„Je velké překvapení, že jsme nalezli atomy železa a niklu v atmosférách téměř dvaceti komet, které jsme pozorovali za poslední dvě desetiletí, a to i u těch vzdálených, nacházejících se ve velmi chladném prostředí,“ říká Jean Manfroid z belgické University of Liège, který vedl výzkum komet.

Astronomové vědí, že těžké kovy se vyskytují v ledovo-prachových jádrech komet. Protože ale pevné kovy většinou za nízkých teplot nesublimují (nemění se v plyn), neočekávali, že je najdou v atmosférách chladných komet, které putují Sluneční soustavou ve velké vzdálenosti od Slunce. Páry železa a niklu byly nyní detekovány u komet nacházejících se ve vzdálenosti přes 480 milionů kilometrů od Slunce, což je třikrát dále, než obíhá Země kolem Slunce.

Železo a nikl

Členové belgického týmu detekovali v kometárních atmosférách zhruba stejné množství železa a niklu. Hmota v naší Sluneční soustavě, například v nitru Slunce nebo v meteoritech, ale obvykle obsahuje asi desetkrát více železa než niklu. Tento nový výsledek má proto zásadní dopad na to, jak astronomové chápou počáteční fáze vývoje Sluneční soustavy. A členové týmu se stále snaží rozluštit, co to znamená. 

„Komety vznikly asi před 4,6 miliardy let ve velmi rané fázi vývoje Sluneční soustavy a od té doby se některé z nich změnily jen velmi málo. V tomto smyslu jsou pro astronomy jako fosilie,“ upozorňuje spoluautor studie Emmanuel Jehin.

Vědci využili pozorování získaná spektrografem UVES (Ultraviolet and Visual Echelle Spectrograph), který pracuje ve spojení s dalekohledem ESO/VLT. Metodami spektroskopie analyzovali atmosféru komet nacházejících se v různých vzdálenostech od Slunce. Tento postup astronomům umožňuje odhalit chemické složení kosmických objektů, neboť každý prvek zanechává ve světle (a tedy spektru) unikátní otisk – sadu spektrálních čar.

TIP: Odhalená jádra komet: Fotografie, které pořídily družice z naprosté blízkosti

„Obvykle pozorujeme asi desetinásobné množství železa než niklu, ale v kometárních atmosférách jsme našli těchto prvků zhruba stejně. Dospěli jsme k závěru, že by mohly pocházet z vzácného materiálu na povrchu kometárního jádra, který sublimuje za nízkých teplot a uvolňuje železo a nikl zhruba v podobném množství,“ vysvětluje Damien Hutsemékers, rovněž jeden ze členů týmu belgických vědců z univerzity v Liège.

Členové belgického týmu doufají, že jejich studie představuje první kroky budoucího výzkumu. „Nyní začnou kolegové pátrat po těchto čarách i v archivních datech z jiných teleskopů,“ dodává Emmanuel Jehin. „Myslíme si, že to povede k nastartování nového zájmu o toto téma.“

Německé tankové vojsko stavělo po teoretické stránce zejména na konceptu Heinze Guderiana publikovaném v knize Achtung! Panzer! z roku 1937 a rozvinutém v dalších publikacích. Guderian zde zformuloval taktiku moderních obrněných jednotek a rovněž požadavky na jejich organizaci a výzbroj. Kromě samotných tanků se zde věnoval také otázce zajištění dělostřelecké podpory. Za klíčové považoval nasazení samohybné artilerie, která by dokázala držet krok s tanky a motorizovanými jednotkami a poskytovat jim rychlou a efektivní palebnou podporu. Pro tento účel měla vzniknout řada samohybných lafet určených pro osazení kanonů a houfnic různých ráží.

Guderian potvrzený praxí

Tento koncept však narazil na nedostatečné výrobní kapacity zbrojního průmyslu třetí říše. Vojenské podniky připadající svým zaměřením v úvahu pro stavbu uvedených vozidel plně vytížila konstrukce a produkce tanků a pro vývoj samohybných kanonů a houfnic jim nezbýval prostor. Proto se musely Hitlerovy pancéřové formace při bojích v Polsku a ve Francii stejně jako při invazi do Sovětského svazu spoléhat na palebnou podporu tradičního taženého dělostřelectva.

