Je možné zjistit, které druhy dinosaurů se před miliony let pohybovaly svižně, které pomaleji a které patřily mezi vyložené loudaly? Jelikož nemůžeme pozorovat živé druhohorní dinosaury svištící po dnešních loukách, musíme se spolehnout na vědecké metody, jež nám umožňují rychlost vyhynulých zvířat do určité míry odhadnout: Lze ji odvodit například z kosterní anatomie, která ukazuje, jak dlouhé a silné měl tvor nohy, a v kombinaci s celkovou stavbou těla i hmotností odhadnout jeho pohybové schopnosti. 

Ideální je, máme-li možnost alespoň přibližného porovnání s dnešními zvířaty – například pštrosy, slony či nosorožci. V současnosti už vědci pro daný výzkum využívají také vyspělé technologie a přicházejí se stále dokonalejšími virtuálními modely dinosaurů. Ty dokážou určit, jak se mohli dávní živočichové pohybovat, jaké problémy museli překonávat nebo jakou maximální hmotnost ještě jejich nohy unesly.

Kosti a matematika

Počítačové modely ovšem rychlost pohybu vyhynulých plazů určují nepřímými metodami, v zásadě jen odhadem a modelováním. Mnohem lepší je, pokud ji můžeme odvodit třeba pomocí nalezených stop, nebo i celých jejich sérií. V roce 1976 vymyslel britský přírodovědec Robert McNeill Alexander matematický vzoreček pro výpočet rychlosti živočichů na základě velikosti a vzdálenosti jejich stop. Stačilo dopočítat přibližnou výšku hřbetu a délku nohou tvora, a poměrně přesná kalkulace byla k dispozici. 

Poprvé v historii vědy to umožnilo skutečně určit reálnou rychlost pohybu dávno vyhynulých dinosaurů. A jak zněly výsledky? Sám autor rovnice publikoval v roce 1982 práci, v níž zmíněným živočichům přisuzoval velké rozpětí rychlostí, a odboural tak představu jakýchsi univerzálně pomalých golemů. 

Nejrychlejší mláďata

Novější výzkumy obecně udávají, že dinosauři uměli běhat skutečně rychle, ačkoliv se to netýká zástupců všech jejich skupin. Mezi nejpomalejší patřili obří sauropodi a těžce „obrnění“ tyreofoři – stegosauři a ankylosauři – kteří zřejmě kráčeli maximální rychlostí 5–8 km/h, což odpovídá naší svižné chůzi. Většina však nejspíš mohla alespoň krátce sprintovat zhruba stejně jako netrénovaný člověk, tedy do 25 km/h. A někteří velcí draví dinosauři, včetně proslulého tyranosaura, snad dokázali vyvinout rychlost i přes 30 km/h. 

Mezi nejrychlejší patřila nepochybně mláďata některých velkých druhů, dále rychlonozí býložravci a zejména lehce stavění teropodi, například ornitomimidi. U těchto dinosaurů podobných pštrosům lze usuzovat na běh o rychlosti přes 50 km/h, ačkoliv existují ještě o 30 km/h vyšší odhady. Podobný „gepardí“ sprint však zůstává velmi nepravděpodobný. 

Dinosauří olympiáda

Jakou hodnotu má tedy pomyslný rychlostní rekord, zjištěný přímo z fosilních otisků? Dosud jej držel středně velký dravý dinosaurus: Série zkamenělých stop z Texasu umožnila v roce 1981 vypočítat jeho rychlost na 42,8 km/h, což odpovídá profesionálním sprinterům, kteří zaběhnou stometrovou trať pod deset sekund. A jelikož se tvor před více než 100 miliony lety pohyboval v kluzkém bahnitém terénu, nešlo vůbec o špatný výkon. 

Přesto byl nově překonán, a to hned několikrát. Letos v lednu popsali vědci další nálezy stop, tentokrát z Utahu, a jejich stáří určili téměř na 200 milionů let. Otisky opět patřily menším dravým dinosaurům, kteří se v lokalitě proháněli bahnitým terénem jakéhosi břehu jezera či mohutné řeky. Je možné, že šlo o predátory lovící menší a štíhlé obratlovce. Zřejmě nedokázali útočit na „obrněné“ nebo větší dinosaury, proto se orientovali na běhající lehkonohou kořist. Podle minimálně dvou sérií objevených stop byli rychlejší než jejich texaský protějšek – výpočty ukazují na rekordních 49,3 km/h, což překonává i ty nejlepší atlety. Legendární Jamajčan Usain Bolt dosáhl v roce 2009 při stometrovém sprintu 44,7 km/h. Zmíněným jurským teropodům by tedy žádný člověk neutekl.

