Maryšence, vlastně Marii Kazimíře, rozené markýze de la Grange d´Arquien, bylo o dvanáct let méně než jejímu muži. Seznámili se, když jí bylo čtrnáct a ona působila na královském dvoře ve Varšavě jako dvorní dáma královny Ludvíky Marie.

Osudová žena

Královna, manželka vládnoucího polského krále Jana Kazimíra, pocházela z francouzské rodiny de Nevers-Gonzaga, která vládla v italské Mantově. Přivedla s sebou do Polska mnoho svých krajanů, jimiž se u dvora obklopila. Maryšenka patřila spolu se svou matkou k této francouzské společnosti a právě tehdy se potkala se švarným a mnoha ženami obletovaným kavalírem, jenž patřil k jedné z nejstarších polských šlechtických rodin. Padli si do oka a zdálo se, že nic nebude stát v cestě jejich sňatku. Jenže královna rozhodla jinak.

Životní láska

Roku 1658 provdala královna sedmnáctiletou Maryšenku za bohatého magnáta Jana Zamoyského. Bylo to nešťastné manželství, během něhož mladá šlechtična prodělala několik porodů a potratů. Marie ale stále myslela na Sobieského. A když ji po čase navštívil v jejím sídle Zamošči, byla z toho velká romantická láska. Oba si přísahali věrnost na věky. Jejich milostný poměr nemohl zůstat utajen, ale dříve než vypukl skandál, Zamoyski v dubnu 1665 náhle zemřel. Marie byla volná a spěchala za Sobieskim. Už v polovině května s ním uzavřela – zatím tajně – manželský svazek.

TIP: Turci před branami: Jak vypadalo obléhání Vídně v roce 1683?

Od té chvíle se téměř osudově změnil život mladého korunního maršálka. Ctižádostivá Maryšenka do něj zasáhla velmi intenzivně a začala poznenáhlu řídit Janovy kroky. Je to ona, kdo od jejich sňatku ovlivňoval kariéru Jana Sobieského. V neposlední řadě jí měl být zavázán za královskou korunu. 

Spektrum záření, jež k nám přichází z cizího hvězdného ostrova, představuje „součet“ světla z mnoha milionů či miliard tamních hvězd. Z jeho analýzy můžeme pomocí Dopplerova jevu mimo jiné odvodit, jakou rychlostí se tyto ostrovy pohybují – obvykle směrem od nás. Pozorování spekter galaxií zásadním způsobem přispělo i ke vzniku teorie o existenci temné hmoty a také k objevu kvazarů, velmi aktivních galaktických jader, která sledujeme v hlubokém kosmu.

Předchozí část: Poselství světla (1): Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra?

Zajímavé údaje o jiných hvězdných ostrovech mohou poskytnout i detailní analýzy spekter jednotlivých hvězd, pokud se tedy nejedná o příliš vzdálenou galaxii. Významná zjištění takto přinesl například výzkum galaxie NGC 4550, která tvoří součást kupy v Panně a dělí ji od nás asi 50 milionů světelných let. Ukázalo se, že podstatná část jejích hvězd se kolem galaktického jádra pohybuje v opačném směru. Podle astronomů jde o důsledek spojení dvou menších ostrovů, v nichž stálice původně kroužily navzájem opačně. Analýza spekter jasných hvězd v cizích galaxiích může rovněž přispět k určení vzdálenosti příslušného ostrova. Jde přitom o přesnější metodu, než nabízejí běžně používaná měření založená na paralaxách či „standardních svíčkách“. 

Mezi hvězdami

Prostor mezi stálicemi a galaxiemi, tzv. mezihvězdné prostředí, není úplně prázdný. Ve skutečnosti obsahuje ohromné množství hmoty, ovšem velmi řídce rozložené: 99 % představují kosmické plyny, především vodík následovaný heliem a malým množstvím těžších prvků. Zbývající procento tvoří jemné částice prachu, přičemž se pravděpodobně jedná hlavně o materiál sestávající z uhlíku, silikátů či různých typů ledu.

Pokud se v mezihvězdném prostoru nacházejí mračna plynu a prachu, hovoříme o tzv. mlhovinách. Astronomové je podle vzhledu dělí na difuzní a absorpční, tedy osvětlené, respektive temné. V případě druhých zmíněných je spektroskopie v koncích, protože popsané objekty nijak nezáří. Najdeme je, pokud zakrývají hvězdy či jiné mlhoviny, a zřejmě nejznámější příklad reprezentuje Koňská hlava v Orionu. 

