Útoky žraloků na lidi jsou dnes naštěstí vzácné. A v minulosti to zřejmě nebylo jiné. Když už ale k takovému útoku dojde, mohou být následky takového setkání velmi vážné. Potvrzuje to i nedávný nález na pohřebišti, které odkrývají archeologové na lokalitě Tsukumo, nacházející se na jihozápadě japonského ostrova Honšú.

Archeologové zde v hrobě označeném Tsukumo 24 vykopali kostru dospělého muže, který byl pohřben asi před třemi tisíci lety. Tento muž byl podle všeho fatálně zraněn žralokem, a to ve značně děsivém rozsahu. Části jeho těla zcela chybí a na těch zbývajících badatelé pomocí rentgenové výpočetní tomografie objevili zhruba 790 poranění, která odpovídají smrtícím žraločím zubům.

TIP: Kostra z pláže v Herculaneu možná patří vojákovi z Pliniovy záchranné mise

Kromě toho, že jde o zajímavý archeologický objev, je dotyčný muž nejstarší známou obětí útoku žraloka. Předchozího držitele tohoto nepříliš lákavého rekordu přitom překonává o celých tisíc let.

Poranění odpovídají tomu, že muž byl ve chvíli útoku naživu. Ale nejspíš ne nadlouho. Z rozsahu zranění je víceméně jasné, že oběť zahynula přímo během útoku. Pachatelem byl podle badatelů zřejmě žralok tygří (Galeocerdo cuvier) nebo žralok bílý (Carcharodon carcharias). Oba dva se běžně vyskytují v dané oblasti a oba také útočí na lidi, i když jde spíše o výjimečné situace.

Štiku musím zpravidla ve vodě objevit. Odpočívá v absolutně nehnuté poloze a člověk by do ní málem narazil. Patří sice k nejrychlejším rybám našich vod, ale zároveň dobře ví, že výdrž a trpělivost jsou minimálně stejně silné zbraně jako rychlost a ostré zuby. U této dravé ryby se snoubí rychlost s inteligencí, což z ní dělá nejen postrach menších obyvatel našich vod, ale i opravdu pozoruhodný předmět zájmu.

Všestranná plavkyně

Navzdory své časté nehnutosti je štika obecná (Esox lucius) opravdový mistr v plavání. Určitě kdejaký potápěč jí závidí schopnost couvat, rychle změnit směr vlevo nebo vpravo, ale i nahoru a dolů. Záviděníhodná je i výdrž ve stejné hloubce téměř bez hnutí ploutví. Někdy číhá v rostlinném podvodním pralese, jindy pod hladinou, odpočívá u dna, pod kmenem stromu nebo pod jeho kořeny.

Mockrát jsme ji viděli při lovu. Z toho jindy netečně vyhlížejícího těla se stalo protáhlé aerodynamické torpédo, které rychle měnilo směry s cílem ukořistit nějakého okounka. Raketově tvarovaný trup štice umožňuje dosáhnout vysokých rychlostí. Na základě pokusů bylo vypočítáno, že štika může plavat rychlostí 25–30 km/h. Po neúspěšném výpadu, což se jí stává relativně často, svoji kořist již nepronásleduje. Šetří síly na nový výpad. Přes štíhlý tvar těla není žádným vytrvalostním plavcem, ani cestovatelem. Rozmístění ploutví jí umožňuje právě ony krátké bleskové výpady za kořistí zblízka.

Vyrušená při hostině

Se štikou se můžete potkat téměř ve všech našich tocích a stojatých vodách. Má své aktivní cykly, kdy loví a pak období, při němž zažívá. Tehdy je apatická i několik dní v kuse, neboť má pomalé trávení. Živí se hlavně kaprovitými rybami, okouny, ploticemi, ježdíky, hrouzky, perlíny, a dalšími vesměs bílými rybami. Kromě nich také příležitostně loví korýše, žáby, plovoucí myši, nebo malé plazy a je i kanibalem menších jedinců vlastního druhu. Velké exempláře mohou dokonce zaútočit na vodní ptactvo. S požíráním dravých sumečků amerických anebo okounků s ostrou hřbetní ploutví to ale nemá leckdy jednoduché. Jsou známy případy, kdy se štika udusila zaseklou ploutví své malé oběti. Zpravidla však zná vlastní meze a dokáže odhadnout, na co ještě stačí.

Jednou jsem měla příležitost pozorovat, jak štika právě ulovila okounka. Její dolní zubatá čelist je delší než horní a přečnívá dopředu. Malé špičaté zuby jsou i na patrových kostech a jazyku. Tahle úspěšná lovkyně měla oběť v pootevřené prostorné tlamě plné ostrých zubů zahnutých mírně dovnitř, a právě hodovala. Trochu jsem ji svou přítomností vyrušila, což mi dala hned najevo a po zhltnutí okouna otevřela doširoka tlamu a odplavala pryč. Právě tak poznáte, že je vůči vám štika nepřátelsky naladěná. „Mračí se“ na vás a pak si na vás otevře hubu.

Dokonalé maskování

Štika pohlavně dospívá asi v jednom roce věku. Tehdy se brzy z jara vytírá v mělké vodě na travní porosty. Podle teploty, která by se měla pohybovat okolo 8–10 °C, k tomu dochází mezi únorem a dubnem. Samička kolem sebe vypustí asi 20 000 jiker na kilogram vlastní hmotnosti. Rozprostírá je po velké ploše, a tak se stává, že často bývají oplodňovány různými štičími samci, což zajišťuje genetickou variabilitu. Vývoj oplozených jiker trvá opět podle teploty vody 10–15 dní.

Maskovací zbarvení se lovkyni výborně hodí pro pohyb mezi vodní vegetací. Její zbarvení je značně variabilní. Viděli jsme štiky se hřbetem zbarveným od tmavě hnědozelené, přes světle zelenou, nažloutlou až po bíle zbarvené břicho. Tělo i hlava jsou pokryty nažloutlými skvrnami, na bocích jsou zpravidla tmavší svislé pruhy. Každá štika je zbarvená jinak, ale v každém případě je dokonale přizpůsobena prostředí, v němž žije. Často jsem měla pocit, že vidím štiku, ale šlo jen o část vodní rostliny. Naopak jsem si jistá, že mi skutečná štika mnohokrát unikla coby kus kmene.

Útočnice ze zálohy

Štika je vyzbrojena asi 700 zuby. Na vrcholu horní čelisti, tzv. kachního zobáku, na lemu a pod spodní čelistí, má sadu otvorů, cefalických pórů. Ty jsou kostním kanálkem spojeny s postranní čárou a mají zásadní úlohu v udržování rovnováhy a vnímání vibrací.

Na nic netušící kořist štika vyráží ze zálohy, čemuž předchází dlouhé čekání. Zřejmě má vyzkoušené, že se jí tato taktika vyplatí. Jakmile se přiblíží vhodná oběť, následuje prudký výpad a vyhlídnutá rybka nemá sebemenší šanci. V případě, že je menších rozměrů, okamžitě mizí ve velké tlamě. Větší kořist štika uchopí a křečovitými pohyby otočí tak, aby směřovala do její tlamy hlavou. Pak ji postupně vtahuje do útrob. Přidržuje kořist velkými špičáky v dolní čelisti a menšími dozadu zahrnutými zuby horní čelisti.

