McGuire's Irish Pub je oblíbenou hospůdkou v Pensacole na Floridě. V roce 1977, kdy Martin McGuire se svou manželkou Molly podnik otevřeli, zde vznikla hezká tradice. Molly tehdy pro štěstí připevnila své první spropitné – jednodolarovou bankovku, na stěnu hospůdky. Od té doby bankovek na stěnách utěšeně přibývá.

Za více než čtyři desítky let zde zhruba 15 tisíc stop čtverečních (přibližně 1 300 m²) stěn pokrývá tisíce dolarových bankovek. Podle majitele Martina jich je dnes na stěnách a stropě hospůdky okolo dvou milionů. Slušná sumička pochopitelně občas láká nenechavce, naštěstí je ve městě a okolí zdejší zvyk dobře známý a další obchodníci tak podepsané bankovky z Irish Pubu odmítají. 

TIP: Spásná tapeta: Výplatu zaměstnancům zajistila dolarová výzdoba baru

Za posledním větším incidentem také nebyl nikdo ze zákazníků – bankovky v hodnotě 5 tisíc dolarů se pokusil odcizit jeden z Martinových zaměstnanců. Nenechavec byl ale rychle odhalen pozorným úředníkem v bance a přivolaná hlídka peníze vrátila jejich majitelům. 

Hned na úvod musíme konstatovat, že sestavení podobného žebříčku, jaký vám právě předkládáme, bude vždy subjektivní. Na tom, které bitvy byly skutečně rozhodující, se sice lze minimálně v nejvyšších patrech seznamu docela dobře shodnout, jejich pořadí se už ale stanovuje hůře, neboť do hry vstupuje velké množství proměnných. My jsme se proto rozhodli propojit názor šesti členů naší válečné redakce, a to tak, že každý sestavil dle svého uvážení seznam rozhodujících 11 bitev či kampaní, přičemž podle pořadí se každému střetnutí udělily body od jedenácti do jedné, jejichž součtem pak vznikl předložený žebříček.

Zároveň jsme se naše hodnocení rozhodli konfrontovat s názorem britského historika věnujícího se druhé světové válce, profesora Ewana Mawdsleyho, který před časem podobný seznam nejdůležitějších bitev a kampaní sestavil pro BBC. Můžete tedy zhodnotit, nakolik se naše, ale třeba i vaše názory rozcházejí.

Mohutná ofenziva, během níž Rudá armáda dokázala za šest týdnů osvobodit většinu dosud okupovaného území Sovětského svazu, navázala na otevření druhé fronty v Normandii. Obrovský tlak, kterému musel Wehrmacht na východě čelit, ulehčil angloamerickým divizím postup do francouzského vnitrozemí.

TIP: Nelítostní smrtihlavové v boji: Německá divize SS Totenkopf

Nejen díky velké početní převaze, ale také kvůli tomu, že Hitler trval na obraně určených opevněných měst a zakazoval ústup, dokázali rudoarmějci obklíčit velké množství německých sil a dosáhli tak hlavního cíle celé operace – faktické likvidace skupiny armád Střed. Ta přišla v součtu zhruba o 42 divizí. Rychlé územní zisky měly klíčový dopad také na poválečné uspořádání střední a východní Evropy, neboť většinu tohoto území Rudá armáda na konci války ovládala.

Exkrementy a moč lidí užívajících antidepresiva či drogy obsahují zbytky zmíněných sloučenin, které tak přecházejí do vody. Čističky se na látky, jako je fluoxetin neboli prozac, nezaměřují a H2O s jejich potenciálním obsahem v nezanedbatelném množství vypouštějí do přírody.

Vědci pod vedením Giovanniho Polverina proto zkoumali, jak se přítomnost prozacu podepisuje například na živorodkách duhových: Ryby „na antidepresivech“ byly méně ostražité a v podstatě se daly přirovnat k zombiím – což v prostředí, kde jediné zaváhání znamená smrt, není dobré. Další zhoršování situace by přitom mohlo vést až k ohrožení některých vodních druhů.

TIP: Hormonální znečištění: Ženská antikoncepce ohrožuje rybí populaci

Zatím není jasné, zda „zombie“ ryby mohou stopy po vstřebaných látkách přenášet v i v rámci potravního řetězce. I na tuhle otázku ale zřejmě budeme znát odpověď. Švédský ekolog Tomas Brodin připravuje experiment, který má ukázat, zda a jak ovlivňuje kontaminace řek chování v potravním řetězci mezi štikami, okouny a ploticemi.

Jedno z nejméně zmapovaných území dnešního světa nosíme ve své hlavě. Výzkumníci Google Research nedávno přispěli ke tvorbě rekordně detailní mapy, která zahrnuje neurony a spojení mezi nimi v malém kousku lidského mozku. Tato 3D mapa je volně přístupná online, kde si ji každý může prohlédnout.

