Když se blížil konec druhé světové války a Hitlerovo Orlí hnízdo v horské oblasti Obersalzberg poničilo bombardování, vpadli tam spojenečtí vojáci a začali rabovat. Jeden z nich, Ragnvald Borch, ovšem „obyčejné“ memorabilie přešel a rovnou zamířil k záchodu vůdce, načež z něj utrhnul prkénko i s poklopem. Unikátní artefakt poté poslal domů do New Jersey a po návratu z války jej vystavoval u sebe ve sklepě. 

TIP: Hitlerův telefon, prodaný v aukci za 6 milionů, je prý padělek!

Letos v únoru se však dřevěný úlovek ocitl v aukci, kde se podle předpokladů mohl prodat v přepočtu za víc než 440 tisíc korun. Odhad se sice zcela nenaplnil a výsledná částka dosáhla 403 tisíc, přesto jde o rekord: Dosud nejdražší WC prkénko se vydražilo za 25 tisíc korun a patřilo Billu Wymanovi z kapely Rolling Stones.

S  plánováním evakuace svého expedičního sboru zpět do vlasti začali Britové již 20. května 1940 bez vědomí svých spojenců a také veřejnosti. Především obavy o morálku obyvatelstva vedly k tomu, že lidé na ostrovech dlouho přesně nevěděli, co se na kontinentě děje. Šeptandou se ale šířily zprávy o porážkách a katastrofální situaci, v níž se britští hoši nalézají. Když pak arcibiskup z Canterbury vyhlásil 26. květen za národní den modlitby „za naše vojáky v hrozném nebezpečí ve Francii“, nikdo o vážnosti situace nepochyboval. Téhož dne se pak oficiálně rozjela masová evakuace, známá též pod krycím názvem operace Dynamo.

Příliš malý přístav,...

V Dunkerku a jeho okolí se na konci května nacházelo téměř 380 000 britských a francouzských vojáků. Původní plán předpokládal, že se Královskému námořnictvu podaří během prvních dvou dní transportovat z kontinentu na ostrovy 45 000 mužů. Střet s realitou ale prokázal značné nadhodnocení tohoto čísla, které převyšovalo skutečné možnosti námořnictva téměř dvojnásobně.

První den se z Dunkerku dokonce podařilo vyzvednout jen 7 800 mužů. Operace vázla hned na několika faktorech – především samotný přístav nestačil pro vyzvednutí takové masy vojska a téměř sto tisíc vojáků se muselo evakuovat z okolních pláží. Ty se svažovaly do moře pouze pozvolna a neumožňovaly přiblížení větších plavidel. Královské námořnictvo ale nedisponovalo dostatkem menších lodí a člunů, a proto nedovedlo vojáky dostatečně rychle přepravit z pevniny na velké transportní lodě a torpédoborce vyčkávající v hlubších vodách.

...příliš málo času

Další problém představovaly především časté útoky Luftwaffe, které poškodily přístavní molo a pravidelně ztrpčovaly život plavidlům určeným pro evakuaci. Britové navíc kvůli špatně pochopenému rozkazu zničili většinu svých protiletadlových děl v Dunkerku a sami se tak připravili o možnost efektivní obrany. 

V neposlední řadě celá operace Dynamo představovala velký závod s časem. Německé jednotky sice 23. května zastavily svůj postup, aby stabilizovaly frontu a doplnily zásoby, o tři dny později ale svůj tlak obnovily, a pokud by se jim podařilo prolomit obranu v okolí Dunkerku, hrozilo vojákům čekajícím na evakuaci zajetí. K tomu nakonec došlo až 4. června, kdy se již většina mužů nacházela za průlivem. I přesto Němcům padlo do rukou asi 40 000 obránců, zejména Francouzů.

Civilní lodě do akce

Vědomo si obtížnosti situace rezignovalo námořnictvo na tutlání problému a 27. května zahájilo konfiskace všech rybářských, výletních či sportovních lodí s nízkým ponorem. Vznikla tak nesourodá flotila, v níž se nacházely jak velké dopravní parníky, které pojaly i několik tisíc lidí, tak jen pár metrů dlouhé rybářské čluny. Do akce se také zapojilo několik desítek civilních lodí uprchlých z nizozemských a belgických přístavů, jejichž roli nelze v žádném případě podceňovat. Nizozemci totiž uvádějí, že jejich civilní flotila pomohla zachránit z Dunkerku přes 22 000 vojáků.

