Gotický pražský chrám je životním dílem geniálního stavitele Petra Parléře (1332/3–1399). Karel IV. si jej přivedl ze švábského Gmündu do Prahy roku 1355 nebo 1356 na počátku jeho kariéry, aby pokračoval v díle prvního stavitele Matyáše z Arrasu (1290?–1352), jenž byl jedním z posledních reprezentantů francouzské katedrální gotiky. Na ni Parléř navázal, ale velmi osobitě, neboť zcela nezvykle vytvořil hlavní katedrální průčelí na jihu, zatímco klasické katedrály je mají na západě. Posadil sem mohutnou věž, Zlatou bránu a Svatováclavskou kapli jako dominantní prostor kostela.

Nápad se pravděpodobně zrodil v hlavě samotného císaře, protože katedrála s ostatky sv. Václava měla výsadní postavení v jeho panovnické koncepci a Zlatá brána vlastně představovala triumfální závěr korunovační cesty. Nadto právě jižním průčelím je stavba natočena k městu i královskému paláci. V Parléřovi našel Karel IV. kongeniálního realizátora svých představ. 

Onu podobu se dvěma věžemi na západě, které dnes spoluutvářejí nezaměnitelné panorama Prahy, dalo ale katedrále až 19. století. Kdoví, jak by dnes vypadala, kdyby 19. století neovládl historismus, pod jehož křídly se rozvíjela i novogotika (viz Lépe než staří mistři). 

Od snu k dostavbě

28. září 1929, u příležitosti tisíciletého výročí mučednické smrti knížete Václava, se slavnostně otevřely bronzové dveře do rekonstruované a dostavěné katedrály sv. Víta. Stalo se tak po téměř stoletém úsilí, na jehož počátku stál sen svatovítského kanovníka a spisovatele Václava Michala Pešiny z Čechorodu (1782–1859) dokončit český chrám chrámů. Ještě jako faráři v obci u Brna se mu zdál sen, v němž byl obklopen davem lidí nabízejících mu tři miliony zlatých na dostavbu svatovítského chrámu. Další noci se mu zdálo, že se domlouvá se staviteli, najímá zedníky a nádeníky. Třetí noc viděl ve snu pražskou katedrálu ze strany od vikářských domů obklopenou lešeními s dělníky v horlivé práci. Dva roky nato byl Pešina zvolen kanovníkem svatovítského chrámu, což nebylo v případě farářů z Moravy zvykem. K tomu mu byl přidělen byt s výhledem na část chrámu, kterou spatřil ve snu. I pocítil v sobě poslání...

Pešina podnítil svým až blouznivým nadšením vlastenecky smýšlející šlechtu, duchovenstvo i inteligenci k založení Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta (1859), jejímž posláním bylo dokončit ho „podle slohu a způsobu jeho prvního založení“. Prosadit takovou myšlenku v Čechách nebylo vůbec jednoduché. Česká obrozenecká společnost založila svoji představu o národní pospolitosti na jazyce a slovesných památkách a nostalgické vyzdvihování středověkých hodnot jí bylo cizí. Pešina totiž po vzoru německých romantiků zdůrazňoval, že středověké památky jsou ztělesněním mrtvé vlasti a jejich obnova bude přínosem i pro národ. A tak i když byl chrám prvořadou památkou slavného období českých dějin, jeho dostavba nikdy nevyburcovala lid tak jako stavba Národního divadla. 

Přesto se ve sbírce sešlo dost peněz na to, aby se s dostavbou mohlo začít. Nejštědřejším dárcem byl přitom císař František Josef I. Jeho socha jako zakladatele nové stavby stála až do roku 1918 v novém západním průčelí jako pendant Karla IV.

Skvostná polozřícenina

Devatenácté století zastihlo katedrálu v podobě torza gotické stavby, kterou na západě uzavírala provizorní, „jalová“ zeď, jež nehotovou stavbu zakončila před husitskými válkami. Na jihu se tyčila parléřovská věž, které ale v renesanci přibyl renesanční ochoz a v baroku helmice. Před provizorní zdí se zvedaly rozestavěné pilíře ze 17. století, kdy poprvé padl návrh chrám dokončit, avšak úspěšná realizace zkrachovala kvůli nedostatku peněz. 

