Když jste se narodili, Slunce se ve skutečnosti nacházelo jinde, než astrologové tvrdí. Například pokud jste spatřili světlo světa 25. května, mělo by být krátce po vstupu do znamení Blíženců. Na obloze jej ovšem najdete v souhvězdí Býka a do Blíženců se dostane až ve druhé polovině června. Zemská rotační osa totiž podléhá precesi a roční doby se v kalendáři pomalu posouvají – s periodou asi 26 tisíc roků. Zhruba před dvěma tisíci lety souhvězdí odpovídalo znamení, dnes to však není pravda.

Mezi 30. listopadem a 17. prosincem se Slunce vyskytuje v souhvězdí Hadonoše, podle astrologů je však ve znamení Střelce. Že nemůžete najít horoskop pro Hadonoše? Není divu, astronomové jej před dvěma tisíci lety při parcelování oblasti ekliptiky ignorovali.

Roli sehrál i fakt, že byla tenkrát souhvězdí definována vágně, zatímco dnes se celá obloha člení do 88 zmíněných obrazců s pevně danými hranicemi. Proto Hadonoš netvoří součást oficiál­ního zvířetníku.

Převážná část mého pobytu se odehrávala v okolí terénní stanice Malajské univerzity nedaleko hlavního města Kuala Lumpur. Tady jsem v překrásném prostředí sekundárního pralesa strávil téměř dva týdny. 

Život a pustina

Bylo zde snad vše, co si může srdce entomologa přát – lesy s obrovskými stromy plnými života a k tomu neuvěřitelná směsice zvuků a vůní. Značnou část entomologických vycházek jsem směřoval do nočních hodin, kdy se denní živočichové uchylují ke spánku a na uvolněné pralesní jeviště nastupují často velmi bizarní noční tvorové. Pohyb po setmělém pralese má sice svá rizika, ale poznání jinak skrytých tajemství za to určitě stojí. 

Nedaleko naší terénní stanice jsme objevili dva padlé kmeny, které jako dvojitá závora blokovaly lesní cestu. Podle listů se jednalo o stromy stejného druhu, ale zatímco jeden se hemžil životem, na druhém nebylo kromě mravenců vidět zhola nic. Deset metrů od sebe ležely tyto dva stromy jako protikladné symboly shonu a pustiny. Na první z nich jsme se vždy v noci chodili pravidelně dívat, protože zde byly k vidění úžasné a neuvěřitelné výjevy. 

Rudý zabiják brouků

Kládu jsme navštěvovali buď brzy po setmění nebo i v pozdních nočních hodinách. Téměř ve všem, co se na ní odehrávalo, měli „prsty“ mravenci. Jejich stezka vedla po vrchní straně kmene a dá se říci, že z ní ovládali téměř veškerý život na padlém kmeni. Kromě mravenců se zde hojně vyskytovaly poměrně velké červené ploštice – specialistky na lov brouků. V průběhu našeho pobytu se mi podařilo zdokumentovat několik druhů brouků, které se nejčastěji staly obětí dravých ploštic. Bylo zajímavé, že se jednalo vždy o několik stejných druhů brouků a především u malého kulatého broučka (čeleď jsme nedokázali určit) bylo pozoruhodné, že jej byly ploštice schopny na kládě nejen objevit, ale navíc i vytáhnout z jeho úkrytu.

Dalším broukem, který se na bodci ploštic objevoval poměrně často, byl drobný zástupce čeledi Platypodidae. Asi nejzajímavějšími oběťmi byli drobní brouci z čeledi Brentidae (rod Cerobates). Poté, co ploštice brouka ulovily, se obvykle přesunuly na okrajovou část kmene, kde oběť vysávaly. Většinou se pohybovaly mimo hlavní mravenčí stezku, ale bylo pozoruhodné, že když se přece jen dostaly do blízkosti mravenců, nebyly jimi napadeny, ale zůstaly zcela mimo mravenčí zájem. 

Nepřátelé, nebo spojenci?

Před mnoha lety jsem v jednom odborném časopise četl článek o vzácném zástupci čeledi Brentidae, který se vyskytuje v jihovýchodní Asii a byl nalezen i v okolí naší terénní stanice. Jedná se o myrmekofilního (s mravenci žijícího) brouka druhu Systellus mentaweicus. Štěstí nám přálo, a tak jsme tento vzácný druh mohli pozorovat v jeho přirozeném prostředí. Jak jsme věděli z odborného textu, většina jeho exemplářů byla chycena do světelných pastí. Dalo se proto předpokládat, že brouk je aktivní v noci.

