Květnové nebeské dění bude na začátku i na konci měsíce uvozeno sérií konjunkcí na ranní obloze. Všechny se odehrají za svítání nad jihovýchodem a budou sdílet i hlavní aktéry, tedy Jupiter s −2,2 mag v souhvězdí Vodnáře, Saturn s 0,7 mag v Kozorohovi a ubývající Měsíc. Náš souputník se k víceméně statické planetární dvojici přiblíží vždy od západu, načež pod ní během pár dní propluje směrem na východ. Poprvé se tak stane ve dnech 3. až 5. května, podruhé mezi 31. květnem a 2. červnem. 

Venuše, Merkur i Mars

Na pozadí světlé oblohy však můžeme v květnu pozorovat i další planetární pár. Tentokrát ovšem půjde o soumrakové nebe velmi nízko nad severozápadem, kde se po západu Slunce krátce zjeví Venuše s Merkurem. Na začátku měsíce se bude jasnější Venuše s −3,9 mag nacházet blíž u obzoru, zatímco méně výrazný Merkur s −1 mag spatříme zhruba 5° nad ní. V popsaném uspořádání se bude dvojice až do předposledního květnového týdne společným tempem vzdalovat od Slunce, ve dnech 13. a 14. května navíc za doprovodu uzounkého měsíčního srpku. Poté však Merkur zpomalí a Venuše se k němu začne rychle přibližovat. K jejich nejtěsnějšímu setkání na nebi dojde 28. května, kdy je bude dělit cca 0,5°. 

Poslední jasnou planetu květnového nebe musíme hledat v Blížencích, tedy na večerní obloze a vysoko nad západem: Naoranžovělý Mars v průběhu 31 dní protne nebeská dvojčata od západu na východ, mezi 15. a 16. květnem navíc za přispění dorůstajícího srpku Měsíce. O pouhé tři dny později doputuje zemský průvodce – již v první čtvrti – na obloze k Regulu, který je s 1,4 mag nejjasnější stálicí souhvězdí Lva. 

Na pokraji zkázy

Regulus zároveň představuje 22. nejjasnější hvězdu nočního nebe, a než k nám jeho světlo dorazí, uplyne zhruba 80 roků. Astronomové jej řadí mezi tzv. podobry, což naznačuje, že je sice větší a zářivější než Slunce, ale současně nemůže konkurovat těm největším známým stálicím z řad exotických obrů a veleobrů. Řečí čísel je zhruba 4× hmotnější i větší než naše hvězda, má přinejmenším 2× vyšší povrchovou teplotu a svítivostí překonává Slunce hned 300×. 

Rekordy ovšem Regulus láme jinde: Zcela mimořádných hodnot totiž dosahuje rychlost jeho rotace kolem vlastní osy. I zde si můžeme vypomoct Sluncem, jež se v rovníkových oblastech otočí přibližně jednou za 25 dní, takže každý bod na jeho rovníku urazí za hodinu přes 7 200 km. Jenže v případě Regula jde o neuvěřitelných 1,1 milionu kilometru! Čtyřikrát větší stálice tak jednu otočku zvládne za pouhých 16 hodin. Jedná se takřka o maximum možného, protože kdyby rychlost jeho rotace vzrostla jen o desetinu, odstředivá síla by jej roztrhala na kusy!

Jelikož Regulus představuje obří kouli žhavých plynů, pod vlivem rychlého otáčení se zploštil a protáhl do vejčitého tvaru. Jeho polární průměr je tak mnohem menší než rovníkový, což s sebou nese další zajímavý důsledek: Hvězda má v okolí pólů větší povrchovou gravitaci než na rovníku. Plyn v polárních oblastech je tedy pod větším tlakem, což se projevuje znatelným rozdílem povrchových teplot – póly Regula se zahřívají na 15 000 °C, zatímco rovníkové pásmo je zhruba o třetinu chladnější. Odborně se danému efektu říká gravitační zjasnění, respektive ztemnění. 

Z obra trpaslíkem

Vše, co jsme si dosud o Regulovi řekli, se přitom týká pouze jeho jedné čtvrtiny – jde totiž o čtyřhvězdu. Hlavní modrobílou složku neboli Regulus A jsme si již popsali. Náleží k ní i průvodce v podobě bílého trpaslíka, o němž však víme jen na základě spektroskopických pozorování a přímo ho zahlédnout nemůžeme. Je pouze jisté, že zmíněné složky oběhnou kolem společného těžiště jedenkrát za 40 dní. 

Nicméně na počátku existence popsaného systému, jehož stáří atakuje miliardu roků, bychom narazili na zcela jiné „rozložení sil“. Trpasličí souputník byl totiž v minulosti nejspíš obří stálicí, jež soustavě dominovala velikostí i hmotností. Jakmile však dospěla do stadia červeného obra, zvětšila se natolik, že začala silně interagovat se svým menším sousedem – původním Regulem A. Dělo se tak víc než intenzivně, prostřednictvím látky, která z červeného obra přetékala na jeho souputníka. Ten se v důsledku toho zvětšil a zrychlila i jeho rotace, zatímco z giganta v sousedství zbylo jen drobné, obnažené a nesmírně horké jádro, současný bílý trpaslík.

Trpasličí dvojice

Druhé dvě složky systému se nacházejí v úhlové vzdálenosti 176″ severozápadně od popsaného spektroskopického páru alias Regula A. První z nich je oranžový trpaslík osmé hvězdné velikosti neboli Regulus B. Dostatečná jasnost a úhlová vzdálenost z něj dělají objekt snadno přístupný i menším dalekohledům, přičemž také on má svého hvězdného průvodce, s nímž je gravitačně svázán: Regulus C představuje rovněž trpaslíka, pro změnu však červeného. Jelikož ovšem leží na nebi pouze 2,5″ od Regula B a dosahuje jasnosti 13,2 mag, lze ho spatřit jen ve velkých astronomických přístrojích.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 20. května ve 21:37 SELČ vstupuje do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná večer nízko nad severozápadem
• Mars – viditelný večer vysoko nad západem
• Jupiter – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2021