Sama středověká část chrámu se ovšem nacházela ve značně zuboženém stavu, byla poškozena požáry, ostřelováním, ale i „zubem času“. Konzervátor (kurátor) arcibiskupského muzea v Kolíně nad Rýnem Franz Bock ji při návštěvě Prahy v roce 1857 nazval „skvostnou polozříceninou“ a zřejmě nebyl daleko od pravdy. Úkolem Jednoty bylo proto také opravit to, co nám zanechali architekti Karla IV. 

Návrhy na dostavbu

Návrhů na dostavbu chrámu vzniklo hned několik a ve hře nebyla jen novogotika. Jedním z kandidátů na místo stavitele byl například Ignác Ullmann, který u nás razil novorománský a novorenesanční sloh. Stal se jím ale roku 1861 Josef Kranner, který vyhotovil projekt velmi citlivý k Parléřově architektuře. Podle něj měla mít katedrála jedinou dominantu – parléřovskou věž, kterou ale v horní partii hodlal gotizovat. K chóru mělo být ve stylu romantické neogotiky připojeno trojlodí zakončené na západě portálem, který opakuje Parléřův motiv Zlaté brány. 

Kranner opravil Parléřovo dílo, ale to vlastní neměl čas realizovat – v roce 1871 zemřel a na jeho místo nastoupil Josef Mocker, jemuž později svěřili i přestavbu Karlštejna. Mocker ale pokládal řešení svého předchůdce za příliš jednoduché a ve svých plánech byl razantnější. Byl stoupencem novogotiky přísného historismu a chtěl, aby se stavba přiblížila ideálu klasické gotické katedrály. Proto v západní části vztyčil dvě věže jako protipól monumentálnímu chóru. Stejně jako Kranner plánoval sundat z věže barokní helmici, která mu absolutně nezapadala do koncepce čisté gotické architektury. K tomu ale naštěstí nedošlo.

Bezkrevné umění

Ještě nebyla hotová hrubá stavba západního průčelí a Mocker už byl kritizován pro necitlivý přístup k dílu starých mistrů. Doba a názory totiž pokročily a památkáři začali pomalu, ale jistě pracovat podle nových zásad, které na rozdíl od přísných historistů respektovaly hodnoty všech předchozích období. Mockerovi spílali do „suchých teoretiků“ a tvůrce „bezkrevného umění“ a v Národních listech později dokonce psali, že „památka byla dostavbou ne-li zničena, tedy těžce poškozena, byla tím zmenšena její cena jako originálu“. 

Podle ochránců památek Mocker svévolně zasáhl do středověkého panoramatu Prahy, a to dílem, které se nyní pokládalo za opožděnou realizaci romantického snu. Mocker to samozřejmě těžce nesl. V roce 1899 zemřel a stavba byla svěřena Kamilu Hilbertovi, kterému už nezbylo než Mockerovu práci dokončit, postupoval ale již v duchu nové památkové péče. 

TIP: Praha v době revoluce: Jak se změnila tvář metropole v 19. století?

Bylo by samozřejmě na místě řídit se při projektování nové části představami Karla IV. a jeho stavitelů. Jistě chtěli pokračovat na západ, ale původní plány se bohužel nedochovaly. A Mockera zřejmě ideální poloha Pražského hradu, jaká nemá v Evropě obdoby, vyzvala k vytvoření ideálního chrámu. Ať tak či onak, jeho západní věže potlačily významnou roli jižního průčelí, jakou mu přisoudil Karel IV. 

Na Mockerovu katedrálu jsme si již zvykli. A co se týče současného názoru odborníků, napřiklad historik umění Mojmír Horyna je názoru, že západním průčelím Mocker výjimečnost pražského chrámu naopak podtrhl.

