„V rámci dřívějších výzkumů jsme útoky chřestýšů (Crotalinae) na tarbíkomyši (Dipodomys) měli vícekrát zaznamenány na běžné kamery. Několikrát jsme na záznamu viděli, že had úspěšně zasáhl svou kořist, ale ta nějakým způsobem unikla nezraněná. Záznam byl ale příliš rozmazaný, takže jsme netušili, k čemu přesně došlo,“ popisuje okolnosti jeden z účastníků výzkumu Malachi Whitford.

Tým výzkumníků proto na vytipovaná místa umístil vysokorychlostní kamery a díky záznamům pak mohl měřená sil mezi chřestýši a tarbíkomyšmi analyzovat. Mrknutí lidského oka trvá asi 150 milisekund zatímco výpad chřestýše z absolutní nehybnosti po okamžik zásahu kořisti většinou není delší než 100 milisekund (tedy desetinu sekundy). Jenže tarbíkomyši byly ještě rychlejší – jejich reakční čas byl průměrně 70 milisekund dlouhý a někteří jedinci reagovali odskokem od útočníka pouhých 38 milisekund po zahájení jeho výpadu.

TIP: Mimořádné výkony světové fauny: Nejlepší atleti zvířecí říše

Často tak došlo k tomu, že hlodavci včas nadskočili (až do výšky odpovídající 7 až 8 délkám jejich těla) a úplně se hadímu útoku vyhnuli. Pokud ale nereagovali dostatečně rychle a had je zasáhl, měli v zásobě ještě jeden trik.

Dříve, než had mohl skousnout a vstříknout do jejího těla smrtící dávku jedu, tarbíkomyš se v odskoku otočila ve vzduchu a zadníma nohama od sebe hada odkopla. Vědci si proto při sledování záběrů připadali jako diváci zápasu mezi špičkovými bojovníky.

Pes provází člověka nejméně od pravěku. Jednu z dávných kapitol tohoto soužití otevřeli španělští archeologové při výzkumech osídlení z doby bronzové ve dvou katalánských lokalitách. První – Can Roqueta leží poblíž katalánské metropole Barcelony na pobřeží Středozemního moře. Druhé Minferri se rozkládá v katalánském vnitrozemí na náhorní plošině v blízkosti města Lleida. Koncem třetího tisíciletí před naším letopočtem tu žili pravěcí zemědělci. Pěstovali obilí, chovali domácí zvířata a své nebožtíky pochovávali do jam.

Laroquetské a minferrijské pohřebiště prozkoumal tým vedený Aurorou Grandal-d´Angladeovou z university v Coruně. Zjistili, že pravěcí obyvatelé La Roquety a Minferri kladli s nebožtíky do hrobů jako obětiny také těla dalších psovitých šelem.

Vlci, nebo psi?

Jak dokládají nálezy z La Roquety a Minferri, těšily se společné pohřby lidí a zvířat v době bronzové velké oblibě. Zdaleka tu nešlo jen o to, že člověk měl k danému zvířeti silný vztah. Svou roli sehrávaly jistě i náboženské představy o posmrtném životě, kde mohl pes svého pána střežit, bránit ho a pomáhat mu. Není pochyb o tom, že psi byli pro pohřební obřad zabiti. Na žádné psí kostře se ale nenašly stopy po řezech čepelí, které by naznačovaly, že lidé z La Roquety a Minferri konzumovali jejich maso.

Často se vedou dohady o tom, jestli psí ostatky nacházené v sídlech pravěkého člověka patřily skutečně plně domestikovaným zvířatům, či zda nejde o ostatky vlků lovených například pro kožešinu. V případě psů z La Roquety a Minferri je jisté, že tato zvířata žila společně s člověkem. Španělští archeologové se to dozvěděli z analýzy izotopového složení kostí pohřbených lidí a zvířat, které odhalily zajímavé podrobnosti o lidském i zvířecím jídelníčku. 

Obyvatelé La Roquety a Minferri se živili hlavně pokrmy z obilí. Maso a mléko mívali zřejmě jen občas. Častěji se k těmto živočišným potravinám dostávali muži. Vlci jsou šelmy a převážnou část jejich jídelníčku tvoří maso ulovených zvířat. Zvířata z hrobů v La Roquetě a Minferri se tak neživila. Psi jedli to samé co lidé. Jejich jídelníček se podobal víc stravě žen, než tomu, co jedli muži. I z toho je jasně patrné, že psi žili společně s lidmi a dostávali zbytky jejich běžné stravy. 

