Možnost, že asteroid nebo jádro komety způsobí při srážce se Zemí globální či lokální katastrofu, závisí na mnoha faktorech – a tím nejdůležitějším je hmotnost. Čím hmotnější těleso, tím pravděpodobněji pronikne až na zemský povrch a vyvolá pohromu. Záleží také na rychlosti: Rychlejší objekty mají větší kinetickou energii, jež se při kolizi mění na energii deformace.

S tím souvisí rovněž pevnost materiálu – planetka při průletu atmosférou podléhá silnému dynamickému tlaku, a ne každá látka jej vydrží. Meteoroid se rozpadá, tzv. fragmentuje, a jeho značná část se vypaří. Méně soudržný či křehký materiál přitom fragmentuje snáz. Například Tunguskou událost z 30. června 1908 způsobil výbuch asi 200metrového tělesa 5–10 km nad povrchem naší planety. Při explozi původní objekt zcela zanikl, neboť zřejmě sestával z primitivního křehkého materiálu. 

TIP: Stoletá záhada tunguzské katastrofy: Co způsobilo obří výbuch nad Sibiří?

Určitou hranici každopádně stanovit lze. NASA empiricky určila, že tělesa s rozměrem 140 m a víc již vyvolají lokální katastrofu, spočívající ve zničení území odpovídajícího jednomu státu. Změnu potravního řetězce a hromadné vymírání by způsobil objekt s rozměry v řádech kilometrů. 

Sedím v malém krytu zamaskovaném v husté vegetaci na okraji pralesní tůně. Není odtud daleko k pacifickému pobřeží Panamy, ani k hranici s Kolumbií. Je dusné horko, kvůli vysoké vlhkosti je mé oblečení totálně mokré. Po nohavicích mi cestují klíšťata, kolem hlavy bzučí komáři. Tyto nepříjemností ale díky divadlu, které se odehrává pár metrů ode mne, téměř nevnímám. Na mělčině defiluje několik druhů volavek, ke krytu zamíří chřástal, aby vzápětí prošel krytem přímo pod mýma nohama. Na ostrůvek uprostřed hladiny vylézá kajman a na protější straně se pase několik kapybar. Jenom hlavní předmět mého zájmu se stále neobjevuje. Přitom vím, že se jich ve vegetaci skrývají desítky.

Teprve po několika hodinách čekání, kdy jsem zatím stačil exponovat několik filmů, se z křovin nedaleko krytu ozve praskání a na písčinu opatrně slézá mohutný ještěr, leguán zelený. Je to samec dlouhý téměř dva metry. Navzdory svému názvu je zbarven žlutě až cihlově červeně, s výraznými černými pruhy. Reaguje na zvuk závěrky a sotva stačím udělat několik záběrů, mizí v křoví… 

Opatrné stromové kuře

Právě tak před lety vypadalo mé první setkání s leguánem zeleným (Iguana iguana) ve volné přírodě. Leguáni byli bohužel v této oblasti velice plašší. Jsou zde sice chráněni, ale přesto je místní obyvatelé loví kvůli jejich údajně velice chutnému masu. Jak píše cestovatel Schomburgh citovaný v Brehmově životě zvířat: „Ač je vzhled tohoto zvířete velmi odpuzující, je jeho maso přece nejkřehčí, jaké si lze mysliti. Stejně chutná jsou i jeho vejce.“ Leguánům zeleným se proto také v některých zemích říká stromové kuře.

Dostat se s fotoaparátem do jejich blízkosti bylo obtížné i v dalších zemích Střední Ameriky a podobně ostražití byli i ve Venezuele. Obrat nastal teprve při návštěvě Kostariky. Pár desítek kilometrů od lokalit na území Panamy, kde leguáni při spatření člověka okamžitě prchali do úkrytů, se k nim dalo přiblížit na několik málo metrů.

Strážci mayských ruin

Brzy ráno procházím branou, která vede k ruinám mayského města Tulum – na pobřeží Yucatanu, v jižním Mexiku. Hlavním předmětem mého zájmu tentokrát nejsou slavné vykopávky, ale další z velkých ještěrů Střední Ameriky, leguáni černí (Ctenosaura similis). Včera večer při příjezdu jsem je z dálky zahlédl na pobřežních skalách a je pravděpodobné, že vyvýšené zbytky staveb s množstvím dutin by pro ně mohly být ideálním stanovištěm. 

