Anglo-irská válka v roce 1921 definitivně rozdělila osudy dvou sousedících států. Irové sice zůstali součástí britského Commonwealthu, ale po praktické stránce již byli plně suverénní, nezávislou a demokratickou zemí. Všelidové hlasování a přijetí nové ústavy v roce 1937 pak mezi britské a irské ostrovy vložilo bariéru širší než celý Svatojiřský průliv. Když o rok později začala obchodní třenice mezi přístavy a obchodníky z obou zemí, zanechalo to na vzájemných vztazích hluboké šrámy. Není tedy divu, že se na začátku 2. světové války Irové nechtěli stavět po bok těm, kteří je posledních pár století utlačovali, a na nichž si museli před pár lety vydobýt vlastní svobodu se zbraní v ruce. 

Invaze a blokáda 

Rozhodně to ale neznamená, že by Irové trpěli nějakým sentimentem vůči světovládným nápadům Adolfa Hitlera. Nadšených obhájců německých nacistů bychom v Irsku napočítali v roce 1938 asi tolik, co oddaných stoupenců Buckinghamského paláce. Irové chtěli hlavně klid, a proto si zvolili neutralitu. Ta je přišla draze a výsledná tíživá ekonomická izolace je deptala po celou válku stejně, jako vytrvalá hrozba možné invaze. Ať už té z Berlína nebo Londýna. Němci totiž pochopitelně zvažovali, že by okupací Irska získali ideální základnu pro výpad do Británie. A Britové by tomu stejně tak rádi předešli preventivním obsazením ostrova.

„Dosud na žádnou jinou zemi nebyla uvalena tak efektivní blokáda, jako na Irsko, které se zřeklo válečných akcí,“ bude v roce 1940 naříkat premiér Éamon de Valera. Jak to? Na začátku války mělo Irsko k dispozici obchodní flotilu 56 lodí. Hned dvacet z nich ale bylo potopeno ponorkami a při náletech na volném moři. Spojenci i nacisté měli evidentně problém odlišit je od svých protivníků. Země, která byla závislá na zásobování zvenčí, musela podstupovat nelehké a hladové zkoušky. I proto si musela 15 dalších lodí vypůjčit a pronajmout, což ale nebylo jen tak. Nechtěli si totiž zavázat nebo znepřátelit žádnou z válčících stran. A k těm už přináležela prakticky celá Evropa.

Pomáhají všem

Irské přístavy zely prázdnotou: kdo by tu také hledal kotviště? Pokud vynecháme loďstva Spojenců a Osy, zůstává nám už jen Amerika. Jenže z USA sem, do „válečné zóny“, lodě za obchodem příliš nespěchaly.

I když je to paradox, v průběhu války bylo celé neutrální Irsko ve zbrani. Většinou jako domobranci v jednotkách LOP (Look Out Post), tedy na pozorovatelnách na pobřeží. Muži sloužící u námořnictva sloužili tzv. Dlouhou hlídku. Bez ohledu na zjevná rizika brázdili příbřežní vody a bez rozdílu zachraňovali trosečníky obou válčících stran. Protože je však neposílali zpět, ale do vlastní internace, vděku se za to od jejich mateřských zemí nedočkali. 

Příkladem může být loď MV Kerlogue, která ač zachraňovala topící se vojáky obou armád, byla oběma námořnictvy napadena. Němci také několikrát bombardovali Dublin. Zjevně jako odvetu za to, že Irsko aktivně nebránilo vlastním občanům vstoupit do cizích armád.

Počty Irů, kteří se přidali k Němcům, šly do stovek. Na rozdíl od tisíců, které se přidaly ke Spojencům. Celé to ale bylo trochu složitější: v Němci bombardované Británii už totiž na pracovní víza pracovalo 245 tisíc Irů, bez nichž se průmysl obejít nedokázal. Dále tu bylo kolem 50 tisíc irských „dobrovolníků“, kteří vstoupili do britských ozbrojených sil. A ke Spojencům později „dezertovalo“ něco kolem pěti tisíc mužů pravidelné irské armády, protože chtěli bojovat proti Hitlerovi.

Zrádci?

Žádné chvály se jim za to ale nedostalo ani od Británie, která celé Irsko viděla jako „nebojující zrádce“. Po válce pak těmto irským vojákům sebrala hodnosti a nárokované výsluhy. Získaná ocenění jim byla znovu přiznána až v roce 2013. Spojenci se nehezky dívali na Irsko i proto, že údajně zajišťovalo zázemí pro provoz a dotankování německých ponorek. Byla to samozřejmě lež, ale hodila se. Jediná německá ponorka, která tu zastavila, byla U-35 kapitána Wernera Lotta. Proč? Aby na neutrální břeh vysadila dvacítku řeckých námořníků z lodi MV Diamantis, kterou předtím poslala ke dnu. Fotky z vysazování se ale objevily z tisku na Západě – a o senzaci hned bylo postaráno.

