Indie má za sebou už pěknou řádku kosmických zdarů. Mnohým z vás se možná vybaví úspěšná lunární sonda Čandraján 1 neboli „měsíční loď“, jež odstartovala v roce 2008. O rok později 28. srpna se sice předčasně odmlčela, splnila však většinu vědeckých úkolů, a navíc si připsala nečekaný objev: Našla stopy vody v měsíčním regolitu. Na její práci nedávno navázal již o mnoho sofistikovanější nástupce, Čandraján 2. Výsadek přistávacího modulu s robotickým vozítkem na jižní polokouli našeho souputníka se bohužel nepovedl, ale hlavní část mise pokračuje. 

K nesporným úspěchům Indie patří také nízkorozpočtová marsovská sonda MOM, jež nadále posílá snímky i vědecká data. Na letošní rok se navíc chystají další robotické mise, jako třeba Aditja L1 určená k průzkumu Slunce. Nejbližší větší událost pak představuje plánovaná premiéra nové malé rakety Small Satellite Launch Vehicle (SSLV). Vliv současné pandemie je však patrný i v kosmickém sektoru, tudíž lze očekávat řadu odkladů a změn v harmonogramu. Věřme ovšem, že to zásadně nenaruší zatím vůbec největší a nejambicióznější připravovanou misi asijské země – orbitální let s lidskou posádkou.

Přípravy na cestu

Tamní vláda stále doufá, že se pilotovaný start odehraje už v roce 2021, kvůli oslavám 75. výročí indické nezávislosti. Jenže harmonogram je neúprosný a reálněji se jeví spíš druhá polovina roku 2022, možná dokonce i pozdější termín. 

Uskutečnění přelomové mise vyžaduje patřičně připravenou posádku. Indie proto začátkem loňského roku vyslala své první kosmonauty do Ruska, kde mají podstoupit přibližně roční trénink ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. 

Ve zrychleném tempu

Slavné výcvikové středisko leží severovýchodně od Moskvy a prý je v něm stále cítit duch doby počátků letů do vesmíru. Kosmonauti tam pracují pod portréty Jurije Gagarina, prvního muže v kosmu, a žijí ve stejných budovách, kde se Alexej Leonov připravoval na premiérový výstup do vesmírného prostoru. Čtyři pečlivě zvolení kandidáti z řad indických vojenských pilotů čekají na dokončení náročného výcviku. Adepti vzešli z 60 účastníků náboru, jenž se uskutečnil v Institutu aerokosmické medicíny v Bengalúru a zúčastnit se jej mohly i ženy. Čtyři konečné kandidáty pomáhal vybrat zkušený vojenský lékař a kosmonaut ve výslužbě Oleg Kotov, který má na kontě 526 dní strávených ve vesmíru.

Ruští kosmonauti trénují na vesmírný let v průměru pět roků a teprve poté se považují za připravené stát se součástí některé posádky. Ovšem zhruba 15měsíční kurz, na nějž se vydali indičtí piloti, je poněkud odlišný, a to nejen svou délkou. „Jedná se o program speciálně navržený tak, aby vyhovoval potřebám indických kosmonautů a byl koordinován s druhou stranou,“ uvedl šéf centra Pavel Vlasov a dodal, že kromě obecného vesmírného výcviku zahrnuje trénink i pokročilý inženýrský kurz a kondiční cvičení. 

Cizí jazyk, cizí kuchyně

Očekává se, že v průběhu roku stráveného ve Hvězdném Městečku zvládnou indičtí kosmonauti veškeré postupy a osvojí si ovládání ruského Sojuzu, což jim výrazně usnadní pilotování vlastní vesmírné lodi Gaganján neboli „nebeské plavidlo“. K tomu se musí posádka učit rusky, protože všechny palubní nápisy a dokumentace uvnitř Sojuzu jsou samozřejmě v ruštině. Ruští specialisté dělají vše pro to, aby Indům pomohli vyrovnat se s nezáviděníhodným úkolem – protože naučit se nový jazyk v tak krátkém čase, aniž by to jakkoliv zpomalilo náročný trénink, není jednoduché. Výcvikové středisko má proto ve svých řadách profesio­nální tlumočníky a jazykové lektory. Navíc většina zaměstnanců, zejména instruktorů, velmi dobře ovládá angličtinu – přestože podle stávajících předpisů probíhá školení pouze v ruštině.

V první řadě si však piloti museli zvyknout na místní kuchyni: Indičtí kosmonauti, ale i jejich doprovodný personál, stolují v kantýně spolu s ruskými kolegy, přičemž se tamní jídlo dost liší od toho, na něž jsou zvyklí z domova. Vlasov k tomu však dodává, že kuchaři z Hvězdného Městečka dbají na potřeby svých hostů, včetně zařazení vegetariánských jídel a odstranění některých pokrmů z nabídky – například hovězího masa, které je pro Indy, jak známo, nepřijatelné.

V zimě i na moři

K nejzajímavějším částem výcviku patří kurz přežití. Cílem je naučit budoucí kosmonauty zvládnout případné dosednutí návratového modulu mimo plánovanou zónu, například někde v divočině. Čtveřice se připravuje strávit nějaký čas v zimě v lesích a bažinách moskevského regionu, přičemž jim bude dělat společnost jen místní zvěř. 

Nejdřív je však čeká školení v učebnách, poté praxe a teprve pak zamíří ve skupinách po dvou s instruktorem na třídenní maraton přežití v reálných podmínkách. Budou si muset vystačit pouze s nouzovým vybavením, jež by našli v lodi Sojuz. Nablízku jim ovšem zůstane tým lékařů, kteří budou po celou dobu pečlivě sledovat jejich zdravotní stav. 

