Ve městě Princeton v New Jersey, kam je zasazen děj seriálu Dr. House, zemřel 18. dubna 1955 Albert Einstein, autor známé teorie relativity, jednoho z pilířů dnešního chápání vesmíru a fyziky. Kremace jeho těla proběhla ještě tentýž den v Trentonu v New Jersey. Jeho popel byl rozptýlen na utajeném místě.

TIP: Albert Einstein: Muž, který nesnášel ponožky

Jeho mozek se nicméně zachoval v nádobě Dr. Thomase Stolze Harveye, patologa, který prováděl pitvu Einsteina. Harvey na něm neshledal nic nenormálního, ale další analýzy v roce 1999 týmem na McMasterově Univerzitě odhalily, že jeho jedna část Einsteinovi chyběla a kvůli její kompenzaci byl Einsteinův temenní lalok o 15% větší než obyčejně bývá. Tato oblast mozku je zodpovědná za matematické myšlení, vizuálně prostorové vnímání a představy pohybu.

Alexandr Makedonský byl vojenský génius. V čele své armády vybojoval řadu vítězných bitev, na hlavu porazil plejádu mocných vladařů a opanoval rozsáhlá území od Balkánu přes Egypt, Blízký a Střední východ. Zastavil se až u řeky Indus ležící v dnešním Pákistánu.

V červnu roku 323 př. n. l. pobýval v Babylonu. Chaldejští učenci ho před vstupem do města varovali. Z nebeských znamení vyčetli, že tam Alexandrovi hrozí smrtelné nebezpečí. Alexandr nebral jejich výstrahy vážně. Učenci se ho pokusili přesvědčit, aby místo sebe na babylonský trůn nastrčil někoho, kdo si nepřízeň bohů odnese za něj. Pro taková preventivní opatření však měl Alexandr pramalé pochopení. Vlády nad Babylonem se nehodlal dobrovolně vzdát. 

Rychlý skon 

Popisy posledních dní Alexandrova života se v mnoha detailech rozcházejí, ale v zásadě se shodují v tom, že v Babylóně nejprve prohýřil noc s velitelem loďstva Nearchem a následující den pokračoval v bujarém popíjení se svým přítelem Mediem z Larisy. Potom ho ale postihly vysoké horečky provázené prudkými bolestmi zad. „Je to jako kdybych měl v zádech zabodnutý oštěp,“ stěžoval si. Horečky se stupňovaly. Nejmocnější muž antického světa rychle slábl. Trápila ho neuhasitelná žízeň. Ale po poháru vína byl ještě žíznivější! Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval. Nakonec se nedokázal pohnout, nemohl mluvit ani zvednout hlavu. Po několika dnech utrpení Alexandr skonal. 

Tím však nebyl záhadám provázejícím vojevůdcovu smrt konec. Plútarchos uvádí, že Alexandrova mrtvola plných šest dní vzdorovala rozkladu. Podle slavného starořeckého historika tento prapodivný fenomén mimo jakoukoli pochybnost dokazoval Alexandrův božský původ. Plútarchos žil zhruba v letech 46 až 120 a o Alexandrově záhadném skonu psal s odstupem více než čtyř staletí. Mnozí historici proto tuto pasáž jeho textů považují za dílo bujné fantazie. Jiní odborníci ji ale neberou na lehkou váhu a nevylučují, že Plútarchos čerpal informace ze staršího hodnověrného zdroje, který se do dnešních dní nezachoval.  

Nemoc nebo vražda?

Co tedy zabilo Alexandra Makedonského? S tím si lámou hlavu celé generace lékařů! Mnozí předpokládají infekční choroby. Často se objevují názory, že příznaky onemocnění nápadně připomínají břišní tyfus. Ten se tehdy v Babylóně skutečně vyskytoval a lidé tam na něj umírali běžně. Jiní odborníci vidí za příznaky Alexandrova onemocnění malárii, která byla v Babylónu rovněž rozšířená. Mohl se jí nakazit v bažinách, kde prováděl inspekci hrází chránících město před povodněmi. Jenže … vůbec není jisté, jestli Alexandr tuto inspekci skutečně podnikl.

Někteří vědci spekulují, že Alexandra zabil virus tzv. západonilské horečky. Další jsou přesvědčeni, že umřel na nákazu parazitickou motolicí krevničkou. Řada lékařů však Alexandrův skon připisuje neinfekčním chorobám. Někteří se domnívají, že ho zabila záliba v alkoholu, která u něj vyvolala těžkou cirhózu jater. Podle jiných si Alexandr bujarým popíjením přivodil smrtelný zánět slinivky. 