Zatímco rover Curiosity měl zjistit, zda na Marsu v minulosti panovaly podmínky vhodné pro život (a odpověděl kladně), Perseverance jde ještě dál. Pomocí vědeckých přístrojů má osvětlit, jestli se tam živé formy skutečně někdy vyskytovaly. Na základě stanovených výzkumných cílů mise obdržela NASA téměř 60 návrhů na vědecké přístroje a v červenci 2014 z nich vybrala následujících sedm:

① PIXL, Planetary Instrument for X-ray Lithochemistry – rentgenový fluorescenční spektrometr se zaměří na minoritní látky na povrchu a bude zkoumat jejich zastoupení a rozložení. Získáme tak dosud nejpodrobnější informace o chemickém složení povrchových útvarů.

② RIMFAX, Radar Imager for Mars’ Subsurface Experiment – podpovrchový radar s rozlišením v řádu centimetrů nahlédne do hloubky až 10 m. Dokáže tam detekovat rozdílnou hustotu dílčích vrstev, jejich strukturu, jednotlivé kameny, či dokonce meteority a samozřejmě také vodní i ledové depozity.

③ MEDA, Mars Environmental Dynamics Analyzer – soustava mnoha meteorologických senzorů, jež nám poskytnou data o teplotě, směru a rychlosti větru, tlaku, relativní vlhkosti, intenzitě radiace a také o množství, tvaru a velikosti prachových částic v atmosféře. Díky této meteostanici získáme pro budoucí pilotované mise přesná data o místním počasí i podmínkách na povrchu a kromě toho budeme moct naměřené údaje z jiných přístrojů zasadit do širšího kontextu.

④ MOXIE, Mars Oxygen In-Situ Resource Utilization Experiment – tento technologický průkopník bude z oxidu uhličitého získaného z marsovského ovzduší vyrábět kyslík. Rozhodně patří k nejzajímavějším a nejdůležitějším přístrojům mise. Jeho funkčnost se totiž stane dobrou zprávou pro budoucí výpravy astronautů, kteří budou muset na planetě vyrábět kyslík k dýchání i jako součást palivové směsi na cestu zpět.

⑤ SuperCam – přístroj tvoří dva vysoce výkonné lasery a čtyři spektrometry. Laserové pulzy budou na dálku ozařovat vybraná místa na povrchu, čímž odpaří množství materiálu pro následnou analýzu pomocí spektrometrů. Bude tak možné zjistit chemické a mineralogické složení zkoumaného objektu. Zařízení dále dokáže rozpoznat i organické sloučeniny. Pokud se navíc k jeho práci přidá dvojice mikrofonů, zvládne vozítko určit rovněž hmotnost odpařeného vzorku, a to díky malé tlakové vlně, jež při zásahu laserem vzniká.

⑥ Mastcam-Z – panoramatická stereoskopická kamera se zoomem poslouží nejen k vizuálnímu zkoumání okolního prostředí roveru, ale pomůže také studovat místní mineralogii a bude asistovat při celé řadě operací prováděných robotem. Okolí přitom zvládne sledovat ve viditelné, ultrafialové a infračervené části spektra, a může tak například odhalit místa dopadů meteoritů. V neposlední řadě bude Mastcam-Z zkoumat denní i noční oblohu.

TIP: Touchdown! Rover Perseverance úspěšně přistál na Marsu

⑦ SHERLOC, Scanning Habitable Environments with Raman and Luminescence for Organics and Chemicals – ultrafialový Ramanův spektrometr představuje snad největší hvězdu vědeckého sedmera na Perseverance. S velmi jemnou rozlišovací schopností bude studovat mineralogické složení hornin a hledat v nich organické sloučeniny, jež na naší planetě tvoří základní stavební kameny života. Jde o vůbec první ultrafialový Ramanův spektrometr, který jsme na Mars poslali. A aby na svou práci nebyl „detektiv“ SHERLOC sám, pomůže mu kamera pojmenovaná WATSON, jež má pořizovat detailní snímky textur zkoumaných hornin.

