Françoise prožila neradostné dětství. Jejího otce uvěznili za vraždu první ženy. Ve vězení svedl dceru správce, s níž se pak oženil a měl několik dětí. Françoise přišla na svět 27. listopadu 1635 ve věznici ve městě Niort. Na matku vzpomínala jako na chladnou osobu, která ji nikdy nepolíbila a dokonce ji posílala žebrat. Později svěřili Françoise sestře jejího legendárního dědečka, jednoho z nejhorlivějších francouzských hugenotů Théodora Agrippy d´Aubigné (1552–1630). Nakonec strávila několik let na karibském ostrově Marie-Galante, kde její rodiče po otcově propuštění marně hledali štěstí.  

Mladá vdova

V patnácti letech se „mladá indiánka“, jak Françoise přezdívali, přestěhovala s jednou šlechtičnou, jíž dělala společnici, do Paříže a přestoupila na katolictví. Byla chytrá a vtipná, jenže chudá. Aristokraté o nevěstu bez věna nestáli a bez peněz nemohla vstoupit ani do kláštera. Nakonec si jí všiml nadaný básník a satirik Paul Scarron (1610–1660), který jí nabídl manželství. Šestnáctiletá Françoise souhlasila. Nevadilo jí, že byl téměř ochrnutý, ani že jí nemohl poskytnout fyzickou lásku. Jako paní Scarronová si s ním užívala intelektuální atmosféry, pohody a radosti. Manžel ji učil latinsky, španělsky a italsky, psát verše a seznámil ji s nejvtipnějšími a nejproslulejšími Francouzi.

Paní Scarronová konečně mohla uplatnit svůj talent, vedla kultivované rozhovory, elegantně se vyjadřovala a proslula brilantními bonmoty. Navíc „měla nejkrásnější oči na světě, černé, zářivé, svěží, vášnivé a plné ducha“, jak se vyjádřila jedna z návštěvnic jejich salónu.

Po poklidných osmi letech manželství paní Scarronová ovdověla a vzhledem k tomu, že manžel po sobě zanechal pouze dluhy, opět upadla do chudoby. Z rodiny jí nikdo pomoci nemohl, otec byl již mrtev, jeden z bratrů spáchal sebevraždu, druhý byl opilec a sukničkář. Proto jí její známé vyprosily menší penzi u dvora. Aby o ni nepřišla, vedla příkladný život mladé vdovy, často navštěvovala mše, vyhýbala se milostným dobrodružstvím a snažila se zachovat si přízeň vznešených přátel. Vévoda de Saint-Simon napsal: „V těch domech nebyla paní Scarronová zdaleka přijímaná jako rovná. Byla tam děvečkou pro všechno, hned aby požádala o dříví, hned aby dohlédla, zda už se prostírá, jindy zda kočár toho nebo oné už se vrátil, a takových drobných povinností (…) měla na tisíce.“

Vychovatelka nemanželských dětí

V roce 1661 došlo ve Francii k zásadní změně. Král Ludvík XIV. (1638–1715) nejmenoval nového prvního ministra a sám se chopil otěží vlády. V osobním životě jeho srdce náleželo oficiální metrese, nikoliv manželce, dětinské, neschopné a bezduché královně Marii Terezii (1638–1683). Jejich děti byly bohužel v důsledku následků sňatkové politiky, která spojovala blízké příbuzné, málo odolné, omezeně inteligentní a nehezké. Například obtloustlý, lenivý dauphin Ludvík (vládl 1661–1711) „se odvažoval jen toho, co mu bylo dovoleno“. 

Naopak královy nemanželské děti, zplozené z vášnivé lásky, vynikaly krásou a inteligencí. Jejich matka, panovníkova milenka, pyšná, krásná, šarmantní a vtipná Françoise-Athénaïs de Rochechouart de Mortemart markýza de Montespan (1640–1707) si libovala ve výstřednostech, velkoleposti, okázalosti a přepychových, nápadných šatech. Ve svých komnatách měla mluvící papoušky, našminkovaná selata a kočkodany navlečené do kostýmů. Plně ztělesňovala barokní éru. Spolu se svým milencem představovala středobod dvora, který se přesunul do nové, velkolepé rezidence ve Versailles. Její život se skládal z dostaveníček s králem, hudby, tance, ohňostrojů, hraní karet, oblékání a neustálé reprezentace. A Francouzi byli nadšeni, že přepych a záře jejich dvora vyráží světu dech. 

Paní de Montespan sice udávala tón u dvorské společnosti, nicméně musela brát ohledy na fakt, že byla stále provdána za jiného muže. Její děti, narozené ze vztahu s králem, proto musely zpočátku žít na tajném místě a byly svěřeny do péče spolehlivé, bezdětné paní Scarronové. Ta si je zamilovala, svědomitě se o ně starala, obětavě je ošetřovala a ochraňovala. Po čase se přestěhovala i s dětmi ke dvoru, kde se v roce 1671 poprvé setkala s králem. Tehdy ho ale nijak nezaujala, neboť chodila v nudných černých šatech, působila přísně a mluvila o věcech, kterým nerozuměl.

Nová metresa

Po několika letech se Ludvík nabažil žárlivých a hysterických scén i vyumělkovanosti paní de Montespan, naopak ho začala stále více přitahovat vychovatelka jeho nemanželských dětí. Jednou o ní pronesl, že „ví, jak milovat. Bylo by velkým potěšením být jí milován“. Za příkladnou péči ji odměnil značným obnosem, za nějž si v roce 1675 zakoupila panství Maintenon. A tak se z vdovy Scarronové stala markýza de Maintenon.

Již dávno nebyla onou tichou, skromnou vdovou, nýbrž sebevědomou dvořankou. V králově přítomnosti se chovala nenuceně, dokázala vtipkovat, ale především moudře komentovala řadu vážných problémů, navíc byla přesná a důkladná. Ke králově upřímnému překvapení se odmítla stát jeho milenkou. O to více o ni usiloval. Nakonec paní de Maintenon podlehla. Nová metresa ale zachovávala velkou diskrétnost, takže si mnozí u dvora mysleli, že u ní monarcha hledá pouze duchaplnou konverzaci. Ale pozorným dvořanům nic neuniklo, a proto její příjmení posměšně zkomolili na „Madame de Maintenant“, tedy „paní na teď“.

Po určitou dobu si král ponechal obě milenky a sváděl i další krasavice. Paní de Maintenon byla jmenována dvorní dámou následníkovy manželky, naopak hysterická paní de Montespan se definitivně znemožnila tím, že se zapletla do travičské aféry. V roce 1680 bylo totiž odhaleno řádění spolku čarodějnic. Příslušníci nejvyšších kruhů se účastnili černých mší, nechali si vyrábět různé lektvary a mnozí v honbě za dědictvím podávali svým blízkým jedy. Paní de Montespan si údajně nechala namíchat elixír lásky. Dvaačtyřicetiletý Ludvík sice její účast ututlal, ale jeho city k ní definitivně ochladly. Od toho okamžiku chtěl být jen s o tři roky starší, ctnostnou paní de Maintenon, stále velmi přitažlivou intelektuálkou a oddanou křesťankou s tmavými vlasy a pěknou postavou.

Králova femme fatale 

Paní de Maintenon usilovala o spásu královy duše. Zůstala sice jeho milenkou, ale zároveň ho znovu přiměla plnit manželské povinnosti a více se věnovat Marii Terezii, aby dal příklad ctnosti celé zemi. A král ji poslechl. V roce 1683 královna náhle zemřela, což jeden z dvořanů komentoval slovy: „Všichni byli překvapeni, protože měla jen malý otok na ruce. Lékaři ji za tři dny přivedli do hrobu.“ Narážel na to, že tehdejší hlavní „léčící“ metody byly klystýr a pouštění žilou.

Panovník nejmocnějšího státu v Evropě, potomek králů a císařů tedy ovdověl. Miloval paní de Maintenon, která mu ale nejspíše pohrozila, že pokud se znovu ožení, odejde od dvora. Již nechtěla žít v hříchu. A Ludvík se ocitl v ožehavé situaci. S členkou nižší šlechty, vdovou po měšťanovi se veřejně oženit nemohl, protože takový krok by zničil jeho renomé i vážnost po celém světě. Zároveň však nechtěl přijít o svou vyvolenou. Morální dilema nakonec vyřešil šokujícím způsobem. Pravděpodobně v létě 1684 se Françoise markýza de Maintenon stala jeho tajnou morganatickou manželkou. Do dnešních dnů je svatební obřad zahalen tajemstvím, neboť se o něm nedochovaly žádné prameny.

