Výkon reaktorů se udává v tepelných megawattech a jeho hodnota vždy odpovídá rozměrům, výtlaku a požadované rychlosti plavidla. Zatímco menším útočným ponorkám vyzbrojeným pouze torpédomety stačí jediný reaktor, čluny osazené těžkými balistickými střelami a hladinové lodě zpravidla potřebují dvě jednotky.

Stovky megawattů

Reaktory užívané u ponorek mívají výkon od 10 MWt u experimentálních prototypů po 200 MWt. K nejmenším vojenským jaderným ponorkám se řadí francouzská třída Rubis z 80. let s podmořským výtlakem 2 600 t, u níž se o pohon stará reaktor Technicatome K48 s výkonem 48 MWt.

Nejmohutnější čluny sovětské třídy Akula (v kódu nato Tajfun) pocházejí ze stejné doby a pod hladinou dosahovaly výtlaku až 48 000 t. Monstra o délce 175 m poháněl pár reaktorů OK-650 o jednotlivém výkonu 190 MWt, které ruské námořnictvo používá i v současnosti – mimo jiné u nejmodernější třídy raketonosných ponorek Borej s asi polovičním výtlakem.

Skrz ledový příkrov

Průkopníkem jaderného pohonu civilních plavidel se stal Sovětský svaz a také dnes jediné nevojenské lodě s reaktorem najdeme v Rusku. Od 50. let tamější konstruktéři stavěli především nukleární ledoborce, které měly udržovat otevřené plavební trasy Severním ledovým oceánem. Zvolený druh pohonu přinesl velký akční rádius při výměně paliva jen jednou za několik let a možnost rozšířit prostor pro převážené zásoby či náklad. Enormní výkon „atomu“ umožňuje kapitánům zdolat i silný ledový příkrov, navíc se jeho část využívá pro vytápění, osvětlení či odsolování mořské vody.

Prvním jaderným ledoborcem se roku 1957 stal Lenin, který v nehostinných končinách sloužil až do konce 80. let. Zpočátku disponoval třemi reaktory OK-150 po 90 MWt, z nichž však současně běžely vždy jen dva a střídáním se prodlužovala doba do příští vsázky. Po úniku paliva roku 1967 došlo k výměně této soustavy za dvojici reaktorů OK-900 po 171 MWt. Dnes Lenin kotví v Murmansku coby muzeum.

Nové lamače ledu

Nejmodernější třída ruských ledoborců zvaná Projekt 22220 se naopak teprve zavádí do služby. Jednotky Arktika, Sibir i Ural představují s délkou přes 170 m největší ledoborce světa a pohání je pár reaktorů RITM-200 o jednotlivém výkonu 175 MWt. Také západní mocnosti se pokoušely o stavbu civilních jaderných plavidel, nicméně zaměřily se na transportní typy.

V USA se koncem 50. let zrodila elegantní Savannah, která znamenala jednoznačný technologický úspěch, ale též komerční propadák – při nákladech na stavbu takřka 50 milionů dolarů vydělala za deset let služby pouhou pětinu. Němci přišli s experimentálním obrem pojmenovaným po jaderném fyzikovi Otto Hahn. Kolos o délce 172 m poskytl zázemí vědcům, kteří při plavbě sbírali data. Během projektu se podařilo ověřit provozuschopnost obchodního plavidla s nukleárním srdcem, ovšem za nepřijatelných nákladů pro reálné použití.

Palivo na čtvrt století

Také u válečných hladinových lodí dosahují výkony stovek megawattů – kupříkladu sovětské raketové křižníky třídy Kirov s výtlakem přes 25 000 t nesly dvě jednotky KN-3 o 300 MWt. To americké letadlové lodě třídy Nimitz s výtlakem přesahujícím 101 000 t už potřebují pár reaktorů Westinghouse A4W o 550 MWt. U nejnovějších a ještě těžších nosičů třídy Gerald R. Ford zajišťuje pohon dvojice konstrukčně jednodušších modelů Bechtel A1B o výkonu 700 MWt, které navíc pokrývají veškerou energetickou spotřebu lodi včetně elektromagnetických systémů a katapultů.

TIP: Gigant přichází: Letadlová superloď USS Gerald R. Ford zahajuje plavbu

Díky pokročilejší technologii tito obři disponují 2,5krát vyšší elektrickou kapacitou než jejich předchůdci, přičemž se počítá s padesátiletou životností a jedinou výměnou jaderného paliva po čtvrtstoletí provozu. To vše při menších rozměrech a hmotnosti systému i počtu obslužného personálu než u A4W. Letadlové lodě strýčka Sama ovšem svými parametry zůstávají i v 21. století výjimečné. Závěrem je můžeme porovnat s francouzským nosičem Charles de Gaulle, který vstoupil do služby roku 2001. Plavidlo o výtlaku 38 000 t nese pár tlakovodních reaktorů Areva K15 po 150 MWt původně vyvinutých pro podmořské čluny. Chlouba země galského kohouta vydrží při maximální rychlosti 27 uzlů (50 km/h) plout na jednu palivovou vsázku 5–10 let, přičemž kratší doba v porovnání s US Navy vyplývá z užití méně obohaceného uranu (7,5 % 235U) přezdívaného „karamel“. 

