Nebezpečné kvasinky kryptokoky (Cryptococcus) napadají především lidi s oslabenou imunitou. Vyvolávají kryptokokózu – generalizované onemocnění postihující více orgánů. Když se dostanou do mozku, končí taková infekce v 10 až 30 procentech smrtí. Léčba přitom bývá velmi svízelná.

Mezinárodní tým odborníků nedávno přišel s pozoruhodným nápadem a rozhodl se léčit kryptokokózu podobně jako nádory. Upravili moderní typ imunoterapie nádorů, která využívá takzvané CART T buňky, nesoucí na svém povrchu uměle vytvořené chimerní T buněčné receptory. Účelem této léčby je povzbudit imunitní systém pacienta, aby si s nádorem poradil sám.

TIP: Imunoterapie: Vakcína proti rakovině tlustého střeva uspěla v klinickém testu

Při léčbě s CAR T buňkami jsou pacientovi odebrány T lymfocyty, upraveny tak, aby lépe cílily na nádor, a pak vráceny do těla pacienta. Podobný postup badatelé využili při léčbě kryptokokózy. Přizpůsobili CAR T buňky tak, aby cílily nikoliv na nádor, ale na polysacharid GXM, což je látka, kterou obsahuje buněčná stěna kryptokoků. Laboratorní testy dopadly skvěle a nyní je čas pro testy na zvířatech.

Případný úspěch CAR T imunoterapie by velmi pravděpodobně znamenal také možnost použít tento postup i pro léčbu dalších nebezpečných kvasinkových infekcí.

Koloniální historie spojená s jadernými testy se teď poněkud strašidelným způsobem navrátila do Francie. Do některých částech Evropy, Francii nevyjímaje, proniklo množství jemných částeček prachu ze Sahary. Přístroje ukázaly, že tento saharský prach je mírně radioaktivní. Úroveň radioaktivity je sice velmi nízká a nijak nebezpečná, nicméně měřitelná. 

Podle neziskové organizace ACRO (Association for Control of Radioactivity in the West) je tento radioaktivní prach pravděpodobně spojený s francouzskými jadernými testy v období Studené války. Potvrzují to testy prachu, který vědci získali z předních skel zasněžených automobilů. Vzorky obsahovaly radioaktivní izotop cesium-137, který se v saharském písku a prachu přirozeně nevyskytuje. Vzniká ve velkých množstvích při štěpných reakcích po výbuchu jaderné pumy.

TIP: Antarktické ledovce stále uvolňují radioaktivní chlor z testů jaderných zbraní

Francie uskutečnila své počáteční jaderné testy v pouštních oblastech Alžírska, když ještě bylo francouzskou kolonií. Jako první se odehrály v letech 1960 a 1961 čtyři nadzemní jaderné testy série Reggane, poblíž stejnojmenného alžírského města, v oblasti obývané především Berbery. Zejména tyto exploze se postaraly o atomy radioaktivní izotopu cesia-137, které se dodnes vyskytují na saharském písku.

Počátek Pražského hradu lze stanovit čtverým možným způsobem. Jednak jej můžeme vztáhnout do doby, kdy ostroh nad Vltavou alespoň občas obývali naši slovanští předci. Druhým je období, kdy byl ostroh bezesporu trvale osídlen, a třetím doba, kdy můžeme určit, že se stal centrem (ústředím) širší oblasti. Teprve čtvrtá varianta znamená nesporné doklady státního centra a sídla vládnoucího knížete a máme k ní psané prameny. Předchozí tři se neobejdou bez pomoci archeologie.

Rozeklaný hřbet nad Vltavou

Podívejme se ale nejdříve na prostředí Pražského hradu. Jeho současná podoba je značně ovlivněna činností člověka. Hradní návrší tvoří úzký a protáhlý ostroh, který vybíhá z plošiny tvořené dnešním Pohořelcem, Loretánskou ulicí a Hradčanským náměstím.

