Pyramidy si navzdory moderním technologiím a pokročilým archeologickým poznatkům zachovaly post nejzáhadnějších a zároveň nepropracovanějších staveb lidstva. A nezáleží, zda mluvíme o klenotech Egypta, Střední Ameriky, nebo například Číny. Na tajemství jejich orientace a na postupy při jejich zaměřování jsme se zeptali profesora Jaroslava Klokočníka, který se této oblasti věnuje dlouhodobě.  

Existuje spousta teorií, jak jednotlivé pyramidy vznikaly, jakým způsobem si jejich stavitelé usnadňovali přepravu materiálu a podle jakého vzorce volili umístění svých staveb. Coby hrobky panovníků a jejich rodin se pak pyramidy odjakživa pojily také s řadou rituálů. Mravenčí práce jejich tvůrců často vycházela z astrologie, astronomie a náboženství. Některé kultury o pyramidách dokonce uvažovaly jako o „akupunktuře Země“, díky níž dokázala naše planeta lépe vstřebávat vesmírnou energii. 

Mezi nebem a zemí

Stavba pyramidy byla dlouhý proces, který trval někdy i desítky let a zahrnoval tisíce pracovníků. Tak ohromná mobilizace lidských sil a materiálu představovala příliš náročný úkol, než aby vedla jen k uctění mrtvého panovníka. Nešlo pouze o to připomínat vládce živým. Naopak, uložení v pyramidě bylo zlomovým bodem, který proměňoval podstatu zesnulého, jenž se vydával na nebesa. Někde se „jen“ stával dvořanem v božském království, jinde – například v Egyptě, kde se vládci už za života uctívali jako vtělení bohů na Zemi – se přímo začleňoval do panteonu nesmrtelných. 

Význam měla přitom nejen hrobka samotná, ale také budovy, které ji obklopovaly. Například v kultuře Mayů a Aztéků mohla na široké dlážděné cesty vedoucí k pyramidám vstoupit celá procesí, zatímco okolní budovy, schodiště a menší chrámy byly pravděpodobně vyhrazeny pouze kněžím a na vrcholky staveb, kde se symbolicky stýká nebe se zemí, směli vstoupit jen králové a nejvyšší kněží. 

Hvězdná mapa

Panovník stoupající na své místo na nebesa potřeboval důstojnou „mapu“. Ke třem největším pyramidám v Gíze se například váže teorie, že vznikaly podle souhvězdí Orion, které dávní Egypťané spojovali s Osirisem – bohem znovuzrození a posmrtného života. S uvedenou hypotézou přišel v roce 1983 výzkumník Robert Bauval, a podle různých modifikací jeho myšlenky dotvářely dokonce okolní, menší pyramidy zbytek souhvězdí, přičemž blízký Nil představoval Mléčnou dráhu. 

Aby mohla duše přejít na „druhou stranu“ co možná nejplynuleji, zvažoval se pečlivě každý aspekt stavby, přičemž klíčová byla hlavně směrová orientace. Například stěny gízských pyramid jsou orientovány přesně severojižním, respektive západovýchodním směrem.   

Otázkou ovšem zůstává, jak dávná civilizace v době vzniku nekropole v Gíze – tedy zhruba v polovině 3. tisíciletí př. n. l. – docílila tak precizní orientace, a ani zde nám nezbývá než se uchýlit k teoretickým úvahám. Z dochovaných zdrojů víme, že tamní matematická škola byla velmi pokročilá. Například tzv. Rhindský papyrus (nejstarší dochovaná kopie pochází asi z roku 1685 př. n. l. a je uložena v Britském muzeu) podává návody k řešení komplikovaných výpočtů plochy a objemu, jež byly pro budování pyramid a jejich orientaci podle hvězdných drah nezbytné.  

Hledání severu

Samotné stavbě nejspíš předcházely dlouhé přípravy: Vznikaly nákresy na papyrus, podle kterých se pak dokonce vytvářely zmenšeniny budoucích hrobek – jak dokazuje model objevený v pyramidě Amenemheta III. v Dahšúru. 

Přesný postup při vyměřování orientace pyramidy však neznáme. Podle nejpřijímanější teorie stál ve středu nízkého kruhu z nepálených cihel muž s tyčí, jež měla konec rozštěpený do vidlice. Jeho spolupracovník pak skrz vidlici sledoval pohyb tzv. cirkumpolárních souhvězdí, tedy stálic, které nikdy nezapadají za obzor. Z jejich putování po obloze se následně odvozoval sever, zatímco východ a západ určovali stavitelé podle Slunce.

Alternativní teorie zmiňuje jednodušší variantu, použitelnou zejména během zimních dnů, kdy se Slunce pohybuje nízko nad obzorem a vrhá dlouhé stíny. Sever mohli Egypťané určovat s využitím malé dřevěné nebo kamenné pyramidy, tzv. pyramidionu, který usadili v místě budoucí stavby. Podél dvou jeho souběžných stěn pak nakreslili linie a v průběhu dne vždy zaznačili, kde se stín vržený špičkou modelu s oběma čárami proťal. Pyramida měla přesnou severojižní orientaci v okamžiku, kdy se oba body na liniích nacházely ve stejné vzdálenosti od pyramidionu. Měření se muselo opakovat několik dní, přičemž podle potřeby bylo možné malý model lehce natáčet.

Profesor Jaroslav Klokočník vysvětluje: „Některé pyramidy a další význačné stavby jsou orientovány astronomicky, například podle východu a západu Měsíce, Venuše a hvězd nebo třeba podle Slunce ve dnech letního a zimního slunovratu. V rovníkových oblastech se využívaly takzvané zenitové průchody, kdy Slunce svítí v pravé poledne přímo v nadhlavníku a předměty nevrhají stín. Postupovalo se však i podle východu a západu Slunce během některých významných dnů kalendáře. Měřením ovšem snadno zjistíme, že astronomicky orientované objekty jsou v menšině.“ 

Například středoamerické pyramidy se obvykle od striktní astronomické orientace, která svazovala starověký Egypt, odklánějí – a to na první pohled bez zřejmého důvodu. Archeolog Robert Fuson přišel v roce 1969 s hypotézou, že Mayové a Olmékové používali kompas, tudíž jejich stavby nejsou orientovány astronomicky, ale podle severního magnetického pólu Země. Uvedenou teorii podporuje mimo jiné kompas pocházející z období mezi lety 1400 a 1000 př. n. l., který byl nalezen v olméckém San Lorenzu: Využíval precizně opracovanou magnetickou tyčinku, jež zřejmě plavala ve rtuti a ukazovala severojižním směrem. 