TIP: Frivolnosti na dvoře Krále Slunce: Jak se bavil Ludvík XIV.?

Dvořané však z mnoha nových okolností vytušili, že se vztah krále a markýzy změnil. Například zůstávala sedět, když do místnosti vstoupil člen královské rodiny. Následník trůnu ji každý den formálně navštěvoval. A na společném portrétu s králem a jeho potomky byl její šat lemován hermelínem. Paní de Maintenon asi tajně doufala, že ji manžel jednou oficiálně uzná královnou, leč čekala marně.

Po manželově smrti v roce 1715 odešla paní de Maintenon do ústraní, kde 15. dubna 1719 v osmdesáti třech letech skonala. Její sokyně, markýza de Montespan, měla jistě pravdu, když jí jednou řekla: „To král, Vy i já, jsme orli mezi vrabci, duše z kamene.“ 

Druhu Strophocactus wittii se přezdívá měsíční květina – rozkvétá totiž v noci a do rána uvadá. Kaktus představuje tzv. epifyt: Porůstá tělo jiné rostliny, ale necizopasí na ní, živiny si obstarává sám. V době rozkvětu sladce voní a jeho odér se prý dá přirovnat k jednomu z parfémů popové hvězdy Rihanny, přičemž na něj kaktus láká lišajovité motýly. Později během noci se libá vůně zvolna mění v zápach a ráno květenství uvadá.

TIP: Unikátní časosběrné video: 365 východů Slunce ve 23 sekundách

Jedinečná událost se odehrála v botanické zahradě University of Cambridge a šlo o první kvetoucí Strophocactus wittii v britských dějinách.

První kosmonauti ESA se dostali do vesmíru díky dohodě se Spojenými státy o účasti Evropanů na programu raketoplánů. Evropská kosmická agentura pro dnes již vysloužilý stroj vyrobila řadu příslušenství a NASA místo přímé platby nabídla účast v posádkách a na některých expedicích. Započalo tak partnerství trvající dodnes. V rámci obdobné spolupráce dodává Evropa v současnosti servisní moduly pro americké lodě Orion, čímž si zajistila místo pro své kosmonauty v programu Artemis.

Národní agentury evropských zemí organizovaly lety do vesmíru na základě dvoustranných úmluv nejen s Američany, ale také se Sověty, respektive Rusy, takže někteří Evropané dostali možnost podívat se i na Mir. 

Sedm nových statečných

V březnu 1998 rozhodla ESA o zrušení samostatných národních oddílů členských zemí – Německa, Francie a Itálie – a započalo shromažďování všech aktivních evropských kosmonautů do jediné skupiny, s plánovanými 16 zástupci: po čtyřech z Francie, Itálie, Německa a ostatních států. Přechod trval až do roku 2002, ovšem zmíněný početní stav se dosud nenaplnil. Po odchodu některých členů v roce 2007 čítal oddíl dokonce jen osm kosmonautů, v současné době je jich v aktivní službě patnáct. 

Od dubna 2008 probíhal další nábor kandidátů. Z celkových 8 413 přihlášených bylo vybráno pouhých šest nových kosmonautů: Luca Parmitano a Samantha Cristoforettiová z Itálie, Alexander Gerst z Německa, Brit Timothy Peake, Dán Andreas Mogensen a Thomas Pesquet z Francie. V roce 2015 se k nim přidal ještě nováček Matthias Maurer z Německa. 

Pilotův sen

Luca Parmitano pochází z krásného sicilského města Paternò, i když sám považuje za svůj rodný kraj spíš celou oblast Katánie. Už jako malý kluk prý snil, že se jednou stane astronautem, ale stejně jako většina ostatních si myslel, že podobné mety nelze dosáhnout. Asi jako každý během dospívání se snažil zjistit, co by chtěl jednou dělat. Své představy mnohokrát měnil, ale jistá věc mu nedala spát: Přemýšlel o létání a o tom, jaká by byla práce opravdového pilota. Nakonec ho to přivedlo až k letectvu, kde se chlapecký sen pomalu měnil ve skutečnost. Jeho cesta ovšem směřovala přes řadu malých i velkých projektů.

V roce 1995 Luca dokončil Vědecké lyceum Galilea Galileiho v Katánii a pokračoval na Univerzitu Fridricha II., kde získal titul bakaláře politických věd. Vstoupil do armády a na přelomu milénia završil Vojenskou leteckou akademii. Následně zamířil na pilotní výcvik do USA a sen o létání se splnil. Mezi roky 2001 a 2009 sloužil jako pilot italského vojenského letectva, konkrétně na průzkumných bitevních strojích AMX. Postupně nalétal přes dva tisíce hodin, z toho polovinu právě na AMX. Dohromady pilotoval dvacítku armádních letadel a celkově čtyřicet různých typů strojů. 

Luca Luke Skywalker

Zlom v jeho kariéře přišel roku 2008. Parmitano se přihlásil do čtvrtého náboru kosmonautů ESA a uspěl. V polovině následujícího roku se přidal k oddílu a zahájil základní výcvik v Evropském středisku astronautů v Kolíně nad Rýnem. Oficiálně jej zakončil 22. listopadu 2010 a ještě v tomtéž roce se zařadil do posádky Expedice 36/37 na Mezinárodní vesmírnou stanici.

Na první misi se připravoval opravdu intenzivně. Výcvik kosmonauta je skutečně náročný a říká se, že pokud mu v danou chvíli nedokážete dát úplně všechno, pak v branži jednoduše ne­uspějete. Přístup k simulátorům je navíc omezený, protože slouží veškerým posádkám zařazeným do tréninku, a přidělený čas se tak musí vždy využít naplno. 

Parmitano popsal, že učit se pilotovat kosmickou loď je vzrušující a zábavné zároveň. Pro pilota jde prý asi o nejlepší způsob, jak se cítit coby skutečný Luke Skywalker z Hvězdných válek. Na svou misi, pojmenovanou Volare neboli „letět“, se Luca připravoval přes tři roky. Mnoho času strávil výcvikem robotiky, aby mohl ovládat mechanické části stanice, například robotickou paži zachytávající zásobovací lodě. Volné chvíle údajně vyplňoval především hrou na kytaru, která mu pomohla krátce zapomenout na strasti náročných tréninků.

První Ital na vycházce

Svou první misi zahájil Parmitano v květnu 2013. Jako palubní inženýr odstartoval s Rusem Fjodorem Jurčichinem a s Američankou Karen Nybergovou v Sojuzu TMA-09M. Po šestihodinovém letu úspěšně zaparkovali u ISS a rozšířili stávající tým na palubě ve složení Christopher Cassidy ze Spojených států a Rusové Pavel Vinogradov s Alexandrem Misurkinem. Expedice 36/37 tedy mohla začít. 

V jejím průběhu se odehrálo hned několik zásobovacích misí a Luca se na třech přímo podílel, když pomáhal stroje připojit ke stanici. Jednalo se o evropskou ATV Albert Einstein, japonskou HTV a soukromou nákladní loď Cygnus. Velmi významné byly rovněž výstupy do volného prostoru: Parmitano absolvoval s Chrisem Cassidym celkem dva a hned 9. července 2013 měl možnost na vlastní kůži a coby první Ital zažít, jaké to je nechat se obklopit temnotou kosmu. 

Boj o život

Mnohem výrazněji se však do dějin zapsal svým druhým výstupem o týden později, 16. července. Během práce ve vesmíru se mu začal skafandr nebezpečně plnit vodou. Vlhkost v helmě představovala běžný jev, a NASA tak situaci nejdřív vyhodnotila jako méně nebezpečnou, což znamenalo obrovskou chybu. Nakonec musel být pobyt mužů vně stanice ukončen a Parmitano bez nadsázky bojoval o život. 

Oba výstupy italského kosmonauta trvaly dohromady 7 hodin a 39 minut. V rámci své první mise na stanici se Luca zapojil do dvacítky experimentů připravených ESA, jež se týkaly mnoha oblastí – od biologie a fyziologie člověka po fyziku tekutin či vědu o materiálech. Na Zemi se s Jurčichinem a Nybergovou vrátili 11. listopadu 2013 v Sojuzu TMA-09M, po 166 dnech, 6 hodinách a 18 minutách.

