Špičková architektonická studia, která se zabývají návrhy luxusních produktů pro movité klienty, obvykle neplýtvají svým časem ve vědeckých projektech. Důvody jsou zřejmé – špičková věda je dnes drahým podnikem sama o sobě a zbytný design tak bývá často (neprávem) upozaděn. Výjimky ale potvrzují pravidlo, jak ukazuje nový koncept z dílny architektonického studia Iddes Yachts. Toto původně katalánské studio má na svém kontě množství oceňovaných projektů, mezi které patří například superluxusní jachta šejcha Muhammada, premiéra a viceprezidenta Spojených arabských emirátů a emíra Dubaje.

Větší než Titanic

Nejnovějším počinem Iddes Yachts je návrh obřího plavidla pojmenovaného Earth 300. Tato 300 metrů dlouhá loď se má stát doslova plovoucím vědeckým městem budoucnosti. Má poskytnout nejmoderněji vybavené laboratoře pro až 160 vědeckých pracovníků oceánského výzkumu a zázemí pro dalších 20 studentů a 40 VIP hostů. Na samotném provozu lodi se má podílet 165 členů posádky. 

Jak se sluší a patří na vědeckou loď, pohon Earth 300 se má obejít takřka zcela bez emisí – energii mu mají dodávat speciální reaktory založené na roztavených solích. Namísto obligátních bazénů a barů má představené plavidlo pojmout 22 vědeckých laboratoří vybavených nejnovější robotikou a umělou inteligencí. Součástí má být i flotila pokročilých podvodních plavidel, které vědci využijí například při hlubinném výzkumu nebo heliport pro letecký výzkum nad hladinou.

TIP: Společnost Sinot představila koncept superjachty s vodíkovým pohonem

Podle námořního architekta Ivána Salase Jeffersona by Earth 300 mohla vyrazit na moře již v roce 2025. O spolupráci na projektu projevily zájem technologické firmy ze Silicon Valley, nebo třeba IBM, RINA, Triton Submarines a EYOS Expeditions či dánský startup Seaborg Technologies.

Sluneční soustava je plná prachu. Většina pochází z komet, planet a planetek a některá zrna jsou i staršího původu. Kosmický prach se pochopitelně nevyhýbá ani naší planetě – většina sice shoří v atmosféře, malá část se ale dostane až na její povrch. Francouzští vědci se proto pokusili odpovědět na otázkou, kolik takového prachu je...

Vědecký tým z Národního výzkumného centra CNRS a Université Paris-Saclay analyzoval kosmické smetí na Zemi za posledních 20 let. Jejich výzkum ukázal, že na naši planetu ročně dopadne v průměru asi 5,2 tisíc tun mikrometeoritů a asi 10 tun větších meteoritů.

Mikrometeority v Antarktidě 

Badatelé v rámci tohoto výzkumu využili francouzsko-italskou antarktickou základnu Concordia, která se nachází v oblasti Dome C, v srdci Antarktidy. V této oblasti jen málo sněží a je tu velmi málo pozemského prachu. Proto se v těchto místech dobře analyzují mikrometeority, které přiletí z vesmíru.

Autoři studie odhadují, že většina mikrometeoritů, které dopadnou na Zemi (asi 80 procent z celkového množství), pochází z komet, především z Jupiterovy rodiny komet. Zbývající mikrometeority pocházejí převážně z planetek.

TIP: Pozdrav minulosti: V bílých útesech Doveru spočívají fosilizované mikrometeority

Rovněž se ukázalo, že se na Zemi vyskytuje podstatně méně mikrometeoritů menších než 100 mikronů – než kolik jich předvídají dosavadní modely. Vysvětlení tohoto nesouladu může být hned několik: buď tyto mikrometeority vědci nedokázali správně sesbírat nebo hoří v atmosféře ve větším množství než jsme si mysleli. Další možností je, že naše modely o výskytu prachu ve Sluneční soustavě jsou jednoduše chybné.

První dřevěné stavby na kopci vystavěli Vislané. Nový impuls dostal Wawel po polovině 10. století, kdy Krakovsko ovládl český kníže Boleslav I. Po roce 990 ale město obsadil Měšek I. z rodu Piastovců a území se stalo součástí expandujícího polského státu. Podle Kosmase „kníže polský (…) ihned se zmocnil lstí hradu Krakova a všechny Čechy, které tam zastihl, dal pobíti mečem“.