Část plavidel se měla zapojit do operace i s jejich vlastními majiteli a členy posádky, pokud s tím souhlasili a měli dostatečnou kvalifikaci – ve skutečnosti se jednalo spíše o výjimečné případy. Většinu lodí obsadili vojáci, nejčastěji záložníci Royal Navy. Ti poté odpluli do přístavu Ramsgate, odkud měla nová flotila vyplout. Plavidla tam prošla důkladnou kontrolou a doplnila pohonné hmoty. Proběhl také nábor dobrovolníků, kteří ovládali základní námořnické dovednosti jako navigaci, obsluhu a servis lodních motorů nebo jen některé pomocné práce. Během několika dní se v Doveru a Ramsgate přihlásily tisíce rybářů a sportovních jachtařů z širokého okolí. 

Kometu s formálním označením 2I/Borisov objevil amatérský pozorovatel Genadij Borisov v srpnu roku 2019 a o několik týdnů později se ukázalo, že tento objekt přilétá do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. 

Podle Stefana Bagnula ze severoirské observatoře a planetária v Armaghu by kometa 2I/Borisov mohla představovat první skutečně nedotčenou kometu, jakou jsme kdy pozorovali. Podle vědců totiž před svým průletem Sluneční soustavou v roce 2019 nikdy neprošla takto blízko žádné jiné hvězdy.

Stefano Bagnulo a jeho kolegové pro svá detailní pozorování komety 2I/Borisov metodou polarimetrie použili přístroj FORS2 pracující ve spojení s dalekohledem VLT na observatoři Paranal v Chile. Jelikož tento postup je běžně využíván ke studiu komet a dalších malých těles Sluneční soustavy, mohli vědci informace získané o tomto mezihvězdném poutníkovi porovnat s údaji o objektech místních.

První panenská kometa

Ukázalo se, že polarimetrické vlastnosti komety 2I/Borisov se odlišují od podobných těles ve Sluneční soustavě, s jedinou výjimkou – C/1997 O1 (Hale-Bopp). Kometa Hale-Bopp vzbudila značnou pozornost veřejnosti na konci 90. let 20. století, protože byla snadno pozorovatelná pouhým okem, a astronomy zaujala tím, že patří ke kometám s hmotou nejméně zasaženou slunečním zářením, jakou dosud spatřili. Inspirovala ale také třeba příslušníky sekty Heaven’s Gate k hromadné sebevraždě při níž zahynulo 39 lidí. Členové sekty prý věřili, že za kometou letí vesmírná loď, která je odveze do světa vyšších bytostí.

Předpokládá se, že kometa Hale-Bopp před posledním návratem prošla kolem Slunce pouze jednou (před více než 4200 lety), a proto je její hmota jen málo pozměněna působením slunečního větru a záření. To znamená, že je téměř původní, má tedy velmi podobné složení jako hmota v oblaku plynu a prachu, ze kterého se zhruba před 4,5 miliardami lety zformovala (stejně jako ostatní objekty Sluneční soustavy).

Analýzou polarizace a barvy záření přicházejícího od komety 2I/Borisov se členové týmu snažili získat informace o jejím složení, a nakonec dospěli k závěru, že ji tvoří ve skutečnosti ještě mnohem původnější hmota, než kometu Hale-Bopp. To znamená, že tento materiál nese téměř nepoškozenou informaci o oblaku plynu a prachu, ve kterém se kometa 2I/Borisov zformovala.

TIP: Cesta mezihvězdného poutníka: Odkud pochází kometa 2I/Borisov?

Prachoplynová obálka (koma) obklopující jádro komety 2I/Borisov, obsahovala kompaktní zrna o průměru 1 mm nebo větším. Navíc se ukázalo, že relativní obsah oxidu uhelnatého a vody se dramaticky měnil během přibližování komety ke Slunci. Členové autorského týmu astronomů se domnívají, že toto chování je důsledkem složení jádra z materiálů, které se zrodily v různých částech mateřského planetárního systému.

Ve francouzském departementu Finistère, který je součástí Bretaně, byla na prehistorickém pohřebišti v roce 1900 objevena masivní kamenná deska. Před 4 tisíci lety se stala součástí pohřební výbavy při pohřbu v rané době bronzové. Samotná deska nejspíše vznikla ještě dříve, pravděpodobně někdy mezi léty 2150-1600 před naším letopočtem. 

