V dřívějších dobách žádné právní dokumenty řešící postavení žoldnéřů neexistovaly, to se stalo výsadou až 20. století. Za studené války byl typický žoldnéř ziskuchtivý dobrodruh, který za peníze pomáhal s partou sobě podobných při puči nebo občanské válce jedné ze stran konfliktu v některé zemi třetího světa. Proto se část mezinárodních právníků přiklonila k tomu, aby žoldnéřství samo o sobě bylo považováno za protiprávní.

V současnosti je tímto termínem mnohdy označována nejen výše zmíněná činnost, ale i působení kontraktorů v soukromých vojenských společnostech, které mají uzavřené řádné obchodní smlouvy se státy a mezinárodními vládními nebo nevládními organizacemi. Jejich potřebnost na druhou stranu uznává velká část globální bezpečnostní komunity, a proto existuje snaha kontraktory odlišit od žoldnéřů a dát jejich činnosti odpovídající právní rámec

Historické peripetie

Žoldnéřství provázelo vojenské konflikty od pradávna, přičemž v určitých obdobích dominovalo. Z právního hlediska bylo považováno za zcela normální věc a ve středověku i novověku mezi sebou představitelé státních útvarů a žoldnéřští velitelé běžně uzavírali smlouvy. Rozvoj mezinárodního práva v první polovině 20. století však tuto oblast příliš nezohledňoval a důraz se kladl především na to, aby verbování žoldnéřů nenarušovalo suverenitu států.

TIP: Příběh Boba Denarda: Konec univerzálního válečníka

Zásadní změnu přinesla až neklidná doba africké dekolonizace – právě státy černého kontinentu prosazovaly tvrdší mezinárodněprávní postupy proti žoldnéřství. Hlavně v důsledku jejich tlaku se v prvním dodatkovém protokolu z roku 1977 k Ženevským úmluvám o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených koniktů objevila definice. Ta mimo jiné uvádí, že žoldnéř nemá nárok na status kombatanta ani válečného zajatce. Uvedené ustanovení mezinárodního práva tak žoldnéřství přímo nezakazuje, nicméně umožňuje, aby tato osoba byla trestána podle vnitrostátních předpisů. Uvedený protokol ratifikovalo i Československo a je jím vázána i Česká republika.

Žoldnéř je...

Vymezení žoldnéře v Dodatkovém protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol I) (168/1991 Sb.)

Žoldnéř je osoba, která:

• a) je speciálně najata v místě nebo v zahraničí k tomu, aby bojovala v ozbrojeném konfliktu;
• b) skutečně se přímo účastní nepřátelských akcí:
• c) svoji účast v nepřátelských akcích motivuje hlavně osobním ziskem a stranou v konfliktu nebo jejím jménem je jí skutečně slíbena materiální odměna podstatně převyšující odměnu slíbenou nebo placenou kombatantům podobných hodností a funkcí v ozbrojených silách této strany;
• d) není občanem strany v konfliktu ani nemá trvalé bydliště na území kontrolovaném stranou v konfliktu;
• e) není příslušníkem ozbrojených sil strany v konfliktu a
• f) nebyla vyslána státem, který není stranou v konfliktu k plnění oficiálních úkolů jako příslušník jeho ozbrojených sil.

Dokončení ve čtvrtek 24. června

Když na konci roku 2019 a na začátku roku 2020 viditelně zeslábla jasná oranžová hvězda Betelgeuse ze známého souhvězdí Orion, byli vědci v rozpacích. Astronomové nyní zveřejnili nové snímky této hvězdy pořízené dalekohledem ESO/VLT, které dokumentují, jak se její jasnost měnila. Provedený výzkum odhalil, že hvězda byla částečně zakryta oblakem prachu. Podařilo se tak vyřešit záhadu ‚Velkého pohasnutí Betelgeuse‘.

Pokles jasnosti Betelgeuse na konci roku 2019 byl dobře patrný i volným okem, proto vědci zamířili na tuto hvězdu dalekohled VLT. Snímek pořízený v prosinci 2019, při srovnání s předchozím záběrem z ledna téhož roku, jasně ukázal, že povrch hvězdy je především na jižní polokouli výrazně temnější. Astronomové si však nebyli jistí proč. Členové týmu ve svém pozorování pokračovali, v lednu a březnu 2020 pořídili další dvojici dosud nepublikovaných záběrů. Během dubna 2020 se hvězda vrátila ke své normální jasnosti. 

Exploze Betelgeuse se (zatím) nekoná

V nové studii publikované v časopise Nature vědci popisují, že záhadné slábnutí Betelgeuse způsobilo zastínění hvězdy závojem prachu, který se vytvořil následkem poklesu teploty v její atmosféře.

