Na začátku nečekaného zjištění stál terénní výzkum týmu Marcuse Drymona z Mississippi State University, který pátral po složení potravy mladých žraloků tygřích (Galeocerdo cuvier). Biologové vylovili z moře celkem 105 nedospělých jedinců, jimž vypumpovali žaludek a následně je nezraněné vypustili zpět. Plných 41 žraloků mělo v trávicím traktu zbytky ptačích těl a Drymon a jeho tým předpokládali, že jde o mořské ptáky. Protože ale těla byla v takovém stádiu rozkladu, že nebylo možné běžnými metodami určit, o jaké druhy se jedná, zapojil se do výzkumu i Kevin Feldheim z Chicago's Field Museum. Ten podrobil analýze DNA ptačích těl a s překvapením zjistil, že nejde o zbytky těl racků nebo pelikánů, tedy mořských ptáků, ale na souši žijících druhů, jako jsou vrabci, datlové nebo hrdličky. 

TIP: Velké sousto pro žraloky: Obávaný predátor nepohrdne ani velrybí mršinou

Jak se ale mladí žraloci tygří k takovému úlovku dostali? Odpovědí je místo a čas, kdy výzkum probíhal. Všichni žraloci totiž byli odchyceni v Mexickém zálivu během období migrace. Mořští predátoři se zaměřili na ty ptáky, kteří během letu přes moře zeslábli a spadli do vody nebo je na hladinu srazila bouře. Za takových okolností jsou pro žraloky snadnější obětí než mořští ptáci, pro něž vodní hladina nepředstavuje vážnější problém.

V centru Mléčné dráhy sídlí supermasivní černá díra a děje se tam spousta zajímavých věcí. Zároveň nám ale pohled na tyto fenomény stíní ohromná mračna prachu a plynu. Proto při pozorování centra naší Galaxie musíme spoléhat na vesmírné i pozemní observatoře, které pracují v jiných oblastech elektromagnetického spektra, než je viditelné světlo.

Tým americké vesmírné rentgenové observatoře Chandra v v těchto dnech zveřejnil unikátní složený snímek centra Mléčné dráhy, který je založený na rentgenových datech pozorování observatoře Chandra a rádiových pozorováních pozemní soustavy MeerKAT v jižní Africe. Snímek odhaluje nezměrná mračna horkého plynu a mohutná magnetická pole, která protkávají okolí supermasivní černé díry.

Bouřlivé počasí v centru Galaxie

Fialová barva na snímku znázorňuje rentgenové záření zachycené Chandrou, modře je zobrazené rádiové záření, zachycené radioteleskopy soustavy MeerKAT. Pozorované struktury vytváří působení extrémně energetických jevů a nesmírně silných magnetických polí, které jsou v oblasti supermasivní černé díry běžnou záležitostí.

TIP: Vesmírná observatoř Chandra objevila záhadný zdroj rentgenového záření

Dotyčný snímek podle astronomů prozrazuje, že v oblasti centra Galaxie hraje významnou roli proces magnetické rekonexe, při kterém dochází k překřížení a „vyzkratování“ magnetických siločar. Magnetické rekonexe zřejmě do značné míry zodpovídají za ohřívání hmoty v mezihvězdném prostoru. Také se nejspíš podílejí na urychlování částic kosmického záření a pohánějí turbulence mezihvězdné hmoty, které pak následně spouštějí tvorbu nových hvězd.

Na tabuli u pokladny kavárny CUPS Coffee & Tea najdou zákazníci zvláštní ceník. Při objednání malé kávy zaplatí zákazník pět dolarů, pokud k tomu přidá slovo prosím, zaplatí tři dolary. A pokud ještě navíc pozdraví, bude ho káva stát 1,75 dolaru. Stručně řečeno: čím je člověk zdvořilejší, tím levnější je jeho nápoj. Hlavní myšlenkou je, aby si lidé uvědomili, že je důležité respektovat druhé a být laskavý a milý nic nestojí. Spíše to může někomu udělat den ještě krásnější.

