Mnozí konstruktéři si v letech 1914 až 1918 uvědomovali, že při ztečích zákopů by vojáci ocenili kompaktní a pohotovou zbraň nového typu. Její dostřel by nehrál příliš velkou roli, zato palebná síla nablízko měla být smrtící. Mezi takové vizionáře se zařadil i americký plukovník John Thompson, toho času šéf malé zbrojovky Auto-Ordnance Company. Ten v závěru války dokončil prototypy pokrokového automatu s kadencí až 1 500 ran za minutu. Zrodil se předchůdce slavného samopalu, jenž se díky náboji .45 ACP (11,43 mm) mohl oproti devítimilimetrovým konkurentům chlubit vyšší zastavovací schopností. 

Vražedný Annihilator

Dostatek střeliva zajišťoval schránkový zásobník na 20 ran nebo rozměrné bubnové na 50 či 100 nábojů. Samopal postrádal pažbu, zato měl vpředu i vzadu pistolovou rukojeť. V listopadu 1918 nechal Thompson odeslat první kusy zbraně nazvané Annihilator (ničitel) k americkým divizím v Evropě, nicméně příměří zavedení novinky do jejich výzbroje zabránilo. Konstruktér se nevzdal a pokračoval ve vývoji, jenž dal vzniknout řadě mírně odlišných variant.

Roku 1920 předvedl Model 1919 zástupcům armády, které výkony samopalu nadchly – střelec dokázal vyprázdnit storanný buben za pouhé čtyři vteřiny. Thompson očekával okamžité objednávky, jenže rozpočtové škrty přijetí neověřeného typu do výzbroje nepřály. Z linek tak sjížděly jen minimální počty samopalů určených pro komerční trh a přejmenovaných z „annihilátoru“ na mírumilovněji znějící samopal Thompson.

V rukou mafie

Malosériová výroba se ale značně prodražovala – už proto, že autor nechával nejsložitější součástky stavět u renomovaných podniků v čele s Coltem. První produkční verze M1921 obdržela od novinářů přezdívku Tommy Gun a místo podfinancovaných armád si samopal zprvu našel cestu do rukou zločinců. Byl navržen jako robustní a precizní zbraň dle mírových standardů – používalo se ořechové dřevo, třískové obrábění kovových dílů a luxusní povrchová úprava. A tomu odpovídala i vysoká cena.

Mafiáni na rozdíl od vojáků nehleděli na náklady a při vyřizování účtů či střetech se strážci zákona si pochvalovali kvalitní zpracování, kadenci a jednoduchou obsluhu. Ve 20. letech si thompson v jejich rukou vysloužil přezdívku „chicagský psací stroj“ a stal se postrachem bezpečnostních složek, obvykle vyzbrojených jen revolvery či pistolemi. Pět stovek kusů si dokonce pořídila Irská republikánská armáda pro boj s Brity. Postupně si automat přece jen našel cestu i ke strážcům zákona, kteří se potýkali s organizovaným zločinem a rozhodli se bojovat proti ohni ohněm.

Složité brzdění závěru

Další masově vyráběnou variantu představoval M1928, který se „jednadvacítce“ velmi podobal. Vyznačoval se dřevěnou pažbou, pistolovou rukojetí a přední pažbičkou pod hlavní. Páčka manuální pojistky našla své místo na levé straně pouzdra závěru, přičemž střelec mohl thompson zajistit výhradně se závěrem v zadní poloze. Přepínač režimu střelby se nacházel dále vpředu a umožňoval pálit jednotlivými ranami i dávkou. Záchyt zásobníku se ovládal stiskem tlačítka umístěného bezprostředně za spouští na levé straně rukojeti.

Na mohutné pouzdro závěru upevnil Thompson objímku zásobníku a poměrně dlouhou hlaveň. Ta nesla v zadní části výrazná chladicí žebra, zatímco na ústí byl nasazen kompenzátor. Zbraň využívala princip tlaku plynů na dynamický závěr, nicméně doplněný o neobvyklý způsob opožděného otevírání známý jako Blishův systém. Natahovala se napínacím knoflíkem na horní ploše závěru, který konstruktér opatřil výřezem, aby při míření nezakrýval mušku.

