V roce 1565 se olomouckým biskupem stal jednatřicetiletý Vilém Prusinovský z Víckova, příslušník starého moravského vladyckého rodu. Jako biskup pozval do Olomouce členy Tovaryšstva Ježíšova a založil jezuitskou kolej. Zemřel náhle v červnu 1572, údajně na ledvinovou chorobu. 

Mladí mrtví biskupové

Poté byl biskupem jmenován probošt Jan XVII. Grodecký, který pocházel z polské šlechty usedlé ve Slezsku. Účastnil se jednání tridentského koncilu a získal řadu bohatých prebend. Jako biskup dobudoval v Olomouci jezuitskou kolej, pro niž u papeže vymohl všechna univerzitní práva. Nicméně i on náhle zemřel po půldruhém roce v úřadě v lednu 1574, aniž by se dožil padesátky.  

Po něm nastoupil Tomáš Albín z Helfenburka z jihočeského vladyckého rodu sloužícího Rožmberkům. Na rozdíl od předcházejících dvou biskupů nepatřil ke staré šlechtě, neboť teprve jeho otec se vyšvihl z měšťanského stavu na vladyku. Navíc se Albín dal na duchovní dráhu až po smrti své ženy, s kterou měl pět dětí. Ale díky podpoře mocných Rožmberků získal mnoho obročí. Stejně jako jeho předchůdce zemřel po roce působení. V Olomouci nevěřícně sledovali další pohřeb biskupa, při němž jeden z kanovníků veřejně prohlásil, že byl nebohý prelát otráven…

Uražený kanovník

Během nové volby získal většinu hlasů čtyřiatřicetiletý děkan olomoucké kapituly Jan Mezoun z Telče, syn nuzného krejčího. O nadaného chuďase se postarala církev a šlechtický rod Pavlovský z Pavlovic. V roce 1573 byl rozhodnutím papežské kurie jmenován děkanem olomoucké kapituly, přestože si kanovníci zvolili třiatřicetiletého kanovníka Jana Philopona Dąmbrowského. 

Tento polský kněz, který se narodil nedaleko Varšavy, spojil svou církevní dráhu s Olomoucí. Neúspěch si nechtěl nechat líbit, proto si stěžoval na všechny strany a nikdy nepřestal proti Mezounovi intrikovat. Jeho nenávist nepolevila, ani když ho Mezoun již jako biskup v roce 1577 jmenoval děkanem olomoucké kapituly. Dąmbrowski navíc štval kapitulu proti biskupovi, přičemž neváhal například zfalšovat papežský list.

Městem jde strach

Jan XVIII. Mezoun z Telče zemřel náhle v únoru 1578, a to po dvou letech ve funkci ve věku třiceti šesti let. Navíc ve stejnou dobu skonal nadějný prelát a pravděpodobný kandidát na biskupský úřad, Václav Bruntálský z Vrbna. Ve městě se začaly šířit obavy, že vysoce postavení kněží nezemřeli přirozenou smrtí, nýbrž byli zákeřně otráveni. Jeden ze současníků si zapsal o zemřelém biskupovi: „Pán Bůh mu také nežehnal v jeho předsevzetí, otráven jsa od svých prelátův, ten tok mizerně scepeněl.“ 

Okolnost, že olomoucká kapitula během šesti let čtyřikrát volila biskupa, se negativně odrazila na vztazích mezi kanovníky, nehledě na to, že nebezpečné křeslo olomouckého biskupa odmítl i pražský arcibiskup. Atmosféra neobyčejně zhoustla, vzrostl počet hádek i třenic a většina z kanovníků intrikovala, aby sama byla zvolena v dalších volbách. Svou pánovitostí, svárlivostí a ctižádostivostí se nechvalně proslavili zejména Dąmbrowski a italský prelát Pietro Illicin, o kterém se uvádělo, že je „jak učený, tak pohotový muž, ale (…) ve svých záležitostech příliš rozvláčný a nestálý“.

Dvacetiletý kandidát

V roce 1578 se Dąmbrowski snažil, aby byl novým biskupem zvolen nezkušený mladík bez teologického vzdělání. Takového kandidáta objevil ve dvacetiletém Ondřejovi Rakouském, synovi arcivévody Ferdinanda Tyrolského a jeho morganatické manželky, který se už ve svých 17 letech stal díky postavení svého otce kardinálem. Kanovník se obrátil přímo na arcivévodu a tvrdil, že dokáže Ondřejovu volbu zařídit. Skutečně přemlouval kanovníky a „chodil z residence do residence a dožebrával se hlasův“. 

Arcivévoda se chopil příležitosti a vyslal do Prahy a Olomouce svého agenta, který mu z Olomouce napsal, že se dozvěděl, že tři biskupové zemřeli stejnou nemocí, že dostali hrozné škubání v žaludku, až jejich křik bylo slyšet přes ulici. Na stejnou nemoc údajně zemřeli i dva kanovníci. Jedni podezřívali italského kuchaře, druzí kanovníka Illicina. Veřejnost ale za nejpravděpodobnějšího vraha považovala Dąmbrowského.

