Během Velké války bylo povoláno do zbraně více než osm milionů francouzských vojáků, z nichž sedm milionů působilo přímo v oblastech bojů. Každý den padlo v průměru téměř 900 mužů. Při započítání vojáků z kolonií ztratila Francie na bojištích téměř 1 400 000 mužů, z nichž naprostou většinu tvořili pěšáci. Počet obětí války pak ještě vzroste, pokud přičteme ty, kteří zemřeli na následky zranění až po válce. Zraněny byly 4 300 000, z toho 1 100 000 si odneslo psychické poškození, 300 000 bylo zmrzačeno, 42 000 oslepeno...

Odčinit válku s Pruskem

Skutečné počty obětí však jsou zcela jistě vyšší, neboť osud čtvrt milionu mužů se nepodařilo za války ani po ní objasnit a jsou vedeni jako nezvěstní. Francie tak zaplatila za vítězství krutou cenu: životy svých drahých synů, manželů a otců. Po padlých zůstalo 700 000 vdov a více než milion sirotků... Celkovou výši ztrát však vrchní velení po celou dobu války přísně tajilo – vysoká čísla by totiž měla bezpochyby negativní dopad na morálku armády i civilistů.

Do první světové války vstupovala francouzská armáda plna odhodlání odčinit porážku ve válce s Pruskem (1870–1871) a znovu získat tehdy ztracené Alsasko a Lotrinsko. Stejně jako většina tehdejších evropských armád byla i ta francouzská organizována na základě všeobecné branné povinnosti. Každý rok narukovali muži, kteří v odvodním roce měli dovršit 21 let, a strávili ve službě tři roky (služba byla prodloužena ze dvou let na tři zákonem ze září 1913). Ti tvořili aktivní armádu, zatímco jejich předchůdci staří 24–34 let armádu záložní. Třetí složku – takzvané teritoriální vojsko – by v případě války utvořili 35–41letí, jejich zálohu pak 42–48letí.

Nehrdinní dobrovolníci

V době míru měla armáda 173 pěších pluků, 79 jezdeckých a 87 dělostřeleckých; všechny byly nenaplněny a v případě války by je doplnili muži prvních tří ročníků rezervistů. Záložníci byli organizováni do 201 rezervních a 149 teritoriálních pluků. Aktivních divizí bylo 49, záložních 23 a teritoriálních 11 (divize čítala přibližně 15 000 mužů). V roce 1915 se počet aktivních divizí zvýšil na 98, což umožnilo rozpuštění rezervních divizí a snížení počtu mužů v rotě z 250 na 200 (v roce 1918 na 175). Roku 1917 pak došlo k zásadní reorganizaci, když divizi nově místo čtyř pluků tvořily tři, každý měl po třech praporech, které tvořily vždy čtyři roty (včetně jedné kulometné). Snižoval se také věk branců – místo ve 20 či 21 nastupovali k útvarům už v 18 letech, v případě dobrovolníků byli přijímáni i 17letí.

Dobrovolníci – šlo hlavně o ty, kteří ještě nedosáhli věku pro službu v aktivní armádě – se hlásili z vlasteneckých důvodů především v první fázi války (v roce 1914 se jich přihlásilo přes 26 000). Postupem času, jak přibývalo krvavých bitev, však nadšení opadlo (v roce 1915 se hlásilo 10 000 dobrovolníků).

V roce 1916 však začaly počty mužů hlásících se o své vůli do zbraně zase narůstat. K takovému kroku je tentokrát už většinou nevedlo vlastenectví, ale snaha chránit se: díky tomu, že narukovali dobrovolně, mohli si zvolit zbraň – mnozí, kteří věděli, že je odvod tak jako tak nemine, se tak hlásili především proto, aby si mohli vybrat například službu u dělostřelectva, jež bylo méně vystaveno přímému boji než pěchota.

Modrá místo červené

K vyhlášení mobilizace došlo 1. září 1914 a podle plánu č. XVII, vypracovaného generálním štábem o dva roky dříve, byly povolány téměř tři miliony záložníků ve věku 24–38 let. Ve stovkách vlaků pak přijížděly jednotky z mírových posádek k východní hranici. Vojáci byli oblečeni v tradičních pestrých uniformách ještě z 19. století – pěšáci i kavaleristé nosili modrý kabátec, červené kalhoty a modro-červené čapky – képi. Často se zmiňuje, že kvůli nápadným barevným prvkům se stávali dobře viditelným terčem pro nepřátelské střelce, což potvrdilo slova těch, kdo už před válkou nabádali k přechodu na nenápadnější barvy.

Pokračování: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (2)

Ve skutečnosti však po dlouhých pochodech v letním horku prašnými cestami a prudkých bouřkách, které proměnily tyto cesty v bahnitá koryta, se stejnokroje takříkajíc zamaskovaly přirozeně. K rozhodnutí o změně barvy uniformy na jednolitě modrou sice došlo už 10. července 1914, ale nové stejnokroje nebylo možné vyrobit v milionových sériích tak rychle, takže se ve větší míře objevily u jednotek až za několik měsíců.

O vztahu mezi stresem a šedivěním vlasů se vypráví spousty příběhů, jako například ten o náhlém zešedivění Marie Antoinetty po zajetí francouzskými revolucionáři. Seriózních vědeckých výzkumů je ale v této oblasti jako šafránu. Odborníci americké Columbia University se to rozhodli napravit a prostudovali spojitost mezi stresem a šedivěním vlasů. Badatelé vystopovali proteiny v lidských vlasech, které s tímto procesem souvisejí, a také zjistili, jak je možné šedivění vlasů kvůli stresu zvrátit.