Problém s orientací podle kompasu ovšem nastává, uvědomíme-li si, že magnetické a geografické póly Země nejsou totožné. Magnetické pole naší planety se totiž v průběhu času mění a zároveň se posouvají i oba magnetické póly. Fuson pak prezentoval myšlenku, že se také orientace středoamerických pyramid budovaných s využitím kompasu postupně měnila. Vědci tedy vzali v potaz tehdejší souřadnice severního magnetického pólu, načež nová měření odhalila, že je Fusonova hypotéza zřejmě pravdivá. 

Skryté pyramidy

Do hledáčku odborníků se v poslední době dostávají i téměř neznámé pyramidy na opačném konci světa. „Čínská pyramida – tumulus – dnes vypadá jako mohyla z udusané hlíny, v jejíž blízkosti nebo uvnitř se nachází hrob vládce s řadou pokladů. Je vyhotoven z odolného materiálu, například z kamene, někdy jde přímo o podzemní skálu s uloženou rakví, a okolní prostor bývá vykládaný bronzem. Objekty tvarem jasně připomínají pyramidu, při pohledu ze země je však můžeme snadno přehlédnout. Bývají zarostlé, takže některé vypadají spíš jako travnaté pahorky porostlé keři a stromky. Z výšky, z letadla či ze snímků na Google Earth je však pyramidální tvar naprosto jednoznačný,“ objasňuje profesor Klokočník. 

A jelikož historikové považují Čínu za rodiště kompasu, je zcela logické se ptát, zda tamní pyramidy podléhaly stejným pravidlům orientace jako jejich kolegyně ve Střední Americe. Při hledání odpovědi se však objevila řada problémů. 

Posmrtné feng-šuej

 „V případě čínských pyramid se mauzoleum může nacházet přímo uvnitř nebo v blízkém okolí. Kolem byl park, hradby, voda – rozsáhlý komplex napodobující sídlo císaře, které obýval za života. Pyramidy se stavěly podle zásad feng-šuej: Měly tak stimulovat toky kosmické energie a přinášet šťastný posmrtný život pro váženého nebožtíka,“ vysvětluje profesor Klokočník. 

Podle tradice feng-šuej se odedávna vybavují i domácnosti, a dokonce se podle ní stavějí celé vesnice. Feng-šuej se opírá o tok energie čchi, která prostupuje vše živé i celý vesmír. V tomto učení navíc existuje tzv. škola kompasu, jež spojuje energetické proudy přímo se světovými stranami: Sever symbolizuje životní cestu a kariéru, jih slávu a uznání, východ minulost a kořeny, západ budoucnost a kreativitu.   

„Ani čínským komunistům se nepodařilo v rámci kulturní revoluce feng-šuej vykořenit. Do myslí Číňanů se představa o přirozeném řádu a harmonii v přírodě otiskla velmi pevně. Každá stavba – ať pro živé, či pro mrtvé – by měla tento řád respektovat a toto učení ctít, což znamená i správnou orientaci vůči světovým stranám,“ dodává Klokočník, který se na základě dat ze satelitních snímků rozhodl vypravit se přímo do Číny a na místě ověřit, zda i tam platí Fusonova hypotéza.

Co nejblíž k bohům

Po různých obtížích nakonec shromáždil údaje bezmála o stovce pyramid a porovnal je s postupným posunem severního magnetického pólu: Až na pár výjimek podléhaly stavby trendu změn zemského magnetického pole, při bližším prozkoumání se však objevila řada odchylek. 

Jejich vysvětlení lze hledat například v orientaci na základě rovnodennosti nebo podle aktuální polární hvězdy, jež leží na nebi v prodloužení zemské osy. Podle profesora Klokočníka připadá v úvahu také kalendářní orientace: „Jedná se o astronomickou orientaci staveb například podle východu či západu Slunce o některém významném dni, třeba o narozeninách císaře, jemuž se měla pyramida vybudovat. Pak by ovšem bylo nutné toto datum zjistit s přesností na den, což zatím nedokážeme.“ 

TIP: Čísla zakletá v kameni: Nerozluštěná záhada pyramid v Gíze

Podle Klokočníkovy spolupracovnice Fenni Kangové hraje roli i skutečnost, že přesně východní směr byl nejspíš pro smrtelníky – včetně císaře – zapovězen a připadal pouze bohům. Panovník proto musel určit, s jakou odchylkou jeho pyramida vznikne. Údajně pak záleželo na tom, jak odvážný ve svém „přibližování se bohům“ byl. Fusonovu teorii lze tedy aplikovat i na pyramidy v Číně. Do plánů stavitelů však zasáhla také komplikovaná struktura tradic a náboženství fungujících podle zákonitostí, jež teprve čekají na odhalení. 

V poslední době často slýcháme o mikrobiomech – tedy specifických společenstvech bakterií a virů, která mají ve střevech živočichové včetně člověka. Ukazuje se, že mají až překvapivý vliv na lidské zdraví a podílejí se na fungování orgánů, do kterých by to člověk na první pohled neřekl. Podle nového výzkumu mezinárodního týmu odborníků v podstatě to stejné platí i pro města. 

Vedoucí výzkumu Christopher Mason z medicíny americké Cornell University a jeho kolegové nasbírali vzorky s mikroby na površích ve veřejné hromadné dopravě a nemocnicích, které pocházely z 60 měst ve 32 zemích po celém světě. V období mezi lety 2015 a 2017 to bylo celkem 4 728 vzorků.

TIP: Průzkum lidské střevní mikroflóry odhalil přes 70 tisíc doposud neznámých virů

Když badatelé vzorky analyzovali a přečetli objevené sekvence genomů, narazili na 4 246 známých druhů virů, bakterií a archaeí. Kromě tohoto rovněž objevili 10 928 druhů virů a 748 druhů bakterií, které nedohledali v žádné dostupné databázi a jsou tudíž nové pro vědu. 31 objevených druhů bylo společných pro 97 procent měst a zbylé tisíce druhů utvářely specifické mikrobiomy každého z měst. Výsledky výzkumu by se mohly uplatnit v epidemiologii, při vývoji nových léků, a také ve forenzní medicíně.

