Když se na konci loňského roku zřítila konstrukce radioteleskopu Arecibo, nebylo zase takové překvapení. V předcházejících měsících došlo k poškození dvou důležitých kabelů a americká vědecká organizace National Science Foundation (NSF), která radioteleskop provozuje, už v listopadu oznámila, že radioteleskop bude demontován. K tomu nakonec nedošlo.

Pád Areciba oplakala celá vědecká obec. Radioteleskop v portorické džungli nadchl mnohé odborníky i laiky. Má na svém kontě významné objevy v oboru radioastronomie, výzkumu atmosféry a v řadě dalších odvětví, včetně planetárních věd. Není to příliš známou skutečností, ale právě radioteleskop Arecibo významně přispěl k objevu vůbec prvních známých exoplanet „Draugr“, „Poltergeist“ a „Phobetor“, které obíhají milisekundový pulzar PSR B1257+12 přezdívaný „Lich“.

Odkaz Areciba

Smutek nad koncem Areciba projevili vědci i na nedávno skončené 52. Vědecké konferenci planetárních věd. Účastníci se opakovaně vyjadřovali o přínosu legendárního radioteleskopu pro výzkum vesmíru a pro vědu jako takovou. Jeden z účastníků konference dokonce vyjádřil pocity vědců netradičně pomocí haiku:

„Six decades' service

Arecibo's telescope

Lost, not forgotten“.

Již dnes je jisté, že jedna ze součástí odkazu radioteleskopu Arecibo vydrží velmi dlouho, nejspíš miliony let, během kterých poletí vesmírem. Část radioteleskopu totiž fungovala i jako vysílač a v listopadu 1974 odeslal takzvanou „zprávu z Areciba“, symbolický vzkaz případným vesmírným civilizacím.

TIP: Fermiho paradox: Proč jsme už dávno nenašli v kosmu vyspělé civilizace?

Jeho autorem byl Frank Drake, autor slavné Drakeovy rovnice, společně s dalšími odborníky. Vysílání letí směrem ke kulové hvězdokupě M13, kam dorazí asi za 25 tisíc let. Podstatná část rádiových vln ale bude určitě pokračovat dál, zřejmě velice dlouhou dobu. Přesně v duchu citovaného haiku: "Ztracený, ale ne zapomenutý..."

Jelen loni v listopadu u Horní Plané na Českokrumlovsku vyrazil proti myslivci a omylem mu parohy sebral z ramene zavěšenou kulovnici. „Kulovnice má kovové díly zkorodované a dřevěná pažba je značně zpuchřelá. Zbraň je také viditelně ošoupaná, pravděpodobně od snah jelena se zavěšeného závaží na paroží zbavit. Jak dlouho se jelen s kulovnicí toulal lesem, zůstane asi navždy záhadou. Zbraň byla bez zásobníku, přesně v takovém stavu, jak myslivec popsal,“ uvedl jihočeský policejní mluvčí Jiří Matzner.

TIP: Svéráz národního lovu: Sibiří se potlouká ozbrojený medvěd

Policisté předali kulovnici před navrácením majiteli k posouzení na odborné balistické pracoviště. „Nepředpokládáme však, že by se s ní jelen dopustil nějakého zločinu. Snad jen stačil vystrašit turisty či lyžaře,“ dodal Matzner. České lesy jsou tak opět o poznání bezpečnější.

Město Djémila se rozprostírá 50 km severovýchodně od Sétifu na severu Alžírska. Pod původním názvem Cuicul či Curculum jej jakožto svou africkou kolonii založili Římané koncem 1. století. V dobách největší slávy představovalo chloubu římské architektury, navíc dokonale adaptovanou na horské prostředí – město se totiž rozprostíralo ve výšce kolem 900 m n. m. 

To, co původně vzniklo jako strohý vojenský tábor, se brzy přerodilo v luxusní metropoli. Vývoj přitom urychlil obrovský trh oblíbený v širokém okolí, takže správci města nakonec rozhodli o stržení hradeb, které nahradily široké třídy. Nejdůležitější stavby vyrostly v průběhu 3. století, přičemž lokalitu výrazně poznamenala také křesťanská éra. Zdejší katedrála a opatství se považují za největší raně křesťanské památky svého druhu. Po pádu Římské říše město postupně chátralo, až zaniklo docela. Teprve roku 1909 započaly archeologické práce, jež nakonec odhalily jednu z největších světových památek římské architektury. 

Oblouky, chrámy, mozaiky 

Na obou koncích historicky nejstarší páteře města tvořené ulicemi Carda Maxima (hlavní ulice) a Decamenus Maximus se nacházely velké brány. V centru se rozprostíral ústřední volný prostor zvaný fórum – uzavřený čtverec obklopený budovami se zásadním významem pro občanský život: šlo zejména o římský chrám (capitolium) na severu, radnici (curia) na východě a občanskou baziliku sloužící jako soudní dvůr a obchodní i společenské centrum na západě. V centru se nacházelo rovněž množství šlechtických domů s přepychovou výzdobou. 

TIP: Harari: Africká Mekka se stala druhým domovem prokletého básníka

V 2. a 3. století se pak Djémila rozšířila směrem k jihu: vyrostl zde vítězný oblouk Caracalla, nové fórum, kostel, divadlo pro tři tisíce lidí a lázně. Po pádu římského impéria obyvatelé město pomalu opouštěli, až v polovině 6. století zaniklo docela. Muslimové, kteří lokalitu později ovládli, jej pojmenovali slovem „djémila“, což v překladu z arabštiny znamená „krásná“.

