Na velkém Ameryho ledovém šelfu, který lemuje pobřeží části Východní Antarktidy, zmizelo jezero. Jak nedávno zjistil mezinárodní tým odborníků, k náhlému zmizení jezera pod ledem došlo během antarktické zimy v roce 2019. Nešlo přitom o žádnou louži, ale o poměrně velké a hluboké jezero, které obsahovalo cca 600 až 750 milionů kubických metrů vody.

Na satelitních snímcích je jezero zřetelně patrné, na novějších je najednou pryč. Po jezeru zůstal jen útvar podobný kráteru o rozloze asi 11 kilometrů čtevrečních, pokrytý popraskaný ledem. Glaciolog Roland Warner z australské University of Tasmania a jeho spolupracovníci se domnívají, že v tomto případě došlo k prasknutí ledu pod vahou vody v jezeře a jezero prostě vyteklo do oceánu.

TIP: Objev u jižního pólu: Pod ledem v Antarktidě našli nové ohromné jezero

K podobným jevům v Antarktidě občas dochází. Obvykle na ně ale narážíme u menších ledových šelfů na Antarktickém poloostrově, kde se na ledu objevuje roztátá voda. Na Ameryho ledovém šelfu ale praskl led o tloušťce zhruba 1 400 metrů, což je poměrně nevídané. Vzhledem k postupujícímu oteplování se ale s podobnými jevy budeme zřejmě setkávat stále častěji.

Čeleď modráskovitých (Lycaenide) celosvětově čítá asi 6 000 druhů a 40 % známých motýlích druhů patří právě do této čeledi. V Česku se vyskytuje 48 modráskovitých, mezi něž se počítá i modrásek bahenní – motýl, který se mimo jiné vyznačuje neobyčejně zajímavým životním vývojem.

V Česku stále odolává

Areál výskytu modráska bahenního (Phengaris nausithous) zahrnuje dlouhý pás od západní Evropy (z Francie) po střední Sibiř (k řece Jeniseji), s několika izolovanými ostrůvky výskytu v severní části Pyrenejského poloostrova, v jižní části Balkánu (Bulharsko), ve východním Turecku a na Kavkaze. 

Bohužel extrémní specializace tohoto druhu a nároky na životní prostředí přivedly modráska bahenního až na samotný práh vymření na většině lokalit západní Evropy. Je potěšitelné, že v České republice jsou stavy tohoto motýlka s rozpětím křídel pouhých 28–33 mm uspokojivé, a dokonce na území severní Moravy, v Bílých Karpatech, na Českomoravské vrchovině a v jižních a východních Čechách se můžeme pyšnit nejpočetnější populací v rámci celé Evropy. I na našem území sice jeho stavy poklesly (odborníci odhadují, že asi o 24 %), ovšem v současnosti u nás modrásek bahenní není akutně ohrožen.

Nerozlučná dvojice

Modrásek bahenní je úzce vázán na svou hostitelskou rostlinu – krvavec toten (Sanguisorba officinalis), tudíž se jeho stanovištní nároky kryjí s nároky totenu. Krvavec toten roste na vlhkých loukách a pastvinách, na okrajích pramenišť a ve vyšších polohách v travnatých porostech podél cest. Vyžaduje hluboké, vlhké, slabě alkalické až mírně kyselé půdy, chudší na dusík. V Česku byl v minulosti krvavec toten rozšířen po celém území od nížin až do podhůří, ovšem kvůli melioracím a rozorání lučin jeho stavy výrazně poklesly. 

Kanibalové uvnitř květů

Imaga (dospělci) modráska bahenního létají od konce června do srpna. Tito motýli jsou monovoltinní (mají potomstvo jedenkrát ročně). Čile přeletují po lokalitách a jejich doletovou vzdálenost odhadují experti na maximálně 5,1 km (což je při jejich drobnosti úctyhodné). Populační hustota modrásků bahenních závisí na specifickém charakteru lokalit; obecně se odhaduje, že v období největšího „provozu“ létá kolem 1 000 exemplářů na jednom hektaru.

Po oplodnění kladou samičky vajíčka do okvětních hlávek krvavce totenu (cca po pěti vajíčkách do jedné hlávky), přičemž preferují starší a vyšší květní hlávky. Mezi vědci je diskutována otázka, zda samičky dávají přednost rostlinám v těsné blízkosti mravenišť. Terénní pozorování tomu nenasvědčují. 

Vajíčka se líhnou zpravidla za týden a poté se housenky živí další dva až tři týdny uvnitř květu. Odborníci upozorňují, že v květech může docházet k mezidruhové konkurenci a ke kanibalismu s housenkami modráska očkovaného.

Adopce není bez rizik

Po opuštění živné rostliny se housenky rozptýlí jen do vzdálenosti několika centimetrů. Protože svým exteriérem aktivně napodobují mravenčí larvy, jsou brzy poté adoptovány lučními mravenci Myrmica rubra (někdy i Myrmica scabrinodis) a přeneseny do mraveniště. Adopce trvá jen asi 4–6 minut, ale zadaří se pouze v případě, že mraveniště je od místa nálezu vzdáleno do dvou metrů. V opačném případě housenka umírá, přičemž celková mortalita od vajíčka po adopci housenek se pohybuje mezi 20 až 40 %. 