Podruhé, a ještě dál

Další mise odvážného kosmonauta dostala název Beyond, tedy „ještě dál“. Přípravy byly pro Lucu opět intenzivní, i když v mnohém o něco jednodušší, protože už je dobře znal. Každopádně tentokrát se musel důkladně nachystat i na roli velitele. Věnoval se proto simulacím nejrůznějších potenciálních situací, zaměřil se na rozličné vědecké pokusy, jež měl obsluhovat – a připravoval se také na historicky první DJ set z vesmíru.

Mise Beyond začala 20. července 2019, symbolicky přesně půl století let po přistání na Měsíci. Z Bajkonuru odstartoval Sojuz MS-13 s Lucou Parmitanem, Američanem Andrewem Morganem a velitelem Alexandrem Skvorcovem mladším z Ruska. O pár hodin později zadokovali k modulu Zvezda u stanice, kde na ně již čekal zbytek Expedice 60. 

Škatulata na oběžné dráze

V rámci mise se opět uskutečnilo mnoho experimentů: například test 3D tisku tkání podobných orgánům, výzkum fyzikální interakce kapalin, hornin a mikroorganismů nebo zkouška výroby nové siliky, tedy gumové náplně do gumárenských směsí na bázi oxidu křemičitého, který nahrazuje saze. (Z uvedeného materiálu vznikají pneumatiky.) 

Před koncem výpravy se na palubě shromáždilo devět lidí, přestože běžně má posádka členů šest. Ke stanici totiž 25. září 2019 dorazil Sojuz MS-15 s dalším tříčlenným týmem, včetně Hazzá al-Mansúrího. První kosmonaut Spojených arabských emirátů však na ISS strávil pouze týden, přesněji řečeno 7 dní, 21 hodin a 2 minuty. Na Zemi se vrátil 3. října v Sojuzu MS-12 s Alexejem Ovčininem a Nickem Haguem z Expedice 60. 

Téhož dne započala i navazující Expedice 61, zaměřená hlavně na biologický výzkum, studium Země a vesmíru. Čtyři členové přešli z „šedesátky“, zbývající dvojice na stanici přiletěla ve zmíněném Sojuzu MS-15. Velení se jako první Ital v historii ujal právě Parmitano a jeho tým zahrnoval Američany Andrewa Morgana, Jessicu Meirovou a Christinu Kochovou společně s Rusy Olegem Skripočkou a Alexandrem Skvorcovem. 

Vycházkový maraton

Významný úspěch Expedice 61 představovala oprava a prodloužení životnosti unikátního alfa-magnetického spektrometru AMS-02. Na veškeré nutné výstupy se vydali Parmitano a Morgan, kteří ještě na Zemi všechny kroky důkladně nacvičili při mnoha zkouškách v obřím bazénu NBL Johnsonova střediska v texaském Houstonu. 

Během příprav přiložilo ruku k dílu i několik dalších astronautů, kteří například testovali nářadí pro chystané výstupy. K nejaktivnějším patřil Američan Chris Cassidy a jeho kanadský kolega Jeremy Hansen. Nové náčiní zkoušeli nejen v bazénu NBL, ale i v zařízení ARGOS neboli Active Response Gravity Offload System, jež bez nutnosti vody simuluje na Zemi prostředí snížené gravitace. Parmitano s Morganem nakonec kvůli náročnému zásahu absolvovali čtyři výstupy, jež byly označeny za nejtěžší od dob oprav Hubbleova teleskopu.

Jako další zajímavost zahrnovala mise ovládání robota na dálku, které se uskutečnilo 18. listopadu 2019. Parmitano úspěšně obsluhoval pojízdného robota umístěného v Nizozemí, bezchybně ho provedl přes překážky a odebral s ním vzorky – zatímco kroužil kolem rodné planety na palubě ISS rychlostí přes 28 000 km/h. Šlo o první ze série zkoušek ovládání vozítek z oběžné dráhy, přestože už v roce 2015 manipuloval Andreas Mogensen ze stanice pozemní robotickou paží. „Lucova“ operace byla však přece jen komplexnější. 

Mission possible

Z druhé cesty do vesmíru se Parmitano vrátil 6. února 2020, společně s Christinou Kochovou a Alexandrem Skvorcovem mladším. Celkově v kosmu strávil 366 dní, 23 hodin a 1 minutu. Během Expedice 61 se uskutečnilo rekordních devět výstupů, z toho Luca absolvoval čtyři. Kromě spousty práce se na palubě ISS odehrálo také mnoho zajímavých momentů, jako třeba vánoční přání v červených čepičkách nebo oslava Halloweenu v kostýmech.

TIP: Kdo poletí na Měsíc? NASA shání nové astronauty

Výzkum, který Parmitano na stanici zatím absolvoval, znamenal další krok ve snaze udržet astronauty v bezpečí při dlouhodobých misích, což tvoří nutnou podmínku pro budoucí cesty na Mars. Kromě toho došlo k rozvoji technologických znalostí, které by nám jednou měly umožnit poznávat spolu s robotickými průzkumníky Měsíc i rudou planetu – ať už z jejich oběžné dráhy, či z povrchu. K tomu všemu je potřeba rovněž souhlas a nadšení veřejnosti, k čemuž přispěl právě i nejzkušenější kosmonaut ESA: Lidem na Zemi totiž ukázal, že lety do vesmíru mohou vedle nezbytné rutiny zahrnovat také pořádnou zábavu. 

Ráno v šest volá náš průvodce Serbest, že jsme dostali povolení k návštěvě věznice pro bojovníky Islámského státu. Konečně, radujeme se. Tohle je naše jediná šance, jinou mít nebudeme. Platí pravidlo jednou, a dost.

Slabě mrholí a zima zalézá pod kůži. Mohlo by být ale hůř – včera se z oblohy valily provazy vody celý den. Naše auto poskakuje po jedné z prachbídně pospravovaných cest, jež už dávno nepřipomínají asfaltky. Míříme do jednoho z velkých měst na severovýchodě Sýrie, který mají stále pod kontrolou Kurdové. Pět let války proti džihádistům na kurdské rodiny krutě dopadlo. Prakticky nenajdete jedinou, jež by nepřinesla oběť v podobě mrtvého bojovníka nebo bojovnice. Na jedenáct tisíc mladých životů obětovaných v boji za svobodu. Ještě o něco větší je počet těch, kteří způsobili v Sýrii a v Iráku tolik utrpení a hrůzy. Dřív byli elitou Islámského státu, jenž děsil celý svět. Teď jsou ti, kdo přežili boje, ve věznicích, jejich ženy a děti v detenčních táborech. A jsou naštvaní…

Kurdové zajali na dvanáct tisíc bojovníků Islámského státu. Mezi nimi je přes dva tisíce těch ze Západu, hlavně z Evropy. A právě za nimi teď po kdysi asfaltové cestě míříme. Povolení k návštěvě vězení pro islamisty jsme získaly s podmínkou, že nebudeme zmiňovat místo, kde jsou drženi. Zajatým džihádistům také nesmíme prozradit nic o současném dění. Nic o turecké invazi ani o dopadení chalífy Abú Bakra al-Bagdádího, kterého prý pomohla vystopovat kurdská rozvědka. Jeho smrt triumfálně oznámil Donald Trump na konci října 2019.

Nikoho nezajímají

Vedou nás do kanceláře správce vězení. Sedíme, čekáme, jak je na Blízkém východě zvykem. Na modře vymalovaných stěnách visí neumělé obrázky s válečnou tematikou, asi je kreslilo nějaké dítě. Vedle v kleci zpívají dva kanárci. Vězni ve věznici. Pobočník velitele je přenáší do otevřeného okna. Zrovna vysvitlo sluníčko a ptáčci si spokojeně natřásají peří. Velitel nám nechává přinést kávu 3 v 1, které se zde říká kapučíno. Mezitím odpovídá na některé otázky. 