Návrší mělo původně zřejmě tvar rozeklaného hřbetu. Nejvyšší vrchol se pravděpodobně nacházel v místě budovy Starého proboštství v sousedství katedrály svatého Víta. Druhý nejvyšší vrchol bychom našli v místě baziliky svatého Jiří. Mezi nimi se na jižní straně (k pozdější Malé Straně) původně nacházela hluboká rokle. Od rozeklaného vrcholu se terén svažoval na obě strany. Severní svah byl strmý, svah jižní byl povlovnější a členěný plošinami. Lidé postupně převýšené části odkopávali a níže položená místa zvyšovali navážkami. 

Důvody pro využití místa, které bylo pro osídlení zdánlivě nevhodné, byly dva. V rokli mezi oběma vrcholy se nacházel vodní pramen a podle výsledků archeologických výzkumů nebyl ani zdaleka jediný. Ostroh byl tedy překvapivě dobře zásoben vodou. Výhodná poloha v rámci Pražské kotliny pak dovolovala kontrolovat přechody (brody) přes řeku Vltavu. 

Strmé svahy usnadňovaly obranu. Nejohroženější byla hradní plocha směrem ze západu, od pozdějšího Hradčanského náměstí. Původně se tady však nacházela přirozená, takzvaná Hradčanská rokle, později přeměněná a rozšířená v obranný příkop. Ostroh byl dvakrát osídlen již v pravěku, poprvé v období eneolitu (kultura řivnáčská, asi 3200 až 2800 př. n. l.) a podruhé v mladší době bronzové (kultura knovízská, asi 1200 až 1000 př. n. l.). Nedovedeme ale určit, zda již tehdy obyvatelé ostroh nějak upravovali, aby rozšířili plochy vhodné k osídlení. Zcela určitě však první Slované přišli na místo, které bylo déle než 1600 let neosídlené.

Přicházejí Slované

Na území Prahy si první Slované, kteří k nám přišli v 6. století, založili sídliště mimo jiné i v blízkosti Pražského hradu, a to v Kanovnické ulici nedaleko Loretánského náměstí, kde měli pohřebiště. Přímo z areálu Pražského hradu stejně staré nálezy neznáme, ale je možné, že sem obyvatelé blízkého sídliště občas zavítali. 

Samotnou ostrožnu pak Slované alespoň sporadicky obydleli v 8., eventuálně ve starší části 9. století. Dokládají to ojedinělé zlomky keramiky. Podstatné je, že tyto nálezy pocházejí z protilehlých konců hradního areálu (Purkrabství a takzvaný Severní výběžek mezi I. a IV. hradním nádvořím). O povaze tohoto sídliště nemůžeme prozatím říci nic bližšího. Nelze však vyloučit, že bylo přímým předchůdcem pozdějšího hradu.

Nejranější podoba Hradu

Jádro hradního areálu obkroužili před polovinou 9. století jeho obyvatelé příkopem (byl přibližně 4 metry široký a 1,4 až 2 metry hluboký). Vedl v linii, která později oddělovala hradní akropoli od předhradí na západní straně. Předpokládá se, že příkop doplňovala nějaká další konstrukce, zřejmě palisáda či plot. Zda tady byl i násep, který se vršil z hlíny vykopané při hloubení příkopu, to dobře nevíme, každopádně stopy po něm nemáme.

Ohraničeným areálem určitě probíhala cesta, která v podstatě kopíruje průběh vrcholu ostrohu a dodnes tvoří osu Hradu. Na východě ústila do brány, která stála na stejném místě jako brána dnešní. Tento vstup tedy existuje déle než 1150 let! Po stranách cesty se nejspíše nacházela dřevěná zástavba. Její pozůstatky a ani doklady jiných objektů neznáme, neboť všechna zkoumaná místa porušily mladší zásahy. Uvnitř areálu se také nacházel pahorek Žiži, o jehož významu a funkci se již mnoho desetiletí diskutuje. Nejčastěji je spojován s pohanským kultem a s dalším záhadným objektem – knížecím stolcem.

Příkop plnil svoji úlohu maximálně několik málo desetiletí – do doby, kdy se zřejmě ukázalo, že vymezený areál nestačí, pak byl zasypán. Sídliště se rozšířilo západním směrem, kde k tomu byly nejpříhodnější podmínky, a zaujalo stejnou plochu, jakou má Pražský hrad dodnes. Novou západní hranici vytvořila už zmíněná Hradčanská rokle. Opevnění mělo nejspíš stejnou podobu, jakou předpokládáme pro předchozí etapu, tvořila ho zřejmě palisáda nebo plot (archeologové zatím neměli příležitost zkoumat místo, kde by se opevnění mělo nacházet). 

