První jednotkou, která obdržela Jagdpanthery, se stal oddíl těžkých stíhačů tanků 654, tedy jeden ze dvou praporů původně vyzbrojených ferdinandy. Výroba nových strojů ale dlouho vázla, a když 15. července 1944 obdržel prapor rozkaz přesunout se do Normandie, disponoval pouze osmi novými stroji. I v takto malém počtu ale netrvalo dlouho, než vozidla prokázala svou bojovou hodnotu – 30. července 1944 si Jagdpanthery u Saint-Martin-des-Bois jihovýchodně od Caen připsaly jedenáct zničených britských tanků za cenu ztráty dvou vlastních vozidel.

Příliš pozdě, příliš málo

Prapor později obdržel dalších 17 strojů, v srpnu už mu ale zbýval poslední Jagdpanther. Jen velmi málo jich přitom padlo za oběť palbě nepřítele – téměř všechny zničily jejich osádky poté, co stroj zapadl či utrpěl menší poškození, a již nezbyl čas na jeho odtažení. Později se oddíl dočkal dozbrojení na plný stav 45 vozidel, do konce listopadu 1944 ale přišel o více než polovinu z nich. Když se pak 15. dubna zbytky praporu vzdaly Američanům, nedisponovaly už ani jediným stíhačem tanků.

Velmi podobně si vedly i zbylé prapory Jagdpantherů. Německé ofenzivy v Ardenách se jich účastnilo celkem pět, vinou pomalé výroby ale všechny z nich hlásily vážný podstav – například 519. oddíl mohl nasadit pouze devět strojů a prapor 559 dokonce jen pět. Celkem se tak do ofenzivy zapojilo 53 Jagdpantherů, jejího konce se ale dočkala hrstka. Od února 1945 se následně Jagdpanthery přidělovaly různým útvarům po rotách či dokonce jen po jednotlivých vozidel. Příkladem může být tanková instrukční divize s deseti Jagdpanthery, případně těžký tankový oddíl 507, který obdržel trojici těchto stíhačů.

Pokusy s Jagdtigery

Během války vznikly dva návrhy na pozměnění výzbroje Jagdtigerů. V listopadu 1944 továrna Krupp zaslala návrh na přezbrojení vozidel prodlouženou verzí 128mm kanonu PaK 44 s hlavní o délce 66 ráží (cca 8,5 m), jejíž montáž by si vyžádala prodloužení kasematy. V dubnu 1945 pak kvůli nedostatku těchto zbraní přišel návrh na přezbrojení vozidla kanonem PaK 43 ráže 88 mm. Zatímco první návrh zůstal jen na papíře, druhý podle některých zdrojů dospěl až ke čtveřici prototypů.

Stálo to za to?

I v tehdejší zoufalé situaci vozidla podávala dobré výkony; u Edemissenu dokázaly dva Jagdpanthery téměř dvě hodiny zadržovat postup celé americké 5. obrněné divize, než je tlak nepřítele donutil ustoupit. Dva prapory se postavily i Rudé armádě – v lednu 1945 se 26 vozidel ze stavu 560. oddílu účastnilo operace Frühlingserwachen (Jarní probuzení) v Maďarsku. Během pouhých deseti dnů si tankisté praporu připsali zničení 58 sovětských obrněnců, sami ale pozbyli 13 Jagdpantherů.

Sečteno a podtrženo, Jagdpanther se osvědčil jako vysoce efektivní lovec tanků, který ze všech německých těžkých panzerjägerů nabízel nejlepší rovnováhu mezi palebnou silou, mobilitou a ochranou. Bohužel pro Němce ale přišel příliš pozdě, v příliš malých počtech a v příliš nepříznivé situaci na to, aby měl na průběh války výraznější dopad.

TIP: Stíhač tanků Jadgtiger: Nejtěžší obrněné vozidlo v boji

I přes všechny uvedené nevýhody – od nespolehlivosti a nadměrné váhy u některých typů po nedostatečnou produkci či neodpovídající výcvik osádek – měl koncept těžkých stíhačů tanků jistě své opodstatnění. Na mnoha místech západní i východní fronty se ukázalo, že i malé množství těchto silně vyzbrojených a těžce pancéřovaných vozidel je schopno zastavit a eliminovat daleko početnějšího nepřítele. Otázka, zda tyto úspěchy vyvážily obrovské materiální, finanční i lidské prostředky vložené do vývoje a výroby monster typu Jagdtiger ale zůstává otevřená.

