Vědci v jeskyni u argentinského města Miramar nedávno našli velmi speciální čelist. Jde o 100 tisíc let starý pozůstatek čelisti vyhynulého upíra s přiléhavým odborným jménem Desmodus draculae. Tito krevsající netopýři byli největší v historii, i když velikosti románového hraběte Drákuly nedosahovali ani zdaleka. Byli asi o 30 procent větší než dnešní upíři a rozpětí jejich křídel bylo přibližně půl metru.

Upíři Desmodus draculae žili v průběhu pleistocénu ve Střední a Jižní Americe. Podle některých dřívějších nálezů zřejmě vymřeli poměrně nedávno, sotva před pár sty lety. Fosilní pozůstatky netopýrů jsou vzácné a pro upíry to platí rovněž. Objevená čelist je velmi cenná už sama o sobě. Ještě významnější je ale místo jejího nálezu.

TIP: Unikátní nález dávné hostiny prozrazuje, že jsme vyhubili obří lenochody

V době, kdy žil dotyčný upír, totiž jeskyně sloužila jako doupě gigantických pozemních lenochodů. Paleontologové připouštějí, že se čelist upíra mohla dostat do jeskyně náhodou, například jako kořist výra nebo podobného dravce. Přiklánějí se ale k vysvětlení, že tito velcí upíři sáli krev ze zvířat megafauny, velikých čtvrtohorních druhů, jako byli třeba právě pozemní lenochodi. 

Mezi nejzajímavější události srpnového nebe bude patřit maximim meteorického roje Perseid, které letos připadá na noc z 12. na 13. srpna (k vidění bude ale řadu týdnů před tímto datem a i po něm). V tento den vstoupí Země na své cestě kolem Slunce do proudu drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tato tělíska zamíří přímo k Zemi a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod takového zániku – meteor.

Slzy svatého Vavřince

V případě proudu prachových částic z komety Swift-Tuttle se nám zdá, že padající hvězdy vylétají jakoby ze souhvězdí Persea a právě proto se jim říká Perseidy. První záznamy o jejích průletech pochází z Číny z roku 36 našeho letopočtu. Čínští, japonští i korejští hvězdáři je pak sledovali několik dalších století. Také v našich zemích se srpen zapsal jako měsíc „hojnosti padajících hvězd“. A to především kolem 10. srpna, kdy se vzpomíná na svatého Vavřince.

Odtud název „Slzy svatého Vavřince“. Tento italský mučedník byl jedním z církevních hodnostářů, kteří strážili majetek v Římské říši. Jelikož ale všechno rozdal chudým, byl za trest popraven císařem Valeriánem. Od té doby prý padají z nebe jeho třpytivé slzy.

Letošní pozorování navíc nenaruší svit Měsíce, který zapadá hned zvečera. S vysokou pravděpodobností se tak dočkáme až desítek meteorů za hodinu. Vypadají jako světlé body prolétající ve zlomcích sekundy křížem krážem oblohou, často s nápadnou světlou stopou. S pomalými družicemi či poblikávajícími letadly si je tudíž rozhodně nespleteme. 

Cesta k dvojhvězdám…

Z planet Sluneční soustavy budou k vidění Venuše (večer nad západem), Jupiter i Saturn po celou noc a Uran s Neptunen ve druhé polovině noci. Planety Merkur a Mars jsou během srpna bohužel nepozorovatelné.

Planety však tvoří pouhou předehru pro mnohonásobně vzdálenější nebeské objekty – stálice a hvězdokupy, mlhoviny i galaxie. Začínající pozorovatelé se samozřejmě zeptají, na které z nich dalekohled zacílit… Zkuste třeba ty z následujícího přehledu, jež se ukážou už v běžném triedru.

Za dvojhvězdami se vydejte do souhvězdí Kozoroha: Narazíte tam na Alfu a Betu Capricorni, snadno rozlišitelné i v divadelním kukátku. První zmíněná tvoří optický dvojčlenný systém, takže se její nažloutlé a podobně jasné složky na nebi poblíž sebe pouze promítají, ale ve skutečnosti je dělí zhruba 500 světelných roků. Naopak sousední Beta patří mezi fyzické dvojhvězdy. V dalekohledu spatříte jejího drobného bílého souputníka, k němuž ji váže gravitační pouto, a obě stálice obíhají kolem společného těžiště. Mimochodem, spektrum Bety prozrazuje, že ve skutečnosti jde o pětičlenný systém! 

… letním hvězdokupám… 

Od dvoj- a vícehvězd se můžete přesunout třeba k otevřeným hvězdokupám. Na astronomické poměry se jedná o velmi mladé objekty, o stáří desítek či stovek milionů let. Vypadají jako neuspořádané a poměrně rozložité shluky desítek stálic, a k jejich pozorování se tudíž ideálně hodí dalekohledy s velkým zorným polem a malým zvětšením, například triedr. Mezi Perseem a Kasiopejou narazíte na dvojitou hvězdokupu chí a h, o kousek dál pak na M34 v Perseovi. Za zhlédnutí stojí také IC 4665 z Hadonoše, sousední M11 ze Štítu nebo M25 ze Střelce. 

