Loni na podzim, konkrétně 4. října, jsme si připomněli již 115. výročí formálního popisu legendárního druhu Tyrannosaurus rex. Jeho autorem se stal paleontolog a pozdější ředitel Amerického přírodovědného muzea v New Yorku Henry Fairfield Osborn. A díky tehdejšímu tisku, jenž o objevu referoval v bombastickém stylu, se jinak suchá vědecká práce proměnila v pompézní představení, které laická veřejnost doslova hltala. 

Legenda mezi dinosaury

Fosilie tyranosaura odkryl paleontolog Barnum Brown ve východní Montaně tři roky před tím, než „král“ slavně vstoupil na scénu. Některé fragmenty tyranosauřích koster se sice objevovaly už v 70. letech 19. století, ale správně zařadit se je podařilo teprve mnohem později. Brown zkameněliny odeslal Osbornovi z Montany vlakem, jenže preparovat tak velkou kostru bylo v té době značně pracné a časově i finančně náročné. Ještě tři roky po jejím nálezu tak Osborn pracoval s dosud ne plně vypreparovanou fosilií.

Děsil se však možnosti, že by ho mohl s popisem fascinujícího dinosaura předběhnout jiný badatel, konkrétně Olaf Peterson z Carnegieho muzea v Pittsburghu. Proto značně spěchal a formálně tvora popsal již na podzim 1905, spolu s dalšími dvěma druhy teropodů. Největší slávu ovšem získal právě Tyrannosaurus rex, kterého k ohromné popularitě předurčilo už samotné vědecké jméno – znamenající „tyranský ještěří král“. V éře před zavedením radiometrického datování hornin Osborn odhadoval, že živočich naši planetu obýval asi před 3–8 miliony let. Dnes víme, že z jejího povrchu zmizel zhruba před 66 miliony roků. 

Obr ožívá

Podstatný byl ovšem celkový zjev nového giganta v řadách známých dravých tvorů, který podtrhovala názorná obrazová schémata uveřejněná i v novinách. Na počátku 20. století lidé ještě neznali trikové trháky ani televizní dokumenty se speciálními efekty, proto si nedokázali tak obrovské a silné masožravé zvíře představit. Zkrátka na tyranosaura nebyli připraveni! 

Skutečnost, že kdysi opravdu existoval a nepředstavoval jen výplod něčí bujné fantazie, se mnohým zdála omračující. Tyrannosaurus rex se brzy proměnil v legendu a natrvalo zapustil kořeny v populární kultuře. Ještě než byla jeho kostra roku 1915 poprvé sestavena a prezentována v rámci trvalé expozice, ožíval dávný gigant amerického Středozápadu zejména ve fantazii dětí, ale také spisovatelů, rozhlasových režisérů a pomalu i filmových producentů. Už v listopadu 1918 se objevil v němém snímku The Ghost of Slumber Mountain neboli „duch dřímající hory“ – a to byl teprve začátek pestré filmové kariéry teropoda z pozdní křídy. 

Mylné představy

Zpočátku Osborn a jeho kolegové předpokládali, že tyranosaurus chodil vzpřímeně a ocasem se opíral o zem – ostatně jinak ani nedokázali jeho kostru stabilně umístit do muzea. Představovali si, že se jednalo o silné a relativně aktivní zvíře, jež z výšky mapovalo terén a lovilo ještě pomalejší býložravé dinosaury. 

Až na vzpřímené držení těla přitom nebyl Osborn daleko od pravdy a předběhl všeobecně přijímané názory své doby. Idea aktivních a svižných tyranosaurů s vysokým stupněm metabolismu se totiž objevila až o půlstoletí později, s nástupem tzv. dinosauří renesance. Do té doby převládalo mínění, že šlo o obřího, pomalu se vlekoucího dravého ještěra, který v tropickém světě pozdní křídy přežíval zejména díky mršinám jiných dinosaurů.

Kupte si tyranosaura!

Navzdory tomuto chybnému a nepříliš lichotivému mínění vědecké majority běžná veřejnost tyranosaura zbožňovala. Jelikož se až do 60. let minulého století vědělo pouze o hrstce jeho fosilií, patřila muzea s vystavenou tyranosauří kostrou nebo i jen replikami obecně mezi velmi úspěšná a návštěvnicky atraktivní. A platí to dodnes, jak dokazuje třeba tyranosaurus „Stan“ vydražený nedávno téměř za 32 milionů dolarů. 

Co však dlouhodobou popularitu zmíněného druhu vyvolalo? Kromě samotného slavnostního uvedení v tisku vzrostla jeho známost i díky nádherným, přestože anatomicky nepřesným rekonstrukcím výtvarníka Charlese R. Knighta a jeho pokračovatelů, k nimž se řadil rovněž náš Zdeněk Burian – mimochodem narozený právě v roce, kdy se plaza podařilo popsat. 

Nejpůsobivější lebka

Knight zpodobnil tyranosaura v souboji s rohatým triceratopsem, a zavdal tak podnět k doposud trvající záplavě výtvarných rekonstrukcí i muzejních výstav zobrazujících právě tyto „odvěké nepřátele na život a na smrt“. Podle paleontologa Donalda F. Gluta způsobil extrémní popularitu tyranosaura mix jeho nápadných a odlišujících anatomických znaků, k nimž patřila obří hlava, mohutné dlouhé zuby a zakrnělé, zdánlivě drobné přední končetiny. 

