Měsíc se nachází relativně blízko, takže se zdá být pochopitelným adeptem pro expanzi člověka do vesmíru. Robotický průzkum tamního povrchu započal už v roce 1959: První řízený dopad sovětské sondy Luna 1 se nezdařil, neboť cíl minula. Ovšem její nástupkyně Luna 2 už se „trefila“, a stala se tak prvním pozemským předmětem na jiném nebeském tělese.

Předchozí část: Domovy na oběžné dráze (1): Kudy vedou cesty k osídlení kosmu 

V následujících letech se na Měsíc zaměřila řada průzkumných sond. Pak jsme se ovšem 20. července 1969 dočkali opravdového milníku, když na jeho povrchu úspěšně přistálo Apollo 11 a první člověk v historii vstoupil na jiný vesmírný objekt. Vrcholem programu se stala mise Apollo 17 v roce 1972, načež se Měsíc z našeho hledáčku na dlouho vytratil. Pozornost se k němu doopravdy vrátila až v roce 2009, kdy indická sonda Čandraján 1 agentury ISRO učinila překvapivý a velmi důležitý objev: Definitivně prokázala tamní přítomnost vody, čímž popřela teorie staré 40 let. 

NASA se vrací 

Voda je pro případné osidlování velmi důležitá, protože z ní bude možné mimo jiné vyrábět vodík coby palivo a kyslík potřebný k přežití. NASA by se chtěla v rámci programu Artemis v nadcházející dekádě na Měsíc vrátit a tentokrát tam už zůstat. Možná se tedy brzy dočkáme i budování základny na našem souputníkovi. Podle americké kosmické agentury jde o první krok k většímu komplexu na lunárním povrchu a k vytvoření infrastruktury potřebné k cestě na Mars. V plánu je nejprve v blízkosti Měsíce vystavět menší laboratoř Gateway a od ní posílat astronauty na jeho povrch.

Aktuální úvahy NASA směřují k vybudování povrchového obydlí Foundation Surface Habitat, pro 30–60denní pobyty čtyřčlenné posádky. Ta bude mít k dispozici speciální mobilní vozidlo Habitable Mobility Platform pro 30–45denní cesty, s dojezdem v desítkách kilometrů. Na takovém stroji pracuje NASA už dlouho a obdobný vyvíjí také automobilka Toyota ve spolupráci s japonskou agenturou JAXA. Obě strany dlouhodobě kooperují a ani tuto případnou spolupráci nelze jednou vyloučit.

Měsíc se nachází relativně blízko a tato nesporná výhoda z něj činí dobrý startovní bod pro expanzi do odlehlejších končin vesmíru. Budeme se tam tedy snažit porozumět dlouhodobým pobytům posádek mimo magnetickou ochranu Země a učit se budovat maximálně soběstačná obydlí na jiném tělese. Celkově má jít o přípravu daleko náročnější expedice na Mars, který lidstvo láká už od pradávna. Hodí se však k usazení a vytvoření kolonie? 

Nový domov

Ze všech objektů Sluneční soustavy se Zemi nejvíc podobá právě Mars. Jeho podmínky jsou ovšem natolik tvrdé, že je nikde na naší planetě nenajdeme. Těleso má jen slabou atmosféru, a navíc ji postupně ztrácí. Tamní velice řídký vzduch je pro člověka dokonce smrtelný, vzhledem k vysokému obsahu oxidu uhličitého, ale také množství argonu či stále záhadného metanu. Dobrá zpráva naopak zní, že se na rudé planetě v malém objemu vyskytují například i vodní páry, ozon a kyslík. 

Mars má jen 38 % pozemské gravitace, tamní atmosférický tlak je až 150krát nižší než na povrchu Země a teploty podléhají mnohem větším výkyvům, než jsme zvyklí: Na rovníku se běžně pohybují od −90 do −10 °C a nad nulu vystoupají jen výjimečně. Naproti tomu teplota povrchové vrstvy půdy může někdy dosáhnout až 30 °C. Navíc se tam odehrávají sezonní plošné písečné bouře a existují i další odlišnosti. Postavit a udržovat cokoliv živého na Marsu tedy znamená opravdovou výzvu, ale právě ta nedá lidstvu spát. 

Na Mars podle SpaceX

Elon Musk dlouhodobě plánuje odvážné výpravy až stovky lidí na rudou planetu a vytvoření první kolonie, jež má nakonec vést k terraformaci (přeměně atmosféry, teploty a přírodních podmínek na prostředí, co nejvíce podobné tomu pozemskému). V současnosti si vizionář klade za cíl postavit výkonný a ekonomicky rentabilní dopravní systém Super Heavy Starship, schopný tam přepravit náklad i posádku. Jeho společnost SpaceX už v daném směru podnikla řadu kroků a stále pokračuje vpřed. V Texasu se zkouší již několikátý testovací prototyp lodi Starship a nepochybně není poslední. 

Je však jasné, že pokud se mají kolonisté na rudé planetě usadit dlouhodobě, bude nutné vybudovat infrastrukturu a maximálně soběstačná obydlí – v čemž dokážou významně pomoct vesmírní architekti. A ví to i SpaceX, která se před lety podílela na vizionářském projektu Eden (viz Oáza na Marsu). 