TIP: Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách Evropy

Irové si byli vědomi, že neutralita jim komplikuje život. Byla to ale cesta, jak přežít. Proto by nás nemělo překvapit, že irský premiér osobně kondoloval německému velvyslanci, když se v roce 1945 dozvěděl o smrti Adolfa Hitlera. A velmi vlažný byl i postoj Irů vůči židovským uprchlíkům. Svět se o tom pochopitelně dozvěděl. Bohužel se už ale mlčelo o tom, že irská výzvědná služba po celou dobu konfliktu tajně podporovala Spojence zpravodajskými informacemi. Byť třeba jen meteorologickými údaji, bez nichž by nikdy nemohlo zdárně proběhnout vylodění v Normandii. Anebo že svolili k otevření tzv. Donegalova koridoru, kusu vzdušného prostoru nad svým územím, který umožňoval přesuny spojeneckých letadel…

Fosfor je nezbytným stavebním prvkem života, jak ho známe, a pomáhá vytvářet základní struktury buněk, dvoušroubovici DNA a RNA. Před miliardami let se většina fosforu nacházela uzamčená v nerozpustných minerálech mladé planety Země. Jeden z těchto minerálů, schreibersit, je vysoce reaktivní a může uvolnit fosfor potřebný ke vzniku organických molekul.

Život na Zemi měl možná více rodičů

Většina schreibersitu nalezeného na Zemi pochází z meteoritů. Schreibersit najdeme ale také v horninách, které vypadají jako roztavené sklo a které vznikly po úderu blesku do půdy bohaté na jíl.

Právě takto vzniklou horninu vědci zkoumali a odhadovali množství schreibersitu na Zemi v době vzniku života před 3,5 miliardami let. Blesky tehdy mohly podle autora studie Benjamina Hesse vyprodukovat značné množství fosforu. Ročně tak na Zemi vzniklo až 11 000 kilogramů fosforu.

Při simulaci klimatu na Zemi v dané době autoři studie zjistili, že více fosforu vzniklo díky bleskům než díky meteoritům. Podle Hesse to neznamená, že by za vznikem života nestály meteority, ale že zdrojů fosforu, a tedy i života, mohlo být víc.

TIP: Astronomové zkoumali mezihvězdný původ jednoho ze stavebních kamenů života

V dalším kroku chtějí vědci zjistit, zda mohly blesky vytvořit fosfor i na jiných planetách, na které dopadají meteority jen zřídka. „Četnost pádů meteoritů se časem snižovala, ale blesky, tedy alespoň na Zemi, jsou v průběhu věků poměrně konstantní,“ dodal Benjamin Hess.

Juliánský kalendář není přímo návrhem Julia Caesara, byť ten jej v roce 46 př. n. l. jako skutečně revoluční novinku prosadil. Že by snad průměrný rok měl trvat 365,25 dní, nikomu nevadilo. Ale skutečný solární rok trvá 365,24219 dní. V praxi to znamenalo, že každý rok se kalendář zpozdil o nějakých 11 minut a 14 vteřin. Vypadá to jako drobnost, která může dráždit jen skutečné puntičkáře. 

Co se ovšem stane, když systém s takovou chybičkou necháte běžet šestnáct století? Spousta věcí přestane dávat původní smysl. Například křesťanský svátek zásadního významu: Velikonoce. Ty totiž mají nastat po první úplňkové neděli po jarní rovnodennosti. Jenže začínaly pořád dřív a dřív. Kdo ví, jak by to vypadalo za pár století!

Papež zasahuje

Proto si papež Řehoř XIII. na vatikánský kobereček pozval astronoma Christophera Claviuse, aby tuhle chybu nějak stylově napravil. Clavius si práci ulehčil a do značné míry se inspiroval předchozí prací fyzika Luigiho Lilia. Výsledkem byl gregorián­ský kalendář, který známe dnes.

S novinkami je ale vždycky potíž. Teď bylo zapotřebí, aby celá Evropa poskočila o deset dní dopředu, přesněji: aby po čtvrtém říjnu nastal říjen patnáctý. V době, kdy pro řadu obyvatel představovaly dvouciferná čísla nepochopitelnou magii, to snadné nebylo. Zdálo se, že papež chce každému ukrást deset dní života! To je samo o sobě znepokojující. A což teprve otázka, co hodlá papež s naloupenými dny udělat?!

Švédské zmatky

Ve švédském království si se změnou dali opravdu načas a novinku se rozhodli adoptovat po svém. Místo velkého přeskoku (v roce 1700 už o celých 11 dní) se rozhodli vynechat dny navíc při letech přestupných. Po čtyřiceti letech by bylo všechno v pořádku. Takže počínaje rokem 1708 ubrali jeden den (29. února). Ale pozor, další přestupný rok už zaváhali a dostali se na scestí. Celá plánovaná synchronizace se jim rozsypala pod rukama a rozhodli se vrátit k juliánskému kalendáři. A tak museli jeden den k únoru přidat. 