V živočišné říši patří k mistrům rychlých barevných změn chameleoni a sépie. Ryby nejsou v téhle „disciplíně“ považovány za přeborníky. Ani drobnou rybku z korálových útesů Indického oceánu a Pacifiku sapínovce temného (Pseudochromis fuscus) vědci z barevného „převlékání kabátů“ nikdy nepodezírali…

Žluto-hnědá hádanka

Sapínovec se vyskytuje v mnoha barevných formách od růžové až po šedou. Na korálových útesech Ještěrčího ostrova u severovýchodního pobřeží Austrálie žijí dvě barevné formy – žlutá a hnědá. Žlutě zbarvené ryby se vyskytovaly především v blízkosti živých korálů větevníků (Acropora) či pórovníků (Pocillopora). Tyto útesy bývají hojně osídlené žlutě zbarvenými sapíny, např. sapínem tečkovaným (Pomacentrus amboinensis) nebo sapínem moluckým (Pomacentrus moluccensis). Mláďata těchto ryb tvoří základ potravy dravých sapínovců temných.

V místech, kde na útesech převládá drť z odumřelých korálů, žijí sapínovci temní s hnědě zbarvenou kůží. Loví tu mláďata hnědých sapínů, např. sapína běloocasého (Pomacentrus chrysurus). Vědci byli přesvědčení, že zbarvení ryb je určeno dědičně různými variantami genů, případně odlišným pohlavím žlutých a hnědých jedinců.

Převlek za dva týdny

Jak moc je zbarvení pro ryby důležité? Na tuto otázku hledali odpověď přírodovědci z mezinárodního týmu vedeného Fabiem Cortesim a Walterem Salzburgerem z univerzity ve švýcarské Basileji. Na korálových skaliscích Velkého bariérového útesu podnikli celou sérii experimentů, jejichž výsledky popsali ve studii publikované ve vědeckém časopise Current Biology.

Přírodovědci zbudovali v umělých nádržích s mořskou vodou náhražky korálových útesů a nasadili na ně buď žluté nebo hnědé sapíny. K těmto rybám pak úmyslně přidali nesprávně zbarvené sapínovce. Ryby žluté formy byly nucené lovit hnědé sapíny, hnědě zbarvené ryby se potýkaly s úskalími lovu žluté kořisti. Ne na dlouho. Po dvou týdnech měly všechny ryby správné zbarvení, protože barvu kůže změnily.

Hnědí sapínovci zežloutli po vzoru své kořisti a stejně tak zhnědli i původně žlutí jedinci nahánějící na útesech hnědé oběti. Zbarvení sapínovců tedy není natrvalo určeno geny, ale je výsledkem reakce ryby na okolní prostředí, konkrétně na barvu potenciální kořisti.

Rybí vlk v rouše beránčím

Rybí kůži dodávají barvu speciální buňky zvané chromatofory. Analýzy kůže sapínovců před změnou barvy a po „převlečení kabátu“ odhalila, že počet chromatoforů zůstal stejný. Změnil se v nich ale podíl barevných pigmentů. Nárůst žlutého pigmentu na úkor černého měl za následek zežloutnutí kůže. Opačný posun v poměru barviv vyvolal u sapínovců zhnědnutí.

K čemu je tedy sapínovcům temným „správné“ zbarvení dobré? To se ukázalo při hodnocení úspěšnosti lovu. Žlutí sapínovci sice nějaké hnědé sapíny polapili, ale po změně barvy na hnědou stoupla úspěšnost jejich loveckých ataků na dvojnásobek až trojnásobek. Stejně si zvýšili vyhlídky na úspěšný lov žlutých sapínů zežloutlí sapínovci.

Sapínovec temný loví především mladé sapíny. Nejen proto, že se mu droboučká mláďata vejdou do tlamy a dospělce by nedokázal polknout. Mláďata jsou navíc nezkušená a nechají se lehce ošálit kamufláží. Pokud má dravec stejnou barvu jako dospělí sapíni, mladé rybky si ho snadno spletou s příslušníky vlastního druhu. Smrtelný omyl zjistí nejednou až v tlamě sapínovce. Jde o jakousi obdobu „vlka v rouše beránčím“ z Ezopovy bajky, o velmi neobvyklý typ mimikry, kdy se nebezpečný predátor aktivně přizpůsobuje svým vzhledem neškodné kořisti a tím se kamufluje.

Bonus vlastní ochrany

Vyšší úspěšnost při lovu ale není zjevně jediná výhoda, kterou změna barvy sapínovcům temným přináší. Když se sapínovec zbarvením přizpůsobí kořisti, získá zároveň lepší kamufláž na útesu a může uniknout pozornosti větších dravců. Cortesiho a Salburgerův tým se o tom přesvědčil při dalších pokusech.

