Citově zabarveným slovem „brajgl“ dnes označujeme nepořádek či zmatek. Původně se ovšem výraz vztahoval k výtvarnému umění. Brajglu totiž propůjčil jméno Pieter Bruegel starší, považovaný za nejvýraznější osobnost nizozemského renesančního malířství. Nejslavnější díla vytvořil v 60. letech 16. století, kdy nalezl svůj jedinečný styl.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se v češtině vzal „hnus fialovej“

Charakterizují ho olejomalby zachycující rozlehlé krajiny, kde se to hemží desítkami postav. Dění na Bruegelových obrazech typicky staví na konfliktu a celek působí zmateně, až absurdně. Není proto divu, že se umělcovo jméno stalo synonymem pro neuspořádanost či chaos.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Pouhá hodina a půl japonského leteckého úderu proti americké námořní základně na Havaji měla zcela klíčový dopad v podobě vstupu Spojených států do války.

Nečekaná návštěva

Šok, který veřejnost v USA toho dne zažila, vlil dosud váhajícím politikům i obyčejným lidem do žil obrovské odhodlání zničit nejen Japonce, ale i Německo. US Navy přišlo o osm bitevních lodí (čtyři potopeny, zbylé vážně poškozeny), což císařským ozbrojeným silám umožnilo ovládnout takřka bez odporu jihovýchodní Asii. Zároveň měli ale Japonci i smůlu, neboť v Pearl Harboru nezastihli žádné americké letadlové nosiče, které se v pozdějším průběhu války ukázaly jako klíčové pro vítězství v Pacifiku.

Tam jsme prohráli válku

Velmi výstižně celou operaci v poválečné analýze shrnul japonský admirál Čúiči Hara: „V Pearl Harboru jsme vybojovali skvělé taktické vítězství, zároveň jsme tam ale prohráli válku.“ Nelze pominout ani fakt, že se vstupem Spojených států do světového konfliktu se k životu naplno probudila prozatím podřimující americká průmyslová základna, kterou Japonci i Hitler vážně podcenili.

Při návštěvě jakékoliv amišské osady okamžitě získáte dojem, že jste se ocitli v minulosti. Do očí bije především naprostá absence automobilů, neboť amišové zpravidla používají koňské bryčky. Přesto v detailech museli před požadavky doby kapitulovat: Aby s povozem mohli na silnici, musejí jej podle zákona opatřit výstražným trojúhelníkem a reflektorem. Tažná zvířata pro ně přitom hrají naprosto klíčovou roli. Jen menší část amišů se totiž rozhodla mírně upustit od striktních tradic a pořídila si alespoň motorizované zemědělské stroje. 

Potomci, kam oko dohlédne

Obdělávání pole představuje pro většinu amišů jediný zdroj práce i obživy. Jejich mládež nezná dilema svých „civilizovaných“ vrstevníků, kteří se mohou rozhodovat mezi desítkami možností – budoucnost je víceméně předurčena již od narození, a to v závislosti na pohlaví. Od dívek se očekává, že se vdají a stanou se matkami mnoha potomků. Průměrná amiška jich přivede na svět šest, takže počet stoupenců komunity v posledních letech stabilně roste zhruba čtyřprocentním tempem. Za poslední staletí se tudíž okrajová pětitisícová menšina proměnila v úctyhodnou komunitu čítající 350 tisíc členů. Jejich „plodnost“ krásně ilustruje nedávný pohřeb 82leté amišky, která po sobě zanechala 343 přímých potomků: devět dětí, 84 vnoučat, 247 pravnoučat a tři prapravnoučata. 

Chlapci jsou pro změnu odmala vedeni k tomu, aby jednoho dne převzali roli hlavy rodiny a postarali se o zděděný statek. Přebírají také vládu nad manželkou, neboť žena je podle amišské tradice silnějšímu pohlaví podřízena. Dokud mladý amiš zůstává svobodný, pečlivě si holí tvář. Od uzavření sňatku si však pěstuje plnovous, po zbytek života ho již neostříhá a je na něj patřičně hrdý. Nesmí si ovšem nechat narůst knír, neboť ten symbolizuje násilí.

Svět tam venku

Jakákoliv další úprava tělesného vzhledu je zakázána: Zatouží-li některý z mladíků po tetování či třeba piercingu, má smůlu. Právě vzhled totiž jako jeden z typických znaků dokládá, že dotyčný náleží ke komunitě. Dospělí například vždy nosí pokrývku hlavy – muži klobouk, ženy čepec či šátek – a jejich ošacení přesně odpovídá tradicím evropských přistěhovalců, kteří komunitu v 18. století na východě USA založili (viz Odkud se vzali?). Ti nejvíc ortodoxní nepoužívají dokonce ani knoflíky, protože je považují za příliš moderní. Ženy vlastní zpravidla jen čtvery základní šaty a zástěru. I s taktovým málem si však vystačí, neboť život v souladu s koloběhem přírody a sklizně nenabízí mnoho příležitostí k „vynošení“ více oděvů. 

Jedinou výjimku vnáší do tradičního způsobu života tzv. rumspringa, tedy období, které chlapec či dívka po dovršení šestnácti let věku stráví ve světě „tam venku“. Poprvé se obléknou jinak než doma, vyzkoušejí si řízení auta, ochutnají jídlo z fast foodu nebo alkohol. Tehdy se také mohou rozhodnout, zda by jim takový život vyhovoval víc než ten dosavadní. Pokud ano, nikdo je nemá právo nutit, aby zůstali. Musejí však počítat s tím, že jde o definitivní krok, neboť rodina se jich pak zcela zřekne a už nikdy se nesmějí vrátit. Ačkoliv by se mohlo zdát, že lákadla moderního světa budou pro mladé amiše neodolatelná, opak je pravdou: Podle statistik volí 95 % z nich raději návrat domů a křest. Tím se komunita zásadně liší od většiny ostatních křesťanů, kteří své děti nechávají pokřtít krátce po narození. 