Nácvik přežití může pro Indy, neuvyklé ruským zimám, představovat opravdovou výzvu. Po kurzu dostane čtveřice týden volna na zotavení. Ovšem zasněžené lesy a bažiny znamenají pouze první krok: Piloti mají naplánovaný pobyt i ve stepi, a dokonce výcvik na moři. Místo bezútěšného mrazu Severního ledového oceánu během zimy se však v létě přesunou do letoviska Soči u Černého moře, kde podstoupí v doprovodu specialistů simulaci přistání na vodě. Čekají je ovšem i lety v upraveném Iljušinu Il-76, simulující krátkodobý stav beztíže.

Ruští odborníci jsou každopádně přesvědčeni, že Indové zvládnou překonat všechny obtíže, jimž mohou během výcviku čelit. Přece jen jde o zkušené a dobře vyškolené specialisty. „Je zcela zřejmé, že jsou všichni ve výborné fyzické kondici a mají obrovské letové zkušenosti i rozsáhlé technické znalosti. Naše tréninková zátěž by pro ně neměla být až tak náročná,“ dodává Vlasov.

Do vlastní lodi

Po dokončení ročního výcviku se indičtí kosmonauti vrátí do vlasti, kde podstoupí ještě speciální trénink zaměřený na nácvik a simulace ve vesmírném plavidle Gaganján. Model návratového modulu v reálné velikosti představila Indie na sympoziu v Bengalúru začátkem loňského roku, přičemž k vidění byly i modely stanice s kosmickou lodí, jež měla nově k servisní části připevněna čtyři ramena se solárními panely po vzoru evropské kosmické lodi ATV (Automated Transfer Vehicle). Zatím není známo, zda by se mohlo jednat o výsledek navázané spolupráce.

V konečné fázi vzejde ze čtyř kandidátů zřejmě tříčlenná posádka. Zbývající člen utvoří zálohu a v průběhu letu bude v řídicím středisku ve spojení s kolegy ve vesmíru. Vyloučit však zatím nelze ani start s jediným kosmonautem na palubě. 

Před pilotovanou misí se mají odehrát dvě zkoušky bez lidí: První se měla uskutečnit již v prosinci 2020, kvůli pandemii koronaviru byla ale o rok posunuta, další má přijít zhruba s půlročním odstupem. Během prvního startu se bude v kabině nacházet humanoidní robot, schopný plnit jednoduché úkoly. Oba lety se zaměří především na odzkoušení všech parametrů nutných k přežití kosmonautů, teprve poté mohou do kabiny usednout lidé. Zatímco posádka i design modulu jsou již vybrány, konečné rozhodnutí ohledně skafandrů či medicínského a jiného vybavení dosud nepadlo.

V klubu kosmických velmocí

Možná se ptáte, proč Indie trénuje své lidi v Rusku, a nikoliv na domácí půdě. Odpověď zní jednoduše: Asijská země obdobné výcvikové středisko nemá – což by se však mělo změnit, protože část navýšeného rozpočtu na program Gaganján má jít právě na vybudování potřebné infrastruktury. Nové centrum vyrůstá v blízkosti testovacího prostoru Chitradurga Aeronautical Test Range ve státě Karnátaka. Na jeho vznik a trénink kosmonautů i další mise bylo pro roky 2020–2021 uvolněno v přepočtu asi 1,9 miliardy dolarů. 

TIP: Vesmírné skafandry pro 21. století: SpaceX, Boeing, Virgin Galactic i ostuda z Íránu

Indie se tak malými krůčky přibližuje ke „klubu“ kosmických velmocí. Přestože má před sebou ještě pořádný kus cesty, již dnes musíme ocenit, s jakou vytrvalostí postupuje dál. V zemi přitom, jak známo, nepanují zrovna lehké podmínky. Po ukončení počáteční fáze pilotovaného programu má Indie v plánu vybudovat vesmírnou stanici a chystá i robotickou misi k Venuši, někdy mezi léty 2023 a 2024. Rozhodně se tedy v jejím podání máme na co těšit. 

Od kolébky nechávala Žofie Bavorská vychovávat Františka Josefa s perspektivou, že se její prvorozený syn chopí jednoho dne žezla. Mlčky původně kalkulovala s brzkým skonem psychicky i fyzicky chorého švagra Ferdinanda, jenomže panovníkův kořínek byl nad očekávání odolný, takže konec se (vzdor jejímu očekávání) nedostavil. Nicméně došlo na variantu druhou: císař se roku 1848 znemožnil politickou praxí.

Nanicovatý otec

Okamžik, kdy byl intronizován neboli usazen na trůn její rukou po dlouhá léta cepovaný syn, ten okamžik představoval pro Žofii vyvrcholení všech jejích životních snah. Svého císaře si vlastně vychovala sama, podle vlastních kritérií a příkazů, rozhodně bez spolupráce s lhostejným a nanicovatým otcem. Jako není znám jediný krok prince, jediný jeho čin, v němž by se vyjevovala synovská láska k otci, není k dispozici žádný doklad třeba jen dílčího výchovného otcovského vlivu či působení arcivévody Františka Karla. Tím, kdo uhnětl a vymodeloval předposledního císaře rakouské monarchie, byla silná, dominantní matka, v žádném případě submisivní otec.  

