Snad vůbec nejproslulejší nože se vyrábějí z damascénské oceli. Nenechte se ovšem mýlit – nejde o materiál ze Sýrie, nýbrž o zvláštní technologii výroby: Do Evropy se z Asie dostala právě přes Damašek. 

Stovky vrstev oceli 

Kovář Jiří Čurda dnes vyrábí nože prakticky stejně, jako se to dělalo před staletími. Čepel vytváří ze stovek vrstev různých druhů oceli, které trpělivě překládá a ková do sebe. A protože mají použité materiály odlišné vlastnosti, pyšní se výsledné výrobky tím nejlepším, co mohou „kudly“ nabídnout: Jsou měkčí a ohebnější, ale zároveň i dlouhodobě ostřejší a celkově odolnější než nože z jediného druhu oceli. 

Na závěr projde čepel kovářskou výhní a po namočení do kyseliny se na ní objeví zvláštní vzory, které vykouzlily jednotlivé vrstvičky. Zmíněné mramorování je poznávacím znakem nožů z damascénské oceli. Hotová čepel se pak vykalí v peci. Rukojeť může vzniknout z mnoha různých materiálů – třeba i z mamutího zubu nebo žirafí kosti. Proces výroby zakončuje broušení a leštění. 

Lepší nůž, lepší jídlo

Vyrobit ideální nůž se lidé snaží už tři tisíce let, kdy používají železo. Kromě boje ho lze přitom samozřejmě využít i velmi pragmaticky – v kuchyni. Zasvěcení tvrdí, že ostrá pomůcka má nezpochybnitelný vliv na výsledný pokrm. Přesněji řečeno: Čím ostřejší nůž, tím lepší prý může být i jídlo. 

„Čím šikovněji si s nožem počínáte, tím lepších vůní a chutí docílíte,“ vysvětluje šéfkuchař Paul Day. „Když třeba limetku nakrájíte natenko, získáte z její slupky víc olejů. Takže je zcela zásadní mít k vaření opravdu ostré nože.“ Zmíněný šéfkuchař tráví s nožem v ruce i čtrnáct hodin denně. Proto už patnáct let dává přednost ručním výrobkům z Japonska. Podceňovat bychom podle něj neměli ani prkénko – v žádném případě se nevyplatí kupovat keramické či plastové, ale jedině dřevěné. 

Od talíře k ocílce 

I to nejkvalitnější ostří je třeba čas od času nabrousit. Mnohým z nás se jistě vybaví obyčejné kuchyňské brousky s plastovou násadou, odborník na nože Petr Fígr však vysvětluje: „Je to sice dobré na rychlé obnovení ostří, ale nevýhodou zůstává, že při každém takovém broušení ubývá čepel. Máte-li tedy nějaký velmi dobrý nůž, tak je možná škoda takovou brusku používat.“ 

Naše babičky ovšem raději sáhly po obyčejném talíři, a nebyl to vůbec špatný nápad: Dnes na stejném principu fungují speciální keramické ocílky, které jsou k čepelím nejšetrnější. Nejpoužívanější přesto zůstávají ty ocelové a hodně tupý nůž pak dostane do kondice ocílka potažená diamantovým prachem. Samotné broušení však není úplně jednoduché. „Nůž se tahá proti ostří na ocílce, je ale potřeba udržet správný úhel. Při broušení kuchyňských nožů se například doporučuje úhel dvaceti stupňů,“ vysvětluje Fígr.

TIP: Je hygieničtější krájet maso na dřevěném, nebo plastovém prkénku?

Hodně ztupený nůž ovšem nezachrání ani ocílka – ostří je třeba obnovit na mokrém kameni. Ten brusičský musí být naprosto rovný, aby fungoval rovnoměrně. Zhruba za dvě stě korun lze koupit běžný brousek z karbidu křemíku, zatímco za luxusní přírodní japonské kameny zaplatíte i několik tisíc korun. Při broušení musí být kámen hodně vlhký: Nožem pak po něm rovnoměrně přejíždíte, aniž byste příliš tlačili – taháte směrem od sebe a stejný postup zopakujete po obou stranách.

Rozbor vzorků z 25 mangrovových porostů odebraných v oblasti Indo-Pacifiku ukázal, že tyto stromy zadržují čtyřikrát více CO₂ než většina tropických lesů na celém světě. „Již dlouho se ví, že mangrove jsou mimořádně produktivní ekosystém, v němž se uhlík rychle vyměňuje, ale až doposud neexistoval žádný odhad množství tohoto prvku obsaženého v porostech. Jde o zásadní informaci, protože pokud dojde ke změně využití půdy, velká spousta uhlíku se může uvolnit do atmosféry,“ říká ekolog, biochemik a molekulární biolog Daniel Donato z Harvardovy univerzity.

Schopnost mangrovových porostů zadržovat uhlík je částečně přičítána hluboké půdě bohaté na humus. Jen v této půdě je nashromážděno více uhlíku než v celé biomase a půdě většiny tropických pralesů. Mangrove proto mohou v době, kdy se lidstvo snaží vypořádat s klimatickými změnami, sehrát důležitou roli. V poslední době se však právě pobřežní porosty staly terčem rychlého odlesňování a jejich plocha se za posledních padesát let zmenšila o 30 až 50 procent. Vědci doufají, že studie přiměje vlády k vytvoření programů zaměřených na snížení úniku uhlíku do atmosféry právě uchováním a ochranou mangrovových porostů.