Burani z venkova už lepší nebudou, soudili japonští feudálové o svých poddaných mezi 14. až 16. stoletím. A je jedno, že se přestěhují do měst, kde budou žít spořádaným životem. Jednou jsou to prostě burakumin, a to se nezmění. Původně se jednalo o bezzemky nebo nemajetné rolníky pracující v otrockých úvazcích, nevzdělané a pologramotné lidi. Postupně se z nich ale stali podlidé, považovaní většinovou společností za nečisté.

Slabomyslní a přestárlí pryč!

Burakumin žili v koloniích a ghettech na předměstích, kde vytvářeli uzavřené komunity. Žili mezi nimi Hisabetsu, řekli bychom nemajetní žebráci a bezdomovci, Tokushu, tedy přestárlí, o které neměl kdo pečovat, a Mikaihō-buraku – nesvéprávní a tělesně postižení.

Jejich práva byla minimální, neměli přístup ke vzdělání ani k lékařské péči. Kdokoliv si na nich mohl beztrestně vybít zlost. V japonské společnosti se mohli živit jen profesemi, o které nikdo jiný nestál: jako hrobníci a odklízeči mrtvol, zaměstnanci jatek, řezníci nebo koželuhové. Nejblíže ke šlechtickému dvoru se dostali maximálně jako popravčí a žalářníci. Pravda, v kobkách a mučírnách si pak na vězních z vyšší třídy vybíjeli své zděděné frustrace. K obecné popularitě jim to ale rozhodně nepomohlo. V očích veřejnosti prostě pracovali se špínou, a tak byli považováni za doživotně poskvrněné.

Mongolští kolaboranti!

Korejština je pestrý a květnatý jazyk, který se dynamicky rozvíjí. Například termín gorisuchae značil v 9. století „dělný lid“, tedy obyčejné a nemajetné pracující obyvatele říše. Postupně se však z tohoto slova stalo hanlivé označení pro chudáky. Pro přesnost se pak ještě dodávalo, zda se jedná o chudáky hwachae, nebo jaein.

Ti první byli považováni za hřmotné hrubiány a potenciální násilníky, protože smrt byla jejich denním chlebem. Většinou to byli lovci a řezníci, což v Koreji 10. století byly velmi nezvyklé profese – buddhistům totiž konzumace masa není zrovna doporučována. Velká zvířata, která by dokázal odborně porazit jen řezník, se tu téměř nechovala. Druhou kategorii pak tvořili herci, zpěváci, šašci a prostitutky. 

Padesátiletá válka s mongolskými nájezdníky zahájená v roce 1231 pro Koreu neskončila vítězně. Země se ocitla v mongolském područí. Z gorisuchae se houfně stávali kočovníci, kteří dokázali přijmout neklidný styl nomádského života. Ostatní Korejci je za to nenáviděli a považovali je za kolaboranty a zrádce, žebravé ničemy zvané baekjeong. Mongolové ale Korejce naučili chovat dobytek, který dokázali zužitkovat právě jen gorisuchae a baekjeong. V konečném důsledku tak vznikla nová opovrhovaná společenská vrstva, která po skončení válečné kampaně už svůj původní neutrální statut nikdy nezískala. I když s barbarskými dobyvateli neměli mnoho společného, stali se pro svou schopnost přežít v těžkých časech stejně neoblíbenými.

Nezávislost je ponižující hanba

Etnikum Chan je nejpočetnější na celém světě. Dnes je tvoří 1,3 miliardy lidí žijících v Číně a Vietnamu. Nepatrnou část tohoto etnika historicky tvořili nenávidění lidé Tanka čili Lidé z jezera. O koho šlo? Většinou o počestné rybáře, košíkáře a tkalce, kteří si nevraživost zbytku čínských národů vysloužili svou přílišnou nezávislostí. Ano, je to trochu kuriózní způsob, jak se stát neoblíbeným. Lidé Tanka totiž prakticky celý život strávili na hladinách řek, jezer a při pobřeží říše, a tak se na ně jen málokdy vztahovala pravidla a zákony platící na souši. Když přijel k jejich dosavadnímu kotvišti výběrčí daní, mohl často jen sledovat loďky mizící na obzoru.