Díky nim zná pojem „Tyrannosaurus rex“ prakticky každé dítě ve vyspělém světě a výzkum zmíněného druhu se odehrává před mnohem širším publikem než v případě kteréhokoliv jiného živočicha – ať současného, či vyhynulého. Ostatně ještě před slavnostním odhalením sestavené kostry v roce 1915 označil paleontolog William D. Matthew samostatně vystavenou lebku druhého nalezeného jedince, vykopaného Brownem roku 1908, za „bezpochyby nejpůsobivější dinosauří lebku, jaká kdy byla objevena“. 

Hvězda stříbrného plátna

Další impulz v popularizaci ikonického tvora přinesl rok 1933, kdy se stal hvězdou kultovního trikového snímku King Kong a zároveň zlatým hřebem Světové výstavy v Chicagu. V rámci expozice rozměrných dinosauřích modelů naftařské společnosti Sinclair se tam tyranosaurus a triceratops prezentovali v tehdy již zcela přijaté roli věčně bojujících soupeřů. Už v roce 1918 vyslovil Osborn domněnku, že právě tito dva zástupci megafauny pozdní křídy představovali vývojové završení dinosauří evoluce.

Na řadu přišly další filmové počiny – jako Fantasia nebo One Million B.C., oba z roku 1940 – a tyranosaurus se natrvalo zabydlel v roli celebrity. Následovala zpodobnění od umělců, jako byl Rudolph Franz Zallinger nebo již zmíněný Zdeněk Burian, načež se stal T. rex pevnou součástí obrazových atlasů i fantastických snímků s tematikou druhohor. Ještě však muselo uplynout hodně vody, než byly v 90. letech konečně opraveny jeho zastaralé vzpřímené rekonstrukce s ocasem vlečeným po zemi, a to v muzeích, knihách, filmech i dokumentárních seriálech. Nezbývá než dinosauří hvězdě popřát další úspěšné roky v populární kultuře a nechat se nadále ohromovat jejím fascinujícím zjevem. 

Image

Čtěte také

Kolik tyrannosaurů obývalo naši planetu? Podle vědců miliardy

Na dotaz, co se vám vybaví při slovech „příroda Indie“, by zřejmě většina z vás ihned odpověděla, že tygr a slon. A taky černý levhart Baghíra z Knihy džunglí nebo všudypřítomné opice, uctívané v chrámech a žebrající v parcích. Poučenější by snad přidali nosorožce z plání Brahmaputry nebo sněžné levharty z himálajského Ladáku. Ale že je Indie taky domovem dvou druhů gibonů, čeledi tak typické pro pralesy jihovýchodní Asie, by asi napadlo málokoho.

Rezervace utopená v čaji

Diganta Gogoi, milovník divoké přírody a majitel hotýlku, v němž bydlíme, sviští se svojí novou Toyotou po uzounké silničce mezi vesnickými domky a čajovými plantážemi. Je teprve před šestou ráno, ale na silnici je už plno cyklistů a čas od času nějaká ta rozespalá kráva. Diganta pospíchá, protože dobře ví, že v džungli je toho nejvíc k vidění právě brzy po ránu. Naším cílem je poslední ostrůvek lesa v jinak nekonečném moři čajových plantáží. Má rozlohu pouhých 20 km² a pod názvem Gibbon Wildlife Sanctuary přežívá jen díky zákonné ochraně. Tlak bezmála miliardové lidské populace na přírodu je v celé Indii enormní. Stát Ásám, který leží v severovýchodní části Indie v těsném sousedství Bhútánu či Barmy, v tomto není výjimkou.

Ve stanici strážců rezervace platíme nezbytná povolení a najímáme si průvodce včetně ozbrojeného doprovodu. Ten má určitě svůj význam. Na malé ploše rezervace žije skupina asi šedesáti slonů a ke konfliktům s majiteli okolních plantáží a vesničany dochází poměrně často. Diganta se k nám přidává, příležitost znovu vidět gibony si nenechá ujít. Navíc je sám amatérským fotografem a jeho pomoc s tlumočením i hledáním zvířat je nedocenitelná. 

První obyvatelé stromů

V Gibbon Wildlife Sanctuary (Gibbon WLS) žije kromě slonů a sedmi druhů primátů i mnoho vzácných ptáků. Na prvního z nich narážíme jen pár stovek metrů za stanicí rangerů – větev kousek vlevo od cesty si vyhradil nápadný červený opeřenec veliký zhruba jako sojka. Je to trogon rudohlavý (Harpactes erythrocephalus). O kousek dál pak přebíhá cestu bažant kalij (Lophura leucomelanos) a na fících nad našimi hlavami hoduje zoborožec bělolící (Anthracoceros albirostris). My však ve větvích stromů pátráme po docela jiných obyvatelích tohoto živého kousku džungle. Po primátech. A dočkáváme se brzy.

Nejprve zahlédneme samici makaka indočínského (Macaca leonina) s mládětem. Jak už jméno napovídá, má tento druh rozsáhlý areál rozšíření od Thajska a Vietnamu přes Barmu a jižní Čínu až na severovýchod Indie. V Gibbon WLS jich přežívá asi sedmdesát pět. Plížíme se po úzkých stezkách a pozorujeme, jak samice s mládětem na břiše nad námi přechází z jednoho stromu na druhý. Zastavuje se a oba se krmí ovocem. 