Češi se na hradě znovu objevili roku 1291, kdy ho obsadily jednotky krále Václava II. Z hradu poté území 15 let spravovali královští úředníci (starostové). Roku 1306 Wawel dobyl Vladislav I. Lokýtek, který z něj učinil hlavní královské sídlo. Hrad opanoval čilý stavební ruch v gotickém slohu, který pokračoval i za jeho syna Kazimíra III. Velikého. Tento panovník mimochodem založil roku 1364 v Krakově univerzitu, jejíž profesoři nabyli z většiny vzdělání v Praze. 

Zlatá éra

Doba posledních Piastovců byla předzvěstí zlatého věku, který zažil Wawel za Jagellonců, dynastie založené sňatkem polské královny Hedviky s litevským velkoknížetem Jagellem roku 1386. Po požáru roku 1499 došlo k přestavbě gotické rezidence v honosný renesanční palác, jenž tu stojí dodnes.

Za Zikmunda I. Starého (vládl 1506–1548) a jeho ženy, milánské princezny Bony Sforzy, se Wawel stal jedním z center humanismu v Evropě. V 16. století ale rostl význam centrálněji položené Varšavy, a tak když roku 1595 pohltil většinu severního křídla krakovského paláce požár, zdál se být osud Wawelu zpečetěn. První panovník dynastie Vasa Zikmund III. (korunován 1587) sice angažoval k renovování italské architekty, kteří sem přinesli rané římské baroko, nicméně od roku 1611 působil už dvůr definitivně ve Varšavě. Wawelu zůstala reprezentační funkce – konaly se tu sňatky, korunovace a pohřby. 

TIP: Neúspěšné manželství: Proč nepustila Hedvika Vladislava Jagella do ložnice?

Roku 1655 ho krutě vydrancovali Švédové a znovu v roce 1702, kdy objekt zachvátil největší požár v jeho historii, z jehož následků se nevzpamatoval do konce dní nezávislého Polska (1795). Počátkem 20. století začala rekonstrukce hradu jako historické památky, která však byla dokončena až za polské samostatnosti (1918). Během nacistické okupace odtud Hans Frank řídil takzvaný Generální gouvernement, jak se říkalo okupovanému Posku. Zkáze roku 1945 unikl hrad jen díky kvapnému ústupu nacistů.

V Malihabadu, nedaleko indické metropole Lakhnaú, se rozkládá mangovníkový sad rodiny Khanových. Ti se pěstování tohoto tropického ovoce věnují již zhruba sto let. Hlavou rodiny a zároveň hlavním zahradníkem je osmdesátiletý Haji Kalimullah Khan, vyhlášený odborník a šlechtitel manga. Pěstování tohoto ovoce se Haji věnuje již od svých 15 let, a přestože dnes se svým synem obhospodařuje více než 20 hektarů mangových sadů, jeho největší pýchou a životním dílem je mangovník, který plodí 300 různých druhů manga. Unikátní strom, který vznikl metodou roubování, je jeho vlastním výtvorem.

Strom 300 chutí

Na nápad vytvořit mangovník, který by plodil různé druhy, přišel Haji v dospívání při pohledu na štěpovaný keřík vícebarevných růží. V rodině Khanových se tradice pěstování manga dědí z generace na generaci, pro tehdy sedmnáctiletého Hajiho tak představa stromu, na kterém by rostly různé odrůdy znamenala přirozenou výzvu.

Prvním – a nutno podotknout, že úspěšným krokem bylo naroubování sedmi různých mangovníků. Dílčí úspěch ale zkalila povodeň, která jeho „strom osmi druhů“ zničila. Hai Khan se ale nevzdal a vrhl se do sbírání informací a studia technik roubování. Pro svůj druhý pokus si v roce 1987 vybral sto let starý mangovník. Postupně shromažďoval různé vzorky mangovníků z celé země a rouboval je na svůj strom. Dnes je tak jeho super-mangovník vlastně kompletním sadem. Na jediném stromě roste 300 druhů manga, přičemž v mnoha případech jde o druhy velmi vzácné.

Hajiho „Strom 300 druhů“ vypadá zvláštně už na první pohled. Mohutná koruna více než sto let starého mangovníku hraje všemi barvami – od matně zelené, přes olivovou po zářivé zelené odstíny. Také plody manga vypadají různě – některé jsou kulaté, jiné oválné či lehce deformované, některé mají sytě žlutou barvu, jiné jsou oranžové, narůžovělé, zelené nebo třeba fialové.

TIP: Profesor umění vypěstoval strom plodící 40 různých druhů ovoce

Zatímco někteří konkurenční pěstitelé považují Hajiho strom spíše za pouťové kejklířství, které seriózním pěstitelům škodí, on je na svůj výtvor náležitě pyšný. Část úrody prodá na trzích a nespotřebované ovoce pak rozdává návštěvníkům, kteří se na jeho „zázrak 300 chutí“ přicházejí ve velkém počtu podívat. Osmdesátiletý pěstitel si ale z kritiky nic nedělá a věří, že díky svým mangovníkům bude žít i po své smrti. „Doufám, že lidé si budou moct vychutnávat plody mé práce ještě dlouho poté, co už tady nebudu. Právě v tom je totiž krása přírody – stále nám něco dává,“ shrnuje svůj pohled na život mezi mangovníky Haji Khan.