Procházka zapsaná v kameni

Objevy sérií otisků velkých dravých dinosaurů dokládají, že se dokázali po dlouhou dobu pohybovat relativně vysokou rychlostí asi 8–13 km/h. I při klidné chůzi, která je nejspíš nijak nevysilovala, tudíž vyvíjeli tempo odpovídající pomalejšímu lidskému běhu. Například tyranosauří dorostenec, jenž před 66 miliony let kráčel dnešním Wyomingem, urazil bez většího vypětí mnoho desítek kilometrů za den. V případě potřeby pak zřejmě dokázal na kratší čas zrychlit na víc než 40 km/h, a doběhnout tak většinu dinosaurů i jiných živočichů v okolí. 

Tyranosauři ani další obří teropodi tudíž kořist nehonili při velkých rychlostech, spíš ji „uchodili“ k úplnému vyčerpání a následně ji snáz skolili. Objevila se dokonce zajímavá hypotéza, že například u tyranosaurů mohlo při lovu docházet k výraznému rozdělení rolí: Zatímco mladí rychlí jedinci o hmotnosti několika metráků pronásledovali a naháněli i hbitější oběti, robustní a mnohem silnější dospělí, kteří se nepohybovali tak svižně, mohli uštvané kusy snadno udolat. Ve skutečnosti však daná myšlenka nemá pevnou oporu ve fosilních objevech. Paleontologové sice nalezli zkamenělé pozůstatky více jedinců pohromadě, určitě to ovšem neznamená, že tito vrcholoví predátoři při útoku aktivně spolupracovali a koordinovali jej.

Pravda o Jurském parku

Celých 50 let od svého objevu byl za smečkového lovce považován také menší teropod Deinonychus antirrhopus, jehož fosilie se podařilo odkrýt v Montaně roku 1964. Fosilní stopy podobných skupinových predátorů dokládají, že i při klidné chůzi dosahovali poměrně vysokého tempa kolem 10 km/h. Nevíme s jistotou, jak rychle tito opeření zabijáci s ohromnými srpovitými drápy běhali. Nejméně jeden objev dvojice fosilních stop z Polska však ukazuje, že snad mohli krajinou uhánět rychlostí až 50 km/h. 

Mnohem víc nejasností panuje okolo jejich předpokládaného způsobu lovu. Co vypadá tak efektně na filmovém plátně, zůstává totiž silně nejisté a lovení ve smečce, jež později zpopularizoval legendární Jurský park, se u deinonychů podařilo stanovit pouze na základě nepřímých dokladů: U fosilie tunu vážícího býložravého dinosaura rodu Tenontosaurus byly objeveny početné zkamenělé zuby deinonychů, což paleontology přivedlo k názoru, že zmínění tvorové v dané lokalitě společně skolili a pojídali kořist. Ve skutečnosti však mohlo jít o náhodné společné hodování jedinců, kteří se podobně jako dnešní varani komodští podílejí na lovu zcela nezávisle jeden na druhém. Oběť jednoduše postupně strhnou a následně se dokážou do krve poprat, nebo i navzájem zabít v boji o nejvydatnější sousta.

Pomalí obři

Ačkoliv přesné údaje o dosahované rychlosti u dinosaurů zjistit nemůžeme, fosilní důkazy potvrzují, že většina z nich patřila mezi poměrně hbité a aktivní tvory. Dokonce i masivní a na pohled neohrabaní obrnění dinosauři zřejmě dokázali kráčet rychlostí 8 km/h, takže bychom jim v mírném poklusu sotva stačili. Podobně se nejspíš pohybovali obří sauropodi, jako bezmála stotunový argentinosaurus. Většina dalších dinosaurů, dravých i býložravých, nejspíš uměla zrychlit na 20–30 km/h a nejméně v několika případech bychom se ve druhohorách setkali se skutečnými sprintery, překonávajícími 50 km/h. 

TIP: Skutečná cesta do pravěku: Kteří dinosauři žili na našem území?

Zmínění tvorové byli přitom přesně tak rychlí, jak potřebovali. Gigantičtí sauropodi a obrnění dinosauři nemuseli běhat, protože se dokázali účinně bránit. Naopak křehcí „pštrosí“ dinosauři museli být velmi svižní, aby se útěkem vyhnuli nebezpečí. Na to však samozřejmě reagovali menší draví teropodi, jimž dal vývoj dlouhé a silné nohy i výkonný systém dýchání se vzdušnými vaky v dutinách kostí. Několikatunoví dravci tak rychlí nebyli, ale ani být nemuseli – vždy totiž měli v dosahu ještě pomalejší kořist. 