Systellus mentaweicus je velmi nápadný druh s pohlavním dimorfismem – samec má oproti samici nápadná kusadla. Neobvyklé také je, že má pouze devítičlánková tykadla. Obvyklý počet tykadlových článků u této čeledi je přitom jedenáct. Brouci se přes den pravděpodobně ukrývají ve dřevě v blízkosti mravenců a v noci své úkryty opouštějí. Jaký je přesně jejich vztah k mravencům si ovšem netroufám říci. 

Několikrát jsme brouka přímo na kládě pozorovali v obležení mravenců. Zda jej mravenci někam vláčeli, nebo jej pouze hlídali, nevíme. Na první pohled se však o nějaký symbiotický vztah nejednalo. Mravenci brouka tahali a zakusovali se mu i do prodlouženého nosce. Přesto se ale nesnažil nikam utéci. 

Kdo uteče, vyhraje

Krom již zmíněných ploštic a vzácného brouka Systellus mentaweicus, bylo na kládě možné spatřit drobné tesaříky, malé střevlíčky, pestrokrovečníky, další zástupce čeledi Brentidae a také nosatce. 

Rychlé a hbité druhy střevlíčků a pestrokrovečníků atakům mravenců bez problémů odolávaly. Nosatci a zástupci čeledi Brentidae ale nejsou žádní velcí rychlíci, a tak se často stávali oběťmi útoků hladových mravenců. Jejich smůlou zároveň bylo, že se dostávali do blízkosti mravenčí stezky. Střevlíčci a pestrokrovečníci se naopak pohybovali po spodní straně kmene, kde bylo bezpečno. Občas se mezi nimi objevil i nějaký potemník. Ten však díky svým tvrdým krovkám s mravenci většinou problémy neměl.

TIP: V řadách nenasytného vojska: Elektronový mikroskop odhaluje mšice, jak je nejspíš neznáte

Jak už jsem zmínil, na kládě objevovalo více druhů čeledi Brentidae. Na první pohled by se zdálo, že podobně jako Systellus, jsou i tyto druhy myrmekofilní, a že se tedy záměrně zdržují v blízkosti mravenců. Jejich přítomnost zde však byla spíše náhodná. Jednalo se většinou o druhy, které vyhledávají poškozené nebo staré dřevo. V nočních hodinách proto létají a hledají vhodný strom. Pokud některý brouk přistál na kládě příliš blízko mravenců, ti se ho ihned pokusili chytit.

Jde o tak složitý proces, že pokud se někomu podaří dotáhnout jej do konce, zasloužil by si být prohlášen za svatého společně s kandidátem, kterého popsaným martýriem provedl. Děkan Katolické teologické fakulty Vojtěch Novotný strávil několik let života s Adolfem Kajprem, jenž zemřel ve věznici Leopoldov. Stojí za vydáním čtyř knih o tomto jezuitském knězi, a proto začal jezuity „pošťuchovat“, aby se pustili do beatifikace – tedy procesu, jenž povede k jeho blahořečení.

Jediné nešvary

„Dopadlo to tak, že mě požádali, zda bych jim pomohl. Trochu nerozvážně jsem přitakal a potom jsem už ze zarputilosti táhl vše kupředu,“ usmívá se Novotný. A do čeho že se to pustil? „Je potřeba projít Kajprův život, všechny jeho spisy a oslovit veškeré potenciální pamětníky,“ vysvětluje jezuitský kněz Jan Regner. Kajpr byl nepořádný a také příliš vášnivě diskutoval, což jsou ovšem zřejmě jediné dva nešvary, jež by rodákovi z Hředel u Žebráku mohl někdo vyčítat. Po slabých stránkách kandidáta se přitom pátrá obzvlášť pečlivě.

„Jeho kázání byla nesmírně oblíbená, lidé ho skutečně milovali, především mládež. A jeho články, které byly trnem v oku jak nacistům, tak komunistům, byly velmi odvážné a bojovaly za důstojnost člověka, za jeho svobodu, za to, pro co jsme se vlastně na tomto světě ocitli. To vše bylo tak výjimečné, tak neohrožené,“ popisuje Kajprovu činnost další jezuitský kněz Miroslav Herold.

Tři kroky ke svatosti

Adolf Kajpr byl za své články proti Říši v roce 1941 uvězněn, prošel koncentračními tábory, otročil v lomu Mauthausenu. Po druhé světové válce se opět pustil do neúnavné práce, jenže roku 1950 ho zatkli znovu a odsoudili jej na dvanáct let za údajnou velezradu. S podlomeným zdravím zemřel v roce 1959 v Leopoldově. 