Jako z udělání byl rok 1712 přestupný, a tak bychom se ve švédských kronikách mohli dočíst o událostech, které se staly v jinak krajně nepravděpodobném datu 30. února. Švédové chápali, že takhle budou brzy pro ostudu, a tak se v roce 1753 opět rozhodli pro přechod na nový, teď už všemi akceptovaný gregoriánský kalendář. Opět to pojali originálně: pro 17. únoru nastal ve Stockholmu první březen!

Vláda a daně

Vztahy mezi protestantskou církví Velké Británie a papežského Říma nikdy nepatřily mezi dobré. Takže zájem Angličanů o vatikánský výmysl skutečně nebyl valný. Proto se dlouho plácali s vlastní verzí, než přišli s originálním synchronizačním postupem, který prosadil parlament. Rok 1751 je proto v Londýně více než zvláštní: měl 282 dní, začínal 25. března (tedy Novým rokem juliánského kalendáře) a končil 31. prosincem gregoriánského kalendáře. A o rok později byl učiněn „velký skok“, tedy přechod z 2. září na 14. září.

„Je to spiknutí proradných katolíků!“ zněl tehdy hlas ulice. Aby ne: vláda totiž včas přesunula počátek fiskálního roku z 25. března na 25. května, takže nepřišla na daních o jedinou penny. A lidé zaplatili daně za 11 dní, které se nikdy neodehrály! Jestli na tom někdo vydělal, pak muž jménem William Willett. Do kronik historiků se zapsala jeho sázka, že: „Bude klidně tančit jedenáct nocí a dní.“ A skutečně, začal večer 2. září a skončil hned druhý den ráno, 14. září. Vyhrál.

Komplexní změnu!

Zdálo se, že francouzské revoluci udává rytmus jen monotónní svist gilotiny. Jenže kromě monarchie prý bylo nezbytné svrhnout vše, co jen trochu připomínalo minulost. Třeba zastaralé pojetí časomíry a kalendáře. Dne 24. listopadu roku 1793 tak byl představen unikátní revoluční kalendář, jehož jedinou devizou bylo, že neměl nic společného s církví. Bylo tu 12 měsíců, 365 dní a jednou za čtyři roky rok přestupný s jedním dnem navíc. Kde je tedy změna? V tom, že každý z měsíců trvá přesně 30 dní. Prostě už žádné dětské počítání na kloubech prstů ruky.

Logicky namítnete, že nám tu pár dní nutně musí přebývat. Co s nimi? Přepsat je do dalšího roku! O víkendy se nebojte, protože vlastně žádné nejsou. Měsíc je totiž rozparcelován na tři dekády, desetidenní úseky. A odpočívat můžete až poslední tři dny na konci měsíce. Změna je to opravdu revoluční, zvyšující výkonnost. Nelíbí? Nezapomínejte, je tu pořád ta gilotina. Ke gregoriánskému kalendáři se Francie vrátí až 1. ledna 1806.

Bolševická finta

V listopadu roku 1917 zahájili bolševici v carském Rusku rudou revoluci. Vyhráli a svrhli jimi tolik nenáviděného cara. A kromě poprav odpůrců pak přišel i čas na reformy: třeba ze zatuchlé říše žijící ve středověku učinit zářnou zemi přítomnosti. Nejsnazší cestou bylo pochopitelně upravit kalendář: přejít z juliánského na gregoriánský, protože širá Rus byla pozadu o celých třináct dní. Po 31. lednu 1918 tak následoval 14. únor. A proto se v dějepisných knihách píše o Velké říjnové revoluci, byť vlastně proběhla v listopadu. 

Systém na všechno

Jak vlastně běžel čas v římské říši, předtím, než její kalendář reformoval její (ještě lidem vcelku milovaný) diktátor a tyran? Rok tehdy trval 445 dní. Nebyl totiž solární, ale lunární. Původně měl 304 dní a časově se svým rozpětím rozkládal mezi březnem a prosincem. Nedá se říct, že by tohle desetiměsíční pojetí úplně fungovalo. A proto byly zařazeny dva nové měsíce, leden a únor, čímž se počet dnů zvýšil na 354 (355) dní. Chaosu tím neubylo, protože o přestupných rocích rozhodovali kněží, jejichž astronomická pozorování nepatřila k nejpřesnějším. 

TIP: Proč má týden právě sedm dnů? A kde se vzala jména jednotlivých dnů?