Povrchové vrstvy Betelgeuse procházejí neustálými změnami, obrovské bubliny horkého plynu se pohybují z nitra hvězdy, vzdouvají se a zase ustupují. Členové týmu dospěli k závěru, že krátce před výrazným slábnutím hvězda vyvrhla velký oblak plynu pohybující se směrem pryč. Když následně část povrchu ochladla, teplota poklesla natolik, že některé dosud plynné složky zkondenzovaly do podoby pevných prachových částic. 

Snímky pořízené přístrojem SPHERE na dalekohledu VLT zachycují povrchové vrstvy rudého veleobra Betelgeuse během období výrazného snížení jasnosti na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Jasnost Betelgeuse se vrátila k normálu v dubnu 2020.

„Prožili jsme období formování hvězdného prachu,“ upozorňuje Miguel Montargès, jehož studie poskytla důkazy, že ke vzniku prachových částic může docházet velmi rychle a v blízkosti samotného povrchu hvězdy. „Prach produkovaný chladnými hvězdami v pokročilém stádiu vývoje, jak jsme pozorovali v tomto případě, se může stát základním stavebním kamenem terestrických planet a také života,“ dodává spoluautorka studie Emily Cannon.

TIP: Vědci pátrali po částicích temné hmoty v okolí veleobra Betelgeuse 

V době slábnutí Betelgeuse se objevily dokonce spekulace, že by se nemuselo jednat pouze o následek uvolnění prachu, ale o signál blížícího se zániku hvězdy v podobě působivé exploze supernovy. Supernova v naší Galaxii byla naposledy pozorována na začátku 17. století, takže současní astronomové si zdaleka nejsou jistí tím, co očekávat od hvězdy směřující k takovému výbuchu. Tato nová práce však potvrdila, že ‚Velké pohasnutí Betelgeuse‘ nebylo časnou známkou blížícího se dramatického konce jejího života.

Nevšední podívaná se naskytla obyvatelům jihovýchodní části australského státu Victoria. Miliony pavouků zde pokryly krajinu obřími sítěmi. Podle místních měřil pavoučí závoj mezi městy Sale a Longford okolo kilometru. Podivné „krajinářského umění“ je podle odborníků důsledkem nedávných silných dešťů. Pavouci se tímto způsobem snaží uniknout vodě a dostat se do bezpečí korun stromů a keřů. Podobné pavoučí „kejkle“ jsou v Austrálii známé a zaznamenány byly i jinde ve světě. 

Značnou část státu Victoria trápil v minulých dnech silný déšť a vítr. Bleskové povodně způsobily značné škody a vyžádaly si dva lidské životy. Stovky domácností zůstávají stále bez proudu.

Půlku života strávíme ve tmě, přinejmenším bez slunečního svitu. Každý si jistě vybaví situace, v nichž by se hodilo mít schopnost vidět ve tmě. Příroda k nám v tomto směru bohužel nebyla příliš štědrá a dosavadní technologie pro noční vidění nebývají úplně praktické. Vědci z Australské národní univerzity se to rozhodli změnit. 

Z neviditelného viditelné

Australští vědci vyvinuli nesmírně tenký film tvořený nanometrovými krystaly, který je možné nanést na optická zařízení nebo třeba na obyčejné brýle. Speciální film poté funguje jako filtr a poskytuje schopnost nočního vidění. Je to poprvé, kdy se něco podobného povedlo s tenkým filmem, což slibuje mnoho zajímavých aplikací.

Soudobé přístroje pro noční vidění využívají optoelektronické zpracování obrazu. Detekují infračervené záření a zpracují ho do digitální podoby přízračně nazelenalých stínů, které pak můžeme vidět. Taková zařízení přitom bývají těžká a objemná. Tenký film australských badatelů pracuje úplně jinak. Obsahuje nanokrystaly arsenidu galia, které fungují jako polovodiče. Výsledný film dokáže přeměnit fotony infračerveného záření na fotony o vyšších energiích, které můžeme vidět.

Image

Čtěte také

Jak přelstít Predátora? S důmyslnou infračervenou kamufláží!

Britské impérium žilo z koloniál­ního dovozu, ale v případě Austrálie učinilo drobnou výjimku. Na tento relativně čerstvě objevený kontinent exportovalo své provinilce a odsouzené trestance. Elegantní a přitom odstrašující řešení snižovalo míru recidivy kriminálních živlů, ale poměrně záhy poukázalo na své vlastní limity. Copak snad ve staré dobré Anglii zločiny nepáchají i ženy? Odpověď na tuto otázku jste si mohli názorně prohlédnout během procházky londýnským East Endem: pochybné existence, které měly k nějakým křehotinkám daleko, se tu stejně jako jejich mužské protějšky zapojovaly do hazardu, krádeží a loupeží. Tropily výtržnosti i rvačky a samozřejmě – jejich nejčastějším zaměstnáním byla prostituce. 