Nepsaný, ale tvrdě vymáhaný

Ani další aspekty amišského náboženského života však neodpovídají klasické představě věřícího Středoevropana: Ve vesnicích například nenajdete kostely či jiné svatostánky. Bohoslužby, trvající někdy až tři hodiny, se odehrávají v jednotlivých domácnostech pod vedením kazatelů. Hlavní slovo v náboženské hierarchii mají biskupové, poněkud neobvykle volení losováním. Role, jíž se ujímají doživotně, patří k nejdůležitějším a nejváženějším – v popisu práce mají i uplatňování trestů za nedodržení nepsaného, ale striktního řádu neboli Ordnungu. Největší potupou je v takovém případě tzv. shunning, trest v podobě stranění se dotyčného. V praxi se hříšníkovi po nějakou dobu vyhýbá i vlastní rodina, takže se nemůže účastnit například společného stolování. 

V souladu s Ježíšovým učením jsou amiši pacifisté a tvrdě odsuzují jakékoliv násilí. Protože od státu nic nepožadují a nepobírají ani důchod, nemusejí na základě zákona z roku 1965 platit sociální pojištění; nicméně o nemocné či stárnoucí se komunita vždy velmi obětavě postará. V roce 1972 schválil Kongres i výjimku z povinné školní docházky, která tak v případě amišů může trvat osm let namísto jinak povinných devíti. Většina z nich navíc zakončí pouze základní vzdělání ve vesnické škole, kde nejčastěji učí mladé svobodné ženy, jež v lavicích rovněž strávily jen osm roků. 

Slunce není zkažené 

Nelze však říct, že by amiši kvůli nedostatečnému studiu trpěli nouzí. Pokud jde například o medicínu, vesničtí lékaři si pomocí receptů na účinné přípravky rostlinného původu poradí s většinou obtíží. Veřejnému zdravotnictví se amišové obvykle vyhýbají – když se izraelští výzkumníci v roce 2017 zaměřili na genetický profil jedné jejich skupiny z Indiany, mnozí její členové tehdy absolvovali vůbec první odběr krve v životě. Pokud však někdo nutně potřebuje operaci, řada komunit nemá s moderní medicínou problém a na zákrok se složí. 

V amišských domácnostech chybí mnohé z běžného vybavení: Elektrospotřebiče byste napočítali na prstech obou rukou a na řadě farem navíc není elektřina zavedena vůbec nebo se čerpá pouze z vodních a větrných generátorů. V poslední době však někteří amišové přistupují ke kompromisu v podobě solární energie, kterou nepovažují za „zkažený vynález“. Netřeba dodávat, že mobily a internet, stejně jako rádio či televize jsou u nich zapovězeny. V každé vesnici se však obvykle nachází alespoň jedna veřejná telefonní budka pro nezbytné použití a v případě krajní nouze se připouští i vypůjčení mobilního telefonu nebo pronájem vozidla. 

Fotografie? Raději ne

Samostatnou kapitolu tvoří pro amiše fotoaparáty – dřív se jim vyhýbali za všech okolností, a právě proto je také zachycuje pouze velmi málo snímků. Zobrazování vlastní tváře totiž podle nich vede k nezdravé pýše. Například v roce 2016 se konal soud s únoscem dvou amišských dívek a na jejich žádost byl při jednání přítomen jen kreslíř, nikoliv fotograf. Nicméně doba se mění a členové méně konzervativních komunit se přestávají fotoaparátu bát. Pokud je poprosíte, klidně se s vámi nechají zvěčnit. 

Ačkoliv amiši prosluli svým pacifismem, výjimečně se do křížku se zákonem přece jen dostanou. Před deseti lety bylo v Clevelandu odsouzeno šestnáct mužů a žen za „násilí“ na příslušnících komunity, kteří s nimi nesouhlasili v otázkách víry. Renegátská skupina vedená dnes již exkomunikovaným biskupem Samem Mulletem totiž v noci několikrát vnikla do příbytků souvěrců a ostříhala jim vousy. Vzhledem k tomu, jaké trauma ztráta plnovousu pro amiše představuje, nebral soud útoky na lehkou váhu. Viníky poslal za náboženskou nesnášenlivost za mříže, a Mulleta dokonce na patnáct let.

Amišové na prázdninách

S tím, jak se komunity rozrůstají a některá pravidla se rozvolňují, se u amišů zrodil nový fenomén v podobě letní dovolené. Odůvodnit se dá docela dobře – vždyť i Bůh si po šesti dnech práce při stvoření světa dopřál odpočinek. Během sezony tak stovky amišů nasednou do zájezdových autobusů a hromadně zamíří na Floridu do městečka Pinewood, které jim už od 20. let minulého století slouží jako „letní domov“. V pronajatých bungalovech tam pak stráví několik týdnů, kdy si dovolí na čas opustit životní styl orámovaný striktními pravidly a tvrdou prací na poli. 

TIP: Šťastný osud: Amišové mají genetickou mutaci, která jim přidává 10 let života

Přestože stále dodržují mnohé zásady a chodí v tradičních oděvech, oddávají se i zcela „běžným“ aktivitám, které jsou jim po zbytek roku zapovězeny. Bryčky vymění za kola, černobílé šaty nahradí jásavými barvami, dívají se na televizi a s oblibou si dopřávají zmrzlinu. Ženy pořádají turnaje v plážovém volejbalu a jejich jindy přísní manželé přihlížejí a tleskají. Místní obyvatelé jsou navíc k amišům velmi vstřícní a během dlouhých letních večerů společně opékají ryby. 