Synek byl tedy na mamince závislý, vzájemně byli do sebe citově zaklesnuti. Ten vztah se utvářel v raném dětství prince a přetrvával hluboko do časů jeho zralosti. Šlo o závislost jednoho na druhém, zpola vědomá, zpola nevědomá, navíc nijak nekorigovaná výchovnou přítomností otce. 

V hlavní roli Žofie

Franzimu chyběly mužské vzorce chování i reakcí, což mělo kromě některých kladných stránek i přímo zhoubné následky. Jestliže Žofie hledala naplnění svého života v tom, že své neuskutečněné tužby i ambice přenesla na syna, pak František Josef (od malička vzorný a poslušný) vnitřními siločarami bytostně spojený s matkou, se do značné míry stal obětí této přepjaté mateřské lásky. 

Nikdy se nedokázal vymanit z vlivu matčiny svrchované autority. Nebyl schopen se vzepřít ani v okamžiku, kdy to udělat měl a musel. Nezdravé celoživotní upnutí na matku mělo přímo katastrofální vliv na jeho manželství. Když se oženil, ocitl se mezi dvěma ženami jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Respekt k matce, k jejím názorům a postojům, respekt k autoritě, jejímž příkazům se odjakživa podřizoval, zablokoval mladému císaři cestu k vnitřnímu pochopení soužití v manželském páru. Proto na svou vlastní ženu začal brzy pohlížet spíše očima matky.  

Atentát na vladaře

Než ji však našel, musel svést onačejší zápas nežli o ruku své vyvolené. Bylo po poledni, 18. února roku 1853. František Josef si jako obvykle dopřál po obědě krátkou procházku. Vydal se po okruhu vnitřních vídeňských hradeb, nedávno změněných na klidovou zónu plnou zeleně. Zastavil se u Korutanské brány a se zalíbením sledoval execírce vojáků. Vtom k němu náhle zezadu přiskočil neznámý muž a bodl ho nožem do týla. Silné zlaté vyšívání límce hulánské uniformy ránu sice ztlumilo, jenomže mocné krvácení z krku vypadalo i tak hrůzostrašně. 

Císař klesl k zemi v tratolišti krve. Čepel nože naštěstí nepronikla k tepně, takže způsobila jenom středně těžká zranění. Panovník u sebe neměl žádnou ochranku - s politicky motivovanými atentáty nebyly v Rakousku do té doby prakticky skoro žádné zkušenosti. Institut ochranky prostě neexistoval. Doprovázel ho pouze osobní adjutant hrabě Maxmilián von O´Donell. Při pokusu útočníka zasadit císaři druhou ránu nožem ho adjutant duchapřítomně srazil k zemi a s pomocí náhodného kolemjdoucího, řezníka Ettenreicha ho zadržel. 

Zranění byla vážná

Událost vzbudila v celé říši neobyčejný rozruch a také vlnu sympatií vůči panujícímu Habsburkovi, jinak zatím nepříliš oblíbenému. Kostely byly už v den atentátu plné lidí modlících se za jeho život. Sám Franzi útok spíš zlehčoval. Matce poslal vzkaz, aby se nebála, protože nebyl ve větším nebezpečí než jeho stateční vojáci v Itálii. Britský velvyslanec ve Vídni lord Westmoreland to však v dopise královně Viktorii viděl jinak: „Císař unikl téměř zázrakem, protože nůž mířil vzadu na krk, což mohlo mít fatální následky, ale sklouzl po lebeční kosti. Rána silně krvácela a František Josef na chvíli oslepl. Byl schopen dojít domů, ale pak musel ulehnout do postele s horečkou. Mimoto ztratil hodně krve a dolehl na něho šok. On i lékaři se obávali, aby zranění nemělo vliv na jeho zrak.“ 

Římský papež poslal císaři po šťastně překonaném atentátu jeden zub svatého Petra, a matka Žofie nosila od té doby náramek se srdíčkem z diamantů a rubínem, znázorňujícím kapku krve, a s kadeří císařových zkrvavených vlasů. Přesto se starostí o syna nezbavila. Táhlo mu totiž na třiadvacátý rok, a zatím byl nejenom bez potomka, ale dokonce i bez manželky. Pokus o vraždu jejího syna umocnil snahu arcivévodkyně svého nejstaršího syna oženit...

První pokus ovšem nevyšel. Matka si nejprve myslela na princeznu Sidonii Saskou, dceru své sestry v Drážďanech ze spřízněného, politicky vhodného a nadto katolického saského královského domu. Leč František Josef nesouhlasil. Vyvolená se mu nezdála být dostatečně hezká, no a maminka uznala, že by k Franzimu opravdu nepasovala. A tak poslala syna pod záminkou politických jednání do Berlína – tato Františkova cesta byla vůbec první návštěvou rakouského panovníka v pruském hlavním městě. Tamní princezna Anna již ovšem byla zadaná, a tím pádem se dynastické propojení mezi Habsburky a Hohenzollerny, které by asi úplně změnilo dějinný vývoj ve střední Evropě, neuskutečnilo.   

Bavorské sestřenice

Arcivévodkyni Žofii napadlo, poohlédnout se blíž. V domácnosti její nejmladší sestry, bavorské vévodkyně Ludoviky – nepříliš šťastně provdané za poživačného Maxmiliána Bavorského – žilo několik princezen. Maxovými dcerami z levého boku se jako potenciálními nevěstami pro císaře Františka Josefa z pochopitelných důvodů zabývat nebudeme. Legitimních dcer měl pět. Z nich nejstarší byla devatenáctiletá Helena, které doma říkali Nené. Ta by zjevem… věkem… i povahou mohla… říkala si zřejmě maminka Žofie. A nejenom říkala, leč i konala: na srpnové dny roku 1853 smluvila společný pobyt v oblíbeném habsburském letovisku Bad Ischlu v Tyrolích...

