Správa parků tvrdí, že populace bizonů, kteří mohou vážit i přes 900 kilogramů, je příliš velká a zvířata znehodnocují archeologická naleziště a znečišťují vodní zdroje. Proto je podle správy nutné snížit jejich počty.

O příležitost k odstřelu bizona projevilo během 48 hodin více než 45 tisíc lovců. Asi 15 procent přihlášených pochází z Arizony, kde se park nachází, třetina jich je z Texasu, Kalifornie, Utahu či Colorada. Úřady nyní vyberou náhodně 25 jmen, přičemž unikátního odstřelu plánovaného na letošní podzim se bude moci zúčastnit prvních 12 z těch zájemců, kteří doručí úřadům požadovaná potvrzení a formuláře. Patří mezi ně například doložení zkušeností z lovu a schopnosti ovládat střelné zbraně.

Jednou za život

Vybrané lovce, kteří se finální verdikt dozvědí do 17. května, však čeká namáhavá práce. V parku se nebudou moci pohybovat v motorových vozidlech a k odtažení mrtvého bizona nebudou moci použít ani domácí zvířata. Zastřelené bizony budou muset přímo na místě vyvrhnout jen s pomocí svého podpůrného týmu, jehož členy si mohou sami zvolit. Práci by jim mohl zkomplikovat i sníh, některé oblasti na severu parku se nachází v nadmořské výšce kolem 2 500 metrů.

Správci parku zdůrazňují, že se nejedná o lov, který je na území národních parků zakázán. Bizony lze lovit v Arizoně jen mimo území parků, povolenka pro Američany z jiných koutů USA však může stát až 5 400 dolarů (v přepočtu 115 tisíc korun). Každému lovci také úřady povolují ulovit za život jen jediného bizona. Kusy odstřelené v rámci chystané akce se ale dobrovolníkům do jejich lovecké historie nezapočítají.

TIP: Příběh se šťastným koncem: Bizon prérijní, obr, který se málem vytratil

Správa parku neplánuje snížit počet bizonů nijak drasticky, každý z vylosovaných šťastlivců dostane povolení odstřelit jen jediné zvíře, které si následně bude moci ponechat. Správci odhadují, že se v parku nyní nachází 300 až 500 bizonů, jejich počet přitom chtějí postupem času zredukovat na 200. Kromě odstřelu již delší dobu pracují rovněž na přesunech zvířat, a to buď do jiných částí volné přírody nebo na farmy.

Tvrzení, že nové technologie a zejména sociální média, jsou zodpovědné za zhoršování duševního zdraví mladých lidí, se v dnešní době objevuje poměrně často. Podobně jako dřívější varování, že časté sledování televize zhoršuje zrak a způsobuje šilhavost, ale nemá oporu v datech. Ukazuje to i nový výzkum vědců z Oxfordu.

Odborníci britského Oxford Internet Institute uspořádali na toto téma rozsáhlý výzkum. Zahrnuli do něj celkem 430 561 teenagerů mladších patnácti let. Zjišťovali u nich, v jaké míře využívají „osobní“ technologie, včetně sledování televize, používání chytrého telefonu nebo aktivit na sociálních médiích, a zároveň sledovali jejich psychické obtíže.

Technologie a duševní kondice

Závěry rozsáhlého výzkumu ukazují, že užívání zmíněných „osobních“ technologií s duševními problémy teenagerů nijak významně nesouvisí. Vedoucí studie – experimentální psycholog a datový vědec Matti Vuorre sice připouští, že existuje jistá dílčí souvislost mezi používáním sociálních médií a emočními problémy, nepodařilo se ale mezi nimi prokázat příčinnou souvislost. Je podle něj možné, že lidé s emočními problémy zkrátka více využívají sociální sítě.

TIP: Mor elektronických zařízení: Mobily a počítače nás okrádají o štěstí

Autoři studie ale zdůrazňují, že to automaticky neznamená nezranitelnost psychiky teenagerů technologiemi. Už jen proto, že účastníci výzkumu podávali informace sami o sobě a jejich výpovědi mohou být zkreslené. Při používání technologií tak stále platí, že nejlepším přístupem je rozumná uměřenost.