Na starosti jej měl dnes již bývalý zaměstnanec firmy Brandon Pearce, který v současnosti pracuje pro společnost Relativity Space. V roce 2014 vedl tým architektů z University of California v Los Angeles a společně vytvořili studii, jež si kladla za cíl zhodnotit proveditelnost cesty a usazení na rudé planetě na základě Muskových vizí. Aby dosáhli ideálního výsledku, zvažovali řadu klíčových aspektů: například počet lidí, kteří se na expedici vydají, kolik místa budou potřebovat, jak lze efektivně rozšířit a rozdělit obytné části, jak se vyhnout negativním vedlejším účinkům stísněných prostor a konečně – jak posádku co nejlépe připravit na složitou výpravu tak, aby až dorazí do cíle, mohla zahájit kolonizaci bez větších zdravotních komplikací. 

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

Pearce o spolupráci prohlásil: „Architekti mají na rozdíl od inženýrů jedinečný a odlišný způsob myšlení, který nám umožňuje tvořit nejen funkční, ale také osobní prostředí.“ Některé části projektu pak SpaceX zakomponovala do designu svých budoucích misí. Mars se může stát světem zázraků. Jeho budoucí vyhlídky jsou však mnohem složitější, než si dnes vůbec dokážeme představit.

Dokončení: Domovy na oběžné dráze (3): Kudy vedou cesty k osídlení kosmu (vychází v neděli 16. května)

Značná část sovětských důstojníků, z nichž asi pětinu tvořili politruci, byla na počátku Velké vlastenecké války morálně pochybná. Mnoho z nich nemělo k armádě žádný vztah a sloužila v ní především kvůli výhodám. Mnozí byli povoláni na dlouhodobé cvičení z civilu nebo jako komunisté dostali stranický úkol sloužit v armádě. Odborný růst je nezajímal.

Předchozí část: Bedlivý dohled komunistické strany: Političtí pracovníci v Rudé armádě (1)

Ti původem z venkova měli mnohdy k sovětskému zřízení až nepřátelský vztah, protože jejich rodiny postihly represe a hladomory doprovázející kolektivizaci. Řada z nich nevykazovala ani politickou spolehlivost, ani vlasteneckého ducha a k podřízenému mužstvu přistupovala s přezíravostí a opovržením. Chyběla tradice, zkušení důstojníci ve vysokých funkcích s dlouhou praxí a profesní povědomí i čest. Více než 80 % důstojnického sboru navíc tvořili Rusové, takže příslušníci dalších národností s výjimkou Ukrajinců (14 %) se právem cítili odstrčení.

Distinkce zpět!

Podle nedávno odhalených informací podléhali důstojníci Rudé armády po začátku německé invaze do SSSR kapitulantství, strhávali si z uniforem hodnostní označení a opouštěli svoje vojáky. Ve Stalinových rozkazech z této doby se uvádí, že velitelé a političtí pracovníci podléhají panice, opouštějí frontu, neorganizují boj svěřených jednotek a svým zavrženíhodným chováním posilují dezorientaci a zmatek přímo na frontě. V jednom z tehdejších Stalinových rozkazů se velitelům a politickým pracovníkům nařizuje, aby si do tří dnů na blůzy a kabáty našili výložky s distinkcemi a označení na rukávy. To nepotřebuje další komentář.

Jednou z cest k nápravě této situace se mělo stát další posílení politizace armády na základě výnosu ústředního výboru strany ze dne 16. července 1941 O reorganizaci orgánů politické propagandy a zavedení instituce vojenských komisařů v dělnicko-rolnické rudé armádě. Posílení pravomocí politických pracovníků, zejména fakt, že měli pravomoc schvalovat některé důležité písemné rozkazy, však přinášelo dvojkolejnost velení a napětí mezi důstojníky a komisaři.

Organizace

Je pozoruhodné, že o komisařích a politrucích v Rudé armádě dodnes nejsou dosažitelné systematické informace. Některé zajímavosti ale poskytuje například německá vojenská příručka Politická výchova v Rudé armádě (Die politische Erziehung in der Roten Armee) z období druhé světové války, podle níž armáda SSSR jako jediná na světě kladla politickou výchovu na první místo.

Nejnižší úroveň politického řízení podle ní představovala rota, nad kterou stála politická skupina útvaru (pluk nebo samostatný prapor) a dále divize a okruhu, které podléhaly již přímo armádnímu politickému centru PUR. Ovšem mezi divizí a okruhem se nacházelo také pracoviště sborového komisaře a na úrovni divize a okruhu další stranické komise. Sborový komisař podléhal revoluční vojenské radě okruhu a ta revoluční vojenské radě státu. Stranická komise okruhu spadala pod PUR a ten ústřední komisi strany.

Na všech úrovních

Politická kontrola se tedy realizovala na několika úrovních a složitá struktura jen dokazuje velikost politické sítě, která armádu obepínala. Na plukovní úrovni zastupoval každého velitele komisař přímo nadřízený stranické kanceláři pluku. Po dalších liniích byl nadřízen politickým vedoucím rot, pod které spadali skupinoví vedoucí čet a vojáci prezenční služby, plukovnímu klubu, politickému školiteli a kabinetu politické práce (výroba nástěnek, upomínkových předmětů a budování síně tradic).

Plukovní kancelář strany řídila kontaktní komisi pro spolupráci s průmyslem a zemědělstvím (spolupráce formou brigád a umísťování vojáků po ukončení základní služby) a redakci plukovních novin, které podléhaly redakce rot pro výrobu letáků. Političtí vedoucí rot (politruci) řídili vedoucí v četách a kromě toho měli na starosti také leninské koutky, knihovnu čety a rotní komisi pro zásobování. Na úrovni pluku dohromady působilo minimálně osm politických pracovníků a k nim politruci rot, vše vojáci z povolání.