Proces beatifikace začal, až když dal Novotný dohromady všechny podklady ke Kajprovu životu. Hlavní fáze jsou tři a nejprve se rozhoduje na úrovni diecéze. „V rámci zmíněného procesu se má ukázat, jestli ta postava dostojí pověsti, jež ji provází – tedy mimořádného příkladného křesťana, který zemřel pro svoji víru za podmínek pronásledování,“ popisuje děkan fázi dokončenou letos v lednu. Do krabic pak zabalili všechny podklady, tisíce stránek přeložených do italštiny, jež poputují do Říma. 

TIP: Život v celibátu: Oběť, nebo osvobození?

Po přezkoumání jakýmsi ministerstvem svatosti ve Vatikánu přichází na řadu zázrak. Netvoří sice podmínku blahořečení, ale u svatosti už se vyžaduje. „Většinou se jedná o zázrak uzdravení nevyléčitelné nemoci. Musí tam být dobrozdání lékařů, že současná věda tu chorobu vyléčit nedokáže,“ líčí historička Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Hledá se dobro

Na první pohled jde o tisíce hodin práce a statisíce korun za to, aby někdo dostal přívlastek „blahoslavený“ či „svatý“. Na druhou stranu se jedná o hledání dobra v našem světě, ocenění výjimečných lidí, kteří měli odvahu vzdát se pro něj často i vlastního života. Stanislava Vodičková se zamýšlí: „Podle světců pojmenováváme své děti. Jednak jsou to patroni něčeho, co je nám blízké, ale také doufáme, že potomky ochrání. Jméno Adolf se sice netěší oblibě, ale možná ho má Adolf Kajpr očistit.“ 

Polské Tatry se od slovenských výrazně liší. Především jsou tu obrovské davy lidí, což není moc příjemné. Na druhé straně tady lépe fungují služby, člověk má k dispozici hustší síť značených cest a větší volnost při pohybu ve vysokohorském terénu. Polské Tatry vykazují lidovější, zemitější ráz. Jak se zdá, turistický průmysl zaměřený na snobskou klientelu zdejší letoviska zatím úplně neopanoval.

Pověstmi opředený polský Blaník

Vstupní bránou do polských Tater je město Zakopane, jehož okrajové části se rozlézají až k samému úpatí tatranských štítů. Nejnápadnější z nich je impozantní vápencový Giewont (1 895 m), jenž se ohromnou, 600 metrů vysokou severní stěnou zdvíhá přímo nad městem. Díky patnáctimetrovému ocelovému kříži na vrcholu, který připomíná horský maják, je tato polská národní hora nepřehlédnutelná odevšad.

Giewont je součástí vápencové oblasti zvané Červené vrchy, která geomorfologicky patří k Západním Tatrám. Geologicky pak k troskám druhohorních vápencových příkrovů, jež lemují celé Tatry ze severní strany. K této jednotce patří například i nepřístupné Belanské Tatry na Slovensku.

Giewont se sice vůbec nepodobá našemu oblému českému Blaníku, přesto však mají obě hory mnoho společného. Podle polské legendy spí v Tatrách chrabří rytíři, kteří v časech útrap a nouze vyjedou polskému národu na pomoc. Největší a nejsilnější z nich zkameněl právě v Giewont. 

Při jisté dávce fantazie lze tohoto rytíře spatřit ze severní podtatranské strany. Leží na zádech s hlavou obrácenou k západu a ve zkřížených rukách třímá bojový štít. Pokud se v Polsku děje něco nepatřičného, rytíř se budí a chce vstát. A právě tehdy se hora drolí a padá z ní kamení. Naposledy se tak prý stalo v roce 1981, kdy polští komunisté vyhlásili výjimečný stav.

Nebezpečný Giewont

Oblíbená výstupová trasa na Giewont vede ze Zakopaného-Kuznic od dolní stanice lanovky po východním a jižním úbočí kolem turistické chaty Hala Kondratowa. Cestou můžete klidně potkat medvědy, ale je třeba dávat si pozor i na samotný Giewont. V květnu 1953 se z něj utrhla kamenná lavina a namířila si to přímo na chatu. Nechybělo mnoho a tato malebná dřevěná stavba by už nestála: jeden balvan o hmotnosti 30 tun prorazil na dvou místech zeď a prokutálel se jídelnou. Druhý těžký dokonce 70 tun se zastavil kousek vedle chaty.

Další ostražitost je na místě při zdolávání samotného Giewontu. Závěrečný úsek jistí řetězy a kvůli silné návštěvnosti je tu dokonce zaveden jednosměrný provoz – smyčkou doprava se jde nahoru, smyčkou zleva se schází dolů. Řetězy jsou nutné hlavně proto, že vápencová skála je od pohorek turistů dokonale vyhlazená. Za deště se prý výstupová i sestupová trasa mění v kluziště. Ještě horší je to ovšem za bouřky, neboť patnáctimetrový železný kříž funguje jako téměř dokonalý hromosvod.