Na úbočí indického masívu Trisul v Himálajích se v nadmořské výšce zhruba 5 kilometrů nachází překrásné ledovcové jezero Rúp Kund. V roce 1942 tam bylo objeveno několik set lidských pozůstatků v různé fázi rozkladu. Původ těchto lidí je stále naprosto záhadný. Jak to v podobných případech bývá, okolo mrtvých z Rúp Kundu se vyrojila spousta více či méně uvěřitelných teorií.

Genetici v roce 2019 zjistili, že nejméně 14 těchto lidí mělo těsnou spojitost s východním Středomořím. Zároveň šlo o nejmladší z objevených pozůstatků. Zemřeli kolem roku 1800, není ale jasné, jak se ocitli na „střeše světa“ ani jak tam zahynuli. Většina nalezených ostatků je ale mnohem starších. Pocházejí z doby kolem roku 800 našeho letopočtu. Pozůstatky náležejí jak mužům, tak i ženám, většinou mladým dospělým, podle všeho z různých indických etnik.

Zabila mrtvé v Rúp Kundu děsivá bouře?

Část odborníků souhlasí s místní legendou, podle které místní vládce s početným doprovodem rozhněval bohyni Nanda Devi. Ta měla seslat na tyto lidi obrovskou bouři, která je všechny zahubila. Tomu odpovídají i nejasná zranění na mnoha lebkách z jezera, zřejmě způsobená něčím kulatým, co padalo seshora. Mohlo jít o obrovské kroupy, které tehdy poutníky doslova utloukly. 

TIP: Archeologové odhalili záhadný kult lebek ve slavném tureckém Göbekli Tepe

Jedním z hlavních důvodů nevyřešené záhady jezera Rúp Kund je i to, že vlastně není příliš zkoumané. Je to sice relativně navštěvované místo extrémní turistiky, ale vzhledem ke vzdálenosti od civilizace, vysoké nadmořské výšce a drsnému podnebí, se tam vědci dostanou jen výjimečně. Do budoucna by se to ale mohlo změnit. Záhady dráždí lidskou zvědavost a v chladném prostředí jezera a jeho okolí se mohly zachovat doposud neobjevené pozůstatky, které by mohly záhadu osvětlit.

Phobos a Deimos, čili česky Děs a Hrůza, jsou dnešní měsíce planety Mars. Na první pohled jsou naprosto jiné než náš Měsíc. Navzdory výhrůžným jménům jsou velmi malé. Tvarem připomínají spíše bramboru než nějaké pěkně kulovité nebeské těleso. A pokud jde o jejich původ, i ten by měl být odlišný od našeho Měsíce. Podle převládajícího názoru Phobos s Deimosem původně pocházejí z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem.

Amirhossein Bagheri ze švýcarské Spolkové vysoké technické školy v Curychu razí pozoruhodnou hypotézu, podle které jsou nynější měsíce rudé planety, jejichž velikost je 27 kilometrů v případě Phobosu a 15 kilometrů u Deimosu, vlastně pozůstatkem jednoho velkého měsíce, který kdysi Mars měl.

Dva kusy dávnéhé měsíce

Bagheriho tým použil k výzkumu geofyzikální data a také modely orbitálních pohybů měsíců. Když pak „stopovali“ měsíce Marsu do minulosti, tak zjistili, že před miliardami let byly Phobos a Deimos na stejném místě. To si lze nejlépe představit tak, že dnešní měsíce Marsu tehdy byly oba dva součástí jednoho velkého tělesa.

TIP: Deimos a Phobos: Vznikly marsovské měsíce při srážce asteroidem?

Podle Bagheriho asi před 1 až 2,7 miliardami let obíhal kolem rudé planety měsíc, který byl podstatně větší než dnešní Phobos s Deimosem. Tyto "měsíčky" představují to jediné, co z dávného měsíce zbylo. Výzkum pokračuje a hypotézu bude nutné ověřit. Už teď je ale jasné, že měsíce Marsu mají velmi zajímavou historii, která samozřejmě neskončila. Vědci odhadují, že vnitřní a větší z obou měsíců, tedy Phobos, by mohl do 40 milionů let zmizet. Buď se rozpadne anebo se zřítí na povrch Marsu.

Stala se jednou z nejviditelnějších tváří výzkumného projektu Copernicus. Coby editorka každoročních Zpráv o stavu evropského klimatu – European State of the Climate, ESOTC – dává Freja Vamborgová dohromady střípky a informace z mnoha výzkumných zdrojů tak, aby poskytovaly co nejpřesnější obraz aktuálního dění. Její reporty slouží nejen novinářům a veřejnosti, ale mají také pomáhat v rozhodování evropským politikům. 