V kom vidí vzor africké feministky? S obdivem vzhlížejí k válečnické královně Amině, která vládla na území dnešní Nigérie někdy v 16. století. První písemné záznamy o jejím působení pocházejí z doby až tři století po její předpokládané smrtí, takže nelze s jistotou tvrdit, že skutečně existovala. To ovšem Nigerijcům nebrání v tom, aby královnu neoslavovali prostřednictvím uměleckých děl i poštovních známek. Jako zřejmě první vládkyni v historii se jí totiž podařilo sjednotit národ Hausů do jediného státu. Jak toho měla dosáhnout?

Mládí v armádě

Jelikož první zmínky o královně Amině kolovaly pouze ústně, historikové tápou v tom, kdy přesně žila. Nejčastěji se však předpokládá, že přišla na svět někdy kolem roku 1533. V té době se na území Nigérie rozkládalo sedm městských států národa Hausů.

V čele Zazzau stál nebo stála Bakwa Turunku. I o tom panují spory, protože znalci dějin netuší, zda se jednalo o muže i ženu. A tak zatímco příznivci patriarchátu hlásají, že státu Zazzau vládl král, feministky tvrdí, že Bakwa Turunku patřila k představitelkám něžného pohlaví. Údajně pocházela z kmene, v němž měly hlavní slovo ženy. Založila město Zaria, které pojmenovala podle své nejmladší dcery. Přinesla zemi mír a prosperitu, neboť čile obchodovala. Zbohatla prý především na prodeji vzácných kovů, koní, soli i oblečení. Městský stát Zazzau si tak pro sebe zabral místo, které léta zaujímal jiný ze států: nyní upadající Songhajská říše.

Nejstarší z dětí Bakwy Turunku princezna Amina se zatím od své matky učila všemu potřebnému o vládě. Již v mládí se však rozhodla, že půjde jinou cestou než mírumilovná panovnice. Snila o veliké říši. A jak by ji jinak mohla vybudovat než bojem? Proto se již jako mladá dívka cvičila ve válečném umění a vstoupila do armády.

Dědička trůnu

Mezi vojáky si dívka získala veliký respekt. Po smrti Bakwy Turunku asi v roce 1566 však vláda nad Zazzau připadla jejímu synovi Karamovi, ačkoliv byl mladší než Amina. Mužský dědic měl totiž přednost před ženou. Tato skutečnost nahrává teorii, že Bakwa Turunku byl muž nikoli žena. Zdá se totiž divné, že by panovnice upřela právo nástupnictví prvorozené dceři. Jak se ctižádostivá princezna s touto ránou vyrovnala? Legendy tvrdí, že se svému bratrovi nijak nevzepřela. Nechala ho vládnout a sama si dál budovala postavení v armádě.

Její mladší sestra Zaria snad ze státu uprchla. Možná se bála, že se její sourozenci pustí do sebe a každého, kdo se jim připlete do cesty bez milosti smetou. Třeba by to tak dopadlo, kdo ví, avšak řízením osudu Karam zhruba po deseti letech vlády zemřel. Amině, za níž stála celá armáda, teď již nic nestálo v její cestě k trůnu.

Královna dobyvatelka

Aminino panování se prý neslo ve znamení neustávajících válek. Na sousední státy vytáhla již pár měsíců po svém usednutí na trůn. Její vojsko podle legend čítalo až dvacet tisíc mužů. Smetla všechny, kdo jí stály v cestě! Krvavými boji se Amině podařilo sjednotit sedm hauských městských států v jedinou říši. Prý na tom měli zásluhu i zdatní řemeslníci, kteří její vojáky vybavili kvalitními zbraněmi a přilbicemi. Uvádí se, že bojechtivá královna ovládala území od města Kwararafa na severu až po město Nupe na jihu. A kromě nových území získala Amina i další cenné trofeje. Z dobytých měst k ní proudili otroci a zlato.

Válečnice se však nenechala opít vítězstvími. Dobře věděla, že o svá nová území může snadno přijít. Proto kolem dobytých měst nechala vystavět hliněné hradby. Ze shluku domů se rázem staly pevnosti. Těmto nově vystavěným hradbám se říká Amininy zdi a na některých místech Nigérie se dochovaly do dnešních časů.

Milenci na jedno použití

Svou těžce vybudovanou říši však Amina neměla komu předat. Tvrdošíjně se totiž odmítala provdat. Tělesných rozkoší se ovšem nevzdávala. Traduje se, že po bitvě si vždy královna vybrala jednoho muže z poražené armády, aby jí v noci dělal společnost. Zdálo by se, že se jednalo o velkou poctu, ve skutečnosti milostné dovádění s královnou znamenalo pro dotyčného rozsudek smrti. Jak to? Amina totiž prý s milencem strávila jednu jedinou noc a hned ráno nařídila jeho popravu. Proč to dělala? Údajně nechtěla, aby muž vyprávěl o intimnostech, k nimž mezi nimi došlo.

