Vědci dlouho věřili, že tzv. superionizovaný led nebo též superionizovaná voda představuje pouhý artefakt počítačových simulací. Když astronomové do detailů řešili možnou vnitřní strukturu tzv. ledových obrů, tedy Uranu a Neptunu, zdálo se, že by v jejich pláštích při teplotě několika tisíc stupňů a tlaku mnoha gigapascalů mohla existovat zvláštní forma vody: Chová se současně jako pevná látka i kapalina, vede elektrický proud a je velmi hustá. V dané fázi vytvoří atomy kyslíku pevnou krystalickou mřížku – variantu kubické krystalické soustavy – v níž se jako kapalina prohánějí volné vodíkové ionty. Existence takové substance by vysvětlovala podivně skloněná magnetická pole zmíněných planet, neboť ta by se generovala právě v jejich pláštích.

TIP: Až polovina vody v oceánech může být starší než Slunce

Z teorie se stala skutečnost v roce 2018, kdy se odborníkům z Lawrence Livermore National Laboratory podařilo popsané skupenství vody nakrátko laboratorně vyrobit a studovat jeho fyzikální vlastnosti: Zjistili například, že při tlaku 200 GPa taje za teploty 4 725 °C, má 60krát větší hustotu než voda a černou barvu. 

V mechu pokrývajícím kmeny a větve okolních stromů se třpytí kapky vody a kužely slunečních paprsků prorážejí pomalu řídnoucí mlhou. Samička endemického trogona Wardova (Harpactes wardi) konečně zareagovala na nahrávku, kterou se ji náš průvodce Khandu snažil už skoro hodinu přivábit. Ale snad proto, že nahrávka nebyla zrovna kvalitní (začínala kukáním kukačky a končila blíže neurčitelným skřípotem), usedla samička na větev asi 50 metrů daleko a ne a ne přiletět blíž.

Khandu pouští svoji nahrávku neúspěšně stále dokola, když tu je jeho pozornost náhle obrácena od samičky trogona úplně jiným směrem. Ze svahu vlevo od nás se ozvalo hlasité táhlé sténání (něco jako úha – úúha – úúúha ). Zvuk, který jsem si před odjezdem mezi jinými stáhl z databáze xeno-canto, ale ani ve snu jsem nedoufal, že ho tu doopravdy uslyším.

Přízrak mlžného lesa

Jsme v rezervaci Eaglenest ve východní Himálaji v indickém svazovém státě Arunačalpradéš, v mlžném lese ve výšce asi 2 500 m n. m. Zvuk, který právě posloucháme, je volání samce satyra Blythova (Tragopan blythii), krásného a extrémně vzácného druhu bažanta. Khandu mě nemusí dvakrát pobízet, abych nechal samičku trogona být a vyrazil okamžitě za satyrem. Opatrně našlapujeme hustým podrostem, čas od času se zastavíme a špicujeme uši, odkud se satyr ozve příště. Najednou ho zaslechneme hrabat v listí kousek od nás, skoro přestáváme i dýchat a veliký rudo-šedý kohout vyskočí na kámen v mechu jen pár metrů před námi. Mám ho krásně v hledáčku, ale autofocus v šeru lesa a hustém podrostu jen bezradně přeostřuje dopředu a dozadu.

TIP: Harpyje pralesní: Mýtická okřídlená stvůra z povodí Amazonky

Po pár sekundách satyr z kamene seskakuje a opět mizí ve vysokém kapradí. Vypadá to, že jsem právě propásl životní šanci a ve tváři se mi zračí odpovídající zklamání. Přál bych si, aby mi jako normálním ptáčkařům stačilo satyra vidět a nemusel ho rovnou i fotit. Průvodce Khandu se nicméně překonává, a po dalších asi 15 minutách se nám daří satyra znovu lokalizovat a tentokrát (po přechozím sundání telekonvertoru) i fotit. Na několik sekund dokonce zapózuje mezi mechem porostlými stromy kousek od pěšiny, na které stojíme, holt když se štěstí unaví…

V současné fyzice se má za to, že interakce veškerých částic a předmětů mají na svědomí čtyři základní síly: gravitace, elektromagnetismus, a silná a slabá jaderná síla. Nová pozorování z experimentální laboratoře Fermilab však podle vědců naznačují, že miony mezi sebou interagují dosud nepopsaným způsobem.

„Přišli jsme na to, že interakce mionů neodpovídá standardnímu modelu,“ prohlásil britský profesor Mark Lancaster, který se na výzkumu podílí. Standardní model je široce přijímanou teorií, která vysvětluje, z jakých částic se skládá hmota a jak spolu tyto částice interagují.