Deska o velikosti 3,9 metru je pokrytá zvláštními obrazci. Nejprve se dostala do soukromého muzea, odkud ji v roce 1924 získalo francouzské Museum of National Antiquities. Deska byla poté uložena ve sklepení jednoho francouzském hradu, kde se na ní v podstatě zapomnělo. Tam byla znovuobjevena až v roce 2014, rozumět jí ale začínáme až v poslední době.

Mapa Bretaně

Od roku 2017 desku zkoumá tým evropských badatelů, kteří ji detailně analyzují s pomocí moderních technologií. Badatelé postupně došli k závěru, že se jedná o mapu. Když obsah desky porovnali s terénem v této oblasti Francie, zjistili, že mapa podle všeho znázorňuje oblast o velikosti 30× 21 kilometrů, která se táhne podél bretaňské řeky nebo spíše říčky Odet, vlévající se do Atlantiku ve městě Bénodet.

TIP: Čtyři tisíce let stará keramická tabulka odhalila pradávnou manželskou smlouvu

Podle archeologů jde zřejmě o nejstarší 3D mapu Evropy, u které se zároveň podařilo zjistit, jaké území znázorňuje. Mapa zřejmě sloužila jako nástroj místního vládce, který si tak vyznačil území, jemuž vládl. Uložení mapy do hrobu mohlo podle vědců značit například konec jeho panování, nebo symbolické odmítnutí jeho vlády.

Nesporně nejslavnějším a nejdůležitějším americkým středním tankem druhé světové války je M4 Sherman. USA ale do tohoto sektoru techniky vstoupily již dřív, a to vozidly s oficiálními názvy M2 a M3. To druhé je však daleko známější pod jmény, která dali jeho dvěma verzím Britové, a sice General Grant a General Lee. Jeho charakteristický design s instalací zbraní do tří rovin však zaručeně nejlépe vystihuje přezdívka, kterou dostal od sovětských tankistů. Ti jej díky zákonu o půjčce a pronájmu taktéž užívali a říkali mu „trechetažnyj amerikaněc“ neboli „třípodlažní Američan“.

Nevyhovující koncepce

Na počátku druhé světové války disponovala americká armáda zhruba 400 tanky, mezi kterými převažovaly lehké typy, zatímco střední M2 tvořily jen asi čtvrtinu. Zhodnocení bojů v Polsku a západní Evropě navíc jednoznačně ukázalo, že M2 je naprosto nedostačující, zejména pokud šlo o jehovýzbroj (kanón ráže 37 mm) a pancéřování. Bylo proto rozhodnuto sériovou výrobu M2 zastavit a vyvinout nový, lépe vyzbrojený a chráněný střední tank.

Jelikož ale americká armáda čelila velkému časovému tlaku a projekt nového středního obrněnce (budoucího M4 Sherman) byl teprve na začátku, sáhlo se k dočasnému řešení v podobě středního tanku M3. Ten se na pohled částečně podobal nepříliš povedenému M2, a to zejména nápadně vysokou korbou, na které byla umístěna malá věž s 37mm kanónem.

Výzbroj v korbě a dvou věžích

Nejzajímavější prvek nového vozidla, jehož prototyp vznikl v březnu 1941, představovala výzbroj umístěná v korbě. Věž zkrátka nebyla dimenzována na to, aby mohla pojmout výkonnější dělo, a tudíž Američané zabudovali 75mm kanón právě do korby tanku, přesněji do její pravé přední části. Výsledek vypadal dost podivně, protože evokoval některé z prvních obrněnců první světové války.

Zvláštní vzhled nového tanku podtrhoval ještě fakt, že na věži se nacházela otáčivá velitelská kopule, ve které se nacházel kulomet M1919A4 ráže 7,62×63 mm (americká munice .30-06 Springfi eld). Fakticky tak šlo o věž na věži. Druhý kulomet stejného typu se nacházel vedle 37mm kanónu a další jeden či dva mohly být namotnovány ve střelišti v korbě, kde je ovládal radista (u některých verzí však chyběly, takže tank měl jen dva kulomety).

Slavná pětasedmdesátka opět na scéně

Pozornost si zasluhuje i samotný 75mm kanón v korbě. Zbraň s označením M2 či M3 (druhá měla delší hlaveň) totiž představovala variantu legendárního francouzského děla z roku 1897, které si vybojovalo proslulost za první světové války coby zřejmě nejlepší tažené lehké polní dělo. Američané ho pak zařadili do své výzbroje jako M1897 Field Gun a posléze ho adaptovali pro použití v obrněných vozidlech.