Mezi opičími „medvědy“

Věnuji veškerou pozornost dvojici makaků a jen periferně registruji, že si Ivoš odtrhává z kotníku pijavici. Je po dešti a tak se jimi cestičky, po kterých chodíme, doslova hemží. Roztržitě si raději zastrkávám nohavice do ponožek a netuším, že jsem právě uvěznil několik již přisátých pijavic a vlastně je tak přinutil sát a sát, i kdyby už samy nechtěly. Teprve o hodinu později mě kamarádi taktně upozornili na několik krvavých skvrn na různých místech mých kalhot a já z nohavic vyklepal několik velmi dobře napitých tlustých exemplářů. 

Mezitím však přibíhá náš stopař a něco velmi vzrušeně říká Digantovi. O kus dál je prý v podrostu podél cesty velká tlupa makaků medvědích (Macaca arctoides). Přímo mezi nimi pak trávíme dalších asi 20 minut. Členové opičího gangu se nenechávají rušit a pochutnávají si na výhoncích okolních stromů. Dospělé opice svou poněkud zavalitou postavou opravdu trochu připomínají malé medvědy. Že jim to ale nijak neubírá na mrštnosti se můžeme přesvědčit, když se jeden z makaků lekne a bleskurychle vyšplhá na nejbližší strom, do asi pětimetrové výšky. Stejně svižně se za ním vyhoupne i zbytek tlupy. Netrvá ale dlouho a všichni se vrací zpět na zem k jídlu. Počkáme ještě, než se odeberou na noc do koruny stromu. Pak odcházíme zpátky k autu a jedeme s Digantou domů. Na nejslavnějšího obyvatele zdejší džungle, po kterém dostalo celé chráněné území své jméno, si ještě musíme počkat … 

Hlavu vzhůru, giboni!

Ráno na nás čeká stejný průvodce a rovnou nás vede na místo, kde přenocovala rodina gibona huloka (Hoolock hoolock) – své zvláštní jméno dostal podle volání, jímž se ozývá. Původně se vyskytoval nejen na severovýchodu Indie, ale také v přilehlé části Bangladéše a Barmy. Během posledních 3–4 dekád však populace klesla o závratných 90 % a z odhadovaných sto tisíc kusů dnes zbývá asi pět tisíc. To vedlo i k zařazení druhu mezi 25 nejohroženějších druhů primátů v letech 2006 a 2008. Na aktuálním vydání seznamu sice už nefiguruje, ale to neznamená, že se zlepšily jeho šance na přežití v přírodě. Spíše se obávám, že jiné druhy primátů jsou na tom ještě hůř.

Gibony jsem už kdysi „pozoroval“ na Sumatře. Tehdy jsme zaslechli jejich volání a pak na pár sekund vysoko ve větvích zahlédli pár světlých chlupů, o nichž nám průvodci tvrdili, že „to byl on“. Proto jsem vůbec nebyl připraven na zážitek, který mě čekal tady. Nejprve jsme spatřili mládě. Byl to už odrostlejší kluk, visel na větvi za své dlouhé silné paže a zvědavě si nás prohlížel. Asi po minutě se zhoupl nahoru a přeručkoval na další strom, kde se přidal ke svým rodičům. Člověk nemusí být zrovna primatolog, aby od sebe obě pohlaví rozeznal – samice má světle béžovou barvu srsti s bílou maskou kolem očí a úst, zatímco samec je černý, s bílým obočím. Okouzleně jsme je pozorovali asi půl hodiny. Rodina si nás nevšímala a držela se stále asi 3–5 metrů nad úrovní našich hlav. 

Úprk před slonem

V rezervaci v současnosti žije kolem stovky gibonů huloků. To by mohla být docela životaschopné populace, kdyby ovšem mohli migrovat. Takto jsou ohroženi příbuzenským křížením (inbreedingem). Celá situace je dále zhoršena faktem, že rezervaci přetíná železnice, která od ostatních zcela odřízla jednu giboní tlupu. Snad existují plány na vybudování jakýchsi visutých mostů, po nichž by giboni mohli přeručkovat, ale jejich zbudování je zatím v nedohlednu. A otázkou je, zda by giboni takovou možnost vůbec využívali … 

Na zpáteční cestě ke vstupu do rezervace máme ještě možnost obdivovat skupinu langurů chocholatých (Trachypithecus pileatus) a zažíváme i lehce adrenalinový zážitek. Najednou totiž koukáme do očí osamocenému slonovi, který si nás měří z podrostu vedle cesty na vzdálenost asi dvaceti metrů. Průvodce nás sice nejdříve vybízí, ať si tlustokožce klidně potichu prohlédneme, ale když slon zahrabe přední nohou, vykřikne jen: „Run, run!“ „Utíkejte!“ Spolu s námi pak co nejrychleji uhání cestou co nejdál od slona pryč. 

Loučení s archou

Běžíme asi dvě stovky metrů, abychom si byli jistí, že nás slon nepronásleduje. Náš úprk může působit směšně, ale do smíchu mi při něm není. Tím spíš, že se mi v běhu vybaví vyprávění jiného průvodce z Pakke Tiger Reserve. Popisoval nám tehdy, jak mu sloní samec nedávno na cestě ušlapal bratra.