V roce 2004 byla v Zimbabwe a Rovníkové Guineji zadržena skupina žoldnéřů, kteří měli připravovat státní převrat. Většina z nich později skončila v nechvalně známé věznici Black Beach, která má pověst jednoho z nejhorších zařízení tohoto typu v Africe.

Předchozí část: Ostuda železné lady: Nevydařený převrat v Rovníkové Guineji (1)

S odstupem času se zdá, že převrat v Rovníkové Guineji nemohl uspět. Nigel Morgan, bývalý britský důstojník a přítel Simona Manna, totiž považoval akci za nemorální a vyzradil řadu naplánovaných detailů jihoafrické tajné službě. Zvěsti o verbování žoldnéřů z řad bývalého 32. praporu se donesly i k jednomu poradci prezidenta Mbasoga, který s předstihem několika měsíců varoval mimo jiné představitele Velké Británie a Spojených států amerických.

Tyto informace vypluly na povrch až později, stejně jako jména podnikatelů, kteří za pokusem o převrat stáli. Nejvíce pozornosti se logicky dostalo synovi bývalé britské premiérky Marku Thatcherovi, toho času pobývajícího v Jihoafrické republice.

Černá ovce rodiny

V roce 1953 se budoucí britské premiérce narodila dvojčata. Zatímco dcera Carol se může pochlubit bezproblémovou a klidnou kariérou novinářky, syn Mark Thatcher způsobil matce řadu nesnází. Prošel různými elitními internátními školami a v 80. letech se vrhl na dráhu obchodníka. Pracoval v různých oborech a bez zaváhání u toho využíval svého slavného příjmení. Pravděpodobně se také nechával uplácet, namočil se do lichvy a byl obviněn z daňových úniků. Mezinárodní pozdvižení způsobilo také, když se v roce 1982 zúčastnil automobilového závodu Paříž–Dakar a na několik dní se ztratil.

Kvůli svým nekalým obchodním aktivitám se často stěhoval a občas musel změnit adresu i nedobrovolně, když jej daná země označila za nežádoucího. Bydlel ve Spojených státech amerických, Švýcarsku, Monaku, Jižní Africe, Gibraltaru, na Barbadosu a ve Španělsku. Do příprav puče v Rovníkové Guineji měl investovat čtvrt milionu dolarů. Tamější policie si pro něj došla pět měsíců po zadržení Mannových mužů a vyslechl si obvinění z porušení protižoldnéřských zákonů, protože financoval leteckou přepravu a nutnou logistiku.

Thatcher tvrdil, že jeho peníze měly směřovat na humanitární činnost, ale další svědkové a obžalovaní potvrdili, že o všem dobře věděl. Sám Mann během svého druhého soudu v Rovníkové Guineji prohlásil, že Thatcher „nebyl jenom investor. Přidal se k nám a stal se částí managementu“.

Skandál bobtná

Byznysmen s kontroverzní pověstí nakonec ze skandálu vyšel relativně snadno, dost možná i kvůli svému původu. Podmíněný trest na čtyři roky a velká finanční pokuta určitě nešly srovnat s pobytem v Black Beach, který čekal na řadu žoldnéřů. Kromě toho jej posléze JAR označila za nežádoucí osobu a k velké ostudě své země i matky musel Mark Thatcher zase jednou zvednout kotvy a přesídlit do jiného státu.

TIP: Příběh Boba Denarda: Konec univerzálního válečníka

Prezident Mbasogo poté mohl ukázat i lidskou tvář a vedle výše zmíněné milosti pro zbývající žoldnéře se vyjádřil i na adresu Thatchera s tím, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a nebude žádat jeho vydání. Diktátor vládne v Rovníkové Guineji nerušeně dodnes.

Nový majitelem dortu se stal Gerry Layton z Leedsu, kteří přihazoval online. Vyvolávací cena byla 300 liber, pořadatelé očekávali, že se nakonec prodá za zhruba 500 liber. Provozovatel luxusních lodí Layton chce dort vložit spolu se svým majetkem do své závěti, aby se po jeho smrti prodaly a výtěžek šel na charitativní projekty. Layton si dort chce osobně převzít příští týden, ale médiím sdělil, že se bude muset „držet, aby ho nesnědl“.

O zachování kousku z jednoho ze 23 oficiálních svatebních dortů se postarala zaměstnankyně královny matky Moyra Smithová. Vydražený kus je z marcipánu s bílou polevou, je ozdobený cukrovou verzí britského královského erbu se lvem a koněm, je „mírně popraskaný“ a uchoval se v potravinářské fólii. Podle aukční síně vypadá dort stejně jako ve svatební den, důrazně však nedoporučuje jeho konzumaci.

TIP: V Anglii se dražilo spodní prádlo Hitlerovy manželky Evy Braunové

Princezna Diana byla velmi oblíbená u britské veřejnosti a věci z její pozůstalosti se pravidelně prodávají v aukcích za velmi vysoké ceny. Vydražený kousek dortu se poprvé prodal již v roce 2008 po smrti Moyry Smithové. Dianin automobil Ford Escort se letos v červnu prodal za 52 640 liber (téměř 1,6 milionu korun), její tříkolka z dětských let se v červenci vydražila za zhruba třetinu prodejní ceny zmiňovaného automobilu.

Červený trpaslík s označením L 98-59, z jižního souhvězdí Létající ryby, je od nás vzdálený pouhých 35 světelných let. Pozornost vědců si získal před dvěma lety, kdy u něj satelit TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) objevil trojici exoplanet. Nejnovější pozorování prostřednictvím dalekohledu VLT (Very Large Telescope) ukázala, že hvězdu ve skutečnosti může obíhat dokonce pětice planet – přičemž hned trojice z nich by ve svém nitru či v atmosféře mohla obsahovat vodu.