Vědci při tomto výzkumu využili 14 dobrovolníků, kteří si vedli „deníky stresu“. Tito lidé během výzkumu poskytovali badatelům vzorky vlasů, aby mohli detailně analyzovat jejich šedivění. Řezali vlasy na plátky o tloušťce jedné dvacetiny milimetru a na nich pak měřili i nepatrné změny barvy vlasů.

TIP: Je opravdu možné, aby někomu zešedivěly vlasy strachem?

Výsledky výzkumu potvrdily, že stres opravdu těsně souvisí se šedivěním vlasů, přestože mezi jednotlivými lidmi mohou být velké rozdíly. Zároveň také vyšlo najevo, že když stres poleví, v některých případech se mohou vlasy opět vybarvit do původní barvy. Dokládá to zkušenost jednoho z účastníků výzkumu, který odjel na dovolenou, a tam mu pět šedivých vlasů ztmavlo zpět na jeho původní odstín. Zdá se tedy, že šedivění (alespoň v některých případech) nemusí představovat nevratnou změnu.

Existuje život po životě, nebo smrt udělá za naším bytím definitivní tečku? Zmíněná otázka je v různých podobách a formulacích stará jako lidstvo samo a odpověď stejně jako v minulosti zůstává především otázkou víry. První pokusy o její vědecké vyřešení přišly v 19. století, v době ohromného vzestupu zájmu o zásvětí. 

Ačkoliv okultní vlnu hnaly vpřed pochybné a často podvodné metody, do věci se vložili i seriózní badatelé, například britský fyzik a chemik William Crookes. Koncem 60. let 19. století se začal zajímat o spiritualismus, k jehož zkoumání využil také vlastní poznatky z oboru radiometrie. Velkým příznivcem existence posmrtného života se stal rovněž spisovatel Arthur Conan Doyle a dané přesvědčení u něj ještě zesílilo po smrti jeho syna v roce 1918. Hmatatelné důkazy ovšem chyběly a nezdálo se, že by se nějaké – třeba jen nepřímé – vůbec kdy podařilo získat.

Zážitek blízké smrti

V roce 1975 však stoupencům myšlenky, že smrtí vše nekončí, poskytla novou naději kniha lékaře Raymonda Moodyho nazvaná Life After Life neboli „život po životě“. Popisuje totiž zkušenosti řady lidí, kteří prodělali klinickou smrt a kupodivu líčili navzájem podobné prožitky, jako světlo na konci tunelu, dojem opuštění vlastního těla a často i velice uvolňující pocity. Moody pro daný jev zavedl dnes již všeobecně používaný termín Near Death Experience neboli NDE, do češtiny obvykle překládaný jako „zážitek blízké smrti“. 

Od té doby nepřestává zajímavý, leč stále rozporuplný fenomén poutat pozornost vědců i široké veřejnosti. Poslední vlnu rozvířila zkraje letošního roku společnost Netflix šestidílnou dokumentární sérií Surviving Death, jejíž první epizoda se věnuje právě NDE a přináší svědectví několika lidí, kteří danou zkušeností prošli.

Příchod duší

Zážitky blízké smrti ovšem nepředstavují nic nového. Například Clifford A. Pickover v knize The Medical Book připomíná, že už Platon ve svém dialogu Ústava zhruba z roku 370 př. n. l. líčí příběh vojáka Éra, který po smrti spatřil „rovný pruh světla jako sloup […] podobný nejvíce duze, ale jasnější a čistší“. Ér se však vrátil mezi živé a o svém prožitku vyprávěl. 

Ještě názorněji zachytil koncem 15. století takřka současnou představu o NDE Hieronymus Bosch, na svém proslulém obraze Příchod duší do Empyrea. Systematičtěji se pak podobné zkušenosti objevovaly v lékařských záznamech od 19. věku a výrazně jich přibylo ve druhé polovině minulého století, s rozvojem resuscitačních technik.

Společné vzpomínky

Ačkoliv neexistuje žádná univerzální definice NDE, uvádí se řada charakteristických rysů, jež tyto zážitky provázejí. Patří mezi ně především již zmíněná mimotělní zkušenost, vnímání okolí navzdory zjevnému bezvědomí, průchod bránou či tunelem, pozorování jasného světla, hluboký pocit klidu a míru, rekapitulace vlastního života nebo setkání s již zesnulými blízkými. 

Podobné zážitky ovšem nepopisují zdaleka všichni, kdo se na hranici života a smrti ocitli. Například lidé, kteří utrpěli zástavu srdce, hovoří o NDE asi v 10–20 % případů, a obvykle navíc zakoušejí jen některé z uvedených prožitků. Jejich vjemy kromě toho nejsou vždy příjemné, někdy bývají naopak stresující a děsivé, přičemž dotyční líčí pocit prázdnoty, opuštění a bezmoci. Zajímavé je, že u těch, kdo prodělali traumatické poranění mozku, se NDE vyskytne pouze asi ve 3 % případů.

Změna osobnosti

NDE mají také poměrně výrazný transformativní charakter. Lidé, kteří je zažili, často projdou zásadní změnou osobnosti, jež může vést až k narušení předchozích vztahů. K běžným projevům patří odklon od materiálního pojímání života a důraz na jeho duchovní stránku, zvýšená péče o ostatní, zmírnění strachu ze smrti či nově nabytá víra v posmrtnou existenci. Ne vždy jsou však změny ku prospěchu: Mohou se vyskytnout i sluchové halucinace (ovšem nikoliv nutně negativní), stres v důsledku konfliktu s dřívějšími názory a přesvědčeními, emoční potíže a podobně.