Trochu se pak divíme, jaké kousky si tady zaměstnanci s turisty dovolí. Jinde by byly vyhrazené cesty a přísný zákaz pohybovat se po parku jinak než v automobilu. Tady je všechno jinak. Snad je to proto, že turistů sem zatím stále ještě moc nemíří. Proti známým obrázkům nekonečných front turisty naložených džípů, kteří se v národních parcích střední Indie snaží zahlédnout tygra, je tohle pěší „safari“ úplně jiný zážitek. Budeme držet rezervaci i jejím strážcům a přátelům palce, aby dokázala odolat všem tlakům z okolí. Snad bude tato malá Noemova archa nadále poskytovala útočiště všem svým zvířecím i rostlinným obyvatelům.

Zatímco na Zemi bychom se při představě sdílené spodní vrstvy prádla nejspíš kapku ošívali, pro astronauty na Mezinárodní vesmírné stanici je to běžná realita. Než vyrazí na kosmickou vycházku, musí si kromě skafandru EMU (Extravehicular Mobility Unit) obléct i vnitřní ventilační oblek LCVG (Liquid cooling and ventilation garment), který zajišťuje regulaci tělesné teploty astronauta v masivním skafandru EMU. Obě tyto části jsou přitom sdílené a používá je více astronautů.

Oblek LCVG sice astronauté nenosí přímo na nahém těle – jejich kompletní outfit sestává z jednorázové pleny MAG (Maximum Absorbency Garment) a osobní vrstvy TCU (Thermal Comfort Undergarment), obleku LCVG a skafandru EMU, i tak jde ale o poměrně intimní vrstvu oblečení. Obleky LCVG se přitom používají opakovaně v rámci mnoha misí.

Evropská kosmická agentura si je „citlivosti“ tohoto problému zjevně vědomá, a přestože se v nejbližší době nechystají osobní LCVG obleky, připravuje ESA řešení, jak udržovat alespoň vyšší míru jejich čistoty. 

Bakteriální látky proti bakteriím

Prozatímním výsledkem této snahy je projekt s názvem Biocidal Advanced Coating Technology for Reducing Microbial Activity (BACTeRMA), na kterém spolupracují specialisté ESA se soukromou rakouskou biotechnologickou společností Vienna Textile Lab. Cílem tohoto projektu je obohatit vlákna materiálů obleků LCVG sloučeninami bakteriálního původu, které by měly zajistit zvýšenou odolnost vůči určitým typům mikrobů.

Na první pohled by se zapojení bakterií do boje s bakteriemi mohlo zdát zvláštní, ve skutečnosti ale dává smysl. Bakterie totiž žijí v divokém mikrosvětě, ve kterém jsou jejich nejzuřivějšími protivníky opět bakterie. Bakterie zároveň produkují látky – tzv. sekundární metabolity, které je chrání před nepříznivým prostředím. Bakteriálně vylepšené obleky by tak mohly být nejen hygieničtější, ale možná i odolnější.

TIP: Kam chodili astronauté na Měsíci na záchod a proč by nás to mělo zajímat?

Než se nová generace obleků podívá do šatníků astronautů, čeká ji poměrně dlouhá cesta – až bude vylepšené „spodní prádlo“ do skafandrů hotové, bude ho nutné důkladně otestovat. Zejména pokud jde o jeho odolnost vůči působení potu, měsíčního prachu nebo kosmického záření.

Když Evropu na jaře 2020 zasáhla pandemie koronaviru, ovlivnila prakticky všechny aspekty života. Užívání drog nebylo žádnou výjimkou, i když o těchto aktivitách se informace shánějí hůře než v jiných případech. Velmi užitečné jsou v tomto směru analýzy odpadních vod, které prozradí nejen to, jaké drogy se v dané oblasti užívají, ale také v jakém množství.

Evropská agentura EMCDDA (European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction) nedávno takovou analýzu uskutečnila v 82 evropských městech. Odborníci analyzovali vzorky odpadní vody odebrané mezi březnem a květnem 2020, tedy během úvodní fáze pandemie. Zaměřili se přitom na detekci MDMA, amfetaminů, pervitinu a metabolitů kokainu a marihuany.

Drogy v pandemie

Tyto analýzy probíhají již desátým rokem, takže je možné sledovat trendy v užívání drog, a teď také to, jak do nich zasáhla pandemie. MDMA čili extáze je často používaná jako „klubová“ droga. Nebylo tedy překvapením, že zhruba na polovině sledovaných míst došlo k poklesu množství užívané extáze. Nicméně, ani pandemie nic nezměnila na tom, že přeborníkem v konzumaci extáze zůstává Nizozemsko.

TIP: Evropští drogoví rekordmani: Španělsko, Británie, Belgie, Nizozemsko a Česko

Spotřeba kokainu v posledních letech neustále narůstala. Teď se ale zdá, že na řadě míst jeho konzumace stagnuje nebo dokonce klesá. Naopak užívání marihuany, které není tolik vázané na „noční život“ a kluby, podle všeho není pandemií příliš zasaženo a zůstává na vysoké úrovni, prakticky po celé Evropě. Na rozdíl od ostatních drog je marihuana užívána v podobné míře o víkendu a během týdne.