TIP: Pravda o sovětských panfilovcích: Vylhaní hrdinové z bojů o Moskvu?

Součástí jejich práce bylo i provozování redakcí vojenských novin, uměleckých souborů a pojízdných kin. Obzvláště otravní byli agitátoři, kteří v době osobního volna, jež chtěl každý využít k odpočinku, shromažďovali vojáky, předčítali jim z novin (což bylo vhodné pro ty negramotné) a vedli „dobrovolně-povinné“ besedy na politická témata. V době obrovského nedostatku papíru, který vyřešily až dodávky z USA, se koncem roku 1941 vydávalo 96 titulů vojenských novin, dále časopisy, výzvy a letáky informující o hrdinských činech vojáků a důstojníků.

Pokračování v neděli 16. května

Ačkoliv zívání i jeho přenos na jiné osoby představují zcela běžný jev, jejich podstatu se vědcům dosud uspokojivě objasnit nepodařilo. Teorií však existuje hned několik. Podle jedné z nich zíváme, abychom dostali do těla víc kyslíku; lidé v našem okolí to pak opakují, protože se nacházejí v daném prostoru s námi, a mají tudíž stejnou potřebu. Nicméně experimenty zmíněnou souvislost jednoznačně nepotvrdily.

TIP: Neposlušná bránice: Co způsobuje škytavku a jak se jí zbavit?

Podle zřejmě nejrozšířenější teorie souvisí „otevírání úst“ nějakým způsobem s nudou, což ovšem nevysvětluje například fakt, že je velmi časté u atletů před startem závodu. Někteří badatelé rovněž poukazují na spojitost mezi zíváním a evolucí, protože mimovolné otevírání úst se podařilo pozorovat i u jiných obratlovců: Při zívání ukazujeme zuby a dáváme tak okolí najevo, že v případě nutnosti budeme zlí. Jedná se tedy o varovný signál, nicméně během našeho vývoje se uvedený význam postupně vytratil.

Korunní princ Rudolf měl podle povolávacího rozkazu nastoupit v hodnosti plukovníka c. k. armády k 36. pěšímu pluku do Prahy. Ubytoval se rovnou na Hradčanech. 

Češi si od pobytu mladého korunního prince slibovali, že by si Praha mohla s Vídní víc porozumět. Rudolf se tu věnoval vojenským povinnostem, psaní politických spisů a také korespondenci. V jednom dopise, adresovaném někdejšímu vychovateli Latourovi, napsal o svém otci tato slova: „Náš císař nemá žádného přítele. Jeho charakter, jeho bytost to nepřipouštějí. Stojí opuštěn na své výšině, se svými úředníky mluví o příslušných úředních záležitostech, ale jakémukoli rozhovoru se přímo úzkostlivě vyhýbá. Proto také tak málo ví o myšlenkách a citech člověka, o názorech a postojích lidu. Myslí si, že jsme teď v jedné z nejšťastnějších epoch Rakouska, oficiálně se mu to také říká, v novinách čte jen červeně zatržená místa, a tak je odloučen od jakéhokoli prostého lidského styku a od nestranné, skutečně dobře míněné rady.“

Muž mnoha lásek

V Praze se korunní princ ocitl jako mladý muž, který si přes všechnu práci, jež na něj čekala, mohl užívat relativní volnosti. A také si jí užíval. Zejména na různých zábavách, pitkách a na dobývání ženských srdcí měl účast, což mělo za následek různé aférky. Když se zamiloval do jedné mladičké Židovky, poslal ji její otec na venkov, v hrůze, že mu Veličenstvo chce svést dceru. Dívku zasáhlo nejprve neskutečné štěstí, které jí ovšem okamžitě vzali, ona se psychicky zhroutila a zemřela na nervovou horečku (pod čímž se skrýval břišní tyfus). Před smrtí blouznila jen o korunním princi. Rudolf na její pohřeb jít nemohl, navštěvoval její hrob na pražském židovském hřbitově a trávil tam hodiny v žalu, až ho jednou přistihli hřbitovní hlídači. 

Z této více či méně přikrášlené epizodky nám vyvstává na povrch Rudolfova vlastnost trápit se výčitkami a jen s obtížemi je překonávat. Tento příběh nebyl ani zdaleka první v Rudolfově osobní historii. Jedno poblouznění princ ostatně prožil již v době dospívání vůči krásné arcivévodkyni Marii Terezii, manželce otcova mladšího bratra Karla Ludvíka.

Jeho první „školitelkou“ v milostném životě byla hezká, zkušená plavovláska, vídeňská dvorní herečka Johanna Busková. Rudolf na ni nikdy nezapomněl – v jeho pozůstalosti se našla její portrétní miniatura v sametovém pouzdře. Nastal kolotoč chvilkových lásek a rozptýlení, který se nezastavil, ani když se princ oženil. Jeho náručí prošly ženy každého věku, od hraběnek po služtičky. Podle odhadů po sobě Rudolf kromě své jediné legitimní dcery zanechal na třicet levobočků. 