Co tedy za NDE stojí? Pomineme-li nadpřirozená vysvětlení, nabízí se hned několik modelů objasňujících vznik daných prožitků. Pro žádný z nich nicméně zatím nemáme zcela přesvědčivý důkaz, což pramení i ze samotné podstaty jevu.

Sedm modelů

Předem nelze říct, kdy a u koho NDE nastane. Víceméně všechna nasbíraná data tak mají charakter retrospektivních a subjektivních výpovědí pacientů, jež závisejí na spolehlivosti jejich paměti. Jeden z nejvýznamnějších badatelů na poli NDE, Bruce Greyson z University of Virginia, nabídl v souhrnném článku z roku 2007 sedm vysvětlujících modelů. Zdůraznil přitom, že šance na výskyt NDE nesouvisí s pohlavím, rasou, vyznáním, zbožností, duševním zdravím, inteligencí či neurotismem. Podle některých studií jsou však lidé s těmito zkušenostmi náchylnější k hypnóze, častěji si pamatují své sny a mají lepší představivost. 

Jedno z vysvětlení NDE by podle Greysona mohlo spočívat v osobních a kulturních očekáváních. Jednoduše řečeno: Člověk v takovém okamžiku zažívá to, co si myslí, že zažije – čemuž odpovídá rovněž fakt, že se zážitky blízké smrti mezikulturně do jisté míry liší. Na druhou stranu popisují podobné zkušenosti i lidé, kteří o NDE nikdy neslyšeli.

Návrat k narození?

Ještě spekulativnější interpretace zní, že jde o vzpomínky na narození – konkrétně v případě tunelu a jasného světla. Je však velmi nepravděpodobné, že by novorozenec dokázal svými zatím nedokonale vyvinutými smysly něco takového zachytit a udržet v paměti. Nehledě na to, že se NDE vyskytuje i u lidí, kteří přišli na svět císařským řezem. 

Další možnost nabízí nedostatečné zásobení mozku kyslíkem, případně nadměrná koncentrace oxidu uhličitého v krvi. Jenže kdyby stavy NDE skutečně závisely na fluktuaci kyslíku, docházelo by k nim zřejmě mnohem častěji, než ve skutečnosti zaznamenáváme. K vysvětlujícím hypotézám patří též halucinace vyvolané například léky podanými umírajícímu pacientovi či metabolické změny. Ani ty však neobstojí: U lidí, kteří podobnou medikaci dostali, jsou NDE naopak méně časté. A negativní změny v mozku mají za následek spíš nejasné uvažování či strach, což je v přímém protikladu s většinou zaznamenaných NDE. 

Ketaminový trip

Některé psychotropní látky přesto mohou hrát určitou roli. Studie uvádějí, že uživatelé silného halucinogenu dimethyltryptaminu procházeli zkušenostmi velice podobnými NDE. Zmíněná látka se však vyskytuje zcela přirozeně – ačkoliv ve stopovém množství – i v lidském těle, zejména v epifýze, jež v mozku produkuje spánkový hormon melatonin. Práce publikovaná v roce 2019 ukázala, že u potkanů se množství dimethyltryptaminu v mozku zvyšuje při zástavě srdce. 

Projevy připomínající NDE vyvolává rovněž ketamin. V medicíně obvykle slouží při anestezii, ale vzhledem k psychedelickým účinkům bývá často zneužíván jako rekreační droga. Jeho užití pak provázejí například halucinace, pocity odosobnění a oddělení od vlastního těla – tak jako u NDE.

V hlavní roli hormony?

Zážitek blízké smrti tedy zřejmě představuje komplexní jev, za nímž stojí podobně složité mechanismy. Jeden z nich popisují autoři článku publikovaného v roce 2011: Podle nich možná všechno začíná ve středním mozku v oblasti locus coeruleus, která se podílí na uvolňování noradrenalinu. Zmíněný hormon se vyplavuje při stresu či strachu a ovlivňuje i části mozku související s emocemi a pamětí, jako jsou amygdala a hipokampus – jedny z jeho vývojově nejstarších oblastí. 

Autoři dále spekulují, že noradrenalinový systém může „vyvolávat pozitivní emoce, halucinace a jiné charakteristické rysy zážitků blízké smrti“, a to společně s ostatními částmi středního mozku, které se podílejí na tlumení bolesti či systému „odměn“, jimiž klíčový orgán vytváří vzorce žádoucího chování. Další domněnky pracují s jinými kombinacemi výše uvedených faktorů, ale žádná zatím zásadně nepřevážila.

Do hlubin vědomí

Mezi nejpozoruhodnější aspekty NDE bezpochyby patří, že ačkoliv se člověk nachází ve stavu, kdy by měl být v bezvědomí, ve skutečnosti často zažívá pocit, že vnímá okolí velmi jasně. Navíc si na vše uchová živé a hluboké vzpomínky, které na rozdíl třeba od vzpomínek na sny ani po mnoha letech příliš nevyblednou. Zajímavé je také tvrzení části pacientů, že si pamatují události, jež se odehrály přímo v době jejich klinické smrti – a někteří je dokonce dokážou poměrně dobře popsat. 