Další oběti, hlavně z řad horolezců, si Giewont vybírá ve své severní, 600 metrů vysoké skalní stěně. Ta je doslova lezeckým eldorádem za humny Zakopaného s bohatou historií výstupů. Mnozí amatérští lezci, které Giewont zlákal ke zdolání právě tudy, své síly a schopnosti ale přecenili.

Jak hluboko lze z Giewontu spadnout, vám názorně ukáže pohled od železného kříže směrem na sever. Je nejenom závratný, ale takřka letecký. Přímo pod sebou spatříte o skoro 900 metrů níže Polanu Stražyska, kde stojí chata. Takový výhled se naskýtá opravdu málokde! Krásný je rovněž pohled na strmě ukloněné vápencové vrstvy východního hřebene Giewontu a na štíty Vysokých i Západních Tater uzavírající obzory do jižně orientovaných směrů.

Zrádné jeskyně v dolině Kościeliska

Adrenalinem zavánějící zážitky ve vápencové části polských Tater nabízí také dolina Kościeliska, která bývá považována za nejkrásnější v celých Západních Tatrách. Rozprostírá se severně od nejvyššího vrchu Bystrá (2 248 m) a ústí zhruba 8 km západně od centra Zakopaneho. V horní žulové části je to typická vysokohorská dolina modelovaná ledovcem, rozvětvená do mnoha odnoží. Směrem na sever se však zužuje do úzké a hluboké soutěsky, která prořezává vápencové odnože Kominarskeho wierchu (1 829 m) a Temniaku (2 096 m).

V nejužším a nejdivočejším místě nad Polanou Pisana odbočuje strmá stezka jištěná řetězy k jeskyni Raptawicka. Strmý výstup s nádhernými zpětnými pohledy do doliny končí u oválného otvoru s průměrem zhruba tři metry, který je vlastním vstupem do jeskyně. Je třeba se přehoupnout přes jeho okraj a po čtyřmetrovém žebříku se spustit kolmo dolů do podzemí. Přivítá vás velký sál vysoký deset metrů, z něhož vybíhá několik odnoží v celkové délce 150 metrů. K jejich důkladnému prozkoumání je zapotřebí baterka, přestože vstupním otvorem do jeskyně proudí světlo a v určitou denní dobu sem dokonce svítí slunce. 

Kousek opodál objevíte s pomocí červené značky vstup do jeskyně Mylna, která odvozuje svůj název od labyrintu chodeb a komor, jejichž celková délka dosahuje úctyhodných 1 300 metrů. Mnohé návštěvníky tato jeskyně skutečně pomýlila, jsou známé i tragické případy. Od roku 1949 je možné jeskyní projít 300 metrů dlouhou značenou trasou skrze skalní masív a vylézt uměle vysekaným otvorem na opačné straně horského hřbetu. Na trase není světlo ani telefonní signál, velkou část musí vzrostlý člověk absolvovat po čtyřech a místy se dokonce téměř plazit. Cesta bývá mokrá, bahnitá, zjara ledově hladká a kluzká. Teplota se zde pohybuje okolo 5º C. Pokud vám vypoví službu baterka, máte smůlu – navzdory velmi vysoké návštěvnosti doliny Kościeliska prochází Mylnou jeskyní jen minimum lidí a může se stát, že dlouhé hodiny budete čekat na pomoc v pravé jeskynní tmě.

Jako v ulicích středověkého města

Hned naproti místu, kde okružní červeně značená trasa Mylnou jeskyní přichází zpět na dno doliny Kościeliska, odbočuje na druhou stranu další žlutě značená jednosměrka. Její hlavní atrakcí je soutěska Wąwoz Krakow, kterou byste rozhodně neměli nechat bez povšimnutí. Divoká, tři kilometry dlouhá dolina je sice zpřístupněna pouze v krátké dolní části, i tak ale nabízí jedinečný zážitek. Za svůj název vděčí soutěska fantazii místních goralů, jimž kolmé skalní stěny připomínaly kamenné ulice a vysoké domy ve městě Krakově.

Vstupní část tvoří impozantní suchý kaňon široký jen pár metrů. Veškerá voda je v podzemí, jde se mezi obrovskými balvany. Asi po pěti minutách se dolina rozšiřuje a značená cesta uhýbá vlevo. Směr dalšího postupu určuje žebřík ve skalní stěně, na který navazují řetězy. Ty vedou až k otvoru do 37 metrů dlouhé tunelovité jeskyně Smocza jama. Zde si můžete vybrat: buď průchod po řetězech vzhůru tunelem jeskyně s baterkou anebo traverz (rovněž jištěný řetězem) po úbočí skalního srázu. Obě varianty se nad jeskyní opět střetávají, aby se následně pohodlně sestoupilo lesem a po loukách zpět do Kościeliské doliny. 