Poměry na starověkých vladařských dvorech vždycky svádějí k podezření na dílo traviče. Alexandrova smrt nemůže být výjimkou. Podle některých toxikologů svědčí příznaky onemocnění o otravě strychninem vyráběným ze semen stromu kulčiby dávivé. Jiní sázejí spíše na otravu jedovatou bylinou kýchavicí bílou. Okruh možných travičů je široký. Kdo do něj patřil? O možných vinících se pouze spekuluje… Alexandra mohly chtít sprovodit ze světa třeba jeho manželky. Mimo podezření nejsou ale ani ambiciózní generálové v čele s Ptolemaiem I. Sótérem. 

Ochrnutí po infekci?

S velmi překvapivým výkladem smrti Alexandra Makedonského přišla na stránkách vědeckého časopisu The Ancient History Bulletin novozélandská lékařka Katherine Hallová z University of Otago. Nabízí příběh, který připomíná hororové povídky z pera Edgara Allana Poea o lidech pochovaných zaživa! „Smrt Alexandra Makedonského mohla být tím nejslavnějším případem „pseudothanatos“, mylné diagnózy smrti, který známe,“ říká Katherine Hallová. Co ji vede k tak šokujícím závěrům?

Novozélandská lékařka důkladně prostudovala nejrůznější popisy Alexandrova onemocnění a okolností jeho skonu – od těch relativně hodnověrných až po ta velmi pochybná. Podle ní je nejpravděpodobnější, že Alexandr zemřel na onemocnění nervového systému označovaného jako Guillain-Barrého syndrom. Při něm infekční onemocnění vyvolává tak silnou odezvu imunitního systému, že jeho prudká reakce poškodí nervstvo. Onemocnění končí celkovým ochrnutím pacienta. 

Většina diagnóz Alexandrova onemocnění se přednostně soustředila na vysoké horečky a úporné bolesti. Další průvodní příznaky choroby však zůstaly opomenuty. Podle Hallové však Guillain-Barrého syndrom vysvětluje projevy Alexandrova onemocnění naprosto vyčerpávajícím způsobem. Jsou pro něj typické nejen bolesti, ale také postupné ochrnutí. Stejně tak se Guillain-Barrého syndrom projevuje nezastřeným vědomí v okamžiku, kdy pacient už v důsledku poškození nervstva nemůže ani mluvit. Teorie Katherine Hallové nabízí vysvětlení i pro Plútarchem zmiňovanou záhadnou odolnost mrtvého těla vůči rozkladným procesům. V Babylónu bylo vlhké a teplé klima. Mrtvoly se tu rozkládaly takřka před očima. Jenže Alexandr nebyl mrtvý, i když se tak mohl tehdejším lékařům jevit!

Zdánlivá smrt

„Musíme vzít v potaz dva aspekty důležité pro přežití. Prvním je potřeba kyslíku. Druhým pak schopnost těla absorbovat kyslík i bez přispění práce svalů,“ říká Katherine Hallová. Jakmile Alexandra znehybnilo ochrnutí, jeho nároky na přísun kyslíku dramaticky klesly. Ležel nehnutě a zorničky měl roztažené. Skoro nedýchal. Srdce mu sice ještě stále tlouklo, ale tep nebyl pro antické lékaře při prohlášení člověka za mrtvého rozhodující. Za hlavní životní projev považovali dech a ten u ochrnutého Alexandra nedokázali rozeznat. Těžce poškozený Alexandrův organismus také neudržel tělesnou teplotu - jeho kůže proto byla na dotyk studená. To vše mělo podle Hallové za následek, že vladař největší říše tehdejšího světa byl prohlášen za mrtvého předčasně. A protože mu stále ještě pracoval mozek, nelze vyloučit, že prohlášení za mrtvého vnímal, ale nedokázal na ně nijak reagovat.

Ve stavu naprostého ochrnutí zůstal Alexandr dlouhých šest dnů. Jeho tělo po celou tu dobu vzdorovalo hnilobným procesům.  Rozklad započal, až když poslední Alexandrovy životní funkce definitivně vyhasly. 