Dále se na závěru nacházela sedlová součástka (bronzový klín ve tvaru písmena H), jež se pohybovala v šikmé drážce. V přední poloze závěru spodní část klínu zapadala do vybrání v pouzdře. Po výstřelu musel tlak plynů nejprve vytlačit klín nahoru, teprve poté se uvolnil závěr. Brzdění tak vlastně vycházelo z principu zvýšeného tření dvou šikmých ploch vyrobených z různých kovů.

Image

Čtěte také

Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (2)

Metalicita souvisí s chemickým složením vesmírných těles a nejčastěji o ní mluvíme ve spojitosti s plynem, zkoumáme-li například hvězdy či mlhoviny. Označuje se zpravidla písmenem Z a vyjadřuje poměrné zastoupení „kovů“ ve studované směsi. Slovo „kovy“ je v uvozovkách oprávněně, neboť z astronomického hlediska se za kov považuje vše kromě vodíku a helia – tedy i prvky jako lithium, kyslík či uhlík, které z pohledu chemie vlastnosti spojované s pravými kovy rozhodně nemají.

TIP: Atmosféra horkého jupiteru WASP-121b je plná vypařených kovů

Informaci o chemické směsi doplňuje poměrné zastoupení vodíku a helia, označované písmenem X, respektive Y. Je nabíledni, že X + Y + Z = 1. Metalicita astrofyzikální látky dosahuje obvykle pár procent, například u Slunce se jedná o méně než 2 %. V rámci Mléčné dráhy roste metalicita směrem k jejímu centru.

Původní brněnský hrad na Petrově ve 13. století již dosloužil, a tak se český král rozhodl vystavět u Brna nové správní sídlo, které mohlo sloužit také jako strategická základna pro vojenské výpravy. S pomocí pohraničních hradů se odtud dala řídit obrana země. Václav I. (vládl 1230–1253) nebo Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278) proto započal stavbu nového opevněného hradu, který měl současně plnit i funkci sídla Moravského markrabství. 

Vojenský a strategický účel hradu byl prověřen záhy při střetu s římským králem Rudolfem Habsburským. Ten skončil známou bitvou na Moravském poli, v níž 26. srpna 1278 Přemysl II. padl a Brno otevřelo své brány Rudolfovi. 

Purkrabí byl jen úředník

Brněnský hrad dostal v roce 1300 své jméno po kopci (Spilberk), na němž stojí, tedy ostroh nebo také „tenký zahrocený kolík“, utvářený do úzkého hřebene. Chránily ho kamenné zdi z lomového kamene široké až 3,5 metru, které místy dosahovaly výšky 8 metrů. Uzavíraly dvůr ve tvaru lichoběžníku. Skalnatý vrcholek byl přerušen dvěma příčnými, dosud patrnými příkopy, mezi nimiž hrad stál.

Hospodářské prostory byly soustředěny v západní třetině, zatímco reprezentační a obytné ve východní třetině hradního komplexu. Existencí dvou vstupů se Špilberk řadí k několika průjezdným hradům v českých zemích (další jsou Pražský hrad, Zvíkov či Bezděz), dispozičně je však ojedinělý. V odborných diskuzích je připodobňován k nedostavěnému hradu na vrchu Osule u Vitějovic a ke Castelu Lagopesole, jednomu z největších hradů císaře Fridricha II.

Hrad sloužil panovníkovi a také zemské správě. Zasedal zde sněm a v jeho prostorách se konaly soudní hrdelní procesy. Obývala ho hradní posádka. Špilberk měl jako všechny panovnické hrady svého purkrabího, tedy úředníka, který měl na starosti správu hradu. Nebyl to původně vlivný úředník, měl pouze výkonnou pravomoc, tedy plnil rozhodnutí vyšších institucí. Staral se i o hradní statky, jako například brněnské mýto, sladový mlýn se zahradou v dnešní Mlýnské ulici v Brně, dvůr v místech nynější Dvorecké ulice, městečko Měnín, ves Rousínov s mýtem, ves Pravlov s mýtem, zajišťoval právo brát na otop a stavbu dřevo z veverských lesů a také desátky z vinic.