Navzdory všudypřítomné pandemii bychom neměli zapomínat na jiná virová onemocnění - například takový HIV je při neléčené infekci vlastně mnohem fatálnější virus než pandemický koronavirus. K našemu všeobecnému štěstí se HIV šíří nesrovnatelně hůře. Odborníci iniciativy International AIDS Vaccine Initiative (IAVI) a amerického institutu Scripps Research nedávno zveřejnili výsledky fáze I. klinického testu nového typu vakcíny proti HIV, které jsou nesmírně slibné.

Klinický test, který nesl označení  IAVI G001, zahrnoval 48 účastníků. Ve dvou dávkách, mezi nimiž uplynuly dva měsíce, dostali buď zmíněnou vakcínu anebo placebo. U 97 procent těch, kteří dostali vakcínu, se vyvinuly potřebné imunitní buňky vzácného typu, které dovedou účinně zasáhnout proti infekci HIV.

Cílená stimulace imunity

Vakcína stimuluje tvorbu speciálních protilátek bnAB (broadly neutralizing antibody). Musí cílit na speciální B lymfocyty, které se vyskytují v počtu 1 na 1 milion nevyškolených B lymfocytů. Tyto protilátky se navazují na proteiny na povrchu viru HIV.

TIP: Naděje na dohled: Nová léčba může účinně bojovat proti 99 % kmenů HIV

Tím vzniká imunitní odpověď, která je účinná proti různým variantám a kmenům, v tomto případě viru HIV. Vedoucí vývoje vakcíny William Schief si pochvaluje, že jejich vakcína s cílenou stimulací imunity zřetelně funguje u lidí a to velice dobře. Je přesvědčený, že tento koncept vakcíny bude možné použít i u jiných patogenů.

V 19. století byla Opava důležitým správním a hospodářským centrem. Vedle českého obyvatelstva zde přitom velkou roli hrálo i to německé, které výrazně ovlivňovalo průmyslový a hospodářský chod celého regionu. Město se rozvíjelo ve stínu ostravsko-karvinské oblasti, kde se koncentroval těžební a strojírenský průmysl. V Opavě dominovala lehčí výroba, zejména textilnictví a ve druhé polovině 19. století potravinářství. Fungovaly zde především malé rodinné závody, jejichž osudy si byly v mnohém podobné. Existovala však jedna firma, která byla od počátku dominantní a jejíž význam brzy přesáhl hranice města i kraje: podnik německé rodiny Fiedorů. 

Soukeník a pekařka

Za zakladatele tradice výroby oplatkového zboží v Opavě je považován Kašpar Melchior Baltazar Fiedor. Narodil se 5. ledna 1811 v Moravské Ostravě v rodině řezníka Karla Fiedora. Vyučil se soukenickému řemeslu svého dědečka a jako tovaryš zamířil do nedaleké Opavy. Ve slezské metropoli se roku 1838 oženil s Amálií, dcerou krejčovského mistra Alberta Salingera a Marianny Salingerové, která pocházela ze starého pekařského rodu Schwarzů. Kašpar s Amálií spolu měli čtyři děti – Karla, Johanna, Marii a Theodora. 

Zpočátku bydleli u manželčiných rodičů, ale po narození prvního syna se přestěhovali do vlastního bytu na Hradeckou ulici číslo 4. Z oken mohli pozorovat převratné změny blízkého okolí. Po zbourání hradecké brány a městských hradeb se prostor měnil v nádherný promenádní park… Tehdy se v Amálii Fiedorové probudila pekařská vášeň. Chtěla pomoct rodině, protože její manžel Kašpar se v silné soukenické konkurenci nemohl výrazně prosadit.

Roku 1840 tedy začala péct pro Opavany v železných kleštích nad otevřeným ohništěm kulaté oplatky slazené cukrem. O novinku byl velký zájem, a tak se sortiment postupně rozšiřoval. Kašpar Fiedor, který Amálii od počátku pomáhal, roku 1852 zanechal soukenického řemesla a stal se oplatkářem na plný úvazek. Výrobě se záhy začala věnovat i dcera Marie, která se roku 1869 provdala za Adolfa Steffana, v jehož domě si zařídila vlastní dílnu.