Veterináři ve Velké Británii si na sklonku roku 2019 všimli, že se v zemi objevují případy náhlého urputného zvracení psů. Výzkumné centrum Small Animal Veterinary Surveillance Network (SAVSNet) na univerzitě University of Liverpool pohotově uspořádalo výzkum, který zahrnoval dotazníky pro veterináře a analýzu 95 vzorků od 71 zvířat.

Britští vědci poté ze získaných dat odvodili, že původcem tohoto záhadného onemocnění je se vší pravděpodobností varianta psího koronaviru CeCoV (canine enteric coronavirus), ze skupiny alfakoronavirů. Do této skupiny virů přitom náleží celá řada „zvířecích“ koronavirů, jejichž hostiteli jsou například netopýři, hlodavci, hmyzožravci nebo právě šelmy a spolu s nimi také jeden z lidských „rýmových“ koronavirů HCoV-229E.

TIP: Několik goril ze zoo v San Diegu se nakazilo koronavirem SARS-CoV-2

Koronavirus CeCoV napadá pouze psy. Lidé se ho nemusejí bát, což potvrdil i výzkum majitelů nemocných psů. Přesto se najdou jisté podobnosti mezi zvracením psů a lidským onemocněním covid-19 – i psí koronavirus více ohrožuje samce než samice. Zároveň se potvrzuje, že koronaviry si libují v překvapivých infekcích, které mohou udeřit jako blesk z čistého nebe a že do budoucna musíme být neustále ve střehu.

V České republice sice nikdy neexistovala automobilka, která by se specializovala na paromobily, měli jsme tu ale konkrétní modely s parním pohonem. Jako úplně první můžeme uvést parou hnaný automobil českého konstruktéra Josefa Božka, který svůj „paromobil“ zkonstruoval již v roce 1815, nedlouho poté, co se k nám dostal první parní stroj. Vůz se však nijak výrazně nerozšířil – mimo jiné proto, že při předváděcí akci, kde Božek prezentoval i svoji parní loď, někdo ukradl pokladnu s vybraným vstupným. Zadlužený konstruktér poté výrobek zničil a na páru zanevřel. 

TIP: Plnou parou vpřed: Parníky brázdí české vody již více než 200 let

Mnohem většího úspěchu dosáhlo české parní auto Škoda Sentinel. Tento malý nákladní automobil se ve Škodových závodech začal vyrábět v roce 1924 pod anglickou licencí a úspěšně se pak vyvážel až do roku 1935. Jeho hmotnost činila 5 tun, dosahoval výkonu 52 kW a nevadil ani malý akční rádius vozu 40 km při rychlosti 15–25 km/h. Větší problém představoval čas nutný k uvedení paromobilu do provozuschopného stavu. Příprava vyžadovala asi 30 minut: bylo potřeba doplnit vodu, zatopit pod kotlem a promazat motor.

Člověk obrací zrak k nebi odjakživa. Lidské znalosti o vesmíru se přitom vždy odvíjely od toho, jaké přístroje a metody se v dané době nabízely. V 19. století, zhruba dvě stě let poté, co Galileo Galilei postavil první dalekohled, vedli astronomové vlastně dost nudný a monotónní život. Pečlivě pozorovali oblohu, nejlépe každou noc, a trpělivě zaznamenávali pohyby vesmírných těles. Občas nalezli nový objekt, ať už ve Sluneční soustavě, nebo mimo ni. Základní poznatky o vzdálených tělesech jim však zůstávaly skryté: Nikdo například nevěděl, z čeho se všechny ty hvězdy a mlhoviny skládají.

Duha na přání

Pak se však naskytla záchrana, jakou očekával jen málokdo. Přinesli ji fyzici a společně s nimi chemici, kteří zkoumali něco úplně jiného než vesmír – světelné spektrum. K prvním badatelům studujícím spektrum záření patřil slavný anglický učenec Isaac Newton. V letech 1666–1672 se zabýval experimenty s optikou a právě on použil výraz „spektrum“ pro popis podivuhodné duhy barev, jež se objeví, jakmile světelné záření projde optickým hranolem – tedy průhledným tělesem se dvěma rovnými stěnami, které světlo lámou.

Když Newton vhodným způsobem umístil dva optické hranoly ve tvaru jehlanu za sebou, pak jeden z nich nejprve rozložil „bezbarvé“ světlo na duhové spektrum a druhý zas barvy složil zpět. Pokus přivedl proslulého badatele k závěru, že bezbarvé či bílé světlo, jak ho vidíme kolem sebe, není „čisté“ – ale ve skutečnosti ho tvoří směs všech barev. Lidé si přitom do té doby obvykle mysleli, že optické hranoly barevná světla nějak „vyrábějí“.