Potřebujeme ženy

Nápad s odsunem takových žen se jevil praktický z několika hledisek. Předně, australské dominium už začalo být muži-odsouzenci přeplněné. Pokud by se ta vzdálená souš měla skutečně kolonizovat, bez žen to nepůjde. Dobrovolně by do téhle jámy lvové žádná nešla, ale trestankyním nikdo na výběr nedal. Odsun nehodných žen ulice by tedy vyčistil bulváry a zároveň by dal kolonii perspektivu. Navíc to celé vyšlo levněji, než otevírat další specializované kriminály a trestanecké konventy. V koloniích se už navíc poněkud rozmáhala sodomie, což ženy měly trochu utlumit.

Je tu jen jedna drobnost: ženy do vyhnanství nemohou putovat na té samé lodi jako mužští vrazi a násilníci. Jak by to asi v podpalubí vypadalo, že? Strůjce přesídlovací ideje už ovšem pokukovali po momentálně nevyužívané lodi Lady Juliana, která se první trestaneckou lodí, převážející do Austrálie čistě ženy, stát klidně mohla.

Plující nevěstinec

Náklad? Kromě zásob potravin pro kolonie ho tvoří především 226 trestankyň v řetězech. Provoz lodi zajišťovala posádka 35 mužů. Zmínit musíme hlavně dva: kapitána Thomase Edgara (který se dříve plavil s kapitánem Jamesem Cookem) a lodního lékaře Richarda Alleyho. Bude to totiž hlavně jejich zásluha, že tahle cesta dostane hodně netradiční průběh. A ne nadarmo bude ještě dlouho nazývána tou nejhříšnější plavbou vůbec. Z Plymouthu loď vyrazila 29. července 1789 na Tenerife, odtud do Rio de Janeira a nakonec přes mys Dobré naděje k Austrálii. Zatímco jiné trestanecké lodi (s nákladem mužů) zvládly tuto cestu v průměru za 160 dnů, Lady Juliana dorazila do cíle po 309 dnech – 6. června 1790. 

Jak to? Řekněme, že s lodí plnou povětrných ženštin nikdo k cíli moc nepospíchal. Už na Kanárských ostrovech bylo patrné, že ženy mohly dát před stísněným zamřížovaným podpalubím přednost pohodlí v postelích námořníků, kteří se milé společnosti nikterak nebránili. Plavba se tak změnila na konstantní večírek, jen lehce usměrňovaný kapitánem. A ne vždy bylo jasné, kdo na lodi vlastně velí. Během cesty na jih Ameriky byly vypity veškeré přepravované zásoby alkoholu, určené pro australské kolonie. Jak to administrativně vykázat? Kapitán dá možnost žíznivým ženám, aby ztrátu odčinily. Pětačtyřicet dní bude loď kotvit v Riu a kdokoliv z námořníků v přístavu může tento plovoucí nevěstinec navštívit. Několik prostitutek si během pracovní zastávky v Riu dokázalo vydělat na lístek ke svobodě, respektive vyplatit se z trestu vyhoštění.

Do chomoutu

Teprve až vnadná těla vydělají na dokoupení vypitého alkoholu, pokračuje se dál k Austrálii. Navzdory oněm choulostivým excesům patřila plavba mezi jedny z nejpokojnějších. Doktor Alley zařídil ženám volný pohyb po palubě a zajišťoval jim vyrovnané příděly potravin a vody. Velký důraz kladl na osobní hygienu a očistu – posádky i lodi. Svým způsobem tak byla Lady Juliana „nejčistší“ lodí královské flotily. Zatímco jiné trestanecké lodě přivezly obvykle vězňů o pětinu méně (kvůli epidemiím, podvýživě nebo násilí mezi vězni), tady zemřelo žen jen pět. Mnohem víc jich ale otěhotnělo. Spousta námořníků si tu během dlouhé plavby našla manželky.

TIP: Cena krysího ocásku: Marný boj guvernéra Doumera s hlodavci v Indočíně

V Austrálii na „loď plnou prostitutek“ ale nečekali s otevřenou náručí, raději by uvítali pořádnou porci zásob. Názor ale rychle změnili, protože vybouřené ženy dokázaly velmi rychle „civilizovat“ dosavadní život. Jediný problém měl kapitán Edgar: mnozí z mužů jeho posádky tu se svými novými ženami vystoupili na pevninu a reputace hříšné lodi utlumila snahy o opakování projektu. Lady Juliana už nadále převážela jen čaj a podobně nezávadné věci. 

