Koncem května 1940 stály Francie a Belgie před zhroucením a jádro Britského expedičního sboru se ocitlo zablokované v severofrancouzském přístavu Dunkerk. Když se ukázalo, že na jeho rychlou evakuaci Královské námořnictvo nedisponuje dostatečnými kapacitami, musely válečné úsilí podpořit stovky soukromých plavidel. Do služby tak musely nastoupit i velmi nepravděpodobné posily.

Do Francie bez kompasu

Hasičský člun Massey Shaw sjel na vodu v roce 1935 a jeho hlavní úkol představovalo hašení požárů na řece Temži a v jejím bezprostředním okolí. Také tuto loď čekalo v květnu 1940 povolání do Dunkerku, i když původně proto, aby tam pomáhala bojovat s ohněm.

Říční plavidlo nemělo pro delší cestu předpoklady, a dokonce ani nedisponovalo kompasem – ten musela posádka narychlo shánět těsně před začátkem operace. Po připlutí na místo určení se Massey Shaw dal do své obvyklé práce, navečer potom zakotvil u jedné z pláží s cílem vyzvednout čekající vojáky.

První pokus o dopravení menšího člunu k pláži ale skončil jeho potopením. Muži z pláže se pak na Massey Shaw museli přepravit na malé náhradní loďce. Po cestě zpět se zase objevily problémy s navigací, neboť nový kompas nefungoval dobře. Nakonec se ale kapitánovi s notnou dávkou štěstí podařilo doplout až do Ramsgate.

Část posádky loď opustila kvůli naprostému vyčerpání, zbytek doplněný o nové dobrovolníky vyrazil dalšího dne znovu do Francie. Massey Shaw nakonec absolvoval přes La Manche celkem pět cest a zachránil na 1 100 mužů. Bývalou hasičskou loď lze dodnes vidět na Temži, kde si ale už jen užívá zasloužený důchod.

Zkáza skotského obra

Největší civilní plavidlo podílející se na evakuaci představoval skotský parník SS Clan MacAlister. Velká nákladní loď byla postavena v roce 1930 pro společnost Clan Line Steamers a se svými 120 metry na délku a 16 metry na šířku překonávala svými rozměry kteroukoliv jinou nasazenou civilní loď téměř dvojnásobně. Skotský obr s posádkou 50 mužů měl nejen odvézt z Dunkerku vojáky, ale přivážel do přístavu také cenný náklad – tucet výsadkových člunů, které měly pomoci s transportem z pláží.

Příjezd Clan MacAlisteru do přístavu později popsal kapitán Mackie: „Přístav hořel a ve vzduchu se vznášel černý kouř, v moři plavaly kusy potopených vraků a lidská těla, kolem projížděly torpédoborce zvedající vysoké vlny. Manévrování s více než stometrovou lodí se za takových podmínek stávalo extrémně náročným. Aby toho nebylo málo, probíhal právě nálet.“

TIP: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války

Ve chvíli, kdy parník začal nakládat pasažéry a spouštět na vodu výsadkové čluny, stal se terčem několika střemhlavých stuk. Němečtí letci se nemýlili a zasáhli lodní kotel. Plavidlo začalo hořet a čerstvě nalodění vojáci jej zase rychle opouštěli. Kapitán a posádka se odmítli s osudem smířit a pokoušeli se s ohněm na palubě bojovat, německé nálety ale pokračovaly a k večeru už bylo všem jasné, že parník svou válku prohrál. Opuštěná loď nicméně neklesla ke dnu ihned, ale pár dalších dnů hořela na moři, přičemž na ni němečtí letci podnikli ještě několik náletů. Zcela zničené plavidlo se nakonec potopilo i s několika cennými výsadkovými čluny v podpalubí. 

Čechy v 10. století tvořily část řezenského biskupství, ale nutně potřebovaly vlastního domácího biskupa. K tomu svolil na prosbu českého vévody Boleslava II. Pobožného papež Jan XIII., ovšem za podmínky, že se řezenské biskupství vzdá tohoto svého práva.