Ceník se objevil na sociálních sítích, kde rozpoutal bouřlivou debatu. Ne vždy šlo ale o reakce pozitivní. Kromě těch, kteří považují tento přístup za velmi užitečný se našli i tací, podle kterých je neslušný a nezákonný. „Nebudu říkat prosím někomu, kdo je pode mnou,“ uvedl například jeden z uživatelů. Pohotově však na to odpověděl další uživatel, který napsal: „Soudě podle tohoto komentáře, pod tebou už opravdu nikdo není.“

TIP: Sleva podle velikosti ňader: Čínská restaurace pod palbou kritiky

Příběh „výchovného ceníku“ zajímavým způsobem ilustruje (nejméně) dvě věci – obyčejná lidská slušnost a zdvořilé chování rozhodně není samozřejmá. Ukazuje se ale také, že i přes obrovské vzdálenosti, často řešíme navlas stejné problémy, jako lidé na druhé straně zeměkoule. Také v českých kavárnách, restauracích a hospodách se totiž můžeme setkat s podobnými, více či méně vážně pojatými, „výchovnými ceníky“.

Centrum antických i dnešních Athén tvoří starověká Agora. I když pojem agora znamená tržiště, v žádném případě to ani dnes, natož v dobách největší slávy, nebylo jen obchodní centrum. Stály zde administrativní budovy, chrámy i soudy. Zde mohl občan města najít veřejné služby i vše, co potřeboval k běžnému životu. Tady se nakupovalo a prodávalo, ale zároveň se dělala politika, pomlouvala vláda i bližní.

Kuřecí kletba

Archeologům se na tomto místě podařilo v roce 2006 nalézt keramický džbán. Analýza jeho obsahu skončila až teprve nedávno a ukázalo se, že obsahoval velmi zajímavé svědectví své doby – Jessica Lamontová z americké Yaleovy univerzity zjistila, že džbán ukrýval kletbu.

Nalezený džbán obsahoval kosti rozčtvrceného kuřete a velký kovový hřeb. Vnitřní strany džbánu byly původně pokryty textem, který zahrnoval minimálně 55 jmen. Vše nasvědčuje tomu, že jde o propracovanou kletbu, jejímž cílem bylo paralyzovat a možná i přivolat smrt 55 a možná i více obyvatelům Athén. Rozsekané kuře i železný hřeb symbolizují podle archeologů prokletí a neblahý osud, jaký přáli proklínající svým obětem.

TIP: Vzácný nález: Ve východním Srbsku vykopali římský hrob s kletbami

Čarodějný džbán s kletbou pochází zhruba z roku 300 před naším letopočtem. Nedlouho předtím, v roce 323 př. n. l., zemřel legendární Alexandr Veliký a jeho říše se zhroutila. Alexandrovi generálové a úředníci poté mezi sebou bojovali o moc. Z historických záznamů víme, že bouřlivá doba tehdy zasáhla i Athény, ve kterých tvrdě soupeřilo několik frakcí. Jak uvádí Lamontová, byla to doba válek, bojů a přelétavých politických aliancí. Není tedy překvapením, že se některá z frakcí obracela o pomoc i k nadpozemským silám.

V roce 1942 dostaly firmy Alkett a Krupp za úkol vyvinout samohybnou houfnici. Vznikla tak samohybná lafeta nazvaná Geschützwagen III/IV. Při jejím vývoji konstruktéři využili zkušenosti z již existujících podvozků zejména panzerkampfwagenů III a IV.

Předchozí část: Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (1)

Nová samohybná lafeta se ukázala jako velmi povedená a navíc se vyznačovala vysokou nosností. Proto nakonec padlo rozhodnutí místo původně zamýšlené lehké houfnice leFH 18 osadit vozidlo těžkou houfnicí sFH 18/1 ráže 15 cm.