Vysoká je ovšem i mortalita housenek v mraveništích – odhaduje se na 80–90 %. Podle odborníků je vysoká úmrtnost způsobena tím, že vypadlé housenky zřejmě sbírají všichni mravenci druhu Myrmica, ale pouze u některých z nich mohou housenky dokončit svůj vývoj. Housenky v mraveništích také ohrožují parazité, u modrásků bahenních bylo zjištěno napadení lumky. 

Mravenci jako hostitelé 

Myrmekofilie, tedy vazba určitých živočichů k mravencům, je v čeledi modráskovitých velmi rozšířená. Má různé podoby: může jít o koexistenci, symbiózu i parazitismus. 

Druhy mravenců rodu Myrmica vytvářejí svá mraveniště v zemi, někdy žijí pod kameny nebo tlejícím dřevem. Ve vlhkých a chladnějších biotopech stavějí hnízda v chomáčcích trávy, které zastřešují zbytky rostlin a kousků půdy. Tím vytvářejí jakási solária, která způsobují zvýšení teploty uvnitř mraveniště. Naopak v horkých a suchých biotopech staví hnízda v půdě k nimž vedou jen dva malé otvory – vchody. 

Mravenci rodu Myrmica loví drobounký hmyz, živí se částmi rostlin a také pozůstatky mrtvých živočichů a odumřelých rostlin. Rovněž aktivně vyhledávají kolonie mšic a živí se medovicí.

Příživníci i dravci

Housenky se v mraveništích chovají jako kukaččí mláďata. Nechávají se krmit mravenčími dělnicemi a aby je přesvědčily o své „domácí příslušnosti“, vylučují sekrece sladkých výměšků. Pravděpodobně tak napodobují mravenčí feromon a zřejmě se rovněž přizpůsobily chemickému složení kutikuly svých hostitelů.

Pokud však hostitelské mraveniště neprosperuje a mravenčí kolonie je slabá, živí se housenky larvami a kuklami mravenců. Po přezimování se v hnízdech mravenců kuklí. Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. a RNDr. Jan Uřičář však upozorňují na zajímavý fakt: „Aby se omezila rizika vyhynutí motýla na stanovišti v nepříznivých letech, některé housenky prodlužují svůj vývoj v mraveništi na více let.“

Klíčové mozaiky

Modráska bahenního ohrožuje především změna obhospodařování krvavcových luk. Ve druhé polovině 20. století byly lučiny většinou zmeliorovány a intenzivně hnojeny, rozorány nebo dvakrát ročně koseny strojově. Strojové kosení přitom ničí hnízda hostitelských mravenců. Řada tradičních lokalit byla naopak nechána ladem a zarostla dřevinami, nebo byla uměle zalesněna.

Lokality s výskytem modráska bahenního je nezbytné obhospodařovat mozaikovitě, aby byla zachována členitost jeho mikrostanovišť. Kosení je vhodné provádět ručně pouze jednou ročně (v červnu nebo na podzim). Mozaikovité kosení zajišťuje motýlům stálý zdroj nektaru a bohatou nabídku různě starých květních hlávek krvavce totenu. 

TIP: Šum andělských křídel: Nádherné barvy výjimečných motýlů

V případech, že není možné zajistit mozaikovité kosení, je nezbytné lokality rozdělit na několik částí kosených střídavě jednou za dva roky nebo alespoň ponechat nekosené příčné pásy a široké lemy. Citlivá péče o vhodné lokality je odměněna nejen křidélky modrásků, ale i bohatou biodiverzitou. A to za to rozhodně stojí!

Získat vládu odstraněním bližního svého patřilo k běžné politické praxi raného středověku. Meč, kopí, dýka, šíp a později i jed. I tak vypadaly účinné vnitropolitické nástroje. V tomto ohledu nebyl Boleslav I. zdaleka tou nejzlověstnější postavou. 

Vybíjená mezi elitou

Boleslav III., vnuk Boleslava I., rozkázal svého mladšího bratra Jaromíra vykastrovat a nejmladšího bratra Oldřicha zabít. Zatímco Jaromír neunikl, Oldřichovi se podařilo vyváznout. Aby toho nebylo málo, nařídil Boleslav III. první vraždění Vršovců, čímž tento rod utvrdil v jejich nenávisti vůči Přemyslovcům. Byli to potom naopak Vršovci, kteří stáli za vraždou bezmocného knížete Jaromíra roku 1035, „když onen slepec seděl na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních“.  

Vršovci také patrně stáli za vraždou knížete Břetislava II. roku 1100 a knížete Svatopluka roku 1109. Svatoplukovo zabití se stalo nepochybně odvetou za třetí vraždění Vršovců, kdy roku 1108 zlikvidovali ozbrojenci z rozkazu knížete na 3 000 členů rodu.

Vybíjená v nejvyšších kruzích se hrála i ve Velkomoravské říši. Kníže Rostislav, znepokojen ambicemi a politikou synovce Svatopluka, jej hodlal vlákat do pasti a odpravit, ale nakonec se vše odehrálo obráceně. Svatopluk se o tom dozvěděl a sám Rostislava roku 870 lapil a odstranil od vlády. Za podporu křesťanství prohlásila Rostislava pravoslavná církev za svatého. 