Na obvodové zdi složené ze šedobílých kamenů brzy zaregistruji nějaký pohyb. Několik metrů ode mne se vyhřívá velký samec. Díky šedohnědému zbarvení, které splývá s barvou okolí, jsem ho vůbec neviděl. Zaregistruji ho teprve díky jeho charakteristickému kývání přední částí těla, což je u leguánů jeden z komunikačních projevů. Leguán se mou přítomností nenechá rušit, a tak se k němu můžu pomalu přiblížit – nakonec až na vzdálenost dvou metrů. Leguán se nadýmá a kývá, ale tyto signály nepatří mně. Spíše jsou určeny dalšímu samci, který sedí jako strážce na vrcholku nedaleké stavby, a několika samicím z jeho harému. Postupně zjišťuji, že v ruinách žijí desítky leguánů černých. Nacházím i mláďata, na rozdíl od dospělců jsou některá z nich zbarvena jasně zeleně, podobně jako mláďata leguánů zelených.

S množstvím leguánů černých se v dalších letech setkávám i v Kostarice. V jednom hotýlku na pobřeží Tichého oceánů obývá početná kolonie dokonce dvůr a hromady dřeva na něm. Líně se povalují na zemi a jsou tak krotcí, že je občas nutné dávat pozor, aby jim člověk nešlápl na ocas. V kostarickém Národním parku Manuel Antonio na pobřeží Pacifiku se dokonce procházejí na pláži a při pátrání po něčem k snědku neváhají nahlédnout do tašek opalujících se krasavic.

Umění chůze po vodě

Ukryt u malé, vodní vegetací částečně zarostlé tůně, pozoruji v šeru panamského pralesa neobyčejné divadlo. Z křovin po obvodu tůně občas vyběhne malý ještěr, jako malý tyranosaurus se vztyčí na zadních nohách a velkou rychlostí přeběhne vodní hladinu. Je to další zástupce leguánů, bazilišek hřebenatý (Basiliscus basiliscus), který předvádí svou schopnost běhat po vodě. Dokáže vyvinout rychlost 10–12 km/hod a při běhu využívá pouze zadní nohy s dlouhými prsty. Opírá se při tom o dlouhý ocas, kterým manévruje. Nad hladinou ho drží povrchové napětí vody a to, že se občas opře o různé plovoucí předměty a vodní vegetaci.

Pro neobvyklou schopnost je někdy také nazýván Jesus Christ Lizard – Kristova ještěrka. Když už ho povrchové napětí hladiny neudrží a začne klesat pod hladinu, bez problému pokračuje plaváním.

Skřítci s barevnými hrdly

Ve Střední Americe žije mnoho rozmanitých druhů, které patří mezi leguánovité – od atraktivních, velkých leguánů až po druhy zcela nenápadné, velké pouhých několik centimetrů nebo žijící skrytě. Existuje ale skupina, jejíž zástupci, přesto že jsou většinou drobní, pozornosti neujdou. Jsou to leguánci patřící do skupiny obecně nazývané anolisové.

Spatříte je na kmenech pralesních velikánů nebo v otevřené krajině na solitérních stromech. Případně je uvidíte i na dřevěných sloupech ohraničujících ploty v celé Střední Americe. Na kůře se něco malého pohne, zasvítí malý barevný flíček, většinou v různých odstínech žluté a červené a zase zmizí. Při pomalém přiblížení zjistíme, že je to malý, většinou okolo deseti centimetrů dlouhý ještěr. Obvykle barevně splývá s kůrou stromu, ale některé druhy jsou i krásně zbarvené, třeba jasně zelené. Při teritoriálním chování nebo když se dvoří samicím vypínají samci těchto leguánků nápadně zbarvený hrdelní lalok. Celý akt trvá několik málo vteřin. Je doprovázen kýváním a natřásáním se a jeho rychlost i frekvence se mění a je i různá u jednotlivých druhů. Připomíná to praporkovou signalizaci. Někteří leguánci dokážou podle situace i výrazně změnit barvu, třeba jasně zelený Anolis porcatus v několika vteřinách zhnědne.