Biskup Wolfgang svolal k poradě svoji kapitulu, ale věhlasní rádcové v kanovnickém sboru kladli odpor. Jako důvod uváděli, že by se důchod řezenského biskupství značně zkrátil. Jinak však soudil sv. Wolfgang, což je zřejmé z jeho odpovědi: „Drahou perlu zříme, anať se pod českou zemí skrývá, té však nedobudeme, leč zákupem ze svého zboží. Ejhle já, cožkoliv mám, i sebe sama rád na to vynaložím, aby se zmohutnělé v Čechách církvi dům Páně ustálil.“

Podle národních pověstí a pošumavských památek se prý Wolfgang v Praze osobně zúčastnil nastolení prvního českého biskupa Dětmara. Pověst vypravuje, že když se ubíral šumavskými pralesy, zastihl první české obyvatele ve vesnici, která se nyní jmenuje Zelená Lhota. U vesnice na kopci jim hlásal slovo Boží a modlil se za český národ a prosil nebe o požehnání. Hora se prý zazelenala a okolní dvorce byly pojmenovány Zelená Lhota. Vděční obyvatelé postavili chrám a zvolili Wolfganga za svého patrona. Tak byl založen první kostel svatého Wolfganga na českém území.

Pravovičtí trýznitelé

Odtud se sv. Wolfgang vydal poříčím Úhlavy k Chuděnicím. Všude ale vítán nebyl. Když došel k osadě Pravovice, stalo se údajně toto: „Pastevci této vesnice shromáždili se jednoho dne před dávnými věky na blízkém pastvišti, kde, jak se nyní stává, zpívajíce a hulákajíce rozdělali sobě mohutný oheň, a bavili se při tom, hrajíce sobě na krále. Jeden chlapec stojí rozkročen, kdežto ostatní větve a pejručí přinášejí. Mezi těmi, kteří z lesa přicházejí, má jeden uschované vyřezávané dřevo, žezlo královské představující. U plamene rozkročen stojící král nyní musí uhádnouti, u kterého žezlo se nalézá, a neuhádne-li, jest po jeho pohodlném kralování a koruna přejde na toho, který se žezlem vykázati může.

Mezitím, co pravovická mládež hlučně si hrála, přiblížíl se po pastvišti neznámý stařec, v jehož postavě zračila se velebnost a vážnost. Stříbrovlasé šediny jeho nezadržely však rozpustilou mládež, aby skotačivě k cizinci neběžela a jej do společné hry ho nenutila. Ale poněvadž stařec-cizinec váhal dříví z lesa na oheň přinášeti a před chlapcem králem se ukláněti, činila si bezbožná ta mládež z něho posměch a holemi a metlami bila na ctihodnou jeho hlavu. Ale tento pamětliv jsa božských slov Spasitelových, za zlé zlým se nespláceti, kráčel vážně vzhůru na skalnatý vrch hory, žehnaje a blahoslavě celé zemi. Od té doby až po dnešní den nazývá se tato Skalnatá hora, již cizí, velebný stařec-poutník dostoupiv, Čechům slovo Boží hlásal, na památku tohoto svatého poutníka Hora sv. Wolfganga, neboť stařec tento nebyl nikdo jiný než sám sv. Wolfgang.“

Chudenický svatostánek

Později byl na této hoře postaven stánek na počest sv. Wolfganga a poutníci sem přicházeli z blízka i z daleka. V kapli v Chudenicích byl uchováván obraz sv. Wolfganga a balvan s otiskem jeho šlépěje. Pouť sv. Wolfganga se konala v prostřední velikonoční svátek, na Boží hod. Do této kaple ve zlých časech i se svými rodinami utíkali rytíři Černínové z Chudenic a žádali od tohoto světce pomoc, nebo mu děkovali za prokázané dobrodiní. Proto byl sv. Wolfgang také vždy ochráncem a přímluvcem rodu Černínů. Byl také ctěn obyvateli okolo Chudenic, jak dosvědčují i farní matriky. Chlapcům bývalo při křtu často dáváno jeho jméno, a protože český lid toto jméno těžko vyslovoval, upravil si ho na „Bolfánek“.

Toto památné místo a léčivý pramen jasné skalní vody v Chudenicích navštěvovali v dávných dobách tisíce poutníků, takže kaple často davům lidí nestačila. Mnoho poutníků sem přicházelo i z Bavor, a protože se nemohli u sv. Wolfganga směstnat, nocovali ve vesnicích okolo Chudenic. Z tohoto důvodu  začal hrabě Heřman Jakub Černín se stavbou prostorného kostela, kterou dokončil jeho syn František Josef roku 1725. Jako poutnické místo byl kostel znám v celém Pošumaví, ovšem roku 1786 byl na základě dekretu císaře Josefa II. zrušen a poté rozbořen (věž byla později upravena na rozhlednu zvanou dodnes Bolfánek).