Psí nosiči

Důvodů, proč psi z La Roquety a Minferri dostávali dietu založenou hlavně na obilí, bylo zřejmě více. Naznačují to výsledky detailnějšího průzkumu psích koster. Především obratle nesou jasné známky deformace. Ty prozrazují, že zvířata byla dlouhodobě přetěžována.

Pro vědce nepředstavuje podobně poškozená páteř velkou neznámou. Stejné postižení bylo už dříve popsáno u indiánských psů, které původní obyvatelé Ameriky používali k nošení břemen v brašnách připevněných na hřbetu, nebo k tahání nákladu upevněnému k vleku. Indiáni neznali kolo ani vozy. K hřbetu psů a koní proto připevnili zkřížené tyče, které druhým koncem klouzaly po zemi. K těmto tyčím pak připevnili náklad. Tahání naloženého vleku bylo namáhavé, a pokud měli psí tahouni podávat stabilní výkony, museli konzumovat krmivo bohaté na energii. K tomu se výborně hodily pokrmy z obilí plné škrobů. 

Zdomácnělé lišky

V několika hrobech našli vědci společně s lidskými ostatky také kosti lišek. Jejich izotopové analýzy skončily velkým překvapením. Rozhodně nešlo o ulovená divoce žijící zvířata. Lišky byly živené stejnou potravou jako lidé či psi. I ony konzumovaly rostlinnou stravu a zjevně žily v zajetí. Dokazuje to i nález jedné liščí kostry, jejíž přední tlapka nese neklamné stopy po hojení zlomeniny. Sama od sebe by se zlomená noha takto nezhojila a zvíře by v přírodě nepřežilo. Lidé zraněnou lišku ošetřili, zlomeninu jí zafixovali a následně se o zvíře starali a krmili ho.

TIP: Prastarý zvířecí hřbitov ukrýval pohřbené domácí kočky, několik psů a opic

Jasný není ani důvod domestikace lišek. Záhada obestírá také kult pohřbívání lidí společně se zvířaty. Zvířata nebyla kladena zdaleka do všech hrobů. A s lidmi nebyli pohřbívání jen psi nebo lišky. Někteří nebožtíci byli uloženi k poslednímu odpočinku společně se zabitým skotem nebo ovcí. Španělští archeologové se domnívají, že pohřeb společně se zvířetem mohl být vyhrazen jen pro lidi s významným společenským postavením. Mohlo jít například o náčelníky nebo šamany. Ale to jsou pouhé spekulace…

Wharram Percy, ležící na severu anglického hrabství Yorkshire, bývalo kdysi prosperující a vzkvétající vesnicí. Dnes tyto časy připomíná jen pouze polorozpadlý kostel, pár chalup a stopy po dávno zmizelých staveních. Zánik vesnici přineslo 20. století spojené s přesunem obyvatelstva do větších měst a změny zemědělské praxe. Dávná víska je ale cenným archeologickým nalezištěm – v roce 1960 zde vědci odkryli hroby nejméně desítky jedinců pochovaných od 11. do 14. století.

Odpočívej v pokoji

Nález tehdy vzbudil značné emoce – kosterní pozůstatky nesly známky zohavení – části těl byly zjevně násilně oddělovány a hlavy mrtvých byly uťaty. Spekulovalo se dokonce o kanibalismu středověkých vesničanů.

Nejnovější studie zpracovaná vědci z univerzity v Southamptonu ale přináší jiné vysvětlení. Zohavování zemřelých mělo obyvatelům Wharram Percy sloužit jako ochrana před zombie. Středověcí vesničané podle vědců věřili, že lidé pohřbení bez údů a s useknutou hlavou nevstanou ze svých hrobů. Vědci prozkoumali pozůstatky celkem 10 jedinců ve věku od 2 do 50 let.

TIP: Polští archeologové objevili středověké upírské pohřebiště

Výzkum také vyvrátil názor, že mohlo jít o cizince. Podle analýzy izotopů zubů je patrné, že pohřbení byli geograficky spjati s Wharram Percy a jeho blízkým okolím. Vědci jsou přesvědčeni že šlo o místní obyvatele.