• 3. až 5. května – seskupení Měsíce, Saturnu a Jupitera na ranní obloze nad jihovýchodem, nejblíž si budou 4. a 5. května na ploše o průměru cca 16°, respektive 18°
• 6. května – maximum meteorického roje Éta Akvarid v ranních hodinách
• 13. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Merkuru na soumrakovém nebi nízko nad severozápadem (cca 2,7°), níž nad horizontem pozorovatelná i Venuše
• 15. a 16. května – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na večerní obloze: 15. 5. cca 5°, 16. 5. cca 6,5°
• 16. května – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 17. května – Merkur v největší východní elongaci, cca 22° od Slunce
• 19. května – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 23. května – Měsíc poblíž Spiky z Panny na noční obloze
• 26. května – úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 28. května – setkání Merkuru a Venuše (cca 0,5°) na soumrakové obloze nízko nad severozápadem 
• 31. května až 2. června – seskupení Měsíce, Saturnu a Jupitera na brzkém ranním nebi: 31. 5. Měsíc cca 5° od Saturnu, 1. a 2. 6. cca 8° od Jupitera

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Atomové bomby potvrdily v Japonsku svůj drtivý účinek. Vojenské velení USA bylo explozemi fascinováno a nařídilo vyhodnotit efektivitu zásahů, zdokonalit zbraně a navrhnout jejich další strategické využití. Oproti sovětským rivalům měli Američané především technologický náskok. Hodlali sílu atomu co nejlépe ovládnout a zkrotit.

Operace Crossroads (Křižovatky) provedená v létě 1946 představovala první ze série testů, které měly simulovat použití jaderného arzenálu v rozličných bojových podmínkách. Bylo rozhodnuto akci uskutečnit na mikronéském atolu Bikini, jenž tvoří součást Marshallových ostrovů, o které svedli Američané s Japonci nejednu lítou bitvu. Atol tvoří 27 ostrůvků o celkové rozloze 4 km², přičemž nejbližší pevnina se nachází ve vzdálenosti 300 km. Ideální místo pro testy… 

V zájmu světového míru

Pokusným atomovým výbuchům na zmíněném kousku země předcházely náročné přípravy za přítomnosti až čtyřiceti tisíc lidí – šlo o vůbec nejvyšší počet osob, jaký se kdy účastnil vědeckého pokusu. Americké námořnictvo připlulo k Bikini s 92 válečnými loděmi, vlastními i ukořistěnými, které dříve pluly pod japonskou a německou vlajkou. Tak mohutná flotila by jindy věstila invazi či přípravu na námořní střet, ale Američané se jen chystali zbavit se „nepotřebného šrotu“ – plavidel se slavnými jmény a minulostí, jež v mnoha případech zasáhla do bojů už za první světové války. Nacházely se mezi nimi torpédoborce, bitevníky, ponorky, cisternové lodě i křižníky, navíc plně naložené těžkou technikou, letadly, tanky a děly. 

Na jedno plavidlo umístili vědci dokonce živá zvířata, domácí i divoká, aby zjistili, jaký účinek na ně bude mít pekelný žár. Místo pak muselo vyklidit asi 180 domorodců: na příkaz námořnictva měli provést sčítání obyvatel i majetku a poté navždy opustit svůj domov „v zájmu světového míru“.  

Tři smrtící údery 

Operace Crossroads byla podle plánu rozdělena do tří fází, neboť atomový výbuch měl proběhnout pokaždé v jiných podmínkách. První pokus nazvaný „A – Able“ byl na pořadu dne 1. července 1946. Na pozorovacích člunech se v úctyhodné vzdálenosti shromáždila admiralita, politici, novináři, fotografové a vojenští technici s Geigerovými přístroji pro měření úrovně radiace. Letoun B-29 přezdívaný Dave’s Dream (Davídkův sen) nesl bombu o hmotnosti 4 500 kg, stejný typ, který „posloužil“ pro Nagasaki. Explodovala 160 m nad mořem, načež ohnivou kouli vystřídal oblak deseti milionů tun prachu, sahající až do výšky 20 km. Efekt byl dvakrát mohutnější než při děsivém výbuchu indonéské sopky Krakatoa, která v srpnu 1883 vyvolala třicetimetrovou vlnu tsunami a smetla 160 měst a vesnic. Pokusné lodě utrpěly vážná poškození, byly různě seškvařeny a zdeformovány, nikoliv však zcela zničeny. Ukázalo se tak, že použití atomových zbraní při námořní válce nebude nijak praktické. 

Vraky zůstaly na místě a operace pokračovala 25. července druhým pokusem „B – Baker“ – vůbec poprvé v dějinách pod hladinou moře. Bombu spustili do hloubky 27 m a odpálili; naráz se tak vzedmulo půl milionu tun vody a 50 z 92 lodí bylo rozmetáno na prach. Hlavní zjištění znělo, že síla exploze pod hladinou mnohonásobně převyšuje výbuch ve vzduchu. 

V srpnu 1946 se měl uskutečnit pokus číslo tři „C – Charlie“, při němž by se odpálila ještě silnější nálož, ale sám prezident Truman se zalekl možných následků a operaci Crossroads ukončil.

Všichni však byli spokojeni: pozorovatelé se vyhnuli ozáření a veledůležitá data zaplnila stohy papíru. Jen domorodí ostrované si museli hledat nový domov: od americké vlády dostali jako náhradu 325 tisíc dolarů a samotný atol Bikini zůstal po příštích padesát let v izolaci kvůli radiaci. Sérií výbuchů vstoupili Američané do epochy častých jaderných testů – možná až příliš častých: podle oficiálních statistik jich mezi lety 1946 a 1998 provedli celkem 1 054.

Odpověď strýčka Joea 

Kreml mezitím závistivě přihlížel, jak Bílý dům ovládá atom, a tlačil na své vědce, aby uspíšili přípravy na vlastní pokusné výbuchy. K získání potřebných znalostí byla přitom nezbytná i trocha klasické špionáže a technických plánů zprostředkovaných fyzikem Klausem Fuchsem. Tento schopný německý specialista skrývající komunistické přesvědčení pracoval v samém srdci jaderného projektu Manhattan – v laboratoři v poušti Los Alamos. Navíc měl přístup na nejvyšší jednání spojeneckých odborníků, kteří na tajných konferencích sdíleli své zkušenosti z vývoje jaderných zbraní. 