Od knih k perníčkům

Synové Karl a Johann se pečení nevěnovali. Ani Kašparův nejmladší syn Theodor, narozený 5. srpna 1848, k rodinnému podnikání netíhl. Vyučil se knihařem a ve městě měl vlastní knihvazačskou živnost. Roku 1879 se oženil s Marií, dcerou stolařského mistra Antona Wallka.

Zvrat v jeho životě přišel 16. prosince 1879, kdy Kašpar Fiedor náhle zemřel na mrtvici. Novomanželé věděli, že pekařská živnost je v ohrožení, a tak se hned následujícího roku rozhodli koupit od žalářníka Antona Kisy dům v Masařské ulici číslo 11 a v duchu rodinné tradice pokračovat v pečení oplatků. Ale tentokrát továrenským způsobem: Theodor Fiedor se už dříve seznámil s kamnářem Rudolfem Kothným, který mu byl také svědkem na svatbě. Pravděpodobně díky němu si uvědomil, jak je pro pečení důležité správné vybavení. Do nového podniku proto instaloval moderní pece a začal vyrábět oplatky, sušenky a perníčky ve velkém. K úspěšnému podnikání se brzy přidali i jeho tři synové – Oskar, Theodor mladší a Anton.

Podnikavá vdova

Po sedmi úspěšných letech však přišla událost, která chod firmy znovu ohrozila. Theodor Fiedor 25. ledna 1887 předčasně zemřel na selhání ledvin a starost o tři děti i podnik zůstala na ovdovělé Marii. Ta se ovšem projevila jako skvělá podnikatelka. Továrnu nechala vybavit velkokapacitními stroji, rozšířila výrobní sortiment a získala i nové trhy. Poptávka přesto stále převyšovala nabídku. A protože továrnu už nešlo dále rozšiřovat, jediným řešením bylo přestěhování výroby do větších prostor. Vhodná příležitost se naskytla počátkem roku 1901, kdy byl na prodej dům číslo 8 v Olomoucké ulici s prostorným dvorem a zahradou. Marie Fiedorová vlastnila zpočátku jeho dvě třetiny. 

Nebyl to však objekt vhodný pro tovární výrobu, a tak ho majitelé brzy zbourali a na jeho místě začala už v květnu 1901 stavba obytných, výrobních, skladovacích a prodejních budov. Areál sousedil s vojenským skladem, bylo tedy nutné dodržovat přísná bezpečnostní opatření. Po pár odkladech, stížnostech, jedné žalobě a několikerém komisionálním přezkoumání byla nakonec stavba dokončena a oplatkárna v dubnu 1902 zprovozněna. 

Další rozšiřování

Pár měsíců po zahájení provozu spolumajitel zemřel a zbylý třetinový podíl Marie odkoupila. Souběžně s novým podnikem vedla nadále i výrobnu v Masařské ulici jako filiálku. Teprve v zimě 1906 uzavřela kupní smlouvu s hostinským Franzem Höppem, kterému objekt prodala. Mohla se tak plně věnovat dalšímu rozšiřování hlavní továrny. 

Přístavba přízemních objektů probíhala s přestávkami až do začátku první světové války. Továrna byla pak vybavena plynovými motory, moderními rotačními pecemi a strojním vybavením od vídeňské firmy Antonín Němec. Tou dobou zajišťovalo chod podniku už 60 zaměstnanců. Sortiment se rozrostl o dortové oplatky, perníčky, různé druhy sušenek, suchary, oblíbené čajové pečivo i další cukrovinky. Výrobky mířily nejen na domácí trh, ale i do Uher, Rakouska, Slezska a Haliče. 

Mladá krev

Po smrti Marie Fiedorové roku 1917 se vedení podniku ujal její nejstarší syn Oskar. Jenže tou dobou zrovna bojoval v první světové válce, a tak se výroba až do roku 1919 pozastavila. Oskar poté vedl podnik s mladším bratrem Theodorem. Oženil se s Christinou Jelínkovou, dcerou dalšího místního výrobce cukrovinek a majitele palírny Břetislava Jelínka.

Už po několika letech společného podnikání se bratři Fiedorové rozhodli pro další změny. Pokud chtěla firma obstát vedle sílící konkurence, bylo potřeba neustále investovat do modernizace. Z rodinné firmy se roku 1926 stala společnost s ručením omezeným Theodor Fiedor, v níž si však bratři ponechali rozhodující slovo. Jako jednatelé byli zapsáni Oskar a jeho žena Christina, Theodor Fiedor mladší vykonával funkci provozního ředitele. 

