V polovině března potrápila východní Asii ohromná písečná bouře. K jejímu vzniku přispěly silné větry vanoucí z Mongolska a horko v kombinaci se suchem. Zasáhla Mongolskou plošinu, Sprašovou plošinu, Velkou čínskou nížinu i Korejský poloostrov. Celý Peking zoranžověl. Tak to alespoň prezentují média po celém světě. Podle odborníků je to ale ještě horší.

Nejde totiž o písečnou, ale o prachovou bouři. Možná to zní trochu školometsky, ale je v tom rozdíl, především s ohledem na lidské zdraví. Jde o velikost částic, které taková bouře roznáší po kraji. V případě písečné bouře jde o zrnka písku, jejichž průměr je větší než 0,06 milimetru. To je písek, jaký známe z pláže, kde nám skřípe mezi zuby, když na pláži svačíme.

TIP: Hustý smog v Číně neškodí jen lidem, ale také solárním elektrárnám

Částice v prachové bouři jsou ještě menší, lehčí a dostanou se mnohem dál. Větry je mohou unášet na vzdálenosti stovek i tisíců kilometrů. Písek je pro lidi nepříjemný, ale prach je pro lidské zdraví mnohem nebezpečnější. Platí to především pro prachové částice o velikosti menší než 10 mikrometrů. Takový prach je dost malý na to, aby pronikl hluboko do plic. Pokud jde o původ prachových bouří ve východní Asii, jsou z části dílem přírody a přispívají k nim i lidé. Odehrávají se již miliony let, obvykle v jarních měsících a přispívají k proměnám krajiny.

Během 19. století se velká města teprve postupně učila systematicky odklízet odpad ze svých ulic, proto procházeli Prahou i všemi dalšími sídly českých zemí sběrači pevného odpadu, kterým se říkalo hadrnice (těch bylo víc) a hadrníci (těch bylo méně). Tito lidé většinou patřili k nejnižším vrstvám společnosti. Chodili s nůší, velkým pytlem nebo rancem na zádech, někdy jezdili s vozíkem nebo trakařem. Sbírali především staré hadry, které následně sloužily jako surovina pro papírny, rozbité sklo k dalšímu zpracování ve sklárnách a také kosti, jež se dál zpracovávaly především pro potřeby cukrovarů.

Čistý trestní rejstřík

K provozování hadrnické činnosti stačilo povolení od místně příslušného okresního hejtmanství. Podmínkou pro jeho vydání byla zachovalost žadatelky případně žadatele, tedy něco jako současný čistý trestní rejstřík, především v oblasti finančních deliktů, protože tyto osoby přicházely do styku s podnikáním, které dozorovala finanční správa. Žádnou jinou speciální kvalifikaci taková hadrnice mít nemusela. V této licenci bylo zároveň vymezené území, na kterém měla konkrétní osoba právo hadry, sklo a kosti sbírat. Dělala to přímo v domácnostech, kde suroviny většinou neplatila, ale směňovala za jehly, špendlíky, nitě, knoflíčky, vlásničky, sirky a podobné drobnosti, které uměla ocenit každá hospodyně i služka. Kromě toho se mohla pohybovat i na smetištích, a tam už žádná protihodnota nebyla potřeba. 

Časopis Květy nazval v jednom ze svých článků hadrnice „pražskými Popelkami“, ale nebyly to pohádkově křehké ani lidsky ušlápnuté bytosti. Z podstaty věci ani být nemohly: při provozování takového způsobu obživy se nebohatlo a společenská prestiž také nebyla vysoká. Pražské hadrnice byly rázné, nebojácné a také chytré. Alespoň některé z nich. Tak, jako jistá Kordula N., která sebrané hadry, sklo a kosti shromažďovala na jednom z tmavých pražských dvorků a pak je prodala některému velkoobchodníkovi z židovského města, nebo dokonce až z Karlína či Smíchova. 

Děsivé překvapení 

Jednoho jarního večera roku 1874, sotva začala třídit svůj denní úlovek podle druhů: střepy a kosti do sudů a hadry pečlivě stáčet do napevno svázaných balíků, objevila se na dvorku sousedka. Byla především zvědavá na informace, možná i drby. Neboť „hadrnice po celé Praze přece dost novinek seberou“, protože prošmejdí nejenom dvorky, ale i domácnosti. Každá z nich při tom mluvila se služkami i dcerkami, někdy též se samotnými hospodyněmi. 