S jeho pomocí mohli pak sovětští specialisté 29. srpna 1949 hrdě oznámit Stalinovi, že SSSR dosáhl dalšího historického milníku – prvního jaderného výbuchu. Puma odpálená na uzavřené střelnici Semipalatinsk uprostřed kazašské stepi měla sílu 22 kilotun (kt) a nesla označení RDS-1. Američané jí familiárně říkali Joe-1 (podle Stalinovy přezdívky „strýček Joe“), ale vyčerpávajících jaderných závodů s nevypočitatelným Svazem se hrozili. 

Další pokus přišel na řadu až v září 1951, s mnohem silnější náloží, a záhy následovalo vyvíjení vodíkové bomby o síle 400 kt. Po celá 50. léta pak Sověti v této oblasti posouvali hranice, mimo jiné díky věhlasnému vědci Andreji Sacharovovi, který vedl jaderný program a později proslul jako tvrdý kritik porušování lidských práv. 

Sovětská nálož zkázy 

Nenasytnost nového kremelského vůdce Nikity Chruščova však neznala mezí. Zadal vědcům úkol sestrojit nejničivější bombu, jakou kdy lidstvo vyrobilo, aby se jeho říši nikdo neodvážil vzdorovat. Požadoval sílu 100 megatun, ale konstruktéři toto šílené rozhodnutí na poslední chvíli zvrátili. Chruščov se nakonec nechal přesvědčit ke snížení účinku na polovinu, ovšem pro srovnání: hirošimský výbuch odpovídal asi 15 kilotunám. 

Třicátého října 1961 vzlétl nad souostroví Nová země v Severním ledovém oceánu bombardér Tu-95 a shodil z výšky 10 km smrtící nálož, pumu zvanou „Car“. Atomový hřib narostl do průměru 40 km a výšky 60 km. Vše živé v okruhu 100 km utrpělo popáleniny třetího stupně. Oblohu ozářilo palčivé světlo do vzdálenosti tisíce kilometrů a tlaková vlna třikrát obletěla zeměkouli. Srovnatelná exploze by přitom mohla vymazat z mapy město o velikosti Paříže.

TIP: Car-bomba: Největší jaderný výbuch v dějinách lidstva

Pobouřená odezva mezinárodního společenství na sebe tudíž nenechala dlouho čekat a o dva roky později byli Sověti nuceni přistoupit k dohodě o omezení jaderných testů. Přesto do konce studené války realizovali přes 700 pokusných explozí v atmosféře, na zemi, pod povrchem i ve vodě. S bezpečností si však soudruzi hlavu příliš nelámali: radiaci byly vystaveny vojenské posádky i zhruba dvě stě tisíc civilistů, jejichž potomci čelili zdravotním následkům po několik generací. 

Soutěž velmocí

Třetího října 1952 vstoupila do klubu jaderných mocností také Velká Británie, když provedla test v mořských hlubinách u pobřeží západní Austrálie. V rámci operací Totem, Mosaic (Mozaika), Buffalo (Bizon) a Antler (Paroh) se v 50. letech uskutečnily čtyři desítky experimentů na různých místech zmíněného kontinentu. Zahanbeni nechtěli zůstat ani Francouzi, kteří 13. února 1960 otevřeli Pandořinu skříňku v rozpálených píscích Alžírska operací Gerboise Bleue (Modrý tarbík). Nad Saharou se zdvihl atomový hřib po explozi bomby o síle 70 kt a prezident de Gaulle triumfálně oslavoval, že země galského kohouta je opět o něco mocnější a hrdější.

Ne všechno však bylo tak růžové: například tzv. Incident Béryl tajila francouzská vláda desítky let. Prvního května 1962 došlo při podzemním výbuchu v alžírském Ekkeru k nehodě – propadla se jedna z šachet a do ovzduší unikla silná radioaktivita. Zasáhla stovku pracovníků a také právě přítomnou vládní delegaci v čele s ministrem obrany Pierrem Messmerem. 

Paříž před soudem 

Ve stejnou dobu vrcholila alžírská občanská válka, jež ohrožovala i podstatu samotné Francie. Aby nemohlo dojít ke zneužití jaderných zbraní ze strany povstalců a teroristů, přesunula se velká část programu na druhý konec světa, do mnohem klidnějších končin Francouzské Polynésie. Tam se pak mezi roky 1966 a 1996 uskutečnilo na 180 testů, z nichž se plná třetina odehrála na atolu Mururoa. 

Informace o průběhu experimentů a jejich výsledcích Francouzi úzkostlivě tajili, ale již v 70. letech sílilo protiatomové hnutí, do jehož struktur se zapojili představitelé téměř všech polynéských ostrovů a především Nového Zélandu. Ostrov Wellington dokonce neváhal pohnat Paříž před mezinárodní soud. Po sporu, který hasila OSN, ohlásila Francie v roce 1974 přesunutí všech jaderných testů do podzemí. Přesto stovky domorodců trpěly rakovinou štítné žlázy a řadou dalších neduhů, jež s jadernými testy přímo souvisely. 

Smějící se Buddha 

Zbraní posledního soudu se chtěl chlubit i čínský rudý vůdce Mao Ce-tung. Šestnáctého října 1964 došlo v Lop Nur na severozápadě země k odpálení bomby o síle 22 kt, a to ve výšce 100 m. O tři roky později následoval test vodíkové pumy a do 90. let se uskutečnilo celkem 45 testů. Hovoří se přitom o únicích radiace do okolních řek a smrtelných následcích, jež postihly místní ujgurské obyvatelstvo…  

TIP: Stanislav Petrov: Muž, který zachránil svět před jadernou válkou

S velkými obavami hleděl svět také na indické a pákistánské jaderné laškování. O krůček navrch měla přitom první zmíněná země, která 18. května 1974 odpálila pod kódovým označením Smiling Buddha (Smějící se Buddha) bombu o síle 8 kt, a sice na podzemní základně v poušti Thar u pákistánské hranice. Islámábád okamžitě přerušil všechna diplomatická jednání s Dillí a dva a půl roku po skončení války o nezávislost Bangladéše hrozil mezi sousedy další krvavý konflikt. Jen díky mimořádnému úsilí vyslanců OSN se nakonec podařilo řinčení zbraní odvrátit. Pákistán se svého pokusného výbuchu dočkal až v březnu 1983. Obě země dodnes kvůli finanční náročnosti realizovaly celkem jen dvanáct testů malého rozsahu. 