Typické hvězdokupy letního nebe však představují ty kulové. Oproti svým otevřeným protějškům jsou velmi staré, obvykle miliardy roků, a také kompaktní: V menších přístrojích se jeví jako okrouhlé světlé skvrnky s jasným středem. Teprve větší dalekohled je v okrajových partiích rozloží na jednotlivé stálice, jichž mimochodem obsahují řádově víc než hvězdokupy otevřené – zpravidla až stovky tisíc. A na které se zaměřit? Třeba na M2 z Vodnáře, M3 z Honicích psů, M4 ze Štíra, M5 z Hlavy hada, M13 z Herkula, M15 z Pegase či M22 ze Střelce.

… i okouzlujícím mlhovinám

Přeskočíme-li do říše mlhovin, můžeme začít u těch emisních. V takovém případě zkuste pouhýma očima zachytit rozložitou Severní Ameriku neboli NGC 7000 z Labutě, s úctyhodným úhlovým průměrem 2°. Pro dalekohledy je však příliš velká a nevynikne v nich. Rozhodně zamiřte také do Střelce za M8 alias Lagunou. Slabě zářící oblak mezihvězdného plynu a prachu s úhlovým průměrem okolo 1° sice spatříte i bez přístroje, ale pohled přes dalekohled vás doslova okouzlí. Přibližně týmž směrem, ve vzdálenosti okolo 26 tisíc světelných let, se nachází jádro naší Galaxie s velmi hmotnou černou dírou. Bohužel ho ovšem stíní rozsáhlá mračna podobného složení jako v Laguně, v níž se mimo jiné dosud formují nové hvězdy. 

Na obloze však existují i mlhoviny tvořící naopak dozvuk života stálic podobných Slunci: Mezi exemplární příklady tzv. planetárních mlhovin patří M27 neboli Činka z Lištičky či M57 alias Prstencová mlhovina z Lyry. V prvním případě očekávejte oválnou mlhavou skvrnu s dvojicí temnějších zálivů, v tom druhém pak prstýnek zářícího plynu s potemnělým středem. 

Daleko od domova

A kde letní vesmírné putování zakončit? Rozhodně u nejvzdálenějšího objektu, jaký na obloze spatříte i bez dalekohledu. Nachází se v souhvězdí Andromedy a jeví se jako mlhavá oválná skvrna o úhlovém průměru přes 2°. S přehledem se proto vejde pouze do přístrojů s opravdu velkým zorným polem, v nichž se k jasnému eliptickému jádru přidá i okolní průsvitné halo. To už se však budete dívat skutečně daleko za hranice naší Galaxie, do vzdálenosti asi dvou a půl milionu světelných roků – a to na hvězdný ostrov M31 v Andromedě, který se stal domovem více než bilionu stálic!

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 22. srpna ve 23:35 SELČ vstoupí do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný ve druhé polovině noci
• Neptun –  viditelný po většinu noci kromě večera

Zajímavé úkazy v srpnu 2021

• 2. srpna – Saturn v opozici se Sluncem
• 3. srpna – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na ranní obloze
• 7. srpna – úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců za svítání nízko nad severovýchodem 
• 10. a 11. srpna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na podvečerním nebi nad západem: 10. 8. cca 9°, 11. 8. cca 5°
• 12. srpna – v noci nastává maximum meteorického roje Perseid
• 13. srpna – měsíční srpek poblíž Spiky z Panny na podvečerní obloze nízko nad západem
• 16. srpna – Měsíc poblíž hvězdy Antares ze Štíra na večerním nebi
• 20. srpna – Jupiter v opozici se Sluncem 
• 21. až 23. srpna – seskupení takřka úplňkového Měsíce, Saturnu a Jupitera na noční obloze: 21. 8. Měsíc cca 4,5° od Saturnu, 22. a 25. 8. cca 7° a 9° od Jupitera
• 30. srpna – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na ranním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

„Ondra, syn fojta z Janovic, zběhl ze studií. Hloupý nebyl, ale hlava vzpurná, a když ho páteři v semináři pořád jen na modlitbách drželi, dlouho to nevydržel. Jednoho dne si vyměnil kleriku v jednom krámku za prostou halenu, klobouk a pár krejcarů. S tím se vydal do světa, protože se mu domů nechtělo. Mamička s tatíčkem mysleli, že budou mít ze synka faráře, a on si takhle vedl.“

Ondra, syn Ondry

Ondrášovu historii jsme začali poněkud netradičně, napůl s pomocí lidové pověsti a napůl dočista uměle, neboť jeho příběhu se chopila spisovatelka Helena Lisická a převyprávěla jej. Ale ani v té nejodvážněji upravené pověsti, natož pak v jejím lidovém předobraze, nesmí chybět to, co se skutečně stalo a komu se to stalo. A ještě kde se to stalo, jakož i kdy. V úvodu příběhu jsme pár faktů a jmen zaznamenali. Máme tu titulní postavu, Ondráše. Vyprávěním se mihlo i místní jméno – Janovice. A nechyběla ani zmínka o Ondrášově fojtském původu. Abychom zjistili další podrobnosti, musíme se vrátit ve studni času ještě trochu hlouběji, až k hladině roku 1680. 