Sousedka však měla i ryze praktické spády. Když přišla včas, dalo se v sebraných odpadcích objevit i leccos užitečného a ještě použitelného, co byla hadrnice ochotná prodat za pár drobných. Možná proto, že ji právě nikdo neviděl, statečně prohrabávala čerstvě nasbírané kosti a ani jí nepřišlo na mysl, aby se při tom ošklíbla odporem. Pak však narazila na podivnou věc. Nejdříve jednu, a vzápětí i druhou. Když si to prohlédla na světle, od plic zaječela hrůzou. A nepřestala, dokud jí nedošel dech. To, co vytáhla ze sudu s kostmi, vypadalo jako useknuté lidské ruce – dlaně i s prsty.

Koho hadrnice zamordovala?

Hadrnice se při sběru odpadů sice pohybovaly v nóbl domech, ale také mezi chudými až nejchudšími a nepochybně běžně přicházely do kontaktu se světem zločinu zejména ve velkých městech. Ovšem hadrnice sama jako pachatelka zločinu je zaznamenána poměrně zřídka.

Když například našla v odpadu cokoliv cenného, byla povinna to neprodleně odevzdat „na úřadě“, ať už obecním nebo četnictvu. Pokud to neudělala, mohla být odsouzena za krádež. Stejně tak měla problém, pokud kryla pachatele trestného činu, nebo se například stala překupnicí kradeného zboží. To všechno se však oproti obvinění z vraždy kvalifikovalo jako „drobnosti“, postihované tresty v řádech dnů, maximálně měsíců vězení. Ta byla v 19. století v habsburské monarchii hrdelním zločinem, takže za ni mohl padnout i trest smrti. Hadrnice bývaly občas obětmi vraždy, ne její pachatelky.

Děj kolem sudů s kostmi nasbíranými Kordulou N. nabral rychlý spád. Povyk přilákal na dvorek většinu sousedů. Ženské se křižovaly a mužští nevěřícně kroutili hlavami, ale nakonec všichni usoudili, že hadrnice je chudá, kosti může prodat, takže má důvod i vraždit. Kde by ovšem v tom případě byly zbývající kosti z její oběti a proč by byla hadrnice tak neopatrná a dopustila, aby část z nich našla zvědavá sousedka, nikdo v tu chvíli neřešil. Zpětně není jasné, koho v tom všeobecném chumlu lidí a názorů napadlo přivolat strážníka – v tehdejší Praze to mohl to být jak četník, tak příslušník městské policie. Netrvalo dlouho a jednoho v okolí našli a přivedli.

Dohadující se shluk lidí zatím Kordulu zatlačil do rohu dvorku, ale sáhnout na ni, neřkuli jakkoliv jí ublížit, si nedovolil. Všichni si ji prohlíželi ne se strachem, ale s neskrývanou zvědavostí. V takové situaci ovšem mohla Kordula usilovně přemýšlet, a tak se jí podařilo vzpomenout si, kde právě tyhle podivné kosti sebrala. Mlčela však a čekala na strážníka stejně, jako všichni kolem. Přesvědčit o své nevinně jedinou, navíc kompetentní osobu bylo jednodušší, než vyvracet představu vylíhlou v bujné fantazii a posvěcenou „soudem pavlače“. 

Po stopách zločinu 

A tak se hadrnice v doprovodu uniformovaného strážce pořádku vydali hledat další stopu zločinu – už bez asistence zvědavého sousedstva. Strážník s sebou nesl a pečlivě střežil podivný a hrůzný nález z Kordulina sudu. Museli oba jít dost daleko, na dvorek podstatně větší a světlejší, než byl ten s Kordulinými drahocennostmi, ale i jejím jednoduchým obydlím, kterého při své práci stejně moc neužila, protože do něj chodila vlastně jenom přespávat. Tady měl, také v zadním koutě, svou dílnu preparátor. Na úředně položený dotaz, zda se v jeho odpadu mohly nalézat lidské hnáty a jak se tam v tom případě dostaly, se pobaveně rozesmál. „Ta věc“ ho vůbec nevyděsila, klidně si ji od příchozích vzal do ruky. Ano, skutečně byla z jeho odpadu a dostala se tam z jeho dílny. A preparátor uctivě pozval strážníka, aby vstoupil a přesvědčil se sám. 

TIP: Žhářská recidivistka: Proč služebná Anna z Pykova zapalovala stodoly?

Co se ve skutečnosti dělo dál, není úplně jednoznačné. Noviny však veškerému čtenářstvu tvrdily, že muž zákona sice statečně nahlédl za dveře, ale vzápětí omdlel, takže ho hadrnice a preparátor museli společnými silami křísit. Ale vzhledem k tomu, že jak městská policie, tak četnictvo si vybíraly ke službě ve svých řadách muže zvlášť fyzicky silné a zkušenosti v terénu je také mnohému naučily, je takové vyústění příběhu krajně nepravděpodobné.