Nejbližší planeta, která nese označení L 98-59 b, má podle vědců poloviční hmotnost než Venuše a je tak nejlehčím tělesem, jaké bylo dosud zaznamenáno metodou měření radiálních rychlostí. S velkou pravděpodobností jde o zcela suchý svět, nebo o svět obsahující jen malé množství vody. Podobné podmínky skýtá také druhá planeta L 98-59 c.

Vodní svět a skryté planety

Třetí planeta L 98-59 d je podle vědců mnohem zajímavější – voda by zde mohla tvořit až 30 % celkové hmotnosti tělesa a jednalo by se tedy o skutečný oceánský svět. Vodní planeta L 98-59 d se ale zřejmě nachází stále příliš blízko své mateřské hvězdě, takže by mělo jít o vodní, ale zároveň i velmi horký svět. Něco takového se poněkud vymyká naší představivosti, protože ve Sluneční soustavě nemáme ani vzdáleně podobné planety. 

Srovnání exoplanetárního systému hvězdy L 98-59 (nahoře) a vnitřní části Sluneční soustavy. (foto: ESO, M. Kornmesser, CC BY-SA 4.0)

Týmu se dále podařilo objevit „skryté“ exoplanety, které dosud nebyly v systému L 98-59 zaznamenány. Odhalili čtvrtou planetu a mají podezření na přítomnost páté (zatím nepotvrzené), která leží v té správné vzdálenosti od hvězdy – v zóně, kde by na jejím povrchu mohla existovat kapalná voda. Podle astronomky Maríi Rosy Zapatero Osorio by planeta v obyvatelné zóně mohla mít atmosféru, která by teoreticky mohla umožnit existenci života a zajistit i jeho ochranu.

Výzva pro nové teleskopy

Tyto výsledky představují významný krok ve snaze o nalezení života na planetách velikosti Země mimo Sluneční soustavu. Členové týmu doufají, že budou dále pokračovat ve studiu tohoto systému prostřednictvím připravovaného kosmického teleskopu Jamese Webba, a také obřího dalekohledu ELT (Extremely Large Telescope), který ESO buduje v chilské poušti Atacama, a který by měl zahájit vědeckou činnost v roce 2027.

TIP: Exoplaneta K2-18b u červeného trpaslíka by mohla být zvětšenou verzí Země

„Tato soustava je jen předzvěstí toho, co teprve přijde,“ okomentoval objev vedoucí týmu Olivier Demangeon. „Lidstvo pátrá po planetách podobných Zemi od samotného zrodu astronomie. A nyní se konečně přibližujeme okamžiku, kdy budeme schopni detekovat terestrickou planetu ležící v obyvatelné zóně své mateřské hvězdy a budeme moci zkoumat její atmosféru.“

Samička netopýra parkového (Pipistrellus nathusii) který je veliký zhruba jako lidský palec, byla nalezena v Pskovské oblasti na západě Ruska. Na křídle měla známku londýnské zoologické zahrady. Tvoreček vážící pouhých osm gramů, který urazil 2 018 kilometrů, se dostal do péče ochránců zvířat poté, co jej v malé vesnici našla místní obyvatelka. Předchozí útok kočky se mu však stal osudným.

Migrující rekordmanka

„Je to pozoruhodná a nejdelší cesta netopýra z Británie přes Evropu, o níž víme. Vskutku to byla olympionička,“ poznamenala Lisa Worledgeová, ředitelka britské nadace na ochranu netopýrů Bat Conservation Trust. „Její cesta je vzrušujícím vědeckým zjištěním a dalším dílkem do skládačky migrace netopýrů. Pohyby netopýrů parkových po Spojeném království a mezi Spojeným královstvím a kontinentem zůstávají do velké míry záhadou,“ dodala.

Británie v roce 2014 zahájila projekt, jehož cílem je zmapovat netopýry parkové v zemi a s tím také jejich množení a migraci. Od té doby jich zaznamenala na 2600. Mateřské kolonie netopýra parkového byly v Anglii nalezeny v Kentu, Northumberlandu, Surrey a ve Velkém Londýně.

TIP: Vzdušní rekordmani: Kolik kilometrů dokážou stěhovaví ptáci uletět v kuse?

Netopýr byl oznámkován poté, co jej v roce 2016 okroužkoval Brian Briggs, který se zabývá zaznamenáváním pohybu těchto zvířat. Delší cestu než samička britského netopýra nalezená v Rusku v Evropě podle dostupných záznamů podnikl jen jediný netopýr stejného druhu, a to v roce 2019, kdy netopýr parkový urazil 2 224 kilometrů dlouhou cestu z Lotyšska do Španělska.

Austrálie je velmi skoupá na objevy pterosaurů, ikonických létajících „plazů“ z druhohor. Přesto se tam v poslední době nalezlo několik velmi zajímavých fosilií, které značně rozšiřují naše poznatky o této kdysi početné, ale dnes již dávno vyhynulé skupině obratlovců. Nově se k nim přidal monumentální pterosaurus, který je považován za největšího známého tvora Austrálie, schopného letu.

Tim Richards z australské University of Queensland a jeho kolegové nového pterosaura ze skupiny anhangueridů pojmenovali Thapunngaka shawi, což ve vymřelém jazyce původního etnika Wanamara z Queenslandu znamená „tlama ve tvaru oštěpu“. Jeho fosilie byla nalezena v lomu severně od města Richmond v létě 2011. 