Centrum markraběcí Moravy

Hrad hostil třikrát ve svých komnatách mladičkého Václava II. (vládl 1283–1305), který i v pozdějším věku pobýval jak ve městě (v Alramově domě na dnešním Dominikánském náměstí), tak i na hradě. Například tam předával roku 1301 svého syna Václava III. uherskému poselstvu, když mu byl nabídnut uherský trůn. Václav III. (vládl 1305–1306) pak na Špilberku po smrti svého otce vyjednával mír s Rakušany 21. července 1305 a poté 5. října toho roku tam také slavil sňatek s Violou Těšínskou. O rok později v Brně připravoval rozsáhlá vojenská a politická opatření, aby si upevnil polskou korunu.

V letech 1337–1340 na hradě sídlila Blanka z Valois, manželka markraběte Karla (pozdějšího Karla IV.), kterou z Prahy vypudila Beatrix Bourbonská, druhá manželka Jana Lucemburského (vládl 1310–1346), protože Blanka byla oblíbenější než ona. V letech 1379–1411 byl hrad rezidencí moravských markrabat z rodu Lucemburků – Jana Jindřicha (vládl 1349–1375) a Jošta (vládl 1375–1411). V této době vyrostly mnohé budovy podél zdí a samotný hrad byl opravován a udržován v dobrém stavu. Na úpatích kopce se rozprostíraly vinice a služebnictvo žilo v domech ve městě a předměstích.

Brno husitské a poděbradské

Za husitské revoluce obsadil Špilberk král Zikmund (vládl 1420–1437) a na podzim 1421 tu věznil husitské poselstvo vedené Vilémem Kostkou z Postupic. Roku 1422 předal Zikmund správu Moravy Albrechtovi, vévodovi rakouskému, který na hrad dosadil rakouskou posádku. Ta měla zabránit dobytí Brna husity, ale také ovládnutí města zevnitř, protože husité v něm měli řadu příznivců.

V roce 1440, po Albrechtově smrti, svěřili stavové Špilberk brněnské městské radě, z čehož se v 15. a 16. století vyvinul zvyk, že po panovníkově smrti měl zemský hejtman na starost špilberský hrad a všechny ostatní zemské hrady tak dlouho, dokud nový panovník nepřijal hold moravského sněmu a nepotvrdil privilegia markrabství. Král Jiří z Poděbrad (vládl 1458–1471) vykoupil v roce 1458 Špilberk ze zástavy a na hradě se usadil jeho syn Viktorín z Poděbrad.

V době česko-uherské války Jiřího z Poděbrad proti panské jednotě a křižákům v květnu 1467 vypukl boj mezi brněnskými měšťany a špilberskou posádkou krále Jiřího z Poděbrad pod vedením hejtmana Leopolda Krajíře z Krajku.

Na Svinském trhu (dnešní Šilingrovo náměstí) postavili Brňané baštu, ze které hrad ostřelovali. Na pomoc hradní posádce však přišli bojovníci Viktorína z Poděbrad. Ti baštu obsadili a spálili. O dva roky později se Matyáši Korvínovi, podporovanému městem, podařilo až po několikaměsíčním obléhání přinutit posádku na Špilberku ke kapitulaci a předem vyjednanému odchodu se zbraní v ruce, čímž získal jak Brno, tak i vládu na Moravě.

Od úpadku k barokní pevnosti

Krátce nato se hrad dostal opět do zástavy. Vladislav Jagellonský dlužil moravskému zemskému hejtmanovi Janu Meziříčskému z Lomnice 10 000 dukátů a zastavil mu 27. května 1498 v této částce Špilberk. Jan z Lomnice zemřel roku 1515 a po něm drželi Špilberk jeho synové Jindřich, Václav a Vladislav. Ti se ale o hrad moc nestarali, a tak postupně začal chátrat.