TIP: Indičtí „nedotknutelní“: Proč stojí na okraji společnosti už 2 000 let?

Tanka byli kočovníci, omezovaní ve svém působení jen vodní plochou. Je pravda, že v říčních koloniích často nacházeli úkryt odpadlíci prchající před spravedlností. Proto na ně císaři měli spadeno. Lidé Tanka na říši nebyli závislí: nikdy například nekupovali sůl, která byla ve vnitrozemí považována za bílé zlato. Netrápily je zavřené sýpky nebo hladomor, voda jim vždy dávala dost obživy. Což suchozemskou populaci silně dráždilo.

„Jsou to potomci vodních hadů a roznášejí nemoci,“ říkalo se o nich. Lidé Tanka tak na pevnině nesměli vstoupit do veřejných místností a tržiště jim byla otevřena jen o některých dnech. Trvalo staletí, než je zbytek Číny přijal za své.

Už nějakou dobu víme, že s našimi nejbližšími příbuznými – neandertálci a denisovany, máme společnou část DNA. Podle Richarda Greena, odborného asistenta biomolekulárního inženýrství z Kalifornské univerzity v Santa Cruz je to ale kapku jinak. Green je totiž přesvědčen, že jen malá část lidské DNA je unikátně lidská.

Ve své nové studii dospěl spolu se svými kolegy k závěru, že asi jen 7 až 1,5 procenta lidského genomu představuje sekvence DNA unikátní pro náš druh. Zbytek sdílíme s neandertálci, denisovany, a pak samozřejmě v menší míře s ostatními organismy. Některé sekvence máme společné napříč živou přírodou, tedy i s organismy, které člověka nepřipomínají ani v nejmenším.

Průzkum genomu

Vědci si vytvořili speciální algoritmus označovaný jako „speedy ancestral recombination graph estimator“. Ten jim umožnil odlišit části genomu, které sice nejsou naše, ale získali jsme je až druhotně, častým křížením s neandertálci či denisovany. Tento algoritmus pak „vypustili“ na 279 genomů moderních lidí, 2 genomy neandertálců a 1 genom denisovanů.

TIP: Lidé a neandertálci jsou si geneticky bližší než hnědí a lední medvědi

Pro badatele bylo překvapením, že unikátní lidská DNA představuje tak malou část genomu. Také je překvapilo, že převážně jde o známé geny, u nichž víme, k čemu slouží. Jsou to většinou geny, které kódují proteiny podílející se na vývoji a fungování mozku. Na tyto proteiny se teď soustředí další výzkum, který by mohl objasnit, v čem se vlastně lidé od neandertálců a denisovanů liší.

Šakali jsou nejstaršími žijícími příslušníky čeledi psovitých šelem a šakal čabrakový (Canis mesomelas) se od ostatních šakalů oddělil zřejmě před 2,3–4,5 miliony let. Obdobně jako jejich ostatní příbuzní, jsou i šakali čabrakoví všežravci. Živí se brouky, škorpiony, plazy i malými savci, ale dokážou ulovit i mnohem větší zvířata, než jsou oni sami – například gazelu Thompsonovu.

Šakali jsou přísně teritoriální, ale v období nedostatku potravy jsou nuceni vyhledávat potravu také za hranicemi svých území. Přísná hierarchie smeček se projeví i u velkých mršin, z nichž by se klidně mohli krmit všichni naráz. Bez ohledu na to se mohou nasytit nejprve dominantní jedinci a ti slabší musejí čekat.

TIP: Africký šakal čabrakový: Nebojácný lovec s promyšlenou taktikou

Ačkoli jsou šakali čabrakoví ze všech šakalích druhů nejmenší, předčí ostatní svou agresivitou. Té zřejmě vděčí i za své odhodlání k útoku na velká zvířata, ale zároveň je tento jejich povahový rys zodpovědný za četné šarvátky v rámci vlastního druhu.