Experti na základě studia fosilních pylových zrnek a listů z Kolumbie zjistili, že po dopadu kilometr široké skály se typ vegetace v jihoamerických tropických lesích dramaticky změnil. „Náš tým zkoumal více než 50 000 vzorků zkamenělého pylu a přes 6 000 zkamenělin listů z období před dopadem a po něm,“ uvedla spoluautorka studie Mónica Carvalhová z výzkumného centra Smithsonian Tropical Research Institution v Panamě. 

Katastrofa, která přinesla změnu

Vědci zjistili, že před dopadem obřího asteroidu v oblasti dnešního Yucatánského poloostrova v Mexiku byly běžné jehličnany a kapraďorosty. Po zkázonosném dopadu asteroidu diverzita rostlin poklesla o zhruba 45 procent. Běžné bylo vymírání zejména mezi semennými rostlinami. Lesy se během příštích šesti milionů let obnovily, ale dominovaly jim kvetoucí krytosemenné rostliny.

Struktura tropických lesů se v důsledku této transformace také změnila. Během období pozdní křídy, kdy ještě žili dinosauři, měly jednotlivé stromy v lesích hodně prostoru. Jejich horní části se neprolínaly, což umožnilo slunečnímu svitu prodrat se na zem. Po dopadu asteroidu se v lesích vytvořila silná klenba větvoví a na zem dopadalo mnohem méně světla.

Vědci mají pro tuto změnu trojí vysvětlení. První spočívá v tom, že dinosauři bránili tomu, aby lesy příliš zarostly, neboť se živili rostlinami v nižších vrstvách lesa a šlapali po nich. Druhé vysvětlení je, že spad popela po dopadu asteroidu obohatil půdu v tropech, což bylo ku prospěchu rychleji rostoucím krytosemenným rostlinám. Podle třetího vysvětlení vytvořilo mizení jehličnanů příležitost pro převzetí nadvlády kvetoucími rostlinami. 

TIP: Zabil neptačí dinosaury na konci křídy asteroid? Nebo to byla kometa?

Vysvětlení se podle vědeckého týmu navzájem nevylučují a všechna mohla přispět k výsledku, jehož jsme dnes svědky. „Poučení z toho je, že při rychlých narušeních se tropické ekosystémy nejen obnoví; jsou nahrazeny a ten proces trvá opravdu dlouho,“ poznamenala Carvalhová.

Med je sladký, výtečný a uplatní se při vaření, pečení i pálení alkoholu. Lidé ale také od nepaměti využívají med při léčení. Moderní výzkumy opakovaně potvrzují, že med kromě cukru a vody obsahuje také spoustu zajímavých biologicky aktivních složek, které mají antioxidační, antimikrobiální nebo třeba protizánětlivé účinky.

Jiujiu Yu z americké University of Nebraska-Lincoln s kolegy pátrali v medu po složkách, které jsou zodpovědné za působení medu proti zánětům. Nakonec objevili doposud neznámé nanováčky, které jsou tvořené buněčnou membránou a obsahují směs lipidů, proteinů a krátkých řetězců RNA.

Váčky proti zánětu

Ve váčcích bylo nalezeno celkem 142 proteinů rostlinného původu a 82 včelích proteinů. Zdá se, že váčky vznikají na základě rostlinného materiálu, který zpracují včelí dělnice. Experimenty amerických badatelů potvrdily, že tyto váčky razantně působí proti zánětům. Potlačují aktivitu inflamazómu NLRP3, což je jeden z významných proteinových komplexů, které jsou zodpovědné za spouštění a udržování zánětů v těle.

TIP: Nečekaná pomoc: Včelí jed zabíjí buňky agresivních nádorů prsu

Záněty mají svůj účel při léčení poranění, ale například při chronických onemocněních tělu škodí. Vědci zjistili, že když tyto nanováčky vpíchnou do pokusných myší, potlačují záněty a také urychlují obnovu poškozených tkání. Výzkumný tým se do budoucna chystá ověřit, zda tyto váčky fungují i proti zánětům v lidském těle a zda by je bylo možné využít v medicíně.