Jméno nám neřekne. Dozvídáme se například, že nikdo ze zahraničí se o vězně nezajímá. „Nikdo po nás nechce informace, neprobíhá žádná investigace. Neexistuje databáze otisků prstů. Nevíme, co s nimi bude. Pasy nemá nikdo. Máme tu na sedmadvacet národností. Nejezdí sem ani Američané, ani Rusové, jen Irák si odvezl skupinu svých vězňů. Pak jsme ale dostali zprávu, že je popravila šíitská milice Hašd aš-Šaabí. To je pro nás nepřijatelné. Už je nechceme Iráčanům vydávat,“ vysvětluje velitel. Po nekonečné hodině čekání se objeví další pobočník, pokyne zakuklenou hlavou a jdeme.

„Máme tu pět tisíc vězňů, a spoustu z nich cizinců. Nejvíc je tu Iráčanů, ale máme tady skoro celý svět – lidi z Afriky, Asie i Evropy a Ameriky,“ popisuje maskovaný dozorce. Líčí také, jak se islamisté pokusili už několikrát dostat ven. Pomáhaly jim spojky a muselo se hodně střílet, než se pokus o útěk podařilo potlačit. Islámský stát zdaleka není mrtev a v Iráku i v Sýrii má desetitisíce příznivců. Někteří z nich přitom disponují penězi i mocí. Proto ve věznicích vládnou přísná pravidla. Do cel samotných se strážci odváží málokdy.

Vždycky jen s maskou

Přichází pro nás stráž, ozbrojenci mají na hlavách kukly, abychom je někde i neúmyslně nezachytily na kameru a neohrozily jejich bezpečnost. Dostáváme roušky a příkaz dát si na hlavu šátky. Asi to není z přílišné ohleduplnosti k cítění islamistů, ale z prostého faktu, že někteří z nich neviděli ženu víc než rok a pro nás by to nemuselo být bezpečné. Strážci evidentně chtějí, abychom islamisty co nejméně provokovaly vzhledem. Takže nám nakonec koukají jen oči, jsme skoro jako správné islamistické manželky. Jen ty hadry nemáme černé. 

Začínáme na nemocničním oddělení. Projdeme skrz mříže do malé místnosti, odkud vedou dveře dál. Tady je malá ošetřovna. Zakuklenci otevřou ony velké dveře. Před námi se rozprostře hala plná mužů. Posedávají i polehávají na postelích i na zemi. A všichni na nás upřeně zírají. Někteří s jakýmsi pohrdavým úsměškem, jiní vyzývavě. Jsou ale tací, kteří nás probodávají pohledy, a je jasné, co by se s námi dělo, kdyby byli na svobodě. Zatím nejsou. Všichni po ní však touží a zejména ti evropští vědí, že po vydání zpět do země původu budou mít výrazně vyšší šanci na brzké propuštění.

Všichni mají na sobě oranžové mundúry, po vzoru samotného Islámského státu, který takto své vězně oblékal. Většina má zranění z bojů a sem přišli přímo z poslední bitvy u Bághúzu. S IS tedy byli až do konce, do dubna 2019. Sem tam je vidět nějaký obvaz či zafačované oko, celkově se však muži rozhodně nezdají na smrt nemocní. Všichni vypadají dobře živení, není vidět žádného fatálně vyhublého. Zvláštní pocit, procházet se najednou mezi těmi, kteří po nás ještě nedávno stříleli na frontových liniích. 

Takový normální Belgičan

K rozhovoru nám na zvláštní celu přivádějí mladého Belgičana marockého původu, jmenuje se Abdalláh Nouamane. Obvykle mohou novináři požádat o rozhovor s džihádistou pocházejícím z jejich země. My máme pozici těžší, protože k IS se v minulosti nepřipojil žádný český občan. Dozorci nám tedy vybrali známého belgického džihádistu. Už doma byl členem radikální islamistické skupiny Sharia4Belgium. V roce 2015 tam byla zakázána jako teroristická a jejího zakladatele Fouada Belkacema odsoudili ke dvanácti letům. Před dvěma roky ho Belgičané zbavili občanství a bude se muset vrátit do rodného Maroka.

Abdalláh byl prokazatelně členem IS, sám to potvrdil fotografiemi i hlasovými nahrávkami. To, že bojoval s Islámským státem, je jasné jako facka. Přesto vykládá, že pouze žil na jeho území a nebojoval, protože hned v začátcích války (přišel do Sýrie v 18 letech v roce 2013) utrpěl zranění a pak už se jen léčil. Belgickému novináři, který ho navštívil před námi, vyprávěl, že má střeva mimo tělo a pomalu umírá. Nyní přišel do cely bez obtíží, vzpřímený, evidentně zdravě vyhlížející mladík. A ukázal nám náplast na břiše. Člověk se střevy mimo tělo? K smíchu. Opět to jen dokládá, jak si téměř všichni členové IS vymýšlejí pohádky a snaží se o sobě šířit zcela jiný obraz, než odpovídá realitě. 

„Udělal jsem chybu, když jsem přijel do Sýrie, byl jsem mladý a měl jsem vymytý mozek. Počítám s tím, že pokud se dostanu zpět do Belgie, půjdu do vězení. Asi je to spravedlivé. Ale chtěl bych druhou šanci. Zasloužím si ji?“ ptá se teatrálně. Hraje nám na city, říká, jak mu chybí manželka a děti. Neví, kde jsou, ale chtěl by s nimi žít v Nizozemí nebo v Belgii a vést normální život. Jeho žena je Holanďanka. Seznámili se až tam – v chalífátu.

Příběh vraha

Necháváme Abdalláha vyprávět jeho příběh: „Byl jsem normální kluk. Zajímala mě hudba a holky. Měl jsem souseda, zemřel tady v Sýrii. Stal se praktikujícím muslimem a pak se zradikalizoval. Přesvědčil mě, abych přijel do Sýrie. Narodil jsem se a vyrůstal v Belgii, ale mám marocký původ. Poslouchal jsem učení imámů ze Saúdské Arábie. Říkali nám, že musíme jet pomoct Syřanům. Ovlivnili i mého kamaráda. Všechno bylo jednoduché, dostal jsem peníze na letenku a další výdaje. Stačilo se jen rozhodnout. Odjel jsem do Německa, letadlem do Turecka a pak velmi snadno do severosyrské provincie Idlíb. Nejdřív jsem byl se skupinou an-Nusra. Pak mě kamarád z Antverp přesvědčil, abych se přidal k IS. Slibovali, že všechno bude skvělé a vyléčí moje předchozí zranění. Byl jsem s nimi v Aleppu, tam jsem začínal a pak jsem se přesouval jinam. Propagandu umějí dělat skvěle. Byl jsem mladý a snadno jim uvěřil.“ 

Na internet tehdy ovšem dával fotky, jak nadšeně třímá džihádistickou vlajku, ověšený zbraněmi. Další snímek z Rakky ho zachytil na shromáždění, kde se kamenovaly oběti IS – stojí na něm s kamenem v ruce. Na všech fotografiích drží zbraň, na druhé ruce má vztyčený ukazovák, symbol Islámského státu. Abdalláh si členství užíval a lze předpokládat, že se mu líbila moc, kterou mu organizace dávala. Nejde o žádnou oběť, účastnil se brutálního násilí. Ano, byl možná mladý, ale plnoletý a za své zločiny odpovídá. Ptáme se, zda bojoval se zbraní v ruce. „Je tu válka. Potřebujete zbraň. Samozřejmě, že do Sýrie nepřijedete s kytkou,“ šklebí se ironicky. Zabil někoho? Prý rozhodně ne.  

Kdy se vrátím domů?

Abdalláh si je celkem jistý, že pro něj co nevidět přijede belgická delegace a odvezou jej do Evropy. Jenže zřejmě netuší, že Belgie o svoje džihádisty vůbec nestojí. Neví ani, že jeho „bratra“ ze Sharia4Belgium dokonce zbavila občanství. A v případě „svých“ džihádistů v Sýrii nejspíš udělá totéž. Jako jediné je ochotna přijmout děti belgických džihádistek. Tedy žen, které mají belgické občanství a nyní jsou i se svými potomky v detenčních táborech Róž a al-Haul na severu Sýrie. Oba kontrolují Kurdové a evropská země s nimi již vyjednává o transportu 42 dětí. 