TIP: Špilberk jako žalář národů: Drsné místo pro vězně monarchie

Tento úpadek pokračoval až do druhé poloviny 16. století, poté byl hrad mohutně přestavován a sehrál významnou roli roku 1645 při obraně proti Švédům. Ale to už z něj byla právě barokní pevnost podobná té, jak Špilberk známe dnes. Střídání velitelů, úpravy pevnostních prvků a nakonec celková změna funkce hradu na nejobávanější žalář v Evropě (1783) zapříčinila, že z původní gotické podoby zbylo do dnešních dnů pramálo.

Vnímání barev je u lidí postaveno na třech základních barvách: zelené, červené a modré. Ptáci mají navíc k tomu schopnost vidět také ultrafialové (UV) spektrum záření a díky tomu vnímají svět podstatně jinak než my. Například zelená zeď listoví, která nám splývá do jednolité plochy, je pro ptáky plná kontrastů. Horní strana listí je pro ně výrazně světlejší než spodní a díky tomu ostřeji vnímají trojrozměrnou strukturu překrývajících se listů. Lépe se tak mezi větvemi orientují, pohybují a nacházejí potravu.

TIP: Ultrafialové vidění: Takhle vypadá polární svět sobíma očima

„Objevili jsme něco, co je pro ptáky zřejmě velmi důležité a budeme pokračovat dál, abychom odhalili vizuální svět, v němž žijí další živočichové,“ okomentoval výsledky studie jeden z jejích autorů Dan-Eric Nilsson. „Můžeme si myslet, že kolem sebe vidíme realitu, ale je to čistě lidská realita. Zvířata žijí zase v jiné realitě, na kterou se teď můžeme podívat jejich očima a odhalit mnohá tajemství.“

V roce 1240 už na Východě téměř není pevnina, kterou by nějakým způsobem nekontrolovala Mongolská říše. Následujících 40 let stačilo k porobení korejských států, jež se staly vazaly Kublajchána, a mocný vládce teď se zájmem hledí směrem k japonským ostrůvkům. Poslední země, kterou ještě nemá v hrsti! Politické klima je příhodné, jeho špehové přinášejí zprávy o rozkolu v tamním císařství, o znesvářených klanech a vyčerpávajících bitvách. Dobýt je by neměla být náročná práce.

Božský vítr zasahuje – dvakrát! 

Nejprve to zkusí po dobrém. Napíše do Kjóta oficiální list vyzývající Japonce k přičlenění. Jenže to selže, stejně jako nevyslyšená diplomatická mise. A tak následuje první invaze, vydatně podporovaná Korejci. Hned první střetnutí ale nedopadne dobře. Vylodění 3 tisíc mongolských nájezdníků v zátoce Hakata sice čelí jen 120 samurajů, ale ti svou pozici udrží. Stane se z toho legenda. Následuje pak několik menších, pro chána úspěšnějších nájezdů. 

Mongolové bohužel přehlédli, že když na rozhádanou a nejednotnou říši zapůsobí silou, dokáže se pohotově semknout proti společnému nepříteli. A pak Japonci bojují jako lvi. Na jejich stranu se postavilo i rozmarné počasí. Dvakrát. Z první plnohodnotné invaze v roce 1274 sejde. Sedm set lodí korejské flotily sice převeze k japonským břehům 30 tisíc nájezdníků, ale před vyloděním je smete tajfun do moře. Třetina Mongolů utone a lodě se vracejí zničené zpět. A v roce 1281?

Chán tentokrát neponechal nic náhodě. K Japonsku míří na 4 tisíce plavidel a přes 140 tisíc jeho nejlepších vojáků. Císař v Kjótu má na zastavení tohoto přílivu pouhých 14 tisíc samurajů, což je zoufalé. Jenže opět zasáhne vůle bohů. Ničivý tajfun, kterému tu začnou přezdívat kamikaze čili „Božský vítr“, zastaví invazi podruhé. Mongolsko se už nikdy o další útok nepokusí. Pochopí, že bohové jejich plánu nepřejí.

Revoluční export se nekoná

Vztahy mezi Velkou Británii a Francií historicky nepatřily mezi nejvřelejší. Zvlášť po krvavé revoluci z roku 1789. Angličané tehdy ve velkém sponzorovali přeživší monarchisty a šlechtu, a podporovali evropské země v boji proti poblázněným revolucionářům. Francouze na oplátku napadlo, jak Londýn stylově umravnit: přenesou problémy před jejich vlastní práh tím, že sami podpoří boj za nezávislost Irska. Ať se Britové starají o vlastní potíže!