Před 66 miliony let narazilo do Země těleso o průměru 10 až 15 kilometrů. Následná katastrofa vedla k vymření velkých dinosaurů a řady dalších skupin živočichů i rostlin. Meteorit, či spíše planetka tehdy dopadla v oblasti dnešního Yucatánu, poblíž města Chicxulub a vyhloubila ohromný kráter o průměru více než 180 kilometrů. 

Zatímco před 66 miliony let šlo o zcela výjimečnou událost, o tři miliardy let dříve, byly podobné katastrofy vlastně celkem běžné. Tvrdí to alespoň Simone Marchi z amerického institutu Southwest Research Institute. Podle jeho nedávného výzkumu byla dávná Země bombardována planetkami podobných nebo i větších rozměrů podstatně častěji, než jsme si mysleli. Z jejich analýz výskytu sferulí, nepatrných skleněných kuliček, které vznikají při dopadu nebeského tělesa, plyne, že v období před 3,5 až 2,5 miliardami let byla Země zasažena tělesem podobným planetce Chicxulub přibližně jednou za 15 milionů let.

Dávné dopady

Častější dopady těles o velikosti dnešních měst nebo i větších doslova otřásaly celou planetou. Marchiho tým se domnívá, že by tyto nebeské katastrofy mohly objasnit doposud nevysvětlitelné dočasné nárůsty množství kyslíku v atmosféře, které v tomto období historie pozorujeme v geologickém záznamu.

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

Na druhou stranu, pro tehdejší život nemusely takové srážky představovat ničivou katastrofu, jakou by jistě představovaly dnes. Eukaryotní organismy tehdy ještě neexistovaly a veškerý život představovaly dávné bakterie a archea, nejspíš doprovázené viry, které žily především v tehdejších oceánech. Tehdy také nemohly existovat složitější ekosystémy, které by dopad planetky zničil. Případné vymírání tak nemuselo být tak dramatické, jako po pádu planetky Chicxulub na konci druhohor.

Britští dealeři kokainu přišli s novým trikem. Movitějším zákazníkům nabízejí dražší, povídačkou opředenou drogu. Tvrdí, že jejich zboží pochází přímo od kolumbijských farmářů a je vyráběné s větším ohledem na životní prostředí. Podle britského experta na drogovou problematiku Neila Woodse je ale jediný rozdíl v ceně.

„Zaznamenal jsem nabídky koksu šetrného k přírodě, eticky získávaného, organického apod. Všechno je to ale obyčejný obchodní trik. Při ceně 200 liber za gram tomu říkám woke coke podvod,“ okomentoval obchodní praktiky drogových dealerů Neil Woods.

Ekologický kokain od kolumbijských farmářů

Gram k „přírodě šetrného“ kokainu vyjde v Londýně na 200 liber (v přepočtu zhruba 5 800 korun). Běžná cena v pouliční kvalitě je přitom ve Spojeném království zhruba poloviční a nejlevnější lze pořídit za třetinu. „Každý v Chiswicku má woke koks. Mají svoje veganské jídlo, organické víno a teď i woke šňupání,“ prozradila britská herečka Davina Taylorová.

TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Podle Lawrence Gibbonse z Národní kriminální agentury vede obchod s kokainem k násilí a ničení ve Velké Británii i v zahraničí. Nic jako „fair trade“ kokain prostě neexistuje. Podobně vidí problematiku i kolumbijská humanitární pracovnice Bibiana Villota. „Obchod s kokainem produkuje krveprolití, destabilizaci komunit a děsivý cyklus násilí. Pokud vzroste poptávka, bude stoupat i výroba a cyklus ničení bude pokračovat. To, čemu se říká „fair trade“ kokain, přinese jen další chamtivost a další krveprolití.“

Podle odborníků Kolumbii každoročně opouští kolem 1 500 tun kokainu, přičemž zhruba polovina se následně přepravuje do Evropy. Jen ve Velké Británii vyprodukuje kokainový průmysl ročně zhruba 2,5 miliardy liber (přibližně 70 miliard korun).