Nikoli v Janovicích, ale na faře v Dobré, pod jejíž duchovní správu Janovice spadaly, píše zdejší děkan u data 13. Novembris 1680 v rubrice Parentes (neboli Rodiče) tento záznam: „Ondra, fogt Janow., Dorotha uxor eius.“ Česky to znamená: „Ondra, fojt janovický, Dorota, manželka jeho.“ Chybět nemohou samozřejmě kmotři, což jsou Compatres: „Jura Korbassuw, Ewa Czarbolova“, tedy po česku Jiří Korbáš a Eva Carbolová. Zbývá ještě jméno novorozence. Nalézá se v rubrice Infantes (Děti) a zní jednoduše Ondra. Ondra, syn Ondry, janovického fojta. Kmotři, ti tu mají příjmení, ale rodiče a syn ne. 

Studovaný zbojník?

V řadě pověstí, ale i v seriózně se tvářící ondrášovské literatuře, se občas vyskytuje příjmení Šebesta. Takže tedy Ondráš Šebesta? Sice se traduje, že v době chlapcova narození seděl na janovickém fojtství rod Šebestů, ale žádná gruntovnice (neboli gruntovní kniha) na zdejším fojtství rod Šebestů nezná. To fojtství bylo přitom svobodné a dědičné s určitými právy a výsadami. Z dávné povinnosti noclehů se postupně vyvinula hospoda s právem výčepu. Matrika na faře v Dobré ani gruntovnice v Janovicích žádné příjmení janovického fojta neuvádí. Že by tu žádný nebyl, to zřejmě v úvahu nepřipadá, jenomže zdejší fojt je vždycky uváděn pouze křestním jménem a přídomkem, jako například „Ondra, fojt janovský“. Jak to bylo s těmi Šebesty a hlavně se skutečným příjmením nejznámějšího zbojníka na Moravě a ve Slezsku?  

Ještě než začneme sledovat tuhle ondrášovskou stopu v písku dějin (byť se již na hony vzdálila holé pravdě a nemá s ní věru příliš společného), připomeňme si, co je na ní na první pohled zřejmý nesmysl a co zase ve skutečnosti jakýsi podklad mít může. Abychom dostáli své pověsti historických detektivů, měli bychom si ozřejmit, jak to bylo s Ondrášovou latinou, které se naučil v semináři, z něhož měl zběhnout. Tak především: i když to lidová pověst tvrdí, žádné doklady o tom, že by Ondráš studoval na latinské škole v Příboře (ani na žádné jiné), nemáme. Tudíž nemůžeme potvrdit, ale ani spolehlivě vyvrátit, že by byl z tamního semináře vyloučen pro špatné chování. Dobové záznamy příborské piaristické koleje (fungovala v letech 1694–1777) žáka tohoto jména vůbec neznají.

Zpráva o Ondrášově latině může být zavádějící, ale taky nemusí. Potvrdili jsme si, že Ondrášovo jméno ve školních záznamech nefiguruje, což ale neznamená, že tady vystudovat nemohl. Kupříkladu historik Kämmerling ve svých Dějinách města Příbora uvádí, že Ondráš u piaristů opravdu studoval, ale že byl pro stálé kázeňské přestupky ze školy vyloučen. Dokonce měl údajně v potyčce zabít jakéhosi dragouna.

Zmizelý syn

Uzavřeme konečně tu hádanku s Ondrášovým rodným příjmením. Z některých pramenů se dovídáme, že se jeho otec jmenoval Fuciman. Když se Ondrášův otec Ondřej Fuciman starší ujal po svém bratrovi fojtského úřadu v Janovicích, bylo mu čtyřiadvacet let. Po dvou letech se mu narodil prvorozený syn, který dostal jméno po něm. Manželství trvalo třicet let, a když manželka Dorota zemřela, oženil se starý Ondra Fucziman (no tak starý... měl sotva pětapadesát) s jednou vdovou a narodily se mu pak ještě dvě děti. Když v roce 1717 zemřel, byl do janovické gruntovní knihy zanesen tento zápis: „Zemřejíc Ondra Fucziman pozůstalý nápad na siroty rozepsal, který po vyplacení starých nápadníkův dostati mají totiž.“

Čeština to pro nás není zrovna libozvučná a srozumitelná, ale nám jde stejně o následující jména: Jan, Kuba, Anna, Dora, Magdalena, Jura, Kača, Tomek a Marina. Všechno to byly děti někdejšího janovického fojta Ondry a sourozenci slezského zbojníka Ondráše. Jeho jméno – tedy Ondrášovo – však ve výčtu chybí. Není tam. Proč? Všichni potomci přece dědili. Odpověď je jednoduchá: protože už byl v té době mrtev.  

„Lze předpokládat, že už v roce 1708, kdy se vzdal fojt Ondřej úřadu, byl Ondráš mezi zbojníky,“ říká se v knize historika Aloise Sivka o zbojníku Ondrášovi. „A pokud nebyl, tak nepobýval doma, byl už z domova pryč. Mohl odejít pro neshodu s rodiči nebo se sourozenci. Nemůžeme ani vyloučit, že pásl dočasně na salaši fojta Šebesty z Vyšních Lhot – ta byla v blízkosti salaše janovického fojta na Lysé hoře. Snad mu zprvu říkali Ondra fojtův, později Šebestův, podle toho, že u fojta Šebesty sloužil. V té době značně sílilo beskydské zbojnictví. Roku 1709 bylo vydáno upozornění duchovenstvu o lupičích na Těšínsku. Ondráš mohl být právě jako pastevec ve styku se zbojníky. Vždyť tehdy přecházela často do Beskyd skupina zbojníka Uhorčíka ze Slovenska. Není vyloučeno, že právě s jejími členy se Ondráš stýkal. V roce 1711 zanechal Uhorčík zbojnictví, oženil se a pod cizím jménem žil na thurzovských kopanicích. Proč by v té době nemohl po něm převzít velení tovaryšstva Ondráš, dobře znalý beskydských hor?“