Byli manželi 50 let. Když bulvár občas spekuloval o jeho nevěrách, Paul Newman zálety popíral: „Mám doma steak. Proč bych chodil někam ven na hamburger?“ Oba také věděli, proč je jejich svazek tak trvalý. „Je vážně sexy, ale když tohle všechno vyletí oknem, tak co zůstane? Jestli vás dokáže rozesmát.“ Joanne Woodwardová na adresu svého manžela dodávala: „On mě rozesmává pořád!“ 

Zlatý pár

Když se v roce 1953 potkali na divadelní zkoušce, na velkou lásku to nevypadalo. Dvaadvacetiletá Joanne úhlednost, pověstné modromodré oči a husté vlasy o šest let staršího Paula považovala za „nechutné.“ Prostě hezounek. Zato on v ní viděl okouzlující nezávislou ženu. Moc se o ni ale nezajímal, byl v té době ženatý a měl tři děti. Woodwardová rozhodně nechtěla jeho rodinu rozbít. Když ale v roce 1957 začali natáčet Dlouhé horké léto, vzájemná chemie byla už nepřehlédnutelná. Vzali se v lednu 1958. Vina z rozpadu prvního manželství Newmanovi ztrpčovala život až do smrti. 

Jenže věděl, že Woodwardová je ta jediná. Žili v Connecticutu na farmě z 18. století a měli tři dcery. Hodně se věnovali charitě. A milovali se až do stáří. Objímali se, líbali a dotýkali jeden druhého. V lednu 2008 oslavili zlatou svatbu, ale bohužel v září téhož roku milovaný Newman zemřel na rakovinu.

Začátkem června by měla k Mezinárodní vesmírné stanici ISS vyrazit zásobovací mise CRS-22 v režii soukromé společnosti SpaceX. Kosmická nákladní loď Dragon tentokrát poveze i zajímavý živý náklad, který se stane součástí experimentů na palubě ISS. Jsou to populární želvušky a roztomilá mláďata hlavonožců sepiol.

Želvušky, v tomto případě zastoupené druhem Hypsibius exemplaris, se staly oblíbenými modelovými organismy při výzkumu přežívání extrémních podmínek. Na vesmírné stanici se stanou účastníky experimentu Cell Science-04, jehož cílem je sledovat reakce organismu na pobyt na orbitě. Vědci zamýšlejí identifikovat geny, které souvisejí s adaptacemi na takové prostředí. Pokud se podaří objevit zajímavé vlastnosti v organismu želvušek, mohli bychom je využít napříkad pro zlepšení bezpečnosti a zdraví lidských astronautů.

Experimenty na ISS

Mláďata sepioly kropenaté (Euprymna scolopes) letí do vesmíru kvůlu experimentu UMAMI (Understanding of Microgravity on Animal-Microbe Interactions). Ten je zaměřený na sledování vlivu pobytu ve vesmíru na symbiotické vztahy mezi mikroby a jejich živočišnými hostiteli. Sepioly žijí ve vztahu s bakteriemi Vibrio fischeri a jsou modelovým organismem pro podobné výzkumy. Tyto vztahy jsou na Zemi velmi důležité a do budoucna bude dobré vědět, jak je ovlivňuje let do vesmíru.

TIP: Nákladní loď Dragon vynesla k ISS radioaktivní plísně z Černobylu

Součástí vědeckého nákladu mise CRS-22 je také experiment Butterfly IQ Ultrasound, který zahrnuje testování přenosného ultrazvuku. Další experiment Pilote prověří řízení robotických paží a vozidel s pomocí virtuální reality a haptického rozhraní. Experiment Kidney Cells-02 sleduje vliv mikrogravitace na tvorbu ledvinových kamenů a experiment TICTOC zase pěstování rostlin, v tomto případě bavlny, na orbitě.

Možná také nějakou máte ve svém okolí. Pískovny, hlavně maloplošné, by se daly najít u řady našich obcí. V minulosti byly těženy někdy s lopatou a kárkou, jindy bagrem. Lidé odkrajovali z kopce, na kterém původně rostly borovice, nebo jen kvetly nějaké suchomilné rostliny. Když se situace dostala až do stavu, že byl kopec téměř zlikvidován, nechalo se vše ladem, ať si příroda nějak poradí. Do největší prohlubně se po každém dešti stahovala voda, na obnažená místa dopadala semena okolních rostlin a dřevin. Do mělkých louží se brzy nastěhovali obojživelníci a vodní hmyz nebo larvy, kolem vody začala létat šídla a vážky. Na písčitých plochách vyklíčily třeba borovice, vrby, vřesy, hadince, třezalky, mochny, pryskyřníky, pavince, hvozdíky, zeměžluč ...

Prostor navracený přírodě 

Velkých pískoven, kde se písek dobývá těžkými stroji, už takové množství není. Založit velkokapacitní pískovnu dnes neznamená jen najít objemnější ložisko písků, otevření takového prostoru musí naštěstí projít různými schvalovacími procesy. Podobná ložiska se u nás vyskytují jako naplaveniny v okolí větších řek, nebo v určité míře jako pozůstatek z dob ukládání písků na dně bývalého moře či jako produkt zvětrávání pískovce. 

Těžba zasáhne podstatně větší plochu a po ukončení činnosti se rekultivace zpravidla neponechává náhodě a provádí se plánovitě. Pokud předtím nedojde ke konzultacím s odborníky, ne vždy je to k dobru věci. Úkol se splní cestou nejmenšího odporu, vysadí se pravidelné porosty borovic či jiné snadno rostoucí dřeviny, v podloží pod nimi občas skončí zavážka cizorodého materiálu (stavební sutě, odpadků apod.) a nedomýšlí se, zda se zde vytvořilo prostředí přívětivé pro zdravou podrostovou vegetaci, pro hmyz a v neposlední řadě i pro zvířata. Zkusme si ale ukázat několik příkladů menších i větších pískoven, jejichž území bylo navráceno přírodě. Vy sami pak posuďte, jak se to povedlo a hlavně jestli se daří přijatelný stav udržovat do budoucna.