Je to typické pro blížící se zimu: jednoho rána vás probudí hlasité krákání velkých černých ptáků, procházejících se po trávnících mezi domy na sídlišti. Nebo náhle zjistíte, že jsou jich plná pole. Nejde však o vrány, za něž tyto černé krasavce z čeledi krkavcovitých často zaměňujeme, ale o havrany. Havrani polní, kteří u nás běžně hnízdí v lesích a v mnoha parcích (podle odhadů v celkovém počtu asi tři tisíce párů), však před naší zimou prchají do jihozápadní Evropy zhruba v polovině října. Ve stejnou dobu si k nám mírnou zimu přilétají užít ohromná hejna havranů z východní Evropy, především z Ukrajiny. V některých letech u nás tráví zimní období až čtyři miliony jedinců, kteří se pro potravu obvykle vydávají také do měst.

TIP: Hraví řešitelé hádanek: Překvapivě inteligentní havrani polní

Vrány však u nás zůstávají po celý rok. Na rozdíl od havranů jsou ale plašší – uvidíte je spíš v lesích a na polích. Zároveň se nehoufují v tak ohromných počtech. Oba druhy se navzájem velmi podobají a jejich zástupci dosahují zhruba stejné velikosti. Ovšem zatímco vráně se peří na slunci leskne zelenkavě a její zobák má barvu černou, havraní peří je namodralé a zobák šedý, u dospělých jedinců s výraznou lysinou u kořene. Havran má navíc u nohou typické „kalhotky“ z peří.

Australští badatelé zjistili, že ženy dovedou s překvapivě velkou přesností určit z výrazu tváře muže, jak moc je nakloněný nezávaznému sexu či krátkodobému vztahu. Muži naopak v tomto testu zcela propadli. Vědci do svého výzkumu zapojili 123 mladých dobrovolníků, mužů i žen. Nejprve je vyfotili a poté je podrobili sérii otázek, které mapovaly jejich vztah k sexu. Následně vybrali 65 mužů a žen a nechali je posuzovat fotografie tváří opačného pohlaví. Dobrovolníci měli za úkol odhadnout postoj fotografovaného k náhodnému sexu. Výsledky badatele poněkud zaskočily.

Ženský šestý smysl 

Z výsledků vyplynulo, že ženy mají muže doslova přečtené a dokázaly pohnutky mužů odhadovat s velkou přesností. Muži naopak nejsou schopní z ženské tváře vyčíst takřka nic. Překvapivé zjištění přivedlo vědce k další otázce: Je tento rozdíl způsobený odlišným fungováním mužského a ženského mozku, nebo je tajemství skryté přímo v našich tvářích? Odpověď na tuto otázku svěřili umělé inteligenci.

Průměrné tváře mužů, kteří jsou nejméně (vlevo) a nejvíce (vpravo) naklonění nezávaznému sexu.

Počítačový algoritmus ale dopadl podobně. Zatímco ve tvářích mužů dokázal číst jako v otevřené knize, pohnutky žen mu zůstaly utajené stejně jako mužům.

TIP: Co prozradí emoce: Dokážete poznat lháře podle fotografie?

Podle badatelů je pravděpodobné, že za odlišné výsledky může vyšší hladina testosteronu u mužů. Vědci pomocí počítače sestavili průměrnou podobu tváří mužů a žen, podle jejich vztahu k nezávaznému sexu. Srovnání ukázalo, že muži svolnější k příležitostnému sexu, a zřejmě také s vyšší hladinou testosteronu, mají delší tváře, vyšší čela, delší nosy a větší oči. Zřejmě tyto „indicie“ jsou pro ženy klíčovým vodítkem při čtení výrazu mužské tváře.

Průměrné tváře žen, které jsou nejméně (vlevo) a nejvíce (vpravo) nakloněné nezávaznému sexu.

Člověk dnes představuje největšího predátora živočišné říše: Světový fond na ochranu přírody (WWF) uvádí, že od roku 1970 se stavy divoké zvěře vlivem lidské činnosti snížily zhruba o 60 %. Alarmující statistika se týká především velkých savců, například tygrů, kterých žilo před sto lety v jihovýchodní Asii na sto tisíc – a momentálně jich zoologové evidují méně než čtyři tisíce. Populace nosorožců poklesla za stejnou dobu desetinásobně a lépe na tom nejsou ani sloni (viz Záchrana afrických slonů).