Ve věku zbojníků

Zprávy o prvních zbojnících u nás pocházejí z doby vlády knížete Břetislava I. (vládl 1034–1055). Dali se dohromady v Horních Uhrách (tedy na Slovensku), a přepadali moravské obce a města. Uherský král Ondřej vyhnal „tu chámovinu“ ze země a oni se usadili v pohraničních horách. Páni z Konice, Buchlova a Hulína patřili mezi ty, kteří šli zbojníkům nejvíc po krku. V 17. a v 18. století se pak zbojnictví rozrostlo netušenou měrou. Zbojnické roty měly dokonce své hejtmany. Roku 1710 byli v Lipníku nad Bečvou popraveni dva valašští zbojníci – Jan Duchoň ze vsi Rakové a Adam z jedné vsi od Příbora. Sťati byli i dva synové helfštýnského vrátného, Jurka a Kristek Onderkové. Onderkové byli na Helfštýně chyceni náhodně. Lipenský piarista si vyšel se svými svěřenci na procházku, studenti našli při prohlídce hradu v jeho chodbách spící zbojníky, a ti byli pochytáni a pověšeni na stromech. 

Další zbojnické tlupy operovaly na území dnešního Polska. V Krakově skončil svůj život jeden z nejznámějších zbojníků, který dělal výpravy i k nám, Martin Portasz. Způsob jeho smrti byl zvlášť krutý. Uťali mu obě ruce, na zádech mu stáhli dva pásy kůže a ještě živého ho pověsili za žebro na hák. Ještě populárnější je dodnes v polských pověstech zbojník Klimczok. Říkalo se mu hrabě beskydských hor. Ve skutečnosti to byli dva bratři, Matěj a Vojtěch. Byli postrachem panstva, obchodníků, kupců a krčmářů po obou stranách dnešní hranice. Členem jejich tovaryšstva byl stařec, který měl funkci vyzvědače. Převlečen za žebráka prosil o almužnu u bohatých pánů a zámožných sedláků. Prohlížel obydlí, krčmy, odhadoval počet služebnictva, dovídal se o smýšlení obyvatelstva. Za noci pak zbojníky vodil bezpečně ke kořisti. Jeden bratr Klimčok skončil na šibenici, druhý byl sťat.  

Slavný jako Jánošík

Ještě koncem 18. století působila v Beskydách „zbojnická famílije“, kterou vedl Jurek Pročpak. Byl to původně podloudník, kterého odsoudili za zastřelení jalovice. Podařilo se mu z vězení uprchnout, ale domů se vrátit nemohl. Skrýval se v lesích na Baraní hoře. Spojil se s několika dezertéry z rakouské armády, se kterými pak zbojničil ve Slezsku, dnes polském i v tom, které nám zůstalo, na slovenské Oravě a troufl si i do Uher. Když se zbojnické činy Pročpakovy skupiny násobily, počkala si na něj světská moc v lesích mezi Jablunkovem a Baraní horou. Zradila ho milenka, Pročpak byl i se svými společníky pochytán a popraven.

TIP: Juro Jánošík: Nejslavnější slovenský zbojník

Ani jeden z těchto tovaryšů cechu zbojnického však nedosáhl popularity Ondrášovy. Té se vyrovnal nebo ji snad i předčil pouze Juraj Jánošík. Stejně jako Jánošík, i Ondráš vešel do mnoha desítek pověstí a písní. Oč méně toho o jeho životě a činech víme, o to víc se o něm povídalo a zpívalo.

Gigantické střetnutí, v němž chtěli Němci znovu získat strategickou iniciativu na východní frontě, skončilo přesně opačným výsledkem. Operace Citadela (byť ve svých cílech od počátku limitovaná) neuspěla a následné sovětské protiofenzivy (operace Kutuzov a Vojevůdce Rumjancev) vyústily v jedno z velkých sovětských vítězství – první, kterého Rudá armáda dosáhla v létě.

Bod zlomu a rozhodující porážka

Je sice pravda, že Sovětský svaz utrpěl hrozivé ztráty, na rozdíl od Německa si je ale mohl dovolit. I když dnes vnímáme jako obrat na východní frontě spíše boje u Stalingradu nebo Moskvy, doboví aktéři viděli právě Kursk coby bod zlomu. Týkalo se to většiny německých důstojníků a například Wilhelm Keitel po válce vypověděl, že po porážce z léta 1943 již bylo jasné, že třetí říše nemůže válku vojenskými prostředky vyhrát.

Podobně situaci vnímal i Heinz Guderian: „Při selhání operace Citadela jsme utrpěli rozhodující porážku. Naše obrněné formace, s takovým úsilím reorganizované a znovu vyzbrojené utrpěly těžké ztráty na mužstvu i technice. (…) Sověti využili své vítězství dokonale a na východní frontě již neměla být žádná období klidu. Odteď již nepřítel držel iniciativu neoddiskutovatelně v rukou.“

Stejně tak třeba Winston Churchill poznamenal, že „tři gigantické bitvy u Kurska, Orla a Charkova, svedené v rozmezí tří měsíců zvěstovaly zkázu německé armády na východní frontě“. U Kurska tak Rudá armáda nabyla další důležitou porci sebevědomí, zatímco na Němce čekaly už jen dva roky zoufalého ustupování až do Berlína.

