Jen dva a půl kilometru od dnešního Luxoru, spočívajícího na ruinách prastarého města, se tyčí největší kdy vybudovaná náboženská stavba: Naráz by pojala pařížskou katedrálu Notre-Dame, vatikánskou baziliku sv. Petra i katedrálu Narození Panny Marie v Miláně. Chrámový komplex Karnak tvořil součást monumentální metropole a pro tehdejší obyvatele starověkého Egypta i pro vládnoucí faraony znamenal náboženské a poutní místo. Proslul natolik, že jeho jméno znal v antickém světě každý vzdělaný člověk. Egypťané mu říkali Waset, Řekové Théby (neplést s řeckým městem téhož jména) a po příchodu Arabů byl překřtěn na Luxor. 

Tamní chrámová čtvrť známá jako Karnak je zasvěcena tzv. thébské triádě – tedy bohu Amunovi, jeho choti Mut a jejich synu Chonsuovi nebo též Montuovi – tudíž se v komplexu nacházejí především svatostánky zmíněných tří božstev. Místo udivovalo již současníky a k dobrému jménu každého vládce patřilo, aby nechal nějakou jeho část rozšířit, nebo alespoň zrekonstruovat. Stavební práce tam tudíž neustaly téměř po dva tisíce let. 

První mecenáši

Stavba započala za vlády faraona Senusreta I., jenž byl u moci v letech 1920–1875 př. n. l., a trvala až do konce tzv. ptolemaiovského období, kdy Egyptu vtiskli novou tvář Řekové a roku 30 př. n. l. jej uchvátila Římská říše. I pro nafoukané Římany však Karnak zůstával místem divů a fantastické architektury, které stávalo už v dobách, kdy ještě apeninská metropole nebyla ničím víc než sedmi zelenými pahorky. 

Sláva chrámů však upadala po roce 323, kdy římský císař Konstantin Veliký uznal křesťanství coby státní náboženství a uctívání pohanských bohů ztratilo oficiální podporu. Jeho syn Constantius II. pak roku 356 nařídil uzavřít pohanské chrámy v celé říši, což znamenalo poslední hřeb do rakve kdysi slavného poutního místa. 

Karnak tak zůstal opuštěný a mezi jeho ruinami vznikaly kostely koptské církve, vůbec nejstarší křesťanské organizace v dějinách. I dnes tam uvidíte malované portréty světců a citáty ze svatých knih. Evropané Théby ani Karnak neznali v podstatě až do 17. století: Teprve roku 1668 lokalitu navštívili dva kapucínští misionáři, přestože její přesnou polohu uváděl již antický historik Herodotos. 

Zůstat bez dechu

Dnešního návštěvníka Karnaku uchvátí především velikost komplexu, a to co do rozlohy dosahující 81 hektarů, tak masivnosti staveb. I když jsou dnes ve značné míře poničené a dávno nehýří jasnými barvami, stále dokážou vyrazit dech. Rekordní sloupy s průměrem okolo tří metrů se tyčí k nebi do více než dvacetimetrové výšky. Na jejich hlavicích ve tvaru zavřeného či otevřeného papyru pak spočívají architrávy neboli násloupí – až sedmdesát tun vážící kamenné bloky, zdobené reliéfy. 

K nejzásadnějším dílům egyptského stavitelství potom patří tzv. kolosy, až třináct metrů vysoké sochy, jež reprezentují faraony a jejich moc. Ačkoliv v místě nechali své podobizny vztyčit mnozí vládci, nejzáhadnější – a počtem i velikostí nejdůležitější – jsou kolosy krále Achnatona. Jeho tvář kombinuje mužské i ženské rysy, pod hrudníkem muže vyrůstají břicho a boky, jež by slušely zralé ženě, a jedna z třiceti dochovaných soch jej dokonce zachycuje zcela nahého a bez genitálií. Archeologové ohledně povahy zobrazení živě diskutují: Jde o reálný portrét? A pokud ano, byl Achnaton oboupohlavní, nebo se jedná o pouhé symbolické vyjádření jeho božského statusu coby dokonalé bytosti? 