TIP: Paleontologové objevili v Austrálii „železného draka“ z období křídy

Thapunngaka shawi měl podle paleontologů dlouhý krk a výrazně protáhlou lebku, která měřila přes metr. Jeho čelist zdobilo zhruba 40 zubů. Na křídlech s rozpětím okolo sedmi metrů létal v období střední křídy nad tehdejším vnitrozemským mořem Eromanga, ležícím v dnešním Queenslandu v severovýchodní Austrálii. Podle vědců v něm zřejmě lovil ryby, k čemuž je úzká lebka plná velkých zubů jako dělaná.

Náboženské spory mezi nekatolickou českou šlechtou a císařem Matyášem Habsburským (vládl 1611–1619) vyvrcholily 23. května roku 1618 vyhozením královským místodržících z oken Pražského hradu. V pořadí třetí pražskou defenestrací vstoupili protestantští stavové do otevřeného konfliktu s habsburským panovníkem a jeho spojenci. 

Válka se zprvu pro české stavy nevyvíjela špatně. Devátého listopadu 1618 porazil Jindřich Matyáš Thurn habsburskou armádu v bitvě u Lomnice a nedlouho na to dobyl Petr Arnošt II. Mansfeld katolickou Plzeň. Nadcházející zimu využily obě strany ke sbírání posil. Bývalo sice zvykem, že se žoldnéřská vojska na zimu rozcházela, aby se jim nemusel vyplácet žold, tentokrát však na to nikdo ani nepomyslel a armády byly drženy v pohotovosti. 

Do tábora povstalců

Mezi evropskými panovnickými dvory zatím probíhala čilá diplomatická aktivita. Císařská strana se snažila sjednat s českými stavy příměří. Do rozehrané diplomatické partie, ale udeřila jako blesk z čistého nebe nečekaná zpráva. Dvacátého března 1619 zemřel ve Vídni císař Matyáš Habsburský. Fakt, že je císař mrtev a žezlo má převzít fanatický katolík Ferdinand Štýrský (vládl v letech 1619–1637 jako Ferdinand II.), děsil protestanty nejen v rakouských zemích, ale i na Moravě. 

V březnu bylo na českém zemském sněmu rozhodnuto přivést dosud neutrální Moravu do tábora povstalců, třeba i vojenskou silou. České stavovské vojsko pod vedením Thurna tak v druhé polovině dubna překročilo zemské hranice a bez boje obsadilo Jihlavu a Znojmo. Do Znojma se sjely houfy bojovně naladěné nekatolické šlechty a manifestovaly svou ochotu zúčastnit se povstání. Převrat byl pak dovršen v Brně, kde byli paralyzováni příslušníci katolické strany a 4. května 1619 se Morava připojila k českým stavům.

Stavové před Vídní

České vrchní velení si přálo zostření války, která by přenesla boje na habsburská dědičná území. Na konci května tak zahájilo Thurnovo vojsko intervenci do Dolních Rakous. Čeští stavové počítali s pomocí tamní opoziční šlechty. Cílem totiž byla Vídeň, kde mělo podle osvědčeného moravského receptu dojít k převratu. Obdobná akce jako v Brně se ale nekonala, neboť dolnorakouští stavové se rozhodli vyčkat na povstání v Uhrách. 

Vídeň hájila posádka o síle 4 000 mužů a oddíly ozbrojených měšťanů. Thurn obsadil městečko Gross-Enzersdorf poblíž rakouské metropole. Dne 2. června pak překročil Dunaj a jeho moravské jednotky odrazily u Fischamendu silnou uherskou jízdu, která se snažila probít k vojsku císařského velitele Dampierra, jenž se nacházel poblíž Vídně. O čtyři dny později už Thurn obsadil některá vídeňská předměstí. Pak se ovšem dopustil osudové chyby. Dopřál císařským dostatek času na zmobilizování sil, a tím se připravil o možnost překvapení.

Mezitím se Dampierrovým rejtarům (asi 500 Florentinců) podařilo probít do Vídně a posílit tamní posádku. Českým stavům navíc chyběla k obléhání těžká děla a početní převaha. Thurn dal sice ze svých polních děl střílet na vídeňský Hofburg a jeho vojáci vybojovali několik drobných šarvátek u městských bran, Vídeň však neutrpěla žádné vážnější škody. Jen Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se jako dělostřelecký důstojník proslavil tím, že dokázal vyděsit Habsburky přesnými ranami do oken tamního hradu. Později za to zaplatil svou hlavou. Už 13. června Thurn ukončil obléhání rakouské metropole a zahájil ústup do Čech, kam neodkladně spěchal v důsledku nepříznivých zpráv z jihočeského bojiště. Rakouská kampaň tak skončila neúspěšně. 

Mansfeld táhne do boje    

Císařský generál Karel Bonaventura Buquoy se svým vojskem vázal v jižních Čechách značné stavovské síly, které tak nemohly Thurna při obléhání Vídně podpořit. Hrabě Jiří Fridrich Hohenlohe nedůrazně obléhal České Budějovice a nedokázal zabránit přílivu nových císařských posil, které do Čech proudily Zlatou stezkou přes Šumavu až do Buquyova ležení. Stavovské vedení kupilo jednu chybu za druhou. Hohenhole, který neměl strategický důvtip a na bojišti příliš váhal, vydal rozkaz, aby se Mansfeld, který do té doby pobýval v Plzni, se svými oddíly neprodleně přesunul do hlavního stavovského stanu v Rudolfově. 