Bavorské příbuzenstvo přijelo a přivezlo i obě nejstarší dcery. Ve dnech kolem třiadvacátých císařových narozenin se ve zdejším loveckém zámečku odehrál onen proslulý příběh, který (kdyby nebyl skutečností) patřil by spíše do šestákového milostného románu. Ony vyhlédnuté dívky byly dcerami arcivévodkyně Ludoviky, a tím pádem sestřenice Františka Josefa. To možná mělo trochu vadit, při všech těch zkušenostech, které s podobnými příbuzenskými sňatky v rodě Habsburků už měli. Žofie v tom však kupodivu žádnou překážku neshledávala, i když – po pravdě – dost dlouho trpěla při pohledu na degenerovaného císaře Ferdinanda, kterýžto byl nešťastným plodem manželství mezi bratrancem a sestřenicí. Nicméně paní arcivévodkyně už nechtěla ztrácet čas.  

„Snad ze slušnosti považovala Ludovika za vhodné přivézt s vyhlédnutou císařskou nevěstou Helenou i její mladší sestru, patnáctiletou Alžbětu, zvanou Sissi,“ praví se v knize rakouského spisovatele Franze Herreho o císaři Františku Josefovi I.

„Nikdo nepomyslel na to, že by mohla otřást habsburským dvorním ceremoniálem. Sissi, narozená na Štědrý den v roce 1837, vypadala jako andílek; měla líbeznou tvář, půvabné oči, zlaté, třpytivé vlasy, dívčí postavu zatím jen s náznakem ženství, šaty z růžového mušelínu – prostě sladký žabec. Povahou se však spíše než domácky založené matce podobala extravagantnímu otci, světáckému Maxovi (…). Sissi byla otcův miláček. Chodila s ním na výlety, zpívala s ním, milovala zvířata a nesmírně ráda jezdila na koni. A psala básně, to jest pokoušela se přemíru citů vyjádřit veršem – především tehdy, když začala šťastně/nešťastně snít o nějakém nedosažitelném muži.“ 

Láska na první pohled 

Dne 16. srpna bavorská návštěva dorazila a František Josef poprvé uviděl svoji budoucí nevěstu. Nené. Tedy: tu taky, ale hlavně spočinul svým okouzleným zrakem na Alžbětě a v úžasu nad její krásou i mladickou spontánností zahořel jako student. Helena neboli Nené, kvůli které bylo celé to setkání zinscenováno především, byla pro něj nadále míň než vzduch. Prekérní situace, a pro Nené dost trapná… Přežila však nápadníkův nezájem docela snadno, měla totiž už známost. Dívky se po příjezdu nestačily ani převléci z cestovního. Maminka Žofie dala servírovat čaj a pro všechny případy nechala nastoupit kapelu kyrysnického pluku, jejíž strhující melodie měly rozptýlit prvotní rozpaky.  

Franzi neměl oči ani myšlenky pro nikoho jiného než pro Sissi, a už druhého dne přišel do matčiny ložnice a začal horovat o Sissi, konkrétně o jejích krásných vlasech… o rtech jako maliny… A nakonec pronesl odhodlaným hlasem osudovou větu, která prý zněla buď: „Nabídnu Alžbětě rakouský trůn!“ Anebo se traduje ještě druhá verze: „Učiním ji císařovnou rakouskou!“  

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku 

Marné byly matčiny výstrahy, že po jednodenní známosti hraničí tak vážné rozhodnutí se zbrklostí. Dne 18. srpna 1853, při oslavě svých třiadvacátých narozenin (tedy pouhé dva dny po prvním setkání) oznámil František Josef I. své zasnoubení s Alžbětou Bavorskou. Sissi se zeptali jenom pro formu. A co taky mohla odpovědět, než že je šťastná, že se vdá za tak roztomilého mladého muže a nadto ještě rakouského císaře? Dny v Bad Ischlu jí připadaly jako sen, který uplynul příliš rychle, než aby si uvědomila, co to pro ni všechno znamená. Teprve po návratu domů jí začalo docházet, že ztrácí svobodu…

„Připadáte si, jako byste jedli tekoucí lávu,“ tvrdí Ed Currie o papričce Carolina Reaper, kterou vlastnoručně vyšlechtil. Drobné červené „monstrozity“ jsou zhruba 400krát pálivější než klasické jalapeños a drží primát coby nejostřejší zelenina vůbec.

TIP: Někdo to rád ostré: Pět superpálivých chilli šampionů

Kanaďan Mike Jack se proto pokusil stanovit rekord v jejich pojídání a během 9,72 sekundy pozřel rovnou tři kousky. Ve své kategorii se stal prvním rekordmanem, takže zápis do Guinnessovy knihy získal automaticky. Úspěch si však zprvu příliš neužil, neboť jeho útroby sevřely plameny. Okamžitě si tedy vyžádal bezpečnostní kbelík, kdyby se dostavilo dávení – a skrz nezměrnou bolest se usmíval jen s obtížemi.

Pro oblast s těžko vyslovitelným názvem Breiðamerkursandur se vžilo označení „diamantová pláž“. Pojmenování pláže, ležící nedaleko ledovcové laguny Jökulsárlón na jižním pobřeží Islandu, asi šest hodin jízdy od Reykjavíku, odkazuje na zdejší dechberoucí přírodní atrakci – desítky a stovky ledových krystalů, lesknoucích se na černém sopečném písku.