Bohatství jihočeských pískoven

Vzorně prozkoumané pískovny se dají ve velkých počtech najít na jihu České republiky. Za jejich zmapování můžeme vděčit neúnavné odborné práci zájmového sdružení Calla, které mimo jiné provozuje pečlivě zpracované internetové stránky s podrobnou mapou těchto neobvyklých území. Rovněž vydává řadu tiskovin, jež se týkají průzkumu, rozvoje a ochrany člověkem narušených území. 

Vybrali jsme si několik zajímavých dřívějších pískoven, kde ještě nedošlo k nekontrolovanému a samovolnému šíření několika málo plevelných druhů invazních rostlin a dřevin typu třtiny křovištní, orobince širolistého, břízy bělokoré či borovice lesní. Ty dokážou tato druhotně panenská území rychle přirůstajícím porostem totálně ovládnout a potlačit jiné, méně průbojné vzácnější druhy. 

Prošli jsme několik bývalých středně velkých pískoven, které jsou doposud velmi fotogenické: Hluboká u Borovan v bývalém okrese České Budějovice, Bor a Dobryně u Bechyně v bývalém okrese Jindřichův Hradec a pískovnu u obce Cep na Třeboňsku. Jsou to území obklopená borovými lesy, najdete zde různý počet mělkých tůní s vodními rostlinami (bublinatka jižní, leknín bílý, plavín leknínovitý, žabníček vzplývavý, rdest plovoucí) a obojživelníky (např. skokani skřehotavý, zelený, hnědý, krátkonohý, rosnička zelená, blatnice skvrnitá, ropucha krátkonohá, kuňka obecná, čolek obecný a horský). Břehy pokrývají řídké porosty vlhkomilnějších rostlin (pryskyřník plazivý, nejrůznější ostřice a žabníky, rosnatka okrouhlolistá), dál už nastupují rozvolněné suchomilnější druhy, typické pro obnažené písčité povrchy (bělolist nejmenší, kolenec Morrisonův, zeměžluč okolíkatá, pavinec horský, třezalka tečkovaná i rozprostřená, vřes obecný, nahoprutka písečná, paličkovec šedavý). 

Každou ze jmenovaných pískoven zakončuje strmá písečná stěna. Mezi nejpohlednější místa bych zařadila experimentální pískovnu u obce Cep s rozměrnými jezírky v sousedství suchých stanovišť se vzácnějšími druhy, kde k jejich rozvoji dochází pod pečlivým dohledem odborníků. Naopak třeba pískovna v blízkosti Dobryně u Bechyně pomalu ale jistě zarůstá třtinou křovištní a obávám se, že bez radikálnějšího zásahu lidí se zanedlouho změní v jeden velký souvislý porost této invazní traviny.

Rekreace přírodě navzdory

Na některých místech jsme byli již podruhé a mohli tak porovnávat stav s přibývajícími roky. Velká pískovna Cep I je jedním z neznámějších míst tohoto druhu u nás. Jedná se o část písčitého břehu na okraji rozsáhlého jezera, v nějž se proměnila jáma vzniklá po odtěžení písku. Při první návštěvě v době na začátku prázdnin jsme obdivovali pestrost zdejší vegetace, udržovaná místa se vzácnějšími rostlinami a nedalekou kolmou písečnou stěnu s norami břehulí říčních. Panoval zde absolutní klid, tu a tam rušený jen skřehotáním žab v mělkých tůních a slabým zvukem automobilů na nedaleké frekventované silnici z Majdaleny do Suchdola nad Lužnicí. Nebylo tu ani živáčka, jen při našem odchodu sem přispěchal nějaký ornitolog překontrolovat početné hnízdní nory břehulí. 

Vrátili jsme se po více než roce a nevěřili vlastním očím. Na místě panoval nečekaný ruch, v blízkosti hnízdní stěny polehávalo nebo posedávalo množství opalujících se lidí, další se koupali v jezeře. Valná část břehu se změnila v lidovou pláž, což by se dalo pochopit vzhledem ke krásně čisté vodě v jezeře s písčitým dnem. Méně pochopitelné bylo, že i na břehu chráněné části leželo několik nudistů, další přicházející ignorovali výstražné tabule a zkracovali si cestu na pláž přímo nad norami hnízdících ptáků. Bohužel podobný osud asi čeká i jiné velkoplošné pískovny, do nichž čistá voda přiláká lidi. 

Naučná tabule nově umístěná před chráněným územím se tu proto objevila tak trochu s křížkem po funuse. Mám obavy, zda se prostor dosud funkční velkokapacitní pískovny na druhé straně silnice (Cep II) i přes předběžný průzkum biologů, zajímajících se o podobná území, podaří udržet alespoň z části neporušený. Pokud by zdejší rekultivace probíhala pod dohledem odborníků, mohlo by se podařit řídit vývoj území v souladu s přírodou.

Motorkáři a skládky

Pískovny pochopitelně nejsou jen v Jihočeském kraji, dají se najít rozseté po celé republice. Například na Moravě jsme se toulali v okolí dosud činné pískovny jižně od Bzence ve známé oblasti Moravské Sahary. V jejím okolí se nachází hned několik území, kde mohl pod dohledem a ochranou probíhat vývoj ploch s obnaženým povrchem (známé a pro biology přebohaté Váté písky a Bzenecký vojenský prostor). 

U maloplošných pískoven se nikdy neví, jak bude probíhat jejich další vývoj. Občas musí ustoupit zástavbě, občas zpustnou natolik, že splynou s krajinou, v níž se nacházejí. Pravdou je, že ty nedávno opuštěné patří k velmi zajímavým biotopům, kde by stačilo hlídat a redukovat agresivní rostlinné druhy, aby se prostor udržel v rovnováze. Pokud k tomu nedochází, pískovna pustne, jako tomu je třeba u chráněné pískovny nedaleko Českého Chloumku na okraji CHKO Slavkovský les. Další možností (menším zlem) je pustit do podobného prostoru motorkáře a čtyřkolkáře (např. pískovna u Srbska v CHKO Český kras). Vždy jsem si myslela, že nadělají víc škody, než užitku, v případě pískoven tomu však není, protože svým provozem pomáhají udržovat část povrchu pískovny v obnaženém stavu. Na podobných místech se pak snadněji uchytí druhy rostlin, které nesnášejí konkurenci ostatních. 