Zkušenosti z těchto operací však daly Guderianovi za pravdu. Tažené dělostřelectvo nedokázalo držet krok s rychlými obrněnými a motorizovanými kolonami a často mělo problémy s postupem v těžkém terénu. Navíc trvalo dlouho, než klasická děla zaujala palebné pozice, ještě k tomu v seřazené formaci. V reakci na to dostaly roku 1942 firmy Alkett a Krupp za úkol vyvinout samohybnou houfnici. Původní plány počítaly s vývojem speciálního pásového podvozku pro lafetaci dělostřeleckých zbraní s odměrem 360°. Tento úkol se však ukázal jako nesplnitelný z důvodu časové a konstrukční náročnosti. Proto se pozornost konstruktérů obrátila k již existujícím podvozkům.

Jakou hlaveň?

Hlavní zbraň zamýšleného vozidla měla zprvu tvořit lehká houfnice leFH 18 ráže 10,5 cm. Pro její lafetaci se jako první nabízel podvozek lehkého PzKpfw II. Tato vozidla velení tou dobou ve velké míře stahovalo z fronty, neboť svými výkony už na sovětské tanky nestačila. Podvozků se tedy nabízelo dost. Konstruktéři měli ovšem v paměti výsledky jednoho z prvních německých samohybných děl, nazvaného Sturmpanzer II Bison.

Šlo o těžký pěchotní kanon sIG 33 ráže 15 cm osazený na prodloužený a rozšířený podvozek lehkého tanku Panzer II. Vozidlo ve službě vykazovalo řadu problémů daných především slabým motorem – pohybovalo se pomalu, mělo problémy v těžkém terénu a motor se přehříval. Nedostatečně dimenzované odpružení podvozku také velmi trpělo zpětným rázem při střelbě. A to přitom použitá zbraň vážila pouhých 1 800 kg. Zamýšlená houfnice LeFH 18 měla hmotnost skoro dvojnásobnou a k tomu se musela připočítat ještě hmotnost vezené munice.

Zcela nový podvozek

Bylo tedy jasné, že tudy cesta nepovede. Pozornost konstruktérů se proto upřela na podvozky PzKpfw III a IV. Přednost nakonec dostal Panzerkampfwagen IV, na němž svůj prototyp založil Krupp. Firma Alkett se naopak po vyhodnocení výhod a nevýhod obou vozidel rozhodla vyvinout vlastní podvozek kombinující prvky obou konstrukcí. Vznikla tak samohybná lafeta nazvaná Geschützwagen III/IV. Vana trupu, motor Maybach HL 120 TRM, pojezdová kola, podpůrné kladky a systém zavěšení pocházely z PzKpwf IV, zatímco robustní přední hnací a zadní napínací kola byla stejně jako řízení a převodovka Zahnradfabrik SSG 77 převzata z Panzerkampfwagenu III Ausf. J.

Motor konstruktéři přesunuli ze zadní části trupu do jeho středu. Vzadu tak vzniklo místo pro lafetaci hlavní zbraně a také pro její obsluhu. Tu chránila nízká, shora otevřená nástavba z pancéřového plechu, zatímco řidič a radista seděli v odděleném prostoru v přední části trupu vozidla. Stanoviště řidiče mělo drátěnou mřížku před průzorem, která usnadňovala navádění vozidla do žádané palebné pozice.

Podle jedné z městských legend platí, že atraktivita našich protějšků se v průběhu času stráveného v baru zvyšuje. Fenomén, který bývá označován jako „efekt alkoholových brýlí“, byl v minulosti opakovaně zkoumán a ověřován vědci z celého světa. Dánští vědci se rozhodli prozkoumat „efekt alkoholových brýlí“ z poněkud jiného úhlu. Zvyšuje se časem stráveným v baru i vnímání naší (sebe)atraktivity?