Můžete nám projekt Copernicus představit blíž?

Jde o skutečně velký program na zkoumání počasí, který ustavila Evropská komise. Část se například zaměřuje na satelity – program Sentinel dodává celému projektu data. Jinou část tvoří takzvané Služby Copernicus, jež pomáhají s výzkumem komukoliv, kdo by měl o uvedené údaje zájem. Představujeme takového prostředníka mezi těmi, kdo data tvoří, a těmi, kdo je potřebují. To je jádro našeho poslání. 

Řekněme, že jako firma nabízíte instalaci větrných elektráren. Než ovšem větrník namontujete, chcete vědět, jak moc na vybraném místě fouká a zda se investice vyplatí. Takže přijdete za námi a my vám poskytneme potřebné informace týkající se vzdušných proudů v dané oblasti. Vy si naše data zkombinujete s jinými důležitými údaji třeba ohledně infrastruktury a pak se rozhodnete, jestli do toho chcete jít. Většinou je samozřejmě situace mnohem komplikovanější, ale jako příklad to stačí. 

Poskytujete mnohem konkrétnější služby, než jsem od výzkumného projektu čekal… 

Říkám, že je to komplikovanější, protože my sami takto konkrétní služby neposkytujeme – jsme schopni vám dodat masu dat. Teprve v dalším kroku za námi stojí nějaký specialista, který se v nich vyzná a dokáže přesně poradit a tvořit projekty. Představujeme první článek řetězu a za námi následují další a další lidé a instituce, jež činí konkrétnější a konkrétnější rozhodnutí. 

Jak takové ohromné množství dat sbíráte? Máte po Unii rozesety nějaké spolupracující vědecké týmy?

Ano, data sháníme po celé Evropě: Jsme napojeni nejen na univerzity, ale také na malé a střední podniky nebo vládní organizace. Často ani nemusejí nic aktivně vytvářet či zkoumat. Stačí, když nám poskytnou svá data, a my je začleníme do jedné logické struktury. Jiné týmy s námi naopak spolupracují aktivně. Vezměte si například satelity: Ty sice něco měří, ale neřeknou vám přímo, o kolik stoupá hladina oceánů. Existuje proto tým, který vymýšlí, jak daná měření překlopit do nástroje pro spolehlivé stanovení změn hladiny. 

Minulý rok se stal nejteplejším v zaznamenané historii Evropy. Poroste teplota i nadále? A bude příštích dvacet let teplejších než dvě uplynulé dekády? 

Odpověď zní „ano, poroste, a ne, nebude“. Vzrůstání teplot pozorujeme, pokud data průměrujeme a sledujeme dlouhodobě. Jde o globální trend, teplejší roky byly zaznamenány napříč celým světem, Evropa nepředstavuje výjimku. Je ovšem pravděpodobné, že se trend nezastaví nikde – tedy pokud nedojde k zásadnímu snížení skleníkových plynů. Ale při pohledu na jednotlivé roky uvidíte velké variace, protože evropské počasí je velmi proměnlivé. Takže může snadno nastat teplotně podprůměrný rok, což však nijak nezmění celkový obraz. 

Jak je změna počasí na našem kontinentu navázaná na globální trendy? Má Evropa nějaké specifické podmínky?

Samozřejmě, ale má je řada míst na planetě. Srovnáme-li Evropu s tropy, uvidíme ohromné rozdíly, a to i za zcela běžných podmínek, kdy bychom změnu klimatu vůbec nebrali v potaz. A pak i samotná Evropa má vlastní atmosférické zóny, takže v některých zemích vládne kontinentální počasí a jinde středomořské. Jinak ovšem kontinent následuje globální trendy: Ledovcové masy mizí všude stejně, podobně jako všude stoupají hladiny oceánů. Některé státy zažívají větší příliv vody, jiné menší, ale v průměru stoupají všechna moře u evropských břehů.  

Podle map vypracovaných projektem Copernicus hrozí například pobaltským státům záplavy, zatímco střední Evropu čeká vysychání. Dá se říct, které státy ohrožují změny nejvíc? 

Bohužel, na tohle nejsem expertka, moje práce spočívá především v monitorování trendů na celoevropské úrovni. Samozřejmě pokud nežijete v příbřežní oblasti, hladina moře pro vás nebude znamenat přílišnou hrozbu, ale určitě vás budou zajímat srážky. Jenže s těmi je těžká práce – neustále se totiž mění a zahrnují mnohem větší rozdíly než například teploty, takže je výrazně obtížnější v nich rozpoznat signály a trendy. 