Zahrnuje asi 50 tisíc mozkových buněk, mezi nimiž je vytvořeno cca 130 milionů nervových spojení, čili synapsí. Soubor dat, která vytvářejí tuto mapu, má velikost asi 1,4 petabytů, což asi 700 krát přesahuje průměrnou velikost paměti dnešních osobních počítačů. Jak říká Viren Jain z Google Research, tento soubor dat je tak velký, že jej vědci zatím nemohli detailně prostudovat. Podobně jako v případě lidského genomu jeho výzkum zabere dlouhé roky po samotném publikování výsledků.

TIP: Jak na trému nebo úzkost? Provětrat mozek elektrickou stimulací!

Jde o doposud největší část lidského mozku, která byla detailně zmapovaná. Přitom je ale řeč o malém kousku mozku ženy ve věku 45 let, který by se vešel do jednoho krychlového milimetru. Tato žena trpěla vážnou formou epilepsie, nereagující na léky. Lékaři jí chirurgicky odejmuli část hippokampu, který byl zdrojem epileptických záchvatů. Při tom museli odstranit i kus zdravé mozkové tkáně, ze které pochází i mapovaná část. Badatelé nakrájeli tuto tkáň na plátky o tloušťce asi 30 nanometrů a obarvili je pomocí těžkých kovů, jako je osmium, aby byly nervové buňky a spoje dobře patrné v elektronovém mikroskopu.

V březnu 2021 objevil polský archeolog Luke Szczepanski se svým týmem na poli u města Biskupiec v severovýchodním Polsku celkem 118 stříbrných karolínských mincí. 117 mincí tohoto pokladu bylo vyraženo za vlády Ludvíka I. Pobožného, který vládl Franské říši v letech 814-840 a jedna mince pochází z doby vlády jeho syna Karla II. Holého, prvního krále Západofranské říše.

Je to poprvé, kdy bylo v Polsku objeveno tolik karolínských mincí. Do této doby byly v Polsku nalezeny pouze tři. Tato oblast se nachází daleko od zemí, v nichž vládli franští králové. Archeologové se domnívají, že by tyto mince mohly pocházet ze starého vikingského města a obchodního centra Truso, které se nachází na pobřeží Baltu, asi 100 kilometrů od místa nálezu.

Výkupné pro vikingskou flotilu

Pokud mají vědci pravdu, nalezené by mince mohly mít velmi zajímavý osud. Mohly by totiž být součástí obrovského výkupného, kterým byla zachráněna Paříž před vypleněním Vikingy. Podle historických záznamů totiž v roce 845 připlula po Seině k Paříži velká vikingská flotila a oblehla město.

TIP: Zlatý věk Vikingů: Poháněla seveřany touha po zlatě, nebo šlo o demonstraci síly?

Král Karel II. Holý měl tehdy útočníkům zaplatit velkolepé výkupné, více než 5 tun zlata a stříbra, aby zachránil Paříž před dobytím a vypleněním. Mince nalezené u Biskupiece by mohly být původní součástí zaplaceného výkupného. Na místě nálezu byla v té době divočina a nikde poblíž nebylo objeveno žádné osídlení. Podle archeologů je tam možné, že zde mince někdo ukryl nebo je ztratil.

Je téměř vyloučeno, aby mělo Slunce svého hvězdného průvodce, který by s ním putoval Galaxií. Vzhledem k přesnosti, s jakou dnes umíme určovat polohy planet i umělých družic, bychom gravitační rušení způsobené takovým tělesem již dávno odhalili. Přesto dostal neexistující souputník jméno – Nemesis. 

Záhadné vymírání

Úvahy o vzdáleném průvodci naší hvězdy se objevily v 80. letech 20. století, kdy paleontologové David Raup a Jack Sepkoski přišli s teorií periodicky se opakujících masových vymírání (dodejme, že jejich závěry dnes považujeme za nesprávné). Podle tvrzení obou vědců dochází každých 26 milionů let k náhlé změně diverzity pozemské biosféry. Někteří astronomové z toho poté usoudili, že právě s uvedenou periodou se ke Slunci vrací jeho temný souputník, který při průletu excituje komety v Oortově oblaku a vrhne je do středu naší soustavy, kde zmíněná tělesa následně způsobí katastrofu. 

Přirozeně by nešlo o „plnohodnotnou hvězdu“ (neboť tu bychom museli už dávno pozorovat), ale o chladného průvodce, červeného nebo hnědého trpaslíka. Mnohé přehlídkové projekty, ať již se uskutečnily ze Země, či z vesmíru, měly v druhém plánu podobné podezřelé objekty vyhledávat, přičemž prakticky vyloučily existenci tělesa teplejšího než 150 K blíž než deset světelných let. 