Navíc tu byl patrný tlak na to, aby byl rok kratší či delší. Někdy prostě nechcete platit daně dřív, než je to nezbytně nutné. A naopak, jindy se vám hodí, když rok ještě nekončí. Proto jste se mohli setkat ještě se dvěma dalšími měsíci, latinsky zvanými Intercalaris a Mercedonius. Těmi si ostatně v roce 46 před naším letopočtem vypomohl i sám Caesar, když patnáctiměsíčním rokem s délkou 445 dnů srovnal neduhy zastaralého kalendáře předchozího. „Bude to poslední rok zmatků,“ prohlásil prý rozhodně. Kdyby jen tušil, co mu blízká budoucnost chystá… 

Fosilie dinosaurů a dalších organismů období křídy z Číny bývají úžasné, skvěle zachovalé a velmi přínosné pro vědu. Ale i tam je zcela výjimečné, když se najde dinosaurus, který zkameněl v určité životní situaci, doslova i se svým chováním. Právě takový nález se nedávno povedl mezinárodnímu týmu paleontologů ve městě Kan-čou, jihočínské provincie Ťiang-si.

Badatelé zde odkryli druhohorní fosilii relativně velkého dinosaura ze skupiny oviraptorů, blízce příbuzné dnešním ptákům. Žil asi před 70 miliony let, na sklonku období křídy. Tento dinosaurus se přitom zachoval přímo na hnízdě, v němž bylo nejméně 24 vajec. V minimálně 7 vejcích se přitom nalezly pozůstatky embryí oviraptorů. Jak říkají autoři studie, dinosauři na hnízdech se nacházejí jen vzácně, stejně jako embrya dinosaurů ve vejcích. Ještě nikdy se ale nenašli dinosauři s hnízdem, vejci a embryi dohromady.

TIP: V Číně objevili nového dinosaura, který velmi připomíná kasuára

Podobné nálezy se objevily oviraptorů se objevily již dříve. Až doposud ale nezahrnovaly embrya ve vejcích. Vědci právě z těchto embryí a celkové situace nálezu usuzují, že nešlo o dinosaura, který by právě kladl vejce, ani o dinosaura, který hlídal hnízdo podobně jako dnešní krokodýli, jak se občas objevuje při hodnocení takových fosilií. V tomto případě vše nasvědčuje tomu, že dotyčný dinosaurus v okamžiku záhuby opravdu seděl na vejcích, jak to dnes dělají ptáci.

Při explozi masivní hvězdy a zrození supernovy, se do vesmíru rozlétne obrovské množství energie i hmoty. Záře supernovy ale bývá viditelná jen několik měsíců. Naproti tomu vyvržený materiál se rozprostře v rozsáhlém prostoru, kde vytvoří takzvaný pozůstatek supernovy, který můžeme spatřit i po 100 tisíci letech.

Německý astronom Werner Becker z institutu Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics a jeho spolupracovníci využili pozorování vesmírného rentgenového teleskopu eROSITA a s jeho pomocí objevili obrovský pozůstatek supernovy. Dostal přezdívku Hoinga a jde o největší známý pozůstatek supernovy, zářící v rentgenové oblasti.

Obrovský pozůstatek supernovy

Je skutečně obrovský. Na obloze zabírá plochu odpovídající 90 úplňkům Měsíce. Ještě zajímavější ale podle odborníků je, že se Hoinga nachází velmi daleko od galaktické roviny Mléčné dráhy, což je pro pozůstatky supernov velmi neobvyklé. Astronomy to každopádně překvapilo. 

TIP: Materiál exploze Keplerovy supernovy stále letí rychlostí Mach 31 000

Objev rekordně velkého pozůstatku supernovy by měl rozšířit naše poznatky o těchto extrémních vesmírných jevech. Mohl by také vrhnout světlo na záhadu scházejících supernov. Odborníci odhadují, že by v Mléčné dráze měla explodovat supernova vždy jednou za 30 až 50 let. Z toho a dalších údajů lze odvodit, že bychom ze Země měli pozorovat asi 1 200 pozůstatků supernov. Našli jsme jich ale sotva 300. Autoři studie proto vyvozují, že nejspíš hledáme na špatných místech.

Historie zná mnoho podob dálkové komunikace, ať jsou to bubny, kouřové signály nebo vlajky. Od 19. století se k nim přidal také telegraf, jenž umožnil předávat zprávy na velké vzdálenosti. Snahy o přenos lidského hlasu vyvrcholily komerčně úspěšným telefonem Alexandera Grahama Bella, zatímco pomyslnou korunu vynálezů v oblasti dálkové komunikace získal bezdrátový telegraf Guglielma Marconiho.

Telegrafní elita

Armády většiny zemí si výhody nových vynálezů dobře uvědomovaly a původní metody předávání zpráv přestaly záhy dostačovat. Pěší, jízdní, cyklistické ani automobilní kurýrní služby neumožňovaly efektivní předávání informací na velké vzdálenosti, pomineme-li poštovní holuby operující jednosměrně. Telegrafy a telefony se brzy staly na poli armádní komunikace nepostradatelné a jejich další mohutný rozvoj měla na svědomí první světová válka.