Mocenské centrum, ale čí?

O obyvatelích areálu a jejich životě lze usuzovat především z vrstev, které vznikly intenzivním ukládáním odpadu, chovem dobytka a řemeslnickou činností. Mezi nálezy se objevují luxusní předměty, například stříbrná náušnice nebo skleněný korálek. Našla se také tři ozdobná kování opasků, která byla vyrobena v Karpatské kotlině nebo v Karolinské říši. Tehdejší hradní obyvatelé tedy byli schopni získávat luxusní předměty a některé z nich pocházely i ze vzdálených oblastí.

Z druhé poloviny 9. století pochází také nejstarší hradní pohřebiště, které se rozkládalo na III. nádvoří v okolí monolitu. Prozkoumáno bylo celkem 13 hrobů, které představují jenom část původního počtu. Mezi nimi vyniká hrob „bojovníka“, staršího muže pohřbeného ve vydřevené komoře. Na poslední cestu jej vybavili mečem, dvěma noži, sekerou, soupravou na rozdělávání ohně a vědérkem. Zvláště meč je velmi vzácný, v Pražské kotlině je dosud jedinou takto nalezenou zbraní. I další pozoruhodné nálezy, jako je dýka nebo rakve s pásovými kováními, dokládají, že v hradním areálu sídlila společenská elita. Pohřebiště s „bojovníkem“ by mělo náležet do doby před postavením nejstaršího hradního kostela P. Marie (882/885), čili do doby před přijetím křesťanství, neboť po vzniku nejstarších kostelů jsou pohřebiště vázána na ně. 

Jakou roli tedy hradní areál v období od poloviny 9. století do přijetí křesťanství sehrával? Všechny uvedené skutečnosti nasvědčují, že sloužil jako ústředí nebo snad mocenské centrum. Nepřímým svědectvím je také postupný vznik rozsáhlého zázemí v nejbližším okolí, na dnešní Malé Straně a na Hradčanech. Jako by hradní areál toto osídlení přitahoval. Bohužel nevíme, kdo tehdejší Pražský hrad ovládal. Mohl to být některý z mytických předků knížete Bořivoje? Antropologický průzkum „bojovníka“ však ukázal, že nejspíše nebyl členem tohoto rodu.

Bořivoj a první kostel

Významnou změnou bylo postavení kostela Panny Marie. Jeho vznik je spojen se křtem knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily na dvoře velkomoravského vládce Svatopluka. Po návratu proti němu vypuklo povstání, „protože prý opouští otcovské mravy a přijímá nový a neslýchaný křesťanský zákon svatosti“. Bořivoj utekl na Moravu, ale slíbil, že když se bude moci vrátit, „postaví baziliku ke cti blahoslavené Matky boží a věčně neporušené Panny Marie“. Bořivoj se skutečně vrátil a svůj slib splnil „na samém hradě Praze“, což dokládá, že pochopil, že k upevnění postavení nestačí přijmout křesťanství, ale také ovládnout ústředí.

Všechny tyto informace čerpáme z Kristiánovy legendy a nejsou nijak přesněji datovány. Z širších okolností plyne, že se tak stalo mezi léty 882 až 885. Lze soudit, že Bořivojův návrat do Čech proběhl za pomoci Svatoplukových bojovníků. Z údajů o průběhu povstání a postavení kostela Panny Marie vyplývá, že v té době již Pražský hrad skutečně existoval a kostel byl postaven v jeho areálu.

Jednalo se o nevelký jednolodní kostel s apsidou. Pod podlahou se nacházela rozměrná hrobka, pravděpodobně připravená pro knížete Bořivoje. Nebyla však použita. Není ani známo, kdy a kde kníže Bořivoj zemřel a kde byl pohřben. Druhotně byla do dna hrobky vyhloubena menší obezděná hrobová jáma, v níž spočinuly ostatky muže a ženy, pravděpodobně Bořivojova následníka Spytihněva I. (895–915) a jeho manželky, jejíž jméno neznáme. 