Svatí vládci a mučedníci

Podobný osud měli již dříve i králové na Západě. Roku 523 zavraždil v rámci mocenského boje mezi Franky a Burgundy burgundského krále Sigismunda (Zikmunda) jeho bratranec Chlodomer, jeden ze čtyř synů Chlodvíka I., a spolu s ním i jeho ženu a děti. Všechny pak nechal svrhnout do studny. Krátce poté se stal Sigismund svatým a jako takový nabyl velkého významu pro České království roku 1366, kdy jeho ostatky přenesl do Prahy Karel IV. a učinil z něj zemského světce a patrona.

Zrádně zavražděn na lovu byl roku 679 i francký král Dagobert II., jenž byl v 11. století prohlášen za svatého, podobně jako jeho otec Sigebert III., velký zakladatel klášterů, kostelů a nemocnic. 

Sjednoceni krví

Ne vždy vedlo vraždění ke svatosti, ale o to větší mohlo mít efektivitu. Roku 841 definitivně vyřešil dynastické spory v dnešním Skotsku král Kenneth Mac Alpin. Zemi tehdy ovládala dvě dominantní etnika – irští Skotové a domorodí Piktové. Ti mezi sebou vedli nekonečné války o svrchovanost nad zemí. Kenneth Mac Alpin, po otci Skot a po matce Pikt, se rozhodl věc vyřešit jednou provždy. Poté, co porazil Pikty v bitvě, pozval jejich krále Drusta IX. a dalších sedm předáků na hostinu, kde měl být dohodnut mír. Když se však Piktové dostavili, byli lapeni do pasti a do jednoho pobiti. Tak vzniklo sjednocené království Alba, dnešní Skotsko. 

TIP: Smrt prchlivého vládce: Byl na Břetislava II. spáchán atentát?

Vraždou byla roku 980 sjednocena také Kyjevská Rus, když po několikaletých sporech o moc odstranil kníže Vladimír I. svého staršího bratra Jaropolka, který se již dříve ujal vlády vraždou bratra Olega.

První průkopníci v kosmických lodích to neměli jednoduché. Strava pro Jurije Gagarina (během krátkého letu ji nestihl v beztíži ochutnat) nebyla příliš pestrá. Jednalo se o masovou a čokoládovou pastu, balenou v tubách po 160 gramech. Poprvé ji v srpnu 1961 okusil až druhý kosmonaut světa, German Titov, a šlo o nesmírně důležitý krok. Nikdo totiž nevěděl, zda lidský organismus zvládne potravu v beztíži přijmout a následně ji zpracovat. Někteří odborníci tvrdili, že to vůbec nebude možné: Proto navrhovali, aby kosmonauti startovali do vesmíru sytí a po několik dní letu prostě nejedli. Jejich domněnky se naštěstí nepotvrdily.

Američtí astronauti v programu Mercury kosmickou stravu vyloženě nesnášeli: Podle nich byla bez chuti, špatně se připravovala, jedla i vymačkávala z tub (byly hliníkové a těžší než vlastní obsah), po lodi poletovaly drobky a muži na palubě je pak vdechovali nebo jim padaly do očí. Gordon Cooper si například stěžoval, že nedokáže vstřikovací pistolí vpravit vodu do sáčku s práškovou stravou a že víc než polovinu „vybryndal“. Nakonec veškeré pokusy vzdal a pokračoval v letu hladový.

Lehké, trvanlivé, nechlazené

Kosmická strava je specifická, protože musí splňovat několik základních podmínek. Limituje ji například drahá doprava, proto musejí být kosmické potraviny co nejlehčí a ideálně zaujímat co nejmenší objem. Další podmínku tvoří dlouhá trvanlivost. Suroviny je nutné připravit měsíce před startem a poté se skladují na oběžné dráze. Kosmonauti nemohou žít „z ruky do úst“, a kdyby vinou odkladu startu či havárie nedorazila zásobovací loď, není zkrátka možné kvůli nedostatku jídla nouzově evakuovat stanici za desítky miliard dolarů. Kosmická strava proto musí vydržet nejméně rok, a to při pokojové teplotě.

Technicky sice nic nebrání využití chlazených či mražených potravin, ale skladování za běžných podmínek je mnohem praktičtější. Pokud by totiž došlo k výpadku elektrické energie nebo jiné poruše, mohly by se zásoby zkazit. Historickou lekci máme: Když v květnu 1973 odstartovala stanice Skylab, odtrhl se při vzletu jeden z panelů slunečních baterií. Základně pak chyběla energie, takže se část vybavení musela vypnout. A tehdy se rozhořel velký spor, zda neodpojit i mrazáky, jež byly na energii velmi náročné. Jídlo uložené uvnitř sice představovalo asi jen 15 % celkových zásob, ale stejně by jeho znehodnocení značně omezilo provoz stanice. Mrazáky nakonec zůstaly v chodu, nicméně ponaučení do budoucna přetrvalo.