Rakousko-uherská armáda bývá v souvislosti s vypuknutím konfliktu často označována jako špatně připravená, se zastaralou výzbrojí a bránící se inovacím. V oblasti dálkové komunikace však byla poměrně „zvídavá“ a od poloviny 19. století setouto problematikou vážně zabývala, takže roku 1912 vznikl v St. Pöltenu telegrafní pluk. Kromě zmíněného regimentu, jenž se těšil pověsti elitní jednotky, se pořádaly i telegrafní kursy pro pěchotu a jezdectvo. Snad nejvíce spojařů, včetně těch z českých zemí, prošlo základním výcvikem na úrovni telegrafních škol zřízených v rámci každého z celkem 16 sborových velitelství.

Práce pro nejlepší

Stát se telegrafistou ale pochopitelně nemohl každý zájemce o tento obor. Tento fakt víceméně pouze odrážel situaci v civilním sektoru, kde studijní osnovy kladly velké nároky na zvládnutí mimořádně obsáhlé a do hloubky jdoucí teoretické přípravy. Adepti navíc museli obstát v obtížných testech a zkouškách.

Absolventi pak zvládali kromě látky z oblasti elektrotechniky a fyziky i problematiku bezdrátové a optické telegrafie, dokázali obsluhovat mnoho typů přístrojů a udržovat je, rozuměli organizaci a členění telegrafního vojska stejně jako výstavbě telegrafních linek a ovládání přístrojů v polních podmínkách. Odměnou za úspěšné složení závěrečné zkoušky bylo udělení kvalifikačního odznaku pro telegrafisty (Telegraphistenauszeichnung) zavedeného roku 1906.

Do zbraně!

Během mobilizace v červenci 1914 velitelství telegrafní pluk rozpustilo a jeho čtyři prapory čekala reorganizace. Spolu s absolventy sborových telegrafních škol a kursů pak utvořily základ c. a k. telegrafního vojska (k.u.k. Telegraphentruppe). Mobilizační plány počítaly se vznikem celé řady telegrafních a telefonních oddělení. Mimo jiné mělo jít o 48 polních, 16 sborových, 23 horských, 11 polních radiotelegrafických stanic, 50 záložních telegrafních provozních oddělení či 64 záložních telegrafních oddělení výstavby.

Pokračování: Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (2)

Náhradou za rozpuštěný telegrafní pluk se stal telegrafní náhradní prapor (k.u.k. Telegraphen-Ersatz-Bataillon), jenž jako jediný zajišťoval v St. Pöltenu až do konce války vzdělávání spojařských adeptů z řad záložníků. Příslušníci původních čtyř praporů byli rozdělení do čet, které měly charakter technických dispozičních jednotek složených z příslušníků telegrafního mužstva a trénu. Spojaři tak sloužili podle potřeby u různých armádních formací a často měnili místo svého působení.

Hormony ovlivňují chování lidí v mnoha ohledech. Příkladem může být pohlavní hormon testosteron, který výrazně zasahuje do chování u mužů. Dřívější výzkumy ukázaly, že zvýšená hladina testosteronu ovlivňuje rozhodování muže, přispívá k rozvoji antisociálního chování, škodí romantickým vztahům ze strany muže a někdy dokonce zvyšuje touhu po vlastnictví materiálních statků.

Čínští odborníci nedávno zjišťovali, jak hladina testosteronu ovlivňuje u mužů štědrost. Uspořádali experiment, kterého se zúčastnilo 70 dobrovolníků mužů ve věku 18 až 25 let. Dobrovolníci si v rámci experimentu natírali paže a ramena gelem. U poloviny z nich tento gel obsahoval testosteron, zbylí muži měli gel s placebem.

Experiment se štědrostí

Během experimentu měli tito muži ohodnotit svou sociální blízkost k lidem v jejich životě. Rovněž se měli rozhodnout, zda by se s někým z těchto lidí podělili o finanční obnos, který mohl být různý. Badatelé při tomto rozhodování sledovali aktivitu v mozku dobrovolníků pomocí zobrazování funkční magnetickou rezonancí.

TIP: Nejen genetika: Hladinu testosteronu mužů ovlivňuje prostředí, v němž vyrůstali

Výzkum ukázal, že s lidmi, kteří dobrovolníci ohodnotili jako jim velmi blízké, se všichni podělili zhruba stejně štědře. Rozdíl se ale objevil ve chvíli, kdy došlo na dělení s méně blízkými lidmi. V tomto případě byli muži, kteří se mazali gelem obsahujícím testosteron, méně štědří. Magnetická rezonance rovněž prozradila, že se tito muži odlišovali od kontrolní skupiny s placebem aktivitou v oblasti mozku, která je spojována s empatií.