Všeobecně lze říct, že se průměrné množství srážek především ve Středomoří sníží. Jenže v případě dešťů nás až tak nezajímají celkové průměry, jako krátkodobá intenzita. Je totiž velký rozdíl, zda průměr spočítáte z několika intenzivních bouří se spoustou vody, která spadne v jednu chvíli, nebo z častých drobných deštíků a permanentního mrholení, jaké vládne třeba v Anglii. V některých zemích tak zůstává srážkový úhrn pořád stejný, ale deště jsou teď intenzivnější a suché periody mezi nimi se neustále prodlužují. Oba extrémy jsou přitom nebezpečné: Na jedné straně dochází k záplavám, na té druhé trpí zemědělství suchem – a to v rámci stejného území. 

Podle všeho se Evropa musí připravit na komplikace… 

Je pravděpodobné, že se třeba zemědělci budou muset adaptovat a dobře promyslet, čím osívat pole, aby se změna počasí kryla s růstovými cykly rostlin. Copernicus asi neumí poradit každému jednotlivému farmáři, ale třeba s velkým družstvem už bychom pracovat mohli – naše data může kombinovat s místními informacemi, jež hrají klíčovou roli. My doplníme další dílek do skládačky. 

Evropská unie se snaží dostát Pařížské dohodě a zabránit nárůstu globální teploty o dva stupně. Daří se to? 

Víme, že koncentrace skleníkových plynů stále rostou, a pokud drasticky nesnížíme emise, půjdou prostě nahoru dál. Výsledkem se stane nárůst teploty. A jedno je zcela jisté – čím méně toho uděláme, tím horší situace bude. S mentalitou „už je stejně pozdě“ se nikam nedostaneme. 

Pandemie hodně narušila zelené iniciativy. Řada evropských vlád se nechala slyšet, že prioritu tvoří záchrana pracovních míst, nikoliv ekologické otázky. Myslíte si, že pokusy „ozelenit“ ekonomiku ztroskotají?

To je spíš otázka na vlády. Osobně věřím, že pokud musíte něco restartovat, dá se to udělat znovu a lépe, třeba i „zeleným“ způsobem. Slovo „zelená“ však nemám v dané souvislosti moc ráda, protože pod ním různí lidé chápou různé věci. 

Dokážete odhadnout, jak by mohla Evropa vypadat v roce 2050?

Odpovědět je vážně obtížné, ale obecně vzato zesílí jevy, které můžeme pozorovat už nyní. Přijde víc vln veder, podobných, jaké jsme zažili během léta. Pokud se jedná o záplavy a srážky, nechci „střílet od pasu“. Do povodní totiž hodně promlouvají jiné faktory, především regulace řek. 

Dá se alespoň obecně říct, zda bude kontinent sušší? 

Víme určitě, že sušší bude Středozemí. Ale v jiných částech Evropy se může situace lišit. Existují indikátory, že sever kontinentu bude mít naopak vody víc. S jistotou to ovšem nyní říct neumíme, protože se od sebe různé klimatické modely výrazně liší. 

Jak vybíráte data, která publikujete, pokud se modely neshodnou? 

Často se odlišují v jednotlivých číslech, ale trendy většinou ukazují dobře, hlavně u teplot. Problém máme spíš se srážkami, u nichž představuje modelování opravdovou výzvu. Jejich množství se neustále mění a potvrzení vývoje trendu vyžaduje poměrně dlouhou dobu. Někdy se zdá, že třeba srážky ubývají, ubývají – a najednou zas poskočí zpátky na původní úroveň. Při práci s modely na předpověď se postupně naučíte, kde má který z nich slabiny, a výsledky dostanete tak, že všechny zkombinujete. Pokud souhrnně ukazují víceméně ke stejnému výsledku, jste na správné stopě. Naším cílem je, aby lidé dělali rozhodnutí na základě faktů, nikoliv dojmů. Snad se nám to daří. 

Freja Vamborgová

Pochází ze Švédska, v 17 letech se přestěhovala do Francie. Později vystudovala matematiku na Cambridgeské univerzitě a rozhodla se věnovat proměnám klimatu. Přestoupila proto na Východoanglickou univerzitu, kde získala magisterský titul z klimatologie. Krátce pracovala v Britském antarktickém průzkumu, ale posléze zakotvila v německém Institutu Maxe Plancka pro meteorologii a dokončila tam doktorát. Nyní pracuje jako seniorní vědkyně v projektu Copernicus a žije v Anglii. 

V komplexu v egyptském Médúmu, asi 100 kilometrů jižně od Káhiry, se nachází hrobka prince Nefermaata a princezny Atet. Manželský pár žil za vlády faraona Snofrua, prvního vládce 4. dynastie, který panoval zhruba v letech 2543–2510 před naším letopočtem. Nefermaat se faraonem nestal, i když byl nejstarším synem Snofrua a jeho vezírem. Po Snofruovi vládl Nefermaatův bratr Chufu, známý též jako Cheops, který zahájil stavbu monumentální Velké pyramidy v Gíze.