Díky svému osobnímu kouzlu (a atraktivní pozici korunního prince) nemusel hnout ani malíčkem. Ženy mu prostě nadbíhaly, kdekoli se objevil. Asi měl vskutku osobní kouzlo, ale na druhé straně z něj zrovna velký krasavec nevyrostl. Své švagrové jednou domýšlivě řekl: „Neexistuje žena, která by mi odolala!“ Co na to říct. Mnohé vysvětluje povzdych jedné hraběnky: „Je roztomilý, ale nezná míru. Má tolik dobrodružství, že na člověka padá tíseň.“

Do Vídně za svatbou

Ve městě nad Vltavou sloužil korunní princ celých pět let. Nikoliv však jen jako „pouhý“ plukovník. Už ve čtyřiadvaceti letech byl povýšen na polního podmaršálka, a za rok nato už velel 25. pěší divizi se sídlem ve Vídni. V té době se také oženil. „Chudák žena, která si ho vezme,“ tato věta prý u dvora kolovala o korunním princi. Leč nevěsta pro Rudolfa se našla, a byla to podle tehdejšího mínění svatba století. Konala se ve Vídni 10. května roku 1881.

Hledáček císařských dohazovačů zamířil do Belgie, přímo ke královskému dvoru, a na něm ke druhé dceři belgického krále Leopolda II. Jmenovala Stéphanie Clotilde Louise Hermine Marie Charlotte de Belgique, ale my jí budeme říkat Štěpánka. Ti dva se vzali až čtrnáct měsíců po zásnubách. Tak dlouho se čekalo oficiálně kvůli zdraví. Podle pravdy kvůli pomalému dospívání – čekalo se, až dítě dozraje v ženu. V době svatby chybělo Štěpánce jedenáct dní do sedmnáctých narozenin, zatímco Rudolf měl 23 let. 

Svým zjevem Rudolf na svatbě imponoval, zato princezna nikterak neoslnila. Máme na to svědectví dvorní dámy císařovny Alžběty, hraběnky Marie Festeticsové. „Korunní princ nevypadal na své svatbě příliš šťastně, a jeho nevěsta byla velmi mladá, velmi vysoká, samá ruka, samá noha. Její žluté vlasy začínaly až uprostřed hlavy (ty vpředu, co je dnes nosí, je příčesek, který tehdy neměla). Vypadala jako albín, její malé oči byly červeně orámované, a příjemná byla jenom její krásná bílá pokožka.“   

Neveselé líbánky

Rudolf si Štěpánku vzal, protože mu byla vybrána, předtím se vlastně ani neznali. Ostatně, když se konaly zásnuby, Rudolf si přivezl do Bruselu i jednu ze svých mnoha přítelkyň. Přesto se překvapivě o Štěpánce vyjádřil docela kladně: „Našel jsem, co jsem hledal. Štěpánka je hezká, dobrá, chytrá, velice ušlechtilá.“ Hraběnka Festeticsová si ale neodpustila poznámku: „Není vůbec plachá, je velice všední a tak podivně vychovaná. Rozhodně to není kráska, a oblečená je draze, ale bez vkusu.“

Po svatbě se ti dva odebrali do nevytopených místností Laxenburgu. Zámek už dávno nebyl obýván. „Zatuchlý, nedýchatelný, ledový sklepní vzduch,“ vyjádřila se Štěpánka. A do svého deníčku si ještě zapsala: „Sama s mužem, kterého jsem sotva znala [...]. Neměli jsme si co říci, byli jsme si úplně cizí. V Laxenburgu od porodu císařovny Alžběty nic nezlepšili. Peřiny, matrace a záclony tady pocházejí podle všeho z té doby. Ke všemu mne ještě přijala stará, sprostě vyhlížející komorná, která mluvila děsivou, mně úplně nesrozumitelnou němčinou. Podobala se čarodějnici.“

Tady měla korunní princezna Štěpánka prožít svatební noc. „Jaká muka, jaký hnus! Já jsem nic nevěděla, dovedli mě k oltáři jako nic netušící děcko. Myslela jsem, že samým zklamáním zemřu!“ 

Po týdnu žalostné líbánky skončily, korunní pár se jel představit do Budapešti. Následovala cesta do Prahy, kde hekticky dostavovali Národní divadlo, aby se na počest novomanželů stihlo slavnostně otevřít. 11. června 1881 se kvůli nim v budově ještě ne zcela dokončené konala galapremiéra Smetanovy Libuše. Uštvaní organizátoři se dočkali pohrdavé lekce: Rudolf zůstal jen na první jednání a pak odešel. Štěpánka se vymluvila na nemoc a nepřišla vůbec.

Světla a stíny manželství

Navzdory tomu, co Štěpánka prožila o svatební noci, se zklamání vytratilo. „Rudi je opravdu vzorný manžel,“ psala rok po svatbě sestře. Císař se ke své snaše choval se lhostejnou zdvořilostí, zatímco tchyně jí nemohla přijít na jméno: „Ten belgický cumploch! Škaredý velbloud!“

Přitom manželé císařskému páru nešli příliš na oči. Žili v Praze, než se po dvou letech (před nastávajícím porodem svého potomka) přestěhovali do Vídně. Kdyby se narodil syn, měl se jmenovat po patronu české země Václav. Jenomže na svět přišla Alžběta Marie – po maďarsku Erzsi.