Ledové krystaly pocházejí z největšího ledovce v Evropě Vatnajökull a jejich velikost se pohybuje od drobných, které se vejdou do dlaně, až po ty obří, které mohou měřit více než metr. Také jejich barva je velmi proměnlivá – narazíte zde na „diamanty“ všech možných odstínů – od temně modrých, přes všechny odstíny tyrkysové až po zářivou bílou.

TIP: Sklíčka proti řasám: Kdysi smrdutá zátoka se proměnila v pestrobarevnou pláž

Co však činní diamantovou pláž obzvlášť přitažlivou je skutečnost, že nikdy nevypadá stejně. Společně s tajícím ledem se na černém písku objevují nové a nové kusy ledu a donekonečna tak přetvářejí okolní scenérii. Přestože Breiðamerkursandur nepatří do „zlatého okruhu“ nejvyhlášenějších islandských atrakcí, v posledních letech se pláž stala hlavní turistickou atrakcí Islandu.

Sildenafil, který je mnohem známější pod komerčním názvem Viagra, objevili chemici společnosti Pfizer. Přestože se dnes běžně používá jako účinný prostředek proti erektilní dysfunkci, původně byl tento preparát testovaný jako lék na vysoký tlak a angínu pectoris. V testech se ale ukázalo, že účinnost Sildenafilu na angínu pectoris není taková, jakou si tvůrci představovali.

Viagra na srdce

Dnes, kdy lék užívají muži v hojném počtu po celém světě se ukazuje, že vliv Sildenafilu na srdce možná není tak zanedbatelný, jak to původně vypadalo. Švédští odborníci z Karolinska Institute nedávno zjistili, že muži, kteří užívají tento lék, dostávají za své peníze bonus navíc, zvlášť pokud trpí dlouhodobou chorobou srdce.

Vědci zjistili, že muži se srdeční chorobou, kteří užívají Sildenafil, žijí v průměru déle než muži, kteří na nemocné srdce užívají jiné přípravky. Rovněž se zdá, muži užívající léky se Sildenafilem jsou méně ohroženi dalším infarktem. 

TIP: V okolí irské továrny na Viagru mají prý permanentní erekci i psi

Sildenafil funguje tak, že potlačuje aktivitu enzymu fosfodiesterázy typu 5 (PDE5), díky čemuž v těle intenzivně působí oxid dusnatý a vyvolává erekci. Je ironií, že odborníci se původně obávali rizika, které by to mohlo představovat pro lidi s nemocným srdcem a Viagru jim nedoporučovali. Jde tak do značné míry o pozoruhodnou satisfakci pro tvůrce tohoto úspěšného preparátu.

Příznivé rodinné poměry jí umožnily všechny její zájmy bohatě rozvíjet. Vynikla jako malířka, sochařka i pianistka. Zkrátka: Růžena Zátková se uměla narodit!

Rodinné prostředí

Růženka vyrůstala v jižních Čechách v rozvětvené podnikatelské a politicky činné rodině. Její tatínek Vlastimil Zátka byl majitelem mlýna, sodovkárny a jedním ze zakladatelů vyhlášené firmy Bratři Zátkové. Po něm zdědila holčička malířský talent. Po mamince Karle, klavírní virtuózce a neteři Karla Havlíčka Borovského, získala zase Růženka nadání hudební. Ona i její sourozenci odmala žili ve velmi podnětném rodinném prostředí.

Rodiče kladli velký důraz na vzdělání, a tak se rozhodli v roce 1901 přestěhovat do Prahy. Tady umožnili svým dítkám nejen kvalitní vzdělání, ale i patřičný rozvoj jejich nadání. Do soukromého kurzu malování chodila například Růžena i se svou starší sestrou Slávou k Antonínu Slavíčkovi. Hudebně ji zase vzdělával skladatel Vítězslav Novák, který se do ní dokonce zamiloval. Stala se mu inspirací k několika skladbám, i když ona sama jeho city neopětovala.

Vítězí malba

Zpočátku to vypadalo, že ji čeká kariéra úspěšné pianistky. Pak se ale v roce 1908 Růžena rozhodla, že bude následovat svou sestru Slávu. Ta nebyla v Praze spokojená s výukou Antonína Slavíčka a přestoupila na malířskou akademii do Mnichova. Tam se Růžena bezhlavě zamilovala do pohledného pruského poručíka barona Karla Christiana von Loesche. A přes odpor své rodiny se s ním zasnoubila. Jenže v Praze z toho byl poprask. Skoro stejně veliký, jako když se před půlstoletím procházela se ve vší počestnosti Růženina teta a „dcera národa“ Zdeňka Havlíčková s rakouským důstojníkem polského původu baronem Quidem Battagliou.

I Růženě se všichni začali do jejího vztahu „montovat.“ Pobouřená vlastenecká společnost šla ještě dál. Začala bojkotovat továrnu Zátkových! A tak Růžena pod nátlakem zasnoubení zrušila a vrátila se do Prahy. Mimochodem – o rok starší Růženina sestra Sláva se po návratu ze studií v Mnichově a na Académie de la Grande Chaumière v Paříži usadila v Praze, kde se provdala za právníka Ferdinanda Tondera, s nímž měla dva syny. Jako malířka byla Miloslava Tonderová-Zátková členkou spolku Mánes, kde často vystavovala.

