Psal se leden 1959 a skupina devíti studentů i absolventů Uralského polytechnického institutu v Jekatěrinburgu pod vedením 23letého Igora Ďatlova plánovala výpravu na uralský vrchol Otorten. S nadmořskou výškou 1 230 metrů se sice zdaleka nejednalo o nejvyšší bod oblasti, ovšem z hlediska přístupnosti představoval mimořádnou výzvu: V nejmrazivější části roku, kdy průměrné teploty klesají k −18 stupňům, se trasa řadí mezi nejobtížnější. Nutno však podotknout, že horolezecká skupina, kterou doplnil ještě profesionální horský vůdce, již měla zkušenosti z předchozích expedic, takže si na nelehký úkol mohla troufnout.  

V dohledné době se navíc studenti chystali na několik polárních výprav a Otorten je měl na drsné podmínky připravit. Osm mužů a dvě dívky neodradil ani fakt, že vrchol Cholat Sjachyl, kde si chtěli zřídit poslední tábor před výstupem, se mezi domorodými Mansiji netěší právě příznivé pověsti: Jeho název lze přeložit jako „mrtvá hora“. A koneckonců i pojmenování Otorten znamená „nechoď tam“.

Vtipkování až do rána

Ďatlovův plán vypadal následovně: V pátek 23. ledna nasednou členové expedice na vlak do Ivdělu, ležícího zhruba sto kilometrů od úpatí Otortenu. Následně se nákladním autem přesunou do osady Vižaj, jednoho z posledních obydlených míst pod horou, a odtud budou pokračovat po svých. Čekal je okruh dlouhý asi 400 kilometrů, který chtěli zvládnout zhruba za tři týdny. Blízkým a příbuzným oznámili, že ve čtvrtek 12. února už by měli být zpět ve Vižaji, odkud jim pošlou telegram. Zároveň je však upozornili, že se plán cesty možná trochu změní, takže si nemají dělat starosti, pokud by se pobyt v horách o něco protáhl.

Zpočátku panovala výborná nálada: 27. ledna Jurij Dorošenko ve společném deníku vylíčil, jak si do tří hodin ráno povídali vtipy, a Zina Kolmogorovová se usmívala nad slavnostní přísahou mužského osazenstva, že se po celou výpravu ani nedotknou cigaret. 

Poslední zápis 

V sobotu 31. ledna úspěšně dosáhli hranice horské oblasti, kde rozbili základní tábor. A pro jistotu za sebou zanechali zásoby jídla i vybavení, jež by se mohlo hodit na zpáteční cestě. Další den je potkala první zásadnější komplikace: V mrazivé mlze a vánici se skupina nedopatřením odchýlila od plánované trasy a namísto hory Otorten začala stoupat na svah sousedního Cholat Sjachylu. 

Dobrodruhové si naštěstí svůj omyl záhy uvědomili, načež se rozhodli utábořit přímo na místě a počkat, dokud se počasí nezlepší. Zmíněná lokalita tehdy nenesla žádné jméno, dnes ji však v mapách najdeme jako Ďatlovův průsmyk. Právě tam totiž výprava tragicky skončila. V neděli 1. února přibyl do deníku poslední zápis – a pak se stalo něco děsivého. Jenže co přesně, to až dosud nedokázal nikdo přesvědčivě objasnit. 

Zbytky výpravy

Uplynulo bezmála čtrnáct dní. A teprve když se ani po předesílaném únorovém datu nikdo z výpravy na domluveném místě neukázal, začali znepokojení příbuzní obvolávat záchranáře. Celý další týden trvalo, než několik studentů a přátel zorganizovalo pátrací akci a vydali se k Otortenu. Jenže tou dobou byli již horolezci dávno po smrti.  

Obrázek, který se záchrannému týmu naskytl při objevení prvních členů výpravy, překonal i ty nejhrůznější obavy: 26. února narazil jeden ze studentů v závěji na zpola stržený a rozřezaný stan, nedaleko se pak našly boty, peníze a další osobní věci pohřešovaných. Zhruba o 1 500 metrů dál leželi u zbytků ohniště první dva mrtví: Georgij Krivoniščenko a Jurij Dorošenko, oba jen ve spodním prádle.