Těžká houfnice s lehkým pancířem

Zbraň byla upnutá v lafetě uvnitř bojového prostoru a její hlaveň procházela otvorem v čelní stěně nástavby. V zadní stěně se nacházela dvoukřídlá vrata, uzpůsobená pro nakládání munice a nástup osádky. Stejnou konfiguraci této samohybné lafety výrobce využil také pro souběžně vyvíjený stíhač tanků. Wehrmacht a Waffen-SS ho později přijaly do výzbroje pod označením Hornisse (sršeň), změněným roku 1944 na Nashorn (nosorožec). Nesl shodnou nástavbu jako hummel, od kterého se odlišoval prakticky jen svou výzbrojí. Místo těžké houfnice disponoval protitankovým kanonem PaK 43/1 ráže 8,8 cm.

Lafeta v novém vozidle umožňovala houfnici odměr 15° na obě strany a náměr –3° až 42°. Díky tomu se dělo mohlo nasadit jak k nepřímé, tak přímé palbě. Využívalo dělenou munici s projektily o hmotnosti 43,5 kg a jeho maximální dostřel činil 13 325 m. Osádka měla k dispozici tříštivotrhavé granáty s nastavitelným zpožděním zapalovače, určené k palbě na nepřátelská polní opevnění, opěrné body a pěchotu, a protipancéřové granáty použitelné proti obrněným vozidlům protivníka. Vezená zásoba munice však činila pouze 18 ran. Z tohoto důvodu vznikla neozbrojená varianta Munitionsträger Hummel. Její bojový prostor místo lafety a brzdovratného zařízení houfnice zaplňovaly pouze přihrádky na náboje. Přitom se však dala v případě nutnosti snadno vybavit houfnicí, například ze zničeného či poškozeného vozidla.

Kromě omezené vezené zásoby střeliva se samohybka vyznačovala rovněž slabým pancéřováním. Používala se přece jen hlavně pro nepřímé palby, a tak se konstruktéři rozhodli v zájmu pohyblivosti a životnosti vozidla podvozek nepřetěžovat zbytečně silnými ocelovými deskami. Řidiče a radistu sedící v trupu chránil čelní pancíř o tloušťce 30 mm, boční a zadní ochrana měla sílu 20 mm. Osádka děla v horní nástavbě vozidla se však nacházela za stěnou o síle pouhých 10 mm, a to jen ze stran. Shora nebyla chráněna vůbec, což se týkalo jak nepřátelské palby, tak povětrnostních podmínek. Pokud se rozpršelo, dal se bojový prostor přetáhnout plachtou. Vozidlo také postrádalo jakoukoliv lafetovanou výzbroj pro boj na krátkou vzdálenost. V případě napadení nepřátelskou pěchotou měla osádka k dispozici pouze standardní kulomet MG 34 uložený v horní nástavbě a své osobní zbraně.

Z fabrik bleskově na frontu

Nové vozidlo prošlo schvalovací procedurou a začátkem roku 1943 ho zavedli do výzbroje. Oficiální označení znělo 15 cm schwere Panzerhaubitze 18/1 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen III/IV (Sf), nebo také SdKfz 165. Sériová výroba se rozběhla v únoru 1943 a první kontrakt zněl na 500 vozidel.

Prvních pět kusů armáda přejala o měsíc později a okamžitě je odeslala na východní frontu. Na rozdíl od prototypu však výroba neprobíhala kompletně u firmy Alkett. Ta dodávala jen podvozky, zatímco pancéřové nástavby vznikaly v závodech Deutsche Eisenwerke AG v Duisburgu, kde se stroje také kompletovaly a osazovaly houfnicemi z produkce zbrojovky Rheinmetall-Borsig. Ty už však na rozdíl od zbraně v prototypovém vozidle nepoužívaly úsťové brzdy.