Obávaná samotářka

Štika je samotářská a teritoriální ryba, která má ráda místa s dostatkem přírodních úkrytů. Vyhledává oblasti s porosty vodních i bahenních rostlin, s podemletými břehy, s kořeny pobřežních porostů, s naplaveními překážkami v řečišti, vývraty a třeba i ponořenými převislými větvemi. Tam se ukrývá ve stínu, odpočívá nebo číhá na svou kořist.

TIP: Vnitrozemská delta Dunaje: Zanikající vodní svět u Bratislavy

Málokdy jsme štiku potkali v otevřené vodě, ale jakmile je pod vodou spadlý kmen, už zbystřím a hledám, kdo se tu zabydlel. Štika nestojí o pozornost a má ráda svůj klid. Když ji vyplašíme, rychle mizí v nedohlednu, ale po chvíli se na své místo zase vrací. Je velmi plachá a opatrná, přestože pod vodou jde o jednoho z nejobávanějších dravců.

Prvním představitelem nových stíhačů tanků se v roce 1942 stal stíhač Ferdinand, jehož vývoj má kořeny v prototypu těžkého tanku VK 45.01 (P). Při testech ale prototyp zcela propadl, přičemž hlavní příčinu neúspěchu představovalo novátorské, avšak složité a vysoce poruchové pohonné ústrojí.

Předchozí část: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (1) 

V továrně Nibelungenwerke tak podvozky zavrhnutého prototypu konstruktéra Ferdinanda Porscheho prošly úpravou spočívající v jejich rozšíření a přemístění pohonné soustavy do středu korby. Na záď pak inženýři instalovali plně uzavřenou nástavbu s kanonem a čelní stěnou o tloušťce 200 mm. Stejnou sílu měla i čelní ochrana korby, kde na již existující 100mm pancíř konstruktéři přinýtovali další 100mm pláty.

Ocelové kolosy

Boky i záď obrněnce pak chránilo 80 mm silné plátování. Výsledkem se stalo skutečné obrněné monstrum – při váze bezmála 65 t stroj měřil osm metrů na délku a tři metry na výšku. Oficiální označení znělo Panzerjäger Tiger (P), do povědomí veřejnosti se ale dostal pod názvem Ferdinand dle Porscheho křestního jména. Celkem továrna dodala 91 strojů. Lak na nových ferdinandech ještě ani nestačil zaschnout, když němečtí inženýři začali během roku 1943 pracovat na ještě masivnějším obrněnci.

Základem se stal požadavek na samohybnou verzi kanonu PaK 44 ráže 128 mm – vůbec největší protitankové zbraně v německém inventáři schopné na krátké vzdálenosti probít až 250 mm pancíře. Jako podvozek měl novému stroji posloužit tehdy vyvíjený těžký tank Tiger Ausf. B známější pod označením Tiger II. Stejně jako u ferdinandu, i nyní se úkolu zhostil podnik Nibelungenwerke, který po nezbytných úpravách podvozku instaloval do středu trupu kasematu pro uložení kanonu. Osádku tvořilo šest mužů. Čelo nástavby dosahovalo tloušťky 250 mm, zkosený čelní 150mm plát pak nabízel efektivní sílu až 200 mm.

Tiger a Panther

Extrémní pancíř se podepsal na hmotnosti, která vzrostla na závratných 75 tun. Vozidlo označené jako Panzerjäger Tiger Ausf. B a přezdívané Jagdtiger se tak stalo vůbec nejtěžším sériově vyráběným obrněncem celé války. Produkce běžela od července 1944 až do konce války, kvůli vysoké ceně a zhoršující se válečné situaci ale vzniklo pouhých 88 kusů.

Nejvyspělejším strojem z celé vývojové linie se ale nakonec nestal ten největší či nejtěžší. Práce na Jagdpantheru dokonce výše zmíněné stroje chronologicky předcházely, neboť jejich kořeny sahaly až do roku 1939. Tehdy továrna Krupp obdržela požadavek na vývoj samohybné verze 88mm protileteckého kanonu FlaK 18. Plány se ale postupně měnily, až se nakonec ustálily na zbrani PaK 43 umístěné na podvozku zbrusu nového středního tanku Panther.

Kromě podvozku a pohonného ústrojí v podobě dvanáctiválce Maybach HL230 o výkonu 515 kW vozidlo z PzKpwf V Panther přebíralo i ostře zkosený 80mm čelní pancíř, jehož prodloužením směrem nahoru vznikla čelní stěna nástavby. Maketa spatřila světlo světa v říjnu 1943, v listopadu následovaly úvodní prototypy a v lednu 1944 sjely z linky první sériové stroje. Oficiální označení znělo 8,8cm PaK 43/3 auf Fahrgestell Panther, již o měsíc později ale stroj z iniciativy Adolfa Hitlera dostal jméno Jagdpanther. 

Organizace na bojišti

Na všechny výše zmíněné typy německé velení pohlíželo jako na těžké stíhače tanků (schwere Panzerjäger) a organizovalo je proto do samostatných oddílů označovaných jako schwere Panzerjäger-Abteilung (oddíl těžkých stíhačů tanků). Dle organizační struktury z března 1943 tvořily jeden oddíl (ekvivalent praporu) tři roty po 14 strojích, kdy každou rotu tvořily tři čety po čtyřech vozidlech a dvě vozidla štábního družstva. Po přičtení tří náhradních strojů vedených ve stavu velitelské roty pak celý prapor disponoval plným tabulkovým počtem 45 vozidel.

Hlavní bojová sila se přitom mohla spolehnout na další podpůrné jednotky, například v podobě průzkumné, ženijní nebo protiletadlové čety. Na bojišti se nasazení oddílů těžkých stíhačů tanků lišilo podle úrovně velící struktury. V případě sborů byly nejčastěji využívány pro defenzivní úlohy, kdy stíhače tanků střežily oblasti nejvíce vystavené nepřátelským tankovým útokům.

Pokračování: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (3)

Na nižší úrovni pak oddíly sloužily především u tankových či granátnických divizí. U prvně jmenovaných útvarů stíhače tanků obvykle střežily odkrytá křídla postupujících formací, v řadách tankových granátníků nezřídka chránily pěchotu před nepřátelskými tanky či sloužily jako útočná děla pro přímou palebnou podporu.

Françoise prožila neradostné dětství. Jejího otce uvěznili za vraždu první ženy. Ve vězení svedl dceru správce, s níž se pak oženil a měl několik dětí. Françoise přišla na svět 27. listopadu 1635 ve věznici ve městě Niort. Na matku vzpomínala jako na chladnou osobu, která ji nikdy nepolíbila a dokonce ji posílala žebrat. Později svěřili Françoise sestře jejího legendárního dědečka, jednoho z nejhorlivějších francouzských hugenotů Théodora Agrippy d´Aubigné (1552–1630). Nakonec strávila několik let na karibském ostrově Marie-Galante, kde její rodiče po otcově propuštění marně hledali štěstí.  