Život na palubě ISS je náročný. Rozhodně nejde o stanici pěstitelskou, a tak se zásoby pro posádku musejí dovážet ze Země, včetně zcela zásadní vody. Doprava do vesmíru je ovšem nákladná, tudíž samozřejmě panuje snaha co nejvíc surovin na orbitě recyklovat – což platí i pro životodárnou tekutinu. 

Voda, sloužící jako pitná na spotřebu a hygienu, ale i coby technická pro vyvíječe kyslíku nebo vědecké experimenty, se maximálně využívá v uzavřeném cyklu. Zcela přirozeně se nabízí čištění odpadové vody s významnou komponentou moči, jejíž přepracování na pitnou H2O tvoří nejvýznamnější součást vodní recyklace na ISS. Další důležité prvky představují zachycovače vzdušné vlhkosti. Vodní pára se do staniční atmosféry dostává zejména při dýchání posádky. Komplikované soustrojí pracující na fyzikálně-chemických principech pak z vody odstraní znečištění a na výstupu stojí tekutina vhodná k pití.

TIP: Recyklace ve vesmíru: Bakterie promění výměšky astronautů na jídlo

Ruský i americký segment mají vlastní recyklační aparaturu. Zařízení v ruské části však neumí zpracovávat moč, tudíž v daném případě obě strany využívají recyklátor americký. Recykluje se 75–80 % vody, zbytek se musí dovážet ze Země: Nákladní lodě tak na stanici dopraví šest až devět tisíc tun nepostradatelné tekutiny ročně. 

Zatímco císařovna, česká a uherská královna Marie Terezie pocházela z jedné z nejvznešenějších dynastií, dosedla legitimně na trůn a byla vzornou vladařkou, manželkou i matkou, ruská imperátorka Alžběta Petrovna se do dějin zapsala jako nemanželská dcera cara a služky, uzurpátorka, lenošivá a parádivá „máťuška“. Marie Terezie přišla na svět v roce 1717, kdy Alžbětě Petrovně bylo již sedm let. Obě se narodily jako dcery panujících vladařů, nicméně s tím rozdílem, že Marie Terezie vzešla z manželského lože Karla VI. a světlo světa spatřila ve velkolepé rezidenci ve vídeňském Hofburgu, zatímco Alžběta byla nemanželským dítětem Petra I. a její první křik se rozlehl v dřevěné zapomenuté rezidenci Kolomenskoje nedaleko Moskvy. 

Poslední svého rodu

Osud jim oběma nadělil smutnou roli být posledními členkami svých rodů, které jejich smrtí vymřely po přeslici. Marie Terezie byla po otci Karlu VI. příslušnicí habsburské dynastie, která je doložena od 11. století a jejíž příslušníci vládli postupně v římsko-německé říši, rakouských zemích, českém, uherském a španělském království i mnoha dalších státech. Její maminka, spanilá Alžběta Kristina Brunšvicko-Wolfenbüttelská, jež pocházela ze skvělého welfského rodu, prožila své mládí v hysterické snaze porodit manželovi zdravého mužského dědice. Neúnavně proto postupovala jednu zaručeně účinnou léčbu či lázeňskou kúru za druhou, nechala se vodit za nos různými jasnovidci, mastičkáři a jinými šarlatány. Své zklamání, že své úloze nedokázala dostát a selhala, posléze utápěla v alkoholu.

Naopak Alžběta Petrovna byla uznána za princeznu až ve dvou letech poté, co její otec Petr Veliký (vládl 1682–1725) pojal její matku za právoplatnou manželku. Tím se z „bastardky“ stala členka rodu Romanovců, který v Rusku panoval od roku 1613. Alžbětina matka Martha se narodila v dnešním Estonsku jako neurozená švédská poddaná nemanželského původu. Po obsazení její vlasti ruskými vojsky se stala obětí sexuálního násilí. Nakonec ji „objevil“ car Petr I., učinil z ní svou milenku a později i manželku. Po jeho smrti se Alžbětina matka dostala převratem na trůn jako Kateřina I. Alexejevna (vládla 1725–1727). Stěží uměla číst a psát, ale šlechtil ji zdravý úsudek. Neměla nejmenší zkušenosti s řízením státu ani vlohy, proto se stala loutkou v rukou „nové“ šlechty.

Dvě krasavice

Marii Terezii vylíčil jeden diplomat takto: „Má kulatý plný obličej a hladké čelo. Výrazné obočí je stejně jako její vlasy světlé, nikoliv zrzavé. Má velké, živé a současně mírné oči, což podtrhuje i jejich světle modrá barva. Nos je malý, není zahnutý ani pršák, ústa jsou trochu velká, ale hezká, zuby bílé, její úsměv působí velmi příjemně. Má hezky tvarovaný krk a hrdlo, paže i ruce jsou kouzelné. I pleť bude stejně nádherná, soudě podle toho, co je vidět, navzdory nepatrné péči, které jí věnuje. Výraz obličeje je otevřený a veselý, s lidmi mluví přátelsky a rozkošně. Nutno uznat, že je krásná.“

Alžbětu Petrovnu nazývali dvorští básníci Venuší, neboť byla vskutku dobře rostlá, měla krásné nohy a nádherné zrzavé vlasy. Oslnivou, byť nepravidelnou tvář s výraznýma očima a pyšnou bradou kazil pouze krátký a zploštělý nos. Proto se nenechávala portrétovat z profilu. Žárlila na půvabné ženy a šikanovala je zcela podle ruského přísloví, že „žena raději políbí čerta, než by někoho nazvala krasavicí“.