TIP: Vikingské bojovnice: Mýtus, nebo realita?

Jestli se však královna skutečně dopouštěla takových krutostí, nebo tyto řeči šířili její pokoření nepřátelé, těžko soudit. Aminin skutečný život se skrývá pod závojem pověstí. A co se s ní nakonec stalo? Zemřela prý asi v roce 1610 při jednom vojenském tažení ve městě Altagara. Pokud je to pravda, dožila se na svou dobu požehnaného stáří a ani pokročilý věk neutlumil její dobyvatelské choutky…

Planeta se otepluje a otepluje se i voda v oceánech a v jezerech. Tím se dostává ke slovu jednoduchá fyzika. Čím teplejší jsou horní vrstvy vody, tím hůře se v ní rozpouštějí plyny a tím méně se do takové vody dostane kyslíku. Jak zjistil Kevin Rose z amerického institutu Rensselaer Polytechnic Institute se svými spolupracovníky, tento problém je palčivější pro sladkovodní jezera.

Badatelé analyzovali přes 45 tisíc naměřených profilů teploty vody a obsahu rozpuštěného kyslíku. Z jejich výsledků vyplynulo, že během posledních 40 let poklesl obsah rozpuštěného kyslíku v povrchové vrstvě vody v průměru o 5,5 procenta. Zároveň se ukazuje, že sladkovodní jezera ztrácejí kyslík zhruba třikrát až devětkrát rychleji než oceány. 

TIP: Alarmující zprávy: Světové oceány ztrácejí šokujícím tempem kyslík

Výzkum zahrnoval data z celkem 393 jezer v oblastech mírného pásu, která byla zkoumána v letech 1941 až 2017. Snižování obsahu kyslíku v jezerech může mít celou řadu následků, od biochemických pochodů ve vodě, až po život lidských populací, které jsou na jezerech závislé. Rose zdůrazňuje, že kyslík představuje ve vodě velmi významný zdroj pro vodní organismy a potravní sítě. Pokles obsahu kyslíku může vést ke ztrátě některých druhů. Další problém je v tom, že poklesu kyslíku využívají bakterie, které ve vodě produkují metan a tím přispívají ke globálnímu oteplování.

Poslední hummel z prvních 500 objednaných kusů vstoupil do služby v lednu 1944. Vozidla putovala nejen k pozemnímu vojsku, ale též k Waffen-SS, a to do tankových dělostřeleckých pluků. Každá německá tanková divize měla ve své sestavě jednu takovou formaci, která podporovala ostatní jednotky divize.

Čmeláci s vosami

Pluk sestával ze tří oddílů – dvou vybavených děly taženými a jednoho se samohybnými. Oddíly se dále členily na tři baterie – dvě s lehkými samohybnými houfnicemi Wespe (vosa) a jednu s těžkými hummely. Baterii tvořilo šest houfnic a dvě zásobovací vozidla. Zprvu nová vozidla směřovala pouze na východní frontu, kde si je oblíbily jak osádky, tak vojáci obecně. Velitelé zaznamenali, že příjezd hummelů do určitého úseku fronty měl povzbudivý vliv na morálku tamních jednotek.

Později samohybky bojovaly také v Itálii a Řecku, kde však už jejich hodnocení nevyznívalo tak jednoznačně. Velitelé si stěžovali na časté poruchy a těžká vozidla navíc na kvalitních cestách nestíhala držet krok s daleko rychlejšími tanky. I přesto však i zde znamenaly vítanou oporu tankových divizí, jimž společně s lehkými samohybnými houfnicemi Wespe zajišťovaly mobilní palebnou podporu. Zapomínat nelze ani na jejich nasazení v Normandii v červnu 1944.

Pancéřový trablmejkr

I přes obstojné výsledky vykazovala vozidla po technické stránce řadu nedostatků. Při střelbě se mohutný zpětný ráz přenášel do konstrukce vozidla a vibrace působily na různé součástky – šrouby a matice se povolovaly, nýty se uvolňovaly či praskaly. Často tak při výstřelu odpadávaly části vybavení přichycené napevno k trupu, případně se uvolňovaly trubky a hadice palivového a chladicího systému. Při větších změnách odměru při palbě se muselo pootočit celým vozidlem, přičemž někdy praskalo upevnění napínacích kol nebo se porouchaly reduktory hnacích kol. Brzdy řízení také trpěly přehříváním.