V útrobách Perseverance

V uplynulých měsících se často mluvilo o takzvaných „human challenge“ testech účinnosti vakcín. Princip testu spočívá v záměrném vystavení působení viru na zdravého nebo očkovaného dobrovolníka. Takové testy samozřejmě nejsou úplně bez rizika, zvlášť u nemocí, o nichž stále mnoho věcí nevíme, jako je právě covid-19.

Teď je prakticky jisté, že testy „human challenge“ jako první spustí ve Velké Británii. Britská vládní Etická komise to před pár dny formálně schválila. U podobných kontroverzních postupů jde o nezbytný krok. V tomto případě je možné očekávat velký přínos, především detailní poznatky o průběhu infekce od samotného nakažení a o účinnosti vakcíny.

Infikování zdravých dobrovolníků

V příštích týdnech ve Velké Británii zahájí první fázi „human challenge“ testů. 90 zdravých dobrovolníků dostane různé velmi nízké dávky viru. Účelem této fáze bude zjistit, jaká nejmenší dávka viru je obvykle nutná pro rozvoj onemocnění. Dobrovolníci ve věku 18 až 30 let budou pečlivě vybráni tak, aby bylo co možná nejmenší riziko těžkého průběhu či vážných komplikací. Pak budou testy pokračovat dalšími fázemi.

TIP: Vítejte v hotelu Influenza: Dostanete v něm chřipku a 3 500 dolarů

Vědecký tým zodpovídající za tyto testy použije jednu z původních variant viru, která byla objevena již v březnu 2020. Důvodem je to, že nové varianty viru, které se teď lavinovitě šíří v mnoha zemích světa, ještě nejsou dostatečně známé na to, aby bylo možné spolehlivě nastavit v maximální možné míře bezpečný průběh experimentů.

Za posledních 100 let proběhlo množství podobných studií, do kterých se zapojilo okolo 30 tisíc dobrovolníků. Studie sehrály důležitou roli při vývoji vakcín proti choleře, tyfu, sezónní chřipce a dalším onemocněním.

Záměr britské operace Plough z roku 1941, který počítal s guerillovou kampaní v Norsku, se v průběhu jejích příprav dostával pod stále silnější palbu kritiky, až došlo v polovině roku 1943 k jejímu zrušení. Speciálně pro potřeby této operace vyvinuté lehké pásové vozidlo Weasel, kterých se do té doby vyrobilo zhruba 770 kusů, tak náhle pozbylo smysl své existence a hrozilo jim sešrotování. Tomu nakonec zabránili příslušníci First Special Service Force (FSSF) – elitního záškodnického útvaru, který měl tvořit hlavní součást operace Plough a který se rovněž náhle ocitl bez práce.

Předchozí část: Malá, ale šikovná lasička: Lehké pásové vozidlo M29 Weasel (1)

Spojenečtí velitelé ale s brigádou počítali do budoucna a druhý život tak dostal i samotný weasel. Je přitom zajímavé, že první série weaselů byly považovány za tajnou zbraň a jako takové nesměly padnout do rukou nepřítele. Z výroby proto disponovaly malou náloží TNT umístěnou u motoru, která měla vozidlo v případě nouze zničit. Není nicméně doložen jediný případ jejího využití a od pozdějších sérií se již nepoužívaly

Postupný vývoj

Konstruktéři Studebakeru získaný čas využili k odstranění největších chyb konstrukce a během roku 1943 přišli s přepracovanou variantou označenou jako T24. U ní došlo k přesunutí motoru, palivové nádrže a akumulátoru na příď vozidla vedle řidiče, čímž se na zádi uvolnil prostor pro čtveřici skládacích sedadel a další náklad. Redesignem prošel i podvozek, u kterého se hnací kolo přesunulo dozadu a zdvojnásobil se počet pojezdových kol i kladek.