TIP: Vysoké Tatry: Podmanivá krása nejmenších velehor Evropy

Návštěvu jeskyní v dolině Kościeliska rozhodně neplánujte jako doplněk k celodenní túře, ale jako samostatný celodenní program. Pokud vyšetříte nějaký čas, pak jej věnujte posezení u malebné chaty Ornak s výhledem na západotatranské hřebeny. Kouzelné je rovněž jezírko Smreczynski Staw, k němuž vede od chaty černě značená odbočka v délce 25 minut.

Žijeme v éře bouřlivého rozvoje vakcín. Zdaleka přitom nejde jen o pandemický koronavirus. Jednou ze závažných chorob, proti nimž se ve světě usilovně vyvíjejí vakcíny, je i cholera. Tato nezřídka smrtící bakteriální infekce má každoročně na svědomí desítky tisíc lidských životů. Novou zbraní proti choleře by se teď mohla stát „rýžová“ vakcína MucoRice-CTB, kterou vyvíjejí japonští odborníci.

Jde o jedlou vakcínu, kterou lze získat vypěstováním geneticky upravené rýže. Když tato rýže vyroste a urodí zrna, tak je stačí sklidit a vyrobit z nich prášek, který pak lze jednoduše uskladnit až do aplikace vakcíny. Rýžový prášek se rozpustí ve vodě a vypije. Jedlé vakcíny proti choleře se objevily již dříve. MucoRice-CTB je ale první, kterou je možné skladovat bez použití chladničky.

TIP: Vakcína proti chřipce v pilulce se osvědčila stejně jako vakcína v injekci

Vakcína MucoRice-CTB nedávno úspěšně prošla prvním kolem klinických testů, na 30 dobrovolnících. Ukázalo se, že vyvolává velmi slušnou imunitní odpověď, i když v některých případech zatím jen krátkodobou a zároveň nemá zjevné vedlejší účinky. Vakcína funguje tak, že vypěstovaná rýže obsahuje netoxickou část choleratoxinu B, tedy proteinu, který během infekce produkuje původce cholery, bakterie Vibrio cholerae. Imunitní systém očkovaného člověka se tento protein naučí rozpoznávat a tím vznikne imunitní ochrana.

Vesmír vznikl dávno. Leccos už o tom víme, ale stále zbývá řada otázek, které musíme vyjasnit. Jednou z významných záhad, spojených s mladým vesmírem, je i doba, kdy se ve vesmíru rozsvítily první hvězdy. Podle nového výzkumu britských badatelů se první „úsvit“ ve vesmíru odehrál cca 250-350 milionů let po Velkém třesku.

Nicolas Laporte z britské University of Cambridge a jeho tým prozkoumali šestici galaxií, které náležejí k těm nejvzdálenějším, co známe. Použili k tomu snímky Hubbleova a také Spitzerova vesmírného teleskopu. Vědci dospěli k závěru, že tyto galaxie vznikly asi 250-350 milionů let po samotném vzniku vesmíru. Tehdy se také v těchto galaxiích rozsvítily první hvězdy a osvětlily do té doby temný vesmír. 

K určení stáří hvězd vědci využili spektrální stopy obsahu atomárního vodíku v atmosférách hvězd zmíněných galaxií. Tato metoda se používá pro okolní hvězdy v Mléčné dráze. Stejně tak ji ale lze využít i pro extrémně vzdálené galaxie, které pozorujeme ve velice mladém vesmíru.

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Uvidíme někdy, jak vznikají první galaxie? Laporte a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že ano. Galaxie podobné těm, jaké zahrnuli do své studie, by podle nich měly být při svém vzniku natolik jasné, že by je měl zahlédnout Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Ten by se snad konečně měl dostat do vesmíru na konci letošního roku.

Simulace vývoje galaxií ve vesmíru starém 368 milionů let (University of Oxford)

V prvních měsících Velké války utrpěli Francouzi těžké ztráty, takže vláda byla nucena povolat další ročníky záložníků až do věku 45 let. V únoru 1915 rozhodlo ministerstvo války o zavedení ocelových přileb, neboť hlavy vojáků byly dosud málo chráněné proti střepinám. Dosavadní kožené galoše se zapínáním na háčky pak nahradily praktičtější látkové ovinovačky.