TIP: Vznik pražského biskupství: Prvním biskupem byl učený mnich z Magdeburku

Lid si nechtěl nechat vzít především sošku představující sv. Wolfganga, jež se těšila obzvláštní vážnosti. Když chudenický farář podle císařského rozkazu sošku odstranil ze svatyně, tu ho prý zastihl trest Boží. Když vezl sošku do Prahy, zemřel náhle raněn mrtvicí. 

Posvátná soška svatého Bolfánka zmizela beze stopy, ale nikoliv už památka samotného světce. V krajině kolem řeky Úhlavy, od Zelené Lhoty k Chudenicím, se nalézalo více kapliček zasvěcených sv. Wolfgangu, a z úcty k tomuto světci bylo i v českých krajinách pokřtěno mnoho dětí jeho jménem.

Soli je těžké odolat. Mnohá jídla jsou díky ní chutnější a lidé si proto často se solí dobře rozumějí. Zároveň se ale už delší dobu množí důkazy, podle nichž je přílišné solení spojené s celou řadou zdravotních problémů. Milovníci soli jsou ohroženi například vysokým krevním tlakem, větším rizikem mrtvice a infarktu, osteoporózou, rakovinou žaludku nebo třeba onemocněním ledvin.

Professor Markus Kleinewietfeld z belgické Hasselt University k tomu dodává, že přílišné solení může nepříznivě ovlivnit imunitu, zejména imunitní buňky. Jejich tým už dříve zjistil, že vysoká koncentrace soli v krvi postihuje především monocyty, které mají významné postavení v systému lidské imunity. Vznikají z nich například fagocyty, tedy buňky, které v první linii imunity čelí cizorodým látkám a organismům v lidském těle. 

TIP: Přesolené Česko: Přílišné solení skutečně oslabuje imunitní systém

Badatelé v experimentech zjistili, že když jsou zmíněné buňky imunity několik hodin vystavené vyšší koncentraci soli, vyrábějí méně energie v podobě molekul ATP, které v buňkách slouží jako molekulární palivo. Výroba těchto energetických molekul probíhá v mitochondriích, kde také působí přehnaná koncentrace soli.

„Zasolené“ buňky imunity mají méně molekul ATP, jsou „unavené“, a z takto postižených monocytů vznikají nenormálně vypadající fagocyty, které pak v imunitním systému dělají problémy, od přehnaných zánětů až po autoimunitní onemocnění. O důvod více k pořádné opatrnosti se solením.

Machairodi byli šavlozubé kočkovité šelmy, které žily v Evropě, v Asii, severní Americe a Africe, od období miocénu až do pleistocénu. Definitivně vymřeli asi před 126 tisíci lety. Měli nápadně úzkou lebku a jejich vražedné špičáky byly svou velikostí zhruba mezi zuby dnešních velkých šelem a klasickými šavlozubými kočkami, jako byl slavný šavlozubec smilodon.

Největší kočka historie

Někteří machairodi byli velcí zhruba jako dnešní levharti, jiní se řadili k největším šelmám. Přesně to je i případ nově popsaného machairoda, který žil v severní Americe v době před 9 až 5 miliony let. Jmenuje se Machairodus lahayishupup, přičemž jeho druhové jméno pochází z jazyka indiánského kmene Kajusů, v němž má význam „dávná divoká kočka“. Jedna z klíčových fosilií totiž pochází z tradičního území kmene Kajusů v Oregonu.

TIP: Teenageři děsivých šavlozubých tygrů byli nejspíš maminčini mazánci

Američtí paleontologové John Orcutt a Jonathan Calede porovnávali fosilní nálezy machairodů a identifikovali celkem sedm fosilních pozůstatků zmíněného nového druhu. S jejich pomocí odvodili, že šlo o jednu z největších známých kočkovitých šelem historie.