Problémy s podvozkem se nejvýrazněji projevovaly při již zmíněném nasazení v Itálii a Řecku. Na úzkých horských silnicích se hummely při průjezdu úzkými zatáčkami musely často otáčet prakticky o 180°. Problematické díly se tak extrémně namáhaly, k tomu se přidávalo opotřebení brzdového obložení kvůli horském terénu. Problémy se zásobováním navíc způsobovaly, že při ústupu i celkem snadno opravitelná závada kvůli nedostupnosti náhradních dílů odsoudila porouchané vozidlo ke zničení vlastní osádkou.

Trable nekončí

Potíže působil rovněž interkom, náchylný k výpadkům. Řidič a radista sedící v přední části trupu se tak neměli jak dorozumět se zbytkem osádky v horní nástavbě. Proto některá vozidla dostala svépomocně vytvořené systémy pro komunikaci prostřednictvím rour nebo barevných žárovek.

TIP: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska

Co se týče sání motoru mřížkami na boku trupu, zanášely se mřížky prachem a zaschlým blátem, což vedlo k přehřívání motoru a snížení výkonu. Proto se od srpna 1943 na vozidla montovaly speciální kryty sání, díky nimž proudil vzduch do motoru shora a nehrozilo nasátí prachu. Také výfuk se musel přepracovat, neboť zplodiny z něj unikaly do prostoru vozidla.

Kolik dnes vědci o mayské kultuře vědí?

Na jednu stranu opravdu hodně, víc než před sto lety. Do poloviny dvacátého století převládala představa Mayů coby mírumilovných rolníků, kteří jednou za čas navštívili svá nádherná centra s pyramidami. Ale v padesátých letech započal rozsáhlý proces luštění jejich hieroglyfů a začali jsme chápat podstatu mayského písma. Díky tomu se ukázalo, že je ona představa mylná a Mayové uměli být ve skutečnosti velmi krvelační. Ani jejich region nebyl sjednocený – existovala řada království se spletitými vzájemnými vztahy, přičemž někdy docházelo k válkám, jindy k uzavírání příměří. Najednou jsme tedy zjistili, že mayská společnost fungovala zcela odlišně od zažitých představ. 

Kdo jako první vyluštil mayské hieroglyfy?

Vědělo se o nich již od prvních objevů mayských památek, dlouho jsme však neznali podstatu tohoto písma – jestli je například fonetické, nebo obrázkové. A teprve v padesátých letech dvacátého století zjistil ruský badatel Jurij Knorozov, že je logosylabické. Kombinuje tedy hieroglyfy, neboli symboly pro celá slova, se znaky pro samostatné hlásky, takže vzniká velmi komplexní zápis. Výzkum hieroglyfů pokračuje i dnes, protože se dosud nepodařilo rozluštit úplně vše a neustále se nám odkrývají významy různých slov.

K jakým nejnovějším objevům v oboru došlo?

Podstatný průlom nastal v roce 2018, kdy mezinárodní skupina vědců publikovala výsledky velkého projektu provedeného v Guatemale s využitím technologie lidar pro skenování zemského povrchu: Na letadlo se umístí zařízení, jež vysílá laserové paprsky a při přeletu skenuje terén pod sebou. Shromážděná data se zpracují, vznikne model snímané oblasti a pomocí počítače se odstraní tropická vegetace, protože velkou část původního mayského území dnes porůstá džungle. Ukázalo se tak, že stále nevíme minimálně o šedesáti tisících architektonických objektů, které skrývá prales. 

Dřív jsme si mysleli, že známe rozsah celého mayského království. Dnes už je jasné, že jsme odkryli pouze jeho centrum. S trochou nadsázky je to podobné, jako bychom za středověké Čechy považovali jen Prahu a teprve po stovkách let bychom zjistili, že tvořila pouhé centrum země. Dozvěděli jsme se, že mayská království byla mnohem větší, žilo v nich výrazně víc lidí. A tam, kde se podle našich dřívějších představ rozkládala jen džungle, se ve skutečnosti nacházela políčka, menší města a vesnice. 

Jak jste se dostala ke studiu mayské civilizace?

Odmala jsem milovala indiány a dobrodružné filmy, hledání pokladů i tajná písma jiných kultur. Kdysi jsem do školy zpracovávala vcelku obyčejný referát o Mayích – a už jsem u nich zůstala. Postupem času mě začalo fascinovat hieroglyfické písmo, kterému se věnuju dodnes.

Ve své disertaci se zaměřujete na postavení žen v mayské společnosti. K jakým závěrům jste dosud dospěla?

