Neviditelná Nemesis: Kde vězí tajemná hvězda smrti?

10.09.2020 - Vladimír Socha

Hvězda Nemesis měla zodpovídat za domnělá, pravidelně se opakující hromadná vymírání, jež paleontologové vyčetli z fosilního záznamu. O co přesně se jednalo a jaké bylo pozadí zajímavé hypotézy?

<p>Před čtyřiceti lety se zrodila hypotéza o zkáze pozemského života, která v pravidelných intervalech přichází z okraje naší soustavy.</p>

Před čtyřiceti lety se zrodila hypotéza o zkáze pozemského života, která v pravidelných intervalech přichází z okraje naší soustavy.


Reklama

Starověká bohyně Nemesis byla obávanou nositelkou božské odplaty. Není zřejmé, komu na Zemi by se měli bohové každých 26 milionů let mstít katastrofou, jisté však je, že podobné události předpovídali od 80. let 20. století někteří paleontologové a astronomové. Hypotetická „hvězda smrti“, nesoucí jméno zmíněné bohyně, představuje dnes již poměrně známý pojem a patří i k nejkontroverznějším myšlenkám uvedených vědeckých odvětví. Přesto o ní dosud značná část veřejnosti neví – navzdory faktu, že kdyby domnělý vesmírný objekt existoval, mohl by do budoucna spolurozhodovat o osudu vyspělého života na naší planetě. 

Zásah z vesmíru

Vše začalo v roce 1980, kdy Luis Alvarez a jeho syn Walter odhalili tehdy fantasticky znějící skutečnost – že přinejmenším v jednom případě způsobil velké masové vymírání na Zemi dopad mimozemského tělesa. Ať už si o účincích srážky planetek s naším kosmickým domovem myslíme cokoliv, jisté je, že i v nejmírumilovnějším scénáři musí několikakilometrový objekt způsobit zkázu nevídaných rozměrů. Mnozí paleontologové se této představě i po zveřejnění Alvarezovy teorie dlouho bránili. Jiným však myšlenka kolize velkého tělesa se Zemí nevadila – právě naopak. 

V roce 1984 přišli američtí paleontologové David M. Raup a John Sepkoski s děsivou a zároveň fascinující teorií: Velká vymírání se podle jejich názoru – založeného na výzkumu trendů v početnosti populací ve fosilním záznamu – opakují přibližně každých 26 milionů let. Jediné možné vysvětlení uvedené periodicity přitom poskytoval jakýsi pravidelný astronomický cyklus, který měl co dělat se Sluneční soustavou. Odpovědí zmíněných badatelů byla dosud neznámá, hypotetická stálice, jež se ve stálých časových odstupech přibližuje k našemu solárnímu systému. Způsobuje tak příval velkých asteroidů a komet, „vystřelených“ směrem ke Slunci a vnitřním planetám. 

Vražedná pravidelnost

Záhadná „průvodcovská“ hvězda Slunce má být tedy přímou příčinou vymírání pozemského života, pravidelně se opakujících už po stovky milionů let. A podle Raupa a Sepkoskiho jich v dosud poznané geologické historii způsobila nejméně dvanáct. Vědci své tvrzení dokládali množstvím paleontologických dat, která shromáždili za dlouhé roky práce v terénu. Velká vymírání se ve fosilním záznamu skutečně jako by opakovala v pravidelných intervalech, se střední hodnotou kolem 26–32 milionů roků.

Svůj koncept paleontologové zaslali experimentálním fyzikům Luisi Alvarezovi a jeho kolegovi Richardu Mullerovi, přičemž s nemalou mírou nervozity čekali na jejich verdikt. A ten byl snad až překvapivě příznivý: Oba vědci totiž potvrdili, že přinejmenším v teoretické rovině je existence neznámého slunečního souputníka možná, a pokud paleontologická data nasvědčují oné perio­dicitě, pak by na Raupově a Sepkoskiho hypotéze mohlo opravdu něco být. 