Arcivévodův agent nicméně na podobné informace nedbal a nadále vyjednával, ačkoliv se mu nakonec nepodařilo získat císařovu podporu pro volbu kardinála. Dąmbrowského plán, jak bude šedou eminencí mladičkého biskupa, se rozpadl jako domeček z karet.

Podezřelý ujíždí do Itálie

Novým biskupem se nakonec stal horlivý, podnikavý a energický Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic pocházející ze slezského rytířského rodu. Vystudoval olomouckou jezuitskou kolej a v Římě dosáhl doktorské promoce. Jako nový biskup si byl dobře vědom, že během šesti let zemřeli čtyři jeho předchůdci po krátkých vládách ve středním věku, a že v sídelním městě nepochybují, že šlo o vraždy. 

Bez důkazů měl ale biskup svázané ruce, proto nařídil zprofanovanému kanovníkovi alespoň kanonickou očistu, která spočívala v tom, že obviněný a několik výše postavených prelátů slavnostně přísahalo, že je obviněný nevinný. Nicméně touto cestou se nepodařilo obnovit čest preláta ani diecéze, neboť se nenašel nikdo, kdo by chtěl ve prospěch Dąmbrowského přísahat. Kanovník urychleně odjel do Itálie, údajně, aby se tam léčil.

Uvězněn na Hukvaldech 

Na travičskou aféru se ale nezapomnělo a mluvilo se o ní v sídle papežského nuncia, stejně jako u císařského dvora. Velký zájem o ni projevovali mocní Rožmberkové, neboť jeden z otrávených biskupů byl jejich chráněnec. Nakonec v roce 1585 jeden výše postavený kněz udal Dąmbrowského, že se provinil travičstvím i proti slušnosti. Biskup tedy musel reagovat, a nechal obviněného preláta, který se mezitím vrátil z cest, zatknout a uvěznit na hradě Hukvaldy. Zároveň ho suspendoval ze všech úřadů, přikázal sepsat a zabavit jeho veškerý majetek a zahájit proti němu jednání u církevního soudu.

Biskup Pavlovský z Pavlovic nemohl odkládat soudní jednání i s ohledem na to, že moravský zemský soud odmítal akceptovat, že biskup má jurisdikci nad kněžstvem a že může vykonávat spravedlnost v osobních či kriminálních věcech. Soud nad kanovníkem měl ukázat, že katolická církev se moravských stavů, mezi nimiž převládali evangelíci, nebojí. Navíc papežský nuncius požádal o zevrubnou zprávu o životě a mravech olomouckého kléru, aby dal jasně najevo, že pokud biskup nebude postupovat se vší důsledností a razancí, do diecéze pošle kanonickou vizitaci, která by podrobně zkontrolovala duchovně pastorační činnost a hospodaření.

Kanonický proces

Biskup jmenoval prokurátorem klerika a právníka Theodora Engelse von Gymnicha, který s vyšetřující komisí vyslechl obviněného. Detaily o vyšetřování, přepisy výslechů a další informace nemáme k dispozici, neboť všechna soudní akta byla nejspíše ihned po popravě Dąmbrowského zničena. Nezdá se být pravděpodobné, že byl Dąmbrowski mučen, ale je jisté, že se k otrávení biskupů přiznal a zapíral jen v nepodstatných věcech. Poté mohl být v Olomouci v době mezi 20. lednem a 3. únorem 1586 vykonán kanonický proces se všemi předepsanými formalitami. Zda se ho obviněný zúčastnil a mohl se sám hájit, též nevíme. Nicméně se jednalo striktně podle kanonického práva, takže jeho obhajoba nepochybně zazněla. Mezitím si Dąmbrowski stěžoval na špatné podmínky ve vězení a požádal, aby byl přestěhován. Biskup jeho žádost zamítl.

Dne 3. února 1586 byl církevním soudem vynesen rozsudek. Obviněný byl zbaven kapitulního děkanství, kanovnictví, kněžství, počestnosti i všech beneficií. O konečném trestu mělo být rozhodnuto později. Kopie rozsudku byla ihned odvezena nunciovi, ale text byl schválně natolik všeobecný, že zločiny nebyly přesně popsány, pouze byly označeny za „hrozné a neslýchané“.

Měsíce před popravou

Dąmbrowski setrval i po vynesení rozsudku v hukvaldském vězení a několikrát si biskupovi stěžoval na „puch a záduch“, v kterém musí žít a které mu přivodily vážné zdravotní potíže. Biskup mu nevěřil, ale povolil mu zpověď v zámecké kapli, a po opakovaných žádostech svolil, aby byl odveden „na vzduch“, jeho cela „vykouřena“ a vypráno jeho prádlo. 

To bývalému prelátovi vlilo novou naději do žil a hned začal doufat, že bude brzy omilostněn. Na to ale biskup ani nepomýšlel a přikázal mu „obrok umenšiti, aby aspoň tím způsobem zkrotl a seznal, že se s ním nežertuje, (…) a na pokání opravdové za své zlé skutky se tím bedlivěji přichystal“.