Dřív se předpokládalo, že přinejmenším u lidí se zástavou srdce vznikají zážitky spojené s NDE ještě před ní, případně po opětovném „nahození srdce“. Trochu světla vnesl do otázky článek z roku 2013, podle jehož autorů vykazuje mozek potkanů ještě 30 sekund po srdeční zástavě podobnou aktivitu, změřenou pomocí EEG, jako za plného vědomí. Je pravděpodobné, že něco podobného platí i pro člověka.

Brána na onen svět

Každopádně je zřejmé, že se vědomí v případě NDE nechová tak, jak bychom podle stávajících teorií očekávali. Dle autorů teoretické studie, zveřejněné loni v časopise Trends in Cognitive Sciences, by proto detailní výzkum fenoménu mohl posloužit k lepšímu rozklíčování dnes velmi žhavě diskutované otázky, co vlastně vědomí je a jak funguje. Navrhují také, aby se k daným účelům používaly i uměle navozené stavy – například pomocí již zmíněného ketaminu – které NDE připomínají. 

TIP: Za světlem na konci tunelu: Vědci studovali buddhistické mnichy na prahu smrti

Přes určitou kontroverznost si popsaný jev rozhodně zaslouží podrobnější a systematičtější výzkum než dosud. O jeho existenci totiž již není pochyb, zato o jeho podstatě víme navzdory nesčetným hypotézám stále jen málo. Ačkoliv zážitky blízké smrti velmi pravděpodobně nemají s posmrtným životem nic společného, může jejich studium otevřít bránu do dosud nepříliš probádaného světa lidské mysli. A to je vyhlídka přinejmenším stejně vzrušující. 

„Další úspěšný let Ingenuity! Marsovská helikoptéra v pondělí dokončila svůj osmý let,“ oznámila JPL na sociální síti. V krátkém tweetu se operátoři mise pochlubili, že vrtulník během 77,4 vteřiny uletěl vzdálenost 160 metrů. Přistál přitom na dalším novém místě 133,5 metru od robotického vozítka Perseverance.

Ingenuity v pondělí absolvoval již druhý bezproblémový přesun marsovskou atmosférou po sobě po potížích, které se vyskytly při šestém letu. Stroj 22. května zaznamenal v závěru letového testu technické problémy, ale nakonec bezpečně přistál. Podle expertů JPL vše způsobila určitá zranitelnost systému časování.

Dron měl původně naplánováno pět letů, nicméně pokračující zdárný průběh testování přiměl vědce k prodloužení programu a k experimentování s náročnějšími demonstracemi. Zvyšovala se rychlost i vzdálenost a od pátého letu vrtulník přistává vždy na jiném místě. Podle serveru Space.com by Ingenuity měl držet krok s Perseverance a sledovat jeho trasu s cílem vyzkoušet možnosti tandemové spolupráce vozítek a létajících aparátů při vědecké práci.

TIP: Vyslanec vědy a techniky: Jaké vědecké přístroje nese rover Perseverance

Perseverance a Ingenuity mají vlastní programy. Helikoptéra není vybavená vědeckými přístroji, jejím jediným úkolem je vyzkoušet možnost využívat v budoucnu při zkoumání povrchu mimozemských těles podobné létající aparáty. Mise robotického roveru zahrnuje především hledání známek možného minulého, nikoli současného, života na Marsu, shromažďování údajů o klimatu a geologii planety a sbírání vzorků hornin a prachu, které by někdy v budoucnu měly být přepraveny na Zemi.

Organizace africké jednoty přijala v roce 1977 úmluvu, kde činnost v žoldnéřských skupinách v boji proti právu národů na sebeurčení či proti územní celistvosti státu označuje za zločin. Stejně se k tomuto fenoménu staví Mezinárodní úmluva OSN proti získávání, používání, financování a výcviku žoldnéřů, která navíc rozšířila jeho definici. V platnost vstoupila v roce 2001, dosud ji však ratifikovalo jen 37 států. Česká republika mezi nimi není a zatím posledním signatářem je Arménie, která v listopadu 2020 reagovala na nasazení žoldnéřů na ázerbájdžánské straně v konfliktu o Náhorní Karabach.

Předchozí část: Mezi paragrafy: Žoldnéři a kontraktoři podle mezinárodního práva (1)

Další posun přišel v 90. letech při přípravě Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Objevily se návrhy, aby mezinárodní právo považovalo žoldnéřství za zločin, ale k zařazení do dokumentu nakonec nedošlo. Takto klasifikována je zde však agrese a jednou z jejích forem je i vyslání žoldnéřů státem nebo jeho jménem, kteří v závažné míře (v zásadě odpovídající vojenskému útoku) používají ozbrojenou sílu proti jinému státu.

Nejasné postavení

Dosud zmíněné dokumenty mezinárodního práva řešily hlavně tradiční žoldnéřské skupiny, avšak od konce studené války masivně narostl vliv a role soukromých vojenských společností, které se organizací, velikostí a zvláště smluvními vazbami na státy a mezinárodní organizace výrazně odlišují. Přesto část politické a právní sféry stále nahlížela a nahlíží na tyto firmy jako na klasické žoldnéře.

Mezinárodní společenství proto usiluje o odlišení a přesnou právní úpravu pro soukromé vojenské společnosti a kontraktory v jejich řadách, přičemž se na těchto snahách podílí i Mezinárodní červený kříž. Doposud nejvýznamnějším výstupem jednání je takzvaný Dokument z Montreux o souvisejících mezinárodněprávních závazcích a osvědčené postupy států pro působení soukromých vojenských a bezpečnostních společností během ozbrojeného konfliktu z roku 2008.