Prvního dubna 1917 Britové přišli „jen“ o dva sestřelené průzkumné stroje a o pozorovací balon. Nic zatím nenasvědčovalo tomu, co se bude v následujících dnech dít.

Předchozí část: Příliš nebezpečná obloha (1): Krvavý duben nad západní frontou

O den později pak ale šlo k zemi šest „průzkumáků“ a v soubojích s albatrosy podlehl i jeden stíhací Sopwith Pup a Nieuport 23. Němci na britském úseku fronty nárokovali sedm vítězství a sami přišli o čtyři stroje. Už tehdy velmi slavný velitel Jasta 11 Manfred von Richthofen pronásledoval jeden britský RAF B.E. 2, jenž se snažil uniknout těsně nad zemí. Zadní střelec po Němci zuřivě pálil až do okamžiku, kdy jeho stroj narazil v plné rychlosti do domu, jemuž se nestihl vyhnout. „Rudý baron“ si o tomto boji poznamenal: „Byl to zase jeden případ jejich skvělé odvahy. Bránili se až do samého konce.“

Bez ohledu na ztráty

Třetí dubnový den přidali císařští letci další úspěchy a vznesli nárok na 10 sestřelů. Britové ve skutečnosti odepsali šest průzkumných strojů, dvě zastaralé stíhačky D.H. 2 s tlačným motorem a jen jeden moderní Nieuport 17. Královské letectvo se snažilo zajistit před začátkem ofenzivy co nejlepší průzkum, a tak vysílalo velké množství letadel bez ohledu na ztráty. Operace tohoto typu pokračovaly i 4. dubna 1917 a k zemi se poroučely tři průzkumné stroje.

O den později ale bylo mnohem hůře a z operací se nevrátilo jedenáct „průzkumáků“ a jedna zastaralá stíhačka D.H. 2. Ztráty ale utržily i nieuporty, kterých se nevrátilo pět. Jejich piloti od 60. perutě svedli těžký boj během útoku na pozorovací balon – jeden z nich šel k zemi po zásazích od protiletadlových děl a další dva pak sestřelili stíhači od Jasta 3. Velmi špatně dopadla i premiéra nového dvoumístného Bristolu F.2. Stroje 48. perutě vedl slavný držitel Viktoriina kříže Leefe Robinson, když na ně udeřily albatrosy od Jasta 11 v čele se samotným von Richthofenem. Jeho muži udělali s nepřítelem krátký proces – k zemi šly čtyři ze šesti F.2 včetně Robinsonova. Ten sice přežil, ale válka pro něj skončila, protože padl do zajetí.

Boje se stupňují

Další krvavá lázeň přišla hned následujícího dne, kdy královské vzdušné síly odepsaly 26 strojů! Většinou se opět jednalo o „průzkumáky“ operující v německém týlu. Tyto výzvědné akce byly stále nebezpečnější, ale velení informace nutně potřebovalo. Bojovalo se i na francouzském úseku fronty a země galského kohouta odepsala devět letadel, pouze v jediném případě ale šlo o stíhačku. Němci nárokovali rovných 40 sestřelů a sami odepsali jen šest letounů. Sedmého dubna se britští stíhači pokusili převážit misky vah na svou stranu a během dne došlo k několika zuřivým vzdušným soubojům.

Piloti nieuportů od 1., 29. a 60. perutí podnikli několik akcí a takřka pokaždé, když přeletěli frontu, dostali se do souboje s německými albatrosy. Nejtěžší ztráty utržila 60. peruť, která odepsala dva padlé stíhače, jeden utržil zranění a další padl do zajetí. Jen slabou náplast pak představoval úspěch budoucího nejlepšího esa britského impéria Williama Bishopa, který odpoledne sestřelil jeden albatros a pak zapálil pozorovací balon.

Ustrašení Francouzi, ostří Angličané

Přesto Britové s buldočí zarputilostí pokračovali v ofenzivě, což ocenil i nejúspěšnější německý stíhač Manfred von Richthofen, který si britských pilotů velmi vážil: „Velmi mnoho záleží na tom, proti jakému soupeři stojíte, zda máte proti sobě ustrašené Francouze nebo ty ostré chlapíky – Angličany. Francouz se boji vyhne, Angličan nikdy.“

Boje pokračovaly i příští den ve stejném tempu a Britové ztratili 19 letadel. Většinou šlo opět o průzkumné stroje, o dva nieuporty ale přišla i 29. peruť. Za řídící pákou jednoho z nich přišel o život i velitel jednotky major Milot. „Zářezy na pažbu“ přidal i poručík Bishop, když sestřelil německý pozorovací stroj a během urputného manévrového souboje poslal k zemi dva stíhací albatrosy.

Nebe nad Arrasem

Devátého dubna začala dlouho připravovaná britská ofenziva. Přestože jí počasí příliš nepřálo a dešťové přeháňky donutily letce omezit operace, přesto RFC odepsaly během dvou dnů osm strojů. Jedenáctého ale od rána svítilo slunce a obě strany toho hodlaly využít. Do vzduchu vyrazilo velké množství královských letounů a 19 se jich už nevrátilo. Jeden B.E. 2d zlikvidoval i Manfred von Richthofen, šlo o jeho 40. sestřel.