Richard Müller z University of California v Berkeley však přišel v roce 2002 s vysvětlením neúspěšných pokusů o nalezení tajemného souputníka. Podle jeho hypotézy proletěla před 400 miliony let blízkým okolím naší stálice bludná hvězda a rozptýlila Nemesis na vysoce excentrickou dráhu, která ji pak zavedla daleko od Slunce, kde ji nemůžeme s využitím současné technologie spatřit.

Slunce je samo 

Naprostá většina astronomů se ovšem shodne, že naše hvězda pluje vesmírem jako solitér. Nelze vyloučit, že by se mohla stát dvojčlenným systémem někdy v budoucnosti; nicméně jak již bylo řečeno, gravitační záchyt okolo letící stálice je krajně nepravděpodobný (byť možný).

TIP: Skutečně by mohla existovat hvězda Nemesis? Je původcem bombardování Země?

Tělesa schopná „odnést“ určité množství pohybové energie i momentu hybnosti známe ve Sluneční soustavě už nyní, přičemž k možným kandidátům čistě hypoteticky patří obří planety. Nejbližší vhodnou příležitostí by se pak mohla stát srážka s galaxií v Andromedě přibližně za čtyři miliardy let. Do té doby však Slunce téměř jistě čeká osamělá pouť. 

Madagaskar je plný vzácných a jedinečných živočichů. Žijí zde světoznámí lemuři, chameleoni, nebo fosa. Pak na ostrově najdeme plejádu dalších živočichů, o kterých laická veřejnost nikdy neslyšela. Do kategorie tvorů, kteří nejsou s Madagaskarem automaticky spojováni, určitě patří také langahy – poměrně malí hadi dorůstající délky něco přes jeden metr.

Hadi rodu Langaha jsou ovšem neméně pozoruhodní než jiné madagaskarské skvosty. Na první pohled zaujme jejich neobvyklý vzhled. Když se pozorně podíváte na tyto stromové obyvatele, všimnete si na jejich nose zvláštních útvarů, které s velikou pravděpodobností plní specifickou funkci. Zatím ale žádný zoolog neví jakou. 

Zaměřovače a rozlišovací znaky?

U samic má výrůstek na nose u všech tří druhů tohoto rodu více či méně šiškovitý tvar, samci jej mají dlouhý a špičatý. U samic druhu Langaha alluaudi a obou pohlaví druhu Langaha pseudoalluaudi navíc nad očima hada vyrůstají jakási „tykadélka“.

Někteří zoologové se domnívají, že zvláštní tvar hlavy pomáhá langahám žijícím ve větvích stromů splynout s prostředím a uniknout tak predátorům. Přitom je ale dostatečně maskovací už jejich zbarvení. U jiných stromových hadů z čeledi Colubridae (užovkovití) nalézáme často zvláštní útvary na nose, které hadům mohou pomáhat při odhadu vzdálenosti během útoku na kořist. Tyto formy mívají oči posazeny mírně dopředu pro lepší prostorové vidění, které život ve větvích nad zemí vyžaduje. To by tedy mohlo být pravděpodobné vysvětlení i u langah. 

Je ale záhadou, jaká je funkce šupin vystupujících nahoru nad očima. Madagaskarské langahy patří k velice vzácným případům pohlavní dvoutvárnosti u hadů. Možným vysvětlením by tedy mohla být sexuální selekce. Díky rozdílným znakům na hlavě se obě pohlaví můžou dobře rozeznávat a tyto znaky také můžou sloužit k posouzení zdraví a schopnosti daného protějšku.

Kuriozita, jaká se nevidí

Když jsme v lese Kirindy hada našli, vysvětloval jsem ostatním, že se nejedná o nejběžnějšího zástupce rodu – langahu listonosou (Langaha madagascariensis). Ani langaha listonosá nepatří mezi tvory, které byste v přírodě potkávali mnohokrát za život, ale my jsme narazili na ještě větší raritu. Podle konkrétních znaků a map rozšíření jsem usoudil, že máme před sebou samici druhu Langaha alluaudi. Tento had se vyskytuje v oblasti západního Madagaskaru a existuje o něm jen několik zdokumentovaných záznamů. Naše poznání ekologie a evoluce těchto tvorů je proto zatím velice mizivé. 

Společně s příbuzným druhem Langaha pseudoalluaudi se tyto langahy vyskytují v suchých opadavých lesích. Rozdíl mezi nimi je dán jinými tvary zvláštního útvaru na nose u samic, přítomnosti „tykadélek“ u samců a různým zbarvením obou pohlaví u druhu Langaha pseudoalluaudi. Druhy rovněž odděluje místo výskytu, protože Langaha alluaudi žije jižněji od řeky Tsiribihina.