TIP: Goliáš a jeho David: Leguán mořský a ještěrka lávová

Anolisové jsou jednou z druhově nejbohatších skupin ještěrů, celkem bylo popsáno více než 300 druhů. Živí se drobnými živočichy odpovídající velikosti, hlavně tedy hmyzem. Nepohrdnou ale ani sladkým ovoce. Rozmnožují se vejci, většinou je kladou po jednom nebo dvou kusech několikrát ročně. 

Výše uvedených několik druhů ještěrů je pouze zlomkem druhového bohatství ještěrů Střední Ameriky. A nejde jen o leguány. Vedle nich zde pochopitelně žijí stovky zástupců dalších systematických skupin…

Už jako děvčátko toužila Estée po herecké kariéře a s touto myšlenkou docela vážně koketovala ještě po svatbě ve třicátých letech 20. století. Nakonec se proslavila v jiném oboru a smířila se s tím, že své jméno neuvidí na stříbrném plátně, ale „jen“ na lahvičkách svých krémů či parfémů. A udělala dobře! Jako zakladatelka kosmetického impéria se stala nejen celebritou, ale zároveň i jednou z nejbohatších žen světa. A přitom pocházela ze skromných poměrů.

Krásná po mamince

Krásnou tvář zdědila Estée po své mamince Rose, maďarské Židovce, která odešla v roce 1898 z Uher spolu s pěti dětmi hledat štěstí do Ameriky. Její manžel už tam ostatně nějakou dobu pracoval. Jenže o několik let později poznala v New Yorku majitele drobného železářství Maxe Mentzera, do kterého se zamilovala a později se za něj i provdala. I on pocházel z Rakousko-Uherska. Některé prameny uvádí, že měl dokonce český původ (podle jiných byl Maďar). 

Holčičku, která se jim narodila v roce 1908 v New Yorku, pokřtili Josephine Esther. Neřekli jí ovšem jinak než maďarskou zdrobnělinou Eszti, a když začala chodit do školy, jméno jí upravili na podobu Estée. Mimochodem – Estée svůj věk celoživotně tajila, takže možná se narodila už o dva roky dříve.

Mezi hrnci

Malou Estée fascinovala krása její maminky, ženy za všech okolností elegantní. Obdivovala její nádherné vlasy, které jí tak ráda česala, a také krásnou pleť, již si Rosa udržovala jemnou a vláčnou pomocí krémů, které na ni v hojné míře nanášela. 

A více než o tatínkovo železářství se Estée začala zajímat o práci svého strýce chemika, který měl lékárnu, v níž vyráběl různé mastičky, vodičky a olejíčky. To on ji naučil namíchat první pleťový krém. Ovlivnil Estée natolik, že se rozhodla začít v tomto oboru podnikat. Na rozdíl od svých starších rivalek Heleny Rubinsteinové či Elizabeth Ardenové, které podnikaly díky finančním půjčkám ve velkém, byla Estée velice opatrná. Krémy nadále vyráběla ve své kuchyni a výrobky prodávala tehdy běžným způsobem – pomocí podomního prodeje. 

Krásný pár

Muže svého srdce poznala Estée u jezera Mohegan. I Joe Lauter byl synem rakousko-uherského emigranta, jenže po příchodu do Ameriky mu na úřadech zkomolili jméno. Joe si ještě před svatbou nechal příjmení opravit a ženil se už jako Joseph Lauder. Svatba se konala 15. ledna 1930 a Estée byla tou nejkrásnější nevěstou. Všichni mohli oči nechat na nádherné bílé saténové róbě s dlouhou vlečkou doplněnou kyticí bílých lilií. Poprvé v životě použila Estée na rty svou právě vyrobenou rtěnku. Od toho dne ji už používala denně.

Joe byl velmi schopný účetní, a tak jí po narození syna Leonarda v roce 1933 pomohl rozjet obchod ve velkém. Založili společnost Estée Lauder Companies a investovali do ní všechny peníze, které do té doby Estée vydělala. Krémy začaly být známější a získávaly oblibu.