Specializuju se na klasické období mayských dějin, tedy přibližně od druhého do devátého století, a zjišťuju, jaké bylo v dané epoše postavení žen z elitního prostředí. O životě prostých lidí dochované zápisy převážně mlčí, proto se zaměřuju na členky vyšších tříd, protože o nich se alespoň psalo. Na kamenných stélách, kde panovníci oznamují svůj původ, jsou vedle otců zapsány i matky, a v řadě království se jejich jméno zmiňuje dokonce přednostně – z čehož usuzujeme, že mohly ženy stát v sociálním žebříčku hodně vysoko. Ty z vyšší společnosti hrály důležitou roli ve sňatkové politice, jež mezi královstvími živě probíhala a patřila mezi diplomatické páky.

Mohly ženy vládnout i samy bez manžela?

Víme o královnách, jež držely moc ve svých rukou, vládly silným mayským královstvím a účastnily se významných rituálů. Ženy plnily v klasickém období spoustu důležitých rolí. Mayská oblast nikdy netvořila jednotnou říši, ale sestávala z řady království, která navzájem válčila nebo naopak uzavírala spojenectví. Když v některém z nich došlo ke krizi vládnoucí dynastie, mohlo se stát, že na trůn nastoupila žena. Další možný případ představovaly regentky, panující místo svého malého syna.

Jakou hierarchii měla mayská společnost?

Nevíme do detailů, jak přesně fungovala klasická společnost, ale pokud to hodně zjednoduším: Na vrcholu stál král z vládnoucí dynastie konkrétního království. Obklopoval jej dvůr složený z válečníků, kněží, umělců a šlechticů, kteří měli ve společnosti prestižní postavení. U dvora žili také písaři, patřící k velice ceněným členům society. Pod nimi byla celá řada vazalů a hodnostářů v menších vesnicích a městečkách, kteří podléhali panovníkovi. Většinu mayské populace tvořili prostí lidé, především rolníci obdělávající svá kukuřičná políčka. 

Jak vypadalo původní mayské náboženství?

Mayové věřili ve značný počet božstev, jejich víra byla velmi komplikovaná, s obrovským množstvím důležitých náboženských praktik různého charakteru. Jelikož mayská oblast nebyla politicky jednotná, upřednostňovala různá království odlišná božstva: Patřil mezi ně například bůh vod a deště Chak, stvořitel Itzamna, bůh Slunce K’inich Ajaw, bohyně Měsíce a další. Aby si je naklonili, vykonávali Mayové bezpočet rituálů.

Zahrnovaly zmíněné rituály také lidské oběti?

Pro ty, kdo se s Mayi či jinými předkolumbovskými civilizacemi setkají poprvé, představují krvavé lidské oběti velmi zvláštní věc, protože nás samozřejmě děsí. Nejčastěji šlo o stínání hlav, ale také o vytržení ještě tepajícího srdce z hrudi, kdy se při jeho posledním stahu pokropila socha některého božstva krví. Obětování však nemělo jednotný význam: Jednalo se o trest, ale i výsadu a povinnost. Povinnost proto, že Mayové věřili v důležitost splácení všeho, co pro ně božstvo dělá. Výsadu proto, že se dobrovolně umírající mohl stát přímo společníkem božstva, jemuž se zasvětil. A trest znamenalo obětování pro válečné zajatce s vysokým postavením, zatímco ty obyčejné čekala jen dřina na nucených pracích. Pokud by čtenáře daná problematika zaujala, velmi doporučuju skvělou knihu českých badatelek Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky, která vše odborně a čtivě popisuje. 

Jak často k lidským obětem docházelo?

Pokud jde o Maye, je velmi těžké to pro předkolumbovské období určit. Oběti většinou tvořily součást významných rituálů a svátků, což se týká i mnoha jiných středoamerických kultur. U Aztéků se danou oblast podařilo zdokumentovat lépe a hovoří se o tom, že při příležitosti posvěcení hlavního chrámu v Tenochtitlanu bylo obětováno dvacet tisíc lidí. Zdaleka přitom nemusí jít o přesný počet, nýbrž spíš o vyjádření skutečnosti, že obětí bylo mnoho – čímž se aztécký panovník „chlubil“ a dával tak najevo svou moc a vznešenost. Často se udává, že Aztékové prováděli lidské oběti v mnohem větší míře. Na druhou stranu však o nich máme v daném ohledu podstatně víc zpráv od španělských dobyvatelů. Přesná čísla u Mayů ani u Aztéků neznáme. 

Obětovali Mayové i děti?

Dětské oběti se nám jeví zvlášť nepochopitelné. U Mayů máme doklady o obětování dětí i žen, ale víme, že k nim nedocházelo příliš často. Podle našich informací zřejmě dětské oběti nevybírali kněží, nýbrž samotné rodiny. Předpokládá se, že se často jednalo o nechtěné či postižené potomky, a v žádném případě se děti nestávaly obětí tak často jako dospělí. Od Aztéků víme, že při zmíněném rituálu museli kněží držet obyvatele násilím na místě, tudíž i pro ně šlo o strašlivou představu.