Americká Parkerova sluneční sonda (Parker Solar Probe) obíhá kolem Slunce. Na své dráze využívá gravitační manévry spojené s přiblížením k Venuši. NASA toho pohotově využila a přístroje Parkerovy sondy se zaměřily nejen na Slunce, ale i Venuši. Díky tomu se Američanům povedl zajímavý objev. Zjistili, že horní vrstvy atmosféry Venuše jsou přírodním zdrojem rádiových vln.

Parkerova sonda získala tato data již vloni v létě, když potřetí během své mise prolétala kolem Venuše. Objev podle odborníků zlepšuje naše znalosti o atmosféře Venuše, a také o tom, jak je ovlivňována aktivitou Slunce. Pozorování sondy Parker je prvním přímým měřením ionosféry Venuše po 30 letech.

Signál z ionosféry Venuše 

Poslední takové měření ionosféry uskutečnila sonda Pioneer Venus Orbiter v roce 1992. V té době bylo Slunce blízko maxima své aktivity v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu. Pozorování ionosféry Venuše Parkerovou sondou zase pochází z období minima sluneční aktivity. 

TIP: Neobvyklé pozorování: Z neosvětlené strany Venuše přichází rentgenové záření

Parkerova sonda detekovala po dobu 7 minut nízkofrekvenční rádiový signál, který je nepochybně přírodního původu, během největšího přiblížení k Venuši. Tento signál je přitom podobný tomu, co zachytila sonda Galileo v ionosférách měsíců planety Jupiter. Detekovaný signál umožnil vědcům spočítat, že v době slunečního minima je ionosféra mnohem tenčí než během slunečního maxima. Vše nasvědčuje tomu, že mocnost ionosféry Venuše těsně souvisí se sluneční cyklem.

Ten den pro Colette rozhodně nezačal dobře. Celou noc se budila – to jak desítky lidí sdílejících s ní studenou a nepřívětivou aulu gymnázia vykřikovali ze spaní, chrápali, vrtěli se či tlumeně plakali. S prvními slunečními paprsky vyklouzla z pokrývek a vydala se na průzkum. Po pár minutách ostré chůze konečně dospěla k okraji bezpečné zóny. Za ní začalo vody přibývat. Doufala, že se jí podaří projít suchou nohou až k první lávce, nechtěla si promočit boty hned na začátku. Chvíli zmateně postávala, než se nad ní jeden z policistů ustrnul a nabídl jí, že ji přenese k nejbližší plošině.

Pařížské Benátky

„Merci!“ pípla, když jí mladík nastavil záda, aby se ho chytla kolem krku. Kdyby to tak viděla matka! Připadala si jak pytel mouky, ale ani nedutala – dnes se přece chce dostat k jejich domu stůj co stůj! Se stydlivým úsměvem poděkovala a pak rychle přehopkala přes provizorní můstek vytvořený z kovových kavárenských židliček. S úlevou vkročila na úzkou dřevěnou lávku táhnoucí se po okraji ulice a balancující jen několik desítek centimetrů nad kalnou vodou. Od včerejška snad přibyly další, pomyslela si. Vojáci pracovali až pozdě do noci a stloukali nové přechody, jimiž by se lidé mohli dostat do labyrintu zaplavené čtvrti. 

Třeba se jí podaří najít otevřené okno. Musela přece zachránit svou panenku, která zůstala v postýlce úplně sama. Když na ni rodiče volali, že musejí okamžitě utéct pryč, úplně na Lizzetku v tom rozčilení zapomněla. Temná špinavá Seina tehdy dosahovala až skoro k oknům a netrpěliví muži na loďce přiražené ke zdi domu je neurvale popoháněli. Teď už se ale snad všechno vrací do normálních kolejí, ne? Vždyť už jsou z domova přes týden! Představila si svou opuštěnou Lizzetku a přidala do kroku…

Stoletá voda?