Bohatství mlhovin

Spektroskopicky zajímavá situace však nastává, pokud difuzní mlhovina odráží světlo okolních hvězd – jde tudíž o mlhovinu reflexní. Její spektrum záření se pak velmi podobá spektrům stálic, které ji obklopují. Ta přitom bývají více „modrá“, protože záření o kratších vlnových délkách se od mlhovin odráží lépe než záření s delšími vlnami, tedy „červenější“. Difuzní mlhoviny, jež samy září, se označují jako emisní a v takovém případě má spektrum specifickou podobu, odpovídající jejich chemickému složení.

Výzkum spekter záření mezihvězdného prostoru vedl k významným objevům výskytu rozmanitých chemických látek ve vesmíru, jež se týkají především rádiové, mikrovlnné a infračervené oblasti elektromagnetického spektra. Obvykle jde o spektrum pocházející z řídkých chladných mračen, nebo naopak z lokalit s hustým plynem a prachem, ovlivněných UV zářením blízkých stálic. Astronomové tak zjistili, že se v mezihvězdném prostoru vyskytují jednak chemické prvky, jednak i poměrně složité molekuly, včetně organických látek. Ukázalo se, že se ve vesmíru hojně nachází například acetylen, aceton či fullereny, kulovité molekuly sestávající z atomů uhlíku.

Zaměřeno na cizí světy

Spektroskopie představuje nenahraditelný nástroj rovněž při studiu asteroidů, komet – a také exoplanet. Většina světla, jímž se projevují exoplanety, je odražené, nikoliv vlastní: Nejedná se tedy o světelné zdroje, nýbrž pouze o jakási zrcadla nastavená mateřské stálici. Jelikož ovšem světlo hvězdy projde atmosférou oběžnice, nese také informaci o jejím složení, což se stalo základem velmi přínosného oboru transmisní spektroskopie. 

Když exoplaneta tzv. tranzituje – z našeho pohledu tedy putuje před diskem hvězdy – částečně zastíní její světlo, které pak prochází skrz plynný obal planetárního tělesa. A protože, jak už víme, určité chemické látky blokují jisté vlnové délky, lze odečtením těchto absorpcí ze spektra odvodit chemické složení atmosféry oběžnice. Astronomové tak na cizích světech vystopovali například vodu, oxid uhelnatý a uhličitý, metan či alkalické kovy. Díky analýzám spekter záření dnes tudíž známe i chemické složení řady vzdálených exoplanet.

Městská legenda, že by švábi jako jediní přežili jadernou apokalypsu, se zřejmě zrodila během studené války. Některým vědcům to ovšem nedalo a podrobili hmyz zátěžové zkoušce. Šváby, octové mušky a moučné brouky postupně vystavili nejprve 1 000 rad (jde o jednotku absorbované dávky ionizujícího záření), poté 10 000 rad a nakonec 100 000 rad. 

TIP: Nový život v Černobylu: Místo jaderné katastrofy dnes žije vlastním životem

Desetina švábů přežila 10 000 rad, což desetkrát převyšuje množství smrtelné pro člověka. Víc už ovšem žádný šváb nezvládl – na rozdíl od moučných brouků: 10 % z nich totiž vydrželo 100 000 rad po dobu třiceti dnů. Při možné apokalypse by nás tak nevítaní návštěvníci kuchyně zřejmě přežili. Experiment už ovšem nezjišťoval, zda by se poté dokázali dál množit.

Samotný pocit nudy popisují odborníci mimo jiné jako reakci na nedostatek vhodných podnětů, což není daleko od smyslové deprivace. Totální absence senzorických vjemů ovšem představuje pro mozek zdroj natolik silného stresu, že zareaguje nejprve silnou úzkostí, následně halucinacemi a rychle se pak dostaví naprosté vyčerpání. Není náhoda, že izolace uprostřed naprosté tmy a ticha, kde člověk rychle ztratí pojem o čase a prostoru, se od nepaměti považuje za jeden z nejdrastičtějších způsobů mučení.