Díky těmto úpravám se výrazně zlepšilo těžiště a rozložení váhy na pásy, což se na vlastnostech weaselu pozitivně projevilo. T24 mohl nově překonávat svahy do úhlu až téměř 60° a uvezl přes půl tuny nákladu. Při hmotnosti 1,8 t dosahoval maximální rychlosti až 58 km/h na silnici. Nová verze byla zavedena do výroby pod označením M29 a do konce roku 1943 opustilo linky 523 kusů následovaných dalšími 2 951 vozidly v průběhu roku 1944.

Do sněhu i na vodu

Ani poté se vývoj nezastavil. M29 byl obojživelný, ve vodě jej ale šlo jen velmi těžko řídit a jeho hluboký ponor způsoboval, že se voda při plavbě téměř přelévala přes okraje nástavby. Konstruktéři Studebakeru proto vozidlo opatřili plovacími nádržemi a dvojitým kormidlem pro lepší ovladatelnost ve vodě. Nová verze získala označení M29C „Water Weasel“ (vodní lasička) a její produkce probíhala od roku 1944 až do konce války. Během té doby vzniklo 10 647 kusů, čímž se M29C staly nejpočetnější verzí weaselu vůbec. Konečný počet vyrobených kusů činil 15 892.

Poprvé se weasely dočkaly nasazení v srpnu 1943, kdy je příslušníci FSSF využili při invazi na aleutský ostrov Kiska. Tam měli čelit Japoncům, ti ale ostrov vyklidili ještě před americkým útokem a ostrov tak padl do amerických rukou bez boje. Na křest ohněm si proto lasičky musely počkat až do podzimu 1943, kdy se s nimi FSSF vylodila v Itálii.

Všestranný všeuměl

Právě v členitém a mnohdy rozbahněném italském terénu si weasely rychle získaly oblibu vojáků. Jejich nízký měrný tlak, pásový podvozek a miniaturní rozměry jim umožňovaly snadno překonávat terén, ve kterém klasická kolová vozidla nebo těžší „pásáky“ zapadaly po nápravy. Příslušníci FSSF se brzy naučili weasely využívat jako zásobovací a muniční transportéry, schopné dopravit jídlo, střelivo a zásoby až na frontu. Užitečnost M29 neunikla ani řadovým útvarům americké armády a poptávka po těchto strojích se rychle zvyšovala.

Dokončení: Malá, ale šikovná lasička: Lehké pásové vozidlo M29 Weasel (3)

Když se proto v červnu 1944 vylodila spojenecká vojska v Normandii, v inventáři amerických sil se nacházely i stovky weaselů. Jejich primární rolí stále zůstávalo dodávání zásob a munice do míst pro běžná vozidla nepřístupných, brzy ale našly využití i v rámci jiných úkolů.

Od 4 104. sériového kusu se k weaselu začala dodávat i skládací nosítka, díky kterým mohly M29 pojmout až čtyři ležící raněné a zastat tak roli sanitních vozidel. Ženisté si zase při odminovacích operacích vysoce cenili jejich schopnosti překonávat oblasti s protitankovými minami – díky nízkému měrnému tlaku mohl weasel přes miny přejet bez toho, aby aktivoval jejich roznětky.

Podle Jima Becka, velitele základny RAF Marham v britském Norfolku, by se dal stíhací letoun z rodiny Panavia Tornado přirovnat ke starému tlačítkovému telefonu, zatímco nová americká F-35 k iPhonu. K příměru sáhl, protože si všiml, že v problematice tápu, a chtěl podtrhnout revolučnost nových strojů F-35 Lightning II: „Ta stíhačka zpracovává veškeré získané informace sama a zhruba jen jedno procento předkládá pilotovi, pokud je během letu zapotřebí jeho zásah. Ovládá se přitom naprosto snadno – v podstatě létá sama.“ 

Pokud vaše představy o stíhačkách vycházejí z divokých klišé filmů typu Top Gun, mohly by vám extrémně inteligentní, až autonomní letouny připadat nudné. Jejich řízení je snad až příliš snadné a hrozí při něm pouze minimální nebezpečí. Nicméně tak jako už jen málokdy používáme chytré telefony k volání, F-35 se stěží ocitne v leteckých soubojích, jak je v ikonickém snímku ztvárnil režisér Jerry Bruckheimer.

