Poté, co Charles Lightoller (1874–1952) přežil katastrofu Titanicu, pokračoval v námořní kariéře a za první světové války se dokonce vyznamenal potopením německé ponorky U-Boot. V meziválečném období odešel na penzi, když ale přišla výzva, aby dal svoji jachtu Sundowner do služeb Královského námořnictva, souhlasil s podmínkou, že za kormidlem bude stát on sám.

Spolu se svým synem Rogerem a osmnáctiletým vodním skautem Geraldem Ashcroftem pak vyrazil 1. června k Dunkerku. Již po cestě musela loď zachránit posádku hořící motorové lodě Westerly. Po připlutí do přístavu se na rodinnou jachtu doslova nacpalo 130 vojáků a přetížené plavidlo vyrazilo na cestu zpět.

Jen jedna cesta

Ani Sundowner se nevyhnula leteckým útokům nepřítele, starý mořský vlk Lightoller ale údajně i s nebezpečně ponořenou lodí prováděl úctyhodné úhybné manévry. Pomohlo mu také štěstí, neboť jachta se pod zátěží již téměř potápěla. Katastrofa málem nastala, když se nedočkaví vojáci pokusili co nejrychleji vylodit a Sundower se výrazně nahnula na stranu.

Lightoller nakonec udržel na palubě pořádek a po vyprázdnění lodě se začal připravovat na novou cestu do Dunkerku. Té nakonec zabránil rozkaz, aby se dalších operací účastnila pouze plavidla schopná vyvinout rychlost více než 20 uzlů (37 km/h).

Sundower se pak během války účastnila ještě několika záchranných a hlídkových misí a po skončení konfliktu se vrátila rodině Lightollerových, kterým sloužila až do 80. let. Příběh lodi a jejího odvážného kapitána se nakonec objevil i ve filmu Dunkerk z roku 2017.

V ruském Novosibirsku se uskutečnilo neobvyklé sportovní klání. V rámci Hrobového chaosu zde soutěžili nejrychlejší hrobníci, jejichž úkolem bylo vyhloubit 80 centimetrů široký, dva metry dlouhý a 160 centimetrů hluboký hrob. 

Titul největšího hrobnického sprintera nakonec připadl otci a synovi Golovanovým, kteří si s úkolem poradili za obdivuhodných 38 minut a 34 sekund. Že jde o mimořádný výkon ukazuje srovnání s obdobnou soutěží, která se před pěti lety konala ve slovenském Trenčíně. Tam bratrskému duu Skladanových stačil na vítězství o dvacet minut horší čas.

TIP: Urna jako umělecké dílo: Pohřeb je součástí života, říká designér

K měření správné velikosti byla použita (prázdná) rakev, a kromě rychlosti se hodnotila i technika hloubení a celková úprava hrobu. Podle ruských organizátorů měla soutěž zvýšit prestiž profese hrobníků a přilákat pozornost mladší generace k profesi pracovníka pohřební služby.

Čeští protestantští stavové se zachovali během sporu mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem podle přísloví: „Když se dva perou, třetí se směje.“ Využili tedy situace, a za podpory umírněných katolíků si od Rudolfa II. vynutili za záchranu trůnu písemnou záruku náboženské svobody a rovnoprávnosti nekatolických náboženství.  

Trumf protestantů

Neústupné katolické křídlo české aristokracie pod vedením Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic, Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity z Martinic, podporované papežským nunciem a španělským vyslancem, císaře zapřísahalo, aby nečinil ústupky bez výslovného papežova souhlasu. Nicméně Rudolf II. věděl, že stavové shromáždili značné vojsko a že k uchování alespoň části říše nevede jiná cesta, proto souhlasil s jejich požadavkem a v červenci 1609 vydal takzvaný Majestát. 

Dokument, který sestavil vlivný člen jednoty bratrské Václav Budovec z Budova a vyjednal hrabě Jindřich Matyáš Thurn, povolil takzvanou Českou konfesi pro všechny tři stavy i jejich poddané, dal pražskou dolní konzistoř podobojí a univerzitu do stavovské správy a stavům poskytl právo zvolit si třicet defenzorů na obranu svých náboženských svobod. Rovněž bylo povoleno zakládání nových škol a kostelů, přičemž náboženská tolerance se vztahovala i na královská města. Nicméně žádná vrchnost neměla právo odvádět své poddané od jejich víry. Majestát byl zapsán do zemských desek a nabyl povahy zákona. Jednalo se o nevídaný nástroj v rukou stavů, který zásadně omezil panovnické výsady. 