Čas kosmonautů je kromě toho vzácný, proto musí být příprava jídla rychlá. Jelikož dost dobře nelze žít půl roku ze studené kuchyně, je ideální variantou dehydrovaná směs v hermeticky uzavřeném obalu, do něhož se vstříkne voda o určité teplotě. Následně se jídlo nechá odstát a po chvíli se může konzumovat. Na ISS trvá příprava stravy zhruba pět minut (což je slušný výkon, uvážíme-li, že každý z šesti členů posádky může mít odlišné „menu“), poté se vše nechá odležet – a za půl hodiny se mohou astronauti pustit do hodování.

Tisíc a jedna chuť

Strava ve vesmíru musí být také co nejpestřejší. S Gagarinovým výběrem ze dvou tub by jistě dnešní dlouhodobé posádky nevydržely. Dřív se jídelníček na stanicích Saljut a Mir sestavoval v týdenním cyklu, takže například každé pondělí zahrnoval totéž – což se však ukázalo jako velmi krátký interval, a některých pokrmů tak měli brzy kosmonauti doslova „plné zuby“. Proto často sáhli do zásob další posádky a některé dny jí „vyjedli“.

Dnes má zmíněný cyklus 10–14 dní a kvůli pestrosti se v polovině mise (po třech měsících) kompletně obměňuje. Kosmická jídla navíc plně respektují osobní preference členů posádky. Před letem do vesmíru musí každý astronaut absolvovat ochutnávku 200–300 vzorků a své dojmy pak zaznamenat do dotazníků. Na jejich základě poté tým dietologů sestaví vyváženou a chutnou stravu, jež následně na každého jednotlivce na oběžné dráze čeká.

Taková je alespoň teorie – praxe však bývá jiná. V kosmu se totiž člověku chutě zásadním způsobem mění, takže na oblíbená jídla najednou nemusí mít ani pomyšlení a naopak zatouží po něčem, co by dřív vůbec nepozřel. Mezi kosmonauty na ISS tak probíhá čilý „výměnný obchod“. Specialisté na Zemi z toho nadšení nejsou, ale nemají mnoho možností, jak zasáhnout. Navzdory „vyvážené stravě“ se proto často stává, že některý z astronautů při misi pár kilogramů ztratí, nebo naopak přibere.

Soba raději ne

Strava pro kosmonauty musí být také mimořádně kvalitní. Například z 30 kilogramů masa určeného ke zpracování směřuje plná třetina na nejrůznější testy. Není zkrátka možné si dovolit zdravotní problémy na oběžné dráze jen kvůli zkaženým potravinám. Ostatně, ve srovnání s již zmíněnou cenou za dopravu nákladu jsou částky vynaložené na kvalitní jídlo zcela zanedbatelné. Kosmické menu by mělo být rovněž chutné: Na astronauty samozřejmě nečekají žádné kulinářské hody, ale obecně se jídlo považuje za významný prvek ovlivňující psychickou pohodu. A zjednodušeně řečeno – čím spokojenější posádka, tím lepší pracovní výkon.

Zvlášť v počátcích éry pilotovaných misí platila slova jistého kosmonauta, že „ať je na tom balíčku napsáno cokoliv, chutná to vždycky jako seno“. Před prvními lety v lodích Sojuz a na stanice Saljut dostávali Sověti vesmírnou stravu domů, aby si na ni zvykali. Obsah balení je však příliš nelákal, a někteří z nich tak prý kosmické jídlo poprvé ochutnali až na oběžné dráze.

Opomenout bychom neměli ani faktor kulturní identity. V době mezinárodních posádek se kosmonauti nespoléhají pouze na stravu z Ruska či USA – jednotlivé světové agentury se snaží zpestřit vesmírný jídelníček národními pokrmy. Když letěla v roce 2008 do kosmu Jihokorejka I So-jon, vydaly výzkumné ústavy v její zemi přes milion dolarů na „kosmické“ verze místních jídel.

Ostatně, už téměř před čtyřiceti lety propašoval jeden z členů posádky do lodi Sojuz plechovku piva – také jako součást kulturní identity. Nizozemský kosmonaut Wubbo Ockels si zase v roce 1985 vzal na palubu raketoplánu kus goudy. Nenašel však pro uložení sýra žádné vhodné místo, a tak ho zavěsil do přechodového tunelu mezi kabinu vesmírného letounu a laboratoř Spacelab v jeho nákladovém prostoru. Záhy ovšem zjistil, že si kolegové udělali z jeho pochutiny „samoobsluhu“…

Někdy však nastane s „kulturní identitou“ nečekaný problém. Švéd Christer Fuglesang si chtěl vzít do raketoplánu jako národní pokrm sušené sobí maso, nicméně NASA to nedovolila. Blížily se Vánoce a americkým dětem by se prý vůbec nemuselo líbit, kdyby se v médiích objevila zpráva, že astronauti ve vesmíru spořádali tradiční symbol spojovaný s doručováním vánočních dárků… Fuglesang se tak musel spokojit s náhradní variantou – se sušeným losem.

