Kolem Port Saidu – egyptského přístavního města na severním konci Suezského průplavu, se počátkem listopadu 1956 stahovala smyčka britských a francouzských sil a Egypťanům tak začalo hrozit obklíčení. Za místo setkání výsadkářů a komandos byl určen Cassino Palace Hotel, jenž Egypťané proměnili v menší pevnost. Patro za patrem jej výsadkáři vyčistili a po příchodu námořní pěchoty bylo obklíčení završeno.

Proti partyzánům

Nyní zbývalo město dočistit a následně zavést okupační správu. Problém však nastal, když část Egypťanů odložila uniformy a pokračovala v boji jako partyzáni. Francouzům ráno 6. listopadu dorazila posila v podobě 522 mužů z 1. výsadkového pluku cizinecké legie. Společně dobyli Port Fuad, zavedli provizorní okupační správu a v odpoledních hodinách se spojili se 42. komandem, čímž byly oba sektory propojeny.

O mimořádné pověsti, které se francouzští veteráni z Indočíny a Alžírska těšili, svědčí skutečnost, že ve francouzských sektorech se téměř nevyskytly problémy s odstřelovači a partyzány (legionáři totiž mnohdy nebrali zajatce a vzdávající se egyptské vojáky popravovali). V Port Fuadu byla zanechána část vojáků a zbytek vyrazil na jih směrem na Kantaru. Svého cíle však již nedosáhli, jelikož následující den začal platit klid zbraní, prosazený rezolucí OSN, který prakticky ukončil válečné operace.

Mezinárodní tlak

Pozornost světa byla na konci října upnuta především k Maďarsku, kde probíhala krvavá likvidace protikomunistického povstání. Britsko-francouzská intervence tak dostala západní diplomacii do choulostivé situace, kdy na jedné straně kritizovala sovětský postup v Maďarsku, ale na druhé straně měla mlčet nad invazí do Egypta. USA proto začaly rozprodávat své rezervy britských liber, což vedlo k rychlému pádu britské měny. Zapojil se i SSSR s pohrůžkou, že v případě pokračování útoku se sám zapojí do boje.

Tváří v tvář hrozící ekonomické katastrofě tak Británie kapitulovala. Francie v předtuše blížícího se vítězství zvažovala pokračovat v operaci sama ve spolupráci s Izraelem, ale nakonec se mezinárodnímu tlaku podvolila i ona. Nyní měly dorazit mírové jednotky z Dánska a Jugoslávie s úkolem převzít od Britů a Francouzů jejich pozice a udržovat mír. Tím, že USA se na půdě Organizace spojených národů postavily proti Francouzům a Britům, zmařily veškeré snahy o obnovení vlivu koloniálních mocností v Egyptě. Zejména pro Spojené království, kde probíhaly protiválečné demonstrace, to byla vskutku těžká rána a také pomyslný poslední hřebík do rakve jeho bývalé moci.

Ústup s hanbou

Operace v Suezu stála Brity 16 padlých a 96 raněných. Francouzi ztratili 10 padlých a 33 raněných. Izrael utrpěl ze spojeneckých vojsk nejtěžší ztráty: 172 padlých a 817 raněných. Egyptské ztráty nebyly nikdy oficiálně potvrzeny, ale odhaduje se něco mezi jedním až třemi tisíci padlých a 4 000 raněných během izraelské invaze a 650 padlých a 900 raněných při britsko-francouzském útoku. Civilní ztráty se odhadují kolem 1 000 mrtvých.

TIP: Ocelová pěst židovského státu: Izraelští tankisté během šestidenní války

Z vojenského hlediska šlo o úspěšnou operaci. Zejména vzdušné výsadky byly provedeny s téměř učebnicovou přesností, avšak v kombinaci s mezinárodní politickou situací nedošlo k naplnění strategických záměrů obou mocností a byly nuceny se s hanbou stáhnout a předat vše OSN. V několika následujících letech zbyl z obou koloniálních říší už jen stín jejich bývalé velikosti.

Největším vítězem konfrontace se tak paradoxně stal Egypt, který i přes ústupky Izraeli a přítomnost mezinárodních jednotek na svém území prezentoval události nesmyslně jako vítězství své armády, což posílilo jeho prestiž v arabském světě.

Celkem 18 hexagonálních zrcadel o celkovém průměru 6,5 metru se do celé své krásy rozvinulo v kontrolní místnosti Northrop Grumman v Redondo Beach v Kalifornii. Šlo o finální test před říjnovou cestou dalekohledu do vesmíru.

„Primární zrcadlo JWST je technologickým zázrakem. Jde o celý komplex mimořádných komponent – od lehkých zrcadel, jejich povrchu, ovladačů a mechanismů až po elektroniku a tepelnou ochranu. Po svém sestavení tvoří jediné superpřesné zrcadlo,“ řekl k testu Lee Feinberg, manažer z Goddardova vesmírného střediska NASA.