V preparátorské dílně byli totiž k vidění dva čerstvě vycpaní medvědi, určení pro muzeum. Jejich nepotřebné hnáty stažené z kůže preparátor odsekl a odhodil do odpadu, kde je hadrnice Kordula našla dřív, než je některý z kárkařů či kočích zaměstnaných při čištění pražských ulic stihl vyvést na smetiště.

Na podzim 2018 přistála na Marsu americká sonda InSight. Od té doby provádí průzkum, který je zaměřený zejména na geologii rudé planety. Sonda mimo jiné detekovala více než 500 marsotřesení. Většina z nich sice byla jen velmi slabých, 50 otřesů ale bylo dostatečně velkých na to, že je vědci mohli použít k výzkumu vnitřních částí planety.

Díky analýze seismických vln, zachycených sondou InSight, jsme získali informace o jádru planety. Mars se tak stal třetím tělesem Sluneční soustavy, po Zemi a Měsíci, u něhož alespoň z části známe jeho vnitřní strukturu. Výsledky analýz ukazují, že planeta Mars má jádro o poloměru 1 810 až 1 860 kilometrů.

Překvapení uvnitř Marsu

To je poměrně překvapivé. Taková velikost odpovídá asi polovině jádra Země. Vědci se přitom doposud domnívali, že je jádro rudé planety menší. Zdá se, že jádro Marsu je tím pádem také méně husté, než jsme si mysleli. Většina jádra Marsu je tvořená železem a sírou a zřejmě obsahuje větší množství lehčích chemických prvků, jako je například kyslík. 

TIP: Data sondy MAVEN naznačují, že atmosféru Marsu ukradlo Slunce

Jádro rudé planety nás velmi zajímá. Mars podle všeho kdysi měl silné magnetické pole, podobné tomu, jaké má dodnes Země. Magnetická pole přitom generují procesy, které úzce souvisejí s jádrem dotyčné planety. Mars o své magnetické pole v minulosti z velké části přišel a v důsledku toho se stal nehostinnou pustinou. Příčiny ztráty magnetického pole rudé planety jsou tak jednou z velkých hádanek, na kterou vědci doufají, že najdou odpověď.

Jednalo se o dvě dospělé sýkorky modřinky (Cyanistes caeruleus), z nichž jedna si vždy sedla na dřevěný okraj krmítka, zatímco druhá se probírala nasypanou slunečnicí a v okamžiku, kdy pravděpodobně nalezla to nejlahodnější semínko, podala jej přímo do zobáčku té druhé. Poté společně odlétly do vyšších partií stromu, kde si semínka vyloupaly a zkonzumovaly. Pak se celé divadlo opakovalo.

Když jsem chování modřinek konzultovala se zkušenými ornitology, zjistila jsem, že jsem měla možnost nahlédnout do tajů ptačí etologie. Na jaře se ptáci chystají k reprodukci, a tak v tento čas krmítko častěji navštěvují pevné ptačí páry, které uvítají rychlé doplnění energie a více času se pak mohou věnovat námluvám. Také jsem se dozvěděla, že v ptačím páru to chodí velmi podobně, jako mezi námi lidmi: pokud ptáci mají kvalitního partnera, snaží si ho předcházet, aby ho neztratili. Což byl ukázkový příklad dvou sýkorek modřinek.

TIP: Březnoví ptačí navrátilci: Kdo jsou zpívající andělé jara?

Jiný, ještě neobvyklejší děj, nám odhalilo pozorování vrány šedé, která si „namlouvala“ luňáka červeného. Vrána si dravce nadlétávala, bez okolků kolem něho pochodovala, ukláněla se mu a žvatlavě na něj promlouvala. U slovesa namlouvat jsem použila uvozovky, protože zde ani ornitologové netušili, o co vlastně šlo. Možná, že láska je mocná čarodějka i v říši zvířat, nejen v té naší lidské. Proto vybízím vás všechny, abyste krajinou chodili s otevřenýma očima a ušima, protože se vám lehce může stát, stejně jako mně, že budete svědky nějakého unikátního děje.

Sídlo společnosti Indiana Bell, dceřiné společnosti AT&T, vzniklo v americkém Indianapolis v roce 1907. Osmipatrová budova tehdy poskytovala telefonní služby a zázemí pro značnou část státu. V roce 1929 se ale ukázalo, že budova již nedostačuje rozvíjejícím se potřebám firmy a vedení proto zvažovalo její radikální přestavbu. Toto řešení se ale ukázalo jako nevhodné, budova byla situována tak, že ji nebylo možné ať už z ekonomických či stavebních důvodů jednoduše přestavět. Šéfové Indiana Bell se proto rozhodli pro neobvyklé řešení – celou 11 tisíc tun vážící budovu nadzvednout a přesunout ji na nové místo.