Citrusy pro Měsíc

O kritizované stravě pro posádky lodí Mercury jsme se již zmínili. Při programu Gemini se však Američané poučili, připravili potraviny pestřejší a víc je uzpůsobili kosmickému prostředí: Kupříkladu drobivá jídla „zpevnila“ želatina. Při letech Apolla byla strava ještě bohatší, přesto si na ni astronauti stěžovali. Když se například John Young z Apolla 16 domníval, že se jeho slova na Zemi nepřenášejí, pronesl dnes již proslulý monolog: „Tolik citrusů jsem neměl snad posledních dvacet let! A ještě jednou dvanáct takových zas*** dní, a do smrti se jich nedotknu.“ Načež pokračoval: „Rád si občas dám citrusy, to jo. Ale vážně nechci být pohřbený v pomerančovníkovém háji.“

Na stanici Skylab se nacházela malá „kuchyňka“ pro přípravu a konzumaci jídel, a dokonce i stůl a speciální sedačky (ve stavu beztíže byly zbytečné, šlo spíš o pocit astronautů). Pokrmy si členové posádky připravovali tak, že vstřikovali horkou vodu do igelitových obalů, ale také si ohřívali zmražené tuby. Jedli pak příborem z plastových tácků, které však měly celou řadu magnetů a suchých zipů.

Poté přišla doba raketoplánů a s ní i relativně velká volnost. Mise byly krátké, takže se vždy naložily jen „přibližné“ zásoby jídla a každý si dopřál, na co měl chuť. Posádky obecně hodně šetřily, protože věděly, že pokud budou mít dostatečné rezervy, let se o den či dva prodlouží. A v takto získaném čase pak zpravidla nastoupil také volnější program.

Ruské versus americké

Počátkem 90. let zažívala kdysi hrdá sovětská kosmonautika černá léta. SSSR se rozpadl a s ním i celá dodavatelská struktura pro kosmický sektor. Mléčné výrobky pro vesmírné stanice dřív dodávalo Estonsko, zeleninu zas Moldavsko. Kosmonauti na tu dobu nevzpomínají rádi, protože kvalita i pestrost stravy výrazně poklesly. V osobních balíčcích tak příbuzní posádkám posílali na přilepšenou třeba sklenici okurek či medu.

Na rozdíl od americké volnosti měli Rusové na svých stanicích vždy mnohem přísnější pravidla. Když pak začaly společné lety, docházelo k třenicím a konfliktům i kolem potravin. Rusové americké jídlo na Miru nechtěli, protože jej nepovažovali za dostatečně kvalitní. Argumentovali tím, že specialisté NASA nemají zkušenosti s dlouhodobými lety a že je jejich strava pro Rusy nevhodná a nevyvážená – ačkoliv se tak možná jen snažili přinutit Američany k nákupu ruských potravin…

Problémy pokračovaly i na oběžné dráze, protože astronauti NASA, zvyklí na volný režim z raketoplánů, obrazně řečeno „neuměli jíst“. Andrew Thomas například přes naléhání velitele stanice Talgata Musabajeva odmítal mléčné výrobky, které jsou přitom kvůli odvápňování kostí v beztíži nesmírně důležité. V polovině letu však Thomas změnil názor a ochutnal ruský tvaroh: Následně snědl svůj příděl, příděly ostatních členů mise – a nakonec zlikvidoval i zásoby pro nadcházející posádku.

TIP: Jak přežijeme v kosmu: Na co se musí připravit budoucí vesmírní cestovatelé?

Zatímco Rusové dnes vyvíjejí pro kosmonauty zvláštní stravu, Američané se snaží maximálně vy­užívat běžné potraviny, pouze speciálně upravené. Rusové tradičně balí jídlo do plechových obalů, Američané do plastu. V obou táborech se však najdou výjimky potvrzující pravidlo. A přestože v oblasti kosmické stravy neexistují obecné standardy, platí nepsaná dohoda, že ruské jídlo musí být kompatibilní s americkým kuchyňským vybavením a naopak.

Hitlerova invaze do Sovětského svazu představovala největší vojenskou operaci v dějinách lidstva. I když se tento tah často skloňuje jako jedna z nejzásadnějších strategických chyb nacistického diktátora, nemuselo tomu tak doopravdy být.

Kdo bude první?

Stačilo jen, aby Wehrmacht disponoval dlouhodobým strategickým plánováním a nepřecenil vlastní logistické možnosti. Sám Hitler se nechal opakovaně slyšet, že nejtěžší boje se odehrají během pouhých šesti týdnů, Rudá armáda bude zcela zničena, bolševismus se zhroutí jako domek z karet a Velká Británie pak bude muset požádat o mír. Střet Německa a SSSR byl zřejmě nevyhnutelný a šlo jen o to, kdo zaútočí první.

Zachránit průmysl

Sovětské velení předpokládalo vítěznou válku svedenou na území nepřítele a ani přes řadu náznaků Stalin nevěřil, že by na něj dosavadní spojenec mohl zaútočit jako první. To se ale 22. června 1941 stalo a v následujících dnech a týdnech čelila Rudá armáda skutečné apokalypse.

Při všem zmatku, ústupech, zoufalých protiútocích, pokusech o průlomy z kotlů i nesmyslných rozkazech často zcela nekompetentních velitelů se ale Sovětům přece jen něco podařilo – odsunem na východ zachránili značnou část svých průmyslových kapacit, zcela nezbytných pro další vedení války. Wehrmacht tak sice do listopadu zničil obrovské síly nepřítele a dosáhl dosud nevídaných územních zisků, Stalinův téměř nekonečný lidský rezervoár společně s přicházející zimou ale umožnil sovětskému režimu přežít, zatímco statisíce německých vojáků si měly brzy vysloužit medaili zvanou „Zmrzlé maso“.