Předchozí část: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (1)

Dělostřelectvo na vzestupu

Morálka francouzských vojáků byla na počátku bojů ještě značně vysoká a také díky tomu dokázali odrazit německý útok na Paříž v bitvě na Marně v září 1914. Utrpěli však také značné ztráty a nedokázali vyhnat útočníka ze země ani s pomocí britských spojenců. Divize uvízly v zákopech, které protnuly západní Evropu od švýcarských hranic po Severní moře. Následovala poziční válka, přerušovaná občas pokusy jedné či druhé strany o prolomení fronty, které zpravidla končily obrovským masakrem.

V průběhu války se struktura armády měnila – během obrovských materiálových bitev hrálo hlavní roli dělostřelectvo a jeho úloha natolik vzrostla, že v roce 1918 tvořili dělostřelci 40 % armády oproti 13 % na začátku války. Pěchota naopak poklesla ze 65 % na 50 v říjnu 1918. Na úkor pěchoty vznikaly také tankové a letecké jednotky a útvary služeb. Zatímco v roce 1915 činil počet pěšáků 1,5 milionu, v roce 1918 to bylo už jen 850 000. Na počátku roku 1918 Francie disponovala 110 divizemi, avšak nikoliv díky doplňování novými rekruty, ale jednoduše snížením počtu pluků v divizi ze čtyř na tři. (Britové měli na západní frontě 62 divizí.)

První linie – peklo na zemi

Podmínky vojáků v zákopech se příliš nelišily od jejich spojenců ani protivníků – všudypřítomné bláto, vlhko, smrad, zima nebo naopak nesnesitelné vedro, obtížný hmyz, krysy, špatné hygienické podmínky... V první linii strávili vojáci vždy čtyři dny a poté následovaly čtyři dny odpočinku v týlu v ubikacích, domech místních obyvatel či stanových táborech. Tam však nezůstávali nečinní: čekal je výcvik, praní prádla, opravování výstroje či přehlídka jednotky, než přišel okamžik, kdy museli znovu „jít nahoru“ – do zákopů.

Kvůli nedostatku čisté teplé vody v zákopech, který jim bránil v holení, začali si samotní vojáci říkat „poilus“ – chlupáči. Dlouhé týdny a měsíce nečinnosti pak přerušovaly jen dovolené, kdy se mohl voják vrátit na pár dní domů. Nebyly však časté ani dlouhé – pokud voják sloužil po celé čtyři roky války, strávil doma v průměru celkem 60 dní. Až do léta 1915 se přitom dovolené nepovolovaly prakticky vůbec.

Válečné kmotry

Pro vojáky, jejichž rodiny zůstaly na nepřítelem okupovaném území, a kteří neměli nikoho blízkého, s kým by si mohli alespoň vyměňovat dopisy, vznikla instituce takzvaných „válečných kmoter“. Tisíce vlastenek se nabídly, že si budou psát s vojáky, aby jim poskytly morální podporu a nahradily jim tak částečně dopisy a balíčky z domova. Vojáky děsily krvavé ofenzivy, při kterých nesmyslně hynuly desetitisíce mužů, či naopak nepřátelské útoky, při nichž byla nejstrašnější přípravná dělostřelba zasypávající zákopy a kryty statisíci granátů. Historici spočítali, že jen francouzská armáda vypálila průměrně 200 000 dělostřeleckých granátů za každý den války.

TIP: Co ukázal crashtest? Přilby z 1. světové války chránily stejně dobře jako ty dnešní

Občas velení potřebovalo získat informace o stavu a úmyslech nepřítele na protější straně fronty. Byly proto organizovány náhlé noční přepady, při nichž se přibližně tucet mužů proplížil přes území nikoho k liniím nepřítele a pokusil se přivést zajatce – za každého Němce se vyplácelo 50 franků. Nebezpečí, které při těchto akcích hrozilo, však bylo velmi vysoké.

Pokračování: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (3) (vychází v pátek 9. července)

Nejprve si v hrubých obrysech nastiňme dobové reálie, do nichž se české reformní hnutí zrodilo. Doba vlády Karla IV. (1346–1378), která církevním institucím velmi přála (ne nadarmo se Karlovi přezdívalo popský král), za sebou zanechala hustou síť klášterů, kostelů a kapitul. Církev se vedle krále a šlechty stala třetím významným pozemkovým vlastníkem, vrchností s vlastními poddanými, které podle odhadů patřila třetina vší půdy. 

Ráj duchovních

V prvním městě království, Praze, dosáhlo množství duchovních téměř evropského rekordu: vedle Avignonu a Říma coby sídel papežů ji v kvantitě pravděpodobně předčila už jen Florencie. Pražské souměstí oplývalo neobyčejným počtem farností, jenž činil více než 40. Pro srovnání uveďme, že říšské Řezno jich mělo osm, Norimberk dokonce pouze dvě.