Studie probíhala během čtyř sobotních večerů v jednom dánském baru. Návštěvníci měli u „nastrčeného“ barmana vyplnit dotazník, ve kterém na stupnici od 1 do 7 hodnotili vnímání vlastní atraktivity (nikoli atraktivity pouze ve fyzickém slova smyslu) a míru vlastní opilosti. Vše bylo doplněné dotazníkem, ve kterém respondenti zaznamenávali kromě osobních informací (pohlaví, věk, rodinný stav) také množství zkonzumovaného alkoholu. Výzkumníci odpovědi zaznamenávali ve třech časových oknech (12:00 až 17:59, 18:00 až 20:59 a 21:00 až 2:00 hodin).

Tikající hormony

Ze zhruba stovky záznamů poté vědci vyvodili závěry, které ukazují, že vnímání naší (sebe)atraktivity se v průběhu času zvyšuje bez ohledu na množství zkonzumovaného alkoholu. Za atraktivnější se během času stráveného v baru považovali muži i ženy, přičemž zvlášť patrný byl tento posun respondentů bez závazků. Nejmenší „nárůst“ vnímání vlastní atraktivity badatelé zaznamenali u zadaných žen v posledním časovém okně. Naopak míra vnímání vlastní atraktivity mužů rostla bez ohledu na rodinný stav a čas. Podle jednoho z autorů studie, profesora Tobiase Otterbringa, je hlavním důvodem blížící se doba zavíračky a zkracující se prostor pro oslovení potenciálního partnera. 

Dánská studie navázala na podobně koncipovaný výzkum z australského Sydney z roku 2010. Také zde badatelé navštívili během čtyř sobotních večerů hospodu a zjišťovali, jak se v čase a s množstvím zkonzumovaného alkoholu mění naše vnímání atraktivity. Australští respondenti ovšem nehodnotili vlastní (sebe)atraktivitu, nýbrž atraktivitu dalších návštěvníků. I zde vědci zaznamenali s přibývajícím časem vyšší hodnocení přitažlivosti u mužů i u žen.

TIP: Partnerská ruleta: Jak na výběr ideálního partnera pohlížejí biologové?

Závěry obou badatelských týmů jsou až překvapivě podobné. Zatímco míra vnímání naší (sebe)atraktivity i atraktivita našich protějšků v čase stráveném v baru roste, množství zkonzumovaného alkoholu v tom hraje jen okrajovou roli. Určujícím je podle dánských i australských vědců blížící se čas zavírací hodiny, a tím i zmenšující se prostor pro zaujmutí potenciálního partnera.

„Už dlouho víme, že šimpanzi mají maso rádi, ale ještě nebylo pozorováno, že by si hledali kořist mezi plazy,“ okomentoval zjištění jeden z členů týmu Tobias Deschner. „Zvlášť pozoruhodné je, že se k masu želv dostávají pomocí úderů o kmeny stromů. Takto normálně rozbíjejí skořápky ovoce s tvrdou slupkou a stejnou technikou se evidentně umějí dostat k masu zvířete, které je pro téměř jakéhokoli predátora nedosažitelné.“ 

Vědci pozorovali výše popisované chování v habituované (na lidi zvyklé) tlupě Rekambo a zaznamenali 38 případů predace želv deseti různými šimpanzi. Přitom k nim docházelo v období, kdy byla k dispozici hojnost šimpanzi oblíbeného ovoce a rozhodně tedy nešlo o řešení potravní nouze. Vzhledem k tomu, že u jiných tlup šimpanzů nebylo takové chování dosud pozorováno, jde zřejmě o „kulturní“ záležitost této konkrétní tlupy. 

TIP: Pasti jim nepadly do oka: Šimpanzi dokážou cíleně zneškodňovat nastražené léčky

Někdy došlo k tomu, že mladší šimpanzi si nedokázali s tvrdým krunýřem poradit a předali tedy želvu silnějšímu samci. Ten se po rozbití krunýře rozdělil s ostatními o získané maso. Byl zaznamenán i případ samce, který ukořistil želvu, pozřel jenom část masa a zbytek si uložil do rozsochy stromu. Druhého dne ráno se k místu vrátil a zkonzumoval „zbytky od večeře“ ke snídani. Poskytl tak důkaz, že šimpanzi dokážou plánovat.