Estée přesně odhadla potřeby žen, dokázala se do nich vcítit. Věděla, jak na sebe mají málo času. A přitom chtějí být krásné a žádoucí. Snažila se tedy vyrábět přípravky, které rychle působily a měly okamžitý efekt. Práce ji nesmírně bavila, už nepracovala doma. Jenže jaksi zapomínala, že má také rodinu a manžela, na něhož zbývalo stále méně času. Že se jí rozpadá manželství, zjistila, až když už bylo pozdě…

V roce 1939 se manželé rozvedli. Naštěstí ne nadlouho. V roce 1942 je svedla dohromady obava o zdraví syna Leonarda, který onemocněl těžkou formou příušnic. Tehdy si uvědomili, že jejich rozvod byl omyl a že se k sobě chtějí vrátit. Brzy se znovu vzali a v roce 1944 se jim narodil druhý syn Ronald. Teď už je nic nerozdělilo a zůstali spolu až do Josephovy smrti v roce 1982. Estée si konečně uvědomila, jak je pro ni rodina důležitá.

Ve druhé polovině čtyřicátých let už byl podomní prodej překonán. Proto začala Estée budovat své kamenné prodejny. Ta první vznikla na prestižní Páté avenue v New Yorku. A další brzy následovaly.

Modrá je dobrá

Jako první zavedla dvě novinky: přidávala k nákupům dárky či vzorky zdarma. Nezruinovalo ji to, jak jí konkurence prorokovala. Začala také více dbát na reklamu. Psala do módních magazínů, často se ukazovala ve svých prodejnách a salonech, kde nejen ženám radila, ale sama je i líčila či jim dělala tak dnes oblíbené „proměny“. Boom v prodeji jejích výrobků nastal po roce 1946. Tehdy uvedla na trh novou řadu se čtyřmi základními výrobky: čistícím olejem, dvěma různými krémy a pleťovým tonikem. A slavila úspěch!  

V roce 1948 přemluvila nákupčího slavného obchodního domu Saks Fifth Avenue, aby na zkoušku zařadil do prodeje její produkty – za tři dny bylo vše vyprodáno. Tím si otevřela dveře i do dalších obchodních domů. Velice jí záleželo na estetickém vzhledu lahviček či jejich obalech. Dospěla k názoru, že blankytně modrá barva se dobře vyjímá v každé koupelně, a tak ji napříště prosadila na obaly všech svých výrobků.

Dobývá Evropu

V dalších patnácti letech se Estée Lauder rozhodla expandovat mezinárodně. Záleželo jí především na tom, aby dostala své výrobky do Evropy. Povedlo se! Svou první mezinárodní pobočku si v roce 1960 otevřela v londýnském obchodním domě Harrods. V následujícím roce otevřela kancelář v Hongkongu. Dnes už se její značka prodává ve více než 150 zemích.

Sama byla velmi krásná, vždy perfektně upravená. Stále se udržovala a na svůj věk rozhodně nevypadala. Tím dělala svým výrobkům tu nejlepší reklamu. Ostatně i ona mlžila a tajila svůj skutečný věk.

Také její modelky či tváře její značky musely být opravdové krasavice. Osobně dohlížela na jejich výběr. Ačkoli měla diář popsaný na dlouhou dobu dopředu a mnohdy pracovala sedm dní v týdnu, rodina u ní byla na prvním místě. Poučil ji její rozvod. Ráda vařila a nikdy nezapomínala na rodinné oslavy narozenin či svátků. 

TIP: Žádná Coco Chanel! Ženy od korzetů a pravidel osvobodila Emilie Flögeová

Znala se se spoustou celebrit a sama se celebritou také stala. Tato nesmírně vitální žena nezahálela ani v pozdním věku, nedokázala odpočívat. Dosáhla mnoha ocenění nejen v Americe, ale i v Evropě. Za zmínku určitě stojí nejstarší a nejprestižnější francouzské vyznamenání – rytíř Řádu čestné legie, které zavedl Napoleon Bonaparte už roku 1802. 

Estée prožila skutečně bohatý život. Do důchodu odešla teprve v roce 1995! Tehdy v čele jejího impéria stanul starší syn Leonard, podíl má ovšem i jeho mladší bratr Ronald. Estée Lauder se dožila krásného věku 96 let. Zemřela na selhání srdce v roce 2014.