Ve zralém věku se nedokázala vyrovnat se ztrátou mládí a krásy, což řešila pitím anglického piva, medoviny a přejídáním. Nade vše milovala sladkosti, takže její vláda nese přízvisko „věk bonbonů“. Dnešní dietologové by její jídelníček rozhodně neschvalovali a je fakt, že nezdravý styl života zapříčinil její špatný zdravotní stav i brzkou smrt. 

Zbožná císařovna a pověrčivá carevna

Marie Terezie byla pravou dcerou habsburského rodu spjatého s katolickou církví, protireformací a násilnou rekatolizací. Jako pobožná a přesvědčená katolička navštěvovala každý den svatou mši, v neděli a o svátcích dokonce dvakrát denně. Přísně dodržovala všechna náboženská pravidla a byla vedena k vroucně oddané a dobročinné zbožnosti. Také ráda navštěvovala poutní místa. Za její vlády byli nadále pronásledováni protestanti, její náboženská nesnášenlivost a tmářství vyvrcholily vypovězením židů z Prahy. Později ale přistoupila k reformám a učinila první krok směrem k náboženské toleranci, kterou zavedl až její nástupce Josef II.

Také Alžběta Petrovna dávala najevo vroucí víru, pravidelně se účastnila mší, poutí, zpívala ve sboru, opatrovala relikvie a modlila se k ikonám. Pravoslavné církvi však stejně jako její otec nedovolila zasahovat do politiky, ani jí neváhala zabrat další pozemky. Nebyla v pravém slova smyslu zbožná, spíše neobyčejně pověrčivá, kupříkladu se bála uřknutí a kouzel. Jindy se vyděsila, když pod její postelí našli žabí kost omotanou vlasem, již považovala za důkaz čarodějnictví a pokus ji uhranout. Říkalo se totiž, „vezmi živou žábu a polož ji o půl noci do mraveniště, do rána ji mravenci celou ohlodají, zůstane jenom jedna kůstka a tu si vezmi, a pokud ji máš u sebe v kapse, můžeš po kterékoliv ženě cokoliv chtít, v ničem ti neodepře“.

Lotrinský vévoda versus krásní společníci

Marie Terezie se provdala za Františka Štěpána, hlavu lotrinského rodu doloženého od 10. století a spřízněného se všemi císařskými dynastiemi od doby Karlovců. Lotrinsko ale musel vyměnit za Toskánsko, takže Marie Terezie zdědila rakouské soustátí již jako provdaná manželka a toskánská velkovévodkyně. Svého chotě nikdy neučinila skutečným spoluvládcem a důležitá politická rozhodnutí činila sama. Na rozdíl od jiných panovnic ale sdílela se svým pohledným manželem lože i stůl po celý život. Také mu promíjela různé aférky, dokonce i tehdy, když v pokročilém věku vážně vzplanul pro jinou ženu. Po smrti svého manžela v roce 1765 jmenovala spoluvládcem svého syna, římsko-německého císaře Josefa II., nicméně se jím nenechala donutit k příliš radikálním reformám. 

TIP: Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

Alžbětu Petrovnu se rodiče neúspěšně snažili provdat za francouzské prince, poté ji zasnoubili s holštýnským vévodou Karlem Augustem, který ale zemřel ještě před svatbou. Žezla se proto chopila jako svobodná a o vládu se nikdy s nikým nedělila. Během života vystřídala mnoho milenců, většinou neurozeného původu. Její vládu lze nazvat obdobím vzkvétajícího favoritismu. Nevyhledávala pomocníky, spolupracovníky ani zkušené administrátory, ale krásné společníky, s kterými se cítila dobře. Údajně se tajně provdala za mladičkého, vysokého, černovlasého krasavce Alexeje Grigorjeviče Razumovského, prostého kozáka a pasáčka, kterého angažovali u dvora jako zpěváka. Později ho zastínil půvabný a křehký Ivan Ivanovič Šuvalov, který inicioval založení moskevské univerzity a akademie umění.

Ostrov Trinidad, ležící jen pár kilometrů od pobřeží Venezuely, je dokonalým místem k pozorování tropické přírody. V těsném kontaktu Střední a Jižní Ameriky s Karibikem se zde na poměrně malé ploše 40×60 km vyskytuje mnoho ptačích druhů, které byste jinde hledali s obtížemi. Tím jednoznačně nejzajímavějším je tajemné gvačaro jeskynní.

Skoro jako netopýři

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis), které poprvé popsal Alexander von Humbolt v roce 1799 po návštěvě kolonie v jeskyni Caripe na severovýchodě Venezuely, je jediný noční pták na Zemi, který se živí ovocem. Lze se s ním setkat pouze v severní části Jižní Ameriky a právě na Trinidadu. V Česku jsou mu nejvíce příbuzní lelci. Přes den ptáci odpočívají nebo sedí na hnízdě v jeskyni, po setmění shánějí potravu v okolním lese. Není ale nijak výjimečné, když z jeskyně za ovocem palem a keřů vavřínu, jímž se živí, letí až sto kilometrů.

Gvačara jeskynní jsou s jihoasijskými a australskými salangany jedinými ptáky, kteří k orientaci používají echolokaci. Mohou tak najít cestu v temné jeskyni, kde jim zrak příliš nepomůže. Používají nízkofrekvenční cvakání o méně než 15 kHz, aby předešli nárazu do stěny jeskyně, nebo vzájemným srážkám. Pomáhají si tak i při hledání hnízda. Echolokace gvačar má ale oproti například netopýrům jen malou citlivost. Svoji potravu tedy sbírají pomocí zraku.