Po konzultacích s apoštolským nunciem a císařským dvorem biskup nakonec přikázal, aby byl vězeň „vydán rameni světskému na potrestání; to znamenalo ztrátu hrdla“. „Biskupotravec“ Jan Philopon Dąmbrowski byl v roce 1586 sťat mečem v Olomouci.

Objevilo se však podezření, že některé informace byly – s ohledem na pozůstalé – ze záznamu odstraněny. NASA navíc nepublikovala vlastní nahrávku, nýbrž jen její přepis a rozlišila v něm pouze mužské (M) a ženské (Ž) hlasy.

Nicméně z toho, že záznamník držela v ruce Christa McAuliffeová, která byla při startu na obytné (dolní) palubě, lze mnohé vydedukovat. Po její pravici seděl Gregory Jarvis, vlevo od ní pak Ronald McNair.

• 1 minuta a 15 sekund po havárii (M): „Co se stalo? Co se stalo? Ach, bože, ne… Ne!“
• 1:18 (Ž): „Zapni si dýchací přístroj! Zapni si dýchací…“
• 1:20 (M): „Ne… Dýchat… Dusí…“
• 1:21 (M): „Zvedni si hledí!“
• 1:22 (M + Ž): (výkřiky) „Pálí to!“ (vzlyky) „Nemohu. Neříkej mi… Bože! Udělej… Teď…“
• 1:27 (M): „Klid! Pohni s…“
• 1:28 (Ž): „Nenechej mě takhle umřít! Ne tady! Ne teď…“
• 1:37 (M): „Ještě žijeme.“
• 1:40 (M): „Jestli jsi někdy chtěl… Pro mě zázrak…“ (výkřiky)
• 1:50 (M): „Už nemohu dýchat…“
• 1:51 (M + Ž): „Ježíši, ne!“
• 1:54 (M): „Zemřela.“
• 1:55 (M): „Měla štěstí.“
• 1:56 (M): „Bože! Voda! Je po nás!“ (výkřiky)
• 2:00 (Ž): „Sbohem.“ (pláč) „Miluju tě, miluju tě!“
• 2:03 (M): „Kašlou na nás!“
• 2:07 (M): „Bude to jako nouzové přistání.“
• 2:09 (M): „Dobře, v pořádku!“
• 2:14 (M): „Nejde to!“
• 2:17 (M): „Podej mi ruku…“
• 2:29 (M): „Otče náš…“
• 2:57 (M): „Ty – všude tady?“
• 2:58 (M): „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku…“

Je pravda, že vysvětlení s diktafonem pracujícím nezávisle na palubních systémech zní logicky. Ostatně když v únoru 2003 během návratu z vesmíru havaroval raketoplán Columbia, natáčel astronaut David Brown sestup na svoji osobní videokameru. Podařilo se zachránit její paměťovou kartu a z ní zrekonstruovat záznam. NASA jej dokonce zveřejnila, ale video končí čtyři minuty před začátkem postupného rozpadu stroje – a 11 minut před koncem vysílání, tedy před vlastní zkázou.

NASA prohledala každý kout kabiny Chal­lengeru, veškeré nalezené kusy dokumentace, každý záhyb skafandru… Zkrátka vše, kde mohli astronauti zanechat nějaký vzkaz, informaci o svém osudu. Vyšetřovatelé však nic nenašli – ani zmiňovaný diktafon, s nímž bylo všechno trochu jinak. 

Zprávu o něm poprvé přinesl magazín Weekly World News, americký týdeník, který se při psaní článků nijak nenechává omezovat realitou. Nejde přitom o klasický bulvár – v časopise jsou všechny informace od A do Z smyšlené. Pravidelně se v něm lze dočíst, že některá z velkých osobností historie považovaná za mrtvou dosud žije, plátek podporuje konspirační teorie, píše o nálezech biblických relikvií, o tajných kosmických misích či objevech, o mimozemšťanech a mořských pannách.

Jak to bylo ve skutečnosti: Havárie raketoplánu Columbia: Smrt seděla na křídle Aneb proč zemřelo sedm lidí?

Právě na jeho stránkách se tedy informace o záznamníku z Challengeru objevila – a protože „prodává“, tak hned několikrát v různých letech. Existuje tudíž několik verzí toho, o čem posádka Challengeru po výbuchu hovořila… 

Pivo provází lidské kultury už velmi dlouhou dobu, i když se jeho podoba a chuť během staletí měnily. Spojený tým egyptských a amerických archeologů, který vedli Matthew Adams z New York University a Deborah Vischak z Princeton University, při vykopávkách v severním Abýdosu, na západním břehu Nilu, narazil na pozůstatky nejstaršího velkého pivovaru na světě.

Tento pivovar podle odborníků pravděpodobně pochází z éry vlády krále Narmera. Ten vládl v době kolem roku 3100 před naším letopočtem. Byl to zřejmě poslední panovník předdynastického období v Egyptě, který nejspíš založil 1. dynastii a také sjednotil Horní a Dolní Egypt.