Poznávacím znamením této „Královny pin-up girls“, tedy dívek z plakátů a nástěnných kalendářů, byla její havraní ofina. Bettie Mae Page (1923–2008) se chtěla stát herečkou, ale nakonec v padesátých letech proslula jako modelka pikantních obrázků. V lednu 1955 byla dokonce jednou z prvních „Dívek měsíce“ časopisu Playboy. Jeho kontroverzní vydavatel Hugh Hefner o ní prohlásil: „Myslím, že to byla pozoruhodná dáma, ikonická postava pop kultury, která ovlivnila sexualitu, vkus i módu. Zkrátka, měla na naši společnost ohromný vliv.“

Bettie Page před fotoaparátem netrpěla zbytečným ostychem, a tak se už v samých počátcích kariéry začala objevovat v populárních pánských magazínech. Pózovala také při sado-masochistických praktikách, stejně jako svázaná. Stala se tak zřejmě první bondage modelkou historie. Nutno však říct, že ačkoli často fotila nahá nebo v provokativních pozicích, nikdy se neobjevila na fotkách či ve filmech se sexuálně explicitním obsahem.

Druhý život pin-up misionářy

Po ukončení kariéry se Bettie Page nechala pokřtít a toužila po dráze misionářky. Odmítli ji –protože byla rozvedená. V sedmdesátých letech se nervově zhroutila a pobodala ženu, od které si pronajímala byt. Soud ji nakonec osvobodil, protože jí byla diagnostikována para­noidní schizofrenie. Několik let pak strávila v psychiatrické léčebně. 

Přesto se dožila i comebacku, když se o ní v osmdesátých letech začaly psát knihy a články do časopisů. MTV o ní o pár let později referovala jako o ženě, která ovlivnila Katy Perry, Madonnu, Rihannu, Ditu Von Teese, stejně jako vzhled Umy Thurmanové ve filmu Pulp Fiction: Historky z podsvětí.

Bettie na konci devadesátých let o své kariéře prohlásila: „Nikdy jsem se za to nestyděla. Zdálo se mi to normální. Zkrátka to bylo o moc lepší než denně osm hodin klapat na psacím stroji, což může být poněkud monotónní…“

V roce 2020 byl v alžírské části Sahary objeven meteorit, který podle místa nálezu nese jméno Erg Chech 002. V této oblasti nejde až o takovou vzácnost. V roce 2007 zde bylo nalezeno asi 100 kilogramů meteoritů. Loni objevený Erg Chech 002 také nebyl žádný drobeček. Jeho hmotnost činí 32 kilogramů.

Francouzsko-japonský tým odborníků nedávno analyzoval vzorky meteoritu Erg Chech 002 a odhadoval jeho stáří. Z jejich výzkumu vyplynulo, že materiál z dotyčného meteoritu je skutečně prastarý. Odhadují, že vznikl před 4,565 miliardami let, zhruba 20 milionů let před vznikem planety Země. Sluneční soustavě bylo v době vzniku materiálu jen asi 2 miliony let.

Nejstarší kus lávy

Pokud mají vědci se stářím meteoritu pravdu, je Erg Chech 002 asi o milion let starší, než dosavadní nejstarší držitel tohoto rekordu. Zároveň se meteorit Erg Chech 002 stává nejstarším známým kusem utuhlé lávy ve Sluneční soustavě. Podle badatelů by mohlo jít o kus kůry protoplanety, z jakých se v té době postupně tvořily planety.

TIP: V Botswaně objevili úlomek meteoritu, který před pár dny explodoval

Dnes známe asi 3 100 meteoritů, které zřejmě pocházejí z kůry nebo pláště původních protoplanet. Naprostou většinu z nich tvoří bazalt. Erg Chech 002 je ale z andezitu, čímž je zcela unikátní. Vědci jsou přesvědčeni, že navzdory tomu nebyly protoplanety s andezitovou kůrou vzácné. Obvykle ale skončily v nitru vznikajících planet. Výzkum meteoritů jako je Erg Chech 002 tak pro nás představuje stěžejní zdroj informací o době vzniku Sluneční soustavy.

Nejlepší zbraní proti pandemickému koronaviru SARS-CoV-2, kterou teď máme k dispozici, je očkování. Probíhá prakticky po celém světě, včetně odlehlých a obtížně dostupných oblastí. Počátkem letošního března byla v africké Ghaně spuštěna první očkovací kampaň proti covidu-19 na světě, která využívá k přepravě vakcíny drony.