Nová přátelství

Vraťmě se zpět k Růženě. Dalšího nápadníka si už vymluvit nenechala, a tak se v roce 1910 vdává za ruského šlechtice a diplomata Vasilije Chvoščinského. Už jejich svatební cesta otevírá Růženě dosud nepoznané obzory. Novomanželé spolu navštíví Paříž, Petrohrad a také Krym, kde má manželova rodina letní sídlo. Pak Růžena následuje Vasilije do jeho působiště v Římě. Tam totiž Chvoščinský zastává funkci tajemníka ruského velvyslanectví. V následujícím roce se manželům narodí dcerka Marianna, jejich jediné dítě.

Růženin manžel byl velkým znalcem a milovníkem umění. Vlastnil rozsáhlou sbírku obrazů a díky jeho kontaktům Růžena pronikla do uměleckého prostředí, o jakém se jí v Praze ani nesnilo. V Itálii se totiž v té době rodí nové umělecké směry, zejména futurismus, jehož hlavním představitelem je Filippo Tommaso Marinetti, který se netají tím, že neuznává ženy a umělkyně už vůbec ne. Tedy až na jednu – a tou je právě Růžena.

V Itálii se Růžena také spřátelí i s dalšími umělci – s chorvatským sochařem Ivanem Meštrovičem, ruskými avantgardními malíři Natálií Gončarovovou a Michailem Larionovem či zakladatelem ruského baletu Sergejem Ďagilevem a skladateli Igorem Stravinským a Sergejem Prokofjevem. Téměř všichni jsou do ní zamilovaní, skládají jí poklony, a to nejen za její tvorbu.

Růžena se také stala přítelkyní extravagantního britského aristokrata Geralda Hugha Tyrwhitt-Wilsona a účastnila se jím pořádaných spiritistických sedánků. I díky tomu se ve své tvorbě stále více obracela k abstraktní malbě. Ale Růžena také z netradičních materiálů vytváří pozoruhodné sochy. Nejspíš nejznámější je Beranidlo, k němuž ji inspiroval kravál ze staveb pod jejich okny. Socha z papíru, skla, kůže a dalších materiálů se nedochovala, ale nedávno podle dochovaných fotografií vytvořili její dokonalou repliku.

Pod vlivem nemoci

Slibný začátek výtvarné kariéry jí ale náhle přeruší nemoc. Růžena má tuberkulózu. Odjíždí tedy do sanatoria ve švýcarském Leysinu. Tam stráví dlouhé tři roky, daleko od manžela a dcerky, daleko od uměleckého světa. Ani tady ale nezahálí. Jako by tušila blížící se smrt, obrací se k víře a ve své tvorbě se zaměřuje na duchovní témata. Téměř nic se z této doby ovšem nedochovalo.

Po třech letech se Růžena vrací a dělá ve svém životě velké změny. Rozvádí se s Vasilijem Chvoščinským a brzy se znovu vdává. Tentokrát za italského advokáta a redaktora Artura Cappu. Maluje a miluje… Protože římské prostředí neprospívá jejímu zdraví, stěhuje se s manželem do malé vesničky Pegli v Ligurii. Domeček u moře jí poskytuje ideální prostředí pro její tvorbu. Jenže brzy se nemoc znovu vrací, a tak Růžena znovu odjíždí do sanatoria v Leysinu. Tentokrát už jí ale není pomoci. Na tuberkulózu tu umírá v pouhých třiceti osmi letech.

TIP: Talentovaná Elisabeth Vigeé LeBrun: Proč vyhnali slavnou malířku z Francie?

Na díla Růženy Zátkové dnes běžně v evropských galeriích nenarazíte. Nacházejí se v soukromých sbírkách rodiny Zátkových nebo Filipa T. Marionettiho. Růžena se totiž přes svého druhého manžela stala jeho švagrovou. Česká veřejnost se mohla s dílem této umělkyně seznámit zatím na jediné výstavě, která se konala v roce 2011 v Císařské konírně v Praze.

Polární záře na Zemi představují důsledek energizace, přesněji excitace molekul a atomů zemské atmosféry srážkami s částicemi od Slunce. Ty do oblastí pólů sklouzávají po siločárách geomagnetického pole. Atomy se posléze vracejí do základního energetického stavu, přičemž vyzařují světlo. 

Zdálo by se tedy, že vznik polárních září vyžaduje planetu s vhodným vzdušným obalem a magnetosférou, která dokáže do definovaných oblastí přivést elektricky nabité částice. Uvedené podmínky rozhodně splňují všechny obří členky Sluneční soustavy. A skutečně – u Jupitera, Saturnu, Uranu i Neptunu polární záře pozorujeme, přičemž mívají nejrůznější tvary. A například v případě Jupitera ovlivňují jejich výskyt pozice největších měsíců planety. 

TIP: Naprostá záhada: Sonda Juno objevila na Jupiteru nevysvětlitelnou polární záři

Nedávno se však podařilo sledovat popsané světelné úkazy také u Marsu, obklopeného pouze velmi slabou magnetosférou i atmosférou – také proto tam zmíněné jevy vypadají úplně jinak. Překvapivě jsme pak polární záře zaznamenali z kosmu rovněž na Venuši, jež magnetosféru nemá vůbec. V jejím případě nabývají tvaru difuzních skvrn, rozesetých po celé noční straně planety.

Snímky protonové polární záře na Marsu, jak je pomocí ultrafialového spektrografu zachytila sonda MAVEN.