Příště už naostro!

K plnému rozvinutí primárního zrcadla, jeho ovládání a zaostření je zapotřebí 132 samostatných pohonů a motorů. Jde tedy o velmi složitý a komplexní systém, kde není prostor pro chyby – na rozdíl od Hubbleova teleskopu totiž nebude v případě JWST možné provádět jakoukoliv jeho údržbu či opravy. 

Při testu zrcadla inženýři použili stejnou datovou sadu, jaká k JWST poputuje do Lagrangeova libračního bodu L2 ve vzdálenosti přibližně 1,5 milionu kilometrů od Země (v opačném směru, než se nachází Slunce). Aby byla zkouška co nejvěrnější, bylo k dalekohledu připojené i speciální zařízení, které simulovalo nulovou gravitaci. Test se týkal nejen samotného zrcadla ale i jeho další klíčové části – rozměrného ochranného tepelného štítu. Ten má nejen eliminovat účinky záření Slunce, Země a Měsíce, ale také chránit dalekohled a jeho detektory před teplem vyzařovaným pomocným modulem. Štít tak bude zajišťovat teplotní režim teleskopu a napomáhat zachování ideálního tvaru optické plochy zrcadla.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba: Teleskop, který nahradí Hubblea

Podobným testem prošla během letošního března i veškerá vnitřní elektronika dalekohledu, včetně jeho komunikačních komponent. Stejně jako u testů zrcadla si mohou inženýři gratulovat. Jejich práce je u konce.

Asi před 40 tisíci lety vymřeli poslední neandertálci, naši nejbližší příbuzní. Jak asi vypadal jejich život? Jaké měli zvyky a s čím se museli potýkat? Odpovědi na tyto otázky postupně nacházíme díky nálezům fosilních pozůstatků.

Italští archeologové nedávno objevili zkamenělé kosti, včetně úlomků lebky a zlomených čelistí neandertálců v jeskyni Guattari. Tato jeskyně, která se nachází ve městě San Felice Circeo na italském pobřeží, asi 90 kilometrů jihovýchodně od Říma, je známou lokalitou podobných prehistorických nálezů. První podobný nález zde vědci zaznamenali již v roce 1939.

Kosti patří devíti jedincům. Sedm z nich byli dospělí muži, v jednom případě šlo o pozůstatky ženy a poslední patřily malému chlapci. Takto rozsáhlý nález neandertálských kosterních pozůstatků je pochopitelně výjimečný sám o sobě a nepřichází každý den. Neméně zajímavé se ale ukázalo stáří nalezených kostí – ostatky osmi neandertálců pochází z doby někdy před 50 až 68 tisíci lety, devátý ale zemřel před 90 nebo 100 tisíci lety.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Podle vedoucího výzkumu profesora archeologie Maria Rolfa se zdá, že většina těchto neandertálců byla zabita hyenami. Šelmy jejich těla zatáhly dovnitř jeskyně, kde si na jejich mase pochutnávaly. Profesor Rolfo je přesvědčený, že hyeny neandertálce skutečně lovily – a stejně jako je tomu i dnes, i tehdy se zaměřovaly na ty nejzranitelnější – tedy především na slabé a nemocné jedince.

Inteligentní boty InnoMake by v budoucnu mohly významným způsobem usnadnit život nevidomým a možná i zcela nahradit tradiční slepeckou hůl. Na první pohled působí možná trochu nezvykle, svůj účel ale podle rakouských vývojářů zvládají na jedničku. Boty InnoMake mají na špičce umístěný ultrasonický senzor, který pomocí vibrací a zvukového signálu upozorňuje svého nositele na blížící se překážku. K přenosu signálu je využívána technologie Bluetooth a senzor je spárovaný s mobilním telefonem, který přenáší zvuk do sluchátek. Chytrý senzor je schopný detekovat překážky až na vzdálenost čtyř metrů.

Vývojáři již testují pokročilejší verzi. Ta má pomocí kamer a algoritmů umělé inteligence prozradit svému nositeli o jaký druh překážky jde. Podle Markuse Raffera, spoluzakladatele Tec-Innovation, je pro člověka s poruchou zraku důležité vědět nejen to, že se před ním nachází překážka, ale i to, o jaký druh překážky jde. Novinka by tak měla rozlišovat velikost překážky, její tvar nebo jakým směrem je orientovaná. Umělá inteligence následně dokáže na základě snímků z kamer navrhnout nositeli vhodnou a bezpečnou trasu bez překážek, podobně jako to umí třeba navigace.

Pro své chytré boty již vývojáři našli i výrobce obuvi, takže boty InnoMake mají být k dispozici hned v 25 různých provedeních a velikostech. Rakouské úřady již novinku zařadili na seznam schválených zdravotních pomůcek. Cena jednoho páru začíná na 3 200 euro (v přepočtu zhruba 80 tisíc korun).