Z fabrik bleskově na frontu

Svůj křest ohněm prodělaly hummely v bitvě u Kurska. Celkem 60 dostupných samohybek velení přiřadilo do výbavy deseti tankových divizí, přičemž jejich následné bojové výsledky vyhlížely povzbudivě. Vozidla dokázala držet krok s obrněnými jednotkami, překonávat obtížný terén a zejména rychle zaujímat palebná postavení. Nepřímou palbou tříštivotrhavými granáty dokázaly jejich osádky účinně likvidovat polní opevnění a postavení nepřátelské pěchoty.

Pokračování: Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (3)

Dobře se osvědčila také proti nepřátelským tankům. Přímou palbou s použitím protipancéřových granátů dokázala především díky mohutné ráži účinně likvidovat většinu sovětských obrněných vozidel. Kvůli jejich slabému pancéřování však museli velitelé zachovávat mimořádnou obezřetnost, využívat moment překvapení, pálit ze skrytu a zamaskovaných postavení a dbát na to, aby se vozidlo nevystavilo nepřátelské palbě. Nevýhodu samozřejmě představovala absence věže a nedostatečný odměr, takže někdy nezbývalo než mířit otáčením celého vozidla.

Pokud patříte mezi ty, kteří se podivují nad nákupy nejrůznějších virtuálních doplňků, vlastností hrdinů a skinů v počítačových hrách, případně si klepete na čelo u zpráv o nákupech unikátních tokenů digitálního umění, nejspíš brzy nabudete pocitu, že svět se již definitivně zbláznil. V milánské aukční síni Art-Rite se nedávno konala dražba neviditelné sochy od italského umělce Salvatore Garaueho. Vyvolávací cena neviditelné sochy byla 6 tisíc eur, přičemž neznámý kupec za ni nakonec zaplatil dvojnásobek. I s poplatky aukční síni ho neviditelné dílo o rozměrech 150×150 centimetrů (ne, neptejte se, jak byla velikost neviditelné sochy stanovena) vyšlo na 15 tisíc eur (v přepočtu zhruba 370 tisíc korun).

TIP: Vystavené umělecké dílo za 120 000 dolarů snědl jiný umělec

Podle autora neviditelné sochy Salvatora Garaueho je úspěšná aukce dokladem „nepopiratelného faktu, že prázdnota není ničím jiným, než prostorem plným energie“. Sám umělec svou neviditelnou sochu považuje za dokonalou metaforu dnešního světa – je podle něj jedinečná a na rozdíl od NFT děl ji není možné reprodukovat. Navíc, má podle Garaueho nulovou uhlíkovou stopu a tím i nulový dopad na životní prostředí.

Pyramidy si navzdory moderním technologiím a pokročilým archeologickým poznatkům zachovaly post nejzáhadnějších a zároveň nepropracovanějších staveb lidstva. A nezáleží, zda mluvíme o klenotech Egypta, Střední Ameriky, nebo například Číny. Na tajemství jejich orientace a na postupy při jejich zaměřování jsme se zeptali profesora Jaroslava Klokočníka, který se této oblasti věnuje dlouhodobě.  

Existuje spousta teorií, jak jednotlivé pyramidy vznikaly, jakým způsobem si jejich stavitelé usnadňovali přepravu materiálu a podle jakého vzorce volili umístění svých staveb. Coby hrobky panovníků a jejich rodin se pak pyramidy odjakživa pojily také s řadou rituálů. Mravenčí práce jejich tvůrců často vycházela z astrologie, astronomie a náboženství. Některé kultury o pyramidách dokonce uvažovaly jako o „akupunktuře Země“, díky níž dokázala naše planeta lépe vstřebávat vesmírnou energii. 