Pařížané byli na zimní záplavy zvyklí, nečekali však, že roku 1910 dostanou tak obrovské rozměry. Jisté signály přitom zachytit mohli – Seinou protékalo obrovské množství vody, proudila mnohem rychleji a přinášela s sebou velké množství trosek a bahna. Na horním toku už si záplavy vybraly svou daň, teď přišla řada na Paříž. Voda se nevylila z břehů, ale vyřinula se ze sklepů, stok, odtoků a tunelů metra.

Právě 21. ledna 1910 hladina Seiny dramaticky stoupla a to, co se zpočátku Pařížanům jevilo jako zajímavá podívaná, přerostlo v paniku. Voda ovládla ulice. Lidé ze zaplavených oblastí museli být evakuováni – nikdo netušil, zda promočené zdi jejich příbytků vůbec vydrží. Policie, hasiči i vojáci křižovali ulicemi na lodičkách a zachraňovali smolaře, které voda uvěznila v horních patrech. 

Záchranné práce

Tisíce uprchlíků přespávaly v kostelech, školách a v úředních budovách – všude, kde se jen našlo místo. Aby Seina nepřetekla přes nábřeží, budovaly se rychlé nouzové zátarasy a hráze. Seina terorizovala Paříž několik týdnů a do normálního stavu se vrátila až 15. března.

TIP: Bariéra na Temži: Stavba, která zachránila Londýn

Když záplavy ustoupily, vyčíslila vláda škody na 400 milionů franků, což by dnes dělalo něco kolem půl druhé miliardy. Vodou bylo zasaženo na 14 tisíc budov. Metro mohlo být znovu otevřeno až v dubnu, během záplav také v celé Paříži vypadávala elektřina. Podle dobových pramenů navíc přišlo o život pět lidí. Tahle povodeň si přízvisko Velká skutečně zasloužila… 

Platy britských generálů nebyly v minulosti příliš vysoké. Už z poloviny 19. století se zachovalo výmluvné svědectví, podle něhož „patřili k nejhůře odměňovaným, ale nejtvrději pracujícím státním úředníkům“. Tento trend se do první světové války změnil jen málo.

William Robertson v roce 1918 předsedal Armádnímu výboru pro výplaty a do zprávy uvedl: „Většina důstojníků dostává takřka stejné mzdy jako před půlstoletím, ačkoliv životní náklady vzrostly minimálně o 100 %.“ Na základě těchto skutečností výbor doporučil zvýšení příspěvků pro ženaté důstojníky, příplatků na stravu, cestovné i ubytování. Zároveň se zasazoval o snížení nákladů na generálské uniformy.

S almužnou do války

Co se týče konkrétních čísel, vrchní velitel ozbrojených sil si ročně přišel na 4 500 liber – plus příplatky za službu v poli a cestování. „Řadoví“ generálové dostávali každým rokem 800 liber. Mnozí vysocí velitelé nebyli s takovým ohodnocením spokojeni a dokázali nacházet způsoby, jak přece jen získávat víc. Příkladem může být Douglas Haig, který se stal mistrem v přilepšování sobě i svým blízkým. Z dnešního úhlu pohledu šlo o jednání, kvůli němuž by důstojník dost možná skončil před vojenským soudem.

Polní maršál se rád dobře vyspal, a proto preferoval ubytování v luxusních zámcích a nocování na měkkých postelích určených pro aristokraty. Balíčky od movitých přátel mu pomáhaly vylepšit jídelníček – polní pošta mu doručovala lososí i tetřeví maso, kvalitní francouzská vína a brandy. Haig se neostýchal posílat domů své ženě celá jehňata a kostky másla z armádních skladů, aby netrpěla sebemenším nedostatkem. Přístup k delikatesám vysvětloval britský velitel jako potvrzení své vysoké autority a postavení.

Zámožný Haig

Po válce se Haig za vítězství dočkal tučných odměn, které přijímal s týmž zdůvodněním. Už v roce 1916 si byl tak jistý výsledkem války, že manželce napsal: „Vděčný národ mi nedovolí mít nižší příjmy, než jaké mám nyní! Budeme se tedy mít tak dobře, abychom se vždy mohli cítit komfortně.“ Proti Haigovu životnímu stylu se objevilo jen pár námitek a všechny byly smeteny ze stolu.