Zabilo je podchlazení

Ještě větší otazníky vyvolala prohlídka bezprostředního okolí: Větve nejbližších stromů byly až do výšky pěti metrů polámané, jako by po nich někdo zběsile šplhal vzhůru, a na jedné z borovic dokonce zůstaly cáry lidské kůže. Krátce na to pátrači, jejichž řady mezitím rozšířila armáda i policejní vrtulníky, spatřili ve sněhu další tři oběti včetně samotného Ďatlova. Jedno z těl leželo bezmála 700 metrů od zmíněné borovice.

Co se mohlo stát? A kde byli zbývající členové expedice? Objevený deník ani fotoaparát s několika snímky rozřešení záhady nenabídly. Na odpovědi, tedy alespoň částečné, museli pozůstalí čekat až do jara. Vyšetřovatelé mezitím provedli pitvu nalezených těl a dospěli k nic neříkajícímu závěru, že se příčinou smrti stalo podchlazení. Neodpověděli však na otázku, proč se účastníci výpravy svlékli… 

Otazníky se množí

Intenzivní pátrací akce pokračovala několik týdnů, ale výsledek přinesla až po více než dvou měsících: Tehdy sníh povolil a vydal zbylá čtyři těla, na něž se opět nenaskýtal pěkný pohled – byla rovněž svlečená, a kromě toho hrůzně zohavená. Oběti podle všeho utrpěly rozsáhlá vnitřní zranění, bližší ohledání odhalilo rozdrcená žebra či lebky. Ljudmile Dubininové dokonce v ústech chyběl jazyk a Semjon Zolotarjov přišel o oční bulvy. 

Něco takového už prostým podchlazením vysvětlit nešlo, ale sovětští vyšetřovatelé se do podrobnějšího zkoumání příliš nehrnuli. Protože nenašli žádné stopy cizího zavinění, ještě téhož roku záležitost uzavřeli s tím, že oběti podlehly „spontánní přírodní síle, kterou nedokázaly překonat“. Podle forenzního lékaře Borise Vozrožděnného šlo o tak silný tlak, že by se dal přirovnat k nárazu automobilu – rozhodně jej prý nemohl vyvinout jiný člověk. Spisy o případu pak byly zapečetěny a uloženy do archivu, kde zůstaly až do 90. let.

Mohlo za to UFO?

Podobné podezřelé události pochopitelně nelze ututlat, a tak se okolo zkázy výpravy okamžitě vyrojila řada teorií. Všechno napovídalo, že její členy něco vyhnalo z bezpečí stanu. Jenže co? I hlavní vyšetřovatel Lev Ivanov později připustil, že již v průběhu pátrání bral v úvahu tvrzení některých svědků z okolí, že se v den tragédie vznášely nad místem záhadné svítící koule. Zmíněné výpovědi však samozřejmě nebylo jak potvrdit.

Za jedno z možných vysvětlení se od počátku považovala nepřízeň počasí. Silný vítr mohl například strhnout nejprve jednoho člena expedice a posléze ostatní, snažící se nešťastníka zachránit. Když v roce 2015 zahájil Vyšetřovací výbor Ruské federace revizi případu, jedno z prvních zjištění skutečně znělo, že osudné noci dosáhl vítr rychlosti orkánu, což v roce 1959 nevyšlo najevo. Teplota prý klesla až k −40 stupňům a rozpoutala se sněhová bouře. 

Od hádky k masakru

Jenže nejpřirozenější vysvětlení bývají zároveň nejméně přitažlivá a v průběhu let, kdy podivná tragédie vzrušovala představivost lidí, se teorii smrtícího počasí nevěnovalo příliš pozornosti. Ničemu nepomohlo ani mlžení sovětských úřadů, spekulace se množily a vynořovala se nová svědectví i hypotézy – od těch střízlivých po zcela bizarní. Hovořilo se o útoku vězňů uprchlých z nedalekého gulagu, o napadení dravými zvířaty, či dokonce o sněžném muži. Řadu příznivců si získalo také tvrzení, že za masakrem stojí tajné služby, které obrazem šokujícího násilí zakryly důležitou operaci. 