Cesta za tajemstvím temné energie

Miony jsou elementární částice podobné elektronům, jsou však asi 200× těžší. Fermilab v rámci experimentu Muon g-2 posílá miony dokola v elektromagnetu ve tvaru prstence s průměrem asi 15 metrů, který má velmi stabilní a přesně změřené magnetické pole. Miony by v něm měly podle standardního modelu „kmitat“ určitou rychlostí. Vědci však při měřeních zjistili, že kmitají jinak, než by se teoreticky předpokládalo. To by podle nich mohlo mít na svědomí působení dosud nepopsané fyzikální síly. Fyzici se rovněž domnívají, že by chování mionů mohlo souviset s dosud neobjevenou částicí menší než atom.

Pokud by se zjištění ohledně mionů ukázalo jako důvěryhodné, mohlo by vědce navést k vyřešení některých velkých fyzikálních záhad posledních desetiletí, například k objasnění existence takzvané temné energie. Ta podle některých teorií způsobuje, že se rychlost rozpínání vesmíru stále zrychluje namísto toho, aby se postupně zpomalovala.

TIP: Evropský CERN: Jak se vaří v kuchyni bohů

Zjištění vědců z Fermilabu zatím nelze prohlásit za vědecký objev. Stále totiž existuje šance jedna ku 40 000, že se jedná o statistickou chybu. Aby mohlo být pozorování prohlášeno objevem, musí být šance, že se jedná jen o náhodu, rovná nejméně jedna ku 3,5 milionu.

Zeleninu, ovoce a rostlinnou stravu obecně dnes považujeme za symbol přirozené a zdravé výživy. Z archeologického a fosilního záznamu ale vyplývá, že v historii našeho druhu jde vlastně o novinku. K přechodu na stravu, která obsahovala zásadní množství rostlin, došlo až na konci doby kamenné. A jak se zdá, i předci našeho druhu vyznávali stravu masitou.

Tvrdí to alespoň Miki Ben‐Dor z izraelské Tel Aviv University a jeho spolupracovníci. Ve své nové studii potravních zvyklostí lidí a dalších druhů lidské linie dospěli k závěru, že naši předci byli zhruba dva miliony let vrcholovými predátory v prostředí, které obývali. Určení pozice dávných lidí v potravním řetězci přitom nebylo jednoduché. Takové věci nefosilizují a musíme je odvozovat z nepřímých důkazů. Zároveň nás matou dnešní lovci a sběrači, kteří ale podle všeho nepředstavují typický životní styl našich předků.

Homo hypermasožravec 

Badatelé analyzovali více než 400 výzkumných prací, které pokrývaly řadu oblastí výzkumu, od genetiky, přes fyziologii a morfologii, až po archeologii a paleontologii. Z jejich analýz vyplynulo, že řada našich předků a příbuzných v lidské linii byli nejen predátory a masožravci, ale vyloženě hypermasožravci, kteří byli orientovaní na častý lov.

TIP: Šikovní bratranci: Prastará lovecká kopí neandertálců zabíjela na dálku

Jedním z důkazů je podle badatelů například extrémní kyselost lidského žaludku. Máme ho totiž kyselejší než většina dravců. Ben-Dor s kolegy jsou přesvědčeni, že to ukazuje na častou konzumaci masa a že jde o adaptaci na lovení velké zvěře. Z uloveného slona či mamuta lidé získali ohromné množství masa, které jedli řadu dní a museli to přežít. A to i případech, kdy už maso nebylo úplně nejčerstvější.

K 18. prosinci 1963 byla Pravčická brána prohlášena „chráněným přírodním výtvorem“, ale statisíce návštěvníků ročně přitahovala už od poloviny 19. století. Dnes má status národní přírodní památky a leží v jádru první zóny národního parku České Švýcarsko.

„Rentgenována“ ze všech stran

Před nějakou dobou proběhly na Pravčické bráně průzkumy, díky nimž Správa národního parku České Švýcarsko získala množství informací o stavu a vývoji tohoto symbolu pískovcové krajiny. Realizován byl zejména georadarový průzkum, proběhlo také laserové skenování jejího povrchu.

Georadar umožnil vědcům nahlédnout ve čtyřech hloubkových úrovních do nitra skály a pomohl ukázat takzvané zóny zvýšeného napětí, tedy místa, kde je hornina vystavena vyššímu namáhání. Data z laserového skenování se naopak zabývají povrchem Pravčické brány a umožňují přesné modelování jejího tvaru.

Předpověď do budoucna

„Průzkum Pravčické brány pomohl odhalit některá slabá místa, zvýšeně namáhány jsou především pilíře. Brána jako celek je ovšem stabilní,“ uzavřel výsledky výzkumu geolog Správy národního parku České Švýcarsko Jakub Šafránek. Na závěr dodal: „Lze v zásadě říci, že současné ani blízké příští generace se o ni příliš bát nemusí.“

TIP: Polský národní park Stolové hory: Unikát, který je k vidění jen v Africe a v Kanadě

Průzkumy Pravčické brány jsou koordinovány tak, aby v budoucnu bylo možné data vzájemně propojovat. Geologové si od toho slibují, že budou schopni vývoj Pravčické brány modelovat a do určité míry i předvídat. Tyto poznatky pak napomohou při rozhodování o nejvhodnějších způsobech péče o útvar v zájmu jeho zachování pro příští generace.