„Ta zář trvala asi pět až sedm vteřin, načež následoval otřes země a bylo slyšeti jako ránu z děla a spatřil jsem vystupovati dým na onom místě, odkud zář pocházela. Kouř byl černý. Potom vyšlehly plameny z obou jam Nelson III (…) až do výšky těžných věží.“

Tak popisuje události, k nimž došlo ve středu 3. ledna 1934 kolem tři čtvrtě na pět odpoledne, očitý svědek. Zimní krajinou Oseka u Duchcova tehdy otřásla mohutná exploze. 

Hromadný hrob

Na místo dorazili ihned hasiči, záchranné čety, odborníci a v neposlední řadě i zástup žen, jejichž muži sjeli na svoji směnu. Nebohým horníkům již nikdo nemohl pomoci, zahynuli buď ihned při výbuchu, nebo krátce poté, když se marně pokoušeli uniknout před ohněm a mračny prachu. Zabránily jim v tom poničené chodby a především smrtelné ovzduší, jež bylo v krátkém čase zbaveno kyslíku a prosyceno požárními plyny. Vše byla otázka několika minut.

Šťastnou výjimku představovali pouze čtyři horníci, kterým se z ohnivého pekla podařilo uniknout větrnou jámou. Zbylí dva, kteří je následovali, se nezachránili, protože první neměl dost sil k namáhavému výstupu po žebříku a druhého dostihl smrtonosný plyn krátce před cílem, takže se zřítil zpět do šachty. Bilance mrtvých byla hrozivá. Přestože se členové záchranného družstva neúnavně vraceli do podzemí, dokázali vyprostit jen několik mrtvých. Těla většiny horníků zůstala v dole.

Zoufalství postižených rodin bylo nesmírné, o čemž vypovídá i anonymní lístek, kde stálo: „Oznamuji vám, abyste nemeškali a na vzdušném dolu VIII. jste se pokusili otevříti, pokud vám síly stačí, neb se tam nachází 17 lidí živých, neb mě se ta katastrofa předem objevila a o těch mužích totéž, nemeškejte a co bude ve vašich rukou dělejte.“ Avšak vzhledem k opakujícím se detonacím v následujících dnech a zjištění, že záchranné čety nemohou proniknout pro překážky způsobené explozemi do chodeb, bylo rozhodnuto o uzavření všech jam a ukončení záchranných prací. Bylo zřejmé, že v dole již nemohl zůstat nikdo na živu.

Podle odborníků naděje, že by některý z horníků ještě žil, pominula již 15 minut po katastrofě. Nyní tedy bylo třeba izolovat důl od kyslíku a zamezit tak tvorbě explozivní směsi. Dne 6. ledna došlo k uzavření poslední jámy. Z dolu Nelson se stal hromadný hrob, z celkového počtu 142 obětí se našlo pouze třináct.

Kdo pomůže?

Nelsonská tragédie vzbudila pozornost široké veřejnosti nejen u nás, ale i ve světě. Soustrastné listy přišly od vlád řady států, zahraničních hornických svazů a také od papeže Pia XI. V Československu ovšem katastrofa vyvolala především mohutnou vlnu protestních akcí, protože byla vnímána jako důsledek bezohledného úsporného systému. Nutno dodat, že zhoršující se dopady světové hospodářské krize skutečně na Nelsonu od roku 1932 vedly k radikálnímu snížení výrobních nákladů šetřením na materiálu a hlavně na důlní údržbě. Za těchto podmínek pak došlo k nahromadění uhelného prachu, jehož výbuch se stal příčinou neštěstí.

Pohřeb třinácti obětí 8. ledna 1934 se proto proměnil v nevídanou manifestaci, jíž se podle dobových odhadů účastnilo více než 40 tisíc osob, mimo jiné i politických činitelů. Ještě téhož dne došlo k zatčení všech inženýrů dolu a současně byla uvalena vyšetřovací vazba na generálního i závodního ředitele Mostecké uhelné společnosti, která důl Nelson od roku 1895 provozovala. To přispělo k částečnému zklidnění emocí. Nicméně všichni zatčení byli poměrně záhy propuštěni, neboť společnost za ně zaplatila kauci. Dále byli vyšetřováni na svobodě.

Demonstrace doprovázely rovněž rozsáhlé sbírky ve prospěch pozůstalých po hornících, které tvořilo přes 120 vdov a kolem 200 sirotků. Každý dal dle svých možností, horníci, dělníci, úředníci… Jedním z prvních přispěvatelů byl sám prezident Masaryk, ale pomohly i populární osobnosti jako Voskovec a Werich či Anny Ondráková. Navzdory tomu, že finančních prostředků přibývalo, situace pozůstalých se zhoršovala. Dne 19. ledna vyústila na Nelsonu v první demonstraci hornických vdov. Když si ženy přišly pro mzdy svých mužů, dostaly proplacené pouze dva dny, přičemž jim podle starého práva měly být proplaceny za všechny šichty, kdy zůstali horníci v dole, bez ohledu na to, zda živí, nebo mrtví. O měsíc později již intervenovala skupina vdov v Praze a v polovině března podala proti Mostecké uhelné společnosti první žalobu. Avšak bez úspěchu. Se svými požadavky se proto obrátily také na parlament, ale opět marně.