Jen za dohledu průvodce

Přestože můžeme v tropické části Ameriky najít jeskyně s početnějšími koloniemi gvačara jeskynního, v Asa Wright Nature Centre v horách severní části Trinidadu jsou ptáci jednoznačně nejlépe dostupní. Trinidadská jeskyně se nachází na poměrně snadno dosažitelném místě, ale volný přístup k ní není možný. Místní jsou si totiž dobře vědomi unikátnosti hnízdiště a v minulosti se vícekrát stalo, že ptáky někdo vyrušil a oni do jednoho odlétli. Proto jsou povoleny jen velmi krátké návštěvy s průvodcem – pro dvě skupiny na týden. Díky tomuto opatření se ovšem počet hnízdících ptáků v jeskyni od roku 1998, kdy začala být populace intenzivně sledována, každý rok zvyšuje. 

Pozor pod nohy

Na možnost gvačara navštívit jsme čekali tři dny a naším průvodcem byla Denise Etienne, která v Asa Wright Nature Centre pracuje s několika krátkými přestávkami šestnáct let a zná snad každé jednotlivé zvíře, které se v okolí centra vyskytuje. 

Od správní budovy Asa Wright Nature Centre, která je od jeskyně s gvačary vzdušnou čarou vzdálená pouhých několik stovek metrů, vedly naše kroky místy, která jsem z předchozích dní dobře znal. Okolo kolibříků, kteří za letu nasávají u květů helikónií sladký nektar, a okolo tangar, jež hodují na na drobném ovoci přímo u budovy. Po pár metrech se dostáváme pod vzrostlé stromy, kde jsem několikrát pozoroval drobné pěvce pipulky. Krátce za nimi je mechem porostlá cedulka s nápisem „Guacharo Trail“, odkud poměrně prudce padá úzká stezka dolů po svahu. 

Na rameni mám stále připraven rozložený stativ s fotoaparátem a teleobjektivem, ale kromě korun stromů raději koukám i na spadané listí pod nohama. Už jsme tady našli jednoho smrtelně jedovatého křovináře sametového a já nechci riskovat, že na dalšího šlápnu. Jde o jednoho z nejjedovatějších hadů a i kdybych náhodou s rychle aplikovaným sérem přežil, stejně bych přišel o zasaženou končetinu a to jsem neměl v plánu.

Letmý pohled do temnot

Stezka se blíží ke svému nejnižšímu místu a my stále nasloucháme výkladu Denise, které nám přibližuje všechna přírodní lákadla v okolí. Všude je mokro, občas přeskakujeme vodu po kamenech s těžkou technikou na zádech a fotoaparátem v ruce. A pak to vidím, temnou úzkou bránu ke gvačarům jeskynním. Začínám tušit, že setkání s unikátním ptačím druhem bude pouze letmé. 

Jeskyně Dunston, jak se aktuálně jmenuje (původně Guacharo Cave, v roce 1972 přejmenovaná po inženýru Johnu Dunstonovi), je vlastně jen skalní průrva rozevřená v nejširším místě nad hlavou do šířky pouhých dvou metrů. U hladiny potoka, který jeskyní protéká a po vydatnějších deštích ji činí na několik dní nepřístupnou, není šířka prostoru ani jeden metr. 

Hned rezignuji na stativ, se kterým se do soutěsky nevejdu, a přestože jej krátce použiji jako monopod, úplně bez něj bych byl ve stísněném prostoru asi obratnější. Denise nás ke vstupu do jeskyně pouští pouze po dvou. Krátce na gvačara sedící na hnízdech posvítí a po letmém pohledu už nás vyhání, aby pozvala další dva zoufalce, kterým takto krátká epizodka nemůže stačit. 

Rozum říká „ne“

Ptáci jsou na rušení velmi citliví a světlo je plaší. Pokud bychom jejich plachost zkoušeli déle, mohli by z hnízda odletět, a to nikdo z nás nechce riskovat. Snažím se vše si z fotografického hlediska dopředu promyslet, ale to už kráčím k bráně do temnoty.

Z jeskyně se ozývá strašidelné krákorání a chrčení, na stěnách jednotlivě nebo v shluku až šesti ptáků sedí červenohnědá stvoření se zahnutým zobákem a bílými skvrnami, jimž se ve tmě od světla baterky občas zaleskne oko. Než stihnu zaostřit, je tma. Věnuji krátký pohled druhé straně skalní průrvy, kterou ptáci opouštějí jeskyni a kudy se vracejí zpět. Máchání temných křídel v protisvětle, nemotorné dosednutí. Udivuje mě rozpětí křídel, může to být až 60 centimetrů. Ani nevím, kam mi Denise baterkou svítí, nevnímám, že stojím ve vodě a do bot mi natekla voda. 

U vstupu do jeskyně jsem byl sotva dvě minuty. Když vylézám z vody, tajně doufám, že bude ještě jedno kolo a s ním další příležitosti. Bohužel ale další šanci nedostanu a ani se nepokouším s Denise diskutovat. Snaha ptáky nerušit při hnízdění je na prvním místě a jako už tolikrát dřív při fotografování divoké přírody i mně rozum říká „ne“.

TIP: Souboje vedené ultrazvukem: Netopýří sonary a rušičky jejich soupeřů

Setkání se zajímavým ptačím druhem bylo velmi krátké, ale děkuji i za tuto výjimečnou příležitost. Bezpečí hnízdících ptáků musí být vždy na prvním místě. Bohužel, vím v Česku o fotografech, kteří by se k volně přístupné jeskyni vrátili bez průvodce, aby mohli zůstat tak dlouho, dokud vysněný záběr nepořídí. Že tím hnízdní kolonii ohrozí, je pro ně vedlejší.