Ač nikdy neprošla žádnou divadelní školou, ba se ani nevěnovala ochotnickému divadlu, proslavila se ve třicátých letech jako velká komička vedle samotného krále komiků Vlasty Buriana. K němu sice původně přišla dělat sekretářku, ale Burian rozeznal talent, který se v drobné okaté blondýnce skrývá, a poslal ji na jeviště. Věra Ferbasová váhala jen chvíli.

Po jevišti opravdu nikdy netoužila. S rodiči – tatínek byl středoškolský kantor, žila v Plzni a největší sláva, jakou kdy zažila, bylo, když v pubertě zvítězila v místní soutěži krásy. Coby regionální Miss objížděla šibřinky, plesy, městské slavnosti i divadelní premiéry. Společenský život se jí líbil, proto toužila po Praze. Vystudovala obchodní školu. I když nebyla žádná studijní hvězda, těsnopis se naučila na výbornou. Když se jejímu strýčkovi podařilo pro ni získat místo v Divadle Vlasty Buriana, znělo to jako splněný sen. Jenže od pana šéfa dostala místo židle v kanceláři hned nabídku stoupnout si na scénu. Nevadilo mu, že Věra nemá žádné herecké školení? Ani v nejmenším, vždyť se po celý život řídí zásadou: „Kumšt v člověku buď je, nebo není. Žádná škola to do něj nenaleje.“ A tam, kde je talent, je lepší být hozený přímo do hluboké vody. I Věrka se takhle učila plavat přímo před diváky. 

Hvězdou z leknutí

Věře od začátku lezla na nervy nápověda. I když si své texty většinou moc nepamatovala, šeptající suflérka ji spíš ještě víc pletla. Nejlépe se jí osvědčilo, když do ní některý z kolegů v zákulisí strčil a řekl: „Teď!“ A pak? Děj se vůle boží! Nejdřív to byla veliká spoušť. Věra na jevišti doslova bloudila, rozbíjela rekvizity, pletla texty. Buriana sledovala vyděšeným pohledem. Jeho to bavilo. Diváci to považovali za záměr. Šéf začal s drobounkou adeptkou herectví improvizovat. Spočívalo to třeba v tom, že vedle nic netušící Ferbasové zničehonic zadupal a bavil se jejím zděšením. Oba pak sklidili aplaus na otevřené scéně – a o to šlo především! 

Věra Ferbasová nikdy nebyla vyložená kráska. Na to, aby se z ní stala femme fatale, byla trochu moc malá a buclatá, příliš roztomilá. A protože byla chytrá, celkem jasně pochopila, kde je její herecké místo. Využila právě toho, že není typem svůdnice. Raději pozorně sledovala Vlastu Buriana, Jaroslava Marvana a ostatní kolegy komiky a snažila se od nich odkoukat, v čem spočívá umění bavit diváky. Když se tento talent spojil se vzhledem křehké dívenky, vznikla neskutečně zajímavá směs. Nebyla úplně originální. Podobný náboj ve dvacátých letech mívala Anny Ondráková. Jenže ta teď působila především v Německu a československému divákovi dívčí klaun chyběl.

Cudná komička

Věra Ferbasová se nejprve stala miláčkem pražského divadelního publika. Do Burianova divadelního klubu však často chodili filmaři. Popularita tak Věře v roce 1933 vynesla malou roličku návštěvnice večírku ve filmu V tom domečku pod Emauzy. Další rok či dva točila jednu epizodní roli za druhou, ale velikost úloh s každým dalším filmem rostla, až už pro ni bylo natáčení tak časově náročné, že kvůli němu musela opustit divadlo. 

Začala totiž pracovat s režisérem Vladimírem Slavínským, a ten z ní udělal skutečnou hvězdu pro široké masy. Slavínský byl v československé kinematografii speciální případ. Jeho mluvený debut Právo na hřích byl v roce 1932 přijat s uznáním. Odborná veřejnost čekala, že pozvedne českou filmovou produkci obchodně i umělecky. To první se podařilo – jeho komedie se staly doslova motorem filmového průmyslu, protože producentům dávaly naději, že se na kině dá vydělat. S kvalitou Slavínského děl to ovšem bylo čím dál horší. Kritici jim vyčítali selankovitost, sentimentalitu, přeslazenost, mělkost, neživotnost a prázdnotu. 

Jeho hlavní hvězdou byla nejprve Lída Baarová. Ta však byla především pro třeskuté komedie poněkud „prkenná“. Slavínský si proto vyhlédl přirozeně ztřeštěnou Věrku. Byla jeho Uličnicí, Falešnou kočičkou i Slečnou matinkou. Točili spolu opravdu hodně. Není proto asi divu, že ze spolupráce se brzy stala láska. 