Tito třetihorní machairodi mohli podle vědců vážit v průměru okolo 275 kilogramů, největší exempláře pak až 400 kilogramů. Podle paleontologů si mohli poradit i s kořistí vážící téměř tři tuny. Vzhledem k tomu, kde a kdy tito velicí machairodi žili, mohli lovit tehdejší nosorožce, případně obrovské velbloudy a obrovské pozemní lenochody.

Lebka samce machairoda nalezená ve Španělsku.

Pro koho je i životem kypící Miami s táhlými plážemi, art deco hotely a do hluboké noci zářícími kubánskými bary příliš nudné, má dvě možnosti. Může se zastavit se ve známém národním parku Everglades s mokřady a krokodýly, kteří se mohou vyvalovat i pár metrů od nekrytého chodníčku, na němž se valí davy turistů. Tou druhou možností je zabočit na Overseas Highway-US 1 a vydat se na dvě stě kilometrů dlouhou cestu skrz nesčetné ostrůvky Florida Keys. 

Na první pohled možná budete zklamáni, že na nich neobjevíte karibský ráj jako z katalogu, ale spíš komáry, pár opuštěných pláží, přístaviště jachet a vysokými ploty obehnané rezidence místních boháčů. Nemá cenu se tu příliš zdržovat, snad jen na Key Biscane stojí za zmínku prezidentské sídlo Richarda Nixona. Nebuďte překvapeni, jestli vás na cestě postihne hrozivá průtrž mračen a za pár minut je dálnice opět rozpálená slunečními paprsky. Oceánské proudy přinášejí často nevyzpytatelné počasí. Po většinu roku se však setkáte s příjemným teplým klimatem. 

Město bláznů 

Už jsme v cíli. Dálnice končí v městečku Key West na stejnojmenném ostrově. Vítejte v domově bláznů, jak mnozí říkají. Učaruje vám pestrobarevná směsice zhruba 24 000 obyvatel, včetně početné komunity gayů, ale také zdejší architektura a hudební styly. Zároveň budete potřebovat nějaký čas, abyste nasáli velmi bezstarostnou atmosféru a kromě divokého pouličního ruchu si zvykli na oprýskané domky, toulavé kočky, kupy harampádí na zahradách  a zástupy podivných existencí. Nikoho nepřekvapí rastafarián s kohoutem v náručí nebo příliš opálená postarší dáma, táhnoucí na vodítku pět psíků v růžových oblečcích. To vše ke Key West zkrátka patří asi jako kasina k Las Vegas. 

Kdysi zde žil indiánský kmen Calusa, který byl po příchodu Evropanů brutálně rozprášen. Španělští kolonizátoři založili rybářskou osadu Cayo Hueso neboli Ostrůvek kostí. Osadníci se spíše živili prodejem ukořistěného nákladu z lodí, ztroskotaných na blízkých korálových útesech. Brzy přibyli také Britové, Holanďané a přistěhovalci z karibských ostrovů, především z Kuby a Baham. Ti si říkali Conchové a v průběhu staletí vetkli ostrovu svébytný ráz. Nezapomínejme však ani na několik stovek českých imigrantů, jež podlehli kouzlu ostrova a pracovali v nejjižnější americké výspě jako řemeslníci a personál hotelů. 

Končská republika

Při příjezdu na Key West vás mohou zmást nápisy Končská republika (Conch Republic) a modré vlajky s lasturou uprostřed. Nebojte, žádná červí díra vás neodnesla do nějaké banánové republiky, nacházíte se stále na území USA. Místní obyvatelé se jen na počátku osmdesátých let 20. století bouřili proti šikaně amerických úřadů, všudypřítomným kontrolním stanovištím a policejním prohlídkám, které zde vláda zavedla prý kvůli pašování drog. Ty se ze Střední Ameriky měly právě přes Key West dostávat dál do Států. 

23. dubna 1982 proto byla místní samosprávou vyhlášena, zčásti jako recese a zčásti jako seriózní projev občanské neposlušnosti, autonomní republika. Rozkládala se na patnácti kilometrech čtverečních, přijala vlastní platidlo, ustavila administrativu v čele s ministerským předsedou a generálním tajemníkem.