Za světlem do kosmu

Počátkem 19. století studoval spektra rovněž německý fyzik Joseph von Fraunhofer. Připsal si řadu objevů a vynálezů, ale stál také u zrodu spektrální analýzy, díky níž se spektroskopie proměnila ve významnou analytickou metodu v chemii, fyzice i v astronomii. Fraunhofer spojil dalekohled s difrakční mřížkou – tedy optickým prvkem s pravidelným vzorem, který rozkládá světlo na jednotlivé složky – a mohl tak pozorovat spektra Slunce, hvězd i dalších objektů v kosmu.

Z uvedených sledování se postupně vyvinul dnes velmi rozsáhlý a plodný vědecký obor astronomické spektroskopie. V současnosti využívá především tři oblasti elektromagnetického spektra záření vesmírných těles: viditelné světlo, rádiové a rentgenové vlny. Metody a uplatňovaná zařízení se přitom mohou značně lišit, hlavně proto, že záření o rozdílných vlnových délkách má různé vlastnosti a zemskou atmosférou prochází v odlišné míře.

Molekulární kyslík O₂ a ozon O₃ v ovzduší absorbují elektromagnetické záření o vlnových délkách pod 300 nanometrů. Z toho plyne, že rentgenová a UV spektroskopie vyžadují použití vesmírných teleskopů či detektorů na suborbitálních raketách, jež se na krátkou dobu dostanou do kosmického prostoru. Podobné problémy provázejí infračervené záření, u nějž podstatnou část spektra absorbují atmosférické molekuly „skleníkových plynů“, tedy oxidu uhličitého a vodní páry. Proto si i jeho studium obvykle žádá přístroje umístěné ve vesmíru. Rádiové signály zas mají oproti viditelnému záření mnohem delší vlny a k jejich výzkumu jsou nutné velké antény či soustavy antén.

Chemie stálic

Spektrum záření může odhalit až nečekané množství údajů o hvězdách i jiných kosmických objektech, jako je jejich teplota, hustota, hmotnost, zářivý výkon, vzdálenost a díky Dopplerovu jevu také jejich relativní pohyb vzhledem k nám či od nás. Rovněž přitom může prozradit chemické složení zdroje světla, v případě hvězd tedy spíš procentuální hmotnostní zastoupení prvků, neboť chemické složení je u všech stálic přibližně stejné. 

Horké objekty jako hvězdy vysílají tzv. spojité spektrum, tvořené všemi vlnovými délkami z určitého intervalu. Průchodem světla chladnějším prostředím, například horními vrstvami plynných obalů stálic, mlhovinami či zemskou atmosférou, se na spojitém spektru zobrazí tmavé, tzv. absorpční čáry. Ionty, atomy či molekuly v daném prostředí totiž procházející fotony pohltí, ovšem pouze ty o určitých frekvencích v závislosti na svých energetických hladinách. O absorbované fotony je záření hvězdy ochuzeno, takže se v jeho spektru v daných místech objeví tmavší „zářezy“.

Pruhované šifry

Popsaný charakter absorpčního spektra s řadou tmavých čar má pochopitelně i Slunce: Jeho záření putuje z vnitřní vrstvy, fotosféry, přes okrajovou chromosféru o nižší teplotě. Spektrum záření fotosféry je spojité, ovšem při průchodu chladnější chromosférou dochází k pohlcování záření o určitých vlnových délkách. V odpovídajících místech spektra se tak objevují temné, absorpční čáry. 

Poprvé je popsal William Wollaston v roce 1802. O dvanáct let později se jimi začal podrobněji zabývat již zmíněný Joseph von Fraunhofer, jehož jméno dnes nesou. Ve spektru záření naší centrální stálice jich detailně zaměřil a označil téměř 600, načež vytvořil mapu slunečního spektra. 