Bolsa Chica Ecological Reserve je cenné chráněné území na kalifornském pobřeží, poblíž města Huntington Beach. Jde o jeden z posledních velkých pobřežních mokřadů v Kalifornii. Na zhruba 5 kilometrech čtverečních tam žije velké množství živočichů i rostlin. Mezi více než 800 druhy je i řada ohrožených a vzácných. Na jaře a na podzim se v Bolsa Chica zastavuje velké množství tažných ptáků.

Jsou mezi nimi i severoameričtí rybáci západní z příbuzenstva racků, kteří žijí na ve velkých koloniích na pobřežích nebo ostrovech. Tito ptáci jsou citliví na vyrušování během hnízdění. Podle odborníků jsou ze všeho nejhorší drony, což se nedávno potvrdilo. 12. května došlo v Bolsa Chica k nehodě malého dronu, ze které se vyklubala ekologická katastrofa značných rozměrů. Dron se zřítil do kolonie rybáků, pro které to zřejmě byl naprostý šok.

Katastrofa kolonie rybáků

Přibližně tři tisíce rybáků se zvedlo a odletělo pryč. V Bolsa Chica přitom nechali celou letošní snůšku, která čítala okolo dvou tisíc vajec. Po krátké době zahynula prakticky celá budoucí generace zdejších rybáků západních. Místní vědci za celý svůj život nepamatují, že by došlo k tak rozsáhlému opuštění vajec hnízdícími ptáky. 

TIP: Po vybití krys se na britský ostrov Lundy vrátila spousta mořských ptáků

Rybáci západní jsou na podobné věci zřejmě velmi citliví. Tento druh rybáků se sice neřadí k ohroženým, ale v současné době známe jen čtyři místa na planetě, kde hnízdí. Kromě Bolsa Chica to je ještě v Los Angeles Harbor, v San Diegu a v kalifornské části Mexického zálivu. Osud populace z Bolsa Chica je teď ve hvězdách. Vědci navíc stále nevědí, kde uprchlí rybáci z Bolsa Chica vlastně jsou.

Na počátku 17. století přirovnal Galileo Galilei dalekohledem pozorované měsíční krátery ke tvaru, který měla česká kotlina na renesančních a barokních mapách. Roku 1610 zmínil tuto podobu v díle nazvaném Sidereus Nuncius neboli „hvězdný posel“. 

Pražská kráterová pánev

O několik století později, v roce 1988, studovali Farouk El-Baz a Michael D. Papagiannis z Boston University satelitní snímky Země pořízené z výšky 36 000 km družicí Meteosat. Když potom v literatuře našli, že se na území Československa vyskytují tektity vltavíny, utvrdili se v přesvědčení, že má naše teritorium a jeho pohraniční hory impaktní původ. Předpokládaný kráter o průměru asi 300 km nazvali „Pražská kráterová pánev“, a Papagiannis dokonce podle morfologie terénu odhadl jeho stáří na nesmyslných sto milionů let, tedy na přelom spodní a svrchní křídy.

Hypotézu však záhy vyvrátili čeští odborníci: Geologickým i geofyzikálním rozborem prokázali, že prstenec hor podél hranic netvoří okraje žádného kráteru, ale jde o relativně mladý útvar vzniklý standardními geologickými pochody.

K myšlence impaktního kráteru na našem území se později vrátil geolog a popularizátor vědy Petr Rajlich. Ani jeho propracovanější a geologicky lépe doložená představa, tzv. hypotéza Českého kráteru, se však mezi kolegy nedočkala obecného uznání. Pokud by se ovšem v budoucnu impaktní původ domnělé, zhruba dvě miliardy let staré struktury s průměrem asi 300–500 km přece jen potvrdil, šlo by o jeden z největších známých kráterů na Zemi, a dokonce v celé Sluneční soustavě. 

TIP: Kosmické extrémy: Největší krátery ve Sluneční soustavě

A když už jsme zamířili domů, je třeba zmínit ještě jeden útvar: Kontroverzní struktura známá jako „Ševětínský kráter“ se nachází v jižních Čechách a má být stará asi 250 milionů let (období vzniku se shoduje s katastrofou na konci permského období), podle jiných údajů pak 75–85 milionů roků (svrchní křída). Její průměr činí přibližně 46 km, ani v tomto případě se však o skutečný kráter zřejmě nejedná.