Prázdné makovice

Vydání Majestátu šokovalo militantní katolíky, kteří si mimo jiné uvědomili, že jde o demontáž absolutistické politiky, ohrožení jejich moci a snahy o protireformaci. Z toho důvodu odmítli řídit se na svých statcích Majestátem. Iniciativy se chopili až po odstavení Rudolfa II. poté, co Matyáš převzal vládu nad celou podunajskou monarchií. Na stavovském sněmu se jim podařilo prosadit uznání zapáleného katolíka Ferdinanda Štýrského Matyášovým dědicem a českým králem. Jeden z čelných představitelů katolické strany se poté holedbal, že jen co se Ferdinand ujme vlády, pošle do Prahy stálou posádku, nechá zatknout defenzory a postaví je před soud. Jiný „Španěl“ zase tvrdil, že vůdcové protestantských stavů po Ferdinandově nástupu „svých prázdných makovic… domů nedonesou“.

Katolická strana

České království spravoval sbor místodržících, vesměs příslušníků katolické strany. Ta neváhala a provedla v městských radách královských měst čistky. Královští hejtmané na Malé Straně udělovali městské právo rychle a bez průtahů pouze katolíkům, zatímco protestanté marně čekali na kladné vyřízení svých žádostí. Tímto způsobem se podařilo zastrašit měšťany a oddělit je od protestantské šlechty.

Duchovní správu královských statků převzal od Matyáše pražský arcibiskup Jan Lohelius (arcibiskupem 1612–1622), který však ignoroval Majestát a nepřiznával poddaným na korunních (komorních) statcích právo zřizovat evangelické kostely. Naopak se snažil odvolat protestantské duchovní, nahradit je katolíky nebo umírněnými utrakvisty a vzpurné protestanty donutil z korunních statků odejít.

Nutno poznamenat, že stejně jako protestanti se i velká část katolické šlechty cítila ohrožena snahou Habsburků o prosazení absolutistické vlády. Stavovská monarchie vyhovovala katolickým i protestantským stavům, neboť měli výsadní politické postavení. Radikálové mezi katolíky a protestanty však převzali iniciativu a hnali spory na ostří nože.  

Hrob a Broumov

V takto napjaté atmosféře se rozbuškou k rozpoutání násilí mezi katolíky a nekatolíky mohla stát i zdánlivá drobnost. Luteránští měšťané z Hrobu se roky soudili s pražským arcibiskupem o svůj kostel. Primas český se v této věci obrátil na panovníka a poté, co obdržel vyjádření, že Hrobští nejsou v právu, nechal kostel nejdříve zavřít a v prosinci 1617 ho ozbrojený oddíl oseckého hejtmana strhnul.

Podobný incident hrozil i ve východočeském Broumově, jehož vrchností byl břevnovský klášter. Tamější protestanté používali hřbitov při kostele Panny Marie, aniž by si vyžádali opatovo svolení. Když jim královská komora na opatovu stížnost nařídila vyklidit kostel i hřbitov, Broumovští ji neuposlechli. Navíc povolali jako faráře německého luteránského kněze. V březnu 1618 se tedy do města dostavila úřední komise, která měla spor ukončit. Měšťané nicméně trvali na svém, proto komise odjela s nepořízenou. Kostel zůstal v rukou protestantů až do roku 1622.

Protestní petice císaři

Uzavření luteránského kostela ve městě Hrob a nesouhlas s využíváním kostela v Broumově chápala protestantská strana jako výzvu. Její vůdčí představitel hrabě Thurn prohlásil, že „jestliže to trpěti budou, tehdy svobody své potratí“. Inicioval proto odeslání stížnosti panovníkovi. Poté, co se Matyáš přiklonil na stranu klášterů, svolal Thurn na 6. března 1618 do pražského Karolina sjezd nekatolických stavů. Jednal podle dikce Majestátu, nicméně bez svolení panovníka. Účastníci březnového sjezdu napsali petici, kterou místodržící odmítli převzít, proto ji defenzoři nechali doručit přímo do Vídně.