Mansfeld tentokrát souhlasil. Počátkem června začal shromaždovat své síly u Protivína a poté v čele asi 4 000 mužů vyrazil směrem k Záblatí (poblíž Vodnaň), kde se měl spojit se třemi praporci jízdy Jana Jiřího ze Solmsu. Když 10. června dorazil k Záblatí, obdržel zprávu, že jeden z jeho oddílů narazil u Netolic na protivníka. Byla to však léčka.

Vlákán do pasti

Buquoy se od svých informátorů dozvěděl o Mansfeldových přípravách a rozhodl se zaútočit na nepřítele dříve, než se spojí s hlavními silami stavovské armády. V čele oddílu o síle asi 5 000 mužů jízdy a pěchoty vytáhl z Budějovic a přepadem se zmocnil Netolic. Císařští město vypálili, obyvatele pobili a některé ženy s dětmi naházeli do ohně. 

A právě sem byl Mansfeld vlákán do pasti. Buquoy totiž k němu vyslal sedláka s falešnou zprávou, že se skupinka 50 mušketýrů na nekatolickém hřbitově houževnatě brání nepřátelské přesile a potřebuje pomoc. Mansfeld se nechal touto lstí oklamat, rozdělil své vojsko na dvě části a sám v čele 200 jezdců a 400 mušketýrů spěchal vyprostit muže z obklíčení, následován zbytkem vojska.

Jaké asi bylo jeho překvapení když dorazil k Záblatí a zjistil, že narazil na celý Buquovův sbor. Byl to však zkušený voják a nepodlehl panice. Stáhl se do vsi, opevnil se zde a vyslal kurýry, aby přivedli posily. Buquoy se nejdříve snažil různými potyčkami a provokacemi vylákal Mansfedla z jeho obraného postavení. Poté ale provedl zdařilý obchvat a než se Manfeld stačil zorientovat, bylo jeho vojsko obklíčeno. V této pasti pak odpoledne svedl nerovný boj.  

Střelba do vlastních řad

První útok zahájili Valdštejnovi kyrysníci, podporovaní uherskou jízdou, kteří napadli levé křídlo Mansfeldova sboru. Současně se uherští husaři obořili na pravé křídlo, které pod jejich náporem zakolísalo. I když se zde osobně vyznamenal nizozemský plukovník Otto Hermann Styrum, jeho jezdci nakonec zbaběle prchali k Písku. Zběsilý úprk Styrumových rejtarů, kteří „ …v loupežení bývali udatní a na sedláky hrozní, jakoby čerta snísti chtěli…“, způsobil zhroucení levého křídla.

Chaos dovršili Mansfeldovi mušketýři, kteří nerozeznávali císařské jezdce od vlastních a pálili do vlastních řad. „Poněvadž pak pěchota mansfeldská, z omylu se domnívajíc se, že jízda k ní se přibližujíc byla nepřátelská, dávala zhusta na ni oheň a více jich sama postřílela, nežli nepřítel, jakkoli oficírkové ji z tohoto omylu velmi pilně vyvozovati hleděli,“ praví k bitvě spisovatel a historik Pavel Skála ze Zhoře. 

Buquovi Valoni a Uhři pak měli snadnou práci, prolomili tábor obránců, zapálili vesnici a rozehnali stavovské žoldnéře na všechny strany. Na bojišti zůstalo na 1 200 mrtvých stavovských vojáků a dalších 1 300 padlo do zajetí i s bohatou kořistí. Když Mansfeld zjistil, jak se věci mají, dal se s několika důstojníky na útěk k Protivínu, přičemž si jen stěží zachránil holý život.

Kdo je vinen? 

Hrabě Buquoy se po svém vítězství sešel při přátelském posezení se stavovskými veliteli Hohenlohem a Vchynským, aby si vyměnili názory o svedené bitvě. Hlavní vina porážky byla svalována na Mansfelda. Později zase Mansfeld obvinil Hohenloheho a Felse, že mu nepřispěchali na pomoc a nechali ho na holičkách. Dokonce se začalo mluvit o zradě.

Prohraná bitva u Záblatí vyvolala v Čechách paniku. Císařští pomalu přecházeli do ofenzivy. Padl Týn nad Vltavou, Hluboká, Rožmberk a Nové Hrady. Situace se pro české stavy stávala neudržitelnou. Vojáci neviděli žold už několik měsíců a pomalu začali vypovídat poslušnost.

TIP: Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů

Hohenlohe ustupoval kvapně k Třeboni a poté k Jindřichovu Hradci. Poražený Mansfeld se stáhl zpět do Plzně a vytrvale odmítal jakoukoliv spolupráci na společných akcích stavovské armády. Situace se částečně uklidnila až spojením Hohenlohova a Thurnova vojska. Spojená stavovská vojska se pak od 2. července utábořila u Lomnice nad Lužicí, kde se Thurn snažil zažehnat paniku a poraženectví. Sebevědomí českých stavů pak částečně pozvedlo vítězství moravských stavů u Dolních Věstonic. To však na celkové situaci příliš nezměnilo. Iniciativa v jižních Čechách již zůstala na straně císařských.

Indiáni obývali okolí Sanfranciského zálivu již před deseti tisíci lety. Ostrovu dnes známému jako Alcatraz se však vyhýbali obloukem: podle prastaré legendy tam měli sídlit zlí duchové, čemuž odpovídal i původní indiánský název – Ďábelský ostrov.