Zapojení tajných služeb

Byť se nejedná o právně závaznou mezinárodní úmluvu (obsahuje pouze soubor různých doporučených postupů), má dopad na jednání států, které se k němu připojily. Česká republika tak učinila v roce 2013. Na tento dokument odkazuje i usnesení Evropského parlamentu z roku 2017 o soukromých bezpečnostních společnostech. V něm europoslanci na jednu stranu uznali význam těchto společností pro vojenské operace EU, na straně druhé vyzvali k jejich důsledné kontrole.

TIP: Krok za krokem: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie

Proti usnesení se však staví část politiků zvláště z krajní levice. Celkový obraz soukromých vojenských společností narušuje celá řada ilegálních incidentů, které byly s jejich působením spojeny (asi nejznámější přestavuje střelba kontraktorů z firmy Blackwater do iráckých civilistů v roce 2007). I oni jsou přitom odpovědní za své zločiny.

Po výrazném příchodu ruských skupin na globální scénu (zvláště Wagner Group) se projevuje silné propojení mezi zájmy státních tajných služeb, tradičního žoldnéřství i nových forem kontraktů, což brání jejich přesnému zařazení. Mezinárodní právo tak nadále čelí výzvám, jak přesně „oddělit zrno od plev“ na poli privatizace vojenské bezpečnosti.

Nová studie vědců z McGillovy univerzity a francouzského národního výzkumného institutu pro zemědělství, výživu a životní prostředí INRA dokládá, že 51 až 60 % z 64 milionů kilometrů řek a potoků na Zemi, které vědci zkoumali, přestává pravidelně proudit, nebo po část roku vysychají. Jedná se o vůbec první empiricky podloženou studii tohoto druhu.

Vědci upozorňují, že v poslední době, především kvůli globálnímu oteplování a změnám hospodaření v krajině, se pravidelné zastavování či mizení řek týká stále více toků. Pozorujeme to například v Egyptě, v různých částech Asie nebo třeba v oblasti řeky Colorado v severní Americe.

TIP: Planeta řek: Země je pokrytá řekami a potoky ve větší míře, než jsme mysleli

V některých horkých a suchých oblastech, například v Indii nebo v Austrálii se tento fenomén týká až 95 % vodních toků. Ekohydrolog Mathis Messager a jeho kolegové tvrdí, že změny chování řek mají značný význam a dopad na místní ekosystémy i na obyvatele příslušných oblastí. Studie také na základě předběžných odhadů naznačuje, že více než polovina světové populace žije v lokalitách, kde nejbližší řeka nebo potok není trvalého rázu.

Dlouhá staletí spadalo území Bosny a Hercegoviny pod svrchovanost Osmanské říše. Situace zde byla složitá, protože šlo o území ležící na hranici s habsburskými državami a navíc se tu prolínaly různé kultury. Místní obyvatelstvo hovořilo slovanským jazykem, ale v oblasti náboženského vyznání se dělilo na tři skupiny. Největší část byla pravoslavná, následovali muslimové a katolíci.

Turecká nadvláda byla ze strany křesťanů stále více chápána jako negativní jev a během 19. století proběhla řada protitureckých revolt a rolnických vzpour. Při poslední z nich roku 1875 povstalcům pomáhali Srbové, Černohorci a Bulhaři. Posléze začalo s Osmanskou říší válčit také Rusko a Turci nakonec utrpěli porážku. Vítězní Rusové nadiktovali skomírající říši tvrdé podmínky, ale ostatní evropské mocnosti si nepřály dominanci ruského vlivu na Balkáně. Situaci měl vyřešit kongres probíhající od 13. června do 13. července 1878 v Berlíně. Mocnosti zde dohodly uspořádání balkánských poměrů na základě svých představ a Rakousko-Uhersko získalo souhlas k okupaci Bosny a Hercegoviny.

Krvavá okupace 

Pro císaře Františka Josefa I. byl tento akt významnou událostí. Vždyť během své dosavadní vlády zatím po prohraných válkách území jenom ztrácel (roku 1859 Lombardii, 1866 Benátsko) a nyní se tedy konečně dočkal nějakého zisku. Jenže to nebylo vůbec jednoduché. Bosenští Srbové i muslimové přijali rozhodnutí Berlínského kongresu s nelibostí, a když koncem července 1878 vtáhl na bosenské území rakouský XIII. armádní sbor, setkal se s nečekaně tvrdým ozbrojeným odporem.

První větší srážka proběhla při obsazování Maglaje a Rakušané během ní ztratili přes čtyři desítky vojáků. Mírně zkomolené jméno města se pak v Čechách stalo synonymem pro nějakou nepřehlednou rvačku nebo nepořádek („to byl ale maglajs!“). Postupující jednotky musely svádět tuhé boje i v příštích dnech a 19. srpna obsadili Rakušané Sarajevo. Stále víc však bylo jasné, že poměrně slabé jednotky vyčleněné pro okupaci na zvládnutí svého úkolu nestačí. Proto byla mobilizována II. armáda pod velením polního zbrojmistra Josipa Filipoviće o celkové síle přes 150 000 mužů. Ta postupně likvidovala jednotlivá ohniska odporu, až koncem srpna padl do rakouského zajetí i vůdce povstalých muslimů – učitel náboženství Hadži Loja, který byl uvězněn v terezínské Malé pevnosti. Poslední větší boje proběhly počátkem října, načež bylo celé území Bosny a Hercegoviny pacifikováno. Jednotky c. k. armády však za okupaci zaplatily vysokou daň v podobě 5 198 mrtvých, nezvěstných a zraněných vojáků. 