V hrobce Nefermaata a Atet byla objevena část malby, známá jako „Médúmské husy“. Zobrazuje celkem 6 velmi realisticky znázorněných hus. Jsou to dvě husy velké, dvě husy běločelé a dva ptáci, kteří jsou obvykle považováni za bernešky rudokrké. Pozoruhodné je, že dnes žádný z těchto druhů v Egyptě nežije. Není to ale žádná záhada, Sahara se tehdy měnila ze stepi na poušť a panovaly tam jiné podmínky než dnes.

TIP: Mumie paviánů prozradily, kde se rozkládalo starověké království Punt

Odborníky už dlouho mátlo, že zatímco husy velké a husy běločelé jsou v hrobce namalovány naprosto věrně, obrazy bernešek rudokrkých se v řadě detailů od živých ptáků liší, především v barevné kresbě na hlavě a krku. Anthony Romilio z australské University of Queensland dospěl k závěru, že tato malba zobrazuje jiný, dnes již vyhynulý druh bernešky. Vědci už znají několik druhů vymřelých živočichů, které zachytili starověcí Egypťané na malbách. Teď je to ale poprvé, kdy takový druh známe jen z obrazu.

Na začátku roku 1645 vpadla od severozápadu do Čech švédská vojska. Polní maršálek Hatzfeld (1593–1658) proto začal urychleně sbírat armádu, s níž by se mohl postavit švédskému generálovi Torstensonovi (1603–1651). Obě vojska se střetla dne 6. března roku 1645 u Jankova na Benešovsku v rozhodující bitvě, která skončila pro monarchii naprostou katastrofou.

Císařská armáda utrpěla vinou špatně vybraného postavení, taktických chyb a nedisciplinovanosti vlastních vojáků drtivou porážku. Vrchní velitel Hatzfeld, pět generálů, asi 200 důstojníků a více jak 4 000 vojáků padlo do zajetí, další 4 000 mužů zůstaly ležet na bojišti. Lennart Torstenson měl nyní otevřené dveře do všech částí habsburské monarchie.

Vpád na Moravu

Švédský generál se s vidinou rychlého tažení na Vídeň obrátil na Moravu. Jako první přišla na řadu Jihlava, kterou dne 13. března roku 1645 obsadil oddíl švédského vojevůdce Wittenberga. Švédové se pak postupně zmocnili Znojma, Mikulova i Hodonína a pokračovali dále do Rakous, kde dobyli Kremži a Stein. Překročit Dunaj se jim však nepodařilo, a proto se vydali na východ v naději, že se spojí se sedmihradským knížetem Jiřím Rákóczim a společně potáhnou na Vídeň. Rákózci však zatím váhal a prováděl obojakou politiku. Torstenson si sám na hlavní město monarchie netroufal, proto dobyl v druhé půli dubna několik měst na pomezí Rakouska a Moravy a na konci měsíce vytáhl z Mistelbachu proti Brnu, které si nemohl ze strategických a logistických důvodů nechat v týlu.

Brnu v té době velel plukovník Louis Raduit de Souches (1608–1682), který již několik týdnů horečně připravoval město na obranu. Opatřoval zbraně, munici i zásoby, bořil předměstí, opravoval bašty, brány i hradby a vedle toho budoval také nová pevnostní díla, jakým byla například strada cooperta, krytá cesta spojující město se Špilberkem, jemuž velel skotský důstojník Jiří Olgivy. Když se 3. května 1645 objevily před městem první švédské oddíly, bylo Brno odhodlaně přichystáno k dlouhé a urputné obraně. Krátce nato, ráno 6. května, pak dopadly na Špilberk první dělové koule. 

Posily Pernštejna

Brno ale nebylo jediné místo, které se hodlalo postavit Švédům na odpor. Zhruba 35 km severozápadně od něj, na vysoké skále nad vsí Nedvědice, stál starobylý gotický hrad Pernštejn. V té době patřil zemskému hejtmanovi, hraběti Kryštofu Pavlovi z Lichtenštejna-Kastelkornu (1600–1648), který však před Švédy uprchl do Vídně, a hradní posádce tak velel regent pernštejnského panství Fleischinger z Auersbachu. Hejtman pernštejnského panství měl ale k obraně hradu ne více než sto mušketýrů, a k tomu ještě samé rekruty. Proto bez váhání přijal dva císařské rytmistry s necelou stovkou jezdců a dohodl se s nimi, že „…budeme společně držet rytířsky proti nepříteli, chtěje zachovati věrnost Jeho Veličenstvu císaři, což jsme také díky Bohu skrze skutek hrdinsky dokázali…“.

Rytmistři Hennemann a Unger operovali se svými oddíly v oblasti Českomoravské vrchoviny. Když se 6. května objevil v Lomnici švédský jízdní pluk, oba jej napadli. Netušili však, že nepřítel má velkou početní převahu, a proto byli nuceni ustoupit a uchýlit se do bezpečí Pernštejna. Ten jim v následujících týdnech poskytl kromě přístřeší také vhodnou operační základnu pro jejich záškodnickou činnost. Císařští rytmistři odtud totiž prováděli časté výpady, kterými znepokojovali nejen švédské oddíly v okolí Pernštejna, ale i hlavní švédské síly obléhající Brno. Často přitom využívali pomoci ozbrojených sedláků, kteří se v těchto nejistých dobách raději ukrývali v lesích.