Mladá vdova

V patnácti letech se „mladá indiánka“, jak Françoise přezdívali, přestěhovala s jednou šlechtičnou, jíž dělala společnici, do Paříže a přestoupila na katolictví. Byla chytrá a vtipná, jenže chudá. Aristokraté o nevěstu bez věna nestáli a bez peněz nemohla vstoupit ani do kláštera. Nakonec si jí všiml nadaný básník a satirik Paul Scarron (1610–1660), který jí nabídl manželství. Šestnáctiletá Françoise souhlasila. Nevadilo jí, že byl téměř ochrnutý, ani že jí nemohl poskytnout fyzickou lásku. Jako paní Scarronová si s ním užívala intelektuální atmosféry, pohody a radosti. Manžel ji učil latinsky, španělsky a italsky, psát verše a seznámil ji s nejvtipnějšími a nejproslulejšími Francouzi.

Paní Scarronová konečně mohla uplatnit svůj talent, vedla kultivované rozhovory, elegantně se vyjadřovala a proslula brilantními bonmoty. Navíc „měla nejkrásnější oči na světě, černé, zářivé, svěží, vášnivé a plné ducha“, jak se vyjádřila jedna z návštěvnic jejich salónu.

Po poklidných osmi letech manželství paní Scarronová ovdověla a vzhledem k tomu, že manžel po sobě zanechal pouze dluhy, opět upadla do chudoby. Z rodiny jí nikdo pomoci nemohl, otec byl již mrtev, jeden z bratrů spáchal sebevraždu, druhý byl opilec a sukničkář. Proto jí její známé vyprosily menší penzi u dvora. Aby o ni nepřišla, vedla příkladný život mladé vdovy, často navštěvovala mše, vyhýbala se milostným dobrodružstvím a snažila se zachovat si přízeň vznešených přátel. Vévoda de Saint-Simon napsal: „V těch domech nebyla paní Scarronová zdaleka přijímaná jako rovná. Byla tam děvečkou pro všechno, hned aby požádala o dříví, hned aby dohlédla, zda už se prostírá, jindy zda kočár toho nebo oné už se vrátil, a takových drobných povinností (…) měla na tisíce.“

Vychovatelka nemanželských dětí

V roce 1661 došlo ve Francii k zásadní změně. Král Ludvík XIV. (1638–1715) nejmenoval nového prvního ministra a sám se chopil otěží vlády. V osobním životě jeho srdce náleželo oficiální metrese, nikoliv manželce, dětinské, neschopné a bezduché královně Marii Terezii (1638–1683). Jejich děti byly bohužel v důsledku následků sňatkové politiky, která spojovala blízké příbuzné, málo odolné, omezeně inteligentní a nehezké. Například obtloustlý, lenivý dauphin Ludvík (vládl 1661–1711) „se odvažoval jen toho, co mu bylo dovoleno“. 

Naopak královy nemanželské děti, zplozené z vášnivé lásky, vynikaly krásou a inteligencí. Jejich matka, panovníkova milenka, pyšná, krásná, šarmantní a vtipná Françoise-Athénaïs de Rochechouart de Mortemart markýza de Montespan (1640–1707) si libovala ve výstřednostech, velkoleposti, okázalosti a přepychových, nápadných šatech. Ve svých komnatách měla mluvící papoušky, našminkovaná selata a kočkodany navlečené do kostýmů. Plně ztělesňovala barokní éru. Spolu se svým milencem představovala středobod dvora, který se přesunul do nové, velkolepé rezidence ve Versailles. Její život se skládal z dostaveníček s králem, hudby, tance, ohňostrojů, hraní karet, oblékání a neustálé reprezentace. A Francouzi byli nadšeni, že přepych a záře jejich dvora vyráží světu dech. 

Paní de Montespan sice udávala tón u dvorské společnosti, nicméně musela brát ohledy na fakt, že byla stále provdána za jiného muže. Její děti, narozené ze vztahu s králem, proto musely zpočátku žít na tajném místě a byly svěřeny do péče spolehlivé, bezdětné paní Scarronové. Ta si je zamilovala, svědomitě se o ně starala, obětavě je ošetřovala a ochraňovala. Po čase se přestěhovala i s dětmi ke dvoru, kde se v roce 1671 poprvé setkala s králem. Tehdy ho ale nijak nezaujala, neboť chodila v nudných černých šatech, působila přísně a mluvila o věcech, kterým nerozuměl.

Nová metresa

Po několika letech se Ludvík nabažil žárlivých a hysterických scén i vyumělkovanosti paní de Montespan, naopak ho začala stále více přitahovat vychovatelka jeho nemanželských dětí. Jednou o ní pronesl, že „ví, jak milovat. Bylo by velkým potěšením být jí milován“. Za příkladnou péči ji odměnil značným obnosem, za nějž si v roce 1675 zakoupila panství Maintenon. A tak se z vdovy Scarronové stala markýza de Maintenon.

Již dávno nebyla onou tichou, skromnou vdovou, nýbrž sebevědomou dvořankou. V králově přítomnosti se chovala nenuceně, dokázala vtipkovat, ale především moudře komentovala řadu vážných problémů, navíc byla přesná a důkladná. Ke králově upřímnému překvapení se odmítla stát jeho milenkou. O to více o ni usiloval. Nakonec paní de Maintenon podlehla. Nová metresa ale zachovávala velkou diskrétnost, takže si mnozí u dvora mysleli, že u ní monarcha hledá pouze duchaplnou konverzaci. Ale pozorným dvořanům nic neuniklo, a proto její příjmení posměšně zkomolili na „Madame de Maintenant“, tedy „paní na teď“.

Po určitou dobu si král ponechal obě milenky a sváděl i další krasavice. Paní de Maintenon byla jmenována dvorní dámou následníkovy manželky, naopak hysterická paní de Montespan se definitivně znemožnila tím, že se zapletla do travičské aféry. V roce 1680 bylo totiž odhaleno řádění spolku čarodějnic. Příslušníci nejvyšších kruhů se účastnili černých mší, nechali si vyrábět různé lektvary a mnozí v honbě za dědictvím podávali svým blízkým jedy. Paní de Montespan si údajně nechala namíchat elixír lásky. Dvaačtyřicetiletý Ludvík sice její účast ututlal, ale jeho city k ní definitivně ochladly. Od toho okamžiku chtěl být jen s o tři roky starší, ctnostnou paní de Maintenon, stále velmi přitažlivou intelektuálkou a oddanou křesťankou s tmavými vlasy a pěknou postavou.