V síni slávy

Achnaton však zdaleka nepředstavuje jediného vládce v „síni slávy“. Největší objev se odehrál v okrsku bohyně Mut, kde se našlo 570 soch z černé žuly reprezentujících bohyni Sachmet – ženu se lví hlavou, která buď sedí, nebo stojí. Stojící „verze“ měří 210 centimetrů, sedící 95,5 centimetru a vážit mohou vždy až dvě tuny. Původně se jich v lokalitě nacházelo zřejmě přes sedm stovek, ale dnes mnohé z nich zdobí nejrůznější světová muzea. 

U vchodu do chrámu bohyně Mut se měly původně tyčit dva obelisky královny Hatšepsut, oba vyrobené z jednoho kusu růžové žuly. Do dnešních dní však zůstal stát pouze jeden – druhý se během stavby zlomil a na tomtéž místě leží dodnes. S výškou 25,58 metru a hmotností 343 tun patří mezi největší obelisky na světě. 

Jak Egypťané stavěli?

Pískovcové bloky se do Karnaku vozily po Nilu ze skalní rokle vzdálené 160 kilometrů, která se nacházela přímo u řeky. Ke stavbě chrámů sloužily tzv. talatáty, kamenné bloky o rozměrech 27 × 27 × 54 centimetrů, právě tak velké a těžké, aby je unesl jediný dělník. Mezery mezi kameny vyplňovala malta, jež ovšem snižovala životnost reliéfů a často i samotných památek, takže se nakonec od zmíněné techniky upustilo.

Stavění z „kamenných cihel“ si lze snadno představit, ale v Karnaku se nacházejí také mnohatunové překlady z jediného solidního bloku. Jak se osazovaly na vrcholky ohromných sloupů? Jedna z hypotéz předpokládá rozsáhlé využití lan a pák, dnes se ovšem široce přijímá teorie o výstavbě pomocí hliněných ramp, ověřená i experimentálně: Na břehu Nilu vyráběli dělníci hliněné cihly, načež je na stavbě pokládali do požadované výšky. Na zkosenou rampu následně položili dřevěnou dráhu a polili ji vodou, aby se jim těžké bloky snáz posunovaly vzhůru. Po dokončení díla pak hliněnou rampu jednoduše zničili. 

Uzurpované památky

Stavba od počátku neměla jednotný plán, v průběhu staletí se na ní podílelo okolo třiceti faraonů. Bylo přitom pravidlem, že si nový panovník uzurpoval, co jeho předchůdce vybudoval. Kameny z jednoho monumentu tak často posloužily k výstavbě jiného. 

Archeologové například na počátku 20. století zjistili, že třetí pylon panovníka Amenhotepa vyplňují kamenné bloky, z nichž původně vznikla Bílá kaple Senusreta I. a Červená kaple královny Hatšepsut. Pylon je tedy mnohem význačnější tím, co ukrýval uvnitř, než reliéfy, jimiž nechal Amenhotep pokrýt jeho stěny. 

Dochované relikty komplexu představují z největší části práci Thutmose I., vládnoucího v letech 1504–1492 př. n. l. Faraon učinil z Théb hlavní město Nového království a původně skromný chrám rozšířil. Ten stávající totiž nadále neodpovídal síle boha a krále.

V zářivých barvách

V komplexu se nachází i deset pylonů, tedy monumentálních staveb ve tvaru komolého jehlanu, jejichž dvě věže spojené mostem tvořily vstup do chrámového komplexu. Budovy jsou uvnitř plné, zahrnují pouze úzké schodiště, po němž lze vystoupat na terasu či zmíněný most. 

TIP: Staronový div z Abú Simbel: Jak se stěhovala největší památka v dějinách?

Všechny pylony v Karnaku kromě prvního zdobí reliéfy, zobrazující triumfy tehdejších králů, důležité okamžiky jejich života, události z bitev, ale také náboženské výjevy zpodobňující bohy a obětování. Jednotlivé scény na sebe často navazují, čímž vznikají celé „komiksové“ příběhy. Ačkoliv se reliéfy dochovaly pouze jako vystouplé tvary v pískovci, kdysi hýřily barvami. Ty se míchaly z minerálních pigmentů a lepidla, zřejmě přírodní gumy, což zaručovalo snadné použití barev a upevnění na zdobeném povrchu. Tak jako noví panovníci nechávali bez milosti rozebírat díla svých předchůdců, ani reliéfy neušly zkáze a přetváření: Novopečení vladaři je často dávali zahladit a přetesat. 