TIP: Vyhozený místodržící Vilém Slavata: Šlechtu bránil navzdory defenestraci 

V petici nekatolíci žádali panovníka o pomoc a požadovali odvolání místodržících Slavaty a Martinice, kteří podle nich svými činy znevážili autoritu císaře jako ochránce náboženské svobody. Kritika panovníka v ní vůbec nezazněla. Matyáš se ale nevydal cestou kompromisu. Právě naopak. V takzvaném těžkém psaní zamítl oprávněnost stavovských výtek, vyhrožoval sankcemi a zakázal i konání dalšího sjezdu, který stavové svolali na květen. Protestantští radikálové nyní věděli, že pokud se nechopí iniciativy, katolická strana je přemůže a odstaví od vlivu i moci. Proto se rozhodli jednat. Výsledkem se stala další pražská defenestrace.

Čína poprvé zanechala stopu na povrchu Marsu. V oblasti Utopia Planitia, kde v minulosti přistály i americké sondy Viking 1 (1976) a Pathfinder (1997), v sobotu dosedl její vesmírný modul s šestikolovým, 240 kilogramů vážícím landerem Ču-žung (Zhurong).

Nyní čínský rover kvůli diagnostickým testům stráví několik dnů uvnitř modulu, poté sjede po rampě a vydá se na průzkum planety. Po jejím povrchu se má pohybovat rychlostí až 200 metrů za hodinu a jeho mise je plánovaná na nejméně 90 dnů. Průzkum se zaměří na povrch planety a její atmosféru, a také na hledání známek života. S pomocí radaru má pod povrchem pátrat po vodě a ledu. Součástí mise je i orbiter Tianwen-1.

TIP: Čína připravuje vlastní vesmírný teleskop: Fungovat má jako modul orbitální stanice

Přistát na povrchu Marsu se doposud podařilo jen dvěma zemím – Spojené státy od roku 1976 uskutečnily devět úspěšných přistání. Tím posledním bylo únorový úspěch roveru Perseverance. Sovětský svaz na Marsu přistál v roce 1971 (robotická sonda Mars 3), jeho mise však selhala, protože modul brzy po kontaktu s povrchem planety přestal vysílat informace. Čína je tak v pořadí třetí zemí, které se podařilo přistát na povrchu rudé planety.

Kvůli pandemii koronaviru začali nakupující i obchodníci upřednostňovat už tak poměrně rozšířené bezhotovostní platby a zmíněný trend nevyhnutelně nabírá na síle. Jen v eurozóně narostly v poslední dekádě platby kartou dvojnásobně. Nejčastěji se takto platí v Estonsku, Švédsku, Dánsku či Finsku, přičemž podle centrální banky posledního jmenovaného státu se severská země do roku 2029 stane zcela bezhotovostní společností. 

Nahrává tomu rovněž používání kryptoměn, jako je známý bitcoin nebo i méně úspěšný litecoin, stellar či ripple. Zmíněné měny nejsou vázané na žádnou centrální banku a peníze se neposílají přes prostředníka v podobě běžných finančních domů. Místo toho obíhají přes tzv. peer-to-peer sítě, tedy přímo mezi uživateli.

Útrata pod kontrolou

Ačkoliv se jejich hodnota mění a pád ani nárůst nelze předvídat, těší se kryptoměny po celém světě stále větší popularitě: Z čínských peněženek se jen v roce 2019 přesunuly do dalších zemí v hodnotě asi 50 milionů dolarů. Uvedené číslo však bledne v porovnání s množstvím virtuálních peněz, jež obíhají uvnitř ekonomiky asijského obra. Pro 92 % obyvatel tamních velkých měst představuje mobilní telefon hlavní prostředek placení a totéž uvádí téměř polovina venkovanů. Celkově využívá on-line platby 778 milionů Číňanů, což dělá z ČLR světového lídra a jednu z prvních zemí, kde se možná přestanou fyzické peníze používat. Lidová republika je nyní téměř bezhotovostní, nicméně velká část transakcí probíhá v soukromých aplikacích a platformách jako Alipay či WeChat Pay, tedy mimo dosah státu. 

Jde o jeden z důvodů, proč loni v září spustila vláda vlastní virtuální měnu. Nebude mít fyzický ekvivalent a Čínská lidová banka její vznik oficiálně odůvodňuje bojem proti krácení daní a praní špinavých peněz. Pokud se totiž virtuální částky přesouvají mezi soukromými subjekty, nemá stát o jejich pohybech přehled. Virtuální jüan, navázaný na centrální banku, by však měl být snadno kontrolovatelný. Vláda navíc zakázala burzám obchodovat s kryptoměnami, a nová státní měna by je tak měla vytlačit.