Králova femme fatale 

Paní de Maintenon usilovala o spásu královy duše. Zůstala sice jeho milenkou, ale zároveň ho znovu přiměla plnit manželské povinnosti a více se věnovat Marii Terezii, aby dal příklad ctnosti celé zemi. A král ji poslechl. V roce 1683 královna náhle zemřela, což jeden z dvořanů komentoval slovy: „Všichni byli překvapeni, protože měla jen malý otok na ruce. Lékaři ji za tři dny přivedli do hrobu.“ Narážel na to, že tehdejší hlavní „léčící“ metody byly klystýr a pouštění žilou.

Panovník nejmocnějšího státu v Evropě, potomek králů a císařů tedy ovdověl. Miloval paní de Maintenon, která mu ale nejspíše pohrozila, že pokud se znovu ožení, odejde od dvora. Již nechtěla žít v hříchu. A Ludvík se ocitl v ožehavé situaci. S členkou nižší šlechty, vdovou po měšťanovi se veřejně oženit nemohl, protože takový krok by zničil jeho renomé i vážnost po celém světě. Zároveň však nechtěl přijít o svou vyvolenou. Morální dilema nakonec vyřešil šokujícím způsobem. Pravděpodobně v létě 1684 se Françoise markýza de Maintenon stala jeho tajnou morganatickou manželkou. Do dnešních dnů je svatební obřad zahalen tajemstvím, neboť se o něm nedochovaly žádné prameny.

TIP: Frivolnosti na dvoře Krále Slunce: Jak se bavil Ludvík XIV.?

Dvořané však z mnoha nových okolností vytušili, že se vztah krále a markýzy změnil. Například zůstávala sedět, když do místnosti vstoupil člen královské rodiny. Následník trůnu ji každý den formálně navštěvoval. A na společném portrétu s králem a jeho potomky byl její šat lemován hermelínem. Paní de Maintenon asi tajně doufala, že ji manžel jednou oficiálně uzná královnou, leč čekala marně.

Po manželově smrti v roce 1715 odešla paní de Maintenon do ústraní, kde 15. dubna 1719 v osmdesáti třech letech skonala. Její sokyně, markýza de Montespan, měla jistě pravdu, když jí jednou řekla: „To král, Vy i já, jsme orli mezi vrabci, duše z kamene.“ 

Druhu Strophocactus wittii se přezdívá měsíční květina – rozkvétá totiž v noci a do rána uvadá. Kaktus představuje tzv. epifyt: Porůstá tělo jiné rostliny, ale necizopasí na ní, živiny si obstarává sám. V době rozkvětu sladce voní a jeho odér se prý dá přirovnat k jednomu z parfémů popové hvězdy Rihanny, přičemž na něj kaktus láká lišajovité motýly. Později během noci se libá vůně zvolna mění v zápach a ráno květenství uvadá.

TIP: Unikátní časosběrné video: 365 východů Slunce ve 23 sekundách

Jedinečná událost se odehrála v botanické zahradě University of Cambridge a šlo o první kvetoucí Strophocactus wittii v britských dějinách.

První kosmonauti ESA se dostali do vesmíru díky dohodě se Spojenými státy o účasti Evropanů na programu raketoplánů. Evropská kosmická agentura pro dnes již vysloužilý stroj vyrobila řadu příslušenství a NASA místo přímé platby nabídla účast v posádkách a na některých expedicích. Započalo tak partnerství trvající dodnes. V rámci obdobné spolupráce dodává Evropa v současnosti servisní moduly pro americké lodě Orion, čímž si zajistila místo pro své kosmonauty v programu Artemis.

Národní agentury evropských zemí organizovaly lety do vesmíru na základě dvoustranných úmluv nejen s Američany, ale také se Sověty, respektive Rusy, takže někteří Evropané dostali možnost podívat se i na Mir. 

Sedm nových statečných

V březnu 1998 rozhodla ESA o zrušení samostatných národních oddílů členských zemí – Německa, Francie a Itálie – a započalo shromažďování všech aktivních evropských kosmonautů do jediné skupiny, s plánovanými 16 zástupci: po čtyřech z Francie, Itálie, Německa a ostatních států. Přechod trval až do roku 2002, ovšem zmíněný početní stav se dosud nenaplnil. Po odchodu některých členů v roce 2007 čítal oddíl dokonce jen osm kosmonautů, v současné době je jich v aktivní službě patnáct. 

Od dubna 2008 probíhal další nábor kandidátů. Z celkových 8 413 přihlášených bylo vybráno pouhých šest nových kosmonautů: Luca Parmitano a Samantha Cristoforettiová z Itálie, Alexander Gerst z Německa, Brit Timothy Peake, Dán Andreas Mogensen a Thomas Pesquet z Francie. V roce 2015 se k nim přidal ještě nováček Matthias Maurer z Německa. 

Pilotův sen

Luca Parmitano pochází z krásného sicilského města Paternò, i když sám považuje za svůj rodný kraj spíš celou oblast Katánie. Už jako malý kluk prý snil, že se jednou stane astronautem, ale stejně jako většina ostatních si myslel, že podobné mety nelze dosáhnout. Asi jako každý během dospívání se snažil zjistit, co by chtěl jednou dělat. Své představy mnohokrát měnil, ale jistá věc mu nedala spát: Přemýšlel o létání a o tom, jaká by byla práce opravdového pilota. Nakonec ho to přivedlo až k letectvu, kde se chlapecký sen pomalu měnil ve skutečnost. Jeho cesta ovšem směřovala přes řadu malých i velkých projektů.

V roce 1995 Luca dokončil Vědecké lyceum Galilea Galileiho v Katánii a pokračoval na Univerzitu Fridricha II., kde získal titul bakaláře politických věd. Vstoupil do armády a na přelomu milénia završil Vojenskou leteckou akademii. Následně zamířil na pilotní výcvik do USA a sen o létání se splnil. Mezi roky 2001 a 2009 sloužil jako pilot italského vojenského letectva, konkrétně na průzkumných bitevních strojích AMX. Postupně nalétal přes dva tisíce hodin, z toho polovinu právě na AMX. Dohromady pilotoval dvacítku armádních letadel a celkově čtyřicet různých typů strojů. 

Luca Luke Skywalker

Zlom v jeho kariéře přišel roku 2008. Parmitano se přihlásil do čtvrtého náboru kosmonautů ESA a uspěl. V polovině následujícího roku se přidal k oddílu a zahájil základní výcvik v Evropském středisku astronautů v Kolíně nad Rýnem. Oficiálně jej zakončil 22. listopadu 2010 a ještě v tomtéž roce se zařadil do posádky Expedice 36/37 na Mezinárodní vesmírnou stanici.

Na první misi se připravoval opravdu intenzivně. Výcvik kosmonauta je skutečně náročný a říká se, že pokud mu v danou chvíli nedokážete dát úplně všechno, pak v branži jednoduše ne­uspějete. Přístup k simulátorům je navíc omezený, protože slouží veškerým posádkám zařazeným do tréninku, a přidělený čas se tak musí vždy využít naplno. 