Pro Evropany tento drobný kousek země o rozloze pouhých devíti hektarů znovu objevil až španělský důstojník Juan Manuel de Ayala, a to v roce 1775. Nijak zvlášť nadšený z něj ovšem nebyl – kromě nehostinných, větrem bičovaných skal tam nenašel nic zajímavého. Velké množství mořských ptáků jej inspirovalo k názvu Isla de los Alcatraces neboli Ostrov pelikánů. Postupné komolení španělského jména nakonec vedlo až k dnešnímu pojmenování Alcatraz.

Více než sedm následujících desetiletí zůstal ostrůvek, nacházející se pouhé dva kilometry od pobřeží, ležet ladem. Až v roce 1846 jej od mexického guvernéra získal darem Julian Workman, který na něm přislíbil vybudovat maják. Z jeho záměru však nakonec sešlo a ještě téhož roku se Alcatraz dostal do vlastnictví vojenského důstojníka a politika Johna Charlese Frémonta, který jej odkoupil za směšných pět tisíc dolarů. Právě on nechal ostrov pečlivě prozkoumat a posléze na něm navrhl vybudovat vojenské opevnění, jež by chránilo především přilehlé bohatnoucí San Francisco. Během roku 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka, se totiž populace města navýšila z jediné tisícovky hned pětadvacetinásobně. Zlato přilákalo řadu dobrodruhů, ale i obchodníků a investic, a budoucí metropole tak všeobecně vzkvétala.

Od vojáků k vězňům

V roce 1850 získala ostrov vláda Spojených států a tehdejší prezident Millard Fillmore jej vzhledem ke strategické poloze nařídil využívat k vojenským účelům. Plánovaná základna měla sloužit především k ochraně San Franciska, jež tou dobou představovalo jedno z nejbohatších měst světa. Její výstavba započala v roce 1853, ovšem postupně se v nehostinném terénu velmi prodražovala – přesto dělníci dokončili první ze tří plánovaných obranných staveb již roku 1859. Nedílnou součástí projektu se stal i maják, jenž vyrostl v roce 1854 a měl bezpečněji navigovat lodě v nedalekém rušném přístavu.

Celkem 111 děl, 450 elektricky řízených podvodních min, dokonale opevněná příjezdová cesta – tím vším se mohla pevnost chlubit ještě v 60. letech 19. století. Jenže s postupujícím rozvojem válečného loďstva obranné technologie zastaraly, a otevřela se tak otázka, jak s pevností naložit. Odpověď se vyloženě nabízela – základna vklíněná mezi nehostinná skaliska a omývaná chladnou vodou představovala dokonale izolované místo, odkud nebylo úniku. I proto sem vážné provinilce deportovali již v dobách občanské války (1861–1865). Oficiálně se pak Alcatraz stal vojenskou věznicí roku 1907.

Éra gangsterů

První vězni v období zmiňované občanské války Severu proti Jihu v ostrovním vězení velmi často umírali v důsledku tvrdých podmínek. Po skončení konfliktu sem umisťovali válečné trestance a v 30. letech 20. století nastoupila nová vlna zločinu – gangsteři, kteří dělali běžným lidem i politikům ze života skutečné peklo.

Únosy, bankovní přepadení a vraždy se staly v mnoha amerických městech každodenní realitou, přičemž se zdálo, že je policie na rozmáhající se kriminalitu krátká. S řešením přišel v roce 1933 tehdejší ministr spravedlnosti Homer Cummings: Navrhl vytvořit jakýsi superkriminál, kam by se posílali ti nejhorší z nejhorších. Panovaly by tam přitom tak tvrdé podmínky, že by se vězení stalo dostatečnou výhružkou i pro otrlé gangstery.

Nápad padl na úrodnou půdu a jako ideální místo byl zvolen právě Alcatraz. První federální věznice se zvýšenou ostrahou začala na ostrově fungovat v roce 1934 a brzy si vysloužila přezdívku Skála. Podle plánu získalo vězení záhy pověst nejděsivějšího kriminálu všech dob, kde existovala jediná šance na vysvobození – smrt.

Miniaturní cely

V bývalé pevnosti vzniklo 600 betonových cel s ocelovými mřížemi, jež nebylo možné přepilovat. Každá kobka měřila dva krát tři metry a byla určena pro jediného vězně. Odsouzený musel projít kontrolou dvou nezávislých dozorců, přičemž pevnost nepřetržitě hlídali ozbrojenci ve strážních věžích. Sebemenší přestupek se tvrdě trestal pobytem v neosvětlených podzemních kobkách, jimž nikdo neřekl jinak než „díra“. Vězni tam museli nazí a spoutaní prostát několik dnů, či dokonce týdnů, s téměř absolutním zákazem mluvit. Není divu, že se začali brzy uchylovat k sebevraždám, a to jakýmikoliv dostupnými prostředky. O jedné ze samotek se navíc tradovalo, že je sídlem zla – mnozí nešťastníci tam totiž údajně spatřili ducha vězně z 19. století.

O hrůzných podmínkách Alcatrazu by ostatně mohli vyprávět zločinci zvučných jmen jako George Kelly nebo Floyd Hamilton, komplic Bonnie a Clyda. K nedobrovolným „hostům“ neblaze proslulého místa patřil i Al Capone. A přestože se ze „Skály“ nakonec dostal, stálo ho to několik otřesných zážitků: jeden z vězňů jej bodl nůžkami do zad a pobyt na samotce ho doživotně poznamenal mentálně i fyzicky.