Blízká a nevýrazná

Myšlenka brzy zaujala i další týmy astronomů a fyziků. Muller pak vytvořil model simulující tuto astronomickou situaci. Propočítal, že aby byla Nemesis na stabilní oběžné dráze a od Slunce ji neodtáhly gravitační účinky sousedních hvězd, musela by se nacházet ve vzdálenosti kolem 2,8 ly (světelného roku), tedy bezmála o polovinu blíž než nejbližší známá stálice Proxima Centauri. Podle Alvarezovy představy pak Nemesis při průletu vnější částí Oortova oblaku strhává svou gravitací tamní materiál v podobě planetek a kometárních jader a vysílá je do nitra naší soustavy, kde se mohou srazit s měsíci a planetami včetně Země

Samozřejmostí přitom zůstává, že Nemesis nemůže být velkou a jasně zářící hvězdou, protože bychom ji zřejmě už dávno zaznamenali. Alvarez si proto představoval, že jde o slabě zářící objekt s mnohem větší hmotností než Jupiter, ale výrazně nižší než Slunce. Nejspíš se tedy mělo jednat o hnědého či červeného trpaslíka.

Přesto je pravděpodobné, že bychom tak blízkou, i když slabě zářící stálici spatřili minimálně triedrem či menším dalekohledem. Alvarez s Mullerem proto brzy poukázali na možnost, že je sice viditelná pomocí přístroje, ale ztrácí se nám v záplavě tisíců jasnějších hvězd. Před třiceti lety ještě mohli vědci tvrdit, že hypotetickou Nemesis zkrátka nedokážeme s jistotou objevit… Každopádně se v dohledné době nemusíme obávat jejího dalšího „úderu“. Pokud by totiž skutečně existovala, měla by se projevit zase až za 10 či 20 milionů let.

Najdeme ji každým rokem

Vědecká studie pojednávající o Nemesis vyšla poprvé v roce 1984 v periodiku Nature a zajistila si alespoň dočasně značnou popularitu. Někteří astronomové pak v existenci „hvězdy smrti“ věří i dnes. Sám Muller udává, že se nejspíš jedná o červeného trpaslíka s relativní hvězdnou velikostí v rozmezí 7–12: Je tedy viditelný malým dalekohledem. Podle jeho názoru tak stálici nejspíš již dobře známe, ale zatím jsme správně neodhadli její vzdálenost. Muller v roce 2002 napsal, že stačí vybrat odpovídající hvězdu zhruba ze tří tisíc kandidátů a že k jejímu objevu může dojít každým rokem. 

Někteří astronomové mimochodem považují za důkaz možné existence Nemesis také podivné vlastnosti oběhu transneptunického objektu Sedna, objeveného roku 2003. Tento tzv. planetoid má velmi výstřední eliptickou dráhu a od Slunce se může nacházet v rozpětí 76 až téměř 1 000 AU (astronomických jednotek). Důvod podle mnohých astronomů spočívá v blízkém průletu cizí hvězdy v dávné minulosti, avšak dle některých domněnek zůstává ve hře i záhadná Nemesis.

Pochybná existence

Dnes je však vědecká veřejnost, od geologů a paleontologů po astrofyziky, vůči teorii Nemesis obecně značně skeptická. Důvod netkví jen ve zřejmém faktu, že se dosud nepodařilo objevit žádnou bližší hvězdu než Proximu Centauri, přičemž oblohu máme nesrovnatelně lépe „pročesanou“ než v době zveřejnění teorie. K roku 2012 pak astronomové identifikovali asi 1 800 hnědých trpaslíků, žádný z nich se však nenachází na okraji naší soustavy a zřejmě ani v jejím nejbližším okolí. Někteří badatelé se přesto nevzdávají. Podle Mullerových novějších údajů má Nemesis velkou poloosu oběžné dráhy 1,5 ly neboli necelých 15 bilionů kilometrů a může se nacházet někde v souhvězdí Hydry. 

Problém ovšem spočívá také ve stabilitě její orbity: Nepochybně by ji rušilo gravitační působení blízkých stálic a podle různých propočtů by zůstala víceméně stabilní jen stovky milionů až několik málo miliard roků.

Paradoxně nejsilnější argumenty proti „hvězdě smrti“ přicházejí přímo ze Země. Zejména se totiž zdá, že ve skutečnosti neexistuje žádná periodicita vymírání každých 26, 32 či 62 milionů let, ale že jde o pouhý statistický artefakt. Totéž lze říct o frekvenci dopadů velkých mimozemských těles. Podle podrobné analýzy původních dat je fascinující pravidelnost v kolizi s rozměrnými objekty a v následném vymírání nejspíš jen umělým konstruktem – a snad i projekcí podvědomého přání autorů. Zmíněné studie docházejí vesměs k závěru, že intenzita srážek velkých planetek a kometárních jader o velikosti nad 5 km se Zemí se za poslední stamiliony let prakticky nemění a nevykazuje ani žádnou nápadnější periodicitu. 