Kromě klasických výbušných granátů disponovali i protipancéřovými střelami M72 AP-T a M61 APC, z nichž druhá dovedla na vzdálenost 457 m prorážet přibližně 84mm kolmou pancéřovou desku, což byl v tehdejší době výtečný výkon. Německé střední tanky PzKpfw III a IV chránilo pancéřování o síle max. 50 mm a kanóny tanků M3 pro ně představovaly nebezpečí na dálku okolo 1 500 m. Za zmínku stojí i zásoby munice, kterou tank M3 vezl. Šlo o 46 granátů ráže 75 mm, 178 střel ráže 37 mm a ještě 9 200 nábojů do kulometů kalibru .30-06.

Slavná pětasedmdesátka opět na scéně

Impozantní balistické výkony samotného kanónu ovšem omezoval způsob jeho montáže v obrněnci, kvůli kterému byly limitovány hodnoty odměru. Kromě toho měl tank M3 mimořádně vysoký profil, takže představoval na bojišti snadný cíl, třebaže výška korby měla i pozitivní efekt v podobě dostatku prostoru pro práci osádky. Ta zprvu čítala sedm mužů, a to řidiče, radistu, střelce a nabíječe v korbě a velitele, střelce a nabíječe ve věži.

Dokončení: Střední tank M3 Lee: Staromódní americký obrněnec (1)

Od poloviny roku 1942 došlo ke zrušení místa radisty a jeho činnost přebral řidič. Pohon zajišťoval hvězdicový (původně letecký) motor Continental R-975-EC2 s výkonem okolo 250 kW. Největší tloušťka pancéřování činila 51 mm a korba byla nýtovaná, což se později stalo terčem ostré kritiky. Při zásazích do některých slabých míst totiž nýty vylétly ze spojů a zabíjely a zraňovaly tankisty uvnitř. Bez ohledu na všechny zmíněné nedostatky se v červnu 1941 rozběhla sériová produkce.

Stačí si zajít na rockový koncert nebo zblízka sledovat ohňostroj a uši nám hlučný zážitek připomínají ještě několik hodin. Zvuky z okolí se pak potlačí a přehluší je nepříjemné hučení, pískání nebo zvonění v hlavě. 

Zvukové vlny putující zevním zvukovodem rozechvějí bubínek, jenž pak přenáší vibrace přes sluchové kůstky ve středním uchu na tekutinu uvnitř hlemýždě ve vnitřním uchu. Vlnění tekutiny stimuluje buňky sluchových nervů – tzv. vláskové buňky –, na nichž se nacházejí drobná vlákénka neboli stereocilie. Ty se působením zvuku ohnou a převedou mechanickou energii zvukových vln na elektrický signál, který pak prostřednictvím sluchového nervu pošlou do mozku.

TIP: Mezi očima a ušima: Náš zrak a sluch spolu překvapivě úzce souvisejí

Mimořádně hlasité zvuky však mohou stereocilie poškodit a zmíněné buňky se pak „zaseknou“: ačkoliv již žádný další zvuk nepřichází, mylně dál posílají zvukové informace sluchovým nervovým buňkám. Slyšíme tedy hluk, který ve skutečnosti neexistuje. Tato forma „zvonění“ v uších však naštěstí bývá jen dočasná.

Prvním evropským cestovatelem, který popsal zvyk pití kávy v arabském světě, byl v roce 1573 německý botanik a lékař Leonhard Rauwolf. Nicméně do Evropy káva pronikla už dříve, v roce 1565 je doloženo její požívání na Maltě, kam je přinesli turečtí zajatci Řádu sv. Jana Jeruzalémského.

Pro další šíření kávy na našem kontinentu bylo zásadní přijetí nápoje v Benátkách. Koncem 16. století kávovník arabský popsal tamní botanik a lékař Prospero Alpini a v roce 1645 vznikla v Benátkách první kavárna v Evropě. Benátčané rozšířili pití kávy do střední Evropy. Druhý významný proud přinesl kávu do Evropy po moři prostřednictvím Nizozemska a Anglie. 

Nový zvyk se šíří

Anglie se s kávou seznámila údajně v osmdesátých letech 16. století, kdy ji dovážela Levantská společnost. První londýnskou kavárnu otevřel v St. Michael's Alley v Cornhillu Pasqua Rosée, zaměstnanec Daniela Edwardse, podílníka anglické a nizozemské Východoindické společnosti. Avšak nejstarší doposud fungující kavárnou na světě je oxfordský Queen´s Lane Coffee House, založený roku 1654. V sedmdesátých letech již v Anglii fungovalo přes 3 000 kaváren.

