měla být výše uvedená hvězda HD 140283 stará dokonce 16 miliard let, což je poměrně velký rozpor se známým stářím vesmíru, které činí jen 13,8 miliardy let. Nyní je její stáří upřesněno 14,4 ± 0,8 miliardy let. Určit tedy, jaká hvězda je nejstarší, není snadné a vzhledem k chybě měření v podstatě nemožné.

Jak se určuje stáří hvězd?

Zejména podle zastoupení těžkých prvků (zejména železa) v jejich nitru, což se dá zjistit pomocí spektrální analýzy přicházejícího světla. Čím méně těžkých prvků hvězda má, tím je zpravidla starší; u nejstarších hvězd převažuje vodík a helium.

TIP: Co znamená, že se hvězda nachází na hlavní posloupnosti?

Tím, jak probíhají termonukleární reakce, vznikají v nitru hvězdy postupně těžší prvky, které jsou po „smrti“ hvězdy uvolněny do okolí. Další generace hvězd už je pak na těžší prvky bohatší hned po svém zrození, a tak to jde neustále dál.

Čerstvě objevená hvězda by podle prvních teorií měla být z druhé generace hvězd, v jejím nitru se tedy již nacházejí prvky pocházející z předchozího výbuchu hvězdy první generace.

Už krátce po druhé světové válce začali američtí inženýři přemýšlet o vojenském plavidle, které by místo standardních spalovacích motorů poháněl jaderný reaktor. Výhody se jevily jednoznačně – „atom“ by i lodi s enormním výtlakem zajistil dlouhodobý provoz bez nutnosti doplňovat palivo, navíc bez produkce jakýchkoliv emisí. Námořní jaderné reaktory od té doby urazily dlouhou cestu a v současnosti pohánějí zhruba 150 plavidel – obvykle ponorek, letadlových lodí či ledoborců. 

Průkopnický Nautilus

Po úvodních studiích a pokusech spatřil roku 1953 světlo světa první zkušební reaktor, s nímž se počítalo pro pohon experimentální ponorky. Její stavbu Kongres schválil už o dva roky dříve a svou panenskou plavbu uskutečnila v roce 1955 pod jménem Nautilus, jež upomínalo na slavný román Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem.

Nové plavidlo přineslo do mořských hlubin revoluci – oproti svým předchůdcům dokázalo vyvinout podstatně vyšší rychlost asi 23 uzlů (43 km/h), kterou bylo schopné udržovat bez přestávky i po několik týdnů. Nautilus překonal řadu rekordů, jako první plavidlo v historii podplul pod severním pólem a zkušenosti s jeho provozem daly ve druhé polovině 50. let vzniknout první plnohodnotné třídě atomových ponorek Skate.

Rodina se rozrůstá

Roku 1962 už měli Američané k dispozici šestadvacet jaderných člunů a další tři desítky se stavěly. Pozadu neměla zůstat ani hladinová složka US Navy, jejímž prvním plavidlem s reaktorem v útrobách se roku 1961 stal raketový křižník Long Beach. Kolos o výtlaku asi 15 500 tun poháněly na rozdíl od zmíněných typů ponorek dva reaktory, které mu dodávaly maximální rychlost 30 uzlů (56 km/h) a akční rádius 260 000 km. Naplno se všechny přednosti jaderného pohonu projevily u letadlové lodi Enterprise, která vstoupila do služby téhož roku a mohla se pochlubit výtlakem přes 93 000 tun či délkou 342 metrů, která z ní dodnes činí jedno z největších válečných plavidel všech dob.

TIP: S reaktorem kolem světa: Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle

I s těmito rozměry dokázal nosič plout rychlostí 33,6 uzlu (62 km/h), a to díky spojení hned osmi reaktorů A2W značky Westinghouse. Mimo jiné právě díky tomuto druhu pohonu vydržela legendární loď ve službě přes půl století a do penze putovala teprve roku 2012. Ve snaze posílit operační schopnosti námořnictva svého nejbližšího spojence předal Washington technologii jaderného pohonu Velké Británii, zato konstruktéři v Sovětském svazu, Francii nebo Číně na ní museli pracovat samostatně.

Pokračování: Nevyzpytatelné atomy ve službách námořníků: Plavidla na jaderný pohon (2)