Nabízela se i možnost, že mezi členy výpravy propukla vážná roztržka a vyústila v krvavý střet. Podle příbuzných horolezců měli prý navíc někteří z nich komplikované povahy a sklon vyvolávat spory. Pravděpodobnost zmíněné teorie je však mizivá: O případných konfliktech se v deníku nenašly žádné záznamy, a především se jeví takřka nemožné, aby prostá hádka skončila takovým masakrem.  

(Ne)uspokojivý závěr

Mezi roky 2015 a 2020 otevřely ruské úřady vyšetřování ještě třikrát a prověřovaly 75 možných hypotéz. Ta, jež se loni v červenci definitivně potvrdila, se nakonec nepříliš překvapivě týká počasí – příčinou neštěstí se stala lavina. Zpočátku proti podobnému závěru hovořilo hned několik faktorů: Svah, kde výprava vztyčila stan, měl mít příliš malý sklon, než aby se po něm mohla masa sněhu sunout dost rychle. I v opačném případě by se prý navíc pokrývka uvolnila hned, nikoliv až několik hodin poté, co skupina porušila podklad při stavbě přístřešku. 

Obnovené pátrání však poukázalo, že se na tábořiště nemusela sesunout klasická vlna sněhu, nýbrž těžká a kompaktní sněhová deska, uvolněná teprve později v průběhu noci. Zasypaní studenti se pak nejspíš museli ze stanu prořezat, což by vysvětlovalo, v jakém stavu byl nalezen. Podle dalších závěrů neměli při zběsilém útěku do bezpečí čas se obléknout, a výprava se navíc rozdělila. Jedna skupina se později pokusila vrátit pro vybavení, aby mohli přenocovat venku. V takřka nulové viditelnosti však nešťastníci nedokázali stan najít a nakonec se pod nimi propadla sněhová vrstva. Utrpěli při tom smrtelná zranění a pozdější zohavení těl údajně způsobila tíha sněhu. 

Nové důkazy

Závěry ruské prokuratury nepřímo potvrdilo i přezkoumání odborníků z univerzit v Lausanne a Curychu, publikované letos v lednu. Švýcarští badatelé si vzali na pomoc moderní technologie, aby zrekonstruovali případný pád laviny. Mimo jiné tak odhalili, že měl svah možná o několik stupňů větší sklon, než udával původní odhad. Extrémně silný vítr pak nahromadil sníh v takovém množství, že se neudržel na místě a zřítil se přímo na stan, kde v tu chvíli spalo devět lidí. 

Podle počítačových modelů k tomu mělo dojít v rozmezí 9,5–13,5 hodiny od chvíle, kdy skupina stavbou tábora narušila podklad. Výzkumníci nicméně dodávají, že jejich závěry nelze považovat za stoprocentní. „Dokázali jsme pouze to, že je hypotéza o lavině vysoce pravděpodobná,“ uzavřel vedoucí studie Johan Gaume. 

Northrop Grumman Pegasus je pozoruhodný systém pro vynášení téměř půltunových nákladů na nízkou oběžnou dráhu, který využívá raketu Pegasus XL, vypouštěnou z mateřského letounu Lockheed L-1011 TriStar „Stargazer“. Nelétá do vesmíru často, ale jeho náklad obvykle stojí za pozornost.

Raketa Pegasus XL vyrazila do kosmu po téměř dvou letech. Mateřský letoun s raketou tentokrát startoval v neděli 13. června 2021 z kalifornské Vandenbergovy základny vesmírných sil. Raketa Pegasus XL, poháněná pevným palivem, se oddělila zhruba ve výšce 12 kilometrů nad Pacifikem a zamířila na oběžnou dráhu s vojenským nákladem, který se úspěšně dostal na místo určení.

Vesmírné lety rychlé reakce

Tímto nákladem byl utajovaný armádní satelit mise Tactically Responsive Launch-2 (TacRL-2), která je součástí vývoje technologií a postupů pro rychlé vypouštění satelitů v případě potřeby. Cílem programu je získat schopnost vynést satelit do 21 dnů. Misi připravila skupina Space Safari vesmírných sil, jejímž úkolem je zajistit pohotové starty do vesmíru, které budou reagovat na aktuální situaci. 