Francouzi se dodnes neshodnou na tom, jestli jejich akce v roce 1796 byla opravdovou „invazí“ nebo jen bratrskou revoluční pomocí. Přece jen, desítky lodí s posádkou 15 tisíc vojáků nemůžeme považovat za obyčejný poznávací výlet. Přesto tahle slavná Expédition d’Irlande skončila dost neslavně.

Nápad byl prostý: vyrazit přes rozbouřený kanál La Manche k Irsku, zakotvit v zátoce Bantry, spojit se s irskými republikány a ovládnout zemi. Hurá! Volba zimního termínu měla přispět ke zdaru mise, protože nehrozilo setkání s hlídkujícími britskými fregatami. Jenže udeřilo špatné počasí.

Francouzská revoluční flotila se brzy rozpadla na jednotlivá bloudící plavidla, z nichž většina do Irska ani nedorazila. Část lodí se potopila, některé zajali Angličané. Sám francouzský generál Lazare Hoche se opozdil o několik dní. Na něj čekající soudruzi v Bantry si zatím užívali přívalů irského deště a šlapali přitom vodu. Doslova. Přišli o 12 lodí a tisíc mužů utonulo, aniž by došlo na boj. Ať už invaze, nebo expedice – dobrodružství se nekonalo. Francouzský revoluční výlet do Irska byl kvůli nepříznivému počasí odložen na neurčito.

Ruskou zimu otestovali Švédové 

Že to za 2. světové války německému wehrmachtu natřela v Rusku zima, se tak nějak všeobecně ví. Relativně komické je, že nacističtí generálové udělali nachlup tu samou chybu, jako pár století před nimi Napoleon Bonaparte a jeho Grande Armeé.

Pochodovat vypálenými vesnicemi skrz sněhovou vánici na Moskvu je z hlediska dlouhodobé taktiky a vlastního přežití prostě špatný nápad. Jenže ani Napoleon neudělal tuto chybu jako první. O zákeřnosti ruské zimy se na vlastní kůži přesvědčil i švédský král Karel XII. Evropa tehdy sledovala spíše války o španělské dědictví, současně ale probíhala i Velká severní válka, jejíž boje nebyly o nic méně dramatičtější. Na jejich počátku byl společný předpoklad Dánska, Norska, Saska a Ruska, že mladý švédský král nebude své práci rozumět, a tak to raději vezmou za něj. 

Dokončení: Válka a rozmary počasí (2): Které bitvy provázely hromy a blesky?

Byl to velmi mylný úsudek. Král Karel XII. totiž rozuměl vladařině dobře, a i když měl relativně malou armádu, patřila k nejlepším v Evropě. Po pár letech výbojů tak Dánsko, Norsko i Sasko poslušně srazilo podpatky. A voila! Švédové táhnou na Moskvu a s carským Ruskem to vypadá bledě. Jenže tehdy vstoupila do hry ruská zima. A jak potvrzují meteorologové, ta v roce 1709 byla nejhorší za posledních 500 let. Švédové nemají co jíst, kde se schovat, ani čím střílet. Co na tom, že jich na tažení vyrazilo 40 tisíc, když dvě tisícovky umrznou za jedinou noc! Jara se jich dočká jen zlomek z nich a vítězný postup se změní na úprk. Zpět do země se vrátí jen 543 přeživších. Švédská koruna tak vládnout Rusku nikdy nebude, i když mnoho nechybělo.

Nejslušnější češtinou se mluvilo zřejmě v 19. století, kdy ji čeští obrozenci chtěli zbavit slov „zemitých, nemytých, nečesaných“. To se jim sice částečně podařilo, avšak touha ulevit si skrze peprné nadávky z úst českých občanů nevymizela.