Skrytí majitelé 

Atomovými zbraněmi s největší pravděpodobností disponovaly nebo stále disponují také Jižní Afrika, Izrael, Írán a Severní Korea. Tlak veřejnosti a kontroly Mezinárodní agentury pro atomovou energii však omezily demonstrativní testy na minimum. Lidstvo se zatím bohudík vyhnulo třetí světové válce, ačkoliv horké prsty již několikrát sahaly po spouštích. Supervelmoci se dohodly na postupné likvidaci jaderného arzenálu, ale ve vojenských skladech se jej stále skrývá dost na zničení několika Zemí. 

Snad nikdy nezapomenu na ono pozdní říjnové odpoledne. Po celý den jsme tehdy bojovali s mlhou a vichrem na svazích Mont Lozére ve francouzských Cevennách. Silné poryvy nám vrhaly do obličeje ledové krystalky, které bodaly jako jehly a my měli pocit, že se snad už nikdy neohřejeme. Když jsme ale nakonec sestoupili do tichého, starosvětského Floracu, městečko hýčkalo pozdní šikmé slunce. V ulicích nás jemně ovíval vánek, který ševelil v aleji prastarých platanů na náměstíčku a pod nimi posedávali lidé u stolků útulných kavárniček. Pod těmito platany určitě roku 1878 odpočíval i slavný (tehdy však začínající) osmadvacetiletý spisovatel Robert Louis Stevenson, který tudy procházel při svém putování Cevennami s oslicí Modestinou.

Otazníky kolem původu

Když slyším slovo „platan“, okamžitě se mi vybaví dvojverší písně Veličenstvo Kat geniálního písničkáře Karla Kryla:

„Král klečí před Satanem, na žezlo se těší / a lůza pod platanem radu moudrých věší…“

O původu platanu javorolistého (Platanus hispanica) se botanikové přou. Někteří jej považují za křížence platanu východního (Platanus orientalis), který pochází z východního Středomoří a Malé Asie a platanu západního (Platanus occidentalis), jenž má domovinu kolem říčních břehů na jihovýchodě USA. Jiní však tuto hypotézu popírají a pouze tvrdí, že původ platanu javorolistého je neznámý.

Pokud bychom připustili domněnku, že platan javorolistý je hybridem platanu východního a západního, je záhadou, proč tak dobře prospívá uvnitř velkých měst se suchým ovzduším a proč tak dobře snáší znečištěné prostředí. Oba jeho „rodiče“ totiž obývají místa kolem řek a jezer.

Nová generace do větru

Tento impozantní, rychle rostoucí, opadavý a dlouhověký strom dosahuje výšky deseti až čtyřiceti metrů. Má většinou kratší kmen a silné větve. Charakteristická je nažloutlá a šedohnědá borka, která se uvolňuje ve velkých plátech. Platan má tuhé listy, s řapíkem dlouhým 5–10 cm a s čepelí dlouhou 15–25 cm, přičemž palisty límcovitě obepínají výhony.

Kvést začíná ve věku 22–24 let a jeho jednopohlavní kulovitá květenství jsou dost nenápadná. Platan je jednodomou, větrosnubnou dřevinou. Zralá plodenství jsou 12–15 cm dlouhá se dvěma až třemi kuličkami – hlávkami – o průměru 3–4 cm. Přes zimu zůstávají na větvích a teprve na jaře se rozpadají. Chlupaté nažky, které jsou vpředu tupě okrouhlé a nesou zbytek jedné čnělky, roznáší vítr. Pokud semena dopadnou na vlhká stanoviště, spolehlivě vyklíčí.

Svědek hraběcí lásky

Největší platan v Česku najdeme v Bartošovicích u zámku a stáří tohoto takzvaného Josefínina platanu se odhaduje na 170 let. Kmen má ve výšce 1,3 metru nad zemí obvod 760 cm a nejvyšší větve dosahují 32 metrů nad zem. Ke košatému obru se váže příběh o lásce, která smrtí nekončí: po smrti hraběnky Josefíny Pachtové (zemřela 6. 12. 1833) nechal hrabě Josef Jiří Meinert na důkaz věrné lásky postavit hrobku a na jaře příštího roku vysadil na hraběnčinu památku u zámku před oknem své pracovny strom dovezený z Anglie. Nevíme, zda je tento příběh pravdivý, ale faktem je, že platan javorolistý v Bartošovicích je dnes nejmohutnějším a nestarším evidovaným platanem v České republice.

Oříšek pro šperkaře

Dalším z „cizinců“ u nás je ořešák černý (Juglans nigra). Strom pocházející ze Severní Ameriky může dorůst 15–50 metrů a pro svou dekorativnost je v našich parcích pěstován stále častěji. Kvůli velmi kvalitnímu dřevu se dokonce uvažuje o jeho lesnickém využití. Pevné a těžké dřevo s tmavohnědým až nafialovělým jádrem je často v zemi původu využíváno v nábytkářství.

TIP: Dvojčata přes půl světa: Strom, který „doplaval“ z Havaje na Réunion

Listy tohoto ořešáku jsou sudozpeřené i lichozpeřené. Nápadné ořechy sedí v tlustých zelených obalech (3–5 cm tlustých) jednotlivě nebo po dvou. Zelené obaly jsou silně aromatické a svou vůní trochu připomínají muškátový oříšek. Ořechy mají velmi tvrdou skořápku, kterou mají kvůli její dekorativnosti v oblibě šperkaři. K výživným, i když prý nepříliš chutným semenům, se ale i přes velkou houževnatost obalu drobní hlodavci i tak dostanou.

V Česku byl ořešák černý poprvé zaznamenán roku 1803 v zámeckém parku v Lednici, 1831 v Konopišti a 1835 v pražské Královské oboře. V současnosti roste nejmohutnější exemplář s obvodem kmene 611 cm v zámeckém parku v Kvasicích na Kroměřížsku.