Planety nejsou jako hvězdy a nemají k dispozici obrovský fúzní reaktor, který by jim vyráběl ohromné množství energie. Přesto planety vydávají záření v různých oblastech elektromagnetického spektra. Týká se to i rentgenového záření. Doposud jsme ho detekovali u všech planet Sluneční soustavy s výjimkou Uranu a Neptunu. To už ale neplatí.

Astronomové nedávno zjistili, že rentgenové záření planety Uran jsme již vlastně pozorovali před delší dobou. Jen jsme o tom nevěděli. Při nové analýze starších dat americké vesmírné rentgenové observatoře se ukázalo, že Chandra ve skutečnosti detekovala rentgenové záření na Uranu hned třikrát, 7. srpna 2002, a pak 11. a 12. listopadu 2017.

Kde se vzalo rentgenové záření na Uranu?

Hlavním zdrojem rentgenového záření ve Sluneční soustavě je Slunce. Už víme, že atmosféry Jupiteru a Saturnu rentgenové záření Slunce rozptylují a odrážejí. Je pravděpodobné, že se to děje i v atmosféře Uranu. Badatelé jsou ale zároveň přesvědčeni, že část detekovaného rentgenového záření Uranu nepochází ze Slunce ale ze samotného Uranu.

TIP: Tajemství plynného obra: Uran smrdí jako zkažené vejce

Zdrojem tohoto záření mohou být prstence Uranu. Mnohem zřetelnější prstence Saturnu rentgenové paprsky vyzařují a není vyloučeno, že se to děje i na Uranu. Další možností je, že pozorované rentgenové záření pochází z polárních září Uranu. Jejich podstata není známá a určitě bude zajímavé na ně zaměřit pozornost.

V bytě, který se nachází v blízkosti kostela de la Sainte-Trinité, se dlouhá léta nebydlelo a pod silnou vrstvou prachu objevil přivolaný expert, kunsthistorik Olivier Choppin-Janvry, hotové poklady. Mezi nimi nádherný portrét dámy v růžové mušelínové róbě. 

Budoár kurtizány

Kdo byla ta kráska? Narodila se jako Mathilde Héloïse Beaugiron, veřejnost ji však znala pod jménem Marthe de Florian. Patřila k exkluzivním pařížským kurtizánám. Její klientela se rekrutovala z vyšších společenských vrstev – z oblasti umění i politiky. K jejím štědrým zákazníkům patřil i Georges Clemenceau, který se o mnoho let později stal předsedou francouzské vlády, či premiér Pierre Waldeck-Rousseau, a dokonce i dva francouzští prezidenti Paul Deschanel a Gaston Doumergue. Velkou slabost měla i pro umělce, zejména malíře.

I když bývá v některých materiálech Marthe označována jako herečka, nejspíš opravdu provozovala jen nejstarší řemeslo – byť pro prominentní zákazníky. A začínala brzy! Už v osmnácti letech porodila své první dítě, chlapečka Henriho, který ale zemřel ve třech měsících. Otce na matrice ne­uvedla a do kolonky povolání napsala: švadlena. O necelé dva roky později přišel na svět druhý syn, jehož překvapivě také pojmenovala Henri. Ani u něj nepřiznala otcovství, ale spekuluje se, že jeho otcem mohl byl ženatý bankéř Auguste Albert Gaston Florian Mollard, jehož jméno Florian začala Mathilde, která se mezitím přejmenovala na Marthe, používat. 

Určení totožnosti

Jedním z mnoha milenců krásné kurtizány byl i Giovanni Boldini. Marthina totožnost, jakož i autorství malíře obrazu, vyplynuly z dopisů od různých obdivovatelů i milenců, které byly úhledně poskládány do balíčků převázaných stužkami různých barev. Informace o obraze pak nalezli kunsthistorikové v knize z roku 1951, kde jeho existenci i rok 1888, kdy byl namalován, potvrzovala vdova po Boldinim Emilia Cardonna.

Celková rozloha luxusního apartmánu Marthe de Florian, jehož největším pokladem se ukázal tento nádherný portrét, činila 140 m². Nacházel se ve čtvrtém patře starobylého secesního domu. Jeho majitelka zde zemřela v roce 1939. V té době tu s ní žil i její syn Henri Beaugiron, který byl majitelem lékárny na stejné ulici.