TIP: Byl arcivévoda Rudolf skutečně bigamista? Soudy souhlasí, testy DNA to vylučují

Jestliže si ve Štěpánce Rudolf bral nevinnost samu, belgická princezna překvapivě brzo dozrála z dítěte v ženu. „Je velice změněná, vypadá téměř sprostě,“ komentovala její vzhled manželka belgického velvyslance ve Vídni. „Strašně nabrala na rozměrech a přetéká tukem.“ A Rudolf? „Každým rokem jsem starší, méně svěží a méně výkonný, neboť nezbytná každodenní práce, věčné přípravy a neustálé očekávání velkých, změněných časů, otupují tvůrčí síly.“

Rudolfa ale otupovalo ještě něco jiného. Někdy na jaře 1886 náhle a vážně onemocněl. Diagnóza se tajila skoro úzkostlivě, leč podle všech známek šlo o pohlavní chorobu. Nebyla to syfilis, jak se někdy uvádí, ale kapavka. Jak se Rudolf nakazil, o tom není třeba příliš spekulovat.

Starý dobrý kronikář Kosmas začal svoji Kroniku Čechů hezky z gruntu. Od potopy světa. Pokračoval zmatením jazyků, které nastalo při stavbě babylónské věže. A když dospěl k líčení české země, uvedl na scénu postavu nám důvěrně známou: praotce Čecha. 

Kosmovo podání

Kosmas byl mistrem dramatické zkratky: „Tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Případná otázka, každá země se přece musí nějak jmenovat. „A všichni hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: ,Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?‘“

Souhlas s návrhem byl jednomyslný. Dojetí starosty Čecha bylo nelíčené: „Starosta jal se z radosti líbat tu zemi, maje radost, že se má nazývat jeho jménem, vstal a obojí dlaň zdvíhaje k nebeským hvězdám, takto počal mluvit: ,Vítej, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení k pokolení.‘“   

Historka o Čechovi je nepůvodní. Podezřele připomíná biblický příběh o Mojžíšovi a z Bible si Kosmas vypůjčil i formulaci o zaslíbené zemi. Zmínka o vylidněném území je nepravdivá, Slované střídali na našem území Germány, ti zase Kelty, a ti opět další a další. Vymyšlená je i historka o pojmenování Čech. Byla to původně země keltského kmene Bójů – Boiohaemum. 

Praotce nemáme jen my. Zakladatelem národa Izraelitů byl Jákob zvaný Izrael. Staří Řekové jich měli celou družinu: Hellén, Dóros, Aiolos, Íón a Achaios. V Itálii se této role zhostili Latinus a Romulus, u Franků Francion, u Gótů vůdce Gotha. Podobně byl ze jmen národů vytvořen praotec Teuton a Belgion, v dílně bavorských kronikářů vznikl stejně jako u Kosmy a skoro ve stejné době praotec Norik a vévoda Bavor. 

Můžeme jen hádat 

Kosmas ovšem nepsal o praotci Čechovi, ale o praotci Boemovi! Ano, on nejenom latinsky psal, ale latinsky i myslel, takže si můžeme představit jeho větu o pojmenování země takto: „Poněvadž ty, otče, sloveš Boemus, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Boemia?“ Jména „Češi“ a „Čechy“ už ale v jeho době existovala. „Češi“, to byli „naši lidé“, našinci. A Čechy? Země našinců. 

„Vidíte tu oblou horu?“ Otázal se praotec Čech v kronice, které se říká Dalimilova. „Tam si odpočinem chvíli,/ tam naberem nové síly,/ tam po dlouhé strastiplné pouti/ zapomenem, co nás rmoutí.“ Jak se ta oblá hora jmenovala, netřeba snad zvlášť vysvětlovat. Uveďme aspoň několik údajů: 456 metrů nadmořské výšky, kupovitý tvar, materiál čedič obsahující hodné magnetitu, takže střelka kompasu se v jeho blízkosti může zbláznit. Na vrcholku stojí románská rotunda svatého Jiřího, což je národní kulturní památka. Ona je vlastně celá tato hora národní kulturní památkou, a to je titul, kterým se žádná jiná česká hora pochlubit nemůže. 

Proč se vlastně říká Řípu Říp? „Rozprostřená do daleka tiše leží,/ jak když čeká hospodáře./ Žádná řeka cizí tudy neprotéká,/ má své vlastní toky vodní,/ které bohatě, den po dni,/ do šíravy plynou od ní.“ A teď pozor: „A že z hory zřít se nechá,/ Řípem nazval ji lid Čecha.“ Zřít a Říp, zvláštní etymologie. Jak tomu bylo ve skutečnosti? Jméno zní docela česky, to dělá to „ř“, ale co je to ten říp? Že by něco podobného řepě?

Vliv beletrie

Náš další kronikář vlastně kronikářem nebyl. Alois Jirásek byl spisovatel. Svoje Staré pověsti české napsal jako literární dílo, ne jako historické svědectví. Podle něj nepřivedl Čech Čechy pod Říp sám, ale společně se svým mladším bratrem, také vojvodou, jménem Lech. Na rozdíl od Čecha nebyl Lech s výběrem místa zcela srozuměn. Podřipská rovina oplývající mlékem a strdím ho tolik neokouzlila, a tak pokračoval se svým lidem dál na východ.

Na něčem se se sourozencem domluvil: třetího dne před úsvitem dá o svém novém stanovišti vědět kouřovým signálem. A vskutku, když za tři dny Čech a jeho lidé pohlédli z Řípu, spatřili na východě mračna dýmu z Lechových ohňů. Podle kouře bylo to místo nazváno Kouřim a vojvoda Lech tam začal budovat opevněný hrad.   