NASA má s programem Artemis velké plány. Stále platí, že by se v roce 2024 měli astronauti vrátit na Měsíc. Nový výzkum, který vedl fyzik Mathew Owens z britské Univerzity v Readingu, ale přichází s varováním. Podle Owense by NASA rozhodně měla s programem Artemis dodržet časový plán, jinak se mohou objevit problémy.

Owensův tým odhalil zvláštní rozložení solárních bouří v obdobích maxim jedenáctiletého slunečního cyklu. Vědci odhalili, že v případě sudých cyklů se solární bouře vyskytují spíše před maximem dotyčného cyklu, zatímco v lichých cyklech je více solárních bouří po maximu cyklu. Momentálně prožíváme 25. cyklus od doby, co se cykly počítají, takže můžeme očekávat extrémní solární počasí spíše až po červenci 2025, kdy má nastat maximum tohoto cyklu. Proto by bylo dobré, aby NASA stihla alespoň úvodní let programu Artemis před tímto datem. 

Nebezpečné solární počasí

Jde o samozřejmě jen o předpověď. Slunce se nechová jako počítač a mívá své vrtochy. Na druhou stranu jde o vážné varování podložené daty. Bouřlivé solární počasí může přinést kosmickému programu celou řadu závažných problémů.

TIP: Dva týdny bez skvrn: Slunce prochází třetím nejslabším cyklem od roku 1755

Pořádná solární bouře může ohrozit satelity, které jsou nezbytné pro komunikaci s misí. Může také být nebezpečná pro posádku na misi i pro samotnou kosmickou loď a její součásti. Riziko pro lunární mise bude o to větší, že míří mimo ochranný štít pozemského magnetického pole. Minimálně mise Artemis se tak stává závodem s časem. Mise, které poletí k Měsíci po roce 2025, budou muset s tímto rizikem každopádně počítat a zahrnout ho do svých plánů.

Jejich manželství dodnes v Hollywoodu platí za jedno z nejnádhernějších. A to přestože v době jejich společné práce na filmu Mít a nemít jí bylo 19 a jemu 45 a byl potřetí ženatý. Ona už ho samozřejmě znala ze slavné Casablancy, ale příliš ji nedojal. Když jí tenkrát kamarádka řekla, že je Bogart sexy, Bacallová prý odvětila, že se nejspíš zbláznila. 

Nejkrásnější milostný příběh

Jenže při společné práci jí „Bogie“ učaroval svojí srdečností a slušností. A taky tím, že jí vyprávěl vtipy, aby před kamerou nebyla nervózní. Zkrátka – přeskočila jiskra. Režisér snímku se jí snažil vztah rozmluvit s tím, že to Bogart určitě nemyslí vážně, a její matka málem zešílela, kdy si její mladinká dcera přivedla o šestadvacet let staršího ženatého alkoholika. Přesto zůstali spolu. 

Bogart se v lednu 1945 rozvedl a v květnu se s Bacallovou oženil. Měli spolu dvě děti a svou vzrušující souhru předvedli ještě v několika snímcích. I když se navzájem několikrát podvedli, starali se jeden o druhého a zůstali spolu až do Bogartovy smrti v roce 1957. „Nikdo nenapsal krásnější milostný příběh, než jaký jsme prožili my dva,“ vyznala se ve své autobiografii o svém prvním manželovi.

Čtveřice čuníků pojmenovaných Hamlet, Omellete, Ebony a Ivory se pod vedením vědců z Pennsylvania State University učila ovládat interaktivní hry, určené původně pro experimenty se šimpanzi. V rámci jednoduchých úkolů je potřeba se kulatým kurzorem dotknout určené stěny obrazovky a v případě zdaru následuje pamlsek.