Mezi nebem a zemí

Stavba pyramidy byla dlouhý proces, který trval někdy i desítky let a zahrnoval tisíce pracovníků. Tak ohromná mobilizace lidských sil a materiálu představovala příliš náročný úkol, než aby vedla jen k uctění mrtvého panovníka. Nešlo pouze o to připomínat vládce živým. Naopak, uložení v pyramidě bylo zlomovým bodem, který proměňoval podstatu zesnulého, jenž se vydával na nebesa. Někde se „jen“ stával dvořanem v božském království, jinde – například v Egyptě, kde se vládci už za života uctívali jako vtělení bohů na Zemi – se přímo začleňoval do panteonu nesmrtelných. 

Význam měla přitom nejen hrobka samotná, ale také budovy, které ji obklopovaly. Například v kultuře Mayů a Aztéků mohla na široké dlážděné cesty vedoucí k pyramidám vstoupit celá procesí, zatímco okolní budovy, schodiště a menší chrámy byly pravděpodobně vyhrazeny pouze kněžím a na vrcholky staveb, kde se symbolicky stýká nebe se zemí, směli vstoupit jen králové a nejvyšší kněží. 

Hvězdná mapa

Panovník stoupající na své místo na nebesa potřeboval důstojnou „mapu“. Ke třem největším pyramidám v Gíze se například váže teorie, že vznikaly podle souhvězdí Orion, které dávní Egypťané spojovali s Osirisem – bohem znovuzrození a posmrtného života. S uvedenou hypotézou přišel v roce 1983 výzkumník Robert Bauval, a podle různých modifikací jeho myšlenky dotvářely dokonce okolní, menší pyramidy zbytek souhvězdí, přičemž blízký Nil představoval Mléčnou dráhu. 

Aby mohla duše přejít na „druhou stranu“ co možná nejplynuleji, zvažoval se pečlivě každý aspekt stavby, přičemž klíčová byla hlavně směrová orientace. Například stěny gízských pyramid jsou orientovány přesně severojižním, respektive západovýchodním směrem.   

Otázkou ovšem zůstává, jak dávná civilizace v době vzniku nekropole v Gíze – tedy zhruba v polovině 3. tisíciletí př. n. l. – docílila tak precizní orientace, a ani zde nám nezbývá než se uchýlit k teoretickým úvahám. Z dochovaných zdrojů víme, že tamní matematická škola byla velmi pokročilá. Například tzv. Rhindský papyrus (nejstarší dochovaná kopie pochází asi z roku 1685 př. n. l. a je uložena v Britském muzeu) podává návody k řešení komplikovaných výpočtů plochy a objemu, jež byly pro budování pyramid a jejich orientaci podle hvězdných drah nezbytné.  

Hledání severu

Samotné stavbě nejspíš předcházely dlouhé přípravy: Vznikaly nákresy na papyrus, podle kterých se pak dokonce vytvářely zmenšeniny budoucích hrobek – jak dokazuje model objevený v pyramidě Amenemheta III. v Dahšúru. 

Přesný postup při vyměřování orientace pyramidy však neznáme. Podle nejpřijímanější teorie stál ve středu nízkého kruhu z nepálených cihel muž s tyčí, jež měla konec rozštěpený do vidlice. Jeho spolupracovník pak skrz vidlici sledoval pohyb tzv. cirkumpolárních souhvězdí, tedy stálic, které nikdy nezapadají za obzor. Z jejich putování po obloze se následně odvozoval sever, zatímco východ a západ určovali stavitelé podle Slunce.

Alternativní teorie zmiňuje jednodušší variantu, použitelnou zejména během zimních dnů, kdy se Slunce pohybuje nízko nad obzorem a vrhá dlouhé stíny. Sever mohli Egypťané určovat s využitím malé dřevěné nebo kamenné pyramidy, tzv. pyramidionu, který usadili v místě budoucí stavby. Podél dvou jeho souběžných stěn pak nakreslili linie a v průběhu dne vždy zaznačili, kde se stín vržený špičkou modelu s oběma čárami proťal. Pyramida měla přesnou severojižní orientaci v okamžiku, kdy se oba body na liniích nacházely ve stejné vzdálenosti od pyramidionu. Měření se muselo opakovat několik dní, přičemž podle potřeby bylo možné malý model lehce natáčet.