První zpravodaj o příchodu Slovanů pod Říp, Kosmas, o Lechovi nic neví, a o založení Kouřimi taky ne. Tuto sourozeneckou dvojici našel Jirásek v mladších pramenech. Na rozdíl od nich však zamlčel, že Lech opustil časem i Kouřim a s celým kmenem podnikl dlouhou zpáteční cestu a vrátil se do původní vlasti, do Bílého Charvátska (dnešního Polska). Tam se stal praotcem Poláků (o čemž zase vyprávějí staré pověsti polské) a založil nový hrad, či spíše hradiště. Pojmenoval ho Krakov podle svého syna Kroka.

Jirásek tuto část pověsti raději oželel, protože jinak by musel Kroka poslat do ciziny a tím pádem z cyklu vypustit i příběh o Krokových dcerách. A to neudělal, protože Krok, na rozdíl od Lecha, žil v tradici českých pověstí už od Kosmových dob. 

Pak věřte kronikářům  

Kdy se k nám měl údajně praotec Čech dostat a jaké byly jeho další osudy? Kdo jiný může podat vyčerpávající informace než Václav Hájek z Libočan. Ano, to byl ten člověk, který věděl o českých dějinách „od prvopočátku dočista všechno“, a to všechno vložil do své České kroniky. Od roku 1541, kdy vyšla poprvé, byla vydána mnohokrát a představovala první český historický bestseller.  

Česká kronika je výtečně fabulované dobrodružné čtení pro každého, současně však dílko sporné faktografické ceny. Pan Hájek byl jediný český kronikář, který si vždy věděl rady, znal podrobnosti o čemkoli a poskytl letopočty pro jakoukoli událost. Co nevěděl, to si bez rozpaků vymyslel.

Už v předminulém století mu na to přišel učený otec našeho kritického dějepisectví, piarista Gelasius Dobner, jenomže milý kronikář Hájek okouzloval dál. Laiky, ale i odborníky. Argumenty v jeho prospěch zněly přibližně takto: Hájek přece nemohl být tak opovážlivý, aby do svého díla pojal vědomé výmysly! Třeba v jeho době existovaly prameny, které se později ztratily. Anebo: možná čerpal z tradic a podání, které byly tenkrát ještě živé a později upadly v zapomenutí. Hlavně vlastenečtí učenci obrozenecké doby fantastu Hájka obhajovali. Bránili vlastně jeho plastický, názorný a bohatý obraz českých dějin.   

„Roku 661. věku svého 86. kníže Čech umřel a všichni ho jako otce oplakávali,“ píše Václav Hájek. Čech měl tedy odejít na onen svět pouhé dva roky po smrti Sámově. Detailů o Čechově konci zná ovšem Hájek mnohem víc: „Třetího dne jej nesli nedaleko od jeho příbytku na západ slunce a na jedné pláni tělo jeho všichni oupějíce a křičíce líbali a pak je pohřbili. Potom to místo a ten hrob za dlouhý čas navštěvujíce plakali a klaněli se mu. Na tom místě ves postavili a v počest toho hrobu jí dali jméno Ctiňoves.“   

Spory o hrob

Více, než intenzivní citové projevy Čechových pozůstalých nás zajímá Hájkovo nesmlouvavé určení místa hrobu. Tu vesnici totiž známe. Jmenuje se dnes Ctiněves a od Řípu leží co by kamenem dohodil. Pro úplnost – kandidátů na místo posledního Čechova spočinutí bylo víc. Takovou eventualitou byl vrch Želiv, který se nachází nedaleko. Už jméno lákalo, zdálo se, že Želiv je odvozen od slova „želeti“.

Daniel Adam z Veleslavína byl náš vynikající knihtiskař, který vydal mimo jiné slavný Mathiolliho herbář. A že měl historickou průpravu, o tom svědčí fakt, že tento předmět vyučoval na pražské univerzitě. Jako další možné místo Čechova hrobu označil Budeč u Velvar. A to na místě, kde v 9. století skutečně stávalo dodnes záhadné nejrozlehlejší české hradiště.   

Nadšení amatéři kopali na řadě míst. Bezvýsledně. Až přišel páter Václav Krolmus, který na poli pachtýře Černého našel Čechovu mohylu. „Ve Ctiněvsi stávalo stavení bývalého panského dvora, ve kterém byl zasazen kámen s nápisem, podivnými čarami poškrábaný [...]. Nikdo neví, kam se poděl. Nápis na onom kameni prý svědčil, že Čech na Ctiněvsi sídlil a také zde zemřel, přičemž i vzdálenost na kroky od vrat hřbitovních k svrchu podotknuté mohyle udána byla.“ To je svědectví Václava Krolmuse. 

TIP: Hledá se pravlast Slovanů: Odkud vyrazil praotec Čech?