Pivovar starý 5 000 let

O existenci pivovaru byli britští archeologové přesvědčeni už od počátku 20. století. Až doposud se ale nikomu nepodařilo přesně určit místo, kde se nacházel. Egyptsko-americký tým to zvládl a dokázal také prozkoumat výrobu piva v tomto zařízení. Matthew Adams uvádí, že se v tomto pivovaru vyrábělo pivo ve velkém, alespoň na tehdejší poměry. Vařili tam zároveň vždy zhruba 22 400 litrů piva.

Archeologové na místě našli osm obřích „výrobních jednotek“, z nichž každá je 20 metrů dlouhá a 2,5 metru široká. V každé z těchto jednotek bylo ve dvou řadách asi 40 velkých keramických mís. Ty se při výrobě piva užívaly k ohřívání směsi obilí a vody.

TIP: Jak se zrodilo pivo: 15 historických milníků tekutého chleba

Vše nasvědčuje tomu, že pivovar zásoboval pivem rituály panovníků Egypta, které probíhaly na posvátných místech a na pohřebištích. Na těchto místech byly již dříve objevené doklady používání piva jako rituálních obětí. Jde o další z významných objevů v Abýdosu, který býval jedním z nejvýznamnějších náboženských center starověkého Egypta.

Tím úplně nejstarším známým pivovarem na světě, je pivovar objevený v roce 2019 v izraelské jeskyni Raqefet, ležící poblíž Haify. Pivo se zde zřejmě vařilo před 13 tisíci lety.

Po obsazení Norska Wehrmachtem v roce 1940 zavládly mezi špičkami spojeneckých armád obavy, že Němci využijí norské továrny na těžkou vodu k vývoji vlastních nukleárních zbraní. Mezi vědci a stratégy hledajícími možnost, jak této hrozbě zabránit, byl i podivínský britský vynálezce Geoffrey Pyke. Ten již v roce 1941 navrhl britskému Velitelství kombinovaných operací (Combined Operations Headquarters – COHQ) plán na vytvoření elitní záškodnické jednotky, která by po výsadku v okupovaném Norsku zahájila guerillovou kampaň namířenou proti tamním průmyslovým cílům. Pro přesuny pak měli tito záškodníci využívat speciální vozidlo navržené za účelem dosažení co nejvyšší rychlosti na sněhu. 

Striktní požadavky

Pykova myšlenka našla zastání u velitele COHQ lorda Louise Mountbattena a v říjnu 1941 tak vznikl plán nazvaný Project Plough (Pluh). Zatímco probíhaly přípravy na rekrutaci a výcvik příslušníků záškodnického útvaru, zkoumal Mountbattenův štáb možnosti vývoje požadovaného vozidla. Britský průmysl v té době ale příliš vytěžovala válečná výroba a na konferenci v Chequers v březnu 1942 proto padlo rozhodnutí přesunout vývoj do Spojených států.

Americká armáda tehdy žádným vhodným designem nedisponovala a její zástupci se proto obrátili na domácí automobilový průmysl. Požadavky přitom nebyly zrovna skromné – vozidlo mělo být schopné překonat stoupání do úhlu 30°, dosahovat maximální rychlosti 48 km/h při dojezdu 400 km a s celkovou hmotností 2 000 kg vyvíjet měrný tlak maximálně 0,07 kg/m² . K tomu se mělo vejít do pumovnice bombardéru Lancaster a být schopno shozu padákem.

Práce pro Studebaker

Zájem nakonec projevila společnost Studebaker, jejíž inženýři se okamžitě pustili do práce. V polovině června 1942 pak představili první sérii prototypů s označením T15. Šlo o nápadně kompaktní vozidlo s délkou pouze 3,35 m, šířkou 1,52 m a výškou 1,7 m. Podvozek sestával ze vpředu umístěného páru hnacích kol, vzadu umístěných kol napínacích a celkem 16 dvojitých pojezdových kol spojených do čtyř kladek odpružených listovými pružinami.

Samotné pásy byly tvořeny kovovými články spojenými čtveřicí gumových pásků. Každý článek pak disponoval dvěma gumovými podložkami pro lepší trakci na pevném povrchu. Vozidlo mohlo zpočátku využívat pásy o šířce 381 nebo 500 mm, druhé jmenované ale byly během roku 1944 standardizovány a postupně na ně přešly i dříve vyrobené kusy.

Malý a kompaktní

Na podvozku se nacházela shora otevřená krabicovitá nástavba se vpředu umístěným sedadlem řidiče. Pohonná jednotka vozidla, plochý benzinový šestiválec Studebaker Champion o výkonu 70 koní (51,5 kW), se nacházela na zádi vozidla a kromě hnacích kol dodávala sílu i malému lodnímu šroubu pro překonávání vodních ploch. Nákladový prostor mezi motorem a řidičem mohl pojmout čtyři muže v plné polní, případně až 450 kg nákladu.

Počáteční testy prototypů proběhly v písečných dunách na březích jezera Michigan a po nich stroje odcestovaly na úpatí hory Mount Columbia v Britské Kolumbii. Tam během zkoušek T15 kromě převážení vojáků a zásob vlekaly nákladní sáně a sloužily i jako tahače pro skupinky lyžařů. Vozidlo svou rychlostí prokázalo jasnou výhodu oproti lyžařům i dobrou průchodnost terénem, zároveň se ale objevily problémy dané uspěchaností celé konstrukce.