Po stopách Johanna Grasela

Do dnešních dnů například přetrvala nadávka „parchant“ nebo „panchart“ (obojí je „správně“), která dokazuje, že společenským původem se uráželo už od středověku. Jde přitom zřejmě o modifikaci z německého „bank hardt“, což kdysi označovalo dítě zplozené mimo manželskou postel, na tvrdé lavici. Německý výraz se uchytil, i když jeden velmi podobný nabízela i čeština: „Kopřivec, kopřivník, tedy ten, který byl zplozen v kopřivách, se používalo jako hanlivý výraz pro toho, jehož rodiče se scházeli v kopřivách, nikoliv na manželském loži,“ vysvětluje Kateřina Voleková z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. 

Zajímavou historii má i hanlivé slovo „grázl“. Nadávka vznikla podle reálně existující osoby – Johanna Georga Grasela (1790–1818), vraha, jenž se stal počátkem 19. století postrachem Čech, Moravy i Dolních Rakous. Za loupeže a vraždy jej nakonec neminula šibenice, a když ho roku 1818 ve Vídni popravovali, pronesl prý „Ježíš, tolik lidí!“ – což byla i jeho poslední slova. 

Klení jako hřích

Nadávat výrazy souvisejícími s Bohem se u nás dlouho nesmělo. Například spojení „Pro Krista Pána“ už znamenalo porušení Desatera, podle nějž nelze brát jméno Boží nadarmo. Místo toho si tedy naši vynalézaví předkové našli jinou úlevu znějící podobně, nikoliv však shodně – „Krinda pána“. Čeština si pak s výrazem ještě pohrála až do fi nální podoby „Krindy pindy“, přičemž výraz „pindy“ zde představuje nic neříkající slovo podobně jako ve spojeních „Čáry máry“ nebo „Hala bala“. Dnes nadávkám vévodí zejména termíny související se sexuální tematikou, vylučováním, časté jsou však i rasistické a šovinistické výroky. S oblibou přitom sáhneme rovněž do oblasti náboženství. 

TIP: Dějiny nadávek: Kde se vzal vtyčený prostředník a jak si nadávali naši předkové?

A jak je to s nadáváním v jiných zemích? Například v Číně si člověk od plic pořádně neuleví – mohl by na sebe uvrhnout kletbu. Ani Japonci však nadávkami příliš nehýří. Vulgarita se řeší pouhou intonací: svého společníka tak můžete smrtelně urazit třeba větou „Tohle není legrace“ vyslovenou s patřičně sprostým tónem.

Dnes už víme, že v největším měřítku je hmota vesmíru rozložená v podobě vláken ohromující kosmické pavučiny, která obepínají mrazivě nekonečné prázdnoty. Kosmická pavučina je vlastně síť propojených vláken kosmického plynu, která jsou posázená galaxiemi. Pozorovat kosmickou pavučinu je ovšem velice obtížné.

Až nedávno se nám podařilo zachytit podobu vláken této pavučiny vesmíru. Zatím ale vždy šlo jen o jediné vlákno této nezměrné vesmírné struktury. Mezinárodní tým odborníků, který vedl Roland Bacon z francouzské výzkumné organizace CNRS, teď jako první pozoroval několik vláken kosmické pavučiny najednou. Nejvzdálenější z těchto vláken se nalézá ve vesmíru, kterému bylo jen 1,6 miliardy let. Vědci se na základě simulací domnívají, že tato vlákna osvětlují miliardy trpasličích galaxií, které pro nás ale bohužel nejsou zřetelné.

Pozorování pavučiny

Šlo o velice náročné pozorování, badatelé potřebovali 140 hodin pozorovacího času, což je na astronomický výzkum tohoto druhu dlouhá doba, zvlášť při výzkumu zaměřeném na velmi malou část oblohy. Využili k tomu pokročilé zařízení MUSE (Multi-Unit Spectroscopic Explorer), které pracuje na soustavě teleskopů Very Large Telescope (VLT).

TIP: Kosmická pavučina: Mezigalaktický prostor je protkaný dlouhými vlákny vodíku

Místo k pozorování si přitom vůbec nevybrali náhodně. Jde o součást plochy slavného snímku oblohy „Hubble Ultra Deep Field“, který na přelomu let 2003 a 2004 vytvořil Hubbleův vesmírný dalekohled. Od té doby zůstává snímkem nejvzdálenějšího vesmíru, jaký jsme pořídili. Teď si jej můžeme doplnit vlákny kosmické pavučiny.