Unudit se k smrti

Takový extrém se samozřejmě netýká pocitů obyčejné nudy, kterou čas od času zažíváme všichni, nicméně i ta je zjevně natolik nepříjemná, že se jí raději snažíme pokud možno vyhnout. Ve čtyři roky staré studii psychologů z univerzity v americké Virginii se dobrovolníci ponechali na krátkou dobu o samotě zavřít v místnosti s bílými stěnami a dostali za úkol zabývat se po tu dobu pouze vlastními myšlenkami. Po pouhých patnácti minutách si necelá polovina z nich raději nechala dát elektrický šok do kotníku a rozptýlit se bolestí, než aby nadále setrvali v bezpodnětném prostředí. 

Fenomén nudy se do hledáčku vědců dostal teprve relativně nedávno, v roce 1986, po představení tzv. škály náchylnosti k nudě (viz box Není nuda jako nuda). Tím se na univerzitách po celém světě odstartovala dlouhá, dosud neukončená série studií, z nichž hned jedna z prvních přinesla pozoruhodné výsledky. S nadsázkou z ní totiž vyplynulo, že nuda může vést k předčasné smrti.

Britští psychologové již v 80. letech nechali zhruba sedm tisíc civilních zaměstnanců z různých profesí vyplnit dotazníky o tom, zda se ve své práci cítí znuděně. Po více než dvou desetiletích se k výsledkům vrátili s cílem zjistit, zda má dlouhodobý pocit nudy nějaký vliv na pozdější kvalitu života. Ti, kteří v první fázi studie připustili, že je práce nebaví, se ovšem dodatečného testování často zúčastnit už nemohli – mezitím totiž z různých zdravotních důvodů zemřeli. Předčasná smrt je zastihla s pravděpodobností o 37 % vyšší než u těch, kteří v práci nudu pociťovali jen zřídka, nebo vůbec.

Laboratoř nudy

V současné době už odborníci nudu berou mnohem vážněji, a někteří dokonce jejímu výzkumu zasvětili celou kariéru. Za největšího světového odborníka na nudu bývá považován John Eastwood z katedry psychologie na univerzitě v kanadském Yorku, který zde založil a řídí speciální Laboratoř nudy. Zabývá se mimo jiné tím, proč sklon k nudě není u všech lidí stejný. Zatímco někteří lidé se začnou nudit velice snadno a je těžké je něčím skutečně zaujmout, jiný má „práh nudy“ daleko vyšší. Čím to je? Odpověď se skrývá v chemickém koktejlu uvnitř našeho mozku.

Podle Eastwooda zde důležitou roli hraje hormon dopamin, který se vyplavuje, kdykoliv uspokojíme nějakou potřebu. Vyvolává tím žádaný příjemný pocit, ovšem zároveň představuje dvousečnou zbraň, neboť čím častěji si konkrétní „potěšení“ dopřáváme, tím více dopaminu k pocitu odměny potřebujeme. Jde-li o cigaretu nebo skleničku alkoholu, pak tento princip hraje klíčovou roli v mechanismu vzniku patologické závislosti.

Jak Eastwood zjistil, lidé náchylnější k pocitům nudy mají v mozku méně dopaminových receptorů než ostatní. Aby se zbavili pocitu frustrace z nedostatku podnětů, vyžadují tedy jeho vyšší dávky, což by rovněž vysvětlovalo fakt, že se z nich mnohem častěji stávají gambleři nebo alkoholici. Zároveň platí, že pocitům nudy podléhají spíše muži než ženy – což jde opět ruku v ruce s tím, že se právě ti spíše uchylují k rizikovějšímu chování.

Nuda jako nástroj

Náchylnost k nudě se podle vědců liší také s věkem. Patrně nejvíce jsou nudou ohroženi dospívající těsně před dvacítkou, což by mohlo souviset s tím, že tou dobou dochází k poslední fázi vývoje té části mozku, která je zodpovědná mimo jiné za sebeovládání. Právě tato vlastnost s nudou úzce souvisí: Méně spontánní jedinci se totiž nudí častěji než ti, kteří se snaží mít vše pod kontrolou.