Pokračování: Malá, ale šikovná lasička: Lehké pásové vozidlo M29 Weasel (2)

Vzhledem k umístění motoru vzadu měl T15 problémy s těžištěm, kvůli kterým nedokázal překonat stoupání pod větším úhlem než 20°. Dojezd činil sotva třetinu požadovaných 400 km a maximální rychlost činila pouze 30 km/h. K nedostatečným výkonům se přidaly i problémy s podvozkem, kdy zvláště při zatáčení často docházelo ke spadávání pásů. I přes tyto neduhy se ale představitelé americké armády rozhodli vozidlo zavést do výzbroje. Během léta 1942 se tak rozběhla sériová výroba pod oficiálním označením M28 Weasel (lasička). 

Rok 1934 byl v Československu rokem, který byl ve znamení čtvrté prezidentské volby. Ta musela proběhnout nejpozději v květnu 1934, aby byla dodržena Ústava. Volební období prezidenta bylo sedmileté a poslední prezidentské volby se konaly v květnu 1927. 

Kdo na moje místo?

Otázkou bylo, kdo bude nástupcem T. G. Masaryka, který chtěl, aby se prezidentem stal jeho blízký spolupracovník a ministr zahraničí Edvard Beneš. Nelze říct, že by se Benešovo postavení ve státě na přelomu let 1933 a 1934 zhoršovalo. Jistota jeho zvolení zákonodárci však neexistovala a jeho popularita u jednotlivých politických stran byla dost proměnlivá. Jistá byla podpora „prohradních“ stran, v první řadě socialistů, stejně jako většiny strany agrární. Proti Benešovi byla Hlinkova slovenská ľudová strana a velmi vášnivě proti němu vystupoval jeden z mužů 28. října 1918, Jiří Stříbrný. S podporou se nedalo počítat u Maďarů ani komunistů, kteří se drželi linie moskevské kominterny o Československu jako fašistickém státu.  

Ještě v době oslav státního svátku 28. října 1933 projel třiaosmdesátiletý Masaryk vzpřímen na koni v čele přehlídky Prahou a na Václavském náměstí ho zdravily desetitisíce jásajících občanů. Jenže o pár měsíců později byl prezident nemocen a Beneš už o své kandidatuře hovořil jako o hotové věci. Jen úzký zasvěcený kroužek znal úzkostlivě střežené tajemství: prezident je prakticky slepý a neví se, zda načas či trvale. Jeho osobní lékař Adolf Meixner vzpomínal: „Masarykovo pravé oko bylo již několik let téměř vyřazeno zákaly.“ Měsíc před volbou dostal prezident mozkovou mrtvici provázenou trombózou v sítnici levého oka, na které dočasně oslepl.

Nemocný prezident

Masaryk patřil k tvůrcům Československé republiky, a dokud byl zdráv, byl její nejsilnější politickou osobností a svorníkem. I proto znovu kandidoval – volba se konala 24. května 1934, poprvé v dějinách Československa ve Vladislavském sále. Ze 418 odevzdaných hlasů poslanců a senátorů bylo 327 pro Masaryka, jediný protikandidát, vůdce KSČ Klement Gottwald, dostal 38 hlasů a 53 lístků bylo prázdných. Pocházely od ľudáků a Stříbrného, od Maďarů a některých národních demokratů. 

Zvolený prezident neměl po přečtení slibu předsedou schůze odpovědět jako doposud jen prostým slovem „Slibuji“, ale číst přísahu sám. To se ukázalo jako nešťastné řešení, protože když Masaryk skládal slib na ústavu, zarazilo přítomné, že jeho pohyby jsou velmi nejisté. Skutečnost, že prezidentu Osvoboditeli museli nakonec text napovídat, slyšeli i posluchači rozhlasu.

Komunistický kravál

Volby se neobešly bez skandálu, o který se postarali komunističtí poslanci a senátoři. Ti začali rušit jednání skandováním hesla „Ne Masaryk, ale Lenin!“. Tehdejší poslanec a pozdější ministr informací a přední ideolog KSČ Václav Kopecký vzpomínal, že: „K vykřikování hesel nám podle ujednání dával znamení poslanec soudruh Štětka, sedící v první lavici a mající při sobě napsaný seznam hesel, jež měla být postupně vykřikována.“

TIP: Tatíčkův jasný nástupce? Edvard Beneš získal ve volbě více hlasů než Masaryk

Z května 1934 pochází i několik verzí protimasarykovského letáku, který byl kolportován mezi členy a příznivci KSČ. Masaryk je v letáku spojován s fašismem a imperialistickou válkou. Za údajné autorství tohoto letáku byl na čtyři komunistické poslance, Klementa Gottwalda, Václava Kopeckého, Josefa Krosnáře a Josefa Štětku, vydán zatykač. Aby se vyhnuli soudnímu procesu, přešli všichni tito vedoucí představitelé KSČ nejprve do ilegality a poté uprchli do SSSR. Vrátit do vlasti se mohli až po vyhlášení prezidentské amnestie po zvolení Edvarda Beneše hlavou státu v roce 1935.