Před nejvyšší instancí

Částečné finanční pomoci se pozůstalí dočkali teprve koncem dubna, když mezi ně byla rozdělena částka 3,3 milionu korun z uspořádané sbírky (⅓ částky byla vyplacena v hotovosti, ⅔ byly uloženy na vkladní knížky sirotkům). Liknavý přístup pomoci zoufalým matkám-vdovám, které nyní zůstaly na zajištění rodiny samy, si vysloužil kritiku. Na stranách denního tisku se bylo možné dočíst: „Zatím co stodvacetsedm mrtvých tátů a synů leželo tři sta metrů pod zemí, v Praze se úřadovalo. Zatím co na 200 žen a dětí marně čekalo na své táty a chleba, v Praze se radili, co s penězi, které daroval národ, počít.“ 

Dluh Mostecké uhelné společnosti ale zůstával otevřen, neboť nadále odmítala vdovám vyplácet podpory. Z tohoto důvodu podaly v srpnu novou žalobu. Další neúspěch u soudu vyvolal jejich pochopitelné rozhořčení, v dole se totiž stále nacházela většina jejich mrtvých mužů. Vyprošťovací práce však pokračovaly pomalu. Postupná otvírka dolu vyžadovala mimořádnou opatrnost, jak ukázala událost z června 1934. Při otvírání zazděného dolu zahynuli po výbuchu nahromaděných plynů další dva horníci. Oproti původnímu odhadu jednoho roku nakonec došlo ke zpřístupnění posledního úseku více než čtyři léta po katastrofě. Poslední horníci tak mohli důstojně spočinout na hřbitově až roku 1938.

Mezitím probíhalo šetření nešťastné události a hledání viníků, zahájené vzápětí po výbuchu. Po dokončení zmáhacích prací předložili odborníci konečný nález. Až po zpřístupnění celého dolu totiž mohli rekonstruovat průběh události. Ovšem ani to jim neumožnilo zodpovědět všechny otázky, z nichž se nejpodstatnější týkala místa iniciace exploze. To se jim lokalizovat nepodařilo. Pro nedostatek průkazního materiálu tak ke skutečnému potrestání nedošlo.

TIP: Pět osudů z časů Velké krize

Teprve v čase, kdy mezinárodně politická situace spěla k mnichovské dohodě a obsazení československého pohraničí, tedy zazněl konečný verdikt soudu: „Příčinou katastrofy na dole Nelson III. dne 3. 1. 1934 byla exploze uhelného prachu, vyvolaná výbuchem požárních plynů. Katastrofa nebyla nikým zaviněna, nýbrž způsobena vyšší mocí.“ Hlavním obviněným byly uloženy pokuty za porušení bezpečnostních předpisů, které za ně uhradila Mostecká uhelná společnost. V důsledku zjištění závažných nedostatků při dodržování zásad bezpečnosti provozu tragédie horníků z Oseka alespoň přispěla ke změnám v báňské legislativě ve prospěch ochrany pracujících v hornictví.

Už je to téměř sedm století, co ve světě řádila černá smrt. Přesto jsou vzpomínky na mor stále živé a samotná nemoc stále ještě zabíjí lidi, byť v nesrovnatelně menším počtu. V posledních letech se ve světě objevuje několik set případů moru ročně, z nichž zhruba stovka končí úmrtím. Obvykle se to týká venkovských oblastí Afriky, Asie i Ameriky. Neléčený dýmějový mor má úmrtnost 30 až 60 procent, plicní forma je prakticky vždy fatální.

Původcem moru je bakterie Yersinia pestis a onemocnění je vlastně vcelku dobře léčitelné antibiotiky. Problém je v tom, že infekce postupuje rychle a mor se často objevuje ve velmi odlehlých oblastech, kam je obtížné se dostat. Chuť zabíjet mor za ta staletí nijak zvlášť nepřešla. Proto by bylo dobrým řešením v takových oblastech obyvatele ohrožené morem očkovat.

TIP: Slibná univerzální vakcína funguje proti všem kmenům Eboly

Specialisté na vakcíny z britské University of Oxford vyvinuli novou slibnou vakcínu proti moru, která navazuje na úspěšný vývoj britské pandemické vakcíny Vaxzevria od Oxfordské univerzity a společnosti AstraZeneca. Používá totiž stejný nosič, upravený šimpanzí adenovirus ChAdOx1.

Tvůrci vakcíny před pár dny zahájili první kolo klinických testů. Čtyřicet zdravých dobrovolníků ve věku 18 až 55 let vyzkouší, zda je vakcína bezpečná pro lidské zdraví a zda vytváří dostatečně silnou imunitní odpověď. Experti je budou sledovat po dobu 12 měsíců. V případě dobrých zpráv se vakcína posune do další fáze testů.

Noc v tropech přichází brzy, bez výjimky kolem šesté hodiny. Určitě i proto má množství zdejších živočichů striktně noční aktivitu, takže je přes den nepotkáte. Jestliže ale vydržíte neusnout, určitě budete odměněni mimořádnými setkáními. 

Pod závojem tmy

Několik nocí, když většina lidí v terénním kempu v Kirindy Forest už spala, jsem sedával venku a pozoroval okolí. Doufal jsem, že se objeví jeden skutečně vzácný tvor. Nedaleko kempu jsme našli jeho čerstvou podzemní noru, moje šance tedy byly vysoké. 