Kurdové však vidí neradi, pokud někdo stojí jen o děti a matky chce nechat v Sýrii. Proto bude možné odvézt pouze děti, jejichž matky s tím budou souhlasit. Čtyři ženy už odmítly. O samotné belgické džihádistky nejeví jejich země zájem vůbec a zpátky je přijmout odmítá. Lze předpokládat, že se návratu nedočká ani Abdalláh. Jeho samolibá jistota, že má právo být odvezen zpět do Evropy, je ohromující. Stejně jako přesvědčení, že když řekne, že byl „mladej a blbej“, tak doma odpovědí – „jistě chlapče, my to chápeme, pojď zase klidně žít svůj život v Antverpách“.

V dalších celách

Z ošetřovny vycházíme na dvůr a pak k dalším celám. Průhledem ve dveřích vidíme místnost velkou jako školní třída. Do posledního centimetru ji zaplňují muži v oranžových mundúrech. Někteří leží na šedých dekách, další stojí a modlí se, jiní sedí opřeni o zeď. Starší jsou svlečeni do půl těla, asi je jim teplo. Chodit se tam skoro nedá – není místo. Jakmile džihádisté uvidí ženskou hlavu, začnou se někteří smát a volají anglicky či francouzsky různé posměšky, jako by se chtěli seznámit. 

Okénkem ve dveřích podávají strážci vězňům jídlo a vše potřebné. Otevřít dveře totiž vždy znamená riziko. „Už se nám stalo, že předstírali, že je jeden z nich mrtvý. Otevřeli jsme, abychom ho vynesli, ale oni nás přepadli a chtěli uprchnout. Byla to léčka. Jiní si zas vymýšlejí nemoci, jen aby se dostali na ošetřovnu, kde jsou lepší podmínky,“ popisuje dozorce v hnědé kukle. Vězni nikdy nesmějí spatřit jejich tvář. Nesmějí znát jejich identitu. Kdyby se dostali na svobodu, hned by si je našli a zabili by je. O tom nikdo nepochybuje. 

Otvírat dveře do cel ostatně není příliš třeba. V rohu každé z nich se nachází betonová zídka, za kterou mají muži záchod. Třikrát denně dostanou jídlo a víc nepotřebují. Pak se brány začnou zavírat, zámky zamykat a my musíme ven, na slunce. U dveří stojí třicet konvic, z nichž se kouří. Islamistům se bude podávat čaj. Ředitel věznice přiznává: „Stále žádáme jejich domovské země, ať si je odvezou, ale nikdo nechce, nevědí, co s nimi. My je tu krmíme a staráme se o ně. Co bude dál, to ale netušíme.“

Kosovo jako výjimka

Tito muži odešli do Sýrie vraždit, znásilňovat a bojovat za islám. V Iráku spáchali genocidu na jezídech, když jich v roce 2014 přes šest tisíc povraždili, brutálně pobili tisíce šíitů, křesťanů a dalších civilistů, znásilnili na pět tisíc jezídek, sekali lidem ruce, uřezávali hlavy, rozpouštěli je v kyselině, upalovali zaživa, shazovali ze střech, vařili v oleji… Jejich brutalita a zvrácenost neznaly mezí. Chtěli tím šokovat svět, získat mediální pozornost. Přitáhnout muslimy a vytvořit konečně vysněný chalífát. Většina muslimů se od nich distancovala. Kdo by je chtěl zpátky?

První zemí, která si vzala zpět i bojovníky – tedy muže, a nejen ženy – se stalo Kosovo. Z kurdských věznic už tam převezli čtyři. Zatím probíhá vyšetřování, podle kosovských zákonů však mohou být odsouzeni maximálně k patnácti letům odnětí svobody. Ze čtyř set Kosovanů, kteří odešli do Sýrie, jich osmdesát zemřelo. Zpět se zatím vrátilo 32 žen, 72 dětí a tito čtyři muži. Co se jim nakonec podaří dokázat a jaké tresty dostanou, není jasné. Zcela jistě to však nebude odpovídat skutkům, jež v IS spáchali. 

Věznice se nacházejí nedaleko tureckých hranic a prezident Erdoğan se nechal slyšet, že vězně předá do zemí jejich původu, pokud Turecko zabere i tuto část syrského území. V opačném případě se mohou věznice dostat pod kontrolu Ruska a režimu Bašára Asada, který chce islamisty soudit tvrdě – s možností trestu smrti. Sami Kurdové se však svých vězňů rozhodně nechtějí vzdát lehce – jde pro ně o esa v rukávu, díky nimž si mohou zkusit vyjednat v nastalém chaosu co nejlepší podmínky. „Jsou to naši vězni, my jsme je zajali a my si s nimi budeme dělat, co chceme,“ řekl nám jeden z vysoce postavených Kurdů. 

Není žádný plán

Neexistuje žádný globálně přijatelný plán, co se zajatými zahraničními džihádisty. Většina zemí zatím aplikuje přístup, podle nějž se ke každému případu musí přistupovat individuálně a posuzovat jej zvlášť. Nejjednodušší by bylo nechat příslušníky IS soudit v zemích, kde byli zajati. To se již děje v sousedním Iráku, kde během posledního roku probíhá řada procesů, v nichž bylo mnoho bojovníků, ale také žen – manželek a podporovatelek IS – odsouzeno na doživotí, nebo i k trestu smrti. 

TIP: Tajemství černé mašinerie: Co zbylo z Islámského státu?

Irák je ovšem standardní stát, kde džihádisty soudí příslušné úřady. Mnohem komplikovanější situace panuje v Sýrii, kde proti Islámskému státu kromě asadovské armády bojují kurdsko-arabské síly SDF. Ty pro nikoho nepředstavují mezinárodně uznaný subjekt. Zatím se tedy na vydávání zajatých teroristů nelze dohodnout kvůli prostému faktu, že oficiálně není s kým jednat. Formálně je hlavou Sýrie Asad, a teoreticky by se tudíž mělo vyjednávat s jeho vládou a úřady, což je samozřejmě v praxi nesmysl. Alespoň prozatím, v době, kdy tuto část země stále ovládají milice SDF vedené Kurdy. Mnozí z mužů v oranžových overalech si tak v celách pobudou ještě dlouho.  

Sám sebe považuje Li Č'-ning za oddaného fanouška stavebnice Lego. Uznává ale, že jej přátelé mají spíše za „lego-maniaka“. Oblíbené stavebnici propadl před 13 lety a od té doby nashromáždil okolo 100 milionů stavebnicových dílků. V minulosti z něj postavil například repliky katedrály Notre Dame, Westminsterského paláce nebo futuristické televizní věže z čínského Kantonu.

TIP: Co skrývá Zakázané město: Poznejte zapovězené sídlo synů nebes

Jeho nejnovějším počinem je stavba neméně slavná – Li Č'-ning se tentokrát pustil do repliky Zakázaného města. Na svůj čtyři metry dlouhý a 2,4 metru široký model spotřeboval 700 tisíc stavebnicových dílků a jejich složení si vyžádalo rok usilovné práce. Jeho verze proslulého palácového komplexu zahrnuje všechny důležité části, včetně ikonické Meridianské brány, 70 samostatných paláců a 9 tisíc domů. Li Č'-ning přitom nepoužíval žádné speciální díly, vše je postavené výhradně ze standardních stavebnicových dílků.

Úřad ředitelky amerických tajných služeb (DNI) Avril Hainesové v pátek 25. června zveřejnil zprávu, která již dlouho budí vzrušené emoce. Jde o jevy UFO nebo-li UAP (podle anglického Unidentified Aerial Phenomena), neidentifikované vzdušné jevy, jak se teď nově takové věci nazývají.

Očekávání byla veliká, přinejmenším mezi veřejností. A jak se zdá, nebyla naplněna. Podle ohlasů v médiích převažuje zklamání nad tím, jak málo toho 9stránkový dokument obsahuje. Mnozí čekali, že se dozvědí něco opravdu převratného, že dojde k osvětlení záhad, o nichž se teď hodně mluví. Zpráva ovšem především přiznává, že se americké ozbrojené síly setkávají s jevy, které doposud neumíme plně vysvětlit.

Žádné důkazy

Ke zprávě se anonymně vyjádřili představitelé americké administrativy, podle nichž neexistují žádné přesvědčivé důkazy nebo alespoň zřetelné indicie, že jevy UAP souvisejí s aktivitami mimozemského původu. Stejně tak nejsou žádné důkazy pro to, že jde o technologie používané jinými vyspělými zeměmi. Pentagon se dušuje, že nejde ani o testy nějakých super tajných amerických technologií.