Na pražských farách působily stovky kleriků, k nimž je nutné připočíst velké množství dalších duchovních osob, jako byli kněží v kapitulách, správci samostatných kaplí, kazatelé a také členové mnišských, žebravých a jiných řádů. Podle některých odhadů mohlo být duchovních ve čtyřicetitisícové Praze ke dvěma tisícům. Takové koncentrace v poměru k laikům už české země nikdy nedosáhly, dokonce i v době vrcholící katolické protireformace v 18. století byl stav duchovenstva několikanásobně nižší.

České země předhusitské doby se vyznačovaly také velmi propracovanou církevní správou s vyvinutou strukturou úřadů a orgánů. Od roku 1344 tvořily samostatnou církevní provincii v čele s pražským arcibiskupem, jemuž byli v církevněsprávních záležitostech podřízeni biskup olomoucký a litomyšlský se svými příslušnými diecézemi. Arcibiskup a jednotliví biskupové měli k dispozici řadu pomocníků od arcijáhnů přes děkany a oficiály, s nimiž dohlíželi na klérus diecéze.  

Kněží, kazatelé, laici

Ale knězem se nemohl stát každý, komu se zachtělo. Přihlíželo se k osobní a mravní přijatelnosti svěceného jedince, k čemuž sloužily například kontrolní vizitace farností. Mnohdy sice k vysvěcení stačilo opravdu minimum schopností, skutečností však také je, že pokud se kněz dopouštěl neúnosných excesů, mohl být ze svého úřadu odstraněn. Dochované úřední zápisy dokazují, že se to také zásahem shora stávalo. 

Církev však netvořila jen hierarchie duchovních, patřili do ní odjakživa také laici. Přestože pro většinu se náboženský život omezoval na nedělní návštěvu kostela a přijímání se zpovědí jednou do roka, rostl počet těch, kteří vyžadovali víc. Lidovou zbožnost podněcovalo působení kazatelů, jejichž počet se v druhé polovině 14. století značně zvýšil.

Velká poptávka, která po kázáních panovala, ukazuje, že náboženský život laiků zapustil oproti dřívějšku mnohem hlubší kořeny. S tím se také pojily vzrůstající nároky, jež lidé kladli na své duchovního pastýře. Ti možná ani nebyli o tolik zkaženější než dříve, nastávala však nová doba, kdy se poklesky ostřeji vnímaly s tím, jak se všeobecněji a jasněji prosazovala představa, co je správné a dovolené, a co není. Velmi častým jevem se stalo porušování celibátu, nedodržování rezidence a nestydatá simonie (svatokupectví)

Příznaky krize

Na první pohled příznivá majetková situace, pevné místo ve společnosti a zakotvení náboženského chování v životě věřících však zcela neodpovídaly opravdovému stavu věcí. Jak trefně poznamenal historik František Šmahel, církev byla „kolos, který stál na hliněných nohou“.

Všeobecné problémy středověké církve papežským schizmatem počínaje a rostoucím fiskalismem konče totiž přirozeně nezůstaly bez dopadu na poměry v českých zemích. I to s sebou přinášel rozvinutý církevní centralismus, který prostřednictvím nemocné hlavy zasáhl její jednotlivé údy. Na vzmáhající se finanční nároky papežské kurie samozřejmě spolu s ostatními doplácel, a to doslova, také českomoravský klérus. 

České země se až do pisánského koncilu hlásily v duchu odkazu Karla IV. pod obedienci římského papeže. Kromě poplatků za beneficia se mnohonásobně zvýšila též frekvence vybírání papežského desátku. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka se například při svém vstupu do úřadu kvůli úhradě tolika tax zadlužil natolik, že musel rozprodat významnou část rodového majetku.

Hmotnou základnu arcibiskupství nemile poznamenal také konflikt mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna (v úřadě 1379–1396). Král cíleně a s nemalou dávkou škodolibosti církevní majetky poškozoval a ani jinak si v jednání s duchovními hodnostáři nebral servítky – vzpomeňme umučení arcibiskupova generálního vikáře Jana z Pomuku. Tím ničil nejen její statky, ale podvracel i postavení a vážnost církve ve společnosti. Hmotná krize zastihla na přelomu století také kláštery, jež často upadaly do dluhů. Církevní majetky vzbuzovaly závist, protože je mnozí pokládali za zlatý důl. To však ve skutečnosti nemělo opodstatnění.

Mnohobročníci a svatokupci

Objevovaly se ale také potíže zcela odlišného druhu. Rovněž na české země dopadaly od druhé poloviny 14. století opakované morové rány, v jejichž důsledku se velmi často uprazdňovaly fary, které bylo naléhavě potřeba nově obsadit. Na tato místa se pak dostávali i lidé s nedostatečným vzděláním. Obvykle nebyli vyloženě negramotní, ale mívali problém s latinou a jejich znalosti teologie pokulhávaly.