Bořivojova doba a také doba, kdy v Čechách přímo vládl velkomoravský Svatopluk (889–894), je dobou, kdy se Čechy staly přímou součástí Velké Moravy. Na Pražském hradě to nejlépe dokládá pohřebiště v severním předpolí za Jízdárnou. Prozkoumáno zde bylo 141 hrobů, převážně dětských a ženských. Zejména ženy byly vybaveny množstvím zlatých a stříbrných šperků, z nichž část známe z velkomoravských center (Mikulčice, Rajhrad). Na pohřebišti byli zřejmě pochováni rodinní příslušníci členů knížecí družiny. Někteří z nich mohli být těmi bojovníky, kteří přišli s knížetem Bořivojem z Moravy. Šperky velkomoravského původu nebo charakteru známe i z dalších pohřebišť v okolí Pražského hradu (Jelení ulice, Královská zahrada).

Spytihněvovo hradiště

O zásadní proměnu Pražského hradu se postaral už zmiňovaný kníže Spytihněv I. Hrad obehnal dřevohlinitou hradbou, tedy náspem z hlíny a kamení s vnitřní zpevňující roštovou konstrukcí. Na vnější straně byl násep obložen kamennou plentou, takže vyhlížel jako zeď. Zadní stěna byla obvykle dřevěná. Opevnění obkroužilo celý hradní areál v délce téměř 1,5 km a samotný hrad byl rozdělen na akropoli a předhradí. Díky datování pomocí letokruhů ze zachovalých břeven dřevěné konstrukce víme, že výstavba proběhla na přelomu 1. a 2. desetiletí 10. století.

TIP: Mýtický Vyšehrad: Historie legendárního pražského hradu

Teprve tato přestavba dokončila proměnu Pražského hradu v objekt, který je obvykle chápán jako plnohodnotné hradiště. Za knížete Spytihněva I. byl nesporným centrem vznikajícího českého státu a také nesporným centrem církevním, i když do vzniku pražského biskupství muselo uplynout ještě více než 60 let. Většina historické literatury klade počátek Pražského hradu do tohoto období. Je však zřejmé, že centrem byl již dříve, před dobou knížete Bořivoje I. Pokud bychom se měli vyjádřit v konkrétních datech, náležel by počátek Pražského hradu do období mezi léty 850 a 880. 

Novou stanici by chtěla lidová republika dokončit v roce 2022. V nadcházejících třech letech má proto v plánu víc než deset misí nutných ke konstrukci a provozu, které zajistí praxi z dlouhodobých pobytů a ovládnutí techniky výstavby v kosmu. Následovat by měly komplexní experimenty v prostředí mikrogravitace, pravidelné střídání dlouhodobých posádek a bezpilotní zásobovací mise. 

Zkouška Dlouhého pochodu

Zahajovací fáze programu se odstartovala již v loňském roce: Historická premiéra rakety CZ-5B, tedy Dlouhý pochod-5B, při níž zamířil do kosmu prototyp lodi nové generace, se uskutečnil 5. května 2020 z kosmodromu Wen-čchang. Raketa Dlouhý pochod-5B je upravenou verzí nejsilnějšího čínského nosiče CZ-5: Právě tato varianta bez druhého stupně poslouží k dopravě některých částí stanice na nízkou orbitu, a v programu tak hraje klíčovou roli.

Konstruktéři pro ni vyvinuli aerodynamický kryt o délce 20,5 m a šířce 5,2 m. Samotný nosič je 53,7 m vysoký, s centrálním stupněm o průměru 5 m, na který jsou navěšeny čtyři pomocné bloky, každý o průměru 3,35 m. Dlouhý pochod-5B využívá jako palivo kerosin, kapalný vodík a kapalný kyslík. Jeho startovací hmotnost dosahuje 849 t a na nízkou oběžnou dráhu dokáže dopravit okolo 25 t, čímž se řadí mezi nejsilnější rakety současnosti.