Klíčovou roli v této akci hraje americká společnost pro přepravu medicínských zásilek drony Zipline. Fungují již několik let v různých afrických zemích, kde již postupně vybudovali infrastrukturu pro přepravu kriticky významných medicínských zásilek. V roce 2016 zahájili přepravu krve ve Rwandě a od té doby své aktivity rozšiřují.

Letecké očkování v Ghaně

Během prvního dne přepravy vakcíny v Ghaně bylo doručeno 36 zásilek pro zdravotní centra v odlehlých oblastech. Jednotlivé zásilky přitom obsahovaly 250 dávek vakcíny Oxford/AstraZeneca. V této zemi se na očkování připravovali několik měsíců. Distribuci vakcín zahájili poté, co v Ghaně „přistálo“ 600 tisíc dávek zmíněné vakcíny.

TIP: Drony v akci: Ve Rwandě zavádějí nejrychlejší doručovací službu na světě

Zipline společně s dalšími investory, jako UPS Foundation, vláda Ghany a Gavi - the Vaccine Alliance, vybudovali několik center pro přepravu medicínských zásilek drony. Z těchto center mohou obsluhovat cca 1 000 zdravotních středisek na území Ghany. Podle Zipline je teď přeprava zásilek, jako jsou vakcíny, v Ghaně velmi přesně cílená a rychlá. Pro účely očkování je to jedině dobře.

Třetí bitva u Yper, známá též jako bitva o Passchendaele, je dodnes předmětem sporů. Polnímu maršálovi Douglasi Haigovi, vrchnímu veliteli britského expedičního sboru, se vytýká, že ji neukončil dřív, když bylo jasné, že k průlomu nedojde, případně, že ji vůbec začal na tomto místě a vedl ji tak, jak ji vedl. Za několik kilometrů území tu Britové zaplatili ztrátou 250 000 mužů; německé ztráty byly dokonce ještě vyšší.

Zachránil Francouze?

Z perspektivy vývoje situace na západní frontě však byla bitva významnou událostí. Britský tlak v yperské oblasti zaměstnal tolik nepřátelských jednotek, že se Němci neodvážili zaútočil na francouzské linie oslabené Nivellovým debaklem a následnou vzpourou některých francouzských oddílů. Kdyby tak učinili, možná by se jim podařilo dosáhnout vysněného vítězství. Bitva u Passchendaele tak byla významným okamžikem války. Pomohla udržet frontu v téměř neměnné podobě do okamžiku, než se plně zotavila francouzská armáda a než se do války zapojily USA.

Haig se snažil před koncem roku 1917 dosáhnout ještě jednoho úspěchu, a proto po skončení bitvy u Passchendaele zahájil 20. listopadu ofenzivu u Cambrai. Během této operace poprvé jako hlavní úderný prvek vystupovaly tanky a první okamžiky bitvy přinesly dramatický úspěch britských vojáků. Němci ale 30. listopadu převzali iniciativu, zuřivými protiútoky zatlačili Brity zpět a dobyli téměř veškerá ztracená území. Ztráty byly opět vysoké, obě strany přišly zhruba o 47 000 mužů.

Horké měsíce

Na jaře 1918 začala mohutná německá ofenziva, která byla pro britské vojsko strašlivou ranou. Během prvního týdne musely jejich jednotky ustoupit o 40 mil a ztratily přibližně 200 000 mrtvých a raněných. Francouzský generál Ferdinand Foch, který se na začátku dubna stal vrchním velitelem spojeneckých sil, sice poslal Haigovi část francouzských divizí na podporu britských pozic, situace ale byla nadále kritická.

Dne 9. dubna zahájil německý maršál Erich Ludendorff druhou fázi své ofenzivy a spojenecké oddíly nebyly schopny jeho postup zastavit. Němci ale platili za dobyté území mimořádně těžkými ztrátami. V červenci podnikl Ludendorff poslední zoufalý pokus překročit Marnu a vstoupit do Paříže. Vyšel však naprázdno a spojenci mohli přejít do protiútoku. V bitvě u Amiensu (8.–12. srpna) se Britům podařilo prolomit německé obranné linie, načež Dohoda vytlačila centrální mocnosti z pozic, které dobyly během jarní ofenzivy.