Parmitano popsal, že učit se pilotovat kosmickou loď je vzrušující a zábavné zároveň. Pro pilota jde prý asi o nejlepší způsob, jak se cítit coby skutečný Luke Skywalker z Hvězdných válek. Na svou misi, pojmenovanou Volare neboli „letět“, se Luca připravoval přes tři roky. Mnoho času strávil výcvikem robotiky, aby mohl ovládat mechanické části stanice, například robotickou paži zachytávající zásobovací lodě. Volné chvíle údajně vyplňoval především hrou na kytaru, která mu pomohla krátce zapomenout na strasti náročných tréninků.

První Ital na vycházce

Svou první misi zahájil Parmitano v květnu 2013. Jako palubní inženýr odstartoval s Rusem Fjodorem Jurčichinem a s Američankou Karen Nybergovou v Sojuzu TMA-09M. Po šestihodinovém letu úspěšně zaparkovali u ISS a rozšířili stávající tým na palubě ve složení Christopher Cassidy ze Spojených států a Rusové Pavel Vinogradov s Alexandrem Misurkinem. Expedice 36/37 tedy mohla začít. 

V jejím průběhu se odehrálo hned několik zásobovacích misí a Luca se na třech přímo podílel, když pomáhal stroje připojit ke stanici. Jednalo se o evropskou ATV Albert Einstein, japonskou HTV a soukromou nákladní loď Cygnus. Velmi významné byly rovněž výstupy do volného prostoru: Parmitano absolvoval s Chrisem Cassidym celkem dva a hned 9. července 2013 měl možnost na vlastní kůži a coby první Ital zažít, jaké to je nechat se obklopit temnotou kosmu. 

Boj o život

Mnohem výrazněji se však do dějin zapsal svým druhým výstupem o týden později, 16. července. Během práce ve vesmíru se mu začal skafandr nebezpečně plnit vodou. Vlhkost v helmě představovala běžný jev, a NASA tak situaci nejdřív vyhodnotila jako méně nebezpečnou, což znamenalo obrovskou chybu. Nakonec musel být pobyt mužů vně stanice ukončen a Parmitano bez nadsázky bojoval o život. 

Oba výstupy italského kosmonauta trvaly dohromady 7 hodin a 39 minut. V rámci své první mise na stanici se Luca zapojil do dvacítky experimentů připravených ESA, jež se týkaly mnoha oblastí – od biologie a fyziologie člověka po fyziku tekutin či vědu o materiálech. Na Zemi se s Jurčichinem a Nybergovou vrátili 11. listopadu 2013 v Sojuzu TMA-09M, po 166 dnech, 6 hodinách a 18 minutách.

Podruhé, a ještě dál

Další mise odvážného kosmonauta dostala název Beyond, tedy „ještě dál“. Přípravy byly pro Lucu opět intenzivní, i když v mnohém o něco jednodušší, protože už je dobře znal. Každopádně tentokrát se musel důkladně nachystat i na roli velitele. Věnoval se proto simulacím nejrůznějších potenciálních situací, zaměřil se na rozličné vědecké pokusy, jež měl obsluhovat – a připravoval se také na historicky první DJ set z vesmíru.

Mise Beyond začala 20. července 2019, symbolicky přesně půl století let po přistání na Měsíci. Z Bajkonuru odstartoval Sojuz MS-13 s Lucou Parmitanem, Američanem Andrewem Morganem a velitelem Alexandrem Skvorcovem mladším z Ruska. O pár hodin později zadokovali k modulu Zvezda u stanice, kde na ně již čekal zbytek Expedice 60. 

Škatulata na oběžné dráze

V rámci mise se opět uskutečnilo mnoho experimentů: například test 3D tisku tkání podobných orgánům, výzkum fyzikální interakce kapalin, hornin a mikroorganismů nebo zkouška výroby nové siliky, tedy gumové náplně do gumárenských směsí na bázi oxidu křemičitého, který nahrazuje saze. (Z uvedeného materiálu vznikají pneumatiky.) 

Před koncem výpravy se na palubě shromáždilo devět lidí, přestože běžně má posádka členů šest. Ke stanici totiž 25. září 2019 dorazil Sojuz MS-15 s dalším tříčlenným týmem, včetně Hazzá al-Mansúrího. První kosmonaut Spojených arabských emirátů však na ISS strávil pouze týden, přesněji řečeno 7 dní, 21 hodin a 2 minuty. Na Zemi se vrátil 3. října v Sojuzu MS-12 s Alexejem Ovčininem a Nickem Haguem z Expedice 60. 

Téhož dne započala i navazující Expedice 61, zaměřená hlavně na biologický výzkum, studium Země a vesmíru. Čtyři členové přešli z „šedesátky“, zbývající dvojice na stanici přiletěla ve zmíněném Sojuzu MS-15. Velení se jako první Ital v historii ujal právě Parmitano a jeho tým zahrnoval Američany Andrewa Morgana, Jessicu Meirovou a Christinu Kochovou společně s Rusy Olegem Skripočkou a Alexandrem Skvorcovem. 

Vycházkový maraton

Významný úspěch Expedice 61 představovala oprava a prodloužení životnosti unikátního alfa-magnetického spektrometru AMS-02. Na veškeré nutné výstupy se vydali Parmitano a Morgan, kteří ještě na Zemi všechny kroky důkladně nacvičili při mnoha zkouškách v obřím bazénu NBL Johnsonova střediska v texaském Houstonu. 

Během příprav přiložilo ruku k dílu i několik dalších astronautů, kteří například testovali nářadí pro chystané výstupy. K nejaktivnějším patřil Američan Chris Cassidy a jeho kanadský kolega Jeremy Hansen. Nové náčiní zkoušeli nejen v bazénu NBL, ale i v zařízení ARGOS neboli Active Response Gravity Offload System, jež bez nutnosti vody simuluje na Zemi prostředí snížené gravitace. Parmitano s Morganem nakonec kvůli náročnému zásahu absolvovali čtyři výstupy, jež byly označeny za nejtěžší od dob oprav Hubbleova teleskopu.

Jako další zajímavost zahrnovala mise ovládání robota na dálku, které se uskutečnilo 18. listopadu 2019. Parmitano úspěšně obsluhoval pojízdného robota umístěného v Nizozemí, bezchybně ho provedl přes překážky a odebral s ním vzorky – zatímco kroužil kolem rodné planety na palubě ISS rychlostí přes 28 000 km/h. Šlo o první ze série zkoušek ovládání vozítek z oběžné dráhy, přestože už v roce 2015 manipuloval Andreas Mogensen ze stanice pozemní robotickou paží. „Lucova“ operace byla však přece jen komplexnější. 

Mission possible

Z druhé cesty do vesmíru se Parmitano vrátil 6. února 2020, společně s Christinou Kochovou a Alexandrem Skvorcovem mladším. Celkově v kosmu strávil 366 dní, 23 hodin a 1 minutu. Během Expedice 61 se uskutečnilo rekordních devět výstupů, z toho Luca absolvoval čtyři. Kromě spousty práce se na palubě ISS odehrálo také mnoho zajímavých momentů, jako třeba vánoční přání v červených čepičkách nebo oslava Halloweenu v kostýmech.