Příčin úbytku existuje hned několik, nicméně nejdrastičtěji se projevují zásahy v podobě odlesňování, těžby, výstavby měst či přeměňování půdy na zemědělskou. Samostatnou kapitolu pak tvoří pytláctví: Snaha alespoň částečně omezit nezákonný lov v rezervacích je přitom takřka beznadějná. Ochránci totiž nikdy nevědí, kde pytláci zaútočí, a tak jim nezbývá než spoléhat na náhodu a hledat nastražené nelegální pasti. 

Tlapky proti pytlákům

Situaci by však mohly změnit moderní technologie zaměřené na mapování pohybu lovců a hlavně na předpovídání jejich dalších cílů. Vědci z Harvard University vyvíjejí systém nazvaný Protection Assistant for Wildlife Security – neboli PAWS, což lze přeložit jako „tlapky“ – který dokáže analyzovat data z dlouhodobého monitorování aktivity pytláků. 

Tým profesora Milinda Tambeho, jenž se na projektu podílí, vyzkoušel novinku poprvé roku 2014 v ugandském národním parku Královny Alžběty, kde na plochu 2 000 km² dohlíží pouhá stovka strážců. „Tlapky“ si území rozdělily na síť čtverců o straně 1 km a na základě předchozího mapování nastražených pastí i počtu chycených zvířat přiřadily ke každému z nich konkrétní rizikové faktory. Následně technologie navrhla oblasti, na něž by se měli strážci zaměřit. Systém však musí neustále zohledňovat nová data, neboť pytláci se pochopitelně umějí přizpůsobit a navíc se jejich aktivita mění v závislosti na ročním období. 

Vyhráno ještě není

Po prvním testování byli vědci spokojeni: V místech, kde technologie PAWS předpovídala zvýšenou frekvenci pastí, jich strážci skutečně nacházeli větší množství. A naopak tam, kde podle umělé inteligence hrozilo nižší riziko, lovci zpravidla tolik neútočili. 

K dokonalosti má ovšem novinka daleko. Dovede sice s určitou mírou pravděpodobnosti předvídat, na jakou oblast se pytláci zaměří, neodpoví však na otázku, co je do konkrétní lokality přivedlo. Samotné nalezení pasti navíc neumožňuje zjistit, jak dlouho se na místě nacházela. A v neposlední řadě se ilegální lovci zdokonalují ve skrývání nástrah, takže ani po nasměrování do vybrané části parku se strážci nemusejí vrátit z úspěšné výpravy. 

Slibná asijská mise

V roce 2018 instaloval profesor Tambe nový systém ve spolupráci s WWF na východě Kambodže v přírodní rezervaci Srepok, jež proslula coby domov řady ohrožených savců – mimo jiné slonů indických, šimpanzů bonobo či levhartů obláčkových. V minulosti tam žili i tygři, ale poslední byl spatřen v roce 2007. Zmíněné šelmy by se měly do rezervace časem pozvolna vracet, bylo by ovšem krátkozraké spustit program jejich znovuzavádění dřív, než se situace s pytláctvím v regionu zlepší. A právě s tím by mohly Tlapky pomoct.

TIP: Výnosný boj s pytláky: Turistický ruch pomáhá chránit divoká zvířata v Africe

Bez jejich přispění dovedli tamní strážci odhalit pouhých 10 % nastražených pastí, zatímco s využitím umělé inteligence jich už během prvního měsíce našli pětkrát víc. Kromě toho systém pomohl s identifikací pytláků, neboť si začal všímat rozdílných technik, jež používají ilegální lovci z Vietnamu a třeba místní Kambodžané. Povzbuzeni prvotními úspěchy nyní vědci plánují zavést Tlapky do dalších ohrožených oblastí planety: Mají vytipováno na 600 míst, kde by mohla umělá inteligence v boji proti pytláctví znamenat tolik potřebný posun. 

Giulia Rossettová neučinila životní objev v přítmí staré klášterní knihovny při listování stářím zkřehlými pergameny, ale ve vlaku. Cestovala z Vídně, kde pracuje na svém doktorátu, do rodného severoitalského Pordenone a v laptopu si prohlížela snímky arabské knihy z 10. století popisující životy křesťanských svatých. Mladou specialistku na staré rukopisy nezajímal arabský text, ale písmo, které se skrývalo pod ním. 