Ten, co „vyhrál válku“

Sbory BEF dosáhly během závěrečných bojů na západní frontě působivých výsledků, a to i navzdory tomu, že tehdejší britský premiér Lloyd George odmítl polnímu maršálovi poslat další posily. Vojáci pod Haigovým velením zajali téměř 190 000 nepřátel a ukořistili 2 840 děl. Historik Gary Shefield nazval stodenní ofenzivu (8. srpna–11. listopadu 1918) „největším vojenským vítězstvím v britské historii“.

Nutno ale dodat, že denní ztráty britské armády během závěrečného postupu spojenců na západní frontě činily 3 645 obětí, což bylo více než během ofenziv na Sommě (2 950) nebo u Passchendaele (2 121). Po válce byl Haig povýšen do šlechtického stavu. V lednu roku 1920 odešel do výslužby a užíval si bohatou penzi. Zemřel na infarkt 29. ledna 1928 ve věku 66 let.

Polní maršál byl v poválečném období oslavován jako vůdce vítězné armády. Americký generál John Pershing prohlásil, že to byl právě velitel BEF, kdo vyhrál první světovou válku. Po své smrti byl ale stále více kritizován jako zcela bezohledný a nekompetentní velitel, jehož rozkazy a beznadějné útoky vedly k nadměrným ztrátám.

TIP: Břídilové v akci: Největší omyly Velké války

Britský historik B. H. Liddell Hart, který sám prožil hrůzy Velké války, o Haigovi napsal: „Haig byl ukázkou tohoto nejvyššího egoismu a naprostého nedostatku zábran, který pro své ambice obětoval stovky tisíc mužů. Muž, který zradil své nejoddanější pomocníky i zem, které sloužil. Muž, který dosáhl svých cílů podvodem.“

Zákon o legalizaci marihuany už v listopadu schválila horní komora parlamentu, poslanci v něm ale udělali změny, takže se nyní vrací do Senátu. Očekává se, že i upravená norma tam projde. Zákon přijatý mexickými poslanci reguluje pěstování, výrobu, distribuci, prodej i spotřebu marihuany. Osobám starším 18 let povoluje držení 28 gramů marihuany a pěstování až osmi rostlin v jednom domě. Užívat marihuanu smí podle něj jen dospělí doma v nepřítomnosti dětí, zakázána je na pracovišti. Prodávat se bude smět jen v autorizovaných obchodech.

Zákon rovněž umožňuje vznik neziskových sdružení, která mohou s příslušným povolením pěstovat až 50 rostlin konopí. Smí mít nejvýše 20 členů, z nichž nikdo nesmí mít v trestním rejstříku záznam týkající se obchodu s drogami či organizované trestné činnosti. Tato sdružení ale nesmí marihuanu distribuovat jiným osobám než svým členům, nesmí prodávat alkohol, ani dělat na svou činnost reklamu.

TIP: Nový výzkum: Po legalizaci klesá spotřeba marihuany u teenagerů

V prvním článku nové normy se uvádí, že má „zlepšit životní podmínky občanů“ a přispět „ke snížení trestné činnosti spojené s obchodem s drogami“. Legalizaci marihuany slíbil před dvěma lety po nástupu do úřadu levicový prezident Andrés Manuel López Obrador, podle něhož tento krok pomůže v boji proti drogovým kartelům. Jejich působení se výrazně podílí na rekordním počtu vražd v této zemi. Loni tam bylo zavražděno na 34 600 lidí, tedy v průměru 95 denně (předloni to bylo 90 denně).

V České republice je možné získat léčebné konopí na předpis, který vydávají například onkologové, neurologové či odborníci na paliativní péči. Lékaři se ale musí k předepisování konopí zaregistrovat u Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), registrovat se musí i lékárny, které ho chtějí prodávat. Marihuana pomáhá při léčbě chronických bolestí, používá se i u pacientů s rakovinou, AIDS či roztroušenou sklerózou.