Pletí plevele je obvykle dost namáhavá a časově náročná práce. Plevelné rostliny rostou jako z vody a dlouhodobé soužití s našimi plodinami je vybavilo celou řadou triků, jimiž nám ztrpčují život. Proč tedy na plevel neposlat autonomní roboty, kteří neznají únavu a mohou využít pokročilé technologie?

Startup Carbon Robotics posílá proti plevelům autonomního robota Weeder, který proti plevelům postaví sílu umělé inteligence a výkonných laserů. Robot dokáže zlikvidovat za hodinu více než 100 tisíc rostlin plevele. Výstřely laserů míří na vnitřní pletiva rostlin a zničí je působením tepelné energie.

Laserový zemědělec

Autonomní robot Weeder dokáže vyplít 6 až 8 hektarů půdy denně. Čtyřkolový 4,3 tuny těžký stroj využívá GPS navigaci a strojové vidění, díky nimž si hledá optimální cestu na poli. Pro správnou identifikaci rostlin plevele využívá palubní počítač s umělou inteligencí a kamery s vysokým rozlišením. Když robot narazí na plevel, sežehne ho paprsky celkem osmi současně pracujících laserů o výkonu 150 kW.

TIP: Robotické zemědělství: Na plantáže míří autonomní sázeči rýže

Výhodou laserového plecího robota je, že ponechává svrchní část půdy víceméně neporušenou, což uchová její společenstva mikroorganismů. Ekonomicky výhodný provoz robota by měl zaujmout především organické zemědělce a podobně zaměřené pěstitele, kterým leží na srdci dlouhodobá kondice obhospodařované půdy.

Většina hvězd ve vesmíru umírá „přirozenou smrtí“. Spotřebují hvězdné palivo a podle své velikosti vychladnou, nafouknou se anebo divoce explodují. Najdou se ale i výjimky. V centrální části galaxií se nacházejí supermasivní černé díry, které mohou hvězdu zlikvidovat i jinak – podstatně drastičtějším způsobem.

Pokud se neopatrná hvězda dostane příliš blízko supermasivní černé díře, extrémní gravitace může hvězdu roztrhat a vtáhnout do singularity. Oficiálně se tomu říká ‚událost slapového narušení‘(TDE, podle anglického Tidal Disruption Event), astronomové tyto situace označují jako ‚špagetifikace‘ hvězdy.

Pozorování špagetifikované hvězdy

Odborníci už delší dobu detekují výtrysky záření z oblasti supermasivních černých děr. Podle všeho jde o projevy špagetifikace hvězd, které jsou požírány singularitou. Donedávna se ale nepodařilo pozorovat vlastní „siluety“ materiálu hvězd, který putuje do nitra supermasivní černé díry. 

TIP: Zažívací potíže ve vesmíru: Přejídání škodí i supermasivním černým dírám

Změnil to tým, který vedl Giacomo Cannizzaro z institutu SRON Netherlands Institute for Space Research a Radboud University. Vědci analyzovali spektrum záření události slapového narušení s označením AT 2019dsg. Podařilo se jim detekovat specifické absorpční čáry tohoto spektra, když detailně zkoumali záření z oblasti jednoho z pólů černé díry. Tyto rysy spektra záření odpovídají tomu, že kolem dotyčné černé díry je vícekrát kolem dokola namotán materiál čerstvě roztržené hvězdy. Je to tedy pořádně dlouhá špageta.

Král Václav IV. byl z těch synů slavných otců, o kterých se říká, že jablko padlo od stromu opravdu daleko. Po Otci Vlasti Karlovi IV. přebral trůn, ale už ne panovnické dovednosti. Nezřídka se mu podsouvá, že to byl on, kdo způsobil rozklad Zemí Koruny České. V poslední části života se navíc častěji dopouštěl různých alkoholických excesů, kvůli kterým s králem obtížně vycházeli i jeho přátelé. 

Rostoucí napětí

Značně neobratně si Václav počínal ve vztahu ke katolické církvi, zejména pokud šlo o majetek a peníze. Vzájemný rozpor začal nabírat na obrátkách, když v roce 1379 usedl do arcibiskupského křesla Jan z Jenštejna, člověk všeobecně vzdělaný a s jasným politickým názorem, zcela odlišným od králova. Původní „neutrální nepřátelství“ mezi oběma mocnými muži se rychle měnilo v otevřenou zášť. Navíc Václav tou dobou úplně přestal rozumně uvažovat a ze svých problémů hledal cestu nejčastěji v ženské společnosti a číši vína. Arcibiskup odmítal takové královo chování tolerovat a bylo jen otázkou času, kdy se něco stane. 

Útěk před králem 

Za této nepřehledné situace přichází na scénu postava Johánka z Pomuku, od roku 1389 generálního vikáře (vysokého správního úředníka) pražského arcibiskupství.

Johánek si krále znepřátelil hned krátce po svém nástupu tím, že Václavovi překazil jeho plán založit v českých zemích nové biskupství. Podle očitých svědků, když se to král dozvěděl, vypukl u něho dosud nevídaný záchvat zuřivosti, neboť Václav to vnímal jako očitý Jenštejnův podvod na královském majestátu. Ihned vyzval arcibiskupa a jeho rádce, aby se k němu okamžitě dostavili. Ti se však, ze strachu před královým hněvem, raději všichni odstěhovali na arcibiskupský hrad v Roudnici. 

Johánkovo zatčení

Arcibiskup a jeho spolupracovníci byli ochotni se vrátit do Prahy až po Václavově výslovném zajištění bezpečnosti. Jenže jakmile král spatřil Jenštejna v Praze, začal prý sprostě a nepříčetně nadávat a všem hrozil těžkými tresty. Na arcibiskupa si netroufl, ale dal zatknout alespoň jeho generálního vikáře Johánka z Pomuku a několik dalších úředníků. Samotný arcibiskup Jenštejn z celé patálie vyvázl jen s uraženou hrdostí a okamžitě odjel zpátky do Roudnice. 