Další otázka související s nudou se netýká ani tak její příčiny, jako spíše účelu. Pokud totiž i další nepříjemné emoce, například smutek či úzkost, mají pro naši psychiku nějaký význam (zmíněný smutek například pomáhá vyvarovat se pro příště chyb), je logicky namístě ptát se, zda něco podobného platí i pro nudu. S moderními zobrazovacími metodami můžeme snadno zjistit, jak se mění aktivita různých mozkových center v době, kdy se dotyčný nudí. Navzdory očekávání, že v takových chvílích budou mozkové vlny utlumeny, se zdá, že opak je pravdou.

Jedna ze studií například prokázala, že mozek znuděného člověka sice vykazuje zhruba o 5 % nižší celkovou činnost, ovšem současně u něj lze vysledovat daleko intenzivnější prokrvení oblastí zodpovědných za zpracování vzpomínek, zvažování hypotetických možností a pomýšlení na druhé. Z toho vyplývá, že nuda zřejmě paradoxně podněcuje ke kreativnímu myšlení, ponouká nás k hledání neotřelých řešení problémů a právě v důsledku nudy často přicházíme na ty nejlepší nápady. 

Každodenní chvilka nudy

Psycholožka Sandi Mannová se svým týmem z univerzity v britském Lancashireu nechala v roce 2014 skupinu čtyřiceti dobrovolníků po dobu 15 minut přepisovat telefonní čísla, poté dostali plastový kelímek a měli za úkol vymyslet co nejvíce možností jeho využití. Ukázalo se, že ve srovnání se stejně početnou kontrolní skupinou disponovali daleko kreativnějšími nápady ti, kteří měli za sebou čtvrthodinu nezáživné činnosti.

Sandi Mannová na základě těchto zjištění došla k závěru, že nuda je ve skutečnosti prospěšná a neměli bychom se jí snažit vyvarovat, ale raději do svých životů cíleně zařadit „nudné chvilky“ – například nezáživné přednášky, pobyt v čekárně u lékaře nebo dlouhé fronty. A doporučuje to i rodičům malých dětí; jak sama hrdě prohlašuje, své vlastní děti klidně nechává se nudit a nestydí se za to. Pro mnohé rodiče je sice nudící se potomek noční můrou a v obavě z toho, co „zase vyvede“, jej raději neustále zásobují dostatkem volnočasových aktivit, psychologové ale varují, že tento přístup není pro výchovu optimální.

TIP: Nebezpečné vyhoření: Jak najít rovnováhu mezi prací a osobním životem

Jakmile totiž děti nemají co na práci, samy od sebe začnou zaměstnávat svůj mozek vymýšlením toho, jak by se zabavily, a vytváří si tak nová nervová spojení. Nutno však dodat, že uvedený přínos nudy platí jen v případě, že si ji dávkujeme s mírou. Dlouhodobý pocit znuděnosti může naopak vést k závažným komplikacím. 

Hlubiny pozemských oceánů známe mnohem méně, než třeba povrch Měsíce nebo Marsu. A jak se zdá, dějí se tam velmi zajímavé věci. Vědci si již dříve všimli, že se v oblastech středooceánských hřbetů vyskytují zvláštní místa s ohřátou vodou, která je neobvykle bohatá na chemické látky. Nejde přitom o žádné malé jevy. Objemy ohřáté vody mohou překračovat i 100 kilometrů krychlových.

Daniel Ferguson a Sam Pegler z britské Univerzity v Leedsu si spojili tato místa s ohřátou vodou s nálezy rozsáhlých oblastí hlubokomořského dna, které jsou pokryté sopečným popelem. Oba vědci jsou přesvědčeni, že jde o projevy velmi mohutných hlubokomořských vulkanických erupcí, k nimž zatím docházelo mimo naši pozornost.

Podmořské megahřiby

Podle nich při takové podmořské explozi velmi rychle, v řádu hodin, vznikne veliký vulkanický megahřib či megachochol, který je vlastně podobný atmosférickým hřibům, jaké se objevují při sopečných erupcích na souši. Vytvářejí ho rozpínající se bubliny vulkanického oxidu uhličitého. Tyto exploze nesou až ohromující množství energie. Badatelé odhadují že může jít až okolo jednoho terawattu, což pro představu odpovídá dvojnásobku současné spotřeby celých USA.

TIP: Havajská „želva“ Pūhāhonu je novým největším vulkánem na světě

Vědci se domnívají, že podobné podmořské vulkanické exploze byly časté i na mladé Zemi, v době, kdy tady vznikal pozemský život a mohly vznik a šíření prvotního života zásadním způsobem podpořit. Dodávaly prvním organismům nezbytné živiny a také je svou mohutnou energií doslova rozsévaly po dávném oceánu.