Asi nejhorším případem jsou pískovny, které po ukončení těžby začnou sloužit jako skládka odpadu nejrůznějšího druhu, povětšinou stavebního (např. Šanov na Rakovnicku, Stod na Plzeňsku). Dokud nedojde k zavezení skládky další vrstvou písku, je pohled do prostor pískovny docela tristní. Bohužel se toto zavážení většinou děje bagrováním okolí těžební jámy, takže v jejích útrobách do nenávratna mizí pestré a druhově bohaté luční porosty okolí pískovny.

Ideál zdravého rozumu

Zřejmě nejideálnějším případem jsou pískovny, které se stanou chráněným územím, jako tomu je u jihočeské Dračice. V okrajové části zdejší rozsáhlé pískovny se dosud v malém těží bílý písek, zbylá část zůstává v kontrolovaném stavu. Koncem jara a v letním období se zdejší prostor rozzáří barvami rozkvetlých rostlin (např. čilimníky, hvozdíky, pavince, z travin především paličkovec a ostřice). 

TIP: Křehká rovnováha českých lesů: Za lesy jsme odpovědní všichni

Když pak stojíte na okraji ještě činné pískovny (např. u Tlučné na Plzeňsku), nezbývá než doufat, že současné druhově pestré zastoupení flóry i fauny v přilehlých prostorách kolem těžební jámy zůstane zachované i po ukončení těžby. Nepůjde to pochopitelně bez pomoci člověka, který by měl regulovat zastoupení nevhodných agresivních rostlin a dřevin. Právě jejich absence od počátku dovolí rozvoj vzácnějších druhů, nesnášejících dravou konkurenci. Osud tohoto a dalších podobných území zdevastovaných pro potřebu člověka může záviset na ochotě všech, kteří mohou mít na jejich další vývoj vliv. Neměl by chybět zdravý rozum a dohled lidí, kteří se v problematice ochrany přírody dobře orientují.

Ve třicátých letech 20. století byla převážná většina tratí na Československých drahách (ČSD) pojížděna parní nebo motorovou vozbou nezávislé trakce (způsob pohonu, který nevyužívá elektrickou energii z pevných zařízení na trati). V té době byly z iniciativy Ministerstva železnic hledány nové cesty, jak zlevnit a zrychlit železniční dopravu. Nové motorové vozy měly být reprezentativní, rychlejší a pohodlnější. Měly v sobě spojovat špičkovou techniku a vynálezeckou originalitu. Tato obecná kritéria představovala soubor požadavků na lehkou a tichou konstrukci vozidla s velkým zrychlením a ekonomickým provozem. 

Tatra a Edison z Moravy

Ministerstvo železnic nakonec udělilo zakázku kopřivnické Tatře na dva samostatné rychlé motorové vozy druhé třídy pro maximální rychlost 130 km/h. Vedením tohoto projektu byl pověřen Hans Ledwinka, šéf konstrukce a pozdější technický ředitel kopřivnické Tatry. Do konstrukčního týmu v roce 1935 přizval elektrotechnika, vynálezce a konstruktéra z valašského Vsetína Josefa Sousedíka a pověřil jej řešením přenosu výkonu. Josef Sousedík se tohoto úkolu zhostil s neuvěřitelným entuziasmem a v době, kdy neexistovala výpočetní technika ani výkonová elektronika, přišel s geniálním nápadem, jak přenést výkon ze spalovacího motoru na hnací nápravu vlaku.  Za necelý rok od zadání projektu vymyslel a realizoval vlastní patentované řešení (patent č. 57 576 z 25. února 1936), jež perfektně fungovalo a nemělo ve světě obdoby. 

Technický talent Josefa Sousedíka jako by byl nevyčerpatelný, a do čeho se pustil, to se mu více než skvěle dařilo. Téměř denně ho napadala nějaká nová řešení nebo zcela nové vynálezy. Od nápadu k realizaci a následné aplikaci vynálezu stačilo Sousedíkovi i jen několik málo dní. Každé omezení bylo pro něj výzvou. Když ho odborníci přesvědčovali o tom, že není možné vyrobit fungující regulační elektromotor o větším výkonu než 5 HP, Josef Sousedík sestrojil regulační elektromotor o výkonu 700 HP. Když odborníci tvrdili, že nelze sestrojit elektrické kormidlo pro říční loď, on ho vymyslel a zrealizoval v dokonale fungující podobě. Proto jej v dobovém tisku (tuzemském i zahraničním) často nazývali Edisonem z Moravy. 

Chytrý vlak

17. února 1936 Ministerstvo železnic rozhodlo, že vozy Slovenské strely budou mít višňově červený nátěr se střechou v barvě starého zlata a 28. února přidělilo oba vozy bratislavskému lokomotivnímu depu a jako dílny určilo železniční opravnu Nymburk. Tyto vozy nebyly vybaveny standardním svěšovacím a narážedlovým ústrojím, neboť byly určeny pouze pro „sólový“ provoz. Pro zlepšení bezpečnosti provozu byly vybaveny zabezpečovacím zařízením, které při neschopnosti strojvedoucího samočinně zastavilo nekontrolovatelně jedoucí vlak.

Jízdní zkoušky se uskutečnily na trati Studénka–Veřovice a od samého začátku potvrzovaly neobyčejné vlastnosti Slovenské strely. Všechny především překvapovala provozní rychlost, kterou vůz dosahoval. To způsobovalo trochu dopravní problémy, neboť občas docházelo k nebezpečným situacím jak na nechráněných železničních přejezdech, tak k opožděnému stažení závor na přejezdech chráněných. 3. června se konala zkušební jízda na trati Přerov–Česká Třebová, při které jeden z vozů dosáhl na dráze dlouhé 500 m rychlosti 148 km/h, čímž vytvořil nový rekord na tratích ČSD. Na této trati, kde byly dvě zastávky, bylo dosaženo průměrné jízdní rychlosti 110 km/h. 

Vyjíždíme!