TIP: Ve službách Pentagonu: Raketa SpaceX poprvé vynesla tajný armádní satelit

V současné době se lety do vesmíru obvykle plánují celé roky dopředu. Pro vojenské účely jsou takové lhůty ale příliš dlouhé, a proto by rádi měli možnost v případě potřeby velmi rychle připravit a vypustit satelit, například v náhlém konfliktu anebo při rozsáhlé katastrofě. Zatím se jim to daří. Americké vesmírné síly s misí TacRL-2 zvládly první let do vesmíru rychlé reakce.

Malá a hustě osídlená středoamerická přímořská republika Salvador má mladého, akčního, kontroverzního a zároveň nesmírně oblíbeného prezidenta s palestinskými kořeny Nayiba Bukeleho. Popularita 39letého Bukeleho se po celou dobu jeho úřadu pohybuje mezi 90 a 100 procenty, o čemž si většina demokraticky zvolených hlav zemí může nechat jen zdát.

Značná popularita umožňuje Bukelemu prosazovat neobvyklé projekty. Před pár dny za velkého zájmu celého světa oznámil, že se Salvador stane prvním státem světa, který zavádí bitcoin jako zákonné platidlo. Záhy poté Bukele prozradil, že má odvážný plán, který by měl Salvadoru opatřit dostatek elektřiny pro energeticky velmi náročnou těžbu bitcoinů.

TIP: Energie pro virtuální horníky: V Maroku vyroste větrná farma pro těžbu bitcoinů

Bukele nařídil šéfovi státní geotermální energetické společnosti, aby zřídil vulkanické geotermální stanice, které zužitkují energii salvadorských sopek pro těžbu bitcoinů. Dává to smysl, protože Salvador leží přímo uprostřed takzvaného Středoamerického vulkanického oblouku. Už teď je Salvador díky svým 23 aktivním vulkánům jedním ze světových lídrů v produkci geotermální energie. Bukele je přesvědčený, že díky sopkám bude mít Salvador 95 MW stoprocentně čisté energie pro bitcoinové farmy.

Kostnice je možné najít po celé České republice, a i po Evropě vůbec. Vzbuzují v návštěvnících širokou škálu emocí. Některé děsí a z všeobjímající přítomnosti smrti jim běhá mráz po zádech. Jiné tyto skládky lidských ostatků pobuřují, vnímají je jako projev neúcty k mrtvým. A pak jsou tu i takoví, kteří ve architektonických prvcích vidí soulad, harmonii a obdivují odvahu a genialitu umělců, kteří se nebáli využít k výzdobě i tyto materiály – a naopak jim vdechli respekt a úctu ke smrti ve věčném Memento mori! 

V minulosti kostice sloužily především jako úložiště kostí, tedy jako odkladiště lidských ostatků z vykopaných hrobů. Pomáhaly uvolnit místo na přeplněných městských hřbitovech. Buď se pro ně našlo místo ve sklepních komorách hřbitovních kaplí, kryptách nebo márnicích, nebo se mohla postavit kostnice úplně samostatně.  

Kostnice v Sedleci u Kutné Hory

Pokud chcete cestovat i s neposednými ratolestmi, vezměte je na rodinný výlet do Sedlece. Návštěva místnosti plné lidských kostí vystraší nejen děti, ale v mnoha případech i samotné rodiče. V přízemí tamější kaple Všech svatých ze 12. století se nachází druhá největší kostnice v Česku, ale svou atmosférou možná vůbec největší! Kde se stovky a tisíce lidských kostí vzaly? Legenda vypráví, že ve 13. století přivezl jeden ze sedleckých klášterních opatů z Jeruzaléma svatou hlínu a rozprášil ji na místním hřbitově. Nechat se pohřbít v posvátné půdě se stalo regionálním hitem. Bohatí i chudí z dalekého i širokého okolí chtěli být pochováni právě tady! A tak se stalo, že v 15. století už byl pozemek tak plný nebožtíků, že hrobníci zkrátka neměli, kam pohřbívat.