Kolem desáté hodiny se ze tmy občas ozvaly zvláštní zvuky – podivná směs funění, vrčení a jemného pískání. Následoval téměř neslyšitelný šustot způsobený přerušovanými pohyby na jemném písku. V těchto okamžicích jsem už většinou zvíře ve tmě odhalil pomocí kuželu světla. Byl to skutečně křeček velký (Hypogeomys antimena), jeden z nejpodivnějších hlodavců světa.

Mezi potkanem a králíkem 

Křeček velký, jemuž se v místním jazyce říká vositse, je jednoznačně největším hlodavcem Madagaskaru. Kdysi zde ale žil příbuzný druh Hypogeomys australis, který jej ještě přerůstal. Svým životním stylem se vositse vymyká téměř všemu, co je u hlodavců typické. Také jeho vzhled je dost neobvyklý. Připomíná totiž křížence králíka s potkanem. Králíkovi je podobný především velikostí, protože v dospělosti váží kolem 1,2 kilogramu. Také má podobně svalnaté zadní nohy, díky nimž je schopen uniknout predátorům pomocí až jeden metr dlouhých skoků. Za normálních okolností se ale pohybuje opatrnou chůzí. 

Uši křečka velkého jsou něčím mezi ušima potkana a králíka a jeho ocas a tvar hlavy zase výrazně připomínají potkana. Pod rouškou tmy vyhledává spadané plody, semena a listy, ale jídelníček si doplňuje také bezobratlými tvory a kořínky. 

Dokud je smrt nerozdělí

Přes den jsem v hustém lese pátral po norách křečků, které jsou jediným spolehlivým vodítkem pro odhad oblasti jejich výskytu. Jsou to poměrně mohutné kupy hlíny a písku s několika vstupy do podzemí. Často je přístup přes den zasypán nebo zakryt suchým listím, aby jeho obyvatelé zamezili přístupu predátorů. Jejich největšími nepřáteli jsou madagaskarští hroznýši a fosa, největší šelma ostrova. V každé noře přebývá jen jeden pár a maximálně jeho dospívající potomci. Páry jsou vysoce teritoriální a okolí své nory si chrání před jinými křečky. 

Soudržnost křeččích rodin je mimořádná a tento druh patří mezi několik málo hlodavců na světě, kteří jsou striktně monogamní. Tato strategie je ve skupině savců, kde převládají zástupci s extrémně rychlou generační obměnou, naprosto unikátní. S tím souvisí také délka života – křečci se dožívají až sedmi let, což je mnohem více než je u hlodavců běžné. Páry křečků velkých jsou si oddány po celý život a jenom v případě smrti jednoho z nich si „pozůstalý“ hledá nového partnera. Samice po smrti svého druha často zůstávají v noře. Samci, kteří přišli o partnerku, naopak často začnou pátrat po okolí. 

Úkryt výměnou za úklid

Při zkoumání nor křečků jsem po setmění narážel na barevné gekony madagaskarské (Paroedura picta), kteří vylézali z podzemí. Ještě překvapivější pro mne bylo, když jsem z nor viděl vylézat několik drobných gekoních mláďat. Tito zemní ještěři jsou typičtí pro jihozápadní část ostrova a ekosystém suchého opadavého lesa. Stejně jako křečci jsou aktivní v noci. Ukázalo se, že tito tvorové volí vzájemně výhodné soužití a nory obývají společně. 

Svůj výzkum jsem v této oblasti dělal na konci období sucha, kdy většina plazů klade vajíčka a nebo už dochází k jejich líhnutí. Zdá se, že křečci velcí jsou gekonům prospěšní více způsoby. Umožňují jim, aby se ukryli před predátory do podzemí a teplá půda v noře navíc slouží jako skvělý inkubátor pro gekoní vajíčka. Co můžou ještěři nabídnout na oplátku? Jsou to výborní lovci hmyzu, kteří křečkům čistí obydlí od nezvaných návštěvníků. 

Na pokraji vyhynutí

Kdysi obývali křečci velcí pravděpodobně celé pásmo suchých opadavých lesů na západě Madagaskaru. V dnešní době je ale jejich výskyt omezen na plochu zhruba 25×40 km severně od města Morondava. Populace je navíc rozdělena na dvě oddělené subpopulace, které spolu komunikují jen velice málo. 

Největším problémem pro tyto jedinečné hlodavce je rychlý úbytek jejich přirozeného ekosystému a šíření nepůvodních druhů zvířat, jako například cibetek, divokých psů a štetkounů (prasat původem z Afriky). Plocha lesů v regionu Menabe se zmenšila ze 162 000 hektarů v šedesátých letech 20. století na dnešních 54 000 hektarů. Vositse proto pomalu a jistě mizí. V důsledku jeho životního stylu a pomalého tempa rozmnožování se populace nedokážou samy rychle obnovovat. Mortalita mláďat v prvním roce života navíc dosahuje až 50 %. 

Smíšená očekávání

První výzkumy populační velikosti a zranitelnosti tohoto druhu v roce 2001 naznačovaly, že při stejném tempu odlesňování a predace ze strany nepůvodních predátorů vyhynou křečci na Madagaskaru do 25 let. Studie prováděná odborníky z Durrell Wildlife Conservation Trust v roce 2005 ale ukázala, že situace je naštěstí o něco lepší, než se původně zdálo. Celkový optimistický odhad velikosti světové populace dokonce přesáhl 30 000 jedinců. 