Někteří lidé mohou bez problémů vstávat brzy ráno a hned se pustí do práce. Kromě těchto „ranních ptáčat“ existují lidé s nevyhraněným chronotypem, a také „noční sovy“, tedy lidé, kteří lépe fungují hluboko do noci a rána nemají příliš v oblibě. Podle nového výzkumu jsou tyto chronotypy až překvapivě významné pro lidský život.

Ranní ptáčata a noční sovy

Finští vědci zjistili, že zmíněné chronotypy těsně souvisejí s tím, jak dlouho dotyční lidé spí, a také s tím, jaké výkony podávají v práci. V obou případech ranní ptáčata s přehledem porážejí noční sovy. Badatelé využili velkou skupinu lidí z těch, kteří se momentálně podílejí na stále probíhajícím výzkumu „Northern Finland Birth Cohort 1966 Study“.

Cílem této rozsáhlé studie přitom je sledovat a analyzovat životy 12 tisíc vybraných mužů a žen, kteří se narodili v roce 1966. Ve 46 letech byli tito lidé dotazováni na celou řadu detailní o jejich životě, včetně spánkových návyků. Ukázalo se, že mezi muži je 46 % ranních ptáčat, 44 nevyhraněných a 10 % sov, zatímco mezi ženami je to 44 % ranních ptáčat, 44 nevyhraněných a 12 % sov.

Z porovnání chronotypů vyplynulo, že sovy na tom jsou v mnoha ohledech špatně. Méně spí. S větší pravděpodobností nežijí v manželství a nemají zaměstnání. Stejně nápadný je jejich horší výkon v zaměstnání. Zatím ale ještě nejsou jasné všechny souvislosti a nejsou detailně známé genetické a biologické mechanismy, které tyto chronotypy utvářejí.

TIP: Spánek a bohatství: Majetní lidé spí o poznání déle než lidé chudí

Dřívější výzkumy ukázaly, že konkrétní chromatyp určuje z části věk - většina mladých lidí je nočním chronotypem, což je způsobeno rozložením hormonů, které v tomto vývojovém období vykazují odlišnou aktivitu než například v dospělosti. Podle vědců z univerzity v Leicesteru hrají klíčovou roli geny.

Lehké pásové vozidlo M29 Weasel si pro svou flexibilitu brzy získalo značnou oblibu. S namontovanou radiostanicí SCR-506 je mnozí velitelé používali jako velitelská vozidla. S odvíjecí cívkou RL-31 zase našly využití u spojovacích útvarů, kde sloužily pro pokládání kabelů polního telefonu ve zvláště nepřístupném terénu.

Ačkoliv Weasel vznikl jako neozbrojené vozidlo, vytvořil Studebaker i trojici ozbrojených verzí pro podporu pěchoty – M29 Type A nesl ve středu trupu otočnou lafetu pro bezzákluzový kanon M20 ráže 75 mm, zatímco M29 Type B měl stejnou zbraň instalovanou na zádi. U verze Type C se pak do nákladového prostoru umisťoval protitankový kanon M3 ráže 37 mm. Vznikla i plamenometná varianta, která se označovala jako M29 Wasp (vosa). 

Nasazení na frontě

Američtí vojáci weasely široce používali po celý zbytek války. Kromě Itálie a Francie tak M29 sloužily i v severozápadní Evropě a během bojů v Ardenách dostaly poprvé příležitost prokázat svou hodnotu i na sněhu a ledu. Projevila o ně zájem i britská armáda, která na sklonku roku 1944 obdržela několik desítek strojů M29 a M29C, jež putovaly do stavu 79. obrněné divize. Ta je následně poskytla britským a kanadským jednotkám během bojů o Antverpy v listopadu 1944.

Weasely tam byly užitečné zejména při dobývání zatopeného a rozbahněného ostrova Walcheren a výrazně tak přispěly k otevření antverpského přístavu spojeneckému zásobování. Stejně se lasičky osvědčily i během bojů v takzvaném sársko-moselském trojúhelníku v březnu 1945, kdy v bažinaté oblasti mezi Moselou a Sárou často představovaly jediné vozidlo schopné dostat se ze zázemí na frontu a zpět.