Mayský kalendář se spojuje zejména s předpovídaným koncem světa v roce 2012, plní však i mnoho jiných funkcí. Mohla byste je popsat?

Mayové se někdy označují za kulturu posedlou časem, což krásně dokládají jejich texty, ve kterých má až šedesát procent informací kalendářní charakter. Používali celý soubor kalendářů a stejně jako my měli solární rok s 365 dny. Dělili je však na osmnáct „měsíců“, přičemž na konci roku přicházelo pětidenní období, kdy se očekávaly samé katastrofy. Dále existoval sakrální kalendář věšteckého charakteru, který utvářelo dvacet jmen dní a třináct čísel. Oba se potom doplňovaly v jednom velkém kalendářním kole, jež trvalo dvaapadesát let, a ve stejném intervalu se tak opakovalo stejné datum. 

Mayové měli navíc další speciální kalendář, jehož pomocí dokázali přesně určit konkrétní bod v minulosti. Zatímco my k tomu používáme letopočet, u nich hovoříme o takzvaném dlouhém počtu. A na rozdíl od nás nepočítali léta, která uplynula od bodu nula, nýbrž dny. Dnes se většinou mayský rok nula ztotožňuje s rokem 3114 před Kristem. Jenže tehdy jejich kultura ještě neexistovala, takže jde zřejmě o mytologický bod. 

Fenomén roku 2012 se vztahoval právě k uvedenému dlouhému počtu a vycházel také z mayského mýtu o stvoření. Zjednodušeně řečeno tehdy končil jeden z velkých cyklů mayského kalendáře, a protože podle jejich mytologie byl při minulém dovršení daného cyklu stvořen svět, přišli někteří lidé s myšlenkou, že mohli Mayové očekávat jeho konec i roku 2012. Divokých spekulací se pak chytlo hnutí new age a fenomén letopočtu 2012 byl na světě. Ovšem v mayských pramenech pro podobnou hypotézu neexistuje žádný důkaz.

Do jaké míry ovládali Mayové astronomii?

Jednalo se o velmi schopné astronomy, měli perfektní přehled o pohybu některých nebeských těles, dokázali i spočítat otáčení Venuše. Bylo to pro ně důležité zejména z náboženských důvodů. Zatímco starověcí Řekové zpodobňovali zmíněnou planetu coby krásnou bohyni, Mayové si ji představovali jako válečníka. Její cyklus pečlivě mapovali i proto, že podle jejich přesvědčení byla v jistý moment nebezpečná určitým skupinám lidí. Někdy tedy raději nevycházely ven těhotné ženy, jindy zas mladí muži a podobně. Astronomie se prolínala rovněž s architekturou, neboť Mayové při stavbě budov počítali také s nebeskými jevy. Například stupně Kukulkánovy pyramidy v Chichen Itzá vrhají během rovnodennosti na stěnu jejího schodiště takové stíny, jako by se po ní plazil had. 

Jaké změny se v náboženství Mayů odehrály po příchodu španělských dobyvatelů?

Španělům dalo velkou práci region dobýt, protože na rozdíl od Aztéků či Inků nevytvořili Mayové nikdy celistvou říši. Evropanům tak nestačilo porazit jedinou armádu v čele s jedním vůdcem, ale každé mayské království museli přemoct zvlášť. Zpočátku se však do oblasti příliš nehrnuli, protože se tam nenašlo žádné zlato či předměty, po nichž by v první fázi dobývání toužili. Přesto ani Mayové nezůstali nakonec jejich vpádů ušetřeni.

TIP: Inkové obětovali děti na vrcholcích sopek: Vystavovali je zde úderům blesků

Prolínání původního a křesťanského náboženství se však projevuje i v současnosti. Mayové v předkolumbovských dobách sochy svých božstev oblékali a starali se o ně, protože věřili, že v nich sídlí skuteční bohové. Po příchodu Španělů začali podobně oblékat, omývat a krmit také křesťanské kříže i sochy svatých, což se někde praktikuje dodnes. 

Eleni Dimelisová (*1990)

Vystudovala etnologii a iberoamerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako jedna z mála v Česku se zabývá mayskou předkolumbovskou kulturou, jíž zasvětila i svůj doktorát ve Středisku ibero-amerických studií při FF UK. Kromě vědecké práce se věnuje popularizaci mayské kultury a v Národní knihovně v Praze pořádá kurzy čtení hieroglyfického písma.