Sázka na boj trpaslíka proti supervelmoci vyšel. Turistický průmysl zažil nevídaný rozmach, každý toužil navštívit legendární separatistickou republiku. Washington shovívavě nechává Končany jejich hrátkám, párkrát se spor nicméně vyhrotil a byla povolána FBI či přímo armáda ke zklidnění situace. Protestující několikrát obsadili mosty, spojující Keys s Floridou, demonstrovali za snížení daní či opětovné zprovoznění nedalekého národního parku Dry Tortugas, uzavřeného vládou USA kvůli úsporám, a tak podobně. To vše patří ke koloritu ostrovní republiky, jejíž suvenýry fascinovaní návštěvníci skupují jako na běžícím pásu.  

Zapomeňte na stres a nalaďte se na tropickou pohodu v klidném rytmu reggae, linoucím se z barů a putyk. Nejvíce to žije na Duval street, plné tradičních jižanských dřevěných domů s barevnými fasádami a vrzajícími verandami. Mezi nimi turisté hledají ten, v němž osm let pobýval a tvořil spisovatel Ernest Hemingway. Dnes funguje jako muzeum. Kouzelný Key West zvolili za přechodný domov také dramatik Tennessee Williams či filozof John Dewey.  

K ráji má daleko

Zavítat můžete do několika muzeí, oceánaria, botanické zahrady nebo staré vojenské pevnosti Fort Zachary Taylor s děly jistě ne náhodou namířenými směrem ke komunistické Kubě, vzdálené asi sto padesát kilometrů. Mimochodem, hned v sousedství se skrývá základna amerického námořnictva, odkud v roce 1961 vyrážely jednotky k nevydařené invazi do Zátoky sviní. 

TIP: New Orleans: Mekku světového jazzu koupil prezident Jefferson od Napoleona

Spousty půjčoven a vodních center nabízí čluny, skútry, vyjížďky na katamaránech, rybaření v odlehlé zátoce, koupání mezi delfíny a především šnorchlování u korálových útesů. Pláže na Key Westu ovšem mají k rajskému ideálu hodně daleko. Veřejné jsou vlastně jen dvě a kromě prázdných lahví se připravte na písek i vodu znečištěné řasami. 

Pokud v sobě nemáte kousek dobrodruha a toužíte spíše po pěti hvězdičkových resortech, raději se ostrovu bláznů alias Končské republice úplně vyhněte. V opačném případě vás čeká pořádně divoká párty. 

Zamilovali se do sebe v roce 1936, když se potkali na večírku u extravagantní hollywoodské hraběnky di Frasso. Hosté měli přijít v bílém. Bývalou dětskou hvězdu Carole Lombardovou přivezla sanitka – oblečenou do pyžama. Právě v něm celou noc protančila s Clarkem Gablem, který právě stoupal na žebříčku popularity. Za pár dní sanitku celou pomalovanou rudými srdci Carole svému tanečníkovi poslala. Vyměnil v ní motor a pak s ní několik let jezdil po L. A. 

Ta žena mu doslova ukradla srdce. Byla současně roztomilá i rázná. Dokázala být sladká i vulgární. Naučila ho víc se otevřít lidem, on jí ukázal krásu samoty uprostřed přírody. V dubnu 1939 je farář v městečku Kingman v Arizoně tajně oddal. Za svědky jim šel ředitel místní školy a farářova manželka. Díky Carolině podpoře a stabilitě, kterou dodala jeho životu, se Gable stal „králem Hollywoodu“. Natočil své nejlepší filmy. Ze studií se vraceli na svůj ranč v Encinu, kde chovali koně a slepice. Byli krásní, úspěšní a šťastní.

TIP: Příběh továrny na sny: Jak vypadaly začátky Hollywoodu?

Krátce poté, co USA v roce 1941 vstoupily do války, se hollywoodské hvězdy zapojily do prodeje válečných dluhopisů. Carole patřila k nejúspěšnějším. Během jedné z prodejních cest však její letadlo zmizelo v nevadských horách. 

Když Gable dostal první kondolenci, zhroutil se. Aby ze své ztráty nezešílel, vstoupil jako pilot od armády. Po válce se vrátil do Hollywoodu, žil na svém ranči, natočil dalších sedmadvacet filmů a znovu se dvakrát oženil. Jeho přátelé se však shodovali na tom, že jeho úsměv už nikdy nebyl tak široký jako v době, kdy žil s Carole. Ztratil s ní kus svého srdce…

Radioastronomové nedávno objevili nový typ objektů ve vesmíru. To, co na počátku vypadalo spíše jako chyba, se nyní ukazuje jako dosud neznámý fenomén. Jde o takzvané podivné rádiové kroužky (ORC, podle anglického Odd Radio Circles), které pozorujeme v dalekém vesmíru.