Za takřka nezničitelnou považují vědci kokovitou bakterii Deinococcus radiodurans. Vydrží extrémně nízké teploty, sucho, pobyt ve vakuu i v kyselém prostředí, ale také zhruba 10 000násobně vyšší dávku záření gama než člověk. Tím ovšem její výjimečnost nekončí – při uvedené hodnotě ozáření se sice DNA bakterie poškodí, ale za několik hodin už je zase „jako nová“. 

TIP: Těžký život na hraně extrému: Kdo jsou nejodolnější organismy na Zemi?

Podle badatelů vděčí mikroorganismus za svou „nesmrtelnost“ celé řadě mechanismů: Kromě schopnosti účinně opravit narušenou nositelku genetické informace mezi ně patří třeba i vysoká koncentrace iontů železa a manganu, sloužících coby ochrana před radiací.

Výzkum podobného druhu má i své velmi praktické využití. Superschopnosti bakterie Deinococcus radiodurans by vědci rádi využili k ochraně lidí při ozáření, ať už je jeho příčinou jaderná havárie nebo při léčbě radioterapií.

V českých zemích měla Olomouc od dávných dob neobyčejně důležité postavení: byla založena při jediném bezpečném přechodu přes řeku Moravu. Ležela na cestě z podunajské roviny do Moravské brány, odkud vedla stará stezka k východu, do Polska k Visle, a na sever do Slezska do kotliny Odry. Používala se již od pravěku a byla důležitá i z hlediska evropského kontinentu. Na rozdíl od horami obklopených Čech byla Morava snadno přístupná událostem, jež se odehrávaly ve střední Evropě.

Záštita Vídně

Olomouc se stala významným místem i z hlediska vojenského. V rámci habsburského mocnářství jí byl přisouzen úkol zabránit proniknutí nepřítele do centra státu, k Dunaji a do Vídně. Olomouc se nicméně musela chránit už od mnohem starších dob a od středověku ji obklopovaly kamenné městské hradby, stále zdokonalované pod vlivem vývoje vojenské techniky. Během klidnějších časů, jež trvaly od druhé poloviny 15. století a po celé 16. století, město na válku nepomýšlelo, takže gotické hradby chátraly a zastaraly. Počátkem 17. století se však na obzoru objevilo bezprostřední válečné nebezpečí, což přinutilo Olomoučany probrat se z letargie. 

Zemský hejtman Velen ze Žerotína napsal městu koncem prosince 1620, aby opravilo hradby a tím pádem se mohlo bránit v případě napadení. Nevěřil, že jednou jedinou bitvou na Bílé hoře je odpor českých a moravských stavů zlomen. 

Ve švédských spárech

Přípravy ale byly k ničemu. Když se přiblížili Švédové, vzal vrchní velitel do zaječích a obránci vzdorovali pouhé čtyři dny, než se vzdali a vydali útočníkům město i se zásobami munice a potravin. Kapitulace byla odůvodňována špatným staveb hradeb, nevycvičenou posádkou, chabou výzvědnou službou a náhlým vpádem švédského generála Torstenssona, který vzbudil zmatek a strach. Švédové se v Olomouci usadili, a protože se chtěli usadit nadlouho, bylo jejich první starostí zdokonalení městského opevnění. Původní zdi byly bořeny a nové se stavěly, bašty se opravovaly a před branami rostly bastiony. Na opevnění pracovala švédská posádka, ale i městské obyvatelstvo. Majitel každého domu musel vyslat denně na práci dvě až tři osoby a celkem tak na hradbách pracovalo každý den na 2 000 lidí. Pro lepší obranu města Švédové spálili a rozbořili veškerá předměstí ležící kolem města, aby se v nich nemohl ukrýt protivník. 

Z Olomouce si zřídili opevněné místo, tábor pro svá vojska, ze kterého podnikali výpady do celého kraje. Obsadili Opavu, Uničov, Litovel a další sídla. Na chvilku byli Švédové z Moravy vytlačeni, aby vzápětí dostali císařští u Breitenfeldu takový výprask, že cesta do Čech a na Moravu byla pro Švédy zase volná.

Pak přitáhla armáda Raduita de Souches. Tento muž měl vzápětí proslout vedením úspěšné obrany Brna a nakonec dosáhnout hodnosti polního maršálka. Vraťme se ale před Olomouc. Obléhání Švédy okupovaného města se vleklo celé léto. Den D pro Raduita de Souches nastal 20. září 1644. Všechno bylo projednáno, domluveno, zařízeno – císařští budou tajně vpuštěni do města. 

Mužem, který měl obléhatelům umožnit nepozorovaný vstup, byl páter Michal, kvardián od františkánů-bernardýnů. Plán byl náramně mazaný. Císařští zaútočí u biskupského dvora a děkanství na Předhradí. Švédům ovšem kvardián oznámil, že má tajné zprávy o úmyslech císařských podniknout útok jinde, u kostela svatého Blažeje. Švédové tedy posílili tamní obranu vojáky z Předhradí, zatímco kvardián otevřel císařskému oddílu vedenému Raduitem de Souches vstup k děkanství. Do Olomouce pronikl tajnými podzemními chodbami a částečně kanalizací, vedoucí do budovy děkanství z hradního příkopu. 