Nutno poznamenat, že kromě lákavé možnosti být pohřben fakticky ve svaté zemi přispěly k poměrně rychlému zaplnění místa také tragické události, morové rány, a později také husitské války. Například jen po morové ráně roku 1318 zde bylo pochováno na 30 tisíc zesnulých. Pohřbívání muselo být přerušeno. Značná část kostí pak byla exhumována a přemístěna do do hřbitovní kaple i pod ni. A tam je jeden ze sedleckých mnichů, již poloslepý, seskládal do velkých pyramid. 

V 18. století byl kostelík upraven podle plánů architekta Jana Blažeje Santiniho. Stavební mistr František Rint se kromě jiného rozhodl k pozoruhodné výzdobě využít i zmíněné pyramidy kostí, nicméně byl mnohem kreativnější než jeho mnišský předchůdce. Z kostí vytvořil obklady stěn a dokonce i lustr! Alespoň však předtím pozůstatky dezinfikoval a vybělil vápnem.  

Kostnice u sv. Jakuba v Brně

Jen pár metrů pod rušnou Rašínovou ulicí a Náměstím Svobody se v samém centru Brna rozprostírá druhá největší kostnice v Evropě. S přihlédnutím k tomu, že kolem kostela svatého Jakuba projdou denně stovky lidí, architektům se podařilo dosáhnout vskutku brilantního kontrastu mezi životem na povrchu a hromným královstvím smrti v podzemí. Historie nejslavnější moravské kostnice se přitom táhne hluboko do 13. století. S vystavenými pozůstatky více než 50 tisíc Brňáků ji co do počtu kostí předčí pouze pařížské katakomby! 

Jak vůbec může něco takového vzniknout? Především je fakt, že ve městech byl omezený prostor pro všechno, natož pro pohřbívání nebožtíků. Vzhledem k poptávce, která významně navyšovala nabídku hřbitovních míst, přišli naši předkové s kreativním řešením. Po uplynutí zhruba deseti let od pohřbu byl hrob otevřen a pozůstatky uloženy do prostor v podzemí sloužících jako úložiště lidských ostatků. Volný hrob byl pak užit pro dalšího nebožtíka. 

TIP: Je Chrám Božího hrobu skutečně místem posledního odpočinku Ježíše Krista?

V roce 1784 byl přilehlý kostelní hřbitov v rámci josefínských reforem definitivně zrušen a na jeho existenci se na dlouhou dobu zapomnělo. Znovu se dostala na světlo až po přelomu tisíciletí, kdy se na Náměstí Svobody prováděl archeologický průzkum. Ukázalo se také, že kostnice ukrývá kromě kostí i další skutečné historické poklady, jako například renesanční či raně barokní rakve, některé z nich jsou dokonce i ručně malované! 

V případě hummelu se objevily rovněž problémy vyplývající ze specifických podmínek východní fronty a společné prakticky všem pásovým vozidlům Říše. Hummel využíval standardní pásy typu SK18 o šířce 38 cm, které se však pro ruské podmínky jevily jako příliš úzké, a vozidla často zapadala do hlubokého sněhu, na jaře a na podzim do bahna.

První řešení přinesla instalace speciálních rozšiřovacích nástavců Winterketten – zvětšovaly šíři pásu na 55 cm a pomáhaly tak lépe rozložit hmotnost vozidla. V provozu se však rychle opotřebovávaly, často praskaly a odpadávaly. Proto hummely od roku 1944 dostávaly jednodílné zimní pásy Ostketten o šíři 56 cm, vůči ruskému klimatu a krajině odolnější.

Poslední hummely u Berlína

Vozidla „účinkovala“ prakticky ve všech významných operacích závěru války včetně bitvy v Ardenách, obrany Budapešti a operace Jarní probuzení (balatonská ofenziva 6.–16. března 1945). Produkce probíhala až do března 1945, kdy se práce v závodech Deutsche Eisenwerke AG zastavila z důvodu přiblížení fronty a přerušení dodávek dílů.

Do té doby vzniklo celkem 705 samohybných houfnic Hummel a 157 zásobovacích Munitionsträger Hummel. V okamžiku zastavení výroby zbývalo v německé výzbroji 335 ozbrojených hummelů a neurčený počet transportérů munice. Většina vozidel působila na východní frontě, nedostatek pohonných hmot a náhradních dílů však již tou dobou znemožňoval jejich nasazení. Přesto se některé kusy dočkaly obrany Berlína.