Velmi citlivá data

I digitální jüan využívá prvky technologie blockchain, typické pro ostatní kryptoměny. Každá transakce se zaznamená a sleduje se v digitální účetní knize. V Číně ovšem nejsou zmíněné přesuny anonymní jako u jiných virtuálních měn, kdy jedna strana obchodu nezná totožnost té druhé: Anonymita se sice zachová na obou koncích výměny peněz, soukromé informace zúčastněných však bude znát čínská centrální banka. Digitální jüan se tak navzdory původnímu smyslu kryptoměn připojuje k již existující škále nejrůznějších technologií shromažďujících citlivá data, jež vláda využívá – ať už jde o kamery rozeznávající obličeje, či o sbírání množství informací o občanech. 

Nový jüan tudíž značně posílí státní dohled nad ekonomikou i celou společností. S rozvojem digitální měny začala Čínská lidová banka v roce 2014. A po šesti letech příprav se nyní dá virtuálním jüanem v rámci testovacího programu platit v Šen-čenu, Su-čou, Čcheng-tu a Siung-anu, kde se již odehrály transakce v hodnotě dvou miliard jüanů, tedy asi 6,5 miliardy korun. 

Pro celý svět?

Zatím však není jisté, zda budou čínští občané virtuální měnu po celonárodním spuštění programu skutečně využívat. Drtivá většina z nich je totiž s platbami přes Alipay či WeChat Pay spokojená, protože jsou velmi pohodlné. Do placení novou digitální měnou se tak bez jasného příkazu shora nejspíš příliš nepohrnou, zvlášť pokud by měli riskovat soukromí.

Čínská vláda však věří, že měnu začne volně využívat celý svět. Stala by se tak konkurencí čistě digitálního eura, o jehož spuštění by měla rozhodovat Evropská centrální banka zhruba v polovině roku. Ještě ambicióznější je snaha porazit monopol dolaru na mezinárodní scéně. Z celkového objemu transakcí totiž na měnu USA připadá 88 % převodů, zatímco na jüan pouhá 4 %. Budou však globální hráči používat měnu, na jejíž pohyby si může kdykoliv „posvítit“ čínský regulátor? 

Hotovost jako záchrana

Konec fyzických peněz se předpokládá už víc než půl století, ale bankovky i mince jsou tu dál s námi. Se stále využívanějšími kreditními kartami, bezhotovostními platbami a kryptoměnami se sice zdá, že hotovosti odzvonilo, přesto se s ní asi jen tak nerozloučíme. Lze ji vystopovat mnohem hůř než její virtuální podobu, zvlášť pokud si dotyčný nepřeje, aby se o jeho nákupu vědělo.

TIP: Jak Indie přichází o iluze: Pandemie koronaviru decimuje indickou ekonomiku

Snad každý z nás také někdy v obchodě zažil, že čtečka karet nefungovala nebo došlo k výpadku proudu či služeb banky – a tehdy se bankovky a mince jeví jako záchrana. Vypadá to tedy, že ačkoliv je svět stále víc „bezhotovostní“, fyzické peníze zřejmě jen tak nikam nezmizí. 

Architekti a designéři společnosti ABIBOO Studio spojili síly se startupem SONet, který představuje mezinárodní tým odborníků rozmanitých profesí, a přišli s návrhem města Nüwa, které nese jméno bohyně z dávné čínské mytologie.

Nüwa by se mohla stát první megapolí Marsu. Je navržena jako soběstačný městský stát, který může obývat až milion kolonistů rudé planety. Nüwa by měla vyrůst v kilometr vysokých útesech oblasti Tempe Mensa, která se nalézá na obrovské vulkanické planině Tharsis, v rovníkové části Marsu.

Městský stát na Marsu

Projekt Nüwa se stal jedním z deseti finalistů soutěže „Mars City State Design Competition“, kterou vyhlásila organizace Mars Society. Do soutěže, jejímž cílem je navrhnout co nejlepší design městského státu pro rudou planetu, se přihlásilo celkem 175 týmů se svými projekty. Porota hodnotí návrhy z řady hledisek, včetně ekonomické životaschopnosti nebo estetiky.