Jurij Alexejevič Gagarin (1934–1968) odešel po vystudování slévárenství na průmyslovce v Saratově na letecké učiliště v Orenburgu. Jako poručík sloužil od listopadu 1957 u stíhacího pluku v Murmansku. V březnu 1960 byl přijat spolu s dalšími devatenácti piloty do výcviku na kosmonauta. Výběr se následně zúžil na sedm, z nichž byl vybrán právě Gagarin pro první let do vesmíru.

Ten se uskutečnil 12. dubna 1961 v kabině Vostok. I když měl Gagarin potíže s návratem, přistál neplánovaně bez zranění poblíž Saratova v dnešní Samarovské oblasti. V květnu 1961, měsíc po svém kosmickém letu, byl jmenován velitelem výcviku kosmonautů. Jako neoficiální sovětský velvyslanec dobré vůle objel celý svět. Požadoval však, aby nemusel plnit tolik společenských povinností a mohl opět trénovat.

TIP: Jurij Gagarin: 57 let od startu prvního člověka do vesmíru

Nakonec k tomu dostal souhlas – ale všichni věděli, že do kosmické lodi si už nikdy nesedne. Jako první kosmonaut ve vesmíru a národní hrdina se nesměl dostat znovu do nebezpečí. Formálně byl náhradníkem Vladimíra Komarova, který letěl v dubnu 1967 v Sojuzu 1 a při návratu zahynul. Plukovník Gagarin havaroval 27. března 1968 při cvičném letu v letadle MiG-15 za okolností, které nebyly nikdy zcela vyjasněny.

Ve Spartě dětství chlapců za mnoho nestálo. Končilo jejich sedmými narozeninami, které jako poslední v životě oslavili s rodinou. Poté opustili domov a přestěhovali se do agoge, společného „jinošského“ domu, kde se jim postarali o vzdělání. Co je na programu? Život ve smečce, tanec, zpěv, lov a lekce komunikace. Ale hlavně fyzická příprava na boj, zápolení a zvyšování odolnosti vůči bolesti. Třináct let této izolace přežili skutečně jen ti nejsilnější.

Spartánský výcvik

Než se z mladičkých paídes stali paidískoi, museli splnit rozhodující zkoušku. Ta trvala celý rok. Její součástí byl kurs přežití, při němž museli nespatřeni setrvat měsíce na jinak pustém území a ulovit velké zvíře. Nechybělo ani velké finále v podobě kryptei. O co šlo? V průběhu pravidelné podzimní války, vyhlašované proti otrockým národům hélótů, musel každý neozbrojený frekventant kursu dospívání zabít nejméně jednoho protivníka. Neúspěch je diskvalifikoval z řádného života a předurčil jim doživotní úlohu sluhů. Úspěchem se stali hēbōntes, tedy téměř dospělými. Mohli si zvolit, zda nastoupí na devět let do armády, nebo se budou podílet na výcviku mladých. Teprve pak se stávají muži, aktivními členy společnosti a mohou se třeba i oženit.

Strejdové z Kréty

Na pederastii, tedy „lásku k chlapcům“ dnes shlížíme jako na něco velmi morálně pokleslého a společensky nehodného. Na Krétě a později v celém Řecku ale k dospívání v muže prostě patřila. Ústřední roli tu sehrává dospělý a vyzrálý muž zvaný philetor, který nabídne mladému chlapci, že se stane jeho ochráncem. A samozřejmě přidá nějaké ty dárky. Jestliže na to chlapec kývne, přestane žít se svou rodinou a vyrazí se svým mentorem na dva měsíce do světa na zkušenou. Pokud vše proběhne k oboustranné spokojenosti, stane se chlapec jeho „malým parťákem“ – kleinosem. Philetor jej učí boji, lovu, zpěvu, tanci, výkladu božstev a historie. Mladík je tedy něco jako jeho osobní sluha nebo panoš, který odkoukává, jak se věci mají. 

Kontroverzním bodem této praxe je „uvádění mladého muže do sexuálního života“. Ano, budou milenci. Tehdy to však nikdo neodsuzoval. Rodiče považují za štěstí, že se jejich synovi dostane přízně a společnosti velkého válečníka či významného filozofa. Po návratu z této jinošské výpravy, která může trvat dlouhá léta, mu pak ostatní prokazují velký respekt. A očekává se, že on své znalosti předá dalšímu mladému chlapci.

Slavnostní procházka

Větu „Mámo, ten kluk roste jako z vody“ by asi římský otec ve 3. století nepoužil, ale kontext zůstává zachován. Je načase, aby se z chlapce stal muž, řádný občan impéria. Konkrétní načasování záleželo na otci i historických souvislostech, ale nastávalo obvykle mezi 14 až 17 rokem věku. Chlapec nejprve odložil svou bullu, ochranný náhrdelník, jež mu byl darován po porodu, a položil jej na jeden z četných oltářů domácích bůžků Larů. Tímto gestem se s díky zřekl jejich ochrany a přebral teď odpovědnost za vlastní osud. Sundal také „dětský“ karmínový opasek, který mu zdobil tógu. Teď už bude chodit jen v čistě bílé róbě. Následně vyrazil na cestu k Fóru, přičemž se k němu postupně přidávali sousedé z okolí. Nakonec z toho bylo celé radostné procesí. 

V zástupu mužů byl pak uveden dovnitř a jeho jméno bylo slavně zapsáno do seznamu občanů. Teď už může volit, ale musí taky začít platit daně. Cestou zpět se musí zastavit ještě na kapitolském vršku a přinést oběť bohům. Doma už jej čekala velká oslava. A co další ráno, s hlavou bolavou po vypitém víně? Nejspíš už na něj před dveřmi čekají sousedé, kteří jej budou lanařit, pro koho má hlasovat nebo zda by neměl vstoupit do armády.