Po celém světě

V poválečném období se vozidla dostala v malých počtech do výzbroje různých armád. Československo roku 1948 převzalo 12 hummelů. Vozidla prošla generální opravou v ČKD Praha-Libeň a jejich zbraně přerážováním na sovětský 152,4mm náboj. Ve výzbroji zůstala do roku 1954, poté následovalo sešrotování.

TIP: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska

Dalších pět kusů sloužilo v syrské armádě, kam je po roce 1945 dodala Francie společně s PzKpfw IV. Damašek houfnice nasadil v šestidenní válce proti Izraeli, poté se jejich stopa ztrácí. Do dnešní doby se zachovalo pouhých šest kusů – tři v Německu a po jednom ve Francii, v Austrálii a USA. I přes řadu nedostatků se jednalo o úspěšnou konstrukci, která prokázala správnost konceptu samohybné těžké houfnice a jeho užitečnost v moderním mobilním boji. 

Detailní analýza zranění způsobených v boji, která utrpěli členové malé komunity žijící v údolí Nilu před téměř 20 000 lety, odhaluje, že dávní bojovníci útočili hlava nehlava. Zraňovali a zabíjeli ženy i děti se stejně vysokou frekvencí, jako masakrovali muže.

Velké bitvy se tehdy moc neodehrávaly, alespoň pokud jde o zkoumanou populaci, naznačuje studie. Spíše to vypadá na četnější menší útoky, kdy se terči stávaly skupiny rodin. Útoky byly někdy mimořádně zuřivé a míra násilí mnohem vyšší, než bylo třeba k prostému zabití. Některé oběti měly 10 až 20 nezhojených zranění od šípů či kopí. A každá z nich byla terčem alespoň jednoho útoku. Například jedna žena měla 19 nezhojených ran v boku, nohách, paži, rameni a hlavě.

Odhalené dějiny násilí

Vědci z Britského muzea a francouzského Národního centra pro vědecký výzkum pomocí mikroskopů detailně prozkoumali ostatky 61 jedinců z prehistorického pohřebiště zvaného Džabal Sahaba v severním Súdánu, kteří byli exhumováni v 60. letech minulého století.

Z těchto 61 lidí jich 41 procent mělo v kostech zranění způsobená šípy nebo kopími. Dalších 21 procent jich bylo zraněno nebo zabito palicemi nebo jinými tupými předměty. U většiny lidí se skoro polovina viditelných zranění stihla zhojit, což napovídá tomu, že se stali terči útoku vícekrát – možná několikrát do roka. Objevené rány přitom dozajista svědčí jen o části útoků, kterým čelili, jelikož třetina jejich kostí se nedochovala a vědci je nemohli prozkoumat. Navíc mnoho válečných zranění se týkalo svalů a orgánů, a jsou už prakticky nezjistitelná, podobně jako zcela zhojená poranění.

Většina útoků se odehrála z větší vzdálenosti – pomocí kopí nebo luků a šípů, které byly v oblasti údolí Nilu velmi sofistikované a navržené tak, aby způsobily maximální ztrátu krve. Zdá se přitom, že v boji převládaly šípy. Výjimku tvořily děti, které útočníci nezřídka zabíjeli tupými předměty – pravděpodobně kamennými kladivy nebo palicemi z kostí či dřeva. Přinejmenším polovina z 15 dětí z pohřebiště vykazovala viditelné známky toho, že byly (často několikrát) napadeny.

Krvavý boj o zdroje

Je možné, že úroveň násilí v Džabal Sahabě byla obzvláště vysoká kvůli klimatickým změnám té doby, které vedly k větší konkurenci mezi různými komunitami. Vnitrozemské údolí Nilu se stávalo výrazně sušší, kvůli čemuž ubývalo divoké zvěře. Také Nil samotný byl mnohem nevyzpytatelnější, občasné velké záplavy ničily prakticky veškerou místní vegetaci.

„Ukázalo se, že Džabal Sahaba je nejstarším pohřebištěm údolí Nilu a jedním z nejranějších míst na světě znázorňujícím rozsáhlé mezilidské násilí. Za tyto časté konflikty bylo nejpravděpodobněji zodpovědné soupeření o zdroje kvůli změnám klimatu,“ míní vědec Daniel Antoine z Britského muzea.