Když dali do nádrže s mrtvými korály žluté sapínovce společně s dravým kanicem pardálím (Plectropomus leopardus), byly rybky proti hnědému pozadí nápadné a dravec na ně bez přestání útočil. Podobně čelili permanentním útokům kanice hnědí sapínovci na útesech z živých korálů. Pokud byly ale rybky vysazeny na útesy odpovídající barvy, měl kanic problém, aby je proti stejně zbarvenému pozadí vůbec odhalil. Podle Fabia Cortesiho je ale maskování před kanicem pro sapínovce jen jakýsi „dodatečný bonus“. Nejdůležitější je pro ně zvýšená úspěšnost při lovu mladých sapínů.

Lidský nos – a především ten školený – dokáže podle nejnovějších výzkumů rozlišit miliony pachů. Není divu, že například pro vesmírnou agenturu NASA pracuje specialista, jenž před každým startem „očichává“ veškeré vybavení mise. Není totiž nic otravnějšího než nepříjemný zápach, který nemůžete pár měsíců vyvětrat.

Když dojdou slova

Kvalitu svého čichu si můžete ověřit na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde vám odborník postupně předloží fixy napuštěné různými vůněmi. Zatímco původ základních odérů odhadne většina z nás správně, u těch komplikovanějších půjde o podstatně těžší úkol. Pokud se totiž čicháním přímo neživíte nebo svůj nos pravidelně netrénujete, dá vám práci jednotlivé pachy pojmenovat, i když se vám budou zdát velice povědomé. Pro popis aromat nám na rozdíl od barev či tónů jednoduše chybí odpovídající slovník.

TIP: Lidé si mohou předávat emoce tělesným pachem

„Náš čich se jako smysl nejvíc pojí s pamětí,“ vysvětluje parfumérka Markéta Filipová, která vytváří vůně zákazníkům na míru. Každému totiž doslova voní něco jiného: Čich je skutečně velice úzce spjatý s našimi vzpomínkami, a také proto se může stejná esence někomu líbit, a jinému naopak. 

Testovací nosy

Existují však i lidé, kteří jisté pachy necítí vůbec. „Na vině je zřejmě genetika. Například steroidy ze skupiny androstenů, jež tvoří i součást lidského potu, relativně velká část populace nosem jednoduše nevnímá,“ objasňuje Jan Havlíček z Přírodovědecké fakulty UK. Další pachy pak nemá rád nikdo: například odér z továren nebo čističek, který vítr zavane i kilometry daleko. A překročení únosné meze se v daném případě opět nejlépe určuje pomocí lidského nosu.

Hlavní technolog Karel Kaluža popisuje: „Testovací materiál odebíráme s využitím vakua. Do nádoby, z níž se odsává vzduch, vložíme speciální, pachově neutrální sáček. Ten se roztahuje a plní se vzorkem z daného místa.“ Poté se nasadí na tzv. olfaktometr, který jeho obsah naředí čistým vzduchem a dávkuje ho přímo do nosu přes čichové porty. „U každého dalšího vdechnutí je vzduch o něco zahuštěnější, a to až do okamžiku, kdy člověk poprvé pocítí zápach. V tu chvíli mačká tlačítko, a určuje tak pachovou hranici,“ vysvětluje specialistka Petra Auterská.

Všechny vůně vína

U její profese se cení průměrný čich, protože výsledná měření pak nejlépe odpovídají běžnému vnímání. „Čichači“ většinou u přístroje čelí nepříjemným pachům – odporný prý bývá hlavně odér z kafilerií, výroben psích pochoutek a bioplynových stanic. Obzvlášť vysoké koncentrace opravdu silných zápachů ovšem nevnímáme pouze nosní sliznicí. Dráždí i náš trojklaný nerv: někdy dokonce tak silně, až nám vyhrknou slzy. 

TIP: Povoláním degustátor: Práce snů, nebo tvrdá řehole?

Čich také spoluutváří chuť, jak potvrzuje jeden z našich nejlepších sommelierů Jakub Přibyl. Podle něj trvá i pět let, než si člověk vycvičí nos tak, aby rozlišoval jednotlivé vůně vína, a zvládne je popsat. Zkušený profesionál dokáže takto odhalit vady i nemoci nápoje: Už jen přičichnutí ke korku leccos napoví. Pokud se z něj line například pach vlhkého kartonu, je lepší láhev vrátit. Žádoucí je naopak aroma květin a ovoce. 

Ve středověku a starověku využívala vlajky či předměty plnící jejich funkci hlavně armáda – kvůli snadné identifikaci. Za jejich předchůdce lze považovat emblémy objevující se například na štítech. Vlajky z látky začali jako první používat Římané; národní vlajky jako takové se však objevovaly až od 18. století. Postupně se pak stalo běžným zvykem, že měl každý stát vlastní vlajku, jako je tomu dnes. Jaká tajemství ukrývají nejzajímavější národní vlajky a jaký příběh vyprávějí?

Po stopách tajné společnosti

Dominikánská republika

Vlajka Dominikánské republiky má dvě verze – státní a civilní. Na státní vlajce je i středový emblém s biblí, zlatým křížem, čtyřmi dominikánskými vlajkami, oštěpy a s olivovou a palmovou větví.

V roce 1822 se území Dominikánské republiky dostalo pod nadvládu nového nezávislého státu Haiti, s nímž se dnes země dělí o karibský ostrov Hispaniola. Většina majetku soukromých vlastníků, církve, a dokonce i dřívějších španělských vládců byla znárodněna. Vzdělávací systém zkolaboval, univerzita musela zavřít své brány: mladí muži ve věku 16 až 25 let totiž povinně narukovali do haitské armády. Není tedy divu, že mnozí obyvatelé s haitskou nadvládou nesouhlasili.