Na čisté lásce mladičká herečka neviděla nic špatného. Navíc si Slavínského vážila – ať už jako muže, tak především coby profíka, který naprosto přesně ví, jak „svého“ diváka rozesmát anebo mu pro povzbuzení ukázat „život růžověji, nežli ve skutečnosti je“. Jenže její soužití se slavným režisérem brzy růžové být přestalo. Dohadovali se, došlo mezi nimi k uměleckému rozkolu, když ji vyměnil za Adinu Mandlovou. Zkušený režisér zkrátka vycítil další zajímavou příležitost.

Odchod ze slávy

Psal se rok 1940 a Němci hledali, kdo by mohl rozptýlit válečné chmury. Film byl jednou z jejich nejmocnějších zbraní. Přímo v Praze vznikla zabráním barrandovských ateliérů společnost Prag-Film. Patřila do komplexu výrobních společností Třetí říše, točila snímky pro Němce. Blonďatá komička měla být jedním z jejích trumfů. Producenti si byli jistí, že německé publikum si Věru zamiluje stejně jako to české. Jenže Ferbasová na konci třicátých let pracovala s Hugem Haasem, stejně jako s režisérem židovského původu Robertem Landem, který byl nucený opustit Německo. Ti oba jí barvitě vysvětlili, co to znamená nacismus. Věra proto měla jasno, že s tímto režimem nechce mít absolutně nic společného. Měla i velké štěstí, že si mohla dovolit svou zářivou filmovou kariéru pověsit na hřebík.

Věrka totiž pár let po rozchodu se Slavínským konečně našla svého chlapa do nepohody. Stal se jím o dvacet let starší, úspěšný a vzdělaný architekt Josef Pálka. O něj se mohla opřít. V roce 1942 rozhodně prohlásil: „Ne! Jsi vdaná, nemusíš hrát vůbec.“ Posledním snímkem, ve kterém ji protektorátní diváci viděli, tak byla komedie Zlaté dno. Věra si v ní shodou náhod zahrála se svým prvním šéfem Vlastou Burianem. 

Pak už se opravdu skryla do soukromí. Od filmového světa se naprosto odstřihla. Nechodila na večírky, nevyhledávala společnost. Čekala. Jenže osvobození pro Věru Ferbasovou žádnou záchranu neznamenalo. Spíše naopak. 

Bývalí lidé

Po roce 1945 se rozjela snaha sehnat na Věru Ferbasovou nějaké kompromitující materiály. Nastupující lidově demokratické zřízení ji chtělo stůj co stůj dostat před soud. Čím tak provokovala? Možná svým někdejším postavením, majetkem. Možná tím, že se dokázala nenamočit a uchovala si tak čisté svědomí i důstojnost. Většině svých spoluobčanů nastavovala dost nepříjemné zrcadlo…

Role nepřicházely už vůbec. Ferbasové neštěstím bylo i to, že ji doslova nesnášel spolutvůrce systému znárodněné kinematografie Otakar Vávra.  Nejen že ale nemohla hrát, její životní situace se rok od roku zhoršovala. Manžela jí odsoudili ve vykonstruovaném procesu a strávil několik let v táboru nucených prací ve Valdicích. Přišli o majetek. Museli opustit svůj dům a chvíli bydleli v jediném malém bytě s Věřinou matkou a bratrovou rodinou. V létě 1952 se museli vystěhovat i odtud. Prahu měli zakázanou. Ve třech žili v jedné místnosti v malém domku u Jičína. 

Ano, doba se s nimi nemazlila. Věra Ferbasová a její manžel byli přímo ukázkovými příklady „bývalých lidí“, jak obvykle představitele střední a vyšší třídy nazývala tajná policie. Ona – bývala herečka komerčně nejúspěšnějších snímků, která doslova pomáhala vytvářet ryze kapitalistický systém filmových hvězd, on – vzdělaný architekt, který byl hrdý na svou práci v zahraničí, kterou navíc vydělával slušné peníze… 

Zapomenutá… 

Stejně jako na počátku čtyřicátých let odmítli spolupracovat s nacisty, nenechali se zlomit ani komunisty. Ani když zažili ten obrovský sociální sešup. Věra se v roce 1957 dokonce dokázala vrátit i na jeviště. Co na tom, že šlo jen o jičínské ochotníky?! Roztomilý úsměv neztrácela ani v těch nejtěžších dobách.

O pár let později se odstěhovali do Ládví, kde se s láskou starali o zahradu a smečku psů a koček. Věru začal obsazovat její oblíbený režisér Jiří Krejčík, herečka se dostala i na prkna slavného Činoherního klubu. Josefu Pálkovi se podařilo dosáhnout rehabilitace. 