Posléze se panovník osobně zúčastnil výslechu všech arcibiskupových lidí a podle očitých svědků si počínal doslova nepříčetně. Někteří ze zatčených se raději uvolili pod přísahou svědčit, nebo na mučidlech vyznali vše, co si král přál. 

Ani v mučírně nepromluvil!

Nakonec zůstal jen generální vikář Johánek z Pomuku, na něhož se Václav osobně zaměřil. Rozhodl se, že Johánka podrobí nejostřejší tortuře, nicméně tento pán celé mučení vydržel. Dobové zprávy tvrdily, že král se jeho mučení zúčastnil nejen pasivním přihlížením, ale katovi v některých aktivitách sám osobně pomáhal. Žádné příznaky prosby o milost však z Johánkových úst nevyšly, čímž si zpečetil svůj osud.

Polomrtvého kněze (některé zprávy ovšem tvrdí, že po tomto mučení byl už nebožtíkem) poručil Václav svázat a tajně v podvečerním šeru odnést na kamenný most přes Vltavu a jeho nebohé tělo svrhnout do vody. Podle kronikářských záznamů se to stalo 20. března LP 1393 o deváté hodině večerní.

Když král „zdárně“ vykonal na Johánkovi akt msty, jakoby se nechumelilo, odjel si na hrad Žebrák, patrně přesvědčen, že dal církvi jasně najevo, kdo je v království pánem. Mezitím Johánkovo tělo preláti pražského kostela vytáhli z vody někde u kláštera svatého Kříže a ve vší úctě donesli na Pražský hrad. Pochovali ho v katedrále svatého Víta proti oltáři Panny Marie. 

V roce 1721 byl Johánek z Pomuku už definitivně přejmenovaný na Jana Nepomuckého, papežem Inocencem XIII. blahořečen a 19. března 1729 ho papež Benedikt XIII. prohlásil za svatého.

Vznik legendy

Takový byl konec a pravá příčina smrti muže, z něhož jezuité pod změněným jménem Jan Nepomucký vytvořili mučedníka a patrona tzv. zpovědního tajemství. To je také nejčastěji tradovaný legendární výklad jeho smrti. Legenda o tajemství královny Žofie, stejně jako tvrzení, že v okamžiku jeho utopení se otevřela nebesa a z nich sestoupili andělé s palmovými ratolestmi, se nejspíše nezakládají na pravdě.

TIP: Nebe českých světců: Jak vznikl kult nejslavnějších českých světců?

Všemi těmito výmysly „nakrmil“ své čtenáře až později kronikář s bujnou fantazií Václav Hájek z Libočan. Do Hájkova díla patří i původ pěti hvězd kolem Janovy hlavy, které se prý objevily nad Vltavou společně se záhadnými světelnými úkazy… 

Na přelomu září a října 1915, během bojů u francouzského Loose (dnešní Loose-en-Gohelle), bylo třeba učinit klíčové rozhodnutí, které mohlo bitvu rozhodnout ve prospěch Dohody. Nikdo však nedokázal včas najít britského polního maršála Johna Frenche, a tak se osudný rozkaz opozdil o tři hodiny. Podle mnohých právě tato epizoda stála maršála kariéru a o šest týdnů později jej v čele Britského expedičního sboru nahradil Douglas Haig.

Předchozí část: V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (1)

Osm generálů za devět dní

Další britští velitelé měli u Loose ještě větší smůlu. Brigádní generál Bruce putoval do zajetí, když Němci obsadili jeho předsunutou pozici. Šestadvacátého září padl brigádní generál Nickalls, následujícího dne generálmajor Capper utrpěl smrtelné zranění při útoku na vilémovské linie. Ztráty se kupily a nakonec armáda Jeho Veličenstva odepsala u Loose osm generálů během pouhých devíti dnů.

V této souvislosti se nabízí srovnání s německou doktrínou – třeba proto, že vládnoucí dynastie v Německu a Británii byly propojeny a jejich ozbrojené síly se vzájemně ovlivňovaly. Dokladem budiž osoba císaře Viléma II. – byl nejen nejstarším vnukem královny Viktorie, ale až do vypuknutí války formálně držel šarži polního maršála v britské armádě. O to zajímavější je fakt, že německá doktrína od svých generálů naopak přítomnost na frontové linii vyžadovala. Ve výcvikovém manuálu z roku 1918 stálo, že „čím větší je mobilita útoku, tím víc vpředu by se měl pohybovat i velitel“. Výsledkem byly opět těžké ztráty generality.

Postavení gentlemanů

Samostatnou zmínku si zaslouží platové podmínky britských oficírů. Od důstojníků se očekávalo, že se budou chovat jako gentlemani a budou disponovat též soukromými prostředky odpovídajícími jejich postavení. Zejména v nejprestižnějších plucích důstojníci potřebovali od rodiny peníze dokonce i na zaplacení svých uniforem (vyžadovalo se hned několik stejnokrojů pro různé příležitosti), dalšího vybavení a „civilní oděv ušitý přiměřeně nákladným krejčím i dva jezdecké koně“.

Takové náklady se mohly vyšplhat skutečně vysoko. Proto se například „u nového poručíka jízdního regimentu očekávalo, že bude mít soukromý příjem přinejmenším ve výši ročního platu svého velícího důstojníka“.

Od vojína na maršála

Pokud potřebné zázemí scházelo, musel se důstojník spokojit s méně nákladnou službou v koloniálních plucích nebo indické armádě. Dokladem může být kariéra Williama Robertsona – náčelníka generálního štábu v letech 1916–1918 a jediného muže, který to v královské armádě od vojína dotáhl až na polního maršála. Nejprve sloužil právě v indickém vojsku, protože zjistil, že tamní vláda nabízí tučné prémie důstojníkům, kteří jsou schopni poskytovat tlumočnické služby.