Podle dobových zdůvodnění si jeho šarže a úroveň takové výstřelky žádala a „přílišná zdrženlivost by působila nemístným dojmem“. Je třeba přiznat, že mnozí britští generálové se nedokázali zorientovat v problematice moderní války a na každodenní úrovni se cítili vystresovaně, osaměle a zmateně. Vnímali, že na své úkoly nestačí. V drtivé většině však za své umístění na příliš odpovědnou pozici nemohli.

Vykopávky i hrdinové

Popsané pocity se totiž nejčastěji vyskytly u starších a před válkou už penzionovaných důstojníků, které Albion v létě 1914 spěšně povolal do služby. Tito takzvaní „dug-outs“ (volně přeloženo jako „vykopaní“, „vykopávky“) neodmítli, protože cítili povinnost opět sloužit impériu a koruně. Řada z nich pak v rozhodujících funkcích zklamala – ať už kvůli vysokému věku, zdravotním potížím nebo neschopnosti přizpůsobit se novým pořádkům. Takoví muži většinou ještě před završením prvního válečného roku putovali zpět do výslužby, a to s jistým stigmatem hanby. Z dnešního pohledu přitom šlo spíš o nespravedlivý výběr nadřízenými než o jejich osobní selhání.

TIP: Polní maršál Ferdinand Foch: Pokořitel Trojspolku

Přes uvedené potíže nakonec většina generálů Jeho Veličenstva našla způsob, jak přestát náročné zkoušky. I díky nim se královská armáda postupně přerodila z chudého příbuzného v rozhodující element Dohody, který významným způsobem přispěl k porážce centrálních mocností.

Koupit za veškeré své prostředky vytěžený desetihektarový vápencový lom zaneřáděný městskou skládkou vyžaduje silnou vizi a takřka bezednou porci bláznovství. Petr Pavlík má obého plné zásobárny vesmírných rozměrů. „V roce 1995 jsem si řekl, že bych si mohl najít místo, kde si budu moci hrát a splnit si konečně svůj sen,“ přiznává s chlapeckým úsměvem šedovlasý a šedovousý muž. 

Rajská zahrada z bývalé skládky

V roce 1995 vlastnil Petr Pavlík prosperující nakladatelství. Neváhal, nakoupil hromady map a jal se hledat „své“ magické místo. Vytipoval několik desítek lokalit, objel je, ale za srdce jej nevzala. Na Štramberk připadl vlastně náhodou díky tipu místního starosty. Když stanul v amfiteátru Dolní Kamenárky (dříve byla též nazývána Dolní Skalka nebo Obecní lom) na jižním úpatí Bílé hory, okamžitě věděl, že to je místo, které hledá. 

Pohled na lom ovšem vůbec nebyl idylický. Těžba zde sice byla ukončena už v roce 1920, ale člověk bez fantazie by před sebou měl pouze neuvěřitelný nepořádek: komunální městská skládka, škvárové hřiště, zbytek zkušebního okruhu Tatry Kopřivnice… „Bylo to potřeba vyčistit,“ vzpomíná Petr Pavlík. „Odjelo odtud 986 plně naložených Tater s neřádem, který se dále třídil – něco šlo do spalovny, něco na řízenou skládku nebo na nové fotbalové hřiště.“ Při pohledu na současný vzhled výjimečného arboreta se apokalyptické anabázi takřka nechce věřit. 