TIP: Kdo poletí na Měsíc? NASA shání nové astronauty

Výzkum, který Parmitano na stanici zatím absolvoval, znamenal další krok ve snaze udržet astronauty v bezpečí při dlouhodobých misích, což tvoří nutnou podmínku pro budoucí cesty na Mars. Kromě toho došlo k rozvoji technologických znalostí, které by nám jednou měly umožnit poznávat spolu s robotickými průzkumníky Měsíc i rudou planetu – ať už z jejich oběžné dráhy, či z povrchu. K tomu všemu je potřeba rovněž souhlas a nadšení veřejnosti, k čemuž přispěl právě i nejzkušenější kosmonaut ESA: Lidem na Zemi totiž ukázal, že lety do vesmíru mohou vedle nezbytné rutiny zahrnovat také pořádnou zábavu. 

Ráno v šest volá náš průvodce Serbest, že jsme dostali povolení k návštěvě věznice pro bojovníky Islámského státu. Konečně, radujeme se. Tohle je naše jediná šance, jinou mít nebudeme. Platí pravidlo jednou, a dost.

Slabě mrholí a zima zalézá pod kůži. Mohlo by být ale hůř – včera se z oblohy valily provazy vody celý den. Naše auto poskakuje po jedné z prachbídně pospravovaných cest, jež už dávno nepřipomínají asfaltky. Míříme do jednoho z velkých měst na severovýchodě Sýrie, který mají stále pod kontrolou Kurdové. Pět let války proti džihádistům na kurdské rodiny krutě dopadlo. Prakticky nenajdete jedinou, jež by nepřinesla oběť v podobě mrtvého bojovníka nebo bojovnice. Na jedenáct tisíc mladých životů obětovaných v boji za svobodu. Ještě o něco větší je počet těch, kteří způsobili v Sýrii a v Iráku tolik utrpení a hrůzy. Dřív byli elitou Islámského státu, jenž děsil celý svět. Teď jsou ti, kdo přežili boje, ve věznicích, jejich ženy a děti v detenčních táborech. A jsou naštvaní…

Kurdové zajali na dvanáct tisíc bojovníků Islámského státu. Mezi nimi je přes dva tisíce těch ze Západu, hlavně z Evropy. A právě za nimi teď po kdysi asfaltové cestě míříme. Povolení k návštěvě vězení pro islamisty jsme získaly s podmínkou, že nebudeme zmiňovat místo, kde jsou drženi. Zajatým džihádistům také nesmíme prozradit nic o současném dění. Nic o turecké invazi ani o dopadení chalífy Abú Bakra al-Bagdádího, kterého prý pomohla vystopovat kurdská rozvědka. Jeho smrt triumfálně oznámil Donald Trump na konci října 2019.

Nikoho nezajímají

Vedou nás do kanceláře správce vězení. Sedíme, čekáme, jak je na Blízkém východě zvykem. Na modře vymalovaných stěnách visí neumělé obrázky s válečnou tematikou, asi je kreslilo nějaké dítě. Vedle v kleci zpívají dva kanárci. Vězni ve věznici. Pobočník velitele je přenáší do otevřeného okna. Zrovna vysvitlo sluníčko a ptáčci si spokojeně natřásají peří. Velitel nám nechává přinést kávu 3 v 1, které se zde říká kapučíno. Mezitím odpovídá na některé otázky. 

Jméno nám neřekne. Dozvídáme se například, že nikdo ze zahraničí se o vězně nezajímá. „Nikdo po nás nechce informace, neprobíhá žádná investigace. Neexistuje databáze otisků prstů. Nevíme, co s nimi bude. Pasy nemá nikdo. Máme tu na sedmadvacet národností. Nejezdí sem ani Američané, ani Rusové, jen Irák si odvezl skupinu svých vězňů. Pak jsme ale dostali zprávu, že je popravila šíitská milice Hašd aš-Šaabí. To je pro nás nepřijatelné. Už je nechceme Iráčanům vydávat,“ vysvětluje velitel. Po nekonečné hodině čekání se objeví další pobočník, pokyne zakuklenou hlavou a jdeme.

„Máme tu pět tisíc vězňů, a spoustu z nich cizinců. Nejvíc je tu Iráčanů, ale máme tady skoro celý svět – lidi z Afriky, Asie i Evropy a Ameriky,“ popisuje maskovaný dozorce. Líčí také, jak se islamisté pokusili už několikrát dostat ven. Pomáhaly jim spojky a muselo se hodně střílet, než se pokus o útěk podařilo potlačit. Islámský stát zdaleka není mrtev a v Iráku i v Sýrii má desetitisíce příznivců. Někteří z nich přitom disponují penězi i mocí. Proto ve věznicích vládnou přísná pravidla. Do cel samotných se strážci odváží málokdy.

Vždycky jen s maskou

Přichází pro nás stráž, ozbrojenci mají na hlavách kukly, abychom je někde i neúmyslně nezachytily na kameru a neohrozily jejich bezpečnost. Dostáváme roušky a příkaz dát si na hlavu šátky. Asi to není z přílišné ohleduplnosti k cítění islamistů, ale z prostého faktu, že někteří z nich neviděli ženu víc než rok a pro nás by to nemuselo být bezpečné. Strážci evidentně chtějí, abychom islamisty co nejméně provokovaly vzhledem. Takže nám nakonec koukají jen oči, jsme skoro jako správné islamistické manželky. Jen ty hadry nemáme černé. 

Začínáme na nemocničním oddělení. Projdeme skrz mříže do malé místnosti, odkud vedou dveře dál. Tady je malá ošetřovna. Zakuklenci otevřou ony velké dveře. Před námi se rozprostře hala plná mužů. Posedávají i polehávají na postelích i na zemi. A všichni na nás upřeně zírají. Někteří s jakýmsi pohrdavým úsměškem, jiní vyzývavě. Jsou ale tací, kteří nás probodávají pohledy, a je jasné, co by se s námi dělo, kdyby byli na svobodě. Zatím nejsou. Všichni po ní však touží a zejména ti evropští vědí, že po vydání zpět do země původu budou mít výrazně vyšší šanci na brzké propuštění.

Všichni mají na sobě oranžové mundúry, po vzoru samotného Islámského státu, který takto své vězně oblékal. Většina má zranění z bojů a sem přišli přímo z poslední bitvy u Bághúzu. S IS tedy byli až do konce, do dubna 2019. Sem tam je vidět nějaký obvaz či zafačované oko, celkově se však muži rozhodně nezdají na smrt nemocní. Všichni vypadají dobře živení, není vidět žádného fatálně vyhublého. Zvláštní pocit, procházet se najednou mezi těmi, kteří po nás ještě nedávno stříleli na frontových liniích. 