V samém závěru války se weasely dočkaly nasazení i na pacifickém válčišti, kde se ve stavu tří divizí námořní pěchoty účastnily invazí na Iwodžimu a Okinawu – dokázaly tam překonávat písečné pláže i členitý terén japonských ostrovů. Zvláště ceněny pak byly na Okinawě, jejíž povrch se v květnu 1945 po monzunových deštích změnil v moře bahna. M29 tam kromě logistických a sanitních úkolů plnily i role tahačů lehké dělostřelecké výzbroje a v řadě případů posloužily i jako vyprošťovací vozidla pro zapadlá lehká terénní vozidla.

Dlouhá kariéra

Po konci druhé světové války weasely setrvaly ve službě u US Army, velkou část ale Američané odprodali do zahraniční. Největším uživatelem se stala Francie, která M29 a M29C nasadila během bojů v Indočíně. Francouzi, kteří weaselům přezdívali „Crabes“ (krabi), vozidla často osazovali další výzbrojí – kromě několika kulometných variant existovala i verze nesoucí 60mm minomet.

Společně s americkými obojživelnými vozidly LVT-4 pak weasely ve francouzské armádě sloužily až do 70. let. Přeživší kusy následně dosloužily na antarktické stanici Dumont d’Urville, kde je polárníci používali až do roku 1993. V arktických oblastech M29 nasadili i Kanaďané, již takto využili kusy získané během druhé světové války. Malé množství exemplářů v poválečných letech provozovalo i Švédsko a Norsko.

TIP: S bílou i rudou hvězdou: Jeep Willys byl dokonalým válečným strojem

Samotní Američané weasely nasadili ještě během korejské války, ačkoliv v té době již měli k dispozici výrazně vyspělejšího nástupce v podobě pásového vozidla M76 Otter. Poslední kusy z aktivní služby vymizely v roce 1958, mnoho lasiček si ale našlo cestu do rukou civilních majitelů, u kterých pak sloužily dalších několik desetiletí. Například v roce 1960 se 25 weaselů objevilo i na zimních olympijských hrách ve Squaw Valley, kde sloužily jako součást logistického zajištění. Díky práci a nadšení soukromých sběratelů navíc mnoho z nich přežilo až do současnosti, přičemž většina je udržována v pojízdném stavu.

Výpravu za březnovou noční oblohou můžete zahájit u Marsu, který v závěru února vstoupil na výsostné území souhvězdí Býka. Po setmění jej tudíž spatříte vysoko nad západem, kde bude svým jasem i zbarvením směle konkurovat naoranžovělé stálici Aldebaran. 

Na cestě zmíněným souhvězdím se navíc planeta ocitne poblíž Plejád a Hyád, známých otevřených hvězdokup. Zejména k první zmíněné bude mít počátkem měsíce na nebi opravdu blízko – 4. března ji od ní bude dělit úhlová vzdálenost zhruba 2,5°. K dané části oblohy se zkuste vrátit i 18. a 19. března, kdy tam doputuje úzký srpek dorůstajícího Měsíce. 

Další jasné planety budou v březnu viditelné pouze na pomezí noci a dne: Saturn s Jupiterem se objeví za svítání nedlouho po sobě v souhvězdí Kozoroha, nad jihovýchodním horizontem. Nicméně než se od něj stihnou dostatečně vzdálit, zcela se rozední.

Zaměřte své přístroje

Od výrazných planet se nyní přesuňme k málo nápadným hvězdám – což sice nezní příliš atraktivně, ale naprosto přesně to vystihuje situaci v souhvězdí Raka, které během březnových večerů kulminuje vysoko nad jižním obzorem. Na první pohled z něj zachytíte nejspíš jen čtveřici mdlých stálic s jasnostmi v rozmezí 3,5–4,7 mag, zaujímajících tvar obráceného písmene „Y“. 

Skutečně zajímavé hvězdy v Rakovi ukáže až dalekohled. I když vlastně ne tak docela: V principu je coby stálice šesté velikosti zahlédnete na tmavé obloze i pouhýma očima, nicméně v obou případech jde o pohledné vícenásobné systémy, které na jednotlivé složky rozlišíte právě až prostřednictvím přístroje. Možného maxima pak dosáhnete s objektivem o průměru alespoň 15 cm. 