TIP: Pentagon potvrdil, že uniklé video neidentifikovaných vzdušných jevů je pravé

Zpráva úřadu DNI zahrnuje popis 144 událostí, pozorovaných mezi lety 2004 a 2021, které až na jednu vyšetřovatelé nebyli schopni vysvětlit. Ve zprávě je například zmíněno, že u malé části z nich byly zachyceny určité specifické rádiové vlny, ale detaily nejsou jasné. Každopádně se zdá, že přinejmenším část těchto událostí může představovat zajímavé jevy, ať už jsou spojené s nějakými mimozemskými aktivitami nebo nikoliv. Jejich další pozorování v rámci programu amerického námořnictva Unidentified Aerial Phenomena Task Force (UAPTF) a případný výzkum by snad mohly objasnit víc.

Na velkém Ameryho ledovém šelfu, který lemuje pobřeží části Východní Antarktidy, zmizelo jezero. Jak nedávno zjistil mezinárodní tým odborníků, k náhlému zmizení jezera pod ledem došlo během antarktické zimy v roce 2019. Nešlo přitom o žádnou louži, ale o poměrně velké a hluboké jezero, které obsahovalo cca 600 až 750 milionů kubických metrů vody.

Na satelitních snímcích je jezero zřetelně patrné, na novějších je najednou pryč. Po jezeru zůstal jen útvar podobný kráteru o rozloze asi 11 kilometrů čtevrečních, pokrytý popraskaný ledem. Glaciolog Roland Warner z australské University of Tasmania a jeho spolupracovníci se domnívají, že v tomto případě došlo k prasknutí ledu pod vahou vody v jezeře a jezero prostě vyteklo do oceánu.

TIP: Objev u jižního pólu: Pod ledem v Antarktidě našli nové ohromné jezero

K podobným jevům v Antarktidě občas dochází. Obvykle na ně ale narážíme u menších ledových šelfů na Antarktickém poloostrově, kde se na ledu objevuje roztátá voda. Na Ameryho ledovém šelfu ale praskl led o tloušťce zhruba 1 400 metrů, což je poměrně nevídané. Vzhledem k postupujícímu oteplování se ale s podobnými jevy budeme zřejmě setkávat stále častěji.

Čeleď modráskovitých (Lycaenide) celosvětově čítá asi 6 000 druhů a 40 % známých motýlích druhů patří právě do této čeledi. V Česku se vyskytuje 48 modráskovitých, mezi něž se počítá i modrásek bahenní – motýl, který se mimo jiné vyznačuje neobyčejně zajímavým životním vývojem.

V Česku stále odolává

Areál výskytu modráska bahenního (Phengaris nausithous) zahrnuje dlouhý pás od západní Evropy (z Francie) po střední Sibiř (k řece Jeniseji), s několika izolovanými ostrůvky výskytu v severní části Pyrenejského poloostrova, v jižní části Balkánu (Bulharsko), ve východním Turecku a na Kavkaze. 

Bohužel extrémní specializace tohoto druhu a nároky na životní prostředí přivedly modráska bahenního až na samotný práh vymření na většině lokalit západní Evropy. Je potěšitelné, že v České republice jsou stavy tohoto motýlka s rozpětím křídel pouhých 28–33 mm uspokojivé, a dokonce na území severní Moravy, v Bílých Karpatech, na Českomoravské vrchovině a v jižních a východních Čechách se můžeme pyšnit nejpočetnější populací v rámci celé Evropy. I na našem území sice jeho stavy poklesly (odborníci odhadují, že asi o 24 %), ovšem v současnosti u nás modrásek bahenní není akutně ohrožen.

Nerozlučná dvojice

Modrásek bahenní je úzce vázán na svou hostitelskou rostlinu – krvavec toten (Sanguisorba officinalis), tudíž se jeho stanovištní nároky kryjí s nároky totenu. Krvavec toten roste na vlhkých loukách a pastvinách, na okrajích pramenišť a ve vyšších polohách v travnatých porostech podél cest. Vyžaduje hluboké, vlhké, slabě alkalické až mírně kyselé půdy, chudší na dusík. V Česku byl v minulosti krvavec toten rozšířen po celém území od nížin až do podhůří, ovšem kvůli melioracím a rozorání lučin jeho stavy výrazně poklesly. 

Kanibalové uvnitř květů

Imaga (dospělci) modráska bahenního létají od konce června do srpna. Tito motýli jsou monovoltinní (mají potomstvo jedenkrát ročně). Čile přeletují po lokalitách a jejich doletovou vzdálenost odhadují experti na maximálně 5,1 km (což je při jejich drobnosti úctyhodné). Populační hustota modrásků bahenních závisí na specifickém charakteru lokalit; obecně se odhaduje, že v období největšího „provozu“ létá kolem 1 000 exemplářů na jednom hektaru.

Po oplodnění kladou samičky vajíčka do okvětních hlávek krvavce totenu (cca po pěti vajíčkách do jedné hlávky), přičemž preferují starší a vyšší květní hlávky. Mezi vědci je diskutována otázka, zda samičky dávají přednost rostlinám v těsné blízkosti mravenišť. Terénní pozorování tomu nenasvědčují. 

Vajíčka se líhnou zpravidla za týden a poté se housenky živí další dva až tři týdny uvnitř květu. Odborníci upozorňují, že v květech může docházet k mezidruhové konkurenci a ke kanibalismu s housenkami modráska očkovaného.

Adopce není bez rizik

Po opuštění živné rostliny se housenky rozptýlí jen do vzdálenosti několika centimetrů. Protože svým exteriérem aktivně napodobují mravenčí larvy, jsou brzy poté adoptovány lučními mravenci Myrmica rubra (někdy i Myrmica scabrinodis) a přeneseny do mraveniště. Adopce trvá jen asi 4–6 minut, ale zadaří se pouze v případě, že mraveniště je od místa nálezu vzdáleno do dvou metrů. V opačném případě housenka umírá, přičemž celková mortalita od vajíčka po adopci housenek se pohybuje mezi 20 až 40 %. 

Vysoká je ovšem i mortalita housenek v mraveništích – odhaduje se na 80–90 %. Podle odborníků je vysoká úmrtnost způsobena tím, že vypadlé housenky zřejmě sbírají všichni mravenci druhu Myrmica, ale pouze u některých z nich mohou housenky dokončit svůj vývoj. Housenky v mraveništích také ohrožují parazité, u modrásků bahenních bylo zjištěno napadení lumky. 

Mravenci jako hostitelé 

Myrmekofilie, tedy vazba určitých živočichů k mravencům, je v čeledi modráskovitých velmi rozšířená. Má různé podoby: může jít o koexistenci, symbiózu i parazitismus. 

Druhy mravenců rodu Myrmica vytvářejí svá mraveniště v zemi, někdy žijí pod kameny nebo tlejícím dřevem. Ve vlhkých a chladnějších biotopech stavějí hnízda v chomáčcích trávy, které zastřešují zbytky rostlin a kousků půdy. Tím vytvářejí jakási solária, která způsobují zvýšení teploty uvnitř mraveniště. Naopak v horkých a suchých biotopech staví hnízda v půdě k nimž vedou jen dva malé otvory – vchody. 

Mravenci rodu Myrmica loví drobounký hmyz, živí se částmi rostlin a také pozůstatky mrtvých živočichů a odumřelých rostlin. Rovněž aktivně vyhledávají kolonie mšic a živí se medovicí.

Příživníci i dravci

Housenky se v mraveništích chovají jako kukaččí mláďata. Nechávají se krmit mravenčími dělnicemi a aby je přesvědčily o své „domácí příslušnosti“, vylučují sekrece sladkých výměšků. Pravděpodobně tak napodobují mravenčí feromon a zřejmě se rovněž přizpůsobily chemickému složení kutikuly svých hostitelů.

Pokud však hostitelské mraveniště neprosperuje a mravenčí kolonie je slabá, živí se housenky larvami a kuklami mravenců. Po přezimování se v hnízdech mravenců kuklí. Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. a RNDr. Jan Uřičář však upozorňují na zajímavý fakt: „Aby se omezila rizika vyhynutí motýla na stanovišti v nepříznivých letech, některé housenky prodlužují svůj vývoj v mraveništi na více let.“

Klíčové mozaiky

Modráska bahenního ohrožuje především změna obhospodařování krvavcových luk. Ve druhé polovině 20. století byly lučiny většinou zmeliorovány a intenzivně hnojeny, rozorány nebo dvakrát ročně koseny strojově. Strojové kosení přitom ničí hnízda hostitelských mravenců. Řada tradičních lokalit byla naopak nechána ladem a zarostla dřevinami, nebo byla uměle zalesněna.