Špinavá práce 

Stíhačka páté generace je navržena jako mnohem univerzálnější než její předchůdkyně. Zároveň existuje daleko menší pravděpodobnost, že se skutečně zapojí do boje. Za úkol má spíš průzkum a hledání cílů, v čemž jí pomáhá speciální nátěr a tvar těla, díky nimž se při přeletu nad nepřátelským územím vyhýbá radarům. Pořizuje tam informace pro operátory, kteří pak mohou na cíle zaútočit z bezpečné vzdálenosti; nebo předá data letce čtvrté generace, jež odvede „špinavou práci“ za ni. 

„Shazování bomb či střílení stále určuje člověk,“ ujišťuje Beck. „Součástí válčení zůstávají otázky morálky a etiky, o nichž žádné současné stroje rozhodovat nedovedou. I proto dál usedáme do kokpitů. Jedná se o základní směrnice RAF a Královského loďstva. Nic nám však nebrání, abychom kodex dodržovali chytřejšími způsoby,“ dodává pilot. 

„Například fakt, že si nehlídám chod stroje, je pro mě momentálně úplně zanedbatelný. Můžu se tak víc soustředit na nepřítele a ujistit se, že se skutečně jedná o cíl, na který mám shodit bombu,“ vysvětluje velitel. „Lidé si přitom myslí, že se přechod na pátou generaci stíhaček nese v duchu neviditelné technologie – ale tak tomu není. Nová generace vzniká pro pomyslnou informační válku. V současnosti totiž platí, že vyhrává ten, kdo víc ví.“

Vím, co potřebuji

Jelikož hlavní zbraň F-35 tvoří informace, musejí se pečlivě střežit. Internetové připojení stíhaček hlídá 24 hodin denně 150členný tým marhamských informatiků. Všechny systémy lze navíc v případě kybernetického útoku přepnout do off-line módu, takže letoun funguje dál i bez standardního napojení na cloud.. Tím však jeho nadčasovost nekončí: Stíhačka má na palubě řadu dalších pokročilých technologií a dovede si například říct o to, co zrovna potřebuje. Údržba po každém startu tudíž začíná tím, že se stroj napojí do systému a sdělí mu, co během letu selhalo a vyžaduje náhradu nebo co se nenachází v optimálním stavu. 

Během návštěvy Marhamu jsem strávil hodinu i v učebně, kde si skupina techniků osvojovala specifika svého řemesla na trenažéru Air System Maintenance Training (ASMT). Jednoduše řečeno jde o virtuální stíhačku, se kterou adepti pracují pomocí rozličných digitálních nástrojů a seznamují se jejich prostřednictvím se všemi druhy oprav či ladění, jež jsou v reálném světě potřeba. Zařízení se chová podobně jako virtuální realita, pouze nevyžaduje headset.   

Opravit a nezničit

Virtuální prostředí zabrání, aby případná začátečnická pochybení vedla k poškození stroje. Simulované opravy navíc šetří čas, který by byl jinak zapotřebí k proniknutí do útrob stíhačky: Její tělo je totiž uzpůsobeno neviditelné technologii „stealth“, povrch musí být co nejhladší, aby zmátl radary, a rozborka je proto stejně komplikovaná jako skládání. 

V laboratoři hned vedle ASMT se studenti učí, jak speciální povrch opravovat. Ačkoliv má i tato místnost počítačové simulační systémy, svým zaměřením na velmi jemné úkony a precizní řemeslnou práci připomíná staré učiliště. Na zdi dokonce visí plakát, který pomáhá s převodem imperiálních jednotek na metrické míry, jež dnes většina britských inženýrů zvládá lépe. Dokumentace vyvedená ve stopách, palcích a mílích však prozrazuje amerického výrobce Lockheed.