V roce 1838 založil politik a aktivista Juan Pablo Duarte tajnou společnost La Trinitaria, která usilovala o obnovu nezávislosti země. Tentýž muž také vymyslel vlajku, jež byla později přijata jako státní, neboť v roce 1844 se skutečně podařilo vyhlásit nezávislost. Červená a modrá barva pocházely z haitské vlajky, bílý kříž uprostřed symbolizoval víru. Později přibyl do středu znak zahrnující četné odkazy na společnost La Trinitaria. Heslo tajného spolku znělo „Dios, patria, libertad“, tedy „Bůh, země, svoboda“, otevřená kniha zase představovala Janovo evangelium.

Tajemný orel Aztéků

Spojené státy mexické

Symbol v centru mexické vlajky odkazuje na aztéckou legendu, podle níž právě orel, jenž na kaktusu pojídá hada, měl indiánům ukázat místo k založení nového města – dnešního Mexico City.

Psal se začátek 13. století a Aztékové hledali nový domov. Věřili, že jim jejich bůh Huitzilopochtli sešle znamení, jakmile najdou to správné místo. Své město měli postavit tam, kde spatří orla sedícího na kaktusu. Po dlouhém putování jej skutečně zahlédli, ovšem na bažinatém ostrově uprostřed jezera. Život v takových podmínkách vyžadoval značnou vynalézavost, a tak Aztékové vymysleli systém tzv. plovoucích zahrad „chinampa“. Šlo v podstatě o umělé ostrovy vytvořené z rostlin a bahna ze dna jezera. Vyvýšené silnice nad hladinou pak umožnily přístup k ostrovu. Vodní plocha postupně ustupovala městu Tenochtitlán, na jehož zbytcích dnes stojí Mexico City.

Bájný orel se poté usadil uprostřed mexické vlajky, přičemž jeho současná podoba se zrodila v roce 1968: sedí na kaktusu a v zobáku drží hada, jehož si však přimysleli až Španělé – v původních verzích legendy nefiguruje. Jako vzor pro dnešní mexickou vlajku posloužila francouzská trikolora a vlajka osvobozenecké armády. Zelená barva se interpretuje jako symbol naděje, bílá představuje jednotu a červená krev hrdinů.

Klíče od božího království

Městský stát Vatikán

Vlajka Vatikánu existuje i v poměru stran 2 : 3, ale nejčastěji jde o čtvercový formát. V bílém poli se nacházejí zkřížené klíče svatého Petra a papežská tiára.

Základní motiv vatikánské vlajky tvoří dva svislé pruhy – žlutý a bílý. V pravé části se nachází tiára neboli papežská koruna a pod ní dva klíče. Jejich význam pochopíme, nahlédneme-li do Matoušova evangelia. Ježíš tam říká apoštolu Petrovi: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče od království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ Podle tradice se totiž právě Petr stal zakladatelem římské církve, a když mu tedy Ježíš předal pomyslné klíče, v podstatě jej tak jmenoval prvním biskupem a papežem. Katolická církev si tímto nárokuje monopol na pravé učení Ježíše Krista.

Jak uvádí dekret Druhého vatikánského koncilu: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“

Tento tradiční výklad má však jeden háček – podle mnoha současných historiků totiž Petr církev nezaložil. Kupříkladu americký odborník na Nový zákon a rané křesťanství Bart Ehrman ve své knize Petr, Pavel a Marie Magdaléna uvádí: „Pravdou je, že nevíme, kdo církev v Římě založil.“ A dodává, že ať už to byl kdokoliv, nemohlo se jednat o Petra: „Ve zkratce, Petr nemohl být prvním biskupem církve v Římě, protože římská církev neměla žádného biskupa až do doby asi sto let po jeho smrti.“

Princ z Města lvů

Srílanská demokratická socialistická republika

o získání nezávislosti byl na vlajce pouze zlatý lev s mečem na červeném podkladě. Vlajka se ale nelíbila muslimským a tamilským minoritám, proto byl v roce 1951 přidán zelený (muslimský) a oranžový (tamilský) pruh.

Náboženské symboly najdeme na řadě národních vlajek. Například ta šrílanská odkazuje hned na dvě náboženství a také připomíná dějiny země. Podle legendy připlul na ostrov v 5. století př. n. l. princ Vijaya z indické Sinhapury („Města lvů“) a přivezl s sebou vlajku právě s vyobrazením lva. Od té doby hraje zmíněný symbol v dějinách ostrova významnou roli a tamní většinové etnikum – Sinhálci – jej přijalo za svůj. Výjimku tvořily jen doby, kdy se ostrov nacházel pod cizí nadvládou. Když v roce 1815 ovládli Šrí Lanku Britové, vlajka se lvem musela zmizet ze scény. Dnes je ovšem král zvířat zpátky i s mečem, který symbolizuje nezávislost a odvahu místních obyvatel.

Šrí Lanka představuje nejstarší buddhistickou zemi světa, přičemž tam zmíněné náboženství dominuje už přes dva tisíce let. Proto také na její státní vlajce najdeme čtyři listy symbolizující strom, pod nímž princ Siddharta dosáhl osvícení, načež se stal Buddhou. Etnickým menšinám se však vlajka příliš nelíbila, a proto na ní v roce 1951 přibyly dva svislé pruhy: zelená je barvou islámu, který se na ostrově rovněž rozšířil, a oranžová připomíná Tamily, jejichž převládajícím náboženstvím se stal hinduismus.