Na druhou stranu to umožnilo větší sociální mobilitu, protože do duchovenského stavu mnohem častěji než dříve vstupovali příslušníci nižších neprivilegovaných vrstev. I oni mohli v církvi udělat kariéru.

Množství uprázdněných beneficií ovšem bohužel také svádělo k pokusům o mnohoobročnictví. K němu často docházelo i proto, že některá byla tak chudá, že svým držitelům zkrátka nedokázala zajistit důstojnou existenci. Takoví vícečetní beneficiáři pak svoje povinnosti nemohli plnohodnotně zvládat. Místo pronajali jinému, ještě bezprizornějšímu klerikovi (takzvanému střídníkovi), který pak byl na pronajímateli hmotně závislý a často odsouzený k pouhému živoření. Mnozí však obročí sbírali jen za prostým účelem vlastního obohacení, a tak dobové reformní kritiky byly zcela oprávněné. Zajímavé ovšem je, že mezi duchovní sedící „na více židlích“, patřil též Konrád Waldhauser či někteří viklefisté.

TIP: Než přišli husité: Středověkou Prahou zněly hlasy učených „kacířů“

Fiskalita církve dosahovala obludných rozměrů, téměř vše se převádělo na peníze. Za co se kněžím platilo, výmluvně popsal sám Hus: „Ono za zpověď, ono za mši, ono za svátosti, ono za odpustky, ono za úvod, ono za požehnání, ono za pohřeb, ono za pokropení, ono za modlitby. Haléřek poslední, jejž babička v šlojířku zavázala, aby ani lapka, ani zloděj ji ho nevzal, ten haléřek na ní vyloudí“. Neutěšené české poměry se v zásadě nelišily od situace v jiných zemích, celá církev naléhavě volala po nápravě. 

Obyvatelé na západě severní Ameriky, tedy v místech, kde kontinent protíná hranice mezi Kanadou a USA, teď zažívají pořádné horko. Meteorologové varují, před „kupolí vedra“, čili oblastí extrémně vysokých teplot, které podstatně přesahují průměrné hodnoty.

V Britské Kolumbii už padlo více než 40 dlouhodobých teplotních rekordů. V obci Lytton severovýchodně od Vancouveru vystoupala rtuť teploměru na 47,9 stupně Celsia. Překonána tak byla víkendová hodnota 46,1 stupně. Do nynější vlny veder bylo kanadským rekordem 45 stupňů z roku 1937. Rekordní teploty naměřili také v Portlandu a Seattlu na americkém severozápadě.

Podle meteorologů navíc vlna veder nekončí. Kupole vedra s nebezpečnými teplotami tam zřejmě vydrží celý týden. Kanadští odborníci již vydali varování před extrémními horky nejen v Britské Kolumbii, ale také v Albertě a částech Saskatchewanu, Yukonu a Severozápadních teritorií. Horko tedy zasahuje až do kanadské Arktidy. 

Extrémní vedra

Jak uvádí organizace Environment Canada, teploty na řadě míst se přiblíží 40 °C. Pro obyvatele střední Evropy to možná nezní jako extrémní hodnoty, nicméně dlohoudobá průměrná teplota pro Vancouver se na přelomu června a července pohybuje mezi 20-22 °C. Podobná varování vydala i americká meteorologická služba National Weather Service. Očekávají extrémní vedra ve státech Washington a Oregon.

Obyvatelé vzali ztečí obchody a vykoupili klimatizace a ventilátory. Velká města otevřela nouzová klimatická centra. Není divu, v západní Kanadě je teď větší horko než v Dubaji, metropoli Spojených arabských emirátů! Britská Kolumbie rovněž hlásí rekordní spotřebu elektřiny, protože chlazení si žádá spoustu energie. 

TIP: Žhavé výhledy: V Austrálii stoupají teploty a hrozí rekordní vlny veder

Intenzita nynějších veder je podle meteorologů listu The Washington Post tak statisticky vzácná, že ji lze v průměru očekávat jen jednou za několik tisíc let. Podle klimatologa Nicka Bonda z Washingtonské univerzity sice hrají změny klimatu v současné situaci svou roli, nicméně pouze sekundární. V první řadě se podle něj jedná o vzácný meteorologický jev, který je však v důsledku klimatických změn ještě intenzivnější.

Kupole vedra nad pacifickým pobřežím. Hodnoty sigma vyjadřují míru odchylky oproti normálním hodnotám. (foto: ECMWF, Jeff Berardelli, CC0)