OCR jsou obrovské objekty kruhovitého až prstencového tvaru, které jsou zvláštní tím, že jsou patrné (alespoň pokud víme) výhradně v oblasti rádiových vln, a to velmi zřetelně. Ve viditelném světle, rentgenovém záření nebo v infračervené oblasti se vůbec neprojevují, což je velmi zvláštní. Doposud jsme znali jen čtyři tyto objekty. To je velice málo a dost to omezuje naše možnosti se o nich dozvědět něco víc.

Díky týmu australských astronomů, který vedla Bärbel Koribalski z centra Australia Telescope National Facility, se teď počet spolehlivě známých podivných rádiových kroužků rozrostl na pět. Zásadní roli v tomto objevu sehrála soustava radioteleskopů Australian Square Kilometre Array Pathfinder (ASKAP), která pracuje v malebné pustině Západní Austrálie. Nově objevený objekt nese označení ORC J0102–2450 a je opravdu gigantický. Jeho velikost astromové odhadují na zhruba milion světelných let.

TIP: Rádiové záblesky: Záhadné signály z kosmu

Vlastnosti nově objeveného podivného rádiového kroužku pomohly odborníkům vyslovit „pilotní“ hypotézy o tom, na co se vlastně díváme. Podle vědců jde o pozůstatek aktivity obří rádiové galaxie, nebo sledujeme dozvuk enormní exploze, snad v důsledku splynutí dvou supermasivních černých děr. Další možností prý je, že jde o ozvěnu aktivity rádiové galaxie v mezigalaktickém materiálu. Badatelé každopádně zdůrazňují, že bude nutné objevit více OCR, abychom s touto záhadou pohnuli.

Na počátku antické historie, v 8. století př. n. l., neexistovala na Apeninském poloostrově jediná unifikovaná síla. Naopak zůstával rozdrobený mezi nesčetné osady a městské státečky, které mezi sebou permanentně válčily a přinejlepším tvořily velmi volné konfederace. Kulturně se území dnešní Itálie členilo do tří oblastí: Středovýchod obývaly především relativně primitivní kmeny Latinů a Samnitů, středozápad drželi mocní a kulturně vyspělí Etruskové, zatímco jih kolonizovali podnikaví a expanzivní Řekové. 

Otcové antiky

Etrusky považují historici za „otce antiky“, a to nikoliv bez důvodu. Oni sami o sobě totiž nejspíš smýšleli obdobně, ačkoliv se nám o jejich kultuře nedochovaly žádné písemné zdroje. Nástroje a umělecké artefakty Etrusků jsou však v archeologických nalezištích jejich sousedů natolik početné, že lze jejich vliv přirovnat k naprosté kulturní dominanci. Tradiční příběh o založení Říma dokonce tvrdí, že tak bratři Romulus a Remus učinili podle etruských náboženských tradic, tedy vyrytím posvátné brázdy po obvodu města.  

Ne náhodou se zmíněná mocná kultura vyvinula právě ve střední Itálii. Hlavním motorem rozvoje se stalo tamní naleziště železa, jednoho z nejvzácnějších kovů své doby. K místním břehům připlouvaly lodě ze všech částí Orientu a obchodníci skupovali železo ve velkém. Etruští inženýři patřili k vynikajícím stavitelům měst a propracovaných vodovodních systémů. Etruská sochařská díla – například proslulá Vlčice kapitolská či Apollon z Vejí – se zařadila mezi perly starověkého umění. Všechny zmíněné úspěchy se okolním kmenům musely jevit jako zázračné a přitažlivé. To, čím Řím v pozdějších staletích udivoval zbytek světa, zažil na vlastní kůži na počátku své historie. 