Není to tak dávno, co i zoologové byli přesvědčeni, že po Zemi chodí jen dva druhy slonů – slon indický (Elephas maximus) a větší slon africký (Loxodonta africana). Relativně nedávné výzkumy ovšem prokázaly, že populace afrických slonů není jednotná. Proto „tradiční“ afričtí sloni získali při rozlišování upřesňující označení slon savanový a nově byl vyčleněn a popsán slon pralesní (Loxodonta cyclotis). Jde o menší z obou afrických druhů, který je na rozdíl od slona savanového/afrického, jenž žije na otevřených pláních, přizpůsoben k životu v hustém lese a v džungli. 

Bouřka na uvítanou

Sloni pralesní žijí v pralesích střední a západní Afriky, přičemž největší populace se vyskytují v Gabonu a v Kongu. Kromě místa výskytu je výrazným rozlišovacím znakem tohoto druhu velikost. Samci dosahují maximální hmotnosti 3,5 tuny a výšky 2,8 metrů. Kly pralesních slonů jsou rovněž menší a rovnější, většinou jsou orientovány paralelně a směřují víc dolů než u ostatních slonů. Také jejich barva je jiná – nažloutlá až nazlátlá. Tato slonovina je prý kvalitnější, proto je menší africký druh ve velké míře cílem lovců. Charakteristickým znakem pralesních slonů jsou také jejich oválné až kruhové uši, sloni savanoví mají naproti tomu uši více hranaté a trojúhelníkové. 

Za pralesními slony jsme se vydali do gabonského národního parku Loango. Tady jsme strávili víc než týden a krásy místní divoké přírody jsme se snažili poznat od prvních okamžiků našeho pobytu. Už pár hodin po příjezdu domlouváme první průzkumnou cestu a sedáme na loď z Port Gentill do ústí velké laguny Iguela. Náš průvodce, kterého jsme si soukromě pokřtili Mauglí, patří k domorodému kmeni Bantu. Jako všichni Bantuové je i on mistrem pohybu v pralese a jeho očím neujde jediný pohyb. Brzy jsme proto díky němu objevili dva nádherné samce. Pár desítek minut nato se ale bohužel zatáhlo a setmělo a na cestě zpět nás ještě k tomu zastihla silná tropická bouřka. I tak v nás ale první setkání s pralesními slony nadchlo a naladilo na výpravy dalších dní. 

Déšť obtěžující i obohacující

Počasí nás trápilo během celého pobytu v Loango. Většinou se hned po snídani obloha zatáhla a nastala tma jako v pytli. Tmou to ovšem nekončilo. Následoval mohutný tropický liják, který trval i několik hodin. Trmácení v otevřeném terénním autě bylo za těchto podmínek velmi náročné. Většina zvířat se schovala do bezpečí džungle a fotoaparáty se mlžily navzdory všem možným opatřením. Odpoledne ale déšť trochu polevil a začala se objevovat první zvěř. Pak stačilo na chvíli vypnout motor naší stařičké Toyoty a sloni se vyrojili jako houby po dešti. 

Celá travnatá savana národního parku Loango překypovala životem. Pralesní buvoli, divoká prasata, čápi, supi a hlavně sloni, to všechno s končícím deštěm objevujeme na rozlehlé savaně kolem nás. V dešti, který dodával těmto setkáním mimořádnou barevnost, v níž vynikla proměnlivost barvy sloní kůže a do žluta vybarvené oči. Po celý pobyt jsme se proto snažili vyhledávat situace, kdy intenzivně pršelo, a my zároveň mohli fotografovat. Atmosféra tehdy byla opravdu nezapomenutelná.