Piloti jen do počtu

Otázkou zůstává, zda F-35 piloty až příliš nesvádí ke hře na hrdiny. „Ne, pokud soupeříte v něčem, čemu tady říkáme ‚doggerování‘,“ tvrdí Beck. „Jednoduše soutěžíme v úhlu náběhu (angle of attack, AOA – pozn. red.), tedy ve zvednutí přídě tak, aby stroj ještě neztratil schopnost letět. Zatímco Tornado zvládne 19 AOA, s F-35 dosahujeme až 50 AOA. Prostě stále stoupáme a ten, kdo začne jako první klesat, prohrává – což je naprosto vzrušující. Kdybych něco podobného zkusil s Tornadem, nedopadlo by to dobře a k zemi bych se vracel s padákem,“ vysvětluje pilot.

TIP: Vzpomínky pilota SR-71: Ze zákulisí utajovaného letadla

„Létání se staršími stíhačkami má sice jisté kouzlo, ale my jako profesionální jednotka musíme naplno využívat moderní technologie. Souboje se jejich prostřednictvím zkrátka změnily, stejně jako ovládání strojů. Všechny kontrolní prvky jsou ve stíhačce pouze pro dobrý pocit pilota, letoun je vlastně nepotřebuje. Svým zásahem se v podstatě F-35 ptáte, zda je vámi navržená činnost proveditelná, a pokud ano, počítač ji za vás vykoná. Nedovolí vám přitom nasměrovat příď k zemi nebo vrazit do jiného letadla – jednoduše vás odmítne uposlechnout. Hrozně rád o téhle stíhačce vyprávím, jde o moje druhé nejoblíbenější téma,“ uzavírá Beck s úsměvem na tváři. Na otázku, o čem mluví nejradši, odpovídá: „No přece o tom, že jsem pilot…“

Náš druh pochází z horké Afriky. Přesto se dokázal rozšířit po celém světě, kde na řadě míst musí čelit podstatně chladnějším podmínkám. Není divu, že se v lidském genomu objevují mutace, které souvisejí se zvýšenou odolností vůči chladu. Jednu takovou mutaci nedávno s kolegy prozkoumal fyziolog Håkan Westerblad ze švédského Karolinska Institutet.

Švédští vědci zjistili, že přibližně každý pátý člověk na Zemi nese ve svém genomu mutaci, která znemožňuje tvorbu proteinu α-actinin-3. Ten je přitom součástí svalových vláken a hraje roli především v kosterním svalstvu. Když člověku tento protein schází, má jeho tělo tendenci vytvářet energii pro zahřátí pomocí stahování svalů a nikoliv obvyklým chvěním.

Experiment s chlazením

Westerblad a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že lidé s touto mutací, tedy bez proteinu α-actinin-3 lépe hospodaří s tělesným teplem. V důsledku toho jsou zřejmě podstatně odolnější vůči chladu. Badatelé to ověřili pomocí experimentu, kterého se zúčastnilo celkem 42 mužů.

TIP: Cesta k neprůstřelnému zdraví: Jak začít s otužováním

Vědci posadili dobrovolníky do vody o teplotě 14 °C, kde je ponechali vždy 20 minut v kuse, pak následovala následovala desetiminutová přestávka. To celé po dobu dvou hodin. Vědci během experimentu měřili dobrovolníkům tělesnou teplotu. Ukázalo se, že lidé se zmíněnou mutací, tedy bez proteinu α-actinin-3, udrželi ve studené vodě tělesnou teplotu nad 35,5 °C v 69 procentech případů, zatímco u lidí bez této mutace to bylo jen v 30 procentech případů.

Méně dobrou zprávou je, že nositelé uvedené mutace jsou náchylnější k rozvoji obezity a diabetu 2. typu, tedy za předpokladu, že nejsou dostatečně aktivní.

Car Ivan IV. Hrozný vyhověl 4. dubna 1558 žádosti kupce Anikeje Stroganova o výlučnou správu pustého území podél řeky Kamy a na východ od města Perm. Stroganov, jehož rodina zbohatla díky těžbě soli a z obchodu s kavkazskými kmeny, měl velké plány. Carský výnos mu povolil kácet lesy, lovit v jezerech a řekách, těžit sůl či nerosty a osidlovat pustý kraj bezzemky z jiných částí Ruska, dokonce i zběhlými vojáky a nevolníky.