Fiasko císařských 

Že by ukázkový příklad práce jednotky rychlého nasazení v podmínkách třicetileté války? Jen zdánlivě. Raduitovi vojáci sice obsadili nepozorovaně děkanství a biskupský dvůr, to však bylo taky všechno. Jejich hlavním úkolem bylo otevřít městskou bránu při současném útoku císařských zvenčí, což neudělali. Švédové léčku prohlédli, útok císařských odrazili a Raduitovy vojáky částečně pobili, částečně obrátili na útěk. Budovu děkanství a biskupský dvůr za trest vyrabovali a zapálili. A plukovník de Souches? Zachránil se, jenomže se neví jak. Podle vlastních slov utekl z hořící budovy děkanství podzemními chodbami, zatímco někteří svědkové vyprávěli, že svůj život spasil kaskadérským skokem z městských hradeb do příkopu. 

Švédové drželi Olomouc ještě dva roky po vestfálském míru. Pět let nato vyhlásil císař Ferdinand III. Olomouc za jednu ze čtyř moravských zemských pevností. Kromě ní to bylo Brno, Jihlava a Uherské Hradiště. Raduit de Souches (teď už maršál) podepsal velkolepé projekty nové pevnosti, která měla být vybudována podle moderního bastionového způsobu opevňování. Nákladné budování se táhlo a načas jej zrychlilo jen turecké nebezpečí. Když osmanská armáda v roce 1683 oblehla Vídeň, nebyla olomoucká pevnost na odražení nepřátelského útoku pořád ještě dostatečně připravená. 

Proti Prajzům

Až do roku 1740 spočívalo těžiště obrany Olomouce z větší části na starých středověkých hradbách, zesílených švédskými šancemi a menšími dostavbami. Podcenění strategické polohy města se neblaze projevilo hned na počátku válek o habsburské dědictví. Po vánocích roku 1747 Olomouc bez boje kapitulovala před postupující pruskou armádou. Čin to byl unáhlený snad ještě víc než za třicetileté války, protože pruské vojsko nebylo na řádné obléhání vybaveno a připraveno. Olomoucká pevnost, byť zastaralá a zanedbaná, pak Prusům sloužila jako zásobovací základna pro postup na jih. 

Když přišlo Rakousko o Slezsko, Olomouc se ocitla na strategicky důležitém místě nedaleko nové hranice. Tato skutečnost si vyžádala zásadní rekonstrukci stávajícího opevnění, které nyní nepříteli uzavíralo nejkratší cestu z pruského Slezska na Vídeň. Na rozkaz Marie Terezie byl vypracován projekt nové olomoucké pevnosti. Přestavba byla dokončena v roce 1757. Za deset milionů zlatých byla Olomouc přetvořena do podoby bastionové pevnosti podle zásad francouzské inženýrské školy. Její tvar ovšem komplikovala starší městská zástavba a nevýhodný terén, takže na rozdíl od pozdějších pevností v Hradci Králové, Josefově a Terezíně měla olomoucká pevnost nepravidelný geometrický půdorys. 

Křest ohněm podstoupila přebudovaná pevnost prakticky ihned po dokončení. Roku 1756 totiž začala sedmiletá válka a dva roky nato přitáhla k Olomouci opět pruská armáda. Po silném dělostřeleckém bombardování se Prusům podařilo na západní straně prostřílet průlom, jenže mezitím utrpěla pruská zásobovací kolona u Domašova a Guntramovic porážku od rakouského vojevůdce Laudona, což naprosto změnilo situaci. Ze dne na den ukončili Prusové obléhání a následně odtáhli. Co dělat, když vojsko nemělo dost jídla a střelného prachu?  

Labutí píseň

Ani potom však stavební ruch na olomouckém opevnění neutichl. Stále bylo nutné počítat s novým pruským útokem, a tak probíhaly různé doplňovací práce. Další zdokonalení přišla v období napoleonských válek a po nich, kdy byly vybudovány mohutné forty, vzdálené asi jeden kilometr od města. S tím, jak se během 19. století prudce rozvíjelo dělostřelectvo, však velkolepé pevnosti tohoto typu ztrácely na významu. Kolem Olomouce rostly další a další předsunuté forty. Když přišel rok 1866 a s ním prusko-rakouská válka, z plánovaných dvaceti fortů jich stálo jen dvanáct. 

TIP: Drancování měst Koruny české: Za třicetileté války je vojáci nijak nešetřili

Po prohrané bitvě u Hradce Králové se stala Olomouc útočištěm zdecimované rakouské armády. Přes válečný neúspěch se s pevností Olomouc nadále počítalo. A tak se zase stavělo a byly budovány nové předsunuté objekty, vzdálené od centra města až deset kilometrů. Když ovšem roku 1886 proběhla na olomoucké pevnosti inspekce, nedopadla dobře a císař František Josef I. vzápětí olomouckou pevnost zrušil. Hned po té se začalo bourat a demoliční práce pokračovaly až do dvacátých let minulého století. Do dneška se zachovalo jen několik pozůstatků. To je všechno, co zbylo z kdysi velkolepého barokního festuňku Olomouc.