Sraz na pláži

Mezi hlavní důvody, proč jsme zamířili právě do národního parku Loango, byla možnost spatřit na vlastní oči jeden unikátní fenomén – početnou sloní populaci, která se večer schází na rozlehlých bílých plážích Atlantiku. Důvodem těchto „srazů“ je snaha opatřit si minerální látky, které slonům v prostředí hustého tropického lesa chybí. Loango přitom není zdaleka jediným místem, kde se sloni potkávají „u lizu“. Velmi známá je například lokalita Dzanga Bai ve Středoafrické republice, kde se sloni scházejí, aby si zpestřili potravu slaným minerálním bahnem. Jedná se o velkou mýtinu uprostřed pralesa, kam vedou staleté sloní stezky. Sloni tady byli v minulosti doslova masakrováni ve velkém. Ve Středoafrické republice ale bohužel v současnosti zuří občasná válka a o život se tam nebojí zdaleka jen sloni. 

Pralesní sloni v Gabonu si našli jiný způsob, jak získat tolik potřebnou sůl. Atlantický oceán ji přináší ve formě vodní tříště přímo na pláž. Voda ulpívá na trávě a stromech a sloni si osolenou trávu a solené listy stromů oblíbili natolik, že se sem stahují z širokého okolí. Tropický prales tady sahá většinou přímo na pláž, takže sloni mají výhodu snadné dostupnosti a bezpečí hustého lesa zároveň. 

Plážoví sprinteři

Na pláž v národním parku Loango jsme jezdili každý večer a pokaždé jsme byli důrazně varováni a proškoleni, jak se v blízkosti slonů chovat. Sloni na pláži Loango totiž velmi agresivně hlídají svoje teritorium. O jejich nesmlouvavém hájení pobřežního území se vykládají strašidelné historky, z nichž některé jsou určitě pravdivé. Například Mike Fay, dvorní fotograf National Geographic , byl kdysi na pláži napaden rozzuřenou sloní samicí, která mu propíchnula klem nohu. Fotografa, který se kvůli ztrátě krve dostal do ohrožení života, musela do hlavního města Libreville transportovat helikoptéra. Náš průvodce Mauglí, který byl napadení osobně přítomen, nás před slony mnohokrát důrazně varoval. 

Osobně jsme se mohli přesvědčit, že s „plážovými slony“ si není radno zahrávat. Problém nastane zejména v případě, když se dostanete mezi slona na pláži a jeho únikovou cestu zpět do husté vegetace. Zvíře okamžitě znejistí, cítí se ohroženo a stane se velmi agresivním. Asi vůbec nejhorší pak může být situace, kdy některá ze samic získá dojem, že před vámi musí chránit své mládě. Těžký a hluboký bílý písek představuje pro člověka obtížně zdolatelný terén. Naopak sloni se svými širokými chodidly jsou i v něm velmi rychlí. Někdy jsme měli co dělat, abychom před nimi ujeli s autem. 

Riskantní momentky 

Určitě největší nebezpečí při snaze přiblížit se slonům na „fotografickou vzdálenost“ představuje zdejší hustá vegetace, která dosahuje téměř až k moři. Na přirozenou hráz mezi mořem a pevninou je fascinující pohled. Nepříjemné je, že se v této zelené houštině snadno ztratí i vzrostlejší pralesní slon. Jdete po pláži, pár metrů od vás tvoří stromy a keře zelenou stěnu a vy netušíte, jestli se za ní neukrývá slon, nebo třeba celé stádo. Musíte být úplně potichu a vždy po větru, abyste se zbytečně nevystavili nebezpečí. 

Tyto situace se mi asi navždy vryjí do paměti: srdce buší, adrenalin rozpumpoval každou část těla a do toho leje jako z konve. Rozhlížíte se kolem a najednou kousek před vámi stojí slon. Překvapeně na vás hledí a široce roztahuje uši, což je jasné znamení, abyste se mu klidili z cesty. Stojím na velké kládě, rozzlobený slon přímo přede mnou a já fotím. Voda mi stéká po obličeji a v hledáčku nevidím téměř nic. Snažím se udržet na kluzkém povrchu a neztratit rovnováhu, prostě musím fotografovat! Když si celý obraz znova v hlavě promítnu, nemám z něj zrovna nejpříjemnější pocity. Jenže sloni na pláži Loango jsou tak neobyčejní, že nutí fotografa trochu riskovat a setkání s nimi patří k zážitkům, které se člověku vryjí hluboko do srdce.