První veřejná zkušební jízda Slovenské strely se uskutečnila v úterý 30. června. Jeden vůz Slovenské strely tehdy vyjel z Prahy, druhý z Bratislavy a v Přerově se oba vozy setkaly. Jízdy se zúčastnili mimo jiné zástupci Ministerstva železnic Pavel Koller a František Křižík a za koncern Ringhoffer-Tatra majitel Ringhoffer a šéfkonstruktér Ledwinka a také vynálezce Josef Sousedík. Je více než symbolické, že se na této veřejné zkušební jízdě setkaly dvě významné, ale generačně i technicky zcela odlišné osobnosti české elektrotechniky – František Křižík a Josef Sousedík – dělilo je od sebe neuvěřitelných 47 let. Slovenská strela vyrazila poprvé na svou pravidelnou jízdu necelých čtrnáct dní poté – 13. července 1936. 

Strela rekordmanka

V jízdním řádu 1936–1937 potřebovala Slovenská strela k cestě z Bratislavy do Prahy (trať dlouhá 397 km) 4 h 52 min a v opačném směru 4 h 51 min, ale již rok nato byla cesta zkrácena zrychlením jízdy o 10 % na 4 h 21 min, respektive 4 h 20 min. Slovenská strela zkracovala jízdní dobu mezi Bratislavou a Prahou ve srovnání s nejrychlejším parním vlakem – balkánským expresem – o 26 % (o více než 1 h) a oproti průměrné jízdní době rychlíků tažených parními lokomotivami téměř o třetinu. 

Dodnes udivuje například nejkratší jízdní doba 4 h 18 min, což odpovídá průměrné cestovní rychlosti 92,28 km/h, která do doby výstavby současného železničního koridoru nebyla na této trati nikdy překonána. Překvapující bylo u Slovenské strely také zrychlení při rozjezdu. Na rovině měla tato vozidla zrychlení z klidu na rychlost 130 km/h asi 3 min a potřebovala k tomu dráhu 4,4 km (v té době supermoderní italská jednotka Littorine potřebovala k dosažení stejné rychlosti 6 min a dráhu 10 km). 

Motorové vozy Slovenské strely měly rovněž velmi účinné brzdy, takže byly schopny zastavit s použitím rychlobrzdy z rychlosti 105 km/h na středně velkém klesání 6,7 ‰ asi za 25 s, a to na dráze pouhých 400 m.

Konec višňových krasavců

Expresní motorové vozy Slovenské strely se nikdy nevyráběly sériově – vyrobily se pouze dva prototypy a na základě tehdy používaného Kryšpínova systému značení byly označeny M 290.0 s inventárními čísly 01 a 02, tedy M 290.001 a M 290.002. Vozy se střídaly v provozu v jednodenním taktu, tedy v určitý den jezdil vůz 01 a 02 byl odstaven v bratislavském depu a naopak. Jezdily pravidelně až do roku 1939, kdy jejich provoz přerušila německá okupace. Po druhé světové válce expresní vozy Slovenské strely již nevyhovovaly frekvenci dopravy a byly s nástupem „jednotného“ způsobu přepravy využívány jen pro dopravu vládních delegací. 

Vůz M 290.001 byl v roce 1953 vyřazen z provozu a převezen do železničních dílen v Šumperku a následně do Vagónky Studénka. Ve Studénce stál na odstavné koleji, kde ho ničili vandalové a počátkem šedesátých let kompletně vyhořel. Druhý vůz M 290.002 sloužil jako ministerská záloha v lokomotivním depu Praha-Libeň až do roku 1960, kdy byl zrušen a předán do podnikového muzea Tatry Kopřivnice, kde se dočkal první větší opravy. 

TIP: Futuristický šperk Mercury brázdil před šedesáti lety americký středozápad

Slovenská strela se velmi rychle zapsala do povědomí lidí jako unikátní superrychlý vůz, který představoval komfortní spojení Bratislavy s Prahou. Reprezentovala technický pokrok předválečného úsilí o rychlou dopravu na československých drahách a stala se díky správně zvolené hnací i designové originalitě technickým klenotem a chloubou ČSD. Také proto byla dochovaná Slovenská strela roku 2010 prohlášena za národní kulturní památku. Na tomto úspěchu měl zásadní zásluhu všestranný technik a vynálezce Josef Sousedík, který dal tomuto klenotu elektro-mechanické trakční srdce. 

Je jich dohromady osmnáct. Většina odpočívá ve sbírkách Národního muzea v Praze. Těch je celkem jedenáct – deset v Náprstkově a jedna v Přírodovědeckém muzeu. Nejsou však běžně k vidění. Spatřit je tak můžete v rámci výstav. Tři mumie se nachází v pražském Hrdličkově muzeu člověka. Jedna na zámku v  Kynžvartu. Ale za mumiemi se můžete vydat i na Moravu. Třeba na hrad Buchlov či na zámek v Moravské Třebové. V dřívějších dobách se s nimi čile obchodovalo po celém světě. A mumie zdaleka nesloužily jen k tomu, aby na nich spočinulo oko zvědavého diváka. Dovedete si představit, že byste takovou mumii mohli jíst? Naši předkové ano. 

Rudolfovi ztracení umrlci

Mumie, které dodnes můžeme spatřit v českých sbírkách, se k nám dostaly nejdříve na konci 18. století. To však neznamená, že k nám z Egypta necestovaly už dříve. Doloženy je máme minimálně z dob Rudolfa II. Také v jeho vlastnictví bychom nějakou tu mumii našli. A egyptského nebožtíka nejspíš měl i další milovník starého Egypta, Petr Vok z Rožmberka. Podle dobových zápisů byl na jeho třeboňském zámku „jeden mrtvý ve dvou modře malovaných almarách se zlatými pruhy“. 

Do dnešních dnů se nám ale naše nejstarší egyptské mumie nedochovaly. Tehdejší zvědavci je totiž často rozmotali a mumifikované tělo se poté v poměrně krátké době rozložilo. V případě Rudolfových sbírek je také doloženo, že minimálně jedna mumie se stala válečnou kořistí švédských vojsk. Potkal ji tak stejný osud, jako třeba Ďáblovu bibli a další památky. Na konci třicetileté války doputovala až do Uppsaly, někdejšího švédského hlavního města. A jaké egyptské mumie při svých toulkách po českých a moravských památkách můžete spatřit dnes?