TIP: Zlobivé holky historie: Virginie Amélie Avegno Gautreau jako Madame X

Byt v roce 1939 zdědila majitelčina vnučka a Henriho dcera Solange Beaugiron. Když v roce 1940 obsadili Paříž nacisté, Solange uprchla na jih Francie a do Paříže se už nikdy nevrátila – ani po smrti svého otce v roce 1966. Zřejmě teprve tehdy zůstal byt trvale neobydlen. Nikomu nebylo nic nápadné, protože Solange pravidelně platila nejen nájemné, ale i další poplatky s bytem spojené. Tedy až do své smrti v květnu 2010, kdy jí bylo úctyhodných 91 let! Solange byt odkázala svým nic netušícím dědicům a na světlo boží tak vyšly zajímavé okolnosti o životě její babičky.

Výrobu thompsonů se v průběhu 2. světové války podařilo výrazně zlevnit. Zatímco v roce 1939 zaplatil Washington za každý kus 239 dolarů, koncem války šlo jen o 45 dolarů, a to včetně náhradních dílů, zásobníku a sady na čištění. Armádní představitelé přesto toužili po vyloženě laciné a snadněji udržované zbrani. Výsledkem jejich snah se stala proslulá „olejnička“ – jednoduchý samopal M3 z lisovaných dílů, jenž začal od konce roku 1942 nahrazovat thompsony v roli standardního amerického automatu. Úředníci výzbrojní správy si mnuli ruce, protože „em trojka“ vyšla na pouhých 22 dolarů. Vojáci si ji ovšem nikdy příliš neoblíbili a stále dávali přednost thompsonům – zejména pro jejich spolehlivost a výkonnost.

V Evropě i Tichomoří

Na evropských bojištích se Thompsonův vynález objevoval především v rukou Britů, Američanů a Kanaďanů. Nejčastěji se jednalo o příslušníky elitních jednotek od výsadkářů přes commandos po rangers, zbraň se rozšířila též mezi tankisty a dělostřelci. U pěchoty používali automaty zejména poddůstojníci a velitelé hlídek. Pokud se k účinné zbrani jakýmkoliv způsobem dostal i řadový „blátošlap“, zpravidla se jí za žádnou cenu nechtěl vzdát.

Americký plukovník John George výmluvně popsal důvod: „Starý M1928 i nový M1A1 fungovaly výborně. Šlo o skvělou zbraň pro sebeobranu a mít ji u sebe znamenalo nejlepší variantu životního pojištění.“

V Pacifiku z thompsonů stříleli primárně američtí pěšáci a mariňáci; Britové a Australané měli potíže se zásobováním atypickým střelivem a raději sahali po konstrukcích domácího původu. Zejména v džungli jihovýchodní Asie preferovali karabiny Lee-Eneld Mark 5.

Dlouhá kariéra

Zhruba 75 000 kusů dodaly USA také do Sovětského svazu. Rudoarmějcům však zbraň k srdci příliš nepřirostla – mimo jiné proto, že náboj .45 ACP měl podle mnohých v porovnání se střelivem 7,62×25 mm Tokarev menší průraznost. Fotografie potvrzují i ukořistění řady thompsonů Wehrmachtem – zejména ve Francii, severní Africe a na východní frontě. Němci jimi vyzbrojovali strážní jednotky (kupříkladu osádky obrněných vlaků) a také speciální oddíly operující v týlu nepřítele. U nich totiž odpadal problém s nedostatkovým střelivem – diverzanti ho zkrátka měli Spojencům ukrást.

TIP: Legendární samopal Thompson: Chicagský psací stroj policie i gangsterů

Automaty zůstaly ve výzbroji vítězných armád i po roce 1945 a zastřílely si ještě za korejské války, kdy byla jejich výroba dokonce na krátkou dobu obnovena. Celkem spatřilo světlo světa asi 1,75 milionu exemplářů, z čehož připadalo 562 511 na verzi M1928 A1, 285 480 na provedení M1 a 539 143 vzniklo v modifikaci M1A1. Washington až do 60. let dodával samopaly i různým asijským státům. Vzhledem k nadčasovému designu i spolehlivosti se letité zbraně objevily v mnoha konfliktech druhé poloviny 20. století včetně války ve Vietnamu.

V říjnu 1944 se odehrála Bitva u Leyte na Filipínách, největší námořní střetnutí druhé světové války v Tichomoří a nepochybně jedna z největších námořních bitev historie. Japonské námořnictvo sice poprvé ve větší míře použilo útoky letadel kamikaze, výsledek bitvy ale skončil jejich drtivou porážkou, což znamenalo definitivní konec jejich nadějí na obrat ve válce.