Ačkoliv vědci zkoumali oběti z pohřebiště v posledních několika letech, vědecká práce by nebyla možná bez původních vykopávek na místě, které schválilo UNESCO ještě před stavbou egyptské Asuánské přehrady a následným zaplavením lokality Násirovým jezerem v 60. letech 20. století. Dnes je pohřebiště z doby kamenné nedostupné – leží na dně jezera.

Přesné datum, kdy Džabal Sahaba začalo vznikat, není známo. Nicméně testy ukazují, že lidé v něm byli pohřbeni před 13 400 až 20 000 lety. Zároveň to vypadá, že pohřebiště využívaly jen dvě nebo tři generace tehdejších obyvatel.

TIP: Středověké šípy způsobovaly děsivá zranění

Nový výzkum je důležitý, jelikož odhaluje nečekaně vysokou míru násilí, která mohla vypuknout, přinejmenším za určitých okolností, v době kamenné. Naznačuje, že neplatila žádná pravidla, tradice nebo tabu, která by usměrňovala konflikty mezi komunitami. A to napovídá tomu, že možná neexistovaly žádné etické hodnoty, alespoň pokud jde o zacházení s členy jiných komunit. Množství přehnaného násilí také poskytuje obrázek o míře nepřátelství, které komunity cítily k jiným lidem. Brutální vraždění dětí pak naznačuje, že útočníci chtěli komunitu raději vyhladit než jen porazit.

Astronomové jsou přesvědčeni, že Mléčná dráha je plná planet, které se osaměle potulují v pustém a prázdném vesmíru. Mohlo by jich být přinejmenším stejně jako hvězd, ne-li víc. Takové potulné planety bez mateřské hvězdy, která by jim dávala teplot a světlo, může jen těžko obývat nějaký život, podobný tomu našemu. Jak ale ve své nové studii uvádějí odborníci německé Ludwig-Maximilians-Universität München společně s dalšími odborníky, pro exoměsíce těchto potulných planet to platit nemusí.

Barbara Ercolano a její kolegové spočítali, že za jistých podmínek může být na exoměsících potulných planet přijatelná atmosféra i kapalná voda. Zásadní roli v tom hraje kosmické záření v kombinaci se slapovými silami, vytvářenými gravitací, kterou by na takový exoměsíc působila jeho planeta.

Obyvatelné světy u potulných planet

Když jsme začínali objevovat cizí planetární systémy, bylo pro nás překvapující, jak velmi se mohou lišit od Sluneční soustavy. Systémy potulných exoplanet a exoměsíců jsou pro nás ještě exotičtější. Naštěstí ale ve Sluneční soustavě máme plynné obry, jako je Jupiter nebo Saturn, které mají své vlastní systémy měsíců, takže si alespoň částečně dovedeme představit, jak takové planety působí na své měsíce.

TIP: Přeplněná galaxie? Potulných exoměsíců je možná tolik co hvězd

Badatelé zjistili, že by potulná planeta o hmotnosti Jupiteru mohla hostit exoměsíc o hmotnosti Země, jehož atmosféra by byla tvořena z 90 procent oxidem uhličitým a z 10 procent vodou. Vlivem kosmického záření a slapových sil by se na takovém exoměsíci mohla tvořit voda, která by dlouhodobě zůstávala v kapalném stavu. Podle vědců by se tam klidně mohl objevit život podobný našemu. Snad někdy budeme mít příležitost systémy potulných planet prozkoumat.

Filmová sexbomba Marilyn Monroe měla řadu milenců, vdaná byla „jen“ třikrát. Mužem jejího života však byl její druhý manžel, nejslavnější hráč basebalového klubu New York Yankees Joe DiMaggio. Jejich divoké a na slzy bohaté manželství trvalo jen devět měsíců, ale milovali se prý až do konce života.

Když se v roce 1952 potkali, sedmatřicetiletý DiMaggio právě ukončil kariéru. Pětadvacetiletá Monroeová tu svou začínala. Jejich rande naslepo klaplo dokonale a už první noc strávili spolu. DiMaggio se s ní chtěl oženit od prvního okamžiku. Byl štěstím bez sebe, že si tahle vzrušující žena vybrala jeho!