Čtrnáct pozemských dní trvající lunární noci představují velkou výzvu pro robotické aparáty, které na Měsíci operují. Během této doby je lunární povrch osvětlený toliko světlem odraženým z modré Země, takže teploty zde klesají pod mínus 170 stupňů. Své o tom ví i čínský lander a rover Nefritový králík 2, který má za sebou již 27. lunární noc. Obě zařízení operují na odvrácené straně Měsíce již déle než dva roky.

Pomezní kámen

K nejnovějšímu znovuobnovení činnosti obou zařízení došlo podle informací Čínské vesmírné agentury v sobotu 6. února a šlo o probuzení vskutku plodné. Rover totiž narazil na velmi zvláštní protáhlý kámen, který doslova ční z měsíčního terénu, jako nějaký pomezní kámen. Tým mise si poté naplánoval přiblížení roveru k tomuto kameni a jeho prozkoumání zařízením Visible and Near-infrared Imaging Spectrometer (VNIS). Uvedený přístroj detekuje a analyzuje světlo, které je zkoumaným materiálem rozptýlené či odražené, a zjišťuje tak jeho složení.

Se zařízením VNIS už rover Nefritový králík 2 zkoumal řadu měsíčních kamenů a vzorků regolitu, s nimiž se setkal na své cestě kráterem Von Kármán. Byly mezi nimi zvláštní kusy nataveného skla nebo materiál, který možná pochází z měsíčního pláště. Až VNIS „pomezní kámen“ prostuduje, mělo být jasněji o jeho původu.

TIP: Zvláštní nález: Nefritový králík objevil na Měsíci neznámou barevnou substanci

Odborníci, jako například Dan Moriarty z centra NASA, se na základě dostupných indicií domnívají, že „pomezní kámen“ je geologicky mladý, a že se na svém současném místě objevil teprve nedávno. Podle Moriartyho odhadů kámen pochází z některého blízkého kráteru, odkud přilétl při dopadu tělesa, které ten kráter vytvořilo. Lander a rover mise Čchang-e 4 již dávno překonaly plánovanou životnost 90 pozemských dní. Rover od svého nasazení 3. ledna 2019 urazil vzdálenost 628 metrů.

Jeden bitcoin momentálně stojí 47 077 amerických dolarů, což v přepočtu odpovídá zhruba milionu korun. Jde o astronomickou částku, která má své důsledky. Vysoká cena bitcoinu vede k tomu, že se teď bitcoiny velmi intenzivně „těží“ na bitcoinových farmách, které mají značnou spotřebu energie.

Podle údajů trackeru „Cambridge Bitcoin Electricity Consumption Index“ provozovaného britskou Cambridge University, který sleduje energetické výdaje při těžbě bitcoinů na celém světě, právě teď globální těžba bitcoinů spotřebuje více energie, než celá Argentina. 

TIP: Bitcoin spotřebuje více energie než Slovensko nebo Srbsko

Pokud jde o konkrétní čísla, těžba bitcoinů v současné době spotřebuje přes 121 terawatthodin elektřiny za rok. Tím bitcoiny předhánějí Argentinu a dýchají na záda Norsku. Kdybychom bitcoiny zařadili jako zemi do žebříčků států, obsadily by v něm 30. místo. V tuto chvíli spotřebuje těžba bitcoinů téměř půl procenta veškeré produkce elektřiny na světě. Jak je v podobných případech obvyklé, těžbu bitcoinů teď asi neomezí nic než dramatický pokles jeho ceny.

U příležitosti prvních 10 milionů naočkovaných občanů Velké Británie, vytvořil umělec Luke Jerram zvětšeninu oxfordské vakcíny AstraZeneca – konkrétně nanočástice nesoucí chimerickou DNA adenoviru s koronavirovým s-proteinem. Jeho 34 centimetrů velká plastika, je přibližně milionkrát větší, než skutečná nanočástice a vyrobená je ze borosilikátového skla, ze kterého se vyrábějí například zkumavky.

TIP: Kritických 72 hodin: Co jste nejspíš nevěděli o Lékařích bez hranic

Plastika je určená k prodeji (existuje pět kopií), přičemž výtěžek hodlá Luke Jerram věnovat Lékařům bez hranic právě na boj s koronavirem. Cena plastiky není známá, nicméně za svá díla na podobné téma utržil Luke jen v loňském roce 17 500 liber (v přepočtu okolo 500 tisíc korun). Nejde o první Lukův počin tohoto druhu – podobným způsobem v minulosti podpořil například charitativní nadaci Eltona Johna, která se věnuje nemocným s HIV a AIDS. Umělec sám nedávno koronavirus prodělal.

Slunce visí nízko nad obzorem a Etosha se chystá na další noc. Sotva jsem otevřel dveře od auta, slyším zvláštní zvuk připomínající vysoké volání nějakého ptáka. Výkřiky se ozývají od napajedla, které je těsně vedle kempu a je od něj odděleno kamennou zdí. V napajedle, které vypadá jako malý jihočeský rybníček, jsou vedle sebe naskládané zebry. Stojí po kolena ve vodě, nervózně podupávají, hltavě pijí a čas od času vystrašeně zahýkají. To je ten zvuk, který mě vytáhl od vozu. 