Vraťte se za pár let

Začněte třeba u Zéty Cancri alias Tegmine, vzdálené 83 světelných roků. Doputujete k ní, když se ze středu zmíněného Rakova „Y“, kde sídlí lehce rozpoznatelná stálice Delta Cancri, vydáte necelých 8° na západ. V úhlové vzdálenosti 5,9″ severovýchodně od Tegmine s 5,6 mag – kterou si pro pořádek přejmenujme na Zéta 1 Cancri – pak už v malém divadelním kukátku spatříte jejího průvodce neboli Zéta 2 Cancri, s 6,2 mag. Mimochodem, také v jeho případě jde o velmi obtížně rozlišitelnou trojhvězdu, sestávající z jedné složky podobné Slunci a dvou červených trpaslíků. 

Vlastníte-li větší přístroj, prozkoumejte bedlivě Zétu 1. Ve vzdálenosti pouhé 1,1″ ji totiž doprovází jen o něco slabší žlutobílý souputník. Kolem svého jasnějšího souseda, přesněji řečeno kolem těžiště celé soustavy, oběhne jednou za necelých šedesát let. Uvedený údaj získá na zajímavosti, jakmile doplníme informace o eliptické oběžné dráze hvězdy: Nejenže ji totiž ze Země spatříme celou, ale díváme se na ni z nadhledu. V průběhu šesti dekád bychom tak mohli pozorovat, jak zmíněný průvodce Zétu 1 kompletně obkrouží.

Že nemůžete tak dlouho čekat? Nevadí! Zkuste si vzájemnou pozici obou hvězdných členů i s několika okolními stálicemi pečlivě zakreslit a vraťte se k nim za pár roků: Posun slabší složky vůči jasnější bude znatelný. Mimochodem, v současnosti dosahuje jejich úhlová vzdálenost maxima, přičemž do roku 2044 klesne na 0,6″.

Další zajímavou dvojhvězdu najdete asi 1,5° východně od stálice 5. velikosti Chí Cancri, v severní části Raka. Jmenuje se Fí 2 Cancri a tentokrát půjde zejména o vzhled. Systém tvoří dvě stejně jasné složky s 6,2 mag, navzájem vzdálené 5,2″. Tato bíle zářící hvězdná dvojčata, ležící 280 světelných roků od Země, zkrátka mají své osobité kouzlo. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 10:38 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2021

• 2. března – Měsíc poblíž Spiky z Panny na ranní obloze
• 4. března – setkání Marsu a Plejád z Býka na večerním nebi, cca 2,5°
• 4. března – planetka Vesta v opozici se Sluncem
• 5. a 6. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 6. března – Merkur v největší západní elongaci, cca 27° od Slunce
• 10. března – seskupení úzkého měsíčního srpku, Saturnu a Jupitera za svítání nízko nad jihovýchodem, na ploše o průměru cca 10°
• 18. a 19. března – seskupení úzkého měsíčního srpku, Marsu a Aldebaranu i Plejád z Býka na večerním nebi: 19. 3. Měsíc přímo mezi Marsem a Aldebaranem, tělesa shromážděna na ploše o průměru cca 7°
• 23. března – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 25. března – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 29. března – takřka úplňkový Měsíc poblíž Spiky z Panny na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Jak se stravovali cestující na slavné lodi? Výběr pokrmů byl dán tím, kam vás poslalo společenské postavení a palubní lístek. Hlad jste ale neměli nikde. I ve třetí třídě vás čekala snídaně, vydatný oběd, odpolední čaj a decentní večeře. Honorace mohla kdykoliv navštívit À la Carte a Café Parisien čili restauranty na promenádě. Tady čekaly sýry z Francie, ústřice z Baltimoru nebo jehněčí rolky z Berkshire. 

Něco na osvěžení

Vzhledem k tomu, že je zrovna 14. dubna roku 1912, a do půlnoci nám ještě zbývá pár hodin, můžeme se osvěžit zmrzlinou. Každý den plavby jí profesionálové pod vedením šéf-zmrzlináře Adolfa Mattmana připravili 1 200 litrů. Pochopitelně, že ta nejlepší, francouzská, nebyla pro každého. Její vzdušnost, jemnou sladkost a vyšší obsah mléčného tuku i vajíček si mohou užívat jen pasažéři I. třídy, kteří ji dostávají jako přílohu ke kávě a dezertům. Ve druhé třídě je pak k dostání zmrzlina americká. Nechutná špatně, ale rozdíl v kvalitě je znát.