Vzali se v lednu 1954 a DiMaggio nastavil jasná pravidla: schválí každou roli, ve které se jeho žena objeví, Marilyn už ale nikdy nebude na plátně polonahá. Přestala i hrát naivní blondýnky. Bohužel, došlo k tomu, že Monroeová někdejší sportovní hvězdu prostě zastínila, což muž zvyklý na slávu těžko snášel. Celé dny proseděl se sklenkou a cigaretou před televizí a když se Marilyn vrátila z práce, začal ji vyslýchat – kde byla, s kým mluvila, co točila. Když se mu odpověď nelíbila, prostě ji zbil. Právě v té době si Monroeová začala s alkoholem a sedativy. V říjnu téhož roku požádala o rozvod. 

TIP: „Happy birthday, Mr. President!”: Jak blízký byl vztah JFK a Marilyn Monroe?

Joe se s odloučením nikdy nevyrovnal. Dokonce utratil tisíce dolarů za nafukovací pannu s Marilyniným obličejem. Ale pořád se potkávali. I když byla vdaná za Arthura Millera, pokud byla v úzkých, volala DiMaggia. Věřila mu nejvíc ze všech mužů ve svém životě. Mluvila o něm jako o svém „hrdinovi“. Když ji v srpnu 1962 našli v jejím bytě mrtvou, byl to DiMaggio, kdo zařizoval pohřeb, a až do své smrti na její hrob pravidelně posílal růže…

Spojené státy očividně mají velký problém s masovými střelbami. Jen za prvních 5 měsíců roku 2021 se v USA odehrálo více než 240 těchto událostí, tedy případů, kde jsou najednou zabity či zraněny střelbou minimálně 4 osoby, aniž by se k nim počítal pachatel. Podle všeho to souvisí s otevíráním Spojených států po lockdownech a situace je teď jednou z nejtragičtějších v nedávné historii USA.

O příčinách této situace se neustále vedou spory, které jsou často politicky motivované. V tuto chvíli se zdá, že neexistuje jediný faktor, který by byl schopen jednoznačně vysvětlit tyto tragické události. Nicméně, podle nového výzkumu odborníků prestižních amerických medicínských univerzit spojuje většinu pachatelů masové střelby neléčená psychická porucha.

Historie pachatelů masové střelby

Vědci uskutečnili retrospektivní výzkum, v němž prostudovali životy 115 vrahů, kteří mají na svědomí masové střelby ve Spojených státech, mezi lety 1982 a 2019. Detailně se přitom soustředili na 35 z nich, kteří svůj čin přežili a byli podrobeni kriminálnímu vyšetřování. U 32 z nich odhalili jasné známky psychické poruchy.

TIP: Těžký život gangsterů: Členové gangu mívají sklony k depresím a sebevraždám

V 18 případech šlo o schizofreniky, zbývající pachatelé vykazovali příznaky bipolární poruchy a dalších psychických poruch. Žádný z nich přitom nebyl nikdy léčen, ani neužíval žádné léky. Badatelé zdůrazňují, že to neznamená, že by psychicky nemocní lidé byli automaticky hrozbou pro ostatní. Zároveň je ale podle nich nutné výrazně zlepšit péči o tyto lidi, jejichž počty stále rostou.

Mysteriózní krajina na tomto snímku z elektronového mikroskopu není nic jiného než obyčejný list rajčete jedlého (Solanum lycopersicum). List je pokryt dvěma různými druhy chloupků, přičemž ty červeně vybarvené vylučují olej. Oba typy rostlinu chrání proti býložravcům a zabraňují ztrátě vody způsobené odpařováním. 

TIP: Neznámý mikrosvět: Jak vypadá pampeliška nebo rozmarýn okem mikroskopu

Při pozornějším pohledu je možné vidět také žluté oválky průduchů (nazývané stomata) jimiž organismus dýchá. V rámci fotosyntézy tudy rostlina odebírá ze vzduchu kysličník uhličitý a vyprodukovaný kyslík vychází z její tkáně také tudy. Ze stejných míst se do okolního prostředí rovněž odpařuje voda.