Za sto let bude hotovo

„Když jsme vše vyčistili, pátral jsem s kolegou po štramberských lomech,“ svěřuje se Petr Pavlík. „Byli jsme ohromeni – zjistili jsme, že jsou doslova přecpány botanickými skvosty. Naše zahrada není o jednotlivých rostlinách, nýbrž o společenstvech. Když jsme tedy dělali záchranné transfery, byl jsem do jisté míry průkopníkem. Ochranáři to obvykle realizují tak, že vyrýpnou rostlinku a přesadí ji. My jsme brali celé biomy. Stovky a tisíce bedniček, rozměru minimálně 50×80 centimetrů. To bylo náklaďáků… Pan prof. Ivar Otruba z Brna nám udělal projekt, ze kterého je v současné době uskutečněno asi 20 %. Každému říkám – přijď za sto let, bude to hotové.“ 

Záchrana „štramberáka“

Jedním z nejvýraznějších pokladů zdejší přírody je nádherný poddruh motýla jasoně červenookého (Parnassius apollo), který byl motýlkáři označován jako „štramberské apollo“ nebo familiárně „štramberák“. Na přelomu 20. a 30. let 20. století však tento skvost definitivně vyhynul a jeho preparáty označené štítky Parnassius apollo ssp. strambergensis nalezneme většinou jen v muzeu.

Přitom ještě v 19. století zde byl tento úchvatný motýl poměrně hojný, jak svědčí zápisy v dobových kronikách: „…nějaký skalař ze Štramberka přinesl do Příbora půl koše motýlů a prodával kus po třech krejcarech…“ Zánik místní populace však nezpůsobila jen lidská sběratelská zištnost, ale i narušování biotopů těžbou vápence a postupné zarůstání zbytků skalní stepi.

V roce 1983 se místní sdružení ČSOP v čele s Janem Lukáškem rozhodlo pokusit se nádherného motýla do Štramberku navrátit. Nadšenci vyhledali vhodné lokality s živnými rostlinami, především rozchodníkem bílým (Sedum album) a rozchodníkem velkým (Hylotelephium maximum) a dovezli deset housenek z Velkého Manína ve slovenských Súlovských skalách. V dalších letech probíhal transfer i z jiných slovenských lokalit. V průběhu let 1986–1993 se populace jasoňů stabilizovala a na třech lokalitách se objevovala až tisícovka imag. Dnes se jasoňové červenoocí vyskytují v PP Kamenárka, na Zámeckém vrchu, na Kotouči a právě také v Botanické zahradě s arboretem Petra Pavlíka. Repatriace tohoto druhu je považována za evropský unikát.

Honba za živým stříbrem

Kolem jasoňů jsme nadšeně pobíhali dost dlouho. Petr Pavlík se naší posedlostí evidentně bavil a přitom podotkl: „Jasoň je štramberský symbol, ale máme tady i vzácnější motýly. Třeba soumračníka skořicového (Spialia sertotius), soumračníka žlutoskvrnného (Thymelicus acteon) nebo vzácné druhy modrásků.“ Naši jasoňovou horečku to ale stejně nezchladilo …

Vedle motýlů má okolí Štramberka ještě jeden živočišný unikát. Je zde jediné místo výskytu ještěrky zední (Podarcis muralis) v Česku. Tento druh zde byl objeven velmi pozdě, některé prameny uvádějí, že v roce 1988, jiné udávají dokonce rok 1998. Se štěstím ještěrku můžete objevit na Zámeckém vrchu, na obou Kamenárkách a na vrchu Kotouč. Je záhada, kdy se sem tyto ještěrky dostaly. „Každopádně až po poslední době ledové,“ tvrdí Petr Pavlík.

Ještěrka zední má nápadně plochou hlavu s protáhlou zašpičatělou tlamkou. I její tělo je ploché, aby se mohla vměstnat do malých skalních puklin. Její dlouhé končetiny jsou vybaveny dlouhými drápky, což ji předurčuje k bleskurychlému pohybu po zdivu a skalách. Šikovná ještěrka dokonce dokáže překonávat skalní převisy a nebojí se skočit z výšky až čtyř metrů. Její pohyblivost ale neocení každý. „Fotit tahle živá stříbra je šílené,“ lamentovala Zdeňka. „Pohybují se po kolmé stěně jako magnetky ovládané bláznivým šprýmařem. Než zaostříš, jsou fuč.“ 