Profesor Jaroslav Klokočník vysvětluje: „Některé pyramidy a další význačné stavby jsou orientovány astronomicky, například podle východu a západu Měsíce, Venuše a hvězd nebo třeba podle Slunce ve dnech letního a zimního slunovratu. V rovníkových oblastech se využívaly takzvané zenitové průchody, kdy Slunce svítí v pravé poledne přímo v nadhlavníku a předměty nevrhají stín. Postupovalo se však i podle východu a západu Slunce během některých významných dnů kalendáře. Měřením ovšem snadno zjistíme, že astronomicky orientované objekty jsou v menšině.“ 

Například středoamerické pyramidy se obvykle od striktní astronomické orientace, která svazovala starověký Egypt, odklánějí – a to na první pohled bez zřejmého důvodu. Archeolog Robert Fuson přišel v roce 1969 s hypotézou, že Mayové a Olmékové používali kompas, tudíž jejich stavby nejsou orientovány astronomicky, ale podle severního magnetického pólu Země. Uvedenou teorii podporuje mimo jiné kompas pocházející z období mezi lety 1400 a 1000 př. n. l., který byl nalezen v olméckém San Lorenzu: Využíval precizně opracovanou magnetickou tyčinku, jež zřejmě plavala ve rtuti a ukazovala severojižním směrem. 

Problém s orientací podle kompasu ovšem nastává, uvědomíme-li si, že magnetické a geografické póly Země nejsou totožné. Magnetické pole naší planety se totiž v průběhu času mění a zároveň se posouvají i oba magnetické póly. Fuson pak prezentoval myšlenku, že se také orientace středoamerických pyramid budovaných s využitím kompasu postupně měnila. Vědci tedy vzali v potaz tehdejší souřadnice severního magnetického pólu, načež nová měření odhalila, že je Fusonova hypotéza zřejmě pravdivá. 

Skryté pyramidy

Do hledáčku odborníků se v poslední době dostávají i téměř neznámé pyramidy na opačném konci světa. „Čínská pyramida – tumulus – dnes vypadá jako mohyla z udusané hlíny, v jejíž blízkosti nebo uvnitř se nachází hrob vládce s řadou pokladů. Je vyhotoven z odolného materiálu, například z kamene, někdy jde přímo o podzemní skálu s uloženou rakví, a okolní prostor bývá vykládaný bronzem. Objekty tvarem jasně připomínají pyramidu, při pohledu ze země je však můžeme snadno přehlédnout. Bývají zarostlé, takže některé vypadají spíš jako travnaté pahorky porostlé keři a stromky. Z výšky, z letadla či ze snímků na Google Earth je však pyramidální tvar naprosto jednoznačný,“ objasňuje profesor Klokočník. 

A jelikož historikové považují Čínu za rodiště kompasu, je zcela logické se ptát, zda tamní pyramidy podléhaly stejným pravidlům orientace jako jejich kolegyně ve Střední Americe. Při hledání odpovědi se však objevila řada problémů. 

Posmrtné feng-šuej

 „V případě čínských pyramid se mauzoleum může nacházet přímo uvnitř nebo v blízkém okolí. Kolem byl park, hradby, voda – rozsáhlý komplex napodobující sídlo císaře, které obýval za života. Pyramidy se stavěly podle zásad feng-šuej: Měly tak stimulovat toky kosmické energie a přinášet šťastný posmrtný život pro váženého nebožtíka,“ vysvětluje profesor Klokočník. 