TIP: Talentovaný pan Pigcasso: Obrazy malované vepřem stojí desetitisíce

Čím víc se však „hráči“ daří, tím komplikovanější labyrinty mu program předkládá a zároveň ubírá počet vítězných zdí – až zbude jen jedna. Páku na posouvání kuličky se čuníci naučili ovládat rypákem, přičemž nejúspěšnější byla Ivory, která se dokázala trefit v 76 % případů. Hamlet a Omellete však nakonec museli hraní nechat, protože díky svým vítězstvím extrémně přibrali… 

S postupující změnou klimatu a globálním oteplování padají nejrůznější teplotní rekordy častěji, než by nám bylo milé. Po dlouhou dobu byl absolutním rekordem teploty vzduchu záznam z lybijské Azízíje z roku 1922, kdy se rtuť teploměru měla vyšplhat na 58 °C. Badatelé ovšem tento rekord později vyvrátili a dosud platným nejteplejším místem se tak stalo slavné Údolí smrti v Kalifornii s teplotou 56,7 °C. I o tomto záznamu z 10. července 1913 ale panují jisté pochybnosti. Ze stejného místa pochází i aktuálně druhý nejvyšší záznam, který je naopak velmi čerstvý – 16. srpna 2020 zde rtuť teploměru vystoupala na 54,4 °C. Jde tak o nejvyšší skutečně potvrzenou teplotu vzduchu na Zemi.

Všechny tyto rekordy se pochopitelně vztahují k teplotě vzduchu. Sluneční žár ale dokáže prostředí na naší planetě ohřát i na mnohem vyšší teploty. Právě na tyto údaje se zaměřila studentka Kalifornské univerzity Jün-sia Čao. Společně se svými spolupracovníky analyzovala snímky zemského povrchu s vysokým rozlišením, získané během uplynulých 20 let ze satelitů NASA. Shromážděná data ukázala, že nejextrémnější teploty zemského povrchu se objevují v íránské solné poušti Lút, a také v severoamerické poušti Sonora, která leží mezi USA a Mexikem.

TIP: Žhavý rekord: V Kuvajtu naměřili 54 °C v nejteplejším dnu východní polokoule

V těchto dvou oblastech dosahují teploty zemského povrchu až neuvěřitelných 80,8 °C. Poušť Lút byla označena za nejžhavější místo na Zemi již v předchozí podobné studii. Tenkrát ovšem vědci dospěli k hodnotě 70,7 °C. Podle badatelů, kteří stojí za novým výzkumem, jsou nové hodnoty důvěryhodnější, neboť satelity NASA jsou nyní vybavené lepším a přesnějším softwarem. Obě tyto pouště se nacházejí ve srážkovém stínu a jsou obklopené horami. Horký vzduch odtamtud nemá kam unikat a pronikavé sluneční paprsky tak rozžhavují povrch až k uvedeným extrémním hodnotám.

Uzenina je dost široký a ne zrovna přesně vymezený pojem. V principu by mělo jít o masný a homogenizovaný výrobek, který je většinou rozemletý, nebo mělněný a konzervovaný zauzením. Typickým příkladem mohou být třeba špekáčky, jež se poprvé představily v roce 1891 na Pražské potravinářské výstavě a prodělaly dlouhou evoluci. Prapůvodní originál se ukrýval v hovězím střívku a skládal se z 20 % vepřového výřezu, 50 % zadního hovězího, 30 % špeku či slaniny a trochy česneku, pepře a muškátového oříšku (tenkrát ještě bez papriky, ta přišla až v 50. letech). Recept originálu zní jako libová pochoutka. A dnes? Závazná norma z roku 2016 se omezuje už jen na to, že ve špekáčku současnosti musí být masa, a to prakticky jakéhokoliv, nejméně 40 % a tuku ne více než 45 %.

Vůně masa? 

Šetří se všude, takže už žádná slaninka. Tuk nahrazuje prosté vepřové sádlo. Na kvalitní zadní hovězí také zapomeňte, jde spíše o semleté zbytky bohatší o 5–15 % vepřových kůží. Je to technicky pořád maso? Jak kdy: Hmotovou výplň zajišťuje bramborový škrob, rýžová vláknina a bezlepkový amarant. Současný špekáček je bohatší o konzervační sůl dusitanu sodného (E250), jód, klasickou jedlou sůl (NaCl), univerzální směs koření a jejich extraktů, umělé aroma či třeba sušený česnek. Najdete v něm cukry dextrózu a glukózový sirup i zjemňující kyselost antioxidantu E300, tedy kyseliny askorbové. Dále stabilizátory E450 na bázi difosforečnanů a trifosforečnanů, zvláčňující a barvu dodávající emulzi a další látky zvýrazňující chuť a vůni na bázi derivátů monohydrátu L-glutamát sodného (E621).