TIP: Brusilov, Kerenskij a Kolčak: Nejslavnější Rusové Velké války

Jazykově nadaný Robertson se ve volném čase naučil šest řečí od perštiny po nepálštinu, aby si doplnil neuspokojivé příjmy. Než se vyšvihl do nejvyšších pater královské armády, neustále zápolil s nedostatkem peněz. Dokládá to vzpomínka jednoho ze současníků: „Jako nižší důstojník pil v kantýně vodu, zatímco jeho kolegové chlemtali šampaňské. Když se začalo kouřit, opustil místnost a zapálil si dýmku, protože uvnitř byly povoleny výhradně doutníky – a Robertson si mohl dovolit jen levnější dýmkový tabák.“

Případ, který se v seriálu Hříšní lidé města pražského jmenoval Případ lichého střevíce, se odehrál se na sklonku první republiky a souvisel s šířením „omamných jedů“.

Mrtvá bez střevíců

Bylo 29. března 1937, jedenáct hodin večer. Obvodní inspektor přijal na oddělení uniformovaného policejního strážního sboru v Krakovské ulici poněkud neobvyklý telefonát. Šéf vyhlášeného Borůvkova sanatoria MUDr. Klinger mu oznámil, že krátce před 23. hodinou přivezl nějaký muž autodrožkou neznámou mladou ženu. Z auta ji vynesl v náručí a po zazvonění na ústavní zvonek ji předal vrátnému, kvapně se rozloučil a odjel. Lékař při prohlídce zjistil, že dívka je již mrtvá. Obvodní inspektor vyslal na místo obvodního inspektora II. třídy Václava Škodu a o případu vyrozuměl policejního lékaře, který se také dostavil do sanatoria. 

Podle dokladů policisté zjistili, že mrtvou ženou je poštovní úřednice Alžběta Langerová, narozená 7. prosince 1909 v Bochnii v Polsku, bytem Praha 1, Liliová číslo 249/6. Policejní lékař odhadl, že smrt nastala zhruba pět hodin před ohledáním. Žena měla maximálně rozšířené zorničky a nález dokládal podezření z otravy kokainem. Mrtvá byla dobře oblečená, ale chyběly jí střevíce. 

Policie pojala podezření z násilné smrti, a proto byla navržena soudní pitva. Na základě zjištěných skutečností byl vyrozuměn šéf bezpečnostního oddělení vládní rada Josef Vaňásek a na jeho příkaz se na služebnu v Krakovské ulici dostavil vrchní policejní komisař Dr. Zdeněk Borkovec a detektivové Janura, Vavřínek a Kofránek.

Podezřelý romanopisec 

Zatímco inspektor Škoda zjišťoval v Borůvkově sanatoriu totožnost neznámé ženy, zatelefonoval tam neznámý muž a ptal se na její zdravotní stav. Inspektor mu odpověděl, že se jí daří lépe a aby za ní přišel. Díky této léčce se do sanatoria dostavil obchodník Vojtěch Volf, který přinesl tašku a boty Langerové. Pak už události dostaly rychlý spád...

Volf byl zadržen a předveden na policejní strážnici, kde z něj zkušený policejní komisař Borkovec dostal tu nejdůležitější informaci – totiž že mrtvou dívku do nemocnice dovezl jistý Václav Petřík. Z jeho výpovědi pak zjistil, že Elsa Langerová v poslední době užívala kokain, a to i v kavárně Bajkal, kde spolu byli dnes a kde se jí také udělalo špatně. Petříka následně obžaloval prokurátor s tím, že „spáchal přečin proti bezpečnosti života podle § 335 trestního zákona a budiž za to potrestán podle téhož zákonného ustanovení“.

Dne 9. května 1937 proběhlo u Krajského soudu trestního v Praze hlavní líčení. Václav Petřík ve své výpovědi uvedl, že je nevinný. Po dobu známosti s Alžbětou Langerovou prý nepozoroval, že by šňupala kokain. Není prý pravda, že by ji nutil nebo nabádal, aby kokain brala, aby mohl popisovat, jak vypadá záchvat po jeho požití. Ano, skutečně psal román Karavana snů, v němž popisoval život kokainistky a používání drogy. Dokončil jej tři měsíce před Elsinou smrtí a právě v květnu 1937 ho vydal nakladatel Julius Albert. Petřík byl nakonec zproštěn viny, přestože „tu proti němu přece jen značné podezření je“, jak se praví v rozsudku.

Kdo byla Elsička?

V obřadní síni strašnického krematoria dozněly 3. dubna 1937 poslední tóny skladby Dobrú noc a rakev zmizela v požářišti. Smuteční obřad byl u konce. Matka, bratr a nejbližší příbuzní se přišli naposled rozloučit s jednou z prvních obětí kokainismu v Praze, s jejich milovanou Elsičkou. Její rakev byla obklopena četnými květinovými dary a v popředí leželo srdce z bílých kvítků a s fialovými iniciálami E. L. Jaká osobnost se za nimi skrývá, nevíme přesně ani dnes. 

Přesto se navzdory velkému časovému odstupu podařilo něco vypátrat. Alžběta Langerová se narodila z druhého manželství hudebního skladatele Antonína Langera, který žil a působil v Polsku. Když v roce 1910 náhle zemřel, ocitla se jeho druhá žena Adéla sama s šesti dětmi a bez prostředků. Přestěhovali se do Prahy, kde našli bydlení v Liliové ulici. Protloukali se všelijak. Adéla začala jednu místnost pronajímat prostitutkám, aby tím aspoň trochu vylepšila rodinný příjem. Je možné, že už tady se Elsička lecčemus přiučila. 

Šla pracovat na poštu, kde jí místo sehnal její starší bratr Gerard, ale díky své hezké tvářičce, která se ocitla i na reklamních fotografiích, si jí všiml hudební skladatel John Gollwell a zamiloval se do ní. Světák ve skvělých oblecích se původně jmenoval Jan Borůvka a měl vlivné bratry. Jeden z nich, MUDr. Vladimír Borůvka, vlastnil nám již známé soukromé sanatorium v Legerově ulici, které se stalo poslední Elsiným útočištěm. Sanatorium provázela výborná pověst – operovali tu přední odborníci a pacienti za péči ochotně platili značné sumy. O MUDr. Borůvkovi se říkalo, že občas vystavuje recepty na kokain a má styky s vybranými lékárníky. Sám se nedožil nijak vysokého věku – zemřel v pouhých pětačtyřiceti letech 27. ledna 1937, tedy o dva měsíce dřív než Elsa.