Komunikace mateřské rostliny s plodem bývá velmi jednosměrná – životadárná rostlinná míza proudí směrem z rostliny do plodu a nikoliv nazpátek. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by plody byly schopné nějakým způsobem komunikovat se svou mateřskou rostlinou. Gabriela Niemeyer Reissig z brazilské Federal University of Pelotas a její kolegové ale nedávno zjistili, že to vlastně až tak neplatí. Vědci studovali rostliny rajčat s dozrávajícími plody, které umístili do Faradayovy klece, tedy zařízení, které izoluje před vnějšími elektrickými poli, a pomocí elektrod u nich detailně sledovali elektrické signály.

TIP: Genetická loupež: Hmyzí škůdci ukradli gen rostlinám a zneužívají ho proti nim

Na plody těchto rostlin poté vypustili housenky běžného škůdce, můry černopásky bavlníkové. Pomocí elektrod získali obraz jemných, ale složitě uspořádaných elektrických polí zkoumaných rostlin. Z nich pak díky umělé inteligenci vyčetli, že plody rajčat napadené housenkami do svých mateřských rostlin vysílají elektrické signály, jimiž je varují. Badatelé se teď chystají zkoumat další typy plodin, zda jejich plody komunikují podobným způsobem. Do budoucna by toho bylo možné využít pro zlepšení kvality úrody pěstovaných plodin.

Obyvatelé některých částí USA si na zemětřesení relativně zvykli. Například v Kalifornii, ležící přímo na styku dvou litosférických desek, zaznamenají seismologové v průměru deset tisíc menších či větších otřesů ročně. Zato na opačné straně kontinentu představuje podobný geologický úkaz spíš vzácnost.  

Když v roce 2011 naměřili odborníci v oklahomském městečku Prague otřesy o síle 5,7 stupně Richterovy škály, pochopitelně je to znepokojilo. V jindy tektonicky klidné oblasti totiž nedokázali určit jednoznačnou příčinu úkazu, jenž se zapsal do kronik jako nejsilnější v historii státu. O pět let později pak pouhých 100 kilometrů na sever udeřilo ještě o desetinu stupně silnější zemětřesení, což už vědce ponouklo se na oblast zaměřit podrobněji. 

Ničivé zásahy

Ukázalo se, že Oklahoma se v poslední době otřásá výrazně častěji, než by odpovídalo statistikám: Zatímco v letech 1967–2000 tam zažili průměrně tři podobné jevy ročně, v roce 2010 jich bylo 42 a o pět let později rovnou 907. Seismologové proto nedávno obrátili pozornost od přirozených příčin k těm umělým. 

Již delší dobu se ví, že rozsáhlejší zásahy do půdy například v podobě hlubinné těžby mohou za určitých okolností vyvolat slabá zemětřesení. Ve východoamerických státech včetně Oklahomy se už od 19. století hojně stavěly vodní nádrže a ve 20. letech minulého století tam objevili ložiska ropy, načež se začalo těžit ve velkém. Všechny uvedené činnosti však mají nezanedbatelný vliv na půdní podloží: Zásahy do svrchních částí zemské kůry vyvolávají tlak, jenž drtí horninu a narušuje miliony let přetrvávající stabilitu. 

Obzvlášť rizikové je tzv. frakování, kdy se do země pod extrémním tlakem pumpuje směs vody a různých chemických příměsí. Účinná, nicméně ekologicky značně problematická metoda slouží k vytvoření drobných puklin, jež umožní ropě či zemnímu plynu lépe unikat na povrch. Analýza dosavadních seismologických záznamů však potvrdila, že více než polovina zemětřesení o síle přes 4,5 stupně vznikla právě v místech, kde se těží s využitím frakování.

Čekání na katastrofu

Ve studii vydané roku 2017 v časopise Seismological Research Letters identifikovali odborníci 730 míst po celé planetě, kde lidská činnost za uplynulých 150 let vyvolala nežádoucí tektonickou aktivitu. V jednom případě dosáhla dokonce 7,9 stupně, přičemž vědci varují, že seznam zdaleka nekončí a časem se patrně bude rychle rozrůstat. „Z dlouhodobého hlediska lze očekávat, že se sílící intenzitou lidské činnosti, která nějak ovlivňuje geologickou stabilitu, podobných úkazů přibude. Například současné doly jsou hlubší než kdy dřív – zasahují na míle hluboko. Nelze se pak divit, že na to Země reaguje,“ uvádí vedoucí studie Miles Wilson. 

TIP: Planeta plná nástrah: Kterým místům na Zemi je lépe se vyhnout

Mimochodem v Oklahomě, kde dosud nikoho ani nenapadlo se podobných katastrof obávat, uzavřelo 15 % obyvatel v reakci na to pojištění proti škodám způsobených zemětřesením. A tamní nejvyšší soud dokonce majitelům domů v dotčené oblasti umožnil v případě opakování podobného incidentu legálně žalovat stát.

Šance, že akci přežijí, se rovnala prakticky nule. Věděli to. Opakovaně je na to upozorňovali. Nezaváhali a svůj úkol splnili. A i díky jejich hrdinství byla po konci druhé světové války obnovena Československá republika, navíc v původním rozsahu území, protože jejich odvaha udělala na spojence skutečný dojem – podobně jako odvaha československých letců RAF. Neskutečná oběť hrdinů jako byl Josef Gabčík a Jan Kubiš, ale také desítek bezejmenných postav domácího odboje napomohla tomu, že můžeme dnes žít ve svobodné, demokratické a nezávislé České, respektive Slovenské republice. 

Mezinárodní tlak 

Pozice české exilové vlády na začátku 40. let nebyla vůbec jednoduchá. V létě 1941 byl prakticky celý kontinent ovládaný nacistickým Německem. Vojáci Wehrmachtu jakoby nezastavitelně postupovali stále hlouběji do srdce Sovětského svazu a Britové přestávali věřit, že je Stalin dokáže zastavit. Protektorát Čechy a Morava byl tou dobou v zásadě poklidnou německou provincií. Češi se nijak zvlášť nebouřili, neprotestovali, působili, jako že se český národ bez odporu sklonil pod těžkou vojenskou botou severozápadního souseda. Mezi nejodvážnější akce podlomeného domácího odboje patřilo položení kytičky na hrob neznámého vojína. 