Půvabná paní domu 

Na zámku v Moravské Třebové odpočívá dokonce egyptská princezna. Pravda je, že nejspíš ve skutečnosti o žádnou princeznu nešlo. Ale „princezna Hereret“ zní daleko zajímavěji. Díky nedávným podrobnějším výzkumům skutečně víme, že jde o mumii mladé ženy. Zemřela mezi dvacátým a třicátým rokem života. Narodila se v době 22. dynastie, tedy mezi léty 945 až 715 před naším letopočtem. Po téměř tři tisíciletí odpočívala u města Lahún jižně od Káhiry. A co víc, dokonce jí můžeme pohlédnout do tváře! Tedy ne přímo mumii, ta je schovaná pod dobovým „obalem“, tzv. kartonáží. Vidět můžeme samotnou Hereret v dobách její původní krásy. Pomocí počítačové tomografie totiž vznikl 3D model jejího obličeje.

A jak se tato egyptská mumie do Moravské Třebové dostala? Za to může newyorský obchodník Ludwig Holzmeister. Zakoupil ji i se sarkofágem přímo v Egyptě v roce 1912 a daroval ji muzeu ve svém rodném městě, Moravské Třebové. 

Obal, který mumii chrání, je na ní to nejcennější. Tento „obleček“ má jako jediná ze všech mumií, které se u nás dochovaly. Kartonáž sestává z obinadel, zbytků papyrů, dřeva a štukovací omítky. Právě z ní také známe jméno Hereret, což česky znamená Květina. A víme rovněž, že nosila titul „paní domu“. Nejspíš tedy byla vdaná a vedla domácnost. Kromě kartonáže mumii chránily dvě rakve z cedrového dřeva, které jsou ozdobené kresbami. A co z výzkumů její mumie víme ještě? Například to, že ji bolely zuby. Levou část chrupu má totiž daleko více opotřebovanou, než pravou. Takže si ji nejspíš kousáním na levé straně šetřila.  

Strážce pokladu

Zámek Kynžvart se může pochlubit hned dvěma egyptskými mumiemi. Spatřit je můžete v kabinetu kuriozit. A že nejde o mumie jen tak ledajaké. Ta první patří knězi Kenamúnovi, který byl strážce pokladů faraóna Thutmose III. Ta druhá patří také knězi, Pentahutresovi, který žil o něco později. Obě mumie odpočívají ve svých původních rakvích. A jak se společně s dalšími staroegyptskými památkami do Kynžvartu dostaly? 

V roce 1825 je daroval kancléři Metternichovi pro jeho kynžvartské muzeum egyptský místokrál Muhammad Ali. Ten s egyptskými památkami s oblibou obchodoval, nebo jimi obdarovával evropské potentáty. Proč? Přece aby získával spojence ve vyšších kruzích. To byl i tento případ. I proto je považovaný za prvního vykradače egyptských hrobek v moderní egyptologii. 

Žena nebo muž s poprsím?

Jak se ocitla egyptská mumie na hradě Buchlově? Říká se, že šlo o poněkud morbidní svatební dar. To však může být jen pověst. Jisté je, že ji v první polovině 19. století přivezl Josef Vratislav z Mitrovic ze svých cestovatelských výprav a daroval ji svému švagrovi a majiteli buchlovského panství Zikmundu I. Berchtoldovi. A jde o vůbec nejdéle vystavovanou mumii u nás.

Také ona, stejně jako její další kolegyně, prošla nedávno podrobným výzkumem pomocí počítačové tomografie. Přinesl zajímavá zjištění. Například vyvrátil, že by v dřevěné rakvi odpočíval muž, jak tvrdily výzkumy v sedmdesátých letech minulého století. Doboví balzamovači si dali s tělem skutečně práci. Použili na ně nebývalé množství obvazů a pryskyřice. Z obinadel má dokonce pečlivě vymodelovaná ňadra. A proč i přes to byla dříve mumie v podezření, že by mohlo jít o muže? Kupodivu z muzejních sbírek po celém světě jsou známi případy mužských mumií, které mají také vymodelované poprsí z textilu.

Pohřbená mumie

V našich sbírkách máme osmnáct mumií, ale ještě v polovině minulého století jich bylo dvacet. Kam se zbývající dvě poděly? Jedna z nich byla omylem pohřbena. Kuriózní příběh se odehrál v Kraslicích, kde po odsunu sudetských Němců zrušili německé muzeum. Jeho sbírky uložili na půdu místního národního výboru. V roce 1954 se pak jeden pracovním MNV rozhodl, že mumifikované tělo, které ke sbírce patřilo, nechá pohřbít. A po domluvě s místním hrobníkem tak skutečně učinil.

Co ho k tomu vedlo? Na to se ptali také pracovníci Náprstkova muzea, které o události informovala dcera bývalého ředitele kraslického muzea. Dostali jasnou odpověď. Údajná egyptská mumie není vůbec žádná egyptská mumie, ale tělo místního továrníka. Ten byl údajně vášnivý milovník egyptských památek. V závěti měl dokonce určit, aby jeho tělo nechali po smrti mumifikovat ve stylu starověkého Egypta a odkázal je do sbírek místního muzea.

Tuhle fámu se však záhy podařilo vyvrátit. Podle očitých svědků byl pan továrník po své smrti pohřben zcela standardním způsobem do hrobky na pražských Olšanech. V půdě kraslického hřbitova se tedy ocitla pravá a nefalšovaná egyptská mumie. Co zbývalo, než ji znovu vykopat? Jenže dotyčného hrobníka mezitím za trest přeložili jinam. Protože nikdo jiný netušil, kde mumie odpočívá, podařilo se ji nalézt až napočtvrté. Tím však ještě není všem peripetiím konec.

Nastal totiž problém, jak mumii dopravit do Prahy. Náprstkovo muzeum mělo ke vší smůle v té době porouchaný automobil a místní nemocnice odmítla z hygienických důvodů poskytnout jiný dopravní prostředek. Mumii tak uložili v místní kapli a do Prahy se dostala až v březnu 1955. V Náprstkově muzeu pak už jen egyptolog prof. František Lexa konstatoval, že mumie je nenávratně poškozená. Ze všeho nejlepší prý bude, když ji raději zpopelní. Ve sbírkách Národního muzea se tak dochovala jen rakev nešťastného Egypťana. 