Zhruba před 66 miliony let narazil do Země v prostoru dnešního Yucatánu meteorit o průměru 10 až 15 kilometrů. Dopadem ukončil období druhohor a vyhloubil masivní kráter Chicxulub o velikosti asi 200 kilometrů, jehož pozůstatky jsou dodnes připomínkou nejmladšího masového vymírání v historii, v němž zmizeli neptačí dinosauři, ptakoještěři a další skupiny živočichů i rostlin, celkem asi 75 procent druhů tehdejší přírody.

Zhruba ve stejné době dopadl další, o něco menší meteorit, na území dnešní Kirovohradské oblasti na centrální Ukrajině. Vytvořil kráter Boltyš, jehož průměr činí asi 24 kilometrů. Dnes je z valné části pohřbený pod stovkami metrů mladších sedimentů. Odborníci si doposud mysleli, že Boltyš vznikl buď pár tisíc let před nebo pár tisíc let po kráteru Chicxulub. V takovém případě by se Boltyš mohl podílet na vzniku situace, která vedla k masovému vymírání.

TIP: Slavný impaktní kráter Chicxulub obývali mikrobi v podzemním ekosystému

Podle nové studie britských badatelů to tak ale nebylo. Annemarie Pickersgill a její kolegové analyzovali horniny z kráteru a také sedimenty z jezera, které se na tomto místě vytvořilo. Díky těmto analýzám se jim povedlo umístit kráter na časovou osu a vyřešit tím záhadu doby jeho vzniku. Jsou přesvědčeni, že kráter Boltyš vznikl asi 650 tisíc let po dopadu meteoritu v Chicxulubu. Podle všeho tedy nemohl přispět k masovému vymírání, které  ukončilo éru velkých dinosaurů. Mohl ale razantně zasáhnout do obnovy zdevastované přírody, která v té době pravděpodobně probíhala na mnoha místech planety.

Historie lidského rodu je složitá. A jak je vidět, stále nás dokáže překvapovat. Paleontologové nedávno odkryli části lebky dávného člověka na lokalitě Nesher Ramla, jižně od izraelského města Ramla. Detailní analýzy naznačují, že jde o doposud neznámý druh rodu Homo, tedy naše blízkého příbuzného.

Podle objevených pozůstatků to vypadá, že tento druh, prozatím označovaný jako člověk z Nesher Ramla, sdílel určité znaky s neandertálci, především zuby a čelisti, a tvarem lebky se zase více podobal archaickým zástupcům rodu Homo. Yossi Zaidner z izraelské Hebrew University se s kolegy domnívá, že by člověk z Nesher Ramla mohl být předchůdcem neandertálců.

Našli jsme populaci X?

Pokud jsou závěry izraelských paleontologů správné, znamená to, že zhruba v době před 400 až 120 tisíci lety žili v Levantě, tedy ve východní části Středomoří, poměrně archaičtí lidé, kteří byli v kontaktu s místními zástupci našeho druhu Homo sapiens. Člověk z Nesher Ramla by v takovém případě byl pravděpodobně předkem pokročilejších druhů rodu Homo, včetně neandertálců.

Jak uvádí Israel Hershkovitz z Telavivské univerzity, většina odborníků až doposud věřila, že neandertálci jsou víceméně evropskou záležitostí, a že do Izraele se před 70 tisíci let dostala malá skupina neandertálců ze severu. Fosilie z Nesher Ramla ale tuto hypotézu stavějí na hlavu. Nyní se zdá, že alespoň část evropských neandertálců naopak přišla z Levanty.

TIP: Objev nejstarší fosilie moderního člověka mimo Afriku přepisuje historii migrace

Genetici, kteří studovali DNA evropských neandertálců, již v minulosti pracovali s teorií existence populace podobné neandertálcům, kterou nazývali „chybějící populace“ nebo „populace X“. Tato populace se měla před více než 200 000 lety spojit s Homo sapiens. Podle izraelských badatelů by člověk z Nesher Ramla mohl představovat právě tuto populaci, která dosud v záznamech lidských fosilií chyběla.

Že peníze nepáchnou, víme všichni. Existuje však nějaký důvod, proč by měly? Jeden se skutečně najde: Za vysvětlením zmíněného rčení se musíme vydat do starověkého Říma, kde se v roce 69 chopil moci Vespasián, zakladatel flaviovské dynastie.

TIP: Jazykovědma radí: Kde se vzalo úsloví „bez ztráty kytičky“ a jak vzniklo „pexeso“

Tou dobou se impérium potýkalo s akutním nedostatkem peněz ve státní pokladně. Aby císař postavil zemi zase na nohy, zvyšoval stávající daně, zaváděl nové – a mimo jiné je uvalil na použití moči: Dřív totiž představovala nezbytný prostředek při zpracování látek, praní a čištění, a dokonce sloužila pro lékařské účely. Císařovu synovi a nástupci Titovi danění moči příliš nevonělo. Když ovšem protestoval, podal mu otec takto utržené mince, ať si k nim přičichne. A Titus musel uznat, že peníze skutečně nepáchnou. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.