Libový a delikátní špekáček z konce 19. století by svého vzdáleného potomka z průmyslového masokombinátu současnosti nejspíš nepoznal – tak málo se podobají. Trendem dneška je totiž maximálně efektivní sériová tovární výroba, masivní strojová produkce s důrazem na obrat a kvantita povýšená nad kvalitu. V důsledcích tohoto neradostného stavu se dnes hovoří o tom, že uzeniny zdraví určitě neprospívají. Při umírněné konzumaci tomu tak přitom nebylo vždycky. Špekáčky, klobásy, salámy a paštiky si člověk dopřává už hezkých pár dekád. Ale ekonomicky příhodná nadprodukce a dostupnost masných výrobků nás dovedla až do situace, kdy původně spíše neutrální potravinářské produkty připomínají originály jen názvem a náhražky v nich obsažené v nadkritickém množství škodí.

Proč vadí špetka soli

K rozřešení otázky o přínosu či škodě pro naše zdraví je tedy nutné vědět, zda jde o vysoceprocesně zpracované produkty, anebo domácí uzeniny. Svou roli hraje i to, jak umírněná jejich konzumace byla a je. Některá potravinářská barviva, konzervanty, emulgátory a další přídatné látky („éčka“) totiž jisté nezpochybnitelné riziko pro lidské zdraví představují, zvlášť když jich jíte příliš. Difosforečnany mohou v lidském těle vyvazovat vápník, glutamany neprospívají dětem a mimo jiné potlačují pocit sytosti. Jsou vstupní branou k přejídání, obezitě a cukrovkám. To platí i pro závadnost slaných směsí.

TIP: Hodná a zlá éčka: Obejdeme se bez nich? A jak se v nich vyznat?

„Rychlé“ soli dusitanů neškodí přímo, ale při tepelném zpracování se částečně mění na silně karcinogenní, rakovinotvorné nitrosloučeniny – nitrosaminy. Dusitany také reagují s hemoglobinem, přenášejícím kyslík. Komplikující je i ona forma průmyslové výroby, úpravy máčením v solných lácích a procesní uzení. Následné pojídání nekvalitních balastních proteinů z masa rozmanitého původu a přejídání se je jen pokračováním nastoleného problému. S lacinými uzeninami tedy kupujete i to, co určitě nechcete. 

WHO: Nejezte maso

V roce 2015 Světová zdravotnická organizace (WHO) vydala tiskovou zprávu o tom, že její pobočka – Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) – vyhodnotila karcinogenitu konzumace červeného masa a procesně vysoce upravených masných výrobků. Tzv. červené maso (hovězí, vepřové, skopové, ale také kachní a husí) bylo zařazeno do Skupiny 2A – Potenciálně rakovinotvorné pro člověka a procesně zpracované maso (uzeniny) do Skupiny 1 – Karcinogenní pro člověka. Limity byly vykresleny až nezvykle ostře: Pravidelný denní příjem 100 gramů červeného masa měl zvýšit o 12 % vaši potenciální možnost vzniku rakoviny tlustého střeva. Uzeniny přitom vyšly ještě o něco hůře: Už 50 gramů uzeniny denně navyšuje riziko o 18 %. 

Není ohromující, že tento doporučující/metodický pokyn vyšel na světlo v době, kdy WHO brojila za omezení konzumace masa (což činí dosud). Zarážející byly informace, které ve vyhodnocení IARC citelně chyběly, například srovnání rizik pro obě pohlaví. Ženy jsou totiž překvapivě k rakovině tlustého střeva obecně méně náchylné než muži, byť někdy mají na talíři uzenin více. Chyběla informace o růstu rizik.

Pokud přijmeme za své, že nás 50gramový špekáček každý den přiblíží hrobníkově lopatě, zkrátí dva špekáčky denně očekávání vlastního pohřbu na polovinu? A to nejdůležitější: Když se úplně zřeknu konzumace uzenin a červeného masa, o kolik procent tedy snížím riziko na rozvoj rakoviny tlustého střeva? K ní se totiž dopracuje spousta lidí v pokročilém věku stejně, aniž by faktorem byly ony proklaté uzeniny. A jde tu jen o rakovinu tlustého střeva?