Nové problémy 

Nastalé poměry v Bosně a Hercegovině dostaly právní rámec uzavřením takzvané Cařihradské dohody z 21. dubna 1879. Na jejím základě zůstávalo toto území formálně nadále pod svrchovaností Osmanské říše, ale v praxi o všem rozhodovala okupační mocnost. V Sarajevu došlo ke zřízení zemské vlády a v jejím čele vždy stanul nějaký generál rakousko-uherské armády. Velké slovo zde pak mělo i společné rakousko-uherské ministerstvo financí. Na území Bosny a Hercegoviny přitom nadále zůstávaly silné armádní i policejní jednotky. A bylo jich třeba, protože další nepokoje na sebe nedaly dlouho čekat.

V říjnu 1881 totiž Rakušané vyhlásili nový zákon o zemské obraně, který stanovoval pro veškeré mužské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny brannou povinnost. To vyvolalo mezi muslimy a pravoslavnými velkou nespokojenost, takže koncem roku začali napadat četnické stanice i menší vojenské jednotky. Útok na kasárna v Uloku 11. ledna 1882 se stal signálem k vypuknutí povstání ve východní Hercegovině, kterého se účastnilo asi 2 až 3 tisíce ozbrojenců. C. a k. armáda nasadila k potlačení nepokojů přes 25 000 vojáků, kteří se podle oficiální statistiky střetli s povstalci v 205 srážkách různě velké intenzity.

Do poloviny roku 1882 byl odpor zlomen, ale vývoj názorně ukázal, jak nestabilní situace v zemi panuje. Rakušané se proto snažili Bosnu a Hercegovinu co nejvíce připoutat k monarchii – ať už připojením k jejímu celnímu systému, nebo založením Privilegované zemské banky určené na podporu průmyslového a obchodního rozvoje.

Všeobecný rozkvět

Je třeba říci, že okupace z roku 1878 přinesla místnímu obyvatelstvu dosud nepoznaný rozvoj po ekonomické i kulturní stránce. V následujících letech byly zakládány průmyslové podniky zabývající se zejména těžbou uhlí a zpracováním dřeva. Vznikaly nové silnice, železniční tratě a stavěly se moderní mosty. Dosud silně zaostalá země si pomalu zvykala na výdobytky západní civilizace v podobě státních škol a nemocnic. Lidé také měli možnost navštívit první divadla či muzea, významným způsobem také rostl počet titulů vydávaných novin a časopisů.

Vidina úspěšné kariéry lákala i mnohé podnikavce. Do začátku první světové války se do Bosny a Hercegoviny přistěhovalo z různých koutů monarchie na 200 000 lidí, zejména z řad inteligence, podnikatelů, úředníků, ale i řemeslníků a dělníků. Na druhé straně se však byrokratické správě země nepodařilo překonat příliš velké kulturní rozdíly mezi jednotlivými etniky. Rostlo rovněž daňové zatížení rolníků, což zvyšovalo sociální a politické napětí.

Také narůstající emancipace srbského i muslimského obyvatelstva v podobě zakládání různých osvětových, vzdělávacích a posléze i politických spolků nebyla Rakušanům zrovna po chuti. Na počátku 20. století se objevily i první politické strany, založené ovšem opět na národnostním a náboženském základě. Své vlastní tak měli Chorvaté, Srbové i muslimové. Situace se potom vyhrotila roku 1908, kdy v Osmanské říši vypukla takzvaná mladoturecká revoluce. Vyvolali ji nacionalisté toužící získat politické svobody a obnovit zašlou slávu své země.  

Anekční krize

Rakušané se obávali, že volání mladoturků po svobodě by mohlo nalézt odezvu i mezi bosenskými muslimy. Země totiž stále formálně patřila Turkům, i když fakticky to už dávno nic neznamenalo. Rakousko-uherský ministr zahraničí baron Alois Lexa von Aehrenthal proto přišel s návrhem na okamžitou anexi Bosny a Hercegoviny a nalezl podporu u císaře. Je zajímavé, že právě František Ferdinand d´Este proti tomuto záměru protestoval, ale nebylo mu to nic platné. Počátkem října 1908 vydal František Josef I. manifest oficiálně proklamující anexi, čímž definitivně skončila „papírová“ sultánova svrchovanost a Bosna se stala oficiálně součástí mnohonárodnostního soustátí. Rakousko-Uhersko zároveň mobilizovalo šest armádních sborů.

Evropská veřejnost tak byla postavena před hotovou věc, což se pochopitelně nelíbilo některým mocnostem. Anexi silně kritizovala především Itálie, ale protestovali také Britové s tím, že „porušení nebo změnu zásad Berlínské smlouvy bez předchozí dohody s ostatními státy, z nichž je v daném případě nejvíce dotčeno Turecko, nemůže vláda Jeho Veličenstva nikdy schválit, ani uznat.“

Někteří generálové ve Vídni chtěli využít dané situace a vyprovokovat válku se Srbskem jakožto nevítaným konkurentem na Balkáně. Nakonec však zůstalo jen u pomyslného řinčení zbraněmi. Mocnosti se tentokrát ještě dokázaly dohodnout bez války. Ne však nadlouho, protože první světová válka se již nezadržitelně blížila.