Švédi před hradbami

Již 7. května mohli obránci Pernštejna spatřit v okolí hradu početné jízdní oddíly nepřítele, jež se šikovaly na kraji vesnice Nedvědice, a odtud potom vyrazily ke hradu zkusit válečné štěstí. Švédové nejdříve vyzvali obránce ke kapitulaci, ti však odmítli. Vzápětí pak podnikli Hennemannovi muži spolu s hradními mušketýry úspěšný výpad a donutili nepřítele k ústupu. Švédy tento neúspěch neodradil a druhý den opět začali stoupat k hradu, obránci je ale zase donutili se stáhnout.

Po pěti dnech přivedli švédští velitelé k Pernštejnu sedm pluků a stejný počet polních děl, s nimiž se rozložili na okolních kopcích, a zahájili obléhání. Během 12. a 13. května zasáhlo hrad téměř 400 dělových koulí, které sice poškodily střechy, ale nezpůsobily žádné vážnější nebezpečí. Švédové s sebou totiž přitáhli pouze děla menších ráží, skutečná obléhací děla museli nechat před Brnem, a ani zde jich zřejmě neměli dostatek. Největší děla u Pernštejna, osmnáctiliberky, vystřelovala zhruba devítikilové železné koule, které nemohly pevným hradním zdem nijak výrazněji ublížit.  

Petarda u brány

Ostatně sami Švédové spoléhali spíše na demonstraci síly, která měla podlomit morálku obránců a donutit je ke kapitulaci. Když neuspěli se sliby, výhrůžkami ani dělostřelbou, rozhodli se pro strategickou lest.

TIP: Nemilosrdný taktik Torstensson: Pýcha a pád slavného vojevůdce

Snad pod rouškou tmy či během předstíraného útoku se pomocí prachové nálože, takzvané petardy, pokusili prolomit bránu v předhradí vedle předsunuté bašty. Dřevěná brána vzplála, avšak díky osobnímu nasazení hradního purkrabího Kryštofa Vollandta se podařilo vzniklý oheň uhasit a bránu provizorně opravit, aby vydržela po zbytek obléhání. Švédský velitel Dietmann se svými kolegy po tomto neúspěchu usoudil, že nemá cenu hrad dále obléhat a dne 21. května, po téměř čtrnácti dnech obléhání, ustoupil se svými jednotkami zpět k Brnu.

V roce 2013 vybojovala Nela Zisserová titul Miss Earth New Zealand – soutěž se zaměřuje na propagaci ekologie prostřednictvím uvědomělých krásek. Na internetu však dívka proslula hlavně svými pokusy o překonání rekordů v rychlojezení: Při tom posledním, kterým si vysloužila zápis do Guinnessovy knihy, snědla během jediné minuty přesně 298 gramů kuřecích nugetů, tedy 16 kousků. Výkon natočila na video a sdílela jej na YouTube, kde se pro svých víc než 250 tisíc odběratelů věnuje šíleným stravovacím akcím naplno.

Začátkem 19. století pozoroval Charles Darwin na Galapágách pěnkavy, jejichž zobáky vykazovaly velkou tvarovou odlišnost, a to v závislosti na konzumované potravě. Na základě těchto výzkumů pak vytvořil teorii přírodního výběru. Od té doby zoologové předpokládali, že tato vazba mezi typem jídla a tvarem ptačího zobáku, je platná napříč všemi ptačími druhy. Ukazuje se, že to není tak docela pravda.

Jak jim zobák narostl

Teorii se pokoušel ověřit mezinárodní tým zoologů z Velké Británie, USA a Španělska. Moderními metodami změřili zobáky u mnoha ptačích muzejních exponátů a ověřovali, zda jde opravdu o tvar, jenž je pro daný typ potravy ideální.

Guillermo Navalón, hlavní autor výzkumu, se k výsledkům vyjádřil: „Souvislost mezi tvarem zobáku a potravními návyky jednotlivých ptačích druhů je mnohem volnější a složitější, než jsme čekali. Určitě zde nějaký vztah je, ale zároveň jsme si ověřili, že mnohé druhy s podobně tvarovanými zobáky se krmí zcela jiným typem potravy. Obdobný závěr byl už dříve učiněn u jiných zvířecích skupin, ale měli jsme za to, že u ptáků jde o mnohem silnější vazbu.“

TIP: Zobáky v horku „rostou“: Jak probíhá ptačí regulace tělesné teploty

Spoluautor výzkumu Jesús Marugán-Lobón k tomu dodává: „Měřili jsme zobáky kolibříků, orlů, papoušků, papuchalků, plameňáků… Asi se nám dostaly do rukou všechny zobáky, na které si můžete vzpomenout. Závěry ale dávají smysl pouze tehdy, když si uvědomíte, že ptáci používají své zobáky doslova ke všemu. Proto je taky logické, že se jim vyvinul univerzální nástroj, který neslouží jen k obstarávání jídla, ale rovněž k plnění mnoha dalších potřeb.“

Mezinárodní tým astronomů nedávno publikoval mapu, která na první pohled připomíná výřez z noční oblohy poseté tisícovkami hvězd. Ve skutečnosti jde ale o něco jiného. Dotyčná mapa zachycuje oblohu v oblasti dlouhých rádiových vln (LF, Low Frequency). Každá tečka představuje supermasivní černou díru v nitru nějaké galaxie. Celkem jich je přes 25 tisíc.