TIP: Čokoládové impérium Manner: Oplatková legenda staré dobré Vídně

Ve dvacátých letech nastal největší rozmach podniku. Během krátkého časového období se další výstavbou zvětšila jak továrna, tak výroba. Vzrostl také počet zaměstnanců. Roku 1931 měla firma už 380 dělnic, v sezoně dokonce až 450. Dále pro ni pracovalo 11 úředníků v kanceláři, sedm v provozu a osm obchodních zástupců. Mezi sortiment se nově zařadily měchurky (tvarohem plněné měšce), neapolitánky, vafle, miňonky, keksy, máčené tyčinky a dezertní pečivo. Od konce dvacátých let se začaly vyrábět i takzvané tartalletes, kulaté oplatky máčené v čokoládě s náplní z lískových jader, karamelu, mletého cukru a kakaového másla. Dnes je známe pod názvem Fidorky.

Největšími „tesáky“ v říši hadů se pyšní zmije gabunská(Bitis gabonica). Dorůstají až pěti centimetrů a jediným kousnutím mohou do těla oběti vpravit i dva gramy jedu. V jeho množství a v délce chrupu tak zmíněný plaz, obývající pralesy rovníkové Afriky, drží rekord. Navíc s délkou až 1,8 metru a hmotností dosahující i deseti kilogramů patří k největším a nejtěžším na planetě. Pro člověka může být uštknutí smrtelné, způsobuje poškození srdce i tkání, srážení krve a nekrózy. 

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Coby pasivní lovec, s hlavou připomínající spadený list, čeká zmije tiše na zemi na kořist v podobě drobných savců, žab i ptáků. Známe však případy, kdy skolila dokonce antilopu či dikobraza.

Do kosmu se chystá nový dalekohled, s ambicemi zodpovědět nejpalčivější otázky současné astronomie. Jeho osud však halí nejistota: Skutečně nakonec zamíří do vesmíru, nebo zůstane jen na papíře?

Předchozí část: Nadějný i ohrožený dalekohled Nancy Romanové (1)

NASA běžně uděluje kontrakt na vynesení svých vědeckých sond přibližně dva roky před plánovaným startem. V případě Nancy Grace Roman Space Telescope (RST) má ovšem k volbě dojít už pět let předem, tedy v průběhu roku 2021. V současnosti se teleskop staví tak, aby splňoval požadavky na vynesení hned třemi raketami: Jde o Falcon Heavy od SpaceX, Vulcan společnosti ULA a New Glenn od Blue Origin. Každá však vykazuje odlišné mechanické a akustické namáhání, různé vibrace či přetížení, a RST se proto musí konstruovat tak, aby vyhovoval všem nosičům. Při dřívější volbě rakety se ovšem sníží i náklady na jeho vývoj a stavbu, jelikož podstatně klesne rozsah omezení. 

Zatím není jasné, kdo se stane vítězem zakázky. Nicméně vzhledem k požadavkům na snížení nákladů a s přihlédnutím k faktu, že Vulcan ani New Glenn za sebou v době výběru nebudou mít žádný start, by kontrakt mohl získat Falcon Heavy. Nejenže se již dnes jedná o levný a ověřený nosič, ale také jsou k němu k dispozici přesná data o nárocích kladených na náklad během startu, což o dalších dvou raketách říct nelze – jelikož se dosud vše zakládá pouze na teoretických výpočtech.

Cesta spolupráce

Druhá možnost, jak snížit cenu, spočívá ve zrušení všech přístrojů zajišťujících kompatibilitu s plánovaným zařízením Starshade. Tato samostatná clona má pracovat s kosmickými observatořemi (především s Vesmírným dalekohledem Jamese Webba), od nichž ji budou dělit tisíce kilometrů. Starshade zastíní světlo blízké hvězdy a teleskopu se pak naskytne nerušený výhled na planety kroužící kolem ní. Projekt se však stále nachází v rané fázi a jeho realizace nebyla oficiálně schválena. NASA se proto rozhodla odstranit z RST sledovací kamery a navigační i komunikační systém, nutné pro vzájemnou spolupráci obou zařízení. Zároveň ovšem nelze vyloučit jejich budoucí instalaci přímo v kosmu. Teleskop se totiž projektuje jako servisovatelný, ať už člověkem, či strojem.

Další nadějnou variantu představuje mezinárodní spolupráce. NASA v současnosti jedná hned se čtyřmi partnery – s Evropskou kosmickou agenturou (ESA), Německým střediskem pro letectví a kosmonautiku (DLR), francouzským Národním centrem kosmického výzkumu (CNES) a Japonskou kosmickou agenturou (JAXA). Největší pozornost se přitom upírá k důležitému koronografu: NASA prozatím vyjádřila zájem o příspěvek Evropy ve formě výroby některých jeho součástí a také o poskytnutí kapacit pozemních sledovacích stanic. JAXA chce pro přístroj zajistit polarizační modul a pozadu nezůstal ani německý Institut Maxe Plancka, který se zajímá o produkci filtrových kol masky uvnitř koronografu.