TIP: Velké plány: Spojené arabské emiráty sní o celém městě na Marsu

Projekt městského státu Nüwa zahrnuje propracované digitální scenerie, včetně parků a hydroponických zahrad. Na první pohled vypadají velmi lákavě a kolonistům, kteří by přiletěli s jednosměrnou letenkou ze Země by se v takovém městě určitě líbilo. Zakladatel a hlavní architekt ABIBOO Studio Alfredo Munoz a jeho spolupracovníci počítají s tím, že by konstrukce takové megapole mohla začít v polovině 21. století a kolem roku 2100 by město mohlo uvítat první vlnu kolonistů.

Kosatka dravá (Orcinus orca) je největší kytovec z čeledi delfínovitých (Delphinidae). Samci většinou dorůstají velikosti 6–8 metrů a hmotnosti přes šest tun. Největší zaznamenaný samec byl 9,8 metrů dlouhý a vážil více než 10 tun. Samičky jsou menším z obou pohlaví (5–7 m, 3–4 tuny). Nejsou to ovšem žádní neohrabaní tlouštíci. Naopak patří k nejrychlejším savcům, kteří brázdí světové oceány, a dokážou dosáhnout rychlosti kolem 56 km/h.

V přírodě bez nebezpečí

Plinius starší o kosatkách v roce 70 napsal: „Kosatky lze popsat jedině jako obrovské barbarské hory masa vyzbrojené zuby. Jsou to nepřátelé jiných velryb, které napadají stejně jako útočící válečná loď.“ Lidé byli dlouho přesvědčeni, že kosatky jsou lidem smrtelně nebezpečné. Ve volné přírodě se ovšem odehrálo jen málo útoků na lidi. Navíc je pravděpodobné, že kosatky si je v těchto případech spletly se svou přirozenou kořistí. V okamžiku, kdy zjistily svůj omyl, už v útoku nepokračovaly. Kosatky držené v zajetí naopak mnohokrát zaútočily na své ošetřovatele a některé z těchto případů byly pro člověka osudné.

Různé kosatčí kultury 

Zatím se nám podařilo jen poodhalit podstatu vysoce společenského života kosatek, který se odvíjí po mateřské linii. Víme, že tato zvířata mají nesmírně propracované lovecké techniky (například splachování kořisti z ledových ker týmově vytvořenou vlnou) a že mezi hlasovými projevy jednotlivých menších populací jsou velké rozdíly – což je možné popsat jako projev určité „místní kultury“. Jednotlivé populace kosatek si od sebe drží odstup. Liší se geneticky a v jejich stádech fungují jiná pravidla soužití. Vědci označují takové skupiny vydělené uvnitř jednoho druhu jako ekotypy. 

Specializovaní lovci

Na první pohled si kosatky kořist nevybírají. Loví nevelké ryby i velryby, které jsou dvakrát větší než ony samy. Přitom se ale překvapivě úzce specializují na určitou kořist. Různé populace upřednostňují různou potravu a té bývají věrné, což zvyšuje jejich zranitelnost. Pokud oblíbená kořist zmizí nebo se její zdroje povážlivě ztenčí, ocitají se kosatky v ohrožení, i když se jim všude kolem nabízí zdánlivě dost a dost jiné potravy. 

TIP: Hladovci s plným talířem: Co chutná geniálním lovcům kosatkám?

Velryby, běluhy i narvalové mají z kosatek celkem oprávněně panickou hrůzu. Eskymáci dokonce používají pro vyděšení mořské zvířeny kosatkami speciální termín „aarlirijuk“. Tuleni ve strachu z kosatek prchají na led nebo na pevninu. Velryby se jim snaží uniknout dlouhým ponorem do velkých hloubek a narval často volí únik do mělčiny, kam za ním větší kosatky nemohou.

Ač se milovali třicet let, nikdy se k tomu veřejně nepřiznali. Vždyť Spencer Tracy byl ženatý katolík! A co na to ona? Jindy svéhlavá Katharine Hepburnová tentokrát mlčela…

Nejsmutnější hollywoodská romance

Už v prvním společném snímku z roku 1942 Nejprve stvořil ženu byli neodolatelný pár: silný chlap a žena, která ho dokáže přechytračit. Brzy trávili obědové pauzy jen ve dvou. Jenže on by z manželství nikdy neodešel, už jen kvůli svému postiženému synovi. Přesto mu Katharine podlehla, a on jí. Potřeboval ji – především během svých alkoholových excesů, kdy se v barech ztrácel na celé dny. Ač Katharine alkoholiky nenáviděla, Spencera v hospodě vyzvedla, odvezla do hotelového pokoje, umyla, převlékla… A při tom ho obdivovala! 