Seznámení s kokainem

Průbojný Gollwell skládal šlágry pro Járu Pospíšila a další známé zpěváky, působil jako klavírista a kapelník orchestru v kabaretu u Karla Hašlera a založil také vlastní hudební vydavatelství. Pseudonym Gollwell si zvolil během cesty do Ameriky, kde se možná také seznámil s kokainem. Každopádně právě s ním drogu poprvé zkusila i Elsa. Jenže na rozdíl od Gollwella jí zřejmě i propadla. S tím už nadaný hudebník nechtěl nic mít, a tak se s ní raději rozešel.

Záhy se ovšem v Elsině životě objevil další nápadník. Byl jím nám už známý Václav Petřík, ženatý čtyřicátník a rotmistr ve výslužbě, který se ve volném čase pokoušel psát román o kokainistce. Chodili spolu dva a půl roku až do osudného 29. března 1937. Již víme, že ho inspirovala k sepsání románu, ale nebyl zdaleka jediným autorem. O Elsičce najdeme zmínku také v knížce Adolfa Branalda Valčík z Lohengrina. Spisovatel se s ní seznámil v taneční kavárně Metro.

S odstupem mnoha let o ní napsal: „Byla hezká, malá a divná [...]. Bydlela v Liliové ulici, bývala tam překrásná tma, a když jsem ji chtěl na rozloučenou políbit, říkala ne, prosím vás, teď ne, a když jsem tedy šel, přitáhla si mne, sama mne políbila, a zase mě odstrčila, jako když neví, co chce, a přitom tiše plakala. U oné dívky nebylo nikdy nic jisté [...]. Odešla z parketu uprostřed tance a stejně nepředvídaně mě na parket táhla. Padala do apatie, jako se padá do spánku, neviděla, neslyšela; vzal jsem ji za ruku, trochu se chvěla. Jako ospalá odcházela se upravit a vracela se rozjařená, a já nic nevěděl, jenom, že je nějaká divná. Jednou se nevrátila vůbec.“

Ať jí dám čas

„Napsala mi dopis, skoro přiznání, jenže jsem nevěděl, k čemu, někdo jí ublížil a současně učaroval, nechce mu podlehnout a nechce se bránit; všechno je marné a mám toho nechat. Nic nemohlo podnítit mé spasitelské sklony účinněji. Odepsal jsem, že ji miluji, a proto ji zachráním, ať jen poví, kdo jí ublížil, ostatní si vyřídím sám. Odpověděla, že si to rozmyslí, ať jí dám čas.“ Adolf Branald zde výstižně popsal chování pod vlivem kokainu. Zachránit Elsičku už ale nemohl.

Alžběta Langerová přitom nebyla ojedinělou obětí kokainu. V den jejího pohřbu si málem našel další oběť. Noviny Národní politika o tom uvedly: „Zatímco se včera konal pohřeb úřednice Langerové, která zemřela na otravu kokainem, dopravili do všeobecné nemocnice 33letou Františku Balíkovou, služebnou ze Smíchova, Divišovy ulice 21. Byla včera nalezena v bezvědomí v bytě svého zaměstnavatele a narychlo přivolaný lékař zjistil, že jde o případ otravy omamným jedem. Ihned děvče dopravili na kliniku prof. dr. Pelnáře, kde jí poskytli pomoc a nechali ji tam v ošetřování. Případ vyšetřovala policie a zprávu postoupila urychleně bezpečnostnímu oddělení. V místnosti, kde otrávené děvče nalezli, byla lahvička s adrenalinem a kokainem…“

Průlomovou studii v této oblasti provedl tým Sarah J. Blakemoreové z University College London v roce 1998. Vědci analyzovali mozkovou aktivitu při lechtání a došli k následujícím závěrům: Při každém lechtavém pohybu předvídá malý mozek (cerebellum) přesně polohu všech částí našeho těla. Následně pošle signál do těch částí, které se mají dotýkat, a tím zmírní hmatovou odezvu na lechtavý dotyk.

TIP: Jak je možné, že dokážeme přečíst slova s přehozenými písmeny?

Pro testování navrhli výzkumníci přístroj, jímž se lidé mohli polechtat, ale který zároveň dokázal tento impuls zpozdit o několik zlomků sekundy. Experimentálně tak zjistili, že čím je časový odstup delší, tím intenzivnější se nám toto „polechtání sebe sama“ zdá.

Jen pár archeologických lokalit na světě se může pochlubit nepřetržitým fosilním záznamem, který trvá miliony let. Jednou z cenných výjimek je jihoafrická „Jeskyně zázraků“ (Wonderwerk Cave) v poušti Kalahari. Už delší dobu byla v podezření, že hostila opravdu velmi dávné lidské osídlení.

Nový výzkum odborníků izraelské Hebrew University of Jerusalem a kanadské University of Toronto potvrdil, že v jeskyni Wonderwerk Cave bylo nejstarší známé lidské osídlení v tomto typu prostředí. Zároveň je to místo s jedněmi z nejstarších důkazů používání ohně a také výroby nástrojů dávnými lidmi. K datování využili paleomagnetismus a další metody určování stáří fosilních nálezů.

Nejstarší osídlení jeskyně

Vedoucí výzkumu Ron Shaar z Hebrew University of Jerusalem uvádí, že s velmi slušnou jistotou pravěcí lidé v „Jeskyni zázraků“ vyráběli jednoduché kamenné nástroje takzvané oldovanské kultury již před 1,8 miliony let. Tato kultura představuje nejstarší dobu kamennou a její počátky se objevují asi před 2,6 miliony let.

TIP: Obraz prasete z indonéské jeskyně je nejstarší figurální malbou světa

Nálezy oldovanských nástrojů v jeskyni Wonderwerk Cave jsou unikátní, protože je obvykle nacházíme ve volné krajině, především ve východní Africe. Badatelům se také podařilo objevit a datovat záměrné používání ohně, které v jeskyni probíhalo přibližně před jedním milionem let. V tomto případě je velmi důležité, že jde o prostory hluboko v jeskyni. Jiné doklady o takto dávném používání ohně totiž pocházejí z volné krajiny, kde je obvykle obtížně vyloučit požár vzniklý přirozenou cestou.