Pergamen byl drahý a mnozí středověcí písaři neváhali vymazat ze stránek starých kodexů původní text a na uvolněné místo napsat to, co potřebovali. Původní písmo obrušovali pemzou nebo ho leptali různými chemikáliemi. Často ale docílili jen toho, že starý text notně vybledl a kniha dnes obsahuje dva rukopisy „na sobě“. Starší bývá často jen stěží patrný a nový text je bezohledně napsaný přes něj. Historici takové „dvojité“ texty označují termínem palimpsest. 

Giulia Rossettová studovala snímky jednoho z vzácných palimpsestů a očekávala, že pod arabským textem najde další křesťanské pojednání. Záhy jí bylo jasné, že se hluboce mýlí! Na snímcích v laptopu jasně rozeznávala jména starořeckých bohů a hrdinů. Fragment textu zmiňoval Dia, Dionýsa a Persefonu… 

Ve vlaku nebyla k dispozici Wi-Fi, a tak si badatelka nemohla ověřit, zda už historici podobný text znají. Teprve doma začala pátrat ve specializovaných internetových archivech. Marně. Spojila se s vedoucí své disertační práce Claudií Rappovou a společně došly k závěru, že Giulia skutečně objevila přepis dosud neznámého starořeckého díla.

Luštění textu psaného stejně jako Homérovy eposy ve formě hexametru pokračuje pomalu. Zlomek mýtu popisuje situaci, kdy se skupina zlých Titánů snaží získat důvěru Dionýsa a Persefony. V textu je i číslice 23. Právě ta přivedla Giuliu Rossettovou a Claudii Rappovou na myšlenku, že narazily na zlomek Rapsodií, jež byly ve starém Řecku připisovány bájnému básníkovi Orfeovi a skládaly se z 24 knih. 

Příběh otce Justina

Podobných objevů, jaký učinila ve vlaku mladá italská historička, můžeme v dohledné době očekávat mnohem víc. Vděčíme za to lidem, kteří uvedli v život Sinai Palimpsest Project. U jeho zrodu stál obdivuhodný muž - otec Justin, knihovník z kláštera svaté Kateřiny pod horou Sinaj. Tento mnich se narodil v americkém Texasu v protestantské rodině a vystudoval byzantskou historii na univerzitě v Austinu. Už během studií mu natolik učarovala řecká ortodoxní církev, že k ní konvertoval a následujících dvacet let strávil v klášteře v Massachusetts. Měl tam na starosti vydávání církevních publikací a díky tomu se důkladně seznámil s moderními metodami převodu starých textů do digitální formy.

Zásadní zlom v životě otce Justina nastal v roce 1996, když přesídlil do starobylého kláštera svaté Kateřiny na Sinajském poloostrově. Klášter leží pod žulovým štítem Sinaj vysokým 2 285 metrů. Podle Bible se tu Mojžíšovi zjevil v hořícím keři Bůh a sdělil mu své pravé jméno. Poté Mojžíš na horu vystoupil, aby od Hospodina převzal desky s deseti přikázáními. 

Sinajská hora a její okolí měly pro židy i křesťany vždy obrovský význam. Není divu, že se záhy stala centrem náboženského života. Jak vyplývá ze zápisků dávných cestovatelů, početná komunita mnichů žila pod horou už na sklonku 4. století. V druhé polovině 6. století tu nechal byzantský císař Justinián zbudovat mohutně opevněný klášter. Mimo jiné střežil zde nalezené ostatky svaté Kateřiny a keř, ve kterém se Mojžíšovi zjevil Bůh.

Klášter sloužil i jako centrum učenosti. Vznikla tu rozsáhlý archiv, který patří k nejstarším nepřetržitě fungujícím knihovnám světa. Množstvím vzácných církevních rukopisů jí může konkurovat snad jen slavná Vatikánská knihovna. Šetrnosti mnichů z kláštera svaté Kateřiny vděčíme za unikátní kolekcí asi 160 palimpsestů. Všechny má na starosti knihovník otec Justin.

Elektronická kouzla odhalují neviditelné

Mniši se neuzavírají před světem a chtějí se o úžasné bohatství knihovny podělit. Proto přikročili k digitalizaci knih. Je to poslední šance na záchranu mnoha starých svazků, a zároveň i způsob, jak knihy zpřístupnit badatelům z celého světa. Opat kláštera se rozhodl využít zkušeností otce Justina s moderními technologiemi a digitalizaci mu svěřil. Ten se pustil do díla. Starosti mu dělaly palimpsesty. Původní písmo je často vidět tak špatně, že se knihovník vzdával naděje na jeho rozluštění.