Šrí Lanka, jejíž oficiální název zněl ještě před půlstoletím Cejlon, spadala od roku 1802 pod britskou koloniální říši. Místní úrodnou půdu pak Britové využívali především k pěstování kávy. Poté však přišla nákaza v podobě houby Hemileia vastatrix, která zničila prakticky všechny kávovníkové plantáže. Jako náhražka se tedy začal pěstovat čaj, jehož semena se podařilo tajně propašovat z Číny. 

Místní lidé pokáceli divokou džungli, protože pokrývala nejvýživnější půdu. Toto na první pohled drastické opatření však probíhalo regulovaně, a na některých místech bylo dokonce zcela zakázáno. Vykácené stromy odtáhli sloni a zbytek džungle muži vypálili. Šlo překvapivě o jeden z nejdůležitějších kroků v otázce budoucího pěstování čaje – zničila se tak totiž většina semen cizích rostlin v půdě. Pahýly stromů musely hořet dostatečně dlouho, aby se zlikvidovaly plísně, houby a další škůdci.

Poté postavili britští kolonizátoři na odlesněných svazích nezbytné továrny, hospodářské budovy a ubytovny pro pracovníky a správce plantáží. Fabriky na čaj měly kamenné základy, aby v přízemí panoval co největší chlad kvůli procesu fermentace (kvašení). Aby se podařilo stavbu dokončit co nejrychleji, sáhli inženýři po oceli jako po základním konstrukčním materiálu a střechy pokryli plechem. Původní budovy zde přitom najdete dodnes. 

Britští majitelé však měli k dispozici zcela jiné bydlení – vznikly pro ně luxusní bungalovy zajišťující maximální pohodlí. Každá čajová plantáž totiž fungovala (a dodnes funguje) jako samostatná usedlost s vlastním životem – zasazením čajových rostlin počínaje a kvalitně zabaleným čajem ve velkých dřevěných bednách konče.

Zrození černé lahůdky 

Za počátek éry cejlonského čaje můžeme považovat rok 1867. Tehdy přijel na Šrí Lanku britský plantážník James Taylor, aby osobně dohlédl na výrobu čaje na svém políčku o velikosti pouhých devatenácti akrů. Měl již zkušenosti s pěstováním na severu Indie a zavedl i zcela nové výrobní postupy – čajové lístky například ručně roloval a pak je sušil v pecích.

Za další milník lze považovat rok 1873, kdy do Londýna dorazila vůbec první zásilka s cejlonským čajem: vážila deset kilogramů a v Anglii vzbudila tato plodina  obrovský zájem. Již v roce 1899 se tak na Šrí Lance pěstoval čaj zhruba na 400 tisících akrů půdy (asi 160 tisíc hektarů) a jeho produkce stále dramaticky narůstala. Zakládání plantáží šlo ruku v ruce s budováním sítí silnic a železnic. Postupně pak vyrostl i jeden z největších přístavů na světě – Colombo –, a kvalitní čaj se tak rychle dostal z plantáží na paluby lodí a odtud do celého světa.

První obchodníci s čajem vydělali obrovské jmění. Mezi nejznámější patřil Thomas Lipton, proslulý mimo jiné tím, že rád sedával nedaleko své továrny Dambatenne ve městě Haputale, přičemž se kochal výhledem na stále se rozrůstající plantáže. Zmíněné místo dnes známe jako Lipton’s Seat a je veřejně přístupné. 

Sběračky „dovezené“ z Indie 

Čajový průmysl dnes v zemi vytváří více než milion pracovních míst. Pokud se ovšem pohybujete u základny výrobní pyramidy, pak zrovna nezbohatnete. Mzdy sběraček (tuto práci vykonávají téměř výhradně ženy) jsou velmi nízké – kolem tří dolarů na den, což představuje dvě třetiny minimální mzdy státních zaměstnanců. Sběračka přitom musí denně natrhat alespoň dvacet kilogramů lístků, což vydá přibližně na pět kilogramů černého čaje. V minulosti však byly požadavky ještě tvrdší – u sběru cenných odrůd nesměly ženy jíst kořeněná jídla a musely nosit rukavice, aby se nepřenášely nežádoucí pachy. 

Práce na plantážích je fyzicky velmi náročná a sběračky ze mzdy sotva vyžijí. Naprostou většinu z nich tvoří Tamilky: toto etnikum vyznává náboženství hindu, tvoří asi 18 % šrílanské populace a obecně představuje nejnižší sociální vrstvy. Britové si sice v 19. století chtěli na sběračskou práci najímat Sinhálce (dnes hlavní etnická skupina ostrova), jenže místní obyvatele práce na plantážích nelákala. Proto si kolonizátoři začali „vozit lidi“ z jižní Indie z oblasti Tamilandu. Podle dochovaných záznamů musely mít ubytovny pro sběrače příslušné parametry – předepsán byl například i počet a velikost oken. Před nástupem na plantáž prošli všichni zaměstnanci lékařskou prohlídkou, měli bezplatné ubytování a pro jejich děti se v areálech zřizovaly školy.