Nová a moderní

Nejsložitější čínský kosmický projekt v historii lze velikostí srovnat s ruskou stanicí Mir. Tchien-kung 3 neboli Nebeský palác 3 bude sestaven a provozován na nízké oběžné dráze s parametry 340–450 km se sklonem 42–43°. Vytvoří jej tři hlavní moduly spojené do tvaru písmene T: Centrální Tchien-che alias Harmonie nebes nabídne systém podpory života, spací kóje, společenský a hygienický prostor pro tři členy posádky či skladovací zázemí. Mimo to zajistí orientaci, řízení, energii, navigaci a komunikaci se Zemí. Klíčová část stanice bude měřit 16,6 m na délku, 4,2 m v průměru a její hmotnost dosáhne asi 22,5 t. Modul zakončí připojovací porty s přechodovou komorou, z vnější části bude vybaven například robotickou paží a sadou antén. 

Centrální část doplní dva vědecké moduly Wen-tchien, tedy Pátrání po nebesích, a Meng-tchien čili Snění o nebesích, které nabídnou záložní systémy a přídavné systémy navigace a avioniky. V jejich útrobách se bude nacházet řada přístrojů pro připravované experimenty v prostředí mikrogravitace a víc než tucet vědeckých skříní, tzv. racků. Modulům nebudou chybět ani externí plošiny pro další výzkum a každý ponese pár solárních panelů. Vědecká zařízení na stanici podpoří stovky projektů z nejrozmanitějších oborů, jako je astronomie, kosmologie, biotechnologie či fyzika, a to včetně mezinárodních pokusů. 

Malá, ale soběstačná

Obyvatelná část uvnitř modulu nabídne asi 50 m³ a po rozšíření o dvě laboratoře až 110 m³. Tchajkonautům tak poskytne komfortní prostor pro práci i odpočinek, jak tvrdí experti z Čínské akademie kosmických technologií (CAST) coby hlavní vývojáři všech segmentů.

Dokončení: Třetí nebeský palác (2): Jak bude vypadat nová čínská vesmírná stanice?

Konstruktéři nového Nebeského paláce kladli rovněž důraz na jeho maximální soběstačnost. Například vodní pára vznikající při dýchání posádky se bude zpětně kondenzovat, zatímco moč se má podobně jako na ISS recyklovat, tedy čistit na pitnou a užitkovou vodu. Dalším koloběhem se bude vodík produkovaný při elektrolýze sbírat spolu s vydechovaným oxidem uhličitým. Následnou chemickou reakcí vznikne kyslík pro systém podpory života.

Schopnost bioluminiscence, tedy produkce viditelného světla chemickou reakcí živých organismů, je mezi zástupci živočišné i rostlinné říše dobře známá. Zřejmě nejznámějším světélkujícím zástupcem jsou světlušky, brouci z nadčeledi Elateroidea, stejnou dovedností se ale mohou pochlubit někteří kovaříkovití, mouchy, medúzy, ryby nebo třeba houby a mechy.

Aktuální objev světélkujících ostrounů je ale prvním, kdy byla tato schopnost zaznamenána u světlouna Bonnaterrova (Dalatias licha), světlouna svítivého (Etmopterus lucifer) a světlouna jihoamerického (Etmopterus granulosus). Již dříve byla stejná schopnost popsána u světlouna pestrého (Etmopterus splendidus) a světlouna trnitého (Etmopterus spinax).

Světélkující predátoři

Světloun Bonnaterrův je navíc nyní největším známým obratlovcem produkujícím světlo. Tato paryba obývá temné hloubky okolo 200 až 600 metrů pod hladinou a může dorůstat délky až 1,8 metru. Jde o samotářského predátora, který se živí většími i menšími druhy ryb, hlavonožci a korýši, nebojí se ale zaútočit ani na žraloky větší, než je on sám.

Vědci se domnívají, že světlouni, zejména pak světloun Bonnaterrův, který na rozdíl od ostatních dvou druhů prakticky nemá přirozené predátory, používají svou schopnost zářit převážně k osvětlení mořského dna při lovu. Jde ale pouze o nepotvrzenou teorii.

Všechny tři studované druhy obývají prostor od 200 do 1 000 metrů pod hladinou, jenž je označován jako „zóna soumraku“. Jde totiž o maximální hloubku, kam dosvítí sluneční záření. Dotyčné druhy čelí prostředí, kde se nemají jak skrývat, proto podle vědců mohou své záření využívat i jako kamufláž.