Štěstí nemělo dlouhého trvání. A postupující normalizace byla tentokrát to nejmenší. Nejhorší ránou byla Josefova smrt. Osamělá Věra začala být v Ládví považovaná za podivínku. Sousedi ji pomlouvali. Džbánek piva k večeři znamená, že je alkoholička. Milované kočičky zase, že je divná. Neměla moc peněz a na domek nestačila. Proto se rozhodla ho prodat. Jenže naletěla podvodníkovi, kvůli kterému skončila v maličké garsonce na pražském sídlišti. Úplně sama, protože milovaný pejsek Hafík tak dlouho utíkal do Ládví, až se jednoho dne ztratil. 

A její konec byl úplně nejsmutnější. V létě 1976 ji našli v jejím bytě mrtvou. Zemřela zřejmě 3. srpna. Jistě to ale nikdo neví. Pár dní totiž nikomu nechyběla… 

Mladý Řím odvrhl cizí vládce, ale zachoval si svoji latinskou agresivitu. Po pádu monarchie vytvořili místní občané republiku ovládanou kastou senátorů a poté zahájili expanzi do míst, kde přebývali jejich „učitelé“. Začátkem konce Etrusků se stalo římské obléhání a následně i dobytí jejich mocného města Veje v roce 396 př. n. l. Římané se zároveň zmocnili dvou významných pevností Nepi a Sutri střežících přístupovou cestu do Etrurie, původní domoviny Etrusků, kteří tak přišli o možnost se případným nájezdům bránit. 

Předchozí část: Tajemní Etruskové: Kdo byli zakladatelé Říma a jeho kultury?

Období relativního klidu přerušila roku 311 př. n. l. etruská snaha dobýt klíčové pevnosti zpět. Římané však útočníky odrazili a válku přenesli do jejich vlasti. O rok později se konzul Quintus Fabius Maximus utkal s Etrusky v bitvě u Vadimonského jezera. 

Strašlivá touha po krvi

Livius ke střetu uvádí, že na obou stranách panovala tak strašlivá touha po krvi, že bitva začala bez obvyklého házení oštěpů. První římská řada tvořená tzv. hastati – nejchudšími muži se základní výbavou v podobě krátkého bodného meče a štítu – padla. Jejich místo zaujala druhá řada římského šiku, tzv. principes neboli těžká pěchota s kvalitní výzbrojí, záhy ovšem Etruskům také podlehla (viz Zuřiví etruští bojovníci). Musela proto nastoupit nejzkušenější a nejvybavenější část římského vojska, tzv. triarii, stejně ovšem měla namále. Bitvu nakonec zvrátili až jezdci: Za největšího náporu protivníka sesedli z koní a vyrazili kupředu, strhli zbytek Římanů a nepřátelské řady prolomili. 

Hlavní část vojska Etrusků byla poražena a jejich tábor vypleněn. Římané dosáhli přesvědčivého vítězství a přinutili města, jež se agrese zúčastnila, uzavřít třicetiletý mír. Současně však Řím rozpohyboval druhou zbraň, kterou později udivil celý svět – totiž dovednou diplomacii. V polovině 3. století př. n. l. už udržoval různé smlouvy s více než 150 nominálně nezávislými komunitami, jež se mu buď „dobrovolně“ podvolily, nebo je přímo porazil v bitvě. Zmínění spojenci pak poskytovali pomocné sbory, zásoby a proviant za vojenskou ochranu a podíl z případné kořisti.

Protiřímská koalice

Počátek 3. století př. n. l. však zastihl Římany ve velmi nepříjemné situaci. Odehrávala se již třetí válka se Samnity usazenými jihovýchodně od Říma a k ní se přidala vzpoura italického kmene Lukánů na jihu. S vidinou potíží se na boj připravovali také Etruskové a Umbrové na severu, jimž pomáhali Keltové ze severní Itálie. Standardní taktiku „rozděl a panuj“ zde Římané nemohli uplatnit, protože proti nim stál téměř celý poloostrov. 

Úřadující konzul sice dosáhl dílčího vítězství, ale vznikající protiřímskou koalici Etrusků, Umbrů, Keltů a Samnitů tím jen utvrdil v nutnosti postupovat společně. Římané si hrozící nebezpečí uvědomovali a mimořádně jmenovali několik vysokých úředníků s rozšířenými pravomocemi, aby vedli armády proti jednotlivým nepřátelským kmenům.

Bitva, o níž se zpívá

Události se daly do pohybu v roce 295 př. n. l., kdy se Římané střetli s Umbry a Etrusky v bitvě u Sentina. Přitom se jim podařilo koaliční šiky chytře odlákat útokem rezervní armády na umberské město Clusium. Do bitvy postavili na svou dobu ohromné vojsko čítající čtyři legie neboli 22 tisíc mužů a dalších 24 tisíc bojovníků z řad spojenců. Přesný počet protivníků neznáme, ale zcela jistě jich bylo ještě mnohem víc. 