Lahůdka kropená monzuny 

Pokud se čajovník nezastřihuje, může dorůstat výšky až patnácti metrů. Již po tisíciletí se však čaj kultivuje a udržuje v podobě keřů vysokých zhruba metr. Čajové lístky se mohou poprvé sklízet tři až pět let po vysazení. Aby se zachovala kvalita, sbírají se ručně a zpravidla se trhají dva nejmladší listy a pupen – zmíněná kombinace totiž vytváří nejlahodnější čaje. Časové rozestupy mezi česáním musejí být přesně stanoveny. Doba, po kterou dorůstají nové výhonky, se liší v závislosti na hnojení, podnebí atd. V tropických oblastech lze česat každých čtrnáct dnů. Dalších třicet až sto let se lístky pravidelně sbírají a keř se zarovnává do vhodné výšky. Mohli byste narazit i na několik set let staré čajovníky, které však mají tuhé listy horší jakosti.

Čajovníku se nejlépe daří v tropickém a subtropickém pásmu do nadmořské výšky kolem 2 500 metrů. Říká se, že čím vyšší nadmořská výška, tím kvalitnější čaj. Způsob zpracování pak určuje, zda z lístků vznikne černý, zelený, nebo bílý čaj. Tradiční cejlonský čaj (Ceylon Tea) je ovšem černý a má jemně citrusovou příchuť.

Mix vitaminů a minerálů 

Existuje mnoho čajových odrůd, jež se liší velikostí listů – od čajového prachu, který je nejpodřadnější, přes drť až po jakostní listové čaje. Čaj získaný z prvního listu, jenž je nejmladší, a tudíž i nejbohatší na cenné látky, se nazývá orange pekoe (OP) a představuje ten vůbec nejkvalitnější produkt. Dobrý čaj střední jakosti se získává i z druhých listů označovaných jako pekoe (P). Třetí, čtvrtý a pátý list pak dávají vzniknout čajům střední až nízké kvality. Produkty z Cejlonu se dále dělí například podle nadmořské výšky plantáží: nížinné (do 600 m n. m.) mají slabou chuť, ale rostou rychleji; vysokohorské (nad 1 200 m n. m.) vykazují skvělou chuť, rostou však pomaleji. 

TIP: Šampaňské mezi čaji: Ochutnejte indický Dardžiling

Lahodný tmavý mok navíc obsahuje vitaminy – například C (posiluje imunitní systém), B1 (pomáhá na soustředění) –, zinek a bioaktivní látku EGCG, která působí tlumivě na srážlivost krve a předchází onemocněním srdce. Kromě toho mírní oxidační proces buněk, a lze tak s nadsázkou říct, že zpomaluje stárnutí. Vědci jsou přesvědčeni, že právě díky každodennímu pití čaje se lidé v Asii dožívají tak vysokého věku. 

Ještě půlstoletí po její smrti probíhá mezi fanoušky a historiky živá diskuse. Jedni tvrdí, že její život byl skutečně tak špatný, jak se tvrdilo. Jiní jim oponují a hádají se, že byl ještě horší.

Pravdou však je, že šansoniérku obklopuje mnoho legend uměle vytvořených jako součást její image coby „hvězdy, která se zrodila na ulici“. Ono to už s tím samotným narozením nebylo tak dramatické. „Na schodech tohoto domu se 19. prosince 1915 do naprosté chudoby narodila Edith Piaf, která svým hlasem dojala celý svět,“ stojí napsáno nad dveřmi čísla 72 v ulici Belleville. Ve skutečnosti, jak uvádí její rodný list, se umělkyně narodila už o čtyři dny dříve v pohodlí blízké nemocnice. 

Konzervatoř mezi prostitutkami 

Také dojemný příběh o malé Edith, kterou z její slepoty v sedmi letech zázračně vyléčila pouť k uctění svaté Terezie z Lisieux, je zcela smyšlený.

Přesto však nelze tvrdit, že by zpěvaččino dětství bylo procházkou růžovým sadem. Matka ji opustila hned po porodu, aby mohla v klidu pokračovat v budování své kariéry coby neúspěšné kabaretní zpěvačky. Malé Edith zbyl jen otec, potulný komediant italsko-francouzského původu. Místo výchovy narukoval Louis-Alphonse Gassion do francouzské armády. Těsně předtím, než odmašíroval bojovat do první světové války, svěřil dcerku své matce, která vedla hampejz v Normandii. Prostitutky se o Edith staraly dobře. Tvrdily, že dítě v nevěstinci nosí štěstí, a tak prožila dívenka relativně šťastné dětství. 

Pobyt v domě hříchu během formativních let nejspíše formoval také její vztah k mužům. „Myslela jsem si, že když má kluk na holku chuť, holka ho nikdy neodmítne,“ prohlásila na sklonku života.