Když v září 1941 nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora na území Čecha a Moravy Reinhard Heydrich, dostal navíc domácí odboj další těžké rány. Architekt židovské genocidy a třetí nejvýše postavený nacista vyhlásil obratem výjimečný stav, zatkl předsedu vlády Aloise Eliáše a nešetřil ani vysoké představitele bývalé československé armády. Mezi nimi také generály Huga Vojtu a Josefa Bílého, nejvyšší představitelé odbojové skupiny Obrana národa.

Tím spojení mezi Prahou a Londýnem téměř zaniklo. Zatímco produkce českých zbrojovek neztenčenou měrou putuje do skladů Wehrmachtu, proud důležitých zpravodajských informací na Západ vyschnul. Britům pomalu docházela s Čechy trpělivost a exilová vláda Edvarda Beneše tím musela čelit vážnému problému. Další osud země visel na vlásku. Co by mohlo pomoci? Pouze bezprecedentní gesto odboje mohlo v té době vrátit Československo na politickou mapu světa – alespoň toho budoucího světa. Proto v prosinci 1941 odstartoval z Anglie do temnoty bombardér naložený parašutisty, aby hrozící katastrofu odvrátili.

Seskok nepřízni osudu navzdory

Čtyřmotorový letoun Halifax s výsadkáři Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem odstartoval ve 22:00 britského času z jihoanglického letiště Tangmere. Navzdory německému protiletadlovému dělostřelectvu i útoku nočního nacistického stíhače se letounu podařilo bezpečně dostat nad území protektorátu. Těsně před opuštěním letounu se s posádkou Gabčík s Kubišem rozloučili podáním ruky a slovy: „Brzy o nás uslyšíte. Uděláme všechno, co bude možné.“ 29. prosince 1941 v 3:24 seskočila paraskupina Anthropoid u obce Nehvizdy nedaleko Prahy. 

Členové českého domácího odboje věděli, že jakékoliv gesto vzpoury bude mít pro ně velmi negativní následky. Opakovaně proto prosili exilovou vládu, aby zbytečně Hitlera nepokoušeli. Přesto od okamžiku, čeští parašutisté přistáli nedaleko Prahy, jim odboj poskytoval nezištnou a bezpodmínečnou podporu. Bez jejich obětavosti a odvaze by se akce Antropoid nikdy nemohla podařit. 

Od prvních dnů svého působení v okupované republice si Gabčík s Kubišem a později také další parašutisté nemuseli dělat starosti se stravou či ubytováním. Lidé, kteří se o ně starali je přezdívali „silvestrovským dárkem.“ V jejich očích přicházeli jako pomoc z nebe poté, co Heydrich zlikvidoval většinu protinacistického odboje. Nejen že parašutistům poskytovali úkryt, ale starali se také o operační materiál nebo zbraně a podle potřeby sháněli informace o Heydrichově pohybu. Už pět dní po seskoku dokázali členové Sokola propašovat většinu vybavení z místa seskoku do nedalekého opuštěného lomu. Odtud byly všechny tři padáky, pryžové přilby, popruhy, plechové krabice se zbraněmi a všechny výbušniny postupně přepraveny do Prahy.

Soudný den 

Atentát na Reinarda Heydricha se uskutečnil několik minut po půl jedenácté 27. května. Podle plánu, Heydrichův automobil musel zpomalit v prudké zatáčce. To je moment, na který čeští parašutisté čekali, na který se tolik měsíců připravovali, který rozhodl o životě tisíců lidí a dalším osudu rodné země. Moment, pro který se rozhodli už tisíckrát riskovat život. Josef Gabčík namířil na třetího muže říše svou zbraň, ale nevystřelil. Teorií pokoušejících se o vysvětlení bylo více, od stresového selhání parašutisty až po obavy, že zasáhne civilisty v projíždějící tramvaji. Protektorátní policie ovšem později zaprotokolovala zjištění, že se v hlavni Gabčíkova samopalu vzpříčil náboj. 

Gabčíkova zbraň sice selhala, Kubišův granát ovšem nikoliv. Automobil byl výbušninou zasažen z bezprostřední blízkosti, Heydrich však ani na následky přímého výbuchu nezemřel. Granát totiž nedopadl přímo do auta, výbuch ale poničil pravou stranu vozu; Heydricha zasáhly jen střepiny. Zastupující říšský protektor byl ihned převezen k ošetření do nemocnice. Jeho stav se sice postupně zlepšoval, nakonec však dostal otravu krve a 4. června 1942 zraněním podlehl.

Samotný atentát prý Adolfa Hitlera nesmírně rozzuřil, neboť Heydrich patřil mezi jeho oblíbence a vůbec nejschopnější muže říše. Okamžitě nechal vytvořit vyšetřovací komisi, kterou vedl kriminální komisař Heinz Pannwitz. K dispozici měl podle vojenského ústavu sto dvacet specialistů z celého protektorátu i z Říše, dvě stě příslušníků gestapa a zpravodajské služby, tisíce vojáků Waffen-SS i německých i českých policejních složek. V rojnicích pročesávali lesy i chatové kolonie. V pěti tisících měst a obcí prohledávali byt po bytu, od sklepa až na půdu. Bez výsledku.