Ženám byl často vstup odepřen, ale zákaz nebyl všeobecně platný. Na druhé straně mnohé kavárny fungovaly jako krytí pro veřejné domy. Snad i proto vznikla v roce 1674 anonymní Ženská petice proti kávě, která prohlašovala: „Rozšířené užívání módního, odporného, pohanského likéru zvaného káva dělá eunuchy z našich manželů a mrzačí naše kavalíry, takže se stávají impotentními jako starci.“

TIP: Anglická kavárna v 17. století provokovala pivovarníky i mocné

O společenských a zdravotních účincích kávy se však mocně diskutovalo, a to nejen v Anglii. Jako nebezpečná místa vášnivých politických a náboženských debat se kavárny pokusil zakázat v roce 1675 Karel II., ale toto opatření nebylo příliš respektováno. Spíše přililo oleje do ohně, a kavárny se staly ještě větším centrem politických diskusí, o čemž svědčí vznik termínu coffee-haus politician.

„Kávová kantáta“

V roce 1683 vznikla první kavárna ve Vídni. Není bez zajímavosti, že první dny se tu podával nápoj ze zrn ukořistěných poražené turecké armádě u Vídně. Podnik založil Jerzy Franciszek Kulczycki, polský důstojník ukrajinského původu, který zpopularizoval pití kávy s cukrem a mlékem. Zvyk se dále šířil povodím Dunaje až k Norimberku, kam kávu dodávali benátští kupci. 

Do severního Německa pronikla káva z Anglie a nepřekvapí proto, že první kavárny vznikly v přístavních městech Brémy (1673) a Hamburk (1677). Na dvoře Fridricha Viléma, velkého kurfiřta braniborského v Berlíně, kávu popíjeli již v roce 1665.

V 18. století začal být nápoj v Německu velmi populární. Nic to nedokládá lépe než Kávová kantáta Johanna Sebastiana Bacha, kterou zkomponoval ve třicátých letech na způsob komické opery. Jako libreto použil satirický text Über den Caffe (O kávě), který zhudebnili nejméně další tři skladatelé. V Lipsku tehdy vedle salonů, kde se káva podávala, existovala desítka veřejných kaváren a v té nejslavnější, Café Zimmermann, v letech 1723–1750 Bach pravidelně dirigoval své Collegium Musicum. 

Ve Francii šíření kávy iniciovala návštěva tureckého vyslance Sülejmana Agy na dvoře Ludvíka XIV. v roce 1669. Během audience králi věnoval mimo jiné i kávová zrna. V Paříži mu byl přidělen krásný dům, kde lokajové v tureckých oděvech podávali kávu četným hostům z řad pařížské smetánky. S kávou tak do Paříže přišla nejen móda tureckých zvyků, ale i oděvů. První pařížská kavárna Café Procope byla však otevřena až v roce 1686.

Evropané nakupovali kávu až do šedesátých let 17. století v Levantě, pak se situace změnila. Obchodu s kávou se ujaly evropské východoindické společnosti, které pořizovaly kávu v Mokce v Jemenu a dovážely ji do Evropy cestou kolem mysu Dobré naděje. Levantský obchod přesto nikdy zcela neztratil svůj význam. Proto káva nikdy nenabyla ve východoindickém obchodu tak významného postavení jako čaj. 

Damašan v Praze

První pražská kavárna vznikla před domem, který se dnes jmenuje U zlatého hada, na rohu Liliové a Karlovy ulice na Starém Městě. Založil ji arménský kavárník a spisovatel Georgius Deodatus Damascenus, známý též jako Jiří Deodat, Jiří Bohdan Damašský či Gorgos Hatalah il Demški. Pocházel z arménské křesťanské rodiny z Damašku. Jeho otec, bohatý obchodník, roku 1690 syna vyslal za obchodem do severní Afriky. Deodat několik let pobýval v Káhiře a v Tripolisu, ale posléze se vrátil do Sýrie. Ovládl mimo jiné italštinu a roku 1699 se vypravil do Říma. Zde se učil latinsky a po čase přestoupil na katolickou víru. Po pěti letech se odhodlal k cestě do Vídně, kde se neúspěšně pokoušel o podnikání. 