Václav Krolmus nebyl poslední z řady těch, kteří se snažili, seč mohli, dokazovat hodnověrnost praotce Čecha. Ještě koncem minulého století se v okolí Řípu šířily zvěsti, které kladly Čechův hrob do okolí velkých topolů, viditelných při pohledu na Říp na levé straně Ctiněvsi. Ještě častěji se hovořilo o místě, kam v poledne dopadá stín špičky ctiněveského kostela. Snad nejpěknější je ale tato pověst: „Praotec Čech je pohřben na tři hony za kostelem, obrácen k východu slunce, se zlatými zbraněmi a jinými dary, mezi nimiž je i zlatá kvočna s kuřaty. Nalezne jej teprve oráč, který bude na tom místě orat párem krav určité barvy.“ 

Roku 366 měl podle tradice jeden z buddhistických mnichů vizi, která ho inspirovala ke hloubení jeskyní na území současné provincie Kan-su. Dnes Mo-kao neboli Jeskyně tisíce Buddhů zahrnuje 492 kaveren, jejichž stěny na ploše 45 000 m² pokrývají malby: Zobrazují různé aspekty středověkého života, od politiky a hospodářství přes kulturu i náboženství až po způsob oblékání. Fungovaly přitom nejen coby výzdoba – při meditaci u mnichů vyvolávaly vize, jež jim měly dopomoct k osvícení. 

Ukryté po staletí

Zpočátku skalní prostory sloužily k nocování i rozjímání. Navíc se nacházely na jedné z tepajících křižovatek hedvábné stezky, takže se brzy zařadily mezi největší a nejnavštěvovanější buddhistická centra a zároveň se staly obchodní destinací.

Na počátku 11. století se však tehdejší obyvatelé rozhodli jeskyně zazdít, aby je i se všemi artefakty – včetně dvou tisíc malovaných soch – ochránili před tibetskými a muslimskými nájezdníky. Mo-kao tak zůstalo světu skryto až do roku 1900, kdy řada průzkumníků začala projevovat zájem o někdejší hedvábnou stezku a ztracená města Střední Asie. O největší objev se pak postaral mnich Wang Jüan-lu, když odkryl dnešní nejznámější součást komplexu, tzv. Knihovní jeskyni. 

Rukopisy na světle

Zmíněná kaverna chránila tzv. tun-chuangské rukopisy z 5.–11. století, na 50 tisíc svitků důležitých světských i náboženských dokumentů, včetně apokryfů, knih modliteb, konfuciánských i taoistických děl, antologií, glosářů, slovníků či kaligrafických cvičení. Kromě buddhismu je v nich zastoupen rovněž taoismus či nestoriánské křesťanství a také se v nich objevuje široké spektrum jazyků, sanskrtem a tibetštinou počínaje, starou ujgurštinou, turečtinou a dalšími konče.

TIP: Nejzajímavější jeskyně světa: Pět podzemních skvostů

Veřejnosti se jeskyně znovu otevřely až roku 1949 a dnes tam přijíždějí zástupy poutníků, mnichů i turistů. Na vlastní oči chtějí obdivovat velkolepost chrámového celku, jenž po staletí udržoval svědectví o životě ve středověké Číně. 

Netopýři mají celou řadu podivuhodných vlastností. Jednou z nich je i schopnost echolokace, která spočívá ve „skenování“ prostoru pomocí zvukových vln. Díky echolokaci se netopýři pohotově orientují i v naprosté tmě. Máme jim to závidět, protože se na něco podobného nezmůžeme?

Podle nedávného experimentu japonských vědců by to byla chyba. Podařilo se jim prokázat, že lidé vlastně mohou používat jednoduchou echolokaci, pokud se v tom trénují. Badatelé vycvičili skupinu dobrovolníků do té míry, že dokázali poznat objekty před sebou jen díky zvukovým vlnám.

Batmani v experimentu

Vědci si pro tento experiment vybrali 15 lidí s normálním zrakem, kteří se předtím nepotřebovali orientovat bez očí. Uspořádali s nimi experiment, v němž měli účastníci za úkol rozlišit dva 3D tištěné válcovité objekty různého tvaru, ovšem bez pomoci zraku. Měli k dispozici přenosné zařízení, které vydává zvuk na podobné frekvenci jako netopýři a detekuje odražené vlny.

TIP: Souboje vedené ultrazvukem: Netopýří sonary a rušičky jejich soupeřů

Tak vysoký zvuk lidé neslyší. Vědci proto zařídili zpracování signálu tak, aby byl slyšitelný pro lidské uši. Experiment ukázal, že se lidé mohou naučit rozpoznávat objekty jen s pomocí sluchu. Účastníkům experimentu to šlo lépe, když objekty rotovaly. V takovém případě se totiž odražené zvukové vlny navzájem více liší.

Výnosem z roku 1925 rozčlenila Mezinárodní astronomická unie celou oblohu na 88 souhvězdí. Netvoří je tak pouze stálice formující známé obrazce, v nichž lze s trochou fantazie spatřit pravěké příšery, bájné hrdiny či přístrojovou techniku. Tato uskupení obklopují převážně pravoúhlé polygony, rozdělující nebe na územní celky – souhvězdí. A každá hvězda formálně patří do některého z nich. 

TIP: Proti proudu času: Kdy a kde vznikla nejstarší mapa hvězdného nebe?

Stálice se však pohybují, i když zdánlivě pomalu, a vlastní pohyb mnoha z nich lze měřit. Nacházejí-li se tedy poblíž hranice souhvězdí, mohou se přesunout na sousední území a fakticky změnit svoji příslušnost. Hvězdy ovšem mezi souhvězdími přecházely rovněž v souvislosti s upřesňováním jejich poloh a hranic nebeských obrazců. Například Sirrah, nejjasnější členka Andromedy – tedy α And, leží těsně na hranici se souhvězdím Pegase: Donedávna tak nesla označení δ Peg, coby jeho čtvrtá nejvýraznější stálice. 