Etruskové přicházejí

Za svůj pozdější rozmach vděčil Řím nejen obratné politice, ale i poloze na významné křižovatce cest, spojujících sever Evropy se severní Afrikou. Původně nebylo „věčné město“ ničím víc než malou opevněnou osadou na vršku Palatin, těžící ze své pozice přímo nad řekou Tiber. V popsaném místě se totiž její tok klikatí ve tvaru písmene Z a v jednom ze záhybů vytvořily nánosy malý ostrov, který umožňoval vodu snadno přebrodit – a kde mimochodem dodnes stojí most. Právě tam se tudíž sbíhaly všechny obchodní stezky a posádka pevnosti mohla snadno kontrolovat, kdo bez potíží projde a kdo nikoliv. 

Osada pravděpodobně patřila Latinům, ale Etruskové – kteří ovládali město Veje vzdálené jen patnáct kilometrů od brodu – si význam Palatinu rychle uvědomili a rozhodli se jej kolonizovat a rozšířit. Není jisté, jak k tomu došlo a zda Latinové přijali „výpomoc“ s povděkem, nebo s mečem v ruce. Všechny záznamy o počátcích města byly totiž zničeny při pozdějším rabování Říma keltskými válečníky. Víme jen, že nějaká forma kolonizace uspěla, protože v původním primitivním osídlení vyrostly během krátké doby dvoupatrové domy, viadukty s kamennými oblouky a kanalizace. 

Konec jedné vlády

Latinská kultura si navíc záhy osvojila řadu náboženských prvků, jako věštecké praktiky či závody vozatajů a gladiátorské hry, které Etruskové přinesli coby pohřební slavnosti. Nově příchozí navíc seznámili Latiny s upravenou řeckou abecedou, a položili tak základy vzdělanosti. Synové prominentních římských občanů potom mířili na studia do etruských měst stejně, jako se o pár století později vydávali za „klasickým“ vzděláním do Řecka. Víme, že minimálně tři ze sedmi legendárních králů vzešli z řad Etrusků. Zrodil se Řím, který přijal jméno svého mytického zakladatele Romula.

TIP: Běda poraženým! Jak probíhal útok Keltů na římský Kapitol?

Éra království však skončila roku 509 př. n. l., kdy Římané své etruské krále vyhnali. Po sérii konfliktů s řeckými kolonisty na jihu totiž tehdy moc Etrusků upadala, jelikož milovali svobodu a nikdy nedokázali vytvořit silný centralizovaný stát. Nejvíc se nějaké formě kooperace blížila každoroční setkání zástupců etruských měst, což ovšem ani zdaleka nestačilo k jakémukoliv řešení „globálních“ krizí. 

Dokončení: Soumrak Etrusků: Proč je nakonec římská civilizace zničila? (vychází ve středu 12. května)

Oxid titaničitý TiO₂ je dnes hojně využívaný materiál. Našel uplatnění jako pigment, který zaručuje bělost a neprůhlednost, například v barvách, plastech, papírech, inkoustech, kosmetice či léčivech. Využívá se i jako UV filtr v kosmetice a díky schopnosti odpuzovat vodu bývá součástí autoskel nebo slunečních brýlí. Rovněž se používá jako bílé potravinářské barvivo, kde bývá uvedený jako E171.

Nad dalším používáním oxidu titaničitého v potravinářství se ale pomalu stahují mračna. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) na základě výzkumu v posledních letech a doporučení panelu expertů změnil postoj k oxidu titaničitému a již ho nepovažuje za bezpečnou přísadu do potravin.

Podezření z genotoxicity

Šéf panelu EFSA pro hodnocení oxidu titaničitého Maged Younes přiznává, že výzkum účinků této látky stále ještě nedospěl k definitivnímu závěru. Problém je v tom, že nelze vyloučit genotoxické účinky částic oxidu titaničitého v jídle a zároveň nelze stanovit jejich bezpečné množství . Tyto částice se sice vstřebávají jen málo, ale mohou se hromadit v těle. Takže je na místě opatrnost.

TIP: Hodná a zlá éčka: Obejdeme se bez nich? A jak se v nich vyznat?

Oxid titaničitý se v potravinářství používá ve stovkách různých výrobků, od žvýkaček a majonéz po sladkosti a zmrzlinu. Aktuální krok ESFA sice neznamená okamžitý zákaz používání E171 v potravinách, ale v podobných příkazech na sebe zákazy na národní úrovni i v celé EU nenechají dlouho čekat. Stella Kyriakides, evropská komisařka pro zdraví a bezpečnost potravin, hodlá co nejdříve navrhnout kompletní zákaz E171 v EU.