Při pohledu kolem je jasné, proč jsou zebry vodou neodolatelně přitahovány, i když se zřejmě bojí predátorů. Krajina kolem je vysušená jako troud a mezi zbytky trávy prosvítají vybělené kameny. Zvířatům se při každém kroku práší od kopyt. Prostě ideální doba, aby si člověk sedl ke zdroji vody a čekal, kdo se přijde napít. Sotva zebry odcházejí, už se na břehu strkají tři statní samci kudu (Tragelaphus strepsiceros). Pohled na ně mě definitivně utvrzuje v mém rozhodnutí. Příštích dvacet čtyři hodin strávím tady. 

Vzácný černý žíznivec

V kempu se domlouvám s ostatními, že s nimi ráno nepojedu do parku, ale zůstanu u napajedla. Vlastně chci začít hned. Beru všechno vybavení, co mám, k tomu pár konzerv a lahev Hunter´s. Přece nebudu při sledování pijící zvěře sám sedět nasucho. Když se dostanu k břehu, je skoro úplná tma. 

Na východní straně stojí jako strážce napajedla statná akácie. Obloha za ní je krásně barevná a míhají se na ní tmavé stíny. Přelétávají z jedné strany na druhou a nad napajedlem předvedou akrobatický výkrut. To ptáci loví nad vodou hmyz. 

Ve spěchu rozdělávám stativ, připravuji foťák a objektivy. Na břehu se zvolna pase nosorožec, kterého rozhodně nechci promeškat. Brzy se ale ukáže, že spěch je zbytečný. Nosorožec se loudavě potuluje po břehu, utrhne pár suchých stébel a pak je jde k vodě zapít. Přicházejí kamarádi a společně pozorujeme tohle nádherné zvíře. Je to takzvaný černý neboli dvourohý nosorožec (Diceros bicornis). V Africe už není vůbec jednoduché nějakého objevit, ale tady v Etosha jich ještě pár zůstalo. Máme štěstí, protože někteří pravidelní návštěvníci černého kontinentu na „svého“ prvního černého nosorožce čekají i dlouhá léta. 

Sloni, žirafy a žíhaný loudal

Nosorožec najednou zvedá hlavu a rychle se vzdaluje od vody. Od východu, zpoza rozložité akácie, přichází skupina slonů (Loxodonta africana) – rodinka na cestě za vodou. Blíží se překvapivě tiše a opravdu svižně. Zřejmě je žene žízeň. Vůdčí samice rychlým pohledem zhodnotí situaci a pak se předníma nohama postaví do vody. Ostatní, včetně malých slůňat udělají totéž. Je slyšet, jak nasávají vodu do chobotů a pijí. Nocí se rozléhá i jejich hluboké mručení. Tato výjimečná chvilka je překvapivě krátká. Uběhly snad jen tři minuty a vůdčí slonice se otáčí k odchodu. Všichni ostatní ji následují stejně svižným krokem, jakým přišli. Teprve když zmizí ve tmě za akácií, uvědomuji si, že všichni lidé, kteří jejich noční zastavení pozorovali, byli tiší jako pěny. Ani hlásek, ani šeptnutí.

Nosorožec má respekt snad jen ze slonů a jakmile afričtí obři zmizeli, znovu k vodě přichází pro další hlt. Ze tmy přímo proti nám se vynořují další zástupci megafauny – žirafy. Chvíli stojí a vyčkávají. Pak se rozestaví kolem napajedla, široce se rozkročí a začínají pít. Je na nich ale znát neklid. Co chvíli sebou trhnou a poplašeně zvedají hlavy. Po chvilce se z pravé strany přiloudá pravděpodobný původce jejich zneklidnění – hyena skvrnitá (Crocuta crocuta), jejíž kožich se dočista ztrácí na kamenitém pozadí. Napjatá situace ale vyústí v poklidný „čajový dýchánek“. Hyena se zastaví kousek od jedné z žiraf, klidně se napije a pak loudavým krokem mizí ve tmě.

Jsou tři hodiny po půlnoci. Někteří lidé u napajedla podřimují. Na břeh se posadila velká sova. Výr bělavý (Bubo lacetus) si pochutnává na nějaké kořisti. Jestli chci být fit na svítání, musím na kutě. 

Proměny za svítání

Po dvou hodinách na lůžku jsem v pět ráno zase na místě. Napajedlo vypadá opuštěně, jen vytrvalý nosorožec se pořád promenáduje kolem. Vstát před východem se ale vyplatilo, nosorožec dělá vše možné, aby se mi za ranní vstávání odvděčil. Najednou otáčí hlavu k vodě a pomalu nakráčí doprostřed napajedla, kde zůstává stát. Přechází z jedné strany na druhou. Voda mu sahá až do půli břicha a když vyjde na mělčinu, je dvoubarevný. Svrchní polovina světlá, ta spodní tmavá. 