Otisky prstů

Naopak světlé, tzv. emisní čáry na tmavém pozadí vytvářejí oblaka horkého plynu, v jejichž blízkosti se nacházejí velmi žhavé hvězdy s povrchovými teplotami nad 30 000 K. Uvedené stálice vysílají silné záření zejména v ultrafialové oblasti, jež je pak pohlcováno v mračnech plynu – například v rozsáhlých a řídkých atmosférách žhavých veleobrů. Následně budí v dlouhovlnné oblasti viditelného spektra vlastní záření plynu, které způsobuje na spojitém spektru emisní čáry. Absorpční spektrum dané látky tvoří v podstatě doplněk jejího emisního spektra: Tam, kde se u prvního zmíněného nacházejí tmavé pruhy, jsou u emisního spektra stejné látky světlé spektrální čáry. 

Jednotlivým chemickým prvkům a molekulám odpovídají charakteristická emisní spektra, jde o jakési nezaměnitelné otisky prstů. Když tedy astronomové analyzují získané spektrum a porovnají ho se známými emisními spektry prvků a molekul, mohou zjistit složení a další vlastnosti objektu, jehož záření zachytili nebo kterým světlo prochází. 

Průkopníkem využití spektroskopie v astronomii se stal italský astronom Angelo Pietro Secchi, který shromáždil čtyři tisíce hvězdných spekter a rozdělil je do pěti hlavních tříd. Položil tak základy spektrální klasifikace hvězd.

Dokončení: Poselství světla (2): Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra? 

Tyrannosaurus rex je ikonickým dinosaurem konce období křídy i celých druhohor v severní Americe. Šlo o obrovského predátora, před kterým se museli třást prakticky všichni obyvatelé tehdejšího světa. Jak velká ale populace těchto dravců mohla být? Odpověď na tuto otázku hledal se svými studenty Charles Marshall paleobiolog a ředitel Paleontologického muzea na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Naše znalosti o tyrannosaurech se za poslední desítky let výrazně zlepšily. Je to dáno jednak objevenými fosilními záznamy, ale především zlepšenými možnostmi jejich analýzy a pokročilejší práci s daty. Na to, kolik toho o těchto dravcích víme (nebo si alespoň myslíme, že víme) jsou skutečné fosilní nálezy překvapivě chudé – celkem se nám podařilo objevit jen okolo stovky fosilních ostatků, přičemž někdy jde jen o jedinou kost a ve veřejných muzeích se momentálně nachází 32 relativně kompletních pozůstatků T. rexe.

Bílé místo historie představuje zejména velikost jejich populace. Dokonce ani jeden z nejvýznamnějších paleontologů 20. století a jeden z otců neodarwinismu – George Gaylord Simpson nevěřil, že její velikost dokážeme někdy přesněji určit. Kolik tyrannosaurů obývalo severní Ameriku? Byly jich tisíce, miliony, nebo dokonce miliardy kusů?

T. rex, kam se podíváš

Velikost populace každého přírodního druhu závisí na mnoha proměnných. Základním vodítkem, které pro své výpočty Charles Marshall použil je tzv. Damuthův zákon, popisující eko-evoluční vztahy mezi reprodukční schopností druhu a jeho schopností si obstarat dostatek potravy. Z následného modelování badatelům vyšlo, že v každém okamžiku v období na konci křídy žilo na světě asi 20 tisíc dospělých T. rexů (tedy zhruba 3× více, než aktuální populace varana komodského, největšího žijícího ještěra) Nedospělí jedinci byli z modelování záměrně vynecháni, neboť jejich potrava se v mnoha ohledech natolik lišila od dospělých T. rexů, že do značné míry působili jako jiný živočišný druh.

TIP: Scotty z Kanady je největší a nejstarší T. rex, jakého jsme kdy našli

Z fosilních záznamů víme, že Tyrannosaurus rex obýval Zemi asi 2,5 milionů let, což znamená, že se postupně na světě objevilo zhruba 2,5 miliardy T. rexů. Toto číslo je podle Marshalla středním odhadem. Teoreticky tak mohlo Zemi obývat od 140 milionů do 42 miliard dospělých jedinců T. rexe.

Další výpočty Charlese Marshalla a jeho kolegů ukázaly, že průměrný věk dožití Tyrannosaurusa rexe byl okolo 19 let. Za 2,5 milionu let se tak na Zemi vystřídalo asi 127 000 generací těchto dravců.

Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán představil ambiciózní projekt The Line – futuristické město, které má vzniknout v oblasti NEOM – pásu vinoucím se napříč Saúdskou Arábií, spojujícím zemi s Jordánském a Egyptem. Ve městě budoucnosti má podle plánů žít až milion lidí a na délku má měřit 170 kilometrů. Město ale nemají tvořit klasické ulice, protože tu vůbec nebudou jezdit auta. Veškerá doprava se má odehrávat pod zemí. Projekt je základním kamenem Vize Saúdské Arábie pro rok 2030, která se má stát motorem hospodářského růstu celého království. Má nabídnout 380 tisíc pracovních míst a do roku 2030 přispět k hrubému domácímu produktu částkou 180 miliard saúdských rijálů (48 miliard dolarů).

Město podle pravítka

Celé město má být podle saúdského prince řízeno pokročilou umělou inteligencí a všechny důležité služby každodenní potřeby, včetně škol, zdravotnických služeb, volnočasových aktivit a také zeleně a přírody, budou dostupné do 5 minut chůze.

Cestování ve městě mají zajišťovat vysokorychlostní přepravní technologie budoucnosti a autonomní řešení, což má jeho obyvatelům ušetřit více času na péči o své zdraví a pohodu. Předpokládá se, že žádná cesta po městě nebude trvat déle než 20 minut.

TIP: Čínská firma plánuje vlastní zelené superměsto budoucnosti

Projekt The Line také zcela novým způsobem přistupuje k trvalé udržitelnosti. Veškerá energie má pocházet z čistých zdrojů, což obyvatelům města zajistí zdravější a trvale udržitelnější životní prostředí, bez zbytečného znečištění. Jednotlivé oblasti města mají být vybudovány s ohledem na zachování přírodních krás. První práce na tomto ambiciózním projektu mají začít již během letošního roku.

Pruský král Fridrich II. (vládl 1740–1786) sledoval se znepokojením vojenské přípravy habsburské monarchie namířené proti němu. Ve snaze předejít napadení vlastní země se rozhodl pro preventivní protiútok a na konci srpna 1756 vpadl s armádou o síle 66 000 mužů nečekaně do Saska. Saský kurfiřt August III. sice slíbil zachovat neutralitu, pruský panovník se však obával, že by mu saská armáda mohla během bojů s Rakušany vpadnout do zad. Obsazením Saska si chtěl také zajistit řeku Labe, která představovala důležitou spojnici pro zásobování v Čechách.

Rychlá kapitulace

Pruská armáda bez problémů pronikla do vnitrozemí Saska a 9. září 1756 dobyla Drážďany, hlavní město saského kurfiřtství. Krátce nato dne 11. září pak obklíčili Prusové seskupení saských vojsk v táboře u Pirny. Sasům vyrazila na pomoc rakouská armáda pod vedením maršála von Browna. Ve známé bitvě u Lovosic (1. října 1756) ale rakouská armáda utrpěla porážku a stáhla se za řeku Ohři k Budyni. Tím byl zpečetěn i osud saské armády bojující na straně habsburské monarchie. Sasové se nakonec rozhodli vyjednávat o příměří a 15. října podepsali kapitulaci. Tím se prakticky celé Sasko ocitlo v rukou Prusů.

Habsburská armáda se mezitím rozložila podél česko-saských hranic a připravovala se pod vedením maršála von Browna na očekávaný pruský útok. Rakouská dvorská rada však jmenovala vrchním velitelem nepříliš schopného Karla Lotrinského, který von Brownovi jeho přípravy spíše komplikoval, než ulehčoval.

Budování obrany

Část rakouských sil se nacházela také v okolí Liberce (německy Reichenbergu), kudy vedla jedna z přístupových cest do českého království. Proto zde během zimy na přelomu let 1756–1757 rakouští vojáci za pomoci místního obyvatelstva vybudovali řadu opevnění. Nejsilnější se nacházelo na Keilově vrchu, hlavním stanovišti artilerie. Stav opevnění a připravenost zátarasů pak přijel v dubnu 1757 zkontrolovat a schválit sám maršál Brown. 

Mimo těchto opevňovacích prací docházelo během zimy také k menším šarvátkám s pruskou stranou. Po úspěšném březnovém přepadení Frýdlantu obdržel pruský velitel August Wilhelm von Braunschweig-Bevern od pruského krále Fridricha kódovaný vzkaz, aby vpadl do českého království. Vévoda vyrazil 20. dubna 1757 ze Žitavy směrem na Liberec.