TIP: Téměř jako na Pandoře: Švédské pobřeží rozzářil luminiscenční písek

Světlo světlounů vychází z devíti fotoforů – zvláštních orgánů umístěných například na bocích, břiše, reprodukčních orgánech či na ocasních a hrudních ploutvích. Tato místa světlounova těla, zvláště jsou-li umístěna na břiše, účinkují podobně jako svit slunce přicházející ze shora. Silueta ryby při pohledu ze spodu pak zcela zanikne. Jinými fotofory dávají světlouni najevo, že jsou připraveni se pářit.

Po pádu pacifických Mariánských ostrovů v létě 1944 začalo americké velení řešit otázku, jakým směrem se vydat dále. Nakonec padla volba na Filipíny, jejichž dobytí by Japonsko odřízlo od surovinových zdrojů v jihovýchodní Asii. Počátkem října 1944 se proto k Filipínám začala přesouvat americká Třetí a Sedmá flotila, dohromady čítající přes 300 plavidel. Cílem byl záliv Leyte u stejnojmenného ostrova.

Japonský protitah

Ve snaze vylodění překazit Japonci k souostroví vyslali Kombinovanou flotilu, hlavní útočnou sílu císařského námořnictva. Ta čítala asi 70 válečných lodí včetně největších bitevních lodí na světě Jamato a Musaši. Viceadmirál Soemu Tojoda, vrchní velitel Kombinované flotily, své síly rozdělil na tři svazy pojmenované podle směru, ze kterého měly k Leyte postupovat – Severní, Centrální a Jižní. Posledně jmenovaný měl v noci z 24. na 25. října proplout průlivem Surigao – v nejširším místě 30 km širokým hrdlem mezi ostrovy Dinagat a Leyte.

Do čela Jižního svazu Tojoda jmenoval viceadmirála Šódžiho Nišimuru. Ten měl k dispozici dvě bitevní lodě Fusó a Jamaširo, dreadnoughty spuštěné na vodu před první světovou válkou představovaly již silně zastaralá plavidla, ač prošly ve 30. letech modernizací. Doprovázel je těžký křižník Mogami a torpédoborce Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure.

Z Bruneje Jižní svaz vyplul 22. října v 15.00 a leytského kotviště měl dosáhnout o tři dny později brzy ráno. Aniž to Nišimura věděl, neplul do průlivu sám. Směřoval k němu totiž i svaz viceadmirála Kijohideho Šimy, sestávající z těžkých křižníků Nači a Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a čtyř torpédoborců. 

První úder ze vzduchu

Američané mezitím nezaháleli. Letouny z letadlové lodě USS Enterprise objevily 24. října v 7.54 Nišimurův svaz a v 9.05 na něj zaútočily bombardéry TBF Avenger a SB2C Helldiver. Japonské lodě se bránily silnou protiletadlovou palbou, i přesto Fusó inkasovala dva zásahy; jedna bomba rozpoutala požár na zádi, posádce se jej ale brzy podařilo uhasit. Jamaširo utrpěla jen lehká poškození způsobená blízkými dopady bomb. Američané během náletu ztratili jednu stíhačku.

Hlášení o poloze a kursu Jižního svazu se dostalo k admirálovi Thomasi Kinkaidovi, veliteli Sedmé flotily, majícímu na starosti vzdušnou a palebnou podporu vylodění. Další letecké útoky ale nenásledovaly – admirál Halsey se v čele Třetí flotily nechal oklamat Ozawovým Severním svazem a vyrazil proti němu s naprostou většinou letadlových lodí včetně svazku TF 38.4, do kterého spadala i Enterprise. Kinkaid se tak musel spolehnout na letadla Páté letecké armády operující ze základny Morotai.

Právě ta v 9.30 poprvé odhalila jižně od ostrova Negros Šimovy lodě a o čtyři hodiny později znovu zpozorovala i Nišimurova plavidla. Již odpoledne měl Kinkaid dost informací na to, aby správně odhadl, kam Japonci míří, a odeslal depeši kontradmirálovi Jessemu Oldendorfovi, veliteli operačního svazu TF 77.2. 