Podle tradice feng-šuej se odedávna vybavují i domácnosti, a dokonce se podle ní stavějí celé vesnice. Feng-šuej se opírá o tok energie čchi, která prostupuje vše živé i celý vesmír. V tomto učení navíc existuje tzv. škola kompasu, jež spojuje energetické proudy přímo se světovými stranami: Sever symbolizuje životní cestu a kariéru, jih slávu a uznání, východ minulost a kořeny, západ budoucnost a kreativitu.   

„Ani čínským komunistům se nepodařilo v rámci kulturní revoluce feng-šuej vykořenit. Do myslí Číňanů se představa o přirozeném řádu a harmonii v přírodě otiskla velmi pevně. Každá stavba – ať pro živé, či pro mrtvé – by měla tento řád respektovat a toto učení ctít, což znamená i správnou orientaci vůči světovým stranám,“ dodává Klokočník, který se na základě dat ze satelitních snímků rozhodl vypravit se přímo do Číny a na místě ověřit, zda i tam platí Fusonova hypotéza.

Co nejblíž k bohům

Po různých obtížích nakonec shromáždil údaje bezmála o stovce pyramid a porovnal je s postupným posunem severního magnetického pólu: Až na pár výjimek podléhaly stavby trendu změn zemského magnetického pole, při bližším prozkoumání se však objevila řada odchylek. 

Jejich vysvětlení lze hledat například v orientaci na základě rovnodennosti nebo podle aktuální polární hvězdy, jež leží na nebi v prodloužení zemské osy. Podle profesora Klokočníka připadá v úvahu také kalendářní orientace: „Jedná se o astronomickou orientaci staveb například podle východu či západu Slunce o některém významném dni, třeba o narozeninách císaře, jemuž se měla pyramida vybudovat. Pak by ovšem bylo nutné toto datum zjistit s přesností na den, což zatím nedokážeme.“ 

TIP: Čísla zakletá v kameni: Nerozluštěná záhada pyramid v Gíze

Podle Klokočníkovy spolupracovnice Fenni Kangové hraje roli i skutečnost, že přesně východní směr byl nejspíš pro smrtelníky – včetně císaře – zapovězen a připadal pouze bohům. Panovník proto musel určit, s jakou odchylkou jeho pyramida vznikne. Údajně pak záleželo na tom, jak odvážný ve svém „přibližování se bohům“ byl. Fusonovu teorii lze tedy aplikovat i na pyramidy v Číně. Do plánů stavitelů však zasáhla také komplikovaná struktura tradic a náboženství fungujících podle zákonitostí, jež teprve čekají na odhalení. 

V poslední době často slýcháme o mikrobiomech – tedy specifických společenstvech bakterií a virů, která mají ve střevech živočichové včetně člověka. Ukazuje se, že mají až překvapivý vliv na lidské zdraví a podílejí se na fungování orgánů, do kterých by to člověk na první pohled neřekl. Podle nového výzkumu mezinárodního týmu odborníků v podstatě to stejné platí i pro města. 

Vedoucí výzkumu Christopher Mason z medicíny americké Cornell University a jeho kolegové nasbírali vzorky s mikroby na površích ve veřejné hromadné dopravě a nemocnicích, které pocházely z 60 měst ve 32 zemích po celém světě. V období mezi lety 2015 a 2017 to bylo celkem 4 728 vzorků.

TIP: Průzkum lidské střevní mikroflóry odhalil přes 70 tisíc doposud neznámých virů

Když badatelé vzorky analyzovali a přečetli objevené sekvence genomů, narazili na 4 246 známých druhů virů, bakterií a archaeí. Kromě tohoto rovněž objevili 10 928 druhů virů a 748 druhů bakterií, které nedohledali v žádné dostupné databázi a jsou tudíž nové pro vědu. 31 objevených druhů bylo společných pro 97 procent měst a zbylé tisíce druhů utvářely specifické mikrobiomy každého z měst. Výsledky výzkumu by se mohly uplatnit v epidemiologii, při vývoji nových léků, a také ve forenzní medicíně.