Monstrózní podnik odstartoval v říjnu 1930. Během pouhých čtyř týdnů byla osmipatrová budova nadzvednuta a centimetr po centimetru posunuta o 16 metrů směrem na jih, pootočena o 90° a poté znovu posunuta o 30 metrů na západ.

Stavební dělníci celou budovu nadzvedli pomocí ručních hydraulických zvedáků a umístili pod ně borovicové klády po kterých se stavba posouvala. O pozvolný přesun na nové místo se staral parní stroj – při každém natlakování zvedáků se celá budova posunula o necelý centimetr.

Unikátním na celém projektu je vedle samotného přesunu i skutečnost, že celá operace probíhala za plného provozu. Veškeré inženýrské sítě – včetně tisíců elektrických a telefonních kabelů, plynových, kanalizačních a vodovodních rozvodů, byly průběžně upravovány tak, aby v nedošlo k narušení provozu. K tomu sloužil i speciálně navržený zakřivený pohyblivý chodník, který zajišťoval 600 zaměstnancům společnosti nerušený vstup do budovy. Indiana Bell tak během náročné operace nemusela přerušit provoz ani na jediný den.

TIP: Jak se žije v „nudli“: Superúzký dům z chicagského předměstí vznikl z nouze

Hlavním architektem tohoto stavebně technického projektu byl Kurt Vonnegut senior – otec slavného spisovatele. Ostatně možnosti budovy znal Vonnegut senior opravdu dokonale, byl totiž jejím původním architektem. Na novém místě budova vydržela dalších 33 let, během kterých byla několikrát upravována a rozšiřována. V roce 1963 byla stržena a na jejím místě vyrostla budova nová. 

Loňský čtvrtý srpnový den změnil Bejrút k nepoznání. Při největším nejaderném výbuchu v 21. století srovnal ilegálně skladovaný dusičnan amonný bejrútský přístav se zemí. Zabil dvě stě lidí, dalších šest tisíc zranil a zničil celé obytné čtvrti. 

Ničivá exploze měla dalekosáhlé důsledky. Mezinárodní tým odborníků nedávno prozkoumal vliv této exploze na vnější vrstvy pozemské atmosféry, především na ionosféru, tedy ionizovanou vrstvu atmosféry, jejíž spodní okraj se nachází ve výšce 60 až 95 kilometrů a rozprostírá se do vzdálenosti asi 700 až 1000 kilometrů od zemského povrchu.

Narušení ionosféry

Ionosféra může být narušována kosmickými vlivy, jako jsou například sluneční erupce, stejně jako událostmi na zemském povrchu. Mohou to být přirozené jevy, kupříkladu vulkanické erupce nebo i jevy vyvolané lidmi, k nimž v minulosti patřily exploze a testy jaderných zbraní.

TIP: NASA spustí výzkum málo prozkoumané části zemské atmosféry - ionosféry

Změny v ionosféře je možné studovat díky tomu, že ovlivňují elektromagnetické signály, jako jsou například signály GPS. Tímto způsobem vědci zjistili, že výbuch v Bejrútu vyvolal vlnu, která „proběhla“ ionosférou rychlostí asi 0,8 kilometru za sekundu. Celkově tato exploze narušila ionosféru zhruba jako silná sopečná erupce.

Mnozí konstruktéři si v letech 1914 až 1918 uvědomovali, že při ztečích zákopů by vojáci ocenili kompaktní a pohotovou zbraň nového typu. Její dostřel by nehrál příliš velkou roli, zato palebná síla nablízko měla být smrtící. Mezi takové vizionáře se zařadil i americký plukovník John Thompson, toho času šéf malé zbrojovky Auto-Ordnance Company. Ten v závěru války dokončil prototypy pokrokového automatu s kadencí až 1 500 ran za minutu. Zrodil se předchůdce slavného samopalu, jenž se díky náboji .45 ACP (11,43 mm) mohl oproti devítimilimetrovým konkurentům chlubit vyšší zastavovací schopností. 

Vražedný Annihilator

Dostatek střeliva zajišťoval schránkový zásobník na 20 ran nebo rozměrné bubnové na 50 či 100 nábojů. Samopal postrádal pažbu, zato měl vpředu i vzadu pistolovou rukojeť. V listopadu 1918 nechal Thompson odeslat první kusy zbraně nazvané Annihilator (ničitel) k americkým divizím v Evropě, nicméně příměří zavedení novinky do jejich výzbroje zabránilo. Konstruktér se nevzdal a pokračoval ve vývoji, jenž dal vzniknout řadě mírně odlišných variant.