Součástí této monumentální bitvy bylo i střetnutí u východofilipínského ostrova Samar, kde bojoval již oslabený japonský Střední svaz viceadmirála Kurity se třemi skupinami amerického 7. loďstva viceadmirála Kinkaida. Američané v jednu chvíli vyslali do sebevražedného protiútoku skupinu torpédoborců, aby získaly čas pro letadlové lodě. Tři z těchto torpédoborců se potopily.

Rekordní průzkum vraku

Byl mezi nimi i torpédoborec USS Johnston. Jeho vrak byl u ostrova Samar objeven teprve v roce 2019. Ukázalo se, že se nalézá zhruba ve hloubce 6 456 metrů, což z něj dělá nejhlouběji potopený známý vrak lodi na světě. K vraku se nedávno potopil Victor Vescovo, bývalý důstojník US Navy, který velel výzkumné ponorce DSV Limiting Factor, se dvěma dalšími členy posádky.

TIP: Po 80 letech byl u norského pobřeží objeven torpédovaný německý křižník Karlsruhe

Během dvou osmihodinových misí Vescovo dosáhl světového rekordu v hloubce ponoru při průzkumu vraku lodi. S posádkou pořídili snímky vraku ve vysokém rozlišení a z různých stran. Na lodi jsou stále patrné zásahy, které dostala v neuvěřitelném dělostřeleckém souboji s největší a nejlépe vyzbrojenou válečnou lodí historie, japonskou bitevní lodí Jamato.

„Vrak je tak hluboko, že je v té hloubce jen velmi málo kyslíku. A i když je trošku kontaminován mořským životem, je pozoruhodně neporušený. Až na poškození, které utrpěl během zuřivé bitvy,“ popsal svá zjištění americký výzkumník Vescovo.

Neobyčejná mise Indonésana Sadimana se začala psát v devadesátých letech minulého století, její úplný začátek je ale ještě o 30 let starší. Tehdy mohutné požáry zpustošily lesy na jižním svahu hory Lawu ve Střední Jávě a proměnily stovky hektarů lesa na popel. Z původně zelených kopců zůstaly jen zpustošené pláně.

Znovuobnovená země

Dopady ničivého živlu brzy poznali i obyvatelé vesnic v oblasti Wonogiri. Pustina nedokázala zadržet dostatek vláhy, což se odrazilo na úrodě a nedostatku pitné vody. Lidé oblast ve velkém opouštěli a ti, kteří se rozhodli zůstat, trpěli hladem. Jedním z těch, kteří zůstali byl i Sadiman. Uvědomil si, že za úpadek regionu může zpustošená příroda. Rozhodl se proto, že se ji pokusí pomoci a začal les svépomocí obnovovat. 

Zpočátku ho měli za blázna. Všechny své peníze utrácel za sazenice a na spáleništích vysazoval nové stromky. Podivínem byl pro místní úřady i své sousedy. Nikdo nevěřil, že by jeden člověk něco mohl změnit. Sadiman přesto nakupoval banyánové sazenice a někdy dokonce vyměňoval dobytek, který choval, za mladé stromky. Denně trávil několik hodin v okolních kopcích a neúnavně obnovoval spálený les. Věřil, že stromy dokážou zadržet vodu a skončí tak doba hladového sucha.

TIP: Má to smysl: Brazilský fotograf zachraňuje mrtvý deštný prales

Na první výsledky své práce si musel počkat zhruba 10 let. Až po tak dlouhé době byly stromy dostatečně velké, aby dokázaly zadržet dostatek vody a probudily i nový život ve svém okolí. 

Dnes se „Sadimanův les“ rozprostírá na ploše 25 hektarů a neúnavný farmář v něm vlastnoručně zasadil okolo 11 tisíc stromů. Pro místní se stal hrdinou. Zatímco ještě nedávno dokázali zdejší zemědělci sklízet sotva jednou za rok, dnes jsou běžné dvě a někdy i tři sklizně ročně. Znovuobnovená země opět láká turisty z celého světa a „Hutan Sadiman“ se stal jedním z nejnavštěvovanějších cílů ekoturistiky v Indonésii.