Mezi „hvězdy“ Alcatrazu patřil také notorický kriminálník a vrah Robert Stroud, řečený Ptáčník. Vězeňský lékař diagnostikoval vášnivého ornitologa jako psychopata, ovšem s IQ 134. Stroud strávil za zdmi ostrovní pevnosti zbytek života – celých sedmnáct let. Roku 1962 vznikl na motivy jeho životního příběhu snímek Ptáčník z Alcatrazu, který však odsouzenec nesměl nikdy zhlédnout.

Téměř třicet následujících let zůstala věznice věrna své pověsti, jež ostatně zcela nevybledla ani dnes. Vlna kritiky se na tamní kruté, až nelidské podmínky snesla teprve počátkem 60. let minulého století. V březnu roku 1963 pak Federální vězeňská kancelář Alcatraz uzavřela.

Dodnes na útěku?

Ještě v roce 1962 se však Frank Morris a John a Clarence Anglinovi – tři vězni odsouzení za bankovní loupež – rozhodli skalnaté břehy Alcatrazu navždy opustit. Z 36 zoufalců, kteří se kdy pokusili z ďábelského místa uprchnout, bylo 23 prakticky ihned chyceno, šest zastřeleno a dva utonuli v moři. Trojice proto strávila přípravou na útěk dlouhé měsíce. Pracovali ve vězeňské dílně, odkud si „vypůjčili“ všechny potřebné nástroje. Vrtačku například zhotovili ze součástí vysavače a dělnický stejnokroj jim zase posloužil jako plachty do loďky. Aby u dozorců nevyvolali podezření, vytvořili realistické makety svých obličejů, které na noc přikrývali dekami. Mohli se pak tajně prokopávat z cely ven – stavba narušená slanou vodou se nástrojům poddávala poměrně snadno.

TIP: Peklo jménem Alcatraz: Jak vypadal režim v nejznámější věznici?

Nakonec vyšplhali údržbářskou šachtou, přelezli střechu a po okapu se spustili na vytouženou zem. Následně si postavili malé loďky a zmizeli pravděpodobně na tři kilometry vzdálený Andělský ostrov. Rozhodně však ještě neměli vyhráno. Teplota tamního moře dosahuje i v červnu asi 10 °C, a zálivem navíc vedou desítky rušných dopravních tras.

Podle oficiálního stanoviska věznice se muži utopili. Faktem však zůstává, že jejich těla ani přes usilovné pátrání policie nikdy nenašla. Legendu o jediných uprchlících z Alcatrazu později přiživila i zpráva televizní stanice CNN z roku 1992, podle níž se jeden z dezertérů objevil v Kolumbii.

Když irský přírodovědec Robert Boyle zkoumal v 17. století dopady vodního tlaku na lidské tělo, došel k závěru, že zhruba 30 m pod hladinou by nám tekutina jednoduše roztrhala plíce. Jeho teze vešla ve známost jako Boyleův zákon a dlouhá staletí se považovala za platnou. V roce 1949 se však maďarský pilot Raimondo Bucher vsadil a ponořil se do hloubky 30 m. Nejenže tehdy vyhrál v přepočtu na dnešní ceny 17 tisíc korun, ale také položil základy tzv. freedivingu, tedy potápění na jedno nadechnutí. V následujících letech pak padal v dané disciplíně jeden rekord za druhým: V roce 1976 klesl například Francouz Jacques Mayol až do 100 m.

Extrémní koníček

Primát v délce zadržení dechu pod hladinou dnes drží Španěl Alex Segura – vydržel tak 24 minut a tři sekundy. Rekord v hloubce ponoru náleží Herbertu Nitschovi z Rakouska, který dosáhl 214 m. Spustil se sice také do těžko uvěřitelných 252 m, ale daný výkon neplatí, protože cestou zpět ztratil potápěč vědomí. Polák Mateusz Malina se zas pyšní prvenstvím, pokud jde o uplavanou vzdálenost: Na jeden nádech pod vodou urazil 244 m bez ploutví a 300 m s nimi.

Je pravda, že se freediverem může stát téměř každý člověk ve slušné kondici, pod správným vedením a s dostatkem tréninku: 20 m hloubky a dvě minuty bez dechu opravdu neznamenají problém. Rovněž je pravda, že freediving představuje v první řadě rekreační sport. Jak je však možné, že suchozemský tvor dosáhne pod vodou zmíněných extrémních výkonů? Z počátečních studií vyplývalo, že čistě na základě objemu plic a tvaru lidského těla by podobné rekordy neměly být dosažitelné. Nakonec se ovšem ukázalo, že jsme k pobytu pod hladinou uzpůsobeni mnohem lépe, než jsme si mysleli. 

Pod hladinou meditujte

Zjistilo se kupříkladu, že při potápění člověku drasticky klesá tep, podobně jako vodním živočichům. Fyziolog Per Scholander ze Scrippsova oceánografického institutu v USA hovořil o „potápěcím reflexu“. A právě uvedená adaptace tvoří jednu z odpovědí ohledně neuvěřitelných výkonů potápěčů. Naše tělo se pod vodou dostává do stavu podobného hibernaci a srdce zpomaluje až na 40 úderů za minutu, ale u výjimečných jedinců i na pouhých deset. Klesá tak rovněž spotřeba kyslíku. Krev z končetin se navíc přesouvá do srdce, mozku a dalších vitálních orgánů: Z daného principu těží hlavně plíce, které ji do sebe natahují a vytvářejí si z ní pomyslný ochranný val. V hlubinách proto nepraskají, jak si myslel Boyle, pouze se smršťují.