V literatuře jsem dohledal jeden případ z roku 2001, kdy byla na zemi objevena samice druhu Langaha pseudoalluaudi. Stejně tak naši samici z Kirindy Forest jsme našli na cestičce uprostřed lesa. Je otázkou, jak často langahy lezou ze stromů dolů. Není vyloučeno, že v našem i ve zmiňovaném případě šlo o samice hledajicí vhodné místo pro kladení vajec.

Život v utajení

Langahy patří mezi jedovaté hady, ale jed jim neusnadňuje lov tolik, jako například zmijím. Jedový aparát langah je totiž opistoglyfní, což znamená, že nemají přední, ale zadní jedové zuby. To znamená, že musí svou kořist dost dlouho žvýkat, aby jed vpravily do jejího těla. Langahy ovšem vynahrazují tento handicap trpělivostí. Jsou mistry v čekání a dokážou vydržet hodiny nehybně ve větvích stromů, kde je ostatní živočichové díky jejich maskování přehlédnou. Nejvíce na lovecké umění těchto stromových hadů doplácejí ještěři, kteří tvoří základ jejich jídelníčku. Krycí zbarvení se ale hodí také jako ochrana před predátory. V Kirindy Forest je dost zvířat, která by byla schopna drobného hada usmrtit. 

TIP: Odrodilci z Afriky: Předci lemurů se na Madagaskar dostali před miliony let

Vzhledem k tomu, že příležitost pozorovat langahu druhu Langaha alluaudi se v životě jen sotva zopakuje, nijak jsem od objevu nepospíchal. Po zhruba hodině strávené pozorováním jsem se rozhodl, že je čas nechat hada odplazit „po svých“. Při tom mě překvapilo, jak neohebné tělo tento tenký had má a také jeho kýlnaté šupiny připomínají spíše zmijovité hady, pro něž je tento znak typický. Samice nebyla vůbec agresivní a manipulovalo se s ní velice dobře. Nakonec jsem ji nechal na suché větvi ve výšce asi jeden a půl metru a vydal se zpátky do nedalekého kempu. Doufejme, že ničení vzácného madagaskarského ekosystému nebude dál pokračovat tak zběsilým tempem. Jinak by se tito beznozí duchové ze suchého opadavého lesa stali už jen vzpomínkou. 

V šachtě v hloubce asi šesti metrů ležela kostra třiceti- až pětatřicetileté ženy. „Dále pak v hloubce sedmi metrů archeologové odkryli další téměř kompletně zachovalý skelet pětatřiceti- až čtyřicetileté ženy v natažené poloze s rukama sepnutýma za hlavou, která měla na hrudi kostru novorozence,“ uvedla antropoložka Eva Vaníčková.

Starší žena byla drobná a netěšila se dobrému zdraví. Patrně byla chudokrevná, změny na obratlech dokládají značné zatěžování páteře. Mladší žena byla také drobná, s výškou asi 149 centimetrů. Její zdravotní stav byl lepší, ačkoliv některá zjištění svědčí o prodělaném strádání v období růstu.

Holka modrooká a zelenooká

Barvu očí stanovili vědci genetickými metodami. Starší žena měla nejspíš modré oči, mladší oříškové nebo zelené. I proto teď mohou antropologové neformálně ženy pojmenovávat „holka modrooká“ a „holka hnědooká“.

Podle analýzy DNA byly ženy příbuzné, nejspíše sestry, anebo matka s dcerou. Dítě nebylo příbuzné ani s jednou z nich. V posledních letech života měly ženy dobrou výživu. Živočišné bílkoviny získávaly z masa ovcí, koz a prasat. Jedly i rostlinnou potravu, včetně lesních plodů bohatých na minerály a vitamíny.

Zvláštní tělesné vlastnosti žen zasypaných v šachtě budí podezření, že k těžké práci byli využíváni i slabí jedinci. „Zneužívání žen k těžkým pracím je v řadě společností jakousi naruby obrácenou přirozenou dělbou práce. Nejtěžší práce nevykonává ten nejsilnější, ale ten, koho k nim lze nejsnáze přinutit,“ uvedla Vaníčková.

TIP: Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

Výzkum Krumlovského lesa vede podle archeologa Martina Olivy k vyvrácení zažitého názoru, že hloubení šachet v oblasti rohovcových výchozů lze spojovat pouze s ekonomickou činností, tedy s obstaráváním surovin pro výrobu kamenných nástrojů. Těžba v pozdějších dobách mohla mít také sociální a posléze i rituální dimenzi. Pro lidi doby bronzové už byl Krumlovský les zřejmě krajinou předků, s viditelnými pozůstatky jejich dávné činnosti.