TIP: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války

O dva dny později ztráty RFC opět překročily magickou dvacítku, když šlo k zemi 21 letadel. Například 59. peruť přišla o šest průzkumných R.E. 8, deset letců zahynulo a dva padli do zajetí. Takováto „jatka“ silně zasáhla morálku průzkumných útvarů, jejich příslušníci ale přesto museli znovu nad frontu. Také 14. dubna pokračovaly intenzivní boje a na své základny se nevrátilo dalších 21 britských letounů za cenu devíti strojů na straně nepřítele.

Dokončení: Příliš nebezpečná obloha (3): Krvavý duben nad západní frontou (vychází v pátek 28. května)

Barbora Celská, druhá manželka císaře Zikmunda, „lišky ryšavé“, získala pověst hříšné královny už za svého života a různými mýty byla opředena i po své smrti. Když se vdávala, nebylo jí ještě ani patnáct let. Rok po svatbě se narodila dcera Alžběta, jediné její dítě. Podle současníků i tehdejších měřítek náleželi se Zikmundem k nejkrásnějším párům v Evropě. Přesto jejich vztah nenáležel mezi ty harmonické.

Kronikáři Barboru líčili jako atraktivní, štíhlou krasavici s velkým osobním kouzlem. Zároveň ale také jako rozmařilou, panovačnou a nevěrnou. O jejích záletech si povídala celá Evropa. Ani Zikmund však nebyl žádný asketa. Milenek měl nepočítaně a zpočátku prý Barbořiny avantýry shovívavě toleroval.

Podnikavá Barbora

Pak mu ale došla trpělivost, nechal manželku i s dcerou internovat a přestal jí vyplácet apanáž. Dlouho to však nevydržel a brzy se zase smířili. Řešil totiž také jiné problémy a Barbora toho dokázala skvěle využít. Měla podnikavého ducha a Zikmund uměl její obchodní schopnosti náležitě ocenit. Financovala jeho válečné výpravy, a tak jí v době své nepřítomnosti umožnil, aby ho v Uhrách zastupovala. A Barbora se ukázala i jako schopná panovnice!

V roce 1436 byl Zikmund konečně i s Barborou korunován českým králem. Měl už smrt na jazyku, a tak začala jeho drahá choť spřádat v Čechách své vlastní politické plány. Naučila se česky a chtěla tu vládnout. Dokonce uvažovala o tom, že se vdá za o generaci mladšího jagellonského prince, tajného kandidáta kališníků na český trůn! Zikmund však prosadil, aby se jeho nástupcem stal Albrecht Habsburský, manžel jeho dcery Alžběty. A Barboru, aby mu nemohla škodit, nechal pro jistotu uvěznit. Brzy nato zemřel.

Albrecht, který musel Barboru na příkaz šlechty propustit, se na trůně dlouho neohřál. Nedočkal se ani narození svého jediného syna Ladislava Pohrobka. To už Barbora rezignovala na své vladařské ambice. Usídlila se na Mělníku, věnném městě českých královen. A protože uměla česky, pomáhala dceři vyjednávat podmínky pro přijetí malého vnuka za budoucího českého krále.

Nedařilo se jí tam vlastně špatně. Měla pravidelné příjmy, podnikatelský duch ji neopustil ani tady. S blížícím se stářím se ale těžko vyrovnávala. Její život, který nebyl rozhodně nudný ani jednotvárný, ukončila morová epidemie v roce 1451. 

Image

Čtěte také

Zikmund Lucemburský: Pragmatik, který se nevyhýbal ženám ani vínu

Třetí nejlidnatější město Turecka je mnohem starší, než byste na první pohled odhadovali. Milovníci dějin se však nenechají moderním metropolitním zevnějškem ošálit a dobře vědí, že vyrostl na základech starověké Smyrny, jejíž dějiny se začaly psát zhruba před 3 000 lety. Oblast však byla osídlena mnohem dřív, podle některých odhadů již před 8 500 lety. O původních obyvatelích pobřežního Turecka ovšem mnoho nevíme.   

Zrození Smyrny se pojí s příchodem řeckých kolonistů a traduje se, že v ní žil i samotný Homér. Krásou se jí vyrovnalo jen málo měst na území současné Anatolie, a navštívil ji dokonce legendární král Alexandr Veliký. Z ruin, které po dávném sídle zbyly, je navíc zřejmé, že jeho nádheru po ničivém zemětřesení ve 2. století dotvářeli rovněž Římané.  

Zbyly jen ruiny

O starověkých troskách v místě dnešního İzmiru se již ve 14. století zmiňoval slavný arabský cestovatel a kartograf Abú Abdallah ibn Battúta. A všimli si jich nepochybně také rytíři maltézského řádu, kteří se vydali město vymanit z rukou muslimů. Roku 1402 však na scénu vtrhnul turkický dobyvatel Tamerlán se svou armádou a rytíře porazil, přičemž ovšem zničil i zbytky starověké zástavby. Nakonec se vlády nad ruinami ujali Osmani…  

Pozůstatků starověkého města nenajdete v dnešním İzmiru mnoho a většinou vás k nim nezavede ani turistické značení. O to větší však budete mít radost, až na konci ulice s ošuntělými domy narazíte například na zástup štíhlých korintských sloupů, v jejichž blízkosti se nacházelo řecké shromaždiště agora, a o pár kroků dál spatříte ruiny baziliky. Mramorovou podlahou pod kamennými oblouky už prorůstají trsy trávy a přírodě nikdo nebrání, aby pohltila zbytky architektury, kterou nechal vybudovat Marcus Aurelius. Turistů přitom potkáte jen málo a místní téměř žádné. Může za to mimo jiné fakt, že se na Smyrnu v minulosti takřka zapomnělo poté, co s nástupem Byzantské říše ztratila na významu. 