Razantní ochránci Gabonu

Sloni pralesní patří mezi úžasné výtvory přírody a rozhodně stojí za to bojovat o jejich přežití. Lidská chamtivost a hloupost, přivedly slony téměř na pokraj vyhubení, proto je nutné jejich ochraně věnovat velkou pozornost. Osobně věřím, že se mladou asijskou generaci podaří přesvědčit o nesmyslnosti drancovat Afriku způsobem, kterým se to děje dnes. Rohy z nosorožců a slonovina mají v tradiční medicíně své historické místo, ale prokazatelně nulové účinky. Je tedy potřeba s nesmyslným vybíjením rázně skoncovat. 

TIP: Sloní zemětřesení: Jak obří savci využívají otřesy země k dálkové komunikaci

Tady, v jednom z posledních sloních afrických rájů, naštěstí populace slonů prosperuje velmi dobře. Před naším odjezdem z Loango náhodou navštívil kemp vládní úředník, který se stará o správu všech parků v Gabonu. Při rozhovoru nám mimo jiné naprosto věcně oznámil, že před pár dny strážci zastřelili několik pytláků z Kamerunu, kteří se snažili v Gabonu pytlačit. Zdá se, že Gabon si své přírodní bohatství nesmlouvavě chrání. Pokud půjde všechno stejnou cestou dál, zachová se zdejší příroda i pro další generace.

Hvězdy se ve vesmíru jen zřídka vyskytují osamoceně – a například naše Slunce k uvedeným výjimkám patří. Podle odhadů se totiž 80 % stálic, a možná i vyšší počet, nachází ve vícenásobných systémech. Výskyt dvoj-, troj- i vícehvězd souvisí s historií jejich vzniku: Při formování z mateřské pramlhoviny oblak plynu hierarchicky fragmentoval, a v jednom místě tak současně vzniklo větší množství stálic. Některé byly ze seskupení – z otevřené hvězdokupy – vypuzeny, jiné se k sobě navázaly a vytvořily vícenásobnou soustavu.

TIP: Jakým způsobem obíhají planety kolem dvojhvězd?

Dvojhvězdy jsou ve vesmíru běžné, trojhvězdy nepředstavují vzácnost. Nejpočetnější známé systémy tvoří sedmihvězdy, přičemž astronomové zatím vědí o dvou: ν Scorpii a AR Cassiopeiae. V obou případech se jedná o složité hierarchické soustavy, pozorovatelné i malými dalekohledy. 

Pro nezainteresované může být popis některých fobií poněkud úsměvný – strach z chůze (basifobie), z útoku rostlinstva (botanofobie) či dokonce z párátek (dentoskalpofobie), zní opravdu poněkud bizarně. Pro lidi trpící některou z mnoha fobií jde ale často o vážný problém ohrožující partnerské vztahy a v některých případech i zdraví či dokonce život.

Jednou z poměrně častých fobií je strach z hmyzu – může jít o strach obecný, pak hovoříme o entomofobii, nebo o strach z konkrétního hmyzu – například apifobie je strach z včel, strach z mravenců zase bývá označovaný jako myrmecofobie. Také pro šváby máme speciální kategorii – patologický strach z švábů bývá označován jako katsaridofobie.

Na útěku před hmyzem

Právě katsaridofobie zřejmě stála na počátku divokého příběhu mladého páru z indického Bhópálu. Vše začalo krátce po svatbě – manžel tehdy našel v kuchyni vyděšenou a křičící manželku, která se mu svěřila, že v místnosti viděla švába. Žena poté odmítala do místnosti byť jen vstoupit a trvala na přestěhování. Pár tak poprvé změnil domov v roce 2018, nicméně situace se zanedlouho opakovala. Celkem se mladý pár během pouhých tří let přestěhoval osmnáctkrát a manželství se rázem ocitlo na pokraji krachu.

TIP: Bojíte se a nemáte proč? Jak vznikají nejrůznější fobie a jak se jich lze zbavit?

Léčba specifických fobií je podle odborníků komplikovaná a poměrně zdlouhavá. Za nejúčinnější je současnosti považována kognitivně-behaviorální terapie, konkrétně expozice – tedy stupňované vystavování postiženého obávaným situacím, ať již v představách nebo ve skutečnosti. Zda bude terapie cestou k záchraně i pro indický pár není jisté. Manželka vyčítá muži nedostatek pochopení a vyčerpaný manžel prý plánuje rozvod.