Aby mohl kupec své investice zabezpečit, svěřil mu car právo vybírat daně, najímat žoldnéře a stavět pevnosti. V roce 1563 se Stroganovovo oprávnění rozšířilo na všechna východní území, která dokáže osídlit a zajistit. Přidělování půdy soukromníkům představovalo v carské říši extrémně vzácný jev, ale ojedinělý počin se stal základem pozdějšího ovládnutí Sibiře.

Na březích Jeniseje

Když v roce 1573 přinesl posel caru Ivanovi kožešinový šat chána Kučuma, jenž ovládal povodí řeky Irtyše a padl rukou stroganovovských donských kozáků, dostala zmíněná kupecká rodina odměnou právo dědičně spravovat veškeré území za Uralem. V průběhu 17. století jí již plynuly ze Sibiře slušné zisky. Doba „smuty“, politické krize moskevského státu, rozšířila zástupy uprchlíků, kteří pustý region osidlovali. Místo zemědělství se však věnovali lovu, těžbě i boji s domorodými kmeny. 

Stroganovové provozovali konvoje a zásobovali osadníky jídlem. Snaha zajistit co nejvyšší výnosy přiměla cara Borise Godunova zřídit v roce 1601 na Jeniseji tvrz Mangazej, kam měli zástupci kupeckého rodu každoročně odvádět třetinový podíl ze zisku. Řeka se tak stala hospodářským srdcem sibiřské kolonie, neboť na jejích březích se usedlíci zabývali zemědělstvím.

Zapomenutý objev

Roku 1637 položili Stroganovové základy Jakutska coby nového centra kolonie a záhy narazili na netušené bohatství: Ke kožešinám, mrožím klům, rybám a kovům přibylo zlato. Expedice, které rod financoval, prošly při pátrání po solných a zlatých ložiskách téměř celou Sibiř. O deset let později založili průzkumníci obchodní stanici u Bajkalu a v roce 1648 stanuli kozáci vedení Semjonem Děžněvem na Kamčatce a u Beringovy úžiny. 

TIP: Ruský Klondike: V čem byla jiná zlatá horečka na Uralu a na Sibiři

Jejich objev ovšem upadl v zapomnění: Na Kamčatce se nepodařilo najít žádné nerosty, a když tedy dánský mořeplavec Vitus Bering téměř o století později podnikal vlastní objevitelské výpravy, o existenci starších záznamů se nevědělo. Vynořily se až zhruba dvě dekády po jeho plavbě. 

Kuriózní případ popsal na čtvrteční tiskové konferenci představitel floridského ministerstva zdravotnictví v okrese Orange County, který zahrnuje město Orlando. Ženy prý na nespecifikované očkovací místo dorazily v čepcích, rukavičkách a s brýlemi. Očkování nedostaly poté, co personál narazil na problémy s jejich doklady.

Obě ovšem měly platný záznam o absolvování prvního očkování, řekl Raul Pino z ministerstva zdravotnictví. Jakým způsobem se k vakcíně dostaly, zdravotnické úřady nebyly ihned schopny vysvětlit. Na Floridě mají zatím přístup k očkování proti covidu-19 zdravotníci a lidé ve věku 65 let a více.

TIP: Šrílanskou ministryni zdravotnictví před koronavirem neochránil ani kouzelný lektvar

„Je to ta nejžhavější komodita, co tady teď je,“ poznamenal Pino. „S prostředky, které dostáváme, musíme být velmi opatrní,“ pokračoval. Na klinice, kam se dvě falešné stařenky dostavily, prý byla posílena bezpečnostní opatření.

Úřad šerifa Orange County CNN potvrdil, že jej zdravotničtí činitelé vyzvali, aby dvěma ženám přistiženým při pokusu o podvod vydal varování ohledně nepovoleného vstupu. Policie nicméně žádné další podrobnosti o incidentu nesdělila. Ženy na žádost o komentář bezprostředně nereagovaly.