Experimentální archeologové z Univerzity v Leidenu neztrácejí čas dlouhými diskusemi. Namísto dohadů o tom, jak moc má Homo sapiens neanderthalensis blízko k Homo sapiens sapiens, dávají přednost praktickým otázkám. Třeba jakým způsobem se před 200 tisíci lety vyráběly šípy a oštěpy. 

I když se to může zdát banální, způsobovala tato hádanka odborníkům po celém světě bolení hlavy. Jistě, vždy tu bude opracovaný pazourek tvořící ostrý hrot, a dlouhé ratiště oštěpu či tělo šípu vyrobené ze dřeva. Ryze praktická otázka, kterou nyní s úspěchem vyřešili Paul Kozowyk a Geeske Langejans, zní: „Jak onu zaostřenou část připojit na nosné těleso?“ 

Nejstarší lepidlo

Pokud jste si v dětství hráli na indiány nebo pravěké lovce mamutů, jistě už víte, že připevňování kamenné části ke dřevu není právě snadné. A vytváření dutiny nebo zářezu může ovlivnit pevnost šípu či vrhacího oštěpu. Hrot nesměl narušovat let šípu a musel vydržet silný náraz na cíl.

Experimentální archeologie si zakládá na rekonstrukčních metodách, při kterých se pokouší dosáhnout historicky věrného výsledku jen s nástroji, které byly známy našim předchůdcům. „Museli jsme si tedy pro upevnění pazourkových hrotů vystačit s tím, co měl k dispozici nean­dertálec,“ říká leidenský archeolog Langejans. „Což není právě snadné, protože se v archeologickém záznamu dochovalo jen minimum jím užívaných předmětů.“ 

Oba badatelé tedy zkoušeli sérii nejrůznějších postupů, až se jim výběr zúžil na nejpravděpodobnější, byť poněkud překvapivou variantu. Pravěcí lidé používali pro zapevnění a fixaci pazourků – lepidlo!

TIP: Bez šroubků a hřebíků, nepostavíš nábytku: Jak to ale naši předci dělali?

Jeho základem byl březový dehet, získaný suchou destilací. Ačkoliv zní tento proces velmi sofistikovaně, je možné ho docílit relativně snadno. „Předchozí pokusy badatelů nebyly úspěšné, získali buď jen malé množství březového dehtu, nebo žádný,“ říká Kozowyk. „Mělo se za to, že extrakce může být úspěšná jen tehdy, když dokážete efektivně kontrolovat teplotu plamenů.“ Oba badatelé ale dokázali „odhalit“ hned tři postupy, při kterých bylo možné získat optimální množství dehtu s minimem vynaložené energie. Jak?

„Prostým otáčením odkorněné březové klády nad ohništěm,“ říkají oba experimentální archeologové. „Chtělo to jen trochu zručnosti. Neandertálci začínali pravděpodobně s těmi jednoduššími postupy. Až postupně z nich vytvářeli komplexní proces…“

Strážník Allan měl původně představovat klasický výstřižek postavy policisty, který je zdálky k nerozeznání od živého příslušníka, takže donutí řidiče zpomalit. V době, kdy si o něj vesnice Braemar zažádala, však policie žádné makety k dispozici neměla, a tak místní nastrojili obyčejnou figurínu: Oblékli ji do uniformy a namalovali jí obličej, načež Allan zafixovaný izolepou a přivázaný provazy hlídal rychlost a Braemarští si ho nemohli vynachválit.

V sobotu 23. ledna se však po něm slehla zem a bez jeho dohledu si vesničané opět přijdou v ohrožení. Na sociálních sítích se proto objevila výzva: „Pokud jste ho unesli, vraťte nám ho, prosím! Je to něžná duše, která nikdy nikomu neublížila, a v Braemaru jej máme velmi rádi.“ 

TIP: Zmizelý obří penis z bavorské hory je zpět: Záhadu šetří policie

K dopadení únosců nepomohla ani virální kampaň, do které se vedle policie zapojili i občané na sociálních sítích a lokální rádia. I přes dílčí vodítka se po strážníku Allanovi se slehla zem.

Alespoň trochu dobrou zprávou pro obyvatele Braemaru je, že v brzké době má Allanovo místo obsadit jeho nástupkyně – místní úřady tentokrát povolali zástupce něžného pohlaví a Allanovo místo tak zaujme strážnice Annette.