Kalašnikov jako symbol boje za nezávislost

Mosambická republika

Zelená na vlajce Mosambiku představuje úrodnost země, bílá mír a černá africký kontinent, žlutá symbolizuje minerální bohatství a červená boj za nezávislost. Pěticípá hvězda značí marxismus a internacionalismus, význam dalších symbolů je zjevný – boj, práce, vzdělání.

Na vlajkách některých zemí najdeme starobylé zbraně jako meč nebo oštěp. Mosambik má však jako jediný na světě na státní vlajce útočnou pušku, a to rovnou tu nejslavnější: AK-47 zvanou též Kalašnikov podle svého vynálezce. Při pohledu do dějin této africké země je však hned jasné, jak k tomu došlo.

Mosambik se už v 16. století dostal pod nadvládu Portugalska, což však naráželo na odpor místního obyvatelstva, a Portugalci se proto dlouhou dobu raději příliš nerozpínali. Teprve zhruba od roku 1920 jejich vliv sílil: měli totiž zájem o cukr a bavlnu, které často získávali prostřednictvím nucené práce. Zemi tak prakticky řídily tamní velké soukromé společnosti.

Po druhé světové válce však začali domorodí obyvatelé stále častěji projevovat nespokojenost se stávající situací, až se nakonec odpůrci režimu seskupili do Fronty pro osvobození Mosambiku FRELIMO a zahájili ozbrojený guerillový boj. V roce 1975 se pak stal Mosambik na Portugalsku konečně nezávislým. Současnou vlajku země inspirovala právě standarta hnutí FRELIMO a kromě útočné pušky na ní najdeme i motyku jako symbol zemědělství a marxistickou hvězdu, která odkazuje na Sovětský svaz, jenž hnutí podporoval.

Vzpomínky na genocidu

Rwandská republika

Tato rwandská vlajka byla ustanovena v roce 2001, aby se eliminovaly jakékoliv připomínky genocidy – byť jen v podobě staré vlajky. Slunce symbolizuje osvícení, zatímco modrá, žlutá a zelená barva vyjadřují mír, rozvoj a prosperitu.

V roce 1994 se Rwanda změnila v dějiště jedné z největších genocid 20. století. Střet vládnoucích Hutuů s menšinovým kmenem Tutsiů trval zhruba sto dní, přičemž se vraždilo i ve školách, v kostelech či nemocnicích, ve velkých městech i v zapadlých vesnicích, a zemřelo asi osm set tisíc až milion lidí. Jednou z připomínek těchto masakrů se stala také národní vlajka, která sestávala ze tří svislých pruhů (červeného, žlutého a zeleného) a černého písmene „R“ uprostřed.

Aby si Rwanda nemusela neustále připomínat svou krvavou minulost, změnil se v roce 2001 státní znak, národní hymna, ale i vlajka. Nová hymna už nezmiňuje jednotlivé etnické skupiny a na nové vlajce již nenajdeme červenou ani černou, protože zmíněné barvy evokují krev a smutek. Nyní ji tvoří tři pruhy: světle modrý symbolizuje naději, štěstí a mír, zelený budoucí prosperitu a žlutý odkazuje na potřebu ekonomického růstu. Poslednímu zmíněnému přitom vévodí zlaté slunce, které má přinést osvícení, jednotu a potlačit nevědomost.

Bůh je veliký!

Íránská islámská republika

Centrální emblém íránské vlajky je stylizovanou podobou slova Alláh (Bůh) a věty „Není boha kromě Alláha“. Rovněž motiv na rozhraních barev je stylizovanou větou z koránu: „Alláh je velký.“

Symboly islámu lze najít na řadě vlajek, nejen arabských zemí. Patří k nim i půlměsíc a hvězda, jež uvidíte mimo jiné na vlajkách Alžírska, Malajsie, Pákistánu, Tuniska, Turecka, Uzbekistánu nebo na relativně nové vlajce Libye. Nepředstavují však „vynález“ islámu: objevovaly se už ve starověku dávno před vznikem zmíněného náboženství a později se dostaly také na vlajku Osmanské říše.

Ještě zjevnější je náboženská symbolika u vlajky Íránu. V jejím středu najdeme čtyři půlměsíce, které mají značit vzestup muslimské víry. Mezi nimi pak spočívá meč představující sílu a statečnost. Celý emblém lze potom číst jako slovo Alláh a jeho pět částí interpretovat jako odkaz na pět pilířů islámu.

Bílý pruh na vlajce lemuje kúfské písmo, kaligrafická forma písma arabského. Nápis „Allahu Akbar“, tedy „Bůh je veliký“, se zde vyskytuje ve dvou řadách po jedenácti opakováních. Uvedené číslo připomíná datum 11. února 1979, den islámské revoluce a zrod islámské republiky. Zelená představuje tradiční barvu islámu, přičemž si ji prý oblíbil i prorok Mohamed.

Po stopách mořeplavců

Portugalská republika

Červená barva představuje Portugalskou revoluci (1910) a zelená naději. Pět modrých štítů připomíná vítězství prvního krále Portugalska nad pěti Maurskými králi. Štít s naznačeným křížem připomíná křesťanství a jeho červená část se sedmi hrady koloniální expanzi.