Poklady botanické zahrady

Štramberské jurské vápence ukrývají na 800 druhů zkamenělin a zdejší flora a fauna jsou nejsevernějším výběžkem Mediteránu (Středomoří) v Evropě. „Štramberk má ostrovní charakter – jednak přírodní a jednak kulturní,“ vysvětluje Petr Pavlík. „Zdejší vápencové bradlo je tak malinké, a přitom tak přeplněné teplomilnými druhy.“ Jako symbol Mediteránu se používá labyrint, proto je jeho motiv začleněn i v Pavlíkově botanické zahradě, kde tvoří kamennou dominantu na dně lomu. U labyrintu roste nepřehlédnutelný pětadvacetiletý cedr atlaský, který vyrostl ze semene šišky pocházející z cedrového lesa na hoře Jebel Hebru v Maroku.

V lomu nalezneme jezírka, která tvoří unikátní vápencový mokřad bohatý na vodní a bahenní rostliny. Chloubou zahrady je mimo jiné šestnáct druhů orchidejí. Kromě vodních rostlin nalezneme v jezírkách čolky obecné (Lissotriton vulgarit), čolky velké (Triturus cristatus) i vzácné kuňky žlutobřiché (Bombina variegata). 

Výčet vzácných rostlin, které se nalézají v botanické zahradě by zabral několik stran. Výběr těch nejvzácnějších jsem ponechal na botanikovi Petru Pavlíkovi. Jmenoval v prvé řadě tořič včelonosný (Ophrys apifera), židovník německý (Myricaria germania), kruštík bahenní (Epipactis palustris), zeměžluč spanilou (Centaurium erythraea), cidivku peřestou (Hippochaete variegata) a různobarvou (Equisetum variegatum) a hlaváč lesklý vápnomilný (Scabiosa lucida subs. calciola).

Rarity, výři a plány 

Ze všech místních přírodních divů mě osobně velmi zajímal ještě mrňavý – a nesmírně vzácný – „mikrošneček“ suchobělka (dříve suchomilka) bělavá (Candidula unifasciata), která je zde hojná. Také mne zaujala informace, že v dubnu 2010 se v Petrově lomu objevil divukrásný ptáček zedníček skalní (Tichodroma muraria). 

Za zmínku stojí určitě i Pouťová jeskyně, která se nachází v areálu botanické zahrady a byla znovuobjevena v květnu 1999. O jeskyni se již dříve vědělo, ale kvůli bezpečnosti v době těžby byla zasypána a zapomenuta. Jeskyně má puklinový charakter a dosud byla speleology dosažena hloubka 58 metrů.

TIP:  Pouť za batolci červenými: Setkání s potrhlými anděly

Mezi spoustou vzpomínek, snů a plánů utrousil Petr Pavlík dvě věty, které stálo za to nejen zaznamenat, ale především o nich přemýšlet: „Pravých ochranářů, kteří chrání přírodu, je v České republice bohužel málo, zbytek jsou hoši, kteří mají natažené ruce na dotace. Příroda se musí chránit nejen srdcem, ale také rozumem.“ 

Podle nejnovější studie prezentované na World Urban Forum existuje na Zemi zhruba deset tisíc měst. Tak zní závěr komplikovaného výzkumu, při kterém se vědci potýkali s otázkou, jak vlastně město definovat: Například v Dánsku jde totiž o každou usedlost, kde žije alespoň 200 lidí, zatímco v Nigérii se musí jednat minimálně o dva tisíce osob a Japonsko uděluje městský statut až od 50 tisíc obyvatel. Pro globální součet, s nímž by šlo dále pracovat, se tedy musela stanovit univerzální hranice. Podle ní představuje město oblast, kde žije alespoň 50 tisíc lidí a jejíž hustota zalidnění dosahuje minimálně 1 500 osob na kilometr čtvereční. Dle daného vymezení tak v roce 2015 sídlilo ve městech 48 % světové populace. 

V pořadí pátý skok do výšky 10 kilometrů vyšel prototypu horního stupně rakety Starship na jedničku. Raketa odstartovala dnes krátce po půlnoci našeho času z texaského kosmodromu Boca Chica a během čtyř minut ji tři motory Raptor vynesly do požadované výšky. Naprosto precizní bylo i přetočení rakety a její následný sestup. Na rozdíl od čtyř předchozích pokusů ale tentokrát vyšlo i přistání a přibližně šest minut po startu dosedla Starship SN15 na texaské přistávací rampě kosmodromu Boca Chica. 