Uvítací výbor

Oldendorfův svaz měl na starosti primárně podporu obojživelného výsadku a pro tento účel disponoval mohutnou palebnou silou. Jádro TF 77.2 tvořily starší bitevní lodě West Virginia, Maryland, California, Tennessee, Mississippi a Pennsylvania a dále tři těžké křižníky, dva lehké a 15 torpédoborců; tento počet se ještě zvýšil poté, co Kinkaid pod Oldendorfovo velení přidělil i svaz TF 77.3 kontradmirála Russela Berkeyho v podobě australského křižníku Shropshire, dvou lehkých křižníků a 13 torpédoborců. Po rozpravě s Berkeym se Oldendorf rozhodl bitevní lodě uspořádat do souvislé linie umístěné v severnímústí průlivu.

Před nimi pluly křižníky připravené vyrazit do útoku po křídlech, zatímco dále na jih zaujaly pozice torpédoborce rozdělené do několika skupin. Jejich úkolem bylo sevřít Nišimurův svaz do kleští a z obou stran provádět útoky torpédy. Nezávisle na Oldendorfově velení navíc k jižnímu vstupu do průlivu směřovalo 39 torpédových člunů svazu TF 70.2 komandéra Selmana Bowlinga s rozkazy sledovat pohyb nepřítele a poté zaútočit. Aniž by to Nišimura věděl, průliv Surigao se stal smrtící pastí.

Image

Čtěte také

Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (2)

Banksy, kterému se stále daří tajit svou totožnost, zveřejnil video nazvané Create Escape, které zachycuje vytvoření jeho nejnovějšího díla na vězeňské zdi pod příkrovem noci. Video se zpočátku tváří jako jedna z epizod kultovního pořadu již zesnulého amerického malíře Boba Rosse, radícího s technikami malování.

Obraz zachycuje vězně, silně připomínajícího nejznámějšího zdejšího chovance, dramatika, básníka a spisovatele Oscara Wildea, jak slézá po laně spleteném z prostěradel a přivázaném k psacímu stroji. Ten si v Readingu v letech 1895 až 1897 odpykával trest za homosexualitu a zdejší káznici ve své baladě zvěčnil jako symbol krutosti viktoriánského justičního systému.

Věznice jako maják umění

Městská rada v Readingu vyjádřila potěšení nad tím, že se Banksy zjevně zapojil do kampaně za záchranu věznice a její přeměnu v „maják umění a kultury“. Rada také ujistila, že naléhá na ministerstvo spravedlnosti jako vlastníka zařízení, aby podniklo kroky k uchování Banksyho obrazu. Svou vděčnost nepolapitelnému umělci a jeho týmu vyjádřili také zástupci kampaně za přeměnu věznice.

Reading leží asi 70 kilometrů západně od Londýna. Věznice neslouží svému účelu od roku 2013 a vláda se ji snaží prodat. Ministerstvo má tento měsíc rozhodnout o dalším osudu věznice. Kampaň za přeměnu věznice v umělecké centrum podpořili známé osobnosti, například herec Kenneth Branagh nebo herečky Natalie Dormerová či Judi Denchová.

TIP: Banksyho Dismaland: Syrový, vtipný a provokativní Disneyland

Ministerstvo spravedlnosti v reakci na Banksyho počin uvedlo, že si je vědomo, že „(Banksy) potvrdil odpovědnost za vytvoření graffiti“, a dodalo, že „zvažuje další kroky“ s tím, že další vyjádření poskytne „v pravý čas“.

Své dvorní dámy brala císařovna spíše jako přítelkyně a spojenkyně a velmi těžce nesla, když se měly vdát. Z dochované korespondence je patrné, že jim sňatky rozmlouvala. Nerada si zvykala na někoho jiného. Egoisticky se domnívala, že pokud už někoho poctila svou přízní, je povinen jí zachovat věrnost.

Aby jí stačily

Když dostala Irma Sztárayová coby třicetiletá v roce 1894 od císařovny pozvání do lázeňského městečka Bad Ischl, byla překvapena i polichocena. Sissi hledala novou dvorní dámu – zatím jen na zkoušku. Všechny předchozí uherské šlechtičny přestaly stačit jejím nárokům, nebo se vdaly. Tak to bylo i v případě hraběnky Janky Mikes, která v roce 1894 doporučila císařovně právě Irmu Sztáray.