Důležitá je také mentální průprava, protože freediving sice může být extrémním sportem, ale rozhodně ne adrenalinovým. Vzrušení výkonům neprospívá, naopak se vyžaduje maximální klid a uvolnění, čímž se opět snižuje spotřeba kyslíku. Mnoho freediverů přistupuje k potápění jako k meditaci: Snaží se pokud možno na nic nemyslet, což pozitivně ovlivňuje čas, který jsou schopni pod vodou strávit. Potápěcí reflex mají přitom už děti. A kmeny, pro něž se stal podvodní lov každodenní rutinou, vykazují další tělesné modifikace – jako úspornější metabolismus či mírně odlišnou stavbu oka (viz Podvodní nomádové). 

Maska plná vody 

K lepším výkonům pomáhá také adekvátně zvolená výstroj a její nejdůležitější součást tvoří maska: Na rozdíl od klasických brýlí pro šnorchlování či přístrojové potápění má menší vnitřní objem, aby pojala méně vzduchu. S rostoucí hloubkou se totiž přitlačuje k obličeji, takže hrozí barotrauma oka – poškození způsobené rozdílným tlakem tělesných dutin a prostředí. Problému lze předejít například vydechováním nosem přímo do masky, potápěče to však stojí drahocenný vzduch.  

Při sportovním ponoru do extrémních hloubek se proto používají speciální brýle, které se naplní vodou. Díky vestavěným čočkám umožňují vidět podstatně lépe než prostýma očima, ale současně nedochází k potížím s tlakem. Sportovci je pak také doplňují klipem na nos. Další základní položku výstroje představují ploutve. Modely navržené přímo pro freediving bývají podstatně delší než ty klasické, mohou měřit až téměř metr. Jejich tvar přitom umožňuje co nejúčinnější pohyb. Specialitu potom tvoří tzv. monoploutve, tedy jedna ploutev pro obě chodidla. Zvládnutí zmíněné techniky vyžaduje značné úsilí, ale odměnou je nejvýhodnější možný pohyb při freedivingu. 

Jako druhá kůže

Sportovní potápěči standardně používají neoprenový oblek. S rostoucí hloubkou totiž poměrně rychle klesá teplota vody a déletrvající vystavení chladu je jednak nepříjemné a jednak zvyšuje spotřebu kyslíku. Freediveři proto běžně sahají po dvoudílném kompletu z neoprenu se zapínáním v rozkroku. Freedivingový neopren musí velice dobře sedět, a často se tedy uzpůsobuje na míru. Před ponorem se pak potápěč zpravidla maže nějakou látkou, jež zmenší tření mezi pokožkou a oblekem – osvědčil se například naředěný kondicionér. Neopren potom působí doslova jako druhá kůže. 

Sportovní speciály jsou navíc maximálně odlehčené a jejich povrch bývá co nejhladší, aby se snížil odpor ve vodě. Tloušťka neoprenu závisí na teplotě okolí. Většina freediverů si dál pomáhá olověnou zátěží, umístěnou obvykle na gumovém opasku: Díky ní lze dosáhnout vhodného vztlaku, což šetří síly a snižuje spotřebu vzduchu.  

Ve dvou ke dnu 

Freediving samozřejmě ukrývá jistá rizika, obzvlášť jeho extrémní sportovní varianty. Obecně však platí, že pokud dodržujete všechna opatření a nepotápíte se „na doraz“, jde o poměrně bezpečnou aktivitu. Největšího zabijáka tak představuje tzv. blackout neboli náhlá ztráta vědomí. Zjednodušeně řečeno nastává kvůli nedostatku kyslíku, jedná se však také o následek přílišného prodýchání před ponorem, změny tlaku při výstupu a podobně. Dochází k němu ovšem poměrně vzácně a rizikový je zejména proto, že o sobě většinou nedá vědět dopředu. 

Jedinou nadějí potápěče v bezvědomí samozřejmě zůstává, že jej někdo vytáhne nad hladinu. Podobně jako v případě klasického potápění je tudíž vhodné se dolů vydávat v páru. Další bezpečnostní prvek spočívá ve správném vyvážení – až do své limitní hloubky by měl mít freediver lehký vztlak. Pokud by tedy například ztratil vědomí, jeho tělo by začalo samo stoupat vzhůru. 

S ploutvemi či bez

Sportovní freediving zahrnuje několik základních disciplín, které se dělí na bazénové a hloubkové. Do první skupiny patří tzv. statická apnoe, jejíž podstatou je vydržet pod vodou na jeden nádech co nejdéle, a dynamická apnoe, kdy se měří uplavaná vzdálenost s ploutvemi nebo bez nich. Při hlubinném potápění se využívá lano, sloužící v některých disciplínách i jako vodič závaží, kterého se freediver drží.

TIP: Limity lidského těla: Kde leží hranice lidské výkonnosti?

Základní hloubkovou disciplínu tvoří „konstantní váha“, kdy sportovec plave – opět s ploutvemi či bez – podél lana do maximální hloubky a následně se vynoří bez odhození závaží. Dále se soutěží v tzv. free immersion neboli „volném ponoru“, při němž se místo plavání po laně ručkuje. V disciplíně „variabilní váha“ pak sportovec využívá závaží do 30 kg, v cílové hloubce se jej pustí a k hladině vystoupá vlastními silami. Poslední a nejextrémnější disciplínu představuje „no limits“, tedy „bez omezení“, kdy není limit hmotnosti závaží stanoven a vystupuje se pomocí tažného balonu.