Na popravčím špalku

Zatímco observatoř pomalu přecházela od plánů ke skutečnosti, v posledních letech musela bojovat o svou existenci. V návrhu rozpočtu NASA na rok 2019 se administrativa prezidenta Donalda Trumpa snažila misi RST zrušit kvůli obavám z jejího prodražování. Teleskop naštěstí našel zastání v Kongresu, kde si politici uvědomovali jeho obrovský přínos pro vědeckou komunitu i pro naše poznání. Na fiskální rok 2019 proto Kongres projektu schválil 312 milionů dolarů, aby mohly práce pokračovat.

Rok nato se situace opakovala – RST čelil škrtům, jež by ho odsoudily k zániku. Kongres se jej však opět zastal a na rok 2020 mu přidělil 510 milionů dolarů. V loňském roce se bohužel nic nezměnilo a nejvyšší představitelé Trumpovy administrativy znovu přišli s návrhem na zrušení nadějné mise. Dalekohled Nancy Romanové tak pravidelně končí na popravčím špalku a čeká na svůj osud. Nejnovější informace jsou v tomto směru mírně optimistické - Bidenova administrativa navrhla NASA pro rok 2022 rozpočet ve výši 24,7 miliard USD, což je o 6,3% více než v předchozím roce. NASA tak (bez uvedení dalších podrobností) s projektem RST dále počítá. 

Obavy z prodražování přitom nejsou neopodstatněné. Jako příklad se v dané souvislosti vždy zmiňuje Vesmírný dalekohled Jamese Webba, jehož vypuštění se o několik let posunulo a výsledná cenovka narostla na několikanásobek původních odhadů. Jeho momentální rozpočet v NASA dosáhl enormních 8,8 miliardy dolarů, přičemž další téměř miliardu má zajištěnu od ESA a Kanadské kosmické agentury (CSA). I Webbovu teleskopu přitom již mnohokrát hrozilo zrušení. Někteří by proto raději investovali veškeré úsilí na jeho dokončení a netříštili síly a finance mezi něj a RST.

Velké cíle

Každopádně se nelze vyhnout otázce, zda potenciální přínos nového přístroje veškerou námahu při „tahanicích“ o finance vyváží – a jednoznačná odpověď zní „ano“. Dalekohled Nancy Romanové si totiž za hlavní cíle neklade nic menšího než průlomové objevy v nejdiskutovanějších oblastech současné astronomie, kosmologie a studia exoplanet: Způsobuje zrychlené rozpínání vesmíru temná energie, či neplatnost principů obecné teorie relativity na velkých kosmologických škálách? Je energetická hustota temné energie v prostoru a času konstantní, nebo se v průběhu vývoje vesmíru mění? Při hledání odpovědí využije teleskop akustické oscilace baryonické hmoty, slabé gravitační čočkování a pozorování vzdálených supernov, jichž by měl odhalit tisíce.

Další důležité otázky znějí: Jak běžný je v kosmu výskyt planetárních soustav podobných té naší? Jaké druhy oběžnic se nacházejí v jejich chladných vnějších oblastech? Co určuje obyvatelnost světů podobných Zemi? Všechny uvedené dotazy přitom směřují k odpovědi na základní otázku lidstva: Existuje ve vesmíru život mimo naši planetu? RST se bude snažit odpovědět mimo jiné pozorováním exoplanet o rozměrech už od několikanásobku velikosti Měsíce a vypomůže si gravitačním mikročočkováním. Očekává se, že by mohl objevit až 100 tisíc cizích planet.

Velké naděje vkládají vědci do zmíněného koronografu: Žádné podobné zařízení do kosmu nikdy dřív nezamířilo, přičemž umožní přímo sledovat exoplanety kroužící blízko mateřských hvězd a získat jejich světelná spektra. Koronograf například dovolí snímkování planet velikosti Neptunu obíhajících svou stálici už od vzdálenosti 1,3 AU. Nejlepší astronomické observatoře dneška přitom dokážou pořídit fotografie pouze u exoplanet několikanásobně větších, a to alespoň 40 AU od mateřské hvězdy, což odpovídá průměrné vzdálenosti Pluta od Slunce.

TIP: Nadějný lovec exoplanet ARIEL: Na misi evropské sondy se podílí i čeští vědci

Tým observatoře RST v současnosti staví zkušební prototypy jednotlivých součástí a ověřuje funkčnost navrhované konstrukce. Kritickou revizí návrhu projekt projde v polovině letošního roku, kdy se finalizuje veškerá projektová dokumentace. Poté by měla následovat výroba letového hardwaru, od samotného teleskopu přes jeho vědecké přístroje až po kompletní vybavení observatoře, které ji bude udržovat v provozu. Ještě před tím se dočkáme zmiňovaného výběru rakety.