Poslední mírová léta

Aby uklidnil rozjitřené vášně, slíbil František Josef I. bosenskému obyvatelstvu již ve svém anekčním manifestu vydání ústavy. Ta byla císařem podepsána 17. února 1910 a oficiálně se jí říkalo Zemský statut. Z Bosny a Hercegoviny se tím staly korunní země Habsbursko-lotrinského rodu, přičemž došlo i k vytvoření Zemského sněmu, což byl jakýsi místní parlament. Měl však dost omezené pravomoci a do politických záležitostí prakticky nemohl zasahovat.

TIP: Neklidný Balkán: Proč je již 150 let poloostrov zdrojem trvalého napětí?

Anexe tedy v praxi nic moc nezměnila, rakousko-uherská správa země byla v podstatě stále stejná. Společenské a politické poměry naopak v posledních letech před vypuknutím světového konfliktu spíše houstly a vlivem propagandy z okolních slovanských zemí (Srbsko a Černá Hora) se radikalizovala zejména mládež. Projevilo se to například 15. června 1910, kdy čtyřiadvacetiletý student Bogdan Žerajić provedl nezdařený atentát na vojenského guvernéra Bosny generála Marijana Varešanina. Budoucnost tedy nevěstila nic dobrého. 

Do malého městečka Svatá Kateřina na Sinajském poloostrově jezdí přímá autobusová linka, a to nejen z Káhiry, ale také z okolních letovisek. Cesta sice může trvat i přes patnáct hodin, jelikož egyptská metropole leží asi 500 kilometrů daleko, přesto patří zmíněný zážitek ke zdejšímu koloritu. Využít se dá rovněž autostop, především od 180 kilometrů vzdálených izraelských hranic, odkud přijíždí množství evropských turistů. Musíte však počítat s tím, že jsou místní lidé zvyklí nechat si za svezení zaplatit, a také je třeba zvážit bezpečnostní situaci. Pohyb na severu Sinaje totiž značně omezují islamistické skupiny, jež tam stále operují, i vojenská kontrolní stanoviště střežící průjezd po silnicích. 

Prázdné město, plný klášter

Turisté dávají obvykle přednost jednodennímu výletu v malých minibusech z přímořských letovisek, jako jsou Dahab nebo Šarm aš-Šajch. Také proto přilehlé městečko a místní hotely i restaurace zejí prázdnotou. Navíc beduíni nechtějí cestovatele příliš pouštět do okolních hor, a většina návštěvníků se tak v oblasti Svaté Kateřiny nezdrží déle než pár hodin. 

Klášter se nachází v Protektorátu Svatá Kateřina, chráněné oblasti označené jako národní park. Za vstup do ní se platí, včetně automobilu, jímž do parku jedete. Může se také stát, že po vás úředník bude chtít poplatek, i když vám vozidlo nepatří – cestujete-li například stopem či s místním průvodcem. V takovém případě nezbývá než si svoji pravdu trochu „uhádat“.

Ráj samotářů

V malé příjemné obci Svatá Kateřina na turisty téměř nenarazíte. Většina přijíždějících totiž na kruhovém objezdu, zdobeném mozaikou světice, zahýbá po návštěvě turistického centra rovnou ke klášteru a mezi tamní beduíny ani nezavítá. Na první pohled se není čemu divit – v městečku je víc vojáků, armádních stanovišť a základen než hostelů, restaurací a zařízení pro civilisty. Při cestě ke klášteru pak narazíte na řadu zátarasů a dva kontrolní body. 

Egypt totiž v posledních letech zaznamenal několik teroristických útoků cílených přímo na turisty, a nejvyhledávanější památky se tak nacházejí doslova v sevření bezpečnostních složek. Politická nestabilita a koronavirová krize pak exodus zahraničních návštěvníků završily: Loni do Egypta zavítalo asi 3,5 milionu lidí – výrazně méně oproti roku 2019, kdy si tamní pamětihodnosti prohlédlo 13 milionů zájemců. Vláda přesto věří, že se v příštím roce čísla vrátí na dřívější úroveň. 

Prázdné městečko tak nabízí ideální prostor pro samotáře, kteří mohou mít sami pro sebe i celý hotel. Do dvou či tří lokálních vývařoven chodí spíš místní, ale jídlo je dobré, a hlavně máte šanci se setkat s obyvateli a jejich kulturou. Část z nich se hlásí ke křesťanství, což představuje v jinak muslimském Egyptě opravdovou výjimku.

Co vypráví Bible

„Mojžíš zatím pásl ovce svého tchána, midiánského kněze Jetra. Jednou, když vedl stádo hluboko do pouště, přišel až k Boží hoře Oréb. Vtom se mu v ohnivém plameni z prostředku keře ukázal Hospodinův anděl. Mojžíš se podíval a hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován.“ Tento biblický příběh z knihy Exodus osudově ovlivnil vývoj oblasti kolem Svaté Kateřiny, protože právě tam se Mojžíšovi zjevil hořící keř, skrz který pak promluvil Bůh. Vyjevil praotci několika náboženství své pravé jméno Jahve, tedy v překladu knihy Septuaginta „jsem, který jsem“. 

Zdejší krajina se stala dějištěm také dalších význačných biblických příběhů: Podle židovské i křesťanské tradice dostal Mojžíš od Boha desky s deseti přikázáními na hoře Sinaj, jež se tyčí jen několik kilometrů od Svaté Kateřiny. A navzdory původním sporům, zda se skutečně jedná o legendární biblický vrchol, o tom dnes již pochybuje málokdo.