Supermasivní černé díry jsou v tomto případě zdroji rádiových vln. Vyzařuje je hmota, která se dostala nebezpečně blízko k černé díře a padá do její singularity. Vědci při sestavování této mapy využili pozorování v úhrnné délce 256 hodin celkem 52 stanic s radioteleskopy sítě LOFAR, které se nacházejí v 9 evropských zemích.

Náročná práce v oblasti dlouhých vln

Vedoucí výzkumu Francesco de Gasperin z německé Universität Hamburg zdůrazňuje, že výsledná mapa představuje souhrn mnoha let práce na výjimečně komplikovaných datech. Během práce na tomto projektu vyvinuli nové metody pro vizualizaci rádiových signálů v podobě zobrazení oblohy.

TIP: Astronomové vymysleli, jak jednoduše zvážit supermasivní černou díru

Pozorování oblohy v oblasti dlouhých vln komplikuje především pozemská ionosféra. Obsahuje množství volných elektronů a neustále deformuje procházející rádiové vlny. Podle badatelů je to jako snažit se pozorovat svět, když jste ponoření v bazénu. Proto využili superpočítače s novými algoritmy, které jim umožnily průběžně opravovat zkreslení vytvářené ionosférou.

Gotický pražský chrám je životním dílem geniálního stavitele Petra Parléře (1332/3–1399). Karel IV. si jej přivedl ze švábského Gmündu do Prahy roku 1355 nebo 1356 na počátku jeho kariéry, aby pokračoval v díle prvního stavitele Matyáše z Arrasu (1290?–1352), jenž byl jedním z posledních reprezentantů francouzské katedrální gotiky. Na ni Parléř navázal, ale velmi osobitě, neboť zcela nezvykle vytvořil hlavní katedrální průčelí na jihu, zatímco klasické katedrály je mají na západě. Posadil sem mohutnou věž, Zlatou bránu a Svatováclavskou kapli jako dominantní prostor kostela.

Nápad se pravděpodobně zrodil v hlavě samotného císaře, protože katedrála s ostatky sv. Václava měla výsadní postavení v jeho panovnické koncepci a Zlatá brána vlastně představovala triumfální závěr korunovační cesty. Nadto právě jižním průčelím je stavba natočena k městu i královskému paláci. V Parléřovi našel Karel IV. kongeniálního realizátora svých představ. 

Onu podobu se dvěma věžemi na západě, které dnes spoluutvářejí nezaměnitelné panorama Prahy, dalo ale katedrále až 19. století. Kdoví, jak by dnes vypadala, kdyby 19. století neovládl historismus, pod jehož křídly se rozvíjela i novogotika (viz Lépe než staří mistři). 

Od snu k dostavbě

28. září 1929, u příležitosti tisíciletého výročí mučednické smrti knížete Václava, se slavnostně otevřely bronzové dveře do rekonstruované a dostavěné katedrály sv. Víta. Stalo se tak po téměř stoletém úsilí, na jehož počátku stál sen svatovítského kanovníka a spisovatele Václava Michala Pešiny z Čechorodu (1782–1859) dokončit český chrám chrámů. Ještě jako faráři v obci u Brna se mu zdál sen, v němž byl obklopen davem lidí nabízejících mu tři miliony zlatých na dostavbu svatovítského chrámu. Další noci se mu zdálo, že se domlouvá se staviteli, najímá zedníky a nádeníky. Třetí noc viděl ve snu pražskou katedrálu ze strany od vikářských domů obklopenou lešeními s dělníky v horlivé práci. Dva roky nato byl Pešina zvolen kanovníkem svatovítského chrámu, což nebylo v případě farářů z Moravy zvykem. K tomu mu byl přidělen byt s výhledem na část chrámu, kterou spatřil ve snu. I pocítil v sobě poslání...

Pešina podnítil svým až blouznivým nadšením vlastenecky smýšlející šlechtu, duchovenstvo i inteligenci k založení Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta (1859), jejímž posláním bylo dokončit ho „podle slohu a způsobu jeho prvního založení“. Prosadit takovou myšlenku v Čechách nebylo vůbec jednoduché. Česká obrozenecká společnost založila svoji představu o národní pospolitosti na jazyce a slovesných památkách a nostalgické vyzdvihování středověkých hodnot jí bylo cizí. Pešina totiž po vzoru německých romantiků zdůrazňoval, že středověké památky jsou ztělesněním mrtvé vlasti a jejich obnova bude přínosem i pro národ. A tak i když byl chrám prvořadou památkou slavného období českých dějin, jeho dostavba nikdy nevyburcovala lid tak jako stavba Národního divadla. 