Pahorek nad mraveništěm

Pokud se do İzmiru vydáte po silnici, už z dálky bude působit jako nepřehledný shluk domů a bezpočtu minaretů. Na pahorku Pagos nad městem se tyčí starobylý hrad Kadifekale, jehož historie sahá až do 3. století př. n. l. Dnes jde o útočiště obyvatel, kteří si přicházejí do místního stínu na trávník odpočinout od každodenního shonu. Z hradu se otvírá nádherný výhled na nekonečné čtvrti města a zátoku, jež se v dáli pojí s horizontem Egejského moře. Nedaleko hlavní budovy navíc uvidíte i ruiny stařičkých cisteren, přičemž ty první vyhloubili již Římané. Pro svůj význam se pevnost dokonce dostala na čekací listinu seznamu UNESCO.

Historického jména Smyrna se město muselo vzdát kolem roku 1930. Turecko tehdy procházelo modernizací a zmítalo se ve víru velkých změn, k nimž zemi nasměroval prezident Mustafa Kemal Atatürk. Jeho portréty a výroky dodnes uvidíte v každé turecké obci a İzmir nepředstavuje výjimku: Z obnovy vyšel coby město, které působí jako poskládané z mozaiky živých čtvrtí. Jeho novou tvář zdobí nákupní centra, výškové budovy, banky, kanceláře i byznys centra. To vše mu vyneslo pověst nejmodernější turecké metropole: V roce 2013 se dokonce ucházel o pořádání prestižní výstavy Expo 2020, ale nakonec jej porazila Dubaj.

Procházka v přístavu

Kromě toho se İzmir řadí mezi nejvýznamnější egejské přístavy na tureckém pobřeží. Promenády přiléhající k přístavišti navíc během pátečních večerů zaplaví snad všichni obyvatelé města. Atmosféru dotvářejí četné restaurace, odkud se line vůně grilovaných ryb či masových kuliček, iskender kebabu a karnıyarıku připravovaného z dušeného lilku. Nápoj číslo jedna představuje v Turecku čaj, ale tady – na modernějším a otevřenějším západě země – si mnozí k jídlu vychutnají orosené pivo nebo sklenku oblíbené anýzové pálenky yeni raki.

V každém městě najdete náměstí, které tvoří srdce zástavby, a to izmirské se jmenuje Konak. Nekonečný proud příchozích se tam rozptyluje do všech stran a postupně mizí v buticích či přilehlých obchodních ulicích. Přímo z náměstí pak vede bulvár nesoucí Atatürkovo jméno, proplétá se jednotlivými čtvrtěmi a nabízí nákupní centra, malé obchůdky i restaurace nebo čajovny. 

Labyrint bazarových uliček

Přímo uprostřed Konaku se tyčí ikonická hodinová věž, kterou spatříte snad na všech propagačních materiálech o městě. A pokud máte pocit, že nezapře francouzský rukopis, nejste daleko od pravdy: Navrhnul ji totiž Francouz Raymond Charles Péré, který se v İzmiru usadil. Hodiny byly slavnostně uvedeny do chodu v roce 1901, čímž měšťané zároveň oslavili 25. výročí vlády sultána Abdülhamida II. Na náměstí byste neměli minout ani radnici, starý guvernérský palác nebo maličkou mešitu Yalı Camii z 18. století s jedním minaretem. 

Pod moderním pozlátkem však v İzmiru dřímá i staré město, jímž se vinou úzké bazarové uličky a postupně se ztrácejí mezi ošuntělými vysokými domy. Jejich zdi přitom pamatují ještě řecko-tureckou válku. Někdejší Smyrna patřila ke klíčovým městům zmíněného konfliktu a zájem o ni opadl teprve v roce 1922, kdy vinou válečného střetu lehla popelem. Nikde v Anatolii nežilo víc Řeků než zde… Dnes už má svět sice jiné uspořádání, ale křivda přetrvala. 

Ani jehla navíc

Navzdory válkám však bazarové uličky neztratily kouzlo. Jejich klid protkávají orientální vůně, někde můžete nakoupit oblečení, jinde zas boty nebo třeba látky a koberce. Prodejci sedí venku, aby měli přehled, a co chvíli se s někým zdraví. Když mají víc času, klidně s kolemjdoucím zapředou rozhovor a od malých kluků si nechávají nosit čaj, který se tu pije po litrech.