Střetnutí dlouho probíhalo bez jasného vítěze, než se konzul Publius Decius Mus odvážil doslova sebevražedného činu: Zasvětil se bohu války Martovi a vrhnul se na nejsilnější část nepřátel. Jeho hrdinský kousek pozvedl morálku i bojovného ducha Římanů a nakonec v bitvě zvítězili. Na jejich straně padlo 7 800 mužů, na straně koalice až 25 tisíc. Podle obrovského množství mrtvých a také zmínek v písemných pramenech se muselo jednat o heroickou bitvu, jež rezonovala ještě několik staletí. 

Odpor je marný

Od té chvíle už Řím nemohlo nic zastavit. Vítězové se dohodli s Etrusky, aby mohli soustředit síly proti Samnitům, kterým pak uštědřili zásadní porážku. Poté se Římané přehnali jejich územím, polovinu anektovali a založili tam kolonii svých občanů a veteránů. Nedlouho poté udělali krátký proces i s Kelty. Římskému vojsku pak dokázal čelit jen málokdo, takže v následujících letech obsadilo region na východ od Říma až k Jaderskému moři. 

Ačkoliv všichni věděli, že je odpor marný, Etruskové s Umbry ještě několikrát rebelovali – ale vždy se jen hlouběji ponořili do „bažiny“ římského vlivu. Většina etruských měst sice zůstala nominálně nezávislá, ale závazky a smlouvy s Římem ovlivňovaly jejich domácí i zahraniční politiku. A jak to měli Římané ve zvyku, zakládali v podřízených oblastech vlastní kolonie. Popsané události se navíc odehrávaly současně s výboji severoitalských Keltů vůči Etruskům poté, co se jejich „manželství z rozumu“ rozpadlo. Druzí zmínění se potom raději spojovali s Římany než s „barbary“.

Bohové míří do Říma

Roku 264 př. n. l. došlo k jednomu z posledních konfliktů v Etrurii. Volsinie, kde se pravděpodobně nacházela největší etruská svatyně, dlouhodobě čelila sociálním nepokojům. Vzbouření otroci tam ohrožovali postavení aristokracie, jež si zavolala na pomoc právě Římany. Ti využili situace a po krátkém obléhání město dobyli. Podle poučky, že státy nemají přátele, ale pouze zájmy, pak sídlo vyplundrovali a zničili, načež ho opět slavnostně předali místní šlechtě. Při rozkrádání bohatství navíc vyzvedli posvátnou sochu hlavního boha Voltumny a převezli ji do Říma. Etruskové se tak ocitli pod římskou kontrolou nejen vojensky a politicky, nýbrž také nábožensky. 

TIP: Největší říše starověku: Římské císařství a jeho vavříny vykoupené krví

Jejich kultura a nezávislost postupně upadly natolik, že je mocný soused prakticky asimiloval. Vyšší vrstvy se pořímštily a zapojily do politického života republiky, zatímco konzervativní farmáři si ještě nějaký čas zachovali vlastní identitu a jazyk, avšak nakonec římskému vlivu také podlehli. 

Planetku Bennu, patřící do tzv. Apollonovy skupiny, opustila sonda OSIRIS-REx v pondělí přibližně v půl jedenácté večer a nyní ji čeká zhruba 2,5 roku dlouhá cesta domů. Na cestu si přibalila několik gramů horniny odebrané z povrchu Bennu. Doručení jejího nákladu má probíhat podobným způsobem, jakým loni dopravila vzorky z planetky Ryugu japonská sonda Hajabusa 2.

TIP: Mimořádný úspěch: Sonda OSIRIS-REx odebrala vzorky z planetky Bennu

OSIRIS-REx nyní čeká dlouhá cesta na níž dvakrát obkrouží Slunce. Kapsle s drahocenným nákladem by měla na Zemi dorazit 24. září 2023. Přestože tím sonda naplní svou primární část mise, na odpočinek se zatím nechystá. Podle NASA disponuje OSIRIS-REx dostatkem paliva, aby mohla i po konci své primární mise dál sloužit vědeckému výzkumu. O jejích příštích úkolech má NASA jednat letos v létě.

Představte si sami sebe ode dneška za deset let. Naplánujete si výlet za město, čeká vás spousta relaxace a rozhodně se nehodláte stresovat. Osobní počítačový asistent vám najde službu sdílených automobilů a jeden z nich vám ve vybraný čas sám zastaví před domem. Stačí dát věci do kufru, pohodlně se usadit a na velké obrazovce si pustit oblíbený seriál. Vůz se ze složité městské dopravy vymotá bez pomoci. 