Válka, nebo pouť?

Přechod k dospělosti hluboce prožívali u svých ratolestí také Inkové. Kdy je třeba zbavit své vlasy vpletených korálků – symbolů dětství? Dcera se stala ženou během první menstruace, která v příbuzných vyvolala velkou radost a veselí. Na slavnostní hostině jí matka předala část svého oblečení – budoucího věna, protože jako dítě se teď už oblékat nemůže. Od ostatních příbuzných pak dostala mnoho darů, zejména semen kukuřice. A její nejbližší strýc? Ten jí „daruje“ nové dospělé jméno. Je načase, aby se podívala po ženichovi! 

Mladíci kolem čtrnáctého roku obdrželi jen kopí, štít a kyj a pořádnou nakládačku k tomu. Nohy jim příbuzní rozšlehali do masa – aby poté, co srostou, byly silnější. Po zhojení jim také propíchnou ucho. Počítá se s tím, že na další dobyvačné tažení už vyrazí s ostatními muži. Pokud ale nic takového na programu zrovna není, musejí alespoň podniknout pouť do Cuzca, kde na oltáři hlavního chrámu obětují lamu. Teprve po návratu získají právo založit vlastní rodinu a účastnit se sněmů a jednání.

Jizvy a drogy

Proměna vzhledu byla velmi důležitá i u Mexiků, jak jsou souborně označovány kmeny žijící ve stejnojmenném regionu. Tempo tu pochopitelně udávali hlavně Aztékové. Pro dívky znamenal přechod k dospělosti velmi bolestivý rituál zjizvení jednoho boku a ňadra. Toto označení je ale klasifikovalo ke vstupu do školy. To samé platilo pro chlapce, kterým byl kolem sedmého roku věku propíchnut ret. 

Další výrazná změna přichází kolem desátého roku: dosud pečlivě oholené hlavičky dětí nyní mohou konečně zarůst. S tím se pojí i přechod do vyšší třídy. Tady se už dospívající profilují pro své budoucí povolání, většinou v závislosti na společenském postavení jejich rodičů. Nikdo je v zásadě neomezuje, jak dlouho chtějí ve školách setrvat. Od chlapců se ale očekává, že nejpozději kolem svých sedmnáctin vyrazí „na lov“ a zpět do města přivedou jednoho nebo více zajatců vhodných k obětování. Tím se z nich stanou muži a končí i jejich oficiální vzdělání.

Válečníci jsou v aztécké společnosti velmi ceněni, a proto je i jejich „přechod“ bedlivě sledován. Pokud tedy nechcete zapadnout do průměru a chcete se zařadit třeba mezi prestižní jaguáří bojovníky, počítejte s komplikacemi. Zajatců musíte přivést nejméně dvacet – a po celou dobu navíc užíváte halucinogenní drogy.

Cynismus stařešinů

S mládeží se nepárali ani Aboridžinci, původní domorodí obyvatelé Austrálie. Rituál přechodu k dospělosti si musely jejich děti odbýt samy. Někdy mezi desátým až šestnáctým rokem je stařešinové vyzvali, aby na čas opustily kmen a vydaly se na velkou pouť. Proč? Upřímnost zabolí: v zásadě jsou pro kmen zbytečně živeným břemenem. Rodiče si často od svých ratolestí vzali něco na památku, aby s nimi mohli udržovat kontakt: kousek ucha, vytržený zub, špičku nosu… 

Procházka, která je čekala, trvala obvykle šest měsíců a musely na ní urazit přes 1 600 kilometrů. A pak samozřejmě najít cestu zpět. To vše beze zbraně nebo vybavení, vlastně jen s bederní rouškou. Pouť dokonale prověřila jejich schopnost postarat se o sebe, nalézt úkryt, vodu a potravu v nehostinné pustině. Nebyli samozřejmě úplně osamocení, provázeli je dobří a zlí duchové, se kterými po celou dobu komunikovali. Když se vrátili zpět, nikdo už nepochyboval o tom, že něco vydrží. Navíc se hned mohli zapojit do života kmene, protože se na výpravě naučili všechno to, co měli znát. A ti, kteří se zpět nevrátili? Ti by stejně byli pro kmen věčných kočovníků jen přítěží.

Kolik zim přežiješ

Od Vikingů bychom očekávali něco drsného, že? Jenže k dospělosti se tu chlapci a dívky klasifikovali čistě svým věkem. Zima si na drsných seveřanech vybírala svou daň, a tak se za muže mohli považovat jen ti chlapci, kteří přežili dvanáct (v Norsku) nebo patnáct (na Islandu) zim. Takže dva až tři hladomory.

TIP: Bojovníci na drogách: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

U děvčat pak platil za zlom rok dvanáctý, po kterém již mohly vstupovat do manželství. Pokud byste ale očekávali u mládeže nějaký promyšlený vojenský dril, čekalo by vás zklamání. Jediné, co se od nich žádalo, byly praktické znalosti spojené s chodem farmy. Tedy nudná zemědělská praxe, péče o zvířata, opravování střechy a shánění dřeva na otop.

Dobyvačná válka byla jen jakousi společenskou nástavbou. Navíc se počítalo s tím, že prvorození synové a dcery se v první řadě postarají o rodinný majetek. To až druhorození, kteří na rodinné jmění neměli nárok, hledali své štěstí se sekerou a štítem za mořem.