K zlomu došlo v roce 2008, kdy američtí vědci po deseti letech tvrdé práce dokončili zkoumání palimpsestu, v kterém se pod textem byzantské modlitební knihy z 13. století skrýval text jednoho z matematických děl slavného řeckého učence Archiméda. Vědci nasnímali stránky palimpsestu v různých vlnových délkách a na takto pořízených snímcích pak dokázali sotva znatelný text digitálně zvýraznit natolik, že se dal přečíst. 

Otec Justin znal osobně některé členy týmu zkoumajících Archimédův rukopis a obrátil se na ně s prosbou, zda by podobným způsobem nebylo možné rekonstruovat vymazané texty palimpsestů z jeho knihovny. Tak vznikl Sinai Palimpsest Project. V roce 2011 odjeli experti z Early Manuscripts Electronic Library digitalizovat sinajské palimpsesty. Práci jim nekomplikovala jen odlehlost kláštera. Vědci museli převézt všechno potřebné vybavení přes Sinajskou poušť, kde v té době zuřily boje mezi egyptskou armádou a bojovníky Islámského státu. Přestřelky s oběťmi na životech se odehrály i pár stovek metrů od hradeb kláštera. 

Také snímání stránek rukopisů vyžadovalo nekonečnou trpělivost. Mnohé z vzácných palimpsestů byly objeveny v roce 1975 ve věži na severní straně hradeb v dlouho uzavřené místnosti. Skrýš obsahovala asi 1 100 knih, které tu zůstaly zapomenuty, když se v 18. století knihovna přestěhovala do jiných prostor. Rukopisy jsou rozežrané krysami, vyschlé na troud a při nešetrném dotyku se rozpadají. Každou stránku palimpsestu nafotili technici z Early Manuscripts Electronic Library speciální padesáti megapixelovou kamerou nejen ve viditelném spektru, ale také v infračerveném a ultrafialovém světle. Využívali přitom různé filtry a rozličnými typy záření stránky osvětlovali pod nejrůznějšími úhly. Zkoušeli všechno, co by pomohlo vyzvednout vymazaný text. Snímky pak dostala do rukou skupina expertů na analýzu obrazu a ta se s pomocí moderního softwaru používaného například i pro vyhodnocování satelitních snímků pokusila písmo ještě více zvýraznit.

Odhalená tajemství

O tom, že úmorná práce expertů z Early Manuscripts Electronic Library nevyšla nazmar, se přesvědčila i Giulia Rossettová. V laptopu dokázala přečíst text, který by nerozluštila, ani kdyby měla možnost vzít vzácný rukopis do rukou. Podobné úspěchy při čtení palimpsestů digitalizovaných speciálním postupem slaví i další badatelé. Pod unikátním arabským přepisem křesťanských evangelií, který pochází z 8. či 9. století, odhalili vědci text lékařské knihy s recepty na přípravu léků a s popisy chirurgických zákroků včetně odstranění zhoubného nádoru. Kniha nabízí zcela nové pohledy na dávnou historii medicíny.

Jiný palimpsest skrýval dvě stránky s nádhernými vyobrazeními kvetoucích rostlin. Ilustrace pocházejí z 6. století, ale mohlo by jít o kopii mnohem staršího díla osobního lékaře krále Mithridata VI. Pontského. Vědci věděli o knihách Mithridatova lékaře z traktátů jeho následovníků, ale v sinajských palimpsestech se jim poprvé dostal do rukou zlomek kopie původního textu.

TIP: Svitky od Mrtvého moře: Co odhalí nově objevené artefakty z Jeskyně hrůz?

V sinajských palimpsestech byly objeveny také nejstarší známé opisy Hippokratových lékařských knih. Další nálezy na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Počátkem roku 2018 otevřela knihovna americké University of California v Los Angeles on-line databázi se snímky 6 800 stran pocházejících ze 74 sinajských palimpsestů a už teď v nich prostřednictvím počítačů „listují“ desítky badatelů z celého světa.