Divize vajec

Drůbežárnu bychom v podpalubí Titaniku hledali marně, i když by se jistě vyplatila. Ve zdejších chladírnách totiž museli uchovat 400 tisíc čerstvých vajec. Smažená, naměkko, zastřená i natvrdo, nebo luxusní Egg à l'Argenteuil s chřestem, ve II. třídě pak klasická, jak vyžaduje anglická snídaně, pěkně se slaninou a fazolemi v rajčatové omáčce. Vejce se servírovala i ve III. třídě. Tady už bližší podrobnost o jejich úpravě postrádáme. V podpalubí  byl mnohem častější chleba se sladkým džemem. Ovšem luxusní marmelády z Oxfordu nebo Frank Cooper's dostávala jen smetánka.

Je libo lososa?

Mražené ryby na moři? Na nejskvělejší lodi své doby nic neobvyklého! Chladicí boxy v sobě uchovávaly 7,5 tuny ryb a plodů moře. Žebříček popularity vedly sledě uzené zastudena i na skotský způsob, dále americký losos, treska jednoskvrnná a sardelky. Pokud jste dostali chuť na norské ančovičky v salátu a lososovou majonézu, byly k dostání v bufetu. Populárním předkrmem byla ryba v Mousseline, tedy v holandské omáčce. Nechyběly ani ústřice, krevety a humři. To jsme ale v nejvyšší třídě. Ve II. třídě se rybí výběr omezil na tresky v pálivé karamelové omáčce, pečené rybí filety s cibulí a rajčetem, případně uzenáče. V podpalubí jste pak k snídani mohli dostat jen slanečky.

Ovocná pokušení

Bobule sladkého hroznového vína jsou na horních palubách nejdražších cestovních lístků k dostání kdykoli – tácy s nimi jsou volně rozmístěny po chodbách i v kajutách. Že jsou pořád zázračně čerstvé? O to se stará personál, který volně distribuuje každý den plavby na čtyři metráky šťavnatých plodů: pro osvěžení, k přípitku nebo ke zdravé svačince. Jednotlivé bobule se pochopitelně netrhaly holou rukou, ale pomocí elegantních kleštiček. Těch se na Titaniku nacházelo  na 1 500 kusů. I když se dá očekávat, že směrem k podpalubí četnost jejich výskytu razantně klesala. 

Podobné to bylo i s ostatním ovocem. Ve skladišti čeká 180 beden s pomeranči, 50 beden citronů a dalších 50 s grepy. Což ale není nic proti 17 tunám jablek, která dostal opravdu každý. A zatímco třetí třída chroupala neoloupané plody, vyšší třídě se podávaly nákypy, jablečné krémy a pusinky se šlehačkou.

Jablka také posloužila jako základ omáčky Chartreuse, která vytvořila polštář sladkého želé pro broskev. Ano, na jídelním lístku byla broskvička právě 14. dubna. Stejně jako smažené fíky, které se tohoto dne podávaly v čajovém salonku. Pasažéři II. a III. třídy se ten den mohli těšit jen na švestkový pudink. A když už tak pudinkujeme: Crème caramel a Waldorfský pudink s oříšky se servíroval jako dezert pro I. třídu,  zatímco tapiokový pro osazenstvo druhé kategorie.

Lodní chleba

Co si dáte na snídani? Lodní pekárna se ochotně postará o to, aby váš start do nového dne začal příjemným křupnutím dobře propečené kůrky. Jen bochníčků chleba se peklo na tisíc denně, dále rohlíky, rohlíčky i preclíky. Kaše z ovesných vloček patřila ve třetí třídě k obvyklé snídaňové klasice. Na lodi se kvůli tomu nacházelo 7 tun obilovin a rýže. Prakticky celý náklad dodal za sníženou cenu Walter Donald Douglas, ředitel iowské společnosti Quaker's Oats. Chtěl si na tom, že zásobuje nejluxusnější loď světa, udělat reklamu.