Generál obrněných vojsk Hermann Balck se stal devatenáctým z pouhých sedmadvaceti mužů, kteří obdrželi Rytířský kříž Železného kříže s dubovými ratolestmi, meči a diamanty. Toto i další vysoká vyznamenání si vysloužil v první linii, a nikoliv prací na štábech. Během války několikrát odmítl funkci v generálním štábu a raději si ponechal velení v poli.

Jaký otec, takový syn

Podobně jako mnozí další němečtí velitelé druhé světové války se i Hermann Balck narodil do vojenské rodiny. Jeho pradědeček bojoval v řadách Královské německé legie pod vévodou Wellingtonem proti Napoleonovi, jeho otec zase velel za první světové války divizi a stal se jedním z nejvýznamnějších německých teoretiků taktiky. Byl to statečný muž a také pragmatik, který měl na svého syna velký vliv. Hermannovi se totiž často svěřoval s problémy, které trápily císařskou armádu.

Mladý muž pozorně naslouchal a vše si pečlivě analyzoval a bystře hodnotil. Když vypukla první světová válka, Hermann Balck sloužil u horské pěchoty. Postupně bojoval na západní, východní, italské i balkánské frontě. Již tehdy na sebe upozorňoval především velkou iniciativou a pohotovostí. Jednou například vedl průzkumnou hlídku za ruské linie, která dokázala v nepřátelském týlu operovat po několik týdnů. Během bojů byl Balck sedmkrát raněn a válku zakončil jako velitel roty. Nadřízení nechtěli o nadějného důstojníka přijít, a tak jej zařadili mezi vyvolené, kteří směli zůstat v armádě okleštěné nařízeními versailleské smlouvy.

Ve svých pamětech Balck uvádí, že mobilní válka jej začala lákat již během první světové války. Zúčastnil se mnoha akcí vedených v součinnosti s kavalerií, a tak si podal v roce 1922 žádost o převelení k 18. jízdnímu pluku. Nadřízení mu vyhověli a na dalších 12 let se stal velitelem kulometné roty v této jednotce. V rámci početně omezeného důstojnického sboru nebylo příliš prostoru pro další kariérní růst. Nadějný důstojník si musel počkat až na změnu společenských poměrů.

Ve službách nacismu

Balck se poctivě staral o svou jednotku i o každodenní potřeby podřízených, takže si časem vybudoval v armádě velmi dobré jméno. Na podzim 1938 byl proto přeložen k Vrchnímu velitelství pozemních sil (OKH) jako operační důstojník jezdectva. Pod jeho pravomoc ale spadaly například také průzkumné a motorizované jednotky. Podplukovník Balck se velmi zajímal o mohutně se rozvíjející Panzerwaffe a již na sklonku 30. let prosazoval masivní výrobu nových tanků. Nadřízení jej však odmítli a produkce obrněnců nadále pokračovala svým líným tempem. Válka přitom klepala na dveře.

Polské tažení ještě Balck strávil ve štábu, ale do Francie již táhl v čele 1. motorizovaného pluku. Tuto jednotku si velmi pochvaloval, protože část jejího mužstva tvořili vojáci z jeho starého 18. jízdního, a hlavně nedávno obdržela nejmodernější výzbroj a výstroj. Byli to právě Balckovi muži, kdo v květnu 1940 jako jedni z prvních překročili řeku Mázu. Podplukovník se s tím nespokojil. Správně totiž pochopil, že se zde může rozhodnout o osudu celého tažení.

Navzdory námitkám svého štábu, který chtěl nechat pluk odpočinout, zavelel k dalšímu útoku a hnal vyčerpané muže do dalšího boje. Německý postup Francouze zaskočil a jejich odpor se zhroutil. Za své výkony během západního tažení si Balck vysloužil povýšení na plukovníka a Rytířský kříž Železného kříže. Poté převzal velení 3. tankového pluku, se kterým úspěšně bojoval v Řecku.

Pokračování: Generál Hermann Balck: Hořký konec hvězdy německé Panzerwaffe

Před začátkem operace Barbarossa však byl i přes svůj odpor opět převelen k OKH, kde chtěli využít jeho nemalé organizační schopnosti. Plukovník měl za úkol zefektivnit výrobu nových tanků. Toho se mu částečně dařilo dosáhnout, ale úmorná kancelářská práce jej nebavila. V květnu 1942 jej nadřízení konečně vyslyšeli a vyslali znovu do pole.