Zazděná nevěrnice?

Další egyptská mumie odpočívala léta zazděná v kryptě poběžovického zámku. Když kryptu náhodou v roce 1970 odkryli a objevili v ní tělo, padlo podezření na bývalého majitele panství. Nechal zde snad zazdít svoji nevěrnou manželku? Přivolaný lékař však konstatoval, že tělo je ještě o nějakých pár set let starší, než by odpovídalo zámecké paní.

TIP: Jak se dělá mumie: Pohřební rituál, který měl vést k nesmrtelnosti

A jak se do poběžovické krypty ostatky starého Egypťana dostaly? Majitel zámku je zakoupil ve třicátých letech v Berlíně. Když se válka blížila ke konci, ukryl mumii do spolehlivé skrýše před postupujícími vojáky. Po válce byl však zámek konfiskován a k pozdějšímu vyzvednutí mumie už nedošlo.

O vulkanismu a sopkách už toho víme spoustu. Přesto se nám ale stále nedaří se slušnou jistotou a s rozumným předstihem předpovídat budoucí sopečné erupce. Taková předpověď by přitom mohla předejít ztrátám na lidských životech i škodám na majetku. Přesto existují výjimky. V některých případech se odborníkům podaří prostudovat vulkán a odhadnout kdy anebo jak by mohlo dojít k další erupci.

Právě to dokázali američtí geologové Bhuvan Varugu a Falk Amelung z University of Miami. Vědci detailně sledovali chování havajské štítové sopky Mauna Loa, největšího vulkánu na Zemi, který je aktivní přinejmenším posledních 700 tisíc let. Badatelé využili GPS data a satelitní údaje, díky nimž mohli modelovat pohyb magmatu uvnitř vulkánu.

Sopka na pokraji erupce

Mimo jiné se jim podařilo určit, že mezi lety 2014 a 2020 se do magmatického krbu této sopky dostalo dalších cca 0,11 kilometru krychlového magmatu. Takové procesy, společně s povrchovým prouděním lávy a s posuny hornin, mění tvar vulkánu, a tím i ovlivňují pravděpodobnost další erupce. 

TIP: V pekelné kuchyni: 10 nejnebezpečnějších stále aktivních sopek světa

Vědcům se podařilo zjistit, co by mohlo spustit další mohutnou erupci sopky Mauna Loa. A je to docela jednoduché. Pokud v oblasti vulkánu dojde k zemětřesení 6. stupně Richterovy stupnice anebo silnějšímu, mohlo by to vést k náhlým změnám tlaků v okolních horninách a k rozpoutání erupce. Podle badatelů se při zemětřesení rovněž uvolní spousta sopečných plynů, které mají podobný efekt, jako když zatřesete lahví Coca-Coly.

Zároveň je známo, že předchozím velkým erupcím této sopky, k nimž došlo v letech 1950 a 1984, předcházela silná zemětřesení. V roce 1954 to bylo zemětřesení o síle 6,3 stupně, o 34 let později pak 6,6 stupně Richterovy škály.

Na sociální síti Quora, která staví na sdílení znalostí pomocí systému otázek veřejnosti a odpovědí odborníků v dané oblasti, se před časem objevil zajímavý dotaz: Co kdyby někdo vzal do volného kosmického prostoru láhev s pevným uzávěrem, na chvíli ji tam otevřel a zase zavřel, načež by se s ní vrátil na Zemi? Co by v ní pak bylo?

Ve skutečnosti jde o hezký myšlenkový experiment, který nám ukazuje povahu vesmíru a jeho složení. Výsledky pokusu by se samozřejmě odlišovaly podle místa, kde bychom láhev otevřeli. Pokud by k tomu došlo na nízké oběžné dráze Země, pak by se její obsah podstatně lišil od toho, který bychom získali u Měsíce nebo třeba u hvězd, jiných planet, přirozených satelitů, komet či asteroidů. Láhev by vždy ve zvýšené míře obsahovala atomy nebo nepatrné částice charakteristické pro prostředí v blízkém okolí zmíněných těles. Jaká situace by ovšem nastala ve volném kosmickém prostoru?

Jak je hustý? 

Průměrná hustota vesmíru patří k číslům, jež kosmology velmi zajímají. Od její hodnoty se totiž odvíjí zejména budoucnost našeho kosmu: Pokud by byla větší než tzv. kritická hustota, začal by se vesmír v určitém okamžiku smršťovat, zatímco je-li naopak menší, bude se kosmos rozpínat navždy. Vědci ji přitom v poslední době odvozují z dat evropského teleskopu Planck, který nedávno důkladně zmapoval reliktní záření celého vesmíru.

V současnosti se kritická hustota odhaduje na pět atomů vodíku v 1 m³, roli však hraje také ne zcela pochopená skrytá látka, tedy temná hmota, a rovněž temná energie. Běžná látka totiž ve skutečnosti tvoří pouze 4,8 % z uvedené hodnoty, což odpovídá přibližně jednomu atomu vodíku na 4 m³ vesmírného prostoru. Ve zbytku jde o 26,8 % temné hmoty, 68,3 % temné energie a 0,1 % neutrin, která sice formálně představují hmotné částice, ale vzhledem ke své povaze se chovají spíš jako záření.

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Podle stávajících měření je průměrná hustota všech komponent vesmíru v rámci exaktnosti měření přesně kritická, kosmos je tedy v podstatě plochý. Jeho neustálé rozpínání zabezpečuje přebytek temné energie s odpudivým účinkem (viz Kde se vzala temná energie?). Hustota „vesmírného vakua“ se však od předchozí hodnoty místně odchyluje a větší je přirozeně v rámci galaxií. V okolí Země činí průměrná hustota 1–10 atomů v 1 cm³, což shodou okolností zhruba odpovídá průměrné hodnotě prostoru v Galaxii, jež se však místně odchyluje i tisíckrát na obě strany. Absolutní prázdno každopádně nikde v kosmu nenajdeme: I v naprosté „pustině“ neustále vznikají páry částice–antičástice a téměř okamžitě anihilují. Odborníci mluví o fluktuacích vakua nebo energii vakua.