Když se supermasivní černá díra v centru galaxie dostane k opravdu vydatné „potravě“, v některých případech se extrémně rozzáří a vytvoří kvazar. Pro supermasivní černé díry je výtečnou příležitostí ke krmení splývání galaxií, které promísí kosmický plyn a prach. Výjimečně se stává, že supermasivní černé díry splývajících galaxií vstoupí do stádia kvazaru ještě předtím, než samy splynou do jediné černé díry. Tak se zrodí „dvojitý“ kvazar.

Podle toho, co vidíme ve vzdáleném vesmíru, jsou dvojité kvazary velice vzácné. Jeden dvojitý kvazar připadá na zhruba tisícovku obyčejných „single“ kvazarů. Yue Shen z americké University of Illinois at Urbana-Champaign tvrdí, že najít dvojitý kvazar je jako najít jehlu v kupce sena. Shenovi a jeho kolegům se to ale podařilo.

Nejbližší dvojité kvazary

Objevili hned dva dvojité kvazary, což je pozoruhodný výkon, který je zároveň ověnčený rekordem. Představují totiž nejbližší dvojité kvazary, jaké jsme zatím našli. I tak ale jejich záření letělo k Zemi více než 10 miliard let. Vzdálenost mezi kvazary v těchto dvojicích je vždy jen pár tisíc světelných let. Dvojité kvazary po určité době pravděpodobně zanikají, splynutím do jediné veliké supermasivní černé díry. 

TIP: Vědci pozorovali gigantický výtrysk hmoty kvazaru, široký jako celá galaxie

Nebylo to jednoduché. Pro objev těchto dvojitých kvazarů byla nutná pozorování vesmírných i pozemních observatoří, včetně Hubbleova vesmírného dalekohledu, observatoře Gaia, pozorování Sloanovy prohlídky oblohy Sloan Digital Sky Survey, a také teleskopu Gemini North Telescope.

Telefony zcela ovládly běžnou komunikaci císařské armády za Velké války, o čemž svědčí strohá čísla statistiky. Od 1. srpna 1914 do konce září 1918 vojáci obdrželi celkem 211 014 telefonních aparátů různých modelů a systémů, nepočítaje spojovací materiál, náhradní díly a další vybavení.

Komunikační hygiena

Armáda používala převážně přístroje z předválečných let 1907–1911, dále jejich modernizované verze a následně modely z období 1915–1916. Celkové výdaje za tento materiál se do října 1918 vyšplhaly na astronomickou částku 30 milionů korun. Snadná telefonní komunikace měla ale svou slabinu – možnost odposlechu. A nepřítel v tomto směru nezahálel.

Rakouská velitelství všech stupňů apelovala na personál obsluhy telefonů a na příslušné důstojníky, aby dbali přísné komunikační „hygieny“. Jinak řečeno, aby zcela bezezbytku dodržovali předpisy – používání krycích jmen a předepsaných forem komunikace. Kromě technických opatření a pravidelné fyzické kontroly vedení telefonních linek existovaly i speciální telefonní stanice. Jejich personál nejenže odposlouchával nepřítele, ale i vlastní linky. Jakékoli porušení pravidel komunikace se exemplárně trestalo a v tomto ohledu vrchní velení vydalo pokyn pro nulovou toleranci a shovívavost.

Na moři i ve vzduchu

Pravým průkopníkem se na poli předávání zpráv na dálku stalo námořnictvo, jež už před válkou usilovalo o vybavení všech lodí prostředky pro šifrovanou komunikaci. Ke stejnému účelu měly být vybudovány pobřežní stanice. Během podzimu 1914 dosáhli admirálové svého cíle, protože loďstvo disponovalo stanicemi v Pule, Šibeniku, boce Kotorské a na ostrově Lošinj. Spojaři na plavidlech pak měli k dispozice aparáty Telefunken a Siemens & Halske. I přes vzájemnou vůli ke spolupráci mezi pozemními a námořními silami nakonec obě složky volily odlišné systémy, což do budoucna způsobovalo problémy při koordinaci společných operací.

Další oblastí vojenství, které se bezdrátová telegrafie dotkla, byly vzdušné síly. Krátce po vypuknutí války nabídlo několik elektrotechnických firem vhodné letecké vysílače umožňující komunikaci s pozemními stanicemi nebo jinými letadly. Velení nakonec zvolilo koncept firmy Siemens & Halske a sériová výroba se rozběhla od počátku roku 1915. Aparáty putovaly přednostně k jednotkám, které měly navádět dělostřelce či provádět průzkum. Postupně se s vysílači počítalo i pro hlídkové a noční lety.