U Chrastavy pruskou armádu poprvé zadržela rakouská jízda pod vedením knížete Lichtenštejna. U Machnína pak byli Prusové napadeni 300 dragouny stejného pluku, kteří bránili místní most. Navzdory těmto zdržením dorazily pruské síly ještě téhož večera k Horní Suché a Ostašovu (dnes součást Liberce), kde rozbily pod širým nebem svůj tábor. Rakušané nechtěli svému nepříteli dopřát ani chvilku oddechu a pruské ležení tak po celou noc napadaly oddíly chorvatských hraničářů, avšak bez výraznější úspěchu.

Pozdní příchody

Rakouské jednotky pod vedením hraběte Christiana Moritze von Königsegg-Rothenfels mezitím zaujaly své pozice. Rakouská armáda měla nad Prusy mírnou početní převahu. Většina vrchních velitelů habsburský vojsk ale dorazila do Liberce teprve několik hodin před bitvou a neměla tak čas se dokonale obeznámit s terénem bojiště. Hrabě Königsegg-Rothenfels přijel do Liberce večer a velitel rakouské jízdy maršál August Porporatti i generál Ludwig Bretlach se svými oddíly se objevili dokonce až v půl druhé ráno.

Ráno o čtvrté hodině přepadli Rakušané generála Macquira Chrastavu, kde se nacházely pruské týlové jednotky. Zpočátku měli úspěch a začali drancovat vozy se zásobami nepřítele. Pruský velitel Bevern se ale o celé situaci brzo dozvěděl a poslal část svých jednotek zpět. Přestože pruské posily byly oproti jednotkám Macquira v početní nevýhodě, dokázaly Rakušany donutit k ústupu a zhatily tak rakouské plány o napadení Bevernova týlu. Samotná bitva pak začaly okola páté hodiny ráno 21. dubna 1757.

Skvělí rakouští dělostřelci

Ráno před rozedněním stálo proti sobě zhruba 15 až 16 tisíc pruských vojáků a něco málo přes 17 tisíc rakouských vojáků (jako obvykle existují i jiné údaje). Bitvu zahájila pruská armáda. Vévoda Bevern se rozhodl zaútočit na levé křídlo, kde nebylo tolik přírodních překážek. Pod ochranou pruských děl a s pomocí dvou provizorně zbudovaných přechodů překročily pruské oddíly rozbahněný Ostašovský potok a přibližovaly se k rakouským liniím. 

Na rakouské postavení na levém křídle v lese nejdříve zaútočily dva oddíly granátníků s bajonety a pokusily se prorazit rakouské opevnění. Zároveň se podařilo třem pruským dragounským regimentům rozbít první linii nepřítele. Pruská jízda poté pokračovala v útoku, napadla jízdní oddíly protivníka a zahnala je až k Františkovu. Během pronásledování se ale pruští dragouni příliš vzdálili od své vlastní pěchoty a ocitli se bez její podpory. Rakouským granátníkům z úbočí Ještědu se podařilo této chyby využít a vpadli pruské jízdě do zad. Pruští dragouni museli obracet koně, což poskytlo rakouské jízdě čas se znovu zformovat a přejít do protiútoku. Za podpory silné palby artilerie, umístěné vhodně na Keilově vrchu, pak přinutila rakouská jízda Prusy po počáteční iniciativě k ústupu.

Rozhodla jízda

V tomto okamžiku, kdy situace na levém křídle začala být pro Prusy kritická, vyrazili do útoku jejich husaři, kteří nejenže dokázali zastavit své couvající spolubojovníky, ale přeměnili jejich ústup v opětovný útok. Tento okamžik se ukázal jako rozhodující. V tvrdé jezdecké řeži padlo přes 500 rakouských jezdců včetně velitele maršála Augusta Porporatiho. Zabit byl také velitel dragounského pluku Liechtenstein, hrabě Otto Ferdinand Hohenfeld, a smrtelné zranění utrpěl i plukovník rakouského kyrysnického pluku Pálffy, Karl von Sinnewald. Pruští dragouni pod vedením Karla Ludwiga von Normanna ztratili v bitvě 34 jezdců a dalších 114 bylo raněno. 

Následovala menší srážka mezi pěchotou, která ale na výsledku bitvy už nic nezměnila. Do bitvy nezasáhly pluky, kterým na pravém křídle velel hrabě Lacy a ani další rakouské oddíly ze středu formace nedokázaly na levém křídle pomoci a zůstaly v pozadí. Pouze zmíněná artilerie umístěna na Keilově vrchu způsobila v řadách postupujících Prusů výraznější ztráty, avšak daleko od místa nejprudších bojů. 