Polévka a maso

Napříč všemi palubami byla prakticky každý den k dostání polévka, kterou v Čechách nazýváme dršťková. Jistě, v I. třídě měla podobu dokonale čistého vývaru, zatímco nejníže to byl spíše podivný pokus o guláš. V jedničce byly k dostání i povařené grilované dršťky. V poslední den plavby se servírovala ječmenná polévka, consommé Olga a consommé Fermier, tedy v podstatě boršč obohacený o drůbeží maso. Ve dvojce si mohli pochutnat na rýžové polévce s hráškem.

Lodní chladírny ve svých útrobách ukrývaly především maso. Z 35 tun čerstvě nabouraného masa vedlo skopové, jehněčí a hovězí. Pečené a grilované se podávalo prakticky nepřetržitě, exotikou pak zaváněla plněná střívka. Jehněčí kotletky obědvali pasažéři právě onoho osudného dne, kdy se loď potopila. Dále tu bylo 12,5 tuny mražené drůbeže, určené spíše pro II. třídu. Pochopitelně s výjimkou kachních a husích prsíček, upravovaných na irský způsob nebo flambovaná.

Brambory jí každý

Brambor je tu dost pro všechny. Ve skladišti je jich uskladněno 40 tun. V první třídě potkáte glazované, restované nebo s bernaiskou omáčkou, majitelům nejlevnějších lístků musí stačit bramborová kaše a klasické vařené brambory. Jídelní lístek ze 14. dubna uvádí Filet Mignons Lili, tedy opečenou rozkrojenou brambůrku s plátkem masa a lahodnou omáčkou, případně Parmentier doplněný o čerstvé kulaté brambory vařené v páře. 

Již dlouho víme, že naši trávicí soustavu obývají pestrá společenstva mikrobů. Projevy této střevní mikroflóry neboli mikrobiomu přitom sahají mnohem dál a jsou mnohem významnější, než se dříve zdálo. Kromě mikrobů jsou součástí střevní mikroflóry i viry bakterií, čili bakteriofágy. A počet jejich známých druhů už jde do desítek tisíc.

Luis Camarillo-Guerrero z britského institutu Wellcome Sanger Institute a jeho kolegové analyzovali genetické sekvence, které vytáhli z více než 28 tisíc vzorků mikrobiomu, pocházejících z celkem 28 zemí. V těchto sekvencích hledali jednotlivé druhy virů. A měli šťastnou ruku. Jejich „sklizeň“ fágů byla velmi bohatá.

TIP: Některé střevní bakterie omezují účinnost léků na Parkinsonovu chorobu

Vědci identifikovali více než 70 tisíc druhů fágů doposud neznámých pro vědu, i když tyto „druhy“ jsou u virů poněkud odlišné od toho, jak si je obvykle představujeme. Fágy žijí v lidech a infikují v nich bakterie střevní mikroflóry. Celkem jich teď známe více než 140 tisíc druhů, takže se jejich počet zdvojnásobil. Víme toho o nich velice málo, vlastně jenom to, že ve střevech jsou. Ještě méně je jasné, jaký je vlastně vliv těchto virů na lidské zdraví.

Chvostani bělolící (Pithecia pithecia) žijí v Jižní Americe na území Brazílie, Venezuely, Francouzské Guayany, Guayany a Surinamu. Obývají tropické pralesy v okolí řeky Cyuni, východní části řeky Caroni a na jihu Orinoca. Dospělí jedinci dorůstají hmotnosti kolem dvou kilogramů, přičemž samci jsou o 10–20 % větší. To ovšem není jediný rozdíl mezi oběma pohlavími.

Smutní klauni

Zhruba do věku tří let jsou samci a samice velmi podobní včetně zbarvení kožichu. Samci pak ztmavnou až do černé, zatímco oblast obličeje se vybarví bíle. To jim dává vzezření smutného klauna. Samičky se vybarví do šedohněda a v obličeji mají dvě vertikální linie, které jdou od očí k nosu. 

Chvostani bývají pozorováni ve skupinách čtyř až šesti zvířat, která pravděpodobně žijí v poměrně volných partnerských vztazích. O mláďata se starají převážně matky a nosí je až do věku pěti měsíců. Tlupa společně hledá potravu, která se skládá převážně ze semen ovocných stromů. V období, kdy je ovoce málo, se krmí i mladým listím a občas zhltnou i nějaký hmyz. 