Chytrá auta? Ano, ale…

Zní to jako stále příliš vzdálená budoucnost na hranici sci-fi? Autonomní vozidla jsou s námi již nějaký čas, v ulicích měst jich však moc neuvidíte. Není divu – sama o sobě jsou jen z poloviny tak chytrá, jak jejich výrobci slibují, a občasné nehody, které způsobí, pochyby o jejich bezproblémovém využívání jen prohlubují. Samořídící automobily přesto nejspíš čeká zářná budoucnost, tedy pokud dostanou šanci. Aby totiž byly skutečně efektivní, musejí přestat fungovat jako samostatné jednotky a začlenit se do masivního a dokonale propojeného informačního systému. 

TIP: U-Shift: Německá NASA představila dopravní prostředek budoucnosti

Pro co nejplynulejší a nejbezpečnější provoz potřebují autonomní vozy neustále komunikovat s okolím – s celoměstským dispečinkem a jeho lokálními uzly – i mezi sebou. Každý robotický automobil na silnici musí vědět o všech ostatních kolem, aby se mohly navzájem varovat před překážkami či mimořádnými událostmi. 

Vzdušné spojení

Ve městech budou ovšem k internetu připojeny také semafory, značky a různá čidla. Autonomní vůz tedy nebude muset pomocí svých kamer zjišťovat, zda může projet nebo má dát přednost – křižovatka mu to sdělí, ještě než do ní vjede. Masové rozšíření samořídících vozidel a hluboce integrované dopravní systémy však předpokládají neustálé propojení obrovského množství strojů. Během jediného kilometru ujetého v centru města si auto vymění informace s desítkami či stovkami různých zařízení.

Nejen páteř, ale vyloženě předpoklad popsaného scénáře tak tvoří dostatečně výkonný mobilní internet. Podobně jako kdysi standardní 3G síť umožnila plnohodnotné využívání chytrých telefonů, pátá generace mobilních sítí otevře stavidla inovacím s ještě dalekosáhlejšími důsledky. Oproti předchozímu standardu má o řád vyšší přenosovou kapacitu a dovoluje k internetu připojit až sto přístrojů na metr čtvereční. Stejně důležitou vlastnost 5G představuje minimální zpoždění mezi přijetím a odesláním dat, jež je oproti čtvrté generaci 200krát nižší.

Čtvrtá průmyslová revoluce

Přístroje ovládané na dálku prostřednictvím 5G tudíž mají reakční dobu kolem jedné milisekundy, což učiní mobilní internet plně dostačujícím i pro aplikace, na nichž závisejí lidské životy – tedy právě třeba řízení silniční dopravy. A tak jako vzniknou chytré silnice, umožní 5G zprovoznit informačně propojené budovy. Bude možné spojit tisíce jednotlivých zařízení v celém domě či provozovně, aniž by se musely natahovat kilometry nepraktických kabelů. 

Mobilní připojení páté generace tak mimo jiné otevře brány „chytrých továren“, respektive urychlí tzv. čtvrtou průmyslovou revoluci. Ta spočívá v pokročilé automatizaci provozu propojením nejen samotných výrobních zařízení, ale také všemožných senzorů a ovládacích panelů. Sbíraná data bude umělá inteligence neustále vyhodnocovat, koordinovat jednotlivé stroje a samostatně reagovat na změny parametrů výroby či na jiné okolnosti. Řada světových automobilek využívá podobné přenosy v menší míře už nyní a záplava dat rozhodně najde uplatnění i mimo robotizovaná odvětví, například v zemědělství. 

Továrny budoucnosti

Opět platí, že podobné scénáře vyžadují vysokou míru konektivity, kterou v současné době nabízí pouze 5G. Předním poskytovatelem daných technologií se stal švédský Ericsson, jenž výše popisované postupy rozvíjí „sám na sobě“. V jeho továrnách na síťové komponenty 5G v estonském Tallinu či polském Tczewu jezdí robotičtí skladníci, ke kontrole tištěných spojů se používají brýle s rozšířenou realitou a také vytápění plně řídí počítač. V oblastech provozu, kde moderní technologie nacházejí největší uplatnění, prý obě hypermoderní továrny dosahují úspor nákladů i času v desítkách procent. 

5G však urychlí například také digitalizaci zdravotnictví. Rostoucí uplatňování moderních technologií v medicíně totiž vytváří stále větší objemy dat, jež se navíc mají podle výpočtů do pěti let zpětinásobit, a podobně tedy bude muset růst přenosová kapacita sítí. Na mobilní internet budou pro jeho praktické výhody přecházet rovněž nemocnice, aby bezdrátově propojily jednotlivé přístroje či celá oddělení. 

Lékař na dálku

Minimální zpoždění signálu 5G zřejmě podnítí i větší počty tzv. teleoperací. Není ničím novým pod sluncem, že chirurg působící v Bostonu může pomocí robotických rukou operovat pacienta na sále v Praze. Nejrozšířenější k tomu určený robot dostal jméno Da Vinci a v provozu je pět tisíc kusů, z nichž několik se nachází rovněž v Česku. 