K nejdůležitějším etapám v dějinách Portugalska patřilo období velkých mořeplaveckých výprav. Během 15. století se Portugalci mnohokrát vydali k africkému pobřeží, aby tam zavedli obchod s ceněným zbožím – od zlata po otroky. Vasco da Gama dorazil až do Indie a zajistil své zemi ekonomickou prosperitu. V roce 1500 pak Pedro Álvares Cabral objevil Brazílii a učinil z ní portugalskou kolonii.

Dávným mořeplavcům tehdy usnadňoval navigaci dnes už téměř zapomenutý přístroj zvaný armilární sféra, jenž umožňoval znázornění pohybu nebeských těles. V období renesance se řada vědců a veřejných osobností nechala zvěčnit se sférou v ruce, protože zmíněný přístroj patřil k symbolům moudrosti a vědomostí tehdejší doby. Portugalsko ji umístilo také na vlajky některých svých kolonií, mimo jiné Brazílie. Dnes pak sféru najdeme přímo na portugalské vlajce, překrytou pěti štíty, jež odkazují na vítězství Alfonse I. Portugalského nad pěti maorskými králi.

Podle legendy se mu před bitvou zjevil Ježíš na kříži a předpověděl mu vítězství. To dodalo panovníkovi odvahy, načež se neváhal vrhnout do boje proti mnohonásobné přesile. Na vlajce se nacházejí také zlaté zámky na červeném pozadí, jež zase připomínají svatbu Alfonse III. se španělskou princeznou.

Monumentální megalitické stavby je možné objevit i ve střední Evropě. Názorně to dokládají čerstvé nálezy z polského Dębiany, ležícího asi 50 kilometrů severovýchodně od Krakova. Archeologové zde objevili místo, kde se nacházejí pozůstatky sedm neolitických hrobek, pozůstatky raně středověké pevnosti a hrob dvojice koní z doby bronzové.

Archeologický průzkum zde běží zhruba dva roky, až nyní se ale podařilo odkrýt mohutný megalitický komplex, jehož stáří vědci odhadují na 5 500 let. Tvoří jej hrobky a tucet mohyl velkých 40 až 50 metrů. 

Poháry z Moravy

Podle archeologů tento komplex vybudovali lidé takzvané kultury nálevkovitých pohárů, která je dobře známá i z území Česka. Jde o kulturu období staršího eneolitu, pro kterou jsou typické bohatě zdobené keramické poháry s nálevkovitým hrdlem, měděné předměty a právě mohyly, které v pozdní fázi kultury nahradily žárové hroby. Za oblast vzniku kultury nálevkovitých pohárů je považována Morava, kde její rané fáze dokládá soubor nálezů z obce Božice nedaleko Znojma.

TIP: Poklad pod skateparkem: Pod hřištěm byl pohřben náčelník doby bronzové

Podle polských archeologů, kteří se na vykopávkách podílejí, je megalitické pohřebiště v polském Dębiany jedním z největších a nejzajímavějších nalezišť svého druhu ve střední Evropě. Odborníci předpokládají, že jim výzkum na této lokalitě přinese cenné informace o pohřebních zvycích a dalších aspektech kultury nálevkovitých pohárů.

Efektivita Blishova závěrového systému v samopalu Thompson byla sporná, navíc šlo vzhledem ke značné váze závěru o zbytečně složité řešení. Přispělo nicméně k udržení kadence na přijatelné úrovni asi 700 ran za minutu a tím i k lepší ovladatelnosti zbraně. Zásobování střelivem měl na starost buď schránkový zásobník na 20 ran, nebo bubnový typ s kapacitou 50 nábojů. 

Předchozí část: Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (1)

Pro civilisty i armádu

John Thompson dělal vše, aby pro své dítko našel nové zákazníky, jenže sebeodvážnější předváděcí akce nechávaly vojáky chladnými. Neuspěla ani originální prezentace pro letectvo, při níž konstruktér nechal zabudovat 28 samopalů mířících směrem dolů do podlahy letadla. Když to nešlo u ozbrojených sil, zkoušel Thompson štěstí jinde. Další policejní útvary lákal speciálními náboji s brokovou střelou, které měly ochráncům pořádku „dovolit v závažných situacích a při nepokojích zasahovat co nejhumánnějším způsobem“.

Inzeráty v tisku zase popisovaly automat jako „pravý nástroj pro ochranu velkých objektů, rančů a plantáží“. Reklama využívala fakt, že tehdejší legislativa nebyla na samopaly připravena – automaty se mohly prodávat v obchodech se sportovními potřebami či nářadím, nebo dokonce na základě poštovní objednávky.

Mariňáci v čele

Nakonec si roku 1928 thompsony přece jen nakoupila americká námořní pěchota a vyzbrojila jimi expediční sbor směřující do Nikaraguy. Šlo o provedení M1928 A1, od něhož si záhy čtyři stovky exemplářů objednala též kavalerie. Automaty putovaly do rukou osádek obrněných vozidel, v jejichž stísněných prostorách byly dlouhé pušky neohrabané. Stále se ale jednalo o malé zakázky a ozbrojené síly váhaly, zda samopal přijmout oficiálně. Proto kolují nejasnosti, kdy se tak vlastně stalo – objevují se letopočty 1928, 1932 i 1938.