Pozemské oceány jsou domovem mnoha stvoření, která na první pohled jako by ani nepocházela z našeho světa. Platí to i pro salpy (Thaliacea) – podivuhodné, často průhledné a bizarně tvarované mořské organismy, jejichž kolonie se vznášejí v oceánu. Ve skutečnosti náležejí k pláštěncům, k nimiž vedle salp patří třeba sumky nebo vršenky. Jak ukazuje čerstvý případ z Jižní Koreje, i takto na pohled nenápadná a neškodná stvoření mohou nadělat pořádnou paseku. Obzvlášť, pokud se přemnoží…

Salpy nejsou pro obyvatele jihokorejského pobřeží ničím neznámým. Ve větší či menší míře se zde pravidelně objevují vždy s počátkem léta. Letos ale dorazily nezvykle brzy, což odborníci dávají do souvislosti s teplými proudy a měnícím se klimatem. Nečekaný „salpageddon“ bohužel nezůstal bez následků – přemnožené salpy ucpaly chladicí systém hned dvou jihokorejských jaderných reaktorů.

Tuze drahý salpageddon

Reaktory Hanul 1 a 2, které provozuje jihokorejská společnost Korea Hydro & Nuclear Power Company na východním pobřeží státu, to zasáhlo natolik, že musely být odstaveny z provozu. Každý z nich má přitom výkon 950 megawattů. Nejde přitom o první vynucenou odstávku – již v březnu byly oba reaktory několik dnů mimo provoz ze stejného důvodu. Podle analytika agentury Bloomberg si tehdejší odstávka vyžádala náklady ve výši 21,8 milionu dolarů (v přepočtu téměř půl miliardy českých korun).

TIP: Monumentální srážeč částic LHC v evropském CERNu vyřadila obyčejná kuna

Jižní Korea má v současnosti v provozu celkem 24 jaderných reaktorů, jejichž celkový výkon je více než 23 gigawattů. To představuje jen zhruba čtvrtinu spotřeby elektřiny v zemi a dočasné vyřazení dvou reaktorů tedy není fatální. Stojí ale hodně peněz a Jižní Korea navíc musí chybějící energii vyrobit jiným způsobem.

Kdysi rozvětvený strom na Moravě usazeného rodu Přepyckých začal během 17. století usychat, až na něm zůstala jediná zelená ratolest. Po smrti bratra zůstal roku 1727 posledním nositelem rodové linie tehdy asi pětadvacetiletý Jan Václav. Prodal zděděné majetky až na Ivanovice na Hané, čímž se mu podařilo sanovat zadlužené hospodářství, a ještě zakoupil statek Vicemilice. Baron se usadil na ivanovickém zámku, čímž se dostáváme k jádru našeho příběhu...

Stárnoucí podivín

Poddanské městečko Ivanovice na Hané mělo tou dobou ne více než 1 600 obyvatel a ani dnes jejich počet nepřerostl mnoho přes dva tisíce. Ani tamější pozdně renesanční zámek do našich časů příliš nezměnil podobu. Jen příkop s valem, přes který kdysi vedl padací most, byl mezitím zasypán. Mladý Jan Václav se zprvu jevil jako schopný a podnikavý hospodář – muž s rozhledem a zdravým rozumem. Studoval na olomoucké univerzitě a hodně cestoval. Zdálo se, že ho všechno předurčuje pro kariéru ve státní službě. On však dal přednost soukromí a životu na venkově. Časem se začal měnit.

Z nadějného mládence se postupně stával stárnoucí podivín. Pořád víc se vyhýbal lidem a jeho skromný a nenáročný životní styl přerostl ve skrblictví. Stýkal se jen s některými kolegy ze studií, kteří občas přijížděli do Ivanovic. Nikdy je však v zámku nenechal přenocovat a později ustaly i tyto řídké styky. Padací most, který byl jediným vstupem do ivanovického zámku, zůstával skoro pořád vytažen. Baron ho spouštěl jen ve velmi naléhavých případech. Se správcem svého panství i s poddanými se stýkal pravidelně jen jednou týdně. 

Nelze říct, že by se k poddaným choval špatně. Dovedl k nim být velkorysý, ale držel si od nich odstup. Nakonec věci dospěly tak daleko, že veškeré služebnictvo omezil na osobního myslivce a děvečku. I kuchař směl do zámku jen zřídka a musel opatřovat zásoby vždy na osm dní. Všechny pokusy přivést ho k normálnímu způsobu života odbýval baron hořkým úsměvem.