Spořádaný ústup

Pruská pěchota postupně obsazovala bojiště. Pronikla levým rakouským křídlem a zaútočila na lehké polní opevnění. Rakušané nedokázali jejich útok zadržet. Nejvyšší velitel hrabě von Königsegg-Rothenfels opustil pozice, vzdal obranu Liberce a nařídil všeobecný ústup na jižně položené pozice, kde se spojil s Macquirem, s kterým mohl lépe čelit nepříteli. Rakušané se shromáždili za Vescem, kde hrabě Lacy kryl se svými jednotkami ústup, který již proběhl spořádaně přes Dlouhé Mosty do Hodkovic. Okolo jedenácté hodiny dopoledne tak bitva skončila. Ztráty na rakouské straně činily pětadvacet důstojníků a 849 mužů. Na pruské straně byly ztráty obdobné, padlo třicet důstojníků a 625 mužů. 

Po ústupu rakouských vojsk se mezi obyvateli Liberce roznesla „zaručená“ zpráva, že rakouský velitel ustoupil proto, že dostal darem od Prusů statného zajíce, vycpaného dukáty. Velitel pruského vojska vévoda Bevern se utábořil jižně od Liberce a poslal do města generála Lestwitze, aby obsadil opevněné výšiny. Prusové začali ve městě rabovat hostince, měšťanské domy a řádění neunikl ani zámek s panským dvorem. Mnoho rodin ze strachu uteklo a schovalo se v okolních lesích, kde zůstali delší dobu. Obilí a chléb z rakouského skladu byl za minimální ceny rozprodán místním obyvatelům.

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Druhý den po bitvě Prusové opustili město a táhli přes Mnichovo Hradiště a Mladou Boleslav na Prahu, kterou obléhali od května do června 1757. Ve městě zůstali pouze ranění. Jelikož zdejší špitál nemohl poskytnout dostatečnou kapacitu, byly zřízeny vojenské lazarety. Raněné důstojníky ubytovali v prostorách libereckého zámku (nad dnešní Palachovou ulicí) a obyčejné vojáky u libereckých měšťanů. Vzhledem k nízké úrovni zdravotnictví v 18. století vypukla ve městě zanedlouho epidemie skvrnitého tyfu, která se sem vracela i v následujících letech, kdy se tu pro změnu nalézaly lazarety patřící rakouské armádě, neboť Prusové museli po porážce v bitvě u Kolína (18. června 1757) ustoupit z Čech. Podle odhadů zemřelo na následky epidemie asi deset procent tehdejší populace Liberce a okolních obcí. 

Tým vědců z Utah State University zajímalo, zda se jeleni wapiti (Cervus canadensis) vyhýbají místům, kde jim hrozí větší nebezpečí setkání s vlky (Canis lupus). Za tím účelem shromáždili data o pohybu jelenů a vlků mezi roky 2012 a 2016, přičemž zdrojem jim byly údaje z telemetrických (GPS) obojků od 34 dospělých laní. Obojky byl vybaven také přinejmenším jeden z vlků každé z jedenácti yellowstonských smeček. Obojky zaznamenávaly místo pohybu zvířat každou 1 až 3 hodiny.

Tým následně vytvořil simulaci, která napodobovala pohyb jelenů v případě, že by vlky úplně ignorovali, a porovnal ji s reálným pohybem těchto přežvýkavých sudokopytníků. Do simulace zahrnuli například místa, kde byl v minulosti jelen stržen vlčí smečkou. Ukázalo se, že v 90 % případů nebyl mezi skutečným a simulovaným pohybem jelenů žádný rozdíl, což znamená, že jeleni téměř ignorovali riziko, že by byli vlky napadeni.

TIP: Úskalí vlčí reintrodukce: Překvapivé i nebezpečné vlčí chutě

Proč se jeleni vlkům prakticky nevyhýbají? Hlavním důvodem je zřejmě fakt, že jde o tvory, kteří se rok co rok vracejí na stejná zimoviště a letní pastvu. Díky detailním znalostem terénu dokážou najít ideální pastviny, což zřejmě vyvažuje i relativně malé riziko setkání s vlky. V těchto případech jim totiž stále zbývá několik možností záchrany – mohou se vlkům sami nebo v houfu aktivně postavit, nebo utéct. To vše jsou účinné strategie, na něž se jeleni zřejmě spoléhají.