TIP: Archeologové odkryli v Turecku chrám smyslné bohyně lásky Afrodíté: Je starý asi 2 500 let 

Nejexotičtější a nejpestřejší jsou na bazaru místa, kde obchodníci smlouvají o cenu ovoce, zeleniny či oříšků: Pohltí vás tam magická atmosféra, jako byste se vrátili stovky let do minulosti. Z tamního mraveniště přitom stačí udělat jen pár kroků, a můžete si přímo na ulici nechat vyčistit boty nebo si koupit čerstvě upečený kebab. Po další krátké chůzi pak stanete před starou železniční stanicí Basmane… İzmirská zástavba je zkrátka tak nahuštěná, jako by neměla pojmout už ani jehlu. Mezi moderními budovami však ukrývá i mnoho nádherných historických zákoutí a nenechá vás odjet bez nesmazatelných zážitků. 

Vědci již déle vědí, že globální oteplování negativně ovlivňuje růst flóry – nyní se ovšem ukazuje, že v jeho důsledku přestávají rostliny i vonět. Květiny vytvářejí vůni proto, aby přilákaly opylující hmyz, a zajistily si tak množení. Za každým pachem přitom „stojí“ směs desítek, někdy i stovek těkavých látek z několika biochemických skupin.

TIP: Proč kávě zvoní hrana: Bude jí méně a bude méně kvalitní

Odborníci z univerzity v Jeruzalémě, zabývající se kontrolními mechanismy regulujícími rostlinnou vůni, se zaměřili na petúnie: Pokud je vystavili vyšším teplotám, než je pro ně běžné, přestaly květiny vůni šířit. Vědci následně identifikovali, že to má na svědomí gen PH4, který funguje jako přímý regulátor emisí odérů. Pokud jej badatelé „vypnuli“, přestaly petúnie vůni vydávat, i když ji nadále produkovaly. Zmíněný gen navíc slouží jako přepínač mezi dvěma hlavními znaky květin – barvou a vůní.

Podle vedoucího studie Alona Can’aniho tak „zvýšení teploty spojované s měnícím se globálním klimatem narušuje vzájemný vztah rostlin a opylovačů, interakci usnadněnou především barvou a vůní“. 

Smích není vlastní pouze lidem. Zatímco u nás může smích reprezentovat nejrůznější emoce,  u jiných živočišných druhů je smích obvykle komunikačním signálem, který upozorňuje na hraní. V takovém případě ostatní vědí, že chování dotyčného nemají brát úplně vážně a že je nechce zabít. Jak jistě každý ví, hraní někdy mívá dost drsnou podobu.

Kdopak se tu směje?

Studentka antropologie Sasha Winkler z Kalifornské univerzity v Los Angeles, a její spolupracovníci prostudovali množství odborné literatury a dohledali 65 druhů savců a ptáků, včetně člověka, o nichž víme, že se smějí. Není to úplně málo, ale ani nijak moc. Badatelé si nejsou jistí, zda to znamená, že smích vznikl v historii několikrát nezávisle, anebo je ve skutečnosti mnohem běžnější a my jsme si toho zatím nevšimli. Zvuky smíchu totiž mohou být velmi tiché či pro nás nenápadné.

Hlasitost smíchu je také tím, co nás odlišuje od dalších smějících se tvorů. Zatímco lidský smích je často hlasitý a obvykle slouží k začlenění do skupiny, u zvířat jde o výrazně tišší projev – často jen tak hlasitý, aby jej zaregistroval ten, komu je určený.

TIP: I potkani jsou lechtiví: Ale jenom když na to mají náladu

Ne každý zvuk u živočichů, který nám připomíná smích, je skutečně smíchem. Například hyeny si svým slavným chechtavým vytím vymezují teritorium a myslí to smrtelně vážně. Opravdový smích známe většinou u dalších druhů primátů. Kromě toho jsou na seznamu například osmáci degu, kosatky, australský flétňák připomínající vránu nebo pozoruhodný papoušek nestor kea.

Úspěch bitevních vrtulníků Bell UH-1 Iroquois ve vietnamské válce vedl USA v roce 1966 k zahájení vývoje nového stroje Lockheed AH-56 Cheyenne. Šlo o stroj schopný nést velké množství výzbroje a čelit sovětským obrněncům na případném evropském bojišti. V roce 1972 však armáda tento program zrušila ve prospěch vrtulníku, který byl menší, hbitější a lépe zajišťoval ochranu osádky.

Do finále soutěže na pokročilý útočný vrtulník postoupily firmy Hughes a Bell, přičemž prototyp YAH-64A první jmenované společnosti vzlétl 30. září 1975, o den později se vznesl prototyp Bellu. Armáda si nicméně vybrala Hughes a v roce 1981 pojmenovala nový stroj Apache. O dva roky později začala sériová produkce varianty AH-64A.

V akci

Bojové premiéry se apač dočkal v roce 1989 v Panamě a ve válce v Perském zálivu zničil stovky iráckých tanků. Současně se projevila i řada drobných nedostatků, na které výrobce (nyní již Boeing, který se spojil s firmou McDonnell Douglas, jež byla vlastníkem Hughese) zareagoval vývojem vylepšené verze B.

TIP: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28

Ta dostala lepší rotor či navigační a komunikační systémy. Vyvrcholením evoluce je řada D s radarem Longbow nad hlavním rotorem. Ten využívá odražený radiolokační paprsek v pásmu milimetrových vln a umožňuje odpalování samonaváděcích střel Hellfire. Po účasti v mírových misích se AH-64D zapojil v roce 2001 do války v Afghánistánu, poté v Iráku a všude se osvědčil. Jeho kvality dokládá stále se rozrůstající počet zahraničních uživatelů.