Lidský čich je jedním z nejpodceňovanějších smyslů. Nejspíš neprávem – vědci opakovaně dokázali, že člověk dokáže rozlišit miliony pachů. Čich se tak stále častěji stává důležitým pomocníkem lékařů při diagnostice nejrůznějších onemocnění. Nejlepších výsledků v tomto směru dosahují psi. Jejich výcvik je ale nákladný a zdlouhavý, vědci proto hledají elektronické pomocníky, což je i případ elektronického nosu vyvinutého odborníky Pensylvánské univerzity.

Nos na rakovinu

Jejich elektronický nos spojený s umělou inteligencí dokáže detekovat přítomnost nádoru v těle pacienta ze vzorku krevní plazmy. V úvodních experimentech dosáhl e-nos přesnosti přes 90 procent. Zařízení detekuje těkavé organické látky, které jsou zodpovědné za pach či vůni zkoumaného materiálu.

Vědci a lékaři se již delší dobu snaží využít tyto látky k diagnostice rakoviny, především pokud jde o nádory v rané fázi. Zajímavé úspěchy v tomto směru zaznamenali speciální vycvičení psi, kteří detekují rakovinu plic z dechu pacienta. Úspěšné byly i pokusy s elektronickými systémy, které tímto způsobem detekují rakovinu žaludku, jícnu, krku či hlavy anebo rakovinu prostaty z moči.

TIP: Jak poznat Parkinsonovou chorobou: Britka umí nemoc rozpoznat svým čichem

Tvůrce e-nosu Charlie Johnson a jeho kolegové využili nové zařízení k detekci nádorů, které jsou jinak velmi obtížně zjistitelné, tím, že e-nos „očichal“ krevní plazmu pacientů. Uspořádali experiment, v němž použili elektronický nos u 20 lidí s rakovinou vaječníků, 20 s nezhoubnými nádory vaječníků, 13 s rakovinou slinivky, 10 s nezhoubným nádorem slinivky, a také u 30 zdravých lidí pro kontrolu. Nové zařízení uspělo v detekci rakoviny slinivky v 90 procentech případů a u rakoviny vaječníku dokonce v 95 procentech. První výsledky jsou velmi slibné, vývoj zařízení bude nepochybně pokračovat.

Než potkala svého knížete, byla Grace Kellyová uznávanou herečkou – excelovala ve westernu V pravé poledne i v thrilleru Okno do dvora. V roce 1955 navštívila festival v Cannes, měla to být jen další z přehlídek jejího úspěchu na cestě k ještě zářivější kariéře. Potkala však monackého knížete Rainiera a ve svých šestadvaceti letech dala filmovému pozlátku sbohem. Po krátkých zásnubách se stala kněžnou na plný úvazek. Hollywood svatbu „své princezny“ horečnatě prožíval, rozebíral každý detail: výbavu, kterou pojmulo na 80 kufrů, dvacet tisíc Monačanů, kteří na nevěstu čekali v přístavu nebo svatební róbu, kterou Grace věnovalo filmové studio MGM… 

Realita všedního dne monacké kněžny však měla od slavné veselky s šesti stovkami hostů pěkně daleko. Kellyová těžko přivykala aristokratickým pravidlům chování, dělala jí problémy francouzština, služebnictvo se jí za zády vysmívalo, Rainier byl náladový a žárlil na manželčinu popularitu. Kněžna se nakonec našla ve výchově tří dětí a charitativní práci. Občas přesto propadala depresím. 

Na konci šedesátých let si pořídila vlastní byt v Paříži. Jezdila sem s milenci – často o dost mladšími. Největší tragédie ji však ještě čekala. V pondělí 13. září 1982 si vyjela s šestnáctiletou dcerou na výlet. V ostrých serpentinách nad Monakem nad silným vozem ztratila vládu a narazila do stromu. O den později Rainier svolil k tomu, aby jeho kněžnu odpojili od přístrojů a nechali zemřít. Do konce svého života v roce 2005 jí zůstal věrný…

Možná jste se už pozastavili nad tím, proč se říká „hnus fialovej“ bez zjevné souvislosti s barvou toho, co nás tak znechutilo. Odpověď budou znát z vlastní zkušenosti jen největší pamětníci: Váže se totiž k humanitární podpoře, kterou poskytovala Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA) zemím zasaženým druhou světovou válkou.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se vzala fráze „jádro pudla“?

Zmíněná organizace dodávala do tehdejšího Československa zásilky obsahující především trvanlivé potraviny a šatstvo. Součást balíčků distribuovaných mezi obyvatelstvo přitom tvořil také nenápadný prášek pro přípravu šumivého nápoje. Výsledek měl fialovou barvu a chutí prý příliš nevynikal, takže položil základ pojmenování „hnus fialovej“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.