Vždyť nejrůznějších karcinomů se může vyvinout spousta. Je třeba i jejich vznik dávat do souvislosti s uzeninami? Zabýval se někdo z IARC při vyhodnocování škodlivosti uzenin i ostatními návyky a zlozvyky respondentů? Koneckonců, kuřáci a alkoholici (pro rakovinu potenciálně velmi rizikové skupiny), lidé obézní a nesportující si také na uzeninách tu a tam pochutnají. Jaká byla další životospráva těch, kterým uzeniny zvýšily nebezpečí vzniku rakoviny tlustého střeva o 18 %?

Právě takové nezodpovězené praktické otázky činily celé bádání IARC jedním velkým a ve svých výsledcích značně nejistým výkřikem do tmy. Ale o to hlasitějším, vzhledem k tomu, jaké se mu díky WHO dostalo pozornosti. Správně by se tedy slušelo říct: „Představují masné výrobky možné riziko pro vznik rakoviny tlustého střeva? Pravděpodobně ano.“

Produkty z fabriky

Že pojídání špekáčků po kilech vašemu zdraví nesvědčí a může mít velmi neblahé důsledky, se ví už dávno. Neznamená to však, že je vegetariánský či veganský způsob stravování stoprocentně zdravější než občasná konzumace červeného masa a uzenin, byť o tom populární média s velkou pompou referovala. Toto tvrzení nepotvrdil ani rok 2019, kdy British Medical Journal, recenzovaný odborný týdeník o medicínském výzkumu, spustil palbu na procesně vysoce upravenou stravu včetně uzenin. Jenže místo dobře cílené rány bylo výsledkem plošné bombardování.

Výzkumníci správně postihli, že nejrůznější formy silně přepracované potravy činí ve vyspělých západních zemích až 50 % denního energetického příjmu, což je samo o sobě děsivé. Ale začlenili sem povšechně slazené cereálie, šumivé nápoje, lahůdky a cukrovinky, balené pečivo a uzeniny. Z takového přepestrého mixu nezdravostí pochopitelně vzešel přesvědčivý výsledek o závadnosti (podporující rizika vzniku rakoviny o 10 a více procent).

Chybělo však přímé a jasné zacílení na negativa uzenin a masa. BMJ tak představil jen další souhrn toho, jak současná unifikovaná „nezdravá“ strava škodí zdraví. To ale není nic nového, podobných studií už tu byla hezká řádka. Vysoký krevní tlak a kardiovaskulární onemocnění, cukrovku a rakovinu tlustého střeva tak prostě nelze hodit výhradně jen na pojídání uzenin, byť v dnešním podání neškodné, nebo dokonce zdravé určitě nejsou. Bezesporu představují komplikující faktor, ale nejsou univerzálním padouchem.

V míru s masem a uzeninami 

Rozumnou a přiměřenou konzumací kvalitních výrobků se můžete vystříhat alespoň části nástrah, které uzeniny a masné produkty skýtají. Jednotlivá nutriční doporučení se mírně liší, ale oscilují kolem 70 g červeného masa denně a týdně ne víc jak 500 g. Dobré je prokládat dny, kdy jíte maso, postěním, omezit stávající průměrný příjem masa a proteiny raději doplňovat z jiných zdrojů.

TIP: Vařit, smažit, opékat? Jaké jsou nejčastější mýty o úpravě potravin

Volte pestrost a kvalitu vyvážené stravy a dbejte celkově na životosprávu. U uzenin sázejte v první řadě na kvalitu a vyvarujte se éčky nadupaných produktů, jež svou nízkou cenou jen maskují nekvalitní původ. Šunka třikrát týdně, pár koleček sušeného salámu a jedna klobása vás totiž neučiní o nic více ohroženou kategorií, než v jaké už nejspíš momentálně jste. 