Natočili spolu dalších osm filmů. Jejich diváky nenapadlo, že by vzájemné jiskření nemuselo být hrané. Tracy sice nebydlel se svou rodinou, nikdy se ale nenastěhoval ani ke Kate. Nepřespávali v bytě toho druhého, cestovali odděleně a na návštěvy spolu chodili jen k dobrým přátelům. 

Časem Katharinina kariéra ustupovala Spencerovým potřebám. Párkrát se pokusila ho opustit, ale on vždycky propadl pití a ona se o něj zase postarala. Jak se v 60. letech začalo jeho zdraví zhoršovat, doprovázela ho na každé natáčení. 

TIP: Chaplinova lolitka Oona O´Neilová: Kvůli svatbě s komikem ji otec vydědil!

Když v roce 1966 společně hráli v Hádej, kdo přijde na večeři, své vlastní roli se věnovala jen okrajově. Především pozorovala Spencera. Když na něm pozorovala únavu, práci prostě zastavila. Byla to jeho poslední role. Zemřel sedmnáct dní po poslední filmové klapce. Katharine nešla na jeho pohřeb, ten byl vyhrazen jeho manželce. Za pár dní ale paní Tracyové zavolala, jestli by se mohly potkat. „Pomiňte,“ odvětila vdova, „já si vždycky myslela, že jste jen drb…“

Instinkt sedět v krabici se netýká jen domácích koček. Floridský zvířecí útulek Big Cat Rescue zjistil, že zálibu v krabicích mají i další kočkovité šelmy, jako jsou lvi, tygři, levharti či rysi. Toto nutkání není omezené na trojrozměrné krabice. V roce 2017 milovníci koček zveřejnili na twitteru záplavu fotografií, které potvrdily, že stačí jen vymezit lepící páskou obrys čtverce či obdélníku na podlaze, aby do něj kočka vešla.

Autorka studie Gabriella Smithová, vědkyně zabývající se zvířecími poznávacími schopnostmi ve středisku Thinking Dog na univerzitě Hunter College v New Yorku, chtěla zjistit, jestli se kočičí tendence sedět ve čtvercích na podlaze vztahuje i na iluzorní čtverce.

Útulnost světa klamů

Smithová a její kolegové se soustředili na takzvanou Kaniszovu iluzi kontrastního klamu. Vědci prostřednictvím sociálních sítí oslovili více než 560 majitelů koček, aby se do projektu zapojili. Během šesti dní dobrovolníci použili papír, nůžky a pravítka a vyrobili si Kaniszovu iluzi, která pomocí kontrastního klamu vytvářela iluzi čtverce, nebo jiného tvaru. Aby majitelé podvědomě pohledem nenasměrovali kočku správným směrem, dostali instrukci, aby si vzali tmavé brýle.

Jakmile měli tvary nalepené na podlaze, pustili dobrovolníci svou kočku do místnosti a sledovali, jestli se do některého z obrysů posadí alespoň na tři vteřiny během pěti minut od chvíle, kdy vstoupila do místnosti. Test natáčeli na video.

„Díky skutečnosti, že se kočky chovají nejpřirozeněji v důvěrně známém prostředí, jako je domov, byl formát občanské vědy pro tuto studii naprosto dokonalý,“ okomentovala svůj sociální experiment Smithová.

Všechny testy nakonec dokončilo jen 30 majitelů. Vědci zjistili, že kočky si vybraly iluzorní čtverec sedmkrát a osmkrát skutečný čtverec. Podle Smithové to ukazuje, že i kočky jsou snadno ovlivnitelné iluzí.

„Tento objev nás informuje o vývoji jejich vidění, především jejich citlivosti ke konturám a tomu, jak na tom jsou v porovnání s lidmi a dalšími zvířaty,“ dodala Smithová.

Co kočky ponouká k sezení v krabicích, anebo skutečných či iluzorních čtvercích ovšem zůstává záhadou. Podle Smithové mohou mít kočky rády krabice nebo prádelní koše kvůli uklidňujícímu tlaku, který jim poskytují. Další možností je, že krabice probouzejí kočičí instinkt k útoku na kořist ze zálohy.

V budoucnosti by vědci chtěli zjistit, jestli se kočky nechají ošálit i 3D verzí Kaniszovy iluze. A jejich účinnost by také rádi prověřili u nedomestikovaných koček.