Roku 1920 předvedl Model 1919 zástupcům armády, které výkony samopalu nadchly – střelec dokázal vyprázdnit storanný buben za pouhé čtyři vteřiny. Thompson očekával okamžité objednávky, jenže rozpočtové škrty přijetí neověřeného typu do výzbroje nepřály. Z linek tak sjížděly jen minimální počty samopalů určených pro komerční trh a přejmenovaných z „annihilátoru“ na mírumilovněji znějící samopal Thompson.

V rukou mafie

Malosériová výroba se ale značně prodražovala – už proto, že autor nechával nejsložitější součástky stavět u renomovaných podniků v čele s Coltem. První produkční verze M1921 obdržela od novinářů přezdívku Tommy Gun a místo podfinancovaných armád si samopal zprvu našel cestu do rukou zločinců. Byl navržen jako robustní a precizní zbraň dle mírových standardů – používalo se ořechové dřevo, třískové obrábění kovových dílů a luxusní povrchová úprava. A tomu odpovídala i vysoká cena.

Mafiáni na rozdíl od vojáků nehleděli na náklady a při vyřizování účtů či střetech se strážci zákona si pochvalovali kvalitní zpracování, kadenci a jednoduchou obsluhu. Ve 20. letech si thompson v jejich rukou vysloužil přezdívku „chicagský psací stroj“ a stal se postrachem bezpečnostních složek, obvykle vyzbrojených jen revolvery či pistolemi. Pět stovek kusů si dokonce pořídila Irská republikánská armáda pro boj s Brity. Postupně si automat přece jen našel cestu i ke strážcům zákona, kteří se potýkali s organizovaným zločinem a rozhodli se bojovat proti ohni ohněm.

Složité brzdění závěru

Další masově vyráběnou variantu představoval M1928, který se „jednadvacítce“ velmi podobal. Vyznačoval se dřevěnou pažbou, pistolovou rukojetí a přední pažbičkou pod hlavní. Páčka manuální pojistky našla své místo na levé straně pouzdra závěru, přičemž střelec mohl thompson zajistit výhradně se závěrem v zadní poloze. Přepínač režimu střelby se nacházel dále vpředu a umožňoval pálit jednotlivými ranami i dávkou. Záchyt zásobníku se ovládal stiskem tlačítka umístěného bezprostředně za spouští na levé straně rukojeti.

Na mohutné pouzdro závěru upevnil Thompson objímku zásobníku a poměrně dlouhou hlaveň. Ta nesla v zadní části výrazná chladicí žebra, zatímco na ústí byl nasazen kompenzátor. Zbraň využívala princip tlaku plynů na dynamický závěr, nicméně doplněný o neobvyklý způsob opožděného otevírání známý jako Blishův systém. Natahovala se napínacím knoflíkem na horní ploše závěru, který konstruktér opatřil výřezem, aby při míření nezakrýval mušku.

Dále se na závěru nacházela sedlová součástka (bronzový klín ve tvaru písmena H), jež se pohybovala v šikmé drážce. V přední poloze závěru spodní část klínu zapadala do vybrání v pouzdře. Po výstřelu musel tlak plynů nejprve vytlačit klín nahoru, teprve poté se uvolnil závěr. Brzdění tak vlastně vycházelo z principu zvýšeného tření dvou šikmých ploch vyrobených z různých kovů.

Image

Čtěte také

Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (2)

Metalicita souvisí s chemickým složením vesmírných těles a nejčastěji o ní mluvíme ve spojitosti s plynem, zkoumáme-li například hvězdy či mlhoviny. Označuje se zpravidla písmenem Z a vyjadřuje poměrné zastoupení „kovů“ ve studované směsi. Slovo „kovy“ je v uvozovkách oprávněně, neboť z astronomického hlediska se za kov považuje vše kromě vodíku a helia – tedy i prvky jako lithium, kyslík či uhlík, které z pohledu chemie vlastnosti spojované s pravými kovy rozhodně nemají.

TIP: Atmosféra horkého jupiteru WASP-121b je plná vypařených kovů

Informaci o chemické směsi doplňuje poměrné zastoupení vodíku a helia, označované písmenem X, respektive Y. Je nabíledni, že X + Y + Z = 1. Metalicita astrofyzikální látky dosahuje obvykle pár procent, například u Slunce se jedná o méně než 2 %. V rámci Mléčné dráhy roste metalicita směrem k jejímu centru.