Cestou z fronty si ji v Normandii otec zase vyzvedl a dvanáctiletá Edith tím zahájila svou kariéru pouliční zpěvačky. On vydělával svými kousky oběma na chleba a ona jemu svým zpěvem na absint. V patnácti letech měla Edith svého věčně podroušeného otce právě tak dost a definitivně utekla z neexistujícího domova. Začala vystupovat se svou nevlastní sestrou Momone. Její život se příliš nezměnil. Dál zpívala, zatímco Momone předváděla taneční kousky a starala se o kasu. Jen absint pily obě. 

Něco za něco

V šestnácti se zamilovala do poslíčka Louise Duponta tak vášnivě, že z toho do roka porodila dceru Marcelle. Stejně jako její matka, také Edith dala přednost pouličnímu životu před rodičovstvím, a tak dítě vychovával Dupont, mazlivě přezdívaný Ludvíček. Zřejmě se nestaral příliš dobře, protože holčička před druhými narozeninami zemřela na meningitidu. 

Jako by Edith uzavřela pakt s ďáblem a život její dcery byl první splátkou za nehynoucí slávu. Po smrti Marcelle se totiž její kariéra rozjela naplno. V roce 1935 si jí všiml Louis Leplée, majitel nočního klubu Le Gerny. Vymyslel její slavnou přezdívku Môme Piaf (Vrabčí mládě, podle jejího malého vzrůstu), naučil ji základy společenského chování, oblékl do typických černých šatů a pak už nekompromisně vystrčil nervózní zpěvačku na prkna, která znamenají svět. 

A Edithina hvězda stoupala. Její kariéru nezastavilo ani podezření ze spoluúčasti na vraždě Lepléeho. Ze stísněného baru se prozpívala až do nejslavnějších kabaretů a šantánů ve Francii, v Americe a postupně v celém světě.

Zrádkyně s trikolorou na prsou

Mohla zpívat i během války. Nacisté ji nezakázali. Právě naopak, najímali si ji, aby vystupovala na jejich společenských akcích a večírcích německých jednotek. Získala angažmá v Moulin Rouge, který se v té době důstojníky SS jen hemžil. Bavila i je. Mnozí ji za to po válce odsoudili. Považovali ji za zrádkyni. Jiní ji naopak považovali za hrdinku. Tvrdili, že zpívala v zajateckých táborech a na koncertech pro Němce riskovala s trikolorou na hrudi a s Marseillaisou. Sama umělkyně se nechala slyšet, že pracovala pro francouzské hnutí odporu proti německé okupaci.

Hlavně nebýt hlupákem

„Náhradníka si nesmíš hledat až potom, ale předem. Jinak jsi podvedená ty; když ho hledáš předem, hlupákem zůstane on. A to je zatracený rozdíl!“ To bylo hlavní a jediné pravidlo, kterým se Edith řídila ve svém milostném životě. A to více než důkladně. Z desítek méně či více slavných mužů, kteří prošli její postelí, s ní neukončil vztah ani jeden. Edith si za každého z nich po vypršení přiměřené lhůty prostě našla náhradu. Za každého. Až na toho jednoho. Toho osudového. Ženatého boxera Marcela Cerdana.

On nekouřil, nepil alkohol a chodil spát po setmění. Ona po setmění vstávala, kouřila a kopala do sebe panáky se stejnou vervou, s jakou on „knockoutoval“ svoje protivníky. On chodil na její koncerty. Ona nevynechala jeho jediný zápas, zavírala oči a volala: „Do toho, Marceli!“ 

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

On miloval ji a ona jeho. Myslela si o něm, že je jiný, a on si to samé myslel o ní. Když ho 27. října 1949 požádala, aby za ní okamžitě přiletěl, nezaváhal ani okamžik. Nastoupil do letadla. To havarovalo, zemřel. Prohlásila, že za lásku zaplatila hořkými slzami, a začala se propadat do drogového víru, který jí prý připomínal karneval v pekle.

Účet k zaplacení

„Nechtěla bych umřít stará. Doufám, že umřu dřív, než přestanu být schopná zpívat,“ prohlašovala. Její přání se jí splnilo. Umřela 10. října 1963 ve spánku poblíž jihofrancouzského města Grasse. Její pozůstalí rozhodli, že bude „vypadat líp, umře-li v Paříži“. Odvezli ji tedy do hlavního města a její smrt ohlásili o den později. Pohřbili ji na hřbitově Père-Lachaise a její hrob patří dodnes mezi ty nejnavštěvovanější. 

Její poslední slova před smrtí byla: „Za každou zatracenou věc, kterou v životě uděláš, budeš muset dříve či později zaplatit.“ Tak zemřela Edith Piaf, žena, která na sklonku života přece jen začala litovat.