Přesto se ve sbírce sešlo dost peněz na to, aby se s dostavbou mohlo začít. Nejštědřejším dárcem byl přitom císař František Josef I. Jeho socha jako zakladatele nové stavby stála až do roku 1918 v novém západním průčelí jako pendant Karla IV.

Skvostná polozřícenina

Devatenácté století zastihlo katedrálu v podobě torza gotické stavby, kterou na západě uzavírala provizorní, „jalová“ zeď, jež nehotovou stavbu zakončila před husitskými válkami. Na jihu se tyčila parléřovská věž, které ale v renesanci přibyl renesanční ochoz a v baroku helmice. Před provizorní zdí se zvedaly rozestavěné pilíře ze 17. století, kdy poprvé padl návrh chrám dokončit, avšak úspěšná realizace zkrachovala kvůli nedostatku peněz. 

Sama středověká část chrámu se ovšem nacházela ve značně zuboženém stavu, byla poškozena požáry, ostřelováním, ale i „zubem času“. Konzervátor (kurátor) arcibiskupského muzea v Kolíně nad Rýnem Franz Bock ji při návštěvě Prahy v roce 1857 nazval „skvostnou polozříceninou“ a zřejmě nebyl daleko od pravdy. Úkolem Jednoty bylo proto také opravit to, co nám zanechali architekti Karla IV. 

Návrhy na dostavbu

Návrhů na dostavbu chrámu vzniklo hned několik a ve hře nebyla jen novogotika. Jedním z kandidátů na místo stavitele byl například Ignác Ullmann, který u nás razil novorománský a novorenesanční sloh. Stal se jím ale roku 1861 Josef Kranner, který vyhotovil projekt velmi citlivý k Parléřově architektuře. Podle něj měla mít katedrála jedinou dominantu – parléřovskou věž, kterou ale v horní partii hodlal gotizovat. K chóru mělo být ve stylu romantické neogotiky připojeno trojlodí zakončené na západě portálem, který opakuje Parléřův motiv Zlaté brány. 

Kranner opravil Parléřovo dílo, ale to vlastní neměl čas realizovat – v roce 1871 zemřel a na jeho místo nastoupil Josef Mocker, jemuž později svěřili i přestavbu Karlštejna. Mocker ale pokládal řešení svého předchůdce za příliš jednoduché a ve svých plánech byl razantnější. Byl stoupencem novogotiky přísného historismu a chtěl, aby se stavba přiblížila ideálu klasické gotické katedrály. Proto v západní části vztyčil dvě věže jako protipól monumentálnímu chóru. Stejně jako Kranner plánoval sundat z věže barokní helmici, která mu absolutně nezapadala do koncepce čisté gotické architektury. K tomu ale naštěstí nedošlo.

Bezkrevné umění

Ještě nebyla hotová hrubá stavba západního průčelí a Mocker už byl kritizován pro necitlivý přístup k dílu starých mistrů. Doba a názory totiž pokročily a památkáři začali pomalu, ale jistě pracovat podle nových zásad, které na rozdíl od přísných historistů respektovaly hodnoty všech předchozích období. Mockerovi spílali do „suchých teoretiků“ a tvůrce „bezkrevného umění“ a v Národních listech později dokonce psali, že „památka byla dostavbou ne-li zničena, tedy těžce poškozena, byla tím zmenšena její cena jako originálu“. 

Podle ochránců památek Mocker svévolně zasáhl do středověkého panoramatu Prahy, a to dílem, které se nyní pokládalo za opožděnou realizaci romantického snu. Mocker to samozřejmě těžce nesl. V roce 1899 zemřel a stavba byla svěřena Kamilu Hilbertovi, kterému už nezbylo než Mockerovu práci dokončit, postupoval ale již v duchu nové památkové péče. 

TIP: Praha v době revoluce: Jak se změnila tvář metropole v 19. století?

Bylo by samozřejmě na místě řídit se při projektování nové části představami Karla IV. a jeho stavitelů. Jistě chtěli pokračovat na západ, ale původní plány se bohužel nedochovaly. A Mockera zřejmě ideální poloha Pražského hradu, jaká nemá v Evropě obdoby, vyzvala k vytvoření ideálního chrámu. Ať tak či onak, jeho západní věže potlačily významnou roli jižního průčelí, jakou mu přisoudil Karel IV. 

Na Mockerovu katedrálu jsme si již zvykli. A co se týče současného názoru odborníků, napřiklad historik umění Mojmír Horyna je názoru, že západním průčelím Mocker výjimečnost pražského chrámu naopak podtrhl.