TIP: Fosa, predátor z Madagaskaru: Tajemný postrach lemurů

Křeček velký ale rozhodně definitivně zachráněn není. Žije skrytým způsobem života a proto se o něm ještě mnohé neví. Navíc se nad ním do budoucna vznáší reálné hrozby ze strany lidí i nepůvodních zvířat. Doufejme tedy, že tento jedinečný živočich zůstane v budoucnosti i nadále součástí fauny Madagaskaru.

Celooblohové přehlídky kosmických objektů nás jednoznačně přesvědčují, že přinejmenším svítící látka je ve vesmíru uložena hierarchicky. Planety obíhají kolem stálic, jež se shromažďují v galaxiích. Hvězdné ostrovy formují gravitačně vázané skupiny, které se shlukují v kupách a ty zas v nadkupách. Jde o velkorozměrovou strukturu, připomínající pavučinu. 

I naše Galaxie tvoří součást větších útvarů. Patří do tzv. Místní skupiny, společně například s blízkou galaxií v Andromedě či v Trojúhelníku. Místní skupina se spolu s kupou v Panně a dalšími galaktickými skupinami řadí do nadkupy Panna neboli Virgo Supercluster (též Místní nadkupa galaxií). Přidají-li se další tři blízké nadkupy, tedy Hydra–Kentaurus, Páv–Indián a Jižní nadkupa, získáme nadkupu galaxií Laniakea: Obsahuje na 100 tisíc hvězdných ostrovů s celkovou hmotností kolem 10¹⁷ sluncí, v oblasti o průměru přes 160 megaparseků. 

TIP: Vědci definovali největší vesmírnou strukturu: Měří miliardu světelných let

Všechny uvedené galaxie se dominantně pohybují směrem k největšímu gravitačnímu centru v dané oblasti vesmíru, k tzv. Velkému atraktoru. Jeho přesná podstata však zůstává pozorovatelům skryta za neprostupnými prachoplynnými mračny v disku Mléčné dráhy. 

Roztávání ledu v Grónsku podrobně monitoruje dánský server Polar Portal. Z jeho dat vyplývá, že kromě úterý dosáhlo tání dalšího vrcholu ve čtvrtek, kdy zmizelo 8,4 miliardy tun ledu. Podle WMO je to sice co do hmotnosti menší množství než v roce 2019, kdy led tál ještě rychleji, nyní ale tání zasahuje daleko větší oblast.

„Tání dosáhlo obrovských rozměrů a pravděpodobně změní podobu Grónska, protože v příštích letech jen urychlí další odtávání a s ním spojené stoupání hladiny oceánu,“ prohlásil glaciolog Mark Tedesco z americké Kolumbijské univerzity. Sezona tání ledovců v Grónsku trvá zpravidla od června do srpna. Letos už podle Polar Portal od června zmizelo přes 100 miliard tun ledu.

TIP: Za posledních 25 let roztálo vinou globálního oteplování 28 bilionů tun ledu

„Těžko říct, zda to ohledně tání letos bude rekordní rok, ale nad ledovci je teď množství teplého a vlhkého vzduchu, který tání urychluje,“ uvedl Brad Lipovsky z univerzity ve Washingtonu. „Znepokojivá je pro mě ale jiná věc: politická reakce nebo spíše její absence. Stoupání hladin oceánu je jako pomalu jedoucí vlak, který ale nelze zastavit, jakmile nabere rychlost. Moc dobré zprávy to nejsou,“ dodal enviromentální geofyzik a glaciolog Lipovsky.

Pokud jde o ekologická rizika způsobená lidskou činností, k těm nejnebezpečnějším patří těžba azbestu. Směs vláknitých křemičitanů se především díky své ohnivzdornosti v minulosti hojně využívala coby stavební materiál. Poté, co se prokázala její rakovinotvornost, se však dostala na černou listinu a dnes stojí používání azbestu v mnoha státech včetně Česka mimo zákon. Důsledky boomu z minulého století ovšem přetrvávají, jak dobře vědí třeba v australském Wittenoomu: Tamní úřady dokonce někdejší těžební oblasti srovnávají s Černobylem a hovoří o největší bezpečnostní tragédii v celé Austrálii. 

Rakovina najisto

Kontaminace azbestem dosahuje ve zmíněné lokalitě alarmujících rozměrů. Toxický materiál znehodnotil areál o rozloze 50 tisíc hektarů a osada byla v 70. letech cíleně vysídlena. Případné návštěvníky varují před vstupem výstražné cedule, a Wittenoom dokonce záměrně chybí v mapách. V roce 2016 tam oficiálně žili pouze tři lidé, neboť nebezpečí není ani zdaleka zanedbatelné. I krátké vystavení tak silně znečištěnému prostředí může mít závažné zdravotní následky, zejména v podobě rakoviny plic. 

TIP: Dvojnásob zamořený Černobyl: Odvrácená strana zájmu o město duchů

V důsledku intenzivní těžby, ukončené již před více než půlstoletím, zemřely podle oficiálních údajů řádově tisíce někdejších obyvatel. Úřady dnes přitom bojují s nebezpečným trendem: Rostoucí popularita extrémní turistiky totiž podněcuje uživatele sociálních sítí, kteří se předhánějí v publikování snímků pořízených při „zakázané“ návštěvě Wittenoomu.