2 250 galaxií pozorovaných MUSE podle stáří vesmíru (v miliardách let). Období raného vesmíru (0,8 až 2,2 miliardy let po Velkém třesku) je vyznačené červenou barvou.

Žraloci a rejnoci se na první pohled podstatně liší. Ve skutečnosti jsou si ale navzájem těsně příbuzní. Někteří žraloci mají na těle znaky, které obvykle přisuzujeme rejnokům, čímž vznikají podivuhodně stavěné paryby. Právě to je případ nedávno objeveného druhohorního žraloka z období křídy, u kterého je možné mluvit spíše o rozpětí křídel než o velikosti ploutví.

Bizarně vyhlížející Aquilolamna milarcae žila asi před 93 miliony let, v oblasti dnešního Mexického zálivu. Na aquilolamně okamžitě zaujmou ohromné prsní ploutve, díky nimž tento žralok nápadně připomíná rejnoka mantu. Jejich „rozpětí“ u nalezené fosilie Aquilolamny činí 1,9 metru, zatímco tělo žraloka měřilo jen 1,65 metru. 

TIP: Vědci zjistili, jak byl doopravdy velký legendární obrovský žralok megalodon

Aquilolamna možná působí dojmem přízračného predátora, ale ve skutečnosti to nejspíš byl zdatný filtrátor. Svědčí o tom její veliká tlama a množství malých zoubků. Prakticky kompletní fosilie tohoto stvoření byla objevena v roce 2012 v mexickém Valenciu. Na této lokalitě se nacházejí skvěle zachovalé fosilie z křídového oceánu, včetně spousty amonitů nebo ryb. Pro vědce je Aquilolamna fascinující novou kapitolou napínavé historie žraloků.

Koronavirus přinesl rok strachu, úzkosti, nemocí, smrti, osamělosti a karanténních uzávěr, ale nová Světová zpráva o štěstí (World Happiness Report) nasvědčuje tomu, že pandemie elán lidí neudusila. I když se emoce v době pandemie proměnily, dlouhodobou spokojenost se životem infekce zasáhla méně, konstatují autoři zprávy. „Ptali jsme se na dva typy otázek. Jedna se týkala života obecně, nazýváme to jeho hodnocením. Jak jde váš život? Další je o náladě, emocích, stresu, úzkosti,“ přiblížil jeden z editorů dokumentu Jeffrey Sachs. „Samozřejmě jsme stále uprostřed hluboké krize. Ale odpovědi ohledně dlouhodobého hodnocení života se (oproti předchozí zprávě) výrazně nezměnily, i když narušení našich životů bylo tak rozsáhlé,“ dodal Sachs, podle nějž lidé v uplynulém roce prokázali velkou odolnost.

Zpráva hodnotí 149 zemí světa na základě faktorů, jako je například hrubý domácí produkt, předpokládaná délka zdravého života, míra korupce, sociální podpora nebo osobní svoboda. Hlavní pořadí je sestaveno stejně jako v minulosti na základě hodnocení za poslední tři roky. Autoři zdůraznili, že údaje za rok 2020 měli k dispozici z necelé stovky zemí a hodnocení ostatních států jsou tak založená na odhadech z dřívějších dat.

TIP: Hledá se recept na domácí štěstí: V čem tkví jeho tajemství?

Evropské země nakonec obsadily devět z prvních deseti míst, vklínil se mezi ně pouze Nový Zéland. Jako nejšťastnější země světa se opět ukázalo Finsko následované Dánskem, Švýcarskem, Islandem a Nizozemskem. Česko z loňské 19. pozice postoupilo na 18. příčku, přičemž v posledních letech v žebříčku setrvale stoupá vzhůru. V roce 2016 bylo 27., o rok později 21. a předloni 20. Slovensko letos skončilo 34., poskočilo z loňského 37. místa. Naopak coby nejméně šťastné země se ukázaly Afghánistán, Zimbabwe, Rwanda, Botswana a Lesotho.