Takový normální Belgičan

K rozhovoru nám na zvláštní celu přivádějí mladého Belgičana marockého původu, jmenuje se Abdalláh Nouamane. Obvykle mohou novináři požádat o rozhovor s džihádistou pocházejícím z jejich země. My máme pozici těžší, protože k IS se v minulosti nepřipojil žádný český občan. Dozorci nám tedy vybrali známého belgického džihádistu. Už doma byl členem radikální islamistické skupiny Sharia4Belgium. V roce 2015 tam byla zakázána jako teroristická a jejího zakladatele Fouada Belkacema odsoudili ke dvanácti letům. Před dvěma roky ho Belgičané zbavili občanství a bude se muset vrátit do rodného Maroka.

Abdalláh byl prokazatelně členem IS, sám to potvrdil fotografiemi i hlasovými nahrávkami. To, že bojoval s Islámským státem, je jasné jako facka. Přesto vykládá, že pouze žil na jeho území a nebojoval, protože hned v začátcích války (přišel do Sýrie v 18 letech v roce 2013) utrpěl zranění a pak už se jen léčil. Belgickému novináři, který ho navštívil před námi, vyprávěl, že má střeva mimo tělo a pomalu umírá. Nyní přišel do cely bez obtíží, vzpřímený, evidentně zdravě vyhlížející mladík. A ukázal nám náplast na břiše. Člověk se střevy mimo tělo? K smíchu. Opět to jen dokládá, jak si téměř všichni členové IS vymýšlejí pohádky a snaží se o sobě šířit zcela jiný obraz, než odpovídá realitě. 

„Udělal jsem chybu, když jsem přijel do Sýrie, byl jsem mladý a měl jsem vymytý mozek. Počítám s tím, že pokud se dostanu zpět do Belgie, půjdu do vězení. Asi je to spravedlivé. Ale chtěl bych druhou šanci. Zasloužím si ji?“ ptá se teatrálně. Hraje nám na city, říká, jak mu chybí manželka a děti. Neví, kde jsou, ale chtěl by s nimi žít v Nizozemí nebo v Belgii a vést normální život. Jeho žena je Holanďanka. Seznámili se až tam – v chalífátu.

Příběh vraha

Necháváme Abdalláha vyprávět jeho příběh: „Byl jsem normální kluk. Zajímala mě hudba a holky. Měl jsem souseda, zemřel tady v Sýrii. Stal se praktikujícím muslimem a pak se zradikalizoval. Přesvědčil mě, abych přijel do Sýrie. Narodil jsem se a vyrůstal v Belgii, ale mám marocký původ. Poslouchal jsem učení imámů ze Saúdské Arábie. Říkali nám, že musíme jet pomoct Syřanům. Ovlivnili i mého kamaráda. Všechno bylo jednoduché, dostal jsem peníze na letenku a další výdaje. Stačilo se jen rozhodnout. Odjel jsem do Německa, letadlem do Turecka a pak velmi snadno do severosyrské provincie Idlíb. Nejdřív jsem byl se skupinou an-Nusra. Pak mě kamarád z Antverp přesvědčil, abych se přidal k IS. Slibovali, že všechno bude skvělé a vyléčí moje předchozí zranění. Byl jsem s nimi v Aleppu, tam jsem začínal a pak jsem se přesouval jinam. Propagandu umějí dělat skvěle. Byl jsem mladý a snadno jim uvěřil.“ 

Na internet tehdy ovšem dával fotky, jak nadšeně třímá džihádistickou vlajku, ověšený zbraněmi. Další snímek z Rakky ho zachytil na shromáždění, kde se kamenovaly oběti IS – stojí na něm s kamenem v ruce. Na všech fotografiích drží zbraň, na druhé ruce má vztyčený ukazovák, symbol Islámského státu. Abdalláh si členství užíval a lze předpokládat, že se mu líbila moc, kterou mu organizace dávala. Nejde o žádnou oběť, účastnil se brutálního násilí. Ano, byl možná mladý, ale plnoletý a za své zločiny odpovídá. Ptáme se, zda bojoval se zbraní v ruce. „Je tu válka. Potřebujete zbraň. Samozřejmě, že do Sýrie nepřijedete s kytkou,“ šklebí se ironicky. Zabil někoho? Prý rozhodně ne.  

Kdy se vrátím domů?

Abdalláh si je celkem jistý, že pro něj co nevidět přijede belgická delegace a odvezou jej do Evropy. Jenže zřejmě netuší, že Belgie o svoje džihádisty vůbec nestojí. Neví ani, že jeho „bratra“ ze Sharia4Belgium dokonce zbavila občanství. A v případě „svých“ džihádistů v Sýrii nejspíš udělá totéž. Jako jediné je ochotna přijmout děti belgických džihádistek. Tedy žen, které mají belgické občanství a nyní jsou i se svými potomky v detenčních táborech Róž a al-Haul na severu Sýrie. Oba kontrolují Kurdové a evropská země s nimi již vyjednává o transportu 42 dětí. 

Kurdové však vidí neradi, pokud někdo stojí jen o děti a matky chce nechat v Sýrii. Proto bude možné odvézt pouze děti, jejichž matky s tím budou souhlasit. Čtyři ženy už odmítly. O samotné belgické džihádistky nejeví jejich země zájem vůbec a zpátky je přijmout odmítá. Lze předpokládat, že se návratu nedočká ani Abdalláh. Jeho samolibá jistota, že má právo být odvezen zpět do Evropy, je ohromující. Stejně jako přesvědčení, že když řekne, že byl „mladej a blbej“, tak doma odpovědí – „jistě chlapče, my to chápeme, pojď zase klidně žít svůj život v Antverpách“.

V dalších celách

Z ošetřovny vycházíme na dvůr a pak k dalším celám. Průhledem ve dveřích vidíme místnost velkou jako školní třída. Do posledního centimetru ji zaplňují muži v oranžových mundúrech. Někteří leží na šedých dekách, další stojí a modlí se, jiní sedí opřeni o zeď. Starší jsou svlečeni do půl těla, asi je jim teplo. Chodit se tam skoro nedá – není místo. Jakmile džihádisté uvidí ženskou hlavu, začnou se někteří smát a volají anglicky či francouzsky různé posměšky, jako by se chtěli seznámit. 

Okénkem ve dveřích podávají strážci vězňům jídlo a vše potřebné. Otevřít dveře totiž vždy znamená riziko. „Už se nám stalo, že předstírali, že je jeden z nich mrtvý. Otevřeli jsme, abychom ho vynesli, ale oni nás přepadli a chtěli uprchnout. Byla to léčka. Jiní si zas vymýšlejí nemoci, jen aby se dostali na ošetřovnu, kde jsou lepší podmínky,“ popisuje dozorce v hnědé kukle. Vězni nikdy nesmějí spatřit jejich tvář. Nesmějí znát jejich identitu. Kdyby se dostali na svobodu, hned by si je našli a zabili by je. O tom nikdo nepochybuje. 