TIP: Překvapivé vítězství Elona Muska: Astronauty má na Měsíc dopravit SpaceX

Úspěch akce krátce po přistání potvrdil i Elon Musk, který se vyjádřil i k mnoha vylepšením poslední verze prototypu Starship. Podle Muska je SN15 v mnoha ohledech jinou raketou, než byly SN10 a SN11 (vývoj SN12 až SN14 byl po explozi SN11 ukončen). Vylepšení, kterých má být podle Muska stovky, se mají týkat širokého spektra designu, avioniky softwaru i motorů Raptor. I nadále platí, že budou probíhat další testy Starship, a pokud vše půjde podle plánů, mohl by se první prototyp podívat do vesmíru již během letošního roku.

V roce 1801 zakoupil bohatý podnikatel a politik Mill Olcott luxusní venkovský dům v americkém New Hampshire, známý jako „Ripley/Choate House“. Se svou ženou a devíti dětmi tam žil několik desetiletí. Olcottovi byli jednou z nejbohatších a nejvzdělajnějších rodin v celé Nové Anglii té doby.

Zmíněný dům se shodou okolností nacházel na území dnešního kampusu americké univerzity Dartmouth College. Díky tomu na pozůstatky domu narazili zdejší archeologové, které vedli Theresa Gildnerová a Jesse Casana. Během vykopávek s pomocí geologického radaru odhalili tehdejší toaletu, či spíše kadibudku, v níž se zachovaly zbytky původního obsahu. Z něj badatelé odebrali vzorky fekálií.

Paraziti v luxusním sídle

Analýza získaných vzorků přinesla překvapení. Všechny vzorky obsahovaly vajíčka parazitických „červů“, tasemnic a tenkohlavců. Tito parazité sužují lidstvo i dnes, zejména v oblastech, kde mají problémy s hygienou a lékařskou péčí. Archeologové ale nečekali, že odhalí promoření parazity i v sídle elity té doby. V případě uvedených parazitů sice nejde o fatální onemocnění, i tak ale mohli svým hostitelům ztrpčovat život.

TIP: Červi a mikrobi jsou požehnáním pro imunitní systém

Podle Jesse Casany jde zřejmě o doklad bídné úrovně lékařské péče této doby. Střevní paraziti tehdy byli nejspíš zcela běžní. Lidé pociťovali příznaky infekce, neznali ale její příčinu. Pokud se něčím léčili, omezovali se většinou jen na bylinné přípravky na žaludek, které jim s parazity příliš nepomohly. Dokládá to mimo jiné i nález několika prázdných lahví od digestivu Hazard & Caswell, nalezený ve stejné lokalitě. Ten byl tehdy doporučován právě k léčbě zažívacích potíží.

Již dřívější výzkumy ukázaly, že parazitické infekce byly značně rozšířené v městských oblastech, což souviselo se špatnou hygienou a velkou koncentrací lidí i zvířat. Objev z Dartmouthu ale naznačuje, že ani venkovská sídla smetánky té doby nebyla vůči těmto nemocem imunní. Zdá se tedy, že před 200 lety nebylo bohatství a dobré vzdělání zárukou lepšího zdraví a zdravotní péče.

Odpoledne 29. října 1956 Izrael spustil operaci Kadeš. Navzdory řadě indicií vyhodnotili Egypťané útok jen jako další operaci proti palestinským záškodníkům, a než si uvědomili závažnost situace, postoupily již izraelské jednotky do hloubky Sinaje.

Protože jádro egyptské armády zůstávalo západně od průsmyku Mitla, měli Izraelci místní převahu a přes tvrdý odpor protivníka rychle dosáhli svých cílů. Francie a Velká Británie daly oběma stranám ultimátum, které Násir dle očekávání odmítl, a 31. října začaly francouzské a britské bombardéry útočit na egyptská letiště.