Vyhovět Alžbětiným nárokům nebylo snadné. Od smrti syna Rudolfa ji už nic netěšilo, dokonce ani její milovaný palác Achilleion na ostrově Korfu. Nová dvorní dáma musela být fyzicky zdatná, aby udržela s hyperaktivní císařovnou krok. Nepotřebovala drahé toalety, ale pořádné boty a sportovní oblečení do větru a deště. A protože císařovna téměř nejedla, od dvorní dámy se očekávalo, že ani ona jídlu „příliš nedá“. 

Irma Sztárayová se narodila jako páté dítě do uherské šlechtické rodiny Sztáray v zemplínském městečku Stará (dnešní Slovensko). Dostalo se jí všeobecného vzdělání a tehdy vyžadovaných dovedností a kromě maďarštiny hovořila i německy a francouzsky. V listopadu 1895 ji Sissi jmenovala svou oficiální dvorní dámou. Jedním z důvodů bylo i to, že Irma byla téměř o třicet let mladší než císařovna, takže stačila jejímu svižnému tempu. Byla to velice empatická dáma a císařovna si ji velice oblíbila. 

Osudný den v Ženevě

Irma doprovázela Sissi i na její poslední cestě v září 1898 k Ženevskému jezeru. Právě jí vděčíme za nevšední a určitě nejautentičtější svědectví tragické události, jež se odehrála na břehu Ženevského jezera 10. září 1898. Císařovna vydechla v Irmině náručí hodinu po atentátu.

TIP: Poslední cesta hraběnky z Hohenemsu: Cesta do Ženevy se stala Sissi osudnou 

V den Sissina pohřbu 17. září 1898 založil císař na její památku Alžbětin řád a jako první jím vyznamenal hraběnku Sztárayovou. Ta se po atentátu stáhla z veřejného života a vrátila se na rodinné panství. V roce 1909 pak napsala knihu Poslední léta císařovny Alžběty. Líčí v ní období, které prožila po boku císařovny a kniha Sissi pochopitelně velmi idealizuje. Hraběnka Irma Sztárayová se nikdy neprovdala a zemřela v roce 1940 ve věku 76 let na svém panství v Uhrách…

Golfský proud představuje silné a rychlé proudění teplé vody z oblasti Mexického zálivu přes Atlantik, až k břehům západní části severní Evropy. Proteče v něm asi 20 milionů kubických metrů vody za sekundu. Má významný vliv na klima, především v oblasti severní části západní Evropy. Severní větev Golfského proudu tam zmírňuje zimy, které jsou tím pádem teplejší než v jiných oblastech světa se srovnatelnou zeměpisnou šířkou.

Klimatoložka Levke Caesar z irské Maynooth University se svými kolegy zjistila, že se Golfský proud zásadně zpomaluje. Je teď zřejmě pomalejší, než kdy byl v posledních tisících let. Podle badatelů je to z valné část výsledkem postupujícího globálního oteplování. Toto zpomalení může ovlivnit podnebí na obou stranách Atlantiku.

Kritická mez zpomalování Golfskégo proudu

Pokud se situace zásadně nezmění a oteplování bude postupovat stejným tempem i nadále, mohlo by podle Caesarové kolem roku 2100 zpomalování Golfského proudu dosáhnout kritického bodu. Jeho zpomalování by pak nejspíš nebylo možné zvrátit, ani kdybychom zastavili globální oteplování. Golfský proud by pak, přinejmenším dočasně, zřejmě vymizel. 

TIP: Golfský proud zpomaluje. Čekají Evropu krušné časy?

Pokud dojde k dalšímu zásadnímu zpomalení Golfského proudu anebo k jeho úplnému zhroucení, důsledky budou dalekosáhlé. Na východním pobřeží USA by podle simulací mohla stoupnout hladina Atlantiku a v celé oblasti Golfského proudu by se mohlo podstatně zhoršit počasí, včetně například vyššího výskytu extrémních projevů. Vědci se shodují, že by bylo rozumnější to raději nezkoušet a usilovat o omezení globálního oteplování před tím, než se dramaticky podepíše na Golfském proudu.