Jisté je, že už před posledně jmenovaným rokem US Army nakoupila minimálně několik stovek automatů. Impuls k tomuto kroku zřejmě vzešel od zmíněných mariňáků, kteří si thompson oblíbili při bojích v Guatemale. Jejich příklad následovalo námořnictvo, jež zavedlo verzi s dřevěným předpažbím místo přední pistolové rukojeti, a pozadu nezůstala ani pobřežní stráž. Velké množství samopalů dodaly Spojené státy roku 1939 i válčící Velké Británii. 

Zlevnění výroby

Právě začátek války v Evropě znamenal pro Auto-Ordnance Company příliv velkých kontraktů. Jako první se ozvala francouzská vláda a objednala 3 750 kusů M1928. Britští představitelé po ztrátě obrovského množství výzbroje u Dunkerku požádali o dodání tolika exemplářů, kolik jen bude možné.

Thompsonův podnik však nestíhal vyrábět, a tak produkci licenčně přepustil společnosti Savage Arms. Britové kupovali kromě starších verzí i model M1928 A2, kde přední pistolový grip nahradilo klasické dřevěné předpažbí. Z hlavně zmizela kruhová žebra, pažba byla na rozdíl od starších provedení uchycena k pouzdru závěru napevno bez možnosti demontáže. Nepříliš spolehlivý bubnový zásobník ustoupil třicetirannému schránkovému.

Tentýž model dostávali i vojáci strýčka Sama, nicméně vysoká cena se armádě začala brzo zajídat. Vyvstala tedy potřeba razantního zjednodušení konstrukce, jež by produkci zlevnilo i urychlilo. Inženýři Savage Arms bez uzardění hodili Blishův systém přes palubu a roku 1942 se automaty začaly dodávat s čistě přímočarým dynamickým závěrem jako Thompson M1.

Upravená zbraň se vyznačovala podstatně těžším závorníkem nebo napínací klikou závěru přesunutou ze hřbetu pouzdra na pravou stranu. Přední pistolový grip udělal místo předpažbí, zmizela úsťová brzda a mířidla doznala zeštíhlení. Také americká armáda se definitivně vzdala bubnových zásobníků – při nočních hlídkách se ukázaly jako příliš hlučné, protože v nich střelivo klouzalo zepředu dozadu a naopak. 

Později zbraň obdržela pevný zápalník na čele závorníku, čímž se samostatný úderník stal nadbytečným. Takto upravená verze nesla název Thompson M1A1. Finanční úspora po popsaných změnách byla značná. Zatímco v roce 1939 zaplatil Washington za každý kus 239 dolarů, koncem války šlo jen o 45 dolarů, a to včetně náhradních dílů, zásobníku a sady na čištění.

Image

Čtěte také

Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (3)

Naši mateřskou stálici udržují při životě termojaderné reakce v jejím nitru: Postupným spalováním vodíku vzniká helium, přičemž se hmota přeměňuje na obrovské množství energie. Přibližně za pět mi­liard roků se však zásoby paliva vyčerpají a Slunce začne dramaticky zvětšovat svůj objem. Jeho vnější vrstvy budou expandovat, až pohltí část našeho planetárního systému – hvězda se stane tzv. rudým obrem.

Nová obyvatelná zóna

Rozuzlení dalšího vývoje Sluneční soustavy zůstává předmětem úvah astronomů. Nelze s jistotou určit, jak daleko bude umírající Slunce expandovat a nakolik změní podmínky ve svém blízkém i odlehlejším okolí. Některé události je ovšem možné předpovědět s poměrně vysokou pravděpodobností.

Pozvolný zánik hvězdy sice usmrtí veškeré živé formy na Zemi, může však vytvořit obyvatelné světy v současných nejchladnějších oblastech našeho systému. „Slunce ve fázi rudého obra změní v přeneseném slova smyslu Kuiperův pás na pláž v Miami Beach,“ popisuje s notnou nadsázkou planetolog Alan Stern ze Southwest Research Institute. Pojďme na malou procházku po Sluneční soustavě a pokusme se nastínit, jak bude vypadat v závěru života své centrální stálice. 

Merkur

Po celou existenci našeho systému Slunce nejvnitřnější planetu doslova spaluje. Merkur si však dodnes udržel trochu ledu na dně kráterů v polárních oblastech. Jak naše hvězda stárne, její svítivost roste, což vede k vypařování těchto zbývajících těkavých látek – a nakonec se definitivně vypaří celá planeta.

Venuše

Někdy se jí říká „sestra Země“, protože se oba sousední světy velmi podobají velikostí i složením. Současný pekelný povrch Venuše s teplotou okolo 460 °C však nabízí zcela odlišné podmínky než naše planeta. Navíc bude expandující hvězda spalovat i tamní ovzduší, následně pohltí celou oběžnici, jež se vypaří a stane se součástí sluneční atmosféry.

Země

Zatímco Slunci potrvá ještě pět miliard let, než spotřebuje zásoby paliva, život na Zemi zřejmě zanikne mnohem dřív. Důvod tkví v rostoucím zářivém výkonu naší hvězdy, jenž v porovnání s obdobím krátce po jejím vzniku stoupl asi o 30 %. Za uvedenou dobu tlak v jádru stálice vzrostl a kvůli vyšší teplotě narůstá i míra jaderných reakcí. Podle některých odhadů může trvat zhruba půl miliardy roků, než se intenzita slunečního záření stane neslučitelnou se životem na modré planetě.