Lokality s výskytem modráska bahenního je nezbytné obhospodařovat mozaikovitě, aby byla zachována členitost jeho mikrostanovišť. Kosení je vhodné provádět ručně pouze jednou ročně (v červnu nebo na podzim). Mozaikovité kosení zajišťuje motýlům stálý zdroj nektaru a bohatou nabídku různě starých květních hlávek krvavce totenu. 

TIP: Šum andělských křídel: Nádherné barvy výjimečných motýlů

V případech, že není možné zajistit mozaikovité kosení, je nezbytné lokality rozdělit na několik částí kosených střídavě jednou za dva roky nebo alespoň ponechat nekosené příčné pásy a široké lemy. Citlivá péče o vhodné lokality je odměněna nejen křidélky modrásků, ale i bohatou biodiverzitou. A to za to rozhodně stojí!

Získat vládu odstraněním bližního svého patřilo k běžné politické praxi raného středověku. Meč, kopí, dýka, šíp a později i jed. I tak vypadaly účinné vnitropolitické nástroje. V tomto ohledu nebyl Boleslav I. zdaleka tou nejzlověstnější postavou. 

Vybíjená mezi elitou

Boleslav III., vnuk Boleslava I., rozkázal svého mladšího bratra Jaromíra vykastrovat a nejmladšího bratra Oldřicha zabít. Zatímco Jaromír neunikl, Oldřichovi se podařilo vyváznout. Aby toho nebylo málo, nařídil Boleslav III. první vraždění Vršovců, čímž tento rod utvrdil v jejich nenávisti vůči Přemyslovcům. Byli to potom naopak Vršovci, kteří stáli za vraždou bezmocného knížete Jaromíra roku 1035, „když onen slepec seděl na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních“.  

Vršovci také patrně stáli za vraždou knížete Břetislava II. roku 1100 a knížete Svatopluka roku 1109. Svatoplukovo zabití se stalo nepochybně odvetou za třetí vraždění Vršovců, kdy roku 1108 zlikvidovali ozbrojenci z rozkazu knížete na 3 000 členů rodu.

Vybíjená v nejvyšších kruzích se hrála i ve Velkomoravské říši. Kníže Rostislav, znepokojen ambicemi a politikou synovce Svatopluka, jej hodlal vlákat do pasti a odpravit, ale nakonec se vše odehrálo obráceně. Svatopluk se o tom dozvěděl a sám Rostislava roku 870 lapil a odstranil od vlády. Za podporu křesťanství prohlásila Rostislava pravoslavná církev za svatého. 

Svatí vládci a mučedníci

Podobný osud měli již dříve i králové na Západě. Roku 523 zavraždil v rámci mocenského boje mezi Franky a Burgundy burgundského krále Sigismunda (Zikmunda) jeho bratranec Chlodomer, jeden ze čtyř synů Chlodvíka I., a spolu s ním i jeho ženu a děti. Všechny pak nechal svrhnout do studny. Krátce poté se stal Sigismund svatým a jako takový nabyl velkého významu pro České království roku 1366, kdy jeho ostatky přenesl do Prahy Karel IV. a učinil z něj zemského světce a patrona.

Zrádně zavražděn na lovu byl roku 679 i francký král Dagobert II., jenž byl v 11. století prohlášen za svatého, podobně jako jeho otec Sigebert III., velký zakladatel klášterů, kostelů a nemocnic. 

Sjednoceni krví

Ne vždy vedlo vraždění ke svatosti, ale o to větší mohlo mít efektivitu. Roku 841 definitivně vyřešil dynastické spory v dnešním Skotsku král Kenneth Mac Alpin. Zemi tehdy ovládala dvě dominantní etnika – irští Skotové a domorodí Piktové. Ti mezi sebou vedli nekonečné války o svrchovanost nad zemí. Kenneth Mac Alpin, po otci Skot a po matce Pikt, se rozhodl věc vyřešit jednou provždy. Poté, co porazil Pikty v bitvě, pozval jejich krále Drusta IX. a dalších sedm předáků na hostinu, kde měl být dohodnut mír. Když se však Piktové dostavili, byli lapeni do pasti a do jednoho pobiti. Tak vzniklo sjednocené království Alba, dnešní Skotsko. 

TIP: Smrt prchlivého vládce: Byl na Břetislava II. spáchán atentát?

Vraždou byla roku 980 sjednocena také Kyjevská Rus, když po několikaletých sporech o moc odstranil kníže Vladimír I. svého staršího bratra Jaropolka, který se již dříve ujal vlády vraždou bratra Olega.

První průkopníci v kosmických lodích to neměli jednoduché. Strava pro Jurije Gagarina (během krátkého letu ji nestihl v beztíži ochutnat) nebyla příliš pestrá. Jednalo se o masovou a čokoládovou pastu, balenou v tubách po 160 gramech. Poprvé ji v srpnu 1961 okusil až druhý kosmonaut světa, German Titov, a šlo o nesmírně důležitý krok. Nikdo totiž nevěděl, zda lidský organismus zvládne potravu v beztíži přijmout a následně ji zpracovat. Někteří odborníci tvrdili, že to vůbec nebude možné: Proto navrhovali, aby kosmonauti startovali do vesmíru sytí a po několik dní letu prostě nejedli. Jejich domněnky se naštěstí nepotvrdily.

Američtí astronauti v programu Mercury kosmickou stravu vyloženě nesnášeli: Podle nich byla bez chuti, špatně se připravovala, jedla i vymačkávala z tub (byly hliníkové a těžší než vlastní obsah), po lodi poletovaly drobky a muži na palubě je pak vdechovali nebo jim padaly do očí. Gordon Cooper si například stěžoval, že nedokáže vstřikovací pistolí vpravit vodu do sáčku s práškovou stravou a že víc než polovinu „vybryndal“. Nakonec veškeré pokusy vzdal a pokračoval v letu hladový.

Lehké, trvanlivé, nechlazené

Kosmická strava je specifická, protože musí splňovat několik základních podmínek. Limituje ji například drahá doprava, proto musejí být kosmické potraviny co nejlehčí a ideálně zaujímat co nejmenší objem. Další podmínku tvoří dlouhá trvanlivost. Suroviny je nutné připravit měsíce před startem a poté se skladují na oběžné dráze. Kosmonauti nemohou žít „z ruky do úst“, a kdyby vinou odkladu startu či havárie nedorazila zásobovací loď, není zkrátka možné kvůli nedostatku jídla nouzově evakuovat stanici za desítky miliard dolarů. Kosmická strava proto musí vydržet nejméně rok, a to při pokojové teplotě.

Technicky sice nic nebrání využití chlazených či mražených potravin, ale skladování za běžných podmínek je mnohem praktičtější. Pokud by totiž došlo k výpadku elektrické energie nebo jiné poruše, mohly by se zásoby zkazit. Historickou lekci máme: Když v květnu 1973 odstartovala stanice Skylab, odtrhl se při vzletu jeden z panelů slunečních baterií. Základně pak chyběla energie, takže se část vybavení musela vypnout. A tehdy se rozhořel velký spor, zda neodpojit i mrazáky, jež byly na energii velmi náročné. Jídlo uložené uvnitř sice představovalo asi jen 15 % celkových zásob, ale stejně by jeho znehodnocení značně omezilo provoz stanice. Mrazáky nakonec zůstaly v chodu, nicméně ponaučení do budoucna přetrvalo.

Čas kosmonautů je kromě toho vzácný, proto musí být příprava jídla rychlá. Jelikož dost dobře nelze žít půl roku ze studené kuchyně, je ideální variantou dehydrovaná směs v hermeticky uzavřeném obalu, do něhož se vstříkne voda o určité teplotě. Následně se jídlo nechá odstát a po chvíli se může konzumovat. Na ISS trvá příprava stravy zhruba pět minut (což je slušný výkon, uvážíme-li, že každý z šesti členů posádky může mít odlišné „menu“), poté se vše nechá odležet – a za půl hodiny se mohou astronauti pustit do hodování.