V 30. letech 17. století byl Valdštejn hodně obdivovanou, ale ještě víc nenáviděnou figurou. Na samotný společenský vrchol se mu podařilo vyšplhat doslova „od píky“. Syn starého, ale nijak významného rodu se do rozbouřených časů vrhnul coby voják na nejnižší důstojnické pozici pěchotního pluku. Takový post rozhodně nevěštil nijak zářnou budoucnost a obvykle vynesl jen skromnou kořist z rabování dobytého města. Albrecht navíc po předcích zdědil českobratrské vyznání, což by ho za normálních okolností z dosažení vyšších pozic diskvalifikovalo, protože císařský dvůr byl pevně katolický. Jenže Valdštejn nepatřil k těm, jimž by „maličkost“ v podobě víry zabránila v cestě k vysněným úspěchům. 

Vykonavatel císařské vůle 

Věhlas si coby schopný velitel vydobyl za válek s Turky, ale nadřízeným se zamlouvaly především jeho organizační schopnosti na poli logistiky – a schopnost vidět naráz všechny pohybující se součástky velkého plánu. Tato dovednost se mu, jako rozenému intrikánovi, časem ohromně vyplatila. Přestoupil ke katolictví a oženil se s vdovou Lukrecií z Landeka, s níž mu spadly do klína bohaté statky. Když pak vzbouření čeští stavové vyhodili z oken Pražského hradu císařovy úředníky – a začali tak třicetiletou válku – postavil se Albrecht se svým plukem pevně na císařskou stranu, pomohl k porážce protestantů v několika bitvách a nakonec i na Bílé hoře. 

Coby efektivní a spolehlivý vykonavatel císařské vůle dostal od panovníka plnou důvěru – už proto, že věčně prázdnou císařskou pokladnu nic nestál a své pluky vystrojoval na vlastní účet. Patřil tak k lidem, kteří mohli díky přízni císaře Ferdinanda II. své náklady okamžitě uspokojit levným nákupem majetků, jež stát zkonfiskoval poraženým protestantským šlechticům. Vladař navíc potřeboval pro začínající náboženské války ohromné sumy peněz a Valdštejn mu je s radostí poskytoval, protože nakoupený majetek měl mnohonásobně vyšší hodnotu. 

Král peněžních piklů

Když došlo stříbro a nebylo z čeho razit peníze, vytvořil spolu s dalšími mocnými šlechtici a bankéři tzv. mincovní konsorcium, které s požehnáním císaře razilo mince nové – jenže s mnohem nižším obsahem vzácného kovu, než vyžadovala jejich hodnota. Do kapes vychytralých „podnikatelů“ pak plynuly zisky vzniklé rozdílem mezi cenou nakoupeného surového stříbra a hodnotou mincí chrlených na trh. Výsledkem se stala inflační spirála, která prakticky přivedla české království k bankrotu. Ačkoliv nejméně polovinu členů konsorcia tvořili Češi, osud země jim byl zcela lhostejný – jejich osobní majetek se totiž ohromně rozrostl.

Valdštejn si žil jako malý král, stavěl honosné zámky projektované italskými architekty a na svých statcích zakládal mlýny i pivovary. Císař na něj spoléhal, a dokonce mu udělil titul generalissima, tedy nejvyššího velitele habsburských vojsk. V sérii válek se Albrecht ukázal jako dovedný generál a ohroženou monarchii stabilizoval. Z pověření panovníka vedl řadu jednání se spojenci i protivníky, ovšem stále častěji překračoval výslovné rozkazy nebo je překrucoval tak, aby vyhovovaly jeho zájmům. U dvora tudíž houstly řady jeho protivníků, kteří poukazovali na Valdštejnovu bezuzdnou hrabivost.

S rostoucí mocí ovšem Albrechta zrazovalo zdraví: Sužovaly ho problémy se žlučníkem i ledvinové koliky a trpěl tak strašnou dnou, že se bez bolesti ani nezvedl ze židle. Navíc zpravodajské kanály vídeňského dvora přinášely množící se informace o jeho podezřelých jednáních s nepřáteli – čeští stavové v emigraci mu dokonce nabídli českou korunu. Generalissimus tak ztrácel císařovu důvěru a během prosince 1633 i jemu samotnému došlo, že se země pod ním otřásá. A co hůř, uvědomovali si to také jeho důstojníci...