Odtud se vydal do Prahy, kde se káva dosud prodávala pouze jako povzbuzující prostředek v lékárnách. Deodatus zde začal nabízet kávu jako nápoj. Nosil údajně orientální oděv, na hlavě měl tác s řeřavým uhlím a konvici, v ruce držel šálky a cukr a takto prodával kávu lidem přímo na ulici.

TIP: Černý zázrak: Kde se vzala káva a odkdy ji pijeme v Česku?

Jak už to bývá, část Pražanů si kávu oblíbila a ostatní ji haněli. Deodatus později získal měšťanské právo, v roce 1704 zakoupil zmíněný dům v Liliové ulici, před nímž prodával své hřejivé zboží. Po deseti letech založil kamennou kavárnu na Malé Straně, v domě U Tří pštrosů u Karlova mostu. V Praze se oženil a stal se otcem tří dětí. Traduje se, že z Lipska přivezl Pražanům i další exotický nápoj – čaj. 

V Brně byla káva k mání ještě o něco dříve než v Praze - od roku 1702 zde lahodný exotický mok nabízel jistý pokřtěný Turek Ahmed. Koncem 19. století už bylo v Praze 33 velkých a 38 menších kaváren, v Brně pak 30 větších a 63 menších. 

Vědci Derry Taylor a Marina Davila-Rossová z britské Univerzity v Portsmouthu sledovali medvědy malajské (Helarctos malayanus) více než dva roky v malajském záchranném centru na Borneu.

Prostor, v němž se 2 až 12 let staří medvědi pohybovali, byl dost velký, aby jim umožnil volbu, zda se zapojit do interakce s ostatními jedinci ve výběhu, nebo se kontaktu stranit. Ačkoli jsou medvědi malajští ve volné přírodě samotářskými tvory, biologové mezi nimi mohli sledovat stovky nejrůznějších interakcí, které byly z více než dvou třetin přátelské. Během těchto klidných setkání dokázali medvědi skvěle napodobovat výraz obličeje svého protějšku. Podle biologů je propracovaná mimika pravděpodobně nástrojem, jímž si medvědi vzájemně signalizují ochotu navázat přátelské vztahy a případně se pustit i do drsnějších her.

TIP: Kočky používají spoustu výrazů obličeje: Jen málokdo jim ale rozumí

Fascinující na tom je, že ačkoli medvědi malajští nejsou společenská zvířata a ve volné přírodě naopak vyhledávají samotu, jejich mimika a na ní založená komunikace je velmi propracovaná a přesná. To by mohlo naznačovat, že tento druh komunikace nejenže není vlastní jen lidem, nám příbuzným primátům a psům, kteří odedávna žijí v úzkém kontaktu s člověkem, ale že by mohlo jít o univerzální nástroj dorozumívání mezi více dalšími živočišnými druhy.

Podstatná část nejstaršího umění našeho druhu se nachází v jeskyních na řadě míst světa. Tehdejší umělci se často dostávali do vzdálených a úzkých koutů jeskyní, kde vytvořili svá úžasná díla. Archeolog Yafit Kedar z izraelské Tel-Aviv University je spolu s kolegy přesvědčen, že umístění těchto uměleckých děl není náhodné. 

Již dříve se objevily názory, že fantaskní jeskynní umění vzniklo přinejmenším z části díky rostlinným halucinogenům. Kedarův tým tvrdí, že to mohlo být ještě jednodušší. Podle nich se pravěcí malíři uváděli do transu tím, že pracovali v úzkých prostorách plných kouře z jejich pochodní.

Trans v jeskyni

Tímto způsobem si mohli dávní umělci víceméně záměrně přivodit nedostatek kyslíku a s ním spojený stav změněného vědomí. Mohli to dokázat dlouho předtím, než začali užívat psychoaktivní látky. Jak zdůrazňují badatelé, čím dále se dávný malíř dostal do hlubin jeskyně, tím hlubší byla jeho psychedelická zkušenost a jeho dílo „umělečtější“.

TIP: Obraz prasete z indonéské jeskyně je nejstarší figurální malbou světa

Kedara k výzkumu inspirovala návštěva francouzských jeskyní s pravěkými malbami. Všiml si, že většina maleb se nachází daleko od vstupu a často ve velmi úzkých prostorách. Přitom by bylo možné najít místa, kde by bylo alespoň trochu světla, v místech blízko u vstupu. Modelování proudění vzduchu následně ukázalo, že malby jsou často v místech, kde v přítomnosti člověka rychle klesá hladina kyslíku.