Otvírat dveře do cel ostatně není příliš třeba. V rohu každé z nich se nachází betonová zídka, za kterou mají muži záchod. Třikrát denně dostanou jídlo a víc nepotřebují. Pak se brány začnou zavírat, zámky zamykat a my musíme ven, na slunce. U dveří stojí třicet konvic, z nichž se kouří. Islamistům se bude podávat čaj. Ředitel věznice přiznává: „Stále žádáme jejich domovské země, ať si je odvezou, ale nikdo nechce, nevědí, co s nimi. My je tu krmíme a staráme se o ně. Co bude dál, to ale netušíme.“

Kosovo jako výjimka

Tito muži odešli do Sýrie vraždit, znásilňovat a bojovat za islám. V Iráku spáchali genocidu na jezídech, když jich v roce 2014 přes šest tisíc povraždili, brutálně pobili tisíce šíitů, křesťanů a dalších civilistů, znásilnili na pět tisíc jezídek, sekali lidem ruce, uřezávali hlavy, rozpouštěli je v kyselině, upalovali zaživa, shazovali ze střech, vařili v oleji… Jejich brutalita a zvrácenost neznaly mezí. Chtěli tím šokovat svět, získat mediální pozornost. Přitáhnout muslimy a vytvořit konečně vysněný chalífát. Většina muslimů se od nich distancovala. Kdo by je chtěl zpátky?

První zemí, která si vzala zpět i bojovníky – tedy muže, a nejen ženy – se stalo Kosovo. Z kurdských věznic už tam převezli čtyři. Zatím probíhá vyšetřování, podle kosovských zákonů však mohou být odsouzeni maximálně k patnácti letům odnětí svobody. Ze čtyř set Kosovanů, kteří odešli do Sýrie, jich osmdesát zemřelo. Zpět se zatím vrátilo 32 žen, 72 dětí a tito čtyři muži. Co se jim nakonec podaří dokázat a jaké tresty dostanou, není jasné. Zcela jistě to však nebude odpovídat skutkům, jež v IS spáchali. 

Věznice se nacházejí nedaleko tureckých hranic a prezident Erdoğan se nechal slyšet, že vězně předá do zemí jejich původu, pokud Turecko zabere i tuto část syrského území. V opačném případě se mohou věznice dostat pod kontrolu Ruska a režimu Bašára Asada, který chce islamisty soudit tvrdě – s možností trestu smrti. Sami Kurdové se však svých vězňů rozhodně nechtějí vzdát lehce – jde pro ně o esa v rukávu, díky nimž si mohou zkusit vyjednat v nastalém chaosu co nejlepší podmínky. „Jsou to naši vězni, my jsme je zajali a my si s nimi budeme dělat, co chceme,“ řekl nám jeden z vysoce postavených Kurdů. 

Není žádný plán

Neexistuje žádný globálně přijatelný plán, co se zajatými zahraničními džihádisty. Většina zemí zatím aplikuje přístup, podle nějž se ke každému případu musí přistupovat individuálně a posuzovat jej zvlášť. Nejjednodušší by bylo nechat příslušníky IS soudit v zemích, kde byli zajati. To se již děje v sousedním Iráku, kde během posledního roku probíhá řada procesů, v nichž bylo mnoho bojovníků, ale také žen – manželek a podporovatelek IS – odsouzeno na doživotí, nebo i k trestu smrti. 

TIP: Tajemství černé mašinerie: Co zbylo z Islámského státu?

Irák je ovšem standardní stát, kde džihádisty soudí příslušné úřady. Mnohem komplikovanější situace panuje v Sýrii, kde proti Islámskému státu kromě asadovské armády bojují kurdsko-arabské síly SDF. Ty pro nikoho nepředstavují mezinárodně uznaný subjekt. Zatím se tedy na vydávání zajatých teroristů nelze dohodnout kvůli prostému faktu, že oficiálně není s kým jednat. Formálně je hlavou Sýrie Asad, a teoreticky by se tudíž mělo vyjednávat s jeho vládou a úřady, což je samozřejmě v praxi nesmysl. Alespoň prozatím, v době, kdy tuto část země stále ovládají milice SDF vedené Kurdy. Mnozí z mužů v oranžových overalech si tak v celách pobudou ještě dlouho.  

Sám sebe považuje Li Č'-ning za oddaného fanouška stavebnice Lego. Uznává ale, že jej přátelé mají spíše za „lego-maniaka“. Oblíbené stavebnici propadl před 13 lety a od té doby nashromáždil okolo 100 milionů stavebnicových dílků. V minulosti z něj postavil například repliky katedrály Notre Dame, Westminsterského paláce nebo futuristické televizní věže z čínského Kantonu.

TIP: Co skrývá Zakázané město: Poznejte zapovězené sídlo synů nebes

Jeho nejnovějším počinem je stavba neméně slavná – Li Č'-ning se tentokrát pustil do repliky Zakázaného města. Na svůj čtyři metry dlouhý a 2,4 metru široký model spotřeboval 700 tisíc stavebnicových dílků a jejich složení si vyžádalo rok usilovné práce. Jeho verze proslulého palácového komplexu zahrnuje všechny důležité části, včetně ikonické Meridianské brány, 70 samostatných paláců a 9 tisíc domů. Li Č'-ning přitom nepoužíval žádné speciální díly, vše je postavené výhradně ze standardních stavebnicových dílků.

Úřad ředitelky amerických tajných služeb (DNI) Avril Hainesové v pátek 25. června zveřejnil zprávu, která již dlouho budí vzrušené emoce. Jde o jevy UFO nebo-li UAP (podle anglického Unidentified Aerial Phenomena), neidentifikované vzdušné jevy, jak se teď nově takové věci nazývají.

Očekávání byla veliká, přinejmenším mezi veřejností. A jak se zdá, nebyla naplněna. Podle ohlasů v médiích převažuje zklamání nad tím, jak málo toho 9stránkový dokument obsahuje. Mnozí čekali, že se dozvědí něco opravdu převratného, že dojde k osvětlení záhad, o nichž se teď hodně mluví. Zpráva ovšem především přiznává, že se americké ozbrojené síly setkávají s jevy, které doposud neumíme plně vysvětlit.

Žádné důkazy

Ke zprávě se anonymně vyjádřili představitelé americké administrativy, podle nichž neexistují žádné přesvědčivé důkazy nebo alespoň zřetelné indicie, že jevy UAP souvisejí s aktivitami mimozemského původu. Stejně tak nejsou žádné důkazy pro to, že jde o technologie používané jinými vyspělými zeměmi. Pentagon se dušuje, že nejde ani o testy nějakých super tajných amerických technologií.

TIP: Pentagon potvrdil, že uniklé video neidentifikovaných vzdušných jevů je pravé

Zpráva úřadu DNI zahrnuje popis 144 událostí, pozorovaných mezi lety 2004 a 2021, které až na jednu vyšetřovatelé nebyli schopni vysvětlit. Ve zprávě je například zmíněno, že u malé části z nich byly zachyceny určité specifické rádiové vlny, ale detaily nejsou jasné. Každopádně se zdá, že přinejmenším část těchto událostí může představovat zajímavé jevy, ať už jsou spojené s nějakými mimozemskými aktivitami nebo nikoliv. Jejich další pozorování v rámci programu amerického námořnictva Unidentified Aerial Phenomena Task Force (UAPTF) a případný výzkum by snad mohly objasnit víc.