Ve věku třiceti čtyř let se oženil s nemajetnou šlechtičnou Karlou z Moravce. Svatba se konala kupodivu s velkou pompou, ale hned příštího dne vyhnal Přepycký nevěstu ze zámku. Připsal jí roční rentu jednoho tisíce zlatých pod podmínkou, že zmizí z jeho blízkosti a nebude se už o něj víc starat.  

Třicet let v špinavé světnici

Poté se baron stáhl na zámku do jedné místnosti, odkud mohl dvěma zamřížovanými okny přehlédnout velkou část svého panství. V zamčených dveřích byla jen malá špehýrka, přes kterou se domlouval se služebníky i se správcem panství a kudy mu také podávali stravu. Jedl jen jednou denně a pil výhradně vodu.

V místnosti byla železná kamna, ve kterých si sám topil. Kromě toho tam byla kladka, kterou sám spouštěl padací most, a také provaz, jímž ovládal zvon na věži. Zvoněním přivolával svého myslivce. Správce se musel ke dveřím dostavit každé pondělí v deset hodin a skládat účty ze své činnosti, předávat mu peníze z výnosu panství a přijímat příkazy. Baronovy instrukce správci prý nebyly v žádném případě instrukcemi blázna a nepostrádaly logiku a důvtip. Co říkal i co napsal, neneslo ani náznak duševní choroby. Zato v něm nebylo ani špetky radostí, jen samá melancholie a odevzdanost osudu.

Jednou prý barona vyhledal na zámku jistý příbuzný a přemlouval ho, aby zanechal svého podivínského života. „Marně se mne snažíte léčit, já raději vyléčím vás.“ Předal mu pak měšec se 300 dukáty a dodal: „Vaše nemoc jsou dluhy a tato náplast vám pomůže. Ale recidivu už léčit nebudu.“

Místnost, ve které baron Přepycký pobýval a kde strávil celkem třicet let, se topila ve špíně, odpadky se vršily do výšky půl lokte a on si mezi nimi vyšlapával cestičky, jak tudy chodil sem a tam. 

Dne 12. září 1765 si lidé v Ivanovicích všimli, že je padací most spuštěn. Všichni se v předtuše něčeho zlého hrnuli do zámku. Správce vstoupil do pokoje svého pána. Dveře byly vyvrácené a starý baron zde ležel s roztříštěnou lebkou vedle železné truhly, do níž po léta pravidelně ukládal své peníze. Mělo jich tam být na 70 tisíc zlatých. Teď ale zela truhla prázdnotou. 

Nevinní podezřelí?

Dvě velké anglické dogy, které baronovi dělaly společnost, ležely mrtvé vedle jeho těla. Tento pohled musel zděsit všechny přítomné. Provaz ke zvonu byl uříznut. Později se našel venku žebřík, který stál opřen o zeď a vedl k rozbitému oknu. Nic víc než rozbité okno, jímž kdosi vnikl do zámku. Až při ohledání mrtvoly se našel v baronově sevřené dlani chuchvalec vlasů. Jak se později zjistilo, shodovaly se prý s vlasy baronova myslivce.

Myslivce okamžitě zatkli a podrobili útrpnému právu. Psal se rok 1765 a Marie Terezie teprve o jedenáct let později, rozhodnutím z roku 1776, zakáže užívání tortury. Myslivec však přestál všechny stupně mučení, aniž se k vraždě přiznal, což rozhodlo. Podle tehdejších právních zásad musel být propuštěn a zemřel o několik roků později na svobodě. 

Hůř pochodil starý polský žid, který se v den vraždy nacházel poblíž zámku. Několik okolností na něj vrhlo podezření, a tak ho vyšetřovatelé odeslali do Brna, kde byl také vystaven tortuře. Tu však jako zázrakem přetrpěl. Nepropustili ho však, ale naopak ho uvrhli do podzemní cely na brněnské radnici, kde po nějaké době zemřel. Těžko však uvěřit, že loupežná vražda na zámku v Ivanovicích byla dílem jednoho starého člověka. 

TIP: Když teče krev: Kdo stál za čtyřnásobnou vraždou na Karlštejně?

Nad vraždou dodnes visí otazník. Skutečného pachatele nikdy nevypátrali, třebaže Marie Terezie vypsala na jeho dopadení 100 dukátů. Všeobecně se věřilo, že se starý baron stal obětí lupičské bandy, která si lup odvezla na voze. Janem Václavem každopádně vymřel rod Přepyckých po meči a Ivanovice zdědili jejich příbuzní hrabata Pražmové z Bílkova.