Zvířata ve skupině často vymezují území tlupy hlasitými výkřiky ve dvojicích. Tato dueta upevňují vzájemné vztahy, které jsou pak utužovány například i při společné obraně před predátory. Pokud se objeví nějaký pozemní predátor, jako jsou jaguáři, oceloti nebo větší hadi, tlupa spustí pokřik a napadne vetřelce s účelem odehnat jej pryč.

TIP: Oživlá mrtvola vačice viržinská: Dokonalý zvířecí fakír předstírající smrt

Větší nebezpečí představuje útok ze vzduchu – zejména od harpyjí pralesních (Harpia harpyja). Když některý z chvostanů spatří vznášejícího se dravce, varuje ihned voláním ostatní, kteří mu odpoví a celá tlupa pak zůstane naprosto nehnutě a v tichu. Jestliže si dravý pták primátů nevšimne, ti se po chvíli potichu vytratí do úkrytu nižších pater větvoví.

Dnešní vesmír je plný galaxií a také kup galaxií, které často zahrnují stovky a tisíce těchto hvězdných ostrovů a drží je pohromadě gravitační přitažlivostí. Pozorováním velmi vzdálených kup galaxií, které vlastně sledujeme ve velmi mladém vesmíru, se můžeme dozvědět, jak před miliardami let probíhal jejich vznik.

Astronomka Rosa Calvi ze španělského institutu Instituto de Astrofísica de Canarias a její kolegové k takovému pozorování použili spektrograf OSIRIS (Optical System for Imaging and low Resolution Integrated Spectroscopy), instalovaný na teleskopu Gran Telescopio Canarias observatoře Roque de los Muchachos na ostrově La Palma na Kanárských ostrovech. Teleskop přezdívaný GranTeCan je s objektivem o průměru 10,4 metrů jedním z největších zrcadlových teleskopů světa.

Největší kupa galaxií mladého vesmíru

Calvi a spol. s pomocí zařízení OSIRIS našli doposud největší kupu galaxií, jakou známe v mladém vesmíru. Pozorujeme ji ve vzdálenosti asi 12,5 miliard světelných let. Vědci analyzovali její možný vývoj a dospěli k názoru, že se vyvine do kupy galaxií podobné Kupě galaxií v Panně, výrazné kupě galaxií v širším sousedství Mléčné dráhy, která zahrnuje možná až dva tisíce galaxií.

TIP: Vědci objevili nejvzdálenější kupu galaxií: Je tisíckrát hmotnější než Mléčná dráha

Během tohoto výzkumu bylo nutné určovat vzdálenosti jednotlivých galaxií, jak mezi nimi a Sluneční soustavou, tak i mezi galaxiemi navzájem. Jak dodávají autoři studie, to by v tak vzdáleném vesmíru nebylo možné bez výjimečných parametrů zařízení OSIRIS a také celého teleskopu GranTeCan.

Obor zaměřený na legendární hudební skupinu je určen zájemcům o hudební a kreativní průmysl, ale také zaměstnancům muzeí, galerií nebo lidem z cestovního ruchu a zábavního průmyslu.

John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr v 60. letech minulého století utvářeli podobu popové hudby a proslavili i své rodné město. Skupina, která se rozpadla v roce 1970, patří mezi nejúspěšnější a nejuznávanější kapely v historii populární hudby. Dodnes žijí zpěvák a baskytarista kapely Paul McCartney (78) a bubeník Ringo Starr (80).

Podle vedoucí programu Holly Tesslerová se obor The Beatles: Hudební průmysl a odkaz zaměří na význam formace pro hudební průmysl, populární kulturu či turismus v 21. století. Obor je určen zájemcům o hudební a kreativní průmysl, ale také zaměstnancům muzeí, galerií nebo lidem z cestovního ruchu a zábavního průmyslu.

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

„V tomto magisterském studiu jde spíš o obsáhlejší zkoumání dědictví, cestovního ruchu a kultury v Liverpoolu a Británii než o roli, jakou v tom sehráli The Beatles,“ okomentovala novinku Tesslerová.

Vyučující Mike Jones zdůraznil, že nový studijní obor bude zkoumat hluboký vztah mezi skupinou a městem: „Liverpool by neměl být vnímán jen jako rodiště The Beatles, ale i jako jejich kolébka. To, co dostalo The Beatles do světa, byla částečně jedinečná kultura Liverpoolu.“