Příběh obyčejné lidskosti i zrady

Ani v této situaci, kdy pomáhat komukoli proti nacistickým orgánům bylo ještě nebezpečnější než dříve, se ale domácí odboj nevzdal. Naopak, jeho členové ukázali ještě větší odvahu, než kdy dřív, hlavně co se týkalo žen. Příkladem byla Božena Kropáčková, vlastenka a odbojářka. Zatímco její muž fungoval jako propojení členů odboje s vnějším světem a do vězení propašoval neuvěřitelné množství tajných dopisů, manželka ukrývala parašutisty. Nejprve to byli Josef Bublík a Jan Hrubý, poté přibyl velitel dalšího výsadku Adolf Opálka. Pokračovala v tom i poté, co jí manžela zatklo gestapo. 

Navíc Božena nebydlela nikde v ústraní. Přímo v budově naproti byla úřadovna wehrmachtu! V Praze k tomu panovala přísná policejní opatření, civilní výjimečný stav, uzávěra města, neustálé razie a popravy, výzvy k „udání“ pachatelů a jejich podporovatelů, spolu s informacemi o zatčených a popravených. Výsadkář Karel Čurda nakonec strašnému tlaku okolí podlehl a v obavách o rodinu i ostatní Čechy své spolubojovníky udal. 

Boj v kostele

Šílený hon Wermachtu na parašutisty definitivně zpečetěný zradou Karla Čurdy vyvrcholil 18. června v kryptě pražského kostela Svatého Cyrila a Metoděje. Tam se atentátníci po akci ukryli, pod ochranu členů pravoslavné církve. Do krypty se kromě Gabčíka s Kubišem postupně přesunulo všech sedm parašutistů, kteří se do té doby skrývali na různých místech Prahy.

TIP: Peníze pro zrádce: Štědrou odměnu proměnil Karel Čurda v alkohol a smrt

V ranních hodinách kryptu v Resslově ulici obklíčilo několik set členů nacistických ozbrojených sil. Navzdory obrovské přesile dokázala malá skupinka parašutistů bojovat několik hodin. Velitelem boje byl Adolf Opálka. Nikdo z vojáků boj nepřežil, ale pouze Jan Kubiš prokazatelně zemřel na zranění způsobená gestapem. Zbývajících šest zemřelo vlastní rukou - buď kulkou, nebo rozkousnutím ampule s arzenikem. Nacisté bezprostředně po dobytí krypty vyfotili všechny padlé. Adolf Opálka na sobě měl svetr, který pro něj upletla Božena Kropáčková.

Známý aforismus říká, že po bitvě je každý generálem. Vzhledem k tomu, že pořekadlo platí nejen v přeneseném slova smyslu, ale též doslova, rozvířily se hned po válce diskuse o tom, co měl který z velitelů udělat jinak či lépe. Do sporů často zasahovali také vojevůdci samotní, když ve svých pamětech či novinových článcích označovali toho či onoho kolegu a spojence za neschopného a házeli na něj vinu za vlastní neúspěchy. Podobné debaty pochopitelně neumlkají ani dnes a internet je plný nejrůznějších žebříčků nejneschopnějších vojevůdců první světové války. Představme si několik z těch, kteří si vysloužili vůbec nejhorší pověst.

Nerovné podmínky

Před samotným hodnocením velitelů jako takových je potřeba zohlednit některé faktory ovlivňující jejich práci. Především každý z nich mohl hrát pouze s „kartami, které měl na ruce“ – jednotlivé armády se výrazně odlišovaly vybavením, výcvikem i morálkou. Ta německá byla na začátku konfliktu nejlépe vyzbrojená a vycvičená, její rakouský spojenec však na zbrojení nedával ani čtvrtinu prostředků co Berlín.

Zatímco vojáci císaře Viléma se těšili skvělé morálce a o úspěchu svých zbraní nepochybovali, ve Vídni příliš ve vítězství nevěřil ani František Josef. V průběhu války se zvyšovaly také problémy s morálkou, množily se dezerce a v posledních měsících konfliktu se armáda v podstatě rozpadla. Je nasnadě, že se němečtí vojevůdci mohli pochlubit lepšími výsledky často za cenu menších ztrát.

Potíže na obou stranách

Ještě horší situace však panovala v Turecku, kde docházelo k otevřeným vzpourám arabských a křesťanských vojáků. Ale Dohoda na tom nebyla o moc lépe. Především Rusko nemělo na začátku války ani dostatek ručních zbraní pro všechny zmobilizované a asi 350 000 carských vojáků tak v roce 1914 pochodovalo do boje s holýma rukama. Se zhoršující se zásobovací situací klesala ochota vojáků bojovat a po únorové revoluci (březen 1917) se část armády takřka sama demobilizovala.

Velkou chuť nechat se zabít neprojevovali ani italští vojáci a ve Francii narazily ofenzivní plány roku 1917 na otevřené odmítnutí poslušnosti celých divizí. Vyšší bojovou morálkou se vyznačovaly jednotky ze zámoří, především Američané či Australané, těm ale zase často chyběly dostatečné zkušenosti a výcvik.

Politické tlaky

Kromě zmíněných vojenských odlišností museli vojevůdci často také vycházet vstříc přání politiků a čelit nejrůznějším intrikám v zákulisí. Tento případ pasuje především na Francii, kde se velení nezřídka měnilo spolu s vládou, která si pak často přivlastňovala i úspěchy na frontě. Vrchním velitelem ruské armády se zase stal sám car Mikuláš, který se již nějaký čas nacházel pod vlivem své manželky a mnicha Rasputina. Carští generálové se tak často ocitali v podivné pavučině vnitřních vztahů, kdy nebylo zcela jasné, o čí rozkazy se jedná a na koho se případně obracet.

Nešťastná a špatná rozhodnutí vedoucí k porážkám tak často nevycházela z neschopnosti daného velitele, ale z objektivních okolností, proti nimž nemohli jednotlivci ve velení mnoho nadělat. Ne všechny generály však lze tak snadno omluvit.