Svatá matka Helena

Samotný klášter se ukrývá v malém údolí ad-Dér v nadmořské výšce 1 585 metrů, na úpatí zmíněné svaté hory Sinaj s 2 285 metry nad mořem a na dohled hory Svaté Kateřiny, jež se tyčí až do 2 629 metrů. V okolí se vypíná několik dalších dvoutisícových vrcholů a mezi nimi se vine řada působivých údolí. 

První doložené stálé osídlení regionu se datuje do začátku 4. století. Záhy poté tam Helena, matka římského císaře Konstantina Velikého, nechala postavit kapli. Nešlo přitom o její jediný čin posilující pozici nového náboženství: Coby horlivá křesťanka se údajně významně podílela na nalezení kříže, na němž skonal Ježíš. A za tento i další skutky ji po smrti prohlásili za svatou.

Zjevení mučednice

Kapli ničily občasné nájezdy beduínů i další nepokoje, proto se římský císař Justinián v roce 537 rozhodl areál opevnit patnáct metrů vysokými hradbami a nechal vybudovat i trojlodní baziliku a další infrastrukturu. Přestavby trvaly přibližně do roku 560 a daly klášteru jeho dnešní podobu. Ve 12. století přibyla mešita pro muslimské poutníky, ovšem dnes se již neužívá. Velké rekonstrukce se památka dočkala v roce 1800, kdy ji po dobytí Egypta nařídil opravit sám Napoleon. 

V roce 2002 se klášter dostal na seznam UNESCO, jako jedna z nejdéle fungujících institucí svého druhu. Jeho název se odvozuje od mučednice z Alexandrie, jež zemřela ve 4. století (viz Nesená anděly). Kostel byl původně zasvěcen Panně Marii, ale protože se zmíněná egyptská obránkyně víry podle legendy zjevovala místním mnichům, dočkal se svatostánek přejmenování. Dnes komplex spravuje dvacítka řeholníků a veřejnosti zůstává přístupný pouze zčásti, jelikož stále slouží svému účelu. 

Pouť k hořícímu keři

Skrz mohutné opevnění vstoupíte do srdce svatého místa malou brankou. Uvnitř vám vyrazí dech krása klášterní kaple i mnoho artefaktů. Areál se rozkládá na sto hektarech, a to včetně rozlehlých zahrad. Zdejší knihovna patří mezi nejstarší dosud fungující na světě a obsahuje stovky ikon i spisů, s nevyčíslitelnou kulturní, historickou a náboženskou hodnotou. Část z nich spatříte v malém muzeu, jež ikony vystavuje. 

TIP: Průvodce biblickými místy: Tam, kde se psaly dějiny víry

Bohužel, tzv. Sinajský kodex už v 19. století odvezl – podle některých ukradl – lipský evangelický teolog Konstantin von Tischendorf. Unikátní pergamenový rukopis z druhé poloviny 4. století obsahuje téměř celý Starý i Nový zákon a dnes se jeho velká část nachází v Britské knihovně. Návštěvníci však míří převážně k biblickému „hořícímu“ keři: Zástupy tam proudí po celý den, což místu dodává atmosféru pouti. 

Pokud jde o virové infekce, jednou z velkých záhad pro nás stále je, proč jsou někteří lidé postižení takovým onemocněním mnohem méně než jiní. Američtí odborníci ve své nové studii nedávno zjistili, že lidé, kteří jsou vysoce citliví na hořkou chuť, jsou zároveň zřejmě více odolní vůči pandemickému koronaviru.

Schopnost lidí vnímat chuti těsně souvisí s genem pro receptor hořké chuti TAS2R38. Podle toho, jestli člověk má dvě, jednu nebo žádnou specifickou kopii tohoto genu, tak je odborníci někdy rozlišují na „superchutnače“, „chutnače“ a „nechutnače“ (anglicky supertasters, tasters, nontasters).

Nečekaná výhoda

Lidé se dvěma kopiemi genu, tedy superchutnači, intenzivně cítí především hořké chutě, což má vliv na složení jejich stravy, protože se obvykle vyhýbají jídlům s výraznou chutí. Vedoucí výzkumu Henry Barham z Baton Rouge General Medical Center v Louisianě byl k tomuto výzkumu inspirován vlastní zkušeností. Sám je superchutnač a zúčastnil se operace, při níž se jeho kolegové nakazili covidem-19, ale on nikoliv. 

V rámci výzkumu studovali celkem 1935 dobrovolníků. Jednoduchým testem chuti je rozdělili na superchutnače (508), chutnače (917) a nechutnače (510), a následně sledovali jejich osud během pandemie covid-19, v období mezi začátkem července a koncem září 2020. Výsledky jsou přesvědčivé. Nechutnači byli mnohem častěji pozitivně testováni s pandemickým virem, byli častěji hospitalizováni a měli příznaky choroby delší dobu. V nemocnici skončilo kvůli covidu 55 účastníků výzkumu a 47 z nich byli nechutnači.

TIP: Otázka pohlaví: Je pravda, že covid-19 zasáhne hůře muže než ženy?

Z předešlých výzkumů je známo, že superchutnači nejsou jen vnímavější vůči výrazné chuti. Mají také větší počet brv na buňkách uvnitř nosu a dutin a jejich těla produkují více hlenu a oxidu dusnatého. To zvyšuje jejich přirozenou obranu proti patogenům. Vědci ale zároveň upozorňují, že tato obrana není stoprocentní. I superchutnač se může nakazit pandemickým virem a vážně onemocnět, například je-li vystaven velkému množství virových částic.