Britové jdou do akce

Původní britsko-francouzský značně ambiciózní plán počítal se začátkem operace už v první polovině září, přičemž hlavním cílem měl být přístav Alexandrie s následným postupem na egyptské hlavní město Káhiru. Po zvážení reálných možností byla zvolena o poznání skromnější varianta zahrnující kombinovaný letecký a obojživelný výsadek, který měl zajistit severní ústí průplavu v Port Saidu. Následně by po moři dorazil zbytek sil, které měly postupovat po obou březích kanálu na jih.

Po pěti dnech letecké ofenzivy byla zničena většina egyptského letectva, čímž si Britové a Francouzi zajistili absolutní leteckou nadvládu. Operace Teleskop, krycí název pro vzdušné výsadky, byla zahájena 5. listopadu. Transportní letadla odstartovala kolem čtvrté hodiny ráno z kyperské Nikósie a v těsné formaci zamířila přes moře k Egyptu. Kvůli nutnosti zkrátit na minimum dobu, kdy budou výsadkáři bezmocně viset pod vrchlíky padáků, měl být výsadek proveden z necelých 250 m. Letouny Vickers Valleta a Handley Page Hastings nesoucí roty A a D britského 3. výsadkového praporu se přiblížily z vycházejícího slunce, které oslepilo egyptské dělostřelce, a vysadily parašutisty s přesností na několik desítek metrů.

Rychlý proces

Rota A přistála na okraji letiště El Gamil blíže k městu Port Said, prakticky přímo do egyptských pozic, které v prudkém boji muže proti muži vyčistila, a začala razit cestu směrem k přístavu. Muži roty D dopadli na vzdáleném konci ranveje a jejich cílem bylo obsazení kontrolní věže. K naplnění původních obav o nedostatek krytí na rovné letištní ploše naštěstí nedošlo. Egyptská posádka totiž rozmístila po celé ranveji sudy naplněné pískem, aby tím znemožnila přistání letadlům.

Boj o El Gamil byl prudký, ale krátký. Během půl hodiny drželi Britové letiště pevně v rukou a za pár hodin již přistála první zásobovací letadla vezoucí munici a vodu a odvážející raněné. Na cestě vedoucí do města narazili výsadkáři na několik zakopaných samohybných děl SU-100, která za pomoci vlastních protitankových prostředků a letecké podpory zlikvidovali, a přes hřbitov postoupili až na okraj chudinské čtvrti.

Veteráni z cizinecké legie

Francouzští výsadkáři z 2. koloniálního výsadkového pluku pod vedením plukovníka Chateau-Joberta, jejichž dopadová zóna byla jen 120 m široká a na obou stranách ohraničená mořem, provedli výsadek z ještě menší výšky než Britové. Podobně jako na letišti El Gamil rychle zlomili odpor obránců, zajistili klíčové mosty u El Raswa a po dobytí čističky vod vyrazili směrem k Port Fuadu.

Na úsvitu šestého listopadového dne se k Port Saidu přiblížila skupina starých britských vyloďovacích člunů z druhé světové války, nesoucí muže 40. a 42. komanda námořní pěchoty. Z letadlové lodi HMS Bulwark odstartovaly vrtulníky Bristol Sycamore, nesoucí muže ze 45. komanda. Ti byli vysazeni na křídle s úkolem krýt jej proti případnému egyptskému protiútoku.

Dokončení: Zbytečně dokonalý výsadek: Anglo-francouzská operace Mušketýr 1956 (4)

Ihned po přistání se mariňáci dostali do tuhé přestřelky s obsluhami pobřežních baterií a došlo i k nešťastnému incidentu palby do vlastních řad, kdy na mariňáky omylem zaútočil letoun Sea Venom Královského námořnictva. Jeden námořní pěšák byl zabit a 12 zraněno. Po přistání obešlo 42. komando egyptské pozice a urychleně zamířilo do centra Port Saidu, přenechávajíc pobřežní obranu na starost 40. komandu, které je za podpory čety tanků Centurion z 6. královského tankového pluku postupně vyčistilo.