Plané druhy růží, jichž je popsáno kolem 200 druhů, rostou na severní polokouli v mírném pásu a subtropech. Nejdále na jih zasahují v Etiopii a na Filipínách.

Šlechtění a vznik zahradních růží

Růže jsou pro své nápadné květy a příjemnou vůni oblíbenými rostlinami již od starověku. Cesta k moderním záhonovým růžím, jak je známe z dnešních zahrad, byla dlouhá, trvala několik tisíc let. Na jejich vzniku se účastnilo více planých druhů. K introdukci do zahradní kultury došlo víceméně nezávisle na sobě ve Středomoří, ve střední a východní Asii.

Nejstarší zobrazení růžových květů je na mincích, nalezených v Altaji. Jejich stáří se odhaduje na 6 000 let. Stylizované růže byly zobrazeny na freskách v paláci Knossos na Krétě (přibližně 3 500 př. n. l.). Růže byly pěstovány starověkými národy v Egyptě, Persii, Indii i Číně. Již v období starověkého Řecka a Říma byly známé plnokvěté růže, například Herodotos popisuje růži se 60 korunními lístky kolem roku 450 př. n. l.

Vývojová řada šlechtěných krasavic

Na začátku řady vedoucí k tomu, že jsou růže přítomny v zahradách po celém světě, stála růže mošusová (Rosa moschata). Jedná se o řídký keř s obloukovitými větvemi, který má krémově bílé květy zvláštní vůně. Květy jsou uspořádané v chocholíku. Růže mošusová pochází nejspíše z Persie. Jejím zkřížením s růží galskou (Rosa gallica) byla vypěstována růže damašská (Rosa damascena). Jedná se o menší keře s hustě ostnitými větvemi a sivými listy. Ostny jsou silné, srpovitě zahnuté, u starších větví jsou navíc štětinaté osténky. Květy jsou vždy plné, bílé až růžovofialové, velmi vonné. Pěstuje se od starověku v Malé Asii, do Evropy se dostává jednak v době Římské a poté během křížových výprav a posléze v 16. století během tureckých válek.

Růže stolistá (Rosa centifolia) zvaná „stolístka“ vznikla dalším křížením růže galské nejspíše s růží šípkovou a snad i jinými kulturními růžemi. Obdobné růže se pěstovaly už ve starověku, do Evropy je přivezli Římané nejspíše z východního Kavkazu. Stolístky mají stále své obdivovatele a pěstitele. Keře jsou vzpřímené, květy pak nahlučené s velkým počtem plátků. Zde je také kořen pojmenování této růže, protože plátků můžeme opravdu napočítat až ke stovce, i když ve středu květu jsou už velmi zakrnělé a deformované. Stolístky silně voní, kvetou pouze jednou, na počátku léta.

Odrůdy růže bílé (Rosa alba) mají původ ve zkřížení růže šípkové a damašské. Jedná se o robustní, velké, pevně rostoucí keře s typický matně šedozelenými listy. Květy jsou převážně bílé. Růže bílá byla nejspíše pěstována již za Říše římské.

Růže pocházející ze Středozemí a Kavkazu, až na výjimky, kvetly pouze jednou ročně. Subtropické asijské růže, především růže čínská (Rosa chinensis), kvetou prakticky celou sezónu. Začátkem 19. století byl v botanické zahradě na ostrově Réunion nalezen kříženec mezi růží čínskou a růží stolistou, který byl popsán jako bourbonka (Rosa Borboniana). Tato růže kvetla celé léto. Současně se v Evropě začínají pěstovat a šlechtit růže čajové (Rosa odorata), které byly již dlouho známé ve východní Asii. Čajové růže vznikly nejspíše zkřížením růže čínské a růže obrovské (Rosa gigantea).

TIP: Ibišky početné i zcela výjimečné: Cesty za ibišky kolem světa

Žlutá a oranžová barva byla získána zkřížením s druhy ze střední Asie a Turecka, především růží zápašnou (Rosa foetida). Byly oblíbené v arabském světě, s Tureckými válkami se dostaly do západní Evropy. Na vzniku moderních růží se podílely i další druhy jako růže mnohokvětá (Rosa multiflora) nebo svraskalá (Rosa rugosa). Jejich výčet a popis křížení by však zdaleka přesáhl možnosti tohoto textu.

Japonská společnost Ma Corporation představila své poněkud neobvyklé příslušenství pro akvaristy a milovníky ryb. S jejich „katsugyo bagem“ (v překladu „živá ryba“) můžete vzít svou rybičku na procházku nebo na výlet. Zařízení je průhledný box opatřený oxymetrem – ukazatelem obsahu kyslíku ve vodě.

TIP: Muzeum nesmyslů: Kousek Járy Cimrmana v rakouském Herrnbaumgartenu

Podle zástupců japonské společnosti jde o elegantní a ekologickou alternativu k běžně používaným plastovým sáčkům. Kromě akvaristů nepochybně ocení pomůcku i pescetariáni a obecně příznivci superčerstvého sašimi – japonské lahůdky ze syrového rybího masa.

Katsugyo bag je zatím stále ve vývoji a není tak určený k prodeji. Jak ale dokládá instagramový účet firmy, vývojáři zařízení intenzivně testují s nejrůznějšími druhy ryb.