Tma je každým okamžikem řidší a zvířata se začínají ozývat. Už poněkolikáté zaměřuji objektiv na strom u napajedla – tentokrát na počátku dne v pološeru. Přicházejí další zvířata a se svítáním se objevují i další lidé. Doteď jsem byl sám. Obloha z původní černé postupně bledne až do šedivé. Od východu se objevují fialové a červené pruhy. Pak šedá zbělá a nakonec se nebe převlékne do světle modré. Východní strana obzoru vyplivuje žlutý disk slunce a je hotovo. Zbytek dne modré nebe tmavne a sluneční žár těžkne.

Žíznivé procesí se hned od rána řadí u vody. Znovu přicházejí zebry, které jsou stejně jako včera večer nervózní, uhýkané a splašené. Vejdou až do vody a když se jim zdá, že mají málo místa, kopou jedna do druhé jako pominuté. Stačí jeden podezřelý zvuk, aby do jedné vystrašeně vyletěly z vody. 

Napít se přišla i malá skupina antilop skákavých (Antidorcas marsupialis). Těmto malým půvabným zvířatům s krásnýma velkýma očima sekunduje přímorožec jihoafrický (Oryx gazella). Přímorožec si nejprve pyšně vykračuje po břehu, pak ale vejde do vody a prochází se v ní jako majitel napajedla.

Ve sluneční výhni

Slunce už je vysoko a začíná pálit jako o život. Polední žár všechno tlumí. Sem tam někdo přijde pít, ale na celý kraj padá letargie. Před dvanáctou končím. Tu nepříjemnou dobu chci přestát jediným příjemným způsobem – v bazénu. Balím a plánuji přijít až po čtvrté, kdy už bude rozumněji. 

Sotva se ale ochladím několika tempy, dorazí poselstvo. Zuzka s Májou mě plácají po zádech a volají jedna přes druhou. Boj! Zápas na život a na smrt! Asi deset kilometrů od kempu se v dalším napajedle bijí dva nosorožci. To přece musím vidět! Mají pravdu, musím. Rychle balím a vyrážíme.

Cesta trvá jen chvilku, napajedlo leží kousek od hlavní cesty. Před lety jsem tu potkal unavenou a nemocnou lvici. Teď vyhlížím bojující nosorožce a už je vidím. Dva samci stojí proti sobě uprostřed napajedla a nehýbají se. Vypadá to, že je po boji. Jeden ze samců co chvíli dlouze zabučí. V tom zvuku je cítit bolest a beznaděj. Zdá se, že zápas byl opravdu nelítostný. 

Ani krok zpět

Bučící nosorožec má hlavu rozdrásanou do krve, která mu stéká kolem rohů do očí. I na bocích má krvavé rány. Rád by ven z vody, ale jeho protivník mu ústup nehodlá dovolit. Staví se vždy tak, aby poražený nemohl utéct. Trvá to hodnou chvíli. Zakrvácený nosorožec táhle zabučí, pak udělá úkrok, aby si uvolnil cestu z vody. Silnější samec ale ukročí zrovna tak a znovu se mu postaví čelem. Chvíli je klid, pak se situace zopakuje. Pořád dokola.

Ostatní zvířata na břehu jsou nejprve ostražitá. Nikdo neví, co může vítěze popudit. Antilopy skákavé a přímorožci postávají na okraji napajedla a přešlapují. Časem ale zjišťují, že soupeřící nosorožci nevnímají nic než sebe navzájem. Opatrně přistupují k vodě a pijí.

K početnému obecenstvu z říše zvířat se samozřejmě přidali lidé. V autech se tísní zvědavci s fotoaparáty i bez nich a všichni zaujatě sledují drama pod žhavým sluncem. To ovšem nečekaně končí. Silnější samec se najednou otočí a bez zájmu o protivníka odchází. Asi padesát metrů od vody vykoná potřebu a zadníma nohama ji jakoby zahrabe. Když zmizí z dohledu, vyleze druhý nosorožec konečně opatrně z vody. Namíří si to na opačnou stranu a za chvíli je pryč i on.

Soumrak nad solnou pánví

Celá epizoda se zápasícími tlustokožci trvala něco přes dvě hodiny. Zpět v kempu jsme v půl páté. Koupel z nás smývá prach, studené pití zchladí hlavu. Je čas vrátit se k „mému“ napajedlu. 

TIP: Národní parky východní Afriky: Chudoba a bohatství Etiopie

Vítá mě pohled na pasoucí se nosorožce. Staří známí. Z dálky je slyšet hýkání poplašených zeber. U vody pije dvojice kudu. Samec se samicí. Možná jsou na líbánkách, co já vím. Slunce už se blíží k západnímu obzoru. Velká akácie mává větvemi ve slabém větru. Zanedlouho uplyne dvacet čtyři hodin od chvíle, kdy jsem se rozhodl, že tu přesně takhle dlouho pobudu. Dělám poslední snímky. Strom za soumraku, oranžovou oblohu. Když se blíží žíznivé žirafy, zvěčním si jejich tmavé siluety na pozadí zapadajícího slunce. Pak už fotoaparát odkládám. Krajina se noří do tmy a já jen tak sedím a vychutnávám pocit dokonalého klidu.