Nepotřebná hypotéza

Pravděpodobnost existence relativně blízké „hvězdy smrti“ je tak dnes již velmi nízká. Důvod spočívá zejména v současném komplexním astronomickém průzkumu nedalekého vesmírného okolí, který zatím neodhalil nic ani vzdáleně podobného. V daném směru „selhal“ jak infračervený teleskop IRAS v 80. letech a celooblohový průzkum 2MASS z let 1997–2001, tak i novější infračervený teleskop WISE. Ten přitom dokáže odhalit i hnědé trpaslíky s povrchovou teplotou 150 K do vzdálenosti 10 ly. 

V březnu 2014 dostala teorie další ránu právě po analýze dat z posledního zmíněného přístroje. V podstatě lze totiž vyloučit, že se těleso o velikosti Saturnu nebo větší nachází do vzdálenosti kolem 10 000 AU. Zároveň je vysoce pravděpodobné, že objekt o rozměrech Nemesis by již WISE odhalil i podstatně dál. Stále nicméně trvá možnost, že působení přisuzované Nemesis má na svědomí například neznámá hmotná planeta – i když vliv hypotetické „planety X“ byl v posledních letech rovněž významně zpochybněn. 

S jistotou se také nikdy nedozvíme, zda spršku smrtících vesmírných projektilů nevysílaly v minulosti chaoticky se přibližující blízké stálice. Jak ovšem ve svém nedávném prohlášení uvádí NASA: „Současná vědecká analýza již nepodporuje myšlenku, že vymírání na Zemi probíhají v pravidelných, opakujících se intervalech. Hypotéza Nemesis tak už vlastně není potřebná.“ 

Hvězda sci-fi

V současnosti tedy nepodporují hypotézu Nemesis paleontologická ani astronomická data. Zejména přesnější datování z nedávné doby ukázalo, že s velkými vymíráními v minulosti zřejmě souvisí jen málo impaktních událostí. Kráter Chicxulub v Mexickém zálivu, spojovaný s koncem křídy a vyhynutím dinosaurů před 66 miliony let, tvoří v tomto směru čestnou výjimku.

TIP: Peklo na dinosauří planetě: Proč museli vyhynout největší ještěři minulosti

Dokonalejší teleskopy nám snad v budoucnu umožní učinit si ještě lepší představu o blízkém i dalekém vesmírném okolí, pochopit nebezpečí hrozící Zemi a odhalit další velmi vzdálené souputníky v Kuiperově pásu nebo i mnohem odlehlejším Oortově oblaku. Monitorování blízkozemních planetek nám dodá větší klid a postupné vyvinutí technologií na odvrácení případné srážky možná jednou zachrání celou civilizaci. Nemesis však nejspíš zůstane pomyslnou hvězdou sci-fi literatury a některých sporných vědeckých statí.

Temná síla Galaxie

Co se týká příčin periodického vymírání, nelze opomenout další zajímavou teorii publikovanou v roce 2014. Astrofyzička z Harvardu Lisa Randallová spolu s kolegou Matthewem Reecem přišli s tvrzením, že za opakující se vymírání na Zemi může tenký disk temné hmoty v rovině naší Galaxie (o rok později zveřejnil podobnou studii také Michael Rampino). Uvedený disk o průměru asi desetiny „tloušťky“ Mléčné dráhy má mít hustotu „jedné hmoty Slunce na čtvereční světelný rok“ a působí svým gravitačním tahem přísun komet a planetek k Zemi s periodicitou kolem 35 milionů let. 

TIP: Může za vymření dinosaurů temná hmota? Vědci tvrdí, že je to možné

Podle autorů je jejich teorie plně konzistentní s předpokládanými vlastnostmi temné hmoty a jejich závěry by měly mít převratné implikace pro geologii, planetologii i kosmologii. Potvrdit či vyvrátit by je snad mohla až pozorování očekávaná ve 30. letech 21. století. Randallová vydala na uvedené téma v roce 2015 i knihu Dark Matter and the Dinosaurs („temná hmota a dinosauři“), a zařadila se tak do dlouhé řady stoupenců „periodických“ vymírání.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dole snímek Arsia Mons, v horní části zhroucená část padesátimetrového lávového tunelu na úbočí Arsia Mons, zachycený kamerou HiRISE

Vesmír

Alexandr Veliký si získal oddanost vojáků svým kouzlem osobnosti.

Zajímavosti

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

Příroda

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907