Poté, co se Slunce změní v rudého obra, se Země pravděpodobně rovněž vypaří – snad o pouhých několik milionů roků později než Merkur a Venuše. Veškeré horniny, fosilie a pozůstatky pozemských tvorů, kteří na planetě žili, pohltí rozpínající se hvězda, stírající i jakékoliv přetrvávající stopy přítomnosti člověka.

Avšak ne všichni vědci s uvedenou interpretací souhlasí: Někteří se domnívají, že stálice přestane expandovat ještě před tím, než naši planetu zcela zničí. Předpokládají, že dosavadní oběh Země po neměnné dráze vystřídá pomalé vzdalování od Slunce, způsobené poklesem jeho hmotnosti. 

Mars

Sluneční záření bylo pro Mars v minulosti příliš silné a planeta si nedokázala udržet dostatečně hustou atmosféru. Nicméně důkazy z poslední doby ukazují, že se pod tamním povrchem stále mohou ukrývat zásoby vody. Úplnému zničení mateřskou hvězdou rudá planeta možná unikne – bude se nacházet na hraniční linii. Nicméně jakmile Slunce přejde do fáze rudého obra, veškerá zbývající voda na Marsu beznadějně zmizí.

Svět plynných obrů

Průběhem fáze rudého obra u Slunce si vědci zatím nejsou zcela jisti. Nebude-li příliš radikální, přesune se obyvatelná zóna ze současné polohy mezi Venuší a Marsem do oblasti Jupitera a Saturnu. Obří planety obyvatelné nebudou, ale postupně roztají ledové kůry jejich satelitů, jež se promění ve vodní světy s globálními povrchovými oceány vhodnými k osídlení životem. Narůstající velikost naší hvězdy zřejmě povede rovněž k vypaření nádherných Saturnových prstenců, tvořených z velké části ledem. 

Kuiperův pás

Pokud se však hvězda rozepne natolik, že pohltí všechny vnitřní planety až po Mars, přesune se obyvatelná zóna za dráhu Neptunu do oblasti Kuiperova pásu, jenž se hemží ledovými tělesy. Trpasličí planeta Pluto a příbuzné objekty, včetně Neptunova měsíce Tritonu, by se pak mohly stát „nejcennějšími nemovitostmi“ ve Sluneční soustavě. V současnosti zmíněné světy překypují vodním ledem a soubory organických materiálů. Některé z nich zřejmě pod ledovým povrchem dokonce ukrývají oceány, nebo tomu tak bylo ve vzdálené minulosti. Astronomové se domnívají, že pod ledem na Plutu spočívá oceán hluboký až 150 km. 

TIP: Osud našeho vesmírného domova: Jak jednou skončí Sluneční soustava?

Povrchové teploty na trpasličích planetách podobných Plutu se dnes pohybují okolo nehostinných −200 °C. Postupem času, až Slunce spálí Zemi na popel, se však tamní hodnoty přiblíží současnému průměru na naší planetě. Země se bude doslova smažit ve slunečním žáru, ale někdejší devátá oběžnice nabídne mírné klima překypující stejnými druhy složitých organických molekul, jež existovaly, když se vyvinul pozemský život. Stern se domnívá, že Pluto nejspíš obklopí hustá atmosféra a jeho povrch pokryje kapalná voda. Tělesa kroužící v nové obyvatelné zóně – od objektů podobných kometám až po trpasličí planety jako Pluto, Eris či Makemake – budou mít v souhrnu třikrát větší povrch než čtyři vnitřní členky Sluneční soustavy dohromady.

V USA, v některých částech Evropy, Austrálie a Latinské Ameriky by mohlo do roku 2050 klesnout kouření cigaret na nulu. Uvádí to ve své zprávě agentura Bloomberg, s odvoláním na zprávu zveřejněnou Adamem Spielmanem, analytikem společnosti Citigroup. Podmínkou tohoto vývoje je zachování současného trendu ústupu od kouření.

Změnu v přístupu ke kouření cigaret potvrzují i data pětice největších společností tabákového průmyslu. Počet dětí, které v současné době kouří, klesl za posledních 20 let téměř o 75 procent a poprvé v historii klesá i užívání tabáku u mužů. Vedle rostoucí populace nekuřáků roste i počet lidí, kteří se s kouřením rozhodli přestat. Další část pak přechází na nejrůznější alternativy nejčastěji v podobě výrobků se zahřívaným tabákem.

TIP: Věková hranice pro prodej cigaret na Havaji možná stoupne na 100 let

Obdobný trend platí i pro Česko. Z dat Českého statistického úřadu za rok 2019 vyplývá, že i v tuzemsku kuřáků ubývá a zároveň se zvyšuje povědomí o zdravotních rizicích spojených s kouřením. Podle ČSÚ denně nebo alespoň příležitostně kouří v Česku 24,9 % populace. V porovnání s rokem 2018 (28,5 %) jde o pokles o 3,6 %. Ne všechny země ale míří stejným směrem. Podle agentury Bloomberg bude kouření cigaret i v roce 2050 běžné například v Číně, Rusku nebo třeba ve Francii.