Na základě studia chemických pozůstatků po dopadu komety do atmosféry planety na začátku 90. let 20. století vědci zjistili, že se ve středních vrstvách atmosféry Jupiteru vyskytuje extrémně silné proudění, jehož rychlost v blízkosti pólů dosahuje až 1 450 km za hodinu. Ve Sluneční soustavě se tak jedná o zcela unikátní extrémní meteorologický systém.

Planeta Jupiter je známá svými bílými a červenohnědými pásy – vířícími oblaky pohybujícího se plynu, který astronomové tradičně používají ke zkoumání proudění větru v nižších vrstvách jeho atmosféry. Poblíž pólů planety astronomové pozorují nápadně jasné zářící struktury, polární záře, které jsou, zdá se, určitým způsobem spojeny se silným větrem vanoucím také v horních vrstvách atmosféry. Ale až dosud vědci nebyli schopni přesně měřit charakteristiky proudění v pásmu ležícím mezi těmito dvěma vrstvami, tedy ve stratosféře Jupiteru.

Čtvrtstoletí staré stopy

Měření rychlosti proudění ve stratosféře planety Jupiter pomocí sledování pohybu oblaků není možné, protože se v této vrstvě atmosféry oblačnost nevyskytuje. Alternativní prostředek ke zkoumání tohoto problému ale astronomové získali díky kometě Shoemaker–Levy 9, která do atmosféry planety Jupiter dopadla v roce 1994. Při impaktu vznikly ve stratosféře molekuly nových látek, které jsou od té doby unášeny prouděním.

Thibault Cavalié a jeho tým se pokusili jednu z těchto sloučenin – kyanovodík – použít k proměření tryskového proudění ve stratosféře Jupiteru. Vědci pro tento fenomén používají označení slovo ‚jet‘, aby zdůraznili strukturu úzkých pásů ve stratosféře Jupiteru připomínající tryskové proudění (jet stream) v atmosféře Země.

Trojnásobek síly tornáda

„Nejpůsobivějším výsledkem je nalezení silných jetů s rychlostí proudění až 400 metrů za sekundu, které se vyskytují pod polárními zářemi v blízkosti pólů,“ říká Thibault Cavalié. Taková rychlost větru – tedy asi 1 450 km/h – více než dvakrát převyšuje maximální rychlost, jakou proudění dosahuje v slavné Velké rudé skvrně, a je asi třikrát vyšší než v nejsilnějších tornádech na Zemi.

„Naše pozorování ukazují, že tyto jety se mohou chovat podobně jako obří vír o průměru až čtyřikrát převyšujícím rozměry Země a výšce nějakých 900 kilometrů,“ vysvětluje spoluautor práce Bilal Benmahi. „Vír takových rozměrů je ve z hlediska meteorologie ve Sluneční soustavě něco mimořádného,“ dodává Thibault Cavalié.  

Silného větru v okolí pólů Jupiteru si členové týmu byli vědomi, ale jednalo se o pásmo ležící mnohem výše v atmosféře, stovky kilometrů nad oblastí, na kterou se zaměřila tato studie publikovaná ve vědeckém časopise Astronomy & Astrophysics. Předchozí práce předpověděly, že tyto výškové větry by mohly slábnout a úplně zaniknout dříve, než sestoupí dostatečně hluboko až do stratosféry. „Nová data získaná pomocí ALMA nám však ukazují opak,“ upozorňuje Thibault Cavalié, a dodává, že nalezení takto silného stratosférického proudění poblíž pólů Jupiteru je skutečným překvapením.

TIP: Nejsilnější vichr ve vesmíru se žene rychlostí 200 milionů kilometrů v hodině

Kromě nalezení překvapivě silných polárních větrů se členům týmu na základě dat z ALMA podařilo také potvrdit existenci silného stratosférického proudění kolem rovníku planety a to (rovněž poprvé) přímým měřením jeho rychlosti. Tryskové proudění v této části atmosféry Jupiteru v průměru dosahuje rychlosti 600 kilometrů za hodinu.