Tisíc a jedna chuť

Strava ve vesmíru musí být také co nejpestřejší. S Gagarinovým výběrem ze dvou tub by jistě dnešní dlouhodobé posádky nevydržely. Dřív se jídelníček na stanicích Saljut a Mir sestavoval v týdenním cyklu, takže například každé pondělí zahrnoval totéž – což se však ukázalo jako velmi krátký interval, a některých pokrmů tak měli brzy kosmonauti doslova „plné zuby“. Proto často sáhli do zásob další posádky a některé dny jí „vyjedli“.

Dnes má zmíněný cyklus 10–14 dní a kvůli pestrosti se v polovině mise (po třech měsících) kompletně obměňuje. Kosmická jídla navíc plně respektují osobní preference členů posádky. Před letem do vesmíru musí každý astronaut absolvovat ochutnávku 200–300 vzorků a své dojmy pak zaznamenat do dotazníků. Na jejich základě poté tým dietologů sestaví vyváženou a chutnou stravu, jež následně na každého jednotlivce na oběžné dráze čeká.

Taková je alespoň teorie – praxe však bývá jiná. V kosmu se totiž člověku chutě zásadním způsobem mění, takže na oblíbená jídla najednou nemusí mít ani pomyšlení a naopak zatouží po něčem, co by dřív vůbec nepozřel. Mezi kosmonauty na ISS tak probíhá čilý „výměnný obchod“. Specialisté na Zemi z toho nadšení nejsou, ale nemají mnoho možností, jak zasáhnout. Navzdory „vyvážené stravě“ se proto často stává, že některý z astronautů při misi pár kilogramů ztratí, nebo naopak přibere.

Soba raději ne

Strava pro kosmonauty musí být také mimořádně kvalitní. Například z 30 kilogramů masa určeného ke zpracování směřuje plná třetina na nejrůznější testy. Není zkrátka možné si dovolit zdravotní problémy na oběžné dráze jen kvůli zkaženým potravinám. Ostatně, ve srovnání s již zmíněnou cenou za dopravu nákladu jsou částky vynaložené na kvalitní jídlo zcela zanedbatelné. Kosmické menu by mělo být rovněž chutné: Na astronauty samozřejmě nečekají žádné kulinářské hody, ale obecně se jídlo považuje za významný prvek ovlivňující psychickou pohodu. A zjednodušeně řečeno – čím spokojenější posádka, tím lepší pracovní výkon.

Zvlášť v počátcích éry pilotovaných misí platila slova jistého kosmonauta, že „ať je na tom balíčku napsáno cokoliv, chutná to vždycky jako seno“. Před prvními lety v lodích Sojuz a na stanice Saljut dostávali Sověti vesmírnou stravu domů, aby si na ni zvykali. Obsah balení je však příliš nelákal, a někteří z nich tak prý kosmické jídlo poprvé ochutnali až na oběžné dráze.

Opomenout bychom neměli ani faktor kulturní identity. V době mezinárodních posádek se kosmonauti nespoléhají pouze na stravu z Ruska či USA – jednotlivé světové agentury se snaží zpestřit vesmírný jídelníček národními pokrmy. Když letěla v roce 2008 do kosmu Jihokorejka I So-jon, vydaly výzkumné ústavy v její zemi přes milion dolarů na „kosmické“ verze místních jídel.

Ostatně, už téměř před čtyřiceti lety propašoval jeden z členů posádky do lodi Sojuz plechovku piva – také jako součást kulturní identity. Nizozemský kosmonaut Wubbo Ockels si zase v roce 1985 vzal na palubu raketoplánu kus goudy. Nenašel však pro uložení sýra žádné vhodné místo, a tak ho zavěsil do přechodového tunelu mezi kabinu vesmírného letounu a laboratoř Spacelab v jeho nákladovém prostoru. Záhy ovšem zjistil, že si kolegové udělali z jeho pochutiny „samoobsluhu“…

Někdy však nastane s „kulturní identitou“ nečekaný problém. Švéd Christer Fuglesang si chtěl vzít do raketoplánu jako národní pokrm sušené sobí maso, nicméně NASA to nedovolila. Blížily se Vánoce a americkým dětem by se prý vůbec nemuselo líbit, kdyby se v médiích objevila zpráva, že astronauti ve vesmíru spořádali tradiční symbol spojovaný s doručováním vánočních dárků… Fuglesang se tak musel spokojit s náhradní variantou – se sušeným losem.

Citrusy pro Měsíc

O kritizované stravě pro posádky lodí Mercury jsme se již zmínili. Při programu Gemini se však Američané poučili, připravili potraviny pestřejší a víc je uzpůsobili kosmickému prostředí: Kupříkladu drobivá jídla „zpevnila“ želatina. Při letech Apolla byla strava ještě bohatší, přesto si na ni astronauti stěžovali. Když se například John Young z Apolla 16 domníval, že se jeho slova na Zemi nepřenášejí, pronesl dnes již proslulý monolog: „Tolik citrusů jsem neměl snad posledních dvacet let! A ještě jednou dvanáct takových zas*** dní, a do smrti se jich nedotknu.“ Načež pokračoval: „Rád si občas dám citrusy, to jo. Ale vážně nechci být pohřbený v pomerančovníkovém háji.“

Na stanici Skylab se nacházela malá „kuchyňka“ pro přípravu a konzumaci jídel, a dokonce i stůl a speciální sedačky (ve stavu beztíže byly zbytečné, šlo spíš o pocit astronautů). Pokrmy si členové posádky připravovali tak, že vstřikovali horkou vodu do igelitových obalů, ale také si ohřívali zmražené tuby. Jedli pak příborem z plastových tácků, které však měly celou řadu magnetů a suchých zipů.

Poté přišla doba raketoplánů a s ní i relativně velká volnost. Mise byly krátké, takže se vždy naložily jen „přibližné“ zásoby jídla a každý si dopřál, na co měl chuť. Posádky obecně hodně šetřily, protože věděly, že pokud budou mít dostatečné rezervy, let se o den či dva prodlouží. A v takto získaném čase pak zpravidla nastoupil také volnější program.

Ruské versus americké

Počátkem 90. let zažívala kdysi hrdá sovětská kosmonautika černá léta. SSSR se rozpadl a s ním i celá dodavatelská struktura pro kosmický sektor. Mléčné výrobky pro vesmírné stanice dřív dodávalo Estonsko, zeleninu zas Moldavsko. Kosmonauti na tu dobu nevzpomínají rádi, protože kvalita i pestrost stravy výrazně poklesly. V osobních balíčcích tak příbuzní posádkám posílali na přilepšenou třeba sklenici okurek či medu.

Na rozdíl od americké volnosti měli Rusové na svých stanicích vždy mnohem přísnější pravidla. Když pak začaly společné lety, docházelo k třenicím a konfliktům i kolem potravin. Rusové americké jídlo na Miru nechtěli, protože jej nepovažovali za dostatečně kvalitní. Argumentovali tím, že specialisté NASA nemají zkušenosti s dlouhodobými lety a že je jejich strava pro Rusy nevhodná a nevyvážená – ačkoliv se tak možná jen snažili přinutit Američany k nákupu ruských potravin…

Problémy pokračovaly i na oběžné dráze, protože astronauti NASA, zvyklí na volný režim z raketoplánů, obrazně řečeno „neuměli jíst“. Andrew Thomas například přes naléhání velitele stanice Talgata Musabajeva odmítal mléčné výrobky, které jsou přitom kvůli odvápňování kostí v beztíži nesmírně důležité. V polovině letu však Thomas změnil názor a ochutnal ruský tvaroh: Následně snědl svůj příděl, příděly ostatních členů mise – a nakonec zlikvidoval i zásoby pro nadcházející posádku.

TIP: Jak přežijeme v kosmu: Na co se musí připravit budoucí vesmírní cestovatelé?

Zatímco Rusové dnes vyvíjejí pro kosmonauty zvláštní stravu, Američané se snaží maximálně vy­užívat běžné potraviny, pouze speciálně upravené. Rusové tradičně balí jídlo do plechových obalů, Američané do plastu. V obou táborech se však najdou výjimky potvrzující pravidlo. A přestože v oblasti kosmické stravy neexistují obecné standardy, platí nepsaná dohoda, že ruské jídlo musí být kompatibilní s americkým kuchyňským vybavením a naopak.