Protože však chirurgický zákrok na dálku generuje obrovské množství dat a vyžaduje vysokou přenosovou rychlost, děje se tak spíš jen mezi velkými městy propojenými nejtlustšími optickými kabely. Pokud ovšem bude nejrychlejším internetem ten mobilní, může chirurg zpoza ovládacího panelu v nemocnici operovat pacienta, který se zranil třeba uprostřed hlubokého lesa.  

Nejde přitom o čiré fantazírování: Například po britském Birminghamu už jezdí experimentální sanitka připojená přes 5G. Vozí s sebou brýle pro virtuální realitu a haptické rukavice, jimiž může záchranář osahat zranění, zatímco chirurg v nemocnici vidí a cítí totéž. Některé úkony, jež se dosud daly provést až ve zdravotnickém zařízení, lze navíc uskutečnit už při převozu. Na sále tak mají předem víc znalostí o povaze zranění a zároveň dostatek času zákrok naplánovat a po příjezdu sanitky s ním okamžitě začít.

Senzory na stromech

Podobným způsobem promění 5G i jiná odvětví, například zemědělství. Farma blízké budoucnosti bude propojená a automatizovaná stejně jako chytrá továrna. Čidla v korytech zvládnou monitorovat objem a kvalitu vody i krmiva, jež pak digitální mozek farmy samostatně doplní – ostatně v Číně již vznikly první experimentální kravíny popsaného typu. 

Senzory připojené přes mobilní internet pokryjí i pole či stromy v sadu. V reálném čase budou sledovat kvalitu půdy, podle čehož pak informační systém upraví dávky hnojiva a zavlažování. Vysokokapacitní mobilní internet tak umožní široké uplatnění tzv. internetu věcí, jehož plné rozvinutí výrazně promění také náš běžný život.

Automatický svět

Proti tomu, že nám technologie ulehčí každodenní činnosti, jistě nelze nic namítat. Ovšem továrna, která běží čím dál více samostatně, potřebuje naopak čím dál méně zaměstnanců – a to nejen ve výrobě, kde je zastoupí stále chytřejší a propojenější roboti. Umělá inteligence a vytěžování obrovských objemů dat výrazně zautomatizují také administrativu.

TIP: Pohled do budoucnosti: Co bude s lidmi, až je nahradí stroje?

V příštích několika dekádách proto budou pracovní místa stále rychleji ubývat. Přerod do pokročile automatizovaného světa se rozhodně neodehraje snadno a budou muset vzniknout zcela nové modely fungování společnosti i byznysu. Nakonec se to však – stejně jako v minulosti – podaří a lidstvo se pozvedne na další, dřív nepředstavitelnou úroveň blahobytu. Přestože tedy technologie jako 5G přinášejí velké změny, nemá smysl se jim bránit ani se jich bát. Rozumnější je novou realitu přijmout a pracovat s ní tak, aby se technologie budoucnosti neproměnily ve špatné pány, nýbrž v dobré sluhy. 

Už dlouho víme, jak vznikají menší hvězdy, třeba jako je naše Slunce. Vynoří se z rotujícího oblaku kosmického plynu a prachu, který má relativně uspořádaný tvar disku. Takové disky jsme již pozorovali kolem řady čerstvě zrozených hvězd menších  velikostí, ale zatím nikdy u mladých masivních hvězd.

Časem se objevily pochybnosti, zda masivní hvězdy vznikají stejným způsobem jako hvězdy menších velikostí. Ciriaco Goddi z nizozemské Leiden University a jeho tým tyto pochybnosti potvrdili. A je z toho nakonec velké překvapení. Vše nasvědčuje tomu, že masivní hvězdy opravdu nevznikají z disků plynu a prachu. Rodí se z chaotických chuchvalců hmoty, které připomínají kosmický guláš.

Průzkum zárodků masivních hvězd

Goddiho tým prostudoval tři rodící se masivní hvězdy, jejichž „embrya“ se nacházejí ve hvězdné porodnici W51, vzdálené od nás asi 17 tisíc světelných let. Hledali u nich především velké stabilní disky, které by vzhledem k okolnostem měly být viditelné na snímcích soustavy radioteleskopů ALMA.

TIP: Galaktická záhada: Nikdo neví, kde se v centru Mléčné dráhy vzaly mladé hvězdy

Astronomové se snažili. Žádné disky u zmíněných masivních hvězdných mláďat ale nenašli. Obklopuje je, slušně řečeno, naprostý chaos. Namísto disků tyto hvězdy vznikají v kosmickém guláši. Hmota na ně proudí ze všech možných směrů a nepravidelnou rychlostí, čímž se rovněž liší od menších hvězd. Vědci se domnívají, že právě kvůli přísunu hmoty z různých směru se okolo zárodků masivních hvězd nevytvářejí disky.