Hra o život

Přes veškeré výdobytky soudobé techniky zůstával základním článkem spojení armády v poli voják-spojař. Jeho nejběžnější rutinu představovaly služby u telefonu nebo telegrafu, odposlechy nepřítele, kontrola natažených linek, opravy poškození a stále se opakující montáž a demontáž. Tato napohled nudná práce představovala u jednotek v první linii životu nebezpečnou činnost. Zvláště ve vysokohorském terénu hrozily spojařům častá zranění a smrt, o čemž svědčí mimo jiné i dochovaný deník Františka Svatoše, příslušníka spojovací jednotky u pěšího pluku č. 37 (později č. 96) na sočské a tyrolské části italské fronty. Sugestivní a vojácky jednoduché zápisky ukazují, že každý den byl jen další hrou o život:

10. 1. 1916: Večer šel jsem z naší skalní sluje ven a právě při konání potřeby ťukla mi odražená kulička do ruky nad zápěstí, šťastně ovšem mi neublížila.

9. 6. 1916: Odpoledne jdeme stavět linii přes most vyhozený do povětří. Právě nepřítel odstřeluje silnici.“

10. 6. 1916: Dnes ráno opět jdeme dostavět linii přes rozbořený most. Jest to nebezpečná práce…

8. 7. 1916: Ráno pěkný boj aeroplánů. Italský hází na (Monte) Erio bomby, ranil tam dva telefonisty. Stavíme drát k regimentu 47. Dozvídáme se o volltrefě (přímý zásah) do kompanie jägrů (rota polních myslivců). Zabit komandant a dva telefonisti.

Sám autor zápisků svůj deník nedokončil. Padl při plnění služebních povinností v 7. bitvě na Soči.

TIP: Výbušná depeše: Jak německý únik informací ovlivnil Velkou válku?

Na konci první světové války zničily téměř všechny rakousko-uherské pokročilejší komunikační přístroje vlastní obsluhy, nebo je ukořistil či zabavil nepřítel a následně nechal sešrotovat. Přes relativně vysoké počty různých aparátů se do dnešní doby dochovalo jen několik kusů ve Vojenském historickém muzeu ve Vídni či soukromých sbírkách v Rakousku. Vývoj technologií v následujících válečných konfliktech přinesl změny, o nichž se konstruktérům na počátku 20. století ani nesnilo.

Tasmánská divočina pokrývá území o rozloze více než milion hektarů a tvoří tak jednu z největších ploch mírného deštného pralesa na světě. Coby souvislá síť chráněných území se táhne celou jihozápadní Tasmánií a zahrnuje i několik příbřežních ostrovů. Celkovou podobu krajiny utvářely především měnící se klimatické podmínky v pleistocénu (starším období čtvrtohor), charakteristické střídáním dob ledových a meziledových. Tající ledovce zformovaly terén do hlubokých údolí ve tvaru písmene U, jež uzavírají mohutné štíty a skalní plesa.

Místní vegetace se podobá té, kterou najdeme v chladnějších mírných oblastech Jižní Ameriky, Nového Zélandu a Austrálie. Fauna zahrnuje nezvykle vysoký počet endemitů, z nichž se již mnohé ocitly na Červeném seznamu ohrožených druhů. Nejstarší ze zdejších parků, Southwest National Park, byl založen roku 1977. Dnes přitom území Tasmánské divočiny zahrnuje celkem šest parků a dvě rezervace.

Tisíce let v izolaci

Od australské pevniny oddělil Tasmánii Bassův průliv (Bass Strait) teprve asi před osmi tisíci lety. Na ostrově se tak zachovala nejen původní fauna a flóra, ale přežila také unikátní kultura domorodých Tasmánců. Archeologové dosud nalezli v říčních údolích Tasmánské divočiny na 37 jeskynních systémů. Většina z nich přitom byla v letech 30 000–11 500 př. n. l. osídlena, o čemž svědčí především řada dochovaných nástěnných maleb.

TIP: Na návštěvě u tučňáků: Neobydlený tasmánský ostrov je učebnicí geologie

Území objevil v roce 1642 nizozemský cestovatel Abel Tasman. Do té doby představovali původní ostrované nejdéle izolované společenství lidí v historii – žili zcela mimo vnější vlivy po více než 500 generací. Osud paleolitických potomků však zpečetil příchod anglických trestanců v čele s Johnem Bowenem, kteří v Tasmánii počátkem 19. století založili první kolonii. V důsledku válek, zavlečených nemocí a především genocid proto domorodí Tasmánci postupně zcela vymřeli.